MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie Petr Lukašík (UČO 386044) obor: Politologie Bezpečnostní a strategická studia bakalářské studium imatrikulační ročník 2010 Boje v Mogadišu v letech 1992 1994 z hlediska konceptu městské guerilly. Bakalářská práce V Brně 1. 5. 2013

Děkuji docentu JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, Ph.D. za cenné rady, konstruktivní kritiku, připomínky ohledně metodiky psaní závěrečné práce, a především pak za poskytnuté studijní materiály.

Čestně prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracoval samostatně a za použití zdrojů uvedených v seznamu literatury. Petr Lukašík V Brně, 1. května 2013

Anotace Práce je snahou o porovnání obecného konceptu městské guerilly s reáliemi bojů v somálském hlavním městě Grozném mezi lety 1992 1994. Text se věnuje vymezení hlavních znaků městské guerilly, jejímu odlišení od jiných variant povstaleckého boje, a vybraným taktickým prvkům charakterizujícím městské guerillové válečnictví. Prostor je dále věnován situaci v Somálsku před vypuknutím sledovaného konfliktu i v jeho průběhu. V rámci konfliktu se práce zaměřuje na samotnou městskou guerillu v Mogadišu její rysy, specifika, a užívané taktiky. Nashromážděná data z obecného konceptu městské guerilly a její specifické somálské varianty jsou na závěr textu vztažena k sobě navzájem prostřednictvím komparace homogenity/heterogenity obou konceptů. Klíčová slova městská guerilla, taktické prvky městského válečnictví, povstalecký boj, Somálsko, Mogadišo, somálská guerilla, UNOSOM, UNITAF, Gothic Serpent, Muhammed Farah Aidid Annotation The thesis aims to compare the general urban guerrilla concept with the realms of the fighting in the Somalian capital Mogadishu in the years 1992-1994. The text is dedicated to the definition of the essential features of urban guerrilla, its distinction from other variants of insurgent warfare and selected tactics characterizing the urban guerrilla warfare. Attention is also paid to the situation in Somalia prior to outbreak of the conflict and during it. Within the conflict itself, the thesis is focused on the urban guerrilla in Mogadishu, in particular to its features, specifics, and tactics employed. The data gathered in respect to the general urban guerrilla concept and its specific Somalian variant are interrelated through comparison of homogeneity / heterogeneity of the concepts in question. Key Words Urban guerrilla, tactical elements of urban warfare, insurgency, Somalia, Mogadishu, Somali guerrilla, UNOSOM, UNITAF, Gothic Serpent, Muhammed Farah Aidid

Obsah Úvod... 1 1. Vymezení práce... 2 1.1. Hlavní cíle... 2 1.2. Struktura textu a prameny... 2 1.3. Metodologie... 4 2. Obecné pojetí guerilly... 6 2.1. Definice guerilly... 9 2.1.1 Guerilla x terorismus... 12 3. Koncept městské guerilly - definice, původ a taktiky... 15 3.1. Od klasické guerilly po městskou variantu... 17 3.2. Vývoj městské guerilly... 19 3.3. Městská guerilla popis, hlavní znaky... 25 3.4. Taktiky městské guerilly... 28 4. Somálsko společnost a stručná historie od vzniku státu po zásah mezinárodního společenství... 34 4.1. Barreho vojenská diktatura... 35 4.2. Občanská válka... 37 4.3. Mise OSN a zapojení USA... 39 4.3.1. UNOSOM I.... 39 4.3.2. UNITAF... 40 4.3.3. UNOSOM II.... 41 5. Mogadišo a boj v městském prostředí v letech 1992-1994... 43 5.1. Přenesení bojů do města a Aididova pozice v Mogadišu... 43

5.2. Strategie a plány soupeřících uskupení... 44 5.3. Nejčastěji užívané taktiky a techniky boje... 48 5.3.1. Zapojení žen a dětí do bojů + Humint... 49 5.3.2. Techniky a trénink milicí + masovost odboje... 51 5.3.3. Užití ručních palných zbraní a RPG... 52 5.3.4. Technicals a využití bojů na barikádách... 53 6. Porovnání obecného konceptu městské guerilly a bojů v Mogadišu ve sledovaném období... 55 6.1. Podobné rysy ideálního konceptu a bojů v Mogadišu... 55 6.2. Hlavní rozdíly obou konceptů... 58 Závěr... 60 Seznam literatury:... 62 Přílohy:... 67 Příloha č. 1: Somálské klany struktura... 67 Příloha č. 2: zapojení USA do misí OSN... 67 Příloha č. 3 UNOSOM II. vztah velení U. S. UN... 68 Rozsah vlastního textu práce: 20 694 slov / počet znaků: 140 998

Já a Somálsko proti světu Já a můj klan proti Somálsku Já a má rodina proti klanu Já a můj bratr proti rodině Já proti svému bratru. Somálské přísloví

Úvod V souvislosti s válkou a konflikty nižší intenzity se nikdy v historii neotevřelo tak mnoho nových prostorů, pojmů, a teorií, jako v moderních dějinách. Největší soudobá nebezpečnostní rizika spojená s konflikty rozličného rozsahu pramení především z existence tzv. hrozeb nového druhu. Jedná se o hrozby definované buďto pouze povrchně nebo naopak až příliš obšírně a nejasně. Hrozby bez zřetelných mantinelů a jednoznačných cílů, které k prosazení svého cíle užívají nových metod (politického) boje. Hrozby převážně malých, pohyblivých jednotek a jim uzpůsobených bojových taktik. Taktik nejčastěji označovaných jako teroristické nebo guerillové. Právě nové typy hrozeb, jako terorismus či guerilla, a jejich taktiky boje přinesly, spolu s obrovským rozvojem technologií pravděpodobně nejrozsáhlejší revoluci v historii vojenství. Otevřely nové prostory pro válku, díky nim se vyvinuly nové pojmy spojené s vedením války a vznikla nová teorie války a politiky (Schmitt 2008). Text, který se Vám dostal do rukou, se věnuje právě jedné z těchto hrozeb guerille. Konkrétně pak hlavně její městské variantě. Jedná se o snahu přiblížit fenomén městské guerilly jak v kontextu teoretickém, tak také ve snaze vztáhnout danou teorii na praxi, kterou bude v tomto případě zastupovat konflikt v Somálsku, a jeho hlavním městě Mogadišu, v průběhu první poloviny 90. let 20. století. 1

1. Vymezení práce 1.1. Hlavní cíle Hlavním úkolem práce je snaha o vysledování podobných, nebo naopak rozdílných prvků mezi fenoménem městské guerilly v jejím obecném pojetí a guerillovými aktivitami v Mogadišu v době zapojení mezinárodního společenství mezi lety 1992 1994. Obecný koncept městské guerilly bude nastíněn jako průřez vybranými definičními rysy tohoto druhu konfliktu vysledovatelnými od období prvních koncepčních definic městské guerilly jako samostatného fenoménu ze 60. 70. let 20. století. Následně bude, za účelem zjištění vzájemných podobností a rozporů, tento obecný koncept porovnán s guerillovými aktivitami v konfliktu moderního typu, který vypukl v první polovině 90. let 20. století mezi somálskými povstaleckými skupinami a jednotkami mezinárodního společenství v Mogadišu. V rámci popisu obecného konceptu městské guerilly půjde v práci především o deskripci daného fenoménu spolu se snahou zachytit a alespoň v základních rysech nastínit nejdůležitější atributy guerilly, městské guerilly a guerillového válečnictví v městském prostředí v druhé polovině 20. století. Dále se v textu zaměříme se na definování hlavních znaků městského guerillového válečnictví, na bojové strategie a taktiky běžně užívané guerillovými skupinami po celém světě. Prostor bude věnován také zázemí bojujících skupin či podpoře ze strany místního obyvatelstva, která jim byla k dispozici v boji i mimo něj. 1.2. Struktura textu a prameny Práce strukturou odpovídá právě vytčeným cílům. Pro potřebné pochopení problematiky budou nejprve krátce sděleny některé základní informace a nosné rysy guerilly obecně. Zaměříme se na odlišení guerilly od jiných strategií boje jako například terorismu. Dále již upřeme pozornost na městskou variantu guerilly a její vývoj od počátků z let 60. až do konce 20. století. Konkrétně se budeme zabývat vznikem městské guerilly a odlišením jejího samostatného konceptu od rurální varianty guerillového snažení, která městské historicky předchází a je jí v mnoha případech (včetně námi zkoumaného) doplňována. Uvedeno bude hned několik definic městské guerilly spolu s problematikou jejich generalizace na všechny konflikty daného druhu. Vypíchnuty budou také hlavní taktické prvky městské guerilly, které nám spolu s výše zmíněným dotvoří obrázek obecného konceptu guerilly a její městské varianty. 2

Tomuto obecnému konceptu budou věnovány celé dvě kapitoly práce, které vytvoří obecný rámec, k němuž bude vztaženo dění v Somálsku popisované ve zbývajících částech práce. Prostor obecnému konceptu guerilly je zde věnován především proto, že není v povědomí českého čtenářstva oproti jiným, zvláště v práci zkoumaným, koutům světa nikterak silně zakořeněn a guerillová aktivita je proto pro většinu z nás pojmem poměrně abstraktním. Další kapitoly textu nás již přesunou do Somálska. Nejprve bude prezentována krátká historická vsuvka popisující situaci a poměry v Somálsku, které bezprostředně předcházely zapojení mezinárodního společenství. Nastíněna bude mentalita domorodého obyvatelstva, stejně jako některé nedostatky v pochopení protivníka ze strany operujících mezinárodních sil. Projdeme si také průběh a druhy intervenčních zásahů do dění v zemi. Následně se již vrhneme přímo do guerillových aktivit ve městě. Popsán bude průběh bojů, strategické plány jednotlivých soupeřících uskupení a v neposlední řadě se seznámíme také s taktickými prvky užitými guerillou přímo v boji. Ty posléze budou hrát jednu z klíčových rolí také při porovnání vytyčeného konceptu obecné městské guerilly se somálskými aktivitami v Mogadišu. Pro toto porovnání nám pak poslouží závěrečná část, v níž se budeme snažit komparovat širokou paletu užitých taktik, ale také sdílených či rozdílných politických postojů a množství dalších kritérií. Zdrojově práce vychází z několika různorodých českých i zahraničních pramenů. Převážně cizojazyčné publikace, ze kterých je čerpáno, se pro tvorbu obecného konceptu opírají zejména o práci otce zakladatele urban guerilly Carlose Marighelly a jeho Minimanual of Urban Guerilla, dále také text Patricka D. Marquese nazvaný Guerilla Warfare Tactics in Urban Environment, Schmittovu Teorii partyzána či Encyclopedia of Guerilla Warfare od Iana F. W. Becketta. Část věnující se přímo somálskému konfliktu nám pak pomohou zmapovat především publikace a sborníky různých složek americké armády, námořnictva i letectva zapojených do bojového nasazení či pozdější podrobné analýzy. Z českých autorů budou zastoupeni například pánové Pavel Pečínka a Miroslav Mareš s knihami Od Guevary k Zapatistům, respektive Terorismus v ČR. 3

1.3. Metodologie Cílem textu je snaha o porovnání specifického teoretického konceptu s reálnými událostmi. Tomuto cíli pak odpovídá také užitá metodologie. Jedná se o deskriptivní studii, která si neklade za cíl formulovat teorie, nýbrž pouze komparovat ideální typ s realitou. Studie je rozdělena na dvě části, přičemž první z nich se zabývá rozborem a popisem ideálního modelu vybrané strategie boje. Koncepce tohoto ideálního modelu staví na metodě ideálních typů od Maxe Webera. Model je, podobně jako Weberův ideální typ, vytvářen na základě syntézy z rozptýlených konkrétních jevů a jejich následném uspořádání do představy ideálu (viz Pechová 2001, Rakušanová 2003). V tomto konkrétním případě se jedná o snahu vytvořit ideální model pro fenomén městské guerilly. Výsledný ideální typ městské guerilly je sestaven na základě abstrakce z teoretické literatury a sumy významných projevů městské guerilly. Použito přitom bylo nejen několik různých definic a náhledů na městskou guerillu, ale také analýza užívaných strategií i taktik. Klíčem pro výběr prezentovaných teoretických konceptů, z nichž je model vytvořen, je všeobecné přijetí daného díla/definice odbornou veřejností jakožto fakticky správné a platné. Ve druhé části text přináší vnitřní případovou studii reálného dění, kterému je tatáž strategie boje sledovaná v první části práce připisována. Vnitřní případovou studií přitom rozumíme takovou studii, v níž se jedná o výzkum jedinečnosti daného případu a nikoli o formulaci obecného fenoménu nebo teorie (Drulák 2008). Případová studie se zabývá somálským hlavním městem Mogadišem z hlediska městské guerilly v období let 1992 1994. Případová studie je ohraničena a dostatečně specifikována jak časově (lety 1992 94), tak také tematicky (prostřednictvím výzkumu specificky fenoménu městské guerilly) (ibid.). Subjektem výzkumu v daném období a prostoru je právě městská guerilla, která je analyzována s ohledem na detailní přehled jejích hlavních znaků a užívaných strategií i taktik. V závěru práce jsou obě části porovnány případová studie somálského Mogadiša je vztažena na kritéria stanovená ideálním modelem. Cílem této komparace přitom je zjistit, zda reálný případ prezentovaný případovou studií odpovídá ve sledovaných ukazatelích stanovanému ideálnímu teoretickému modelu, případně zda se oba koncepty liší a v jakých bodech. 4

Práce je sestavena z dat sesbíraných prostřednictvím množství různorodých dokumentů, které podlehly totožné analýze z pohledu užitých strategií a taktik. Sběr dat probíhal v podstatě výhradně pomocí analýzy textových dokumentů, přičemž snaha byla kladena především na různorodost těchto materiálů. Výběr užitých dokumentů byl prováděn se zřetelem k časovým a teoretickým hlediskům jak u případové studie, tak u tvorby ideálního modelu. Důraz je kladen především na to, aby data pokrývala široké spektrum různých (výzkumných) přístupů k problematice. 5

2. Obecné pojetí guerilly Nejprve si odpovězme na několik základních otázek vázaných k tématu guerilly jako takové. První otázka by logicky měla znít: co to vlastně je guerilla? Pojem guerilla je velmi široký. Existuje mnoho různých definic, z nichž v podstatě každá je svým způsobem nedokonalá, nebo nepostihuje veškeré aspekty daného fenoménu. Vytvořit generalizující koncept guerilly je totiž vzhledem k její mnohovrstevnatosti a specifikům poměrně složité. Guerilla je stále živoucí, proměnlivý a průběžně obohacovaný jev. Možná právě proto se napříč akademickým spektrem zpravidla setkáme s přístupem co autor to poněkud odlišný náhled (pro srovnání například: Schmitt, Merarri, Mareš, Pečínka). Každý jednotlivý guerillový projekt má svá specifika. Počínaje dobou vzniku, existence a operační činnosti, přes geografické prostředí či vztah k většinové populaci, až po ukazatele intenzity, délky trvání bojů a důsledků aktivit se od sebe jednotlivá guerillová uskupení často až diametrálně liší. Každý případ je tak potřeba zkoumat individuálně, a to především ve vztahu k právě zmíněným aspektům. Generalizující soubor poznatků, který by byl schopen guerillu definovat, je tak často velmi obsáhlý nebo naopak poměrně úzce vymezený. Přesto se však níže v textu setkáme s několika velmi povedenými a veskrze aplikovatelnými definicemi. Historicky se guerilla váže k počátku 19. století a španělskému odporu proti francouzské armádě pod velením Napoleona. Někteří autoři však tvrdí, že je mnohem starším fenoménem a do napoleonských válek spadá pouze pojmenování, které pro ni od té doby užíváme. Setkáme se tak například s názorem, že [guerilla] je možná stejně stará jako samo lidstvo, rozhodně pak starší nežli válka konvenční (Merari 1993). Z hlediska výskytu v dějinách se tedy jedná o velmi starý úkaz. Samotné slovo guerilla ve volném překladu znamená malá válka. Jde o označení, které má popisovat vedení rozptýlené záškodnické války pomocí malých pohyblivých formací proti silnějšímu protivníku (ibid.). Nutnost vypořádat se s početně a často také výzbrojí silnějším protivníkem se pak nutně odráží jak v guerillových taktikách, tak také v běžně užívaných strategiích boje. Strategické bojové plány guerillových uskupení povětšinou staví na skrývání se před protivníkem, vysokém stupni mobility, a útocích vedených nikoli přímo proti jádru nepřátelské armády, ale proti různým způsobem dezorganizovanému či krátkodobě slabšímu 6

oponentu. V souladu s takto nastavenými strategickými plány se [v] některých guerillových doktrínách očekává konečné vítězství jako důsledek unavení (vyčerpání) protivníka. Jiné doktríny trvají na tom, že guerilla je pouze prozatímní fáze boje určená k umožnění vybudování regulérní armády, která nakonec zvítězí prostřednictvím konvenčního válečného úsilí (Merari 1993). Z doktrinálního hlediska lze tedy vysledovat dva hlavní typy guerillových uskupení. Jednou má guerilla za úkol vystupovat jako pomocná bojová síla provádějící své akce za frontovou linií v týlu protivníka a svou činností má napomáhat konvenčním armádním silám k vítězství. Podruhé zase, převážně pak pokud se jedná o povstání, hraje roli hlavní. A to alespoň po určitou dobu, zpravidla než dojde k vybudování regulérní armády nebo je dosaženo válečných cílů. Bez ohledu na to, pod který z těchto dvou typů vybrané guerillové uskupení zařadíme, se však životaschopnost daného projektu odvíjí od úspěchu či neúspěchu v boji o přežití a dlouhodobé trvání odbojové činnosti. Guerilly, převážně pak městské guerilly, proto často neočekávají skutečné vítězství, ale spíše prohru režimu. Primárním cílem tak není ozbrojený boj, ani jeho efektivita, ale jeho vytrvání [dlouhodobé přežití] (Joes 2007). K přežití guerillového uskupení je pak zpravidla zapotřebí velké flexibility ve válečném úsilí a typicky také snaha o vedení opotřebovávací války. Ta má za úkol protivníka vyčerpat natolik, aby byl ochoten se stáhnout, vzdát, či zahájit jednání s povstalci. Velmi hojně užívaným taktickým prvkem opotřebovávací války je například užití tzv. hit nad run operací, které jsou k jejímu vedení naprosto ideálně uzpůsobeny. Guerilla [při nich, ale i v obecné rovině] užívá jako své výhody znalost terénu, možnost rozpuštění se mezi běžné obyvatelstvo, a někdy dokonce využívá sousedních zemí, jako základen k útokům. Principem [v souladu s výše zmíněnou strategií guerillového boje] je vždy předejít střetu s plnou silou vládních složek (Merari 1993). Úspěch guerillové (opotřebovávací) války přitom dle bývalého brigádního generála armády Spojených států amerických Samuela Griffitha není závislý na efektivním fungování komplexních mechanických zařízení, vysoce organizovaném logistickém systému, nebo přesnosti elektronických počítačů (U. S. Marine Corps 1989). Guerillová strategie boje díky těmto výhodám může být vedena v jakémkoli terénu, v jakémkoliv klimatu, a za každého počasí [za nejdůležitější výhodu pak autor pokládá fakt, že] jejím základním 7

prvkem je člověk, a člověk je složitější než jakýkoliv z jeho strojů [a navíc] je obdařen inteligencí, emocemi, a vůlí (ibid.). Právě člověk, jako hlavní operační jednotka, je mnohými pracemi vyzdvihován coby nejpodstatnější dílec v soukolí guerillové války. Lidský element je, přinejmenším jako výchozí prvek, samozřejmě ve stejně významné pozici zastoupen i na opačné straně barikády u protiguerillových jednotek či jako základní složka jakékoliv armády. Rozdíl mezi těmito dvěma osobami pak, alespoň podle Griffithova názoru, spočívá ve skutečnosti, že guerillový válečník by oproti vojáku moderní armády (zvyklému na užívání nejmodernější techniky), měl být schopen vytvářet činnost bez závislosti na zpravidla hůře dostupné těžké či obrněné technice, ani křehké hi-tech elektronice. Lidský faktor ale nehraje roli pouze jako hlavní stavební jednotka válčících stran. Nesmíme proto opomenout ještě jeden, pro případný úspěch guerilly zásadní, faktor, a tím je podpora ze strany obyvatelstva, především pak místně příslušného oblasti konfliktu. Místní obyvatelstvo má naprosto zásadní roli. Dle Mao Ce-Tunga je dokonce guerillová válka v podstatě odvozena od mas jimiž je podporována, nemůže proto ani existovat, ani vzkvétat pokud se oddělí od jejich náklonnosti a spolupráce s nimi (U. S. Marine Corps 1989). Krom toho však guerillové jednotky mohou místní obyvatelstvo využít také k onomu zmíněnému rozpuštění se mezi něj za účelem ochrany, či k získávání důležitých informací a dalším formám spolupráce poskytujících jak taktické výhody, tak zdroj pro další strategické plánování (viz Joes, Mao Ce-Tung a mnozí další). Ke guerille v pojmové rovině se neodvratně pojí také slovo partyzán. Pokud budeme vycházet ze skutečnosti, že guerilla má původ v období odboje proti Napoleonovi I., pak oba pojmy pochází z přibližně stejného historické etapy, a také geograficky ze sousedství. Pojem partyzánské (resp. stranické jak by zněl přesný překlad) války se objevil v polovině 18. století, a to ve francouzských instrukcích pro vedení války s malými částmi oddílů a harcovníků. (Mareš 2004). Vidíme tedy, že nejen obdobím vzniku, ale také původní náplní činnosti jednotek jsou si oba pojmy blízké. Někteří autoři mezi nimi ale vidí zásadní rozdíly. [Někteří] guerillu vyhrazují pro ofenzivní boj a partyzánskou válku pro defenzivní boj (ibid.). Oba pojmy jsou však, přes tato a další vždy specificky vymezená ohraničení, v praxi často užívány jako synonyma. Také v tomto textu se budeme držet běžně zavedeného přístupu, a pokud se setkáme s výrazem 8

partyzán či partyzánské, budeme jej významově chápat a užívat jako synonyma ke slovu guerilla a guerillové. Těmito několika odstavci samozřejmě není možno shrnout rozsáhlé studie guerilly, ale rozhodně postihují několik z jejích nejvýraznějších rysů a přibližují nás pochopení jejího konceptu. Pro doktrinální zastřešení takového konceptu je však třeba vrátit se o krok zpět a představit si alespoň několik z nejrozšířenějších definic guerilly/partyzánství. 2.1. Definice guerilly Mezi první pionýry válečnictví obecně je bezesporu řazen Sun C a jeho dílo Umění války. V mnoha kapitolách jeho textu se setkáváme s radami, které byly guerillami velmi často přijaty za své jak v rovině strategické, tak také taktické - namátkou vyberme například používej lest, tak zvítězíš výhody, které skýtá krajina, nevyužiješ plně bez pomoci místních průvodců přizpůsobuj svůj postup nepříteli, [ze strategické roviny pak] buď rychlý jako vítr, své plány zahal jako temnota noci udeř jako blesk, nebojuj se silnějším protivníkem (Sun - C 2008) a mnohé další. Přestože však v tomto díle nalezneme velkou většinu prvků užívaných guerillami po celém světě, přímé zmínky či představy o guerille se zde nedočteme. Dalším střípkem do skládanky přispěl druhý z velikánů v oblasti teorie válečného umění Carl von Clausewitz ve svém díle O válce. Konkrétně v části textu týkající se povstání Clausewitz označil to, čemu rozuměl jako jediné podmínky, při nichž je možné, aby všeobecné (všelidové) povstání mohlo být úspěšné (Clausewitz 1976). Mezi nejdůležitějšími z těchto podmínek pak lze vypíchnout operování na širokém prostoru, bez stereotypů (kvůli možnému obklíčení), a umístění operačních základen v co nejméně prostupném terénu, který dává výhodu lehkým pohyblivým jednotkám oproti těžce obrněným, a splnění podmínky všeobecnosti (všelidovosti) povstání. Clausewitzovy podmínky pravda nebyly určeny a priori přímo guerillám, ale spíše povstalcům bojujícím proti vládnímu aparátu. Guerillová uskupení však často jeho moudra využívají, a někdy i skutečně jsou součástí širšího povstaleckého boje (příkladem čehož může být tzv. Armja Krajowa a její role při Varšavském povstání v roce 1944). Přes práce právě zmíněných teoretiků však zůstala tvorba první systematické studie sledovaného fenoménu až na Mao Ce-Tungovi. Ten se guerillou zaobíral především v díle Guerrilla Warfare (v originálu Yu Chi Chan), ale také v pozdějších esejích jako Strategic 9

Problems in the Anti-Japanise War (Kang Jih Yu Chi Chan Cheng Ti Chan Lueh Wen Ti). Jeho definice guerilly vychází z osobního zapojení do povstání a revolučního boje v čínské občanské válce, kde se stal hlavním symbolem i vůdcem vítězného komunistického odboje proti nacionalistům pod vedením Čankajška, stejně jako z jeho zkušeností z války proti Japonsku na konci 30. a začátku 40. let 20. století. Maova studie je dodnes obdařena mocí právem náležící práci muže, který vedl nejradikálnější revoluci v historii, a i nadále může mít rozhodující vliv ve společnosti připravené na změnu (U. S. Marine Corps 1989). Mao Ce-Tungovo chápání guerilly staví především na rurální bázi. Zde má guerilla k dispozici velkou paletu možností na kontakt s domorodci, stejně jako lepší možnosti skrytí se a přesunu. Teorie rurální guerilly stanovená a v podstatě také proslavená právě Mao Ce- Tungem má za cíl prostřednictvím postupného získávání území krok za krokem obklopit městské oblasti a ty tak donutit podřídit se požadavkům guerilly či vzdát se úplně. Výraznou roli v tomto plánu má hrát také délka trvání guerillového boje. Ten měl být dlouhodobý či dokonce rozvleklý, aby guerilla měla dostatek času k vybudování potřebné úderné síly a rozvoji schopností jejích bojovníků (viz Mao Ce-Tung, U. S. Marine Corps, Joes a další). Krom délky odboje a rurálního rozměru je jako třetí bod úspěchu skrze Maovo dílo vyzdvihována také mobilita. Poněkud v rozporu s postavením mobility jako jednoho ze základních kamenů úspěchu se však čtenář dozvídá také o důležitosti nejméně jedné stálé základny. Ta by se měla nacházet na území státního útvaru, o který probíhá boj, a měla by být naprosto nepřístupná pro protivníka. Zároveň by měla plnit funkci výcvikového centra, zásobárny potravin i munice, měla by být nemocnicí, a v neposlední řadě také prostorem k odpočinku vyčerpaných jednotek (Mao Ce-tung). V dnešní době se však, vzhledem k technologickým možnostem (například velmi podrobnému a kvalitnímu satelitnímu snímkování), stává myšlenka bezpečné základny uvnitř hranic dané země v podstatě nemožnou (Joes 2007). Moderním substitutem pro bezpečnou základnu uvnitř hranic státu se pak alespoň u rurálních guerill stává možnost přesunu základny přes hranice do sousední země. V případě městských guerill však není velkou část právě přednesených podmínek možno splnit. Je tomu tak zejména vzhledem k rozsahem velmi omezenému prostředí města, kde je v podstatě nemožné udržet stabilní bezpečnou základnu v delším časovém horizontu, ani snažit se o dlouhodobý boj. Na omezeném prostoru totiž platí: ačkoli lze úspěšně bojovat i s malým vojskem, nakonec bude větší silou přemoženo (Sun C ). 10

Mao Ce-Tung tak sice již definoval guerillu, avšak jeho koncept je uskutečnitelný v podstatě pouze pro její rurální varianty. Navíc je jeho definice značně rozsáhlá a jeho snahám tak chybí jasnější (například bodová) struktura, která by mohla celý představovaný model zjednodušit na úkor užitého vymezování opisem. Velmi povedený definiční počin v tomto směru představil světu Carl Schmitt. Schmitt vystavěl koncept partyzánství stojící na čtyřech jasně specifikovaných kritériích. Těmi jsou: 1) neregulérnost, 2) vystupňovaná mobilita, 3) intenzita politické činnosti a 4) telurický charakter sledovaných uskupení. Ne/regulérnost je definována na základě otevřeně a demonstrativně nošené uniformy a zbraně. Politickou angažovaností je partyzán/guerilla odlišen od zločinců, jelikož jeho snažení nesměřuje k vlastnímu obohacení a zároveň se přiklání k určité politické představě (viz partyzánské = stranické) o uspořádání světa a země, za jejíž vznik bojuje. Vystupňované mobilitě lze v daném konceptu rozumět jako užití pohyblivosti, rychlosti a střídání útoku s ústupem. A konečně telurickým charakterem je pak chápáno spojení s danou lokalitou, respektive zemí. (Schmitt 2008) Na případu Schmittovy definice vidíme, že guerilla může mít obecně veskrze přijatelnou a jednoduchou definici. Taková definice často trpí přílišnou volností (šíří výkladu) a nedostatky či nejasnostmi proto, že některé ne přesně specifikované body se mohou částečně překrývat (jelikož hranice jsou u určitých definic poněkud nejasné) s jinými způsoby boje jako například s terorismem. Uveďme si pro ilustraci hypotetický příklad, kdy v moderní demokracii západního střihu může terorista splňovat v základním nástinu všechny čtyři body Schmittovy definice. Modelem nám může být etnoteritoriální terorista (o jehož smýšlení samozřejmě nemá běžný občan představu). Ten pokud bude splňovat další pravidla (jako vlastnictví platného zbrojního průkazu) se může, v námi nadefinované zemi, volně pohybovat oblečen dle vlastního uvážení (třeba i v uniformě) a se zbraní u pasu (tedy splňuje neregulérnost). Vzhledem k dostupnosti dopravních prostředků a husté síti komunikací se zvládá pohybovat s vysokým stupněm mobility. Prostřednictvím prohlášení na internetu i jinde může publikovat svou činnost jako osvobozenecký boj (intenzivní politická činnost třeba i s levicovým zaměřením jako ETA či IRA), a celé své snažení vztahuje k dané zemi či její části, kde má jeho skupina kupříkladu separatistické tendence (telurický charakter). Odlišení guerilly od jiných strategií boje často nemusí být vůbec jednoduché. Přitom právě toto odlišení je často zásadní pro definici guerilly, potažmo pro odpověď na otázku, zda 11

zkoumaný konflikt můžeme vůbec jako guerillový chápat. Dané problematice se věnovalo již několik autorů a bylo by zásadní chybou ji v tomto textu opomenout. Bude jí proto v textu věnována vlastní kapitola, kde se budeme snažit vysvětlit hlavní rozdíly a rysy obou těchto strategií. 2.1.1 Guerilla x terorismus Problematika různých více či méně příbuzných druhů boje je vzhledem k obecnému nadefinování guerilly (především počítáme-li i s její městskou variantou) ještě mnohem podstatnější nežli výše diskutovaná otázka rozlišení guerilly a partyzánství. Snad nejvýrazněji se na poli odlišení různých druhů boje etabloval se svými pracemi Ariel Merari. Ten vysvětlil důvody, proč jsou pojmy terorismus a guerilla spojovány, následovně: Pojmy terorismus a guerilla jsou často užívány zaměnitelně. Nehledě na ledabylé užívání technikálií ze strany médií, politiků a dokonce akademiků, tato chybná synonymita odráží nepořádek ohledně definic terorismu a často je snahou vyhnout se negativním konotacím, které tento pojem přináší. Guerilla nenese hanlivý podtext, a užití tohoto termínu proto mnoho autorů považuje za prvek objektivity (Merari 1993). Problémy s užitím správného termínu však nevznikají pouze zmatením pojmů či náhodou. Označení dané skupiny se často odvíjí od názoru referujícího subjektu. Jak píše Pečínka: Jedna a tatáž formace může být sympatizujícími označována jako partyzánská, kdežto její odpůrci budou mluvit o teroristech. Definovat přesně terorismus i legitimní partyzánskou činnost tak, jak ji popisují Ženevské úmluvy, lze jen rámcově. [ ] K tomu všemu přistupuje fakt, že guerillová hnutí v různých situacích a při různých akcích používala a používají metod, kde se prvky ospravedlnitelné partyzánské války mísí s terorismem a naopak (Pečínka 1998). Přesně odlišit pojmy válka, guerilla a terorismus je tak téměř nadlidský úkol. Při této problematice nám samostatně dostatečně dobře neposlouží ani koncept klasického Clausewitziánského pojetí války, ani politický podtext, zamýšlený emocionální dopad na obyvatelstvo nebo další partikulární aktivity, které lze zkoumat u terorismu. Stejně tak nám neposlouží ony ne zcela jednotné definice pojmů terorismus a guerilla. Přesto se však o toto odlišení někteří autoři snaží. Velmi úspěšně se o něj pokusil právě zmiňovaný Ariel Merari, bývalý ředitel odboru výzkumu politického násilí tel avivské univerzity, který shrnul své poznatky do následující tabulky: 12