Geologie Vranovské přehrady, jejího povodí a její historie.

Geologie Vranovské přehrady, jejího povodí a její historie. Obsah 1. Úvod... 1 2. Vymezení oblasti povodí Dyje... 2 2.1 Geomorfologie povodí Dyje... 2 3. Geologie... 3 3.1 Geologie povodí Dyje... 4 3.2 Geologie Vranovské přehrady a jejího okolí... 6 4. Hydrogeologie povodí Dyje... 7 5. Hydrologie povodí Dyje... 8 6. Klimatické poměry v rámci povodí Dyje... 10 7. Historie vodního díla Vranov... 11 8. Parametry vodního díla Vranov... 12 9. Literatura... 14 1. Úvod Vodní díla, jako údolní nádrţe, rezervoáry a přehrady, reprezentují ideální úseky na vodních tocích, kde dochází k častému sedimentování říčního materiálu. Zásadním činitelem, který ovlivňuje rychlost sedimentace, je mnoţství přinášeného materiálu. Dalšími vlivy jsou pak hlavně velikost příslušného povodí, rozsah odvodňování území, typ hornin v příslušném území, sklon svahů a v menší míře i vliv antropogenních zásahů. Podle Bella (1998) má na sedimentaci také vliv mnoţství a sezónní sráţky, rozmístění a typ vegetace. Přehradní sedimenty představují letitý záznam ukládání sedimentu od napouštění přehrady. Mocnost uloţenin postupně časem roste, rychlost usazování se sice můţe měnit, ale i tak se přehrada zanáší. Studiem sedimentů lze zjistit sedimentační změny v historii ovlivněné kontaminací, cykly a výkyvy klimatu. Cílem této práce je formulování a prezentování přírodních pochodů souvisejících s vznikem a existencí Vranovské přehrady a povodí Dyje. 1

2. Vymezení oblasti povodí Dyje Oblast zájmu se nachází přibliţně 65 km jihozápadně od Brna a zhruba 15km severovýchodně od Znojma na pomezí České republiky a Rakouska (viz Obr. 1). V rámci našeho území spadá oblast do dvou správních celků. Jedná se o kraje Vysočina a Jihomoravský. Na rakouské straně hranic patří oblast správně do spolkové země Dolní Rakousy. Vranovská přehrada leţí na řece Dyji. Obr. 1: Vymezení zájmové oblasti (Mapové podklady PLANstudio, 2005-10, www.mapy.cz) 2.1 Geomorfologie povodí Dyje Podle geomorfologického členění ČSR náleţí území k provincii Česká vysočina, která je zastoupena dvěma soustavami: Šumavská soustava a Českomoravská soustava. Českomoravská soustava, která zaujímá větší část sledovaného území, se vyznačuje vrchovinným a pahorkatinným reliéfem. Vystupuje zde podsoustava Českomoravská vrchovina IIC, ke které patří tyto geomorfologické celky: Javořická vrchovina, Křiţanovská vrchovina a Jevišovická pahorkatina. Reliéf jiţních výběţků Českomoravské vrchoviny se vyznačuje mírně zvlněným terénem rozčleněným sítí převáţně drobných vodotečí. Jihovýchodní část Českomoravské vrchoviny má relativně niţší, ale členitější reliéf, místy s hluboko zaříznutými údolími (Dyje s přítoky). Do povodí Dyje geomorfologicky patří dva celky: Křiţanovská vrchovina a Jevišovická pahorkatina. Křiţanovská vrchovina s dvěma podcelky Brtnickou vrchovinou, pod níţ spadají okrsky Starohobzská vrchovina a Otínská pahorkatina, a 2

Dačickou kotlinou. Reliéf členité Otínské pahorkatiny je protaţený od severu k jihu mezi mezi údolími Treštského potoka na západě a údolím řeky Jihlávky na východě. Je tvořen z pruhů moldanubických migmatitů a pararul. Plošiny poloroviny jsou oddělené převáţně mělkými údolími. Starohobzská vrchovina je úzký protáhlý hřbet směru SSV JJZ, který se směrem k J rozšiřuje v pahorkatinu prořezanou průlomovým údolím Dyje, sloţená rulami, tvoří pruh vyššího terénu mezi sníţeninami Dačické kotliny a Jemnické kotliny. Podcelek Dačická kotlina je protáhlá sníţenina směru SSV JJZ v rulách a ţulách. Je výrazně omezená svahy a po celé délce protéká Moravskou Dyjí, na dně jsou zbytky neogenních jezerních usazenin. Celek Jevišovická pahorkatina s podcelkem Bítovská pahorkatina, která zahrnuje okrsky Uherčická pahorkatina a Vranovská pahorkatina. Uherčická pahorkatina je plochá pahorkatina tvořená rulami s pruhy amfibolitů a krystalických vápenců, na krystalinických horninách ostrůvky neogenních usazenin; plochá údolí vodních toků se postupně - směrem k hlubokému údolí Dyje - zařezávají. Vranovská pahorkatina je prořezaná hlubokými zaklesnutými meandry řeky Dyje, sloţena z krystalinických hornin, u obce Šatov jsou tektonicky zakleslé neogenní usazeniny a pod nimi tropické zvětraliny krystalinika; hluboké údolí Dyje má úzké kaňonovité přítoky a je z části vyplněno údolní nádrţí u Vranova nad Dyjí (Balatka et al., 1987). 3. Geologie Zájmové území náleţí k jiţním výběţkům Českého masivu. Ve smyslu regionálně-geologického členění Českého masivu se řadí dané území do oblasti českého moldanubika na západě a moravského moldanubika a moravika na východě. Zatímco moldanubikum je tvořeno infrakrustálními skupinami prekambrického stáří a masivy hlubinných vyvřelin, tvoří moravikum pásmo převáţně přeměněných hornin, které lemují východní okraj moravského moldanubika. Území je pokryto relikty kontinentálního a brakicko-marinního miocénu a v malé míře téţ fluviálními, deluviálními a eolickými sedimenty kvartéru. Oblast Vranovské přehrady a jejího okolí je rozdělena do dvou regionálně geologických jednotek. První z nich se nazývá moravské moldanubikum. Jedná se o území, které bylo původně silně proterozoicky a později znovu varisky intenzivně regionálně migmatitizováno (Batík 1999). Průvodním znakem konečné přeměny je silná granitizace a migmatitizace. S ohledem na intenzitu procesů, které horninové soubory přepracovaly do té míry, ţe jimi byla setřena jejich původní stavba, je území rozčleněno na základě petrografického sloţení. Příznačným rysem moravského moldanubika je vyšší zastoupení ultrabazických těles, jejichţ četnost narůstá směrem k východu a kulminuje v širším okolí moravskoslezské zlomové zóny. Také rozsáhlé území gföhlských ortorul, které tvoří značnou část moravského moldanubika, nemá 3

jinde v Českém masivu obdoby. Jako druhá jednotka zde vystupuje moravikum, které je na jihovýchodě odděleno dyjskou klenbou. Z dyjské klenby sem podstatně zasahuje pestrá vranovská (vranovsko-olešnická) skupina, nad níţ se vyskytují dvojslídné svory s granátem a kyanitem šafovské jednotky (Dudek 1962). Ty všechny stejně jako vnější fylity svratecké klenby Suess (1912) pokládal za retrográdně metamorfované moldanubické horniny (moldanubická svorová zóna moldanubische Glimmerschieferzone) a Dudek (1962) za ekvivalent jednotky v nadloţí bítýšské ruly ve svratecké klenbě, dnešní olešnické skupiny. V severní části dyjské klenby následuje šupina granulitu, provázená v podloţí i nadloţí amfibolity. Dále na západě v jejím nadloţí (Jenček a Dudek 1971) vystupují jednotky navazující přímo na drosendorfskou jednotku, řazenou v rakouské Lesní čtvrti k moldanubiku. Protoţe se drosendorfská jednotka podobá nejen pestré českokrumlovské jednotce moldanubika, ale i svrchní jednotce svratecké klenby, bude v souladu s Jenčkem a Dudkem (1971) pokládána za součást moravosilezika a moldanubické nasunutí bude posunuto dále k západu na její vrchol. Pro zjednodušení budou všechny jednotky v nadloţí bítýšské ortoruly ekvivalenty vnějších fylitů (vranovská skupina) popisovány dále jako jednotky drosendorfského typu. 3.1 Geologie povodí Dyje Moldanubická oblast představuje jiţní a jihozápadní část Českého masivu, pokrývá tak rozsáhlé oblasti Českomoravské vysočiny, Šumavy a Českého lesa. Na jihu klesá pod sedimenty alpské čelní pánve. Na západě se noří pod mezozoické sedimenty bavorské tabule. Východní hranici moldanubika tvoří přesunutí přes moravsko-slezské pásmo (Suess 1912). Moldanubikum se dělí na české, šumavské, moravské, stráţecké a moldanubikum Českého lesa. Moldanubikum pokračuje i na německé straně státní hranice a dělí se zde do dvou skupin. Jedná se o moldanubikum Horní Falce a bavorské moldanubikum (Bavarikum). Řeka Dyje je tvořena soutokem dvou ramen, Moravské Dyje a Rakouské Dyje, která se setkávají u města Raabs an der Thaya v Rakousku. Podloţí Moravské Dyje tvoří ţuly moldanubického plutonu Číměřský typ. Jedná se o hruběji zrnitý porfyrický granit, který nejlépe odpovídá eisgarnskému typu v Rakousku. Eisgarnský typ granitu má zonální stavbu. Při okrajích centrálního masivu a v menších apofýzách jsou zastoupeny bazičtější biotitické typy, směrem do středu přibývá muskovitu a horniny se mění v typické granity (Mísař et al. 1983). Následují přeměněné horniny a to především ultramafické serpentinity a granátické serpentinity, drobně okaté biotitické pararuly, leukokratní migmatity gföhlské ortoruly, migmatitizované biotitické a silimanit-biotitické pararuly moldanubika, kvarcity a rulové kvarcity. Terciérní sedimenty se v tomto úseku Dyje nevyskytují. Mocnosti a rozšíření kvartérních uloţenin jsou ve spojitosti s morfologií území a petrografickým sloţením hornin. Kromě svahových hlín, sutí a eluvií s proměnlivou mocností jsou na území rozšířeny eolické, většinou hlinité a sprašové uloţeniny, V zaříznutých údolích jsou hlavně v rozšířených místech vyvinuty fluviální sedimenty údolních teras, většinou hrubozrnné a často zahliněné, překryté povodňovými hlínami (Myslil et al., 1986). Mezi kvartérní sedimenty patří tedy fluviální písky a štěrky, eolickodeluviální 4

písčitohlinité sedimenty převáţně s úlomky hornin, deluviální hlinitopísčité a kamenitohlinité sedimenty (Hazdrová et al., 1990). Po soutoku s rakouskou Dyjí u Raabsu teče řeka na naše území jiţ pod jednotným názvem Dyje (viz Obr. 2). Horniny svorových pásem budují konkordantní pruhy v biotitických pararulách, s nimiţ jsou spojeny přechody. Stupeň metamorfózy je celkově niţší neţ u okolních břidličných rul. Časté jsou vloţky karbonátů a amfibolitů. Na území vystupují mezi Uherčicemi a Podhradím nad Dyjí při státní hranici. Základní horninou vranovské jednotky (vnější fylity) jsou biotitické pararuly masivní a břidličnaté (svorové ruly) s málo mocnými vloţkami kvarcitů, s lavicemi krystalických vápenců a polohami amfibolitů. Původně byla tato skupina řazena k moldanubiku. Celkové hodnocení metamorfózy a porovnání s okolními skupinami moldanubika a moravika řadí pestrou skupinu vranovsko-olešnickou k moraviku. Také podle Jenčka a Dudka (1971) patří do podloţí amfibolity moravika a moldanubika. Metamorfity západně od Vranova nad Dyjí neodpovídají pestré skupině moldanubika, ale svým statigrafickým vývojem, původním litologickým obsahem a charakterem metamorfózy náleţící moraviku západní části dyjské klenby jednotky vratěnínská, podhradská nebo velmi podobnému krystaliniku oblasti kutnohorskosvratecké. Z metamorfitů převládají leukokratní ortoruly a pararuly moldanubika (granát-biotitické a břidličnaté biotitické a silimanit-biotitické), krystalické vápence (Matějovská et al., 1992). Zbytky terciérních uloţenin jsou nesouvislé. Větší rozlohou a významem jsou sladkovodně brakické miocénní uloţeniny mezi Šafovem, Novým Petřínem a Lančovem. Původně se předpokládalo, ţe souvisejí s miocenními uloţeninami a těţitelnou lignitovou slojí u Langau a Riegersburgu v Rakousku. Výzkum ukázal, ţe oba výskyty miocénních uloţenin jsou morfologicky a tektonicky odděleny. Maximální mocnost těchto sedimentů na naší straně hranice je něco přes 20 m; jde patrně o jeden sedimentační cyklus: pískovce na bázi s přibývajícím jílovým tmelem přecházejí do písčitých jílů aţ jílů; obsahují v nejsvrchnějších partiích uhelnou příměs a aţ 0,5 m mocnou polohu černohnědého xylitu; nejvyšší část tvoří písky jemně aţ středně zrnité. Miocénní uloţeniny jsou omezeny zlomy směru JJZ SSV a SZ JV, zlomy druhého systému jsou mladší. Krystalické břidlice v podloţí těchto uloţenin jsou intenzivně zvětralé. Na území nepatrně zasahuje neogén karpatské předhlubně, tvořený vrstevnatými jíly a písky (Hazdrová et al., 1984). Na sever od toku Dyje akumulovaly kvartérní sprašové hlíny. Tyto sprašové hlíny bývají často zrnitostně znečištěné. Jedná se tedy o eolickodeluviální písčitohlinité sedimenty převáţně s úlomky hornin, sprašové hlíny převáţně s úlomky hornin, deluviální, převáţně hlinito-písčité, ojediněle i hlinito-kamenité sedimenty (Matějovská et al., 1992). Nejvýznamnější z uvedených kvartérních sedimentů jsou fluviální sedimenty, zvláště údolních niv, kde jsou překryty holocenními aţ recentními náplavy (povodňovými hlínami) hlinitopísčitého charakteru. Fluviální uloţeniny lemují po obou stranách vodní toky; v krystaliniku českého masivu jsou údolí toků převáţně úzká a hlouběji zařízlá a v našem měřítku prakticky nevymezitelná (Hazdrová et al., 1984). 5

Počátek toku řeky pod označením Dyje Obr. 2: Geologická mapa povodí Dyje (Česká geologická sluţba www.geology.cz) 3.2 Geologie Vranovské přehrady a jejího okolí Jihovýchodně od mylonitové zóny jsou vyvinuty především dvojslídné granátické svory aţ ruly, které se zde případně mohou vyskytovat s kyanitem, vloţkami amfibolitů, vzácných hadců nebo s polohami granátických ortorul (Lančov a Vranovská přehrada). Podle Jenčka (1984) odpovídá tato jednotka moravské svorové zóně a je označována jako šéfovská skupina. V podloţí této jednotky se nacházejí masivní a břidličnaté pararuly (flyšoidní) s vloţkami tremolitických vápenců, grafitických rul aţ grafitů, elánů, kvarcitů a granátických amfibolitů, které jsou spojeny přechody. Podle F. E. Suesse (1912) se jedná o vnější fylity, nyní označované jako vranovská skupina, která svojí geologickou stavbou odpovídá olešnické skupině. Bítýšská okatá dvojslídná rula, která je řazena do bítešské skupiny s okrajovou zónou s polohami amfibolitů a rul se zde vyskytuje v podloţí. Je povaţována za syntektonickou granitoidní intruzi nebo metamorfovaná efuziva granitoidního sloţení. Sedimenty v okolí Vranovské přehrady (viz Obr. 3) jsou v období nadměrných sráţkových úhrnů pomocí gravitace přesouvány do nádrţe, kde dochází k jejich hromadění a následnému ukládání. Nachází se zde deluvio-fluviální hlinitopísčité, 6

místy i hlinitokamenité sedimenty, spraše především s úlomky hornin a sprašové hlíny především s úlomky hornin (Batík et al., 2002). Obr. 3: Geologická mapa vodní nádrţe Vranov (Česká geologická sluţba, Mapové podklady 2010, www.geology.cz) 4. Hydrogeologie povodí Dyje Studované území spadá do oblasti Českého masivu. Nejniţší erozní bází území je údolí Dyje (viz Obr. 4), proto zde byla vybudována Vranovská přehrada, která významně přispívá k regulaci povrchového reţimu toku (Jenček et al., 1984). Oblast trpí nedostatečnými přírodními zdroji podzemní vody, proto zde převládá lokální zásobování místního obyvatelstva pitnou vodou. Hydrometeorologický ústav svým mapováním, které se uskutečnilo za účelem vyhledávání zdrojů podzemních vod, potvrdil, ţe se na daném území ţádné vydatnější pramenní přelivy, které by bylo moţné prakticky vyuţít, nevyskytují. Povrchové vodní toky jsou málo vodnaté a mají kolísavý vodní reţim. Horniny moldanubika a moravika se z důvodu vyšší intenzity metamorfních a vrásnících pochodů v této oblasti z hydrogeologického hlediska prakticky neliší. Zastoupené horniny mají výhradně puklinovou propustnost, jen 7

v pásmu podpovrchového rozvolnění hornin přechází aţ v průlomovou propustnost. Pouze toto podpovrchové pásmo (korektorské) by mohlo za předpokladu, ţe v oblasti nastanou příznivé úloţné podmínky, potenciálním zdrojem podzemní vody. Na území s výskytem neogenních uloţenin se ve vertikálním profilu mohou vytvořit za dvě zvodně. Prvně by se jednalo o zvodeň bazální, s napjatou hladinou podzemní vody, vázanou na bazální klastické sedimenty, nebo svrchní, s volnou hladinou podzemní vody vázanou na kolektor písku. Tato situace by nastala pouze za předpokladu příznivých podmínek. V kvartérních fluviálních uloţeninách se vytváří jen mělká zvodeň s volnou hladinou a ta blízce souvisí s hladinou vody v povrchovém toku (Jenček et al., 1984). Obr. 4: Hydrogeologická mapa povodí Dyje (Česká geologická sluţba, Mapové podklady 2010, www.geology.cz) 5. Hydrologie povodí Dyje Území spadá do povodí Dyje, která je největší pravostranný přítok Moravy a zároveň hlavním vodohospodářsky významným vodním tokem směřujícím od západu k východu. Dosahuje délky 305,6 km (Brázdil et al., 2007). Sloţitě meandruje v hluboce zařízlém údolí epigenetického typu, coţ je údolí, které zachovává ve sloţité vrásové a zlomové struktuře stejný směr, jaký mělo původně na rovném 8

povrchu, který tuto strukturu překrýval. Z větších přítoků je zastoupen skoro celý tok Ţeletavky. Tato říčka protéká krystalinickým územím, velice chudým na sráţky (průměr 500 mm/rok), v něm si vyhloubila ostře zaříznutá hluboká údolí; vodnost toku je malá. Moravská Dyje má na našem území charakter podhorské říčky s poměrně vyrovnaným vodním reţimem. Její pramen se nachází poblíţ obce Panenská Rozsíčka (viz Obr. 5). Dyje (střední část toku) na rakouském území se Moravská Dyje spojuje s Rakouskou Dyjí a společným tokem se vrací na naše území, kde jako Dyje vtéká do Vranovské přehrady. Ţeletavka je v této části největším levostranným přítokem Dyje. Je málo vodná a vyznačuje se rozkolísaností reţimu (Hazdrová et al., 1984). Obr. 5: Hydrogeologická mapa pramene Moravské Dyje (Česká geologická sluţba, Mapové podklady 2010, www.geology.cz) 9

6. Klimatické poměry v rámci povodí Dyje Prostorová a časová proměnlivost atmosférických sráţek, která je pro tuto oblast tak typická, je způsobena interakcí fyzikálních procesů jejich vzniku, atmosférickou cirkulací a fyzicko-geografickými charakteristikami daného území. Vlhký vzduch je do dané oblasti přinášen od Atlantického oceánu a od Středozemního moře. V měsících letního půlroku (duben-září) jsou sráţky spojeny i s výstupnými konvekčními pohyby vzduchu a tvorbou kupovité oblačnosti. V měsících zimního půlroku (říjen-březen) jsou významnější sráţky vázány převáţně na přechody frontálních systémů spojených s tlakovými níţemi. (Brázdil et al., 2007). V posledním tisíciletí ovlivňovaly variabilitu povodní v České republice změny v antropogenním působení v kulturní krajině a kolísání klimatu. V období systematických vodoměrných pozorování (tj. asi od poloviny 19. století) klesal v českých zemích počet povodní i jejich extremita. Tento pokles byl zapříčiněn především sníţením výskytu povodní zimního synoptického typu následkem globálního oteplování, kdy v důsledku pozdějšího nástupu zim a menší akumulace vody ve sněhové pokrývce poklesl zejména počet povodní v měsících únoru aţ dubnu (Brázdil et al., 2007). Antropogenní činnost se při povodních projevuje rozporuplně. Na jedné straně vhodná manipulace na vodních dílech můţe před povodněmi zachránit rozsáhlá území leţící pod přehradou. Příkladem je velká voda, která vznikla v červnu 2006 po intenzivních nočních sráţkách v povodí Moravské Dyje. Díky vodní nádrţi Vranov byla tato velká voda regulována a před evakuací tak byla zachráněna spousta lidí na rozsáhlém území pod přehradou. Jedny z nejničivějších povodní, které kdy zasáhly naše území, proběhly v září 1118, lednuúnoru 1342, červenci1432, srpnu 1501, v březnu a srpnu 1598, v únoru 1655, červenci 1903 nebo červenci 1938. Avšak největší povodeň v povodí řeky Dyje v moderních dějinách České republiky proběhla ve dnech 12. 16. srpna 2002. Extrémní sráţky padaly v oblasti silného proudění severních směrů na zadní straně tlakové níţe středomořského původu, která vytvořila podmínky pro transport vlhkého vzduchu nad naše území. Střed této řídící cyklony se jen pomalu odsouval dále k východu nebo dokonce setrvával po několik dní prakticky bez pohybu. To mělo za následek dlouhé trvání sráţek nad stejným územím. Odtok z povodí byl pak ovlivněn nasyceností povodí předchozími sráţkami. Velká voda způsobená přívalovými sráţkami je v letním období poměrně častým jevem. V létě jsou totiţ v atmosféře nejvhodnější podmínky pro vznik konvekčních bouří, které mohou být doprovázeny masivními dešťovými přeháňkami a kroupami. Jejich intenzita můţe dosahovat hodnot aţ 100 mm deště na plochu 1 m 2 za hodinu. Po nasycení povodí sráţkami z první vlny a naplnění koryt řek došlo po druhé sráţkové vlně k rychlému vzestupu hladin řek, takţe na řadě vodních toků v Čechách a v povodí Dyje na Moravě bylo dosaţeno mimořádných kulminačních průtoků. Tato povodeň je povaţována za povodeň mimořádnou a je označována za povodeň s téměř 500letou vodou. Rozsah a velikost této povodně je moţné demonstrovat na několika: za dobu trvání povodně přiteklo do vodního díla Vranov 121 mil. m 3 vody, retencí v ochranném ovladatelném 10

prostoru nádrţe bylo zachyceno 11 mil. m3 vody, maximálním řízeným ovladatelným odtokem bylo odvedeno tokem Dyje 58 mil. m 3 vody a přelivem odteklo 52 mil. m 3 vody. Bezpečný průtok přes Vranovskou přehradu je 650 m 3 s -1 (Pospíšil 2002). 7. Historie vodního díla Vranov První úvahy o výstavbě přehrady na Dyji se objevily jiţ za Rakouska-Uherska a týkaly se snahy vyuţít energetický potenciál této řeky. Moravský zemský úřad uvaţoval také o stavbě několika menších přehrad, které by uţitkově a významově přehradu u Vranova nad Dyjí doplňovaly. Jedním z hlavních důvodů stavby nádrţe bylo, ţe oblast povodí Dyje, byla často postiţena záplavami. V roce 1908 zaloţilo několik jihomoravských obcí akciovou společnost Podyjské závody pro nádrţe a elektrárny. Do začátku první světové války se však nepodařilo zajistit potřebné finanční prostředky, a tak skutečná příprava začala aţ po válce. V letech 1923 1927 byla zpracována studie, která navrhovala výstavbu gravitační hráze z litého betonu, coţ byla konstrukce, jeţ se v té době začala prosazovat. V roce 1930 zahájilo stavbu konsorcium firem Českomoravská akciová stavební společnost, Praha, akciová společnost Lana, Praha a Podnikatelství staveb Pittel a Brauseweter z Brna. Injektáţ podloţí se prováděla v celé ploše základů ještě před zahájením betonáţe, ta začala v červnu 1931 (viz Obr. 6). Betonářské práce byly ukončeny v srpnu 1933 a po dostavbě spodních výpustí a hydroelektrárny byla přehrada v dubnu 1934 uvedena do zkušebního provozu. Před výstavbou samotné přehrady na začátku 20. století bylo ve Vranově nad Dyjí dosaţeno průtoků 481 m 3 /s (v r. 1900), 373 m 3 /s (v r. 1906) a 466 m 3 /s (v r. 1909), ale po výstavbě nádrţe je bylo moţno podstatně sníţit; například při povodni v roce 1947 pro přítok do nádrţe 370 m 3 /s sníţen retenčním objemem tak, ţe maximální odtok činil 175 m 3 /s. Další velkou zkouškou byla extrémní povodeň v srpnu 2002, kdy bylo na přítoku dosaţeno kulminačního průtoku aţ 430 m 3 /s a maximální odtok činil 364 m 3 /s. V letech 2003-2005 probíhala oprava stavební a technologické části (Broţa 2005). 11

Obr. 6: stavba hráze Vranovské přehrady (http://www.pmo.cz/wp-content/uploads/2010/05/2_vranov-150x150.jpg) 8. Parametry vodního díla Vranov Délka vzdutí dosahuje 29,8 km. Hráz je tíţní betonová, 59,9 m vysoká a její délka v koruně je 292 m (viz Obr. 7). Vodní hladina měří 765 ha, maximální hloubka 58 m. Stálý objem je 31,5 mil. m 3 vody a celkový objem 132,6 mil. m 3. Plocha povodí je 2221 km 2 průměrný roční průtok činí 10,6 m 3 /s (Vlček et al., 1984). Kolísání průtoků způsobené provozem vodní elektrárny vyrovnává aţ nádrţ Znojmo, která leţí o 41 km níţe po toku Dyje. Na Vranovské přehradě se u nás poprvé provádělo systematické měření deformací hráze a poprvé zde bylo zjištěno, ţe se některé bloky hráze ve své horní části pohybovaly nejen ve směru toku vlivem zatíţení vodou, ale dokonce i proti vodě vlivem oslunění a ohřátí. Tento poznatek byl nejdříve některými odborníky popírán, později byl však zjištěn i na jiných stavbách v zahraničí a bylo o něm referováno na mezinárodním kongresu o vysokých přehradách ve Washingtonu (Broţa 2005). Příslušnost nádrţe k vodohospodářské soustavě: Dyjsko svratecká. Provozovatelem přehrady je Povodí Moravy, s. p. závod Dyje. Zabudovaná elektrárna v hrázi přehrady má tři turbíny typu Francis o výkonu 18,9 MW, hltnosti 3 15 m 3 s -1 a spádu 42,0 m. Provozovatelem je společnost E. ON Česká republika, s.r.o. (Povodí Moravy, s. p., 2011). 12

Obr. 7: Hráz Vranovské přehrady s vodní elektrárnou ( 2011 Vranov nad Dyjí, www.vranov-nad-dyji.eu) 13

9. Literatura BALATKA, B., et al. (1987): Zeměpisný lexikon ČSR: Hory a nížiny. Vyd. 1. Academia, Praha. BATÍK, P. (1999): Moravikum dyjské klenby Kadomské předpolí variského orogénu. Český geologický ústav. Praha BATÍK, P., et al. (2002): Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů: listy 33-22 Vranov nad Dyjí, 33-24 Hranice. Vyd. 1. Praha: Česká geologická sluţba, Praha. 49 s. BELL, F. G. (1998): Enviromental geology: principles and praktice. 1-594. Willey. London BRÁZDIL, R.; KIRCHNER, K., et al. (2007): Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1. Brno-Praha-Ostrava: MU v Brně, ČHMÚ Praha, Ústav geoniky AV ČR, v.v.i. Ostrava, 431 s. BROŢA, V. (2005): Přehrady Čech, Moravy a Slezska. Vyd. 1. Liberec: Knihy 555, 251 s. DUDEK, A. (1962): Zum Problem der moldanubischen Űberschiebung im Nordteil der Thaya-Kuppel. Geologie11, 757-791. Berlin. HAZDROVÁ, M. et al. (1984): Vysvětlivky k základní hydrogeologické mapě ČSSR 1:200 000 : list 33 Třeboň. Vyd. 1. Praha: Ústřední ústav geologický, 88 s. HAZDROVÁ, M. et al. (1990): Hydrogeologická mapa ČR 1:50 000 : list 33-22 Vranov nad Dyjí. Vyd. 1. Ústřední ústav geologický. Praha. JENČEK, V. et al. (1984): Vysvětlivky a základní geologické mapy ČSSR 1: 25 000., list 33-223 Vranov. Ústřední ústav geologický. Praha. JENČEK, V. DUDEK, A. (1971): Beziehungen zeischen den Moravikum und Moldanubikum am Weststrand der Thaya-Kuppel. Věst. Ústř. Úst. Geol., 331 338. Praha. MATĚJOVSKÁ, O. et al. (1992): Geologická mapa ČR 1:50 000 : list 33-22 Vranov nad Dyjí. Vyd. 1. Český geologický ústav. Praha. MÍSAŘ, Z. et al. (1983): Geologie ČSSR I.: Český masiv. Státní pedagogické nakladatelství. Praha. MYSLIL, V. et al. (1986): Vysvětlivky a základní geologické mapy ČSSR 1:200 000 : list 23 Jihlava. Vyd. 1. Ústřední ústav geologický. Praha. POSPÍŠIL, I. (2002): Rekonstrukce VD Vranov a VD Znojmo. Tisková zpráva. Dostupné z WWW: <http://web.pmo.cz/vranov.asp>. [cit. 2011-02-16]. 14

SUESS, F. E. (1912): Die moravischen Fenster und ihre Beziehung zum Grundgebirge des Hohen Gesenke. Denkschr. Akat. Wiss., Mat. Naturwiss. Kl. 83, 541-631. Wien. VLČEK, V. et al. (1984): Zeměpisný lexikon ČSR: Vodní toky a nádrže. Vyd. 1. Academia. Praha. Internetové odkazy www.geology.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-22]. Dostupné z www: <http://www.geology.cz/app/ciselniky/lokalizace/index.php?start_y=662453&start_x= 1183663>..www.pmo.cz [online]. 2011 [cit. 2011-02-16]. Vranov. Dostupné z www: <http://www.pmo.cz/vodni-dila/vranov/>. www.pmo.cz [online]. 2002 [cit. 2011-02-16]. Rekonstrukce VD Vranov a VD Znojmo. Dostupné z WWW: <http://web.pmo.cz/vranov.asp>. 15