Geologické poměry Vranovské přehrady, jejího okolí a její historie

Transkript

1 Geologické poměry Vranovské přehrady, jejího okolí a její historie Obsah 1. Úvod Vymezení oblasti Geomorfologie povodí Ţeletavky Geologie Geologie povodí Ţeletavky Geologické poměry v okolí Vranovské přehrady Hydrogeologie oblasti Vranovské přehrady Hydrologie povodí Dyje Klimatické poměry Parametry Vranovské přehrady Historie Vranovské přehrady Literatura Úvod Vodní díla, jako přehrady, údolní nádrţe a rezervoáry představují ideální úseky vodních toků, na kterých dochází ke kontinuální sedimentaci říčního materiálu. Nejdůleţitějším činitelem ovlivňujícím rychlost usazování je mnoţství transportovaného materiálu. Dalšími činiteli jsou především velikost příslušného povodí, typ hornin v dané oblasti, sklon svahů, hustota sítě odvodnění a v niţší míře také dopady antropogenních vlivů. Usazování dále ovlivňuje počet a sezónní úhrny sráţek, rozšíření a druhová stavba vegetace (Bell, 1998). Přehradní usazeniny tvoří kontinuální záznam sedimentace od napouštění přehrady. Mocnost sedimentů v čase narůstá. Přehrada se zanáší, i kdyţ se rychlost transportu materiálu můţe měnit. Studováním usazenin je moţné zjišťovat změny v historii usazování ovlivňované klimatickými cykly a výkyvy a dále pak kontaminací. 2. Vymezení oblasti Daná oblast (viz Obr.1) leţí přibliţně 15km severovýchodně od města Znojma a zhruba 65 km jihozápadně od Brna na pomezí České republiky a Rakouska. V rámci našeho území náleţí území do dvou správních celků, kraje Vysočina a 1

2 Jihomoravský. Na rakouské straně oblast správně přísluší do spolkové země Dolní Rakousy. Vranovská přehrada leţí na řece Dyji. Největším přítokem Dyje je Ţeletavka. Obr. 1: Přibliţné vymezení zájmového území (upraveno podle: Mapové podklady PLANstudio, , Geomorfologie povodí Želetavky Geomorfologickým členěním ČSR (Czudek et al., 1972) patří území k provincii Česká vysočina, kterou zastoupují dvě soustavy: Šumavská soustava a Českomoravská soustava. Českomoravská soustava reprezentující podstatnou část studovaného území má charakter vrchovinného a pahorkatinného reliéfu. Řadí se sem podsoustava Českomoravská vrchovina IIC, k níţ náleţí následující geomorfologické celky: Javořická a Křiţanovská vrchovina a Jevišovická pahorkatina. Stavba reliéfu jiţních výběţků Českomoravské vrchoviny je charakteristická mírně zvlněným terénem, který je rozčleněný sítí hlavně drobných vodotečí. V jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny se nachází relativně niţší, ale zato členitější terén, místy s hluboko zaříznutými údolími, kterými se vyznačuje převáţně Dyje se svými přítoky). Do povodí Ţeletavky geomorfologicky spadá celek Křiţanovská vrchovina s podcelkem Brtnická vrchovina zahrnující okrsky Markvartická pahorkatina, Zašovický hřbet a Starohobzská vrchovina. Markvartická pahorkatina leţí na rozvodí mezi Jihlavou a Dyjí, je tvořena hlavně rulami, méně migmatity. Údolí, která se zde 2

3 vyskytují jsou severojiţního směru a jsou často v příčném profilu nesouměrná. Zašovický hřbet je protáhlý nesouměrný hřbet severojiţního směru mezi údolím Brtnice a Jihlavy. Směrem na západ stékají ze hřbetu jen krátké toky. Starohobská vrchovina je úzký protáhlý hřbet směru SSV JJZ, který se směrem k jihu rozšiřuje v pahorkatinu prořezanou průlomovým údolím Dyje. Tvoří pruh vyššího terénu mezi sníţeninami Dačické a Jemnické kotliny. Do celku Jevišovická pahorkatina náleţí podcelek Jemnická kotlina. Jedná se o mělkou kotlinu nepravidelného půdorysu. Jsou v ní zachovány ostrůvky jezerních neogenních usazenin. Osu sníţeniny tvoří údolí Ţeletavky. Posledním podcelkem je Bítovská pahorkatina sloţená z okrsků Dešovská a Uherčická pahorkatina. Reliéf Dešovské pahorkatiny je tvořen četnými údolími vodních toků, která jsou v pramenných částech rozevřená a směrem po toku se zařezávají. Uherčická pahorkatina je tvořena plochými údolími vodních toků, které se postupně směrem k hlubokému údolí Dyje zařezávají (Balatka 1987). 3. Geologie Regionálně-geologicky je daná oblast začleněna do Českého masivu, konkrétně se zpracovávaná oblast řadí českému moldanubiku na západě a moravskému moldanubiku a moraviku na východě. Moldanubikum je tvořeno infrakrustálními skupinami, které jsou prekambrického stáří a masivy hlubinných vyvřelin. Naproti tomu moravikum tvoří pásmo hlavně metamorfovaných hornin, které ohraničují východní okraj moravského moldanubika. Území pokrývají relikty kontinentálního a brakicko-marinního miocénu a v menší míře fluviálními, deluviálními a eolickými sedimenty kvartéru. 3

4 moravské moldanubikum moravikum Obr. 2: litologická hranice moravské moldanubikum moravikum (Česká geologická sluţba Oblastí Vranovské přehrady a jejího okolí prochází hranice dvou regionálně geologických jednotek (viz Obr.2). Moravské moldanubikum je území původně silně proterozoicky a později znovu varisky intenzivně regionálně migmatitizováno (Batík 1999). Silná granitizace a migmatitizace je průvodním znakem konečné přeměny. Horninové soubory byly intenzivně přebudovány aţ do té míry, ţe jejich původní stavba byla prakticky zcela přeměněna. Díky tomu se území člení podle petrografického sloţení. Obecně je v moravském moldanubiku vyšší podíl ultrabazických těles, která jsou četnější směrem k východu a kulminují v širším okolí moravskoslezské zlomové zóny. Také rozšíření gfölských ortorul, tvořících podstatnou část moravského moldanubika, není jinde v Českém masivu tolik zastoupeno. Druhou jednotkou je moravikum, oddělené na jihovýchodě dyjskou klenbou. Dyjskou klenbou sem razantně vstupuje pestrá vranovská (vranovskoolešnická) skupina, nad kterou leţí dvojslídné svory s granátem a kyanitem šafovské jednotky (Dudek 1962). Tyto horniny, podobně jako vnější fylity svratecké klenby, 4

5 Suess (1912) pokládal za retrográdně metamorfované moldanubické horniny (moldanubická svorová zóna moldanubische Glimmerschieferzone) a Dudek (1962) za ekvivalent jednotky v nadloţí bítýšské ruly ve svratecké klenbě, dnešní olešnické skupiny. V severních partiích dyjské klenby vystupuje šupina granulitu, následovaná v podloţními i nadloţními amfibolity. Ještě více na západě se v jejím nadloţí (Jenček a Dudek 1971) vyskytují jednotky vázané na drosendorfskou jednotku, která patří v rakouské Lesní čtvrti k moldanubiku. Jelikoţ drosendorfská jednotka vypadá obdobně jako pestrá českokrumlovská jednotka moldanubika, ale i svrchní jednotka svratecké klenby, je v souladu s Jenčkem a Dudkem (1971) popisována jako součást moravosilezika a moldanubické nasunutí je odsunuto dále na západ k jejímu vrcholu. Zjednodušeně jsou tyto jednotky v nadloţí bítýšské ortoruly ekvivalenty vnějších fylitů (vranovská skupina) charakterizovány jako jednotky drosendorfského typu. 3.1 Geologie povodí Želetavky Jiţní a jihozápadní část Českého masivu buduje rozsáhlé moldanubické pásmo, ponořující se na jihu pod usazeniny alpské čelní pánve a na západě pod mezozoické sedimenty bavorské tabule. Na východě je moldanubikum přesunuto přes moravskoslezské pásmo (Suess 1912). Podle některých názorů představuje moldanubikum prekambrickou jednotku, která prošla intenzivní předpaleozoickou metamorfózou a později byla z valné části znovu postiţena regionální migmatitizací (Kodym jun. 1964, Cháb-Suk 1977). Moldanubikum se dělí na české, Českého lesa, šumavské, moravské, stráţecké. V moravském moldanubiku, v jeho nejzápadnější části, se nachází silně migmatitizovaná, ve východní části pestrá skupina s výskyty granulitů a serpentinitů. Povodí Ţeletavky spadá do moravského moldanubika. Geologická stavba povodí (viz Obr. 3) je tvořena prekambrickými pararulami moldanubika (granát-biotitické a břidličnaté biotitické a silimanit-biotitické), granulity moldanubika světlými i biotitickými, amfibolity moravika a moldanubika, drobně okatými biotitickými pararulami, leukokrátními ortorulami moldanubika, moravika a krystalické vápence. K terciérním sedimentům řadíme neogenní nedělené hrubozrnné křemenné štěrky a ţelezité pískovce. Mezi kvartérní sedimenty patří holocénní aţ pleistocénní deluviální hlinitopísčité a kamenitohlinité sedimenty, pleistocénní eolickodeluviální písčitohlinité sedimenty převáţně s úlomky hornin, spraše převáţně s úlomky hornin a sprašové hlíny převáţně s úlomky hornin (Matějovská 1992). Geomorfologicky je povodí Ţeletavky rozděleno do několika okrsků. První z nich, Markvartická pahorkatina je tvořena hlavně rulami a v menším mnoţství migmatity. Další je Zašovický hřbet, který je v severní části tvořený syenitem, ve střední části cordieritickými migmatity a v jiţní části rulami, pruhy křemenců a kvarcitických rul. U obce Číchov se nacházejí ostrůvky neogenních usazenin. Starohobzská vrchovina je tvořena především rulami. Jemnická kotlina vznikla v rulách s kruhy amfibolitů. Jsou zde zachovány ostrůvky jezerních neogenních usazenin. Dešovská pahorkatina je tvořena rulami a ve sníţeninách jsou ostrůvky neogenních usazenin. Uherčická pahorkatina je tvořena 5

6 rulami s pruhy amfibolitů a krystalických vápenců. Na krystalitických horninách leţí ostrůvky neogenních usazenin (Balatka 1987). Želetavka Soutok Dyje Obr. 3: geologická mapa části povodí Ţeletavky při soutoku s Dyjí ve Vranovské přehradě (Česká geologická sluţba Geologické poměry v okolí Vranovské přehrady Na jihovýchod od mylonitové zóny jsou vyvinuty převáţně dvojslídné granátické svory aţ ruly, někde s kyanitem, s vloţkami amfibolitů a vzácných hadců a polohami granátických ortorul (u Lančova, Vranovská přehrada). Tato jednotka odpovídá moravské svorové zóně a je označována jako šéfovská skupina (Jenček 1981). V jejím podloţí, s nímţ je spojena přechody je vyvinuta série masivních a břidličných pararul (flyšoidních) s vloţkami tremolitických vápenců (někde s diopsidem), grafitických rul aţ grafitů, elánů, kvarcitů a granátických amfibolitů. Jde o vnější fylity F. E. Suesse (1912), nyní označované jako vranovská skupina (ekvivalent 6

7 olešnické skupiny). V podloţí vystupuje těleso okaté dvojslídné bítýšské ruly (bítešská skupina) s okrajovou zónou s polohami amfibolitů a rul. Bítýšská rula je povaţována za syntektonickou granitoidní intruzi nebo metamorfovaná efuziva granitoidního sloţení (Frasl 1968). Její stáří vzhledem k jejímu primárnímu sepětí se sousedními jednotkami dokazuje, ţe stáří celého moravika je předpaleozoické. Sedimenty v okolí nádrţe jsou gravitačně transportovány při nadměrných sráţkových úhrnech do přehrady, kde se ukládají. Jedná se o deluvio-fluviální hlinitopísčité, místy i hlinito-kamenité sedimenty, spraše převáţně s úlomky hornin a sprašové hlíny převáţně s úlomky hornin (viz Obr. 4). Obr. 4: geologická mapa blízkého okolí vodní nádrţe Vranov (Česká geologická sluţba 4. Hydrogeologie oblasti Vranovské přehrady Území spadá do oblasti Českého masivu s nedostatkovými přírodními zdroji podzemní vody a s převládajícím lokálním zásobováním obyvatelstva pitnou vodou. Hydrogeologický rajon 654 Krystalinikum v povodí Dyje je tvořen hydrogeologickým masivem vázaným na krystalinické horniny moravika, moldanubika a dyjského masivu (Michlíček et al., 1986). Hydrometeorologické mapování realizované v rámci 7

8 účelové vyhledávací sítě zdrojů podzemních vod Hydrometeorologického ústavu potvrdilo, ţe se na území vydatnější pramenní přelivy prakticky nevyskytují. Povrchové toky jsou převáţně málo vodnaté s kolísavým vodním reţimem v průběhu toku. Nejniţší erozní bází území je údolí Dyje, kde byla vybudována Vranovská přehrada (viz Obr. 5), která významně přispívá k regulaci povrchového reţimu toku (Jenček et al., 1984). Intenzita metamorfních a vrásnících pochodů způsobila, ţe horniny moldanubika a moravika se hydrogeologicky prakticky neliší. Propustnost všech zastoupených hornin je výhradně puklinová, jen v pásmu podpovrchového rozvolnění hornin přechází aţ v průlinovou. Toto podpovrchové korektorské pásmo můţe být za příznivých úloţných poměrů potenciálním zdrojem podzemní vody. V území s výskytem neogenních uloţenin se ve vertikálním profilu mohou vytvořit za příznivých podmínek dvě zvodně: bazální, s napjatou hladinou podzemní vody, vázanou na bazální klastické sedimenty, a svrchní, s volnou hladinou podzemní vody vázanou na kolektor písku. V kvartérních fluviálních uloţeninách se vytváří jen mělká zvodeň s volnou hladinou, která úzce souvisí s hladinou vody v povrchovém toku (Jenček et al., 1984). Obr. 5: hydrogeologická mapa okolí vodní nádrţe Vranov (Česká geologická sluţba 8

9 5. Hydrologie povodí Dyje Řeka Dyje, která se jako největší pravostranný přítok vlévá do Moravy je zároveň hlavní vodohospodářsky významný vodní tok, který směřuje od západu k východu a dosahuje délky 305,6 km (Brázdil et al., 2007). Dyje sloţitě meandruje v hluboce zařízlém údolí. Větší přítoky v zájmové oblasti je zastupuje tok Ţeletavky. Protéká územím velice chudým na sráţky, průměrně 500 mm/rok, kde si v krystalinickém podloţí vyhloubila ostře zaříznutá hluboká údolí. Vodnost toku je nízká. Moravská Dyje je na našem území podhorskou říčkou s celkem vyrovnaným vodním reţimem. Moravská Dyje na svém středním toku tvoří na rakouské straně hranic soutok s Rakouskou Dyjí a poté se uţ pod názvem Dyje vrací společným tokem na naše území vtéká do Vranovské přehrady. Největším levostranným přítokem Dyje v této části území je řeka Ţeletavka, pro kterou je charakteristická nízká vodnatost a rozkolísanost reţimu (Hazdrová et al., 1984). Úhrny měsíčních a ročních sráţek v oblasti Vranovské přehrady se měří na stanicích Bítov, Lukov, Vranov nad Dyjí - přehrada a Nové Syrovice. Jmenovitě na stanici Bítov jsou nejniţší sráţky měřeny v lednu a únoru shodně 28 mm a nejvyšší v červnu a v červenci také shodně 77 mm. Na stanici Lukov je nejniţší hodnotou 31 mm v únoru a nejvyšší 72 mm v srpnu. Stanice Vranov nad Dyjí přehrada měří 26 mm v lednu a 72 mm v červenci a stanice Nové Syrovice udává hodnoty 28 mm v únoru a 70 mm v červenci. Průměrné roční úhrny sráţek v dané oblasti v letech činily 556 mm. Nejniţší úhrny jsou dosahovány v lednu a únoru, naopak nejvyšší jsou zaznamenávány v červnu a červenci. Nejniţší průměrný roční úhrn sráţek 529 mm je měřen na stanici Vranov nad Dyjí přehrada, následuje stanice Nové Syrovice s 539 mm, dále Bítov s 563 mm a nejvyšší hodnoty 592 mm jsou ze stanice Lukov (Tolasz 2007). 6. Klimatické poměry Sráţky jsou v této oblasti typické značnou prostorovou a časovou proměnlivostí, která je dána interakcí fyzikálních procesů jejich vzniku, atmosférickou cirkulací a fyzicko-geografickými charakteristikami tohoto území. V měsících zimního půlroku (říjen-březen) jsou významnější sráţky vázány převáţně na přechody frontálních systémů spojených s tlakovými níţemi. V měsících letního půlroku (duben-září) jsou sráţky spojeny i s výstupnými konvekčními pohyby vzduchu a tvorbou kupovité oblačnosti. Vlhký vzduch je do oblasti přinášen od Atlantického oceánu a dále od Středozemního moře (Brázdil et al., 2007). Kolísání klimatu a změny v antropogenním působení v kulturní krajině ovlivňovaly variabilitu povodní v českých zemích v posledním tisíciletí. Existující chronologie povodní kompilované z dokumentárních údajů a ze systematických 9

10 hydrologických měření umoţnily získat představu o jejich dlouhodobém kolísání z pohledu četností výskytu, sezonality, synoptických příčin, extremity a dopadů. V období systematických vodoměrných pozorování (tj. asi od poloviny 19. století) klesal v České republice jak celkový počet povodní, tak i jejich extremita. Tento pokles lze přičítat zejména sníţení četnosti výskytu povodní zimního synoptického typu následkem globálního oteplování, kdy v důsledku pozdějšího nástupu zim a menší akumulace vody ve sněhové pokrývce poklesl zejména počet povodní v měsících únoru aţ dubnu (Brázdil et al., 2005). Jedny z nejničivějších povodní, které kdy zasáhly naše území, proběhly v září 1118, lednu-únoru 1342, červenci 1432, srpnu 1501, v březnu a srpnu 1598, v únoru 1655, červenci 1903 nebo červenci Avšak největší povodeň v okolí řeky Dyje v moderních dějinách České republiky proběhla ve dnech srpna Po nasycení povodí sráţkami z první vlny a naplnění koryt řek došlo po druhé sráţkové vlně k rychlému vzestupu hladin řek, takţe na řadě vodních toků v Čechách a v povodí Dyje na Moravě bylo dosaţeno mimořádných kulminačních průtoků. Tato povodeň byla povaţována za povodeň vysoce anomální a mimořádnou, je označována za povodeň téměř 500letou vodu. Jak byla tato povodeň velká, je moţné vidět na následujících faktech: během povodně přiteklo do vodního díla Vranov 121 mil. m 3 vody, retencí v ochranném ovladatelném prostoru nádrţe bylo zachyceno 11 mil. m3 vody, maximálním řízeným ovladatelným odtokem bylo odvedeno tokem Dyje 58 mil. m 3 vody a přelivem odteklo 52 mil. m 3 vody. Bezpečný průtok přes Vranovskou přehradu je 650 m 3 s -1 (Pospíšil 2002). 7. Parametry Vranovské přehrady Vranovská přehrada je postavena na řece Dyji asi 15km severovýchodně od Znojma. Délka vzdutí je 29,8 km. Hráz (viz Obr. 6) je gravitační betonová, 59,9 m vysoká a její délka v koruně je 292 m. Vodní hladina má plochu 765 ha, maximální hloubka činí 58 m. Celkový objem je 132,6 mil. m 3 a stálý objem je 31,5 mil. m 3 vody. Plocha odvodňovaná povodím je 2221 km 2, průměrný roční průtok činí 10,6 m 3 /s (Vlček et al., 1984). Kolísavost průtoku způsobená provozem vodní elektrárny je vyrovnávána aţ nádrţí Znojmo leţící o 41 km níţ po proudu Dyje. Na Vranovské přehradě se poprvé v České republice provádělo systematické měření deformací přehradní hráze a poprvé se zde zjistilo, ţe se některé bloky hráze ve své svrchní části pohybovali jak ve směru toku kvůli zatíţení vodou, tak i proti vodě, protoţe byly zahřívány sluncem. Toto zjištění bylo nejprve některými odborníky popíráno, později však bylo zjištěno i na dalších stavbách v zahraničí a referovalo se o něm na mezinárodním kongresu o vysokých přehradách ve Washingtonu (Broţa et al., 2005). Přehrada patří k vodohospodářské soustavě Dyjsko svratecké. Provozovatelem je Povodí Moravy, s.p. závod Dyje. Přehradní elektrárna je tvořena třemi turbínami typu Francis o výkonu 18,9 MW, hltnosti 3 15 m 3 s -1 a spádu 42,0 m. Provozovatelem elektrárny je energetická společnost E.ON Česká republika, s.r.o. (Povodí Moravy, s.p., 2011). 10

11 Obr. 6: Hráz Vranovské přehrady s vodní elektrárnou foto: Vít Bezděk 8. Historie Vranovské přehrady O stavbě přehrady na Dyji se uvaţovalo jiţ za Rakouska-Uherska. Moravský zemský úřad zamýšlel také postavit několika menších přehrad, které by přehradu u Vranova nad Dyjí mohly doplňovat. Hlavní důvod výstavby přehrady byl sníţení dopadů záplav, které ohroţovaly obyvatelstvo ţijící v povodí Dyje. Dalším důvodem bylo vyuţit energetický potenciál řeky. V roce 1908 byla zaloţena několika jihomoravskými obcemi akciová společnost Podyjské závody pro nádrţe a elektrárny. Ta měla za úkol zajistit finanční pokrytí projektu. Finanční prostředky se však nepodařilo zajistit, a tak projekt přerušila první světová válka. Znovu byl projekt zahájen v meziválečných letech , kdy došlo ke zpracování studie, v jejímţ návrhu bylo vyuţití nového postupu při stavbě. Jednalo se o výstavbu gravitační hráze z litého betonu, tedy o konstrukci, která se v tomto období začínala vyuţívat ve větší míře. Roku 1930 byla zahájena stavba spoluprácí firem Českomoravská akciová stavební společnost, Praha, akciová společnost Lana, Praha a Podnikatelství staveb Pittel a Brauseweter z Brna. Nejprve byla provedena injektáţ podloţí, která se provedla celoplošně pod základy. V červnu 1931 byla zahájena vlastní betonáţ. Průběh betonářských prací je zaznamenán na Obr. 7. Ukončení betonářských prací bylo dosaţeno v srpnu Posledním krokem bylo zhotovení spodních výpustí a vodní elektrárny. Do zkušebního provozu byla přehrada uváděna v dubnu Na začátku 20. století bylo v samotném Vranově nad Dyjí dosahováno vysokých průtoků. Roku 1900 byl zaznamenán průtok 481 m 3 /s, o šest let později 373 m 3 /s a v roce m 3 /s. Výstavbou přehrady bylo umoţněno podstatně regulovat povodňové průtoky. Příkladem je povodeň z roku 1947, kdy přítok do nádrţe činil 370 m 3 /s. Díky retenčnímu objemu se ale podařilo dosáhnout maximálního odtoku kolem 175 m 3 /s. V posledním desetiletí se stala 11

12 prověrkou pro přehradu letní extrémní povodeň v srpnu 2002,při které kulminační průtok činil aţ 430 m 3 /s a odtok 364 m 3 /s. V letech proběhla rekonstrukce technologické i stavební části (Broţa et al., 2005). Obr. 7: stavba hráze Vranovské přehrady ( 9. Literatura BALATKA, B., et al. (1987): Zeměpisný lexikon ČSR: Hory a nížiny. Vyd. 1. Academia, Praha. BATÍK, P. (1999): Moravikum dyjské klenby Kadomské předpolí variského orogénu. Český geologický ústav. Praha BATÍK, P., et al. (2002): Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů: listy Vranov nad Dyjí, Hranice. Vyd. 1. Praha: Česká geologická sluţba, Praha. 49 s. BELL, F. G. (1998): Enviromental geology: principles and praktice Willey. London BRÁZDIL, R. (2005): Historické a současné povodně v České republice. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita. 369 s. 12

13 BRÁZDIL, R.; KIRCHNER, K., et al. (2007): Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slezsku. Vyd. 1. Brno-Praha-Ostrava: MU v Brně, ČHMÚ Praha, Ústav geoniky AV ČR, v.v.i. Ostrava, 431 s. BROŢA, V. (2005): Přehrady Čech, Moravy a Slezska. Vyd. 1. Liberec: Knihy 555, 251 s. CZUDEK, T. et al. (1972) Geomorfologické členění ČSR. Brno : Československá akademie věd - geografický ústav Brno, s. DUDEK, A. (1962): Zum Problem der moldanubischen Űberschiebung im Nordteil der Thaya-Kuppel. Geologie11, Berlin. FRASL, G. et al. (1968): Crystalline complexes in the southern parts of the Bohemian Massif and in the eastern Alps. Wien. Geological survey of Austria. 42 s. HAZDROVÁ, M. et al. (1984): Vysvětlivky k základní hydrogeologické mapě ČSSR 1: : list 33 Třeboň. Vyd. 1. Praha: Ústřední ústav geologický, 88 s. HAZDROVÁ, M. et al. (1989): Hydrogeologická mapa ČR 1: : list Slavonice. Vyd. 1. Ústřední ústav geologický. Praha. HAZDROVÁ, M. et al. (1990): Hydrogeologická mapa ČR 1: : list Vranov nad Dyjí. Vyd. 1. Ústřední ústav geologický. Praha. CHÁB, J. - SUK, M. (1977): Regionální metamorfóza na území Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Ústřední ústav geologický, s. JENČEK, V. et al. (1984): Vysvětlivky a základní geologické mapy ČSSR 1: , list Vranov. Ústřední ústav geologický. Praha. JENČEK, V. et al. (1988): Geologická mapa ČR 1: : list Slavonice. Vyd. 1. Český geologický ústav. Praha. JENČEK, V. DUDEK, A. (1971): Beziehungen zeischen den Moravikum und Moldanubikum am Weststrand der Thaya-Kuppel. Věst. Ústř. Úst. Geol., Praha. KODYM, O. ml. (1964): Geologická mapa ČSSR: mapa předčtvrtohorních útvarů: 1: vyd. Ústřední ústav geologický. Praha. MATĚJOVSKÁ, O. et al. (1992): Geologická mapa ČR 1: : list Vranov nad Dyjí. Vyd. 1. Český geologický ústav. Praha. MICHLÍČEK, E. (1986): Hydrogeologické rajóny ČSR: Povodí Moravy a Odry. : Geotest. Brno. MÍSAŘ, Z. et al. (1983): Geologie ČSSR I.: Český masiv. Státní pedagogické nakladatelství. Praha. 13

14 MYSLIL, V. et al. (1986): Vysvětlivky a základní geologické mapy ČSSR 1: : list 23 Jihlava. Vyd. 1. Ústřední ústav geologický. Praha. POSPÍŠIL, I. (2002): Rekonstrukce VD Vranov a VD Znojmo. Tisková zpráva. Dostupné z WWW: < [cit ]. SEDLÁČEK, J., Bábek, O. (2009): Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, Předběžné zhodnocení rychlosti sedimentace ve vybraných přehradních nádržích v povodí Moravy. Str.: Brno. SUESS, F. E. (1912): Die moravischen Fenster und ihre Beziehung zum Grundgebirge des Hohen Gesenke. Denkschr. Akat. Wiss., Mat. Naturwiss. Kl. 83, Wien. TOLASZ et al. (2007): Atlas podnebí Česka. Český hydrometeorologický ústav, Universita Palackého, s. Praha, Olomouc. VLČEK, V. et al. (1984): Zeměpisný lexikon ČSR: Vodní toky a nádrže. Vyd. 1. Academia. Praha. ZEGZULKA, J. (2004): Mechanika sypkých hmot, VŠB-TU, Ostrava 186 str. [online] [cit ]. Vranov. Dostupné z www: < [online] [cit ]. Spektrofotometru Omega X-Ray. Dostupné z www: < [online] [cit ]. Sušárna Memmert UNB 100, 220 C. Dostupné z www: < 14