CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Metoda reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních Iva Krajíčková Vedoucí práce: Mgr. Petra Chovancová Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 22. 4. 2014.... Iva Krajíčková

Děkuji za odborné vedení při zpracování tématu paní Mgr. Petře Chovancové a své rodině za podporu během mého studia.

Obsah Úvod 5 1 Reminiscence 7 1.1 Význam vzpomínek... 7 1.2 Funkce vzpomínání... 8 1.3 Biografie... 10 1.4 Psychobiografický model... 10 1.5 Časová osa... 11 1.6 Vzpomínky a emoce... 11 1.7 Vzpomínky a paměť... 12 2 Demence 15 2.1 Stádia demence... 16 2.2 Klasifikace demencí... 17 2.3 Alzheimerova choroba... 18 2.4 Sociální dopad demencí... 19 3 Metoda reminiscence 21 3.1 Vývoj reminiscenční terapie... 21 3.2 Reminiscenční pracovník... 22 3.3 Reminiscenční přístupy... 23 3.3.1 Narativní přístup... 23 3.3.2 Reflektující přístup... 24 3.3.3 Expresivní přístup... 24 3.3.4 Informační přístup... 25 3.4 Formy reminiscence... 25 3.4.1 Skupinová reminiscence... 25 3.4.2 Individuální reminiscence... 26 3.4.3 Reminiscenční zdroje... 27 3.5 Shrnutí... 28 4 Reminiscence se seniory s demencí 30 4.1 Komunikace se seniory s demencí... 30 4.2 Reminiscence v prvním stádiu demence... 31 4.2.1 Kniha ţivotního příběhu... 31 4.2.2 Kniha vzpomínek... 32

4.2.3 Archiv vzpomínek... 32 4.2.4 Hudba a tanec... 33 4.2.5 Ilustrační příklad... 34 4.2.6 Další reminiscenční aktivity... 35 4.3 Reminiscence v druhém stádiu demence... 36 4.3.1 Smyslová stimulace... 36 4.3.2 Ilustrační příklad... 37 4.4 Reminiscence ve třetím stádiu demence... 38 4.4.1 Smyslová aktivizace... 39 4.4.2 Validace... 39 4.4.3 Bazální stimulace... 39 4.4.4 Ilustrační příklad... 40 4.5 Shrnutí... 41 5 Závěr 42 Seznam literatury 43 Anotace... 46 Abstract... 46

Úvod Práce se seniory přináší stále nové výzvy, jak zlepšit jejich ţivot v pobytových zařízeních, kde se rozhodli strávit zbytek ţivota. Během své dlouholeté práce se seniory jsem měla moţnost poznat řadu lidských osudů s osobní i historickou zkušeností. Při plánování sluţby, aktivit i programů pro seniory jsem často společně se seniory vstupovala do jejich minulosti. Byla jsem vděčným posluchačem a oni často nadšenými vypravěči. Odhalovali mi nejen svoje úspěchy a záţitky, ale také zklamání a křivdy, které jim ţivot a doba přinesly. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých příběhů z doby jejich dětství a mládí, které se v rodinách předávají z generace na generaci. Uvědomila jsem si, jakým úţasným zdrojem jsou vzpomínky pro vzájemný vztah seniora a pečujícího v instituci. Vzpomínky na dětství, školu, ţivot ve městě i na vesnici, na dobu jak se ţilo, byly vţdy vděčným tématem naší společné komunikace. Společné vzpomínání povzbuzovalo seniory ke komunikaci, vnímala jsem zlepšení jejich nálady a větší otevřenost, zájem o další společné vzpomínání. Senioři přicházejí do pobytových zařízení proţít poslední úsek svého ţivota, proţívají náročnou změnu svého dosavadního ţivotního stylu a mnohdy i výrazné omezení sociálních kontaktů. Pobytové zařízení sice nemůţe zcela nahradit přirozené domácí prostředí, ale můţe vytvářet bezpečné a přátelské prostředí, projevující úctu a respekt k odlišnostem kaţdého stárnoucího člověka. V posledních letech své praxe v sociálních sluţbách jsem měla moţnost pracovat i se seniory se specifickými potřebami, převáţně se seniory s demencí. Poznala jsem řadu způsobů jak stimulovat vzpomínky u seniorů, kterým jejich onemocnění znemoţňuje vyuţívat svoje kognitivní funkce v plném rozsahu, a poruchy komunikace jim omezují jejich komunikační schopnosti. Vyuţívání vzpomínek při práci se seniory vnímám jako přirozenou a obohacující metodu práce se seniory s demencí, kterou lze aplikovat v kaţdodenní praxi pobytových zařízení. Tématem absolventské práce je představit moţnosti aplikace metody reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních. Cílem teoretické kompilační práce je shrnutí dostupných informací o metodě reminiscence se zaměřením na jednotlivé přístupy, formy a reminiscenční aktivity u osob s demencí dle jednotlivých stádií vývoje demence, a vypracování tak odborného podkladu pro práci pracovníků přímé péče s reminiscenční metodou v pobytových zařízeních. Základní informace jsem čerpala z dostupné literatury, zabývající se metodou reminiscence a reminiscenční terapie, autorek Hany Janečkové, Marie Vackové, Naděţdy Špatenkové a Barbory Bolomské. Doplňující informace jsem získala z odborné literatury zaměřené na 5

nefarmakologické přístupy v péči o seniory s demencí, smyslovou aktivizaci a bazální stimulaci, doplněné o poznatky z oblasti geriatrie a gerontopedagogiky. Absolventská práce je členěna do 4 kapitol. V první kapitole představím pojem reminiscence, význam vzpomínek a funkce vzpomínek, vztah vzpomínek a mocí, vliv paměti na vzpomínky. Zmíním se o přínosu a způsobu práce s biografií klienta u seniorů s demencí. Druhá kapitola obsahuje základní informace o syndromu demence a typech demencí podle příčin vzniku, včetně stádií vývoje demence se základními projevy. Poslední část kapitoly je věnována Alzheimerově chorobě a sociálnímu dopadu demencí. Třetí kapitola je zaměřena na metodu reminiscence, zmiňuje stručný vývoj reminiscence, jednotlivé přístupy a formy, představuje roli reminiscenčního terapeuta a zdroje pro reminiscenci. Čtvrtá kapitola přináší přehled konkrétních reminiscenčních aktivit se seniory s demencí podle jednotlivých stádií demence, poskytující tak pracovníkům přímé péče podklad pro aplikaci reminiscence při práci se seniory s demencí v pobytových zařízeních. Kapitola je doplněna ilustračními příklady z praxe vyuţívání metody reminiscence 6

1. Reminiscence S pojmem reminiscence se v současnosti setkáváme poměrně často, v češtině je pojem pouţíván pro výraz vzpomínka nebo vzpomínání. Britský geriatr Robert Woods definuje reminiscenci jako vybavování ţivotních událostí člověka o samotě, nebo ve společnosti druhého člověka či skupiny lidí. Vzpomínání můţe být hlasité, ale můţe probíhat také vnitřně a to zcela skrytě (Janečková, Vacková 2011: 21). Vzpomínky provázejí ţivot kaţdého člověka, od dětství přes dospělost aţ do stáří. Skrývají naše proţité radosti i bolesti, úspěchy i zklamání. S přibývajícím věkem nabývají různých významů nejen pro samotného seniora a jeho rodinu, ale mohou ovlivnit všechny, kteří se stávají součástí jeho ţivota. Názory na roli vzpomínání se různí. Do počátku šedesátých let minulého století bylo vzpomínání povaţováno za negativní stránku stárnutí a často za příznak psychického onemocnění. Tento názor se promítal do tehdejší podoby institucionalizované péče o seniory (Špatenková, Bolomská 2011: 19). Ke změně pohledu na vzpomínání došlo aţ na základě výzkumů amerického gerontologa a psychiatra Roberta N. Butlera v zařízeních dlouhodobé péče o seniory. Pozorováním bylo zjištěno, ţe je stáří provázeno spontánním vnitřním procesem bilancování ţivotní cesty, a ţe právě vzpomínky a vyprávění o minulosti zaujímají důleţitou roli. Zrodila se tak metoda práce se vzpomínkami, nazývaná rekapitulací ţivota, která si klade za cíl pomoci člověku vyrovnat se s minulostí, porozumět svému ţivotnímu příběhu a dát smysl ţivotu v přítomnosti. Práce se vzpomínkami je při rekapitulaci ţivota zaměřena na vybavení nevyřešených konfliktů, které mohou vést k uvolnění negativních emocí, k odpuštění a smíření, a následně k duševní rovnováze (Janečková, Vacková 2011:16). V následujících částech kapitoly se zaměřím na význam vzpomínek v ţivotě stárnoucího člověka, zásadní funkce vzpomínek a význam biografie klienta při práci se vzpomínkami. Nastíním pohled na vztah vzpomínek a emocí, vzpomínek a paměti. 1.1. Význam vzpomínek Na význam vzpomínek poukazuje profesor J. Švancara z pohledu časové perspektivy v ţivotě stárnoucího člověka, ve vztahu času a věku, budoucnosti a minulosti. Na jedné straně hovoří o prospektivním zaměření na budoucnost, k němuţ se váţe celá řada očekávání, plánů, ale i nejistoty. Na druhé straně poukazuje na daleko častější retrospektivní zaměření stárnoucího člověka, orientované do proţité minulosti 7

s řadou významných vzpomínek, které mohou být příjemnější neţ nejistá budoucnost (Kalvach, Zadák, Jirák, Zavázalová, Sucharda a kol. 2004: 110). Haškovcová povaţuje za zcela přirozené, ţe se stárnoucí člověk ve vzpomínkách vrací do své minulosti, nahlas nebo vnitřně přehodnocuje svá rozhodnutí a ţivotně důleţité události, ať uţ ty dobré nebo špatné (Haškovcová 1990: 101). Vzpomínky mohou přicházet zcela spontánně během dne jako náhodné myšlenky a pocity, nebo se cíleně snaţíme o vybavení vzpomínek na určité události a konkrétní lidi (Špatenková, Bolomská 2011: 11). Vzpomínky umoţňují člověku proţívat znovu minulá období jeho ţivota. Šťastné i těţké chvíle, významné vztahy, vlastní zkušenosti i zkušenosti druhých lidí, historické události. Vzpomínání má tedy svůj nezastupitelný význam při vytváření duševní rovnováhy a směřuje k potvrzení integrity stárnoucího člověka (Janečková, Vacková 2010: 14). Pro stárnoucího člověka představují vzpomínky ovlivněné zkušeností významnou roli při zvládání náročných ţivotních situací. Při ztrátě blízkého člověka, vzniku onemocnění, změně bydliště či odchodu do zařízení pro seniory. Ve vzpomínkách můţe člověk nalézt nejen inspiraci pro řešení své současné situace, ale také zdroj síly a povzbuzení (Špatenková, Bolomská 2011: 14). U seniorů v pobytových zařízeních byl zkoumán efekt reminiscence nejen pro samotné seniory, ale i pro pracovníky zařízení. Pouţívání reminiscence při práci se seniory přináší pracovníkům více informací o klientech a významně tak ovlivňuje motivaci a redukuje pracovní stres. Výzkum Vliv reminiscenční terapie na zdravotní stav a kvalitu života seniorů žijících v institucích Gerontologického centra Praha navázal na výzkumy ze zahraničí. Výsledkem výzkumu je doporučení rozvíjet a integrovat v maximální míře reminiscenční aktivity do práce s lidmi s demencí. Předpokládaným přínosem vyuţívání reminiscence je zlepšení kvality ţivota a zmírnění sociálních důsledků demence, podpora začlenění seniorů s demencí do společnosti (Janečková, Vacková 2010: 31-36). 1.2. Funkce vzpomínání Odchod seniora z domácího prostředí do pobytového zařízení je velkým zásahem do jeho ţivota. Prostředí v institucích nemůţe plně nahradit domácí prostředí, ale vyuţívání vzpomínek při práci se seniory v institucích můţe usnadnit adaptaci seniora v novém prostředí. Cílem je udrţet kontinuitu ţivota seniora a podpořit jeho celkový funkční a psychický stav (Janečková, Vacková 2010: 54). 8

Vzpomínky a vzpomínání naplňuje několik zásadních funkcí. Jednou z funkcí je uvědomění si významu životní cesty. Vzpomínky umoţňují hodnotit a uzavírat ţivotní období, přijmout kontinuitu ţivota a jeho smysl. Přijetí vlastního ţivota pomáhá udrţovat hodnotu člověka a do jisté míry ovlivňuje i spokojenost v prostředí institucionální péče. Předání životní zkušenosti a oudrosti. Společné sdílení a předávání zkušeností posiluje sebevědomí a důstojnost seniora. Kontakt a vytváření mezigeneračních společenství. Vzpomínání spojuje, umoţňuje sdílet historickou i osobní minulost, přináší nové kontakty, podporuje sociální začleňování a prohlubuje mezigenerační vztahy. Na reminiscenčních aktivitách se mohou podílet dobrovolníci, členové místní komunity i členové rodin seniorů. Prožívání vzpomínek, radost, uvolnění emocí. Vzpomínání ovlivňuje proţívání, přináší radost a humor, nebo dojetí. Využívání paměti, myšlení. Vzpomínání stimuluje mozkovou aktivitu. Vytváření a posilování vztahů. Společné vzpomínání je přínosem nejen pro profesionální pečující, ale ovlivňuje také pohled příbuzných na seniora s demencí a jejich vzájemné vztahy (Janečková, Vacková 2010: 55-56). Všechny tyto funkce vzpomínek mohou přispívat nejen k posilování hodnoty a důstojnosti stárnoucího člověka, ale také k posílení jeho místa ve společnosti po odchodu do instituce. Při vyuţívání vzpomínek v práci se seniory jsou zmiňovány následující funkce. Oddechová funkce vzpomínky jsou zdrojem aktivizace ve volném čase. Podpůrná vzpomínky slouţí k navození psychické pohody a posilování hodnoty člověka. Terapeutická vzpomínky umoţňují vyrovnat se s vlastním ţivotem a jeho konečností (Janečková, Vacková 2010: 23). Informační funkce vzpomínek je povaţována za velmi významnou pro pečující osoby, umoţňuje měnit pohled pečujících na klienta seniora jako na osobnost s vlastní historií, která má jedinečnou hodnotu a zaslouţí si projevy pochopení, úcty a lásky (Janečková, Kalvach, Holmerová 2004: 451). Současná péče orientovaná na člověka vyuţívá vzpomínky klienta pro individuální plánování a poskytování sluţby. Vzpomínky umoţňují nejen lépe pochopit chování a potřeby klientů, ale také ovlivnit 9

vzájemný vztah mezi pečujícím a klientem, který je vnímán jako rovnocenný partner s individuální minulostí a stylem ţivota. Uvědomění si, ţe vzpomínání je základní lidskou potřebou, motivuje pracovníky rozvíjet svoji roli naslouchajících a podílet se na vytváření stimulujícího prostředí v instituci. Můţe se jednat o zaloţení reminiscenční místnosti s dobovým nábytkem a doplňky, připomínající starou světnici nebo kuchyni. Vhodné je také vytvoření dobové reminiscenční kavárničky s plakáty a fotografiemi nebo zákoutí se starým nábytkem a dobovými předměty, stimulující u seniorů s demencí proţitek starých časů (Janečková, Vacková 2010: 50-70). Odchod do instituce je pro seniora náročnou ţivotní změnou, zejména pokud je důvodem onemocnění demencí, které mu znemoţňuje vést samostatný ţivot v domácím prostředí bez pomoci druhé osoby. Následující část navazuje na informační funkci vzpomínek, předkládá moţnosti vyuţívání biografie člověka při práci se vzpomínkami. 1.3. Biografie Znalost biografie člověka je základním předpokladem pro práci se seniory, u seniorů s demencí pak nutností, protoţe vzpomínky a pocity se lidem s demencí často vracejí a ovlivňují jejich proţívání. Dostatek informací ze ţivota seniora umoţňuje snadnější orientaci v jeho chování a umoţňuje pracovníkům citlivě reagovat a volit vhodný přístup. Kaţdou důleţitou informaci získanou pracovníkem při rozhovoru nebo společných aktivitách se seniory je třeba zaznamenat do biografického záznamu. Vhodné je poţádat o spolupráci rodinu, vytvořit formulář ţivotního příběhu a vysvětlit rodině význam jeho pouţívání při plánování a realizaci péče v instituci. Ţivotní příběh lze doplnit fotografiemi ze ţivota klienta (Wehner, Schwinghammer 2013:121-122). 1.3.1. Psychobiografický model S biografií klienta pracuje i psychobiografický model profesora E. Böhma, který je uznávaným konceptem péče o osoby s demencí. Základem přístupu je orientace pečujících na znalost biografie a psychické potřeby osob s demencí a nenahraditelnou hodnotu mezilidského vztahu při poskytování individualizované péče, respektující hodnotu člověka. Zmiňovány jsou tři základní okruhy biografie. Individuální biografie s ţivotními příběhy klientů, historická biografie spojující kontext doby s biografií klientů, regionální biografie s návazností na specifika regionu. Metody práce s biografií klienta jsou aplikovány podle úrovně kognitivních schopností a zachovaných dovedností klienta. 10

Pro snadnější určení nejvhodnější metody se vychází z diferenciální diagnostiky sedmi fází regrese, vypracované E. Böhmem. Fáze regrese 1-3 je vhodná pro tvorbu biografického listu a biografických knih. Ve střední fázi demence lze vyuţívat poznatků z ţivotního příběhu se snahou o vytváření psychické stability klienta a podpory orientace vlastní osobou. Poslední 7. fáze regrese, stádium těţké demence, vyuţívá senzo-biografie, kdy je pomocí stimulace vyuţíváno dosud zachované smyslové vnímání. Práce s biografií má pozitivní vliv na oblast kognitivní, emociální i na sociální. Podporuje komunikační dovednosti klientů, aktivizuje jejich zachovaný potenciál, oţivuje vzpomínky a pozitivní pocity, redukuje neklid a beznaděj, potvrzuje identitu člověka. Napomáhá vytváření nových vztahů a integraci do společenství seniorů v zařízení, usnadňuje práci klíčových pracovníků a ostatních pečujících a jejich pochopení pro symbolické chování klientů. Při vytváření aktivizačních programů a stimulujícího prostředí pro seniory s demencí je vhodné vycházet z poznatků autobiografií jednotlivých klientů (Procházková 2010:14-15). 1.3.2. Časová osa Základem pro aplikaci vzpomínek klientů do reminiscenčních aktivit je sestavení časové osy, která začíná rokem narození klienta a končí současností. Na osu je vhodné zanést co nejvíce informací z oblasti historického vývoje společnosti, politické události, významné zajímavosti z oblasti vědy a technického vývoje, kulturní obraz společnosti v jednotlivých obdobích i zajímavosti tehdejšího všedního ţivota. Osu lze rozšířit o lokální zajímavosti z regionů, kde se senior narodil nebo proţil svůj ţivot. Posledním krokem je doplnění časové osy o události z osobního a rodinného ţivota seniora. Propojení historického kontextu s informacemi z osobního ţivota jednotlivých klientů poskytuje ucelený obraz pro témata reminiscenčních rozhovorů a reminiscenčních aktivit, umoţňuje vyhodnotit těţká období osobního ţivota ve vztahu k dějinným událostem. Témata, která by mohla vyvolat konflikt, nejsou pro reminiscenci vhodná (Janečková, Vacková 2010: 68-69). 1.4. Vzpomínky a emoce V další části se zmíním o vztahu a vzájemném vlivu vzpomínek a emocí. Vzpomínky nejsou jen záznamem historie člověka. Jsou emocionálně zabarvené, od emocí neoddělitelné a ovlivnitelné vzpomínající osobou. Mohou vyvolat zapomenuté pocity související s proţitou minulostí, ale i řadu nových pozitivních nebo negativních 11

emocí. Radost, pocit štěstí, smutek, hněv i smíření (Špatenková, Bolomská 2011: 11-12). Schacter se v této souvislosti zmiňuje o druhu palčivých vzpomínek, jejichţ uchování v paměti je spojeno s emočním ţivotem člověka. Snadněji si pamatujeme události provázené výraznými emocemi neţ ty ostatní (Schacter 2003: 179). Současně poukazuje na výsledky výzkumu vlivu současné nálady na druh vybavované vzpomínky a konstatuje, ţe spokojenému člověku se snadněji vybavují vzpomínky na šťastné události (Schacter 2003: 185). Stimulováním vzpomínek, které oţivují osobně významné a radostné události ze ţivota, lze vyvolat potěšení, sebeuspokojení a celkově tak zlepšit psychickou pohodu. Vzpomínání tedy ovlivňuje emoce. (Janečková, Vacková 2010: 22). Můţe ovšem nastat i situace, kdy vliv negativní emoce brání vyvolání vzpomínky, nejčastěji z důvodu proţité úzkosti. Nejvyšším stupněm selhání vybavování vzpomínek je vytěsnění traumatických záţitků do nevědomí. Pouze zmírnění negativní emoce můţe vzpomínku odblokovat (Atkinson a kol. 2003: 285). Vzpomínky, které jsou zdrojem dlouhodobého stresu a emoční disbalance, vyvolávají u stárnoucího člověka potřebu vyrovnat se s proţitou zkušeností. Právě proto je třeba si uvědomit, ţe existují vzpomínky na těţká nezpracovaná traumata, která mohou vyvolat negativní reakci, a jejichţ zpracování se neobejde bez pomoci odborníka z oblasti psychoterapie (Janečková, Vacková 2010: 22). V situacích, kdy má klient potřebu podělit o své bolestné vzpomínky, je na místě naučit se neodmítat jeho vzpomínky a reagovat poskytnutím opory (Špatenková, Bolomská 2011: 55). Vţdy je třeba brát v úvahu dopad vybavovaných vzpomínek na psychický stav vzpomínajícího. Vzpomínání můţe navodit nejen příjemnou atmosféru, dobrou náladu a ochotu stárnoucího člověka podělit se o své vzpomínky, ale současně můţe vyvolat smutek z proţité a nezpracované minulosti. Proto je důleţité důkladně se seznámit s ţivotním příběhem klienta a pracovat s tématy, která jsou pro klienta významná a přináší mu radost. 1.5. Vzpomínky a paměť Paměť disponuje schopností uchovávat obrovské mnoţství slov a jejich významů, obrazy, vůně, zvuky, vnímané doteky, znalosti a dovednosti získané během ţivota. A také všechny proţité osobní vzpomínky sahající aţ do období raného dětství, které vytváří autobiografickou paměť (Koukolík 1997: 48). 12

Paměť má mnoho podob. Deklarativní paměť uchovává obsahy, které lze následně vybavit a slovně nebo obrazově popsat. Její součástí je paměť sémantická, obsahující znalosti a fakta, a paměť epizodická, zahrnující události, příběhy a vztahy. Nedeklarativní paměť, tzv. paměť procedurální, zahrnuje různé druhy dovedností a návyků, které jsou získávány opakovaným učením (Jirák, 2008: 231). Základním předpokladem pro fungování paměti je existence třech stádií paměti. Přijímané informace jsou nejprve zakódovány do akceptovatelné podoby, poté uloţeny do paměti a následně vybavovány (Mahrová, 2008: 31). Paměť můţe být postiţena ve všech výše jmenovaných stádiích, výkon paměťových funkcí ovlivňuje fungování myšlení a intelektu (Hrdlička, Hrdličková 1999:11). Důleţitým pojmem je i funkce zapomínání. Zapomínání můţe být způsobeno jednak selháním při vybavování nebo přímo ztrátou uloţené informace (Atkinson a kol. 2003: 302). Určitá míra zapomínání v seniorském věku je povaţována za normální. I zapomínání je však třeba věnovat pozornost, protoţe podceňování zapomínání můţe vést k přehlédnutí prvních známek rozvíjející se nemoci (Čadková-Svejkovská 2008:108). Stárnutí má vliv především na zhoršování krátkodobé paměti, obtíţe působí zapamatování si nových události. Naopak vzpomínky časově vzdálené zůstávají v paměti zachovány i přes moţná obsahová a emoční zkreslení (Jičínský, Minibergerová 2004: 116). Je však třeba zmínit i poruchy paměti, které mohou být různé intenzity, od lehkých, aţ po těţké projevy u demence. Zhoršení vybavování uloţených paměťových obsahů se dříve běţně označovalo termínem stařecká zapomnětlivost a bylo povaţováno za přirozený proces stárnutí. Dnes hovoříme o lehké poruše paměti, která nijak významně nesniţuje kvalitu ţivota, ale velmi často přechází do stádia demence (Jirák 2008: 233). 1.6. Shrnutí Vzpomínky jsou neoddělitelnou součástí ţivotního příběhu kaţdého člověka, jsou cenným a přirozeným zdrojem informací pro poskytování individualizované péče orientované na člověka. Paměť uchovává obrovské mnoţství vzpomínek uţ z doby raného dětství, vzpomínky jsou různě emočně podbarvené a pro kaţdého člověka nabývají různých významů. S přibývajícím věkem se zhoršuje krátkodobá paměť, ale vzpomínky uloţené v dlouhodobé paměti lze vyuţívat při reminiscenci i u osob s poruchami paměti. Uvědomění si významu integrace vzpomínek při práci se seniory 13

můţe změnit pohled a přístup pečujících ke stárnoucí populaci a posilovat budování osobnějších vztahů mezi klientem a profesionálním pečovatelem, zaloţených na uznání jedinečnosti kaţdého člověka s úctou ke stáří. Pro seniora je vzpomínání základní lidskou potřebou, potvrzuje jeho identitu a význam jeho ţivotní cesty, můţe usnadňovat adaptaci na náročné ţivotní situace, zejména při odchodu seniora do zařízení institucionální péče. V současnosti jsou vzpomínky vyuţívány při práci se seniory pro zvyšování kvality ţivota seniorů v prostředí pobytových sluţeb a pro vytváření stimulujícího prostředí. 14

2. Demence V této kapitole bude představen syndrom demence, nejčastější typy demencí a jednotlivá stádia demence se základními projevy. Pokusím se vytvořit obraz průběhu rozvoje demence, který usnadní pracovníkům pobytových sluţeb pro seniory s demencí orientaci v zachovaných schopnostech seniora s demencí v jednotlivých stádiích choroby. Demence je povaţována za tichou epidemii 21. století, v průměru kaţdý třetí člověk nad 80 let je ohroţen vznikem některého typu demence. Narůstající počet osob s Alzheimerovou chorobou nebo jiným typem demence se v České republice přenesl uţ přes hranici 140 000 (Haškovcová 2012:32-33). Demence patří mezi nejzávaţnější choroby ve stáří, s přibývajícím věkem se procento onemocnění demencí zvyšuje. Rozvoj demence zasahuje do základních okruhů fungování člověka. Dochází ke sníţení a poruchám kognitivních funkcí (paměti, motivace, intelektu a výkonných funkcí), které mají přímý dopad na profesní i běţné činnosti člověka s demencí. Následně se objevují behaviorální a psychologické příznaky demence, zahrnující poruchy chování a emotivity, s moţností depresivních nebo úzkostných stavů. Dalšími příznaky mohou být poruchy cyklu spánku a bdění. Poruchy aktivit denního života sniţují profesní dovednosti a soběstačnost člověka s demencí v základních denních činnostech (Jirák 2004: 546-547). Kognitivní funkce slouţí k výběru a následnému zpracování informací pro fungování člověka v jeho prostředí. Poruchy paměti provází zhoršení vštípivosti nových informací, jejich uchovávání a výbavnost. Můţe docházet ke zkreslení vybavovaných vzpomínek, k časovému zkreslení nebo přímo k neúmyslným paměťovým plagiátům. Poruchy myšlení vedou k problémům abstraktního myšlení a logického uvaţování a ke špatnému odhadu. Poruchy řečových funkcí se projevují obtíţným vyjadřováním, výpadky slov, potíţemi s formulováním vět (Jirák 2008: 84). Progrese demence vede postupně k degradaci osobnosti, která se projevuje ztrátou zájmů a úbytkem vyšších citů. Objevit se můţe bezradnost, nedůvěřivost, neklid aţ agresivita a doprovodné příznaky, jako jsou halucinace, iluze a bludy. V terminálním stádiu pak dochází k úplnému rozpadu osobnosti a plné závislosti na péči druhé osoby (Jirák 1999: 12). Pro orientaci ve vývoji demence uvádím základní a rozšířenou stupnici stádií demence s projevy demence, a základní klasifikaci demencí podle příčiny vzniku. 15

2.1. Stádia demence Riesbergerova stupnice zahrnuje vývoj demence s příznaky v sedmi stádiích. 1. stádium je fází bez postiţení kognitivních funkcí a bez příznaků. 2. stádium je označováno za počínající postiţení kognitivních funkcí, projevuje se pozvolným zapomínáním jmen a hledáním předmětů, které významně nezasahuje do osobního ani profesního ţivota. 3. stádium lehkého postiţení kognitivních funkcí se projevuje potíţemi s pozorností v profesním ţivotě, poruchami krátkodobé paměti, zhoršením orientace na neznámých místech, potíţemi s hledáním slov, poruchou soustředí, zhoršenou výbavnost jmen. 4. stádium je fází středně těţkého postiţení kognitivních funkcí. Zhoršuje se orientace v čase, včetně rozlišení minulosti a současnosti, objevují se výraznější paměťové poruchy a poruchy soustředění, dezorientace ve známém prostředí, zhoršení schopností zvládání základních denních činností v péči o vlastní osobu. 5. stádium se projevuje pokročilým postiţením kognitivních funkcí, neschopností člověka s demencí vést ţivot bez dohledu a dopomoci druhé osoby. Zůstává zachována paměť pro vlastní jméno a jména blízkých osob, ale dochází k narušení orientace v čase. 6. stádium je označováno za těţké postiţení kognitivních funkcí. Vytrácí se paměť pro jména blízkých osob a člověk s demencí se stává závislým na péči okolí. Mohou se objevit poruchy chování provázené úzkostí nebo neklidem, stavy s bludy. 7. stádium velmi těţkého postiţení kognitivních funkcí je provázeno ztrátou srozumitelné verbální komunikace a následně i pohybových schopností (Mühlpachr 2009: 52-53). Častěji je vyuţíváno dělení projevů demence do třech nebo čtyřech stádií. 1. stádium mírné demence je provázeno zhoršením paměti. Objevují se potíţe zejména s krátkodobou pamětí a zapomínáním, které komplikují fungování v běţném ţivotě. Můţe se objevovat apatie a odklon od společenského ţivota. 2. stádium středně těžké demence. V druhém stádiu demence je postiţena paměť tak, ţe výrazně zasahuje do vykonávání běţných činnosti. Objevují se poruchy orientace místem a časem, poruchy komunikace. Stádium středně těţké demence vyţaduje jiţ dohled druhé osoby. 16

3. stádium těžké demence je fází, kdy dochází k výrazné progresi poškození paměti, těţké poruše verbální komunikace. Člověk postiţený demencí se stává zcela závislý na péči druhé osoby. 4. stádium demence je stádiem terminálním, s obrazem nekomunikujícího a imobilního člověka (Jirák 1999: 14). V počáteční fázi demence si ještě můţe člověk částečně uvědomovat postupující dezintegraci paměti a svůj handicap mezi ostatními. Je třeba mít na mysli, ţe velmi intenzivně proţívá beznaděj a obavy z budoucnosti. Nelze ani jednoznačně tvrdit, ţe s progresí demence a ztrátou náhledu nemocného na svoji situaci se vytrácí strach a frustrace. V kaţdé fázi demence je třeba citlivého postoje druhých, vnímání a přijetí odlišností a akceptace choroby (Walsh 2005: 22). 2.2. Klasifikace demencí V odborné literatuře existuje řada klasifikačních schémat demencí. Pro účely této práce postačí základní členění demencí podle příčin, na atroficko-degenerativní, ischemicko-vaskulární a symptomatické demence (Mühlpachr 2009: 51-52). Demence atroficko-degenerativního původu Pojem demence atroficko-degenerativního původu vystihuje primární příčinu onemocnění, atrofii a degenerativní proces mozkové tkáně. Kaţdý typ demence atroficko-degenerativního původu má své specifické příznaky. Do této skupiny patří korová nemoc s Lewyho tělísky, Huntingtonova chorea, Pickova choroba, demence při Parkinsonově chorobě. Nejčastější demencí atroficko-degenerativního původu je Alzheimerova choroba (Mühlpachr 2009: 50-51). Demence ischemicko vaskulární Svým výskytem se řadí mezi nejčastější typ demence po Alzheimerově chorobě. Nejčastější příčinou jsou mozkové mikroinfarkty a aterosklerotické změny mozkových tepen. Vaskulární demence se liší od Alzheimerovy choroby svým náhlým začátkem a kolísavým průběhem, deteriorace probíhá v etapách v souvislosti se vznikem nových mozkových infarktů. Příznaky se odvíjejí podle rozsahu poškození mozkové tkáně. Onemocnění bývá provázeno emoční labilitou, příznaky deprese, často přechodnými poruchami vědomí nazývanými delirii. Poruchy paměti se promítají do zhoršení vštípivosti a zpomalení výbavnosti. Dlouhodobá paměť je však poměrně dlouho 17

zachovaná, včetně náhledu na onemocnění ischemicko-vaskulární demencí. Osobnost zůstává relativně dlouho zachovaná, zesilují se pouze některé osobnostní rysy a méně často dochází k asociálnímu chování. Sniţuje se výkonnost fyzická i psychická. Objevit se mohou poruchy verbální komunikace, poruchy tvorby a porozumění řeči (Jirák 1999:140-141). Symptomatické demence Vznikají na základě řady onemocnění, infekcí, metabolických poruch, úrazů i intoxikací. Mezi symptomatické demence patří alkoholová demence, demence při nádorových onemocněních mozku, demence při jaterním a ledvinném selhávání, demence způsobená infekčními onemocněními postihující mozkovou tkáň (Mühlpachr 2009: 52). 2.3. Alzheimerova choroba Alzheimerova choroba je primárně degenerativní onemocnění a svým výskytem patří mezi nejčastější onemocnění demencí. Podle vzniku prvních příznaků se dělí na presenilní formu s časným začátkem před 65 rokem, a na senilní formu s pozdním začátkem ve věku 65 let a více. Zmiňována je i vzácná familiární forma Alzheimerovy choroby, kdy se onemocnění vyskytuje u více členů pokrevních příbuzných. Nejčastěji se však Alzheimerova choroba vyskytuje ve vyšším věku. Rozvoji demence předchází často lehká porucha kognitivních funkcí s poruchou paměti, která nedosahuje stupně demence. Onemocnění Alzheimerovou chorobou vzniká nenápadně, plíţivě s plynulou progresí v trvání průměrně 7-10 let, od objevení prvních příznaků (Jirák 2004:547-549). Pro člověka s Alzheimerovou chorobou je obtíţné a časem zcela nemoţné vybavit si nedávné události v důsledku porušené paměti. Vzpomínky uchované v dlouhodobé paměti však mohou být relativně dlouho zachovány, aţ do pozdního stádia nemoci. Paměť ovlivňuje nejen vnímání a zaměření pozornosti, ale i pochopení situace. Porucha a později úplná ztráta paměti, způsobená Alzheimerovou chorobou, se projevuje řadou specifických potíţí. Vede k časové a prostorové dezorientaci, znesnadňuje identifikaci osob, znemoţňuje správně vyhodnocovat situace a ovlivňuje emoční proţívání i chování osoby s Alzheimerovou chorobou (Zgola 2003: 23). Obraz choroby probíhá ve třech stádiích. Pro první stádium Alzheimerovy choroby je typická porucha paměti ve všech třech sloţkách a porucha orientace na méně 18