Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura Bc. Barbora Škamlová Fantastická literatura v čítankách a učebnicích českého jazyka a literatury pro střední školy Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Tereza Dědinová, Ph.D. 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 29. 6. 2016...

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Tereze Dědinové, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady, věcné připomínky, vstřícnost a trpělivost v průběhu psaní diplomové práce.

Obsah Úvod...5 1. Učebnice a čítanky literatury, jejich účel a způsob práce s nimi...7 2. Fantastická literatura... 13 3. Zastoupení fantastiky v učebnicích a čítankách literatury... 28 3.1 Řada Literatura pro střední školy 1 4 nakladatelství Didaktis... 28 3.2 Řada Literatura v souvislostech pro střední školy 1 4 nakladatelství Fraus... 35 3.3 Řada Věry Martinkové v nakladatelství Fraus/Tripolia... 41 3.4 Řada Literatura I IV: výklad, interpretace, literární teorie a Literatura I IV: výbor textů, interpretace, literární teorie nakladatelství Scientia... 48 3.5 Řada Literatura v kostce pro střední školy nakladatelství Fragment... 55 3.6 Řada Literatura pro 1. 4. ročník gymnázií / středních odborných škol SPN... 60 3.7 Řada skript Vladimíra Prokopa... 69 3.8 Řada Kouzelné zrcadlo literatury... 76 4. Fantastika optikou učebnic a čítanek... 81 4.1 Nejčastější nedostatky a chyby a jejich možná řešení... 81 4.2 Pohled na fantastiku z hlediska učebních materiálů... 86 4.3 Fantastika očima studentů Střední zdravotnické školy Jaselská v Brně... 90 Závěr... 92 Literatura... 95 Prameny... 95 Sekundární literatura... 99 Elektronické a časopisecké zdroje... 101 Příloha: dotazníkové šetření čtenářství na Střední zdravotnické škole Jaselská, Brno... 102

Úvod Fantastická literatura rozsáhlý fenomén, který stále vzbuzuje rozporuplné emoce. Těžko můžeme datovat její vznik, kořeny fantastiky však sahají hluboko do historie a snad k počátkům literatury jako takové. Nadpřirozené, mytické nebo fantastické příběhy nalézáme napříč lidskou historií. Ostatně fantazie je vlastní každému člověku, je to jedna z jeho základních schopností. Příběhy s fantastickými prvky sloužily jako opora různých náboženství, k vysvětlení přírodních jevů, jejichž podstata nebyla známá, později jako možná předpověď budoucích časů vynálezů i konkrétních událostí. Fantastično objevíme v těch nejstarších bájích a mýtech. Fantastické prvky obsahuje Epos o Gilgamešovi, Homérova Odyssea nebo Pravdivé výmysly Lúkiána ze Samosaty. Uvedené texty nepřiřazujeme k moderní fantastice, vznikající především od 19. století, ale k tak zvaným kořenovým textům 1. Uvedená díla totiž nečinila rozdíl mezi mimetickým a fantastickým přístupem a tyto prerealistické žánry [mýty, eposy, legendy, fantastické cestopisy] nerozlišovaly mezi přirozenými a nadpřirozenými jevy s výjimkou teologického či náboženského smyslu (DĚDINOVÁ 2015: 85). Hledáme-li pro účely diplomové práce fantastiku v učebnicích a čítankách, potom hledáme ty texty, u nichž nepochybujeme o jejich příslušnosti k moderní fantastice. Kořenové texty, jimž je běžně věnována pozornost v rámci výuky o nejstarší literatuře, ponecháme stranou. Ačkoli je fantastika nedílnou součástí literatury, řada kritiků, teoretiků a pravděpodobně také pedagogů se k ní stavěla s mírným i silnějším opovržením, často zapříčiněným různými předsudky (podrobněji viz DĚDINOVÁ 2015: 50, 54, 60 61). Současná literární věda začíná k fantastice přistupovat nepředpojatě a na některých fakultách vysokých škol je možné navštěvovat přednášky a semináře zaměřené na fantastiku jako celek, ale i na její kategorie. K fantastice se tak nyní obrací větší pozornost odborné veřejnosti. Zdálo by se tedy, že také učební texty určené studentům středních škol nebudou unáhleně odsuzovat fantastiku jako triviální, zábavnou či únikovou četbu, a budou o ní pojednávat jako o každé jiné literatuře. Právě na to, jakým způsobem je fantastika rozebírána a jakou měrou je zastoupena v učebnicích a čítankách pro střední školy, se zaměříme v předkládané diplomové práci. Klademe si za cíl zmapovat výskyt fantastiky 1 Taproot texts, podrobněji viz zde stranu 8. 5

ve středoškolských materiálech, zjistit, zda je v nich prezentována jako plnohodnotná součást literatury či nikoli, zda jsou srozumitelně a správně charakterizovány její kategorie a v neposlední řadě i samotní spisovatelé a jejich díla. Pracovat budeme nejen s učebními texty, ale také s odbornou literaturou zaměřenou na fantastiku, zejména s u nás snadno dostupnými materiály, jež si mohou opatřit i autoři učebnic. Kromě starších prací (například Encyklopedie literatury science fiction Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši, Něco je jinak a Všechno je jinak Ondřeje Neffa 2, Slovníku české literární fantastiky a science fiction Ivana Adamoviče nebo Vědeckofantastické literatury Miroslavy Genčiové) se opíráme o nový český příspěvek v bádání o fantastice, text Po divné krajině Terezy Dědinové nebo průběžně aktualizovanou internetovou encyklopedii, The Encyclopedia of Science Fiction, již zaštiťuje John Clute. Teoretické prameny nám umožní zhodnotit způsob nakládaní s informacemi o fantastice v praxi, konkrétně v učebnicích a čítankách. Diplomová práce je rozdělena do dvou částí. První část, teoretická (kapitoly jedna a dvě), představuje učebnice a čítanky, jejich účel ve výuce. Dále seznamuje čtenáře se základními poznatky o fantastické literatuře, nastiňuje její členění a způsob, jakým je možné fantastiku definovat. Druhá část, praktická (kapitola tři), zaznamenává konkrétní zmínky o fantastice v učebnicích a čítankách určených pro výuku na středních školách, a to různého typu (střední odborné školy, gymnázia). Tyto zmínky hodnotíme na základě teoretického základu uvedeného v části první. Praktickou část uzavírá kapitola čtvrtá, zaměřená na syntézu zjištěných poznatků. V závěru práce shrneme, jak je fantastická literatura zastoupena ve výukových materiálech, jak je hodnocena, pojímána, vysvětlována. Zhodnotíme, nakolik autoři učebnic zaujímají neutrální stanovisko; nakolik je jejich podání fundované a předávané informace ověřené a pravdivé. 2 Ondřej Neff není literární vědec, fantastice se ovšem věnuje dlouhodobě. Je autorem spíše populárněnaučných publikací, v nichž sleduje mimo jiné historii a vývoj české i světové science fiction. Odborných textů o fantastice u nás není mnoho, proto jsou i příspěvky O. Neffa přínosné, byť je při práci s nimi na místě určitá obezřetnost. 6

1. Učebnice a čítanky literatury, jejich účel a způsob práce s nimi Ve výuce českého jazyka a literatury pracují učitelé a žáci tradičně se třemi knihami s učebnicemi pro jazyk, s učebnicemi pro literaturu a s čítankami. Různé další příručky a učebnice slouží jako doplňkové, například k maturitě. My se zaměříme na čítanky a učebnice, a zejména na to, jak se v rámci jedné řady učebnic pracuje s fantastikou a zda ukázky v čítankách odpovídají učebnici. Učebnice a čítanky patří k odborným, výukovým textům. Určeny jsou především k práci v hodině, dále jsou důležitým podkladem pro učitele a v neposlední řadě mohou sloužit k samostudiu. Kvůli přitažlivosti pro studenty jsou často spíše populárně-naučné. Snaha o přitažlivost je pochopitelná účelem výukových textů je nejen zprostředkovat informace, ale také zaujmout, přitáhnout k danému tématu. Autoři některých učebnic (například ve vydavatelství Didaktis) proto užívají spíše jednoduchý jazyk, učebnice vytvářejí barevnější a s více obrázky. U čítanek tato tendence není tak výrazná už kvůli jejich podstatě; formou úryvků představují kánon děl světové a české literatury. Některé učebnice zařazují ukázky literárních děl přímo do vlastního textu (například Odmaturuj! z literatury) ukázky jsou velmi krátké, avšak dá se s nimi pracovat okamžitě. Učitel může v průběhu vysvětlování látky odkázat ke krátké ukázce jako k příkladu (student si okamžitě vytvoří představu alespoň o typu díla, poté se věnuje rozsáhlejší ukázce, kterou už analyzuje a interpretuje). Jiná řada učebnic Kouzelné zrcadlo literatury spojuje učebnici a čítanku přímo do jednoho celku a vytváří takto spíše antologii s doprovodnými kritickými komentáři. Nakladatelství Didaktis vydává řadu učebnic literatury s čítankami zvlášť nikoli v knižní podobě, ale na CD. Forma mluveného slova je pro studenty náročnější, zejména při práci s ukázkou, vhodnější jsou proto tištěné texty (jakkoli je samozřejmě vhodné, aby žáci trénovali i poslech). Před revolucí v roce 1989 u nás učebnice a čítanky publikovalo Státní pedagogické nakladatelství (SPN). V současnosti vydávají tyto texty různá nakladatelství, často specializovaná na výukové materiály (učebnice, čítanky, pracovní sešity, počítačové výukové programy a jiné). Z nakladatelství, vydávajících učebnice a čítanky, jmenujme například Didaktis, Fragment, Fraus, Scientii nebo SPN. K jednotlivým řadám učebnic a čítanek se v souvislosti se zastoupením fantastiky vyjádříme podrobně později. 7

Jak jsme zmínili výše, čítanky obsahují úryvky těch děl, která považujeme v dané literatuře za kanonická. Nejčastěji se postupuje chronologicky od minulosti a jako první bývají v čítankách zařazeny ukázky nejstarších světových písemných památek (stejně jako jsou uváděny v učebnicích). Ze starověku jsou zastoupeny různé orientální literatury, ze současné literatury se čítanky orientují spíše na českou, evropskou a americkou literaturu, přičemž česká a světová literatura jsou zastoupeny zhruba stejným dílem. 3 Obsažena je próza, poezie i drama. Charakter ukázek je různý jejich délka, výběr z kontextu díla, například úryvek z úvodu delší básně, nebo naopak závěr, u prózy úryvky z různých částí knihy. Výjimečně autoři čítanek volí zařazení dvou ukázek, na kterých je patrný vývoj děje a postav. Čítanky jsou nezbytným doplňkem výuky. Učebnice studentům poskytují fakta, historický a kulturně-společenský kontext, představují literární druhy, žánry, směry a jejich jednotlivé představitele. Seznamují žáky s jednotlivými texty, u některých uvádějí stručný obsah a charakteristiku. Aby byla výuka efektivní, je nutné splnit určité zásady, mezi nimi názornosti. Tu pomáhají ve výuce uplatňovat čítanky ukázky v nich studentům umožňují uvědomit si charakteristické znaky probíraného žánru, směru nebo díla názorně. Učitel musí s žáky ukázky probrat, upozornit je na příznačné rysy, zajímavosti textu nebo na fakta, o nichž pojednává. To, co učitel studentům předvede názorně, je pro studenty snazší k zapamatování a osvojení. Funkcí čítanek je představit literární dílo tak, aby žák pochopil alespoň základní charakteristiku textu. Bez práce s ukázkou, tedy včetně zařazení interpretačních otázek a úkolů, tato funkce nemůže být naplněna. Výuka literatury nejčastěji probíhá formou učitelova výkladu s oporou ve zvolené učebnici, poté následuje čtení a rozbor příslušných textů z čítanky. Zajímavý je opačný postup, kdy studenti nejprve přečtou vybranou ukázku a až poté s nimi učitel probírá zamýšlenou látku. Tato metoda je náročnější, ale umožňuje studentům zaměřit se na rozdíly mezi úryvkem, který probírali v minulé hodině a jenž byl typickou ukázkou například katolické prózy, a úryvkem z děl například levicově orientovaných autorů a samostatně odvodit, v čem se uvedené literární tendence liší, co bylo typicky námětem děl a podobně. Jak jsme naznačili výše, práce s čítankou nespočívá jen ve čtení ukázek, to by bylo naprosto nedostačující. Proto čítanky často zařazují otázky a doplňující úkoly 3 Například v rámci řady čítanek SPN pro 1. 4. ročník. 8

k textu, které by měly vést k interpretaci ukázky a jejímu porozumění, tím pádem i k lepšímu zapamatování. Vzhledem k současné formě státní maturity z českého jazyka, kdy studenti při ústní maturitě dostávají ukázku z uměleckého a z neuměleckého textu a mají je rozebírat, je právě taková práce s ukázkami potřebná. Důležité jsou i interpretační otázky učitele, a to samozřejmě zejména u čítanek, u nichž jakékoliv úkoly chybí. Významné jsou čítanky pro rozvoj čtenářské gramotnosti. I v čítankách se studenti setkají s různými texty, s prózou, poezií a dramatem a musejí se naučit je vnímat. Měli by být schopni přečtený text analyzovat, převyprávět a vybrat podstatné informace. V rámci výuky literatury samotné mají zvládnout rozpoznat útvar, žánr, pásmo vypravěče a postav, figury, tropy a další. V neposlední řadě si žáci v čítankách procvičují čtení. Je vhodné, aby byla vybraná ukázka přečtena nahlas. Takové čtení zaručuje, že ukázku přečtou všichni, předejde se přeskakování a učitel má možnost okamžitě opravit chyby, které by mohly vést k dezinterpretaci. Podle Rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia jsou požadovanými výstupy v oblasti literární komunikace mimo jiné tyto schopnosti studentů: Žák objasní rozdíly mezi fikčním a reálným světem a vysvětlí, jakým způsobem se reálný svět promítá do literárního textu, jaký vliv může mít svět fikce na myšlení a jednání reálných lidí; rozliší texty spadající do oblasti tzv. literatury vážné, středního proudu a literárního braku a svůj názor argumentačně zdůvodní; samostatně interpretuje dramatické, filmové a televizní zpracování literárních děl (JEŘÁBEK, KRČKOVÁ, HUČÍNOVÁ 2007: 15). 9

Fantastická literatura jako prostředek rozvoje čtenářských kompetencí Schopnost interpretovat díla a jejich adaptace, rozlišovat mezi fikčním a reálným světem nebo vysokou a nízkou literaturou, je možné dobře procvičovat mimo jiné na fantastické literatuře, v níž je relativně snadné určit brak a v opozici k němu hodnotné dílo. Tuto možnost poskytuje i mimetická literatura, nicméně fantastická může být studentům bližší tematicky i stylem vypravování. Kvalitní mimetická literatura, probíraná na středních školách, je často obtížněji přístupná uměleckým zpracováním, nebo kvůli neaktuálnosti prostředí, reálií a problémů, jež zkoumá. Fantastická literatura studentům jednodušeji ukáže, že i v rámci jednoho literárního proudu se vyskytují velmi rozdílná díla, byť zpracovávají podobná témata. Spolu s učitelem mohou studenti analyzovat ukázky z takových děl a pokusit se říct, v čem spočívá rozdíl mezi vysokou a nízkou literaturou. Také k vysvětlování fikčních světů může učitel využít světy fantastické, protože některé se na první pohled výrazně liší od světa reálného a je jednoduché ukázat, jak se fikční svět vytváří (včetně fikční encyklopedie). Teprve později ve výkladu učitel dojde k tomu, že každé literární dílo vytváří fikční svět. V neposlední řadě se nabízí srovnání filmových adaptací s jejich fantastickými předlohami. Pro studenty, které baví nenáročné filmy a knihy, může být alespoň toto impulsem k vyhledávání rozdílů v interpretaci. Budou k tomu pravděpodobně svolnější, než kdyby jim učitel ke stejnému úkolu předložil například Petrolejové lampy, Spalovače mrtvol nebo Markétu Lazarovou. Postupným zvyšováním náročnosti však mohou k takovým dílům bez problémů dojít. Velký význam má v hodinách literatury učitel. Funguje jako vzor a jeho podání předmětu může mít zásadní vliv na vnímání předmětu studenty (žáci si zpravidla oblíbí předmět, který vyučuje jim sympatický učitel). Pedagog zprostředkovává studentům nejen vědomosti o literatuře, ale také sdílí vlastní čtenářské zážitky a zkušenosti. Výuka literatury je v zásadě dvousložková. První složkou je penzum znalostí o literatuře, které mají žáci obsáhnout. Druhou složku tvoří zvnitřnění literatury, tedy zejména vlastní čtení textů, jež jsou v hodinách probírány. Ke zvnitřnění často nedochází, protože studenti se o probírané texty nezajímají. V takových případech by měl právě učitel u žáků vzbudit nebo podpořit zájem. Může využít vlastní čtenářské zážitky, dílo studentům představit z různých úhlů pohledu, ukázat jim, z čeho dílo vychází, jaká díla na něj navázala a podobně. 10

Mládež má často v oblibě fantastické, romantické a dobrodružné romány, a to spíše nižší kvality 4. Podle Jaroslava Tomana čtenáři ve věku 13 15 let vyhledávají klasickou dobrodružnou prózu, vědeckofantastickou prózu a prózu s dívčí hrdinkou (TOMAN 1992: 52). Středoškolští čtenáři ve věku přibližně 15 18 let, adolescenti, tvoří v české literární teorii dosud ne zcela specifikovanou kategorii, stojící na hranici mezi literaturou pro děti a mládež a literaturou pro dospělé. Četbu adolescentů tvoří jak díla pro mládež, tak díla pro dospělé. V současnosti se objevuje literární kategorie určená přímo pro tuto věkovou skupinu (zhruba 15 24 let), a sice young adult literatura. Young adult literatura by měla tvořit plynulý přechod od četby pro děti a mládež k četbě pro dospělé. Zaštiťuje tematicky různorodá díla, která čtenářům přinášejí atraktivní příběh a postavy, s nimiž se mohou ztotožnit a pomocí nichž si ujasňují svou pozici ve světě, postavy, které řeší podobné problémy jako čtenáři a jež jsou také přibližně stejného věku (popřípadě jsou o něco málo starší). Označení young adult využívá například nakladatelství Host 5 ; setkáme se s ním také v knihkupectvích, kde označuje v současnosti oblíbené a dobře prodávané prózy. Učitel má možnost spojit neatraktivní látku se zájmem dětí a například při výkladu o rytířském románu ukázat, že z něj později čerpá fantasy. U Drákuly Brama Stokera je možné odkázat k nedávno velmi populární romantické fantasy s upírskou tematikou (knihy Stephenie Meyerové nebo Charlaine Harrisové) a upozornit na již dlouhotrvající zájem o upíry a záhady v literatuře. Některé studenty tak lze motivovat k četbě. Fantastická literatura bývá často považována za nepříliš kvalitní zejména kvůli masové produkci líbivých, jednoduchých příběhů s plochými postavami, nekvalitním překladům nebo i kvůli výtvarně pochybným ilustracím a obálkám knih, jimiž se prezentují. Řada studentů skutečně takové texty se zájmem čte, jak dokládáme výše s odkazem na provedený průzkum. Zde může velkou roli opět sehrát učitel tím, že žákům nabídne náročnější a umělecky kvalitnější texty zpracovávající podobná témata. Velmi diskutované je čtenářství současné mládeže. Právě fantastika se dá využít k zaujetí studentů a osvojení si schopnosti vnímat složitější (i nefantastické) texty. 4 Jak dokládá náš dotazníkový průzkum na SZŠ Jaselská, jehož podrobné výsledky uvádíme v příloze. Oblíbené jsou například série Hunger games S. Collinsové, Padesát odstínů šedi E. L. Jamesové (Padesát odstínů temnoty a Padesát odstínů svobody) nebo romantický příběh pro dívky Hvězdy nám nepřály J. Greena. 5 Například young adult fantasy Smrtná zima K. A. Boormanové nebo young adult román Ostrov lhářů E. Lockhartové. 11

Pro studenty by mohla být fantastika přitažlivá mimo jiné proto, že se s ní často setkávají v adolescenty dnes velmi oblíbených, dobrodružných fantasy a sci-fi filmech (Labyrint, Hunger Games, komiksové filmy studia Marvel) a v neméně populárních počítačových hrách (například Zaklínač). Řada filmů i her je zpracována podle knižních (či komiksových) předloh, případně jsou knihy dopisovány podle úspěšnosti filmu. Nutno dodat, že tyto knihy nepatří většinou k hodnotné literatuře, nicméně mohou sloužit jako první krok ke kvalitní fantastice. Rozdílu mezi kvalitní a nekvalitní fantastickou literaturou se věnujeme v následující kapitole. 12

2. Fantastická literatura Úvodem musíme konstatovat, že pojem fantastická literatura je široký a obtížně vymezitelný. Potíže s definováním nás provázejí už u jejích jednotlivých žánrů: Vědeckofantastická literatura je jev tak rozsáhlý a složitý, že jakákoliv definice může postihnout jen nějakou určitou část problematiky, jen nějaký vymezený aspekt, který není vyčerpávající, a tedy ani dostačující (GENČIOVÁ 1980: 8). Lexikon teorie literatury a kultury hovoří o fantastické literatuře v širším a užším smyslu: fantastika, také fantastická lit. v širším smyslu je to každý druh lit., která staví proti empiricky ověřitelnému obrazu čtenářova světa jiný svět, mj. science-fiction, fantasy, legenda, horor, pohádka. Naproti tomu stojí fantastika v užším smyslu. V ní se uvnitř textu líčí konflikt mezi obrazem světa, který zde byl představen a který je zároveň čtenářovým světem, a událostmi, které se v rámci tohoto obrazu světa nedají vysvětlit (NÜNNING 2006: 215). Podle Encyklopedie literatury science fiction je fantastika obecně taková výpověď o světě, ve které jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami podloženými lidským poznáním a praxí (NEFF, OLŠA 1995: 22). V tomto bodě se definice podobá výše uvedené z Lexikonu teorie literatury a kultury. Klíčový je rozpor mezi aktuálním světem čtenáře a fikčním světem díla. Charakteristická je prezentace neskutečna v rámci skutečného (NEFF, OLŠA 1995: 23). Autor usiluje o věrohodnost příběhu a nabízí možné varianty reality. Dosud neexistuje žádná jednoznačná definice fantastiky (a je otázka, zda je to vůbec u tak obsáhlé a rozmanité části literatury žádoucí, zda by taková definice neústila v nefunkční povšechnost) nicméně pro účely diplomové práce nastíníme charakteristiku fantastické literatury a jejích žánrů tak, jak je vnímáme především v českém literárním prostředí. V angloamerické tradici bylo fantastice věnováno mnohem více prostoru, zabývají se jí literární vědci i samotní spisovatelé a čtenáři. V České republice se fantastice příliš akademické pozornosti zatím nedostalo, aktivně se jí zabývají spíše členové fandomu. Jejich pojetí fantastiky však často nerespektuje existující literárněvědné teorie a poznatky. Nevyhraněné je jak celkové pojetí fantastiky, tak její terminologie (neexistuje žádná univerzální nadnárodní). Rozdíly panují mezi pojetím fanoušků, spisovatelů a vědců. U fanoušků a autorů fantastiky můžeme narážet na osobní angažovanost a nedostatečnou kritičnost a nadhled. Zatímco sci-fi má u nás poměrně dlouhou tradici (jako vědeckofantastická 13

literatura), fantasy v Česku do roku 1989 nebyla příliš známa. Proto u nás existuje poměrně dost teoretických prací věnovaných sci-fi, ale téměř žádné věnované ryze fantasy. Odborně se fantasy v současné době věnuje Luisa Nováková. Ze starších odborných prací, věnujících se science fiction, jmenujme například publikace Morfologie fantastické povídky (1993) 6 Jiřího Šrámka, Vědeckofantastická literatura: srovnávací žánrová studie (1980) Miroslavy Genčiové nebo studie O typech literární fantastiky (1962) Václava Kubína, Fantastika v literatuře science fiction (1971) Aleny Einhornové či Realita vědeckofantastické literatury (1982) Pavla Vašáka. Hovoříme-li v diplomové práci o fantastické literatuře, vycházíme z širšího pojetí fantastiky a máme na mysli především žánrové formy science fiction, fantasy, hororu, utopie, antiutopie a postmoderních fantaskních textů. Už z uvedeného výčtu je patrné, že fantastika tvoří rozsáhlou část literatury. Fantastická literatura je obecně taková literatura, která nevytváří přirozený fikční svět, který by se pokoušel o co nejvěrnější přiblížení aktuálnímu světu, ale smyšlený svět za pomoci fantastických rekvizit; nemusí se tedy řídit zákonitostmi světa aktuálního (věrohodnost vzhledem k aktuálnímu světu je přesto zásadní pro mnoho textů náležejících do sci-fi a pro alternativní historie). Fantastická literatura, stejně jako mimetická, vychází ze znalosti aktuálního světa a při tvorbě světa fikčního se o tyto znalosti opírá. Není možné vytvořit fikční svět, jenž by vůbec nevycházel ze světa aktuálního; i kdyby se autorovi něco takového podařilo napsat (což v zásadě nelze), takový svět by čtenář nedokázal pochopit, neměl by se při interpretaci čeho zachytit. Pokud autor vydá realistický román z prostředí Londýna, očekává, že jeho čtenář si prostředí dokáže představit a umístit do něj vymyšlené postavy a děj. Také spisovatel fantastické literatury předpokládá, že jeho modelový čtenář si dovede, na základě znalostí ze světa aktuálního, představit například kolonizovanou planetu. Každé literární dílo vytváří fikční svět, fantastická literatura přidává navíc něco, co nemá oporu ve zkušenosti, ale je to uvěřitelné a v podmínkách daného fikčního světa možné, byť v některých případech nepravděpodobné. Fantastika je vždy kdesi na pomezí mezi vírou a nevírou. To je její hlavní rys (KAGARLICKIJ 1982: 50). Ve fantastickém fikčním světě je něco jinak, je to svět založený na změně: Science fiction je literaturou změny. Jde o změnu celé společnosti, o zásah do každodenní 6 Šrámek zde představuje odlišné pojetí fantastiky založené na francouzské literární teorii 19. století. Fantastická povídka je podle něj charakterizovaná napínavým dějem založeným na nějaké záhadě, příběhem vzbuzujícím hrůzu, s negativním vyzněním. 14

reality (ADAMOVIČ 1995: 6). Podle Jamese Gunna sci-fi vychází z aktuálního světa, fantasy je založena na odlišnosti, rozdílu mezi aktuálním a fikčním světem (viz DĚDINOVÁ 2015: 97). Fantastika také slouží jako umělecký postup: Ve skutečném umění slouží fantastično jako zvláštní metoda zkoumání světa. Tam, kde obvyklé realistické prostředky nejsou s to vyjádřit plně autorovu myšlenku, nastupuje fantastický obraz, který umožňuje odsunout do pozadí detaily a vyhmátnout ze skutečnosti jen podstatné rysy (GENČIOVÁ 1980: 92). Fantastika nabízí nový, nezastřený pohled na realitu skrze fantastický svět 7. S velkým zobecněním můžeme říci, že v literatuře nacházíme dvě základní tendence realistickou (označovanou v rámci terminologie fantastiky jako hlavní proud, mainstream) a fantastickou. Různé fantastické náměty se objevují ve středověké literatuře (například do značné míry smyšlený Cestopis tak řečeného Mandevilla, který nepopisoval reálný svět, ale byl jako takový přijímán) i dříve, například v antice (Lúkiánovy Pravdivé výmysly). Zkoumání fantastiky antické či středověké je obtížné už kvůli diametrálně odlišnému chápání reality, toho, co je skutečné. Texty té doby proto nepovažujeme automaticky za fantastiku, ale za tak zvané kořenové texty 8, psané před oddělením fantastické literatury, u nichž se fantastika později inspirovala. K fantastice neřadíme ani náboženské a mytologické texty, které bychom dnešní optikou mohli vnímat jako fantastické, ale s ohledem na jejich účel a zaměření tak nečiníme 9. 7 J. R. R. Tolkien v eseji O pohádkách považuje obnovu jasného vidění, pohledu na aktuální svět za jednu z klíčových funkcí fantasy. 8 Autorem pojmu je kanadský teoretik a kritik zaměřující se na sci-fi, John Clute. Kořenovými texty (taproot texts) rozumíme ty, které vznikly před odlišením mimetického a fantastického modu v literatuře v 18. století. Pojem kořenové texty tedy zahrnuje díla, v nichž se mohlo realistické mísit s fantastickým, ale neklade otázku, nakolik je přítomnost fantastických aspektů výsledkem záměrného ozvláštnění reality autorem a nakolik vyjádřením nejhlubší víry v jejich pravdivost (DĚDINOVÁ 2015: 25). Užívání pojmu kořenové texty nám umožňuje pracovat například s mytologickými a náboženskými texty, aniž bychom je považovali za fantastické. 9 Podrobněji se této problematice věnuje Tereza Dědinová v publikaci Po divné krajině v kapitole Meze fantastična náboženské a mytické texty (viz DĚDINOVÁ 2015: 27 28). 15

Cesta k moderní fantastice a její místo v krásné literatuře Počátky moderní fantastiky jako takové hledáme v 19. století u autorů Mary Shelleyové, Herberta G. Wellse, Julese Verna, Edgara A. Poea, Williama Morrise, Edwarda Plunketta nebo Henry R. Haggarda. Tito autoři přinesli do realistického proudu literatury nové náměty, toho času často (a mnohdy i dnes) nereálné. William Morris, Edward Plunkett a Henry R. Haggard jsou považováni za předchůdce a první autory fantasy, Edgar A. Poe je pokládán za otce hororu. Jules Verne a Herbert G. Wells představují dvě tendence, které se v tehdejší fantastice projevily a z nichž vycházeli další autoři Verne psal technologicko-dobrodružnou prózu (technologická linie sci-fi), Wells prózu zaměřenou sociálně a filozoficky (NEFF, OLŠA 1995: 26). Vernovi je z toho důvodu vyčítáno přílišné zaměření na techniku a dobrodružný příběh jako technologický optimista svá díla zakládá na nějakém bezchybném vynálezu, který představuje čtenářům. Wells oproti tomu využívá vynález nebo fantastickou situaci jako výchozí bod pro popis stavu společnosti, nevyhýbá se problémům, které nové vynálezy přinášejí a nehodnotí je bezvýhradně kladně. V českém prostředí řadíme mezi první autory fantastiky Karla Pleskače, Metoda Suchdolského, Františka Pavlovského, Karla Hlouchu, Karla Čapka či Jana M. Trosku. Čeští spisovatelé namnoze vycházeli ze znalosti četby světových představitelů fantastiky, a proto se fantastické náměty tehdejší fantastické literatury často opakují 10. Přínosem zmíněných autorů byla popularizace fantastiky jako takové, ale především popularizace vědeckého pokroku, což se později stává typickým znakem pro science fiction 11. U nás se pro tuto literární kategorii vžilo označení vědeckofantastická literatura (zkratka VFL). Sci-fi je často vyčítána schematičnost, důraz na dobrodružnost, jednoduchý jazyk nebo nepropracovaná psychologie postav i přesto, že ploché postavy nemusí nutně indikovat nekvalitní text; mohou mít naopak v textu specifický účel. Při zaměření na fantastický fikční svět, jeho představení a popis, mohou postavy sloužit jako průvodci po takovém světě. Charakteristika jejich osobností a jejich duševní procesy 10 Například Karel Hloucha, označovaný jako český Verne, znal velmi dobře dílo H. G. Wellse, o čemž vypovídá jeho korespondence (NEFF 1981: 112), a také J. Verna: Jak byl v první fázi své tvorby poplatný Vernovi, inspiroval se Hloucha ve své druhé fázi Wellsem. Některé náměty hraničí až s plagiátem (NEFF 1981: 119). 11 Podle některých amerických spisovatelů a editorů specializovaných magazínů byla v první polovině dvacátého století popularizace vědy hlavním úkolem sci-fi, například podle autora a editora Huga Gernsbacka: Gernsback oceňoval na žánru především jeho zprostředkovatelský potenciál a chápal jej hlavně jako šiřitele a popularizátora vědeckých poznatků (NEFF, KRAMER 1986: 126). 16

potom ustupují do pozadí. Skutečně existuje množství sci-fi děl, která se vyznačují uvedenými nešvary. Bylo by ale chybou kvůli nim opomíjet umělecky kvalitní vědeckofantastická díla česká i zahraniční. Zde se nabízí důležitá otázka jakou literaturu považujeme za hodnotnou, kvalitní? Jak rozhodneme o tom, že některé knihy zařadíme do kánonu a jiné ne? Tato otázka se zdá zvlášť důležitá pro výuku literatury. K rozhodnutí o skutečných kvalitách díla je potřebné určité prověření časem. Hodnotné texty mohou být ty, které je možné číst několikrát, a přesto vždy nabízejí něco nového, jsou mnohovrstevnaté. Jistým vodítkem pro posouzení kvality literárních děl mohou být literární ceny. Od roku 1901 se uděluje Nobelova cena za literaturu (s výjimkou válečných let každoročně), kterou získali i někteří autoři postmoderních děl (Knut Hamsun, John M. Coetzee). Česky píšícím autorům je od roku 2002 udělována Magnesia Litera v řadě kategorií (například kniha roku, Litera za prózu, Litera za poezii, Litera za dětskou knihu aj.). Kvalitní literaturu pro děti a mládež hledáme u spisovatelů oceněných mezinárodní Cenou Hanse Christiana Andersena (z autorů píšících fantasy byla oceněna Katherine Patersonová) nebo českou cenou Zlatá stuha (oceněny fantasy romány Střípky hvězd Terezy Janišové a Amélie a tma Petry Neomillnerové). Ceny Nebula, Hugo, Locus, Jupiter, World Fantasy Award, česká Cena Akademie science fiction, fantasy a hororu, Aeronautilus nebo Cena Karla Čapka jsou ocenění specializovaná na fantastiku. Kvalitní vědeckofantastická díla jsou ceněna pro schopnost předvídat vývoj společnosti, kritizovat ji, hledat možné odpovědi a řešení problémů, které v současnosti řešení nemají. Sci-fi velmi často vychází z vědeckých poznatků, její metodou je extrapolace. Fantasy pro popsání světa využívá transcendenci a inspiruje se v mytologii, středověkých rytířských románech, gotických románech nebo pohádce. U fantasy, zejména u té, jež je určena dětem a mládeži, nesmíme opomíjet její iniciační funkci. Skrze ni si čtenáři uvědomují životní hodnoty, zvládají náročné životní situace (například Most do země Terabithia Katherine Patersonové pomáhá vyrovnat se se smrtí blízké osoby). Fantastická literatura celkově napomáhá rozvoji představivosti, schopnosti myslet za hranice skutečnosti. O přínosu fantasy píše Luisa Nováková: Máme před sebou žánr od podstaty antiglobalizační, přimykající se k přírodě, vyzdvihující různost a barvitost života a kultur jako nevyvratitelnou kvalitu, jako neoddělitelnou součást zakotvené existence (důraz na popis prostředí, zvláštnosti 17

a zvyky jednotlivých národů nebo bytostí pak patří mezi průvodní znaky této skutečnosti) (NOVÁKOVÁ 2005: 4). Četba určité fantasy může dětem a mládeži napomáhat v pochopení okolního světa, jeho zákonitostí, mezilidských vztahů, rozdílů mezi lidmi i celými kulturami, učí je vážit si přírody a životního prostředí, a to formou nenásilnou a velmi přirozenou. 18

Členění fantastické literatury Následující část práce nastiňuje členění fantastické literatury. Definice, uvedené u jednotlivých kategorií, nám pomohou zhodnotit výklady zařazené do učebnic a čítanek, jimž se věnujeme v praktické kapitole. Charakteristiky jsme vybírali ze snadno dostupných materiálů, například Encyklopedie literatury science fiction bývá k dispozici v běžných městských knihovnách. Uvedené členění je stručné a není vyčerpávající, což ani nebylo naším záměrem. Výstižné a co nejúplnější charakterizování fantastické literatury by si vyžádalo další diplomovou práci; k posouzení správnosti učebních textů nám postačí definice níže uvedené. Popis fantastiky a jejích žánrových forem je problematický, proto jsou definice mnohdy nedokonalé a některé zde uvedené přístupy jsou ve vzájemném rozporu, přesto je možné s nimi při přípravě výuky pracovat. Vybrané teoretické koncepce zde však příliš nekomentujeme, protože to není cílem naší práce, soustředíme se především na pojetí v učebních materiálech. Různé definice fantastických žánrů vycházejí z často se opakujících motivů a témat. Jak je z níže uvedených charakteristik patrné, jejich autoři mnohdy nezobecňují, ale spíše vyjmenovávají jednotlivé znaky, podle nichž dílo patří/nepatří ke sci-fi, fantasy a dalším, a které považují za typické. Takové definice jsou nedostatečné, protože nemohou postihnout všechna fantastická díla, nicméně pro čtenáře neznalého fantastiky poskytují základní obraz zvolené literární kategorie. V závěru části věnované členění fantastiky připojujeme návrh definování fantastické literatury, který představila Tereza Dědinová v publikaci Po divné krajině. Jedná se o rozšiřující alternativní přístup k reflexi a dělení fantastiky, zde uváděný jako doplnění a námět k úvaze. Science fiction Encyklopedie literatury science fiction definuje sci-fi jako Část fantastické literatury, odehrávající se v realitě, s níž dosud lidé neměli zkušenost tedy buď v budoucnosti, nebo v přítomnosti (případně i v minulosti), v níž je však něco jinak. Oním něco je jinak je obvykle vynález, setkání s jinou formou života, neobyčejné schopnosti člověka, dosud nerealizovaný experiment, dosud neuskutečněná událost globálního významu (katastrofa, nová světová válka) a podobně. Na rozdíl od fantasy by toto něco jinak mělo být racionálně odůvodněné, případně 19

uskutečnitelné. Autorem pojmu je H. Gernsback. U nás se nejvíce vžila zkratka sci-fi (autorem je F. J. Ackerman), které se v anglické jazykové oblasti dnes užívá převážně jako hanlivé označení pro podřadnou SF (NEFF, OLŠA 1995: 32). Uvedená encyklopedie navíc představuje hlavní motivické okruhy vědeckofantastických děl (například alternativní dějiny, astronomie, cesty časem, fantastické cestopisy, kolonizace vesmíru, kybernetika, přelidnění, roboti, technika, ztracené světy), které ve čtvrté kapitole představuje blíže a podle nichž je opět možné udělat si představu zejména o stěžejních dílech sci-fi. Obsáhlou, a jak ji označuje autor, pracovní, definici sci-fi uvádí Ivan Adamovič ve Slovníku české literární fantastiky a science fiction: Science fiction je literaturou změny. Jde o změnu celé společnosti, o zásah do každodenní reality. SF se tematicky zabývá důsledky této změny, ať už globální (všechny příběhy posazené do budoucnosti), nebo lokální či individuální, s uvážením jejich možného dopadu (vynálezy a experimenty, neobyčejné schopnosti člověka). Popis této změny, tohoto stavu, v němž je něco jinak, je pak využíván za různými účely prognostickým (snaha odhadnout příští vývoj civilizace), satirickým (reflexe současné společnosti), psychologickým (lidský charakter vystavený neobvyklé situaci) a podobně. Na rozdíl od fantastické literatury v užším pojetí jsou události popisované SF literaturou v zásadě uskutečnitelné a racionálně vyložitelné (ADAMOVIČ 1995: 6). Obě definice pracují s nějakou změnou, se stavem, kdy je něco jinak. Adamovič zároveň ukazuje, jakým způsobem autoři s onou změnou pracují a čeho tím dosahují. Nejedná se tedy o nahodilá přitažlivá témata, která mají zaujmout čtenáře, ale už ne jej dále obohacovat. Odlišným způsobem je sci-fi zpracována ve Vybraných kapitolách z teorie dětské literatury II: Science fiction vžitý termín pro vědeckofantastickou literaturu nechápeme zde jako termín genologické povahy, označující určitý žánr či žánrovou formu, nýbrž jako termín vztažný k tematice díla a k jejímu významovému chápání. Za science fiction lze pokládat každou literaturu, která vypjatým způsobem aktualizuje skutečnou, hypotetickou nebo v autorově fiktivní mystifikaci vymyšlenou problematiku vědy ve vztahu k volné iluzívní fabulaci, přičemž převážně se jedná o problematiku věd přírodních a technických, méně často věd společenských. Science fiction bývá složitě tříděna většinou podle námětů, za její hlavní větve je pokládána science fiction kosmonautická a obrácená k budoucnosti, dále science fiction jinotajná a science 20

fiction-horror. Tematika science fiction může být pojednána v románu, povídce i novele, jejich humoristické, společenské, psychologické a jiné formě, v literatuře pro děti a mládež nese science fiction nejčastěji charakteristiky literatury dobrodružné (CHALOUPKA, NEZKUSIL 1976: 112 113). Autoři správně poukazují na fakt, že není zcela výhodné hovořit o sci-fi jakožto o žánru s pevně danými hranicemi. Stejně jako jiné kategorie fantastiky je sci-fi zpracovávána v různých literárních druzích (a potažmo žánrech) a formách. V rámci sci-fi dále rozlišujeme například hard SF, soft SF, kyberpunk nebo vesmírnou operu, a to podle jejich zaměření, inspiračních zdrojů i stylu textu. Hard SF vychází zejména z tvrdých věd (matematika, fyzika, astrofyzika) a reálných vědeckých poznatků. Soft SF využívá teorie například z psychologie, antropologie, sociologie, ekologie nebo lingvistiky. Kyberpunk je charakterizován zaměřením na kybernetiku, umělé inteligence, informační technologie a internet, dále rychle plynoucím dějem; v jazyce často čerpá ze slangu a jeho styl je neuhlazený. Termín vesmírná opera (space opera) mívá pejorativní nádech, někdy nostalgický. V takovém smyslu označuje nejčastěji starší dobrodružnou sci-fi odehrávající se ve vesmíru. Nová vesmírná opera je plnohodnotnou součástí science fiction a nejedná se již o literaturu nízké kvality: Nová space opera si zachovala mezihvězdné měřítko a velkolepost tradiční space opery, ovšem začala být vědecky rigoróznější a ambicióznější ve svém záběru (DOZOIS, STRAHAN 2008: 17). Vyznačuje se pronikavější charakterizací, vyspělejším stylem a vytříbenější citlivostí vůči politickým skutečnostem (DOZOIS, STRAHAN 2010: 13). Nová vesmírná opera se ve sci-fi objevuje od šedesátých let dvacátého století, proto není na místě tento směr stále považovat za nehodnotný. Různých poddruhů sci-fi je mnohem více, čtyři zde uvedené jen reprezentují rozmanitost celé literární kategorie. Fantasy Fantasy představuje Encyklopedie literatury science fiction takto: V anglické jazykové oblasti pojem užívaný často pro veškerou fantastickou literaturu. V poslední době v užším pojetí též marketingová kategorie označující sword and sorcery a high fantasy, tedy příběhy odehrávající se v imaginárních světech nebo naší minulosti a nikoliv fantastické příběhy ze současnosti nebo magický realismus. 21

Podstatnou složkou fantasy je často nevysvětlitelný, nadpřirozený úkaz nebo přímo projev magie touto iracionalitou rekvizit (z novodobého, materialistického pohledu) se fantasy liší od science fiction (NEFF, OLŠA 1995: 29). Podle Encyklopedie literárních žánrů je fantasy stručněji populární žánr iracionální fantastiky s tematickými zdroji v mýtu a středověké romanci (MOCNÁ, PETERKA 2004: 187). Fantasy je často definována pomocí rozdílů mezi ní a sci-fi. Fantastické prvky ve sci-fi mívají vědecké nebo pseudovědecké vysvětlení, ve fantasy je jejich původ magický nebo jinak nadpřirozený. Příběhy, které přináší sci-fi, jsou spisovateli často představovány jako v budoucnosti možné, fantasy příběhy nikoliv. Fantasy se častěji obrací do minulosti a vytváří svébytné světy inspirované středověkem nebo mýty. Typický je pro fantasy souboj dobra a zla. Rozlišujeme vysokou a nízkou fantasy, epickou fantasy, hrdinskou fantasy, science fantasy, fantasy meč a magie a jiné (NEFF, OLŠA 1995: 29 30). Horor Encyklopedie literatury science fiction vysvětluje pojem horor (v Encyklopedii primárně jako horror) takto: Na rozdíl od SF nebo fantasy není horror definován obsahově, ale esteticky. Horror je příběh vyvolávající pocity hrůzy, strachu, napětí spojeného s mrazením v zádech. Horrory mohou být realistické (například detektivní thrillery jako Harrisovo Mlčení jehňátek) nebo nadpřirozené (v tom případě patří do fantastické literatury). [ ] Časté je spojení horroru s fantasy příběhem (sem patří mnohé příběhy s hrdinou Conanem) nebo science fiction (celá řada příběhů o konfliktu s vraždícím mimozemským tvorem, z filmové oblasti je nejznámější Vetřelec). Za klasika horroru je pokládán H. P. Lovecraft, nejznámějším současným představitelem je S. King (NEFF, OLŠA 1995: 30). Horory jsou obecně považovány za nízkou literaturu: Horor je záležitostí převážně triviálního čtiva a masové filmové produkce (PAVERA, VŠETIČKA 2002: 137), nicméně některým autorům se podařilo horor pozvednout. V definici zmíněný Stephen King je podle Encyklopedie literatury science fiction nejznámější žijící autor horrorů a komerčně nejúspěšnější spisovatel v historii literatury (NEFF, OLŠA 1995: 280). Kromě beletrie se věnuje i teorii hororu. 22

Utopie Utopie je příběh popisující hypotetickou společnost (civilizaci, časovou éru), kterou autor pokládá za dokonalou. Umístěním děje do neexistující či neznámé reality náleží utopie do science fiction. První utopie byly napůl beletrií a napůl traktáty o neexistující zemi s ideálním společenským zřízením viz práce T. Mora (podle jeho spisu Utopie z roku 1516 byl žánr později pojmenován), F. Bacona, T. Campanelly, z pozdějších autorů jmenujme např. E. Bellamyho, W. Morrise či H. G. Wellse a jeho román Lidé jako bozi. U nás i v řadě dalších zemí se před druhou světovou válkou používal pojem utopie ( utopický román ) nesprávně k označení jakéhokoliv SF románu z budoucnosti (NEFF, OLŠA 1995: 35). Antiutopie Antiutopie naopak popisují hypotetickou společnost, která se podle měřítek demokratické společnosti vyvíjí nedemokratickým směrem nejsou dodržována základní lidská práva a svobody, lidé jsou nadměrně sledováni, vláda má nad jejich životem a smrtí naprostou kontrolu. Antiutopie slouží jako varování, autoři upozorňují na možný nežádoucí vývoj společnosti. Nejznámějšími antiutopiemi jsou politické antiutopie popisující totalitní zřízení: My Jevgenije Zamjatina, Konec civilizace Aldouse Huxleyho a 1984 George Orwella (NEFF, OLŠA 1995: 35). 23

Návrh členění fantastiky podle Terezy Dědinové Hranice mezi výše uvedenými literárními kategoriemi a žánry nejsou vždy ostré a jasné, často se prolínají. Řada děl čerpá z více tradic a zdrojů a není snadné texty jednoznačně zařadit. V návaznosti na to je obtížné vůbec nějaké žánry definovat. Existují například (nepříliš používané) kategorie science fantasy nebo slipstream 12, které označují díla se znaky více žánrů. Například horor, jak zmiňujeme výše, se velmi často pojí se sci-fi nebo fantasy. Není proto žádoucí pracovat s kategoriemi fantastiky jako s uzavřenými, jasně vymezenými žánry. Je důležité si uvědomit, že se prolínají, vyvíjejí souběžně a vzájemně na sebe působí a ovlivňují se. Podle toho s uvedenými definicemi musíme nakládat. Tereza Dědinová navrhuje ve studii Po divné krajině: charakteristika a vnitřní členění fantastické literatury způsob členění vycházející z Wittgensteinovy teorie rodových podobností, prototypové teorie a neostrých množin a navrhuje definovat fantastiku intuitivní metodou: Za fantastická budu tedy považovat taková beletristická či dramatická díla, v nichž fantastický prvek propojen sítí rodových podobností s alespoň jedním dalším dílem pokládaným za fantastické zaujímá význačnou roli ve struktuře fikčního světa, neobjevuje se pouze ojediněle nesa zcela specifickou funkci (DĚDINOVÁ 2015: 59). Fantastický prvek Dědinová chápe jako záměrnou odlišnost od konsenzuální reality (pozměněný historický vývoj v případě alternativní historie, zasazení do budoucího fikčního světa a podobně); fyzickou nemožnost v případě postav a objektů, zásadní změnu v případě přírodních zákonů a pravidel fikčního světa (IBID.). Texty, které je pomocí sítě rodových podobností možné propojit s více díly fantastické literatury, se budou nacházet ve středu neostré množiny fantastické literatury, naopak ty texty, které bude možné spojit jen několika málo vlákny, umístíme na její okraj. Přímo ve středu neostré množiny tedy budou prototypové texty, na periferii texty, pro něž není fantastický prvek stěžejní, ale slouží například jen jako ozvláštnění. 12 Termín vytvořený B. Sterlingem pro označení děl na pomezí fantastické literatury a mainstreamu, která většinou používají rekvizit SF a fantastiky, ale není možno je označit za žánrovou SF (NEFF, OLŠA 1995: 33). 24

Fantastický prvek se významně podílí na intuitivním soudu o fantastičnosti textu. Podle způsobu nakládání s fantastickým prvkem můžeme ve fantastice pojmenovat dvě množiny: vlastní fantastično a fantastično jako prostředek vyjádření. Vlastní fantastično se primárně soustředí na fantastický prvek, na jeho věrohodné zasazení do kontextu fikčního světa a domyšlení důsledků, které s sebou fantastický prvek nese. K tomuto druhu fantastiky patří typicky díla operující s aspekty charakteristickými pro science fiction nebo fantasy (IBID.: 106). Fantastično jako prostředek vyjádření nalézáme tam, kde autor pouze přebírá fantastický prvek jako východisko k vyjádření svých myšlenek. Nedbá přitom o jeho správnost, věrohodnost nebo vysvětlitelnost. T. Dědinová dále rozlišuje čtyři stupně integrace fantastického prvku do fikčního světa díla: Nejvyšší stupeň lze pojmenovat jako cíl (v textech zcela zaměřených na fantastický prvek, ostatní aspekty fikčního světa a příběh slouží k jeho osvětlení), poté následuje platforma, východisko a nakonec kulisa (IBID.: 114). Podle funkce fantastického prvku a jeho vztahu k aktuálnímu světu rozlišujeme neostré množiny zdání realističnosti, vyvolání pochybnosti a postižení vnitřní souvislosti. T. Dědinová nabízí dvoustupňovou typologii fantastické literatury: 1. fantastické dílo zařadíme do neostré množiny vlastního fantastična, nebo fantastična jako prostředku vyjádření. 2. dílo zasadíme do užšího kontextu podle toho, jakou funkci plní fantastický prvek v textu ve vztahu k aktuálnímu světu do neostrých množin zdání realističnosti, vyvolání pochybnosti, nebo postižení vnitřní souvislosti. Klasické definice fantastiky jsou vždy omezující, zaměřují se jen na omezený výběr děl a jejich typické znaky, rychle zastarávají. Intuitivní definice T. Dědinové umožňuje se těmto problémům vyhnout; je pružná, přizpůsobuje se literárnímu vývoji. Ukazuje, že některá díla jsou více fantastická (blíže středu neostré množiny), jiná jsou fantastická jen okrajově. Texty jen s jedním fantastickým prvkem nemusí být nutně považovány za fantastiku o tom rozhoduje jeho postavení ve fikčním světě. Nevýhodou intuitivního modelu je, že vzhledem k libovolnosti rysů určujících dílo jako fantastické dovoluje vedle sebe postavit Čapkovu Továrnu na absolutno a triviální dobrodružné příběhy vyšperkované kosmickými kulisami. Zároveň ale umožňuje tato díla odlišit na základě dalších rysů, v uvedeném případě nejlépe dle podílu dobrodružných banálních aspektů a klišé (IBID.: 58). 25

Přestože díla zůstanou spojena vláknem sítě rodových podobností, což nám umožní zařadit je k fantastice, uvědomujeme si zároveň, že jejich umělecké zpracování a hodnota mohou být odlišné a na tomto poli od sebe mohou být velmi vzdálená. Intuitivní definice se jeví jako velmi vhodná pro analýzu fantastických děl, nicméně pro účely středoškolské výuky literatury postačí starší dostupné definice a vědomí učitele, že stejně jako ve všech ostatních žánrech a literárních kategoriích, nalezneme i ve fantastice brak a řemeslně nezvládnuté texty, ale také velmi kvalitní, přínosná díla, která stojí za pozornost. Jak uvidíme níže, učebnice poskytují prostor pro představení fantastiky, jejich pohled na fantastiku je však často ovlivněn právě dojmem, že většina fantastické literatury je nekvalitní. Zkušený učitel tento prostor využije a žáky seznámí s čelnými představiteli fantastiky a jejich díly. Za významné představitele fantasy považujeme 13 Johna R. R. Tolkiena, George R. R. Martina, Mervyna Peaka, Stevena Eriksona, v České republice Vilmu Kadlečkovou, Leonarda Medka. Ze spisovatelů sci-fi jmenujme Arthura C. Clarka, Raye Bradburyho, Isaaca Asimova, Roberta A. Heinleina, Franka Herberta, z českých autorů Josefa Nesvadbu, Ivana Kmínka. Fantasy i sci-fi píše Ursula K. Le Guinová. S hororem se studenti ve středoškolské výuce téměř nesetkají, slavné utopie a antiutopie bývají zařazovány poměrně pravidelně. Dobře zvolená fantastická literatura má bezesporu mnoho kladů a pro čtenáře může být velmi přínosná. Rozvíjí fantazii, nutí zamýšlet se nad závažnými problémy (například nad etikou klonování), poučuje, nabízí různé scénáře lidských dějin, varuje před nebezpečnými ideologiemi, před přílišnou technologizací, pomocí alegorie nastavuje zrcadlo dnešní společnosti. Kvalitní fantastiku můžeme doporučit pro všechny věkové kategorie čtenářů, středoškolské čtenáře by mohla přitáhnout atraktivitou některých témat, nebo jednoduše díky existenci mnoha populárních filmových adaptací fantastických děl. 13 Za významné uvedené autory považujeme podle ocenění, jež jim byla udělena, například ceny Nebula a Hugo získali I. Asimov, A. C. Clarke, U. K. Le Guinová, F. Herbert; R. A. Heinlein byl oceněn Hugem a na Nebulu byl čtyřikrát nominován, R. Bradbury byl oceněn mimo jiné World Fantasy Award for Life Achievement, stejnou cenu obdržel G. R. R. Martin. V. Kadlečková a I. Kmínek byli oceněni Cenou Karla Čapka, V. Kadlečková, L. Medek, J. Nesvadba a I. Kmínek též získali cenu Akademie SFFH. Podstatný je i vliv uvedených autorů na rozvoj fantastické literatury (například J. R. R. Tolkien je považován za průkopníka fantasy a posmrtně byl uveden do Science Fiction Hall of Fame). 26