Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické a dřevařské techniky Současné metody pro výstup do korun stromů Bakalářská práce 2011/2012 Martin Roleček
Děkuji panu Ing. Pavlu Nevrklovi za čas a odborné vedení, které věnoval této práci. Dále bych chtěl poděkovat rodičům a svým přátelům, kteří mi poskytli cenné rady a návrhy pro vytvoření této práce.
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Současné metody pro výstup do korun stromů zpracoval sám a uvedl jsem všechny pouţité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona 111/1998 Sb. o vysokých školách a uloţena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zevluje, ţe před sepsáním licenční smlouvy o vyuţití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyţádá písemné stanovisko univerzity o tom, ţe předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne: 3. 5. 2012
Jméno Martin Roleček Název práce Současné metody pro výstup do korun stromů Abstrakt Práce se zabývá zhodnocením jednotlivých technologických postupů při výstupu do koruny stromu a jejich teoretickým zpracováním. Je zde popsán směr, jakým se ubíral vývoj prostředků pro výstup, jejich zdokonalování aţ po způsoby, které pouţíváme dnes. Jednotlivé způsoby výstupu byly zpracovány podle samostatného studia z dostupné literatury a také za pomoci konzultací s odborníky. V práci jsou tedy popsané jednotlivé pomůcky pro výstup a je zde popsaná technologie výstupu s jednotlivými z nich. Jsou zde popsané předepsané poţadavky, výstroj a bezpečnostní prvky pro to, aby mohl člověk tuto činnost vykonávat. Daná problematika je zde hodnocena a porovnávána na základě platné legislativy, která se k této činnosti vztahuje. Práce obsahuje názorné obrázky, které ukazují jednotlivé části výstroje, vybavení, pomůcek a způsoby jejich pouţití. Klíčová slova Arboristika, Stromolezectví, Výstup do koruny, Hrotové stupačky, Lanové techniky, Legislativa,
Name Martin Roleček Title Currentmethodsof output intothetreetop Abstract My work deals with the evaluation of individual technological procedures during the output into the treetop and theirtheoreticaltreatment. There is described a way as developed means of output, their improvementsto thewaysthat we are using today. Different ways ofoutputhave been processed undera separatestudyofavailable literature and it was consulted with experts. The work contains the various output devices and technology of output with each of them. There aredescribedthe prescribed requirements, equipment and safety featuresto ensure thata person couldperform this activity. These issuesisevaluatedand comparedon the basis ofcurrent legislationthatappliestothis activity.the work includesvisualimages thatshowthe individualitems of equipment, equipment, tools andmethods for theiruse. Keywords Arboriculture, urban forestry, Output to the Crown, cylindrical pegs, Rope techniques, legislation,
Obsah 1. Úvod...8 2. Cíl práce...9 3. Historie výstupu do korun stromů... 10 3.1. Zempfundův rám... 10 3.2. Trhačská ţebříková souprava... 12 3.2.1. Pouţití soupravy... 12 4. Současné prostředky pro výstup do korun stromů... 15 4.1. Švédská smyčka... 16 4.2. Baumwelo... 17 4.3. Švédské skládací ţebříky... 18 4.4. Stupačky s vnitřním ramenem... 19 4.5. Stupačky s vnějším ramenem... 20 4.6. Jednohroté stupačky... 21 4.7. Vícehroté stupačky... 24 4.8. Obloukové stupačky... 26 5. Posouzení vhodností tvaru hrotu a jeho úhlu... 27 6. Způsob výstupu se stupačkami... 28 6.1. Výstup se stupačkami... 28 6.2. Sestup se stupačkami... 29 7. Prostředky zavěšené na větev stromu nebo přeslen stromu... 29 7.1. Lanové techniky... 29 7.1.1. Výstup lanovou technikou... 32 7.1.2. Pohyb v koruně stromu... 35 7.1.3. Sestup z koruny po laně... 35 7.2. Kalábův sedačkový výtah... 36 8. Sestup z koruny stromů pomocí lana... 38 9. Prostředky nevyužívající strom jako nosnou konstrukci... 39 9.1. Vysokozdviţné plošiny... 39 9.2. Vysouvatelné ţebříky... 40 9.3. Upoutaný balon a vrtulník... 40 10. Bezpečnostní a ostatní vybavení po výstup do koruny... 41 11. Legislativa... 43 12. Diskuse... 44 13. Závěr... 45 14. Summary... 46 15. Použitá literatura... 47 16. Seznam obrázků... 48
1. Úvod Stromy jsou nedílnou součástí našeho ţivota. Téměř kaţdý den se s nimi setkáváme. Lidé se s nimi setkávají ve svém zaměstnání v lesním hospodářství, kde jim zaručují obţivu a tak se k nim musí správně přistupovat. Nebo v běţném ţivotě jsou součástí kaţdodenního koloběhu. Aby bylo moţné zajistit v lesním hospodářství nepřetrţitost a vyrovnanost při obnovování lesa, je nutné získat dostatečné mnoţství osiva. V řadě případů však nelze semena či plody sbírat ze země nebo strom pro osivo pokácet. V běţném ţivotě potkáváme stromy jako součást zahrad, městských parků nebo městských zástaveb. Tyto stromy však s postupem času stárnou a jejich bezprostřední blízkost se nám stává nebezpečnou. Proto je nutné tyto stromy udrţovat nebo v krajním případě odstranit. Proto, aby člověk mohl sbírat osivo přímo v koruně stromu nebo provádět zdravotní řez či strom postupně kácet, musí k této činnosti vlastnit potřebné vybavení a znalosti jeho pouţití. Práce spojené s arboristikou a výstupem do korun stromů jsou velmi namáhavé a nebezpečné. Proto je nutné dodrţovat bezpečnostní předpisy a znát jednotlivé pracovní postupy. Je důleţité pracovat v klidu, s rozvahou a nastalé situace řešit individuálním posouzením. Znalost techniky, postupů a individuální přístup lze totiţ povaţovat za prevenci před úrazem. 8
2. Cíl práce Cílem této práce je podat ucelený přehled o technikách pouţívaných při výstupech po kmeni stromu nebo jiné způsoby, jejichţ pomocí do jeho koruny vystupuje. Popsat způsoby, kterými se vystupovalo dříve a jak se postupem času zdokonalovali a jak se vystupuje dnes. Shrnout bezpečnostní rizika a hrozby, které hrozí a také legislativní předpisy týkající se bezpečnosti. Popsat technické vybavení a prostředky pro tuto náročnou činnost. 9
3. Historie výstupu do korun stromů Kdyţ se zamyslíme nad tím, proč člověk vystupuje do korun stromů zjistíme, ţe je to z různých důvodů pro semena či plody těchto stromů nebo za účelem bezpečného skácení stromu postupným kácením od vrchní části koruny, či jiná arboristická činnost jako je řez větví, statické zajištění korun nebo ošetření větví apod. Jaroslav Netolický uvádí (Netolický a Vostřák 1958), ţe nejprimitivnější způsob výstupu do koruny stromů bylo prosté šplhání bez pouţití jakýchkoliv pomůcek. Tento způsob byl moţný jen u stromů malého průměru (asi do 30-40 cm), pokud je stačí trhač rukama pohodlně obemknout. Přitom byl výstup velmi namáhavý a současně i nebezpečný, tedy pro široké pouţití v lesním semenářství nevhodný a nepřípustný. Ještě však v roce 1950 jsme se setkali na Slovensku s trhačem, který aţ do té doby vystupoval do korun stromů pouze tímto způsobem. V moţnostech dosahu tohoto trhače byli pouze stromy střední velikosti a jeho výkonnost nepřesahovala 5 stromů denně. 3.1. Zempfundův rám Zajímavý přistroj je tzv. Zempfundův rám, pocházející z konce devatenáctého století. Provedení Zempfundova rámu je patrno z (Obr. 1). Rám se skládá ze dvou pevných bočních stran spojených širší příčkou 1, na níţ trhač stojí. Celý přístroj je připoután k nohám dvěma řemeny. Kmen stromu je sevřen mezi příčkami 3 a 4, z nichţ příčka 3 je pevná a příčku 4 lze snímat a posunovat. K rámu je přitaţen dvěma objímkami a šroubem s křídlovými maticemi. Obě tyto příčky byly v místech stýkajících se s kmenem stromu obloţeny kůţí. 10
Obr. 1. Zempfundův rám: 1 - stupátko, 2 postranice, 3 pevná příčka, 4 posuvná příčka, 5 třmenové upevnění se šroubem a křídlovou maticí, 6 kožené obložení Pouţití je patrno z (Obr. 2). Příčka 4 se sejme, rám se nasune na strom a příčka se opět upevní tak, aby mezi kmenem a příčkou rámu zůstala vůle asi 3 cm. Trhač připevní oba třmeny k nohám a začne vystupovat. Sevře kmen rukama a pokrčí nohy, při čemţ rám vysune o krok výš. Přenese-li svou váhu na rám, vyvinou obě příčky takové tření, ţe se trhač můţe na rám bezpečně postavit (Netolický a Vostřák 1958). Obr. 2 Zempfundův rám 11
3.2. Trhačská žebříková souprava Tento způsob výstupu se dnes nepouţívá, avšak v minulosti byl značně zdokonalován. Při pouţití tohoto způsobu výstupu do koruny je zapotřebí vhodné vrhací zařízení, s jehoţ pomocí se vystřelí nosné lanko přes vhodnou větev v koruně. Dříve se pouţíval výstup po provazovém ţebříku, který je po krátkém výcviku oproti výstupu pomocí stupaček pohodlný a bezpečný. Při tomto výstupu se veškerá námaha rozděluje rovnoměrně na ruce a nohy, čímţ se stává také výstup bezpečný. Poškození kmene vůbec nenastane (Jílek, 1951). Provazový ţebřík: Jaroslav Netolický uvádí, ţe se pouţívá pouze typu ţebříku s postranicemi z konopného lana, které je provlečeno obvykle dvěma otvory v příčce ve tvaru smyčky, takţe vzdálenost příček lze libovolně měnit. Hlavním poţadavkem je vysoká pevnost a malá váha. Ţebřík je zakončen dvěma ocelovými krouţky (Netolický a Vostřák 1958). Souprava obvykle obsahuje několik délek ţebříků, takţe je moţné se ţebřík sestavit na potřebnou délku. Obvykle se dodávají v délkách 5 a 10 metrů. U dnes pouţívaných ţebříků se pochopitelně pouţívají moderní lana z umělých vláken, která snesou nepoměrně vetší zatíţení neţ lano konopné. 3.2.1. Použití soupravy Vhodným vrhacím zařízením se přehodí přes silnou ţivou větev (nejméně třetí zespodu) silonový vlasec o síle 0,6 mm. Pomocí vlasce se přetáhne pomocné lanko nejlépe lehké nylonové, kterým se pak přes zmíněnou větev přetáhne horolezecké lano, na jehoţ konci se karabinou připevní provazový ţebřík (Obr. 3). Lanem se pak vytáhne ţebřík k nosné větvi (obr. 4). Upevnění ţebříku se zajistí tím, ţe lano, na jehoţ jednom konci ţebřík visí se druhým koncem po trojnásobném obtočení kmene upevní naspodu kmene námořnickým uzlem (Obr. 5). (Vincent, 1965). Před výstupem do koruny vyzkouší nejméně tři trhači pevnost ţebříku a konečnou polohu celé soupravy a jeden z nich začne vystupovat. K výstupu po provazovém ţebříku se podotýká, ţe výstup není běţným uměním a někteří trhači (hlavně začátečníci) se dopouštějí té chyby, ţe pouţívají téhoţ způsobu výstupu jako u ţebříků tuhých. Váha celého těla je pak zavěšena na rukou, coţ nepřispívá 12
k výkonnosti ani bezpečnosti. Hlavní zásada správného způsobu výstupu je ta, ţe rovina ţebříku zůstává kolmo k trhačovu tělu. Trhač našlapuje patami dovnitř z obou stran, rukama se přidrţuje na vzdálenější straně. Poloha těţiště je daleko příznivější a síla rozloţena rovnoměrně na ruce i nohy. K rychlosti a bezpečnosti výstupu přispěje, přidrţí li pomocník ţebřík u paty stromu. Vzhledem k četným připomínkám k bezpečnosti při výstupu pomocí ţebříkové soupravy doplnila se souprava dlouhým zajišťovacím horolezeckým lanem. Lano se do koruny dopravuje stejným způsobem jako lano nosné, jen s tím rozdílem ţe nesmí být zavěšeno na stejné větvi jako lano nosné, nýbrţ na některé vyšší větvi. Trhač se při výstupu připoutá k horolezeckému lanu a pomocník lano popouští podle potřeby. Tím se stává ţebříková souprava bezpečná a je vhodná ke sběru semen z parkových stromů a z dřevin trpících poškozením stupačkami, jako např. douglaska, vejmutovka a některé listnaté stromy s citlivou kůrou (Netolický a Vostřák 1958). Sestup ze stromu je moţno provést po ţebříku, avšak rychlejší je sestup po laně. Tímto účelem luk a šíp s vhodným závaţím na jeho konci. Dnes se pouţívají především vhodné výkonné kladkové luky nebo praky, kterými se vystřeluje závaţí nesoucí nosné lanko. Jako vystřelovaný projektil se nejlépe osvědčila olověná kulička, popřípadě ţelezná matice o váze okolo 30 g. V olověné kuličce je provrtán otvor, kterým se provlékne vlasec a utěsní. Ing. Kalábem, pracovníkem VÚLM stanice Křtiny byla k těmto účelům přizpůsobena signální pistole (Netolický a Vostřák 1958). 13
Obr. 3. Upevnění žebříku karabinou Obr. 4. Vytažení žebříku 14
Obr. 5. Připevnění lana 4. Současné prostředky pro výstup do korun stromů V současné době pouţívané prostředky pro výstup do korun stromů můţeme rozdělit na tři skupiny: Prostředky pro výstup po kmeni Švédská smyčka Baumwelo Švédské skládací ţebříky Stupačky s vnitřním ramenem Stupačky s vnějším ramenem Jednohroté stupačky Vícehroté stupačky Prostředky zavěšené na větev stromu nebo přeslen stromu Horolezecké lanové techniky Kladkostroje a zvedáky Prostředky, které nevyužívají strom, ale mají vlastní nosnou konstrukci Vysokozdviţné plošiny Vysouvatelný ţebřík Upoutaný balon či vrtulník 15
4.1. Švédská smyčka Jedním z nejprimitivnějších pomůcek pro lezení je tzv. Švédská smyčka. Trhač pouţívá k výstupu dvou smyček, jejichţ délku upraví podle své výšky. Smyčka se zatahuje trhačovou váhou a celou váhu drţí vţdy střídavě jedna myčka, zatímco se druhá smyčka posunuje rukama o délku kroku po kmeni výše (Obr. 6). Tato souprava je jednoduchá, rychlá, avšak pro obtíţe při překračování odumřelých větví nedošla k rozšíření. (Netolický a Vostřák 1958). V závislosti na typu stromu je moţno realizovat výstup nouzovými prostředky, tedy pomocí dvou lanových smyček, kterými obepínáme kmen stromu pomocí švédské (téţ liščí) smyčky. Horní smyčka je připevněna k připevňovacímu bodu postroje. Spodní musí mít takovou délku, aby bylo moţné se do ní postavit. Lezec má do ní připevněnou karabinu s osobní smyčkou. Střídavým posunováním povolením švédské smyčky, posunutím nahoru, zatíţením, povolením druhé atd., lezec provádí výstup na strom (Franc. 2008). Tento způsob je velmi fyzicky náročný a je nutné je předem velmi dobře nacvičit. Doporučuje se provádět postupové jištění při výstupu. Obr. 6. Způsob výstupu se švédskou smyčkou 16
4.2. Baumwelo Další z pomůcek pro výstup do korun stromů, které se příliš neosvědčily je Švýcarské Baumwelo (Obr. 7). Dalekosáhlou mechanizaci v pouţití smyčky představuje švýcarský patent Baumwelo. Dvě smyčky jsou vytvořeny kovovým pásem, utahovaným trhačovou váhou pomocí dvojzvratné páky. Váha celého těla spočívá vţdy na jedné noze, zatímco pohybem druhé nohy je druhá smyčka zdvihána. Potíţ však je v tom, ţe rozdíl průměru smyčky a kmene nemůţe být příliš velký a potom dělá potíţe kaţdý delší suk. Trhač se z bezpečnostního důvodu přidrţuje při výstupu smyčkou lezeckého pásu (Netolický a Vostřák 1958). Pro pouţití Baumwela je důleţitý hladký kmen bez větví. Sběrač jakmile dosáhne prvních větví se z baumwela odepne a dál postupuje po větvích za jištění pomocí kmenové smyčky umístěné na pásu padákové vesty. Obr. 7. Baumwelo 17
4.3. Švédské skládací žebříky Je to novější technologie slézaní stromů pomocí lehkých ţebříků. Pouţívá se tam, kde se upřednostňuje šetrný výstup, který nepoškodí kmen stromu. Skládají se ze dvou- nebo třímetrových dílců zhotovených z duralových trubek. Kaţdý dílec má na jednom konci postranic objímky, do nichţ lze zasadit postranice dalšího dílce. Dílce se připevňují ke stromu kovovými popruhy. Popruhy drţí ţebřík v určité vzdálenosti od stromu a usnadňují tak výstup. Sběrač stojí na spodním dílci, zasune další dílec do objímek postranice dílce, na němţ stojí a připevní jeho popruhy ke stromu (Obr. 8 a 9). Montáţ skládacího ţebříku při výstupu a jeho demontáţ při sestupu je dost zdlouhavá. Proto se tohoto ţebříku pouţívá hlavně při sběru pro pokusné účely nebo při pokusných pracích šlechtitelských (Vincent 1965). Nosnou částí je nejspodnější díl, který se opírá jednak o zen u paty kmene a jednak o strom, ke kterému je připevněn třemi popruhy. Je opatřen distančními podpěrami, které jej udrţují v pohodlné vzdálenosti od kmene. Do objímek na horní části spodního ţebříku lze vsazovat postupně další prodluţovací kusy dlouhé 2-3 metry. Trhač si vţdy připevní další díl, pokud ještě stojí na spodním ţebříku (Netolický a Vostřák 1958). Obr. 8. Nasazování dalšího dílu žebříku Obr. 9. Jiný typ žebříku 18
4.4. Stupačky s vnitřním ramenem Nejstarší takové stupačky jsou na (Obr. 10). Je to plechová destička připevněná popruhem nebo řemenem k vnitřní straně lýtka a kolena. Na horní straně je opatřena dvěma ocelovými hroty, které se tlakem na koleno zarývají do kůry. Zkušenost však ukázala, ţe k zaraţení hrotu je třeba dosti velkého přírazu, který nelze poměrně choulostivou vnitřní stranou kolena vyvinout. Musí se proto koleny silně tlačit na kmen, coţ způsobuje výstup značně namáhavým a jde tu vlastně o šplhání. Na dalším obrázku (Obr. 12) je jiný, dokonalejší typ stupaček. Je to ocelový pás, v jehoţ spodním ohybu spočívá noha v nártu a svazkem řemenů jsou stupačky připevněny jednak nad kolenem a jednak nad kotníkem. Hroty jsou jiţ umístěny lépe. Nahoře zůstává hrot jeden, kdeţto dva mohutnější hroty jsou umístěny v oblasti chodidla. Zkoušky ukázaly, ţe výstup s těmito stupačkami je velmi namáhavý, hroty neúměrně poškozují stromy a při zaráţení způsobují na kotnících bolestivá zranění. Přitom spodní hroty jsou daleko více vyuţity neţ hroty přímo nad koleny. Postupem času bylo upuštěno od hrotu nad kolenem a celé záchytné zařízení zajišťuje jen jeden masivní hrot u kotníku. Při praktických zkouškách bylo zjištěno, ţe hrot je příliš veliký (Obr. 11), takţe kotník je značně namáhán, coţ způsobuje modřiny a poranění. Výstup je dosti nepohodlný (Netolický a Vostřák 1958). Všechny tyto uvedené typy stupaček bychom mohly téţ uvést jako historické typy. Díky jejich nedostatkům nejsou pouţívány v praxi a jsou nahrazeny modernějšími. Obr. 10. Dvouhroté stupačky Obr. 11. Stupačky s příliš dlouhým hrotem 19
Obr. 12. Tříhroté stupačky 4.5. Stupačky s vnějším ramenem Tyto stupačky se liší od předchozích tím, ţe připevňovací rameno je připoutáno k noze z vnějšku. Zaráţí-li se hrot do kmene, je připevňovací rameno od nohy odtahováno a síla se přenáší na nohu přes měkčí a pruţnější řemeny (Obr. 13 a 14). Práce s nimi není tak bolestivá jako se stupačkami s vnitřním ramenem. Jednotlivé typy stupaček tohoto druhu se liší jednak délkou ramene (nízké, polovysoké, vysoké), jednak tvarem a počtem hrotů a způsobem připoutání k noze (Netolický a Vostřák 1958). Obr. 13. Tvar stupaček Obr. 14. Podomácku vyrobené stupačky 20
4.6. Jednohroté stupačky Osvědčenou a velmi jednoduchou pomůckou ke slézání stromů jsou stupačky. Jejich starý název kotvice prozrazuje, ţe sběrač zabodává (kotví) hrot stupačky upevněné na obuté noze do kůry kmene a tím si usnadňuje výstup do koruny stromu. Kaţdá stupačka je vykovaná z jednoho kusu hranolového ţeleza. Její hrot přechází obloukem o malém poloměru ve třmen a ten v připevňovací rameno, které končí okem (Obr. 15). Sběrač postaví botu na třmen tak, aby připevňovací rameno bylo u kotníku a mělo souběţnou polohu s bércem a upevní stupačku k noze řemenem se vsazeným kovovým krouţkem, jímţ provlékne hrot stupačky. Krouţek má průměr 3 aţ 4 cm, musí být dostatečně silný (Ø 5 mm), pečlivě svařen a všit do řemene asi 12 cm od přezky. Delší část řemene se obtočí nejméně třikrát kolem paty a kotníku, provleče okem na připevňovacím řemeni stupačky a sepne vpředu přezkou (Obr. 18). (Vincent, 1965). Obr. 15. Jednohroté stupačky Obr. 16. Upínací řemeny 21
Obr. 17. Wolfgangovy stupačky Obr. 18. Správné připevnění stupaček Vázání těchto stupaček tvoří dvoudílný řemen asi 1380 mm dlouhý a 23 mm široký; kratší díl je asi 80 mm dlouhý a na konci opatřen přezkou. Delší díl je asi 1300 mm dlouhý na konci dírkován. Oba díly jsou spojeny ţelezným krouţkem o průměru 35 mm. Vázání můţe být téţ vytvořeno ze dvou řemenů přiměřeně kratších, z nichţ jeden je dvoudílný s krouţkem, druhý v celku ale oba s přezkami (Obr. 16). Předchůdcem tohoto typu uchycení stupačky je uchycení Wolfgangových stupaček, kde byly řemeny součástí stupačky. Uchycení je patrno z (Obr. 17). Stupačky se připevňují k noze tak, ţe hrot stupačky se podchytí krouţkem, při čemţ kratší část řemenu s přezkou směřuje dopředu, delší část se vede za patou nohy a pak dvojnásobně kolem nohy nad kotníky poutkem stupačky, konec řemenu se nakonec protáhne přezkou kratšího řemene a utáhne. K vázání ze dvou řemenů se pouţívá řemene s krouţkem k připevnění kolem nártu a nad patou, druhého řemene k dvojnásobnému připevnění nad kotníky. Pro větší důkladnost je dobře obout na nohu koţenou kamaši. Pro další zlepšení a odstranění alespoň hlavních nedostatků byly hledány nové tvary a konstrukce stupaček. Při vázání stupaček na nohu bylo rameno podkládáno páskem mechovité gumy, rameno stupačky bylo obšito kůţí a hrany předtím obaleny měkkou koudelí, nebo byla celá stupačka zašita do pracovní boty, při čemţ vyčníval jen hrot stupačky. Byly zhotoveny i tzv. tvarové stupačky, jejichţ opěrné rameno bylo přizpůsobeno vnější straně nohy a tím podstatně zmírněn tlak na kotník. 22
Také tzv. kloubové stupačky se ukázaly výhodnými. Jejich princip je v tom, ţe jejich opěrné rameno je opatřeno kloubem, který sice umoţňuje pohyb ramene horní části stupačky v rovnoběţném směru s lýtkem trhače, nedovoluje však výkyv ramene stupačky od lýtka na stranu. Kloubová stupačka slučuje výhody krátké a dlouhé stupačky a jejich nevýhody sniţuje na nejmenší míru. Kloubové stupačky jsou pevné, lehko pohyblivé při práci v koruně stromu a trhač má pocit jistoty (Obr. 21). Téměř kaţdý typ stupačky a vázání si trhači v detailech přizpůsobují na vlastní nohu. Potřebu této úpravy zjistí jiţ při praktickém pouţívání stupaček první den. Ať jde o jakýkoliv tvar nebo typ stupaček, je vţdy nezbytné si na ně zvyknout a počáteční obtíţe, zvlášť značnou únavu a někdy aţ bolestivost některých částí nohy pod vázáním, překonat. Tomu velmi pomáhá plánovitě, pozvolna a nenásilně vedený praktický výcvik jen s postupně zvyšovanými poţadavky (Janečko a kol. 1962). V dnešní době jsou nejvíce rozšířené jednohroté stupačky s vnějším rámem. Jejich výrobou se dne zabývá řada arboristických firem. Nejčastěji se skládají z rámu, který je ocelový nebo v řadě typů stupaček odlit z lehké duralové slitiny která ovšem musí splňovat pevnostní charakteristiky k tomu vhodné. U těchto stupaček je nejčastěji pouţito výměnných hrotů různé velikosti a tvaru, které se dají v závislosti na pouţití vyměnit. Bývají střední velikosti délky s moţností upravení jejich délky podle nohy příslušného stromolezce a jejich součástí jdou lehké karbonové výztuţe kolem lýtka s polstrováním, textilním a koţeným opletem. Součástí stupačky jsou upínací řemeny vyrobené nejčastěji z umělých vláken, jejichţ součástí jsou upínací přezky. Řemeny bývají nejčastěji dva nebo tři. Tyto stupačky jsou jiţ velmi pohodlné a práce s nimi po krátkém zacvičení nečiní potíţe a je bezpečná a rychlá (Obr. 19). Podobnou konstrukci stupaček vyvinuly i na ŠLP Křtiny, avšak tyto stupačky nemají stavitelnou délku ramene a nemají polstrování výztuţe lýtka, coţ po delší době lezení, způsobuje otlaky (Obr. 20). 23
Obr. 19. Stupačky firmy Bashlin Obr. 20. Stupačky ŠLP Křtiny Obr. 21. Kloubové stupačky 4.7. Vícehroté stupačky V minulosti se dávala přednost stupačkám vícehrotým (Obr. 22 a 23). Argumentovalo se větší bezpečností, ţe při případném ulomení jednoho hrotu zbývá pro sestup ještě hrot druhý. Při povrchním hodnocení se uvádělo, ţe dva hroty v kůře lépe 24
drţí. První klad těchto stupaček je nesporný. Avšak stupačka totiţ drţí v kůře lépe, čím hlouběji vnikne hrot do kmene. Hrot má být upevněn ke stupačce tak, aby směřoval vţdy do středu kmene (šikmo dolů). Při zaráţení pak vnikne hrot do štěpné roviny kmene a dobře drţí. Proto je lepší jediný, tenký, ostrý hrot neţ hroty dva. Při dvojici hrotů nemůţe být ţádný z nich veden štěpnou rovinou kmene a k jejich stejně pevnému zaraţení je zapotřebí vetší síly. Další nevýhodou dvojice hrotů je snadná moţnost ucpání mezery mezi hroty a kůrou, čímţ se délka hrotů značně zkracuje a nastává i nebezpečí sklouznutí (Netolický a Vostřák 1958). Obr. 22. Starší typ tříhrotých stupaček Obr. 23. Jiné typy dvouhrotých a tříhrotých stupaček 25
4.8. Obloukové stupačky Jedním z druhu vícehrotých stupaček jsou stupačky vyuţívané především dříve spojaři a elektrikáři pro výstup na telegrafní, telefonní, nebo elektrické sloupy. Jejich nespornou nevýhodou je to, ţe k jejich pouţití jsou zapotřebí dvě podmínky. Je to průměr kmene v rozmezí mezi 18 aţ 24 centimetry. Tudíţ tedy i malá sbíhavost kmene. Nezbytná je téţ hladkost kmene bez větví a suků. Výstup po hladkém kmeni je pohodlný a bezpečný, avšak v koruně mezi větvemi je pohyb trhače velmi obtíţný, ne-li nemoţný. Proto se těchto stupaček pro výstup do korun stromů nepouţívá, jsou k tomuto účelu zcela nevhodné (Obr. 24). Obr. 24. Obloukové stupačky 26
5. Posouzení vhodností tvaru hrotu a jeho úhlu Jaroslav Netolický o této problematice píše, ţe nejvhodnější je tenký a ostrý hrot. Snáze vnikne do kmene a tedy i lépe drţí a přitom způsobuje stromu menší poranění neţ tupý nebo silný hrot. Zbývá ještě rozhodnout, zda máme volit hrot průřezu kruhového nebo hranatého. Názory jednotlivých trhačů se různí. Převládá názor, ţe hranaté hroty zachovávají lépe směr, při zárazu lépe drţí a nevykrucují nohu. Rozhoduje ještě délka hrotu. Příliš dlouhý hrot způsobuje velké namáhání nohy. Naproti tomu příliš krátký hrot znemoţňuje dostatečně hluboké a bezpečné zabodnutí hrotu do kůry. Většina trhačů pokládá za optimum pro všechny druhy stromů a všechna roční období hrot střední délky, který po zabodnutí udrţuje nohu 2 cm od kmene. Po připevnění stupaček musí být špičky hrotů přibliţně 5 mm nad zemí. I síla hrotu se má pohybovat ve středních mezích, neboť takové stupačky jsou potom pouţitelné jak v zimě, tak i v létě na dřevinách měkkých i tvrdých. Dalším důleţitým faktorem je úhel, pod ním zabíhá hrot do kmene. Nejlepší a nejbezpečnější úhel zaraţení hrotu je 35 aţ 40 (při příliš velkém nebo příliš malém úhlu zůstává hrot pouze v povrchu kůry, málo se vyuţije váha trhače a nastává nebezpečí sklouznutí). Dále je ţádoucí, aby při zaráţení hrotu pod optimálním úhlem nebylo chodidlo příliš vykrouceno. Stupačka má být tvarována tak, aby hrot svíral s rovinou chodidla úhel 105 aţ 120 (Netolický a Vostřák 1958). Tyto problémy vyřešila americká firma Bashlin (Obr. 25), která některé typy svých stupaček opatřuje výměnnými hroty. Vyrábí výměnné hroty různých tvarů a délek. Pro stromy s hrubší borkou delší hroty a pro stromy s jemnější kůrou hroty kratší. Obr. 25. Výměnné hroty firmy Bashlin 27
6. Způsob výstupu se stupačkami 6.1. Výstup se stupačkami Před výstupem si musí trhač strom dobře prohlédnout a především zvolit správnou stranu výstupu. Vystupuje se vţdy ve směru spádu kmene, takţe trhačova váha je zachycena nohama a ruce se méně unavují. Začátečníci se velmi často dopouštějí té chyby, ţe lezou na opačné straně kmene a jsou po dobu výstupu vlastně zavěšeny na rukou. Směrem vzhůru vystupuje trhač drobnými kroky, dlouhými asi 15 aţ 20 centimetrů. Při výstupu pouţívá té okolnosti, ţe má téměř neomezený rozhled směrem vzhůru a ţe odhaduje a čistí si cestu pro následující sestup po ukončení práce, který bude nucen dělat po paměti. Odstraňuje tedy suché větve, které by mu při sestupu překáţely, a to buď úderem zápěstí chráněné silnými koţenými nátepníčky, rameny nebo konečně silné větve ulomí rázem nohy. Přitom stopy hrotů stupaček tvoří dvě rovnoběţky, vzdálené od sebe asi 12 15 centimetrů, tedy úhel, který svírají chodidla, se řídí tloušťkou kmene. Vystupuje se tak, ţe trhač zasekává hroty stupaček do kůry asi pod úhlem 45. Trhač vystupuje vzpřímeně se zrakem upřeným většinou vpřed a s občasným pohledem vzhůru. Ke kmeni není přitisknut, kmene se pouze přidrţuje. Při tom pouţívá jistícího lana záchranného pásu přehozeného kolem kmene, které trhač drţí oběma rukama podhmatem a posunuje je po kmeni vzhůru. Trhač musí mít vţdy na zřeteli, ţe mu stupačky pomáhají vylézt pouze po úplně hladkých částech kmene, dále v části kmene se suchými větvemi a tam, kde je popřípadě vynechám přeslen (často se to stává u borovice). Zásadně je nepřípustné jak při výstupu, tak při sestupu, přidrţovat se suchých větví a stoupat na ně, ať jde o jakýkoliv druh dřeviny nebo suché větve (suky) sebevětší tloušťky. Neboť velmi často se i velmi silné suché větve a suky neočekávaně rychle ulamují. Při odpočinku na kmeni během výstupu je třeba, aby byl trhač zajištěn provazem v podobě osmičky. Teprve po dosaţení spodní části koruny, kterou rozumíme větve ţivé, vystupuje trhač pouze po větvích bez pomoci stupaček. Přitom je třeba nastupovat zásadně na větve přímo u kmene, kde je namáhání větve na ohyb nejmenší. Největší nebezpečí 28
zlomení větví je u druhů dřevin s křehkým dřevem, jako je např. modřín, vejmutovka aj. Přestoţe u různých druhů stromů není nebezpečí stejné je třeba, aby se tento návyk stoupat na větve a drţet se jich přímo u kmene stal samozřejmostí. Výstup se děje volným tempem, neboť jde o nejúnavnější část z celé trhačské práce. Přitom však trvá jen zlomek z celého času stráveného na jednom stromě. Unaví li se trhač při zbytečně rychlém výstupu, na kterém ušetřil nanejvýše 1 minutu, ztratí několikanásobně takto získaný čas odpočíváním a menší výkonnosti při vlastní práci v koruně (Netolický a Vostřák 1958). Při sběru semen, čí jiné práci v koruně se vyuţívá bezpečnostní záchranné lano umístěné na padákové vestě. Toto lano se připevňuje asi 5 metrů pod vrcholem stromu při síle kmene 12 8 centimetrů a následně se do vrcholu stromu vystupuje ve spirále. 6.2. Sestup se stupačkami Sestupuje se po nakloněné straně stejně jako při výstupu. Trhači se shodují v tom, ţe při sestupu jde o práci stejně namáhavou a někdy i namáhavější neţ byl vlastní výstup, protoţe při sestupu má trhač omezený rozhled a sestupuje po paměti. Tato okolnost deprimuje zvláště začátečníky. Kroky se dělají při sestupu značně delší neţ při výstupu a je nutno stupačky značně zasekávat. Samozřejmě při sestupu pouţíváme podle potřeby obou lan záchranného pásu, takţe jsme neustále jištěni. (Netolický a Vostřák 1958). 7. Prostředky zavěšené na větev stromu nebo přeslen stromu 7.1. Lanové techniky Výstup pomocí lanové techniky se skládá asi z pěti částí tj. Příprava před výstupem, instalace lana, výstup, ukotvení a pohyb v koruně, sestup. Stromolezec by měl před kaţdým výstupem nejprve posoudit všechna rizika, která mohou nastat z hlediska stromu a jeho okolí. Nejdůleţitější je posoudit zdravotní stav stromu podle vnějších ukazatelů z různých věd, jako je fytopatologie napadení dřevokaznými houbami, z entomologie napadení dřevokazným hmyzem atd. Některé tyto rizika jsou patrná jiţ na první pohled, jiná jsou však skryta. Mohou to být skryté 29
trhliny a praskliny, suché a nalomené větve, přítomnost elektrického vedení apod. Je téţ důleţité navrhnout pracovní postup, podle kterého se bude vystupovat. Zhodnotit rizika případného pádu do nechtěného místa a podle toho zvolit lezeckou techniku nebo pouţití plošiny. Dalším krokem, který předchází samotnému výstupu je umístění lana v koruně. Pro bezpečný výstup je nejlepší ukotvení lana v kotevním bodě v koruně. Dopravení lana do koruny se provádí řadou způsobů. Nejprimitivnější, ale také asi nejméně vyuţitelné, je přetaţení lana přes větev pomocí dlouhé dřevěné latě. To se však dá provést do výšky nejvíce asi 5 metrů. Jiný ze způsobů je přehazování tenkého nylonového lanka pomocí vrhacích váčků (Obr. 26). Vrhací váček se přehodí přes přeslen, jeţ má tvořit kotevní bod a ten svojí vahou padá zpět a táhne za sebou navázané lanko, s jehoţ pomocí se vytáhne nosné lano (Obr. 28, 29, 30, 31, 32). Se stejným účinkem se dají pouţít vrhací uzly, které fungují na stejném principu, jen místo lanka se přehazuje hned lano, na jehoţ konci je jako závaţí vytvořen jeden z těchto uzlů (Obr. 27). Dá se pouţít uzlů jako je katovská smyčka nebo opičí pěst. S úspěchem se téţ pouţívá různých praků, s jejichţ pomocí se do koruny vystřelí závaţí (nejčastěji kulička) na kterém je připevněno nylonové lanko a postup je obdobný jako u předchozích způsobů. Ing. Kaláb k těmto účelům upravil světlicovou pistoli. Pouţil vloţnou hlaveň ráţe 16, do ní umístil náboj s naváţkou černého prachu a s ní vystřeloval závaţí, které za sebou odvíjelo vlasec z rybářského navijáku. Poté zase stejným způsobem nejprve vytáhnul pevnější lanko, s jehoţ pomocí vytáhnul lano nosné (Netolický a Vostřák 1958). Můţeme k tomuto účelu pouţít i upravený luk a šíp. Na konci šípu místo luku hrotu je nasazeno závaţí, na kterém je upevněno tenké lanko. Toto závaţí se musí z šípu volně uvolnit, kdyby došlo k tomu, ţe se šíp v koruně zasekne, abychom ho mohly za pomocné lano uvolnit. Jinak je postup stejný jako u předchozích způsobů. 30
Obr. 26. Vrhací váček Obr. 27. Vrhání pomocí uzlu Obr. 28. Nahození lanka Obr. 29. Vytažení chrániče kambia 31
Obr. 30. Přetažení chrániče kambia Obr. 31. Umístění chrániče kambia Obr. 32. Vytažení lana 7.1.1. Výstup lanovou technikou Poté co se nainstaluje, lano přichází vlastní výstup, jeţ je moţno provést několika technikami. Jsou to dynamické přitahování, jištěný šplh, nebo jednolanová technika. Dynamické přitahování pouţijeme tehdy, podaří li se nám zvolit kotevní místo blízko kmene. Při této technice se vyuţívá kmene jako opěrného bodu a pomocí nohou 32
se po kmeni vylézá šikmo vzhůru. Vyuţívá se lezeckého svěrného uzlu jako jedné z nejjednodušších pomůcek k dynamickému přitahování nebo různých blokantů různých značek. Tato etnika vypadá asi takto: lano umístěné na kotevním bodě v koruně se na jednom konci pomocí karabiny upevní na D háku na bezpečnostním pásu. Umístí se svěrný uzel nebo blokant tak, ţe jedna část je upevněna na lanu od pásu a druhá část na témţe lanu, ale na té jeho části, která je za kotevním bodem v koruně. Výstup vypadá asi tak, ţe se uzel nebo blokant nejprve odtáhne co nejdále po směru výstupu. Poté se lano přitáhne k tělu, postoupí se nohama po kmeni o krok výše a uzel se opět odtáhne po laně co nejdál od těla (Obr. 33). Tento postup se opakuje, aţ lezec dosáhne bezpečného bodu v koruně a pokud ještě nedosáhl patřičné výšky. Je nutno posunout kotevní bod výše do koruny nad stromolezce, samozřejmě za neustálého jištění alespoň jedním ze systémů. Obr. 33. Dynamické přitahování U jednolanové techniky nepotřebujeme k výstupu mít kotevní bod bezprostředně blízko kmene. K výstupu je třeba dvojsmyčka, jeţ je umístěna na spodním blokantu, do které lezec prostrčí nohy a pomocí horního blokantu, který ovládá rukama, se pomocí přítahů posouváme výš a výš. Tato metoda by se dala nazvat sed vztyk (Obr. 34). 33
Obr. 34. Sed vztyk Při vyuţití volného jištěného šplhu se lezec k lanu, které je umístěno v koruně v kotevním bodě připevněni pomocí blokantu nebo pomocí prusíkova uzlu. Na laně si na jeho konci mezi chodidlem jedné a nártem druhé nohy vytvoří jakousi smyčku, přitáhne se, smyčku povolí, pokrčí nohy a smyčku znovu utáhne o krok výš. Takto pomalu vystupuje aţ do koruny (Obr. 35). Obr. 35. Jištěný šplh 34
7.1.2. Pohyb v koruně stromu Jakmile lezec zdolá jakýkoliv výstup do koruny stromu, je na řadě umění pohybu v koruně. Rozumí se tím tedy připevnění lezce ke kotevnímu lanu a přemisťování v koruně. Nepřichází v úvahu, aby byť jen na okamţik nebyl lezec připevněn nějakým bezpečnostním prvkem k bezpečnostnímu sedáku. Důleţitá je volba kotevního bodu. Lezec musí mít na paměti, ţe kotevní bod (větev) nesmí být suchá, vyhnilá, nebo příliš slabá. Při přesunech v koruně platí, ţe čím je kotevní bod výš a uprostřed, má lezec větší moţnost pohybu a volnost. Je nutné, aby byl jištěn dvěma nezávislými prostředky. Tedy kmenovou smyčkou, a při pohybu v koruně nějakým ze samosvorných uzlů, např. Prusíkův uzel. Samosvorné uzly fungují tak, ţe kdyţ je posouváme po laně nahoru nebo dolu, jsou vţdy schopny trhače udrţet. Je nutné mít na vědomí, ţe pokud se vzdalujeme od osy kotevního bodu směrem ven z koruny (slabší větve), je nutné co nejvíce dosedat do sedáku a zatěţovat tak lano, nikoliv větve pod sebou. Hrozí tak jejich zlomení a zhoupnutí na laně ke kmeni a tak i případné zranění. 7.1.3. Sestup z koruny po laně Lezec má dvě moţnosti sestupu. Prví z nich je klasické slanění při pouţití horolezecké osmy (Obr. 36). Druhá z moţností je upevnění chrániče kambia na místo ze, kterého chce lezec slanit. Jeden konec lana je poté upevněn uzlem na bezpečnostním sedáku a prochází ohybem skrz chránič, umístí se do místa kotevního bodu a musí se oba konce dotýkat země. Jen tehdy je moţný bezpečný sestup aţ k zemi. Pokud na lano nedostane, musí lezec slanit nadvakrát se změnou kotevního bodu kambia a druhý konec směřuje k zemi. Lezec musí mít však na vědomí dostatečnou délku lana. Kdyţ lano přeloţí v polovině a přehyb umístí do místa, které pouţije jako kotevní bod, musí se oba konce lana dotýkat země, aby bylo moţné bezpečně slanit. Pokud tak není musí lezec během sestupu z koruny kotevní místo změnit aby bylo moţné slanit naráz aţ k zemi. 35
Obr. 36. Horolezecké slanění 7.2. Kalábův sedačkový výtah Kalábův sedačkový výtah je spíše historickou záleţitostí. Je však zařazen do této kapitoly, jelikoţ při jeho pouţití lezec nevystupuje po kmeni, ale je zavěšen na nosné větvi. Díky jeho značným nevýhodám, které budou dále popsány, nedošlo k jeho většímu vyuţití a dnes se nepouţívá vůbec. Má tyto součásti: Lehký naviják s upínací konzolou, brzdu a pojistnou rohatkou, speciální odlehčenou kladku s vidlicí, dřevěnou sedačku na čtyřech provazech se závěsným kruhem, 60 m ocelového leteckého lanka, ochranný pás a kotevní lano. Naviják má převody upraveny tak, ţe otáčením kliky lze vyvinout poměrně značnou taţnou sílu a tak pomocí kladky umístěné v koruně stromu vytahovat do koruny stromu značné břemeno- trhače. Uvnitř navijáku je čelisťová brzda, s dostatečně dimenzovanými čelistmi, aby zbrzdila zrychlený pohyb břemen dolů. S navijákem je pevně spojené ozubené kolo - rohatka, do níţ zapadá západka zamezující samovolný zpětný chod. Tím je zajištěno, ţe nemůţe dojít k samovolnému pohybu břemene směrem dolů. Naviják je připevněn na konzoli, která je připoutána na blízkém (sousedním) stromě řetězy (Obr. 37). Dřevěná sedačka je upravena podobně jako na dětské houpačce a zavěšena na čtyřech provazech, které jsou nahoře spojeny kruhem. 36
Kladka je lehce otáčivá, opatřená věncem, jeţ zamezuje zaskočení lanka mezi vlastní kladku a závěsnou vidlici. Kotevní lano je stejné jako u ţebříkové soupravy. Do koruny stromu se vytáhne kladka a zajistí se kotevním lanem. Postup je stejný jako při umisťování provazového ţebříku do koruny. Při vytaţení kladky je jiţ na ní umístěno ocelové lanko, jehoţ jeden konec je upevněn na navijáku a na druhý konec se zavěšuje sedačka. Upevnění kladky v koruně a pevnost ocelového lana se přezkouší opět jako u ţebříkové soupravy zatíţením sedačky nejméně třemi osobami. Potom si do sedačky sedne trhač a pomocník ho vytahuje do koruny stromu aţ ke kladce. Trhač se zajišťuje lanem ochranného pásu obtočeným kolem kmene stromu, stejně jako při výstupu stupačkami. V koruně stromu musí trhač opustit výtah a spoléhat na ochranu ochranného pásu. Při spouštění trhače zpomaluje pomocník jeho pohyb dolů brzdou (Janečko a kol. 1962). Obr. 37. Naviják Jaroslav Netolický uvádí, ţe krátce po zveřejnění (v r. 1951) zkušeností, s Matouškovou ţebříkovou soupravou, se pokusil S. Bernard ţebříkovou soupravu vyřešit tím, ţe místo ţebříku vytáhne do větví kladkostroj, pomocí kterého se trhač sám nebo s pomocí spolupracovníka do koruny vytáhne. Způsob vystřelování vlasce a přetaţení nosného lana byl zásadně tentýţ jako u původní soupravy Matouškovy. Bernardův kladkostroj nebyl do praxe zaveden. Jeho neúspěch záleţí ve známém poznatku z mechaniky, ţe totiţ kolikrát se zmenší u kladkostroje taţná síla, tolikrát se zvětší délka taţného lana. Počítáme li s váhou dospělého muţe okolo 80 kg a předpokládáme li, ţe člověk můţe bezpečně vyvinout sílu 15 kg, vyjde nám pro výstup do výšky 20 metrů délka lana asi 70 metrů. Lano, které visí za trhačem dolů, se zaplétá a zachytává do větví, coţ můţe vést 37
k různým nehodám, v nejlepším případě k zdlouhavému a únavnému rozplétání (Netolický a Vostřák 1958). 8. Sestup z koruny stromů pomocí lana Nejprve se pouţívalo horolezeckého konopného lana o průměru 8 mm a délce 30 metrů, které bylo na jednom konci opatřeno karabinou. Při výstupu se toto lano upevní karabinou k záchrannému pásu a vystupuje se vzhůru pomocí stupaček. Lano je ponecháno svinuté v kruzích pod stromem a při výstupu se volně odvíjí. (Je nutno připomenout ţe nelze lano spustit shora, protoţe by se pří pádu zapletlo). Při sestupu se pak lano zavěsí na větev a spouští se horolezeckým způsobem na protilehlé straně kmenu (Netolický a Vostřák 1958). Při uvedeném způsobu spouštění se vyuţívá značného tření lana, přehozeného přes oblou stěnu kmene při velkém úhlu opásání, které je při naznačeném způsobu sestupu okolo 180. Přitom namáhání větve, v jejímţ paţdí se lano opírá, je velmi malé, takţe ulomení je velmi málo pravděpodobné. Přesto je z bezpečnostních důvodů třeba, aby bylo lano opřeno v paţdí alespoň třetí nebo čtvrté ţivé větve počítáno zespodu koruny. Vlastní spouštění záleţí na ručkování po volném konci lana, zatímco druhý konec je bezpečně přivázán v obou koncích lezeckého záchranného pásu tak, ţe je lano provlečeno jedním krouţkem a karabina zachycena na druhém krouţku. Trhač se při sestupu odráţí nohama od boku stromu a sestupuje v šikmé poloze. Síla, kterou musí trhač při ručkování vyvinout je velmi malá. Velikost této síly závisí samozřejmě na druhu stromu a na jakosti lana i povrchu kůry, která je značně ovlivněna počasím, vlhkostí a teplotou (rozdílný součinitel tření), a na vzdálenosti od závěsné větve. 38
Výhody tohoto postupu jsou asi tyto: 1. Větší bezpečnost menší pravděpodobnost sklouznutí neţ u obvyklého sestupu. 2. Nezávislost na způsobu a prostředcích výstupu. 3. Menší fyzická únava i duševní deprese. 4. Rychlejší sestup (10-15 vteřin z výše 20 m). 5. Vhodnost pro všechny druhy stromů nezávisle na jejich tloušťce. Z těchto výhod plyne vyšší produktivita stromolezcovi práce přibliţně o 30-50%. (Netolický a Vostřák 1958). 9. Prostředky nevyužívající strom jako nosnou konstrukci 9.1. Vysokozdvižné plošiny Je to zařízení, které je mechanicky a za pomocí hydrauliky nebo systému kladek a lan zvedáno do výšky. Je to v podstatě hydraulická ruka, na jejímţ konci je umístěn bezpečnostní koš. Některé druhy plošin mají i teleskopicky vysunutelný pracovní koš, který je dnes nejčastěji vyroben z tvrzených plastů a měl by mít oblé hrany. Celé toto zařízení je umístěno na podvozku obvykle nákladního automobilu nebo neseno za traktorem a je ovládáno pracovníkem přímo z koše plosiny. Je tudíţ nevhodné pouţít plošinu v porostu. Její pouţití je omezeno svahovou dostupností, únosností terénu a zejména špatnou průchodností terénem. I dostupnost jak výšková tak i stranová tohoto zařízení je značně omezená a tudíţ se nehodí k pouţití v lesních porostech. Jejich výšková dostupnost je obvykle kolem 15 m nejvíce však i 25 m. Plošin se vyuţívá v případě, ţe je třeba například arboristický zásah a strom je ve špatném zdravotním stavu a tudíţ nedovoluje pouţití jakéhokoliv způsobu výstupu po kmeni. Jsou vyuţívány hlavně v zástavbách, parcích či v semenných sadech a podobně (Obr. 38). Vysokozdviţné plošiny nemusejí mít podobu hydraulické ruky a mohou mít i vlastní podvozek. Takovým případem je pantografická ruční vysokozdviţná plošina. Můţe mít 2 nebo 4 ramena, ale i více. Její stranový dosah je ovšem značně omezený a výškový se pohybuje do výšky od 3,5 do 8 metrů, tudíţ připadá v úvahu pouţití v semenných sadech. Nespornou výhodou vysokozdviţných plošin je jejich bezpečnost při práci v koruně stromu. Pracovník v koši můţe pouţívat motorovou pilu. Na pracovníka působí výrazně 39
menší fyzická i psychická námaha oproti stromolezení. Z koše plošiny lze pohodlně dosáhnout i na okrajové části koruny a lze pracovat i za zhoršených klimatických podmínek. Nevýhodou můţe být téţ poškození okolních stromů a půdního krytu podvozkem plošiny, poškození korun stromů výloţníkem nebo ostrými hranami koše plošiny. Plošiny lze velmi výhodně kombinovat se stromolezeckými technikami. Je však důleţité nejprve zváţit její značnou nákladovost. 9.2. Vysouvatelné žebříky Obr. 38. Koš výsuvné plošiny Bývá nejčastěji taţen za traktorem nebo je součástí automobilového podvozku, na kterém je nesen. Jeho výšková dostupnost bývá kolem 15 metrů. Vysouvatelné ţebříky potřebují pro svou instalaci velkou plochu. Mají nízkou svahovou dostupnost a práce a jištění na nich není snadná. Jejich pouţití je uţší neţ u vysokozdviţných plošin. Dnes se k výstupu do korun pouţívají jen zřídka. 9.3. Upoutaný balon a vrtulník Pouţití upoutaného balonu je poměrně běţné v zahraničí (např. Německu). Je zapotřebí disponovat navíjecím poutacím systémem a podmínkou pro úspěšné nasazení balonu, je takřka úplné bezvětří. Pouţití vrtulníku pro zdvih pracovníka do koruny stromu je sice technicky poměrně dobře moţné, avšak ekonomicky velmi náročné (Neruda, 2006). 40
10. Bezpečnostní a ostatní vybavení po výstup do koruny Patří sem bezpochyby bezpečnostní přilba, pracovní kombinéza nebo jiný pracovní oděv, koţené nátepníky, jeţ mají chránit tepny na paţích, koţené kamaše, které slouţí k ochraně nohou proti odření a proti zranění vlastní stupačkou. Důleţitá je téţ vhodná kotníková pevná obuv. Z hlavních bezpečnostních pomůcek je to celotělový sedák s padákovou vestou a záchranný pás se dvěma jistícími lany s karabinou. Všechno toto vybavení pro stromolezení je zahrnuto v nařízení vlády 362/2005 Sb. O bliţších poţadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. A také nařízení vlády č. 28/2002 Sb. Organizace práce a pracovní postupy. Lana se dají podle své průtaţnosti rozdělit na lana dynamická (průtaţná) a na lana statická (s minimálním průtahem). Pro účely lezení a práce v koruně stromu se lépe hodí lana statická. Jako lano lze označit svazek jednotlivých pramenů o průměru větším neţ 8 mm. Do tohoto průměru je označujeme jako šňůry. Lano je sestaveno z dvou vrstev pramenů, vnitřní je jádro a vnější je oplet. Jádro je spleteno z jednotlivých pramenů a tvoří nosnou konstrukci lana. Oplet je na povrchu a má funkci ochrannou. Lano bývá vystaveno mnoha nepříznivým vlivům. Oplet chrání lano před mechanickým poškozením jako je předření přes ostré hrany, opotřebení posunem po drsném povrchu apod. Oplet téţ chrání lano před působením povětrnosti. Vlhkost, vysoká teplota, působení chemických látek sniţuje pevnost lana a zkracují jeho ţivotnost. Lanům nedělá dobře déšť či vlhkost na stromě, poté rychlé vysušení u sálavých zdrojů tepla, ani styk s chemikáliemi např. při přepravě styk s pohonnými látkami atd. Poškození je moţné poznat podle změny barvy opletu lana nebo podle změny tuhosti lana. Postroje a úvazky jsou v podstatě polohovací pracovní systémy. Pro účely stromolezectví jsou určeny stromolezecké pracovní sedáky, nikoliv úvazky sportovní. Jednak jsou stavěné na mnohem větší zatíţení, jelikoţ často kromě vlastní váhy lezce musí nést i jinou zátěţ, (motorová pila). Tyto pracovní postroje musí mít také tzv. D kruhy, na kterém jsou upevněny dvě kmenové smyčky nebo se na ně upevňují jiné další bezpečnostní lana, smyčky apod. Tyto kmenové smyčky jsou obvykle rozdílných délek, od 1 do 3 metrů. Česká norma povoluje nejvíce 1,5 metru coţ je často 41
nedostatečné. Kmenová smyčka je na jednom konci pevně upevněna na D kruhu, na druhém konci má karabinu, která se upevňuje do D kruhu na druhé straně sedáku a při jištění obepíná kmen. Na starších sedácích se délka kmenové smyčky upravuje tak, ţe se zkrátí pomocí uzlu. U novějších je na jedné straně mezi upevnění na D kruhu a kmenovou smyčku umístěn svěrný mechanizmus, v němţ se smyčka posune a nastaví vhodná délka. Na zádech je umístěno lano pro kotvení v koruně, které je zakončeno karabinou a trhacím článkem, který v případě pádu pád zbrzdí. Ţivotnost těchto pomůcek je stanovena na 5 let, takţe kaţdý postroj je označen výrobcem a datem vyrobení. Lezec je před kaţdým lezením povinen kontrolovat vybavení jestli není poškozena a jednou za 12 měsíců musí projít povinnou kontrolou certifikované osoby (Obr. 39 a 40). Dalšími pomůckami jsou karabiny. Slouţí ke spojování a upevňování lan, smyček, chráničů apod. Nejčastěji jsou vyrobeny z lehkých a levných hliníkových slitin nebo jsou ocelové. Volíme je tedy podle zatíţení, jaké na ně působí. Karabiny téţ volíme podle tvaru, způsobu uzavření a uzamčení. K těmto pomůckám pro výstup se řadí téţ chrániče kambia, které pouţíváme, abychom nepoškodili kůru stromu a neznečistili lano, jako jsou textilní kotvící smyčky, třecí lanové brzdy, blokanty, kladky, apod. Obr. 39. Opasek s D kruhy Obr. 40. Pracovní sedák 42
11. Legislativa Je jasné, ţe výstup do korun stromů a práce v koruně je značně nebezpečná a riziková práce. A pokud nastane jakákoliv nestandardní situace, je často ţivot pracovníka nebo ţivot jiné osoby, jako pomocníka nebo osoby nezúčastněné této činnosti v ohroţení. V lepším případě nastávají pouze situace, u kterých dojde k poškození majetku. Proto je tato činnost právně ošetřena jednotlivými zákony, vyhláškami a normami. Výstup do koruny stromu je upravován hlavně vyhláškou 28/2002 Sb., která upravuje způsob Organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen dodrţet. Bezpečnost při práci ve výškách, nad volnou plochou a nebezpečím pádu do hloubky upravuje vyhláška 362/2005 Sb. Osobní ochranné pomůcky jsou u nás ošetřeny celou řadou norem. Nařízení vlády 28/2002 Sb. kterým se stanoví Organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích podobného charakteru je sloţeno ze čtyř paragrafů a přílohy, která obsahuje sedm částí. Pěstební péče; Těţba dříví, zpracování vývratů, polo vývratů a polomů; Práce s řetězovou pilou; Soustřeďování dříví; Manipulace a skladování dříví; Odvoz dříví a Práce ve výškách. V části práce ve výškách je popsáno, co musí zaměstnavatel zaměstnanci zajistit a jak musí zaměstnanec při práci postupovat. Například práci nemohou začít, pokud nejsou na pracovišti nejméně dva. Musí mít vymezený prostor a domluvenou signalizaci mezi sebou. Nařízení vlády 362/2005 Sb. O bliţších poţadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky je rozděleno do pěti paragrafů a má přílohu o 11 částech. Zajištění proti pádu technickou konstrukcí; Zajištění proti pádu osobními ochanými prostředky; Pouţívání ţebříků; Zjištění proti pádu předmětů a materiálu; Zjištění pod místem práce a v jeho okolí; Práce na střeše; Dočasné stavební konstrukce; Shazování předmětů a materiálu; Přerušení práce ve výškách; Krátkodobé práce ve výškách a Školení zaměstnanců. 43