N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy

Cahiers du CEFRES N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.) Tamas BAUER Systémová přestavba v postsocialistické ekonomice zkušenosti a problémy Référence électronique / electronic reference : Tamas Bauer, Systémová přestavba v postsocialistické ekonomice zkušenosti a problémy, Cahiers du CEFRES. N 3, Politická a ekonomická transformace v zemích střední a východní Evropy (ed. Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c3/bauer_1993_systemova_prestavba.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l éditeur. CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

Systémová přestavba v postsocialistické ekonomice - zkušenosti a problémy Tamas Bauer V tomto příspěvku shrnuji vlastní názory k problematice systémové přestavby v postsocialistických zemích na základě především maďarských zkušeností. Za prvé rozlišuji systémovou přestavbu od ekonomických reforem šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Za druhé pojednávám o privatizaci jako o hlavním problému systémové přestavby. Za třetí se věnuji problémům přestavby systémů sociální péče. Za čtvrté se zabývám možnostmi překonání recese a obnovení růstu. Ekonomická reforma a systémová přestavba Donedávna jsme ve svých úvahách o vývoji plánování a řízení socialistické ekonomiky jednali o hospodářských reformách. Rozlišovali jsme ekonomické reformy od pouhého zdokonalování plánování a řízení: jestliže posledně jmenované znamenaly dílčí změny jednotlivých prvků beze změny logiky fungování a povahy systému (např. Neues ökonomisches System v NDR, bulharská reforma šedesátých let, sovětská opatření sedmdesátých let, anebo soubor opatření v ČSSR), ekonomické reformy předpokládaly změnu logiky fungování celého systému (např. jugoslávská reforma z roku 1965, čs. reforma z roku 1967, maďarský "nový hospodářský mechanismus" (1968), anebo polská reforma z roku 1982). Společným rysem těchto reforem bylo odmítání administrativního plánování a centrálního rozdělování zdrojů, zavedení smíšeného systému cen a investic, vytvoření podnikové hmotné zainteresovanosti apod. Prováděním reforem se výrazně zvýšila samostatnost podniků. Ekonomické rysy se však netýkaly některých centrálních rysů plánovaného hospodářství: společenského (státního a družstevního) vlastnictví, vedoucí úlohy komunistické strany v ekonomice a zapojení ekonomiky do hospodářského společenství RVHP. Proto se hovořilo o "socialistickém tržním hospodářství" apod. Zachování těchto základních rysů plánovaného hospodářství znamenalo, že tvrdé bariéry reforem nemohly být překonány. Postupná eroze komunistické mocenské struktury v Jugoslávii, v Maďarsku a v Polsku a její náhlý rozpad v NDR, Československu, Bulharsku, Rumunsku a v Albánii odstranily tyto bariéry. Odstupem od vyúčtování vzájemného obchodu v převoditelném rublu od 1.1.1990 se RVHP rozpadla dříve, než její zánik byl oficiálně vyhlášen. Komunistické strany přestaly fungovat jako monopolisté politické a hospodářské moci během roku 1989 a došlo alespoň k prvním rozhodujícím krokům ve směru depolitizace ekonomiky. Otevřela se cesta k rozbourání státního a přetvoření družstevního vlastnictví. Myšlení ekonomů-reformátorů se soustředilo během desetiletí na hledání cest reformování ekonomiky při dodržení zmíněných bariér. Bariéry však zmizely. Ekonomové stojí před neočekávaným úkolem výstavby hospodářského řádu bez socialistických bariér. Nejde už o hledání lepšího modelu při jejich dodržování, totiž o

reformování plánované ekonomiky, nýbrž o přechod od socialistického plánovaného hospodářství ke skutečnému tržnímu hospodářství, tedy o systémovou přestavbu. Privatizace Odstoupení od zásady převahy společenského vlastnictví jsem pokládal za jeden z rysů systémové přestavby ve srovnání s dřívější politikou reforem. Privatizace je totiž jeden z hlavních úkolů systémové přestavby. V tom se projevuje souhlas mezi ekonomy a politiky postsocialistických zemí. Rozpory v názorech vznikly však kolem způsobů privatizace. Určitou omezenou roli v privatizaci hraje v některých zemích (Německo, Polsko, Československo) restituce. Restituce ve fyzickém smyslu byla odmítána (s výjimkou církve) v Maďarsku. Základní problém privatizace však restituce neřeší ani v těch zemích, kde se uplatnila poměrně rozsáhle. Privatizace drobných podniků maloobchodu a služeb se všude uskutečňuje cestou prodeje. Malá privatizace se ukázala poměrně úspěšnou: podařilo se prodat soukromníkům valnou část státního maloobchodu a služeb ve východním Německu a v Polsku a dost velkou část v Československu a v Maďarsku. Složitá je však otázka velké privatizace. Dvě cesty velké privatizace Ve východním Německu a v Maďarsku vlády volily prodej státního majetku jako hlavní cestu privatizace velkých a středních státních podniků. V obou zemích byla vytvořena centrální vládní agentura pro péči o státní majetek a jeho prodej soukromým podnikatelům. Neměcká Treuhandanstalt vykonává funkci vlastníka a zároveň provádí prodej státních podniků. Maďarská Státní majetková agentura byla dosud jenom orgánem provádějícím prodej a funkce vlastníka podniků vykonaly podnikové rady a ministerstva. Letos však SMA převzala funkci vlastníka od ministerstev. Německé Treuhandanstalt se podařilo rozprodat zhruba polovinu státních podniků. V Maďarsku jsou výsledky skromnější: podle různých propočtů privatizovaný majetek nepřesahuje jednu desetinu bývalého státního majetku, z asi dvou tisíc státních podniků bylo prodáno (většinou částečně) méně než 400. Novými vlastníky ve východním Německu jsou především západoněmecké firmy, podíl východoněmeckých podnikatelů a zahraničních firem je omezený. V Maďarsku naopak příjmy z privatizace pocházejí především (asi v 80%) ze zahraničí a podíl domácího soukromého kapitálu je zanedbatelný. Privatizace formou prodeje se ukázala v Německu z ekonomického hlediska poměrně úspěšnou. Podařilo se prodat asi polovinu bývalých státních podniků, Treuhandanstalt dohodla s novými vlastníky další zaměstnání části pracujících a investiční programy. Ten fakt, že určitou část východoněmeckých podniků prodat nelze, je spíše důsledkem katastrofální situace celé řady oborů východo-německého průmyslu a zároveň způsobu měnové unie než strategie privatizace. Pochyby se mohou vyskytnout spíše v souvislosti se sociální povahou, tzn. kolonizačním charakterem východoněmecké privatizace.

Podmínky privatizace v Německu, tzn. přítomnost západoněmeckého "tuzemského" soukromého kapitálu, je specifickým rysem Německa. Podobný způsob privatizace v Maďarsku vede k pomalejšímu pokroku. Zdá se, že tato zkušenost potvrzuje pochyby o možnostech privatizace cestou prodeje a přístup těch vlád, které volily cestu rozdávání státního majetku občanům zdarma. Nejvýznamnějším a dnes již klasickým příkladem takové volby je kupónová privatizace v Československu, ale je sem možno zařadit privatizační programy Slovinska, Polska, Rumunska a poslední dobou také Ruska. Mám však za to, že nedostačující výsledky privatizace v Maďarsku ve srovnání s východním Německem nejsou dostatečným důvodem k tomu, abychom odmítli privatizaci cestou prodeje. K tomu se vrátím později. Osobně pochybuji o účelnosti rozdávání státního majetku občanům. O účelnosti rozdávání státního majetku. Co vlastně znamená privatizace formou rozdávání státního majetku občanům? Způsob privatizace se může uskutečnit jednak prostřednictvím investičních fondů, které tvoří společné vlastnictví občanů a vykonávají úlohu vlastníků bývalých státních podniků, jednak rozdáváním kupónů, které se vyměňují za akcie bývalých státních podniků. První varianta se projevuje v polském programu privatizace a byla dříve navržena i pro Sovětský svaz, druhá varianta je naopak uskutečňována v ČSFR a připravena v Rusku. Pro mne je otevřenou otázkou, zda provádění polské varianty skutečně mění způsob vykonávání vlastnických funkcí vůči manažerům a povahu vztahů mezi státem (vládou) a velkými organizacemi, kterými jsou nově zřízené investiční fondy. Nechme však tuto variantu stranou a obraťme se k variantě kupónové privatizace. Smyslem kupónové privatizace je překlenutí problému chybějící tuzemské vrstvy kapitalistů. Jestliže chybí tuzemci, kteří by mohli koupit akcie privatizovaných podniků, je třeba je vytvořit. Prý jsou již vytvořeny rozdáváním kupónů. A hned v podobě nejmodernějšího druhu kapitalistů: akcionářů. Okamžitý vznik vlastníků-kapitalistů v této podobě předpokládá však náhlé vytvoření kapitálového trhu v jeho nejvíce zralé podobě. Zvolená cesta privatizace předpokládá, že akciová společnost se hned stane převažující formou fungování podniků, a sice skutečná, otevřená akciová společnost, jejíž akcie jsou stále v oběhu na burze. Milióny občanů, velká část dospělého obyvatelstva, se mají stát majiteli akcií a svým chováním, jako chováním akcionářů, sledovat podmínky trhu. Tato představa se mi zdá být nereálnou. Ve vyspělých kapitalistických zemích s dlouhou tradicí kapitalistického vývoje je to menší část obyvatelstva, která se objevuje na trhu cenných papírů. Většina obyvatelstva není vůbec majitelem akcií. Většina podniků v západní Evropě není v takovém stavu, aby jejich akcie mohly být v oběhu na burze. (Není náhodou, že východoněmecká privatizace se neopírá o burzu, žádná východoněmecká firma nebyla privatizována cestou zavedení akcií na burzu. Tato cesta byla zvolena v případě některých podniků v Maďarsku, kursy akcií těchto podniků však kolísají mnohem silněji než je to přípustné na Západě). Je nereálné očekávat, že

v podmínkách postsocialistické ekonomiky milióny občanů hned vstoupí do trhu cenných papírů, a zároveň to, že dosavadní státní podniky hned dosáhnou takovou finanční stabilitu, že jejich akcie mohou vstoupit do volného oběhu. Mám obavu, že náhlé zavedení nejvíce zralé formy kapitalistického vlastnictví se všemi možnými důsledky (krajní výkyvy kursů akcií, velké zisky a ztráty, rozáhlá spekulace) může spíš diskreditovat rozvíjející se tržní ekonomiku v očích občanů. Nevěřím ani tomu, že takové rozdávání státního majetku může sloužit jako jakákoli kompenzace úpadku životní úrovně a jako zdroj legitimity nového zřízení. Zkušenosti takové naděje nepotvrzují. Lidé jsou moudří a vědí, že jejich životní podmínky závisí na pracovních příjmech a ne na příjmech z kapitálových operací. Kupónová privatizace zároveň neumožňuje řešení hlavního cíle privatizace. Hlavní cíl totiž spočívá v tom, že místo státu jako vlastníka má vzniknout nový soukromý vlastník, který jednak sám řídí podnik (v případě malého a někdy středního podniku), jednak vykonává účinnou kontrolu nad činností skupiny manažerů (v případě velkých a většiny středních podniků). Dostanou-li se akcie bývalého státního podniku do rukou velkého počtu malých akcionářů, jak to vyplývá z modelu kupónové privatizace, sotva vznikne iniciativní a odpovědný nový vlastník podniku, anebo účinná vlastnická kontrola nad činností manažerů. Dále si myslím, že model kupónové privatizace (jakož i jiné představy o rozdávání státního majetku občanům) vychází z neopodstatněné představy o tom (a chce přesvědčit i společnost o platnosti té představy), že v nově vytvořené tržní ekonomice velká část (popř. většina) obyvatelstva bude vlastníkem. Tomu tak však ve skutečném kapitalistickém hospodářství není a sotva může být. Ve skutečném kapitalismu vlastnictví výrobních prostředků se soustřeďuje do rukou menší části obyvatelstva. Jak vznikne nová vrstva kapitalistů? Centrální otázkou strategie privatizace je právě vytvoření nové vrstvy kapitalistů. Vrstva kapitalistů sotva může vzniknout jako vrstva akcionářů. Nedá se obcházet přirozená cesta: vznik a rozvoj podnikatelské třídy. Podnikatelská třída vznikne především jako výsledek rozvoje nového drobného podnikání. Během osmdesátých let bylo v Maďarsku založeno několik desítek tisíc nových drobných podniků. Období 1990-92 znamenalo další expanzi nových podniků a také růst a zmohutnění stovek nových soukromých podniků. Podobně se vyvíjel soukromý sektor v Polsku. Stejně se však objevila další společenská skupina v Maďarsku (a jinde), schopná stát se součástí hospodářské elity v tržním hospodářství: vedoucí pracovníci podnikové sféry. V posledních letech vývoje socialistické ekonomiky se ve výběru vedoucích pracovníků stále zvětšoval význam odborných kritérií na úkor politických. Když ředitelé podniků v posledních letech využili možnosti účasti v privatizaci, jejich odborné znalosti a manažerské schopnosti se ukázaly jako kapitál vysoce hodnocený zahraničními partnery.

Tzv. spontánní privatizace se ukázala přirozenou formou přetváření staré, nominálně socialistické hospodářské elity v novou, kapitalistickou hospodářskou elitu. Nová politická elita se však obracela proti tomuto procesu, opírajíc se o antikomunistické a antielitářské emoce angažované části zaměstnanců. Vládní řízení privatizace se zaměřilo především proti "spontánní privatizaci". Mnozí představitelé nové politické elity chtěli zabránit "výprodeji národního majetku" ve prospěch "staré nomenklatury", či ve prospěch "cizinců". Z takových důvodů byla v Maďarsku rozšířena pravomoc Státní majetkové agentury, což však nezabránilo zneužívání možností privatizace, ale výrazně zpomalilo celý proces. V důsledku tohoto zpomalení se výrazně během let snížila hodnota státního majetku. V tomto bodě se vraťme k hodnocení privatizace v Maďarsku. Dříve převládal názor, že omezený objem úspor obyvatelstva ve srovnání s hodnotou státního majetku neumožňuje privatizaci tohoto majetku v dohledné době. Dnes na to pohlížíme jinak. Hodnota státního majetku se zdá být výrazně nižší než pořizovací hodnota prostředků státních podniků. Úspory obyvatelstva rostly rychle a tvoří veličinu řádově srovnatelnou s hodnotou státního majetku. Problém nespočívá nyní v tom, že nejsou soukromé úspory, ale v tom, že státní obligace, emitované pro financování nedostatku státního rozpočtu, jsou mnohem výhodnější formou vkladů než produktivní investice do privatizace státního majetku. V důsledku vysoké inflace je úroková míra také vysoká a vklady do státních obligací jsou nejen jisté, ale i úrokově výhodné. Racionálně se chovající domácnosti se proto zdržují účasti v privatizaci. Dále, obavy o nezasloužené výhody členů staré nomenklatury zabránily tomu, aby jejich úspory byly efektivně zapojeny do procesu privatizace a aby se vytvořily formy "management buy-out". Nakonec, rozdíl mezi výkonností činnosti německé Treuhandanstalt a maďarské Státní majetkové agentury nevyplývá jenom z toho, že v Německu je přítomen západoněmecký kapitál. Treuhandanstalt se mohla opírat o nepopiratelnou autoritu jejího vedení, o jeho nezávislost na politických stranách a silách a legitimitu pramenící ze spolkové vlády. Maďarská Státní majetková agentura byla naopak vždy spjata - a stále silnějí - s vládnoucí stranou a vládou, a proto stále podezřelá ze zneužívání své vlasti ve prospěch osob a skupin a byla proto nucena mnohokrát zdůvodňovat svá rozhodnutí expertízami atd., její pracovníci se báli rozhodovat. Jejich činnost byla a je proto těžkopádná a pomalá. Mám za to, že privatizace cestou prodeje může být výrazně účinnější, než je tomu dosud v Maďarsku. Zapojením do privatizace vrstvy dosavadních vedoucích pracovníků státního sektoru a nově vzniklé podnikatelské vrstvy se dá vytvořit nová tuzemská vrstva kapitalistů. Malé a částečně střední podniky mohou být privatizivány cestou prodeje tuzemskýmh odběratelům a velké podniky zahraničním investorům se zapojením drobných tuzemských investorů formou prodeje akcií. Významnou roli v privatizaci velkých podniků jako majitelé akcií mají sehrát také již privatizované komerční banky.

Přestavba systémů sociální péče Jedním ze závěrů úvah o privatizaci je, že se nedá počítat s tím, že během rozvoje tržního hospodářství u nás velká část obyvatelstva se stane vlastníkem. Většina zůstane zaměstnancemm a to v nové situaci, kdy zaměstnání přestane být jisté a reálné mzdy také mohou klesat. Zkušenost posledních let ukazuje, že milióny občanů zvyklých dříve na zaručené zaměstnání a na zaručený mírný růst reálné mzdy poznávají nezaměstnanost a pokles reálných příjmů. V podmínkách zhoršení konjunktury často mizí i možnosti kompenzace těchto vlivů větším úsilím v sekundární ekonomice a příjmy ze sekundární ekonomiky. V těchto podmínkách výrazně narůstá nezbytnost sociální péče. Pojem sociální péče zde používám v širokém smyslu a do systémů sociální péče zařazuji školství, kulturu, zdravotnictví a nemocenské pojištění, důchodové pojištění, podporu rodin s dětmi, podporu bytové výstavby apod. Mezi hospodářskou situací a sociální péčí existuje však i obrácená souvislost. Pokles objemu výroby a spotřeby a nízká nebo žádná rentabilita státních podnků, jakož i sklon soukromých podniků k obcházení zdanění vyúsťuje ve výrazné nesplnění příjmové stranky státního rozpočtu. Nedostatek státního rozpočtu v Maďarsku a v Polsku již přesahuje mezinárodně přijatelnou míru. Z toho vyplývá nutnost omezení všech druhů sociálních výdajů v širším smyslu slova: výdajů na důchody, na podporu rodin s dětmi, na dětské instituce, na školství, na zdravotnictví, na kulturu apod. Je však třeba vidět, že nejde jenom o krátkodobý konflikt v krizové situaci. Nové politické síly většinou vytýčily za cíl sociální tržní hospodářství, které bylo po druhé světové válce uskutečněno v západní Evropě. I když v podmínkách tohoto systému většina obyvatelstva není vlastníkem výrobních prostředků, těší se podobné životní jistotě jako vlastníci výrobních prostředků. Základ této životní jistoty je přístup (víceméně nezávislý od příjmové situace) občanů ke službám zdravotnictví a školství, jakož i rozsáhlý systém peněžní podpory rodínám s dětmi, chudým a starým osobám, včetně podpory přístupu k bydlení. Systémovou přestavbu nesmíme redukovat na zavedení tržního hospodářství, ale musíme uvažovat i o vybudování elementárních sociálních jistot. Vyskytuje se otázka, zda je to vůbec možné a zda to neznamená udržování dosavadního systému přerozdělovacích mechanismů. Koneckonců, v plánovaném hospodářství se školství, kultura a zdravotnictví financovalo téměř výlučně z rozpočtových prostředků, rodiny s dětmi dostávaly jednak peněžní podporu, jednak podporu dotacemi dětských institucí apod. Nízké ceny potravin a surovin, jakož i řady služeb, byly také formou podpory domácnostem s nízkými příjmy. Sem patřily i byty: získat je bylo obtížné, ale nájemné bylo nízké a soukromá bytová výstavba byla podporována zvýhodněnými úvěry. Přerozdělovací mechanismus plánovaného hospodářství bezesporu splnil některé požadavky žádoucí sociální politiky. Tento mechanismus však plnil tyto požadavky příliš draho a často disfunkčně. Ve zdravotnictví a školství chybělo elementární sledování nákladů. Ty rostly rychle, ale úroveň lékařské péče a podmínek výuky ve školách tomu

zdaleka neodpovídaly. Z dotování cen potravin, surovin a služeb kultury a dětských institucí profitovaly domácnosti vyšších příjmových skupin mnohem více než chudé rodiny. Krajním příkladem toho je systém odborové a podnikové rekreace, ze kterého měla prospěch především hospodářská a politická elita. Rušení cenových dotací je zatím jenom prvním krokem k odstranění nespravedlností dosavadního přerozdělovacího mechanismu. Cenové dotace a dotace podnikům byly v Maďarsku odstraněny a státní rozpočet přesto vykazuje vysoký nedostatek. Proto je třeba přezkoumat systémy sociální péče. Zvýhodněné tarify služeb, ze kterých má prospěch jenom určitá část - a k tomu ještě spíš zámožná část - obyvatelstva, je třeba zvýšit do úrovně normální rentability (rekreace, školky a jesle). Organizace a financování zdravotnictví v souvislosti se systémem nemocenského pojištění vyžaduje zvláštní pozornost. Žádná země není spokojená se svým systémem zdravotnictví. Přístup občanů k léčení musí zůstat nezávislý na příjmové pozici jednotlivců a v určitém smyslu je třeba uplatnit státní záruku. To je však otázka nového uspořádání nemocenského pojištění. Organizace a financování zdravotnictví mohou - a pravděpodobně musejí - být postaveny na základě podnikání. Lékaři a nemocnice musí účtovat náklady a realizovat od pojišťoven odpovídající tržbu. Pojišťovny musí rigorózně prověřit účelnost těchto nákladů. Dávky nemocenského pojištění musí však růst úměrně růstu nákladů přiznaných pojišťovnami. Část nákladů musí pokrývat sám klient, ale určení tohoto podílu je jedním z nejtěžších rozhodnutí demokratických parlamentů. Mám za to, že přístup ke školství je klíčem k sociální rovnosti a mobility, a proto jsem za ponechání bezplatného školství včetně univerzity. Sociologická šetření svědčí o tom, že sociální nerovnost se reprodukuje především v důsledku krajních rozdílů v podmínkách bydlení. Z toho vyplývá, že je třeba odstranit existující a ničím neopodstatněné rozdíly ve finančních podmínkách bydlení. Zvýšení nájemného státních bytů je proto nevyhnutelné. Zároveň je však třeba vytvořit účinný systém sociální bytové výstvavby: stát se nesmí úplně stáhnout z organizace a financování přístupu k bydlení. Je třeba přezkoumat i systém zdanění a sociální podpory. Zajímavým příkladem je diskuse o rodinných přídavcích. Někteří navrhují nahradit rodinné přídavky slevou na daních, což pokládám za nežádoucí: domácnosti s nejnižším důchodem by nemohly z toho mít prospěch, poněvadž vůbec neplatí daně. Žádoucím je naopak zahrnout rodinné přídavky do základu daně, což snižuje netto přídavek domácnostem s vyšším důchodem a naopak. Ve smíšené postsocialistické ekonomice je obcházení zdanění rozsáhlým jevem. Částečným řešením je zvýšení váhy daně z obratu a snížení váhy důchodového zdanění v celkovém daňovém zatížení společnosti. Tomu odpovídají např. připravené změny zdanění v Maďarsku. Taková restruktu-ralizace zdanění je však problematická, poněvadž

z důchodové daně se dají vyjmout nižší příjmy, ale daň z obratu je necitlivá na příjmové postavení domácností. Restrukturalizace zdanění tedy vyžaduje kompenzační opatření ve prospěch domácností s nízkými příjmy. Směry žádoucích změn jsou víceméně jasné. Méně jasné je však, zda se dá sladit nutnost snížení rozpočtových výdajů s potřebami jednotlivých systémů sociální péče. V nynější situaci se spíše nedá a řešení vznikajícího napětí je předmětem těžkých politických rozhodnutí. Recese a možnosti jejího překonání Trvalé řešení napětí poskytuje jenom zvětšení objemu určeného k rozdělení, totiž obnovení hospodářského růstu. Ve skutečnosti však období systémové přestavby je charakterizováno právě pokračujícím poklesem vývozu, výroby, národního produktu, investic, zaměstnanosti a reálných příjmů obyvatelstva. Většina odborníků vysvětluje recesi především dopadem poklesu výroby v Sovětském svazu a rozpadem RVHP. Ztráta konkurenceschopnosti výroby v jednotlivých zemích vedla dále i k poklesu vývozu některých tradičních oborů na Západ. Zúžená vnitřní poptávka omezila i dodávky spotřebního zboží, jakož i investič-ních statků na vnitřní trh. Zřejmě se objevily kumulativní procesy poklesu. Srovnání se světovou hospodářskou krizí 1929-33 nepřipadá jako přehánění. Po druhé světové válce žádná země OECD nezažila takový pokles, jaký prožívají nyní země středovýchodní Evropy. Pochopitelně se zesiluje tlak na hospodářskou politiku - pomáhat obnovení růstu. Část odborníků i politických představitelů činí hospodářskou politiku posledních let odpovědnou za recesi. Zdůrazňuje se odpovědnost hospodářské politiky jednak za ztrátu východních trhů, jednak za přehnané omezení vnitřní poptávky a také za ukvapené otevření vnitřního trhu, v jehož důsledku tuzemští dodavatelé ztratili trh ve prospěch zahraničních firem. Mám za to, že taková obvinění nejsou odůvodněná. Pokles vývozu do SSSR byl důsledkem poklesu koupěschopné poptávky odběratelů. Podniky bývalých členských států RVHP stále tvrdí, že na jejich produkci v nástupnických státech SSSR existuje poptávka. Poptávka ano, ale devizy nejsou. Dodávat do Ruska, nebo na Ukrajinu není problém, ale najít pokladnu, kde za tyto dodávky někdo bude platit - to je skutečně těžká záležitost. Krátkodobě se nedá počítat s hospodářskou konsolidací ekonomiky zemí SNS, ani s obnovením platební schopnosti odběratelů těchto zemí. Ačkoliv je třeba využít všech možností zachování trhu SNS, tyto možnosti jsou velmi omezené. V následujícím období tyto trhy určitě nebudou znovu nabývat dřívějšího podílu na vývozu zemí středovýchodní Evropy. Vyskytuje se dále otázka ocenění tvrdého omezení vnitřní poptávky. Kritičtí pozorovatelé hovoří o přehnané restrikci. Zkušenosti řady zemí však svědčí o tom, že jedním z velkých nebezpečí v období systémové přestavby je hrozba inflace. Jenom díky tvrdé měnové a fiskální politice se podařilo omezit inflaci v Československu, Maďarsku a Polsku. Ztráta východních trhů znamená, že se nedá obnovit provoz velké části

existujících výrobních kapacit v průmyslu, ve stavebnictví a také v zemědělství na dřívější úrovni. Z těchto kapacit by se nedala uspokojit dostatečná poptávka, a proto by tato přispívala k inflačnímu napětí. Změkčení měnové politiky a následující zrychlení inflace a zvýšení úrokové míry by zhoršilo podmínky vzniku a vývoje nového podnikání, podminovalo důvěru zahraničních investorů, a tedy i možnosti oživení ekonomiky. Nakonec k problematice ochrany tuzemské výroby. Spotřební trh Polska, Maďarska a Československa je prý nasycen zbožím velkých západních firem a tuzemské podniky jsou nuceny snížit výrobu a zaměstnanost. Podle některých propočtů značná část nezaměstnanosti je produktem nepromyšleného otevření vnitřního trhu jednotlivých zemí. O tempech a způsobu otevření ekonomiky se dá diskutovat. Mám však za to, že obory zpracovatelského průmyslu, jehož produkce se uplatňuje jenom na domácím trhu Maďarska nebo Československa, nemají šanci na přežití. Nemá smysl je podporovat omezením dovozu. Šance přežití poskytuje spojení se západní firmou v rámci privatizace nebo jiné formy. Pozice tuzemských dodavatelů se mohou zlepšovat také vznikem nových kanálů velkoobchodu, vznikem obchodních podniků, jejichž komerční úspěch se spojuje s odbytem tuzemského produktu. Místo protekcionistického přístupu k rozvoji tuzemského průmyslu je třeba tudíž uvažovat o konkurenčním přístupu, o podpoře vývoje vnitřní tržní infrastruktury ve prospěch tuzemské výroby. Pro malé země v srdci Evropy, jako jsou Čechy nebo Maďarsko, je jedinou perspektivní cestou otevření ekonomiky a úzké a důsledné zapojení ekonomiky do evropského hospodářského prostoru. Dovoluji si poznamenat: z Maďarska si ještě vzpomínáme, kam vede netrpělivost v konjunkturní politice: k inflačnímu napětí a k nové vlně zadlužení. Období hlubokých stukturálních změn nemůže být obdobím rychlého obnovení růstové dynamiky. Závěr: Ještě jednou o ekonomické reformě a systémové přestavbě. V úvodu jsem rozlišoval ekonomickou reformu, prováděnou v řadě zemí středovýchodní Evropy v šedesátých a osmdesátých letech, od systémové přestavby devadesátých let. Zdůraznil jsem především rozdíl v hloubce a zaměření změn. Je však třeba zmínit ještě jeden rozdíl. V období reforem šedesátých let, v období přípravy "tržního socialismu" nebo "socialismu s lidskou tváří" iniciátoři reforem, a také široká veřejnost, pokládali reformy za změny s převážně příznivými důsledky. Tržní hospodářství znamenalo lepší zásobování a obnovu suverenity spotřebitele. Samostatnost podniků znamenala více tvořivé práce. Hmotná zainteresovanost znamenala dodatečné prémie a vyšší míru spravedlnosti v rozdělování. Málokdo uvažoval o inflaci, o nezaměstnanosti apod. Obavy tohoto druhu byly vždy rychle rozptýleny vzdě-lanými zastánci reforem.

Nyní však si veřejnost musí uvědomit, že systémová přestavba se spojuje s hlubokou hospodářskou krizí, s recesí a nezaměstnaností. Nejde však jenom o časovou koincidenci s důsledky krize. Sama systémová přestavba - odlišně od iluzí vzbuzovaných a podporovaných četnými slavnými ekonomy a politiky - znamená, že v podmínkách poklesu průměrných reálných příjmů se výrazně zesiluje diferenciace příjmů, že jenom omezená část občanů se stane úspěšnými podnikateli a zúčastňuje se privatizace, že je třeba upustit od části těch sociálních záruk, které společnost zdědila po socialismu apod. Tato nevyhnutelná oběť nese své ovoce až po uplynutí řady let a snad desetiletí.