BODY IMAGE A STRAVOVACÍ ZVYKLOSTI DĚTÍ STARŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU

Masarykova univerzita Lékařská fakulta BODY IMAGE A STRAVOVACÍ ZVYKLOSTI DĚTÍ STARŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. MUDr. Jan Šimůnek, CSc. Autorka: Bc. Sylva Štajnochrová, Pedagogická specializace Výživa člověka Brno, květen 2008 1

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: Body image a stravovací zvyklosti dětí staršího školního věku vypracovala samostatně pod vedením doc. MUDr. Jan Šimůnka, CSc., za tímto účelem jsem použila odbornou literaturu a prameny uvedené v seznamu použité literatury v závěru této práce. V Brně dne: 2

Poděkování: Děkuji doc. MUDr. Janu Šimůnkovi, CSc. a MVDr. Halině Matějové za poskytnuté matriály, cenné rady, trpělivost a obětavost při odborném vedení mé diplomové práce. 3

Použité symboly a zkratky: BI Brocův index BMI index tělesné hmotnosti BPI měření odhadu tělesných velikostí cm centimetr CT Zobrazovací počítačová tomografie DEXA- Duální rentgenová absorbciometrie EDI eating disorder inventory (dotazník) EEG - Encefalogram FSH Folikulostimulační hormon H Tělesná hmotnost HBSC Health Behaviour in School-aged Children (studie WHO) IZ Index zdatnosti KBT- Kognitivně- behaviorální terapie kg kilogram LH - Luteinizační hormon m metr MA mentální anorexie MB mentální bulimie NMR Nukleární magnetická rezonance O obvod hrudníku OSP obvod svalstva paže p - pravděpodobnost PPP poruchy příjmu potravy V Tělesná výška VI - Verdonckův index WHR poměr pas-boky 4

I. TEORETICKÁ ČÁST...7 1. Úvod...7 2. Osobnost...9 3. Sebepojetí...9 3. 1. Základní složky sebepojetí...10 3.2. Základní aspekty sebepojetí...11 3.2. Vývoj sebepojetí v ontogenezi jedince...12 4. Body image...15 4.1. Složky body image...16 4.2. Vývoj body image v různých obdobích života...17 4.2.1. Kojenecký věk a ranné dětství...17 4.2.2. Vnímání vlastního těla v průběhu pre-puberty...18 4.2.3. Vnímání vlastního těla v průběhu adolescence...19 4.2.4. Vnímání vlastního těla v průběhu dospělosti...20 5. Ideál krásy v průběhu historie...21 6. Vliv medií na tělesné sebepojetí...23 7. Hodnocení proporcí těla...25 7.1. Objektivní hodnocení těla...25 7.1.1. Měření výšky a tělesné hmotnosti a stanovení hmotnostně výškových poměrů 26 7.1.2. Měření podkožního tuku a kožních řas...27 7.1.3. Množství a rozložení tělesného tuku...28 7.1.4. Hodnocení tělesné stavby...29 7.2. Subjektivní hodnocení těla...29 7.2.1. Studie siluet...30 7.2.2. Dotazníkové studie...30 7.2.3. Techniky odhadování velikosti vlastního těla...31 8. Poruchy související se vztahem k body image...32 8.1. Poruchy příjmu potravy...33 8.1.1. Mentální anorexie...33 8.1.2. Mentální bulimie...34 8.1.3. Atypické a nespecifické PPP...35 8.1.4. Epidemiologie a etiologie PPP...35 8.1.5. Zdravotní komplikace a terapie PPP...36 8.2. Bigorexie neboli Adonisův komplex...38 8.2.1. Zdravotní komplikace a terapie bigorexie...39 9.1. Vliv genetiky na postavu...40 9.2. Vliv prostředí na postavu...42 II. PRAKTICKÁ ČÁST...45 10. Cíl práce...45 11. Hypotézy...45 12. Materiál a metodika...46 12.1. Charakteristika souboru...46 12.2. Sběr dat...46 12.3. Dotazník...47 13. Zpracování dat...48 14. Výsledky...48 14.1. Charakteristika souboru podle hmotnostně výškového poměru...48 5

14.2. Hodnocení celkové spokojenosti a spokojenosti s jednotlivými tělesnými partiemi...50 14.3. Hodnocení spokojenosti s váhou...52 5.4. Držení diet...58 14.5. Hodnocení siluet...65 14.6. Cvičení...71 14.7. Konzumace denních jídel...75 14.8. Frekvenční dotazník...80 15. Ověření hypotéz...85 15.1. Subjektivní hodnocení sebe sama nebude u respondentů souhlasit s objektivními hodnotami tedy s hmotnostně výškovým poměrem...85 15.2. U respondentů se subjektivním pocitem tloušťky se najdou znaky méně kvalitního stravování...88 15.3. Mezi chlapci a dívkami budou rozdíly ve vnímání a hodnocení těla a v reakcích na tyto subjektivní pocity...88 16. Diskuze...91 17. Souhrn...99 18. Závěr:...100 Použitá literatura:...101 Přílohy 6

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Úvod Na co pomyslíte, když se ráno podíváte do zrcadla? Nebo když letmo zahlédnete obrys své postavy ve skle výlohy? Co Vám jako první probleskne hlavou? Pocítíte spokojenost a hrdost? Nebo si řeknete: Jsem moc malý(á), mám moc velký nos, mám moc velké břicho, atd. Důvodů k nespokojenosti se u většiny z nás najde velká řada. Nároky na lidské tělo se v posledních letech značně změnily. V dřívějších dobách bylo lidské tělo považováno za nástroj umožňující přežití jednotlivce i rodu. Zatímco muži museli být statní a svalnatí, aby byli schopni zabezpečit potravu a umožnili ženám nakrmit a vychovávat potomky, ženy jako nositelky plodnosti, měly mít tělo chráněno tukem. Jeho úkolem byla ochrana před nepříznivými klimatickými podmínkami, aby bylo zajištěno plození dětí a tím rozšiřování rodu. Například ideální žena pravěku Věstonická Venuše, měla mít velké poprsí, stehna a hýždě s vytvarovaným pasem. Ideál odpovídal tomu, co člověku umožňovalo přežít. Dnes nám shánění dostatku jídla nečiní větší problémy. Spíše nás ohrožuje nadbytek než nedostatek stravy. Pro honbu za potravou už nepotřebujeme být statní a silní, ale naopak. Ideál dnešní doby spočívá ve štíhlosti, drobnosti, upravenosti, čistotě a zdraví. Podoba ideálního muže zůstala po celá staletí v podstatě zachována, měl by být štíhlý a lehce svalnatý. Naproti tomu ideál ženy se v průběhu staletí neustále výrazně měnil. Ženy se mu vždy snažily plně přizpůsobit a vyhovět. Honba za ideální postavou dospěla tak daleko, že v dnešní době je i úspěch ovlivněn vzhledem ženy. Je známo, že atraktivní štíhlé ženy mají mnohem menší problém se sháněním zaměstnání a snadněji dosahují lepšího postavení a platového ohodnocení než ženy korpulentnější. Dnešní žena tedy považuje své tělo za objekt, který její okolí hodnotí a který ona sama může měnit a tvarovat. Ženě nestačí být zdravá, musí být přitažlivá, dokonale štíhlá a drobná a vždy upravená. Řada žen i mužů se snaží těmto ideálům plně přizpůsobit. Pro některé z nich však mohou tyto požadavky být těžko splnitelné. Může u tak docházet ke vzniku pocitů méněcennosti a negativnímu hodnocení vlastního těla a jeho proporcí. 7

K tomu, jak poznat, jaký máte vztah ke svému tělu, vám může pomoci tento krátký test (23) : 1, Odmítli jste někdy pozvání přátel jít si zasportovat nebo zaplavat, jen proto, že jste nechtěli, aby vás viděli v plavkách nebo sportovním oblečení? 2, Způsobí u vás konzumace i malého množství stravy pocit viny nebo intenzivní přesvědčení, že určitě ztloustnete? 3, Trápíte se nebo jste doslova posedlí myšlenkou, že je vaše tělo nedostatečně štíhlé, příliš hmotné nebo celkově nepěkné? 4, Znervózňuje vás, že nejste dostatečně silní nebo svalnatí? 5, Neoblékáte si nějaké šaty jen proto, že se v nich cítíte příliš tlustí? 6, Míváte špatnou náladu z toho, že se vám nelíbí vaše vlastní tělo? 7, Zažili jste někdy nepříjemný intenzivní pocit, že se vám vaše tělo naprosto nelíbí? 8, Chcete něco na svém těle změnit? 9, Porovnáváte se někdy s ostatními a máte přitom depresivní pocit, že v tomto srovnání jste to vždy vy, kdo tahá za kratší slánku? Pokud odpovíte na více jak tři otázky kladně máte negativní vztah k vlastnímu tělu. To samo o sobě však neznamená nic špatného. Nespokojenost se vzhledem těla vám může dodat sílu a energii k zahájení potřebných kroků k nápravě, jakými může být například návštěva sportoviště nebo změna stravovacích návyků. Na druhé straně však intenzivně vnímaná nespokojenost může mít časem silně negativní dopad na vaše duševní zdraví, případně může vést k rozvoji některé z forem dysmorfofobie (mentální anorexie, mentální bulimie, bigorexie). Nejvíce náchylní k tělesné nespokojenosti jsou dívky a chlapci ve věku puberty. Tito mladí lidé nemají ještě plně rozvinuté své sebehodnocení a sebepojetí. Je pro ně velmi důležité, jak je hodnotí jejich okolí. Velmi často také srovnávají sami sebe s předkládanými ideály z televize a časopisů. Pokud je hodnocení okolím převážně kladné, potom si jedinec postupně buduje stabilní sebevědomí. Na druhou stranu, pokud jsou na jedince kladeny příliš vysoké nároky a je svým okolím nedostatečně oceňován, může u něj docházet k pocitům nedostatečnosti a méněcennosti. Tyto pocity mohou vést až k porušenému vnímání vlastního těla. To se dívky a chlapci ve věku puberty často snaží kompenzovat úplnou kontrolou nad jídlem či cvičením. Jedině tak jsou schopni dosáhnout alespoň krátkodobého pocitu dokonalosti. 8

Téma body image jsem si zvolila z toho důvodu, neboť si myslím, že nikdo není úplně spokojený s tím, jak vypadá. Proto je nutné o tomto tématu mluvit s dětmi i s rodiči, kterých se týká a hledat vhodné způsoby řešení, a tím předcházet závažným poruchám, které může porušené sebehodnocení vyvolat. 2. Osobnost Pojem osobnost je klíčovým pojmem psychologie. Definice: Osobnost lze definovat jako relativně stabilní systém, komplex vzájemně propojených somatických a psychických funkcí, který determinuje prožívání, uvažování a chování jedince, a z toho vyplývající jeho vztah s prostředím. (67) Pojem osobnosti může být také vymezen jako celek vnitřních psychofyzických dispozic subjektu, které determinují jeho psychické reakce. Psychická reakce je funkcí situace a osobnosti, toto paradigma je odvozeno z faktu, že na týž podmět reagují různí lidé různě. Nicméně vymezení pojmu osobnosti, jak ukazují desítky různých pokusů není lehkou záležitostí, protože zde mohou být uplatněna různá hlediska, ale také různé výchozí teoretické přístupy (45). Každý proces poznávání, prožívání a chtění je funkcí osobnosti, vychází z ní a jí slouží. Lidská osobnost není pouze nějaká suma komponentů, ale představuje vždy jedinečný a integrovaný celek duševních aktivit (13). 3. Sebepojetí Spokojenost člověka se sebou samotným ovlivňuje do značné míry i jeho chování. Důležité je jak jedinec vnímá sám sebe jak o sobě smýšlí a jak se domnívá, že o něm smýšlí jiní. To se týká jeho fyzického zevnějšku, psychických vlastností a chování. Pro dobré fungování člověka ve společnosti má význam jeho sebepojetí a sebehodnocení, které zohledňují jeho duševní i tělesné předpoklady a znaky. Sebepojetí je souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová. Neboli představa sebe sama, tedy toho jak jedinec vidí sám sebe. Je to jistý relativně stabilní obraz Já, určitá celistvá představa o sobě. Tento obraz sebe sama zahrnuje prvky kognitivní (popis vlastní osoby - subjekt ví o svých vnějších znacích, ví co cítí, ví co si myslí), 9

emocionální (osobní sebeúctu, sebevědomí, sebehodnocení) a činnostně regulativní (sebeprosazování, sebeuplatnění, sebekontrola) (6, 14). Člověk má schopnost objektivizace, tzn. učinit objektem vnímání a posuzování také sebe sama. V průběhu života si každý vytváří určitou představu o sobě samém, své činy činí předmětem sebereflexe, ví co by mohl a co nikoliv a ví také o tom, jak je vnímán druhými lidmi a jak je jimi posuzován (což bývá často vědění zcela zkreslené). Posuzuje se a hodnotí sebe sama, a tak si vytváří určité sebepojetí a jemu imanentní sebehodnocení. (45) Sebepojetí se opírá o vlastní zkušenosti i o mínění druhých osob. Vliv pocitu vlastní hodnoty ovlivňuje jedince v mnoha směrech: Jedinec vnímá a osvojuje si takové obsahy, které jsou v souladu s jeho sebepojetím a odmítá takové, které nejsou v souladu s jeho sebepojetím. Jedinec s nepřiměřeným a nepravdivým sebepojetím je lehce zranitelný, protože musí počítat s možností, že bude konfrontován neočekávanými reakcemi druhých lidí. Hodnocení sociálního okolí jedincem závisí na vztahu tohoto okolí k jeho osobě. Úroveň sebevědomí jedince je dána poměrem obrazu jeho ideálního a reálného já, čím je poměr menší, tím je sebevědomí větší. V procesech sebepoznávání a sebedefinování porovnává jedinec introspektivní sebereflexi (subjektivní identita) s přijímáním a definováním vlastní osoby sociálním prostředím (objektivní identita). Výsledkem je definování sebe sama, tedy to jak vnímáme sami sebe a přijímáme názory druhých. Intuitivně se snažíme o přibližnou rovnováhu, aby nedošlo k rozporu mezi subjektivní a objektivní identitou. Některé znaky jsou neoddělitelnou součástí naší identity, nevybíráme si je, ani je nemůžeme nijak ovlivnit je to pohlaví, barva kůže). Jiné složky své identity, můžeme ovlivnit je to výběr partnera, kariéry, náboženská nebo politická příslušnost (15). Pojetí sebe sama, je výsledkem zobecnění zkušenosti se sebou samým. Tato zkušenost se vytváří pod vlivem smyslových vjemů, emočních prožitků a pod vlivem reakcí a postojů druhých. Tyto informace jedinec prožívá, rozumově zpracovává a hodnotí. 3. 1. Základní složky sebepojetí Rozlišují s tři základní složky sebepojetí: Tělesná identita: člověk svoje tělo určitým způsobem vnímá, poznává, pociťuje, hodnotí a také vědomě reguluje jeho aktivitu. Výsledkem prožívání a zpracování informací, které mají k tělu nějaký vztah je tělové schéma. Tělové schéma je důležitou 10

součástí identity. Člověk ke svému tělu zaujímá nějaký postoj: akceptuje je nebo je odmítá. Je důležité aby člověk přijal své tělo takové, jaké je, aby byl sám se sebou identifikován. Psychická identita: psychické já je souhrnem individuálně typických duševních procesů a vlastností, které vytvářejí představu o sobě samém, o své vlastní psychice. Jedinec chápe svoje psychické projevy, umí je odlišit, ví co je produktem jeho fantazie nebo uvažování a ví, co naopak přichází z okolí. Psychickou identitu lze rozdělit na kognitivně-receptivní složku a integrující a regulační složku. První kategorie zahrnuje pocitové schéma, tzn. jak člověk vnímá své psychické projevy a prožívá svou existenci. Dále do ní patří kognitivní schéma, které zahrnuje rozumové zpracování všech informací, jež se stanou obsahem vědomí, včetně vlastního chování. Integrující a regulační složkou svého vědomí je člověk schopen aktivně reagovat a regulovat vlastní psychiku a řídit ji. Sociální identita: součástí sebepojetí je i příslušnost k určitým sociálním skupinám. Také role, které získal a míra prestiže, kterou mu přinášejí (role ředitele, role otce). Jednotlivé role jsou integrovány do celkového sebepojetí. Je významný i osobní vztah k vlastním rolím. Pro člověka jsou důležité i názory a postoje druhých lidí a jejich chování. Sociální identita zahrnuje sebevymezení, tím kam člověk patří a jak je hodnocen a akceptován (67). 3.2. Základní aspekty sebepojetí Sebepojetí je reprezentováno komplexním obrazem vlastního já, tj. představou o sobě samém z toho vyplývá i postoj k sobě samému. Do této kategorie patří: Sebehodnocení: základem je znalost vlastních kompetencí, zkušenost s úspěchem nebo neúspěchem s hodnocením a názory ostatních lidí. Uplatňuje se zde rozumové a emoční hodnocení. Kritériem hodnocení různých projevů se mohou stát kulturní a společenské normy. Pokud člověk jedná v souladu s těmito normami, bývá hodnocen kladně a toto ocenění slouží jako příznivá zpětná vazba, podporující pozitivní sebehodnocení. 11

Sebedůvěra a sebeúcta: sebehodnocení zahrnuje sebepoznání, ale zároveň dává obrazu vlastního já určitou hodnotu. Jeho součástí je vědomí vlastních kompetencí, což se projevuje jako představa vlastních možností. Z toho vyplývá i očekávání úspěchu. Míra sebedůvěry předurčuje i další motivaci, úroveň cílů, které si jedinec troufne sám stanovit. Přijatelná sebedůvěra je spojena s pocitem možnosti nějak ovlivňovat svůj život. Sebeláska: součástí postoje k sobě samému není jen rozumové hodnocení, ale i citový vztah. Sebeláska je vyjádřena mírou sebeakceptace, která je výsledkem různých dílčích někdy i protikladných pocitů (67). Význam sebepojetí, je dán tím, že každý jedinec je vybaven základní potřebou poznání sebe sama i svého okolí, tj. oblasti ne-já. Ve všech těchto oblastech si vybírá informace, které pro něj mají nějaký význam, přitahují jeho pozornost a ve vztahu ke svým zkušenostem je zpracovává a interpretuje. Jedinec, selektuje rušivé informace, tedy ty, které nejsou v souladu s jeho dosavadní zkušeností, nebo by narušovali jeho vytvořený sebeobraz a tím si člověk vytváří obraz světa i sebe sama. Významným faktorem je relativní stálost osobní identity, která podporuje jistotu orientace v sobě samém. Působí jako významný stabilizující a integrující činitel veškeré psychické aktivity. Vzhledem k potřebě takové stability se vytvořila rezistence vůči změnám a tendence eliminovat podměty, které by člověku, zkreslovaly informace o něm samém (např. nedá se ovlivnit jedním neúspěchem) (67). 3.2. Vývoj sebepojetí v ontogenezi jedince Člověk se nerodí s pocitem vlastního já, ale vytváří si jej v průběhu svého života. Sebepojetí se vyvíjí v souvislosti se socializací jedince. Rodinné prostředí ovlivňuje člověka nejdříve a nejvíce. Sebepojetí pomáhají utvářet zkušenosti s blízkými lidmi, kteří zaujímají k jednotlivci nějaký hodnotící postoj. Společnost ovlivňuje člověka podle toho, zač je pokládán, co je od něj očekáváno (6, 15). Sebepojetí se tedy vyvíjí v interakci se světem na základě zkušeností sám se sebou. Nejprve se vyvíjí tělové já, pak teprve sociální já. Vědomí já se vytváří na základě zkušenosti, která odpovídá aktuální vývojové úrovni daného jedince (67) 12

Kojenecký věk (0-1 rok): vytváří se vědomí vlastního já, které se diferencuje z počátečních nejasných pocitů. Jde především o uvědomění si hranic vlastního těla, za kterou je již oblast ne-já. Mladší kojenec do prvního půl roku žije s matkou v symbiotickém vztahu, tzn. že ji od sebe nerozlišuje. Teprve v půl roce života začne být matka vnímána jako samostatně fungující bytost. Nyní může pokračovat uvědomování si sebe sama na základě smyslových informací. Batolecí věk (1-3 rok) dochází k mnoha vývojově podmíněným proměnám s nimiž souvisí i rychlý rozvoj dalších složek sebepojetí. Prostřednictvím samostatné lokomoce může batole poznávat svět a tuto zkušenost koordinovat se zkušeností sebepoznání. Dítě se učí ovládat nejenom své vlastní tělo, ale i své okolí, do kterého svou činností zasahuje. Na základě rychlého rozvoje nových schopností se rozvíjí vědomí vlastních možností a schopnosti samostatné a nezávislé aktivity. Projevy dětské vůle lze akceptovat jako vytvářející se vědomí sebe sama. Sebepoznání souvisí i s působením rodiny. Prostřednictvím verbálního sdělení a chování různých lidí začíná dítě chápat, že má nějaké vlastnosti, které mají trvalejší charakter. Dítě získává různé role, které spoluvytvářejí jeho identitu, je nejen dítětem, ale i sourozencem, vnukem. V tomto období se začíná rozvíjet i sebehodnocení. Děje se tak na základě hodnocení osobně významných lidí, při plnění nebo neplnění jejich požadavků, které představují určité kritérium hodnocení (jsem hodný/nejsem hodný). Předškolní věk (3-6 rok): je fází aktivity a iniciativy, dětská aktivita je nějakým způsobem usměrňována a hodnocena. V této době si většina dětí zafixuje potřebné normy chování natolik, že je schopna se chovat podle nich i když není přítomen žádný dospělý, který by je kontroloval. Rozvíjí se sebevědomí, které zahrnuje citové hodnocení a míru sebeakceptace jako výraz spokojenosti se sebou samým. Školní věk (6-12 rok): v tomto věku získává sebepojetí dítěte další rozměr. Dítě je ve škole hodnoceno za svůj úspěch- neúspěch. Identita mladšího školáka je předurčena především názory a hodnocením dospělých autorit. Mladší školák je realista, bere skutečnost takovou jaká je a neuvažuje o jiných variantách. Identita jedince je definována i příslušností k určité sociální skupině, k níž patří, v prvních deseti letech života je to jednoznačně rodina. Ve středním školním věku mají pro dětskou identitu 13

větší význam vrstevníci. Příslušnost k dětské skupině, role a postavení, které dítě získá, tvoří důležitou součást sebepojetí. Období dospívání: puberta (13-15rok); adolescence (16-22rok): dochází k zásadní proměně sebepojetí. Tato fáze bývá také označována jako období hledání a vytváření vlastní identity. Charakteristika dopívajících podle Ericsona: Jsem to čemu věřím odráží tendenci hledat nezpochybnitelné ideály a hodnoty a ztotožnit se s nimi. Pubescence i adolescence znamenají v období dospívání velký kvalitativní předěl. Pubescent získává nový zevnějšek, který jej nutí měnit i svou představu o vlastním tělovém schématu. Ke svému vzhledu bývá často kritický a snaží se jej přizpůsobit své představě ideálu krásy. Pozornost dospívajících zprvu upoutá jejich vzrůstající fyzická síla, vzhled, tvary a vlastnosti těla. V této době začne mít jedinec mnohem větší zájem o oblečení a úpravu zevnějšku. Vnější stylizace vyjadřuje sociální identitu, danou příslušností k vrstevnické skupině a zdůrazňuje její odlišnost jak od dětí, tak od dospělých. Dospívání je charakteristické snahou o osamostatnění, odpoutání se od rodiny. Identifikaci s rodinou nahrazuje identifikace s vrstevnickou sociální skupinou. V této době mají velký význam ideály a vzory. Sebepojetí se stále více formuje jako celkový postoj a vztah k vlastní osobě. Často se hovoří o rozdílu, mezi reálným a ideálním já (tím jaký se člověk domnívá, že je a tím jaký by chtěl být). Rozpornost těchto představ vytváří v jedinci neklid a napětí. To může být motivační nebo naopak vede ke snění o budoucích možných skutečnostech. Právě dospívající jsou nejcitlivější na dojem jímž působí na druhé lidi. V době dospívání se vyhraňují určité sociální potřeby, mezi které patří potřeba respektování vlastní osoby a její pozitivní oceňování. Do chování se pak promítá i touha po uznání. Rozkolísané a nevyhraněné sebehodnocení pubescentů se v období adolescence postupně stabilizuje. Vždy se ale týká hlavně vzhledu, přitažlivosti, úspěchů, vědomostí, dovedností, schopností, sociálního postavení, jednotlivých charakterových vlastností, zásad a principů jednání. Hodnocení se vyvíjí od oceňování převážně vnějších znaků a projevů k hodnocení vlastností vnitřních, mravních, charakterových. Období dospělosti (23-60 rok): v tomto období by měl mít člověk již jasno, kým je, a měl by mít vytvořenu vlastní identitu. Na této úrovni se může dále rozvíjet a navázat trvalý spolehlivý partnerský vztah. Který se může stát základem přijetí zodpovědné rodičovské role. 14

Stáří (60 a více let): ve stáří je třeba přijmout úbytek kompetencí bez ztráty sebeúcty. Jsou významné vztahy k dětem a vnukům, kteří jsou spolu s ním nositeli společné rodové identity. Sebepojetí se rozvíjí po celý život, prochází vývojově podmíněnými proměnami. Na jeho utváření se podílí různé psychické procesy (kognitivní, emocionální i volní). Snaha uvědomit si hodnotu vlastní osoby vede k sebeocenění. Sebepojetí má dvě základní úlohy. Funguje jako stabilizátor činnosti a jako nástroj orientace v osobním životě. Jako stabilizátor činnosti je sebepojetí inertní, má tendenci k jednotě a odpírání změn. Vjemy a představy vztažené k sobě jsou relativně stálé. Jako nástroj orientace v osobním životě se pomáhá orientovat ve vztazích společenských, citových a časových. Jednání člověka záleží na tom, jak spolehlivý obraz o sobě má (13, 15, 65, 66, 67). 4. Body image Lidské tělo je nedílnou součástí osobnosti. Je nositelem existence vypovídá o rase, pohlaví, sociálním rodu, konstituci, věku, zdravotním stavu, společenském postavení. Je základní hodnotou člověka, měřítkem sebehodnocení, trvalým zdrojem potěšení, ale někdy i frustrací. (27) Člověk vnímá své tělo nejen jako žijící organismus a fyzické změny, které probíhají uvnitř těla a na jeho povrchu (začínají se mu dělat vrásky, šedivět vlasy), ale také jako fyzický celek ve smyslu zhodnoceného zevnějšku (hezký, ošklivý, fyzicky přitažlivý). Tak si každý vytváří určitý obraz svého těla, akcentovaný určitou mírou spokojenosti či nespokojenosti se svým zevnějškem, ve kterém se rovněž, tak jako v sebepojetí odrážejí i reakce okolí na tělesný zjev subjektu, který se tak stává důležitým zdrojem míry sebevědomí, nebo naopak fyzické nedostatečnosti. (45) Pod pojem tělesné sebepojetí (body image) řadíme všechny představy jedince, které mají vztah k jeho vlastnímu tělu. Proto má tělesné sebepojetí kognitivní, afektivní i konativní komponenty, které ho charakterizují (15) : Kognitivní složka zahrnuje představu o rozměrech těla jako celku, o rozměrech jednotlivých částí a jejich vzájemném poměru. Afektivní složka zahrnuje vztah k vlastnímu tělu jako celku, vztah k jednotlivých jeho částem, který se může lišit, a vztah k vlastní tělesnosti obecně. Konativní složka zahrnuje aktivity vedoucí k ovlivnění vzhledu našeho těla jako např. diety, cvičení, plastické operace (55). 15

Vnímání těla je ovlivněno nejen psychickými, ale také sociálními faktory. Abychom lépe porozuměli svému tělu je třeba se zabývat nejen vlastní zkušeností a prožíváním, ale i kulturním prostředím ve kterém se nacházíme a jeho požadavky na vzhled a funkčnost těla. Pro správné přijetí těla jsou důležité nejen znalosti o něm, vlastní uvědomování těla a jeho částí, ale i jejich hodnocení a z toho plynoucí plány a jednání zaměřené na tělo (15). Poznatky ze zahraničních výzkumných prací z poslední doby, které mají souvislost s tělesným sebepojetím ukazují, že (Siebraze, 1995): Tělo je naší vizitkou vypovídá o věku, pohlaví, zdravotním stavu, společenském postavení, příslušnosti k rase Postoj k vlastnímu tělu podminuje náš vztah k ostatním lidem i naše chování Hodnoceni vlastního těla má význam pro sebehodnocení a psychické zdraví Tělesná hmotnost je základní složkou tělesného sebepojetí Aktuální či domnělá otylost a touha po štíhlosti nezávisí často na skutečné hmotnosti (zvláště u žen) Přílišné prožívání těla může působit i destruktivně, protože nároky na ideální postavu jsou dnes vysoké Současný ideál zdatnosti a štíhlosti, prezentovaný v médiích se orientuje na anorektický typ, proto také nebezpečně přibývá stravovacích poruch. (15) 4.1. Složky body image Základní složky body image jsou vzhled, zdatnost a zdraví. Význam těchto jednotlivých složek se mění s věkem a je závislý na pohlaví. Vzhled: má největší vliv na celkové sebepojetí. Představy o vlastním těle jsou důležitými komponentami individuálního přijímání skutečnosti. Snaha po zdokonalení vzhledu se může stát hnacím motorem pro zdravý způsob života a tak ovlivnit pohybové i stravovací návyky. Řada pracovních profesí má dnes ve svých požadavcích nároky na vzhled člověka. Obecně lze říci, že vzhled má větší význam pro ženy než pro muže. Zdraví: lékařská definice zdraví zní: Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody a ne pouze nepřítomnost nemoci. Můžeme mluvit o zdraví objektivním a subjektivním a pak také o zdraví tělesném a duševním. Subjektivní aspekt zdraví je 16

založen na vnitřních pocitech každého člověka. Objektivní aspekt zdraví je dán názorem jiných lidí na zdravotní stav jedince. Psychické zdraví často přímo souvisí se zdravím fyzickým. To znamená, že špatný tělesný stav může způsobit psychické zhoršení. Dnes mnoho lidí, zvláště žen, ignoruje své zdraví a žene se za krásným vzhledem, přitom často zapomínají na přirozený proces stárnutí, které ovlivňuje vývoj těla. Zdatnost: schopnost těla pracovat s optimální účinností a hospodárností nazýváme zdatnost. V poslední době bývá s péčí o zdraví spojován pojem wellness. Je to životní styl ve kterém hraje podstatnou roli zdatnost. Ale důležité jsou i jeho 4 součásti a to je: pozitivní přístup k životu, osobní návyky, zvládání stresu, výživa a kontrola hmotnosti. Mezi nejdůležitější součásti zdatnosti patří: kardiorespirační vytrvalost, svalová síla, svalová vytrvalost, neuromuskulární koordinace, rychlost svalové kontrakce a kloubní pohyblivost. Nejúčinnějším způsobem jak zlepšit všechny složky je cvičení. Dobrá tělesná zdatnost dovoluje větší tělesnou zátěž, lepší obranu proti nemocem a vede k duševní vyrovnanosti a atraktivnímu vzhledu. Člověk, který se cítí fit, je většinou sám se sebou spokojený (15). 4.2. Vývoj body image v různých obdobích života Problematika vývoje vztahu k vlastnímu tělu je velmi složitá. Kdy se začínají objevovat první známky nespokojenosti s vlastním tělem? Kdy dívky a chlapci začínají kritizovat a objektivizovat své vlastní tělo? 4.2.1. Kojenecký věk a ranné dětství V dětství je pro dítě vzorem rodina, u které nachází vzor nejen pro chování a jednání, ale také pro vnímání vlastní tělesnosti. Psychoanalytici považují za rozhodující novorozenecké období, konkrétně období symbiotického vztahu mezi matkou a dítětem. (viz výše) V půl roce si dítě začíná uvědomovat sebe samo odděleně od matky. Pro zdařilý vývoj by matka měla být dítěti k dispozici tak dlouho, jak potřebuje, podporovat ho a vítat jeho pokroky, dovolovat mu jako součást hry oddělení a první nezávislá podnikání, a tím podporovat pomalé, přiměřené oddělení a vnitřní autonomii dítěte, které se teprve tímto rodí psychicky a postupně získává od matky své oddělené Já (18,55). 17

4.2.2. Vnímání vlastního těla v průběhu pre-puberty Dalším důležitým vývojovým obdobím je období, pre-puberty tedy mezi 8-13 let. Je tady nápadný vývojový předěl mezi dětmi v prvních 2 třídách základní školy a dětmi od 3 třídy výš, u těchto starších dětí už vidíme jasnou diferenciaci podle pohlaví. Období pre-puberty označil Sigmund Freud za dobu latence, kdy se po dramatickém vývoji dětské sexuality nic zvláštního neděje a jen skrytě se připravuje sexuální dozrávání v pubertě a po ní. Vývojová psychologie, etologická psychologie a konečně i moderní vývojová teorie v posledním desetiletí však ukázaly, že zdaleka nejde jen o dobu očekávání a skryté přípravy. Naopak je to období kritické pro utváření mnohých postojů a charakteristik, jež dávají patřičný smysl předchozímu i následujícímu vývoji. (41) Dochází k identifikaci dítěte s životní rolí v souhlase s vlastním pohlavím, tj. přijetí mužské identity u chlapců a ženské identity u děvčat. Je to doba kdy jsou skupiny chlapecké a dívčí nejvíce oddáleny. Nyní se chlapci před děvčaty a děvčata před chlapci nejvíce stydí (41). Již pre pubertální dívky vyjadřují nespokojenost se svou postavou a starosti o svou hmotnost. Marika Tiggemannová a Barbara Pennigtonová (1990) dokládají, že už devítileté dívky udávají nespokojenost s vlastním tělem. V jejich australské studii patnáctileté dívky i devítiletá děvčata spolehlivě preferovaly jako ideál siluetu postavy, která byla štíhlejší než skutečná postava respondentek. (18) Studie Gardner a Friedmana (1999) zjišťovala, zda děvčata i chlapci dokáží přesně odhadnout velikost svého těla. Děti měly tendenci vidět svá těla nepatrně širší než ve skutečnosti byla. Obě pohlaví chtěla být štíhlejší. U dívek bylo patrné, že čím byly starší, tím častěji si přály být štíhlejší. Vyšší a štíhlejší děti byly více spokojené se svým tělem (17). Studie Lowes J. Tigemannova (2003) byla zaměřena na to, zhodnotit stupeň tělesné nespokojenosti a dietní povědomí u 135 dětí mezi 5-8 roky. Tělesná nespokojenost byla měřena pomocí preferovaných postav. Rozdíl mezi nynější a preferovanou postavou u chlapců nebyl signifikantní v žádném věku, stejně tak u pětiletých dívek. 6-8-letá děvčata hodnotila jejich ideální postavu signifikantně štíhlejší než jejich současnou postavu. O dietním povědomí zde nebyl žádný rozdíl mezi pohlavím, ačkoli se stupeň dietního povědomí zvedal s věkem. Mnoho zpětných analýz ukazuje, že nespokojenost s tělem je předurčena pohlavím zatímco věk je pouze významný prediktor dietního povědomí. Touha po štíhlejší postavě se objevuje náhle u dětí ve věku 6 let (61). Shuk, Sanders a Steiner (2000) zjišťovali tělesnou nespokojenost a dietování u 62 dětí mezi 6-11 roky. Výsledkem je, že 62 % dětí se pokouší vážit méně. Děti jsou dobře informované o 18

dietách, pravděpodobně mají dojem, že diety znamenají změnu výběru jídla a cvičení oproti odmítání jídla. Jejich prvotní zdroj informací je z rodiny. 77 % dětí zmiňovalo, že slyšelo o dietách od členů rodiny, nejčastěji od rodičů. Tyto data předpokládají, že vliv rodiny může hrát rozhodující úlohu v rozvoji jídelního zájmu a tělesné nespokojenosti u dětí (54). Chlapci si uvědomují rozdíly ve tvaru postavy již asi od pěti let a asi od té doby také začínají dávat přednost mezomorfní postavě. Nicola Wainwrihtová v jedné studii provedla rozhovor se dvěma skupinami chlapců ve věku 8-13 let, u nichž zjišťovala ideál postavy. Zjistila, že chlapci by chtěli mít silné svaly až vyrostou, a vzorem jim byli muži s vypracovanou postavou. Nikdo z chlapců nedržel dietu a bylo jim jasné co dieta obnáší. Všichni chlapci v nějaké míře sportovali a cvičení pokládali za způsob, jak neztloustnout. Tyto výsledky potvrzují, že osmiletí chlapci mají stejný ideál postavy jako dospívající chlapci a muži po dvacítce. Chtějí být štíhlí a svalnatí. (18) Kde děti získávají tyto myšlenky? Pravděpodobně to bude vlivem společnosti, která nám říká, že krásné tělo je velmi štíhlé tělo. Rodiče by se měli být dětem vzorem a měli by se starat o zdravé jídlo a aktivní životní styl. Vysvětlit dětem, že není nejdůležitější jak vypadají, ale jací jsou (3). 4.2.3. Vnímání vlastního těla v průběhu adolescence Na spokojenost s tělem se v průběhu dospívání soustřeďuje veliký zájem. Betty Carruthová a Dena Golbergová (1990) tvrdí, že adolescence je období, kdy u mladých žen vrcholí obavy o obraz vlastní postavy vzhledem k probíhajícím fyzickým změnám, jež dívky vzdalují od ideální štíhlé postavy, kterou by chtěly mít.. Adolescence je chápána jako doba změn, sebeuvědomování a hledání identity. Studie spolehlivě prokázaly, že většina mladých dívek ve věku 13-16 let je nespokojena s tvarem a proporcemi své postavy. Většina dospívajících dívek uvádí, že si připadají tlusté a chtěly by zhubnout. Thomas Waden došel k závěru, že dospívající dívky nejsou v souladu se svým tělem. (18) Groganová a Wasinwrightová zjistily, že dívky vyjadřovaly přání mít průměrnou postavu, tedy ani příliš hubenou ani příliš tlustou (18). Angela Thompson a Karen Chad (2000) zjišťovali u pubertálních dívek přístup k body image, bylo vyšetřeno 77 neobézních dívek ve věku 7-16 let. Výsledky ukazují že 34 % prepubertálních a 76 % pubertálních dívek je nespokojeno se svojí postavou (60). Otázkou body image u dospívajících chlapců se zabývalo pouze několik prací. Mark Conner ve studii z roku 1996 zjišťoval úctu k vlastnímu tělu, diskrepanci mezi skutečným a ideálním 19

tělem a držení diet u 128 dětí ve věku 11-14 let. Chlapci byli všeobecně více spokojeni se svým tělem a tělesnou hmotností než dívky. Brotanová zjistila v rozhovorech s třináctiletými chlapci, že jejich ideál mužské postavy je velmi podobný ideálu dospělých mužů. Třináctiletí chlapci uváděli, že považují za ideální postavu průměrné velikosti, poměrně svalnatou, což odpovídá ideálu dospělých mužů (18). Dospívající chlapci a dívky mají stejný ideál o obrazu těla jako dospělí lidé stejného pohlaví. Pro adolescentní dívky je ideální štíhlá nikoliv hubená postava, pro chlapce je to štíhlá a svalnatá postava. Chlapci i dívky se obávají tloušťky, což odpovídá obavám dospělých (18). 4.2.4. Vnímání vlastního těla v průběhu dospělosti Idealizovaná štíhlá postava je obvykle spojována s mládím. Zejména u žen se očekává, že se budou snažit udržet mladistvý vzhled, protože je to v západních společnostech pokládáno za hodnotu. Mnoho vědců si všímá dvojího standardu stárnutí, kdy jsou stopy stárnutí u žen posuzovány přísněji než u mužů. Sorell a Nowak (1981) se domnívají, že očekává role v interakci s věkem a pohlavím ovlivňuje hodnocení přitažlivosti. Známky stárnutí u mužů jsou chápány jako distingovanost, zatímco u žen, které bývají často posuzovány spíše podle fyzické přitažlivosti než podle svých schopností a zkušeností, jsou vnímány negativně, jak samotnými ženami, tak okolím. (18) Tělesná hmotnost je hned po ztrátě paměti pro ženy největší starostí, zatímco muži ji zřídkakdy zmiňují. Adams a Laurikietis (1976) uvádějí, že ženy se často za stárnutí stydí, protože je obecně spojováno se ztrátou přitažlivosti. (18) Lze očekávat, že ženy nad 30 let budou pociťovat větší stupeň tělesné nespokojenosti s vlastním tělem než mladší ženy, protože se více vzdalují od mladistvého štíhlého ideálu. Většina výzkumných prací však u žen nezjistila žádnou změnu ve spokojenosti s tělem v závislosti na věku, přestože starší muži jsou méně spokojeni s vlastním tělem než mladší muži (18). Groganová v rozhovorech se ženami zjistila, že nespokojenost s jednotlivými částmi těla se nelišila v závislosti na věku dotazovaných. Ženy jsou nejčastěji nespokojeny s břichem, boky a stehny a to bez ohledu na to kolik jim je let. Plinerová předložila mladším a starším respondentkám a respondentům siluety postav. Starší ženy a muži byli objektivně silnějších postav a také se za silnější pokládali, než muži a ženy mladší věkové skupiny. Mladší a starší ženy a muži uváděli ideální postavu mnohem štíhlejší, než byla jejich skutečná postav. Studie shledala, že někteří muži středního věku jsou 20

nespokojeni s vlastní postavou, což může souviset s fyziologickými procesy stárnutí a přibývání na váze. Vědci se obvykle domnívají, že starší lidé mají odvozený ideál postavy z médií a jiných zdrojů, tak jako mladší věkové skupiny. Proto u nich vzniká větší diskrepance mezi skutečným a ideálním tvarem postavy, která vede k pocitům nedostatečnosti. Lambová však tvrdí, že ideálem starších lidí je realističtější silnější postava odpovídající jejich věku. Protože lidé s postupujícím věkem přibývají na váze, je možné, že modifikují i svou představu o ideální postavě. (18) Současné výsledky naznačují, že ženy jsou v průběhu života více nespokojené se vlastní postavou ve srovnání s muži, ale bez výraznějších změn narůstajících s věkem a to navzdory názorům, že mediální představy zdůrazňují mladistvou přitažlivost. Může to být tím, že stárnoucí ženy si vybírají pro srovnání obrazu vlastního těla věkově přiměřené vzory. Zdá se, že muži jsou se vzrůstajícím věkem méně spokojeni se svým tvarem postavy a rádi by získali štíhlejší ideální postavu (18). 5. Ideál krásy v průběhu historie Tělo je objektem sociálního a kulturního vývoje. Měnící se normy v různých kulturách a epochách ovlivňovaly i sebepojetí člověka. V nejranějších kulturách se považovalo za největší hodnotu zachování kmene. V Mezopotámii se nosilo oblečení volné a splývavé ve, kterém nebyl vidět rozměr těla a tak byl pravděpodobně považován za nedůležitý. Zato účesy byly rafinované a na úpravu nehtů se kladl také velký důraz. V Egyptě byl kladen důraz na čistotu. Ženy a muži se často koupali a česali a používali vonné oleje. Na kresbách a malbách jsou zobrazováni jako štíhlí s širokými rameny a úzkými boky. Pouze cizinci byli malováni jako tlustí. Antika uznávala harmonii těla a duše. Staří Řekové zahrnovali do pojetí krásy jak vnější vzhled člověka, tak jeho vnitřní povahové rysy. Mužské tělo bylo považováno za mnohem přitažlivější a krásnější než tělo ženské. Ve středověku vzhled odrážel společenské postavení. V Anglii bylo vydáno i nařízení, které určovalo jak se má oblékat dělnická třída. Středověk se vyznačoval příležitostnými půsty z náboženských důvodů. To co dnes považujeme za ztrátu chuti k jídlu bylo ve středověku posvátné. Zbožné dívce bez chuti k jídlu patřil společenský obdiv kultury, ve které vládlo všudypřítomné a deprimující modlářství a náboženství. Křesťanské učení zdůrazňovalo zájem 21

o duchovní život a zavrhovalo péči o tělesný vzhled. Modelem se stala postava Krista, který je symbolem skromnosti, utrpení a strádání a s tím spojené štíhlosti. V roce 1558 prosadil Ital Luigi Coronaro první tekutou dietu, díky které změnil tlusťocha v energií sršícího muže. Po celá staletí hledali lidé různá vysvětlení pro obezitu, tak byla přičítána poruchám trávení, nervovému vyčerpání, počestnosti, ale také nectnosti, nadměrnému přísunu kalorií a nedostatku pohybu. V sedmnáctém století praktikovali diety muži středního věku, kteří si žili dobře. Tlustí lidé byli uznáváni teprve tehdy, když si jako bohatí mohli dovolit tolik jídla, že ztloustli. U žen jasně převládal důraz na ty části těla, které symbolizují reprodukční úlohu ženy, tedy plnost a kulatost v oblasti břicha a pánve způsobené velkým množstvím podkožního tuku. V roce 1830 zavedl Dioclesian Lewis nový obraz zdraví, cvičení spojené se skromným životem na čerstvém vzduchu, dlouhými procházkami a dvěma lehkými jídly za den. Ve 40. letech 19. století se objevily první kliniky a lázně pro otylé. Nemocní byli léčeni klidem ponořováním do vody a vegetariánskými dietami a vodou. Na konci 19. století ukázaly studie životních pojistek, že lidé s nadváhou umírají mnohem dříve než lidé štíhlí. Proto se začala vyměřovat ideální váha a lidé byli nuceni k uzavírání pojistek podle ní. Průměrná hmotnost nebyl uznávána za přirozenou, byla naopak doporučována nízká hmotnost jako ideální. Nepřesné a nepraktické tabulky pak dlouhá staletí ovlivňovaly myšlení veřejnosti. Před rokem 1919 si ženy šily oblečení buď samy, nebo si je nechávaly šít na míru. Šaty tedy mohly být pro každou šik a zajímavé. V roce 1919 se objevila konfekce ve vymezených standardních velikostech. Už nebyly šity šaty na míru, ale těla se musela přizpůsobovat šatům. Po 1. světové válce, se začaly zkracovat délky sukní, ale především zmizely zaoblené ženské tvary. Ženy chodily ostříhané jako chlapci a snažily se docílit mužské postavy tím, že si stahovaly prsa a nosily rovné šaty. V 50. letech byl celý svět ovlivněn Hollywoodem, který jako tělesný ideál prosadil Marilyn Monroe, charakterizované klenoucími se prsy a útlým pasem. V 60. letech 20. století se stala ideálem chlapecká postava s téměř plochým poprsím a útlým tělem (Twiggy). V této době nestačilo být štíhlý, kdo chtěl být módní musel být vyzáblý. Bohužel úspěch Twiggy přinesl posedlost žen po redukčních dietách. V roce 1965 se vydělalo prodejem dietního nápoje Metracalu čtyři sta padesát miliónů dolarů a to byl počátek dietního byznysu. Diety se staly normálním způsobem života. V 70. letech byla dietní jídla často považována za normální. 22

V prosperujících společnostech západního světa je štíhlost a drobnost žen chápána jako žádoucí vlastnost. Štíhlost je spojována se sebekontrolou, elegancí, společenskou přitažlivostí a mládím. Oproti tomu v chudších kulturách je hubenost chápána jako znak podvýživy, chudoby a infekčních chorob, a naopak vyšší tělesná hmotnost bývá hodnocena jako známka bohatství, zdraví a prosperity. Výzkum v Jižní Americe, Portoriku, Indii, Číně a na Filipínách ukázal, že rostoucí životní úroveň je spolehlivě spojena se vzrůstem tělesné hmotnosti a v těchto zemích je zvýšená tělesná hmotnost spojována s bohatstvím a zdravím (18). Dnes stejně jako v minulosti, se snažíme dosáhnout ideálu. Výsledky Gallupova průzkumu ukazují, že v roce 1950 věřilo 44 % žen, že jsou obézní. V roce 1973 to už bylo 55 % žen a v roce 1980 bylo 70 % vysokoškolsky vzdělaných žen přesvědčeno, že mají nadváhu (12,16). U mužů není vývoj v pojetí ideální postavy tak dramatický jako u žen. Muži dneška by měli podle ideálu mít postavu štíhlou a mírně svalnatou stejně jako v antickém Řecku. Frank Mort se zabývá změnami v kultuře mladých mužů, která se projevuje zvýšeným zájmem o zevnějšek. Konstatuje, že mladí muži se v poslední době stávají cílovou skupinou pro reklamní průmysl a začínají si více než před tím uvědomovat jak vypadají. (18) 6. Vliv medií na tělesné sebepojetí Vědci se obvykle domnívají, že ženy i muži mají ideál postavy odvozený z medií a jiných zdrojů. Jelikož však často dochází k diskrepanci mezi těmito vzory a skutečností, může tak být narušeno tělesné sebepojetí člověka a v důsledku toho může docházet k pocitům nedostatečnosti. Mnozí vědci zkoumali roli sdělovacích prostředků, aby pochopili společenské tlaky působící na lidi, které je nutí dosáhnout určitého tvaru postavy. (18) Diskutuje se o úloze medií ve vztahu k zobrazování mužského a ženského těla. Jelikož sdělovací prostředky odrážejí současné společenské normy může zobrazování štíhlých postav v mediích ovlivnit to jakým způsobem ženy a muži vnímají svoji vlastní postavu, její velikost a proporce. Existuje obecná shoda v tom, že tlak na ženu je mnohem silnější než tlak na muže. Studie, které se zabývaly zobrazováním obou pohlaví v mediích zjistily, že ženy a muži jsou zobrazováni výrazně odlišným způsobem. Zatímco muži bývají zobrazováni ve standardní tělesné hmotnosti, ženy jsou zobrazovány jako abnormálně štíhlé (18). Od ženy se očekává, že o sebe bude pečovat a bude fyzicky přitažlivá. Tato role je ženám medii a kulturními normami vštěpována celý život od dětství až do dospělosti (52). 23

Media výrazně ovlivňují životní styl, chování a sebehodnocení dopívajících (52). Protože dospívající nemají utvořen svůj stabilní sebeobraz a sebehodnocení to si teprve vytváří na základě kladného nebo záporného hodnocení okolím, jsou tedy mnohem více vnímaví k ideálům, které jsou jim předkládány. Televize a media patří k důležitým součástem života dospívajících, 85 % dospívajících sleduje televizi denně. Většina dospívajících má nějaký idol nejčastěji jsou jím herci a zpěváci. Tiggeman uvádí, že pokud dívky srovnávají sebe se vzory prezentovanými v televizi a videoklipech, často hodnotí sebe nedostatečně a proto pravděpodobně zakouší negativní pocity. Celebrity, podle něj tedy hrají významnou úlohu u dospívajících dívek v hodnocení body image (52). Ve studii zkoumající vliv modelek na dospívající dívky bylo zjištěno že 69 % dívek říká, že modelky z časopisů ovlivňují jejich představu o dokonalém těle. V jiné studii bylo zjištěno, že většina modelek je štíhlejších než 98 % amerických žen (52). Sportovci mají také vliv na sebehodnocení dospívajících dívek i chlapců. Chlapci si místo štíhlé postavy raději přejí svalnatou atletickou postavu (69). Ve studii Amy E. et al., bylo zjištěno, že svaly a sportovní postava je kladně hodnocena nejenom chlapci, ale i dívkami. Ve shodě se stále rostoucím kulturním trendem, který zdůrazňuje důležitost sportu a dlouhodobého zdraví stejně jako atraktivního vzhledu (69). Dospívající dívky, zkouší různé diety a cvičení pro dosažení jejich ideálu, tato změna je však často spíše krátkodobá, než úplná změna životního stylu (52). Podle studie Hobbs R. et al., dívky ve věku 9-17 let nepoznají všechny lživé informace, které jim reklamy na dietní přípravky často předkládají a nejsou schopny samy rozpoznat jejich nebezpečí a rizika, která jsou často záměrně v reklamách vynechávána (21). Ve studii Groganové et al. byly zkoumány účinky sledování štíhlých konvenčně přitažlivých modelů a modelek na ženy a muže (účastníci sledovali model vlastního pohlaví, kontrolní skupina sledovala obrazy krajin). Bylo zjištěno, že po sledování štíhlých modelek a modelů se ženy a muži cítili signifikantně méně spokojeni s vlastním tělem (18). Je zřejmé, že média nejsou pouze jedním zdrojem ovlivňujícím vnímání vlastního těla. Heinberg a Thompson zkoumali specificky otázku, jaké referenční skupiny ovlivňují vnímání vlastního těla. Muži a ženy seřadili referenční skupiny ve stejném pořadí důležitosti. Za nejdůležitější skupinu označili přátele, potom celebrity, spolužáky a studenty, nakonec občany USA a rodinu. Celebrity byly hodnoceny stejně významně jako spolužáci a studenti. Ženy s poruchami příjmu potravy nebo narušeným vnímáním těla se více srovnávaly s celebritami. Těmito údaji byl podpořen závěr, že postavy představované v médiích jsou 24

nejpravděpodobnějším měřítkem pro hodnocení obrazu vlastního těla u žen, jejichž vnímání těla je narušené (18). Ve studii provedené v roce 1996, bylo dotázáno 200 amerických občanů, 100 mužů a 100 žen mezi 18-48 lety, kdo pro ně představuje vzor pro obraz vlastního těla (Jako kdo byste chtěl vypadat?). Respondenti měli volnou možnost odpovědi.odpovědi byly poté rozděleny do 4 kategorií: herci, modely, sportovci a rodina. Účastníci byli rozděleny do 4 věkových kategorií: 16-19 let, 20-29 let, 30-40 let a 40-49 let. Bylo zjištěno, že muži v mladších věkových kategoriích do 39 let uvádějí častěji jako vzory herce. Starší muži nad 40 let uváděli, že nemají žádný konkrétní vzor jak by měla vypadat jejich postava. Muži ve skupině 20-29 let se lišili od ostatních skupin tím, že uváděli členy rodiny jako vzor. Ženy ve věku od 16 do 39 let uváděly jako vzory fotomodelky, herečky sportovkyně a členy rodiny obvykle matky. Zastoupení příbuzných bylo výraznější u žen mezi 30-39 rokem věku. Čtyřicátnice uváděly v 17 % jako vzor nějakou ženu z rodiny a ostatních 83 % uvedlo, že nemají žádný konkrétní vzor. Výsledky vypovídají o tom, že postavy prezentované ve sdělovacích prostředcích představují vzory tělesného vzezření pro významnou část mužů a žen mladších 40 let. S rostoucím věkem respondentů byli jako vzor uváděni členové rodiny spíše než postavy ze sdělovacích prostředků (18). 7. Hodnocení proporcí těla Pro hodnocení tělesných proporcí se používá řada veličin jako tělesná výška, hmotnost, BMI, atd. pomocí nich můžeme zhodnotit člověka z objektivního hlediska, zda trpí nadváhou nebo podváhou. Pro posouzení subjektivního pocitu tedy toho, jak je člověk skutečně spokojen se svými tělesnými partiemi se používají testy které hodnotí body image. 7.1. Objektivní hodnocení těla Z pouhé tělesné hmotnosti neurčíme, zda jedinec má či nemá ideální tělesné proporce. K tomuto stanovení jsou zapotřebí minimálně 3 veličiny z těchto základních parametrů: Výška, hmotnost, pohlaví, podkožní tuk, kožní řasy, tělní obvody, rozložení tělesného tuku. 25

7.1.1. Měření výšky a tělesné hmotnosti a stanovení hmotnostně výškových poměrů Tělesná výška (V) se měří pomocí výškoměru. Měří se ve vertikální vzdálenosti nejvýše položeného bodu na hlavě od podložky na které osoba bez obuvi vzpřímeně stojí. Paty a špičky má u sebe, měřící stěny se dotýká patami, hýžděmi, lopatkami a týlem. Poloha hlavy je jako při pohledu do dálky. Pro zjištění tělesné hmotnosti (H) se používá osobní lékařské váhy, na které osoba stojí v klidu bez obuvi. Váží se nejlépe ráno nalačno. Údaje o tělesné výšce a tělesné hmotnosti je třeba správně posoudit, je důležité stanovit zda je tělesná hmotnost přiměřená. K výpočtu žádoucí hmotnosti slouží řada indexů například: Brocův index: BI = H (kg)/ (V(cm)- 100) optimální hmotnost těla je dána počtem cm přesahujících 1 m tělesné výšky Verdonckův index: VI = (H (kg) + 50) (V(cm)-150) * 0,75 normální hodnota je 100. Pokud chceme zjistit podle Verdoncka ideální hmotnost použijeme výpočtu: (0,75V) 62,5 Index zdatnosti: tento index kromě výšky a váhy bere také v úvahu obvod hrudníku (O) IZ= (V(cm) (H(kg) + O (cm) ) Korekce na výšku při výšce menší než 155 odečteme od indexu 5 a při výšce vyšší než 180 přičteme k indexu 5 Hodnoty pro muže ve věku 20-21 let: Otylí -6 a méně Velmi silní -5 až + 10 Průměrní 11 až 20 Podprůměrní 21 až 30 Asteničtí 31 a více Index tělesné hmotnosti (BMI): je od 80 let nejužívanějším tělesným indexem, zjistilo se že tento index koreluje s nemocností a úmrtností nejvíce ze všech používaných indexů. BMI = H(kg) / (V (m)) 2 (9) 26