NÁHRADA ŠKODY V OBČANSKÉM PRÁVU

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Zuzana Pospíšilová NÁHRADA ŠKODY V OBČANSKÉM PRÁVU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. Katedra: občanského práva Datum vypracování práce: 30. června 2009

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne 30. června 2009 Zuzana Pospíšilová

Poděkování Ráda bych tímto vyjádřila poděkování vedoucímu své diplomové práce, panu prof. JUDr. Jiřímu Švestkovi, DrSc., za všechny rady a připomínky, které mi poskytl a také za čas, který mi věnoval při psaní této diplomové práce. Zuzana Pospíšilová

Obsah ÚVOD... 1 KAPITOLA I. FUNKCE NÁHRADY ŠKODY VE SPOLEČNOSTI... 3 1.1. Prevenční funkce... 3 1.2. Reparační funkce... 4 1.3. Satisfakční funkce... 4 1.4. Represivní (sankční) funkce... 5 1.5. Účel náhrady škody podle Principů evropského deliktního práva... 5 KAPITOLA II. NÁHRADA ŠKODY A ZÁSADA PREVENCE... 6 1.1. Prevence v oblasti náhrady škody... 6 1.2. Obecná prevenční povinnost... 7 1.3. Speciální prevenční povinnost... 8 KAPITOLA III. TYPY ODPOVĚDNOSTI ZA ZPŮSOBENOU ŠKODU... 11 1.1. Druhy odpovědnosti v občanském právu obecně... 11 1.1.1. Deliktní odpovědnost... 11 1.1.2. Závazková (smluvní) odpovědnost... 11 1.2. Obecná odpovědnost X zvláštní odpovědnost... 12 1.3. Subjektivní odpovědnost X objektivní odpovědnost... 13 1.4. Odpovědnost za materiální (majetkovou) újmu X odpovědnost za nemajetkovou újmu... 13 1.5. Druhy odpovědnosti podle Principů evropského deliktního práva... 14 1.5.1. Odpovědnost za zavinění... 14 1.5.2. Odpovědnost bez zvinění... 14 1.5.3 Odpovědnost za třetí osoby... 14 KAPITOLA IV. PŘEDPOKLADY VZNIKU ODPOVĚDNOSTI V OBČANSKÉM PRÁVU... 15 ODDÍL 1. PROTIPRÁVNÍ ÚKON... 15 1.1. Protiprávní úkon... 15 1.2. Vyloučení protiprávnosti... 16 1.2.1. Krajní nouze... 16 1.2.2. Nutná obrana... 17 1.2.3. Plnění povinnosti uložené právním řádem... 18 1.2.4. Svépomoc... 18 1.2.5. Výkon subjektivního práva... 18 1.2.6. Oprávněné použití zbraně... 18 1.2.7. Souhlas poškozeného... 18 1.2.8. Zproštění odpovědnosti podle Principů evropského deliktního práva... 19 1.3. Důkazní břemeno... 19 1.4. Zákonem kvalifikovaná událost... 20 ODDÍL 2. ŠKODA... 21 2.1. Druhy škod podle občanského zákoníku... 21 2.2. Okamžik vzniku škody... 21 2.3. Důkazní břemeno... 21 2.4. Škoda v Principech evropského deliktního práva... 22

ODDÍL 3. PŘÍČINNÁ SOUVISLOST... 23 3.1. Příčinná souvislost... 23 3.2. Příčinná souvislost podle Principů evropského deliktního práva... 24 ODDÍL 4. ZAVINĚNÍ... 25 4.1. Složky zavinění... 26 4.2. Formy zavinění... 26 4.3. Presumpce zavinění... 27 4.4. Náhoda (casus)... 28 4.5. Zavinění v Principech evropského deliktního práva... 28 ODDÍL 5. DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST... 29 5.1. Deliktní způsobilost fyzických osob podle občanského zákoníku... 29 5.2. Deliktní způsobilost v Principech evropského deliktního práva... 30 KAPITOLA V. OBECNÁ A ZVLÁŠTNÍ ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU PODLE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU... 30 ODDÍL 1. OBECNÁ ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU... 31 1.1. Odpovědnost podle 420... 31 1.2. Odpovědnost podle 420a... 31 ODDÍL 2. ZVLÁŠTNÍ ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU... 32 2.1. Odpovědnost za poškození, ztrátu či zničení věci, jež je předmětem závazku ( 421)... 32 2.2. Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito ( 421a)... 33 2.3. Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kdo nemohou posoudit následky svého jednání ( 422 až 423)... 33 2.4. Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům ( 424 až 426).35 2.5. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků ( 427 až 431)... 35 2.6. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným ( 432)... 37 2.7. Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech ( 433 až 437) 38 KAPITOLA VI. NÁHRADA ŠKODY... 39 ODDÍL 1. ROZSAH A ZPŮSOB NÁHRADY MAJETKOVÉ ŠKODY... 40 1.1. Rozsah náhrady škody... 40 1.1.1. 1.1.2. Skutečná škoda... 40 Ušlý zisk... 41 1.2. Způsob náhrady škody... 41 1.2.1. Peněžitá náhrada... 42 1.2.2. Naturální restituce... 42 1.3. Určení výše škody... 43 1.4. Náhrada majetkové škody podle principů evropského deliktního práva... 44 ODDÍL 2. NÁHRADA PŘI UBLÍŽENÍ NA ZDRAVÍ A USMRCENÍ... 45 2.1. Náklady léčení... 46 2.2. Bolestné a ztížení společenského uplatnění... 47 2.3. Ztráta na výdělku... 50 2.3.1. 2.3.2. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti... 51 Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě... 52 2.4. Náhrada za ztrátu na důchodu... 55 2.5. Náhrada při usmrcení... 56 2.5.1. Jednorázové odškodnění v případě usmrcení... 56 2.5.2. Náhrada při usmrcení podle 448.... 57 2.5.3. Náhrada nákladů spojených s pohřbem... 58 2.6. Odškodnění budoucích nároků... 59

2.7. Náhrada nemajetkové škody podle principů evropského deliktního práva... 59 ODDÍL 3. SPOLEČNÁ USTANOVENÍ O NÁHRADĚ ŠKODY... 60 3.1. Náhrada škody způsobené úmyslným trestným činem... 60 3.2. Moderační princip... 61 3.2.1. Důvody zvláštního zřetele hodné... 62 3.2.2. Zásada proporcionality... 62 3.2.3. Úmyslně způsobená škoda... 63 3.3. Společná odpovědnost více škůdců... 63 3.3.1. 3.3.2. Solidární odpovědnost... 64 Dělená odpovědnost... 64 3.3.3. 3.3.4. Právo regresu... 66 Odpovědnost více škůdců podle Principů evropského deliktního práva... 66 3.4. Odpovědnost za jiného... 67 3.5. Zavinění poškozeného... 68 3.5.1. Spoluzaviněné chování nebo jednání poškozeného podle Principů evropského deliktního práva.. 70 KAPITOLA VII. PROMLČENÍ... 70 1.1. Promlčecí doby... 71 1.2. Promlčení práva na náhradu škody na zdraví... 72 1.3. Promlčení nároků na náhradu škody způsobené korupčním jednáním... 73 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 74 ZUSAMMENFASSUNG... 77 NÁZEV PRÁCE A JEHO PŘEKLAD DO ANGLICKÉHO JAZYKA... 78 SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV... 78

Úvod Žijeme-li ve společnosti, je zřejmé, že jsme vystaveni jednání ostatních osob. Toto jednání může být v souladu s právem, ale také protiprávní. Pokud při takovém jednání contra legem dojde ke vzniku škody, je jistě správné chránit subjektivní práva a oprávněné zájmy poškozeného. Aby takováto ochrana byla účinná, je nezbytné zakotvit ji ve formě závazných právních norem. Základní úprava náhrady škody je, v souladu s tímto požadavkem, obsažena zejména v občanském zákoníku. Náhrada škody je tedy typickým soukromoprávním institutem, a jako taková je tudíž ovládána základními soukromoprávními zásadami. Z nich je třeba vyzdvihnout zejména zásadu prevenční. Úprava odpovědnosti za škodu by totiž měla v prvé řadě přispívat k tomu, aby ke škodám vůbec nedocházelo (nebo alespoň, aby, pokud už ke škodě dojde, byl její rozsah co nejmenší). Takový stav by byl jistě ideální, ale realita bývá od tohoto ideálu - tu více tu méně - vzdálená. Je tedy zapotřebí stanovit taková pravidla pro náhradu škody, aby se ten, komu byla újma způsobena, dočkal spravedlivého odškodnění. Aby mohl být tento požadavek splněn, je nejprve nutné přesně vymezit jednotlivé podmínky vzniku odpovědnosti za škodu a určit odpovědné subjekty. Pokud jde o samotnou náhradu, pak je jistě nutné a zejména spravedlivé, aby poškozenému byla nahrazena veškerá újma, která mu byla způsobena. Tato premisa je vyjádřena zásadou plné náhrady škody, kterou je naše právní úprava ovládána. Poměrně snadné bude dostát této zásadě v případě majetkových škod, jejichž výši lze zpravidla bez větších obtíží vyčíslit v penězích. Opačná situace však nastává u škod nemajetkových, kde je stanovení pravidel pro určení míry způsobené újmy a jejího přepočtu na peněžitou satisfakci, otázkou velice složitou a palčivou (je beze sporu velmi nesnadné, ne-li nemožné, určit finanční hodnotu lidského zdraví či dokonce života). V praxi také dochází k různým složitějším situacím, kdy je například škoda způsobena více osobami, nebo kdy se na vzniku své vlastní újmy podílí sám poškozený. Další zásadní otázkou je existence samotného nároku na náhradu škody (zejména jeho vznik a promlčení, popřípadě zánik). Nemalý význam pro postavení poškozeného má také oprávnění soudu snížit přiznávanou náhradu škody. 1

Vzhledem k faktickému rušení hranic, ke kterému dochází v rámci shengenského prostoru, nabývají na významu různé pokusy o sjednocení právní úpravy odpovědnosti za škodu. Nejvýznamnějším počinem v této oblasti jsou bezesporu tzv. Principy evropského deliktního práva, přijaté v dubnu 2004 Evropskou skupinou deliktního práva. Proto jsem ve své práci za výklad české právní úpravy pro srovnání zařadila také výklad úpravy obsažené v Principech. Rukopis této práce byl uzavřen k 30. červnu 2009. 2

Kapitola I. Funkce náhrady škody ve společnosti Smyslem právní úpravy odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku je poskytnutí ochrany jak osobním vztahům, tak vztahům majetkovým. Z první skupiny vztahů půjde zejména o právní ochranu lidského života a zdraví, předmětem druhé skupiny vztahů bude v prvé řadě jeden ze základních institutů soukromého práva vlastnictví. Jedním z nejúčinnějších nástrojů ochrany výše zmiňovaných vztahů je v prvé řadě důraz na prevenci, tedy snaha o takové nastavení právní úpravy, která by vedla k předcházení vzniku škody (či jiné nemajetkové újmy) na chráněných statcích. Prevenční působení však často samo o sobě nestačí. V případech, kdy už škoda vznikla, tak nastupují další dvě významné funkce náhrady škody: funkce reparační (popř. restituční) a funkce satisfakční. V dalším výkladu se budu podrobněji věnovat jednotlivým funkcím náhrady škody a v závěru této kapitoly provedu komparaci české úpravy s koncepcí náhrady škody obsaženou v Principech evropského deliktního práva 1. 1.1. Prevenční funkce Jak již bylo výše zmíněno, bylo by ideální, kdyby byla celá koncepce odpovědnosti za škodu nastavena takovým způsobem, aby sama o sobě vzniku škody předcházela. Měla by v ideálním případě sloužit k odrazování potencionálních škůdců od protiprávního jednání. K tomuto cíli slouží jednak vědomí, že společnost podobné chování odsuzuje a jednak vědomí, že případná škoda bude muset být škůdcem odčiněna (a to buď peněžitou kompenzací nebo navrácením v předešlý stav). Aby mohl institut náhrady škody plnit tuto funkci, je zcela nezbytné, aby skutečně docházelo k postihu takovéhoto jednání a aby si škůdce uvědomoval jeho nevyhnutelnost. Nutným 1 Principy evropského deliktního práva Principles of European Tort Law of European Group on Tort Law ve znění přijatém ve Vídni v dubnu 2004 Evropskou skupinou deliktního práva (dále jen Principy ). Principy jsou koncepčně rozděleny do šesti dílů (Díl I. Základní ustanovení, Díl II. Obecné podmínky odpovědnosti, Díl III. Důvody odpovědnosti, Díl IV. Zproštění odpovědnosti, Díl V. Více škůdců a konečně Díl VI. Prostředky nápravy). Při psaní této práce vycházím z českého překladu Principů uveřejněného ve sborníku referátů z konference Právnické fakulty UK Praha, konané ve dnech 5. a 6. Června 2004 Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě, Luboš Tichý (ed.), vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, v nakladatelství Vodnář, 2005. 3

předpokladem jsou tak vedle kvalitní úpravy náhrady škody v občanském zákoníku také spravedlivé a rychle pracující soudy. Prevenční funkci náhrady škody lze ale uplatňovat pouze u škody, kterou může pachatel spáchat zaviněně. Již z povahy prevenčního působení vyplývá, že lze takto ovlivňovat pouze fyzické osoby, které jsou schopny vnímat a ovládat své jednání. Na druhou stranu ale stěží povedou jakákoli preventivní opatření k zamezení vzniku škody vzniklé v důsledku vis maior, škody vzniklé nezaviněně či škody způsobené nepříčetnou osobou. Prevenční zásadě, jakožto jedné ze stěžejních zásad soukromého práva vůbec, je věnována také následující kapitola. 1.2. Reparační funkce Pokud už ke vzniku škody došlo, uplatní se zásada reparační. Jedná se o vyjádření soukromoprávní zásady plné náhrady škody na případy, kdy ke způsobení hmotné škody již skutečně došlo. Tato funkce náhrady škody zajišťuje poškozenému plnou náhradu za způsobený následek a to buď formou peněžité náhrady (kompenzace) nebo uvedením v předešlý stav (restituce). Tato zásada plné občanskoprávní náhrady (reparace) způsobené škody není zásadně závislá na formě či stupni zavinění škůdce. Pro poškozeného je proto v majetkové oblasti zásadně nerozhodné, zda utrpěl škodu v důsledku úmyslu či nedbalosti škůdce, anebo v určitých zákonem stanovených případech dokonce bez jeho zavinění. 2 1.3. Satisfakční funkce V některých případech, kdy dojde ke způsobení nemajetkové újmy, přiznává občanský zákoník jednorázové zadostiučinění satisfakci. Jedná se o náhradu za újmu způsobenou na zdraví (za vytrpěnou bolest, za ztížení společenského uplatnění) a o 2 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv, Občanské právo hmotné 2, 4. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006 (s. 417) 4

relativně nový institut jednorázového odškodnění v případě usmrcení blízké osoby, který do občanského zákoníku vnesla teprve novela provedená zákonem č. 47/2004 Sb. Satisfakce spočívá v peněžitém plnění (navrácení v původní stav není v těchto případech z povahy věci možné). Proto se také používá název materiální satisfakce. je třeba předeslat, že pouze tyto odškodňované nemajetkové újmy (navíc různě limitované ) neodpovídají pro jejich úzké chápání požadavku spravedlivé náhrady. Plně schůdné legislativní řešení této problematiky bude v budoucnu zřejmě spočívat v rozšíření pojmu škody (evropský vliv), který by zahrnoval vedle škody na majetku (pecuniary damage) i škodu nemajetkovou (non-pecuniary damage) vzniklou působením na tělesnou či duchovní nedotknutelnost poškozeného. 3 1.4. Represivní (sankční) funkce V České republice neplní úprava náhrady škody funkci represivní či sankční. Jinak je tomu ale v některých zahraničních právních systémech například v oblastech působení anglosaského práva (tzv. punitive či exemplary damages). Cílem české úpravy náhrady škody je odstranit vzniklou škodu, nikoli přiznat poškozenému jakékoli obohacení na úkor pachatele. Sankční funkci plní v našem právním systému zásadně právo trestní. 1.5. Účel náhrady škody podle Principů evropského deliktního práva Výše zmiňované funkce, které náhrada škody v českém právu plní, nejsou de lege lata nikde výslovně stanoveny. Jsou vytvářeny právní teorií a judikaturou. Zcela opačně je tomu v Principech evropského deliktního práva. Povaha a účel náhrady škody jsou zde vymezeny přímo v článku 10:101 dílu VI.: Náhrada škody je peněžitá platba, která má nahradit poškozenému škodu, jinak řečeno navrátit ho do stavu, pokud to jen penězi jde, ve kterém by byl, když by škodlivé jednání nebylo spácháno. Náhrada škody slouží také účelu předcházení škodám. 3 Tamtéž, s. 417-418 5

Jsou zde tedy zmíněny funkce reparační, satisfakční a v neposlední řadě také funkce prevenční. Je zřejmé, že úprava obsažená v Principech plně odpovídá české koncepci náhrady škody. Kapitola II. Náhrada škody a zásada prevence V první kapitole jsem se zmínila o tom, že prevenční funkce náhrady škody je vyjádřením jedné ze základních soukromoprávních zásad zásady prevence. Je proto nezbytné, dříve než přistoupím k samotnému výkladu o náhradě škody, přiblížit zásadní význam, který tato zásada v oblasti odpovědnosti za škodu (a v soukromém právu vůbec) má. Obecná prevenční klauzule je obsažena už v úvodních ustanoveních občanského zákoníku, konkrétně v 3 odst. 2 OZ. Toto generální ustanovení je pak následně doplněno dalšími ustanoveními (zejména 4, 5, 6, 13, 43, 127, 415 až 419 OZ). Pro účely náhrady škody se blíže zastavím u 415 až 419 OZ. 1.1. Prevence v oblasti náhrady škody Obecné vyjádření principu občanskoprávní prevence je v ustanovení 415 OZ. Vztahuje se na všechny subjekty občanskoprávních vztahů ( každý ). Takto vyjádřená generální prevence úzce souvisí se zásadou právní jistoty a zásadou neminem laedere. Toto ustanovení si klade za cíl předcházet ohrožení či porušení právních předpisů, jež by mohlo vést ke vzniku škody. 4 Občanský zákoník rozlišuje jednak obecnou prevenční povinnost ( 415 OZ), jednak prevenční povinnost zvláštní ( 417, 418 a 419 OZ) 4 Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M.; Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I. 1 459 Komentář k 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008 (s. 1047) 6

1.2. Obecná prevenční povinnost Obecná (neboli generální) prevenční povinnost, která je zakotvena v 415 OZ, ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. Je tak vyjádřením klasické právní zásady neminem laedere. Toto ustanovení se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů (jak vyplývá z použitého slova každý ). Vztahuje se tak nejen na potencionálního škůdce, ale také na poškozeného. Pokud by totiž poškozený sám zanedbal všeobecnou prevenční povinnost a v důsledku toho by došlo ke vzniku škody, posoudí se jednání poškozeného podle ustanovení o spoluzavinění ( 441 OZ). Generální prevenční povinnost lze tedy charakterizovat jako závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale i bez konkrétně stanoveného pravidla chování 5 počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému 6. Nedodržení všeobecné prevenční povinnosti je tedy jednáním, které odporuje právní úpravě a jakožto protiprávní jednání je současně jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu v občanském právu. Co ale znamená počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám? V žádném případě to neznamená, že by snad každý byl povinen očekávat (či snad dokonce předpovídat) všechny možné situace, které by mohly nastat, a mít pro každou z nich připravený jakýsi nouzový plán. Takto absolutně pojatá prevenční povinnost by nemohla obstát (nelze po nikom požadovat takovouto míru předvídavosti, nehledě na to, že je to fakticky zcela nemožné). Ustanovení 415 OZ má na mysli povinnost každého zachovávat pouze běžnou míru opatrnosti. Výstižně je tato povinnost vyložena v judikatuře: každý je podle 415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. (25 Cdo 618/2001). To mimo jiné znamená povinnost každého seznámit se s příslušnými 5 K tomu srov. rozsudek NS 25 Cdo 2471/2000, R 82/2007 6 Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M.; Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I. 1 459 Komentář k 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008 (s. 1049) 7

pravidly chování, řády atp. a následnou povinnost tato pravidla dodržovat. To ovšem neznamená, že by byl každý povinen dodržovat pouze pravidla obsažená v právních normách. Nikdo se nemůže zbavit odpovědnosti s poukazem na to, že dané pravidlo chování nemá sílu zákona každý je totiž povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod 7. Jak již bylo řečeno výše, je porušení prevenční povinnosti jedním z předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Kdy se ale ustanovení 415 OZ aplikuje? Posouzení konkrétní situace podle ustanovení o generální prevenční povinnosti se uskuteční v případě, že neexistuje speciální právní úprava daného jednání. Blíže k tomu rozsudek 25 Cdo 1427/2001: ustanovení 415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho aplikace přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. 8 1.3. Speciální prevenční povinnost Vzhledem k tomu, že generální prevenční povinnost často sama o sobě svou úlohu splnit nedokáže (škoda může vzniknout např. v důsledku objektivních událostí, nezávislých na lidském chování), je v 417 OZ zakotvena ještě prevenční povinnost speciální. Na rozdíl od generální prevenční povinnosti, kterou je povinen zachovávat každý, je u speciální prevenční povinnost okruh povinných osob omezen pouze na toho, komu vznik škody hrozí (a to jak na fyzickou, tak právnickou osobu). Ustanovení 417 odst. 1 OZ se sice výslovně zmiňuje pouze o odvrácení hrozící škody, ale s použitím logického výkladu lze dovodit také povinnost učinit všechna opatření vedoucí alespoň ke zmírnění škody, která již vznikla. Oprávnění k zakročení proti hrozící škodě ale není absolutní. Bylo by jistě v rozporu s účelem speciální prevenční povinnosti, kdyby byla výsledkem odvracení hrozící škody situace ještě nebezpečnější než ta, která původně hrozila. Ustanovení 417 proto ve svém prvním odstavci zakotvuje určité měřítko zákonnosti zákroku, které je 7 K tomu blíže např. rozsudky R 16/1980, R 15/1983, 25 Cdo 1506/2004. 8 viz. také rozsudek 25 Cdo 2264/2000 8

vyjádřeno slovy způsob přiměřený okolnostem ohrožení. To, zda byl zákrok v daném případě v souladu s tímto zákonným omezením, je třeba posoudit podle kritérií, kterými jsou zejména druh a intenzita ohrožení, situace, která nastala ohrožením a v neposlední řadě i subjektivní možnosti ohroženého (srov. s rozsudkem 25 cdo 1360/2003 9 ). Je tedy třeba vzít v úvahu všechny jednotlivé okolnosti daného konkrétního případu a důkladně je zvážit (nelze a priori vyloučit ani závěr, že poškozenému v daném případě povinnost zakročit ať už z jakéhokoli důvodu vůbec nevznikne). Možnost zakročit proti hrozící škodě je třeba vždy posuzovat objektivně, tj. jak by se za dané situace při zvažování rizik hrozící škody zachoval každý řádně rozumně uvažující ohrožený. 10 Podle ustanovení 419 má každý, kdo odvracel škodu, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou při tom utrpěl. Tento nárok přísluší nepochybně také poškozenému, který by se pokoušel škodu, byť i neúspěšně, odvrátit (za předpokladu, že by jím vynaložená opatření byla přiměřená okolnostem ohrožení a účelná). Porušení této prevenční povinnosti zakládá, obdobně jako u povinnosti všeobecné, možnost spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě podle 441 OZ. Odstavec druhý 417 pak zakotvuje právo ohroženého domáhat se, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody. Tento postup lze ale užít pouze tehdy, jedná-li se o vážné ohrožení slovy judikatury: Podmínkou pro aplikaci 417 odst. 2 ObčZ je vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku; není nutné, aby hrozilo nebezpečí bezprostředního vzniku škody, postačí, že v důsledku vážného ohrožení vznikne škoda v budoucnosti 11 ; Při vážném ohrožení tedy nejde jen o znepříjemnění výkonu práva nebo o ztížení jeho výkonu, ale o hrozící vážný zásah do samotné podstaty ohroženého práva. Vážné ohrožení výkonu práva zpravidla znamená i ohrožení vlastníka vznikem majetkové újmy vyjádřitelné v penězích škody. 12 9 Tato úprava předcházení hrozícím škodám zakládá osobě, jíž hrozí vznik škody, právo zakročit takovým způsobem, aby hrozba byla odvrácena. Nejde o oprávnění absolutní, neboť zákon ohrožené osobě dovoluje jednat pouze takovým způsobem, který je přiměřený okolnostem ohrožení, tj. tak, aby jí zvolené opatření odpovídalo zejména druhu a intenzitě ohrožení, situaci, která byla ohrožením vyvolána, případně možnostem a schopnostem ohroženého. 10 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv, Občanské právo hmotné 2, 4. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006 (s. 407). 11 Rozsudek NS 22 Cdo 1599/1999. 12 Rozsudek 22 Cdo 1733/2004. 9

Jak již bylo výše řečeno, lze se postupu soudu podle 417 odst. 2 OZ domáhat pouze tehdy, pokud vážná škoda teprve hrozí. Pokud již ke škodlivému zásahu došlo a zásah trvá, je na místě postupovat podle ustanovení 126 odst. 1 OZ (blíže ke vztahu 417 odst. 2 a 126 odst. 1 rozsudky 22 Cdo 1733/2004, R 65/1972 aj.). Povinnou osobou podle druhého odstavce 417 je ten, kdo svým jednáním zapříčinil vznik ohrožení (a pokud by eventuálně došlo ke vzniku škody, byl by za ní odpovědný blíže R 3/1988). Ten, kdo při odvracení přímo hrozícího nebezpečí způsobil škodu, se může zprostit odpovědnosti za ni, pokud prokáže, že jednal v krajní nouzi ( 418 odst. 1) či v nutné obraně (odst. 2) 13. Konečně 419 zakotvuje pravidla pro přiznání náhrady vynaložených nákladů a náhradu škody, která vznikla tomu, kdo odvracel škodu. Podle 419 obč. zák. kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena. Kriteriem přiměřenosti (způsobu zakročení) se pak posuzuje účelnost nákladů vynaložených na odstranění hrozby, na jejichž náhradu má ohrožený právo podle ustanovení 419 obč. zák. (25 Cdo 1360/2003). Jinými slovy, aby bylo přiznáno právo na náhradu takto vynaložených nákladů, musí ten, kdo je vynaložil, prokázat, že tyto náklady byly účelné. Oprávněnou osobou je tedy ten, kdo odvracel škodu (srov. 417odst. 1 a 3, 418 odst. 1 a 2 OZ), osobou povinnou pak zásadně ten, který způsobil hrozící nebezpečí, ale za určitých okolností i ten, v jehož zájmu oprávněný jednal. Výše náhrady škody je omezena na rozsah škody, odpovídající škodě, která byla odvrácena ( 419 i. f.). 13 Zákonné znaky krajní nouze a nutné obrany jsou totožné jako v oblasti trestněprávní, vyjma kritéria nepřiměřenosti útoku u nutné obrany (srov. 13 a 14 TZ). 10

Kapitola III. Typy odpovědnosti za způsobenou škodu 1.1. Druhy odpovědnosti v občanském právu obecně V rámci občanského práva je možné rozlišovat dvě základní skupiny odpovědnosti: odpovědnost deliktní (neboli mimozávazkovou) a odpovědnost smluvní (neboli závazkovou). 1.1.1. Deliktní odpovědnost Deliktní odpovědnost je odpovědností za škodu (na zdraví, věcech či životním prostředí), která vznikla subjektu občanskoprávních vztahů. Je upravena v části šesté občanského zákoníku. 1.1.2. Závazková (smluvní) odpovědnost Tato skupina zahrnuje dvě podskupiny: odpovědnost za vady a odpovědnost za prodlení. Jde o odpovědnost smluvní strany za plnění, které není řádné nebo pokud není plněno včas. Odpovědnost za vady je upravena v rámci závazků z právních úkonů v 499 a násl., 596 a násl., 619 a násl., 645 a násl. atd. Jedná se o objektivní odpovědnost, která vzniká smluvní straně v případě, že nesplní svůj závazek bez vad (tj. řádně). Odpovědnost za prodlení je upravena v rámci obecné části závazků. Vzniká porušením závazku smluvní strany plnit včas. Straně, která je v prodlení, vznikají nové povinnosti (např. platit úroky z prodlení, poplatek z prodlení aj.). Ve zbytku práce se budu dále věnovat pouze první skupině odpovědnosti, a to odpovědnosti deliktní. Této odpovědnosti se týká i další dělení sub 1.7 až 1.10. 11

1.2. Obecná odpovědnost X zvláštní odpovědnost Obecná odpovědnost je upravena v 420 OZ. Občanský zákoník řadí pod obecnou odpovědnost ještě ustanovení 420a 14. V prvním případě se jedná odpovědnost za škodu způsobenou jinému zaviněně protiprávním úkonem, ve druhém případě jde o odpovědnost za škodu z provozní činnosti. Zvláštní odpovědnost je lex specialis k odpovědnosti obecné. Je upravena v ustanoveních 421 až 437 OZ. Případy zvláštní odpovědnosti se od odpovědnosti obecné liší tím, že jsou při nich stanoveny samostatně podmínky odpovědnosti se zřetelem na zvláštní povahu situací, jichž se dotýkají 15. Obecná odpovědnost podle 420 je tedy jakýmsi zbytkovým ustanovením, které se použije tehdy, pokud konkrétní případ nespadá pod nějaké jiné (speciální) ustanovení o náhradě škody. Použije se také tehdy, pokud občanský zákoník ve svých ustanoveních pouze odkazuje na ustanovení o odpovědnosti za škodu, aniž by upravoval samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti (srov. 16, 42, 510, 519, 522, 545 odst. 2 a 577 odst. 1). Naproti tomu samostatná skutková podstata odpovědnosti za škodu je v občanském zákoníku obsažena např. v ustanovení 127 odst.3. O odpovědnost podle tohoto ustanovení jde pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady v tomto ustanovení uvedené, tedy jestliže vstup na pozemek byl vyvolán potřebou údržby či obhospodařovávání sousední nemovitosti a jestliže poškozený umožnil škůdci vstup na pozemek, jak mu to ukládá 127 odst. 3. Vstoupil-li škůdce na sousední pozemek z jiných důvodů nebo nedovoleně, nelze jeho odpovědnost posuzovat podle tohoto ustanovení, nýbrž podle 420 16. 14 420a tvoří ale spíše další případ odpovědnosti zvláštní. Na rozdíl od 420 zakotvuje odpovědnost objektivní s liberačními důvody. Navíc i předpoklady, nutné pro vznik odpovědnosti podle tohoto ustanovení, nasvědčují spíše tomu, že řazení 420a pod Oddíl první Hlavy druhé není šťastné. V dalším výkladu se ale budu držet systematiky občanského zákoníku a budu tudíž řadit i toto ustanovení pod odpovědnost obecnou, i když s výše uvedenými výhradami. 15 Holub, M.; Bičovský, J.; Pokorný, M.; Hochman, J.; Kobliha, J.; Ondruš, R.; Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 2. Aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha, a.s., 2004 (s. 11). 16 Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, M.; Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I. 1 459 Komentář k 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2008 (s. 1060). 12

1.3. Subjektivní odpovědnost X objektivní odpovědnost Podle toho, zda zákon ke vzniku odpovědnosti vyžaduje zavinění na straně škůdce či nikoli, se rozlišuje odpovědnost objektivní (bez zavinění) a odpovědnost subjektivní (kde je zavinění jednou z podmínek vzniku odpovědnosti). Ve většině případů se v občanském zákoníku jedná o odpovědnost subjektivní, tedy o odpovědnost za zavinění. Nicméně zákon v některých případech zavinění nevyžaduje pak nastupuje objektivní odpovědnost. Je tomu tak proto, že v těchto konkrétních případech existuje vysoký společenský zájem na náhradě škody (a jejím prostřednictvím na ochraně poškozených). Objektivní odpovědnost se dělí na objektivní odpovědnost relativní (existují liberační důvody, např. 420a, 421, 427n., 432) a objektivní odpovědnost absolutní, které se nelze zprostit (např. 421a). 1.4. Odpovědnost za materiální (majetkovou) újmu X odpovědnost za nemajetkovou újmu Odpovědnost lze také dělit podle toho, na jakém zákonem chráněném statku škoda vznikla. Jak již názvy obou skupin odpovědnosti napovídají, první z nich se týká případů, kdy škoda vznikla na nějakém hmotném (materiálním) statku (nejčastěji na věci). Druhý zahrnuje případy, kdy dojde ke vzniku újmy na zdraví nebo dokonce k úmrtí poškozeného. Problematické jsou případy urážky na cti (a zásahy do osobnostních práv vůbec), které nejsou výslovně v části šesté občanského zákoníku upraveny. V těchto případech nemá poškozený jinou možnost, než uplatňovat náhradu jemu vzniklé újmy pouze z titulu ochrany osobnosti ( 11 a násl.), kde se může mimo jiné domáhat přiměřeného zadostiučinění, a pouze v případě, že by toto nebylo vzhledem k okolnostem dostačující, se otevírá možnost náhrady nemajetkové újmy v penězích. Je nesporné, že dosavadní úprava náhrady nemajetkové újmy je nedostatečná. 13

1.5. Druhy odpovědnosti podle Principů evropského deliktního práva Principy zakotvují tři typy odpovědnost za škodu: odpovědnost za zavinění, odpovědnost bez zavinění a odpovědnost za třetí osoby. 1.5.1. Odpovědnost za zavinění Je upravena obdobně, jako tomu je v českém právu s tím, že důkazní břemeno o zavinění může být obráceno. 1.5.2. Odpovědnost bez zvinění Tato odpovědnost nastupuje automaticky u abnormálně nebezpečných činností. Navíc je ponechána možnost, aby národní právo stanovilo další případy odpovědnosti bez zavinění pro jiné nebezpečné činnosti (které nespadají do kategorie abnormálně nebezpečných ). 1.5.3 Odpovědnost za třetí osoby Tento druh odpovědnosti zahrnuje dva poddruhy: jednak odpovědnost za nezletilé a duševně choré a jednak odpovědnost za pomocníky. V prvém případě odpovídá ten, kdo o nezletilého nebo duševně chorého pečuje (v případě nezletilých to budou zpravidla rodiče). Druhý případ pokrývá situace, kdy osoba jedná v rámci nějakého úkolu (půjde zejména o výkon úkonů v rámci zaměstnání, kde bude odpovídat zaměstnavatel, pokud zaměstnanec jedná v rámci jeho pověření - jde zde o obdobu 420 odst. 2 OZ). 14

Kapitola IV. Předpoklady vzniku odpovědnosti v občanském právu Občanský zákoník výslovně předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu nestanovuje. Dále budeme tedy vycházet z právní teorie a judikatury 17, které mezi předpoklady, které musí být splněny, aby došlo ke vzniku odpovědnost za škodu podle občanského práva, řadí: porušení právní povinnosti (nebo tzv. škodná událost u odpovědnosti objektivní), vznik škody (popř. újma na zdraví), příčinná souvislost mezi nimi a (u subjektivní odpovědnosti) zavinění. První tři jmenované předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno leží na poškozeném. Zavinění je subjektivním prvkem a jeho existence je v podobě nevědomé nedbalosti presumována (tzn. je na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil 18 ). V dalším výkladu se budu věnovat podrobněji jednotlivým předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu. Oddíl 1. Protiprávní úkon 1.1. Protiprávní úkon Protiprávní je takový úkon, který je v rozporu s platným právem. Contra legem je nejen jednání, které přímo porušuje zákonnou normu, ale i jednání, které se snaží takovouto normu obejít (jednání in fraudem legis). K porušení práva může dojít jak jednáním (komisivní protiprávní úkon), tak i opominutím jednání, ke kterému byla osoba povinná (omisivní protiprávní úkon - typicky půjde např. o porušení prevenční povinnosti v souladu s 415 OZ je tudíž protiprávním každý úkon, resp. každá činnost, při které si dotyčné fyzické či právnické 17 Např. rozsudek NS 25 cdo 9/2002 stanoví: Podle ustanovení 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. 18 OZ ale v některých ustanoveních (konkrétně v 423 a 424) požaduje zavinění ve formě úmyslu v tomto případě je opět důkazní břemeno na straně poškozeného (více o tom v oddílu 3 této kapitoly). 15

osoby nepočínaly natolik bedlivě a pozorně, kterou lze po nich rozumně požadovat, aby ke škodě na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí nedošlo 19. Protiprávnost je v OZ vyjádřena v 420 slovy: každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Právní povinnost může být uložena jednak zákonem, jednak může vyplývat ze smlouvy. V případě odpovědnosti ex delicto nastupuje deliktní odpovědnost vůči každému. Naopak porušení smluvní povinnosti zakládá (podle převládajícího názoru právní teorie 20 ) odpovědnost za škodu pouze vůči druhé smluvní straně. Protiprávní úkon může být jak zaviněný, tak i nezaviněný. Avšak i při nedostatku zavinění (úmyslu či nedbalosti) úkon zůstává, je-li v rozporu s právem, objektivně protiprávním 21. 1.2. Vyloučení protiprávnosti Právní řád však některá jednání, která by jinak byla protiprávní, dovoluje. Jedná se o jednání v krajní nouzi nebo nutné obraně, o plnění povinnosti uložené právním řádem, svépomoc, oprávněné použití zbraně a souhlas poškozeného. Tyto právem předvídané situace se nazývají souhrnně okolnosti vylučující protiprávnost. Je na škůdci, aby dokázal před soudem jejich existenci 1.2.1. Krajní nouze Krajní nouze je upravena v 418 odst. 1 OZ. Za škodu, která byla jednajícím v krajní nouzi způsobena, odpovídá podle ten, kdo krajní nouzi způsobil. Za jednání v krajní nouzi lze považovat pouze takové jednání, které splňuje zákonné podmínky stanovené v 418 OZ. Jedná se o existenci přímo hrozícího 19 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv, Občanské právo hmotné 2, 4. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006 (s. 427.) 20 Opačný názor zaujal NS v rozsudku R 56/2004. Blíže k tomu např. s. 426 až 427 in: Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv, Občanské právo hmotné 2, 4. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s. 21 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv, Občanské právo hmotné 2, 4. Aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006 (s. 428). 16

nebezpečí, které ohrožený sám nevyvolal, dále je zde požadavek, že nebezpečí nebylo možno odvrátit za daných okolností jinak (zásada subsidiarity) a konečně, že následek způsobený odvracejícím nebyl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (zásada proporcionality). Nebezpečím je každý stav, kdy hrozí škoda (ať už byl vyvolán přírodním jevem, jinou událostí nebo jednáním člověka). Je nutné, aby nebezpečí hrozilo přímo (tj. aby se nejednalo o situaci, kdy nebezpečí již pominulo, nebo naopak o situaci, kdy je zde pouze obava, že by mohlo v budoucnu hrozit). Při zjišťování, zda byla splněna zásada proporcionality, vychází soud z objektivního hlediska; musí však přihlédnout i ke konkrétním podmínkám, za kterých ohrožený jednal (strach, rozrušení atp.). K zákroku v krajní nouzi je oprávněna každá osoba (ať již v sebeobraně nebo při pomoci jiné osobě). Dojde-li však při jednání ohroženého k excesu z krajní nouze, nelze již jeho jednání posuzovat podle ustanovení o krajní nouzi a jednající odpovídá za jím způsobenou škodu podle ustanovení 420n. OZ. 1.2.2. Nutná obrana Nutná obrana je zakotvena v 418 odst. 2 OZ, kde jsou také stanoveny podmínky jednání v nutné obraně: jednak existence hrozícího či trvajícího útoku, a jednak požadavek, že obrana nesmí být zcela zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku (zásada proporcionality). Útokem může být pouze úmyslné jednání fyzické či právnické osoby, které je v rozporu s právním řádem. Pokud útok bezprostředně nehrozí nebo netrvá, nelze jednání obránce posoudit jako nutnou obranu. Pro posouzení, zda byl splněn zákonný požadavek proporcionality, platí pro soud obdobná kritéria jako u krajní nouze. V nutné obraně je oprávněna jednat každá fyzická osoba (ať v sebeobraně či v pomoci druhému). Pokud je při jednání v nutné obraně způsobena škoda, není za ní jednající odpovědný. Pokud by však došlo k vybočení z nutné obrany, pak je toto jednání protiprávním a zakládá odpovědnost za škodu. 17

1.2.3. Plnění povinnosti uložené právním řádem V případech, že určitou povinnost ukládá přímo zákon, nemůže být výkon takovéto povinnosti protiprávní. Často se s tímto setkáváme u některých povolání a funkcí (policie, exekutoři, atp.). 1.2.4. Svépomoc Zákonné podmínky svépomoci stanovuje 6 OZ, když stanoví: jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Občanský zákon zná i speciální případy svépomoci ( 175 n., 127 odst. 1 atd.). 1.2.5. Výkon subjektivního práva Ten, kdo vykonává své právo v souladu se zákonem a v jeho mezích za účelem dosažení zákonem dovoleného cíle, nemůže jednat protiprávně (neminem laedit qui suo iure utitur). Jednající nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy ( 3 odst. 1 OZ). Poruší-li však jednající při výkonu svých práv výše uvedené podmínky, dopustí se protiprávního jednání se všemi důsledky z toho plynoucími (vznik odpovědnosti za případnou škodu, možný trestní postih aj.). 1.2.6. Oprávněné použití zbraně Tato okolnost vylučující protiprávnost se týká jen okruhu osob, kterým toto právo vyplývá přímo ex lege (půjde typicky o příslušníky policie, armády atp.). Zákon také stanoví podmínky, jejichž porušení má za následek protiprávnost takového jednání. 1.2.7. Souhlas poškozeného Pokud dojde ke vzniku škody jednáním, ke kterému dal poškozený souhlas, jednající za škodu neodpovídá (volenti non fit iniuria). Svolení poškozeného nesmí vzbuzovat pochybnost o tom, co chtěl poškozený vyjádřit (ale forma souhlasu roli nehraje souhlas může být dán i konkludentně či jiným způsobem). Další podmínkou je, že poškozený musí dát svolení ještě před vznikem škody, a že musí mít způsobilost k právním úkonům. 18

Ovšem takto daný souhlas se může týkat pouze práv, se kterými může poškozený disponovat (nelze svobodně rozhodovat o subjektivních právech, která např. souvisí s tělesnou integritou či životem). 1.2.8. Zproštění odpovědnosti podle Principů evropského deliktního práva Možnost zproštění odpovědnosti upravují Principy v článku 7:101 následujícím způsobem: Odpovědnost může být vyloučena, pokud jednal jednající ospravedlnitelně a co do rozsahu ospravedlnitelnosti a) při obraně jeho vlastního chráněného zájmu proti protiprávnímu útoku (sebeobrana) b) v krajní nouzi c) z důvodu, že pomoc úřadů nemohla být vyžádána včas (svépomoc) d) se souhlasem poškozeného, nebo jestliže poškozený znal nebezpečí svého poškození e) z důvodu zákonného zmocnění, jako například licence. Je tedy zřejmé, že naše úprava je s výše uvedenou úpravou v souladu. Principy však ještě navíc (vedle zproštění odpovědnosti) zakotvují možnost pouhého omezení odpovědnosti, ke kterému však může dojít pouze ve výjimečných případech. Principy dále upravují v článku 7:102 možnosti zproštění odpovědnosti v případě odpovědnosti bez zavinění. Tato odpovědnost může být vyloučena nebo omezena, pokud újma byla způsobena nepředvídatelnou a neodvratitelnou a) přírodní mocí (vyšší mocí) nebo b) chováním třetích osob. Ale to, zda bude odpovědnost skutečně vyloučena/omezena, závisí na významu vnějších vlivů a na rozsahu odpovědnosti. 1.3. Důkazní břemeno Protiprávnost se, jak již bylo řečeno výše, nepresumuje. Je tudíž na poškozeném, aby prokázal, že zde došlo k protiprávnímu jednání ze strany škůdce. 19

Poněkud jiná je situace, kdy je ve věci vydán trestní rozsudek. V tomto případě nastupuje vázanost civilního soudu v tom, že konkrétní jednání je trestným činem. Při rozhodování o náhradě škody jsou soudy v občanském soudním řízení podle ustanovení 135 odst. 1 o. s. ř. vázány rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přečin nebo přestupek a kdo je spáchal. I když je tedy soud v občanském soudním řízení výslovně vázán jen odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, nemůže ponechat bez povšimnutí zprošťující rozsudek, když se v něm konstatuje, že skutek, z kterého se vyvozuje nárok na náhradu škody, se vůbec nestal, že tento skutek nespáchal žalovaný apod. soud je vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) např. trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin a kdo je spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přečinu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody Soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím trestním rozsudkem, tedy rozhodnutím o tom, že např. trestný čin nebyl spáchán. Dospěje-li např. soud v trestním řízení k závěru, že protiprávním jednáním nebyla způsobena škoda na životě poškozeného, ale jen na jeho zdraví, není soud v občanském soudním řízení vázán tímto negativním závěrem. 22 1.4. Zákonem kvalifikovaná událost Zákonem kvalifikovaná událost vyvolávající škodu hraje v občanském právu zvláštní úlohu u případů objektivní odpovědnosti za škodu. Ve všech takových případech se stává již sama zákonem kvalifikovaná událost, která vyvolává škodu při uskutečňování určité objektivně rizikové (nebezpečné) činnosti dostatečným právním důvodem vzniku odpovědnosti v občanském právu 22 R 22/1979. 20

Oddíl 2. Škoda Dalším předpokladem vzniku odpovědnosti je existence škody. Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi. 2.1. Druhy škod podle občanského zákoníku Občanský zákoník rozlišuje dva typy škody: škodu na majetku a škodu na zdraví (včetně případů, kdy dojde k usmrcení poškozeného). V případě prvních dvou jmenovaných se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, u škody (újmy) na zdraví se hradí jednak majetková škoda a jednak vzniká právo na peněžitou satisfakci nemajetkové újmy (bolesti, ztížení společenského uplatnění, v krajním případě smrti) 23. 2.2. Okamžik vzniku škody Způsobení škody je samostatným právním důvodem vzniku závazku, je právní skutečností zakládající závazkový (odpovědnostní) právní vztah. 24 Samotný okamžik vzniku škody není právně irelevantní naopak, správné určení chvíle, kdy ke vzniku škody došlo, má zásadní význam na možnost uplatnění nároku u soudu (actio nata), tak i na běh promlčecí lhůty (její běh nemůže začít dříve, než ke vzniku škody došlo). 2.3. Důkazní břemeno Důkazní břemeno ohledně vzniku škody a jejího rozsahu leží na poškozeném. 23 Nemajetkové újmy zásadně povahu škody nemají. Některé nemajetkové újmy však tvoří součást náhrady škody na základě výslovného ustanovení zákona (bolestné a ztížení společenského uplatnění). In Pokorný, M.; Hochman, J., Odpovědnost za škodu v právu občanském a pracovním. 3. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha, a.s, 2008 (s.18). 24 Švestka, J.; Jehlička, O.; Škárová, M.; Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 (s. 705). 21

2.4. Škoda v Principech evropského deliktního práva Principy vymezují v článku 2:101 škodu způsobilou náhrady jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tím se zdůrazňuje, že nikoli každá újma, kterou někdo utrpí, je v právu náhrady škody relevantní: vznik povinnosti k náhradě předpokládá poškození zájmů, které jsou právním řádem chráněny 25 Ale které zájmy jsou takto chráněny? Na tuto otázku nám dává odpověď celý právní řád. Principy však navíc poskytují jakési vodítko ve svém článku 2:102, kdy stanoví mimo jiné, že rozsah ochrany zájmu závisí na jeho povaze (na výši jeho hodnoty, přesnosti jeho určení a jeho očividnosti). Jmenovitě je pak přiznána nejvyšší ochrana životu, tělesné a duševní integritě, lidské důstojnosti a svobodě. Rozsáhlou ochranu přiznávají Principy také právům majetkovým (včetně práv duševního vlastnictví). Principy dále zakotvují možnost ovlivnit rozsah ochrany druhem odpovědnosti (některý zájem může např. požívat vyšší ochrany proti újmě způsobené úmyslně). Při rozhodování o rozsahu ochrany je nutno zvážit jak zájmy jednajícího (svoboda jednání, výkon jeho práv atp.), tak veřejný zájem. V neposlední řadě je v článku 2:103 výslovně stanoveno, že náhradu škody, která se vztahuje k aktivitám, které jsou chápány jako nezákonné, nelze uplatňovat. Z výše uvedeného je patrný zásadní rozdíl mezi pojetím škody, tak jak jej zná náš právní řád a v pojetí zakotveném v Principech. Nejzásadnějším rozdílem je skutečnost, že Principy pod pojmem škoda chápou jak škodu majetkovou, tak i škodu nemajetkovou (zatímco v našem právním řádu je nemajetková újma, jak již bylo řečeno, součástí náhrady škody jen na základě výslovného ustanovení zákona). Pojetí škody v principech je totiž založeno na koncepci právně chráněných zájmů. Zdůraznění poškození chráněných zájmů je součástí konceptu protiprávnosti evropské skupiny deliktního práva 26. 25 Sborník referátů z konference Právnické fakulty UK Praha, konané ve dnech 5. a 6. Června 2004 Vývoj práva deliktní odpovědnosti za škodu v České republice, Rakousku a Evropě, Luboš Tichý (ed.), vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, v nakladatelství Vodnář, 2005 (s. 15). 26 Tamtéž (s. 15 16). 22

Oddíl 3. Příčinná souvislost 3.1. Příčinná souvislost Další podmínkou vzniku škody je existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi protiprávním úkonem, popř. škodní událostí (jako příčinou vzniku škody) a škodou (jakožto následkem). Existence příčinné souvislosti je nezbytná bez ohledu na formu zavinění (tzn. její existence je nutná jak v případech odpovědnosti subjektivní, tak i v případech objektivní odpovědnosti). Příčinnou souvislost je nutné dokázat. Důkazní povinnost a důkazní břemeno přitom leží na poškozeném. Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti však nestačí pouhá pravděpodobnost existence kauzálního nexu, příčinná souvislost musí být vždy bezpečně prokázána 27. Hledisko časové souvislosti mezi porušením právních povinností škůdce a skutkovou událostí, z níž vzniká škoda, není samo o sobě rozhodující; věcná souvislost příčiny a následku je rozhodující, zatímco časová souvislost napomáhá při posuzování věcné souvislosti. 28 Je tedy vždy nutné, aby mezi protiprávním úkonem a škodou existoval vztah příčiny a následku. V praxi může ale dojít k situaci, kdy ke vzniku škody (jednomu následku) mohlo vést více právně relevantních příčin. V takovémto případě bude nutné zkoumat vliv každé takové příčiny na vznik škody a odstupňovat jejich význam. Dalším požadavkem je, aby šlo o příčinu přímou (a nikoli pouze zprostředkovanou). Podle soudní judikatury nelze dovodit příčinnou souvislost ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu 29. Existuje celá řada teorií příčinné souvislosti - zásadní význam mají dvě z nich: teorie podmínky (teorie conditionis sine qua non) a teorie adekvátní příčinné 27 K tomu srov. např. rozhodnutí 25 Cdo 168/2003: Soudy správně vycházely z názoru, že příčinná souvislost mezi léčebným postupem, který nebyl lege artis, a škodou na zdraví pacienta - jako jedna ze základních podmínek odpovědnosti za škodu - musí být najisto postavena, a že na straně žalující je důkazní břemeno o tvrzené příčinné souvislosti, takže v případě jeho neunesení stíhají žalující stranu nepříznivé procesní následky, spočívající v tom, že žalobě nemůže být vyhověno. 28 Švestka, J.; Jehlička, O.; Škárová, M.; Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 (s. 711). 29 Srovnej R 7/1979. 23

souvislosti. První zmíněná nalezla své uplatnění zejména v trestním právu. Pro právo občanské má zásadní význam teorie druhá. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je škoda v konkrétním případě způsobena protiprávním úkonem nebo zákonem kvalifikovanou zvláštní škodní událostí tehdy, jestliže protiprávní úkon nebo kvalifikovaná škodní událost jsou nejen podmínkami určité škody, nýbrž mají-li zároveň podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i podle obecné zkušenosti zpravidla typicky (generálně) za následek způsobení této škody 30. Otázka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní. To znamená, že její existenci je povinen zjistit soud. Určení, zda v daném konkrétním případě je existence příčinné souvislosti dána, nelze proto ponechat na posouzení znalce (ten může soudu pouze poskytnout podklady potřebné k rozhodnutí). Pokud by bylo jednou z příčin vzniku škody jednání poškozeného, nenese v tomto rozsahu odpovědnost škůdce, ale použije se ustanovení 441 OZ o spoluodpovědnosti poškozeného. Jinými slovy, v rozsahu, ve kterém se na škodě podílel svým jednáním poškozený, je odpovědnost škůdce vyloučena. 3.2. Příčinná souvislost podle Principů evropského deliktního práva Na rozdíl od výše naznačeného pojetí příčinné souvislosti, je kauzalita podle Principů ovládána zásadou conditio sine qua non (článek 3:101: jednání nebo opomenutí je příčinou škody poškozeného, jestliže by při neexistenci takového jednání škody nevznikla). Následující článek řeší případ tzv. kumulativní kauzality, kdy zakotvuje pro takovéto případy (shodně s naší úpravou) solidární odpovědnost více škůdců. Článek 3:103 obsahuje institut podílové odpovědnosti alternativních škůdců, která odpovídá stupni pravděpodobnosti, se kterou se ten který podílel na vzniku škody. Toto ustanovení se použije v případě, kdy každé jednání více osob by bylo samo o sobě dostatečnou příčinou vzniku škody, ale zůstává nejistým, které jednání ji ve skutečnosti způsobilo. V takovém případě je tedy každé takovéto jednání považováno za příčinu, 30 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kolektiv, Občanské právo hmotné 2, 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Aspi, a.s., 2006 (s. 450). 24