Úvod Co je pravda a co už ne? Je svět kolem nás opravdu takový, jak ho každý z nás subjektivně vnímá? Opíráme se při vnímání více o naše smysly nebo spíše spoléháme na naše dosavadní zkušenosti? Co znamenají některé úkazy v atmosféře? Lidé se odnepaměti zabývají těmito a dalšími podobnými otázkami. S rozvojem vědy a techniky se podařilo mnohé z nich vysvětlit, některé však zůstávají stále ještě utajeny. Na zrakovém vnímání se podílí nejen optická soustava oka, ale také dosavadní zkušenosti, které do značné míry zrakové vnímání ovlivňují. Cílem této práce je objasnit podstatu zrakového vnímání a objevit příčiny nesouhlasu zrakového vjemu se skutečností s vyloučením všech refrakčních vad či jiného očního onemocnění. První dvě kapitoly budou věnovány anatomii sítnice, zrakové dráhy a korovým zrakovým centrům. Dále rozeberu, jak je možné, že vidíme barevně a proč vnímáme svět kolem nás trojrozměrně, i když na sítnici vzniká obraz dvojrozměrný. Následně uvedu způsob vnímání různých tvarů a jaký vliv na vnímání má vztah figury a pozadí. Ve třetí kapitole se zmíním o poruchách vnímání halucinacích, pseudohalucinacích, iluzích a dalších poruchách vnímání. Z větší části se ve čtvrté kapitole budu věnovat optickým klamům, a na toto téma také zaměřím svůj výzkum. V závěru této práce se pokusím objasnit některé optické úkazy v atmosféře duhu, halové jevy, koróny, irizace oblaků, červánky a mnohé další, neboť si myslím, že toto téma také do jisté míry souvisí se zaměřením mé práce. Diplomovou práci týkající se nesouhlasu zrakového vjemu se skutečností jsem si vybrala proto, protože mě toto téma zaujalo svojí zvláštností. Je ale pravdou, že na toto téma existuje velmi málo odborné literatury. 6
1 Zrakové vnímání Zrakové vnímání je složitý děj, na jehož realizaci se podílí optická soustava oka (obr. 1.1.1), vlastní receptory sítnice, zraková dráha a příslušná zraková centra v mozkové kůře. Obraz, který vzniká na sítnici je věrný, zmenšený a převrácený. Zrakový systém si ho pak sám v mozku transformuje do skutečné polohy. Percepce objektu je komplikovaný fyziologický proces. Zjednodušeně řečeno, mluví se o vnímání světla (a jeho intenzity), o barevném vidění (rozlišení vlnových délek světla), o rozměrech zrakového prostoru, o pohybu podnětu v prostoru apod. 1.1 Sítnice (retina) Sítnice tvoří vnitřní vrstvu oka. Svou zevní plochou naléhá na střední vrstvu oční stěny a na její vnitřní plochu se přikládá sklivec. Sítnici dělíme na dvě stavebně i funkčně odlišné části. Zadní oddíl, který se nalézá v zadní části oční koule za úrovní ekvátoru, tvoří optická část sítnice (pars optica retinae), části před ekvátorem se přikládají k vnitřní straně řasnatého tělíska (pars ciliaris retinae) a k zadní ploše duhovky (pars iridica retinae). Tyto dvě posledně uvedené části jsou označovány jako slepá část sítnice (pars caeca retinae), protože neobsahují žádné smyslové ani nervové elementy. V klinické praxi je tato část označována jako pigmentový list řasnatého tělíska a duhovky. Pars optica a pars caeca retinae jsou od sebe odděleny klikatě probíhající čárou zvanou ora serrata. Obr. 1.1.1 Podélný řez okem [18] 7
1.1.1 Optická část sítnice Tato tenká transparentní blána je funkčně nejvýznamnější vrstvou stěny oční koule. Úlohou sítnice je přijímat do oka dopadající světelné paprsky, které mění komplikovaným chemickým procesem v elektrické impulsy vedené dále směrem k mozku. Ke splnění této úlohy jsou v sítnici jednotlivé vrstvy s přesně definovanou úlohou. Jsou to tyčinky a čípky, které přijímají jako citlivá vrstva světelné impulsy, dále jsou to bipolární a gangliové buňky, které tyto vzruchy dále vedou. Výstavbu sítnice doplňují buňky podpůrné a asociační. 1.1.2 Stavba sítnice Mikroskopicky rozeznáváme na sítnici 11 vrstev. V následujících řádcích si uvedeme jen její základní funkční součásti. Zevní vrstva, která naléhá na cévnatku, je tvořena jednovrstevným epitelem, jehož buňky obsahují velké množství pigmentu (pars pigmentosa retinae). Tato vrstva spolu s pigmentovou vrstvou cévnatky pohlcuje dopadající světelné paprsky a zabraňuje jejich odrazu uvnitř oka, čímž působí jako světelná izolační vrstva. Do pigmentové vrstvy jsou zanořeny světločivné výběžky smyslových buněk sítnice. Vnitřní vrstva obsahuje smyslové buňky (fotoreceptory) a neurony, které sbírají informace z fotoreceptorů a odvádějí je prostřednictvím zrakového nervu z oka do mozku. Proto je tato vrstva označována jako pars nervosa retinae. Smyslové buňky (receptory) V lidské sítnici je asi 130 milionů smyslových buněk. Ve svém souboru tvoří smyslový epitel oka (stratum neuroepiteliale) a podle různého vzhledu a různé funkce je dělíme na tyčinky a čípky. Čípky slouží k vnímání barev, obsahují na světlo citlivou substanci nazývanou jodopsin. Nejvíce čípků je v jamce nejostřejšího vidění (macula lutea), kde představují jediný typ smyslových buněk. Hustota čípků klesá směrem do periferie. Jejich počet je asi 7 milionů. Tyčinky obsahují zrakový purpur (rhodopsin), což je na světlo citlivá substance. Při osvitu dochází k přestavbě rhodopsinové molekuly a k přeměně světelných impulsů na nervové vzruchy. Zrakový purpur je obsažen pouze v tyčinkách a jeho působení je ohraničeno pouze na vidění za šera a tmy. Maximálně nahromaděny jsou ve formě prstence asi 5-6 mm od středu makuly a jejich celkový počet je asi 120 milionů. 8
Ostatní buňky sítnice Vodivé výběžky receptorů navazují synapsemi na vrstvu bipolárních neuronů, které ve svém souboru představují ganglion retinae. Na vodivé výběžky bipolárních neuronů navazuje vrstva multipolárních neuronů, které tvoří ganglion nervi optici. Jejich neurity tvoří nejvnitřnější vrstvu sítnice, sbíhají se v discus nervus optici a jako nervus opticus opouštějí oko. Předchozí uvedené vrstvy (stratum neuroepitheliale, ganglion retinae a ganglion n. optici) tvoří první tři neurony zrakové dráhy. Mezi uvedenými nervovými buňkami se nacházejí četné buňky podpůrné a drobné asociační neurony. Vrstvy sítnice jsou uspořádány tak, že světelný paprsek musí projít celou sítnicí, než-li se dostane ke světločivným výběžkům tyčinek a čípků. Zvláštní úseky sítnice Papila (papilla nervi optici) je místem výstupu nervových vláken ze sítnice do zrakového nervu. Lehké růžové zbarvení papily je způsobeno četnými jemnými arteriolami, které jsou větvičkami zadních ciliárních artérií. Okraj papily je lehce nazdvižen nakupením nervových vláken, která se sem sbíhají, a směrem do středu je papila lehce prohloubena a vykazuje tzv. fyziologickou exkavaci. Fovea centralis nazývaná také jamkou nejostřejšího vidění představuje asi 1,5 mm velikou oblast na zadním pólu oka. V centru fovey leží foveola, která obsahuje jenom čípky a je veliká pouze 0,3 mm. Jako macula lutea neboli žlutá skvrna se označuje 3-5 mm veliká zóna ležící kolem fovey. Její žluté zbarvení je způsobováno pigmentem žluté barvy xantofylinem. 1.2 Zraková dráha Zraková dráha probíhá od smyslových buněk sítnice až do zrakových center v kůře mozkové. Receptory sítnice mění světelné impulsy v elektrické a ty potom přenášejí bipolární a gangliové buňky k očnímu nervu. Ten začíná na papile, probíhá v tukové tkáni orbity dozadu, prostupuje kostěným kanálkem očního nervu do střední jámy lební k chiasmatu. Zde dochází při spojení s očním nervem druhé strany k částečnému křížení nervových vláken. Z chiasmatu vybíhají 2 optické trakty, v nichž pokračují nervová vlákna do zevního kolínkového tělíska (corpus geniculatum laterale), nazývaného primárním zrakovým centrem. Odtud potom vede zraková dráha vějířovitým rozšířením (tzv. Gratioletovým svazečkem) do okcipitálního mozkového laloku. 9
Zraková dráha je složena ze 4 neuronů, které vedou zrakové informace ze sítnice do korového zrakového pole, kde si viděný obraz uvědomujeme (obr. 1.2.1). O prvních třech neuronech zrakové dráhy jsme se již zmínili v předchozím textu; 1. neuron tvoří fotoreceptory tyčinky a čípky. Jejich čivé výběžky zachytí světelné paprsky a vodivé výběžky je předají druhému neuronu. 2. neuron představují drobné bipolární neurony, které se nacházejí ve střední vrstvě sítnice. Část z nich sbírá informace z čípků (jeden bipolární neuron z jednoho čípku) a část z tyčinek (jeden bipolární neuron ze 3-5 tyčinek). Soubor bipolárních neuronů tvoří ganglion retinae. 3. neuron představují velké multipolární neurony, které se nacházejí na vnitřním povrchu sítnice. Jeden multipolární neuron zde sbírá informace z několika bipolárních neuronů. Neurity multipolárních neuronů vedou po povrchu sítnice k papile zrakového nervu a po průchodu oční stěnou tvoří vlastní zrakový nerv (nervus opticus). Soubor multipolárních neuronů tvoří ganglion nervi optici. 1.2.1 Chiasma (chiasma opticum) Chiasma spojuje oba oční nervy a je místem, kde se dráhy zrakových nervů zčásti překřižují. Nad chiasmatem je přední část třetí mozkové komory, pod ním pak hypofýza umístěná v sedle tureckém. V chiasmatu se kříží asi 60% vláken. Vlákna z nasálních částí sítnic se kříží, ale vlákna z temporálních částí sítnic (nasální část zorného pole) zůstávají nezkřížená. Úsek zrakové dráhy za chiasmatem je označován jako pravý a levý tractus opticus. 1.2.2 Optické trakty (tractus optici) Optické trakty se prostírají od zadní plochy chiasmatu až ke corpus geniculatum laterale, kde končí neurity multipolárních buněk. V každém traktu jsou obsažena vlákna z obou očí. To znamená, že do traktu přecházejí nezkřížená vlákna ze stejnostranného oka a zkřížená vlákna z druhostranného oka. Vlákna z levých polovin sítnice obou očí probíhají v levém traktu, což odpovídá pravé polovině zorného pole. Vlákna z pravých polovin sítnice obou očí probíhají v pravém traktu, což odpovídá levé polovině zorného pole. Vlákna ze žluté skvrny se v chiasmatu částečně kříží, částečně probíhají nezkříženě. Tractus opticus se v dalším průběhu dělí na dvě části. Silnější radix lateralis, který tvoří 80% vláken, končí v nukleus 10
geniculati lateralis, kde se přepojuje na 4. neuron zrakové dráhy. Slabší radix medialis se již přímo neúčastní zpracování zrakových signálů. Jeho vlákna vedou k šedým hmotám různých částí centrálního nervového systému a uplatňují se v ovlivňování jejich funkcí. 1.2.3 Postranní kolínková tělesa (corpora geniculata lareralia) Na tomto místě mozku končí neurity multipolárních buněk sítnice, a tím také primární zraková dráha. Představují soubor neuronů umístěných v mezimozku a jejich úlohou je přepojení impulsů na následující čtvrtý neuron zrakové dráhy. Jejich neurity probíhají cestou radiatio optica v zadní části capsula interna do kortikálního zrakového pole na vnitřní straně okcipitálního laloku. 1.2.4 Zraková radiace (Gratioletův svazeček) Z postranních kolínkovitých těles vybíhá směrem k týlnímu laloku mozku široký vějířovitý svazek bílé hmoty Gratioletův svazeček. Představuje v podstatě čtvrtý neuron zrakové dráhy, který je tvořen neurity, které vybíhají z buněk laterálního genikuláta a směřují do oblasti fissura calcarina do korových mozkových center. 1.3 Mozková zraková centra Zraková centra jsou umístěna v mozkové kůře okcipitálního laloku a nazývají se area striata (area 17), area parastriata (area 18) a area peristriata (area 19). V area striata končí vlákna Gratioletova svazečku a je zde vlastně konečná přijímací stanice zrakových impulsů. Oblasti arejí 18 a 19 slouží ke zpracování a zhodnocení přijatých impulsů a jsou také místem, odkud jsou vydávány impulsy k motorickému systému oka. Nejsou to však jenom zrakové impulsy, které se v mozkových zrakových centrech zpracovávají, ale přicházejí sem také informace z ostatních oblastí lidského těla. Zkušenost, inteligence a zděděné faktory jsou součástí mozaiky, která doplňuje naše uvědomění si zrakových vjemů. [6] 11
Obr. 1.2.1 Zraková dráha [16] 1.4 Rozlišování intenzity světla Základní informace o schopnosti zrakového systému rozlišovat světelnou intenzitu je obsažena v průběhu zrakové křivky pro vnímání světelných podnětů. Prahová hodnota se mění v závislosti na předešlých podmínkách osvětlení. Například jestliže člověk vstoupí do temné místnosti z osvětleného prostoru, není nejprve schopen vnímat žádný světelný podnět, postupně se však zrakové vnímání zlepšuje. Tento proces zlepšování viditelnosti pokračuje přibližně jednu hodinu. Křivka zrakové adaptace na tmu (obr. 1.4.1) je výsledkem testování minimální hodnoty intenzity světelného podnětu, kterou člověk vnímá během jedné hodiny pobytu v tmě. Skládá se ze dvou částí v první části pomalu klesá; zhruba po 8 min se původní pokles zrychluje; práh se stabilizuje asi po 30 min, i když ještě nepatrně klesá v průběhu jedné hodiny. První 12
část křivky (do 8 min) představuje adaptaci systému čípků, kdežto druhá část odpovídá adaptaci tyčinek. Tato skutečnost se stala podkladem pro tzv. duplicitní teorii vidění. Obr. 1.4.1 Křivka zrakové adaptace na tmu [10] 1.4.1 Duplicitní teorie vidění Duplicitní teorie vidění, tj. rozdílné vidění čípkové a tyčinkové, se zakládá na skutečnosti, že pod určitou úrovní jasu funguje jeden systém světločivých prvků oblast tzv. skotopického vidění (tyčinkové vidění), naproti tomu při vyšších úrovních osvětlení se zapojuje druhý systém tzv. fotopické vidění (čípkové vidění). Mezi těmito dvěma hranicemi není ostrý přechod a uplatňuje se zde tzv. mezopické vidění. Duplicitní povaha vidění má význam v podmínkách velmi nízkého osvětlení. Za denního světla (fotopické vidění) člověk nejlépe vidí přímou fixací, takže obraz předmětu, který chce pozorovat, dopadá na zadní pól sítnice (žlutou skvrnu), zatímco v noci (skotopické vidění) je nejlépe vidět periferií. Již staří astronomové měli zkušenost, že při pozorování hvězdy je třeba se podívat poněkud stranou při pokusu o její fixaci hvězda mizí. Duplicitní teorie je podmíněna anatomickým rozložením smyslových prvků v sítnici. Centrální část sítnice obsahuje jen čípky. Protože tato část sítnice je při nízkých intenzitách světla evidentně slepá, vyplývá z toho, že za těchto podmínek jsou funkční tyčinky. Podporu pro duplicitní teorii vidění přinášejí např. studie různých obratlovců, kteří v závislosti na tom, jaký je převládající způsob jejich života (denní či noční), mají v sítnicí 13
zastoupeny buď převážně čípky, nebo tyčinky. Čistě čípkovou sítnici mají např. některé opice, ještěrky, z ptáků holub. Naopak sítnicí s naprostou převahou tyčinek se vyznačují netopýři, kočka, krysa, z ptáků např. sova. Jiným rysem vidění při nízkém osvětlení je achromaticita, tj. neschopnost rozlišovat barvy. Ty se začínají objevovat při zvyšování intenzity světla, když je dosaženo prahu pro stimulaci čípků. Například v noci bez měsíčního světla barvy nelze rozeznat, zatímco při úplňku (mezopická oblast) barvy rozpoznat lze, i když ne zcela přesně. 1.5 Rozlišování barev Lidské oko je citlivé na světelné paprsky v oblasti spektra 400-760 nm, tj. oblast viditelného světla, které leží mezi zářením ultrafialovým a infračerveným. Paprsky, jejichž vlnová délka je kratší než 400 nm, jsou za normálních okolností pohlcovány čočkou, záření o vlnové délce kratší než 315 nm je pro oko škodlivé, protože je pohlcováno rohovkou. Při testování citlivosti oka na různé složky světelného spektra za fotopických a skotopických podmínek se objeví dvě rozdílné křivky citlivosti na barvy (Obr.1.5.1). Za fotopických podmínek jsou čípky nejvíce citlivé na vlnovou délku světla okolo 555 nm (zelenožlutá barva), nejnižší citlivost mají pro barvu fialovou a červenou. Skotopická křivka má maximum při kratších vlnových délkách, tj. 507 nm (zhruba modrozelená), na červenou barvu nejsou tyčinky v podstatě vůbec citlivé. Tato skutečnost je využívána tam, kde je třeba rychlé adaptace na tmu (např. noční operace ve vojenství). Brýle s červenými skly propouštějí pouze tu část spektra, na kterou reagují jen čípky, kdežto tyčinky zůstávají adaptovány na tmu. Rozdílný průběh spektrální křivky skotopického a fotopického vidění je vlastně podstatou jevu, který popsal Purkyně tzv. Purkyňův jev. V období, kdy se snižuje osvětlení prostředí (např. za soumraku), dostávají předměty červené barvy tmavý až černý odstín, zatímco např. předměty modré se zdají být žlutozelené. V sítnici člověka byly nalezeny tři čípkové pigmenty s absorpčním maximem 445, 535 a 570 nm, které odpovídají modrému, zelenému a žlutému pigmentu. Lidské oko je schopno rozeznat rozdíl vlnové délky 1 nm. Schopnost barevného vidění mají pouze čípky, které k tomu potřebují určitou hladinu osvětlení (tzv. fotopické pásmo vidění). Je-li nižší hladina osvětlení, oko barvy nevnímá (tzv. skotopické pásmo vidění). Smíšením tří základních barev (červené, zelené a modré) lze vytvořit jakoukoliv jinou barvu. Přítomností tří různých 14
fotoreceptorů v sítnici s citlivostí pro tři základní barvy je podmíněno trichromatické barevné vidění. Někteří lidé schopnost barveného vidění nemají. Jedná se o poruchy barvocitu různého stupně, které mohou být vrozené či získané. Většinou se vyskytuje mírnější porucha barvocitu (dichromazie), u které není rozlišována jedna ze tří základních barev. Čípky však nemusí být v sítnici přítomny vůbec (monochromazie). Vrozené poruchy barvocitu jsou nejčastěji spojeny s poruchou vnímání červené a zelené barvy. Pokud je vidění trichromatické, ale poměr vnímání základních barev je změněn, mluvíme o anomální trichromazii. [8,10] Obr. 1.5.1 Křivka skotopické (plná čára) a fotopické (přerušovaná čára) citlivosti lidského oka [10] 1.6 Prostorové vidění Žijeme v prostorovém světě. Optické zobrazení tohoto trojrozměrného světa je však dvojrozměrné. Obraz, který vzniká na sítnici, je plochý. Mechanismus vnímání hloubky prostoru je založen především na skutečnosti, že člověk vidí prostor oběma očima. Zrak však disponuje možnostmi, jak rozeznat třetí dimenzi prostoru, tj. hloubku prostoru, i monokulárně. Sami se můžeme snadno přesvědčit, že po zavření jednoho oka stále vnímáme prostorové rozložení předmětů, přestože obraz prostoru na sítnici je dvojrozměrný a předměty umístěné v různé vzdálenosti od oka se promítají na totéž místo. Mnohé z klíčů monokulárního vnímání vyplývají ze zrakové zkušenosti příkladem může být relativní velikost předmětů. Strom značně vzdálený od pozorovatele vytvoří na sítnici obraz, který může být stejný nebo menší než např. obraz tužky držené před očima. 15
Zkušenost však pozorovatele poučila, že strom má nepoměrně větší rozměry než tužka, a že se proto nachází ve větší vzdálenosti od oka. Podobnou informaci přináší např. lineární perspektiva. Ze zkušenosti člověk ví, že se paralelní linie (obr. 1.6.1) sbíhají se zvětšováním vzdálenosti od pozorovatele. Předměty se jeví o to menší a těsněji u sebe, čím jsou od nás vzdálenější. Další klíč pro monokulární odhad vzdálenosti poskytuje změna barvy se vzdáleností. Vzduch není stejně propustný pro všechny vlnové délky světla, a proto objekty značně vzdálené ztrácejí barvu, stávají se modrošedé až temné (např. les v dálce). Tato skutečnost vede naopak za jasných dnů, kdy je vzduch průzračný, ke zdánlivému přiblížení dalekých objektů (např. pohoří). Při pohybu pozorovatele poskytuje informaci o hloubce prostoru jev nazývaný paralaxa: jestliže se pohybuje vpřed, vzniká dojem, že předměty blízké se pohybují v opačném směru, kdežto předměty vzdálené se pohybují s ním. Jestliže dopadá světlo na nepravidelný předmět, vznikají stíny, a části silněji osvětlené, vystupují do popředí. Ze stínu můžeme usuzovat na hloubku (obr. 1.6.2). Obr. 1.6.1 Hloubka a perspektiva obrazu [10] 16
Obr. 1.6.2 M.C. Escher, Kreslící ruce [22] 17
2 Psychologická podstata vnímání Prostřednictvím vnímání (percepce) člověk poznává své okolí, diferencuje známé a neznámé podněty či situace, a na základě těchto informací se ve svém prostředí orientuje. Chápání vizuální skutečnosti je proces, kterému se člověk učí od útlého mládí. Kvality vnímání se zákonitě mění, od pouhého výčtu předmětů v raném dětství, přes chápání dílčích vztahů dětmi, až po více či méně adekvátní odrážení i značně složitých jevů dospělými. Vnímání je charakterizováno jako bezprostřední smysluplné odrážení senzorického pole subjektem. [1] Děje se tak pomocí smyslů, jako jsou zrak, sluch, čich, chuť, hmat aj. Východiskem vnímání jsou smyslová data. Zpracováním smyslových dat vznikají vjemy, na jejichž tvorbě se podílí analyticko-syntetická činnost mozku, zejména mozkové kůry. Naše vnímání je nepřetržitým selektivním procesem. Z více nebo méně nejednoznačně organizovaných podnětů smyslových orgánů dochází pomocí jistých procesů k výběru. Tento selekční proces tzn. to, co organismus skutečně vnímá je dán učením, ale závisí také na motivaci, tedy na individuálních potřebách vnímajícího. Základní charakteristiky, event. zákonitosti procesu percepce, lze charakterizovat následovně: 1. z objektů, které jsou v zorném poli člověka, jsou vnímány pouze některé zákon selekce, 2. ty objekty, event. části celků, které jsou přijímány jako první, bývají pro utváření vnímaného celku významnější než později přijaté informace efekt primárnosti, 3. v průběhu percepčního procesu se uplatňuje minulá zkušenost, tzn. že výběr určitých objektů, jejich detailů či znaků je vždy ne zcela uvědomovaně ovlivněn předchozím vnímáním (tvary, souvislosti) a zkušeností zákon interference, 4. v průběhu percepce dochází k utváření podvědomých hodnotících hledisek spojených s vnímanými objekty, 5. proces percepce je subjektivním dějem, 6. k základním předpokladům percepce patří adekvátní úroveň smyslů a senzitivita jedince. 18
Vnitřní obraz vnímaného objektu se z výše naznačených důvodů nekryje zcela s realitou a je stále postupně dolaďován. Vnitřní obraz vnímané skutečnosti se stává do značné míry autonomním. Například popis určitého místa různými osobami může znít rozdílně, i když všichni souhlasí s tím, že se jim to místo líbí. Zkušenost, postoj, vědění, ale i momentální citové stavy hrají svou úlohu při vnímání. [7] 2.1 Vztah figury a pozadí Při vnímání vjemových struktur se uplatňují vrozené tendence k utváření struktur ve vnímání, tj. k určitým figurám (to, co je dominantní, v popředí, vystupující jako vlastní objekt). Jako tvar můžeme něco vnímat jen tehdy, pokud se to odráží od nějakého pozadí (to, co je za figurou, v jejím okolí, něco málo zřetelného). Zrakové pole si pozorovatel rozděluje na figuru a pozadí - jen malá část, které pozorovatel věnuje pozornost, se odděluje ostře a členitě od dále nestrukturovaného pozadí. Obr. 2.1.1 Rubinův pohár [17] Obr. 2.1.2 Malé plochy jsou chápány jako figury, velké jako pozadí [3] 19
2.2 Zákony organizace 1. Zákon blízkosti: Blízko u sebe ležící body nebo linie jsou spojovány do figury. Sousední elementy jsou chápány spíše jako patřící k sobě, než podobné, které jsou vzdálenější (obr. 2.2.1). 2. Zákon uzavřenosti: Orámované plochy chápeme spíše jako figury (obr. 2.2.2). 3. Zákon zkušenosti: Zkušeností se pokoušíme spojovat prvky ve věci již známé. U abstraktních obrazů se pokoušíme vyčlenit figuru, která se podobá figuře známé (obr. 2.2.3, 2.2.7). 4. Zákon pregnantnosti: Existují tendence vidět linie a hrany nepřerušeně. Tam, kde jsou linie přerušeny, vnímají pozorovatelé linie uzavřené, chybějící části si doplňují (obr. 2.2.4). 5. Zákon společného osudu: celek vytvářejí prvky, které mají společný osud, např. stejný směr (obr. 2.2.5). 6. Zákon podobnosti: Podobné prvky jsou považovány za sounáležící a spojujeme je do jedné figury. Obr. 2.2.1 Obr. 2.2.2 Obr. 2.2.3 Obr. 2.2.4 Obr. 2.2.5 20
Obr. 2.2.6 Blízkost může způsobit, že se objekty jeví podobnější než ve skutečnosti jsou. Stejná figura, která mezi antilopami vypadá jako antilopa, se ve společnosti ptáků jeví jako pták. [3] Obr. 2.2.7 Victor Vasarély Zrození formy odchýlením přímky [3] 21
3 Představy Představa je vybavený obraz předmětu nebo jevu na základě vnímané skutečnosti uchované v paměti. [5] Ve srovnání s vjemy jsou představy méně jasné, méně zřetelné, nestálé a chybí jim detaily. Tyto vlastnosti představ obecně platí pro většinu lidí. Ve výjimečných případech se může představa velmi blížit vjemu tzv. eidetická představa. 3.1 Eidetické představy Existují lidé, kteří mají schopnost neobyčejně živých představ, které se v jasnosti a přesnosti rovnají právě probíhajícímu vnímání. Tito lidé (eidetikové) mohou představovaný obraz popsat tak, jako by jej přímo vnímali. Tyto představy se však vážou na poměrně vzácné eidetické schopnosti (fotografická paměť), které jsou zvláště výrazné v dětství. Eidetiky je možno testovat pomocí stereogramů obrazy skládající se z mnoha malých bílých a černých bodů. Vzory obou obrazů se od sebe odlišují velmi málo. Jestliže pozorujeme takové obrázky stereoskopem, vidíme písmeno nebo číslici. Fixuje-li eidetik např. krátce levý vzor levým okem a krátce nato pravý vzor pravým okem, může v představě spojit oba obrazy v jeden a poznat písmeno nebo číslici. Obr. 3.1.1 Stereogram [20] 22
3.2 Halucinace Halucinaci můžeme označit jako určitou formu představy, u které jedinec pociťuje realitu, i když chybí vnější podnětová energie. Jedná se o vážnou poruchu vnímání. Takto nemocní lidé mají zvýšený pocit pravdivosti zážitku a nejsou schopni kritického ověření jeho pravosti. Příčiny halucinací jsou různé, např.: Silné emocionální zatížení Stres (tělesné či duševní přetížení) Senzorická deprivace (chybění jakéhokoliv smyslového podnětu nebo nedostatek zajímavých senzorických vstupních informací může se vyskytovat např. v izolaci ve tmě, při dlouhotrvajících jízdách na dálnicích, apod.). Únava podporuje výskyt halucinací, protože snižuje kontrolní funkci mozku. Spánková deprivace Hypnóza Halucinogenní drogy Halucinace mohou mít různý obsah (např. vizuální, audiovizuální, apod.) a jsou typické pro určitá psychická onemocnění (např. schizofrenii). 3.3 Pseudohalucinace Pseudohalucinace jsou zdánlivé vjemy vznikající bez vnějšího podnětu, kdy však jedinec připouští omyl a je schopen kritické opravy. 3.4 Iluze O iluzi se hovoří, pokud je vjem vyvolán skutečným vnějším podnětem, ale je zkreslený, neodpovídá plně realitě. Senzorické podněty jsou interpretovány jinak; např. unavený řidič pokládá dopravní značku na okraji silnice za stojícího člověka, apod. [3,5,9] 23