MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO

MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA RODINNÉ VÝCHOVY A VÝCHOVY KE ZDRAVÍ MENTÁLNÍ ANOREXIE A MENTÁLNÍ BULIMIE Bakalářská práce BRNO 2010 Vedoucí práce: PhDr. Mgr. Lenka Procházková Vypracovala: Šárka Ambrozová 1

Bibliografický záznam AMBROZOVÁ, Šárka. Mentální anorexie a mentální bulimie: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra rodinné výchovy a výchovy ke zdraví, 2009. 35 l. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Mgr. Lenka Procházková. Anotace Bakalářská práce Mentální anorexie a mentální bulimie se zabývá příčinami a moţnou prevencí poruch příjmu potravy. Popisuje základní příznaky vyskytující se u jedince s mentální anorexií či mentální bulimií. Zjišťuje dopad, který mají poruchy příjmu potravy na ţivot člověka a jeho rodinu. Seznamuje s kasuistikami dívek, u nichţ byla diagnostikována mentální anorexie či mentální bulimie. Annotation The Bachelor thesis called Anorexia nervosa and bulimy nervosa deals with the causes and possible prevention of eating disorders. Describes the basic symptoms occurring in individuals with anorexia nervosa or bulimia nervosa. Detects impact the eating disorders on the lives of human and his family. Inform us with a case history of girls, which was anorexia nervosa and bulimia nervosa diagnosed. Klíčová slova Poruchy příjmu potravy, mentální anorexie, mentální bulimie, redukční diety, záchvatovité přejídání, kasuistika Keywords Eating disorders, anorexia nervosa, bulimy nervosa, reducing diets, binge eating, casuistry 2

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně na základě výzkumů a literatury, která je uvedena v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne: 23.3.2010 ----------------------- Šárka Ambrozová 3

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí práce PhDr. Mgr. Lence Procházkové, za odborné vedení, cenné rady a ochotu při psaní mé bakalářské práce. 4

Obsah ÚVOD 6 1 TEORETICKÁ ČÁST..... 7 1.1 Historie poruch příjmu potravy.. 7 1.2 Poruchy příjmu potravy.... 9 1.2.1 Moţná prevence poruch příjmu potravy..... 11 1.2.2 Léčba poruch příjmu potravy.. 12 1.2.3 Nebezpečí diet 13 1.3 Mentální bulimie..... 14 1.3.1 Příčiny mentální bulimie 14 1.3.2 Projevy a příznaky mentální bulimie. 15 1.3.3 Přejídání. 18 1.3.4 Zvracení..18 1.4 Mentální anorexie... 19 1.4.1 Příčiny mentální anorexie 21 1.4.2 Projevy a příznaky mentální anorexie 21 1.4.3 Přejídání. 22 1.5 Občanské sdruţení Anabell..... 23 2 PRAKTICKÁ ČÁST.... 24 2.1 Úvod... 24 2.2 První kasuistika.... 25 2.3 Druhá kasuistika. 28 ZÁVĚR... 32 POUŢITÁ LITERATURA..... 33 5

ÚVOD Poruchy příjmu potravy jsou jedním z nejčastějších a pro svůj chronický průběh, závaţné somatické, psychické a sociální důsledky, zároveň i jedním z nejzávaţnějších onemocnění dospívajících dívek a mladých ţen. Některé příznaky mentální anorexie je moţné pozorovat aţ u 6 % dívek na konci puberty (Krch, 1999). Mentální anorexie je porucha příjmu potravy charakterizována zejména úmyslným sniţováním tělesné hmotnosti. Termín anorexie však můţe být v mnoha případech zavádějící, protoţe nechutenství nebo oslabení chuti k jídlu je spíše aţ sekundárním důsledkem dlouhodobého hladovění (Krch, 1999). Mentální bulimie je porucha příjmu potravy charakterizována zejména opakujícími se záchvaty přejídání, spojenými s přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti (Krch, 1999). Komplexní charakter mentální anorexie a mentální bulimie, jejich závislost na kulturních vlivech a křehká hranice mezi normou a patologií je staví na pomezí psychiatrie, lékařství, psychologie a dalších oborů (Krch, 1999). Práce je členěna na teoretickou a praktickou část, přičemţ teoretický oddíl pojednává o historii poruch příjmu potravy, jejich moţné prevenci a léčbě. Dále je první kapitola věnována příčinám, projevům a moţným následkům mentální anorexie a mentální bulimie a zmiňuje se i o přejídání a zvracení. Praktická část je zaloţena na kvalitativním výzkumném šetření a představuje podrobné kasuistiky dívek s poruchami příjmu potravy. Hlavním cílem bakalářské práce je podat základní informace o rodinných, emocionálních a zdravotních problémech vyskytujících se u poruch příjmu potravy a upozornit na nepřiměřenou a nedostatečnou primární prevenci. 6

1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 HISTORIE PORUCH PŘÍJMU POTRAVY Uţ po dlouhá staletí jsou popisovány nejrůznější formy narušeného příjmu potravy. Dlouho známý je například jev zvaný ruminace neboli vracení rozkousaného sousta zpět do úst k dalšímu ţvýkání. Od starověku je také známá pica, touha po jídlech nebo látkách, které jsou nevhodné ke konzumaci. Také obezita, která je fyzickým projevem relativní nadvýţivy, byla rozpoznána uţ v plastikách z doby kamenné (Krch, 1999). Odmítání jídla patřilo v průběhu dějin k běţným příznakům řady ochromujících somatických poruch, ale také k široké škále psychiatrických syndromů. Po řadu staletí však odmítání jídla nebylo pokládáno za primárně patologický jev. Extrémní dodrţování půstu bylo původně součástí sebetrestajících nebo asketických praktik mnoha zboţných křesťanů. Termín mentální anorexie implikuje, ţe porucha pramení z neurotické ztráty chuti k jídlu. Odkazy na termín anorexia lze najít jiţ ve starověkých lékařských pramenech. V antických dobách tento termín jednoduše označoval stav nedostatečné orexis, to znamená celkové únavy. Galén pouţíval tento termín v uţším slova smyslu jako absenci chuti k jídlu, nebo odpor k jídlu a obvykle uţíval pojem asitia, k popisu odmítání potravy. Na počátku devatenáctého století se objevuje termín nervová anorexie a to hlavně ve francouzské literatuře. Ve svém pojednání o ţenských chorobách, rozlišuje v roce 1840 Fleury Imbert, francouzský fyziolog a frenolog, kromě bulimie ještě dva druhy anorexie: gastrickou anorexii a nervovou anorexii. První typ anorexie je především poruchou zaţívání, zatímco u druhého typu, nervové anorexie, pacienti odmítají jíst, protoţe mozek nevyvolává signál chuti k jídlu. Ve Francii se od devadesátých let devatenáctého století mentální anorexie stala běţně uţívaným lékařským termínem. Byl to však britský lékař William Gull, který v roce 1874 úspěšně zavedl termín anorexia nervosa (Krch, 1999). Jak uvádí Krch (1999), ve druhé polovině devatenáctého století se začínají objevovat první věrohodně popsané případy mentální anorexie. William Stout Chipley, hlavní lékař ústavu pro duševně nemocné v Kentucky, popsal v roce 1859 tzv. sitiománii, která byla tehdy označována jako chorobné nechutenství. O rok později otiskl francouzský lékař Louis Victor Marcé článek o zvláštní formě hypochondrického deliria. Sledoval několik dospívajících dívek, které trpěly nechutí k jídlu nebo bolestivým zaţíváním. Zpočátku byla mentální anorexie všeobecně povaţována za duševní poruchu. V roce 1941 hamburský 7

patolog Morris Simmonds objevil u některých pacientů léze v podvěsku mozkovém a mentální anorexie začala být spojována se Simmondsovou chorobou. Od šedesátých let dvacátého století získává mentální anorexie pověst moderní a záhadné choroby, především díky významným publikacím Hilde Bruchové a Mary Selvini Palazzoli. Jak uvádí Krch (1999, str. 29) Podobně jako termín anorexie, má i pojem bulimie vlastní rozsáhlou historii. Podle Plutarcha pojem bolimos označoval zlého démona a původně měl znamenat velký hlad. Později filologové však tvrdí, že výraz pochází z řeckých slov bous (vůl) a limos (hlad), popisuje tak velký hlad, při kterém by člověk dokázal sníst celého vola. Různé významy pojmu bulimie přetrvaly z dob antiky aţ do začátku moderní doby. V osmnáctém století rozlišovali někteří nosologové aţ sedm druhů bulimie. Čtyři z nich byly symptomatické a byly provázeny příznaky (průjem, křeče). Primární idiopatická bulimie byla rozdělována do tří kategorií: bulimia hellonum (nadměrný hlad), bulimia syncopalis (omdlévání z hladu) a bulimia emetica (přejídání se zvracením). V roce 1979 britský psychiatr Gerald Russell poprvé pouţil termín bulimia nervosa, označující silné a neovladatelné nutkání se přejídat ve spojení s chorobným strachem z tloušťky. Dodnes však přetrvávají spory o tom, zda je mentální bulimie skutečnou samostatnou klinickou diagnózou (Krch, 1999). V roce 1983 v ČR vznikla první specializovaná jednotka pro poruchy příjmu potravy na Psychiatrické klinice v Praze podle vzoru specializované jednotky v Belgii v Kortenbergu. Od roku 1989 je k dispozici Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci, kde se také věnují léčbě poruch příjmu potravy a od roku 1992 také v Jablonci nad Nisou. Nově vznikly jednotky pro poruchy příjmu potravy při Olomoucké psychiatrické klinice (1997) a Psychiatrické léčebně v Opařanech (Sekceppp [online], 2009). V roce 2002 vzniklo Občanské sdruţení Anabell, které nabízí pomoc a podporu osobám, postiţeným i ohroţeným poruchami příjmu potravy hledat a nalézat východiska k řešení problémů (Anabell [online], 2009). 8

1.2 PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY Poruchy příjmu potravy jsou psychické poruchy projevující se posedlostí jídlem a fyzickým vzhledem. K nejčastějším poruchám příjmu potravy patří mentální anorexie a mentální bulimie. Mentální anorexie se nejčastěji vyskytuje u mladých dívek a ţen, ale můţe postihnout i chlapce (u nás se uvádí asi 3 %). Zpočátku se anorexie projevuje jako běţná péče o tělesnou váhu, která se však postupně vymyká kontrole a postiţená osoba se ocitá v začarovaném kruhu fanatického hubnutí a přehnaného tělesného cvičení. Lidé postiţení mentální bulimií naopak jedí přehnaně často nebo v záchvatech nezvladatelné ţravosti a dokáţou sníst najednou aţ několik tisíc kalorií. Asi 1 % nemocných mentální bulimií trpělo i mentální anorexií (Kolektiv autorů, 2001). Dle Cohen (2002, str. 101 102) Poruchy příjmu potravy nejsou běžné, ale znepokojení kvůli jídlu ano. Je pravda, že nadváha s sebou přináší riziko úmrtí na různá onemocnění, např. na srdeční choroby. Ale je také pravda, že větší riziko úmrtí obnáší podváha. Mnoho lidí projde léty dospívání relativně bez problémů, ale pro některé není tento přechod tak přímočarý. Vnější rysy, nejčastěji vzhled, jsou pro ně nade vše důležité. Mentální anorexie a mentální bulimie jsou závaţná onemocnění, která poznamenávají a ohroţují nejen tělo nemocného, ale také jejich duši. Projevy poruch příjmu potravy ničí nejen mladého člověka, ale poznamenávají také celou rodinu (Krch, Richterová, 1998). Jak uvádí Krch (2005), mentální bulimie je porucha charakterizována především opakujícími se záchvaty přejídání, spojenými s přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. K určení diagnózy mentální bulimie je třeba tří základních znaků: 1. opakující se epizody přejídání, 2. opakující se nepřiměřená nebo přílišná kontrola tělesné hmotnosti, coţ kromě vyvolaného zvracení, zneuţívání projímadel a léků na odvodnění, zahrnuje také opakující se hladovky a nadměrné cvičení, 3. přítomnost charakteristického a nadměrného zájmu o tělesný vzhled a tělesnou hmotnost, v závislosti na těchto hodnotách se pohybuje i sebehodnocení nemocného. Mentální anorexie je porucha charakterizována zejména úmyslným sniţováním tělesné hmotnosti. Anorektičky neodmítají jídlo proto, ţe by neměly chuť, ale proto, ţe nechtějí jíst. K určení diagnózy mentální anorexie je třeba tří základních znaků: 9

1. aktivní udrţování nízké tělesné hmotnosti (pod 15% normální tělesné váhy, coţ u starších dívek odpovídá váze niţší neţ 17,5 BMI), 2. strach z tloušťky, který přetrvává i přes velmi nízkou tělesnou hmotnost, 3. amenorea u ţen - porucha menstruačního cyklu v případě, ţe nejsou podávány hormonální přípravky (Krch, 2005). S rostoucím výskytem poruch příjmu potravy přibývá i netypických pacientů, kteří nemusí splňovat všechna diagnostická kritéria. I tyto vyhraněné nebo atypické případy však mohou mít závaţné psychické a zdravotní potíţe. V některých případech můţe později dojít k úplnému rozvoji všech příznaků (Krch, 2003). Jak uvádí Krch (1999, str. 13) Pravděpodobně první starostí člověka bylo neumřít hlady. Potřeba nasycení (obživný pud) přirozeně určuje i uspokojení ostatních potřeb, od reprodukčního instinktu až po seberealizaci. Jídlo je nenahraditelným zdrojem základních živin a jednou z podmínek somatického a psychického zdraví. Nedostatek energie nebo některých živin může být příčinou závažných poruch a naopak změny v chuti k jídlu, příjmu potravy a tělesné hmotnosti mohou signalizovat rozvoj somatické a duševní poruchy od banální únavy a nachlazení až po závažná onemocnění. Existuje bohatá odborná literatura i různé laické dohady o tom, co zapříčiňuje poruchy příjmu potravy a nápadný růst jejich výskytu v posledních desetiletích. Dnes většinou existuje shoda v tom, i přes různé dohady a hypotézy, ţe se na jejich vzniku a rozvoji podílí celá řada různých faktorů, mezi kterými převládají ty, které jsou významné i z hlediska drţení diet (Krch, 2003). Jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro rozvoj poruch příjmu potravy je ţenské pohlaví. Stačí být ţenou a riziko mentální bulimie a mentální anorexie je nejméně 10x vyšší. Poměrně vzácný výskyt mentální anorexie a mentální bulimie u muţů vedl některé autory k závěru, ţe tito muţi mají sklon k homosexualitě nebo, ţe mají narušený sexuální ţivot. Příčinná souvislost mezi poruchou sexuálního zaměření a poruchou příjmu potravy se ale neprokázala. Chudý sexuální ţivot, ať uţ u muţů nebo u ţen, souvisí s řadou obtíţí, dlouhodobým hladověním a podvýţivou, které přesouvají pozornost jiným směrem (Krch, 2003). Jak zmiňuje Krch (2002, str. 55) Do souvislosti s poruchami příjmu potravy jsou dávány i poruchy nálady a emocionální problémy. Existuje shoda v tom, že negativní sebehodnocení a pocity nedostačivosti významně zvyšují riziko vzniku mentální anorexie. Ve světě nekriticky oceňujícím vyhublou štíhlost a v období nejistoty dospívání představuje hubnutí 10

a sebekontrola v jídle lákavou cestu jak posílit sebevědomí. Striktní diety, nadměrné cvičení nebo zvracení pak mohou vzbuzovat dojem, že se člověk dokáže kontrolovat a přiblížit vysněnému ideálu. 1.2.1 Možná prevence poruch příjmu potravy Problém mentální anorexie a mentální bulimie je vţdy spojen se strachem z jídla, se strachem z nadváhy a někdy i se strachem z dospělosti nebo z odpovídající sexuální role. Kaţdý strach má reálné kořeny a pomáhá, kdyţ se mu dokáţeme postavit. Proto je i nejlepší prevencí poruch příjmu potravy zbytečně v dětech neposilovat strach z některých potravin a nadváhy, ale na druhé straně jim vytvářet prostor pro stabilizaci přiměřených jídelních návyků. V tomto směru vţdy platí, ţe to co je únosné pro chlapce, nemusí být bezpečné pro děvčata a naopak. Z hlediska poruch příjmu potravy je nejbezpečnější předcházet moţnosti drţet redukční diety. Z komplexnějšího hlediska je prevence poruch příjmu potravy vţdy spojena s prevencí obezity. Proto by na školách neměly být snadno dostupné automaty na lahůdky, ţvýkačky a slazené nápoje a děti by i na vyšším stupni měly mít dostatek času na jídlo. Oběd by měly stihnout do dvou hodin odpoledne (Krch, 2003). Pohybová aktivita dětí je nezbytná, ale měla by mít více relaxační a méně výkonový charakter. Na druhé straně je do ní třeba aktivně zapojit i zlenivělé, obratně manipulující děti starších ročníků. Poznámky na tělesný vzhled dětí staršího školního věku, skandalizace nadváhy a neobratnosti můţe mít stejně těţké následky jako šikana. Mnoho dívek, trpících poruchami příjmu potravy, dává vznik těchto poruch do souvislosti s komentářem spoluţáků a někdy i učitelů na jejich tělesný vzhled. Z tohoto důvodu by se nikdy neměly ve škole zveřejňovat údaje o tělesné váze dětí a rodiče či školní pracovníci by se měli zdrţovat přílišných komentářů na jejich tělesné proporce. Přímé varování před mentální anorexií nebo mentální bulimií většinou nepomáhá a mnoho dívek či ţen začalo zvracet nebo nadměrně hubnout po tom, co se seznámily s příběhem nějaké bulimičky nebo si něco přečetly o anorexii. To, co pomáhá, je varování, ţe diety, zvracení a projímadla jsou nejenom nebezpečná, ale dlouhodobě i neúčinná (Krch, 2003). Krch (2003) uvádí, ţe navození zvracení posiluje mylná představa, ţe zvracením se tělo zbaví veškeré energetické hodnoty snědeného jídla. Zejména cukry, které se začínají štěpit uţ v ústech, dokáţe lidské tělo zpracovat velmi rychle. To také vysvětluje proč ţeny, 11

které zvrací po kaţdém jídle, nemusí ještě hubnout. Zvracení oslabuje strach z tloušťky a tak vede k častějšímu přejídání. Podobně nebezpečná a především zcela neúčinná jsou i projímadla. Jen málo dívek, které uspokojí krátkodobé sníţení váhy po uţití projímadel, si uvědomuje, ţe se jen rychleji vyprázdnily a dočasně zbavily tekutin. Uţití projímadla totiţ nemá ţádný vliv na regulaci tělesné hmotnosti, protoţe způsobují především vyprázdnění tlustého střeva, které nastane tehdy, kdy uţ byla energie vyuţita v tenkém střevě. Zácpa spojená s uţíváním projímadla naopak posiluje pocit tloušťky (Krch, 2003). 1.2.2 Léčba poruch příjmu potravy Marádová (2007) popisuje, ţe léčba poruch příjmu potravy je zaloţena na třech léčebných postupech: léčba poškozeného organismu způsobeného opakovaným zvracením, zneuţíváním projímadel apod., psychoterapie, která nemocnému poskytne moţnost pochopit příčiny jeho onemocnění, psychoterapie, která je zaměřena na změny stravovacích návyků a ţivotního stylu. Léčba mentální anorexie u dětí je závislá na věku nemocného dítěte a jeho moţnostech spolupráce. Některé kroky nelze odkládat tak jako u starších pacientů a velký důraz je kladen na spolupráci s rodiči, se školou a vrstevníky. Předpokladem úspěchu je zbavit rodiče pocitu viny za problém dítěte a přimět je ke spolupráci. Léčba vyţaduje dohled nad dítětem, který někdy přináší pro dítě bolestivá omezení (Marádová, 2007). Mentální anorexie ani mentální bulimie nejsou problémem, které by nebylo moţné vyřešit a kterému by nebylo moţné porozumět. Skupina pacientů s těmito poruchami je velmi různorodá a kromě dívek, které v zásadě dokáţí zvládnout svůj problém svépomocí, je moţné se setkat s nebezpečně vyhublými anorektičkami a zoufalými, depresivními bulimičkami, které vyţadují hospitalizaci. Ani jejich dramatické zdravotní a psychické obtíţe však nepostrádají srozumitelnou logiku a překvapivě ustoupí, jakmile se jim podaří znovu získat kontrolu nad jídlem. S přiměřeným stravovacím reţimem a odpovídající tělesnou hmotností, deprese, napětí, podráţděnost a egocentrismus mizí, soustředění se zlepšuje a staré zájmy se vrací (Krch, 2003). 12

Jak mentální bulimie, tak mentální anorexie jsou dlouhodobá onemocnění, která ovlivňují, a to závaţným způsobem, osobní i sociální ţivot nemocného, proto neexistuje ţádné jednoduché a bezbolestné léčení. Neexistuje také ţádné zázračné řešení jak se zbavit špatných návyků: přejídání, hladovění, zvracení a závislost na projímadlech. Ostatně ani samotné odhodlání uzdravit se nestačí, je třeba začínat kaţdý den znovu a znovu. Poruchy příjmu potravy jsou srozumitelným problémem s určitým obdobným vývojem, a tím pádem i s poměrně jednoduchými kroky směřujícími k řešení (Krch, Richterová, 1998). Léčba poruch příjmu potravy obvykle vyţaduje dlouhodobou terapii odborníkem, který má bohaté zkušenosti s touto problematikou. Velmi důleţitá je změna postoje nemocných, jejich vztah k jídlu, ke svému tělu a ţivotu. U lehčích případů je výhodnější dlouhodobá ambulantní léčba, protoţe nemocní nejsou vytrţeni z přirozeného prostředí a své problémy se učí průběţně aktivně zvládat. Ani však u vyléčených případů nelze vyloučit jejich případnou recidivu. Nebezpečná mohou být zejména období různých ţivotních krizí a změn, například rozvod nebo snaha rychle sníţit svou váhu po porodu (Krch, Málková, 1993). 1.2.3 Nebezpečí diet Poruchami příjmu potravy jsou ohroţeny všechny ţeny bez rozdílu společenského postavení, rasy i věku, mají však jedno společné a to je v naprosté většině případů redukční dieta. Většina studií prokázala, ţe právě redukční diety zvyšují riziko vzniku mentální anorexie a mentální bulimie aţ osmkrát. Výrazné dietní tendence a nevhodné způsoby kontroly tělesné hmotnosti jsou zřetelné uţ u dívek v osmém a devátém ročníku základní školy. A jiţ v tomto věku se dívky nutí do zvracení, protoţe si přejí zhubnout. Pro jejich chování je charakteristické, ţe vynechávají některá hlavní jídla, nejedí ve škole, nebo nemají čas se v klidu najíst (Marádová, 2007). Dle Marádová (2007, str. 17) Redukční diety hrají klíčovou roli ve všech poruchách příjmu potravy (v případě mentální bulimie a přejídání vůbec). Mnoho lidí se mylně domnívá, že diety jsou jen přiměřenou reakcí na přejídání. S dietou však roste nejen hlad, ale i pozornost věnovaná jídlu a oslabují se možnosti kontroly v jídle. Lidské pocity jsou relativní, a tak i běžné jídlo v malé porci může být po období hladovění pociťováno jako přejedení. Diety mění chuť k jídlu, roste především chuť na sladké, kdy zaţívání pocitu sytosti v kombinaci s přejídáním mohou způsobovat hypoglykémii. Výsledkem všeho je chaotický stravovací reţim a také přesvědčení o ztrátě kontroly nad jídlem (Marádová, 2007). 13

Marádová (2007) tvrdí, ţe je prokázáno, ţe diety jsou základním příznakem mentální anorexie a jedním z hlavních činitelů, které přispívají k rozvoji přejídání a mentální bulimie. Proto je třeba tímto směrem zaměřit i případnou intervenci. Je tedy naprosto nevhodné, aby dívka trpící mentální anorexií jedla méně neţ její spoluţáci nebo svoje chování ukrývala za tzv. racionální nebo zdravou výţivu. A ani dívka trpící mentální bulimií by neměla nahradit přejídání a zvracení redukční dietou. Podávaná stravy by měla mít nutriční hodnotu. Mnoţství stravy musí být natolik vydatné, aby sníţilo pocit hladu. Důleţitý je také stravovací reţim. V zásadě však není potřeba vymýšlet něco jiného, neţ jsou tři hlavní jídla denně a svačina v případě delší pauzy mezi jídly. Pokud nemocný nechodí spát před 20. hodinou, je v rozporu s tradičními předsudky vhodné podávat večeři aţ po 18. hodině (Marádová, 2007). 1.3 MENTÁLNÍ BULIMIE Mezi nejvíce postiţené mentální bulimií patří dospívající dívky kolem 16. aţ 17. roku. Potřeba jíst je u pacientů tak velká, ţe dokáţí naráz zkonzumovat aţ 20 000 kj. To je takové mnoţství jídla, které nedokáţe sníst ani dospělý muţ během celého dne. Později se ale dostaví pocit viny a také snaha zbavit se snědeného jídla zvracením. Lidé trpící mentální bulimií či anorexií také často pouţívají diuretika a projímadla, které jim mají pomoci zbavit se nadměrných kilogramů. Opakované zvracení a uţívání projímadel můţe narušit rovnováhu tekutin a minerálních látek v těle (Růţičková [online], 2009). Na rozdíl od lidí s mentální anorexií zůstává mentální bulimie utajena i po celá léta, protoţe její oběti si udrţují normální váhu a přejídání i vyprazdňování provádějí v tajnosti (Krch, 2003). Jak uvádí Balch, Phyllis (1998, str. 206) Mentální bulimie je stravovací porucha, charakteristická záchvaty pojídání obrovského množství vysoce kaloricky hodnotných jídel, následovanými vynuceným zvracením za účelem očisty těla od jídla snědeného během záchvatu. Jak jídlo, tak zvracení jsou provozovány v tajnosti. Jde o vážný lékařský a psychologický problém, které může mít vážné komplikace. Bulimie může vést k vážným zdravotním komplikacím, mimo jiné k vředům, vnitřnímu krvácení, hypoglykémii, protrženému žaludku, poškození ledvin, nepravidelnostem srdečního rytmu, zastavení menstruačního cyklu, nízké tepové frekvence a krevnímu tlaku. 14

1.3.1 Příčiny mentální bulimie Příčiny jsou nejčastěji psychologického původu a epizody záchvatů jídla jsou často spojeny se stresem. Přejídání můţe být prostředkem, jakým osoba s mentální bulimií zkouší překonávat emoce. Je to totiţ záminka, která odvede pozornost od nepříjemných nebo nevhodných citových problémů. Lidé trpící mentální bulimií mohou být rovněţ posedlí cvičením, aby dokázali kontrolovat svoji hmotnost. Tato choroba postihuje mnohem častěji ţeny neţli muţe, a to ţeny v profesích přinášejících stres, jako jsou například herečky, modelky či tanečnice. Posedlost kontrolou vlastní hmotnosti můţe rovněţ pramenit ze sociálních faktorů (Balch, Phyllis, 1998). Mnozí jedinci s touto poruchou příjmu potravy přicházejí z rodin, kde byli vystaveni fyzickému nebo sexuálnímu násilí a zneuţívání. Určitým faktorem můţe být i narušení osobnosti. Existují i náznaky moţných fyziologických sloţek této choroby. Lidé s poruchami stravovacích návyků například trpí obdobnou chemickou nerovnováhou organismu, jaká je patrná při klinických depresích. V obou případech dochází k vzestupu hladiny adrenokortikotropního hormonu (ACTH) produkovaného hypofýzou, který blokuje činnost lymfocytů T a tak i imunitu vůči depresím. Lidé trpící bulimií mohou vykazovat rovněţ nízké hladiny neurotransmiteru sérotoninu, které mohou vést k nedostatku jednoduchých uhlohydrátů. Ty jsou obvykle hlavní sloţkou jídel, kterými se lidé trpící poruchami příjmu potravy přejídají (Balch, Phyllis, 1998). 1.3.2 Projevy a příznaky mentální bulimie Jak zmiňuje Balch a Phyllis (1998) k fyzickým projevům mentální bulimie mohou patřit oteklé uzliny v obličeji a na krku, praskání skloviny stoliček, praskání cévek v obličeji, otok slinných ţláz, neustálé bolesti v krku a záněty jícnu. To vše jsou důsledky vynucovaného zvracení. Lţičky nebo slámky, pouţívané k podráţdění ţaludku, musejí být někdy odstraňovány chirurgicky. Pokud je nemoc prohloubena zneuţíváním projímadel, můţe k projevům choroby patřit poškození střev, krvácení z konečníku a průjem. Uţíváním projímadel rovněţ dochází k vyplavování draslíku a sodíku z organismu, coţ můţe mít za následek elektrolytickou nerovnováhu končící dehydratací, svalovými křečemi a případně srdeční zástavou. K dalším příznakům bulimie můţe patřit padání vlasů, ţloutnutí kůţe, předčasné vrásky, páchnoucí dech, extrémní svalová slabost, únava a malátnost. 15

Dle Balch a Phyllis (1998, str. 2008) K překonání mentální bulimie jsou často nutné psychiatrické konzultace, protože příčina je nejčastěji psychologické povahy. Může vzniknout potřeba dlouhodobého napravování sebedůvěry. Podle odborníků z národního institutu pro duševní zdraví (NIMH) Duke university může nedostatek hormonu kontrolujícího chuť k jídlu způsobit projev mentální bulimie. U takto postižených osob jídlo zjevně nevyvolává odpovídající produkci hormonu cholecystokininu pankreozyminu (CCK), který se nachází v tenkém střevě a mozku. Aby se takto postižení lidé cítili uspokojeni jídlem, musí neustále jíst. Diety, hladovění, přejídání se, zvracení a uţívání různých prostředků na hubnutí, to všechno způsobuje řadu obtíţí, které představují váţné ohroţení ţivota a kvality ţivota lidí s mentální bulimií. Největší zdravotní rizika přináší podvýţiva, hladovění a zvracení. Přejedení vyvolává nepříjemný pocit plnosti a nadmutosti. Plnost můţe vést aţ ke ztrátě dechu a dýchavičnosti, protoţe tlak na bránici překáţí dýchání. Výjimečně můţe dojít k poškození ţaludeční stěny. Poměrně časté jsou plynatost, pocity nevolnosti, zácpa a průjem. Po hladovění ţaludek ochabne, coţ vede k pocitům nepříjemného přejedení uţ po malých dávkách jídel nebo změně jídelníčku. Pocity plnosti jsou někdy mylně vykládány jako známka ukládání tělesného tuku (Krch, 2003). Jak uvádí Krch (2003), mnoho bulimiček si svoje nevhodné jídelní postoje a chování snaţí zdůvodňovat škodlivostí přejídání nebo nadváhy. To, co je však mnohem nebezpečnější, jsou zdravotní důsledky nedostatečné výţivy a vyhublosti, mezi které patří: citlivost na chlad, celková únava, svalová slabost a spavost, pravidelně se opakující poruchy spánku, zaţloutlá, praskající pleť, nadměrný růst ochlupení po celém těle, řídké, suché a lámající se vlasy, zvýšená kazivost zubů, zpomalení funkce střev, která vede k zácpě, nepravidelná menstruace, srdeční obtíţe, zejména bradykardie a arytmie, oslabený krevní oběh, chudokrevnost, pomalý puls, zvýšená hladina cholesterolu v krvi, nedostatek ţivin poškozuje játra, která nejsou schopna vyrábět dostatek tělesných bílkovin a tím pádem dochází k otokům, 16

odvápnění kostí, které jsou tenké a křehké, slabý močový měchýř, častější nucení na močení, pocity nevolnosti spojené se zmenšením ţaludku (v důsledku zvýšeného působení ţaludečních šťáv můţe dojít ke vzniku ţaludečních vředů), oslabení celkové obranyschopnosti organismu, u mladých dívek se můţe zpomalit růst a opozdit puberta. I různé psychické a sociální obtíţe patří mezi základní příznaky mentální bulimie, která významným způsobem narušuje psychickou pohodu, osobní a společenský ţivot nemocného. Fyzické problémy, neuspokojivý jídelní reţim a s ním spojený hlad nebo chuť se přejíst na sebe váţou stále větší pozornost a zasahují do kaţdodenního ţivota nemocného. Myšlenky na jídlo, nutkání jíst a neschopnost dosáhnout nemoţného navozují pocity viny, selhání, neschopnosti a deprese, které mohou být přenášeny i do jiných oblastí ţivota. Postupně ubývá energie a zájem o jiné věci neţ o jídlo a tělesný vzhled a díky tomu se sniţuje moţnost odvést pozornost k jiným tématům a nacházet uspokojení v něčem jiném. Současně vzrůstá zájem o vlastní osobu a problémy, tzv. egocentrismus, a mezi pocity převaţuje sebelítost. To se samozřejmě projeví i ve vztahu s ostatními lidmi, doma, mezi kamarády i v práci. Tak jako dlouhodobý pocit vnitřního neuspokojení vede k depresi, bývá osamělost důsledkem dlouhodobě neuspokojivých společenských vztahů. V obou případech se tak sniţuje schopnost přizpůsobení se a zvyšuje se moţnost nepřiměřených reakcí (Krch, 2003). Zatímco v případě v mentální anorexie, pacientky obvykle jídlo odmítají, mezi typické případy mentální bulimie patří naopak nezvladatelné, záchvatovité přejídání následované snahou vykompenzovat nadměrné mnoţství přijaté potravy tak, aby nedošlo k přibrání na váze. Podle způsobu kompenzace přijaté potravy se mentální bulimie rozlišuje na 2 typy: vypuzující (purgativní) a nevypuzující (nepurgativní). V prvním případě se pacientka snaţí zabránit trávení a vstřebání poţité potravy umělým vyvoláním zvracení, uţíváním projímadel apod. Druhý typ, nevypuzující, kompenzuje hmotnost nadměrným cvičením, odmítáním potravy apod. (Heo [online], 2009). 1.3.3 Přejídání Krch (2003) popisuje, ţe mentální bulimie je balík různých problémů od nízkého sebevědomí přes diety aţ k přejídání se. Přejedení je samo o sobě velmi relativní pojem. 17

Kaţdý se někdy přejedl nebo měl pocit, ţe v určitých chvílích ztrácí kontrolu nad jídlem. Přejíst se můţe znamenat ţe: sníte víc, neţ byste chtěli, sníte víc nebo něco jiného, neţ jste zvyklí nebo neţ je vám příjemné, sníte velké mnoţství jídla, neţ je obvyklé, anebo i v nezvyklé kombinaci, ztrácíte během jídla kontrolu nad svým chováním. Pocit přejedení je v těchto případech relativní a obvykle nespočívá v nadměrném energetickém příjmu. Problém je spíše v nereálnosti očekávání, kdy chcete něco, co odporuje poţadavkům vašeho těla nebo v nevhodném jídelním reţimu a skladbě jídelníčku. Většinou jde o dietní omezení spojená se zákazem určitých potravin nebo denních jídel (Krch, 2003). Dle Kulhánek ([online], 2009) Mentální bulimie postihuje obě pohlaví a může se rozvinout od dospívání v podstatě v jakémkoliv věku. Častou příčinou bývá nevyvážené stravování, které může být způsobeno různými dietami. Častým důsledkem pak bývá přibírání na váze, deprese a nespokojenost se sebou samým. Většina bulimiček popisuje epizody přejedení jako záchvat, jako něco neovladatelného a zoufalého. I kdyţ tento dramatický popis v sobě často obsahuje volání o pomoc a subjektivně velmi ohroţující proţitek něčeho, co je děsí, můţe jít skutečně aţ o stav podobný nervovému záchvatu. Hladina krevního cukru, na které závisí pocit hladu, zde hraje významnou roli. Kdyţ hladina krevního cukru klesne pod určitou hranici, cítíme hlad (Krch, 2003). Krch (2003, str. 24) říká V normálním životě je přejedení něčím, čemu není možné se zcela vyhnout. Každý se někdy trochu přejí. Co je však nenormální, jsou dobrovolné hladovky a navozené zvracení. Na počátku léčby většina nemocných sní o snadném řešení a jídelním režimu, který není příliš vzdálen od redukční diety, když to může být mnohem víc, než kolik v poslední době jedli. Za přejedení pokládají všechno, co si nepovolili, často každé teplé jídlo nebo jídlo, které si nepřipravili. Pocit plnosti zaměňují za pocit přejedení. Není možné jíst víc a vyhnout se pocitu přejedení. 1.3.4 Zvracení Jak uvádí (Krch [online], 2009) většina bulimiček začíná zvracet a brát projímadla proto, aby získala kontrolu nad přejídáním. Tyto návyky jsou ale naopak spojeny s oslabením 18

sebekontroly, protoţe sniţují strach z tloušťky. Většina bulimiček však neví, ţe poměrně značná část energie je i v případě zvracení absorbována, takţe při opakovaném zvracení a přejídání naopak přibírají. Nebezpečná a zcela neúčinná, co se regulace tělesné hmotnosti týče, jsou projímadla, která způsobují především vyprázdnění tlustého střeva, které nastane tehdy, kdy uţ byla energie vyuţita v tenkém střevě. Se závaţnými a ţivot ohroţujícími zdravotními důsledky je spojeno zvracení. Nebezpečná je uţ sama skutečnost, ţe velká část bulimiček si musí dávicí reflex vyvolávat prstem nebo různými předměty. Zranění krku a jícnu je velmi bolestivé. Do rány se snadno dostane infekce, můţe dojít ke spolknutí předmětu nebo prasknutí jícnu, které vyţaduje okamţitý lékařský zákrok. Mezi nepříjemné důsledky zvracení patří otoky slinných ţláz, které umocňují dojem opuchlého, kulatého obličeje. Objevují se asi u 1/3 postiţených. Méně nápadným, o to však nebezpečnějším následkem zvracení je narušení rovnováhy tělesných tekutin a solí, které nadměrně zatěţují srdce a ledviny. Vyskytují se u více neţ poloviny častěji zvracejících bulimiček, i kdyţ se nemusí akutně projevovat. Největší problémy působí nízká hladina draslíku, která vyvolává váţné nepravidelnosti srdečního tepu. Důsledkem těchto abnormalit mohou být různé neurologické komplikace jako například křeče, závratě, stavy zmatenosti nebo dokonce ztráta vědomí. Ţaludeční šťávy způsobují záněty a vředy jícnu a erozi zubní skloviny. Řešením je samozřejmě nezvracet nebo si alespoň po zvracení nečistit zuby, mnohem šetrnější jsou výplachy ústní vodou. Smrtelně nebezpečné mohou být některé léky uměle vyvolávající zvracení (Krch, 2003). Podobně jako zvracení jsou i projímadla a diuretika nebezpečným způsobem, jímţ bulimičky usilují o kontrolu tělesné hmotnosti. Také projímadla a diuretika narušují vnitřní rovnováhu tělesných tekutin a solí. Na projímadlech se snadno vytváří závislost a k dosaţení ţádoucího účinku je zapotřebí stále vyšších dávek, které pak způsobují váţné komplikace v oblasti tlustého střeva. Kromě zácpy vyvolávají nevolnost, zvracení a zadrţování tekutin spojené s nepříjemnými otoky. Ve velkých dávkách mohou projímadla poškodit střevní stěnu a narušit vstřebávání bílkovin. Přestat s uţíváním většího mnoţství projímadel můţe být obtíţné a je lepší ho konzultovat s lékařem (Krch, 2003). 1.4 MENTÁLNÍ ANOREXIE Rozšíření mentální anorexie v České republice je srovnatelné se zeměmi Evropy, kde postihuje přibliţně jednu dívku ze dvou set (0,5-0,8 %). Určité příznaky mentální anorexie 19

se však mohou vyskytnout aţ u 6 % dívek na konci puberty. Dieta je stále větším počtem ţen zaměňována za normální jídelní reţim a jen málokterá dívka má reálnou představu o tom, kolik by měla váţit. Narušené jídelní postoje a ohroţující způsoby kontroly tělesné hmotnosti lze proto pozorovat aţ u 10 % mladých ţen (Krch, 2002). Jak uvádí (Horká [online], 2009) Pro mentální anorexii je charakteristické vědomé omezování příjmu potravy, úmyslné snižování hmotnosti nebo udržování podváhy. Děje se tak odmítáním stravy, na začátku nejčastěji omezování tuků a cukrů, později vynechávání jídla i tekutin, dále zneužíváním projímadel, někdy spojené se zvracením. Jak zmiňuje Krch (2002), první příznaky mentální anorexie se zpravidla objevují v období mezi třináctým a šestnáctým rokem. U spousty nemocných tomu předchází období rychlého vzrůstu tělesné váhy v souladu s dospíváním nebo změnou ţivotního stylu a různě motivovaných diet. V posledních letech se stále častěji objevují i ţeny, které uvádějí počátek obtíţí v dospělém věku nebo naopak děvčátka, kterým je méně neţ třináct let. Poruchy příjmu potravy jsou typickou poruchou období dospívání, i kdyţ počátek mentální anorexie se často objevuje jiţ před 14. rokem věku. U časného počátku poruchy je třeba vţdy počítat s moţnými komplikacemi, co nejrychleji vyhledat lékaře a snaţit se zabránit nejdramatičtějším následkům nedostatečné výţivy (Krch, 2002). Krch (2002) popisuje, ţe kromě mentální anorexie je moţné se u dětí setkat s celou řadou dalších jídelních problémů a poruch a to čím dál častěji. Na prvním místě je určitě ztráta chuti k jídlu v souvislosti s nějakým zdravotním problémem, s depresí, s úzkostí, ale také ve spojitosti s nevhodnými jídelními návyky dítěte, ale také jeho celé rodiny. Jestliţe má dítě moţnost jíst jen tehdy, kdy má na něco chuť a výběr jídla záleţí jenom na něm, pak dříve nebo později začne odmítat některá běţná jídla a bude upřednostňovat svoje oblíbené pamlsky. Jejich problémem nebývá podvýţiva, protoţe preferovaná jídla jsou často naopak energeticky velmi vydatná. Mohou mít různé drobné zdravotní obtíţe, které rychle ustoupí, kdyţ rozšíří svůj jídelníček. Závaţnější následky můţe mít vyhýbání se jídlu z emocionálních důvodů. Dítě udává jako důvod, proč nejí, například strach, ţe mu bude špatně, strach z nákazy nebo z udušení. Mentální anorexie byla také popsána jako sekundární onemocnění u organické poruchy např. nádoru hypotalamu. Vzácněji byly také jako precipitující faktory mentální anorexie uváděny somatické nemoci, např. úraz nebo virová choroba. Souvislost s abnormálními postoji k jídlu byla popsána i u dalších somatických chorob, např. cukrovky. Zdá se tedy, ţe lidé s mentální anorexií v minulosti s velkou pravděpodobností trpěli jednou nebo více somatickými chorobami. Vzhledem k důleţitosti proţívání vlastního těla pro rozvoj 20

mentální anorexie je překvapivé, ţe byl její výskyt popsán i u nevidomých od narození (Cohen, 2002). 1.4.1 Příčiny mentální anorexie Aţ dvě třetiny anorektiček dávají vznik mentální anorexie do souvislosti s nějakou ţivotní událostí. Nejčastěji uvádějí různé naráţky a vysmívání se, které se týká tělesného vzhledu, ţivotní změny nebo problémy v rodině. Podle některých odborníků je však objektivita těchto údajů sporná a vyjadřuje spíše osobní názor nemocného a jeho rodiny o tom, co mohlo sehrát roli při rozvoji poruchy (Krch, 2002). Skutečnost, ţe poruchy příjmu potravy se v rodinách anorektiček vyskytují aţ pětkrát častěji neţ v běţné rodině, vedla spoustu autorů k názoru, ţe příčina problému můţe být v rodinách nemocných. Doposud ale nebylo potvrzeno, ţe by existovala nějaká typická anorektická rodina a podobné či stejné charakteristiky jako v těchto rodinách byly zjištěny i v rodinách s jinak chronicky nemocným dítětem. Na druhé straně se můţeme častěji setkat v rodinách pacientek s poruchami příjmu potravy, s dietami, obezitou nebo posedlostí po zdravé výţivě (Krch, 2002). Příčiny mentální anorexie však doposud nejsou příliš jasné. Jako zřejmé rizikové faktory pro rozvoj mentální anorexie byly např. problémy s příjmem potravy v raném dětství, zaţívací problémy v dětství, sexuální zneuţívání dětí, jiné psychiatrické onemocnění, opoţděný gestační vývoj, přítomnost mentální anorexie v rodině a další. Je však zřejmé, ţe svoji roli také hrají faktory genetické a jiţ byly odhaleny některé geny, které by mohly mít souvislost s rozvojem mentální anorexie (Vítek [online], 2009). 1.4.2 Projevy a příznaky mentální anorexie Mentální anorexie v počátečním stádiu vzbuzuje dojem péče o tělesnou váhu formou redukční diety sníţením denních porcí jídla. Mentální anorexie je nechutenství způsobené přehnanými obavami vytvořenými představou měřítek kladených na tělesné tvary. Proto k poklesu hmotnosti dochází výrazně a rychle, aţ ve většině případů vyústí naprostou vychrtlostí. Rychlost rozvoje onemocnění je individuální (Krch, 2002). Mentální anorexie se objevuje v různých věkových obdobích, nejčastěji v období puberty a dospívání. Postihuje především ţenské pohlaví, muţe taktéţ, ovšem v mnohem 21

menším zastoupení. Její projevy jsou velmi typické. Zprvu dochází k přijímání minimálního mnoţství potravy, které anorektičky vyloţeně jen udrţuje při ţivotě. Odmítání potravy se postupně čím dál tím víc vymyká kontrole, aţ se postiţení dostávají do chronického stádia nechutenství, kdy potravu odmítají, nejsou takřka schopni jídlo přijímat a dlouhodobě hladoví. Své odmítání potravy před okolím zakrývají, buď se snaţí stravovat skrytě, aby nebylo patrné, ţe nejí, nebo předstírají, ţe jídlo konzumují a namísto toho jej schovávají a pak se ho tajně zbavují. Úbytek váhy komentují výmluvami a různými zdůvodněními, která si ve většině případů vymýšlí, např. stresem, zvýšeným náporem při studiu, fyzickou aktivitou, cvičením, tomu je však při anorexii rovněţ věnována přehnaná péče motivována snahou nepřibrat na váze a je jejím dalším podstatným příznakem, dále zvýšenou sexuální aktivitou, která je při anorexii naopak významně sníţená, případně mizí, jedná-li se o dospělé jedince, stejně tak mizí menstruační krvácení. Popsané projevy jsou spojené s duševním pozadím anorexie. Proto se také nazývá mentální, tj. psychická anorexie (Krch, 2002). Nechutenství bývá v některých případech střídáno s nezvladatelnou potřebou jídla, tedy ţravostí, kdy je nárazově v krátkém čase pozřeno velké mnoţství jídla bez ohledu na sloţení, a vzápětí je záměrně vyvoláno zvracení, případně je jídlo okamţitě vyzvraceno ihned poté, co bylo zkonzumováno. U lehčích forem mentální anorexie dochází k zneuţívání projímadel, aby byl pokrm z těla co nejrychleji vypuzen ven (Anorexie [online], 2009). 1.4.3 Přejídání Člověk se můţe při normálním jídle cítit přejedený a to obzvlášť ten, který se nějakou dobu omezoval v jídle, nebo který by později jedl méně, neţ jeho tělo potřebuje. Není moţné vyléčit mentální anorexii a nepřibrat. Stejně tak není moţné přibrat, aniţ by člověk nezačal více jíst. Proto se musí anorektičky na začátku léčby cítit přejedené a někdy se i skutečně přejídat, ačkoliv to můţe být velice obtíţné. Měli by jíst nejenom víc, neţ byly v poslední době zvyklé, ale často i víc neţ ostatní lidé. Ztloustnout, respektive doplnit chybějící tukovou hmotu je energeticky velmi náročný proces. To, ţe se musí cítit nějakou dobu přejedené a často se fakticky přejídat ale neznamená, ţe se budou přejídat celý ţivot. Proto je také součástí léčby mentální anorexie úprava jídelníčku a jídelního reţimu. Nestačí jenom přibrat, ale je třeba se naučit normálně jíst. I k tomu však patří občasný pocit přejedení nebo dietní chyba (Krch, 2002). 22

Krch (2002, str. 37) uvádí Přejídání je velký problém také pro anorektičky, které normální jídelní režim vnímají jako přejídání a strachem z přejídání vysvětlují, proč nemohou začít jíst. Přejedení je samo o sobě velmi relativní pojem. Záchvatovité přejídání se mnohdy rozvíjí jako reakce na stres, citové strádání či deprese. Osoby trpící mentální anorexií či mentální bulimií se celý den zabývají jídlem a také všechny jejich proţitky, úvahy a nejintenzivnější pocity, jako jsou strach, vina, očekávání a potěšení, souvisejí s jídlem. Mají také zároveň k jídlu rozporuplný vztah: na jedné straně se na něj těší, na druhé straně se cítí provinile a mají obavy ze ztráty sebekontroly a následného přejídání (Viscojis [online], 2009). 1.5 OBČANSKÉ SDRUŽENÍ ANABELL Občanské sdruţení Anabell nabízí pomoc a podporu osobám, postiţným poruchami příjmu potravy a pomáhá jim hledat východiska k řešení problémů, spojených s nevhodným stravováním. V současné době Občanské sdruţení Anabell poskytuje sociální a zdravotnické sluţby v Kontaktních centrech Anabell v Praze, Brně, Ostravě, Bratislavě a v Plzni (Anabell [online], 2009). Hlavním cílem této organizace je pomoc nemocným s poruchami příjmu potravy, jejich rodinám a blízkým a systematická podpora rozvoje preventivních programů, zejména zvýšením společenského povědomí o těchto poruchách. Od roku 2003 sídlí organizace v Domě lékařských služeb v centru krajského města Brna a poskytuje odborné individuální poradenství (psychologické a nutriční), skupinové programy, provozuje půjčovnu literatury a specializuje se na přednáškovou činnost v oblasti problematiky poruch stravování. V roce 2004 organizace zřídila své regionální pobočky v Praze a Ostravě. Od počátku svého vzniku spolupracuje Občanské sdružení Anabell se Zdravotním ústavem se sídlem v Brně, partnerskou organizací, zejména v oblasti odborné garance a supervize. Společným projektem obou organizací je od roku 2004 Týden pro mentální anorexii a bulimii, který probíhá tradičně třetí květnový týden. Činnost občanského sdružení směřuje k vybudování Denního stacionáře pro léčbu poruch příjmu potravy, ojedinělého zařízení v České republice. (Ševčíková [online], 2009]. 23

2 PRAKTICKÁ ČÁST 2.1 Úvod Praktická část je zaloţena na kvalitativním šetření, které představuje podrobné kasuistiky dívek s poruchami příjmu potravy. Vlastní šetření probíhalo pomocí nestrukturovaného interview, jehoţ záznam byl nahrán na diktafon a později zpracován. Interview s oběma dívkami probíhalo v tichém a klidném prostředí po předchozí domluvě. První interview proběhlo dne 13.11.2009 od 10:00 do 12:00, druhé proběhlo dne 4.12.2009 od 9:30 do 11:00. Hlavními znaky kvalitativního výzkumu jsou dlouhodobost, intenzivnost a podrobný zápis. Výzkumník se soustředí na vše, co se v daném prostředí odehraje a můţe přitom vyuţít audiofonní či obrazové záznamy. Důleţité jsou také zápisy, které si výzkumník dělá během nebo po výzkumu a přitom se snaţí vysvětlovat jevy očima zkoumaného, nikoliv podle svých vlastních názorů (Gavora, 2000). Mezi typické metody kvalitativního výzkumu patří nestrukturované pozorování, interview a metoda ţivotní historie. U kvalitativního výzkumu je důleţité, aby vybraná osoba či osoby byly vhodné, tj. aby měly potřebné vědomosti a zkušenosti z daného prostředí (Gavora, 2000). Interview je výzkumná metoda, která se snaţí zachytit nejen fakta, ale i proniknout do motivů a postojů respondentů. Slovo interview je anglického původu a skládá se ze dvou slov. Inter znamená mezi a view znamená názor nebo pohled. Někdy se také pouţívá místo názvu interview slovo rozhovor. Úspěšnost interview závisí na navození raportu výzkumníkem, tedy o navázání přátelského vztahu a vytvoření otevřené atmosféry mezi respondentem a výzkumníkem. Naopak, chladný, nepřívětivý přístup výzkumníka k respondentovi nepovede k dobrému interview a někdy také můţe vést k odmítnutí respondenta spolupracovat s výzkumníkem (Gavora, 2000). Obsahem interview jsou otázky a odpovědi. V interview se pouţívají jak otázky otevřené, polozavřené, tak i uzavřené, ale většinou se dává přednost otevřeným otázkám před uzavřenými. V průběhu interview můţe výzkumník také otázky přeformulovat, případně poţádat o vysvětlení odpovědi (Gavora, 2000). Interview se dělí na strukturované, polostrukturované nebo nestrukturované: 24

strukturované interview znamená, ţe otázky a odpovědi jsou pevně dány a z časového hlediska je toto interview méně náročné, nestrukturované interview umoţňuje úplnou volnost odpovědi, takové interview přináší většinou nové informace, kompromisem mezi těmito dvěma interview je polostrukturované interview, u kterého se respondentovi nabídnou alternativy odpovědi, ale navíc se zde po respondentovi ţádá objasnění či vysvětlení odpovědí (Gavora, 2000). Další věc, která je pro uskutečňování interview velice důleţitá, je výběr prostředí. Takové prostředí by mělo být tiché, klidné a podle moţností i izolované od jiného dění. I přítomnost jiných lidí při interview můţe vzbudit neţádoucí reakce respondenta. I kdyţ se má interview uskutečňovat v oddělném prostoru, měl by tento prostor být kulturní (Gavora, 2000). Vstupní část interview je zaměřena na motivování a zaujetí respondenta a důleţité je navození osobního vztahu mezi výzkumníkem a respondentem. Při interview je důleţité, aby se výzkumník k respondentovi choval přátelsky, ale zároveň i profesionálně. Interview můţe trvat tak dlouho, dokud výzkumník nezíská dostatečný počet údajů, jedná se tedy o extenzivní výzkumnou metodu (Gavora, 2000). U interview mají být otázky seřazeny do obsahových celků. Z toho tedy vyplývá, ţe průběh a obsah interview musí být promyšlený a interview by mělo být tématicky organizováno. (Gavora, 2000). 2.2 První kazuistika První dívka, která byla ochotná se se mnou podělit o svůj příběh, je Aneta. Anetě je 17 let a nyní studuje 2. ročník Pedagogického lycea ve Znojmě. Aneta je extrovertní typ, hodně volného času tráví se svými kamarádkami, ale přiznává, ţe mezi nimi není taková, které by se dokázala svěřit se svými problémy. Mezi její koníčky patří volejbal, tancování a hraní na kytaru. Aneta začala mít problémy s mentální anorexií ve 14 letech. Zhruba po roce a půl, kdy začala mít pocit, ţe by vše mohlo být v pořádku, se u ní začala projevovat mentální bulimie. Nyní je Anetě 17 let a bulimií trpí nadále. Při výšce 165 cm, byla její nejniţší tělesná hmotnost 42 kg. Aneta si uvědomila, ţe se stala anorektičkou aţ ve chvíli, kdy na ulici nechtěně shodila starší paní kabelku a ta ji začala nadávat do anorektičky. 25

V tu chvíli jsem cítila všechny ty pohledy kolemjdoucích lidí a připadala jsem si jako mimozemšťan, který na tomto světě nemá co dělat. Následky mentální anorexie u Anety byly vypadávání vlasů, lámání nehtů, trpěla velkými depresemi, neustále se klepala zimou a důsledkem byly fialové ruce, ztratila veškerý zájem o sport, přestala se kamarádit se svými přáteli, uzavírala se do sebe a ztratila veškeré sebevědomí. Aneta bydlí se svými rodiči a dvěma bratry v rodinném domě. Rodiče jsou velmi pracovně vytíţeni, proto si Aneta přijde, co se rodičovské péče týče, docela zanedbávaná. Ale i přesto vychází s rodiči velmi dobře, hlavně s tatínkem a tvrdí, ţe právě otec je nejdůleţitější osoba v jejím ţivotě. Kdyţ se rodiče dozvěděli o Anetiných problémech, právě otec byl pro Anetu tou největší oporou a Aneta tvrdí, ţe i on byl důvod proč začít bojovat a nenechat se mentální anorexií a mentální bulimií zničit. S matkou má Aneta také dobrý vztah, ale kolikrát se stává, ţe se pohádají kvůli maličkosti a několik dní spolu nemluví. Matka pracuje 6 dní v týdnu, tudíţ nemá tolik času na vaření, proto si děti často připravují jídla samy. Aneta říká, ţe dost často jedí smaţené hranolky nebo krokety, nebo kolikrát jen sladkosti, které jim posílá babička, se kterou se vidí jen jedenkrát za čtrnáct dní, protoţe bydlí daleko. Aneta se musí také starat o svého mladšího bratra, který chodí do 2. třídy ZŠ. Starší bratr chodí na vysokou školu, kde přes týden bydlí na kolejích a na víkendy se vrací domů. I přesto spolu vycházejí dobře a dokáţí mezi sebou mluvit téměř o všem. U Anety vše začalo tím, ţe ve svých 14 letech váţila cca 60 kg a ostatní spoluţáci (hlavně kluci) se ji smáli, ţe je tlustá, nadávali jí do tlusťocha a hrocha. Záviděla svým spoluţačkám, ţe o ně kluci mají zájem a jí se akorát smáli. Proto se Aneta rozhodla zhubnout za jakoukoliv cenu. Ze začátku jsem vše řešila tím, že jsem prostě nejedla, ale to se nedalo dlouho vydržet, tak jsem se alespoň snažila nejíst po 17 hodině. Jenže uplynula nějaká doba a já jsem stále na sobě nepociťovala, že bych byla o nějaké kilo chudší, proto jsem postupně začala vynechávat večeře, později i obědy a nakonec moje jediné jídlo za celý den byl 1 jogurt a k tomu nějaká zelenina či ovoce. Asi po 3 měsících Aneta zhubla cca 10 kg, ale i přesto nebyla spokojená a stále si připadala tlustá. Do této doby jsem si vůbec neuvědomovala, že bych se mohla stát anorektičkou, prostě jsem chtěla být štíhlá a to bylo moje jediné přání. 26