v teoretické části ráda pokračovala vysvětlením pojmu hodnota a roztřídila hodnoty podle některých autorů. Následně se zamyslím nad duchovním

Úvod Oblast axiologie mne začala zajímat v době, kdy jsem začala cítit zodpovědnost sama za sebe a za svá rozhodnutí. Přemýšlela jsem, která řešení situací jsou správná, a tím pádem mne dovedou k duševnímu klidu, osobnostnímu rozvoji a k jednání, kterým neublížím ani sobě ani nikomu dalšímu. Hledala jsem univerzální pravdu a moudrost, která by mi zaručila správnost mých rozhodnutí. Nikdo nemůže s naprostou jistotou určit co je a není správné, můžeme se snad pouze opírat o naše morální zásady a hodnoty, které jsme během života přijali a jež jsou hybateli našeho jednání; přesto jsem stále hledala nějaké jasnější zadání. Dobrala jsem se časem k jakémusi náhledu, který mne do jisté míry v této oblasti uspokojil. Jedná se o způsob myšlení a životní hodnoty. Ty nám pomáhají rozlišovat co je, a není správné a také určují, jakým způsobem se bude vyvíjet a přetvářet naše prostředí, které lidé svým působením ovlivňují. Je to samozřejmě otázka subjektivního náhledu, které hodnoty a morální zásady jsou správné a které nikoliv. V této oblasti bychom možná mohli čerpat z historie a poučit se z chyb našich předků, kdy některé národy a civilizace svým amorálním chováním zčásti způsobily svůj úpadek. Vzhledem k přetechnizované době, obrovskému zvýšení rychlosti a množství přenášených informací a zvyšujícímu se tlaku na lidi v nejrůznějších oblastech, se dnešní doba vyznačuje ztrátou duševního klidu, absencí morálních zásad a nedostatkem soucitu a lásky. Je tedy načase zamyslet se, jak můžeme zvrátit úpadek lidstva 21. století, jež je charakteristické sebezničující lhostejností. V souvislosti s hledáním ideálního přístupu k sobě sama a k ostatním a při hledání nejdůležitějších a nejvznešenějších hodnot mne zajímalo, jak se liší hodnotová orientace mých vrstevníků. Zajímalo mne, co je ovlivňuje v jejich chování a jednání, co je pro ně důležité, kam směřují, čeho chtějí v životě dosáhnout a v čem spatřují smysl svého života. Zajímalo mě, které hodnoty považují za nejdůležitější a co je v tvorbě své hodnotové orientace ovlivnilo. V této práci bych v prvé řadě ráda uvedla do souvislostí vztah hodnotového žebříčku lidí a jeho návaznost na dění ve světě, ve kterém žijeme. Dále bych 6

v teoretické části ráda pokračovala vysvětlením pojmu hodnota a roztřídila hodnoty podle některých autorů. Následně se zamyslím nad duchovním rozměrem, souvisejícím s hodnotovou orientací; nad vlivem člověka, (nositelem hodnot a jejich realizátorem), na dění na planetě a nad nutnou změnou přístupu. Jedna část se bude věnovat rodině základu života, sociální skupině s nejsilnějším vlivem na člověka, která je základním článkem v přenosu vzorců chování, postojů a hodnot. Další část bude patřit objasnění období mladé dospělosti, jak ze sociálního, tak z psychologického hlediska a v poslední části popíšu výzkum, zaměřený na hodnotovou orientaci a žebříček hodnot lidí mladé dospělosti, jejich rozdíly a příčiny jejich vzniku. 7

1. Svět v kontextu hodnot Náš obraz světa je i současně obrazem hodnot. Lidé svým působením vytvářejí své prostředí a zapříčiňují dění kolem sebe. Vytvářejí svět, nastolují atmosféru, ve které žijí, udávají směr, jakým se tento svět ubírá. Atmosféra chudoby, hladu, násilí, válek a dočerpávání přírodních neobnovitelných zdrojů jsou jasným alarmem, vztyčeným prstem, mávajícím lidem před očima. Lidé ho však pro obrovské množství jiných důležitých ukazatelů, zdůrazňujících nové potřeby, bez kterých by lidé neměli a nemohou dále fungovat, a symbolů, odpoutávajících jejich pozornost, nevidí, nebo se jej naučili přehlížet. Lidstvo je čím dál více ovlivněno a podmaněno technice a technickému pokroku. Pomalu se stáváme otroky technických vymožeností, získáváme stále víc a víc nejrůznějších nepotřebných informací, které naplno zaměstnávají naše mozky. Zjednodušujeme si životy obrovským množstvím nejrůznějších pomůcek, kupujeme a dostáváme stále víc nezbytně důležitých spotřebičů, ale současně pomalu ztrácíme. Vytrácí se duševní klid, lidé v záplavě informací, technických vymožeností, rychlosti doby a tlaku okolí ztrácejí životní smysl a i přes nepřeberné množství rad a pokynů, valících se na ně z médií a širokého okolí, tápou v nejistotě. Jsou to však lidé, kteří tento proces nastartovali, kteří ho udržují v chodu a přidávají rychlost. Hodnoty jsou nástrojem v lidských rukou, jsou hybateli a producenty všeho dění. Ony určují, co je a není pro lidi důležité a pro co budou nebo nebudou ochotni obětovat svoje pohodlí. Jaká hodnota u člověka převládne a bude tedy ovlivňovat a působit na své okolí, záleží na celkové vyspělosti a vyzrálosti člověka, následně pak na vyspělosti celé společnosti. Osvojení morálních zásad a hodnot, uchovávajících důležitost života na přední příčce hodnotového žebříčku závisí primárně na výchově. Socializace a výchova je základní kámen pro formování člověka a také pro tvorbu jeho hodnotového žebříčku. Je tedy především na rodině, na základním článku sociálního prostředí, jak nasměruje svého člena v dalším vývoji, zda mu předá moudrost a lásku k životu a k přírodě, které pak bude dál předávat dalším generacím; nebo vychová krátkozraké 8

samolibé jedince, nepřemýšlející v širších a obecnějších souvislostech, majících svůj prospěch jako jediný smysl v životě. Je tedy na lidech, aby zapřemýšleli, zda má jejich chování smysl, a aby se zamysleli nad samotným smyslem jejich života v širších souvislostech, propojených s budoucností této planety. Je na rodičích, aby přijali a předali správné hodnoty svým dětem, které mohou zpomalit, zastavit nebo snad zvrátit chřadnoucí život na této planetě, plný válek, násilí, nemocí a hladu. V předávání morálních zásad tedy tkví možná světlejší budoucnost. 9

2. Hodnotová orientace 2.1 Objasnění pojmu hodnota Hodnoty určují naše chování a jednání, jsou hybateli dění kolem, jsou tedy poměrně důležité v určování směru ubírání světa, na který má lidstvo zásadní vliv. Dá se tedy říci, že ovlivňují vše, na co přímo či nepřímo člověk působí. Pokud se chci zabývat hodnotami, jako první mne napadají otázky: Co jsou hodnoty? Kde se vytvářejí? Jaký je význam hodnot? Hodnotami se úzce zabývá věda, zvaná axiologie (z řeckého slova axiá - hodnota, cennost). Axiologie je nauka o původu a povaze hodnot. Pokud hledám původ hodnot, dostávám se až do doby vzniku vývoje člověka. Hodnoty jsou hlavní hybatelé našich činů, jsou tedy strůjcem veškerého dění na planetě, které způsobil nebo ovlivnil člověk. Význam hodnot je tedy veliký, dá se říci, že zásadní ve způsobu ubírání světa. Lidé hodnoty objevili, pojmenovali a s jejich pomocí uplatňují a projevují svoji identitu. Postupem času se začaly propojovat hodnoty přírodní, vyplývající z boje o přežití, s ostatními, tedy sociálními, kulturními, duchovními a ekonomickými, a to s rostoucím vlivem člověka na planetě a jeho touze po moci a hmotných statcích. Pojem hodnota se ve svém filozofickém významu začal používat teprve ke konci 19. a na počátku 20. století, kdy byly navrženy různé filozofické teorie hodnot a hodnotové etiky, které působily i na ostatní vědy. Zájem o hodnoty a ideály byl reakcí na krizi orientace, kterou způsobovala rychlá kulturní proměna společností. Ideály nevznikají a neplatí pouze na základě racionálních úvah o užitečnosti a účelnosti, ale vytvářejí se také prostřednictvím prožitků hodnot a volních rozhodnutí. Pro většinu lidí jsou zásadní a směrodatné postoje způsoby myšlení, které odpovídají normativním zvyklostem v jejich sociálních skupinách. Wolfgang Brezinka popisuje hybnou sílu, která odborníky, zabývající se výchovou, donutila k uchopení pojmu hodnota a k jejímu definování jako výchovného programu takto: Touha po hodnotové výchově je jednou z odpovědí na krizi 10

orientace, kterou rychlá kulturní proměna moderních společností způsobila v mnoha příslušnících těchto společností. Projevuje se v bezradnosti a nejistotě v ústředních otázkách, týkajících se hodnot, norem, smyslu a cílů, v růstu psychických poruch, sociálních konfliktů a chybného chování. Ohrožuje nejen blaho jedince, ale i soudržnost společenství. 1 Lange Friedrich Albert, něm. filosof, sociální vědec a pedagog (1828 -l875), vyjádřil hodnoty jako lidské potřeby, kdy jsou lidé svojí přirozeností disponováni ke dvěma způsobům představ. Potřebují vybájené ideály a absolutní pravdy a potřebují pravdy poznání. V psychologickém slovníku je zas hodnota definována následovně: Hodnota je vlastnost, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události či činnosti, a to v souvislosti s uspokojováním jeho potřeb. Hodnoty se vytvářejí a postupně diferencují v průběhu socializace. 2 A S. Kučerová rozděluje definici hodnot dle užšího či širšího slova smyslu: Mluví-li se o hodnotách, lze tím myslet vše, co člověku přináší uspokojení jeho potřeb a zájmů, tedy hodnoty v širším smyslu, nebo tím máme na mysli hodnoty v užším slova smyslu, tedy základní kulturní kategorii, odpovídající vyšším normám ideálů, zejména mravním, sociálním a estetickým. 3 Jako hodnoty se označují mnohé fenomény, jako jsou hmotné statky, normy, cíle, účely, měřítka, ideály, vzory, zájmy, postoje a další. Vše, co je pro lidi nějakým způsobem důležité, o co usilují, co je motivuje, podle čeho se orientují, se nazývá hodnotami. Ty se v každé společnosti, v závislosti na určitém sociálním klimatu, mění. V antické kultuře bylo ideálem krásy spojení fyzického, duševního a estetického přístupu k životu. Ve Spartě byl idol tvrdý válečník, čínská kultura vyzdvihovala ideál skromného člověka a moderní Evropa zas propojuje zdatnost, moudrost a dravost. 1 Brezinka, W. Filozofické základy výchovy. Praha : České katolické nakladatelství Zvon, 1996. str. 112 2 Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. str. 192 3 Kučerová, S. Člověk, hodnoty, výchova. Brno : Paido, 1996. 227. str. 65 11

Pro některé lidi jsou tedy na předních příčkách hodnotového žebříčku peníze, prestiž, úspěšnost v zaměstnání, materiální zabezpečení a střádání majetku. Je pro ně důležité sebeprosazení, jsou rádi v centru pozornosti, jejich nejsilnější hodnotou je majetek. Pro některé lidi je důležitý rozvoj vlastní osobnosti, zajímavá práce, kreativní, tvořivý a aktivní přístup k životu. Mezi hodnoty uznávané celou společností patří bezesporu zdraví, jeden z nejdůležitějších faktorů pro fungování člověka. Podobný význam mají pro lidstvo hodnoty, jakými jsou mír a poslední dobou stále a rapidně se zhoršující životní prostředí. Nesmírný význam má pro lidská společenství sociálně laděná hodnotová orientace, která vede jedince k prospěšným pracím, k angažovanosti ve veřejném zájmu, k potřebě být užitečný ostatním lidem, vede ho k interakcím k ostatním lidem a lidským pospolitostem. Tato sociální orientace navazuje na lidské sociální potřeby, významně napomáhá v sociálním uspořádání společnosti, a utváření společenských vztahů a jejich rozvíjení. Hodnoty, které utvářejí chování a jednání lidí úzce souvisí s potřebami člověka. Uspokojování lidských potřeb je předpokladem pro vznik hodnotového systému. Během lidského života potřeby vznikají, mění se a zanikají. V minulosti byly potřeby mnohokrát klasifikovány, nejznámější klasifikace je zřejmě podle A. Maslowa, který je dělí do pěti následujících skupin: Fyziologické potřeby hlad, žízeň, sexuální potřeby. Většina těchto potřeb jsou homeastatické. Potřeby bezpečí jistota, stabilita, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti, chaosu, potřeba struktury, pořádku, silného ochránce. Potřeba lásky pocit náležitosti. Potřeba úcty pocit uznání, vážnosti. Potřeby seberealizace touha člověka po sebeuplatnění a sebenaplnění, tendence uskutečnit to, čím člověk potenciálně je, zařazujeme sem také potřeby pochopení, porozumění a estetické potřeby. 12

Maslow seřadil potřeby stupňovitě, od nejnižších po nejvyšší metapotřeby. Člověk dosáhne vyšších stupňů až po uspokojení potřeb nižšího stupně. Jsou tedy řazeny od potřeb fyziologických po potřeby spojené se seberealizací. Ty jsou na nejvyšší úrovni a tvoří jádro tzv. potřeb růstu. Maslow ji charakterizuje jako tendenci být vším, čím člověk být může. Znamená to, že v rámci uspokojování potřeb se člověk snaží plně využít celý svůj potenciál ke svému osobnímu rozvoji. Samozřejmě existují výjimky z hierarchie potřeb, kterou uspořádal, a to např. u lidí, u kterých je sebeúcta důležitější než láska, nebo u lidí, kteří jsou vrozeně tvořiví a kreativita je pro ně důležitější než základní potřeby, psychopati, kteří se vyznačují ztrátou potřeby lásky atd. 2. 2 Klasifikace hodnot Hodnotový systém a hodnotovou orientaci můžeme vnímat jako důležité uspořádání systémů postojů, které člověk během svého života zaujímá k nejrůznějším událostem. Je to jedna z nejvýznamnějších složek osobnosti člověka. Hierarchie hodnot jedince přímo souvisí s hodnotovou orientací skupin, generací nebo celých národů. Hodnoty se úzce pojí s filozofií, etikou, pedagogikou, psychologií, ale i ekonomií a s dalšími vědami. Každá tato oblast, dle Brezinky pojímá hodnotu jiným způsobem. V ekonomii chápeme hodnoty jako hmotné a nehmotné statky, jež se dají finančně ohodnotit a jejichž vlastnictví dopomáhá lidem mj. získávat potřebné sociální pozice. Ve filosofii považujeme hodnoty za obecné vlastnosti (kvality), které se připisují nositelům hodnot či statkům prostřednictvím pojmů jako např. pravdivý, dobrý, krásný, zdravý, atd V pedagogice se jedná o dílčí výchovné cíle, které zastupují zvláštní kulturní požadavky, pro jejichž zvládnutí má vychovatel své chráněnce připravit. Pro tyto úkoly pak existují potřebná označení jako etická, právní, technická, jazyková, hodnotová výchova a další. 13

V psychologii a sociologii se jedná o osobnostní vlastnosti jako postoje, stanoviska, přesvědčení, smýšlení o statcích a o subjektivních preferencích těchto statků. Jde o psychické dispozice, hodnotové postoje, hodnotová stanoviska, hodnotová přesvědčení, subjektivní hodnotové orientace. Obecně se v humanitních vědách i v běžném životě při slově hodnota myslí i na cíle, tedy účely jednání. Různí autoři třídí hodnoty do různých kategorií. Podle S. Kučerové klasifikujeme hodnoty následujícím způsobem: 1. Přírodní hodnoty a. Hodnoty životní, vitální, odpovídají potřebám přírodní podmíněnosti a existence. Jsou výrazem tendence udržet a prosadit, uchovat a rozvinout život organismu, jedince i druhu. Patří sem přírodní podmínky, zdraví, zdatnost, svěžest, tělesné blaho a uspokojenosti smyslů. b. Hodnoty sociální vyplývají z přírodou daného vztahu člověka k druhým lidem a k sobě samému mezi nimi. Člověk má potřebu asociace, touží po družnosti, vzájemnosti, citové odezvě, chce milovat a být milován. Má zároveň potřeby uplatnit se, být uznáván, oceňován, mít úspěch. Hodnotami jsou tu žádoucí mezilidské vztahy a city. Sociální hodnoty spolu s vitálními řadíme k lidské dimenzi přírodní. Asociační potřeby má člověk společné s ostatními živočichy, mají animální základ. 2. Civilizační hodnoty Civilizační hodnoty jsou podmínkou i výsledkem společenské organizace (od elementárních tlup, rodin, rodů a národů k státu a právnímu zřízení), komunikace (řeč, písmo, prostředky, šíření informace), výroby a směny (různý stupeň a charakter techniky a ekonomie společnosti) a společenského akumulovaného poznání (kolektivní zkušenost, věda). 14

3. Duchovní hodnoty Duchovní hodnoty odpovídají potřebě integrace, vnitřní jednotě sebe a druhých, sebe a přírody, sebe a světa, jednoty rozmanitých a různorodých tendencí lidského života, potřebě uvědomělého řádu života vůbec. Podstata lidské existence kotví hluboko v říši přírody, ale přesahuje ji. Základní potřeby vyvolávají v životě celou složitou hierarchii potřeb vyšších. To ovšem neznamená, že i vyšší hodnoty jsou v plné míře pouze prostředky k uspokojování základních potřeb, které se mimořádně zjemnily, znárodněly, zduchovněly. Spíše jde o přerůstání účelů nečekanými účinky, které se osamostatňují a dávají tak vznikat účelům novým. 4 Rozdělení hodnot (podle doc. Dorotíkové): 1. Hodnotami jsou všeobecně platné normy lidského chování (hodnotami nemohou být výlučně individuální hodnoty, pokud by lidé jednali podle toho, co jen oni považují za hodnotné, byla by společnost vystavena nihilismu, zvůli, egoismu, destrukci. Je proto žádoucí, aby společnost v zájmu fungování svých členů trvala na vyšších hodnotách, které jsou a vyžadovala jejich všeobecné uznání, viděla v nich závazné normy). 2. Hodnota je to, o co usilujeme (o všechno, o co se člověk snaží, snaží se proto, že touží získat, realizovat, vlastnit hodnoty. Co ho nezajímá, je mu lhostejné, nemá to povahu hodnoty). Je to otázka hierarchie, pořadí hodnot, tzv. žebříček hodnot, který je znatelný při rozhodování lidí. Žebříček hodnot se odráží nejen v individuální sféře jednotlivce, ale je viditelný v životě konkrétně historicky dané společnosti. 3. Hodnoty jsou zvláštní vlastnosti (označíme-li určité jednání za správné a jiné za skandální, nějakou věc jako těžkou, vhodnou, kazící vkus, poukazujeme na její vlastnosti. Obtížné není vidět rozdíl mezi vlastnostmi, obtížné je vysvětlit zvláštnost podstaty oněch druhých vlastností, hodnoty se nedají definovat jako ostatní kvality). 4 Kučerová, S. Člověk, hodnota, výchova. Prešov : Manacom, 1996. str. 152 15

Podstata hodnot spočívá ve vztahu. V realitě každodenního života jsme svědky nejrůznějších hodnotových postojů i hodnotových priorit. I když na některých hodnotách jsou lidé nuceni se shodnout, o tom, co jsou hodnoty, rozhoduje v zásadě jedinec sám. Představa, že najdeme nějaký objektivní základ hodnot, byť vedeni ušlechtilou snahou obrany proti osobnostnímu a i společenskému rozkladu, kulturnímu nihilismu, morální devastaci, je iluzí, protože všechny hodnoty jsou podmíněny subjektivně. Faktorů, na jejichž základě se člověk rozhoduje o tom, co a jak bude pro něho hodnotou, je mnoho - zájmy, očekávání, záměry, poznání, atd. 5 Wolfgang Brezinka uvádí ve své knize Filosofické základy výchovy vlastní třídění hodnot. Dělí je na statky, tedy předměty, které mají hodnotu, ideální kulturní statky, jejichž nejdůležitější částí jsou morální normy, říše ideí, do kterých spadají etické, mravní, morální, náboženské a estetické hodnoty, a osobní vlastnosti ideály. Tyto ideály pak dělí na formální (emancipace, schopnost sebeurčování, schopnost (kompetence) hodnotit, schopnost kritiky, schopnost výběru dobra, kompetence k rozhodování, schopnost morálního jednání, mravní dospělost; schopnost moudré reflexe o hodnotových soudech, citech, postojích) a neformální (ctnosti, smýšlení, přesvědčení založená na víře). Idee jsou zprostředkovány výchovou, tedy osvojením norem a jiných statků víry v rámci dané kultury, v rámci vlastní skupiny k získání životní zdatnosti. Jde v jistém smyslu o dogmatické ideály, neboť každé společenství má vlastní hierarchii hodnot - dobré ideály. Jsou předávány intencionálně - záměrně i funkcionálně - nezáměrně, jde o tzv. indoktrinaci - zprostředkování doktríny, která neoslovuje pouze intelekt, nýbrž všechny duševní síly. Jde o zprostředkování nosných postojů oslovováním celého člověka od malička. 6 5 Dorotíková, S. Filosofie hodnot : problémy lidské existence, poznání a hodnocení. Praha : UK, 1998. str. 58 6 Brezinka, W. Filozofické základy výchovy. Praha : Zvon, 1996. str. 120-125 16

2.3 Hodnotová orientace Obrovské kulturní změny, které jsou charakteristické pro 20. a 21. století jsou spojeny i s určitou dezorientací, tápáním a bezradností ve své orientaci a ve svém směřování. Jedním z vyústění z těchto pocitů je hledání určitého vzorce jednání, chování a chápání dnešního světa. Ovšem otázkou zůstává, zda lze vytvořit a definovat nějaký model, žebříček hodnot, soubor pravidel, dle kterého se lze orientovat a který by vyřešil problémy současného světa. Alvin Toffler ve své knize Šok ze současnosti popisuje momentální stav světa jako dobu prázdnoty a sobectví, hovoří o nejistotě a bezradnosti v souvislosti se základními otázkami lidského života, týkajícími se hodnot, životních cílů a smyslu života. Pod vlivem stresujícího prostředí, tlaku na rozhodovací schopnosti a obrovského množství informací se objevují i velké sociální konflikty v rodinách a v partnerských vztazích, vyplývajících ze ztráty morálky, individualismu, potřeby neustálé samostatnosti a sobeckosti. Věci, které měly pevný základ se bortí, narušují se takzvané tradiční hodnoty, je narušen přirozený řád světa a jsou zpochybněny dosavadní jistoty člověka. Společnost a vzájemná interakce působí na člověka a usiluje o to, aby si osvojil určitý morální kodex, názory a ideje. Toto osvojování provází každého člověka po celý život. V dětství má toto působení spíše výchovný charakter, v dospělosti se pak opírá především o sociální interakci a zkušenosti. Člověk hodnoty přijímá a následně je jimi ovlivňován ve svém způsobu chování a jednání. Zaujímá k nim určité stanovisko a vytváří si díky nim priority ve svém životě. Hodnoty působí i jako motivátory lidské činnosti, člověk podle nich hodnotí, posuzuje svoje prostředí, lidi a situace. Současné i budoucí problémy lidstva by se daly z části řešit výchovou mladých lidí, vypěstováním a vštípením hodnot, vyzdvihujících život jako hodnotu z nejdůležitějších, odrážejících se následně v jejich jednání, smýšlení a cítění. Je důležité si ujasnit, jaké jsou hodnoty, které budou vést ke způsobům chování, nevyvolávajícím konflikty, spory a následně války a násilí, co je jejich základem, a jaký způsob myšlení je vhodné předávat dalším generacím a pokusit se tak o jednu z mnoha možných lepších cest. 17

2.3.1 Duchovní rozměr jako nedílná součást hodnotové orientace Nezbytnou součástí hledání správné cesty životem je duchovní rozměr naší existence. Hledání vnitřní rovnováhy a integrace se sebou samým a s okolním světem. Pokud se dá důvod lidského konání shrnout do jedné věty, dá se snad s jistou nadsázkou říci, že každý člověk se snaží dělat v životě takové úkony, aby dosáhl štěstí. Hraje si, tráví čas s přáteli, hledá si partnera, zakládá rodinu, krade, obdarovává, modlí se, střádá majetek, Každý se snaží dosáhnout svého štěstí v průběhu života jiným způsobem. A právě způsob tohoto jednání a dosahování cílů určují: morálka a hodnotový žebříček člověka. Při studiu různých morálních zásad a etických kodexů jednotlivých náboženství mne nejvíce zaujal buddhistický náhled a přístup k této problematice. Jeho Svatost Dalajlama ve své knize Etika pro nové milénium popisuje situaci současného světa tak, že s poklesem vlivu náboženství se zvyšuje zmatek týkající se problému, jak nejlépe bychom měli v životě jednat. V minulosti bylo náboženství těsně propojeno s etikou a nyní, když jsou mnozí lidé přesvědčeni o tom, že věda vyvrátila náboženství a není žádný důkaz o existenci jakékoli duchovní autority, je i samotná morálka záležitostí osobní volby, což může v konečném důsledku vést k chaosu. Je paradoxní, že náboženství, která jsou nositeli morálních zásad a hodnotových systémů jsou současně i jedním z hlavních zdrojů konfliktů. Lidé jsou i dnes zabíjeni v důsledku náboženské bigotnosti a nenávisti. Příčinou jsou dogmatické, kulturní a praktické rozdíly. Řešením jak překonat nevědomost a dosáhnout pochopení, je dialog se členy jiných náboženských tradic a vzájemné pochopení. I přes tyto negativní stránky se všechna velká světová náboženství zabývají pomáháním lidem stát se dobrými lidskými bytostmi, všechna zdůrazňují lásku a soucit, trpělivost, toleranci, odpuštění a pokoru. Na jednu stranu Dalajlama popisuje určitou zmatenost lidí po masivním odklonu od náboženských tradic (zvláště v rozvinutých zemích), které jsou svým způsobem nositeli hodnot, na druhou stranu říká, že není důležité, zda je člověk věřící, či nikoliv, je mnohem důležitější, aby byl člověk dobrý. Ovšem je nutné rozlišovat mezi náboženstvím a duchovností. Náboženství se zabývá vírou, jeho 18

součástí je přijetí jisté formy metafyzické či nadpřirozené reality. S tím je spojeno náboženské učení, rituály, modlitby atd. Duchovnost je spojena s vlastnostmi lidského ducha, jako je láska, soucit, trpělivost, tolerance, odpuštění, spokojenost, smysl pro zodpovědnost, pro harmonii. Tyto základní duchovní kvality přinášejí štěstí člověku samotnému i ostatním. Ve druhé polovině dvacátého století se v Evropě začal oslavovat individualismus, autonomní, emancipované Já a upřednostňovat soukromá přání před sociálními povinnostmi; a tyto postoje se začaly šířit do téměř všech kruhů západní společnosti. U mnoha lidí to podpořilo individualisticky hédonistickou mentalitu, nepřátelskou normám a vzdělání a kritickou vůči tradici a autoritě. Hodnoty povinnosti a akceptace, jako je disciplína, poslušnost, podřízení se, se ztratily z předních příček hodnotových žebříčků a nahradily je emancipace, rovnost, participace, hédonistické ideje jako požitek, napětí, uspokojení, změna, dobrodružství a individualistické ideje jako seberealizace, samostatnost, nevázanost, spontaneita a kreativita. Jako jeden z důvodů hédonistického, požitkářského a sobeckého chování lidí považuje Sogjal-rinpočhe absenci víry v existenci po smrti, ve znovuzrození. Tato víra je součást buddhistického učení a praví, že život a smrt je jediný celek, v němž je smrt začátkem další kapitoly. Z buddhistického hlediska je skutečný zážitek smrti velmi důležitý. I když to, jak nebo kde se znovu narodíme, obecně závisí na karmických silách, může stav naší mysli v době smrti ovlivnit kvalitu našeho příštího znovuzrození. A tak když navzdory velké různosti karmy, kterou jsme nashromáždili, vyvineme v okamžiku smrti zvláštní úsilí, abychom si vytvořili ctnostný stav mysli, můžeme posílit a aktivizovat ctnostnou karmu a tak si přivodit šťastné znovuzrození. 7 V moderní společnosti si většina lidí představuje, že tento život je všechno, co existuje a bez opravdové a autentické víry v posmrtný život žije většina lidí bez nějakého nejvyššího smyslu. Dle Sogjala-rinpočheho katastrofální důsledky odmítání smrti daleko přesahují jedince a působí na celou planetu. Tím, že lidé věří, že existuje 7 Sogjal-rinpočhe. Tibetská kniha života a smrti. Praha : Argo, 2005. str. 9 19

jedině tento život, nevytvořili si moderní lidé žádnou dlouhodobou perspektivu. Nic jim tedy nebrání plenit naši planetu pro vlastní bezprostřední účely a žít sobeckým životem, který může být pro budoucnost osudný. Stále častěji se z úst lidí, kteří cítí tento příklon k jisté bezohlednosti a individualismu, ozývá volání po duchovní revoluci. Volání po radikální změně orientace a odklonu od zvyku stále se zabývat jen sám sebou. Je to volání po příklonu směrem k širšímu společenství bytosti, s nimiž jsme spojeni a k jednání, které vedle vlastních zájmů uznává i zájmy ostatních. Dá se namítnout, že takováto transformace charakteru, kdy by měli lidé rozvíjet soucit a lásku, stěží dokáže vyřešit řadu závažných problémů, kterým v moderním světě čelíme, jako jsou domácí násilí, drogové problémy, alkoholismus, závislosti atd. Samozřejmě, že každý z těchto problémů vyžaduje specifické řešení a nevyřeší se tím, že k sobě budou lidé láskyplnější a soucitnější, ale pokud by byl tento duchovní rozměr potlačen, zmizel by tím kus naděje k hledání trvalého řešení. 2.3.2 Zodpovědnost jedince - každý by měl začít sám u sebe Proč se na světě dějí zlé věci? Každý den se dozvídáme z médií o nějaké nešťastné události. Pro každého z nás je nějakým způsobem bolestné se dozvídat o utrpení ostatních. Tyto události můžeme rozdělit do dvou kategorií: ty, které mají přirozené příčiny (zemětřesení, sucho, povodně) a ty, které mají lidský původ (války, násilí, chudoba, korupce, ). Jsou to následky negativního chování lidí. Ovšem na rozdíl od přírodních katastrof, se kterými můžeme dělat jen málo, i když nám většinou příroda vrací to, co jsme zaseli, můžeme následky našich činů ovlivňovat. I když se lidé snaží, vynakládají obrovské úsilí k vývoji dokonalejších strojů a mechanismů k usnadnění života, k objasňování trestné činnosti, tedy i k ochraně nás samých, objevují nové léčebné metody, na druhé straně se zdokonalují v páchaní trestné činnosti, vyvíjejí nové zbraně a vynakládají obrovské úsilí na tvorbu biologických zbraní. Tedy prostředky, které používáme k řešení problémů se samy stávají jejich zdrojem. Kde chybí etická kázeň, není naděje. 20

Láska, soucit a podobné vlastnosti podle definice předpokládají určitou úroveň zájmu o prospěch ostatních, předpokládají etickou kázeň. Nemůžeme být milující a soucitní, aniž bychom zároveň ovládali své škodlivé pohnutky a touhy. 8 Je pravdou, že chápání lidí, co je dobré a co zlé, co je správné a co je špatné, co je morálně přijatelné a co ne, co je negativní a co je pozitivní, se liší podle různých lidí a podle okolností. Ovšem není asi možné věřit, že někdy bude možné vytvořit soubor pravidel, které nám poskytnou odpověď a správné řešení každého etického problému. To ale neznamená, že není potřeba vytvořit nějaká pravidla, která budou vzorem pro naše chování a jednání. Je otázka, jakým způsobem by se měla ubírat. Je nezbytně nutné, aby si lidé uvědomili, že při hledání východisek a změn v této krizové situaci, kdy se svět ubírá směrem k násilí, válkám, vytváření větší propasti mezi bohatým západem a chudým východem, je důležité, aby každý začal se změnou přístupu a transformací hodnotového žebříčku sám u sebe. Až při změně přístupů jednotlivců se změna může projevit u lidstva jako celku. A každý celek je právě tak silný, jako jeho nejslabší článek. Nemá smysl ani budoucnost přístup, podmiňující vlastní změnu změnou přístupu ostatních. Kolikrát už jsme ve svém okolí slyšeli věty typu Proč mám přispět já, když jiní mají milióny, které nakradli, ať dají na charitu oni, nebo Proč bych ten papír nevyhodil na ulici, ostatní to taky dělají a další a další. Tento přístup je beze smyslu a s jeho prosazováním nás nečekají žádné změny k lepšímu. Duchovní hodnoty, zahrnující bezpodmínečnou lásku, soucit, trpělivost, toleranci, odpuštění a smysl pro zodpovědnost mohou lidi přivést k prožitku bezpodmínečného štěstí. 2.4 Nejpreferovanější hodnoty Pro lidi jsou důležité nejrůznější hmotné a nehmotné věci, city a další faktory; některé z nich se ale ve výpovědích lidí opakují častěji, než ostatní, samozřejmě je důležité brát v potaz příslušnou kulturu a společnost. Na přední příčky hodnotových žebříčků se v mnoha zemích a kulturách mimo jiné řadí 8 Dalajlama XIV. Etika pro nové milénium. Praha : Pragma, 1999. str. 31 21

rodina. Tato sociální skupina má nejsilnější vliv na tvorbu hodnotového žebříčku člověka. Její vliv může člověku pomoci v osobnostním vývoji, nebo v případě dysfunkční rodiny, či při vyznávání nesprávných životních hodnot jejích členů, které pak přenášejí na ostatní, ho naopak může přibrzdit a znesnadnit mu cestu vlastním životem. 2.4.1 Rodina hodnota z nejdůležitějších Za jednu z nejvýznamnějších sociálních skupin, základní článek sociální struktury, prostor, který zásadním způsobem ovlivňuje vývoj a socializaci člověka je stále ještě mnohými považována rodina. Prostředí, v němž člověk vyrůstá, významným způsobem ovlivňuje jeho vývoj. Působí na něj nejen prostřednictvím interakce; může mít charakter interakce s lidmi, neživými objekty nebo symboly. Kvalita a množství získaných zkušeností jeho psychický vývoj vždy nějakým způsobem ovlivní. Zkušenosti, získané díky působení prostředí ovlivňují způsob prožívání, regulují rozvoj poznávacích schopností, tedy způsob uvažování a působí i na rozvoj jednotlivých osobnostních vlastností. Psychický vývoj člověka od dětství ovlivňují všechny složky prostředí. Důležité je fyzické prostředí, v němž žije a vyrůstá, míra jeho stability, předvídatelnosti a strukturovanosti, ale také materiální prostředí, ovlivňující především kognitivní vývoj. Rozdíly v kvalitě se týkají hlavně rodinného teritoria. Proces rozvoje společensky podmíněných zkušeností je označován jako socializace a odehrává se v sociálním kontextu, v rámci interakce s ostatními lidmi. Prostřednictvím sociálního učení se rozvíjejí žádoucí způsoby chování i hodnocení. Socializační činitelé se dají rozdělit do dvou skupin. Za prvé na jedince mohou působit obecné sociokulturní vlivy, které působí na všechny členy společenství. Díky nim si všichni osvojí stejný jazyk a přibližně tytéž hodnoty a způsoby chování, jež jsou obecně přijímány a respektovány. Balcar (1993) je 22

interpretuje jako: zásobu již předem připravených řešení určitých problémů. 9 Takový soubor pravidel a postojů, které si jednotlivé generace předávají vzájemnou interakcí se mění vlivem aktuálních okolností. Dalším socializačním činitelem je sociální vrstva, k níž jedinec patří a která se vymezuje jinými hodnotami, normami a s tím souvisejícím stylem života. Rodina je založena na manželství či pokrevním příbuzenství (rodičovství, sourozenectví ap.). Členové rodiny jsou spojeni společným soužitím, vzájemnou morální odpovědností a vzájemnou pomocí. Z hlediska socializace je rodina skupinou primární, jejíž život je charakterizován specifickým spojením biologických, hospodářských, morálních, psychologických, právních a jiných procesů, v nichž se jednotlivé funkce rodiny realizují. Psychologickou definici rodiny uvádí s odvoláním na Schneewinda P. Říčan (1986). Podle Schneewindovy definice je rodina intimní vztahový systém, vyznačující se časoprostorovým ohraničením, jeho členové utvářejí svůj společný život především v privátním prostoru, z něhož jsou vyloučeny jiné osoby. Rodina je dle autora vytvořena na základě vzájemných závazků a cílů, jež nemusí být výslovně formulovány a tím méně institucionálně stvrzeny. P. Říčan však zúžuje tuto definici a mluví o rodině tam, kde jde o specifický asymetrický vztah rodičovské péče a výchovy na jedné straně a jejího přijímání na straně druhé. Hodnotová orientace se vytváří již v ranném věku dítěte, v průběhu jeho primární socializace, kdy se postupně odpoutává od vrozených smyslových hodnot a začíná se seznamovat s hodnotami svého nového sociálního prostředí. Děti získávají hodnoty od vrstevníků, z médií, ale nejdůležitějším prvkem v přebírání hodnotového systému je rodina. Dospívající pak začnou bojovat o samostatnost a utvoří si vlastní hodnotový systém, který je sice nezávislý na systému rodičů, ale obvykle se od něj příliš neliší. 10 9 Vágnerová, M. Vývojová psychologie I. Praha : Karolinum, 2005. str. 17 10 Eyer, R., Éterová, L. Jak naučit děti hodnotám. Praha : Portál, 2000. str. 10 23

2.4.2 Vliv rodiny snadný nebo nesnadný start Rodina má několik základních funkcí. Jedny z nejdůležitějších a nejpřirozenějších jsou funkce biologická a reprodukční. Na tu pak navazují ostatní funkce, jako sociální, výchovná, ochranná, podporující, atd. Rodina poskytuje člověku základní zkušenosti, které ovlivňují způsob chápání a jednání člověka v jeho dospělosti, starší členové rodiny fungují jako model, který automaticky mladší napodobují. Rodina by měla sloužit jako citové zázemí, zdroj jistoty a bezpečí, jež mají velký vliv na rozvoj pocitů sebejistoty a sebedůvěry, na nichž záleží jejich uplatnění. Neméně důležitá je funkce biologická a sociální. Dle J. Řezáče míníme pojmem rodina a jejím vlivem na jedince hned několik rodin. Rodinu výchozí, do níž se jedinec narodil, rodinu zakládanou, kterou od počátku vytváří a dále mj. rodinu jako model obsažený v tradici, v kultuře a společnosti. Až se založením vlastní rodiny nabývá smysl rodiny vlastní podobu. Na rozvoji osobnosti člověka se značnou měrou podílí styl rodinné výchovy. Vlastnosti rodiny, jako jsou její stabilita, míra koheze, otevřenost, pružnost, adaptibilita, jsou z hlediska jejího působení na své členy velice významné, mnohdy důležitější než materiální zázemí nebo vzdělanostní úroveň. Nestabilní a nesoudržná rodina se nemůže stát zdrojem jistoty a bezpečí, rigidní rodina, nepřipouštějící žádné změny zas bude blokovat samostatnost a sebedůvěru atd. V rodinných interakcích existuje celá řada možných sociálně patologických problémů, které jsou zásadní pro vývoj a následný život jedince. Rodina ho formuje, ovlivňuje a startuje do dalšího samostatného života. Jakým způsobem si poradí se všemi nastalými situacemi, je ovlivněno právě předešlým působením rodičů a prostředí rodiny vůbec. Jedním z takových možných a častých problémů je tzv. konflikt životních stylů rodin obou partnerů. Toto období nastává po uplynutí doby zamilovanosti, kdy se do popředí dostává role partnerská a rodičovská a projevuje se v něm silný vliv životních stylů výchozích rodin. A nastává rozpor, 24

který se promítá do interakcí s dětmi. Dalším takovýmto problémem může být transfer stylu interakcí. Styl interakce mezi rodiči působí jednak jako samostatný formativní vliv na vytváření osobních vztahů dítěte, ale také je předznamenává do budoucna. Je obecně přijímaná teze, že dělba pozic mezi sourozenci a pojetí sourozenecké role mají vliv na charakteristické rysy jedince v interpersonálním chování a na povahu a stabilitu vztahů, které jedinec naváže později mimo výchozí rodinu. Lze říci, že vztahy v zakládané rodině jsou trvalejší a úspěšnější, čím více se podobají vztahům v rodině původní. 11 Výrazný vliv na utváření osobnosti dítěte mají samozřejmě i další interakce, jako sourozenecké nebo výchovně vzdělávací. Ukazuje se však, že velká část změn osobnosti je spíš produktem spontánních interakcí, jež jsou výsledkem intuitivních postupů rodičů, souhry různých podmínek sociálního prostředí atd. Neobyčejně silně se v působení uplatňují vlivy, které jsou ve své podstatě nezáměrné. Přístup rodičů k dětem, styl jejich vedení spolu s emočním klimatem mají podle J. Řezáče veliký formativní vliv. Lidé, kteří procházeli v dětství velmi přísným výchovným stylem se v dospělosti jeví jako málo dynamičtí, emocionálně citlivější, intenzivněji prožívají napětí, vyhledávají stabilnější životní prostředí bez výraznějších změn a neznámých situací. U těchto lidí se projevuje výrazný konzervatizmus, rezervovanost, starostlivost, opatrnictví, přizpůsobování se. Naopak lidé, kteří procházeli v dětství liberálním stylem výchovy, se v dospělosti jeví jako dynamičtější, vyhovuje jim proměnlivější životní prostředí, bohatství podnětů, dojmů a změn. Emocionálně jsou stabilnější a vyrovnanější, mají menší přizpůsobivost. Taktéž se u nich projevují tendence k nevázanosti, bohémství a bezstarostnosti. Snadněji navazují kontakty s druhými lidmi mívají relativně vyšší psychickou vyrovnanost. Dá se tedy shrnout, že příliš přísný styl výchovy v dětství způsobuje spíše stažený a opatrnický typ osobnosti a vede ve svém důsledku k vysoké emocionální citlivosti, volný, liberální styl zřejmě tak nenarušuje emocionální 11 Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998. str. 193 25