AKTUALITY ŠUMAVSKÉHO VÝZKUMU II str. 32 36 Srní 4. 7. října 2004 Geologie masivu Boubína a okolí s implikacemi pro historický vývoj oblasti Geology of the Boubín Mt., the central Bohemian Forest, and its implications on the regional historical development Veronika Štědrá Česká geologická služba, Klárov 3, CZ-11821 Praha 1, Česká republika stedra@cgu.cz Abstract The 1 : 25 000 map sheet Horní Vltavice in the Bohemian Forest (=Šumava Mts.) has been mapped and prepared for submission within the frame of the mapping project of the Czech Geological Survey. The map with explanations consists of petrological, tectonic, geochemical, geomorphological, economic and environmental information. The new map summarizes occurrences of individual rock types and their structural relationships. Predominantly sillimanite biotite migmatitized paragneiss, cordierite migmatite, orthogneiss and rarely garnetiferous mica schists form the central part of the area. The metamorphic monotonous series borders with Weinsberg type porphyry biotite granite and Eisgarn type two-mica granite in the south-western tip of the area mapped. A tectonically segmented body of amphibolite gneisses, including minor boudins of metabasites, form a belt of the NE-SW direction along the northern slope of the Boubín Massif. Within the field campaign, minor remnants of shallow prospection and mining works has been discovered. Shallow diggings and old pits indicate location of vein quartz sources in the vicinity of traditional glass smelteries. Extensive placer areas covered by gravel heaps and diggings along the tributaries of the Teplá Vltava River (e.g., Kaplický Potok stream), Blanice River (Boubínský, Cikánský and Farský Potok streams), and along the Arnoštský Potok stream indicate several historical stages of an intense alluvial gold mining starting from the Celtic era. Several geological sites were newly proposed for protection within relevant categories of the Ministry of Environment of the Czech Republic. The area represents a good example of the close connection between the local history of human settlement, cultural development and its natural geological predisposition which should not be neglected. ÚVOD V rámci podrobného geologického mapování Chráněné krajinné oblasti a Národního parku Šumava v měřítku 1 : 25 000 se připravuje k odevzdání v roce 2005 list Horní Vltavice. Pro sestavení Geologické mapy ČR 1 : 25 000 byly využity kromě nových dat starší mapovací práce a archivní materiály, které se většinou zaměřují buď na tektoniku šumavské části moldanubika, či na geologické poměry výskytů nerostných surovin v bezprostředním okolí listu. Většina terénních prací byla zpracována dílem v letech 1992 1994, kdy probíhalo sestavování Geologické mapy ČR v měřítku 1 : 50 000, a dílem v letech 2003 2004 pro podrobnější měřítko. PETROLOGICKÉ A STRUKTURNÍ POZNATKY Během nového mapování byly sledovány výskyty jednotlivých horninových typů ve výchozových partiích i v povrchových svahovinách a průběh litologických rozhraní mezi jednot- 32
livými geologickými tělesy. V dnešním erozním řezu vystupují na povrch na převážné většině území poměrně jednotvárné metamorfované metasedimentární a migmatitizované horniny monotónní série moldanubika. Charakteristické středně zrnité až mázdřité sillimanitické biotitické pararuly v různém stupni migmatitizace převažuje například na jižních svazích Světlé hory, dále na Šeravě, Obrovci, Liščí hoře či Houžné. Mrazovým větráním formované vrcholové výchozové partie místy vykazují strmější refoliační plochy, jemnější zrnitost a relativně slabší migmatitizaci rul ve srovnání s erodovanými úbočími. Na severních svazích Bukovce a Světlé hory dominují světlé migmatity s výrazně nižším podílem biotitu a sillimanitu a granátické ortoruly. Okolo Michlovy Huti zasahuje na území listu pás hybridních mylonitizovaných hornin severojižního směru s polohami granátických svorů. Mohutný masív Pažení a Boubína mezi Horní Vltavicí, Zátoní a Kupou je tvořen převážně pokročilými cordieritickými migmatity s nepravidelnými tělesy anatexí méně postižených biotitických pararul. V severním předpolí masívu Boubína se táhne od SV k okolí Huti pod Boubínem tektonicky segmentovaná poloha světlých amfibolických rul s drobnými budinami tmavých amfibolizovaných metabazik. Mikrostrukturní rysy a mineralogické složení těchto tmavých hornin ukazují na jejich vysokotlakou metamorfní historii při hranici eklogitové a amfibolitové facie. Přítomnost amfibolických hornin spolu s mylonitickými stavbami a částečnou změnou litologie naznačuje možnou přítomnost staré duktilní střižné zóny směru VSV ZJZ, která je dislokovaná příčnými křehkými zlomy. Jižně od Poleckého vrchu a Poleckého potoka v JZ cípu území vystupují porfyrické granity typu Weinsberg a hrubozrnné granity typu Eisgarn, které jsou součástí moldanubického plutonu. Kontaktní linie mezi oběma typy probíhá SZ JV směrem severně od Polecké nádrže. Na okolních svazích je možné pozorovat mrazové sruby, kvádrovou odlučnost granitů a rozpad skalního podloží do typických bloků a suťovisek. S variskou magmatickou etapou je geneticky svázán i vývoj systému žilných granitoidů a porfyritů, které vyplňují zlomové zóny převážně SZ JV, ale i severojižního směru, a dnes tvoří na úbočích morfologicky nápadné protažené elevace. Směr žilných granitoidů kopíruje regionální systém poklesových struktur, který se uplatňuje i v celkové geomorfologické stavbě území. Průběhy dalších neotektonických struktur jsou zachyceny v tektonickém schématu území, opřeném o satelitní radarové snímky. GEOMORFOLOGICKÉ PRVKY A JEJICH VÝZNAM PRO ROZVOJ KRAJINY Území mapovaného listu je součástí geografických jednotek Šumavské pláně a Boubínské hornatiny; z menší části z jihozápadu a z jihu sem zasahuje také Vltavická brázda a Trojmezná hornatina. Refoliované metamorfované horniny postižené střižnou i křehkou deformací spolu s blokově větrajícími granitovými intruzemi a porfyry, tvořícími často vrcholové partie horských hřbetů, predisponovaly směr postupu polyfázové zpětné eroze původně zhlazeného peneplénu ve výšce okolo 1300 m n.m. Systém tektonicky založených údolí a postup zpětné eroze ovlivňuje i lokální klimatické poměry a proudění větrů. Například údolí Teplé Vltavy a od Strážného přes Horní Vltavici po Kubovu Huť leží podle meteorologických statistik v lokálním srážkovém stínu (ANDĚRA & ZAVŘEL 2003). Množství srážek je zde nižší než například v oblasti Kvildy, Borových Lad či Boubína. Tato okolnost měla, spolu s mírnějším reliéfem příznivým pro přístup z obou stran horského masívu, rozhodný význam při osídlování střední části Šumavy a tažení obchodních stezek i moderní dopravní infrastruktury. Mezi nejstarší doložené trasy migrace údolím Teplé Vltavy a Kubohuťského potoka patří stezky, po nichž přišli za aluviálním zlatem severně od Prachatic Keltové. Rovněž v římské době bylo zlato hlavním lákadlem pro Germány, kteří přes jihozápadní předpolí Šumavy pronikli až ke zlatonosné Blanici 33
(BENEŠ 1978). Vrcholem cílené strategie propojení Českého království s Bavorskem a se Středomořím ve středověku bylo vytýčení střední Vimperské a později i Kašperskohorské větve Zlaté stezky z rozkazu Karla VI. Tato část stezky je archivně doložena a její úsek procházející podél západního úbočí Boubína dnes slouží jako naučná stezka. Nejvyšším bodem úseku náročného úseku železniční trati z Vimperka do Volar je sedlo u Kubovy Huti rovněž na území mapovaného listu. POZŮSTATKY PO VYHLEDÁVÁNÍ A DOLOVÁNÍ NEROSTNÝCH SUROVIN NA LISTU HORNÍ VLTAVICE Získávání aluviálního zlata Na území listu se vyskytuje několik rozsypů se zachovanými pozůstatky po rýžování zlata. Největším z nich je rýžoviště na horním toku Arnoštského potoka, kde plocha se rýžovnickými sejpy zabírá celou šíři potoční nivy v délce asi 200 m, přičemž dále k severu byly pozůstatky pravděpodobně zahlazeny rekultivacemi. Podél rýžoviště přímo prochází zachovaná část Zlaté stezky, na jejíchž zastaveních paradoxně o rýžovišti není ani zmínka. Lokalita je popsána jako anomálie č. 9 u Korkusovy Huti a její pokračování dále na sever dolů po Arnoštském potoce jako anomálie č. 10 ve zprávě MORÁVKA et al. (1985). Další historická rýžoviště se nacházejí na Kaplickém potoku pod silnicí od Zátoně, v severozápadním okolí Horní Vltavice, kde jsou drobné sejpy v náplavech Teplé Vltavy a drobné pozitivní indikace zlata až k Polecké nádrži, a nakonec jsou uváděny pozitivní indicie u Michlovy Huti na severním okraji listu. Mimo mapový list dolů podél Vltavy pokračují rozsypy na jih pod Lenoru, na listu Vimperk po Arnoštském potoku až k Vimperku a dále podél Křesanovského potoka a Volyňky až po Čkyni. Historicky pravděpodobně nejvýznamnější rozsáhlé práce v okolí mají zdroje podél opačné strany masívu Boubína, na severovýchodním a východním úpatí Boubína a Bobíku na listu Záblatí. Pozůstatky prací lze sledovat podél Blanice od Plešivce a Krejčovic na horním toku, a dále na nerekultivovaných zarostlých plochách okolo Záblatí a pod Kratušínem. Podél dolního toku Boubínského (Studeného, Zlatého) potoka pod Saladínem se táhne pás sejpů označených ve zmíněné zprávě jako č. 6, podél Farského potoka od Libínského sedla (č. 13), dál k Hornímu Záblatí (č. 15) a podél Cikánského potoka a jeho přítoků jsou zachovány pozůstatky rozsáhlého rýžování. Přibližnou vzdálenost transportu redeponovaných zvětralin a deluviálních a fluviálních usazenin lze místy odhadnout z celkového množství, stupně abraze i poměrného zastoupení hornin a akcesorických těžkých minerálů (jako je např. granát, zirkon, xenotim, magnetit, scheelit, turmalín, sillimanit, kyanit, pyroxen či zlato) v recentních sedimentech. Například koncentrace zlata ve štěrkopíscích vodotečí lemujících masív Boubína ukazuje na dva zdroje: ostrohranné a bohatě tvarované drátkovité zlato s relikty krystalových tvarů v náplavech Blanice bylo uvolněno do recentních aluvií přímo z primárních žilek v bezprostředním okolí toku, zatímco opracované zlato o vyšší ryzosti prošlo podstatně delším transportem, a je pravděpodobné, že bylo redeponováno do současného náplavu ze staršího, již druhotného zdroje. Celkový objem proprané zeminy i jen ze zachovaných ploch je obrovský. I při velmi nízkých obsazích zlata ve štěrkopísku je zřejmé, že výtěžek byl dostatečně lákavý na vyvolání několika historických etap povrchové těžby. Vývoj infrastruktury v okolí rýžovišt položil základy cest a odlesnění a usnadnil další osídlování (např. KUDRNÁČ 1987, KOŘAN 1974). Těžba sklářských surovin Jako druhá nejdůležitější výrobní aktivita opřená o místní nerostné suroviny byla výroba 34
skla. Dostatek dřeva na výrobu drasla i na tavbu a těžba sklářských surovin ze svahovin, primárních křemenných žil a z říčních náplavů spolu se snesitelnými životními podmínkami umožnily postupné vybudování řady hutí. Hustota drobných provozů na studovaném území je značná oproti jiným částem Šumavy. Významná je zejména Michlova Huť, v níž sklář Michal Müller v roce 1683 podle některých pramenů (souborně FRÖHLICH 2003) vyrobil čiré křišťálové a později rubínové sklo jako jeden z prvních sklářů, běžně produkujících barevné lesní sklo. Místní sklenice, tabulové sklo a okenní terče, skla do brýlí, korálkové páteříky (růžence), medailóny, a později emailem malované obrázky se připravovaly pro trhy v Evropě, dokonce i v Benátkách a pro španělské kolonie v Jižní Americe. V nedalekých Kašperských Horách je doloženo přetěžování materiálu z odvalů po hlubinném dolování primární zlatonosné křemenné žiloviny, a přebírání starých sejpů lze předpokládat i přímo v Korkusově Huti, kde je pozůstatek budovy staré huti přímo na okraji rozsypového pole přesně neurčeného stáří. Další sklářské huti na listu lze dnes sledovat hlavně podle názvů osad a samot: u Lipky, Huť pod Boubínem, Šeravská Huť, a za hranicemi listu huti u Pravětína, Šlemarova, Janouškova, Vltavská, Magerlova u Horní Vltavice, a u Vítkova kamene. Poslední činná sklárna pracovala do roku 1996 v Lenoře. Na území listu byly při mapování nalezeny pozůstatky povrchových prací svědčících o sběru a dobývání žilného křemene v zalesněných svažitých partiích v okolí Lipky na úbočí Světlé hory, u Huti pod Boubínem a u Šeravské a Korkusovy Huti. Povrchový sběr volných křemenných bloků v bezprostředním okolí hutí, který nezanechá v terénu žádné stopy, byl pravděpodobně běžný podobně jako například v Jizerských horách. Pro mapující geology je nepříjemný ten důsledek, že jinde běžné povrchové indikace žilných mineralizací vázaných na křemen z terénu selektivně vymizí. Vyhledávání rud Zóna povrchových dobývek při cestě podél SV úbočí Světlé hory svým rozsahem odpovídá spíše než těžbě křemene pro sklárnu v Michlově Huti pozůstatku po dobývání rud. V úlomcích na obvalu převažuje žilný křemen se záteky limonitu, svědčícími o podílu sulfidů ve výplni žíly. Mineralogické a chemické složení vzorku, které pomůže určit složení žiloviny i důvod těžby, bude určeno po laboratorním zpracování vzorků haldoviny. Není však vyloučeno, že místní zájem o křemen ignoroval i další užitkové složky v rudnině, a na druhou stranu přirozený obsah kovů pomohl vytvořit nové barevné varianty skla. Těžba dřeva a rašeliny Těžba rašeliny probíhala intenzivně v okolí rašeliniště Pravětínská Lada a Houžná u Lenory. Na lokalitě Vlčí jámy u Houžné byla rašelina strojově těžena od r. 1966, v roce 1980 zde těžbu převzal podnik Rašelina Soběslav (POLÁK 2003). Chalupská slať byla již zařazena do těžebního plánu, ale vyhlášením NP a CHKO byla naštěstí tato lokalita uchráněna před nevratným plošným poškozením. ZÁVĚRY Při zhodnocení cenných přírodních památek na listu Horní Vltavice je třeba se zmínit o dalších zajímavých lokalitách a chráněných územích. Schwarzenberkové ve snaze o zachování kvalitního genofondu šumavských dřevin byl v uzávěru údolí severojižního směru mezi hřebenem Pažení a Boubínem vymezili v roce 1858 chráněný Boubínský prales (dnes NPR). Národní park Šumava zasahuje do JZ části mapy v oblasti Knížecích Plání Časté, Chalupské slati, Malé nivy a Polecké slati. Přírodní památky, přírodní rezervace a Chráněná krajinná oblast v širším okolí listu zahrnují např. Pravětínská Lada, Jilmovou skálu VJV od 35
Horní Vltavice, Zátoňskou horu, a lokalitu Poušť na hřebeni Pažení. V rámci nově sestavených vysvětlivek k listu Horní Vltavice bude doporučeno k zařazení mezi významné či chráněné přírodní památky několik dalších z geologického a historického hlediska významných lokalit. LITERATURA ANDĚRA M. & ZAVŘEL P. (eds), 2003: Šumava: příroda, historie, život. Baset, Praha. BENEŠ A., 1978: Poznámky k počátkům těžby a využívání tuhy a zlata podle archeologických nálezů v jižních Čechách. Rozpravy Národního technického muzea, 69, Studie z dějin hornictví, 8: 53 83. FRÖHLICH J., 2003: Sklářství Šumavy. In: Šumava: příroda, historie, život, ANDĚRA M. & ZAVŘEL P. (eds) Baset, Praha, pp. 612 626. KOŘAN J., 1974: K minulosti českých rýžovisek zlata. Rozpravy Národního technického muzea, 64, Studie z dějin hornictví, 5: 15 32. POLÁK V., 2003: Těžba rašeliny. In: Šumava: příroda, historie, život, ANDĚRA M. & ZAVŘEL P. (eds) Baset, Praha, pp. 627 632. KUDRNÁČ J., 1978: Ohlas pravěké a středověké těžby zlata v hospodářském a a společenském životě obyvatel Čech. Rozpravy Národního technického muzea, 69, Studie z dějin hornictví, 8: 34 52. posl 36