Vliv volebního a stranického systému Turecka na reprezentaci menšin

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Vliv volebního a stranického systému Turecka na reprezentaci menšin Bakalářská práce Petr Maliňák Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph. D. UČO: 174278 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, 4.5.2008 Petr Maliňák

Děkuji Mgr. Jakubovi Šedovi, Ph.D. za odborné vedení práce a za pomoc, kterou mi během její přípravy a psaní poskytl.

Osnova: 1. Úvod.. s. 5 2. Vymezení základních pojmů.. s. 6 2.1. Volební systém... s. 6 2.2. Stranický systém. s. 7 2.3. Menšina.. s. 8 3. Politická participace menšin s. 9 4. Reprezentace menšin a volební systém.. s. 10 5. Turecká republika s. 14 5.1. Obecná charakteristika Turecké republiky. s. 14 5.2. Parlament s. 15 5.3. Hlava státu.. s. 15 5.4. Vláda s. 15 5.5. Historický vývoj. s. 16 5.6. Turecko a jeho politická specifika.. s. 16 5.7. Geneze stranického a volebního systému... s. 17 5.8. Stranický systém dnešního Turecka s. 20 5.9. Současný volební systém s. 21 6. Turecko a menšiny.. s. 22 6.1. Historické souvislosti. s. 22 6.2. Menšiny v Turecku. s. 23 7. Limity volebního a stranického systému Turecka v reprezentaci menšin. s. 25 7.1. Menšiny a politická participace v Turecku. s. 26 7.2. Přístup státu k reprezentaci menšin. s. 27 7.3. Vliv stranického systému s. 28 7.3.1. Menšinové strany. s. 29 7.4. Vliv volebního systému.. s. 30 7.4.1. Nezávislí kandidáti.. s. 32 7.5. Podmínky pro parlamentní reprezentaci menšin s. 33 8. Závěr... s. 33 9. Použitá literatura s. 35 10. Přílohy s. 40 Počet znaků: 80 912

1. Úvod Turecká republika představuje unikátní příklad procesu demokratizace provedené elitami bez iniciativy společnosti. Vznik demokracie z popudu elit předznamenal podobu a další směřování Turecka na dlouhá léta dopředu. Přesto, nebo možná právě kvůli tomu, se Turecko odlišuje od západních demokracií svým chápáním státu. Turecký stát je neoddělitelně identifikován s jednotnou tureckou kulturou a národností. Jednota představuje stabilitu, mnohost naopak degradaci a secesi. Vše co může poškodit jednotu tudíž představuje nebezpečí podkopávající kořeny Tureckého státu. Pluralita byla v Turecku dlouhodobě abstrahována od pojmu demokracie, což se pochopitelně projevilo ve společenské ale i politické sféře. V rámci Turecka samozřejmě existují heterogenní kultury, jejich příslušníci ovšem představují spíše druhořadé občany, neboť se setkávají s diskriminací a celou řadou omezení, týkajících se vzdělávání, jazyka a udržování vlastních tradic atd. S politikou odmítání rozdílů a potlačování odlišností se samozřejmě potýkají také menšiny. Menšinové otázce v Turecku se věnuje poměrně mnoho odborných článků, nicméně jejich zaměření často opomíjí polickou sféru. Tato práce se pokusí tento nedostatek napravit. Primární cil představuje zmapovat možnosti zisku parlamentního zastoupení pro menšiny a konfrontovat je se skutečným stavem parlamentní reprezentace menšin v tureckém prostředí. Při zkoumání parlamentní reprezentace menšin je kladen důraz na celkový kontext, zahrnující ochotu menšin politicky participovat, postoj státu k menšinové participaci a stranický a volební systém. Teprve v tomto kontextu, jenž formuje prostředí pro politickou participaci, je posuzován vliv volebního a stranického systému na reprezentaci menšin. Nástroje pro tuto analýzu zahrnují volební geografii, volební analýzy, odborné články a novinové příspěvky. Pro celkový přehled o turecké politice, stranách, ústavním a institucionálním vývoji je využíváno publikace Democratization in Turkey: The role of Political parties, od Huri Türsanové, která se dlouhodobě zabývá tureckou a etnoregionální politikou. Ve své práci se samozřejmě opírám i o existují politologické teorie. S ohledem na téma práce primárně čerpám z poznatků dvou klasiků politické vědy, Giovanni Sartoriho a Maurice Duvergera, kteří intenzivně rozvinuli problematiku spojitosti volebních a stranických systémů. Jak je z předchozího odstavce patrné, pro plnou orientaci ve zkoumané problematice předpokládám znalost základních pojmů a teorií, se kterými zde operuji. Proto je úvod této práce především teoretický, zabývající se základními pojmy a celkovou problematikou reprezentace menšin. 5

Druhá, empirická část práce, se pak již plně věnuje tématu menšinové reprezentace v Tureckém prostředí. 2. Vymezení základních pojmů Cílem této kapitoly je představit a vyjasnit základní pojmy, se kterými budu v práci dále operovat. Pro účely této práce jsem se zaměřil na to tyto pojmy: Volební systém, stranický systém a menšina. 2.1. Volební systém Volební systém je možné chápat jako metodu převádění vůle voličů, vyjádřené volbou, na volební výsledky (Chytilek 2005: 605). Tato definice umožňuje jednoduché odlišení volebního systému například od volebního práva, které je možné pokládat za souhrn podmínek, za kterých se uskutečňují samotné volby. 1 Odlišná podstata těchto dvou pojmů (volebního systému a volebního práva) je však nejlépe viditelná v širším kontextu, jež se neomezuje pouze na sféru voleb, ale zasahuje do oblasti stranické soutěže. Zjednodušeně lze totiž určit podobu stranického systému z nastavení volebního systému. Této sféře výzkumů se intenzivně věnoval francouzský politolog Maurice Duverger, jehož zákony sice dnes bývají označovány za příliš zjednodušené, nicméně i tak se staly inspirací pro další výzkum volebních systémů. 2 Asi nejznámějším následníkem Duvergerových teorií je Giovanni Sartori, jenž Duvergerovy myšlenky dále rozvedl. V souvislosti s volebními systémy je nutné zaobírat se i jejich klasifikací. Pro účely této práce lze dle metody volby rozlišit dva základní typy volebních systémů - většinový a poměrný (Sartori 2001: 16, Klíma 1998: 195). 3 Většinový volební systém je charakterizován volebními obvody (ne nutně jednomandátovými), ve kterých vítěz získává veškeré mandáty připadající na obvod (Šedo 2004: 16-17). Poměrný 1 Do této kategorie spadají například aktivní a pasivní volební právo, dále také rovné, všeobecné a přímé volební právo 2 Duvergerovy zákony předpokládají přímou závislost mezi druhem volebního systému a počtem stran v parlamentu. Podle Duvergera (Chytilek 2005: 610): 1. Systém proporčního zastoupení podporuje sytém (více než) dvou stran, které jsou rigidní, nezávislé a stabilní. 2. Dvojkolový většinový systém podporuje systém více než dvou závislých, pružných a relativně stabilních stran. 3. Jednokolový většinový systém vede k bipartismu a alternaci vlády mezi oběma nezávislými stranami. 3 Většinový a poměrný volební systéme možné chápat jako dva protipóly mechanismu distribuce mandátů. Na pomyslnou osu mezi nimi je možné umísti další subkategorie volebních systémů, jako jsou semiproporční a smíšené volební systémy. 6

volební systém je naopak rozpoznatelný podle vícemandátových volebních obvodů, ve kterých zvítězili dva či více vítězů na základě nejvyššího počtu hlasů (Sartori 2001: 16), což umožňuje zisk mandátů i významným menšinám (Klíma 1998: 196). Přestože proporční systémy, narozdíl od většinových, umožňují proniknutí širokého spektra názorů a postojů do parlamentu skrze strany, rovnoměrné volební výstupy nelze považovat za jejich charakteristický rys. V praxi sice mohou proporční systémy dosahovat až téměř čisté proporčnosti (například v Nizozemí), nicméně na druhé straně mohou podle kritéria výsledku voleb vykazovat i vyšší disproporci, než většinové systémy. 2.2. Stranický systém Stejně jako nelze zaměňovat volební právo s volebním systémem, nelze chápat stranický systém jako prostý součet stran. Samotné slovo systém naznačuje, že je vhodné pracovat s více charakteristikami, jež umožňují lépe postihnout vazby mezi částmi. Mimo kritéria počtu stran, stranický systém zahrnuje vztahy mezi stranami. Počet stran je možné chápat jako statický prvek stranického systému, zatímco jejich vztahy za prvek dynamický (Kopeček 2005: 40). Počátky zkoumání volebních systémů jsou opět spojovány s Mauricem Duvergerem, jenž stranické systémy kategorizoval podle počtu stran. 4 Další autor rozvíjející oblast stranických systémů, Jean Blondel, mimo počet stran zohlednil také jejich velikost. 5 Duverger, stejně jako Blondel, však nevěnovali pozornost vztahům mezi stranami. Tuto dimenzi zahrnul do zkoumání stranických systémů až Giovanni Sartori, který klasifikační třídy volebních systémů, založených pouze na prostém počtu stran, nepovažoval za dostatečné (Sartori 2005: 123). Italský politolog označil za klíčové dva znaky stranických systémů: počet stran (neboli fragmentace) a ideologickou vzdálenost mezi stranami (neboli polarizace). V případě počtu stran zvolil Sartori jednoduché kritérium odlišení relevantních stran od nerelevantních. Relevantní jsou ty, které disponují koaličním či vyděračským potenciálem (Sartori 2005: 128). 6 Sartori zpočátku vymezuje soutěživé a nesoutěživé stranické systémy. Mezi soutěživé stranické systémy podle Sartoriho patří: bipartismus, umírněný pluralismus, polarizovaný pluralismus a systém predominantní strany. V systému predominantní strany 4 Duverger rozlišoval systémy 1) s jednou stranou, 2) se dvěma stranami, 3) vícestranické (Kopeček 2005: 40). 5 Blondelova kategorizace: 1)Bipartismus, 2) systém 2,5 strany, 3)multipartismus s dominující stranou, 4) multipartismus bez dominující strany (Klíma 1998: 161-163). 6 Termín koaliční potenciál značí potřebnost nebo užitečnost strany pro vládní většinu, což zároveň implikuje její prosystémovost. Podle Sartoriho však jsou i antisystémové strany relevantní, a to pouze v případě, že disponují tzv. vyděračským potenciálem. To znamená, že existence této strany ovlivňuje směr soutěžení na vládu orientovaných stran z dostředivého na odstředivý. 7

dominuje jedna strana, která opakovaně získává ve volbách nadpoloviční počet křesel. Její síla je však zcela závislá na preferencích voličů. Mechanismem soutěže v bipartismu je vládní alternace dvou stran (Sartori 2005: 200), ideologická vzdálenost mezi stranami je velmi malá (Sartori 2005: 207), neboť stranická soutěž má dostředivý charakter (Kopeček 2005: 44). Klíčovým parametrem umírněného pluralismu je počet relevantních stran (3 až 5), přičemž žádná ze stran není antisystémová ideologická vzdálenost je tedy v tomto případě malá, stranická soutěž má opět dostředivý charakter, na rozdíl od bipartismu je však forma vlády koaliční (Sartori 2005: 192). Polarizovaný pluralismus je úzce propojen s vysokým množstvím stran (6 až 8), charakteristických znaků je ovšem více. Polarizovaný pluralismus se vyznačuje existencí antisystémových stran na obou koncích stranického spektra, tripolárním uspořádáním, silnou polarizací, odstředivou soutěží, absencí pragmatismu při řešení konfliktů, absencí skutečných alternací a vysokou mírou populismu v řadách opozičních stran (Sartori 2005: 135-145). 2.3. Menšina I tak všeobecně známý pojem jako je menšina v praxi dokazuje, že rozšířenost a frekvence užívání výrazu mnohdy nemusí korespondovat s konsensem nad jeho jednotnou interpretací a mnohdy tudíž vede k jeho nevhodnému používání. Problém především představuje univerzálně platná definice menšin, kde neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda má statut jazykových, kulturních a etnických menšin určovat stát, či zda mají společenské skupiny oprávněný nárok na určitý stupeň sebeidentifikace (Popjanevski 2006: 16). Některé definice menšin pracují s množstvím jako klíčovým faktorem. Například vymezení Franka Capotortiho pro subkomisi OSN pro prevenci diskriminace a ochrany menšin (SCPDPM): menšina je skupina početně podřízená zbytku populace státu, v nedominantní pozici jsou občané státu uchovávají si etnické, náboženské nebo jazykové charakteristiky odlišující je od zbytku populace, a kteří projevují, třeba i nepřímo, smysl pro solidaritu směrem k uchování jejich etnických, náboženských nebo jazykových charakteristik. (Ramaga 1992: 104). Tato definice menšin je však problematická, protože naznačuje, že početně podřízené skupiny jsou zranitelné ze strany majoritní skupiny. Příklad Jihoafrické republiky z dob bílého apartheidu však s touto teorií příliš nekoresponduje. Početní vymezení menšiny dále vyvolává otázku, k čemu konkrétně početní hledisko vztahovat, neboť většina v rámci celého státu může být zároveň menšinou v konkrétní části země, a tím se logicky dovolávat práva na svou ochranu (Ramaga 1992: 106). Početní vyjádření menšiny s sebou 8

tedy nevyhnutelně přináší další otazníky a samo o sobě proto nemůže sloužit k definování pojmu menšina. Proto je vhodné doplnit kritérium počtu atributem nedominance (Ramaga 1992: 113). 7 V rámci existujících definic se dají nalézt i další podstatné prvky, vymezující menšiny. Pro potřeby práce lze tedy menšiny definovat takto: Členové menšiny jsou státní příslušníci zastávající nedominatní pozici ve společnosti. Odlišují se etnicky, nábožensky nebo jazykově od zbytku populace. Projevují vůči sobě smysl pro solidaritu a snaží se o zachování vlastní kultury, tradic, náboženství nebo jazyka (Irish Centre for Human Rights). 3. Politická participace menšin Definice menšin jsou často spojeny s požadavkem na zvláštní práva týkající se jejich identity. Práva na politickou participaci zajišťují článek 25 dokumentu ICCPR (OHCHR 1966), článek 15 FCNM (Council of Europe 1995), článek 5 ICERD (OHCHR 1965). Menšinové participaci se také věnuje článek 35 Kodaňského dokumentu OSCE (UNESCO 1990). Otázkou však stále zůstává, nakolik je ospravedlnitelné obdařit členy menšin zvláštními politickými právy, jež by jim umožnily plné zapojení do politického procesu. Jakékoliv pomáhání či zvýhodňování určité skupiny obyvatel totiž může být chápáno jako porušení rovnosti - liberálního konceptu, který je jedním ze základních kamenů demokracie. Na druhé straně však mohou být menšiny vystaveny riziku odstřižení od politického rozhodování, což může vést k dlouhodobému pocitu frustrace a vytvářet tak polarizaci mezi většinovou společností a menšinou. Kritická situace může zejména nastat, pokud je snaha menšin politicky participovat dlouhodobě neefektivní. To je pravděpodobné v situacích, kdy stát brání v participaci, porušuje lidská práva a neuznává menšinu jako takovou. Vyhrocená situace může nakonec skončit separatistickými tendencemi neuznané menšiny (Palermo, Woelk 2003: 241). S ohledem na přístup státu k problematice menšin je možné rozlišovat čtyři abstraktní modely (Palermo, Woelk 2003: 227-228): 1. Represivní nacionalistický stát klade důraz na homogenitu a jednotnou národní identitu, oficiálně popírá existenci menšin. Tento model často doprovází etnické čistky a genocidy. Menšiny jsou vystaveny nepřetržité kampani agrese a provokace. 2. Agnostický liberální národní stát je charakteristický stíráním rozdílů mezi národností a občanstvím, což implikuje jeho lhostejný postoj k menšinám. Typickým znakem této formy státu je zákaz etnických organizací a politických stran. Model klade hlavní důraz na rovnost a 7 Nedominance může být chápána jako kulturní i jako politická podřízenost. 9

obvykle disponuje právními nástroji k ochraně základních práv a svobod s partikulárním ohledem na veškeré formy diskriminace založené na členství v menšině. 8 3. Stimulující mnohonárodnostní národní stát je charakteristický dominancí většiny a existencí jedné či více menšin. Ochrana a podporování menšin představují fundamentální hodnoty státu. 9 4. Mnohonárodnostní národní stát s rovnocenným přístupem existuje ve vysoce kulturně diversifikovaných společnostech. Klíčovým přístupem ke všem společenským skupinám je rovnost. Tento model se částečně překrývá s Lijphartovým modelem konsociační demokracie. 10 Z těchto modelů lze vyvozovat, že hlavní proměnnou v otázce zapojení menšin do politického procesu, představuje očekávaný efekt plynoucí z jejich vyloučení resp. ze zapojení. Z hlediska státu očekávajícího převažující pozitiva plynoucích ze zvýhodnění menšin, je možné teoreticky očekávat zvýšenou loajalitu a důvěru ke státu, efektivitu a participaci (Bandurci, Donovan, Karp 2004: 540). Protikladný přístup naopak menšiny chápe jako hrozbu silného jednotného státu, jakékoliv posílení či uměle zapojování menšin do politického procesu chápe jako propagaci a posilování menšin, které touto cestou dostávají silnou zbraň v prosazování vůči státu nepřátelských cílů. Namísto toho se soustředí na popírání menšin všeobecně, nebo pouze některých jejich forem (etnických, jazykových ). 4. Reprezentace menšin a volební systém Volební systém nezpochybnitelným způsobem ovlivňuje míru reprezentace menšin. Je však zapotřebí s ním nakládat pouze jako s jedním z mnoha faktorů, určujících možnosti reprezentace menšin. Je třeba brát v úvahu ostatní aspekty, jež byly zmíněny v minulé kapitole, jako je například postoj státu. Zároveň je třeba si uvědomit, že dosažení menšinové reprezentace nutně nemusí korespondovat s efektivním prosazováním menšinových zájmů. Způsob a míra, jakým volební systémy zasahují do možností participovat, mohou být velmi proměnlivé. Pro srozumitelnější pochopení je vhodné vycházet z obecně uznaného dělení 8 Tento model částečně vychází z Americké a Francouzské ústavy. 9 Do této kategorie je možné zařadit ústavy Itálie a Španělska, částečně Finska. 10 Klasifikace Arendta Lijpharta zohledňuje stav dvou prvků: 1) Stupeň kulturní fragmentace společnosti 2) Soudržnost politické elity. S ohledem na tyto prvky označuje Lipjhart konsociační demokracii jako demokracii s vysokou kulturní fragmentací a kooperativním chováním politických elit (Hloušek, Kopeček 2003: 203-204). 10

volebních systémů na poměrné a většinové. 11 Většinové volební systémy jsou s ohledem na řešení menšinové reprezentace obecně považovány za problematické. Často bývají odsuzovány jako neproporční a pro reprezentaci menšin tudíž nevhodné (Bird 2004: 9). Územně nekoncentrovaná menšina se totiž v rámci jednomandátových volebních obvodů prosazuje jen velmi stěží. Jedná se o velmi silné volební systémy za jejichž klad je nejčastěji uváděna vládní stabilita. 12 Podle Arendta Lijpharta mohou většinové volební systémy efektivně fungovat v demokraciích tzv. westminsterského typu. Jedná se o demokracie, které jsou charakteristické nízkým stupněm kulturní segmentace (Hloušek, Kopeček 2003: 211). Většinové volební systémy jsou založeny na konkurenci, proto jsou považovány za nevhodné pro řešení konfliktů. Konkurenční typ demokracie však má svůj protipól v konsultativních demokraciích, které je podle Lijpharta možné nalézt v zemích s vysokým stupněm kulturní segmentace. Konsultativní demokracie využívají poměrné volební systémy, neboť jsou efektivnější v získávání podpory politickému systému mezi menšinami. V protikladu k většinovému volebnímu systému se u poměrného volebnímu systému mnohdy uvádí, že výstupy poměrného volebního systému jsou více proporční. Zmíněná proporčnost zjednodušuje vstup menších stran a menšinových stran do parlamentu, což ve výsledku zvyšuje podporu režimu napříč menšinovými skupinami (Norris 2004: 201). Spravedlivějších výstupy však mohou být dosaženo, pouze je-li poměrný volební systém vhodně nastaven. Z tohoto důvodu nelze za charakteristický atribut poměrných volebních systémů považovat proporčnost výstupu. Například u listinných volebních systémů existuje celá řada možných nastavení, jež umožňují vytvořit téměř absolutně proporční systém, stejně jako systém jehož míra disproporčnosti je vyšší než u většinových volebních systémů. 13 Vysoce disproporčního výsledku lze dosáhnout zejména použitím vysokého volebního prahu, který eliminuje malé strany, dále rozdělením země do malých dvou až pěti mandátových obvodů, použitím volební kvóty či volebního dělitele, který zvýhodní velké strany. Je tedy zřejmé, že variabilita poměrných volebních systémů závisí na množství proměnných. Podle Maurice Duvergera i Giovanni Sartoriho však pouze teoretický efekt převádění hlasů na mandáty neodpovídá skutečnosti. Duverger a posléze i Sartori dospěli k názoru, že pouze deskriptivní popis nebere v úvahu vliv volebního systému na voliče. Maurice Duverger proto rozlišil mechanický efekt a psychologický 11 Dále se také rozlišují semiproporční volební systémy a smíšené volební systémy. 12 Síla volebního systému představuje míru proporcionality. Čím vyšší disproporcionalita, tím je volební systém silnější. 13 Listinnými poměrnými volebními systémy jsou souhrnně označovány takové volební systémy, ve kterých volič odevzdává svůj hlas prostřednictvím kandidátní listiny volených stran. 11

účinek. Mechanický účinek reflektuje způsob přepočetu hlasů na mandát. Psychologický účinek se projevuje v reakci voličů na působení mechanického efektu v rámci daného institucionálně-politického uspořádání (Chytilek 2005: 611). 14 Sartoriho uspořádání koresponduje s Duvergerovým dvojím působením volebních systémů. Mechanický účinek je však v Sartoriho pojetí nazýván reduktivní účinek, neboť jej Sartori primárně vztahoval k počtu stran. Psychologický účinek nahradil omezujícím účinkem, význam se nezměnil. Reduktivní i omezovací účinky volebních systémů jsou však podle Sartoriho úzce svázány se stranickými systémy. Proto do zkoumání účinků volebních systémů zahrnul míru stranické strukturovanosti a síly volebního systému. 15 Pomocí těchto dvou kritérií poté modifikoval teoretické účinky volebních systémů Maurice Duvergera. 16 Sartoriho zákony jsou velmi dobře využitelné pro výzkum účinku volebních systémů na malé, a tudíž i menšinové strany. S ohledem na poznatky Duvergera, Sartoriho, ale i třeba Arendta Lijpharta, lze předpokládat, že nejvýhodnější podmínky pro reprezentaci menšin nabízejí poměrné volební systémy. Zde se však nabízí námitka poukazující na velké rozdíly v jednotlivých typech poměrných volebních systémů. Ze Sartoriho zákonů však lze vyvozovat, že je nutné brát ohled na sílu volebního systému (pomíjíme-li vliv stranického systému), která se odvíjí od nastavení jednotlivých atributů volebního systému, jako je výška volebního prahu, počet mandátů na obvody atd.. S ohledem na zájmy menšin je také zapotřebí zaměřit pozornost na proceduru výběru kandidátů. Zda rozhoduje stranické vedení, členové strany nebo sami voliči, jelikož nasazení menšinového kandidáta v místech se stejnou etablovanou menšinou, nutně nemusí 14 Jednoduše lze rozdíl mezi mechanickým a psychologickým účinkem chápat tak, že volič rozhodující se během voleb pro konkrétní stranu, volí s ohledem na šanci strany dosáhnout například parlamentního zastoupení. V případě, že volební systém je nepřátelský vůči malým stranám, tudíž jejich šance dosáhnout zastoupení je malá, volič raději volí tak, aby nebyl promarněn jeho hlas. Volič sice totiž může preferovat malou stranu, chápe však, že hlas pro ni by v konečném důsledku zůstal nevyužit, a proto se raději rozhoduje volit stranu, jejíž šance na zastoupení jsou vyšší. 15 Stranická strukturovanost představuje míru identifikace voliče s politickou stranou. 16 Podle Sartoriho (Chytilek 2005: 615-616): 1) Existuje-li systémová strukturace a voličský rozptyl (jako nezbytné spojené podmínky), relativně většinové jednokolové systémy vedou k dvojstranickému formátu. a. Anebo je obzvlášť silná systémová strukturace sama o sobě nutnou a zároveň náhradí postačující podmínkou dvojstranického formátu. 2) Existuje-li systémová strukturace, nikoliv však voličský rozptyl, relativně většinové systémy vedou k eliminaci stran, které ani v jednom obvodu nezískají většinu, nemohou však eliminovat takže dovolují existenci tolika stran nad dvojstranický formát, kolik jich umožní dostatečně velké koncentrace jejich voličů. 3) Existuje-li systémová strukturace, poměrné zastoupení získává reduktivní účinek, zapříčiněný (jako postačující podmínkou) jeho neproporcionalitou. Čím větší vstupní náklady pro menší strany, tím větší reduktivní účinek a naopak. a. Anebo je obzvlášť silná systémová strukturace nezbytnou a postačující podmínkou zachování jakéhokoliv stranického systému, který předcházel zavedení systému poměrného zastoupení. 4) Chybí-li systémová strukturace a předpokládáme-li téměř čisté poměrné zastoupení, tj. rovné vstupní náklady, stran bude tolik, kolik umožní kvóta. 12

značit úspěšnou snahu o reprezentaci této menšiny (Bird 2004: 12). 17 Takto nastavený volební systém v některých bodech koresponduje s dokumentem úřadu OSCE pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) pod názvem Lund Recommendation, který pro efektivní menšinovou reprezentaci doporučuje použití jednomandátových volebních obvodů (v případě územní koncentrace menšiny), zavedení poměrného volebního systému (v případě šance na zisk mandátů pro dané menšiny), umožnění preferenční volby a ustanovení nízkého volebního prahu (ODIHR 2003: 31). Dokument ODIHR tedy namísto modelu konsensuální demokracie, která upřednostňuje čistě proporcionálního zastoupení menšin, preferuje aplikaci většinového či smíšeného volebního systému v případě, že je menšina místně koncentrovaná (ODIHR 2003: 33). 18 Pohled dokumentu ovšem může být chápán jako zjednodušený, protože opomíjí možné důsledky a celkové souvislosti volebního inženýrství. Jako hlavní poslání volebního systému vyznívá efektivní reprezentace menšin, což je ovšem pouze jednostranný pohled vzbuzující další rozepře ohledně definování ideální funkce volebních systémů. Problém představují jednotlivé ideály, které mnohdy stojí vůči sobě navzájem. Rovnosti, poměrnosti, vládní stability, zapojení menšin, srozumitelnosti atd., je takřka nemožné dosáhnout v rámci jednoho dokonalého volebního systému. Opomineme-li problematiku volebních obvodů, o obecných rysech ideálního volebního systému pro menšiny existuje určitý konsensus. Obdobně je možné na základě protipólů ideálního volebního systému vymezit základní znaky volebního systému nepřátelského vůči menšinové reprezentaci. Takový volební systém by spočíval buď na většinovém volebním systému, nebo na poměrném volebním systému s malými volebními obvody, jehož volební klausule by byla nastavena velmi vysoko. Dokument ODIHR se explicitně zmiňuje o vhodnosti užití jednomandátových volebních obvodů v souvislosti s územně koncentrovanou menšinou. Podobné účelové zvýhodnění je samozřejmě také cesta, která vede k efektivnější reprezentaci menšin. V době vydání dokumentu měly například menšiny v Chorvatsku k dispozici vyhrazené mandáty, voliči však mohli volit normální i menšinové kandidáty (ODIHR 2003: 30). 19 S vyhrazením speciálních mandátů se lze setkat i u více zemí, například v Rumunsku, Slovinsku atd. Účelově zvýhodňující techniky však mohou být stejně dobře zneužity. Velmi známá je například technika s názvem gerrymandering, jejíž využití je nejefektivnější ve většinovém 17 Zde je zapotřebí brát v úvahu strategické motivy kandidáta i strany, obzvláště pokud kanduje za stranu, která se neproklamuje jako menšinová. 18 Dokument přesněji specifikuje, že pokud jsou minority koncentrovány teritoriálně, jednomandátové volební obvody jsou vhodné k zajištění dostatečné menšinové reprezentace. 19 Maďaři, Srbové a Italové měli vyhrazeno jedno křeslo. Ostatní, méně početné menšiny měly k dispozici dohromady jeden vyhrazený mandát. 13

volební systému. 20 Podstatou této techniky je manipulujíce s tvarem a velikostí volebních obvodů, za účelem umělého vytváření voličských základen, které v rámci jednomandátových obvodů, umožňují společenské skupině či menšině zvolit si svého kandidáta. Gerrymandering se často používá v souvislosti se snahou vládních stran maximalizovat svůj volební zisk. Podstatou takových úprav volebních obvodů je koncentrovat menšinu či jinou společenskou skupinu uvnitř co nejmenšího počtu volebních obvodů a ovlivnit tak výsledky voleb. Takto početná a koncentrovaná skupina má logicky větší možnost zvolit si kandidáta z vlastních řad. Gerrymandering má však negativní dopad na soutěživost a tedy i na volební účast, neboť výsledky v uměle vytvořených obvodech jsou víceméně dané. Jak je vidět, zásahů a úprav v oblastech volebních systémů je nespočet. Jejich aplikace však vždy vyžaduje citlivý přístup s ohledem na heterogenní cíle volebních systémů. 5. Turecká republika 5.1. Obecná charakteristika Turecké republiky Turecko se rozprostírá na území Malé Asie, zčásti také na území jihovýchodní Evropy. Jeho celková plocha činí zhruba 780 000 kilometrů čtverečních (FCO 2007). Na severovýchodě má Turecko společné hranice s Gruzií, Arménií a Iránem, z jihovýchodní strany sousedí s Irákem a Sýrií, západní hranice jsou vymezeny Řeckem a Bulharskem. Hlavním městem je Ankara, z hlediska administrativního členění je země rozdělena na 81 provincií, které se dále člení na okresy a sub-okresy (The Library of Congress 2006: 19). Hrubý domácí produkt byl v roce 2006 cca 378,4 miliard dolarů (FCO 2007). Hlavní přínos pro tureckou ekonomiku má textilní průmysl, módní průmysl, ocelářství, automobilový průmysl a elektroprůmysl. Populace čítá dle odhadů 67 800 000 obyvatel (FCO 2007), téměř 99% z nich jsou muslimové. Mezi muslimy převažují věřící sunnitského vyznání, jejich počet se odhaduje na cca 80%. Zbylých 20% muslimů představují Alevité. (The Library of Congress 2006: 9). V zemi jsou dále oficiálně uznávány Arménská apoštolská církev, řeckoortodoxní církev, vztahující se k řecké menšině a judaismus vyznávaný židovskou komunitou. 20 Slovo gerrymandering je odvozeno od amerického senátora Elbridge Gerryho, který je považován za zakladatele této techniky. 14

5.2. Parlament Moc zákonodárná je vykonávána Tureckým nejvyšším národním shromážděním (TGNA). Jedná se o jednokomorový parlament, který dnes čítá 550 poslanců, jejichž funkční období je pět let. Kromě přijímání zákonů a schvalování mezinárodních smluv má národní shromáždění i funkci kontrolní vůči vládě, schvaluje rozpočet a volí prezidenta ze členů parlamentu (dvoutřetinovou většinou). Prezident taktéž může být parlamentem odvolán, a to opět nejméně dvoutřetinovou většinou. Turecké nejvyšší národní shromáždění dále vyhlašuje válku, stanné právo a výjimečný stav (Office of the prime minister 2007). Členové parlamentu jsou voleni v proporčním volebním systému, skrze volební kandidátky, které jsou koncipovány stranickými lídry (The Library of Congress 2006: 18). 5.3. Hlava státu Moc výkonnou představuje vláda a prezident. Prezident je oficiálně hlavou státu, jeho pozice v politickém systému Turecka je však spíše slabá, jedná se primárně o reprezentativní funkci vyjadřující jednotu tureckého národa (Office of the prime minister 2007). Prezident je volen nepřímo, jeho funkční období je sedm let bez možnosti opětovného znovuzvolení. Předtím, než se vítězný kandidát na úřad prezidenta ujme úřadu, musí se vzdát své stranické příslušnosti. Prezident může vrátit zákon k projednání parlamentu. Hlava státu vyhlašuje zákony, ratifikuje mezinárodní smlouvy a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Mezi nejdůležitější pravomoci prezidenta dále patří jmenování a odvolávání premiéra a členů vlády (na návrh premiéra), jmenování soudců, vedení centrální banky, rozhlasových a televizních stanic. Dále může iniciovat ústavní přezkoumání zákona a disponuje pravomocí vyvolat referendum v souvislosti se změnou ústavy (HR-Net 2008a). 5.4. Vláda V čele vlády stojí premiér, který prezidentovi dává návrh na jmenování a odvolávání ministrů. Po zformování vláda žádá parlament o vyjádření důvěry. Vláda je jako celek odpovědná parlamentu, jednotliví ministři jsou individuálně odpovědní premiérovi za své ministerstvo. Základním úkolem vlády je formulovat a implementovat vnitřní i zahraniční 15

politiku státu, ústava dále vládě přiděluje záležitosti národní obrany (Office of the prime minister 2007). 5.5. Historický vývoj Území dnešního Turecka bylo svědkem vzrůstů i pádů mnoha kultur. Známky civilizace z oblasti Anatólie jsou patrné již z doby 2500 let před našim letopočtem. 21 Kolem roku 2000 před naším letopočtem, se Anatólie dostala pod nadvládu Chetitské říše, která později ustoupila frýgskému království (The Library of Congress 2006: 2). Území dnešního Turecka se během staletí se postupně podřizovalo Peršanům, Makedoncům i Římanům. Kolem roku 330 našeho letopočtu se Anatólie stala centrem byzantské říše. Ke konci jedenáctého století se však musela sklonit před sílícími nájezdy tureckých kmenů. Postupem času se Byzantská říše stále smršťovala na úkor nové síly - expandující Osmanské říše, jež porazila turecké kmeny a v průběhu staletí si postupně podřídila celou Anatólii, Balkán, Egypt a Alžír. S blížícím se dvacátým stoletím, se však kulturní heterogennost a rozlehlost stala pro Osmanskou říši přítěží, nejsilnější evropský aktér tak byl odsouzen k postupné ztrátě vlivu. V devatenáctém století se z osmanského područí vymanily Řecko, Bulharsko, Rumunsko a Srbsko. Kypr a Egypt ovládla Velká Británie, Francie obsadila Alžír a Tunis (The Library of Congress 2006: 3). Prohlubující se úpadek a teritoriální degradace osmanské říše byly ukončeny až v roce 1923, kdy nová vláda, pod vedením Mustafy Kemala, vyjednala smlouvu v Lausanne, která dala vzniknout Turecké republice. 5.6. Turecko a jeho politická specifika Turecká republika prošla od roku 1923 značně komplikovaným vývojem. Její základy jsou spojeny s tzv. kemalismem, který může být pojímán jako souhrn znaků, které určovaly a stále určují podobu turecké politiky. Jedná se o princip tzv. šesti šípů: Nacionalismu, sekularismu, republikanismu, etatismu, revolucionismu a populismu (Türsan 2004: 40). Původ těchto šesti znaků je zapotřebí hledat v atmosféře národní frustrace provázející zánik Osmanské říše, která se v průběhu první světové války přidala na stranu poražených mocností. Princip šesti šípů je možné chápat jako reakci na zmíněné období neklidu a úpadku. Smlouva 21 Dnešní Turecko přesně nekopíruje oblast Anatólie, neboť se částečně rozprostírá i na území Thrákie (evropská část). 16

v Lausanne z roku 1923, představovala úspěšně završený boj o uchování teritoriální celistvosti, která byla po první světové válce ohrožena územími požadavky Itálie, Francie a Řecka (Türsan 2004: 34). 22 V roce 1920 se v reakci na dělení Osmanské říše zformovala frakce pod vedením Mustafy Kemala (později nazývaného Atatürk otec Turků ), jež prohlásila sultanát za nelegitimní a během bojů s Řeky a Francouzi dokázala odradit Itálii a Řecko od původních územních požadavků. Nový status quo byl ustanoven v roce 1923 smlouvou v Lausanne, jež dala vzniknout Turecké republice, v němž se moc sultána přesunula na bedra prezidenta a Republikánské lidové strany CHP, která nyní kontrolovala vládu (Türsan 2004: 35). 23 Zrod republiky však nebyl jedinou těžkostí, spíše je možné jej považovat za počátek dalších problémů, se kterými se země potýká dodnes. Vývoj Turecka od roku 1923 je značně komplikovaný, prakticky neustále prochází cyklickým vývojem směrem od demokracie k nedemokratické formě vlády a naopak (Türsan 2004: 13). Důležitý prvkem turecké politiky představuje armáda, jejíž funkce hlídače demokracie je z pohledu západní kultury neakceptovatelná, nicméně tento fakt její politickou relevanci nijak nesnižuje. Armáda se od roku 1923 celkem třikrát rozhodla zasáhnout ve prospěch demokracie. Poprvé v roce 1961, kdy narůstající polarizace mezi dvěma stranami dosahovala nezvládnutelných podob, podruhé v roce 1971, kdy byla armáda sama požádána vládní stranou o vytvoření nestranického, odborného kabinetu. Naposledy armáda zasáhla v roce 1980, kdy se rozhodla zrušit veškeré dosavadní strany. Intervence armády s sebou vždy přinesly zásadní změny v podobě stranické soutěže, volebních zákonů i zásadních ústavních změn. Myšlenkové dědictví Mustafy Kemala však stále tvoří základ turecké politiky (Mc Gregor 2007). 5.7. Geneze stranického a volebního systému Turecka Historicky první (a také jedinou) tureckou stranu představovala Atatürkova CHP. Strana získala legitimitu k neomezené vládě díky své národně-osvobozenecké image. Republikánská národní strana představovala klasický koncept kádrové strany, která vznikla 22 Okleštění území osmanské říše mělo základ v Sévreské mírové smlouvě ze dne 10.8.1920, jež byla součástí Versailleského mírového systému. Podle této smlouvy se osmanská říše vzdávala nároků na neturecká území, což v praxi znamenalo ztrátu 4/5 svého území. Další podstatný bod představovalo drastické zredukování sultánovy armády na pouhých 50 000 mužů, válečné loďstvo mělo být zcela zrušeno. 23 Veškerá moc byla v držení jediné strany (Republican people s party), v jejíž čele stál Atatürk. Existence ostatních stran nebyla povolena, nejednalo se tedy o demokratickou formu vlády. 17

z popudu elit, nikoliv z masového hnutí uvnitř společnosti. 24 Z pohledu Sartoriho klasifikace se jednalo o nesoutěživý systém třídy jedné strany, jelikož ostatní strany byly ústavně zakázány. Vláda jedné strany pokračovala až do roku 1946, kdy se od CHP, pod vlivem vnitřních neshod, odštěpila část členů, kteří založili Demokratickou stranu (DP). 25 Omezení existence stran však dále přetrvalo pro extrémní levici i pravici. V roce 1946 se odehrály první regulérní volby mezi CHP a DP. Volilo se pomocí uzavřených stranických kandidátek ve vícemandátových obvodech, ovšem rozdělování mandátů na úrovni obvodů nebylo proporční. Způsob transformace hlasů na mandáty asociuje spíše většinovou volbu, neboť strana s nejvyšším počtem hlasů ve volebním obvodě získala veškeré mandáty připadající pro obvod (Türsan 2004: 49). Ve výsledku tento volební systém poskytoval jen velmi nízké šance malých stran na zisk mandátu, navíc posiloval stranické vedení a podporoval polarizaci mezi CHP a DP. Ve volbách 1946 drtivě zvítězila CHP, která si nadvládu udržela až do roku 1950, kdy ve volbách zvítězila opoziční DP. Období mezi léty 1946 a 1950 se neslo ve znamení narůstající rivality obou stran, která postupně přerostla až v polarizaci. Strategie DP se soustředila na delegitimizaci režimu a vytrvale obviňovala CHP ze snah o komunistický převrat (Türsan 2004: 50). 26 Vítězství DP v roce 1950 polarizaci nijak nezmírnilo, naopak obě strany naplno ukázaly svou neschopnost řešit konflikty. Podle Sartoriho klasifikace je možné období 1950 až 1960 označit za éru bipartismu. Padesátá léta je možné považovat za počátek praktik manipulace s volebním systémem za účelem zvýhodnění vládních stran, neboť DP v roce 1954 iniciovala řadu volebních reforem, které dále přispěly k polarizaci systému. 27 Běžné se staly praktiky úprav volebních obvodů, které jsou známé pod pojmem gerrymandering. Z obav před možným neúspěchem ve volbách se DP během padesátých let uchýlila k úpravám volebního systému celkem dvakrát (Türsan 2004: 68). 28 Na oslabování své pozice strana zareagovala stupňováním netolerance vůči opozici, které přerostly až do podoby organizovaných represí. 29 Krize vyvrcholila ustanovením speciální parlamentní komise pro vyšetřování aktivit CHP, což vyvolalo vlnu protestů ze strany armády, studentů a 24 Maurice Duverger odlišil strany masové a strany kádrové. Kádrové strany (nebo také kádrové) se vyznačují vznikem na parlamentní půdě z popudu skupiny vůdců. Na rozdíl od masových stran se příliš nespoléhají početnost členstva. Tento typ strany je spojen s omezeným volebním právem. 25 Založení opozičních stran bylo povoleno v roce 1945 Kemalovým nástupcem Inönüem. 26 Na levicové postoje bylo poohlíženo s mnohem větším despektem, než na pravicové. Levicové myšlenky byly pokládány za antisystémové, levicové strany byly rušeny, což se nevyhnulo ani sociální demokracii. 27 Opozici byla například zakázána možnost využívání státního rádia před volbami. Volební úprava dále zavedla zákaz volebních aliancí a povinnost pro státní zaměstnance podat pracovní výpověď půl roku před kandidaturou ve volbách (Türsan 2004: 67). 28 Podruhé v roce 1957. V tomto roce se také DP dopustila falšování volebních výsledků (Türsan 2004: 71). 29 Na což doplatila Strana svobody, odštěpenecká strana z DP, jejíž kongres byl přerušen ozbrojenými složkami vyslanými DP. Leader DP Menderes dále navrhoval vytvoření vlastenecké fronky, jež by sloužila ke kontrole subvezivní opozice. 18

intelektuálů. 30 V této situaci poprvé zasáhla armáda a ustavila vojenskou vládu, která se zásadně promítla nejen do ústavní podoby země, ale i stranického a volebního systému. Vojenská vláda, na níž měla CHP vliv, zakázala DP a přijala novou ústavu, jenž si kladla za cíl ustanovit konsensuální formu vlády (Türsan 2004: 81). 31 Podstatné změny se dotkly také volebního zákona. Byl přijat proporční volební systém s d Hondtovou volební formulí, další specifikace volebního systému se však během let 1961-1980 často a zásadně měnily. V roce 1961 se uskutečnily demokratické volby, ve kterých tentokrát měly možnost kandidovat i doposud zakázané strany extrémní levice a pravice. Období 1961-1980 lze z hlediska Sartoriho klasifikace rozdělit na dvě fáze. První, v letech 1961 až 1971, je možné zařadit do kategorie umírněného pluralismu. Období 1971-1980 pak odpovídá třídě polarizovaného pluralismu (Türsan 2004: 123). Léta 1961-1964 se nesla ve znamení společné vlády CHP a Stranou spravedlnosti (AP). 32 CHP se vyprofilovala jako levicově středová strana, její myšlenkové vymezení se stále silně drželo principů šesti šípů. Strana zejména usilovala o udržení sekulárního charakteru státu, sociální politiku, modernizaci a přibližování Turecka k západu (Türsan 2004: 106). AP se naopak v rámci pravolevé osy umístila do pozice středově pravicové strany s nábožensky konzervativním zaměřením, oslovující především většinové Sunnity. Pod vlivem neshod mezi CHP a AP, však CHP na koalici zanevřela a do voleb v roce 1965 vládla menšinově sama. Roky 1965 až 1971 se nesly ve znamení dominance AP a opětovně narůstající polarizace systému. AP postupně napodobila praktiky bývalé DP, zejména co se týče antiopozičních aktivit. 33 Doplňkovým cílem AP se postupně stalo omezení příliš liberální ústavy, zejména článků týkajících se lidských práv, to se ale díky štěpení ve straně nepodařilo prosadit (Türsan 2004: 153). Počátkem sedmdesátých let získala turecká politika velmi odstředivý charakter, jenž byl doprovázen vznikem paramilitárních organizací na pravé i levé straně politického spektra. 34 Stav byl natolik neúnosný, že vůdce strany AP, Demirel, v roce 1971 předal vládu do rukou vojenských technokratů, kteří 30 Komise disponovala mimořádnými pravomocemi, navrhovala přerušení veškerých politických aktivit včetně mírových demonstrací. Dále měla na starost cenzuru médií a v jejích kompetencích figurovala možnost vynášet rozsudky uvěznění na maximálně tři roky. 31 Nová ústava připomínala Lijphartův model konsensuální demokracie. Opírala se o bikamerální formu vlády, sdílení moci exekutivou i legislativou, nicméně existovaly zde i kontroverzní články. Ústava například přisoudila armádě roli ochránce demokracie a dovolovala pouze strany sekulárního charakteru, přesto se jednalo o změnu k vyšší stranické pluralitě. 32 AP navazovala na zrušenou DP. 33 Což se dotklo zpočátku Turecké strany pracujících (TWP), která reprezentovala zájmy zaostalého jihovýchodu země a Kurdů. Policie hojně navštěvovala stranické schůze, konfiskovala stranické publikace a dokumenty. Vláda také omezila přístup opozice do médií, mimoto záměrně manipulovala s volebním systémem (Türsan 2004: 175). 34 Fašistická Strana národní akce (MHP) založila speciální jednotky k potlačování demonstrací, na levé straně vznikla jako odpověď městská guerilla. 19

pokračovali v jeho politice. 35 Technokratická vláda armády skončila v roce 1973. Volby vyhrála CHP, která však nezískala potřebnou většinu křesel v parlamentu, musela se tudíž spolehnout na koaliční formu vlády. Levá strana politického spektra však byla velmi slabá, proto byla odkázána ke spolupráci s extrémními stranami. V roce 1980 se armáda opět rozhodla pro přímou intervenci. Její zásah byl ještě radikálnější a delší, než v roce 1960. Armáda přistoupila ke změnám ústavy, volebního systému a zrušila také veškeré strany. Činnost nových stran byla navíc silně regulovaná zákony (Türsan 2004: 180-187). Zásah armády s sebou přinesl pokles stranické polarizace, zároveň však podlomil důvěru voličů ve strany, které byly nyní nuceny budovat své organizační sítě prakticky od začátku (Türsan 2004: 191-192). 5.8. Stranický systém dnešního Turecka Tříleté období vlády armády se výrazně promítlo do podoby turecké politiky. Dodnes se strany potýkají s problémy při vytváření silných organizačních struktur, vazby na voliče jsou proto velmi volné. Dá se konstatovat, že se stranický systém Turecka stále formuje, neboť prakticky každé volby po roce 1983 přinesly různé stranické formáty, mnohdy i s odlišnými stranami. Přesto je možné označit období 1983-1991 za predominantní stranický systém, léta 1991-2002 vykazují znaky umírněného pluralismu. 36 Léta 2002 dodnes opět naplňují rysy systému s predominantní stranou (Türsan 2004: 225). 37 Podstatný znak tureckého stranického systému představuje slabost pravolevého štěpení, resp. jeho překrývání se štěpením islám vs. sekularismus (více v kapitole 7.3. Vliv stranického systému). 38 Je však třeba mít na zřeteli, že štěpení ve společnosti se zcela nepromítá do podoby politických stran, což je způsobeno absencí skutečně masových stran. I přes zákaz všech stran z roku 1983, nelze hovořit o úplné stranické diskontinuitě, neboť strany jako CHP, AP a další, navázaly na svou minulost. Nicméně rozvržení sil se ukázalo být zcela jiné a následníci dříve vůdčích stran nedokázali v převážné většině úspěšně navázat na své předchůdce. Období 1983 až 1993 se neslo ve znamení jednobarevné vlády Vlastenecké strany (ANAP), která se vyprofilovala jako nábožensky konzervativní strana s liberálně ekonomickým přístupem (Türsan 2004: 199-35 Armáda měla vazby na AP, protože část jejich zakladatelů představovali vojenští důstojníci. 36 V tomto období se na vládě podílelo celkem 7 stran 37 Predominantní stranu představuje AKP, která ve volbách 2007 opět získala nadpoloviční většinu křesel 38 Pojem štěpení zavedl politolog Stein Rokkan. Podle něj konflikty ve společnosti vytvářejí štěpní, jež se reflektují ve stranickém spektru. Teorie štěpení byla vyvozena z podmínek formování evropských států, její použití v odlišných podmínkách s sebou nese určité limity. 20

202). Sváry a odchody jejich členů k jiným stranám ji však natolik oslabily, že od roku 2002 v parlamentu zcela absentuje. Během voleb 1991 proběhla první vládní alternace od vojenského převratu, navíc doprovázená neočekávanou koaliční vládou pokračovatele AP středově pravicovou Stranou pravdy (DYP) a středově levicovou Sociálně demokratickou lidovou stranou (SHP), která se přihlásila k odkazu CHP. 39 Koalice držela ve svém funkčním období pohromadě spíše silou vůle. Koaliční formy vlády však přetrvaly i po volbách v roce 1995, postupně se ustanovila vláda DYP a ANAP, poté DYP a RP. 40 Třetí společná forma vlády se ustanovila mezi ANAP, DSP a DTP, externě podporované CHP. 41 Další volby v roce 1999 potvrdily vzestup krajní pravice na úkor středo pravicových stran. 42 Vládu následně vytvořila levicová DSP s krajně pravicovou MHP. Jejich společnou vládu však provázely zásadní spory, proto nakonec byla jejich koalice ukončena předčasnými volbami v roce 2002, jenž se staly triumfem islámsky zaměřené Strany spravedlnosti a pokroku (AKP). AKP vytvořila jednobarevnou většinovou vládu, jejíž trvání potvrdily i volby v roce 2007. Jako hlavní opoziční síla se postupně ustanovila CHP. 5.9. Současný volební systém Současný volební systém do Velkého Tureckého národního shromáždění vychází z volební reformy z roku 1982, která zavedla listinný poměrný volební systém, jehož dominantním prvkem je existence vysoké desetiprocentní klauzule, která je uplatňována na celostátní úrovni. Klauzule se však nevztahuje na nezávislé kandidáty (Aktar 2007). Volby se konají v 81 provinciích, přičemž počet mandátů pro provincie se poměrně odvozuje od počtu obyvatel. Provincie, které disponují 19 až 35 mandáty jsou rozděleny do dvou volebních obvodů, 36 a více mandátů se dělí do tří provincií (Lexadin 1983). Volební listiny jsou uzavřené, voliči tedy nemají možnost použití preferenční hlasování. Výběr kandidátů je plně v rukou lídrů stran a jejich nejužšího vedení. Distribuce mandátů na úrovni jednotlivých volebních obvodů je provedena pomocí d Hondtova dělitele. Strany mohou kandidovat ve volbách, pouze když své volební listiny předloží v minimálně polovině provincií. Stranám je navíc zakázáno vytvářet společné volební kandidátní listiny (Lexadin 1983). 39 SDDP v roce 1995 změnila název na původní CHP 40 RP představovala v roce 1996 největší parlamentní stranu. Zastávala konzervativní, islámské hodnoty vymezující se proti sekularismu. V roce 1998 byla strana rozhodnutím ústavního soudu zrušena, jejími pokračovatelem je nyní vládnoucí Strana spravedlnosti a pokroku (AKP). 41 DLP je levicová strana sociálně demokratického zaměření, DTP je strana reprezentující kurdské zájmy. 42 V těchto volbách proislámská ultrancionální Strana národní akce (MHP) více než zdvojnásobila svůj počet hlasů na 22%. 21

6. Turecko a menšiny Turecká politika vůči menšinám vychází ze smlouvy v Lausanne z roku 1924. Ta ovšem připouští pouze nemuslimské náboženské menšiny. Proto jsou oficiálně uznávány pouze řecká, arménská a židovská menšina. Tyto minority mají garantovaná určitá práva, jako například svobodu pohybu, rovná občanská práva, svobodu vytváření vlastních charitativních, náboženských a sociálních institucí, zakládání škol, používání svého jazyka a právo vzdělávat se ve svém vlastním jazyce (HR-Net 2008b). Z pohledu Turecka je výčet menšin kompletní, přestože na území existují výrazně početnější minority, jím jsou však výše uvedená práva odpírána. Vezmeme-li v úvahu genezi pojmu menšina, je nutné připomenout, že pohled na menšiny prošel od smlouvy v Lausanne jistým procesem, ne nepodobný procesu rozšiřování lidských práv v průběhu dvacátého století, což Turecku neustále připomíná i Evropská unie. Turecký postoj k menšinám je však možné plně pochopit pouze s ohledem na historii Turecka, především je vhodné hledat odpovědi v systému zacházení s menšinami v Osmanské říši a v období zániku Osmanské říše a zrození Turecka. 6.1. Historické souvislosti Osmanská říše představovala pomyslný tavící kotel, ve kterém byly největší náboženské menšiny v říši reprezentovány v rámci tzv. millet systému, jenž jim v praxi zajišťoval určitý stupeň autonomie a právní ochranu. Největší náboženské menšiny v Turecku představovali řecká ortodoxní církev, Arménská apoštolská církev a židé, každá z těchto náboženských menšin disponovala svým milletem, v jehož čele stál zpravidla nejvyšší náboženský hodnostář. Tyto společenské skupiny však měly v porovnání s muslimskou komunitou nižší status, pro který se vžil výraz podřízený pluralismus (Helvacioğlu 2007: 6-7). V průběhu 19. století rozvířila Balkán vlna národní identifikace a dosavadní millety se začaly definovat jako národnosti. Uvnitř zavedených milletů se definovaly národnosti Řeků, Arménů a Židů. Při pohledu na dnes uznávané menšiny je patrné, že Turecko ve své menšinové politice de facto kopíruje osmanský systém nakládání s menšinami. Další podstatný fakt představuje zánik Osmanské říše, který byl doprovázen neustálým posilováním autonomie milletů v průběhu 19. století, které postupně vygradovaly do secesionistických hnutí. 43 43 V průběhu 19. století se ve snaze získat autonomii někteří Muslimové, Arabové a Albánci definovali jako křesťané (Helvacioğlu 2007: 13). 22