Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE. na téma

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE na téma Analýza vybraných produktů české populární kultury perspektivou Barthesova pojetí mýtu Autor: Ondřej Mondek Učitelství francouzského jazyka a občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy

Prohlašuji, že svoji diplomovou práci jsem vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě - v úpravě vzniklé vypuštěním vyznačených částí archivovaných... fakultou elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách. 23.1.2009 Ondřej Mondek 2

Obsah Obsah...3 Úvod...4 1. Teoretická část...6 1.1Sémiotika... 6 1.2Znak...7 1.2.1 Znak v přístupech lingvistů... 7 1.2.2 Denotace a konotace... 9 1.2.3 Znak a informace... 11 1.3Komunikace... 12 1.3.1 Složky komunikace... 13 VERBÁLNÍ... 15 -informativní (nové informace)... 15 NEVERBÁLNÍ...15 -mimika (výrazy tváře)... 15 1.3.2 Verbální komunikace... 15 1.3.3 Neverbální komunikace... 16 1.4 Symbol...17 1.4.1 Různá pojetí symbolu... 18 1.4.2 Význam symbolu... 19 1.5 Mýtus...21 1.5.1 Náboženství...22 1.5.2 Některé další mýty... 23 1.5.2.1 Moderní mýtus Americký sen... 23 1.5.2.2 Mýtus Sovětského svazu... 24 1.5.2.3 Člověk pán tvorstva... 24 1.5.2.4 Člověk stroj... 25 1.6 Shrnutí...26 2. Roland Barthes a jeho pojetí mýtu... 27 2.1 Mýtus je promluva...28 2.2 Mýtus jako sémiologický systém... 29 2.2.3 Forma a koncept...31 2.2.4 Signifikace...33 2.2.5 Četba a dešifrování mýtu... 36 2.3 Mýtus jako ukradená řeč... 39 2.4 Mýtus je depolitizovaná promluva... 40 2.5 Mýtus a jeho figury... 43 2.6 Limity mytologie a postava mytologa... 48 3. Analýza mýtů české populární kultury... 50 3.1 Metoda...52 3.2 Transformace...54 3.3 Komerční televize...58 3.4 Konec učňů v Čechách... 61 3.5 (Ne)vítaní hosté...63 3.6 Reklama... 64 3.6.1 Konzumní zboží...65 3.6.2 Prací prostředky... 66 3

3.6.3 Billboardy...67 3.6.4 Politická reklama... 69 3.7 Mobilní telefon...71 Závěr... 74 4. Přílohy... 76 Úvod V této diplomové práci se autor bude zabývat sémiotickou analýzou vybraných aspektů české populární kultury. Vodítkem pro tuto analýzu mu bude zejména dílo Rolanda Barthese (1915 1980), francouzského filologa, lingvisty, žurnalisty a především sémiotika. Jeho pojetí mýtu jako všudypřítomné reprezentace ideologických významů a záměrů, která ovšem zůstává skrytá očím běžného pozorovatele, skýtá otevřenou možnost zabývat se fenomény obklopujícími postmoderní společnost poněkud jiným způsobem, než je obvyklé. Jako odrazový můstek pro analýzu nám bude sloužit souhrn původně volně publikovaných textů s následně dodaným sémiotickým esejem o konstrukci mýtů, který vyšel v češtině pod názvem Mytologie v roce 2004. 1 V následujícím textu nejprve představíme klíčové pojmy sémiotické analýzy, dále se budeme věnovat pojetí mýtu podle Barthese, jež se v závěru pokusíme aplikovat na vybrané sociálně-kulturní jevy. Výsledkem této práce by pak měl být zejména přehled základních problémů sémiotiky, vysvětlení konstrukce mýtů a jejich dešifrování, ale také tvůrčí a osobitý rozbor jednotlivých prvků jazykové a mimojazykové reality, které mají rysy mýtu. Autor se tak pokusí ukázat, že určité informace, vnímané veřejností jako málo významné nebo bezvýznamné, mohou působit na jednotlivé subjekty a jejich vnímání vedle svého základního viditelného projevu také podprahově, skrytě, a tak ovlivnit následné porozumění skutečnosti mnohdy velmi zásadním způsobem. Práce má tři části, které si teď podrobněji představíme. První část nás uvede do výchozího rámce našeho zkoumání, kterou je vědní disciplína sémiotika. Seznámíme se, alespoň stručně, s některými významnými autory, kteří tento mladý vědní obor přinejmenším výrazně ovlivnili, ne-li přímo založili. Budou jimi Ferdinand de Saussure, Charles Sanders Peirce, Umberto Eco a Roland Barthes. Za pomoci poznatků těchto osobností definujeme předmět a základní kategorie sémiotiky a ospravedlníme tak naše snažení o pochopení funkce mýtů a o jejich odhalení v každodenním životě. 1 Barthes, R. (2004) Mytologie, Praha:Dokořán, (výbor z francouzského originálu Mythologies přeložil Josef Fulka). 4

Druhá část textu má za úkol podrobně představit čtenáři Barthesovo pojetí mýtu, odlišit jej od tradičního pojetí, vysvětlit jednotlivé termíny a položit tak základ pro autorovo zkoumání jednotlivých projevů existence mýtu v reálném životě. Vzhledem k tomu, že sám Barthes nevypracoval přesný postup dešifrování mýtu, pokusíme se o sestavení metodologického aparátu na základě jeho pojmových operací. Až projdeme touto teoretickou průpravou, která bude jen tak obsáhlá, aby umožnila správné pochopení problematiky, přistoupíme k vlastní (zcela původní) analýze, která vytvoří třetí, nejobsáhlejší část této diplomové práce. V analytické části se budeme zabývat společenskými fenomény, které jsou podle našeho názoru náchylné k tomu, aby byly ukořistěny mýtem, a staly se tak jen zčásti pravdivými nástroji pro ovlivňování veřejného mínění, chápání reality, hodnotové orientace či přímo životního postoje jednotlivých členů společnosti. Vezmeme si na mušku například reklamu, moderní způsoby komunikace či transformační proces v České republice. Na tyto jevy budeme aplikovat vytvořenou metodu dešifrování mýtů na základě Barthesových postřehů. Závěr této práce věnujeme zamyšlení nad pozicí mýtu v současné sociálně-kulturní 2 sféře života naší země. Pokusíme se také odhadnout, zda se tato pozice bude výhledově oslabovat či upevňovat a možná tak přispějeme k dalšímu zkoumání paradoxně opomíjené (ač všudypřítomné) oblasti života společnosti. Ondřej Mondek 2 Pod pojmem sociálně-kulturní sféra života autor rozumí každodenní život členů společnosti, kteří jsou ovlivněni sdělovacími prostředky. Máme tedy na mysli to, co je všem (nebo většině) členům společné- pohled na svět zprostředkovaný jednotlivými zdroji informací. 5

1. Teoretická část 1.1 Sémiotika Bude užitečné, představíme-li si na začátku našeho textu vědní disciplínu, jejíž poznatky a postupy budeme dále využívat. Sémiotika je teorie zkoumající vlastnosti znaků (Linhart, J. 2003, s.335). Tato definice nám však nebude stačit, protože neospravedlňuje existenci tohoto oboru. Lidé si často ani neuvědomují, že takřka veškerou komunikaci, kterou podstupují, neprovádějí v odpovídajících pojmech, ale ve znacích. Každé slovo, gesto, text nebo obrázek je znakem, tedy tím, co svou přítomností odkazuje na existenci nečeho jiného. 3 Podrobnou konstrukci znaku si představíme za chvíli, nyní nám bude stačit zjištění, že sémiotika se zabývá právě jednotlivými znaky, jejich složkami a významy, jejich sdružování v kódy a jejich následným dekódováním. Táže se také po pravidlech sloužících ke tvorbě znaků a popisuje proces vzniku znaku, tzv. semiózu. 4 Dále se snaží vypracovat terminologii popisující znak a vytvořit tak vlastně novou kategorii znaků zastupující znaky původní, vytváří tedy metajazyk. 5 Sémiotika se dotýká téměř všech oblastí lidské komunikace (viz dále), s výjimkou čistě emocionálních sdělení a konkrétního popisu pracovní činnosti (návodu) s praktickou ukázkou za přítomnosti minimálně dvou aktérů komunikace. U těchto dvou oblastí můžeme totiž tvrdit, že jednotlivá sdělení jsou pojmy samy o sobě, nikoli tedy informace zprostředkované znaky. Pro ostatní případy platí, že všeobecná sémiotika se zabývá vztahem zprostředkovanosti, podmínkami, za jakých může interpretační činnost v jakémkoli objektu rozeznat sémiotickou jednotku. Znaky neexistují, dokud je nezaloží sémiotický diskurs. (Eco, 2002, s.401) Definici sémiotiky (nebo sémiologie, tyto pojmy jsou ekvivalentní) můžeme nalézt i u Barthese, ovšem v trochu odlišné podobě: Sémiologie je vědou o formách, protože studuje signifikace nezávisle na jejich obsahu. 6 (Barthes, Mytologie, 2004, s.110 ) 3 Tuto nebo podobnou definici můžeme nalézt ve více publikacích zabývajících se znakem, pokládám ji tedy za obecnou a jako takovou ji uvádím bez citace. (Pozn. autor) 4 Semióza: znakový proces, jehož základními činiteli jsou znak, jím označený jev a uživatelé znaku. (Linhart, 2003, s.335) 5 Lingvistický termín: jazyk sloužící k popisu jazyka. (Pozn. autor) 6 Termín signifikace vysvětlím v pasáži o Barthesově pojetí mýtu. (Pozn. autor) 6

1.2 Znak Jak je zřejmé, ústředním pojmem sémiotiky je znak, proto mu teď budeme věnovat pozornost, kterou si bezpochyby zaslouží. Co bychom měli rozumět pod pojmem znak? Nepochybně nějaké označení, pojmenování konkrétního jevu či objektu, příkazu nebo zákazu, zkrátka smyslem naplněného pojmu (ten buď popisujeme, nebo se na něj tážeme). Znaky vytvářejí systémy, jejichž strukturu můžeme zkoumat a následně popsat. Jednou z kategorií znakových systémů je jazyk, ve kterém mají jednotlivé znaky podobu slov. Znaky jsou ale i písmena, noty, obchodní značky (loga firem), dopravní značky, obrazy, schémata apod. Tyto pak vytvářejí systémy jako je písmo, hudba, nebo dopravní značení. Pro porozumění jednotlivým znakům je nezbytné ovládat znakové systémy v jejich celku a znát pozici daného znaku v hierarchicky uspořádané struktuře určitého znakového systému. Abychom pochopili význam znaku, musíme mít představu skutečnosti, o jejíchž vlastnostech a smyslu znak vypovídá, tj. musíme znát ekvivalent znaku v realitě. Jedná se v podstatě o kód, kterým se dorozumíváme, ať už máme na mysli národní jazyk, Morseovu abecedu či souhrn dopravních předpisů. Porozumění za pomoci znaku nazveme komunikací, jejíž teoretický základ si představíme v samostatné kapitole. Vraťme se však k teorii znaku a podívejme se, jak se s ní vypořádali někteří z významných lingvistů. 1.2.1 Znak v přístupech lingvistů Jedním z průkopníků vědy zvané sémiotika byl švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure. V přednáškách zaznamenaných jeho žáky, shrnutých v knize Kurz obecné lingvistiky (Cours de linguistique générale) 7, se zabýval základními problémy teorie přirozeného jazyka a znaku. 7 Saussure, Ferdinand de (1996). Kurz obecné lingvistiky. Praha: Academia. Přednášky byly pronesené ve 20. Letech 20. století. (Pozn. autor) Informace o pojetí znaku u tohoto autora jsem čerpal z fotokopií francouzského vydání zmíněného souboru přednášek, které jsem si musel osvojit pro absolvování základních lingvistických disciplín. Veškerá tvrzení, která zde uvádím, jsou mými osobními interpretacemi těchto textů, nehledejte tedy doslovné citace. (Pozn. autor) 7

Podle de Saussura má přirozený jazyk 8 dvě úrovně, které se navzájem ovlivňují. Jsou jimi jazyk (langue) jako souhrn celé slovní zásoby a všech gramatických pravidel, a promluva (parole), která představuje konkrétní aktivní projev jazyka, učiněný určitým mluvčím v určitém okamžiku. Jinak řečeno, jazyk je systém znaků a promluva je užitím tohoto systému v praxi. Znaky vyjadřují ideje- mentální události, jež se týkají lidské mysli. (Eco, U. 2004 : 24, podle de Saussura) V de Saussurově pojetí přijímaném většinou lingvistů má jazykový znak dvě složky. První z nich je složka označované (signifié), jež představuje materiální či abstraktní součást skutečnosti, jedná se tedy o určitý objekt. Naproti tomu označující (signifiant) lze pojmenovat jako vnější podobu znaku, jeho projev v promluvě. Signifié pak znamená konkrétní projev skutečnosti a signifiant jeho znak, pojmenování: Tabulka 1: znak podle de Saussura 9 OZNAČOVANÉ ZNAK OZNAČUJÍCÍ U naprosté většiny znaků neexistuje logická či jiná souvislost mezi těmito dvěma entitami, proto se jejich vzájemný vztah nazývá arbitrární (nahodilý, libovolný). Pro ilustraci můžeme použít následující příklad: Označované pomalu rostoucí dřevina skládající se z kořenů, kmene, větví, listů a plodů Označující strom Znak mentální reprezentace pojmu strom se pojí s jeho zvukovou či písemnou podobou potřebnou pro dorozumění a pochopení významu vyřčeného. Jak je zřejmé, daný objekt reality (strom) nijak nevypovídá o tom, jak by měl být označen. Není zde patrná žádná motivovanost znaku 10, která by nějakým způsobem vycházela z podstaty označovaného, můžeme tudíž konstatovat, že podmínka arbitrárnosti znaku byla dodržena. 8 Za přirozený jazyk je považován strukturovaný systém znaků odkazující k realitě bez uplatnění dalších prostředníků. Srovnej se systémem dopravního značení. (Pozn. autor) 9 Stejné členění znaku používá ve svém rozboru konstrukce mýtu i Roland Barthes. Viz dále. (Pozn. autor) 10 Znak je motivovaný v případě, že podoba jeho označujícího je shodná nebo podobná s podobou označovaného. Bystrý čtenář už odhalil, že takovým znakům/slovům říkáme onomatopoie neboli zvukomalebná slova. (Pozn. autor) 8

Američan Charles Sanders Peirce vypracoval teorii znaku poněkud odlišným způsobem, když jej rozdělil do této triády: a) index příznak b) ikona znak založený na podobnosti c) symbol znak přiřazený. (Doubravová, J. 2002 : 49-50) Zároveň stanovil podmínky pro to, abychom byli vůbec schopni mluvit o znaku jako o nositeli významu: zaprvé, znak (signum, signans) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, referent, věc), a zadruhé, existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje. (Černý, J.,Holeš, J. 2004 : 16) S druhou podmínkou se dostáváme opět k základnímu požadavku na znak a jeho hodnotu: ta totiž musí být známa alespoň dvěma jedincům, má-li sloužit k dorozumění mezi nimi. Je jasné, že bychom si mohli vytvořit celý systém znaků sloužící k označování části reality nebo i jejího celku. Náš znakový systém by však byl odsouzen k záhubě, pokud bychom mu rozuměli pouze my a nikdo jiný. 1.2.2 Denotace a konotace Nyní se dostáváme k další stránce znaku - k jeho významu. Jak známo, některé znaky neodkazují pouze na jeden objekt reality (takových bude dokonce menšina), ale rovnou na několik. Bude-li pět lidí vnímat znak v izolované podobě, může každý z nich dojít k odlišné interpretaci jeho významu. 11 Znak v tomto aspektu analyzují dva pohledy: denotativní a konotativní sémiotika. Pokud budeme mluvit o prvotním významu znaku označujícím určitý objekt reality, pak máme na mysli jeho denotaci. Denotací rozumíme přesný význam slova tak, jak bývá uveden ve výkladových slovnících nejčastěji pomocí synonym, opisu či popisu dané 11 Např. význam slova kmen: a) dřevnatý stonek stromu, b) společenství složené z rodů c), část rostlinné nebo živočišné říše d) rod, národ e) část slova, ke kterému se připínají přípony nebo koncovky 9

skutečnosti. Předmětem denotativní sémiotiky je tedy popis označujícího a zkoumání vztahu mezi jeho výrazem (podobou) a obsahem. Naproti tomu konotativní sémiotika má zkoumat jazyk a další znakové systémy z hlediska pravděpodobnostních významů. (Doubravová, J. 2002 : 48) Pokud mluvíme o konotaci, máme na mysli asociační rámec vzniklý v naší mysli po sdělení znaku. Ve spojitosti s konotací se nabízí použití slova symbol ve významu konvenční znak. Například konotace slova víno může mít následující rozsah: nápoj císařů a králů symbolizující moc a často i moudrost, statečnost a sílu; víno v křesťanské liturgii znamená Kristovu krev, tedy posvátný nápoj sloužící ke spojení člověka s Bohem; pití vína jako společenská událost, která vyjadřuje příslušnost jedince k určité skupině lidí; alkohol jako původce antisociálních jevů atd. 12 Takto vypadá přístup k denotaci a konotaci v dílech autorů, které označím jako tradiční. Rolanda Barthese k nim není možno řadit pro jeho zcela specifický pohled na problematiku významu znaků. V jeho knize zabývající se analýzou textu 13 můžeme objevit následující tvrzení: Konotace z hlediska definice je to určení, vztah, anafora, rys, jenž má schopnost vztahovat se k předchozím, pozdějším nebo vnějším zmínkám, k jiným místům v textu (nebo k místům v jiném textu): tento vztah, který lze pojmenovat různě (např. funkce či index), není radno nijak omezovat, leda tím, že konotaci nebudeme zaměňovat s myšlenkovou asociací: asociace poukazuje k systému určitého subjektu, konotace je korelace imanentní textu 14 či textům,, je to asociace prováděná textem-subjektem uvnitř jeho vlastního systému. Topicky vzato jsou konotace jakési významy, jež nejsou ani ve slovníku, ani v gramatice jazyka, v němž je text napsán. (Barthes, R. 2007 : 18) Ačkoli zde Barthes mluví o textu, můžeme toto vymezení konotace vztáhnout i na promluvu (jedná se v podstatě o nepsaný text). V příkladu Zolova Zabijáka je konotátem (obsahem konotace) vína právě antisociální chování, opilost a s ní spojená demonstrace síly na pozadí celkové slaboty a úpadku. Ještě zajímavější je Barthesův pohled na denotaci. Podle něj denotace není prvním z významů, avšak předstírá, že jím je; pod vlivem této iluze je nakonec jen poslední 12 Inspiraci pro použití tohoto příkladu autor čerpal z velmi vyvedené pasáže knihy Zabiják francouzského autora Emila Zoly. 13 Barthes, R. (2007) Francouzské myšlení S/Z, Praha:Garamond 14 Korelace imanentní textu: vztah mající význam jen v kontextu daného textu, tedy užší vymezení, než u tradičních autorů. Konotace určitého znaku je myslitelná jen v rámci korelačním, ne asociačním. (Pozn. autor) 1

z konotací, svrchovaným mýtem, díky němuž se text tváří, jako by se navracel k přirozenosti řeči, k řeči jakožto přirozenosti. Zdá se, že ať už věta uvolňuje jakýkoli smysl, vypadá to, že nám říká něco primitivně pravdivého, vůči čemuž vypadá vše ostatní jako literatura. (Barthes, R. 2007 : 19) Denotace v tomto pojetí je silnou zbraní v rukou klasiků literatury, řečníků, politiků či sdělovacích prostředků. Vytváří totiž prostor pro lež tam, kde všichni očekávají pravdu. To, že ji Barthes označil za poslední z konotací svědčí o tom, jak volné ruce mají všichni, kdo ji s nějakým záměrem využívají. O tom, jak se z posledních stávají první a naopak ještě pohovoříme v části zaměřené na mýtus. Teď ještě krátká citace Umberta Eca z jeho Teorie lži 15 : Znakem je všechno, co můžeme chápat jako významovou substituci něčeho jiného. Toto něco jiné nemusí nutně existovat nebo být aktuálně někde přítomno v okamžiku, kdy znak toto něco zastupuje. Sémiotika je tudíž v podstatě disciplína studující vše, co může být užito ke lhaní. Kestliže něco nemůže být užito k vyslovení lži, nemůže být užito ani k vyslovení pravdy: nemůže být de facto užito vůbec k mluvení. Domnívám se, že definici Teorie lži lze chápat jako poměrně komplexní program obecné sémiotiky. (Eco, U. 2004 : 14) Už teď se nám začíná ukazovat, jak může být prosté sdělení zneužito kýmkoli, kdo si to uvědomí, k falešné interpretaci reality nebo dokonce k vytvoření mýtu. Existuje totiž ještě jeden aspekt znaku, a tím je aktualizační potenciál jím nesených informací. 1.2.3 Znak a informace Ať už se díváme na znak jako na pouhé pojmenování objektu reality či jako vodítko pro uchopení širšího smyslu sdělovaného jevu, najdeme v těchto pojetích společného jmenovatele, kterým je fakt, že znak působí jako médium nesoucí určitou informaci. Jestli bude tato informace interpretována správně, sdělí nám přesně to, co bylo zamýšleno. Správná interpretace však závisí na znalosti označovaného, či spíše na schopnosti si ono označované představit, vybavit si je v naší mysli. Tím je naplněna podmínka existence znaku jako takového, ovšem pouhá možnost existence znaku nezaručuje bezchybný přenos informačního záměru. Schopnost přijímat informace prostřednictvím znaku je podmíněna vybaveností subjektu předchozími zkušenostmi, které potom působí jako předobraz označovaného. Jedná 15 Eco, U. (2004) Teorie sémiotiky, Brno:JAMU 1

se v podstatě o ideu 16 vlastněnou příjemcem zprávy. Pro důkaz tohoto konstatování uvádíme úryvek z Esejů o analogické lingvistice 17 francouzského lingvisty Philippa Monnereta. Světová událost, kterou popisuje nějaká informace, není ve skutečnosti nikdy ničím novým pro ducha toho, kdo ji přijímá. Číst v tisku, že v určitém regionu na světě se udál sebevražedný atentát, je pouhá aktualizace možnosti, která už byla přítomná v mém duchu. Už disponuji mentálními reprezentacemi korespondujícími s každým slovem dané věty, stejně jako znám syntaktický systém, který mi z kombinace slov umožňuje vydedukovat globální reprezentaci, bez čehož by věta, jež materializuje danou informaci, byla absolutně nesrozumitelná. Jinak řečeno, vím, že existuje událost označená jako sebevražedný atentát, vím, že existuje ten a ten region světa málo záleží na zkušenosti, kterou s ním mám následně vím, že sebevražedné atentáty se dějí nebo mohou dít ve světě: informativní světová událost není událostí mého mentálního života. Nenaučil jsem se nic nového, dozvěděl jsem se jen, že se stalo něco, co se může dít. Aktuality jsou tedy správně pojmenovány, pokud jim rozumíme ve smyslu aktualizace možností. Stejná analýza platí pro každodenní promluvu (parole): když se od X dozvím, že jeho dcera složila maturitu, že se jeho bratranec přestěhoval, jeho sousedi jsou hluční, opustila ho žena. (Monneret, P. 2004 : 64, překlad: autor) 1.3 Komunikace Předcházející úvaha o aktualizaci informací nesených znakem nám umožňuje plynulý přechod od teorie znaku k teorii komunikace, neboli vzájemné výměně informací pomocí znaků, příznaků, náznaků atd. Komunikace se dotýká našeho tématu zdánlivě jen okrajově, ovšem ve skutečnosti je styčná plocha předmětu našeho textu a teorie dorozumívání dosti široká. Komunikace je jedním z aspektů sémiologie. 18 Významy obsažené ve znacích, jejich denotace, konotace i aktualizace sdělení je možné přenášet mezi jednotlivými subjekty pouze 16 Idea v pojetí Platonově: představa dokonalé duchovní předlohy pro veškeré objekty reality, v tomto případě pro události. (Pozn. autor) 17 Monneret, P. (2004) Essais de la linguistique analogique, Dijon:UB 18 Eco, U. 2004 : 24; druhým aspektem sémiologie je signifikace- viz dále. Ad komunikace: Právě pro svou příslušnost k oboru sémiotiky považujeme za nezbytné uvést zde alespoň základní principy jejího fungování, jakož i přehled jejích složek. Dalším důvodem pro existenci této kapitoly je v ní obsažená terminologie, kterou použijeme v dalších částech tohoto textu. (Pozn. autor) 1

použitím komunikačních kanálů. Těmito kanály mohou být řeč, text, značky nebo umění. Komunikace je základem lidského soužití, nelze nekomunikovat. Pro to, aby se subjekt A mohl dorozumět se subjektem B, je u obou potřeba znalosti kódu, který informaci určenou ke sdělení zastupuje. Kódem, nebo jinak systémem znaků, může být společný jazyk, gestikulace lidí z oblasti příbuzných kultur, či mimika. V těchto případech je zapotřebí přítomnosti nejméně dvou partnerů v komunikaci, z nichž jeden je interpretem informace a druhý jejím příjemcem. Samotná komunikace, po splnění podmínky znalosti kódu a přítomnosti partnerů, probíhá následovně: 19 Nejprve interpret zakóduje své myšlenky do slov. Tato fáze je do vysoké míry spontánní, protože v naprosté většině případů už je myšlenka do slov zformulována v okamžiku jejího vzniku. Následuje vyřčení slov a jejich cesta v podobě zvukových impulzů od interpretových mluvidel do posluchačova sluchového ústrojí. V posluchačově mysli pak probíhá dekódování informace obsažené ve sdělení, a její pochopení. Jak je vidět, tento způsob komunikace může být ohrožen řadou vnějších nepříznivých podmínek. Máme na mysli zejména nadměrný hluk v okolí, chybnou artikulaci mluvčího či vadu sluchu příjemce sdělení. Z vnitřních faktorů znesnadňujících dorozumění jmenujme především aspekt nepřesného zakódování informace, čili její formulace, dále neznalost přesných pojmů potřebných pro postihnutí významu jednotlivých slov nebo nedostačující mentální schopnost příjemce zprávy správně interpretovat přijaté informace. 20 Existuje ovšem i další stupeň komunikace, kterým je sdělení pomocí výtvoru (artefaktu v podobě výrobku, obrazu nebo jiného uměleckého díla) či nějaké značky (lebka na stromě u domorodých kmenů na Aljašce či v Indonésii jako hranice označeného území; obrázek lva na skále v Africe, který má sloužit jako varování před nebezpečnou oblastí; nápis Vstup zakázán poblíž nějaké továrny v moderním světě; písmo v podobě sdělení stojícím mimo časovou kontinuitu). Pokud je komunikace uskutečněna v nepomíjivých znacích, kódech, není nutná současná přítomnost interpreta a posluchače. 1.3.1 Složky komunikace 19 Část popisující proces komunikace autor odvodil ze svých znalostí fonetiky a psychologie. (Pozn. autor) 20 Dorozumění jako základní cíl komunikace může být ohroženo i z důvodu odmítavého postoje příjemce zprávy. Pokud se na zásadně nesprávném způsobu komunikace začne stavět a rozvíjet další výměna informací, může mít takové nedorozumění spočívající ve špatném pochopení sdělení i vážné důsledky. Odtud často pramení důvody lidských hádek a sporů. (Pozn. autor) 1

Komunikovat můžeme buďto za pomoci slov, tj. verbálně, nebo za pomoci jiných prostředků, neverbálně. Následující tabulka nám přehledně ukazuje jednotlivé složky verbální a neverbální komunikace. Není nezbytné podrobně vysvětlovat obsah každé z nich, proto se omezíme na několik poznámek k těm najzajímavějším: Tabulka 2: složky komunikace 1

VERBÁLNÍ -informativní (nové informace) -fatická (zdvořilostní fráze) -persuasivní (přesvědčovací) NEVERBÁLNÍ -mimika (výrazy tváře) -gestika (pohyby rukou) -haptika (doteky) -proxemika (vzdálenost od ostatních) -kinezika (pohyblivost, držení těla) -paralingvistika (dikce, tón, barva hlasu) -oblékání -postularita (postoje) 1.3.2 Verbální komunikace Od nejčastějšího účelu komunikace, tedy sdělování informací se odlišuje tzv. fatická komunikace. 21 Patří sem zdvořilostní fráze, rozhovory o počasí či použití různých klišé. Sdělujeme jimi, že nám záleží na tom, aby s námi partner komunikoval, či naopak vyjadřují naši nechuť ke vzájemnému kontaktu nebo prostě nedostatek témat ke společnému rozhovoru. Zmenšuje stupeň nevědomosti a nejistoty a napomáhá tak k pocitu vzájemnosti partnerů v komunikaci. Persuasivní, tj. přesvědčovací komunikace spočívá ve sdělování vlastních názorů někomu jinému s touhou po jejich přijetí. Jak vidno, jedná se o vhodný nástroj propagandy či předvolebního boje. Otázkou je, zda je aspektem veškeré komunikace nebo jen jedním z jejích druhů. 21 Termín R. Jacobsona: komunikace pro komunikaci 1

1.3.3 Neverbální komunikace Člověk komunikuje nejen verbálně, ale také, a často daleko výrazněji, neverbálně. Je těžké si představit někoho, kdo svou promluvu nedoplňuje tvářením, gesty či postoji s úmyslem zjednodušit komunikaci s protějškem. Víme ze zkušenosti, že člověk, který nedává najevo své momentální pocity adekvátním výrazem tváře, činí na ostatní dojem nepřístupnosti a záhadnosti. Lidé tedy vedle toho, že komunikují, ještě meta-komunikují. Meta-komunikace je jednání přesahující rámec běžné komunikace a vedle vědomých verbálních projevů zahrnuje i projevy nevědomé, které jsou přítomné v každém okamžiku promluvy. Zkušený pozorovatel se tak může dovědět z řečníkova projevu mnohé o jeho vlastnostech, okamžité náladě či vztahu k okolnímu světu. Ze složek uvedených v tabulce zmíníme pouze paralingvistiku. 22 Jedná se totiž o složku neverbální komunikace, kterou sice vnímáme vždy, nicméně jen málokdy vědomě. Vyzbrojeni znalostmi o fungování komunikace mezi lidmi můžeme postoupit dál v naší cestě sémiotikou, a to k symbolu. 22 Pojem paralingvistika by se dal shrnout jako to, co lze sdělit tónem, barvou, tempem a melodií promluvy. Prostředí, v němž žijeme, je plné šumů a ruchů, lidský hlas tedy získává na důležitosti a jeho různé aspekty jsou čím dál tím citlivěji vnímány. Umění mluvit je tedy důležité pro řadu profesí, zejména při komunikaci s masou, je nedílnou součástí kultu hvězd showbyznysu, televizního a rozhlasového vysílání, reklam, každodenní politiky. Hlas a jeho tón může být vábničkou, vějičkou lákající posluchače, stejně jako bájného Odyssea lákal zpěv Sirén. Tón hlasu může komunikovat nejen o vztahu skutečném nebo žádoucím vůči oslovenému, ale i o stavu mluvčího. Poloha hlasu, tempo, dynamika, rytmus, frázování, větný přízvuk, kadence, melodie a konečně barva hlasu (zastřená, jasná, chraptivá apod.), jakož i ostrost nebo měkkost a vysloveně emocionální charakteristiky (vřelost, chladnost), to všechno jsou nejen základní projevy prozódie, ale i praktického komunikačního využití lidského hlasu. (Doubravová, J. 2002 : 122-125, parafráze) 1

1.4 Symbol 23 Lidé, kteří zahynuli v budově Světového obchodního centra v New Yorku při teroristickém útoku dne 11. 9. 2001, doplatili na to, že se nenacházeli v obyčejném mrakodrapu, ale ve stavbě, jež symbolizovala současné uspořádání světa. (Doubravová, J. 2002 : 64) Takových symbolických budov je na světě mnoho: Eiffelova věž v Paříži (symbol technického pokroku konce 19. století), Koloseum v Římě (symbol vznešenosti a krutosti zakladatelů evropské duchovní tradice) nebo Socha svobody v New Yorku (dar Francouzů symbolizuje naplněný odkaz francouzské revoluce v Novém světě). Nejde pouze o unikátní architekturu jmenovaných staveb, ale o význam, který jim je celosvětově přikládán, ač nemají žádné povrchové souvislosti s ideou, kterou reprezentují. Odpovědí na ničivé útoky ve Spojených státech se stala celá řada represí v islámském světě, ale i symbolické vztyčení americké vlajky na troskách zničených budov. Tento příklad nám ukazuje, že symbolika do lidského života neoddiskutovatelně patří. Definice vystihuje pojem symbol jako předmět nesoucí konkrétní hlubší (skrytý) význam. (Linhart, 2003 : 358) Neznáme-li význam daného symbolu (státní vlajka, Pražský Hrad či třešně komunistů), nemůžeme porozumět jeho zástupné funkci. Existence symbolu je závislá na kultuře, která jej vytváří a používá. Jedině kulturní společnost může naplnit pojem zmiňovaným hlubším významem, a tak vytvořit symbol; jedině opakované použití symbolu vede k jeho zakořenění v celospolečenském vědomí. Slovo symbol je odvozené od Aristotelova pojmu symbolon, který je rezervován pro znak vyvolávající v duši představy. Takto je symbol ve většině případů chápán i dnes. Ovšem symbol dostal i jiný výrazový rozměr, jímž je idea závoje nebo roušky, která nenápadně odkazuje na podstatné, ale zároveň je zahaluje. Toto uplatnění získal během netolerantní a anti-křesťanské vlády císaře Nera; jedním z prvních symbolů Krista byla ryba: jednotlivá písmena řeckého slova ichtys (ryba) jsou zároveň počátečními písmeny slov Iesos Christos 23 Kapitola o symbolu ukazuje jeho nutné odlišení od mýtu. Terminologie je převzata z knihy Jarmily Doubravové Sémiotika v teorii a praxi (Praha: Portál, 2002 : 65-66). Interpretace a komentáře jsou výhradně původní. (Pozn. autor) 1

Theoy Hyios Soter (Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel). V dobách pronásledování křesťanů římskou říší se ryba stala znakem i odznakem neviditelného vnitřního zaměření duše. Pro zasvěcené byla jasným znamením, pro nepřátele zůstal význam odkazu skrytý. 1.4.1 Různá pojetí symbolu Existuje několik sémiotických pojetí symbolu: reflexivní (pasivní); v aktivním smyslu jednání; analytické (jeho uchopení jako spojení zlomků, částí); jako formální označení (matematické značky, symbolická logika); jako záležitost konvence. V pasivním smyslu byl symbol vždy prostředkem k výkladu něčeho jiného. Tak mohly být např. Homérovy postavy a jejich příběhy užitečnými jako souhrn příkladů a symbolů pro objasňování náboženských pravd. V tomto pojetí je hranice mezi symbolem a mýtem velmi tenká, až nezřetelná. Za symbol bychom tak označili jednotlivé postavy vystupující v příbězích; mýtem nazveme příběh jako celek. Symbol se jeví jako znak, u kterého má označované dvě složky, a to zjevnou (jednoznačný výklad přijímaný bez pochybnosti všemi zúčastněnými) a skrytou (symbolickou). V aktivním pojetí byl symbol pojmenováním, prostředkem vyproštění z chaosu, dobrodružstvím, osvobozením, které nese poznání. Mohl být i přiblížením k problému, jeho osvětlením. Příkladem může být Platónovo podobenství o jeskyni, jež se stalo symbolem lidského života a lidského poznání. Lidé se často obracejí k nepochopitelným znakům přírody jako k symbolům. Tato tendence vyplývá z neschopnosti postihnout realitu komplexně, tedy spatřovat v důsledku i příčinu. Právě proto lidé doslova utíkají k alternativním znakovým, resp. symbolickým systémům jako je astrologie, výklad snů nebo výklad karet. 24 K vyproštění z chaosu však i tyto praktiky poslouží dobře, nabízejí totiž pevný bod v lidském myšlení. Analytické pojetí symbolu se zaměřuje na jeho vícevrstevnatost. Příkladem může být téma obsažené v pohádkách princové mají zlomek prstenu; jediný poznávací znak, jehož funkce se projeví, až když se shledají. Více symbolických rovin bývá obsaženo i v literárních 24 Tarotové karty jsou skutečně systémem symbolů popisujícím uspořádání světa i cestu jedince životem (tedy makro i mikrokosmos). Vzhledem k širokým možnostem interpretací a zároveň nízkému počtu pravých odborníků však většinou slouží momentálnímu zájmu a potřebám tazatele i interpreta. (Pozn. autor) 1

dílech: čtveřici možných významů pojmenoval už ve 2. stol. n. l. Kliment Alexandrijský jako doslovný, morální, analogický a mystický. (Doubravová, J. 2002:66) 1.4.2 Význam symbolu Se symboly, potažmo se symbolikou 25, přicházíme do styku takřka denně. Je to právě jeho všudypřítomnost, která nás vede k tomu, abychom o něm mluvili v textu, který se zabývá více či méně skrytými významy různých sdělení. Symbol má totiž své významné místo v konstrukci mýtu. Působí v něm jako určitá záruka pravdivosti, jako fakt, který je bezvýhradně přijímán, a stává se tak snadno zneužitelným prvkem. Nebude tedy na škodu, podíváme-li se podrobněji na některé historické i moderní symboly. Už od úsvitu lidské civilizace byl velký význam přikládán ohni, resp. světlu. Oheň byl symbolem Boha, ať už semitského (Bůh promlouval k Mojžíšovi skrze hořící keř), křesťanského nebo íránského. Světlo se stalo symbolem poznání (př. slov: vysvětlit, osvětlit, vyjasnit, objasnit), ale i symbolem mystického zření. Mystikové viděli ve světle ještě nepostižitelnější světlo, zářivější než slunce, a v tom světle další světlo. Smyslový oheň se stal nejoblíbenějším symbolem božství všechno může být osvětleno, vše může shořet; oheň je tedy přítomen všude, stejně jako Bůh. Oheň jako první ze čtyř živlů je také základem všech mýtů o stvoření. I další z historických symbolů má spojitost s náboženstvím. Je jím kříž. Nejde jen o připomínku mučednické smrti Ježíše Krista, ale zejména o spojení vertikály s horizontálou nebes a země. Není divu, že lidé pociťovali posvátnou hrůzu ze ztělesnění pro ně nepředstavitelné syntézy, která přesahovala rámec jejich chápání. To, jak se kříž používal ve středověkých válkách, křížových výpravách a později při dobývání nově objevených území, velmi ostře kontrastovalo s původním znamením jednoty člověka a Boha. Vždyť i smrtící 25 Symbolika: používání znamení k označení nebo sdělení (Linhart, J. 2005 : 358) 1

zbraně meče byly ve tvaru kříže, navíc s mnohem delší vertikálou, což mohlo symbolizovat bohulibé záměry křesťanských armád. Lze si jen stěží představit zděšení národů v Latinské Americe, když byly ostře konfrontovány s dobyvateli ze Starého kontinentu, kteří pro ně představovali bohy a namísto spásy jim přinášeli smrt a zánik jejich kultury. Mezi historické symboly můžeme zařadit také ty, které byly využívány totalitními politickými systémy. Příkladem bez potřeby dalšího popisu je srp a kladivo. V rámci ovládání masy proletářské třídy byl tento symbol, použitý na státní vlajce Sovětského svazu, zvolen vskutku geniálně, protože dokazoval spojení dělníků a rolníků. Podrobný rozbor tohoto emblému můžeme najít u sovětského autora F. A. Loseva, který je také autorem následujícího citátu, který odůvodňuje existenci symboliky: Buď přiznáme sovětské heraldice a symbolice právo na existenci a její obrovský význam (třídní, obecně politický, národní, mezinárodní a světový) a pak musíme uznat význam vší světové symboliky, nebo prostě žádná celosvětová symbolika nemá význam. (Doubravová, J. 2002 : 73) Z moderních symbolů vybereme pro ilustraci jen ty nejzajímavější. Většina z nich byla vytvořena s jistým záměrem a jsou tak ještě umělejší než ty, o nichž jsme mluvili v předchozím odstavci. Jedná se o symboly více či méně technicky zdařilé, jako jsou státní vlajky či státní znaky, nebo firemní symboly loga. Pro příklad nechoďme daleko, a podívejme se na logo české automobilky Škoda, které patří do skupiny obzvlášť podařených okřídlený šíp. Šíp s okem symbolizuje přesnost a aerodynamiku, perutě pak lehkost, obratnost i jakousi vznešenost. Široká veřejnost v oblasti automobilového průmyslu se shoduje na unikátnosti a originalitě, jakož i výstižnosti symbolu automobilů, jejichž výroba má u nás dlouholetou tradici. 2

Využití symbolů (a symboliky vůbec) mělo a má velký význam v umění. Právě zde se otevírají možnosti pro vytvoření nových znaků odkazujících na některou skutečnost. Svědčí o tom celý umělecký směr konce 19. stol. symbolismus. 1.5 Mýtus 26 V této části naší práce se budeme věnovat mýtu v širším významu, abychom se v následujících pasážích mohli zaměřit na jeho specifické uchopení Rolandem Barthesem. Představíme si tedy mýtus tak, jak je pojímán širokou veřejností bez podrobnějšího výkladu pohledem sémiotické metodologie. Mýtus v obecném pojetí představuje předchůdce filosofie. Popisuje tedy období před vznikem filosofie, resp. před počátkem systematického zaznamenávání reality. V mýtu se snoubí zkušenost s radou, reálné s vymyšleným, nejasné s všeobecně známým. Mýtus vznikl z potřeby porozumění neznámému. 27 Jeho zrození bylo spontánní, jeho vývoj záměrný. Brzy se objevila jeho schopnost nabalovat na sebe další vrstvy významů, které sice vytvořily velmi přehlednou strukturu, ovšem se zamlženým jádrem. Řeč je o mýtech o stvoření, o náboženských mýtech, a také o mýtech moderních (umělých). Mýty o stvoření mají některé společné jmenovatele. Jsou jimi čtyři živly (oheň, voda, vzduch a země) a pátý element, který představuje sílu vše přesahující, původní a základní, pro niž náboženství zavedla pojmenování bůh. Další společný aktér všech známých mýtů o stvoření je člověk, který nějakým způsobem narušil harmonii ve světě 28, za což se mu dostalo potrestání. 29 26 Kapitola o mýtu v tradičním pojetí představuje některé obecně známé mýty tak, jak je lidé mohou běžně nazírat a chápat. Její úloha je zejména v odlišení tohoto laického pohledu od pohledu sémiotika, resp. mytologa. Popisy jednotlivých mýtů jsou původní. (Pozn. autor) 27 V tomto smyslu je mýtus velmi blízký pojetí symbolu, jak jsme jej představili v předchozí kapitole. (Pozn. autor) 28 Porušení řádu světa: zabíjení zvířat (Afrika), touha po ovládání světa (Asie a Blízký východ), porušení dohody s Bohem (Starý Zákon). (Pozn. autor) 29 Je zajímavé, jak jednotlivé mýty odpovídají a) době, ve které vznikly, b) společnosti, která je vytvořila. Zřetelně to dokládá tato trojice mýtů: Stvoření světa ve starozákonní podobě, Darwinova teorie o vývoji druhů a Teorie Velkého třesku. Zájemcům o tematiku mýtů o stvoření doporučuji všechna vydání časopisu ReGeNeRaCe v roce 2008, kde jsou velmi podrobným způsobem popsány mýty různých kultur a národů. (Pozn. autor) 2

1.5.1 Náboženství Mýty o stvoření světa se postupem času transformovaly na jednotlivá, dobře strukturovaná a ideově vyhraněná náboženství. Z těch světově nejrozšířenějších zmíníme konfucianismus a taoismus, buddhismus, judaismus, křesťanství a islám. První tři se dají nazvat přírodními polyteistickými náboženstvími orientovanými na co nejlepší pozemský život jako přípravu na život posmrtný. Pravidla správného života jsou zachována převážně v nepsané podobě jako etický kodex kolující mezi věřícími v průběhu generací. Duchovní tradice východních náboženství postrádá imperativ jedná se spíše o dobře míněné rady těm, kteří nechtějí žít v nevědomosti a snaží se zlepšit vlastní život a tím i život ostatních, ať už se jedná o lidi či zvířata, rostliny či nerosty. Jednotlivá mudrosloví o sobě nevypovídají jako o výlučném zdroji pravdy, jsou pouze vodítkem k jejímu dosažení. Judaismus, křesťanství a islám, které mají společný původ na Blízkém východě a pocházejí prakticky ze stejných představ o vzniku světa a údělu člověka na Zemi, jsou náboženství monoteistická. Ovšem v případě křesťanství se mluví o tzv. Svaté trojici Hospodin, Kristus a Duch svatý. Ve své podstatě jsou to však tři součásti jediného Boha. Každé z těchto náboženství má svou posvátnou knihu, kde je možné najít návod na život vedoucí ke spasení duše po smrti. Možná i zakotvení pravidel v textu je důvodem určité nepružnosti (zejména ze strany církevních představitelů), jíž jsme svědky. Přesvědčení, že co je psáno, je dáno, vede k absenci možnosti výraznějšího ideového posunu, a tedy ke zkostnatění systému ovlivňujícího životy lidí. Opačným extrémem je možnost různého výkladu těchto textů, které pramení z časté nejednoznačnosti sdělovaných informací. 30 Je to zejména proto, že mnohé části textu jsou spíše mýtem než věrohodným dokumentem. V důsledku nesprávné interpretace mýtů pak vznikají konflikty kvůli zdánlivě zanedbatelným otázkám. Podobně docházelo v dějinách ke konfliktům všech tří monoteistických náboženství přesto, že vycházejí ze stejného základu a v podstatě všechny vyzývají své věřící k lásce a 30 Viz kapitola o denotaci a konotaci. (Pozn. autor) 2

úctě k bližnímu. Díky odlišnému pochopení označujícího ve formě slov došlo k tragickému omylu v podobě záměny označovaného, jež mělo být totožné a sjednocující, za rozdílné, k jehož překonání doposud jednotlivé kultury nenalezly dost odvahy ani dost sil. 1.5.2 Některé další mýty Na závěr kapitoly o tradičním pojetí mýtu si ukážeme několik mýtů, které ovlivňovaly svět nebo jeho části v průběhu dějin. Jak sami poznáme, některé z nich jsou stále přítomné a nepřestávají každodenně působit na životy lidí, kteří je přijali za skutečné. Ano, vystoupíme zde s odvážným tvrzením, že mýty platí jen pro ty, kdo jim uvěří. Samozřejmě, od malička jsme čím dál více socializováni s podmínkou, že si osvojíme jednotlivé pravdy o fungování světa, a hlavně jim bezvýhradně uvěříme. Proto lidé, kteří se stali zajatci teorie o vývoji druhů, zírají nevěřícně a často i pobaveně na člověka, který jim vypráví o stvoření světa. Stejně bude křesťan považovat za absurdní představu o bohu Amma 31, kterou mu bude vysvětlovat příslušník jistého afrického kmene. Ten zase narazí na odpor při konfrontaci s vědcem dokazujícím nekonečnými rovnicemi teorii Velkého třesku. Ač všichni pod jednou nebeskou klenbou, každý v jiném světě, který byl stvořen odlišným způsobem, a o kterém se dozvěděl od více či méně důvěryhodných předků či současníků. Hlavní ovšem je, že mu věří. 1.5.2.1 Moderní mýtus Americký sen Moderní mýtus se liší od starého zejména v námětech. Ačkoliv je v centru příběhů stále člověk, jeho cíl už není dosáhnout blahobytu a spokojenosti pro všechny, nýbrž především pro sebe. Je zde zřejmá oslava neomezených možností jednotlivce i společenského systému, v němž žije. Nejpříkladnější se nám zdá tzv. mýtus o Americkém snu. Svobodná země plná rovných příležitostí pro každého vyzývá všechny, kteří se cítí z nějakého důvodu nespokojeni, 31 Představitel božství v africké mytologii. Podrobněji viz publikaci Sémiotika, Černý, J. a Holeš, J. (Praha:Portál, 2003) (Pozn. autor) 2

ke splnění svých cílů a plánů na území Spojených států amerických. Velmi barvitě je celý mýtus vykreslen v knize Franze Kafky Amerika. Mladý Němec v ní je přinucen k emigraci, a když přepluje oceán, je nadšen tím, jak se mu vše daří: potká bohatého strýce, který se ho ujme; naučí se obstojně anglicky a začíná chápat principy Nového světa. Náhody však hrdinu Karla přivedou na samou hranici bídy a živoření poté, co nahlédne pod nablýskanou pokličku velkého hrnce americké společnosti a setká se s lidmi jednajícími s ním bez jakékoli úcty a slitování. Nakonec však dostane druhou příležitost ve společenství uvnitř společnosti, které mu nabídne stejnou příležitost rovnosti, svobody a možnosti seberealizace Americký sen tedy trvá a je ukázkou toho, jak moc záleží na tom, čemu lidé uvěří. I dnes jsme svědky všeobecné touhy odjet do Ameriky, kde lze začít s čistým štítem, kde se šikovní lidé zázračně stávají boháči a kde existuje taková svoboda jako nikde jinde na světě. 1.5.2.2 Mýtus Sovětského svazu Opačný pól, přinejmenším ideově, představuje mýtus stalinského Sovětského svazu tak, jak jej popsal Michail Bulgakov ve svém románu Mistr a Markétka. Příběh odehrávající se ve 30. letech 20. století kombinuje dva mýty: odsouzení a mučednická smrt Krista jako dobrého principu v porovnání s ďáblem objevivším se v Moskvě a způsobujícím velmi podivné jevy a události. Tato kniha plná symbolů zcela vystihuje zdánlivou nelogičnost konání vládce temnot pro obyčejné smrtelníky. Ukazuje, jak jsou lidé ochotni uvěřit i zjevným lžím, pokud jsou k tomu přinuceni vyšší mocí (zde magií, v reálu tajnou policií). Není divu, že díky své ironii a peprným poznámkám psaným mezi řádky se toto výjimečné dílo stalo trnem v oku tehdejším představitelům sovětské byrokracie a kniha tak mohla být vydána až po skončení období tzv. destalinizace. Jak asi museli být zklamaní lidé, kteří slepě a oddaně věřili svému vůdci, když se dozvěděli o nesčetných obětech tuhého režimu! Někteří nikdy neuznali, že vložili svou důvěru a loajalitu do rukou jednoho z nejhroznějších tyranů, který bez výhrady snese analogii s černým vládcem podsvětí. 1.5.2.3 Člověk pán tvorstva I další z moderních mýtů se týká člověka. Je jím všeobecně známé rčení Člověk, pán tvorstva. Této myšlence zřejmě předcházel odklon člověka od přírody, upřednostňování vlastních (často velmi povrchních) zájmů před snahou o zachování rovnováhy, která mu dala možnost k jeho fyzickému i duševnímu, resp. duchovnímu růstu, k expanzi lidské rasy na místa, jež byla dříve považována za neobyvatelná, k manipulaci s přírodním uspořádáním a 2

jeho přetvořením k obrazu svému. Tyto tendence se objevovaly už za dob antických, nicméně až v 19. století technického rozvoje a obrovského populačního růstu se staly oficiálním postojem člověka k přírodě. Idea, že člověk je neomezeným pánem na Zemi, se však poslední dobou stává neudržitelnou. Nelze totiž popřít, že ačkoli jsou lidé schopni s velkou pravděpodobností předvídat přírodní pohromy a katastrofy, zabránit jim neumí. Pokud k tomu přidáme nepřetržité odlesňování planety a stále vzrůstající produkci emisí mířících do ovzduší, z čehož plyne postupné oteplování planety, extrémnější teplotní rozdíly v různých ročních obdobích, přívalové deště trvající mnoho dní či naopak dlouhodobá sucha vedoucí k neúrodě, v rozvojových částech světa i k hladomoru, zcela zjevné se nám musí zdát, že to není člověk, který si určuje své životní podmínky, ač si na to z nepochopitelných důvodů neustále činí nárok. Samozřejmě, že lidstvo má na všechny tyto jevy nemalý vliv, ten se však dá popsat jako postupné řezání větve, na které sedí. Spíše než o všemohoucnost tu jde o omezenost. 1.5.2.4 Člověk stroj 32 Tento názor se objevil v době rozvoje mechaniky. Lidské tělo začalo být vnímáno jako souhrn součástek, z nichž každá má svůj specifický úkol, jenž plní stejně jako jednotlivé části motoru. S nástupem moderní medicíny se tento mýtus ještě prohloubil a následkem bylo (mnohdy je i dnes) léčení těla, ne mysli. Fyzická a psychická stránka člověka jsou však natolik provázané, že je téměř nemožné je oddělit, pokud chceme dosáhnout léčebného efektu. Západní civilizace se ovšem v posledních letech dostává k velmi zajímavému posunu nedůvěra, kterou Evropané dříve chovali k tzv. přírodním léčivým metodám, se pomalu rozplývá a při aplikaci starých východních medicínských praktik jako jsou akupunktura, 32 Téma člověk-stroj se objevuje i v literatuře. Jasnozřivost autorů děl jako Frankenstein, Budoucí Eva či Muž s pískem (M. Shelley, V. de l Isle-Adam, E.T.A. Hoffmann), předběhla reálné snažení lidstva o sestrojení umělého člověka o téměř celé jedno století. Touha po vytvoření umělé inteligence neopouští lidi dodnes, přestože oni sami o sobě nevědí zdaleka vše. Jak předznamenal Karel Čapek ve svém románu R.U.R., možnost vytvoření zcela nového druhu bytosti současné vědce nepřestává fascinovat. Čapkovo varování před samostatně uvažující bytostí je zřejmě bráno na lehkou váhu stejně jako fatální neúspěch doktora Frankensteina a jeho monstra, jež se nedokázalo vyrovnat se svou odlišností od ostatních a po dlouhém duševním trápení se stalo hrozbou pro svého stvořitele. Ostatně pro podobný případ můžeme sáhnout do starých českých pověstí a v pověsti o Golemovi snadno odhalíme varování před hraním si na Boha. Můžeme jen spekulovat o tom, zda se tato proroctví někdy vyplní, či se robot stane prvním přirozeným otrokem člověka a hrozba jeho vzpoury nebude reálná. (Pozn. autor) 2

akupresura či reflexní masáže, je dosahováno stále markantnějších výsledků. Stejně jako léčba homeopatiky, které mohou trvale odstranit například alergické projevy organismu, je i tradiční východní medicína na západě ceněna stále víc. Samozřejmě, že k uzdravení nestačí jen podpůrné prostředky, také je potřeba věřit v jejich účinky, čímž je do procesu ozdravení organismu zapojena i psychika. V dnešních nemocnicích se však málokdy setkáme s tím, že by s pacientem někdo vlídně promluvil a snažil se mu vrátit víru ve své vyléčení, přinést mu dobrou náladu a vrátit chuť do života. V těchto ohledech se má západní civilizace stále čemu učit od své empatické východní sestry, kde se lékaři pokoušejí o ozdravný efekt v celé komplexitě lidského těla, začínaje u pacientovy psychiky. 1.6 Shrnutí Na předcházejících stranách textu jsme si představili poznatky obecné sémiotiky jako je teorie znaku, teorie komunikace, teorie symbolu či tradiční pojetí mýtu. Uvedli jsme zde také velkou část sémiotické terminologie, kterou budeme nadále využívat. Nyní se ponoříme hlouběji do vod označovaných, označujících, konotátů, korelací a symbolů. Průvodcem nám bude naše teoretická průprava a také sémiotik Roland Barthes se svou knihou Mytologie. 33 33 Budeme vycházet zejména z českého překladu knihy Mytologie (Mythologies). 2

2. Roland Barthes a jeho pojetí mýtu Mýtus spadá do oblasti obecné vědy přesahující lingvistiku. Touto vědou je sémiologie. (Barthes, R. 2004 : 109) Pokusili jsme se ukázat, jak hluboko do našeho života zasahují mýty, které jsou často velmi nenápadné (role muže a ženy), a přesto velmi ovlivňují naše vnímání světa a také naši reakci na realitu. Na několika příkladech, poněkud vzdálených ryze sémiotickému rozboru jednotlivých mýtů jsme spatřili, jak široce lze problematiku mytologie nahlížet. V úvodní části tohoto textu jsme prošli dostatečnou průpravou praktickou i teoretickou, nyní se dostáváme k samému jádru našeho tématu a můžeme se zažít zabývat stěžejní postavou sémiotické teorie v oblasti mytologie, Rolandem Barthesem. V části týkající se jeho pojetí mýtu se pokusíme interpretovat jeho sémiologický rozbor při zachování lineárnosti výkladu, který uvádí. Často nebude jednoduché reformulovat jeho myšlenky, budeme tedy nuceni uchýlit se k citacím či parafrázím, jež ovšem, jak doufám, spíše přispějí k odbornosti celé myšlenkové analýzy, nežli by jí uškodily. Mytologie je kniha skládající se ze dvou částí. První z nich tvoří soubor 28 postupně publikovaných krátkých textů, které byly napsány v letech 1954-1956. Souborně pak vyšly v roce 1957. V těchto textech Barthes reflektuje soudobé dění ve francouzské společnosti, analyzuje je z pohledu sémiologa, k čemuž používá svou terminologii zakomponovanou do srozumitelného jazyka. Některé texty nás překvapí svým vtipem, jiné zasvěceným pohledem do problematiky. 34 Druhá část knihy je seriózní analýzou mýtu jako předmětu sémiotiky, která přináší ucelený rozbor součástí tohoto fenoménu, zavádí některé nové termíny a je tak první prací svého druhu. Touto částí se hlavně budeme zabývat v následujících řádcích. Upozorňuji na to, že názvy jednotlivých kapitol odpovídají názvům kapitol v Barthesově analýze, a také lineárnost jeho textu je zachována. Řekněme ještě, že Barthes ve svém pojetí sémiotiky vychází z Ferdinanda de Saussure, se kterým jsme se částečně seznámili v kapitole 1.2.1. 34 Pro ilustraci uvádím názvy některých textů: Svět wrestlingu, Umělá hmota, Striptýz, Einsteinův mozek, Víno a mléko, Biftek a hranolky, atp. (Pozn. autor) 2

2.1 Mýtus je promluva Tato základní premisa musí být splněna, pokud chceme označit sdělovanou informaci pojmem mýtus. Sdělení nemusí být pouze orální, může se jednat o vjem jakéhokoli lidského smyslu. Máme zde na mysli zejména zrak v podobě psaného textu či symboliky zahrnuté v obrazu- uměleckém díle. Sdělením může být i plastika, kterou vnímáme hmatem, může jím být vůně, kterou cítíme, když překročíme práh cizího domu, může jím být chuť nabízeného jídla. Všechny tyto vjemy vyhodnocujeme a rozkrýváme informace (někdy vědomě, častěji podvědomě), které nám přinášejí. Mýtus není těmito věcmi ve své podstatě, není substancí, ale je výpovědí o ní. Mýtus podléhá interpretaci, kterou sám o sobě nemůže ovlivnit. Mýtus je promluva, a proto může být mýtem vše. Mýtus podléhá pravomoci diskurzu. (Barthes, R. 2004 : 107) Znamená to, že kdykoli uchopíme nějaký objekt a oživíme jej tím, že o něm začneme mluvit, vyslovíme ho, učiníme z něj mýtus? Ano, s podmínkou, že daný objekt jako mýtus vyslovíme; dodržíme formální pravidla, která dělají mýtus mýtem. Některé mýty tak mohou být vytvořeny náhodou a mohou trvat jen okamžik, zatímco jiné mýty přetrvávají v lidské společnosti po celé věky; některé z mýtů byly vytvořeny záměrně jako předměty vypovídající samy o sobě, předměty, které jsou promluvou, mytickou řečí. Tuto vlastnost dává oněm předmětům jejich materiální původ, který zajišťuje větší opravdovost sdělení, jež nesou. V okamžiku, kdy začneme vnímat obraz jako motivovaný souhrn znaků, tedy sdělení, odhlédneme od jeho materie a soustředíme se už jen na promluvu, řeč, diskurs, prostřednictvím kterého s námi obraz či jakýkoli jiný předmět komunikuje. 35 Nadále tedy budeme vnímat stejně fotografii i novinový článek, informaci v televizním zpravodajství i jiný předmět, pokud něco označuje. Budeme se tak pohybovat v daleko širším rámci, než je lingvistika, budeme se zabývat sémiologií. 35 Srovnej s kapitolou 1.3 tohoto textu. (Pozn. autor) 2

2.2 Mýtus jako sémiologický systém Víme už, že informace jsou sdělovány pomocí znaků. Znak v sobě sdružuje označované (jako koncept) a označující (jako jeho obraz, vyjádření); znak představuje tedy třetí činitel výpovědi naplněné určitým smyslem a vytváří výsledný tvar sdělení pomocí korelace dvou předchozích složek. Sémiologie je vědou o formách, protože studuje signifikace nezávisle na jejich obsahu. (Barthes, R. 2004 : 110) Signifikace 36 pro nás představuje znak obsahující obě potřebné složky, na které už se ovšem neptáme, nezajímá nás jejich obsah, ale jejich forma. Na obrazu znázorňujícím strom nebudeme pátrat po jeho botanickém názvu, nebudeme ani přemýšlet, jestli byl malován podle nějaké předlohy. Budeme jej vnímat tak, jak je namalován, jak na nás působí, čím nás oslovuje. Nemluvíme tady už o jazykovém rozboru kladoucím si za úkol co nejpřesnější popis jednotlivých složek sdělení jdoucích za sebou, pro nás je důležitější forma sdělení, pochopení korelace a následně celého jeho významu. Mytologie tvoří zároveň součást sémiologie jakožto formální vědy a ideologie, jakožto vědy historické: studuje totiž ideje, jež mají určitou formu. (Barthes, R. 2004 : 111) K tomu, abychom mohli správně dešifrovat mýtus, musíme znát jeho označující ve formě znaku, a také jeho označované, které často souvisí s ideologickou interpretací reality. Mýtus tedy do jisté míry kopíruje systém jazyka, až na to, že jej posouvá o stupínek výše. Tam, kde jazyk končí výsledným znakem jako třetím činitelem v promluvě, mýtus začíná tím, že znak použije jako základ své stavby, jako označující. Pro lepší ilustraci celého posunu z jazyka do mýtu jej zde uvedeme v grafické podobě podle Barthese: Tabulka 3: Metaforické schéma přesunu mezi jazykovou rovinou a rovinou mýtu Jazyk MÝTUS (Barthes, R. 2004 : 113) 1. označující 2. označované 3. znak I. OZNAČUJÍCÍ II. OZNAČOVANÉ III. ZNAK 36 Z francouzského signification- význam, smysl; signifikace: význam, významovost; znak, znamení (Linhart, J. 2003 : 339) Toto slovo je zde tím vhodnější, že mýtus má vskutku dvojí funkci: označuje a dává na vědomí, vede k pochopení a cosi vnucuje. (Barthes, R. 2004 : 115) 2

Jak můžeme vidět, v mýtu existují dva sémiologické systémy, z nichž jeden je vyňat z druhého: systém lingvistický, který Barthes nazývá řečí-předmětem, protože právě on se stává kořistí mýtu, který jej uchopí a použije ve svém zájmu; a potom mýtus sám, který nazývá metajazykem, neboť je jazykem sekundárním, v němž vypovídáme o tom prvním. (Barthes, R. 2004 : 113) Právě proto může sémiolog, když uvažuje o řeči-předmětu, zacházet s ní jako s výsledným činitelem, s globálním znakem, který už není složen ze dvou částí, ale tvoří celek. Sémiologovi stačí znát globální znak pouze v rozsahu, který je nezbytný pro porozumění mýtu, může tak zacházet s mýtem i obrazem týmž způsobem: obojí je pro něj znakem. Tento přístup skýtá jisté nebezpečí: uvažujeme-li mýtus jako znak, dostáváme se k otázce správnosti jeho interpretace. Může se totiž stát, že kolik sémiologů, resp. mytologů, tolik interpretací stejného mýtu. Jak uvedl sám Barthes v předmluvě k vydání Mytologií v roce 1957, nepochybně existuje nějaká mytologie mytologa. Abychom mohli uvažovat o jednotlivých složkách mýtu i v konkrétní rovině, vypůjčíme si od Barthese jeden příklad. Dokážeme, že mýtus nemusí mít pouze akustickou či verbální podobu, ale i obrazovou. Představme si Francii v 50. letech minulého století, její zahraniční politiku poznamenanou dekolonizací, kupme si výtisk obrázkového magazínu a dešifrujme obrázek na jeho obálce: černoch v uniformě francouzské armády salutuje před státní trikolorou, k níž upíná svůj zrak. Takový je smysl obrázku. Ovšem obrázek nám naznačuje ještě něco víc: Francie je velká země, jejíž synové jí věrně a nadšeně slouží bez ohledu na barvu pleti, což umlčí kritiky mluvící o francouzském kolonialismu. Zde se nacházíme tváří v tvář zvětšenému sémiologickému systému je tu označující (voják černé pleti používá francouzský pozdrav), je tu označované (záměrně utvořená směs francouzskosti a vojenství), a je zde přítomnost označovaného skrze označující. Tyto lingvistické pojmy si nyní převedeme do termínů mytologie tak, jak navrhuje Roland Barthes: označující, jak vidno, může být vnímáno dvojím způsobem: jako výsledný člen jazykového systému, nebo jako výchozí člen systému mytického. Na rovině primárního systému označující nazveme smyslem, na rovině mýtu pak formou. U označovaného žádná možná víceznačnost neexistuje, nazveme jej tedy pojmem koncept. (Barthes, R. 2004 : 115) Třetí, výsledný člen mýtu (v 3

jazykovém systému jde o znak, ovšem ten již tvoří první složku mýtu) nazval Barthes signifikací. V následující části textu se budeme podrobněji věnovat právě představeným a pojmenovaným složkám mýtu, abychom porozuměli jejich funkci a významu. 2.2.3 Forma a koncept Jak jsme právě uvedli, označující má dvě složky, je zároveň smyslem a formou. Smysl je plný, forma prázdná. Smyslová část 37 označujícího předpokládá určitou četbu, uchopení daného obrazu očima, a nabízí bohatost výkladu (v případě salutujícího vojáka se nám otevírá jeho příběh, o němž uvažovaná fotografie vypovídá). Zde už existuje jistá podoba signifikace, kdyby se jí ovšem mýtus nezmocnil a neučinil z ní prázdnou formu. Smysl je již kompletní, je složen z dostatečně výmluvných znaků, může sám o sobě vypovídat (je znakem v jazykovém systému), jakožto forma je však označující o všechny tyto znaky ochuzena, jako bychom je vložili do závorky a už je nebrali v úvahu. Celý příběh černocha, který se dal k armádě, bojoval za francouzské barvy v nekonečných píscích Severní Afriky, aby tak prokázal věrnost složenému slibu, celý tento příběh je najednou v pozadí, zastíněn aktuálním obrazem představujícím formu. V tomto okamžiku ovšem smysl nemizí, je pouze ochuzen, ale zůstává přítomen pro to, aby z něj forma mohla i nadále čerpat. Je bez ustání třeba, aby mohla forma znovu zapustit kořeny ve smyslu a vyživovat z něj svou podstatu; a především je třeba, aby se v něm mohla skrýt. (Barthes, R. 2004 : 116) Tento vztah je důležitý pro vznik mýtu, v podstatě mýtus definuje. Forma mýtu totiž není symbol, na to je příliš očividná, forma mýtu spíš působí jako bohatý, prožívaný, spontánní, nediskutovatelný obraz, který vyjadřuje přítomnost. (Barthes, R. 2004 : 117) Forma je tím, co k nám bezprostředně promlouvá, co nás odkazuje ke smyslu, který v podstatě vykradla; chlubí se tak cizím peřím a na ty, kteří prohlédli její falešnou hru, působí nanejvýš pokrytecky. Spolu s konceptem (zde francouzský imperialismus) pak vytváří přítomnost převzatou, která poněkud uhýbá od původního významu, je zkreslená, zakřivená, zkrátka deformovaná. Koncept je tedy druhým hráčem v partii vytváření mýtu. Je to právě toto označované, které je spjato s historií, z níž také čerpá svou intenci, záměr. Koncept samotný je hybatelem, díky kterému je mýtus vyřknut. Pokud uznáme, že v našem příkladě francouzského vojáka je forma oslabena a izolována, koncept jí navrací zpět do celku světa: dějiny Francie, její imperialismus, z něj plynoucí problémy s dekolonizací a vyrovnávání se s nimi. V konceptu je tak obsaženo ne doslovné vědění, ale spíše vědění otevřené neomezeným asociacím, které jej dále obohacují a tvoří z něj neobyčejně tvárnou entitu, jejíž soudržnost a jednota spočívají 37 Zde: týkající se smyslu/ významu 3

především v její funkci nosiče neostrých, nepřesných a mlhavě zhuštěných informací. V tomto smyslu můžeme o mytickém konceptu říci, že je do určité míry přizpůsoben svým čtenářům. Pro mýtus je totiž určující, že zasáhne zorné pole svého čtenáře; osloví tak toho, koho se bezprostředně dotýká 38 tím, že čtenář si z množství nabízených interpretací konceptu vybere tu, která je mu nejbližší. Právě zásluhou své neostrosti může koncept působit na širokou vrstvu čtenářů, z nichž každý jej sice vnímá individuálně s různými interpretačními odchylkami, ovšem v obecné rovině je výsledné působení konceptu srovnatelné pro všechny. V mytickém systému, stejně jako v jazykovém, může mít označované (koncept) více označujících (forma). Přestože se označující může proměňovat, vypovídá stále o stejném konceptu. Tento fakt je dán dějinným původem konceptu (Barthes, R. 2004 : 119), neboť právě z důvodu jeho neustálé přítomnosti je možné z něj vytvořit mýtus. Zajímavé ovšem je, že z hlediska proporčního se při porovnání systému mýtu a jazyka setkáme s velkou nepravidelností: označující v jazyce je buďto slovem, nebo jejich spojením- frazeologismem; označující v mýtu může být tisícistránková kniha, anebo pouhé gesto; v obou případech ale půjde o stejný mýtus, resp. koncept. V případě mýtu tak můžeme mluvit o chudosti konceptu ve srovnání s formou, alespoň z kvantitativního hlediska. Z pohledu kvality se nám jeví jako chudší forma, jejíž obsah je téměř vyprázdněn, zatímco koncept je neustále přítomný, otevřený dějinám. Právě jeho otevřenost dějinám předurčuje jeho další atribut. Tím je nestálost, která může způsobit rozklad konceptu. Samozřejmě, když určitý jev přestane být aktuální, či lépe řečeno aktualizovaný svými čtenáři, není důvod pro jeho další existenci. Abychom jej mohli výstižně popsat, musíme být schopni reagovat stejně pružně jako sám koncept- nezbude nám, než používat slova vytvořená přímo pro popis daného jevu, neologismy: Co potřebuji nejčastěji, jsou pojmy pomíjivé, spjaté s omezenými nahodilostmi: neologismy tu jsou nevyhnutelné. (Barthes, R. 2004 : 119) Tyto neologismy použité v sémiologickém rozboru nejsou arbitrární jako běžné pojmy, jsou silně motivované svým významem. 39 Poté, co jsme podrobně rozebrali základní členy mytického systému, můžeme se věnovat jejich výslednému spojení, tedy signifikaci. 38 Francouzský imperialismus musí oslovovat tu a tu skupinu čtenářů, a ne jinou: koncept se váže úzce k jisté funkci, definuje se jako jistá tendence. (Barthes, R. 2004 : 118) 39 U Barthese: čínský-čínskost, latinský-latinskost, baskický- baskickost (Barthes, R. 2004 : 119) 3

2.2.4 Signifikace Víme již, že třetí člen v sémiologii není ničím jiným, než sdružením dvou prvních: jako jediný je vidět plně a dostatečně, jako jediný je skutečným předmětem spotřeby. Nazval jsem ho signifikací. (Barthes, R. 2004 : 119) Nejprve se zaměříme na fázi jejího vzniku, tedy na způsob korelace formy a konceptu. Ačkoli se nám to může zdát paradoxní, mýtus nenechává původní informaci zmizet, pouze ji deformuje. To znamená, že jak mytický koncept, tak i mytická forma jsou naprosto zjevné, přítomné na povrchu. Navíc jsou přítomné ve stejném okamžiku a na stejném místě: zde (ne jeden tady a druhý někde jinde, ani jeden pod druhým). Způsoby jejich přítomnosti se však od sebe liší: mytická forma v podobě fotografie černošského vojáka je přítomná prostorově; její složky jsou rozmístěné na obrázku a mají tak mezi sebou vztah vzdálenosti, která je definuje. V případě vizuálního mýtu je tedy jeho extenze mnohorozměrná, zatímco u mýtu mluveného je extenze lineární. Koncept naproti tomu zůstává přítomen pouze v naší mysli (představa francouzského kolonialismu), kde jsou jeho jednotlivé prvky propojeny asociativními vztahy; způsob přítomnosti konceptu je tedy paměťový. 40 Tento fakt nám může vysvětlit rozdíly v chápání stejného mýtu lidmi s odlišnými zkušenostmi či různě starými. Svou roli zde také hraje mentální vybavenost interpreta mýtu i jeho osobní postoje ke konceptu. Nyní si řekneme, proč vztah formy a konceptu označuje Barthes jako deformaci. 41 Jak už jsme uvedli výše, mytická forma má dvě složky, či lépe dva rozměry. Smysl, jeden z rozměrů, je plný. Je to totiž právě on, kdo vypráví o příběhu vojáka naverbovaného v jedné ze zemí ve francouzském koloniálním područí. Smysl je tímto příběhem naplněn až po okraj, ovšem proti němu stojí samotná forma, druhý rozměr, která byla redukována na pouhé gesto, prázdné, a přesto manifestní. Koncept, který právě vstupuje do hry, však smysl odcizuje a zbavuje příběhu. Nejde tady už o osobní historii vojáka, teď se mluví o armádě jako celku, potažmo o armádě fungující jako velká multikulturní rodina, jejíž členové usilují o bezpečnost a svrchovanost (pohříchu i bohatství a moc) své země. To, co z původního smyslu zůstává, je deformovaná přítomnost bez paměti, pouhý výraz sloužící konceptu a umožňující jeho vlastní vyjádření. Koncept využívá střídavě smyslu i formy pro to, aby vytvářel iluzi neustálé přítomnosti, otáčí formu kolem osy a produkuje tak výsledné působení zamlženosti a nejasnosti, která se střídá s naprostou jasností obrazu. Tento koloběh řeči-předmětu a metajazyka tvoří podstatnou část konceptu, v němž je obsažen, a ten jej využívá jako 40 Extenze: rozšíření, rozpětí, přen. pole působnosti, způsob rozprostranění mytické formy (pozn. autor), Odstavec je parafrází Barthesova rozboru (Barthes, R. 2004 : 120) 41 (tamtéž) 3

nejednoznačné, současně rozumové a imaginární, arbitrární a přirozené označující. (podle Barthes, R. 2004 : 120,121) Mýtus je založený na této nekončící dynamice, využívá ji a těží z ní. Smysl a forma se totiž u označujícího nemohou setkat v jednom bodě a demonstrovat tak svůj rozpor pramenící z odlišné povahy každého z nich. Čtenáře mýtu tak nikdy neosloví každá ze stránek jednotlivě, ale v součinnosti. Pro správné porozumění důvodu existence mýtu tak musíme dokázat toto otáčející se duo zastavit, rozdělit a zaostřeným pohledem prozkoumat zvlášť obě složky. To je výchozí bod a také podmínka pro zkoumání mytologa, teprve teď je mu umožněno porozumět a dešifrovat. Mytolog je zvýhodněn tím, že na sebe nenechává mýtus působit nevědomě: on o něm ví, všímá si ho a vyhledává jej pro to, aby jej mohl odhalit, a tím zničit (alespoň v sobě). Podvojnost označujícího je charakteristická i pro samotnou signifikaci. Mýtus je promluva definovaná svou intencí daleko spíše než svou doslovností, ale intence je v něm nicméně jaksi zafixována, pročištěna, zvěčněna, znepřítomněna. 42 Signifikace se tak bude prezentovat jako upozornění i konstatování zároveň. (Barthes, R. 2004 : 122) Pro důkaz uvedených vlastností signifikace použiji praktický příklad. Jako východisko následující myšlenkové konstrukce uvedu tvrzení, že mýtus má imperativní, interpelativní charakter. 43 (Barthes, R. 2004 : 123) Představme si tradiční venkovskou oslavu, dejme tomu masopustní průvod (koncept), například na Slovácku. Dívky a mládenci jsou oblečeni v barevných krojích zdobených vyšíváním, krajkou a šerpami. Mládenci mají nablýskané holínky a modré kalhoty, dívky zase červené sukně, střevíce a ve spletených copech dlouhé stuhy (forma). V pozadí domy moravské vesnice, ve vzduchu je slyšet hlahol průvodu i přihlížejících, mezi kterými jsem i já. Celou situaci vnímám jako důstojný odkaz tradice, stejně jako lidé okolo mě cítím 42 Intence: zde záměr, smysl, o kterém označující vypovídá. Je v protikladu s doslovným, dokonalým čtením mýtu jako obrazu: nepozorný čtenář odmítne tvrzení o francouzském impériu, bude primárně vnímat jen obraz černocha, který je hrdý na to, že může být francouzským vojákem. (Pozn. autor) 43 Následující pasáž je analogie Barthesovy analýzy přizpůsobená české kultuře z důvodu snadnějšího porozumění metafory snažící se o zjednodušení vysvětlení problematiky fungování signifikace. Barthes popisuje tento mechanismus na příkladu baskického domu, který spatří v Paříži. (Pozn. autor) 3

sounáležitost s okolím, se sousedy, se stylem života místních (smysl). Zážitek hodný zapamatování. Nyní se nacházím v pražském metru. Nastoupím do vlaku a jako první spatřím dívku v kroji s dlouhými copy, vedle ní mládence v nablýskaných holínkách, také v kroji. Okamžitě se rozpomenu na nedávný zážitek, podle pravidla konotace si ve významově příbuzném asociačním rámci vybavím masopustní průvod, tedy koncept, a vzpomínka na prožité je v tu chvíli velmi reálná. Forma na mě působí snad ještě naléhavěji, než předtím. Vnímám ji tak proto, že je naprosto vytržená z kontextu, ve kterém jsem si ji zapamatoval: koncept je ochuzen o značné množství detailů. Právě tato ochuzenost konceptu, jímž scéna v metru je, způsobuje naléhavost (imperativ), se kterou ke mně promlouvá. Je to ona, kdo nepokrytě vystavuje na odiv soubor všech intencí, jako by tady ti lidé byli jen proto, aby mi připomněli, ztělesnili to, co jsem nebyl schopen vnímat v kontextu ostatních dojmů. Teď teprve cítím dech tradice, můj zážitek je umocněný nepřítomností prostředí odpovídajícího momentu mého původního vjemu (smysl je nejprve vyprázdněn, aby se vzápětí vrátil v ještě intenzivnější podobě). Pár na mě působí jako předmět zbavený vší minulosti i všech příkras, je přizpůsobený prostředí, a právě proto je interpelativní promluvou pracuje totiž v mém vědomí a funguje jako spouštěč asociačního mechanismu. Zajímavé na tomto okamžiku je, že právě tehdy, když se přizpůsobený koncept dostane do mého vědomí, zastaví se, ustrne a otočí se kolem své osy, čímž nám představí smysl a sám se znovu stává obecným. 44 Promluva, tedy mýtus, je tudíž přes svůj interpelativní charakter strnulá, dalo by se říct, že fixuje smysl proti jeho vůli, činí z něj pouze svůj nástroj pro komunikaci. Když se vlivem otáčení promluva dostane zpět do popředí, je to sice pořád ona, ale už ne v dokonale původní podobě byla ukradena a znovu navrácena na jiné místo, než ze kterého ji zloděj během mžiku odnesl. Tím zlodějem je čtenář mýtu, který jej přijme za své, tedy v podstatě mýtus o sobě. Ovšem krádeže si nevšiml nikdo jiný než zloděj sám, proto je i nadále mýtu vlastní aspekt strnulosti. V okamžiku, kdy se mýtus stává mým vlastnictvím, dochází k jeho upevnění v mém vědomí. Pokaždé, když se znovu objeví, posune se opět o kousek hlouběji do mého pojetí světa, a já se stávám de facto jeho majetkem, ne majitelem (!). 44 Viz předchozí odstavec o deformaci mytické formy. Zde je přizpůsobený koncept již součástí promluvy, resp. je v interakci s druhým členem signifikace - smyslem, proto mluvíme o otáčení. 3

Posledním prvkem signifikace je její motivovanost. Už jsme si řekli, že v jazyku je vztah mezi označovaným a označujícím arbitrární. 45 U mýtu tomu tak není, ani být nemůže. Neobejde se totiž bez analogie smyslu s konceptem. Barthes tento fakt dokládá opět příkladem černošského vojáka: Aby se francouzský imperialismus zmocnil salutujícího černocha, je zapotřebí totožnosti mezi černochovým pozdravem a pozdravem francouzského vojáka. (Barthes, R. 2004 : 125). Bez splnění této podmínky by signifikace ztratila na významu. Nebyli bychom s to odhalit souvislost konceptu se smyslem, mýtus by tedy nemohl fungovat ve své podstatě, nemohl by rotovat: rozlétl by se do stran, aniž by jej čtenář byl schopen zachytit v celku. Proto je nutné, aby existoval stav (alespoň částečné) motivovanosti mezi konceptem a smyslem. Analogie však většinou není úplná, často se objevuje pouze v náznacích (dva kroje v metru). Protože je motivovanost poskytována dějinnými událostmi (ne přirozeně), ani být úplná nemusí. Jde právě o náznak smyslu, který nás odkazuje ke konceptu. Stejně tak forma může být různá. Zahrají-li v rádiu píseň, kterou jsem slyšel při slavnosti masopustu, bude na mě toto označující působit stejně jako vizuální vjem. Dokonce platí, že: Obecně vzato, mýtus raději pracuje s pomocí chudých, nekompletních obrazů, v nichž je smysl již náležitě přitesán a uzpůsoben signifikaci. (Barthes, R. 2004 : 125) 2.2.5 Četba a dešifrování mýtu Chceme- li se pokusit o dešifrování mýtu, musíme si uvědomit, že existují tři způsoby, jak mýtus číst: 1) První možností je zaměřit se na prázdné označující a nechat koncept, aby jej beze zbytku zaplnil. Dosáhneme tím toho, že signifikace se stane doslovnou, tedy ani ne tak mýtem, jako spíše symbolem bez dvojznačnosti. Takto postupují tvůrci mýtů, tedy například novináři, kteří vycházejí z konceptu a hledají pro něj formu. Francouzský voják se stane příkladem impéria galského kohouta, jeho jednoznačným symbolem. 2) Druhý způsob čtení mýtu je vlastní mytologovi, který zastaví rotující signifikaci a zaměří se zvlášť na smysl i na formu, a především na vztah deformace, jímž se vyznačují. 45 V kapitole o znaku jsme se zmínili o pojmech, které nejsou zcela arbitrární: viz 1.2.1 3

Mytolog tak dekomponuje mýtus a nahlédne jej jako podvod, jako alibi francouzského imperialismu. Tyto dva statické způsoby dešifrování mýtu způsobují v podstatě jeho zničení. Odhalují totiž jeho pravou povahu, kterou je fakt, že neodpovídá skutečnosti a je uměle vytvořen na základě analogie s určitou dějinnou událostí. 3) Třetí možností, jak číst mýtus, je jeho konzumace z pohledu čtenáře. V tomto případě je signifikace vnímána jako nerozlučné spojení smyslu a formy, není nahlížena jako umělý produkt vytvořený nějakou intencí, ale je přijímána jako přítomnost. Tento dynamický přístup je přesně to, co mýtus pro svou existenci potřebuje: je zároveň pravdivým, ale přesto neskutečným příběhem. (podle Barthes, R. 2004: 126-127) Pokud podrobíme mýtus jednomu z prvních dvou přístupů čtení, hrozí mu, že zanikne. Stejně jako každý jiný živý organismus 46, i mýtus má pud sebezáchovy. Ten se projevuje v tom, že se mýtus odmítá smířit se svým zánikem způsobeným odhalením jeho pravé podstaty- konceptu. Pokud jej vysloví, přestane být mýtem; stane se nanejvýš symbolem. Tomu se samozřejmě mýtus snaží vyhnout, a tak hledá jinou alternativu své existence kompromis. Tím se stane jeho naturalizace, přijetí jako přirozeného. 47 Naturalizace způsobí, že se mýtus stane v podstatě součástí dějin tím, že je deformuje, a tak obhájí důvod své existence. Došlo k tomu, že mýtus je uznán za pravdivý, za skutečný. Maskuje svou pravou podstatu a dostává se hlouběji do všeobecného pojetí reality a následně do všeobecného pojetí dějin. Barthes dodává: Vše probíhá tak, jako by obraz přirozeně vyvolával koncept, jako by označující zakládalo označované: mýtus tedy existuje právě od toho okamžiku, kdy se francouzský imperialismus dostane do stavu přirozenosti: mýtus je excesivně odůvodněná promluva. (Barthes, R. 2004 : 128) S tím souvisí další rozměr čtení mýtu. V momentě, kdy je mýtus naturalizovaný, už neexistuje podezření, že se jedná o něco nepravdivého. Jeho sémiologický původ (hodnoty) je zapomenut a připouští se pouze původ dějinný (fakta). Dochází tady k zásadnímu omylu čtenáře mýtu: Vidí kauzální proces tam, kde je pouze ekvivalence. (Barthes, R. 2004 : 130) Čtenář si řekne: Ano, ve francouzské koloniální armádě slouží černoši, kteří se snaží zachovat své zemi výhody statutu francouzské kolonie. Jsou hrdí na svou příslušnost k armádě, jsou to v podstatě Francouzi, atd. (fakta) Ve skutečnosti jde hlavně o gesto vojákova pozdravu, francouzskou vlajku a uniformu, která odkazuje k jeho státní příslušnosti. (hodnoty) Takto vypadá naturalizovaný mýtus. 46 Organismus je zde myšlen jako systém: u živočichů je to systém biologických funkcí, u mýtu jde o systém sémiologický. O tom, že žije, není pochyb. Ty jsou vyloučeny důkazem jeho existence, který spatřujeme v přijetí mýtu racionálně uvažujícími lidmi. Viz dále: mýtus transformace. (Pozn. autor) 47 Termín naturalizace je poprvé použit Rolandem Barthesem na str. 128 jeho Mytologií. (Pozn. autor) 3

3

2.3 Mýtus jako ukradená řeč Tento výrok odpovídá Barthesově pojetí mýtu velmi přesně. Podle něj je totiž řeč, tedy promluva (nejčastěji jazyková), tou nejsnadnější kořistí mýtu. A ten se jí zmocňuje velmi rád a často. V zásadě neexistuje promluva, kterou by si mýtus nemohl přivlastnit jako své označující. Už jsme viděli, že není složité spojit existující formu s určitým konceptem za použití strategie částečného či úplného odstranění smyslu. Protože je koncept dějinný a naturalizovaný, tedy považovaný za přirozený, je dokonce pro mýtus velmi snadné využít jej ke své konstrukci. Je velmi nesnadné bojovat proti majetnickým tendencím mýtu na poli sémiologie. Jde to v zásadě dvojím způsobem. Zaprvé: budeme mlčet protože tam, kde nic není, ani mýtus nebere. To ovšem neřeší náš problém. Nabízí se tedy druhá možnost: ukrást samotný mýtus, zmocnit se ho a učinit z něj součást třetí vrstvy sémiologického systému. (podle Barthes, R. 2004 : 133-134) Tím, že původní mýtus postavíme na místo označujícího, je nám umožněno vložit do vzájemné součinnosti koncept vymyšlený námi osobně. Všechny pokusy o vytvoření tohoto artificiálního mýtu 48 nicméně zůstaly pouze v podobě textů jazykových experimentátorů 49 a pro praktické využití pro boj s mýtem nejsou relevantní. Jejich přínos v pojetí literatury ovšem nelze pominout. Ukázali totiž, že samotná literatura je mytickou signifikací sdružující formu písemné řeči a konceptu výrazové dokonalosti. Forma i smysl jen podporují koncept krásna. 48 Artificiální mýtus: mýtus uměle vytvořený z mýtu (Barthes, R. 2004 : 134) 49 Flaubertova kniha Bouvard a Pécuchet, některé Sartrovy texty či pokusy moderních poetů (např. skupina OuLiPo), (Barthes, R. 2004 : 134-135) 3

2.4 Mýtus je depolitizovaná promluva Roland Barthes se v pasáži své knihy Mytologie nazvané Buržoazie jako anonymní společnost 50 zabývá vývojem a sebepojetím francouzské společnosti, v níž je buržoazie přítomná už od revoluce v roce 1789. Svou analýzou dospívá k následovnému závěru: francouzská buržoazie se vyznačuje tím, že popírá svou vlastní podstatu neuznáním a následným vymazáním názvu buržoazní. V důsledku tohoto vymazání došlo k posunu buržoazní společnosti k buržoazní ideologii, jež sama sebe považuje za přirozenou, člověku vlastní a nejvíce přizpůsobenou potřebám society. Jak vidíme, i v tomto případě došlo k mytizaci naturalizací dějin. Francouzům se povedlo díky mýtu prohlásit existenci svého společenského uspořádání za nevinnou. Ovšem poté, co podlehla vlastní deformaci, stala se polem otevřeným pro signifikace. Ty se pak staly nástrojem ideologického převratu v pravém smyslu. 51 V podstatě došlo k tomu, že skutečnost byla vyprázdněna a obrácena mýtem, který z ní učinil harmonický obraz dokonalé nevinnosti a bezpodmínečné přirozenosti. Nyní se ovšem vraťme k výroku z počátku této kapitoly: mýtus je depolitizovaná promluva. Barthes slovo politický chápe v jeho nejširším významu, tedy jako soubor lidských vztahů v jejich reálné, sociální struktuře (Barthes, R. 2004 : 141) a předponu de označuje jako aktivní úkon neustále aktualizující určité zrušení.(tamtéž) V příkladu 50 Barthes, R. 2004 : 136-140 51 Ideologický převrat v české společnosti bude předmětem analýzy v poslední části tohoto textu. 4

francouzského vojáka tak není odsouván koncept francouzského imperialismu, ale dějinná nahodilost kolonialismu. První fakt pak bude přirozený, druhý odsunutý stranou. Mýtus tedy nemá ambice imperialismus skrýt, naopak: očišťuje ho a staví nevinným, zakořeněným v dějinách. Dodává mu jasnosti ne svým vysvětlením, ale jeho konstatováním jakmile je imperialismus konstatován bez vysvětlení, dochází se ke zjištění, že je zcela přirozený a samozřejmý, jinak řečeno, je omluven a přijat. Výsledkem je dojem, který zbavuje lidi (zde Francouze) odpovědnosti za činy, protože ty přešly v jakousi dějinnou esenci existující zcela nezávisle na vykonaných skutcích: věci vypadají, jako by značily samy od sebe. (tamtéž) Můžeme stále mluvit o depolitizované promluvě? Následující argument nás ujistí o tom, že ano. Lidské činy a jejich důsledky v sobě obsahují vždy alespoň stopu zásahu člověka, stopu politické činnosti. O těchto věcech vypovídá řeč-předmět 52, ovšem o mýtu vypovídá metajazyk, a ten už je prostý reálného obrazu věcí. Informace, které nám mýtus předkládá ke čtení, jsou už naturalizované, tudíž depolitizované; metajazyk je oproštěn od potřeby vysvětlování, slouží jen k tomu, aby stavěl na odiv už utvořený mýtus. Ve skutečnosti má metajazyk v depolitizaci určitou rezervu. Ta je dána skutečností, že lidé depolitizují podle svých potřeb. Z toho vyplývá následující: Vztah lidí k mýtu není vztahem pravdy, ale vztahem užitným. (Barthes, R. 2004 : 142) V návaznosti na politický náboj můžeme uvažovat o mýtech silných či slabých; záleží na tom, jaká námaha musela být vynaložena na depolitizaci. Silným mýtem bude bezpochyby 52 Viz kapitolu 2.2 4

příklad francouzského vojáka, naproti tomu slabší mýtus je výše uvedený masopustní průvod. Záleží ovšem také na tom, jestli je mýtus určen právě nám. Míra jeho politického náboje, ať už zjevného či zdánlivě neviditelného, závisí na pozadí, do kterého je zasazen. K radikální změně vnímání politického náboje obrazu salutujícího vojáka by stačilo přejet hranice a ukázat jej v sousedním Švýcarsku. Dá se říci, že v podstatě každá promluva je politická, neboť se dotýká výsledků lidské činnosti, vysvětluje je či omlouvá, informuje o ní s určitou intencí, kterou jí vtěluje její zprostředkovatel. (podle Barthes, R. 2004 : 141-142) I mýtus je takovou promluvou bere si totiž za kořist právě vyústění dějinných událostí způsobených lidmi a směrovaných opět lidem. Když jsme se společně s duchem Barthesovy analýzy pokoušeli najít formu promluvy, jež by byla imunní vůči ukradení ze strany mýtu, uvedli jsme si řešení v podobě jeho popření konstrukcí nového mýtu vystavěného na základech původního (třetí stupeň sémiologického systému). Existuje však ještě jeden způsob obrany proti odcizení smyslu vinou použití metajazyka. V případě jeho použití totiž nemluvíme přímo určitou věc (např. strom), ale používáme ji jako prostředek naší politické řeči. Řešením se zdá být vyjádření pomocí prvotního jazyka: řeči-předmětu. V okamžiku, kdy mluvíme o již vytvořené činnosti, pokládáme ji (vinou naturalizace mýtu) za přirozenost. Pokud však promlouváme v momentě 4

přítomném, tedy v průběhu vytváření dějin, můžeme použít řeč v její primární funkci, a tak se vyhnout jejímu zkreslení a následné motivované změně významu. Například dřevorubec v lese při popisu svého pracovního postupu užije pojem strom bez jakéhokoli sémanticky odlišného zabarvení oproti jeho původnímu významu. Řeč pronášená v průběhu vytvářené činnosti bude mít charakter řeči politické. Po návratu z práce ovšem bude dřevorubec vyprávět o prožitém dnu a k vyjádření denních zážitků promlouvá pomocí metajazyka. Jeho promluva je v tuto chvíli konstatováním, zpřítomněním i naturalizací, tudíž velmi náchylná uzurpaci ze strany mýtu. 53 Z těchto tvrzení vyplývá poměrně důležité zjištění: jakákoli promluva pronesená o něčem již vykonaném se stává s vysokou pravděpodobností předmětem kořisti mýtu. Jak je vidět, tomuto nebezpečí se prakticky není možné vyhnout. Na místě se tedy zdá být nabádání k obezřetné četbě mýtů při pozornosti zaměřené do jejich hloubky, ne pouze na povrch. Poznáváme, že mýtus je daleko přítomnější, než jsme si doposud uvědomovali. 2.5 Mýtus a jeho figury Právě jsme poznali rozdíl mezi použitím řeči politické a řeči konstatování, metajazyka. Dozvěděli jsme se, že řeč člověka-výrobce 54, momentálního původce činnosti, je řečí, kterou nelze mytizovat. Je totiž oproštěna od jakýchkoli vysvětlení či interpretací, je jazykovým popisem objektivní reality, na niž si nikdo neosobuje vlastnický nárok ani sám mýtus. V tomto přístupu můžeme mluvit o revolučním charakteru 55 takové řeči, která vytváří, ne konstatuje. Její síla je v tom, že vystupuje ve své původní podobě, ještě předtím, než hrozí možnost jejího ukradení a navrácení již v podobě mýtu. Ovšem jsme svědky faktu, že jakákoli revoluční promluva se stává mýtem buďto sama od sebe či působením intence, která je součástí taktiky toho či onoho interpreta. Je velmi složité se tomu vyhnout, protože jakmile je nová, převratná myšlenka vyslovena, už se jí mýtus snaží zmocnit. Tato snaha je tím markantnější, o jak překvapivé nové závěry či zjištění se jedná. Ve chvíli odcizení revoluce svému původnímu záměru (někdy dokonce můžeme polemizovat o faktické přítomnosti nějaké intence), se politická řeč stává řečí ideologie. Pro příklad stačí jít do nepříliš vzdálené minulosti, kterou má většina českého národa stále v paměti mýtus socialismu používaný levicí. Stačí se pozastavit nad rozdílem smyslu původní myšlenky rovnosti a vzájemnosti, který byl uchopen konceptem štěstí a spokojenosti, a jako takový byl používaný 53 Příklad dřevorubce a způsobů jeho promluvy byl přejat z Bartesovy knihy Mytologie, str. 143-144. (Pozn. autor) 54 Barthes, R. 2004 : 144 55 tamtéž 4

k uchlácholení občanů (čtenářů mýtu) či k jejich ubezpečení o naprosté přirozenosti nastalé situace vzniknuvší díky dějinné kauzalitě. Ano, linie mezi revolucí a ideologií je velmi tenká a k jejímu překročení dochází v prchavém okamžiku, kterého si naprostá většina zúčastněných konzumentů (ale často i tvůrců) nestačí ani povšimnout. Toto nepostřehnuté otočení smyslu se stává impulzem pro vznik nové, všeobecně přijímané, ovšem deformované pravdy, která se stává útočištěm pro takticky přemýšlející uživatele mýtu, kteří jsou jako jedni z mála schopni jeho dekompozice. Mýtus v rámci levice však zdaleka nedosahuje rozměrů mýtu pravicového. Podívámeli se na mýtus socialismu, spatříme v něm určité náznaky škrobenosti, aniž bychom se museli snažit o jeho rozložení na jednotlivé části. Ne zcela přesvědčivá přirozenost levicového mýtu pramení z jeho snahy o přiřčení atributu silný, je v něm totiž patrná jistá heslovitost umožňující sice snadnější uchopení politické řeči mýtem, jenže zároveň vypovídající a jeho čistě utilitaristické povaze. Ta se vyznačuje především pohodlností, ne nutností; pokouší se pouze o udržování rotace mýtu, a tedy o zakonzervování označujícího na věčné časy. 56 Promluva levicového mýtu je omezena chudostí smyslu, který byl velmi důkladně vyprázdněn konceptem. Protože se levice otáčí tradičně k utlačovanému, musí používat i jeho jazyk, který sám o sobě je prostý všech příkras a bohatosti projevu: jedná se o řeč politickou, chudou a jednoznačnou, stále stejnou a monotónně pravdivou. Úsilí vynaložené na její depolitizaci je značné, i proto je výsledný mýtus velmi nápadný, působí neohrabaně a nepřizpůsobivě. Naproti tomu řeč pravice se (stejně jako v politickém spektru) nachází na opačném pólu v oblasti obecných rysů mýtu. Pravicový mýtus je bohatý, vynalézavý, rozpínavý a přitom velmi nenápadný. Nesnaží se totiž upoutávat na sebe pozornost, chce stát zdánlivě v ústraní a přitom se nepřestává obnovovat a vyvíjet. Stává se tím silnější, čím více se snaží sám sebe skrýt. Čerpá z okamžitého upotřebení jakékoli aktuality a využívá ji ve svůj prospěch. Být aktuální se mu velmi daří, má totiž mnoho prostředků, kterými své tvárnosti dosahuje. Stejně jako u mýtu levice, i tady utlačovaný používá jednoduchou, popisnou řeč, kterou Barthes označuje jako tranzitivní. Utlačovatel naopak používá promluvu mnohotvárnou a bohatou, která je vším, co je následně zjevné, tedy vystavené pohledu společnosti. Zatímco utlačovaný svět vytváří, utlačovatel jej pomocí intranzitivní promluvy přeměňuje, fixuje, a tak míří k jeho zvěčnění a přijetí jako přirozeného. 57 56 Záměrně použitá část socialistického hesla by měla naznačit povahu levicového mýtu. (Pozn. autor) 57 Srovnej s Mytologie : 143-147, Kapitoly Mýtus v rámci levice a Mýtus v rámci pravice. Pojmy utlačovaný a utlačovatel mají zjevně blízko k Marxovu pojetí proletáře s jeho etickým i sociálním rozměrem. Pro ilustraci rozdílů mezi jejich použitím promluvy se použití těchto pojmů i nadále jeví jako vhodné. (Pozn. autor) 4

Kolotoč mýtu ve společnosti, kterou Barthes označuje jako buržoazní 58, je umožněn záměrným používáním figur působících jako rétorické prostředky, skrze které se signifikace projevují. Tyto figury nikterak nezastírají mýtus sám o sobě, jsou naopak průhledné a snadno postřehnutelné. Jejich společným jmenovatelem je konceptualizovanost 59, nezbytná podmínka jejich přijetí z hlediska historické reprezentace světa. Nyní se na ně zaměříme podrobněji, abychom je při naší následné analýze dokázali rozeznat a pojmenovat: 1) Vakcína V podstatě se jedná o metaforické vyjádření sebeobrany mýtu. Než by totiž připustil celkové onemocnění plynoucí z jeho vnitřní prohnilosti, ukáže raději na zdánlivě infekční projev své nemoci, přijme jej a nechá se naočkovat proti jeho původci (často příliš vnímavý pozorovatel či nepřijatelný jev vygradovaný do celospolečenských rozměrů), čímž se jej zbaví pro tento okamžik i pro budoucnost. Kolektivní sen 60, který sice utrpěl šrám, pokračuje ve své existenci, přestože je ocejchován jistým kompromisním řešením. To však paradoxně celý mýtus ještě posílí. Velké problémy jsou vyřešeny malými ústupky. 2) Nepřítomnost dějin Tohoto aspektu mýtu jsme si všimli dříve. Mýtus zbavuje věci příběhu. Tváří se, jako by byl stvořen právě pro tento okamžik a přímo pro nás. Lidé však i přesto, že si neuvědomují absenci původu jim předkládané informace, danou promluvu přijímají jako fakt, jako racionální vysvětlení současného stavu dějin. Tato figura představuje iluzi štěstí, protože historii zbavuje kauzality, determinace, a skrytě i svobody. Jak tvrdí Barthes, její původ můžeme hledat v základní vlastnosti, která je společná téměř všem mýtům buržoazní společnosti, totiž v lidské nezodpovědnosti. 3) Identifikace Znamená ztotožnění se s něčím neznámým, respektive s jeho přizpůsobením vlastnímu obrazu. Maloburžoa není schopen přijmout něco neznámého, co překračuje hranice jeho zkušenosti (pohříchu velmi ovlivněné mýty), a tak před tím buď zavře oči a přetvoří si jeho podobu do přijatelné formy, nebo neodpovídající aspekt jeho chování či projevů osobnosti vyjme z jejího celku a odsoudí jen ony nevyhovující části. Produktem 58 Pojem buržoazní je aplikovatelný, jak už jsem poznamenal výše, spíše na francouzskou společnost. V českém prostředí má toto označení stále přetrvávající negativní konotace, které byly vytvořeny dlouholetým záměrným působením mýtu levice proti společnosti postavené na osobním vlastnictví a na svobodnějších možnostech seberealizace. Přesto však budu tento pojem používat jako prvek metajazyka, což mi umožní jeho uplatnění bez obavy z jeho negativního přijetí. (Pozn. autor) 59 Barthes, R. 2004 : 148. To, že jsou figury konceptualizované znamená, že již mají své místo ve strukturách jednotlivým mýtů. Jedná se v podstatě o analogii s literárními figurami, jako jsou např. metafora, epiteton, příměry, elipsa atd. (Pozn. autor) 60 Kolektivní sen: pojem, který si zaslouží komentář. Existují názory, podle nichž reálný život není tak pravdivým, jak se zdá. Kolektivní sen je aspekt reality, jenž lidé přijímají za svůj a) z nevědomosti, b) z pohodlnosti, c) jako důsledek podvodu/mýtu. Kolektivním snem je například touha po úspěchu měřeném penězi jako nejvyšší životní cíl. (nevědomost/pohodlnost) Je jím také pocit, že současná civilizace je ve všech ohledech na nejvyšší úrovni v porovnání se všemi předchozími. (nevědomost/mýtus) Komplexní rozbor problematiky kolektivního snu, resp. snu planety najde zájemce v knize dona Miguela Ruize Čtyři dohody, Praha: Pragma, 2001. (Pozn. autor) 4

takového přijímání (či lépe nepřijímání) něčeho nového jsou xenofobie, rasismus a v nejextrémnější podobě fašismus. 61 Buržoa jako člověk nepostižený maloměšťáctvím nebude projevy odlišnosti odmítat, ale využije jich k zaplnění prostoru na okraji jemu známého světa, kam je podvědomě vlivem mýtů jeho společnosti zařazuje (za hranice státu, do vězení či ústavu pro choromyslné). Tomuto postoji se v buržoazní společnosti říká liberalismus, ovšem liberální není. 4) Tautologie 62 K tautologii se uchylujeme stejně jako ke strachu, hněvu či smutku když se nám nedostává vysvětlení. Svědčí o prázdnosti našeho jazyka a z ní pramenící neschopnosti něco vyjádřit. Namísto opisu či vyložení významu určitého pojmu tento pojem zopakujeme. Typickým příkladem může být reakce zmožených rodičů na neustálé dotazy jejich dětí: Proč? Pro slepičí kvoč! Tento akt je určitým důkazem autority, jenž má ovšem sloužit pouze jako zástěrka pro naši nedostatečnou kompetenci. Je přiznáním slabosti, bezmoci, svědčí o nedůvěře k řeči a dá se přirovnat k malé smrti každé nevyslovené myšlenky. Tautologie zakládá mrtvý, nehybný svět. (Barthes, R. 2004 : 151) 5) Ani-ani-smus 63 Tato figura spočívá v kladení dvou protikladů a jejich vzájemném vyvažování, které vede k odmítnutí obou nabízených variant. Každá z voleb je zredukována na analogie svého skutečného významu, následně je zvážena, ohodnocena shodně se svým protikladem, a smetena ze stolu reality. Prcháme tak před nesnesitelnou skutečností, zbavíme se jí totiž iluzí stejné závažnosti (ta se nám zdá v konečné fázi vážení nulová), a tak nehodláme řešit ani jednu, ani druhou možnost. 6) Kvantifikace kvality Tato figura prochází volně všemi předcházejícími. Jedná se o to, že kvalitu různých esencí mýtus nahrazuje kvantitou výrazových prostředků. Pokud se budeme bavit o benefiční akci určené opuštěným dětem jako o bohulibé a nadmíru humánní činnosti, její význam bude vlivem této figury zredukován na pouhé konstatování sumy vybraných peněz, na vtipné poznámky moderátora a zábavu produkovanou vystoupením známých zpěváků. Rozprava o kvalitě tohoto gesta bude zdiskreditována tvrzením o 61 Maloburžoazie produkuje fašismus, zatímco buržoazie ho využívá. (Barthes, R. 2004 : 150) 62 Vždy pravidelný výrok; důkaz dokazovaným definice kruhem (Linhart, J. 2003 : 369) 63 Z francouzštiny le ninisme (Pozn. autor) 4

strojeném vyjadřování, touze zviditelnit se a do jisté míry ulevit svědomí čerpajícímu ze své mýtem nedeformované podstaty odlesk pravdy. To, co je vidět (a co je záměrně ukazováno), je pouze kvantita, která svou naléhavostí a vtíravostí umlčí projevy smyslu. 7) Konstatování Víme, že mýtus využívá této figury pro své hluboké zakořenění v imaginární realitě. Tím, že používá formu přísloví, přiznává svůj záměr vycházející z potřeby odůvodnit něco zdravým rozumem, omlouvá a vysvětluje sen existující ve vědomí buržoazní společnosti. Tato tvrzení, která ve skutečnosti nic nevysvětlují, pouze konstatují, mají však velmi daleko ke skutečným příslovím používaným lidmi po staletí. Jejich úskalí ční ve faktu, že promlouvají metajazykem, nikoli řečí-předmětem, jež má moc uchopit objektivní realitu a vyjádřit její vlastnosti takové, jaké jsou. Barthes zvolil příklad rčení Je hezky a vysvětlil na něm, jak se liší od pouhého konstatování. Venkovský člověk toto rčení včleňuje do své práce, do činnosti, kterou právě vytváří. Stav počasí je tedy jedním z činitelů působících na zdárný průběh jeho aktivity, a ne jeho příčinou. Řeč-předmět svět vytváří, metajazyk jej pouze klasifikuje, pokrývá vrstvou interpretací a přináší anti-vysvětlení objektivní reality. Jde o vznešený ekvivalent tautologie. (Barthes, R. 2004 : 153) Rétorické figury 64, jejichž prostřednictvím k nám promlouvají mýty, nebyly s velkou pravděpodobností uvedeny všechny; nemají ani stejnou váhu a intenzitu působení. Je možné, že některé z nich platí jen zřídka, jiné se časem opotřebují, a další budou vytvořeny (to můžeme tvrdit téměř s jistotou, protože jejich vytváření je výsostnou doménou mýtu). Měli bychom si je uvědomovat, pokoušet se o jejich dešifrování, a tak se vymanit z jejich vlivu. Právě ony jsou totiž tím produktem buržoazní společnosti, jež nám zakrývá pravou podstatu událostí, které probíhají kolem nás. Jsou velice sugestivní a není lehké jim nepodlehnout, obzvlášť tváří-li se, že vůbec neexistují. Jejich cílem je znehybnění světa, jeho spoutání krunýřem, ze kterého se podaří vystrčit hlavu jen jedincům velmi odhodlaným. Mýtus prostřednictvím figur zabíjí svět a ukazuje nám pouze jeho hrob porostlý kobercem iluzí, které každodenně přijímáme za pravdu. Přirozenost, v níž jsou lidé uvězňováni pod záminkou zvěčňování, je totiž pouze určitou Zvyklostí. A právě tuto zvyklost ať už je jakkoli silná musí vzít do rukou a změnit. (Barthes, R. 2004 : 154) 64 Klasifikace figur je ve zkrácené a upravené podobě přejatá z knihy Mytologie, str. 148-153. Uvedená terminologie je přejata beze změny. (Pozn. autor) 4

2.6 Limity mytologie a postava mytologa Závěr prezentace Bartesova pojetí mýtu v knize Mytologie představuje popis imaginární postavy Mytologa. Přestože bychom za něj mohli označit právě francouzského sémiologa, on se od tohoto okázalého pojmenování zřejmě distancuje. Bude však na místě, uvedeme-li některé obtíže, se kterými se člověk toužící po odstranění vrstvy deformovaných informací o světě kolem nás může setkat. V první řadě musíme zmínit jeho výlučné postavení ve společnosti. Aby totiž mohl analyzovat jednotlivé mýty, musí se od nich vzdálit. To znamená vystoupit z proudu unášejícího většinu lidí, zastavit se na břehu onoho pomyslného toku, zaostřit na jednotlivé aspekty mytologie a pokusit se o jejich uchopení, popsání a pochopení. Jeho odhalování je tak navýsost politickým aktem, přestože má k politice velmi daleko. Ovšem víme, jak opovržlivě jsou vnímáni lidé stojící doslova na okraji společnosti, kam se mytolog z vlastní vůle staví. Vyrovná-li se s tímto nepřijetím ze strany lidí, stojí před problémem, který se může jevit jako výrazně demotivující: komu bude směřovat výsledky svého zkoumání? Pokud se smíří s nedostatečným zájmem okolí o jeho postřehy, musí se také vyrovnat s tím, že jeho řeč nebude nic a nikoho ovlivňovat bude pouhým popisem, metajazykem. Když si uvědomí, že jazyk, kterým k němu promlouvá okolí, je skrz naskrz lživý, stane se velmi náchylný k negativnímu pojetí světa. Není se čemu divit, je totiž těžké si představit, že zítřejší informace, přestože se budou velmi lišit od dnešních lží, budou o něco více pravdivé. Mytolog tedy nemá vyhlídku na lepší zítřky, proto se bude muset odvážit aktu, který z něj učiní ničitele. Každý jeho úspěch v podobě dešifrování nějakého mýtu bude zároveň jeho zničením (přinejmenším v jeho osobním pojetí světa). Dostane se tak do situace, ve které bude sám vyloučen z dějin, v jejichž zájmu se snaží pracovat. V zájmu naděje na lepší budoucnost způsobí dnešku apokalypsu. Mytolog je, jak už bylo řečeno, nucen k popisu skutečnosti pomocí metajazyka. Znamená to, že výsledky jeho zkoumání se vinou interpretace stanou ideologismem 65. Nezáleží na tom, že nebudou nikým přijaty; už jejich vyslovení je v jistém smyslu magickým úkonem. Problémem ovšem zůstává ambivalentní vztah lidí k předmětu: když uchopíme předmět v jeho demytizované podobě, zničíme jej. Budeme-li jej respektovat, pomůžeme mu setrvat v neskutečné, odcizené formě. Lidé (jako součásti buržoazní společnosti, ale i společnosti v jiných formálních uspořádáních), si vybírají druhé, jednodušší řešení. Vyplývá to z jejich nedostatečně aktivního, v jistém smyslu i nedostatečně odvážného pojetí světa Ovšem ani jedna polarita se, jak už jsme se přesvědčili, nejeví jako ideální. Budeme muset 65 Barthes, R. 2004 : 156 4

najít odvahu nadobro se vypořádat se stávajícím pojetím světa. Musíme hledat smíření lidí a skutečnosti, popisu a vysvětlení, předmětu a vědomí. (Barthes, R. 2004 : 157) Je to složitý, ale nesmírně důležitý úkol, k němuž musí přispět co největší počet lidí. My se o to pokusíme, alespoň v písemné formě, v poslední části tohoto textu. 4

3. Analýza mýtů české populární kultury Je pozoruhodné, že ačkoli žijeme ve zdánlivě jasně a přehledně uspořádaném světě, do mysli se nám naléhavě dere otázka po skutečnosti, pravdivosti a nezpochybnitelnosti všeho, čím jsme obklopeni. Názor, že vše může být uchopeno mýtem, deformováno a následně interpretováno jako přirozené, může se zdát čtenáři do značné míry pesimistický, dovedeme si představit i ironickou poznámku o paranoie autora. Jenže takový už je úděl člověka, který se dobrovolně postavil na samý okraj toku, který můžeme nazývat neustále plynoucími dějinami lidské společnosti. Jedině díky své odloučenosti od společnosti může zastavit svou tvorbu části kolektivního neskutečna a zaměřit se na tvorbu ostatních. Zrádné na jeho pozici je neustálá pochybnost, že se mu to dokonale nedaří, k čemuž přispívá i odsouzení a nepochopení těch, kteří plynou kolem něj. Je velmi obtížné nenechat se opět strhnout silným proudem lidských zvyklostí. Pokušení uvěřit neustále se opakujícím mýtům je velké Pod pojmem populární kultura si představujeme sociálně-kulturní aspekt života lidské společnosti. Kulturou rozumíme souhrn zvyklostí a tradic, zažitých vzorců chování i chápání reality. Populární, neboli lidová, znamená přítomná v širokých vrstvách společnosti, resp. napříč společností. Populární kultura je všudypřítomný informační proud unášející převážnou část lidské společnosti. Vyznačuje se tím, že je přijímaná jako konvenční (tedy vyhovující), jako normativní, a tedy do značné míry závazná pro členy dané society; není dost dobře možné se jí vyhnout, neboť k nám proudí od všech zdrojů informací: ze sdělovacích prostředků, z mezilidských kontaktů, ze znakových systémů denní reality, kterými jsou např. oblékání či záměrná neverbální komunikace. Tato pronikavost populární kultury je umožněna 5

jejím bezpodmínečným přijetím ze strany jejích interpretů, tj. členů společnosti. Patří k ní přezíravý pohled na ty, kteří jednotlivé předměty reality otáčejí a podrobují zkoumání z jiných úhlů; je pro ni příznačná jistá upjatost skrytá pod deklarovanou otevřeností novotám: ty, které jsou přijaté, bývají produktem jí samé, nikoli vnesené zvnějšku. Zkrátka populární kultura vykazuje jisté známky podobnosti s mýtem. Než toto prohlášení označíme za faktické, prozkoumáme některé z jejích aspektů pod drobnohledem mytologa. 5

3.1 Metoda Díky našemu podrobnému přehledu Barthesových Mytologií jsme schopni odhalit a pojmenovat určité vlastnosti společenských jevů, které se nám následně zjeví jako mýty. Pokusíme se nabyté vědomosti vměstnat do rámce, ten jako celek přenést na písemný popis zkoumaných jevů a dokázat tak, že se jedná o mýtus. 66 Chcete-li, vytvoříme rovnici, do které budeme dosazovat jednotlivé proměnné. Mohla by vypadat takto: S (K + F) + f = M Kde S je signifikace, K je koncept, F forma, f figury mýtu a M mýtus o sobě. Tímto způsobem se nám podaří ukázat, zda jde opravdu o mýtus: budou-li přítomny dvě základní složky signifikace, tedy koncept a forma, a dále alespoň jedna z výše uvedených figur mýtu (popř. nově popsaná figura), jedná se o mýtus. Uvedený vzorec zakomponujeme do stylisticky přijatelného popisu vybraných aspektů tak, že jednotlivé proměnné z levé strany rovnice vpravíme do textu v podobě poznámek. Zaměříme se také na proces naturalizace a de-politizace mytických promluv. Přímou aplikací Barthesových termínů na aspekty české populární kultury metodologicky překonáme samotného Barthese. Budeme totiž schopni neprodleně si ověřit přítomnost mýtu bez náročné analýzy textu. Oproti Barthesovi máme tu výhodu, že teoretické zpracování problému předcházelo praktické části. Jednotlivé jevy populární kultury budou popisovány ve více či méně literární formě. Jde o to, abychom je představili srozumitelně, a také abychom mohli zvoleným slovníkem 66 Budeme-li v další části textu hovořit o mýtu, máme vždy na mysli mýtus v Barthesově pojetí. (Pozn. autor) 5

vyjádřit svůj postoj k nim. Riskujeme tak nařčení z podjatosti vůči realitě, z touhy hledat mýty za každou cenu a možná také z přehnané ironie. Věřím však, že se nám podaří věrohodně ukázat, v kolika různých oblastech naší populární kultury hraje mýtus hlavní roli. Mýtus, na rozdíl od herců, hraje svůj part skrytě; my už ale víme, za jakými projevy jej hledat. Dejme se do toho! 5

3.2 Transformace Poslední dekáda druhého tisíciletí byla v české kotlině ve znamení přerodu, reorganizace, změny a transformace. Došlo zde ke značně demonstrativnímu posunu obrysů ideologie přijímané společností. 67 Nová podoba ideologie se především snažila vymezit vůči té předchozí, čili socialistické, chcete-li konsolidovaně-normalizační. Jenže vznik mýtu nové české společnosti na sebe nenechal dlouho čekat. Jako již hotové označující byla přijata stávající úroveň lidských vztahů i pravidla, podle kterých se společnost řídila po čtyřicet předcházejících let. (F) Zkrátka můžeme se odvážit tvrdit následující: staronová česká společnost, ačkoli se v jádru takřka nezměnila, přijala nový koncept, tedy vlastnosti svobodné, demokratické společnosti, kde vše, co bylo dříve zapovězeno, je najednou dovoleno. Z mýtu socialistického stal se mýtus kapitalistický, zatím však pouze podle názvu. Označující zůstalo shodné s výsledkem čtyřicetiletého snažení o naprosté demytizování společnosti 68, které mělo za následek zkreslené pojetí správnosti mezilidských vztahů, zaměřené na prospěch, závazky a přizpůsobení se zvůli zkorumpovatelných státních představitelů. Označované bylo přijato takové, jakým se jevilo na křídlech větru vanoucího přes železnou oponu v dobách, kdy ještě stávala, se svou vůní svobody, naprosté dosažitelnosti, volnosti projevu i jednání, prosté všech příznaků nedokonalosti, o nichž už na západě dávno věděli. (K) Spojení těchto dvou činitelů, tedy současného stavu společnosti a idealizovaných představ o demokracii, vyústilo v zajímavou signifikaci, již pracovně nazvu jako transformaci. (S) Je zajímavé, že transformace vystupovala jako výsledek tohoto spojení již záhy po svém nastolení ; jevila se jako velmi přirozená, a dokonce tak byla i popisována a přijímána. 69 Přestože její pracovní postup občas budil tázavé pohledy, nikdy se nepochybovalo o její nutnosti a o přínosech, jež bude mít pro tuto zemi. V souvislosti s ní byla nejdříve používána slova jako nutná, hluboká, celková, potřebná, následně započatá, probíhající, úspěšná, nelehká, a konečně uskutečněná, náročná, dokončená. Jedná se o pojmy, které výrazně posloužily depolitizaci promluv čelních představitelů naší země v té době. Transformovaná měla být v první řadě ekonomika, ve druhé společnost. Po uchopení procesu transformace mýtem to byla však netransformovaná společnost, která měnila ekonomiku. Lidé jako prostředky k dosažení svých cílů i nadále využívali osvědčené metody prověřené časem i skutečností, jelikož na jedné i na druhé straně jednacího stolu seděli stále ti 67 Mluvím o náhlém posunu hranic, jež vymezovaly socialistickou společnost, do oblasti, která je vnímána jako demokratická občanská společnost využívající ke svému fungování principy kapitalistického přístupu k národnímu hospodářství. Jedná se tedy o abstraktní otočení naruby. (Pozn. autor) 68 Pojem demytizování je zde značně relativní. Mám na mysli zboření mýtů, na kterých byla vystavěna prvorepubliková societa. (Pozn. autor) 69 Viz 2.2.5 pasáž o naturalizaci mýtu, resp. 2.4 depolitizace (Pozn. autor) 5

samí lidé, jen už ne pod socialistickou hvězdou, ale zato u stejného stolu. Jedni ani druzí nebyli s to používat postupy pro jednání přirozené v zemích s demokratickou tradicí využívající tržní ekonomiku, neměli příležitost k jejich poznání, a tak nevybočili ze starých kolejí svých zvyků a i nadále pokračovali v korupční hře tak dobře u nás etablované. Proměna ideologie v podobě přechodu společnosti od socialismu ke kapitalismu, respektive k demokracii, se v České republice odehrála velmi poklidně, pomineme-li její důsledky v praktické podobě. 70 Protože smyslem celé transformace byla změna společnosti, která však nebyla reálně zcela možná, přenesl se koncept demokratické společnosti spíše na její formu: ta skoro úplně vyprázdnila smysl jakožto upřímnou a pravou podstatu existence demokratické společnosti. To spočívalo ve vyloučení zhruba pětiny národa z veřejného života. Šlo ovšem o vyloučení pouze zdánlivé. Tím, že byli komunisté odsouzeni a zavrženi, byli vlastně přijati do nového konceptu společnosti, byli prohlášení ostatními za přirozenou součást dějin naší země. K deformaci kvalitativní stránky smyslu transformace došlo velmi nenápadně, ale o to naléhavěji se dnes celý problém ukazuje. Už samotné přijetí komunistické minulosti totiž znamenalo naprosté popření nové ideologie. Není možné postavit základ nové pravdy na prohnilých pilířích pravdy staré. Jenže pro potřeby mýtu, tedy snahy o poklidný přechod středoevropské postkomunistické země zpět ke kultuře západu (zejm. politické), tato fingovaná přestavba plně dostačovala. Bezpochyby byl tento přechod jednodušší, méně bolestivý nebo dokonce násilný, ale ve své podstatě pouze vykonstruovaný. Sama představa společnosti transformované ze socialistické na kapitalistickou (buržoazní) je absurdní. Přesto však mýtus totality 71, který takřka zmizel, aby se v českém prostředí objevil s daleko větší silou, tento mýtus byl v absolutní většině případů přijat, ospravedlněn bezvýhradnou potřebou, a především uveden v život tím, že jej lidé začali žít identifikovali se s ním. Deformovaná představa o společnosti osvobozené od nařízení, zákazů, omezení a účelových trestů se nyní jeví jako svoboda volby životního stylu, zrušení starých zákazů a omezení (to, že byly vytvořeny nové, je pro povahu mýtu nepodstatné), i tresty se jeví jako oprávněné a pro svou mírnost jsou dokonce často kritizované. Nás, kteří jsme prošli školením o vlastnostech mýtu, tato fakta nepřekvapují. Všímáme si dokonce ještě dalších aspektů, které se na právě vytvořený mýtus nové české společnosti nabalují jako na sněhovou kouli další vrstvy sněhu. Některých se ještě dotknu v následujících pasážích textu, jiné ponechám svému osudu, který je jim možná příznivě nakloněn, teď však zbývá ještě dokončit analýzu mýtu transformace. 70 Mám na mysli zejména důsledky privatizačního procesu, způsobené uvolněnými možnostmi pro lidi, kteří byli schopni bez skrupulí využít mezery v legislativě i v exekutivě. (Pozn. autor) 71 Totalita jako úplnost, všezahrnující celost, stavící se odmítavě vůči ze sebe vyčleněným částem. (Pozn. autor) 5

Kdybychom chtěli na mýtu transformace ukázat přítomnost typických rétorických prostředků mýtu, neboli figur (jsou popsané v kapitole 2.5), nebudeme mít příliš těžkou práci. Například identifikaci jsme našli u přijetí ideje kapitalismu, potažmo u jejího přizpůsobení lokálním potřebám. Jako vakcínu můžeme označit zviditelnění jistých představitelů socialismu, jejich morální odsouzení a všeobecné zavrhnutí. Nepřítomnost dějin spatřujeme v iluzi nově vzniklé společnosti. Jde tady o neuznání historické návaznosti na předchozí události. 72 Mýtus se nám ukazuje na pravém místě a v pravý čas. Kvantifikace kvality se nám v tomto případě staví před oči jako záměna hodnoty ideálů skutečně svobodné lidské společnosti za hodnotu peněz, kupní sílu a zvyšující se životní úroveň. V projevu stále přítomného mýtu bychom mohli najít i figuru ani-ani-smus. Spatřuji jí v pohledu do minulosti: kapitalistická společnost musí být dobrá, protože není ani extrémně pravicová, ani vyhraněně levicová; dává prostor všem, a tak se nemusíme bát toho špatného, co jsme doposud stačili poznat. Poslední figurou, která vystihuje současný stav mýtu transformace u nás, je konstatování. Už jsme totiž uznali, že transformace proběhla, smířili jsme se s ní, přijali jsme ji, a tím jsme ji naturalizovali. (f) V mých očích je tato ideologická revoluce pouze přežíváním mýtu, který již sice naprosto změnil svůj koncept, ale právě pro svou schopnost přizpůsobit se téměř čemukoli proto, aby nezanikl, stále trvá a obklopuje českou společnost, která jej ochotně dál vytváří. Když si vzpomeneme, kolikrát bylo slovo transformace vyřčeno, kolikrát byl celý proces obhajován, nemůžeme se divit tomu, že mýtus narostl do tak gigantických rozměrů, v jakých 72 V případě, že by chtěl čtenář polemizovat s uvedeným tvrzením, musím uvést následovné: nová česká společnost by ráda navázala na svou meziválečnou tradici a zcela vytěsnila vzpomínky na éru komunismu. Ovšem první republika je mýtem sama o sobě, v tomto případě ještě tím vzdálenější, že se nachází na druhé straně pomyslné propasti, která byla hloubena mezi lety 1939-1989. (Pozn. autor) 5

se pozorovateli snažícímu se o objektivitu jeví dnes. Mýtus transformované společnosti existuje: byl naturalizován jak v České republice, tak v zahraničí (tam se nazývá mýtem postkomunistických zemí). 5

3.3 Komerční televize Únor 1994 zahájil nové období svobody české transformované společnosti. Začalo vysílání první soukromé celoplošné televizní stanice, TV NOVA 73. Ponecháme stranou symbolický název, který asociuje konotace jako novinka, hvězda, první, originální atd., a zaměříme se na mytický význam této převratné události. Zřízení první privátní televizní stanice bylo pro většinu obyvatel naší země dalším krokem ke skutečně demokratické společnosti. Byla nabídnuta možnost volby, svoboda výběru kanálu, a tedy i svoboda rozhodnutí, jak budou lidé trávit svůj volný čas. Tato nabídka byla učiněna s velkou pompou, byla prezentována jako opravdová revoluce v dějinách televizního diváka, který už nebyl nucen sledovat pouze veřejnoprávní kanál určený všem. Najednou tu byl způsob, jak se vymezit vůči zastaralému schématu vysílání, jež po léta nezměnilo svou tvář. Znamenalo to, že lidé sledující Novu jsou noví lidé, moderní, otevření všemu, tolerantní a přitom nároční. (K) Tuto sugesci značně podporoval (ne-li vytvářel) sám pan generální ředitel Železný, který si svým vystupováním ve vlastním pořadu Volejte řediteli získal srdce všech oddaných diváků. Tím, jak se prezentoval před kamerou, vytvářel dojem seriózního pána v letech, přesto však působícího mladistvě; používáním vybraného slovníku a ještě vybranějších průzkumů diváckých preferencí (lidově zvané koláče ) přesvědčil lidi o tom, že oni samotní se spolupodílejí na vzniku tohoto nového českého fenoménu, jenž záhy po začátku vysílání začal určovat krok v oblasti televizní produkce. Stalo se tak z několika důvodů. Zaprvé: česká scéna opravdu potřebovala čerstvý vítr, který by dal 73 TV NOVA: 1. celoplošná soukromá TV stanice v postkomunistické Evropě. Zakládající společnost CET 21 získala vysílací licenci v lednu 1993. Začátek vysílání: 4. února 1994. (Zdroj: Internet abudehur.wz.cz) Podmínky pro získání vysílacích práv byly průběžně upravovány již během vysílání nové TV stanice. Vůbec první soukromou televizí na našem území byla TV Premiéra, která začala vysílat v červnu 1993. (Pozn. autor) 5

zapomenout tradičním schématům socialistické televize. Tento fakt se jeví jako objektivní důvod úspěchu této televizní stanice. Zadruhé: iluze všeobecně oblíbeného programu byla vydatně podporována informacemi o vlastní úspěšnosti, tedy reklamou na vlastní úspěch. Zatřetí: diváci byli v rámci několika ohromujících aktivit typu Velká novácká rodina, benefiční akce pod záštitou TV NOVA, vlastní časopis ANNO s velkými výhodami pro předplatitele (F) doslova vtaženi do víru nového mýtu, jenž vznikl za neuvěřitelně krátkou dobu a narostl do obřích rozměrů. Ano, mluvím o mýtu, kterým je komerční televizní stanice, v níž jsou prioritou lidé a jejich zábava. Označované v tomto mýtu je zřejmé, právě jsem ho nastínil. Jde o obraz veselé společnosti vytvořené lidmi pro lidi, je to moderní televize přizpůsobená všem. Takový je tedy koncept okopírovaný v zámoří a aplikovaný na českou scénu. Označujícím je televizní divák, který má formu vděčného strávníka všeho, co mu blikající obrazovka nabízí. Původní smysl kvalitativní povahy, jenž spočíval v uvážlivém výběru televizních relací, je nahrazen kvantitou nových, neotřelých programů, které se derou do popředí divákovy pozornosti, což je ostatně vlastnost většiny nových věcí. Spojíme-li uvedené složky, dostáváme signifikaci v podobě televizního kanálu, který nabízí spoustu novinek, nadmíru zajímavých a důležitých informací, pozornost přitahující aktuality a také tváře upravených, inteligentních a pohledných lidí, kteří svým upřímným postojem vkládají důvěru v divákovu schopnost pochopit všechny důležité zprávy, které mu pod maskou vážnosti předkládají ke konzumaci a následnému bytostnému přijetí. (S) Ano, jedná se o mýtus. Objevil se jako nahodilý, odtržený od minulosti, ale vytvářející přítomnost a především budoucnost. Byl velmi rychle a hladově přijatý, posouzený jako potřebný, konstatováním (f) označený jako přirozený a neodmyslitelný. Nová česká společnost mu uvěřila (podporoval ostatně proces transformace, a to možná nejzjevnějším způsobem), otevřela se mu a nechala jej na sebe zcela bezstarostně působit. Záměr vytvoření tohoto mýtu, tedy vydělávání peněz, byl umně skryt přímo v názvu komerční televizní stanice, tudíž byl prakticky popřen. Jeho etablování způsobilo nemalé potíže veřejnoprávní televizi, kterou lidé začali vnímat jako zpátečnickou, mnozí ji ignorovali a odmítali přispívat na její fungování formou povinných poplatků za příjem televizního signálu. Divák jako označující byl zcela deformován na loutku umožňující svým prostřednictvím působení tvůrců mýtu na široké vrstvy veřejnosti při neustálém zachování pocitu osobní svobody. Tento geniální tah manipulativní rétoriky byl proveden takřka bez povšimnutí. Samozřejmě se našli i kritici nové televizní stanice, ti však většinou poukazovali na dílčí nedostatky či příliš očividné záměrné působení na veřejné mínění. Jejich výtky byly buďto vyslyšeny, 5

akceptovány a zahrnuty do strategie soukromých společností 74, anebo byly zavrženy jako marginální a nepodstatné. Tak či onak, mýtus přežívá dodnes bez ohledu na to, kolik kritiků se proti němu právě vyslovuje. Všem je totiž jasné, že změna způsobu uvažování televizních stanic a televizního diváka je dnes už jen těžko představitelná. Zvlášť, když na způsob hry komerčních kanálů přistoupila i veřejnoprávní televize. Tímto krokem se prakticky identifikovala s mýtem a stala se jeho kořistí. 74 Vakcína (f), (Pozn. autor) 6

3.4 Konec učňů v Čechách Během období transformace došlo i k další změně: a to ke změně v uvažování dospělých. S nástupem kapitalismu v Čechách se v nebývale vysoké míře peníze staly cílem, ne jen prostředkem. Svědčí o tom černé díry a tunely v českém hospodářství převáděném do soukromých rukou z bezpečí státního dohledu. Takto se ale obohatili pouze jednotlivci. Ovšem i řadoví občané začali usilovat o vyšší příjmy a z nich vyplývající vyšší životní standard s požadavkem na co nejmenší vynaloženou námahu. (K) Tento fakt spolu s novou možností studovat bez jakýchkoli restrikcí ze strany vládnoucích elit zřejmě zapříčinil posun ve vnímání tradičního stupně školství, tedy ve vnímání učebních oborů. Máme tady nový živočišný druh: vzdělaný mladý člověk, který z tepla své kanceláře za pomoci slibně se rozvíjejících informačních technologií (viz dále) vydělává nadprůměrně vysoký plat. (F) Tohoto postu dosáhne pouze na základě minimálně středoškolského vzdělání s maturitou, případně vzdělání vysokoškolského. S ohlášením reformy školství, na niž se připravovali učitelé i žáci více než dlouho, přišly i ambice české společnosti v podobě maturity pro každého, čímž byl tento stupeň vzdělání nejen zprofanován, ale i depolitizován. Cíl se podařilo splnit velmi rychle, dokonce rychleji, než samotnou reformu. Vyplynulo to ze zvýšeného zájmu o studenty ze strany středních škol, které se bystře zorientovaly v konkurenčním prostředí kapitalismu a využily tabulkového přidělování financí k vlastnímu rozvoji. Došlo k tomu, že střední školy poněkud snížily své požadavky na uchazeče o studium, čímž podnítily ještě větší zájem ze strany potenciálních studentů, a 6

především jejich rodičů. V okamžiku přeorientování se na peníze nastalo zrušení dějin. Nemyslelo se na zachování kontinuity tradiční řemeslné výroby, která do značné míry zajišťuje možnost důstojného živobytí, je-li vykonávána poctivě. V duchu uvažování občanů post-socialistického státu se přemýšlelo o tom, jak vydělat bez námahy. Když se navíc objevila značná diskreditace učebních oborů, jejichž názvy mezi mládeží získaly brzy pejorativní nádech, vyvstal prostor pro figuru zvanou ani-ani-smus. Ani tvrdě pracovat, ani žít s nízkým sociálním statutem. Rodiče i děti dospěli záhy ke konstatování, že bez maturity prostě nejde žít. (f) Umocněný touhou rodičů po lepším vzdělání implikujícím lepší zaměstnání pro svoje dětí, mýtus vzdělané společnosti žijící v blahobytu (S) dospěl ke své naturalizaci. Tento mýtus u nás přežívá už druhé desetiletí. Postupem doby se však začínají objevovat jeho slabiny. Málokdo přemýšlel o tom, že nebude zapotřebí takového množství absolventů obchodních akademií, středních škol se zaměřením na informatiku či cestovní ruch. A co teprve gymnazisté, kteří po složené maturitě nenastoupili ke studiu na univerzitu? Počet absolventů se vzděláním odpovídajícím pracovníkům na vyšších pozicích začal převyšovat počet těch, kteří jsou způsobilí k tomu, aby pracovali manuálně. Tohoto faktu si začali všímat zejména zaměstnavatelé z oblasti strojírenství a stavebnictví, kde je úbytek kvalifikovaných pracovníků nejmarkantnější. O mýtu, který zasáhl generaci narozenou v 80. letech, se začíná vést veřejná diskuse. Problém českých zaměstnavatelů je o to větší, že v povědomí rodičů (někteří z nich už jsou v 80. letech narozeni) i nadále zůstává řemeslo, případně učební obor 6

jaksi méněcenné. Momentálně existují dva možné scénáře vývoje mýtu vzdělané společnosti žijící v blahobytu: 1) lidé si uvědomí, že kvalitní řemeslník provozující živnost si přijde na více peněz než úředník ve státní správě, a tak své dítě raději přihlásí do učebního oboru, nebo 2) odkrytí mýtu přijde pozdě, firmy budou nuceny své provozovny přesunout do zahraničí, načež už nebude koho řídit, nebude uplatnění pro všechny finanční poradce, pojišťovací agenty a manažery. Uvažovat o poslední možnosti, kterou je příjem dělníků ze zahraničí, znamená pouštět se do rozboru dalšího mýtu, jímž jsou cizinci beroucí práci našemu lidu. 3.5 (Ne)vítaní hosté České země mají jednu dlouholetou tradici: pozvání pracovních sil ze zahraničí. Její počátek můžeme vysledovat v období vlády Přemysla Otakara II., který pro své upevnění své pozice v prosperujícím království zakládal nová města. Ve městech bylo zapotřebí dobrých řemeslníků, na venkově zase dobrých rolníků, kteří budou vůči králi i jeho výběrčím daní loajální. Tyto řemeslníky a rolníky pozval král na české území z Německa. Jak jsme mohli pozorovat, během staletí se částečně asimilovali s původním obyvatelstvem, došlo k pokroku ve vývoji řemesel i k obohacení místních zkušenostmi zahraničních zemědělců. Konec takřka bratrského soužití nastal o necelých sedm století později při okupaci naší země německou Třetí říší a byl završen vcelku nevděčným a zlostným vyhnáním dlouhodobě usedlých cizinců bez poděkování, zato s pocitem zadostiučinění. Od té doby se poptávka po pracovnících ze zahraničí přeorientovala ze západu na země nových přátel naší vlasti: Kubu a Vietnam, případně ostatní země sjednocené přátelstvím k SSSR. V období socialismu si zaměstnavatelé nemohli své dělníky z východních zemí vynachválit. Většinová společnost se k cizincům stavěla více či méně přívětivě, což plynulo kromě jiného také z jejich částečné izolace; v prostředí cizí země se lidé většinou sdružují spíše se svými krajany, navíc díky své pracovní vytíženosti nežijí příliš společenským životem. Problém, kterému čelíme dnes, se vyprofiloval až v průběhu devadesátých let minulého století. Po období, kdy byla nezaměstnanost trestná, přišla doba, kdy se pohybovala i kolem hranice 10%. Když tyto informace zasáhly prostřednictvím sdělovacích prostředků celou populaci, začali se občané dohadovat o příčinách tak vysoké nezaměstnanosti. Jednou z nich se stali cizinci, kteří berou práci Čechům. (K) Vietnamští občané, kteří po převratu zůstali v Čechách, prokázali svou odvahu a pustili se do soukromého podnikání, zejména v oblasti obchodu. Vedle nich začali do naší země proudit ve větší míře také dělníci z jiných zemí, především z Ukrajiny. Otázky po příčinách nezaměstnanosti měly najednou celkem 6

jednoduše vymyšlené odpovědi: příčinou je Ukrajinec ve výkopu a Vietnamec ve stánku. (F) Co na tom, že reptající uchazeči o zaměstnání sami nakupují textil ve stánku. Další buřič od piva zaplaceného podporou v nezaměstnanosti nepůjde ke krumpáči a k lopatě, protože má maturitu (srovnej výše). Zvyšující se kapacity výrobních podniků postavených u nás na přelomu tisíciletí začaly vyžadovat ještě více pracovních sil. Podle zásad ekonomie to však musí být síly levné, tedy ochotné pracovat za nižší plat než domorodci. Tyto síly k nám hromadně proudí opět z Ukrajiny a Vietnamu, ale také z Mongolska a jiných, pro nás exotických zemí. Důvod je banální: tito lidé dokážou pracovat u pásu výrobní linky, za poměrně nízký plat v Čechách přežijí a ještě ušetřené peníze posílají svým rodinám do zahraničí. Jenže na jejich místě by mohli být v první řadě nezaměstnaní Češi. (S) Tento mýtus využívá velmi účinné zbraně, kterou je xenofobie většinové společnosti. Figura identifikace odpovídá postoji a názorům nespokojenců, přítomná je i tautologie: nepůjdu k pásu, protože mám maturitu ; konstatováním se mýtus nezvaných hostí posiluje v každém okamžiku vyslovení výše nastíněné teorie ; vakcína nastupuje v případě, že tak to prostě musí být, protože jinak bychom ochudili naše hospodářství, čímž by klesla naše životní úroveň a až na tom bude české hospodářství opravdu špatně, nevyjedou Blaničtí rytíři, ale Češi půjdou pracovat. (f) Přežívání mýtu nezvaných cizinců v sobě skrývá historicky známá nebezpečí. Nepřátelské projevy vůči cizokrajným dělníkům 75 mohou vyústit ve skutečné útoky. Ano, může jít o pogrom na lidi, kteří žijí ve složité situaci v cizí zemi, kde často musejí platit zprostředkovatelům práce vysoké podíly ze svých mezd, a ještě cítí opovržení a často i nenávist ze strany většiny. K posouzení míry odpovědnosti cizinců za nezaměstnanost Čechů bude zapotřebí velké dávky sebekritiky a především zdravého rozumu. 3.6 Reklama 76 O reklamě jsem se zmínil už v textu o komerčních televizích, jednalo se však spíše o abstraktní smysl tohoto pojmu. Nyní se budeme věnovat jejím konkrétním projevům v rámci společnosti. Nebude na škodu, když si tento pojem vymezíme poněkud podrobněji. Reklama je nezanedbatelnou součástí persuasivní komunikace, má tedy za úkol své čtenáře o něčem přesvědčit. Komerční reklama je pak určena k propagaci nějakého produktu, k jeho zviditelnění a prostoupení informace o jeho existenci do povědomí spotřebitele. Při 75 Viz přílohu 1- poutač Národní strany (Pozn. autor) 76 V tomto textu se budeme reklamou zabývat pouze z hlediska její mytické promluvy. Autor nemá ambice podat fundovanou analýzu funkce reklamy, jde nám jen o zvýraznění určitých aspektů, které můžeme potřebovat při našem pokusu o odhalení mýtů v současné společnosti. (Pozn. autor) 6

sledování reklamy je námi manipulováno direktivním způsobem 77, je to hra s dítětem v nás. Dětmi se znovu stáváme v případě, kdy je nám ukázáno něco nového, líbivého. Přestože jsme o této věci neměli až doposud tušení, najednou se bez ní nemůžeme obejít a dokonce jsme frustrováni, pokud nemáme možnost ji okamžitě získat. Tato hra má tedy velmi úzký vztah s poznatky o psychologii člověka: jsou na nás uplatňovány modely přesvědčování, které vesměs pracují se vzbuzením pozornosti a zájmu, důležitosti touhy (potřeby) a navozením akce (koupě). Spolu s využitím paměti, kde se spoléhá na naše znalosti o světě, asociační mechanismus většiny lidí dovedou příjemce k předem vytyčenému cíli reklamního tvůrce. Právě paměť jedince je velmi záměrně využívána k dosažení cíle propagujícího. Každý si jistě vzpomene na reklamy, ve kterých se neustále opakují táž slova nebo hesla, zvuky, šumy či hluk. Také četnost jejich uvádění hraje podstatnou roli. Použití známých sloganů, které se zakládají na přísloví, v nás evokuje pocit důvěrného obeznámení, a tak jsme připravováni o svobodu výběru, aniž si to uvědomujeme. Stáváme se tak obětí vlastní zkušenosti, která nás bez našeho vědomí vede k přistoupení na požadavky tvůrců publicity, tedy k nákupu služeb či zboží. Reklama jako prostředek propagace však není sama o sobě mýtem, pouze s ním velmi ráda pracuje a často ho také vytváří. Podívejme se tedy na některé příklady reklamních mýtů známé z televizních obrazovek, plakátů či billboardů. Při výběru konkrétních příkladů v kapitole o reklamě jsme se místy nechali inspirovat Rolandem Barthesem ( Reklama na hloubku (prací prostředky) a Volební fotogeničnost z knihy Mytologie), jindy jde o původní autorův námět. 3.6.1 Konzumní zboží Reklam na spotřební zboží je na poli publicity asi nejvíce. Připomeňme si reklamní spoty v televizi propagující jogurty prospívající zdraví. 78 Koncept: správně fungující zažívání. (K) Forma: usmívající se zdravě vypadající žena s kelímkem jogurtu v ruce tvrdí, že právě tento výrobek ji pomohl obnovit vnitřní rovnováhu organismu. (F) Signifikace: Jogurt, který chutná a napraví vaše zažívání. (S) Tato reklama spočívá ve schematické demonstraci stavu střevní mikroflóry, která je vinou nesprávného stravování narušená a tedy nefunkční. Následný obraz pronikající lidskými útrobami lépe, než rentgen, ukazuje aktivní působení 77 Například: Kupte si tento výrobek! Objednejte si náš produkt! Vyzkoušejte tuto novinku! Autoři reklam využívají k dosažení výsledku imperativů, které nám vnikají do vědomí a při dostatečně častém opakování i do podvědomí- odtud manipulace direktivním/řízeným způsobem. (Pozn. autor) 78 Tyto reklamy můžeme vidět během reklamních pásem na všech celoplošných TV stanicích. Informace pro spotřebitele (reklamní fráze) jsou uvedené jak v televizní podobě reklamy, tak na obalu výrobku. (Pozn. autor) 6

bakterií na střevní stěnu. Po této výpravě do hlubin lidského těla se obraz přesunuje na ženu, která s velmi zkroušeným výrazem vypráví o svých několikaletých potížích se zažíváním. V této fázi je zjevně apelováno na ženy, které mají obecně se zažíváním větší problémy než muži, a tak je dosahováno větší působnosti na cílovou skupinu potenciálních spotřebitelů. Nezapomeňme ještě zdůraznit, že uvedený výrobek přes svůj přínos lidskému zdraví i výborně chutná. Výsledkem je tedy spokojená a usmívající se tvář pohledné pětatřicátnice, která právě snědla svou denní porci zdraví, přispěla tak k plánu dodržení diety a nádavkem je nám konstatování, že se ještě k tomu cítí skvěle. Závěrečná poznámka o vrácení peněz v případě nespokojenosti s produktem je očividným důkazem upřímnosti výrobce i herečky. Tady se jedná v podstatě o vakcínu, která je použita ještě dříve, než jí bylo zapotřebí. Ostatně, garance vrácení peněz v případě nespokojenosti zákazníka je velmi oblíbenou reklamní frází. Často se jedná o zboží, jehož kvalitu či přínos konzumentovi není možné objektivně posoudit. Bylo by zajímavé zjistit, kolik žen žádalo o vrácení peněz za snědený jogurt, který správně neharmonizoval jejich zažívání. Vytvoření vlastní terminologie jako bifidokultura či bifidus acti-regularis 79, která bývá vyřčena člověkem v bílém plášti držícím v jedné ruce zkumavku a v druhé jogurt, ještě přispívá k věrohodnosti celého alchymistického podniku. Ten však ve skutečnosti pracuje se surovinami obsaženými v každém jogurtu: kysané mléko, mléčné bílkoviny a jogurtová kultura. Po zakoupení výrobku se spotřebitel dozví, že jogurt sice pomáhá regulovat zažívání, ale jen v rámci vyvážené stravy a zdravého životního stylu. Nemusím snad dodávat, že uvedená informace nefiguruje na čelní straně kelímku, ale naopak je napsána písmem o velikosti šesti bodů. 3.6.2 Prací prostředky Dalším produktem, jehož propagace je zaměřena především na spotřebitele z populace žen, jsou prací prostředky. U těchto produktů jde vždy o odstranění nečistot z nějaké tkaniny. (K) Je zajímavé, že i v tomto typu reklamy jsou uplatněné podobné prostředky jako ve výše popsaném spotu. 80 Jedná se o tyto reklamní archetypy: muž v bílém plášti představující renomovaného vědce, žena v domácnosti s úsměvem na tváři či pohledný muž, který převzal roli starostlivé hlavy rodiny pečující o bezvadný chod domácnosti. V hlavní roli je samozřejmě propagovaný prací prostředek. (F) 79 Uvedené termíny jsou registrovanou obchodní značkou francouzské společnosti Danone. (Pozn. autor) 80 Tento typ reklamy dobře známe z našich i zahraničních televizních stanic. Je zbytečné uvádět název toho či onoho pracího prostředku, když reklamy na ně jsou si navzájem velmi podobné. Analýzu srovnej s textem Reklama na hloubku in Barthes, R. 2004 (Pozn. autor) 6

Pro ilustraci použití daného výrobku je použita krátká scéna, ve které se převrhnutá sklenice červeného vína stane původcem problému s názvem potřísněný ubrus. Následuje beznaděj herečky, která je zaskočena neřešitelnou situací, neboť nemá po ruce sůl, o níž je známo, že pohlcuje červené vinné kvasinky. Její bezvýchodná pozice je však záhy vyřešena pohotovou přítelkyní, která ubrus okamžitě ponoří do roztoku vody a pracího prostředku, za stálého míchání jí vysvětlí hloubkové účinky onoho přípravku. V tomto okamžiku depolitizuje svou promluvu: paradoxně tím, že ji vůbec vysloví. Když s mícháním skončí, ubrus je snad ještě bělejší, než před chvílí. (S) Za povšimnutí stojí právě zdůraznění rozprostraněnosti účinků aktivních látek, tedy hloubka působnosti. Nejedná se tedy o pouhé odstranění nečistoty z povrchu tkaniny, ale o naprosto dokonalé vyčištění jednotlivých vláken molekulami složek obsažených v pracím prostředku. Tuto směs představuje tuk, tedy mýdlo, fosfáty a kladně, záporně či neutrálně elektricky nabité částice, které na sebe navážou molekuly nečistoty. Stejně jako u jogurtů, i tady jsou jednotlivé složky společným jmenovatelem všech prostředků na praní textilií. K rozlišení jednotlivých produktů pak slouží zejména jejich název, frekvence uvádění televizních reklam a také poskytování slev a výhodných balení. Figurami tohoto mýtu jsou zejména: kvantifikace kvality názorný příklad účinků v laboratorním prostředí velmi působivě přesvědčí o kvalitě výrobku; konstatování důkazem je běloskvoucí prádlo ; jako vakcína poslouží následující reklama upozorňující na zanášení topného tělesa pračky vodním kamenem, což způsobí nedostatečné ohřátí mycí vody, a tedy nedokonalé praní. (f) Nezáleží na tom, jaký druh propagace zvolí výrobce: někteří se omezí na pouhé okopírování úspěšnějších konkurentů, jiní zvolí taktiku levnější pořizovací ceny, další těží z dlouholeté tradice. Pravdou zůstává, že (navzdory mýtu o nejlepším pracím prostředku na trhu) automechanik bude mít svůj pracovní oděv i nadále posetý skvrnami od oleje. 3.6.3 Billboardy Billboardy u nás zažily obrovský boom v devadesátých letech. Oproti televizním reklamám, které využívají řeči, akčního obrazu, mimiky i gestikulace, billboardy jsou statické, spoléhají se zejména na výmluvnost zobrazeného námětu a také na svou všudypřítomnost. Právě ta způsobuje důraznou naléhavost, se kterou k nám promlouvají. Jejich účelem je přitáhnout čtenářovu pozornost, (K) o což se postará využití výrazných barev a zobrazení motivů, které často ani nemusejí souviset s propagovaným produktem. (F) Ve své řeči upřednostňují heslovitost, dvojznačné výrazy s nádechem lascivnosti a někdy dokonce zcela nepokryté zobrazení odkrytých částí těla pohledných žen (viz příloha 2). V tomto 6

případě je jasné, ke komu jejich promluva směřuje. Podlehnout vábení vyzývavých žen z plakátu znamená možnost prchavého okamžiku jejich přítomnosti. Účel je splněn: potenciální zákazník je osloven, v mysli si podvědomě vytváří spojení obrazu s názvem produktu či firmy a v případě potřeby si celý výjev jasně vybaví a uposlechne imperativní promluvu reklamy. (S) Mýtus se jménem sexy pomocnice je sice velmi průhledný, ani v nejmenším neskrývá podstatu svého sdělení, o to účinněji však v konečném výsledku funguje. Tato kategorie billboardů se sice může zdát okrajovou právě pro svůj přízemní charakter, musím ale konstatovat, že ve své výmluvnosti a účincích na čtenáře takřka nemá konkurenci. Často se setkáme s figurami kvantifikace kvality, nepřítomnost dějin a konstatováním. (f) Dalšími figurami, které velké reklamní plochy využívají, jsou vtip a šok (viz přílohy 2 a 3). Pokud se při zhlédnutí reklamy pobavíme, její čtení a vnímání se zásluhou psychiky spojí s příjemnými vzpomínkami na dobrou náladu. Když budeme šokováni například obrazem brutální scény 81 nebo očividným protimluvem, zrakový vjem v nás podnítí představivost i přemýšlení nad smyslem daného výjevu. Zde nám do popředí zřetelně vystupuje imperativní a interpelativní charakter mytické promluvy, jakož i hra reklamy s dítětem v nás. Přestože jsme si naprosto vědomi toho, že jde o reklamu, přestože jsme přesvědčení o tom, že jsme prohlédli její záměr, stále máme v paměti uložený název výrobku, jeho použití či slogan, který jej na billboardu doprovází. 81 V současné době jsme svědky takové reklamy na našich silnicích reklamní kampaň na bezpečnou jízdu s názvem Nemyslíš zaplatíš. Scény zobrazené na reklamních plochách zachycují okamžik dopravní nehody, kterou skryjí za mlžnou clonu zdůrazňující heslovité varování. (Pozn. autor) 6

3.6.4 Politická reklama Slogany jsou velmi často využívány specifickým druhem reklamy na plakátech. Máme na mysli reklamu politickou, která pravidelně zaplavuje města i okolí silnic v předvolebních obdobích. Využívá je jak levice, tak pravice, a za povšimnutí stojí fakt, že si na nich do jisté míry vyměnily role. O tom však až za chvíli. Obecným rysem předvolebních billboardů je kandidátova fotogeničnost. 82 Vizážisté si dají velmi záležet na tom, aby měl jejich svěřenec bezchybný vzhled navozující příslušnost do skupiny slušných lidí. Nikdy tedy nemůžeme na jejich hlavách vidět účes s nádechem extravagance, který by sice symbolizoval otevřenost modernímu přístupu k životu, ale odradil by konzervativní voliče. Protože cílem reklamy je oslovit co nejširší vrstvu lidí, (K) a protože předvolební reklama je pro politiky osudově důležitá, k žádnému experimentu stran odvážného účesu se ještě nikdo neodhodlal. Další důležitá složka působící na lidi je výraz tváře kandidáta na poslance. V tomto ohledu je škála možností daleko širší než u účesu. Společným znakem většiny podobizen je úsměv, (F) někdy nesmělý, jenž by ale měl být spíše skromný, a tím vyjadřující politikovu pokoru a úctu k voliči. Jiní zvolí úsměv široký, upřímný, kterým dávají najevo sebevědomý postoj k politice a vůbec veřejnému životu, ukazují svou neohroženost a nezkaženost, takže při volbě jeho jména má volič jistotu, že jej kandidát bude reprezentovat v parlamentu bez zbytečných ústupků. Otevřený úsměv, který odhaluje bělostné zuby, by měl být možná ještě vyšším stupněm vyjádření upřímnosti, v českém prostředí však může mít negativní konotace jako výsměch voličům druhé strany, či spokojený výraz člověka, který má už dlouhou dobu čelní pozici ve vrcholné politice, tudíž si už v očích lidí nahrabal. V případě, že se kandidát neusmívá, ale má semknuté rty a tváří se sveřepě, pokouší se nás ujistit o svém odhodlání bránit voličův názor za každou cenu a neohroženě jít až k cíli vytyčenému volebním programem. (S), (viz přílohu 4) Takřka všechny předvolební portréty zobrazují kandidáty v čelním pohledu. (F) Smyslem tohoto zobrazení je evokovat přímý postoj k lidem, k problémům i k jejich řešením. Čelní pohled nedovoluje skrývat žádnou slabost, je tedy výrazem síly přesvědčení i odhodlání. Zachycení podoby kandidáta z částečného profilu umožňuje vyjádření vznešených cílů ve světlé budoucnosti národa. K celkovému dojmu připočteme ještě polopřivřený pohled kamsi do dáli a iluze filosofa v čele státu je rázem zhmotněná. Dlužno podotknout, že u nás se takoví politici vyskytují velmi vzácně, jestli vůbec. 82 Srovnej s textem Volební fotogeničnost in Barthes, R. 2004 (Pozn. autor) 6

Oblečení kandidátů bývá stejně konformní jako jejich účesy: dokonale padnoucí oblek ukazuje na dobrý vkus v oblékání, tedy jistě i v životě; vázanka v barvě strany, kterou reprezentují, či ženská halenka v téže barvě je povinností, jež ani nepotřebuje zdůraznění. Teď malá krátká poznámka k výměně rolí pravice a levice. V předvolební kampani v roce 1998 převzala pravicová ODS tradiční leitmotiv levice, tedy rodinu, a prezentovala své špičky v podobě velké a spokojené, dobře fungující a vyvážené politické rodiny. Bylo zjevné, že po období utahování opasků museli dát občanští demokraté najevo svůj kladný postoj k základní jednotce státu a přiblížit se tak lidem, kteří se díky zeštíhlujícímu období dostali do tíživé sociální situace. O tom, jak byl účel splněn, svědčí volební výsledky z onoho roku 83, ale podíváme-li se na povolební uspořádání stavu v parlamentu (opoziční smlouva Klause a Zemana), může nejsilnější pravicová strana vlastně mluvit o úspěchu. Vzpomeňme ještě na výmluvný příklad vytvoření mýtu politické osobnosti, na nejmladšího premiéra v české historii, upřímného Stanislava Grosse. (K) (viz příloha 6) V situaci, kdy se začaly drát na světlo mediálního světa informace o podivném financování jeho soukromého života, objevily se kolem silnic a ve městech billboardy s jeho nevinným výrazem, mírně zkroušeným úsměvem a tvrzením: Myslím to upřímně (F), nebo Jsem sociální demokrat. Ovšem v okamžiku, kdy tato kampaň začala působit na veřejnost, Grossova důvěryhodnost už utrpěla vážné trhliny, mýtus nevinného politika nepotřísněného blátem korupce (S) vzal tedy za své a uvěřit mu mohli snad jen lidé, kteří v té době nečetli noviny. Období, kdy se na nás usmíval tento pohledný mladý muž doslova z každého koutu, začalo připomínat neustálé kampaně podporující kult osobnosti politického vůdce v zemích s autoritativní vládou, jako jsou Bělorusko, Zimbabwe či Severní Korea. Je dobře, že jsme od těchto zemí vzdáleni nejen geograficky, ale i kulturně-politicky, a tak byla zářivá kariéra hvězdy sociální demokracie vnějšími vlivy ukončena. Nechejme nyní úvah o politice, které by mohly snadno sklouznout do kritické podoby, a pokročme k dalším fenoménům, které mají tendenci k tomu, aby byly uchopeny mýtem. Následující pasáž bude pojednávat o nových, moderních způsobech komunikace a o jejich důsledcích na proměnu české společnosti. 83 Výsledky voleb do PS Parlamentu ČR v roce 1998 viz příloha 5. 7

3.7 Mobilní telefon Lidé odedávna snili o možnosti dorozumívat se na dálku. Dostupnými prostředky se o to také pokoušeli, a to s větší či menší úspěšností. Připomeňme kouřové signály, zvony, světelné impulzy námořních majáků nebo hluboké tóny bubnů tam-tam. Z dnešního pohledu se nám tyto způsoby komunikace mohou jevit jako velmi primitivní, svědčí však o výtečné znalosti fyzikálních zákonů a jejich využití k lidskému prospěchu. Revoluční převrat v komunikaci na dálku nastal ve druhé polovině 19. století, kdy se lidé začali dorozumívat pomocí kódu přenášeného elektrickými impulzy. 84 Následoval vynález telefonu, který spojil národy (1887) a zřízení bezdrátových vysílacích stanic o deset let později. S vysílačkami a telefonem si lidé vystačili bezmála příštích sto let. Rozvoj světové ekonomiky, vzrůstající bohatství obyvatel Západu a také zvyšující se rychlost veškerého dění však ke konci dvacátého století vygradoval k potřebě přenosných vysílacích i přijímacích stanic mobilních telefonů. Zatímco ve Spojených státech se stal přenosný telefon relativně běžnou výbavou obyvatel už v průběhu osmdesátých let, do České republiky se tento pozoruhodný přístroj začal dovážet ve větší míře až v polovině devadesátých let. Během deseti následujících let se tato věc dostala do rukou prakticky každého obyvatele naší země, nevyjímaje důchodce pamatující zavádění elektřiny na venkov, ani děti v předškolním věku. Zkrátka: mobil má dnes každý. S přihlédnutím k tomuto faktu se pokusím analyzovat způsob, jakým se z mobilního telefonu a jím zprostředkované komunikace stal mýtus. Možnost dorozumět se s kýmkoli odkudkoli (K) se zdála být zpočátku rezervovaná pro nejvyšší vrstvy společnosti, tedy pro obchodníky, politiky a podnikatele. Bylo to dáno zejména vysokou pořizovací cenou přístroje. Z mobilu se stal jakýsi symbol movitosti jeho majitele, který ovšem také dokazoval, že je schopen takřka mystické osobní teleportace v podobě přenosu hlasu do nejrůznějších míst planety. Zpočátku tak byl mobil obestřen rouchem jistého tajemna, ukazoval na téměř nadpřirozené schopnosti uživatele, jenž si tak splnil svůj osobní sen, který mu dala do vínku dávná touha po neomezeném pohybu. Už jen tento přístup k mobilnímu telefonu byl vytvořením mýtu, v němž se spojila možnost neomezené dostupnosti a telefonního přístroje v podobě malé krabičky s anténou. (F) Tento nádech obskurity však s přibývajícím počtem vlastníků mobilů postupně vymizel. Stala se však jiná věc: mobilní telefon se stal předmětem, jejž většina lidí přijala jako svou přirozenou součást se všemi jeho výhodami i s často neuvědomělými nevýhodami. Potřeba mobilního telefonu (i přístroj sám) byla naturalizována. Pohodlí, dostupnost, možnost kontroly a takřka 84 Položení podmořského kabelu mezi Velkou Británií a Spojenými státy v roce 1858. (Pozn. autor) 7

neomezené komunikace jsou základem signifikace, kterou můžeme nazvat mýtem mobilní společnosti. (S) Mýtus je pro každého tak silný, svazující a zároveň pravdivý v závislosti na tom, jak blízko ke své identitě jej jedinec nechá přistoupit. Osobnostní pseudo-vlastnost, která poskytuje majiteli možnost svobodného pohybu při současném vyřizování telefonních hovorů, byla značně kvantifikovanou kvalitou pro velkou část mobilistů. 85 Při takto vzniklé identifikaci vlastníka s přístrojem se otevřely dveře pro vstup osobní nesvobody, která pramení z častých pohledů na mobil, kontroly nových událostí v něm, nevyžádané hovory či nutkání telefonovat ostatním v případě sebemenší potřeby, již by jistě mohl mobilista vyřešit i bez pomoci druhých. Stačilo pouhé konstatování o nezbytnosti mobilního telefonu pro moderního člověka. Jen málokdo prohlédl tautologii argumentující stále stejným způsobem: bez mobilu jsem ztracen, nemůžu komunikovat, hrozí mi nebezpečí sociální izolace! (f) Dalším aspektem mobilní společnosti je výrazná symbolika přístroje ve vztahu k osobnosti uživatele. S přibývajícím počtem výrobců mobilních telefonů vznikla značná diverzita jednotlivých značek a modelových řad. Vlastněným přístrojem tak lidé začali dávat najevo nejen příslušnost k sociální vrstvě (díky nižším cenám se už nejedná pouze o záležitost pro bohaté), ale zejména osobní postoj k novým trendům, svůj excentrismus či naopak stydlivost, pořádnost či liknavost, i svou finanční situaci. U mnohých lidí tak telefon slouží jako podpůrný prostředek ke zvýšení sebevědomí či úrovně společenské prestiže. Mýtus mobilního telefonu z něj udělal nutnost, bez které se člověk, který chce patřit do moderní společnosti, nemůže obejít. Chtělo by se říci, že se z telefonního čísla mobilního telefonu vedle jména a adresy stala další položka potřebná pro identifikaci jedince. Přes jisté pobavení, které toto tvrzení způsobuje, musíme počítat s tím, že díky signálu vycházejícímu z malé krabičky v naší kapse, jsme potenciálně lokalizovatelní téměř na celém světě. Jak je to tedy s tou původní ideou svobody? Idea svobody, jako smysl mýtu, zůstala. Původním smyslem je možnost svobodného dorozumění v závažném okamžiku, kdy neexistuje jiná možnost komunikace s okolím. Stalo se však to, co mýtus umí nejlépe ze všeho: smysl byl vyprázdněn, ukraden, a vzápětí navrácen na stejné místo. Tentokrát ale s odpovídající formou a ověnčen několika příkrasami, o něž se nikdo neprosil. Jaké to byly příkrasy? Především možnost závislosti na svobodě, tedy spoutanost. O spoutání předmětem závislosti bylo jistě popsáno mnoho listů papíru. Člověk, který v životě závislost poznal, ví sám nejlépe o jejím opatrném a pozvolném nástupu. Není se čemu divit, vždyť závislost (stejně jako mýtus) je mistryní převleků, učitelkou špionů a 85 Neologismus spojující pojmy mobilní a telefonista. (Pozn. autor) 7

protřelou lhářkou. Oběť zasažená intenzivním leskem (že jde o pozlátko, ještě netuší) prohlédne obvykle až v okamžiku, kdy se jí prožívaná realita přemění, deformuje a objeví se v pozměněné podobě před jejíma očima. V tu chvíli už se jen těžko rozpomene na původní stav, a pokud se rozpomene a uzná, že žije v klamu, je pro ni velmi těžké osobní mýtus/závislost zrušit a vyjít z této zkušenosti jako bytost žijící v pravdě, bez sebepoškozující přetvářky. Příkrasa nutnosti byla vysvětlena výše, zde je třeba opět zdůraznit, že lidé jdoucí mimo hlavní proud jsou tradičně vnímáni s jistou nedůvěrou, jež se často projevuje posměchem, méně často (zato o dost intenzivněji) pak útokem. Naštěstí nemá mýtus mobilního telefonu vyloženě negativní účinky na společnost, jako třeba mýtus nezvaných cizinců (viz výše), i tak se ale můžeme ve spojitosti s ním setkat s projevenou agresí, jíž je například krádež. Třetí podstatnou příkrasou je možnost prezentace osobního či společenského statutu, případně nechtěné svědectví o osobnostních vlastnostech mobilisty. Tento aspekt mytické formy představuje dokonce možnost vytváření vlastních osobních mýtů, kterým jako forma poslouží právě mobil. Příkrasy mytické formy popsané výše jsou ve své podstatě figurami mýtu. (f) Stojí ještě za to povšimnout si, jakým způsobem byla mytická promluva mobilního telefonu depolitizována. Můžeme si snadno představit první mobilní telefon, jeho uživatele (s největší pravděpodobností členové armády či zpravodajských služeb) a způsob jeho využití přístroje. Tehdy šlo o činnost výslovně politickou. Následovalo rychlé zprofanování pojmu mobilní telefon širokou veřejností, tedy jeho depolitizace. Mýtus je ovšem tak silný, že dokázal ještě jednou otočit vnímání i projev svojí promluvy, a umožnil její znovu-označení za politickou. V situaci, kdy mobil používají už téměř všichni, by totiž bylo neuvážené tvrdit, že o něm lžou. Je opravdu pozoruhodné, jakým způsobem vstoupil mobilní telefon do životů lidí, jaké místo si v nich vydobyl a jak přirozenou jejich součástí se stal. Bude také zajímavé prozkoumat jeho vliv na společnost v generaci, která jej užívá už od nástupu do školy, případně od předškolního věku. My se zatím spokojíme s tím, že si dáme pozor, abychom se nestali kořistí tohoto možná nejsilnějšího současného mýtu. 7

Závěr Poslední část naší práce bychom rádi věnovali zamyšlení nad pozicí mýtu v současné společnosti v České republice. Možná nebude nezbytné oddělit ji od zbytku světa (o to se v minulosti snažili jiní), a tak následující postřehy budou platit pro celou globalizovanou západní kulturu. Podařilo se nám ukázat, jak nenápadný může mýtus být. Viděli jsme také, že nejlepší utajení mýtu je takové, kdy o něm všichni vědí, resp. nevědí o něm, ale přijímají ho. Tato forma existence mýtu se zdá být nejrozšířenější a v důsledcích na společnost také nejpůsobivější. 86 Mýty tohoto typu jsou a byly přítomné ve společnosti odedávna. My si pro ilustraci vypůjčíme mýtus, který vládl ve Francii v době, kdy Roland Barthes psal své sémiologické texty popisující současnost. Byl to mýtus o válce v Alžírsku, jak jej vytvořila francouzská vláda za pomoci státních sdělovacích prostředků. Pravda přijímaná většinou Francouzů byla asi následovná: obyvatele Alžírska rozdělila občanská válka, v níž proti sobě stojí menšinoví povstalci a občané spokojení v náruči koloniální mocnosti s centrem v Paříži. Francouzští vojáci jsou, ač neradi, na zahraniční misi s úkolem tyto nepokoje mírovým způsobem urovnat. Skutečnost v podobě otevřené války s kobercovými nálety proti alžírským bojovníkům, zničení celých vesnic a jejich vymazání z mapy i s obyvateli, odpor domorodců vůči přítomnosti francouzské armády o tom se začalo mluvit až po ukončení období dekolonizace. Mýty, které jsou vytvořeny záměrně, uměle, mívají původ v touze po moci a ovlivnění reality ze strany svých tvůrců. Protože jsou stvořené se sobeckým záměrem, často jsou ve své podstatě zcela negativní. Příkladů můžeme v historii nalézt velmi mnoho: válka v Alžírsku, odsun sudetských Němců, Sovětský svaz náš vzor, čistá rasa, Mýty, jež vznikají přirozenou cestou, nemůžeme objektivně hodnotit. Vznikají totiž z určité potřeby populace, kterou po svém zrození zasáhnou. Proto nelze kvalitativně určit jejich dopad na realitu (pozitivní x negativní), můžeme je pouze odhalit a poukázat na jejich existenci: mobilní telefon, člověk stroj, reklamní spoty, české pivo, Došli jsme k závěru, že současná společnost je na mýtech doslova postavena. Jejich zrušení by znamenalo zrušení všech dosud přijímaných pravd a skutečností a otevíralo by dveře pro vstup chaosu. Toho se ale lidská společnost bojí ze všeho nejvíce. Stačí jí tedy uměle vytvořený systém hodnot, který je sice trochu deformovanou podobou skutečnosti, ale koneckonců je lidským výtvorem určeným zase lidem. Neobávejme se tedy přítomnosti mýtu, 86 Mobilní telefon, reklama. (Pozn. autor) 7

nepokoušejme se jej vymýtit, raději se na něj kriticky dívejme, pozorujme jej, popišme, a tím ochraňme nevědomé před jeho nadvládou. 7

4. Přílohy Příloha 1 Národní strana je jednou z organizací, které otevřeně vystupují proti přítomnosti zahraničních dělníků v České republice. Pro ilustraci postojů, které otevřeně prezentuje na svých internetových stránkách, jsem zvolil obrázek ze sekce billboard. Musím ještě zmínit, že se v podstatě jedná o politickou reklamu, která je takřka ukázkovým mýtem. Koncept je jasný: monokulturní společnost bez imigrantů. Formu máme před sebou. Nedovedu si však představit situaci, ve které by konsolidovaná demokratická země (tou bezpochyby ČR je, přes všechnu kritiku) schválila zákon o omezení, resp. zastavení přísunu imigrantů na naše území. Strana, která toto slibuje, lže. Zdroj: http://www.narodni-strana.cz/propag_mat/bb_1_f.jpg 7

Příloha 2 Billboard, který je umístěn v blízkosti silnice E55 v Táboře, dobře ilustruje dvojsmysly, lascivnost i vtip. Ve spojení se jménem firmy se z něj stává nezapomenutelný výjev pro každého, kdo s ním přišel do styku. Zdroj: archiv autora 7

Příloha 3 O šokujícím účinku tohoto billboardu nemůže být pochyb. Je součástí kampaně Ne anorexii, která tvrdí, že svět módy produkuje extrémně štíhlé modelky. Jde také o mýtus mýtus se jménem štíhlá = krásná ; nezasáhl celou společnost, jen populaci dospívajících dívek, proto se mu nevěnujeme podrobně. Autorem snímku je italský fotograf Oliviero Toscani, modelka se jmenuje Isabelle Carová. I tak může vypadat reklama, tentokrát s negativním účinkem. Zdroj: http://www.aamon.cz/?p=1375 7

Příloha 4 Příklad upřímných úsměvů v podání reprezentantů ODS před volbami do PS PČR v roce 2006. Zdroj: http://www.ods.cz/volby/weby/2006/kandidati.php?no=0010 Nesmělý úsměv, který má co říct, v podání zástupců Strany zelených. Krajské volby 2008. Zdroj: www.praha.zeleni.cz Otevřené úsměvy, které tak trochu připomínají výsměch. ODS, volby do PS PČR, 2006. Zdroj: http://www.ods.cz/volby/weby/2006/kandidati.php?no=0010 7

Příloha 5 Volební strana Platné hlasy celk. v % Volební strana Platné hlasy celk. v % 01 Křesť.demokr.unie-Čs.str.lid. 537 013 9.00 10 Sdruž.pro rep.-republ.str.čsl. 232 965 3.90 02 Nezávislí 51 981 0.87 11 Unie svobody 513 596 8.60 03 Celostátní aktiv občanů 0 0.00 12 Důchodci za životní jistoty 182 900 3.06 04 Demokratická unie 86 431 1.45 13 Česká strana národně sociální 17 185 0.29 05 Občanská demokratická strana 1 656 011 27.74 14 Sdružení důchodců ČR 0 0.00 06 Občanská koalice-politic.klub 14 788 0.25 15 Alternativa 2000 0 0.00 07 Česká str.sociálně demokrat. 1 928 660 32.31 16 Pravý blok 0 0.00 08 Moravská demokratická strana 22 282 0.37 17 Občanská demokratická aliance 0 0.00 09 Komunistická str.čech a Moravy 658 550 11.03 18 Strana zelených 67 143 1.12 Zdroj: http://www.volby.cz/pls/ps1998/u4 Příloha 6 Zdroj: http://www.bbc.co.uk/czech/domesticnews/story/2004/09/040923_cz_preference_pckg.shtml 8