IKS-LOGOPEDIE (PRO STUDENTY ATV A APA FTK UP)

IKS-LOGOPEDIE (PRO STUDENTY ATV A APA FTK UP) Vítejte Ikona1 Právě jste otevřeli studijní text k předmětu logopedie, jehož cílem je seznámit vás se základní problematikou oboru. Text předpokládá, že již máte přehled v základních otázkách speciální pedagogiky a surdopedie. S problematikou narušených komunikačních schopností se můžete setkat jak ve školním prostředí, tak i během vašeho každodenního života. Doufám, že Vám tento text bude nápomocen během studia, i během přípravy na státní závěrečné zkoušky. Ikona5 Zhluboka se nadechněte a vzhůru do toho. Abyste se lépe orientovali v textu, seznamte se nejprve se slovníčkem základních odborných výrazů. Přeji vám mnoho studijních úspěchů! Logopedie= interdisciplinární vědní obor zkoumající zákonitosti vzniku, eliminování a prevence narušené komunikační schopnosti;klinická logopedie=aplikovaný obor logopedie směrem do zdravotnictví;logoped=odborník jednooborového studia, profesionál jednoznačně kvalifikovaný k vyšetření, stanovení diagnózy a terapie;logopedický asistent=ve školství nižší formy vysokoškolského studia bakalářské, schopnost sluchové diferenciace (okamžitě rozeznat poruchu komunikace);nks=narušená komunikační schopnost;ks=komunikační schopnost;logopedická prevence=osvětové působení nejen ve smyslu předcházení poruchám KS, ale i ve smyslu pokynů pro optimální stimulaci řečového vývoje;logopedická terapie=aktivita realizovaná specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení (jde o řízení probíhající pod záměrným řízením, usměrňováním a kontrolou logopeda, může ji realizovat i sama osoba s NKS);Komunikace=termín užívaný v mnoha vědních disciplínách, definuje mezilidské komunikování, zahrnuje všechny aspekty (kognitivní, filozofické, sociální, lingvistické, kulturní aj.);jazyk=sociální jev, systém znaků a pravidel, kterými se určité společenství řídí při dorozumívání, při oznamování informací;mluva=konkrétní autentické oznámení; Řeč=individuální schopnost člověka dorozumívat se pomocí jazyka;fonetika=nauka o zvukové stránce lidské řeči a o její funkci při mluvení Ikona6a Zkuste si nyní projít jednotlivé odborné výrazy ve slovníčku a pokuste se si nahlas vysvětlit jejich význam. Dokázali jste to u všech?! Ikona5 Pokud jste dokázali vysvětlit všechny výrazy, blahopřeji! Chvilku si odpočiňte a jedeme dál! Ikona7

Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Šiška, Z. (2002). Fonetika a fonologie. Olomouc: UP. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Úvod do problematiky Ikona1 Cílem kapitoly je seznámit studenty s daným vědním oborem, jeho základními úkoly, postavení v systému věd. Student dále získá představu o kvalifikačních a osobnostních předpokladech logopeda a logopedického asistenta. Závěr kapitoly pak patří otázkám komunikace, jako je její význam, komunikační proces apod. Ikona2 Základní pojmy Logopedie jeden z oborů speciální pedagogiky (logos slovo, paidea výchova), interdisciplinární vědní obor zkoumající zákonitosti vzniku, eliminování a prevence narušené komunikační schopnosti, disciplína zabývající se výchovou, vzděláváním, komplexní péči o osoby s narušenou komunikační schopností a prevencí tohoto narušení, poruchy. vědní obor, který zkoumá narušení komunikační schopnosti u člověka z hlediska: o příčiny o projevů o důsledku o možnosti diagnostiky o prevence o prognózy Klinická logopedie aplikovaný obor logopedie směrem do zdravotnictví. Logoped odborník jednooborového studia, profesionál jednoznačně kvalifikovaný k vyšetření, stanovení diagnózy a terapii komunikační schopnosti, pro vykonávání tohoto povolání je nezbytná státní zkouška z logopedie a surdopedie. Logopedický asistent pro vykonávání tohoto povolání je potřeba absolvovat nižší formu vysokoškolského studia (bakalářský program, dvouleté studium apod.), vynikající schopnost sluchové diferenciace (okamžitě rozeznat poruchu komunikace), v pořádku sluch, obratné mluvní orgány a empatii.

Postavení logopedie v systému věd Logopedie využívá poznatků jiných vědních oborů jako je: medicína o pediatrie o foniatrie o otorinolaryngologie o stomatologie o plastické chirurgie o neurologie o psychiatrie psychologie o psychologie postižených jazykovědní obory o lingvistika o fonetika o fonologie další obory o genetika o informatika o kybernetika pedagogika o obecná o speciální (surdopedie, somatopedie, tyflopedi, psychopedie apod.) Logopedická intervence (péče) Logopedickou intervenci provádí logoped s cílem: identifikovat narušenou komunikační schopnost (NKS), eliminovat, zmírnit, překonat NKS, předejít tomuto narušení (zlepšit KS). Realizace intervence probíhá na třech stupních: logopedická diagnostika logopedická prevence logopedická terapie Logopedická diagnostika Hlavní cíli logopedické diagnostiky je: určit a rozlišit NKS nebo fyziologická jev, odhalit příčiny a etiopatogeneze NKS (je-li to možné), určit zda je NKS trvalá x přechodná, vrozená x získaná,

zjistit, zda v klinickém obraze NKS dominuje, nebo je symptomem jiného postižení, narušení, onemocnění, zhodnotit, zda si jedinec narušení své komunikační schopnosti uvědomuje či nikoli, určit stupeň a formu NKS, navrhnout terapeutické postupy a opatření. Úrovně logopedické diagnostiky 1. orientační vyšetření 2. základní vyšetření 3. speciální vyšetření Metody a techniky metoda pozorování, explorační metoda (rozhovor, dotazník zprostředkovává interakci mezi vyšetřovanou osobou a diagnostikem, diagnostické zkoušky (úrovně mluvené řeči obsahová stránka (úroveň vyjadřování), formální stránka (výslovnost, artikulační obratnost), tempo řeči, hlas apod., testové metody, rozbor výsledků činnosti, kazuistické metody (studium případů) seznámení se s předchozím životem vyšetřované osoby studiem všech dostupných materiálů, jejich zhodnocení a formulování závěrů, přístrojové metody využívání různých přístrojů a počítačové techniky. Logopedická prevence Cílem logopedické prevence je osvětové působení nejen ve smyslu předcházení poruchám KS, ale i ve smyslu pokynů pro optimální stimulaci řečového vývoje. primární - předcházet ohrožujícím situacím v celé sledované populaci sekundární - orientuje se na rizikovou skupinu ohroženou negativním jevem terciální - u osob s NKS věnovat takovou speciální péči, aby dokázali překonat své nedostatky, aby nedocházelo k deformaci osobnosti (aby nebyla narušena socializace). Logopedická terapie Logopedická terapie je aktivita realizovaná specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení. Jedná se o řízení probíhající pod záměrným řízením, usměrňováním a kontrolou logopeda, může ji realizovat i sama osoba s NKS. Metody logopedické terapie stimulující nerozvinuté a opožděné řečové funkce korigující vadné řečové funkce reedukující zdánlivě dezintegrované řečové funkce

Metody obecná pedagogika speciální pedagogika o reedukace souhrn všech postupů zaměřených na postiženou funkci a zlepšování její činnosti, rozvíjí se ta funkce, která je omezena nebo snížena; o kompenzace zlepšování a zdokonalování výkonnosti jiných nepostižených funkcí; o rehabilitace upravuje společenské a pracovní vztahy, navazuje na reedukaci a kompenzaci. Techniky (strategie) metoda korekce se realizuje pomocí různých technik např. korekce rotacismu, metoda stimulace technika komentování, metoda reedukace technika lexikální, rozhodování v afaziologii. Ikona5 Právě jste se dostali k další části kapitoly, teď už se budeme věnovat více praxi! Poruchy a vady komunikačních schopností Komunikace Termín komunikace je užívaný v mnoha vědních disciplínách. Mezilidská komunikace zahrnuje aspekty kognitivní, filozofické, sociální, lingvistické, kulturní aj. Z latinského slova communicatio chápeme jeho význam jako sdělování, spojování, přenos, společenství, participace; znamená obecně lidskou schopnost užívat výrazových prostředků k vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. Komunikaci lze také chápat jako symbolický výraz interakce, tj. vzájemné a oboustranné ovlivňování mezi dvěma nebo více systémy. Proces výměny informací má 4 základní prvky, které se navzájem ovlivňují: komunikátor (zdroj informací) komunikant (příjemce informací) komuniké (nová informace, obsah sdělení) komunikační kanál (podmínka výměny informací, musí používat předem dohodnutý kanál (způsob) Cílem komunikačního chování člověka je nejen vzájemné dorozumívání, sdělování myšlenek a pocitů, ale i vytváření, udržování a pěstování mezilidských vztahů. Řeč = individuální schopnost člověka, dorozumívat se pomocí jazyka. verbální (mluvená, psaná) neverbální (nonverbální) o pohled očí

o mimika o pohyby (kinetika) o gesta (gestika) o fyzické postoje (posturika) o úprava zevnějšku a životního prostředí o přiblížení (proxemika) Jazyk = sociální jev, systém znaků a pravidel, kterými se určité společenství řídí při dorozumívání, při oznamování informací. Mluva = konkrétní autentické oznámení. Vzájemný poměr vnějších (společenských) a vnitřních faktorů můžeme ukázat v jednotlivých etapách reflexního okruhu komunikace podle Sováka (1974). 4. Společenské prostředí musí dítěti poskytovat dostatek přiměřených řečových podnětů, stimulaci k řečovému projevu. Nedostatek zpomaluje vývoj řeči, nadbytek dítě neurotizuje. Důležitý je správný řečový vzor, který dítě napodobuje. 5. Receptory dálkových analyzátorů sluch a zrak přijímají podněty z prostředí. Pro vývoj řeči je důležitý sluch. Ale také zrak odezírání artikulace, mimiky a gestikulace. 6. Dostředivé dráhy vedou podněty z prostředí, do korové oblasti analyzátorů. Přes starší podkorové útvary, kde podněty získávají citové zabarvení. Citová oblast je důležitá pro rozvoj sociálních vztahů. 7. V centrální oblasti se informace zachycují a do určité míry zpracovávají. Pro kvalitu obsahové i výrazové stránky mluvního projevu je důležitý stav intelektu, rozumových schopností. Vzruch přechází na odstředivé dráhy. 8. Motorická korová (pyramidová) i mimokorová (extrapyramidová) centra koordinují a upravují celkový výkon řeči. 9. Efektrory tj. výkonné orgány umožňují řečový výkon. Výkonným orgánem mluvené řeči jsou řečové orgány, které dělíme na dýchací, hlasové a artikulační. 10. Společenské prostředí, které přijímá řečový projev může být přijat buď pozitivně, což dítěti poskytuje uspokojení a povzbuzení, nebo negativně, to má negativní vliv na dítě. 11. Společenské prostředí, které reaguje na řečový projev a zpětně ovlivňuje dítě. Reakce musí být přirozená, přiměřená situaci a pro dítě pochopitelná. Narušená komunikační schopnost (NKS) Lechtova definice praví: Komunikační schopnost jednotlivce je narušena tehdy, když některá rovina (nebo několik rovin současně) jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, syntaktickou, morfologickou, lexikální či pragmatickou rovinu nebo i verbální i nonverbální, mluvenou i grafickou formu komunikace, její expresivní i receptivní složku. Narušená komunikační schopnost tedy představuje rušivé působení jazykových projevů vzhledem ke chtěnému sdělení. Člověk s takto narušenou schopností se tedy nevyjadřuje

přesně tak, jak by chtěl. Může se jednat o překážky ve foneticko-fonologické, syntaktické, morfologické, lexikální či pragmatické rovině jazykových projevů. Komunikace je pak narušena v různých podobách, ku příkladu ve formě verbálního či neverbálního projevu, mluvené či grafické podobě. Narušení komunikační schopnosti může být také rozličného charakteru, od přechodného k trvalému, od parciálního k totálnímu nebo od vrozeného k získanému, může být dominantním symptomem nebo může být jen symptomem, případně důsledkem jiného, dominantního postižení. Narušenou komunikační schopnost si třeba ani takto postižený nemusí sám uvědomovat. Ikona4 V textu jste měli možnost seznámit se s dalšími odbornými výrazy. Zjistili jste také, jaký je rozdíl mezi prací klinického logopeda a logopedického asistenta a jak významná je pro nás komunikace. Ikona8 Logoped, klinický logoped, jazyk, řeč, mluva, narušená komunikační schopnost, logopedická prevence, logopedická terapie. Ikona7 Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: MU. Lechta, V. (2003). Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2005). Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Sovák, M. (1978). Elementární logopedická diagnostika, terapie a prevence. Praha: SPN. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Tomická, V. (2006). Speciálně pedagogické metody využitelné v logopedické i speciálně pedagogické praxi. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Historie péče o osoby s poruchami komunikačních schopností v zahraničí i v naší zemi Ikona1 V první části této kapitoly získáte základní přehled o historickém vývoji péče o osoby s narušenou komunikační schopností. Druhá část je velmi důležitá! Získáte přehled o organizacích a rezortech, které zajišťují logopedickou péči od raného období života až do stáří!

Ikona2 V raném období byla komunikační schopnost předmětem obdivného uctívání o První názory jsou mytologické a náboženské. Magická síla slova se stala součástí různých obřadů, zaříkaní, kleteb. Ve staroindické a egyptské mytologii jsou zmínky o božském původu řeči. o Asi ve 3. století př. Kr. v egyptské mytologii Thort, bůh moudrosti, učenosti, písma a řeči, byl pokládán za vynálezce slov a písma, obdařil prý lidi řečí. o Asi 1200 800 př. Kr. je známá staroindická bohyně řeči, vzdělání a umění Sarasváti. o V 10. st. př. Kr. vznikla Bible (Starý zákon), kde je podtržen význam řeči: I nazval Hospodin světlo dnem a tmu nazval nocí. Nalezneme zde také zmínky o tom, že Mojžíš měl vadu řeči, která mu bránila aktivně veřejně vystupovat. Následují zmínky v různých písemnostech o tvorbě hlasu, o poruchách řeči i sluchu. o V 5. 4. st. př. Kr. Hippokratés shrnul poznatky o poruchách řeči, o tvorbě hlasu, pokusil se o výklad fyziologie sluchu. o Platón vytvořil jednu z prvních teorií slyšení, zmiňuje se i o posuňkové řeči. Komunikační schopností se zabývají řečníci rétoři ve starém Řecku a Římě: o Ísokratés, řecký filosof, řečník a logograf psal projevy pro druhé poprvé uvádí termín logopedie ve smyslu výchova k řeči. Žádal, aby ve školách byla výchova ke správné řeči logón paidea, o 4. st. př. Kr. Démosthénes trpěl fonastenií, vadně vyslovoval a koktal, ale cvičením se zbavil těchto poruch a stal se nejslavnějším antickým řečníkem, o v 1. st. př. Kr. římský politik a řečník Cicero psal v Knize řečníka o fyziologii hlasu a vadách řeči, popisoval způsoby jejich odstraňování. Středověcí lékaři se zabývali fyziologií řeči, hlasu, sluchu a jejich poruchami: o Celsus ve svých pracích o lékařství i když nebyl lékař píše o vadách výslovnosti, vystupoval proti zbytečnému prořezávání jazykové uzdičky, o Avicenna se zabýval koktavostí. V období feudalismu se tvoří dějiny péče o sluchově postižené, objevují se snahy o konkrétní logopedickou péči, někteří průkopníci učí neslyšící mluvit artikulovanou řečí. o v roce 1692 Jan Konrád Amman, nazývaný otcem logopedie, se zabýval v knize Surdus loquens problematikou poruch sluchu, vysvětlovat princip řeči a mluvení, o v 17. stol. Jan Ámos Komenský ve svých pracích zdůrazňoval důležitost správného řečového vzoru, řeč považoval za specificky lidskou vlastnost, o v roce 1770 v Paříži abbé Charles Michel de l Epée se stal ředitelem prvního ústavu pro hluchoněmé, o ústavy se postupně otevíraly po celé Evropě, v 18. stol. bylo založeno 13 ústavů pro hluchoněmé, pražský ústav byl v pořadí pátý v r. 1786. o Učitelé sluchově postižených měli dobré znalosti o tvoření řeči a v tomto období začínají pracovat i se slyšícími dětmi a odstraňovat u nich vady výslovnosti. S nástupem kapitalismu se prudce rozvíjí přírodní i lékařské vědy, do popředí zájmu se dostává i výzkum fyziologie a patologie řeči.

o V r. 1827 se J. E. Purkyně zabýval fyziologií řeči, dělil hlásky z akustického hlediska tyto poznatky se měly využít při korekci vad řeči, o r. 1836 ve Francii otec a syn M. a G. Daxovi zjistili souvislosti mezi centrálními poruchami řeči a poškozením mozku, o r. 1861 Francouz P. Broca potvrdil klinicky názory Daxových o centrálních poruchách řeči, dokázal příčinu motorické afázie, v kůře mozku lokalizoval centrum řeči, o r. 1874 C. Wernicke zveřejnil práci o sluchovém řečovém poli v mozku, o Herman Gutzmann (1865 1922) doplnil veškeré lékařské poznatky o řeči i z jiných nelékařských oborů, vytvořil nauku o fyziologii a patologii hlasu, řeči a sluchu. o Londýnský lékař Mackenzie zavedl pro tento obor název foniatrie (foné hlas, iater lékař). Foniatrická oddělení byla pak zakládána v mnoha zemích. Albert a Herman Gutzmannovi v Německu později založili školící kurzy o poruchách řeči pro lékaře i učitele. o V r. 1860 v Praze ředitel pro hluchoněmé A. Gall organizuje péči o vadně mluvící, na něho v této činnosti navazuje učitel hluchoněmých Karel Malý v r. 1869 zorganizoval kurz na odstraňování vad řeči. Napsal řadu prací, např. Děti hluchoněmé, nedoslýchavé, jakož i s poruchami řeči stižené ve škole obecné, Návod k nápravě porušené mluvy mládeže. o V r. 1894 Jan Kapras vydal v Brně knihu Psychofyzické základy mluvy lidské, organizoval kurzy pro učitele jak vychovávat, o v. r. 1900 lékař Zikmund Janke vydal práci O vzniku koktavosti, Čítanka pro koktavé, v r. 1902 Vady řeči a jak se jich chrániti, o v r. 1904 psychiatr Antonín Heveroch popsal poruchy, které dne nazýváme dyslexie, dysgrafie, o roku 1924 školní inspektor Rudolf Kratochvíl vydal první učebnici logopedie u nás Vady řeči (Logopaidie, o téhož roku 1924 se ve Vídni konal první kongres IALP (Mezinárodní asociace logopedů a foniatrů) funguje dodnes. Na Moravě začal ve dvacátých letech našeho století působit pedagog Hubert Synek. Zpočátku učil v ústavu pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou, později v Ivančicích a v Brně. Organizoval letní kurzy pro děti s vadami řeči, vzdělával pro práci s těmito dětmi učitele. Bohatá byla jeho činnost překladatelská, přeložil mnoho článků o práci s jedinci stiženými poruchami sluchu a řeči, také sám psal. Např. v r. 1928 publikoval práci Nápravy řeči. Hubert Synek spolupracoval při zakládání tříd a později i školy pro žáky s vadami řeči (1949 v Brně). Z uvedeného vyplývá, že ve 20. letech minulého století vzniká vědní obor logopedie, neboť pro to jsou splněny základní podmínky: píší se učebnice a monografie, rozvíjí se organizovaná logopedická péče, utváří se systém vzdělávání učitelů, kteří se zabývají odstraňováním vad a poruch řeči, odborníci se sdružují v odborných organizacích (Lechta 1990). Po druhé světové válce, v r. 1946 zakládá v Praze Miloš Sovák se svými spolupracovníky, pedagogy i lékaři, Logopedický ústav. O tom sám Sovák (1981) napsal: Soustředění preventivní léčebné a výchovné péče o nevýřečnou školní mládež se zaměřovala na vyhledávání, depistáž a ošetřování lékařské a hlavně speciálně pedagogické, na výzkumnou a

vědeckou činnost a v neposlední řadě na systematické informování učitelstva a přípravu logopedických pracovníků, taktéž spolupráce při zakládání nových typů speciálních škol: školy pro nedoslýchavé a školy pro vadně mluvící, koktavé. Ústav ukončil svoji činnost v roce 1960. V 60. letech se postupně rozvíjí v různých kurzech příprava logopedických asistentů z řad učitelů mateřských, základních i zvláštních škol. Kromě těchto kurzů pro logopedické asistenty začíná na pedagogických fakultách vysokoškolská příprava logopedů. Nejdříve na Karlově univerzitě v Praze, ve druhé polovině 60. let na Univerzitě Palackého v Olomouci, v Brně pak na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity se vytvořila v 90. letech katedra speciální pedagogiky s možností studia logopedie. V r. 1970 vzniká v Praze Logopedická společnost organizace logopedů s celostátní působností, jejímž zakladatelem a prvním předsedou byl Miloš Sovák. Dnes společnost nese jméno svého zakladatele Logopedická společnost Miloše Sováka. Logopedičtí asistenti z řad učitelů mateřských, základních i zvláštních škol pracovali v logopedických poradnách při zdravotních střediscích (OÚNZ okresní ústav národního zdraví), vedením jejich práce byl vždy pověřen vysokoškolsky vzdělaný logoped. V 90. letech končí vzdělávání logopedických pracovníků v kurzech. Logopedickou péči u nás zajišťují logopedi a logopedičtí asistenti. Logopedem se stává absolvent vysokoškolského studia na pedagogické fakultě, který svoje studium ukončil státní závěrečnou zkouškou z logopedie, resp. logopedie a surdopedie. Logopedickým asistentem je absolvent bakalářského nebo nižšího stupně studia. Ikona6a I přes značnou neoblíbenost historických dat je potřeba mít základní přehled i z této oblasti. Zkuste si text přečíst ještě jednou a z každé oblasti vybrat alespoň dvě významné osoby či události, které se pokusíte zapamatovat. Ikona5 Většina studentů se o historických událostech nerado učí a při učení jim věnují malou pozornost. Teď ale zbystřete! Přichází opravdu důležitá pasáž textu! Organizace a péče o osoby s NKS u nás Ikona10 Logopedická péče je v různých zemích organizována odlišně, taktéž příprava logopedů. U nás se logopedická péče realizuje v resortu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, v resortu ministerstva zdravotnictví a resortu ministerstva práce a sociálních věcí. Logopedická péče je poskytována nejen dětem, ale i dospívajícím, dospělým i lidem ve stáří, u nichž se vyskytuje NKS. 1. Resort školství soustava škol pro děti s vadami řeči o MŠ pro děti s vadami řeči o ZŠ pro děti s vadami řeči (i ZŠ internátní pro žáky s vadami řeči) o zvláštní školy pro žáky s vadami řeči

o v Týně nad Vltavou je MŠ, ZŠ a ZvŠ internátní pro nemluvící a vadně mluvící žáky speciální třídy o pro děti s vadami řeči při MŠ ( tzv. logopedické třídy ) o pro žáky s vadami řeči při základních školách o specializované třídy pro žáky se specifickými vývojovými poruchami učení (i školy) speciální školy o zvláštní školy logopedická péče je zajištěna v rámci řečové výchovy o MŠ a ZŠ pro sluchově postižené pracují zde logopedi speciálně pedagogická centra při školách pro žáky s vadami řeči, která se zabývají diagnostickou, depistážní, poradenskou i reedukační činností. pedagogicko psychologické poradny při některých PPP působí i speciální pedagog logoped 2. Resort zdravotnictví logopedické poradny při poliklinikách, při odděleních foniatrie, ORL, neurologie soukromé logopedické poradny, kliniky logopedi působící v rehabilitačních stacionářích pro děti, v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. 3. Resort práce a sociálních věcí v ústavech sociální péče je postiženým jedincům věnována v rámci komplexní péče i logopedická péče. Od narození dítěte až do nástupu do školy ovlivňují jeho správný řečový vývoj rodiče, rodinné prostředí, poskytující dítěti lásku, bezpečí, dostatečný počet mluvných podnětů, správný řečový vzor. V tomto období hrají důležitou roli pediatři, kteří mají rodiče instruovat o předřečovém i řečovém vývoji jejich dítěte. Také po nástupu dítěte do mateřské školy je možné ovlivňovat správný vývoj jeho řeči. Učitelky mateřských škol by měly mít dostatečné logopedické znalosti a dovednosti. Měly by se zabývat logopedickou prevencí, vědět jak lze v předškolním věku ovlivňovat řečový vývoj dětí, jak předcházet nejrůznějším poruchám komunikační schopnosti, rozvíjet komunikační schopnost dětí, rozvíjet jejich motoriku, sluchové a zrakové vnímání, rozvíjet slovní zásobu dětí, hravou formou provádět nejrůznější dechová a fonační cvičení, přípravná artikulační cvičení atd. Rodiče i pedagogové v předškolních zařízeních musí vhodným přístupem k dětem předcházet neurotickým poruchám řeči, zdravým způsobem života předcházet onemocněním a úrazům centrální nervové soustavy dětí. Vyskytne-li se nějaký nedostatek či podezření na poruchu komunikační schopnosti, je důležité provést včasnou logopedickou diagnostiku, stanovit diagnózu a na základě diagnózy vypracovat speciálně pedagogický postup terapie. Rodiče dětí nebo sami postižení mohou pomoc vyhledat v nejrůznějších zdravotnických nebo školských zařízeních. Mohou se obrátit na logopedické poradny při zdravotnických zařízeních, při oddělení foniatrie, ORL, při dětských odděleních, logopedy najdou i na odděleních neurologie, nebo v soukromých logopedických poradnách. Ve školství mají možnost kontaktovat speciálně pedagogická centra (SPC), která zajišťují poradenství v resortu školství. SPC většinou působí při speciálních mateřských i základních školách pro žáky s vadami řeči.

V předškolním věku může po stanovení diagnózy probíhat reedukace nejrůznějších poruch KS ve zdravotnických logopedických poradnách, kam mohou docházet ambulantně nebo mohou být zařazeny do každodenní péče v předškolních zařízeních (stacionáře). Dítě může být integrováno na základě vyšetření v SPC do běžné mateřské školy, může navštěvovat speciální třídu při běžné mateřské škole nebo speciální mateřskou školu. V případě integrace dítěte do běžné mateřské školy speciální pedagog logoped z SPC spolupracuje s učitelkami mateřské školy i s rodiči dítěte. Ve speciálních třídách i speciálních mateřských školách pracují s dětmi logopedi, nebo logopedičtí asistenti pod vedením logopeda. Ve školním věku mohou děti s NKS navštěvovat běžnou základní školu a ambulantně docházet do logopedické poradny. Je-li na základní škole více žáků s vadami řeči, může ředitel zřídit speciální třídu, kde při sníženém počtu žáků ve třídě s dětmi pracuje logoped. Ten kromě plnění učebního plánu ZŠ provádí i logopedickou péči. V případě, není-li v místě bydliště možnost navštěvovat ambulantně logopedickou poradnu ani nelze zajistit logopedickou péči na základní škole, mohou pracovníci SPC navrhnout zařazení do speciální školy. Tyto školy jsou u nás zřizovány jak pro denní docházku dětí, tak internátní pro žáky, kteří nemohou každodenně docházet. Obsah výuky je shodný s obsahem výuky na základní škole, navíc jsou zařazeny hodiny logopedické péče. Ve třídách speciálních škol je snížen počet žáků, při individuálním přístupu prolíná logopedická péče celým vyučovacím procesem. Logoped reedukuje a rozvíjí všechny roviny jazykových projevů. V odpolední činnosti v internátních zařízeních navazují na práci učitelů vychovatelé, spolupracující s učiteli, pracují se žáky podle instrukcí třídních učitelů. Vychovatelé procvičují učivo, probírané v dopoledním vyučování, snaží se pokračovat v rozvoji komunikačních schopností při různých zájmových činnostech dětí. Do speciálních škol se žáci zařazují na nezbytně dlouhou dobu, po odstranění vad, poruch, nedostatků v řeči pokračují ve školní docházce ve své kmenové škole v místě bydliště. Logoped ve školských i zdravotnických organizacích musí spolupracovat při diagnostice i edukaci s ostatními odborníky psychology, pediatry, foniatry, neurology a dle individuálních potřeb s dalšími odborníky. Také u dětí a mladistvých se smyslovým, tělesným, nebo rozumovým postižením se setkáváme s NKS a je nutné jim poskytnout logopedickou péči. Logopedická péče je prováděna ve speciálních školách pro sluchově postižené, ve speciálních školách pro žáky s mentálním postižením (ve zvláštních školách je do učebních plánů zařazena řečová výchova), u jedinců s tělesným postižením ve speciálních školách pro tělesně postižené i ve stacionářích. V resortu ministerstva práce a sociálních věcí je poskytována logopedická péče jako součást komplexní rehabilitační péče v domovech pro osoby se zdravotním postižením, kde jsou umístěni těžce tělesně postižení, mentálně postižení a jedinci s kombinovanými vadami. Logopedi v domovech se snaží rozvíjet KS těžce postižených dětí a mladistvých podle jejich možností a schopností. V posledních letech jsou při práci s těžce postiženými využívány a zařazovány při rozvíjení KS formy alternativní a augmentativní komunikace (AAK). Raná péče Cílem rané péče je předcházet postižení, eliminovat nebo změnit jeho důsledky a poskytnout dítěti i rodině sociální integraci. Logoped usiluje o zlepšení komunikační kompetence dítěte a soustředí se na všeobecnou podporu řeči ve spolupráci s ostatními odborníky (lékaři, fyzioterapeuty, psychology, speciální pedagogy, sociální pracovníky). Raná péče je určena

dětem od narození po nástup do vzdělávací instituce. V případě dětí s kombinovanými vadami až do 7 let. Speciálně pedagogické centrum (SPC) SPC je školské zařízení, které je obvykle zřízeno při speciální škole. Provádí diagnostiku (psychologickou, logopedickou a speciálně-pedagogickou pro školské potřeby), poskytuje i sociální pomoc postiženým dětem; kvalifikovaně pak pomáhá dětem podle typu speciální školy (sluchově postižené, s vadami řeči, MR, ale i s vadami zraku aj.); hlavní zaměření SPC je integrace postižených dětí do běžných škol, speciálně pedagogická pomoc pedagogickým pracovníkům na mateřských a základních školách. Pokud jde o logopedickou terapii, jsou dle stávajících zákonů k této činnosti ze zákona určení kliničtí logopedové. Pokud se zapojují do této činnosti speciální pedagogové logopedi, mělo by to být pouze ve spolupráci s klinickým logopedem daného regionu. Ikona4 Pokud jste se úspěšně prokousali textem o historii, jistě již víte, kdo byl Hippokrates, Celsus, Jan Konrád Amman a další. V druhé části textu jste se mohli dočíst o speciálních třídách i školách a dalších poradenských organizacích. Ikona8 Sarasváti, Hippokrates, Jan Konrád Amman, Miloš Sovák, Logopedická společnost, rezort školství, zdravotnictví, práce a sociálních věcí, speciální třídy, speciální školy, raná péče, speciálně pedagogické centrum. Ikona7 Dvořák, J. (2001). Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopedické centrum. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Anatomie a fyziologie mluvních orgánů (ústrojí respirační, fonační, artikulační) Ikona1 Cílem této kapitoly je drobný vhled do problematiky anatomie a fyziologie mluvních orgánů. Některé oblasti jsou společné i pro surdopedii, tyto části zde však chybí, neboť text předpokládá vaši předchozí zkušenost s tímto oborem. Ikona5

Pro většinu z vás bude jistě tato kapitola pouze opakováním, protože již za sebou máte úspěšně ukončený předmět anatomie. Pokud ne, nezoufejte! A vzhůru do toho! Ikona2 Anatomie mluvních orgánů ústrojí respirační ústrojí fonační ústrojí artikulační Respirační ústrojí Primární funkcí těchto orgánů je dýchání, mluvení je až funkcí sekundární. Sekundární funkci dýchacích orgánů se musí každý učit, dítě se učí mluvit a musí se také učit způsobu dýchání při řeči. Dýchání je automatická činnost organismu, která zajišťuje dostatečnou a plynulou výměnu plynů pro všechny buňky těla. Pravidelně se střídá nádech a výdech. Při nádechu se přivádí do organismu vzduch bohatý na kyslík a výdechem se odvádí vzduch ochuzený o kyslík a bohatší o oxid uhličitý. Vlastním orgánem dýchání jsou plíce, které jsou uloženy v hrudníku. V nich dochází výměna plynů mezi krví a vnějším vzduchem. Vzduch se k plicím dostává systémem horních a dolních cest dýchacích (průdušky a průdušnice), kde se vzduch čistí, otepluje a zvlhčuje. Vlastní dýchání je kombinací aktivní svalové činnosti svalů dýchacích a pasivní funkcí elasticity plic a hrudníku. Nádech se tvoří aktivně tím, že se napínají svaly mezižeberní a jednotlivá žebra se od sebe vzdalují. Objem hrudníku se zvětšuje. Zvětšení objemu podporuje pohyb bránice, která se vyklenuje z hrudního koše vně proti dutině břišní. Na základě podtlaku se nasává do plic vzduch. Uvolněním těchto dýchacích svalů dochází k výdechu. Hlavním dýchacím svalem je bránice (podílí se na dýchání až ze 2/3). Pokud má hlavní podíl na dýchání bránice, mluvíme o břišním dýchání. Pokud má hlavní podíl na dýchání mezižeberní svalstvo, mluvíme o dýchání hrudním. Vdech a výdech se pravidelně opakuje 10 16 x za minutu. Při klidném stavu dochází k výměně asi 500 ml vzduch. Kapacita plic je u mužů 3,5 4,5 l a u žen 3 4 l. Ústrojí fonační Výdechový proud prochází průdušnicí do hrtanu, kde jsou uloženy hlasivky. Výdechový proud může procházet rozevřenými hlasivkami, hlasivky se nerozkmitají, nevzniká hlas (při artikulaci neznělých souhlásek), nebo se hlasivky přiblíží a rozkmitají, vzniká hlas. Tak se tvoří samohlásky a souhlásky znělé. Hrtan je umístěn na přední straně krku, anatomicky je součástí křížení cest polykacích a dýchacích. Plní tyto funkce: ochranou tvarem chrání dolní cesty dýchací před zaskočením části stravy ventilační nitrem hrtanu prochází vzdušný proud nádechu i výdechu fonační kmitáním hlasivek tvoří základní hrtanový hlas.

Podkladem hrtanu je chrupavčitá kostra, která obsahuje pět hlavních chrupavek. Celou přední a obě boční stěny tvoří chrupavka štítná. Na ni je zezadu kloubně připojena chrupavka prstenčitá. Ta se často přirovnává tvarem k pečetnímu prstenu, otočenému pečetítkem vzad. Na horní ploše pečetítka je symetricky umístěna dvojice chrupavek hlasivkových konévkových, k nimž se připojují vlastní hlasivky. Celé nitro hrtanu je shora (proti zaskakování potravy) chráněno chrupavkou příklopkovou. Na tento skelet se vně i uvnitř připojují svaly hrtanové. Vlastním hlasotvorným aparátem jsou vazy hlasové hlasivky. Jsou napnuty zepředu dozadu. Při dýchání jsou široce rozevřeny v tzv. ventilačním postavení. Při fonaci jsou k sobě ve střední čáře přiloženy (postavení fonační). Hlas je závislý na stavu hlasivek a jejich činnosti. Velikost, hmota, napětí a pohyblivost každé z nich a vzájemná schopnost vytvořit pevný uzávěr se projevuje na kvalitě hlasu. Ústrojí modifikační Třetí součástí systému tvorby hlasu jsou rezonanční prostory. Vlastní zvuk, který vzniká kmitáním hlasivek základní hrtanový hlas, nemá ještě charakter lidského hlasu (přirovnává sek troubení jelena, houkání sovy). Lidský charakter hlasu dává průchod rezonančními prostory. Patří sem všechny dutiny, které jsou částečně pod a hlavně nad úrovní hlasivek. Pod rovinou jsou hrudní a plicní. Nad rovinou je horní část hrtanu, hltan, dutina ústní a dutina nosní. Změnami v postavení dolní čelisti, rtů, jazyka, měkkého patra se mění velikost objemu rezonančních duti. Souhře činnosti jednotlivých mluvních orgánů při tvoření zvuků určitého jazykového systému se říká artikulace (článkování) hlásek. Funguje-li některý z mluvních orgánů jinak, než je obvyklé v systému daného jazyka, mluví se o artikulaci vadné. Pojem vadné artikulace je tedy do jisté míry relativní. Co se pokládá za vadnou artikulaci v jazyce jednom, nemusí být vadou v artikulaci jazyka druhého. Hlas má celou řadu vlastností a charakteristik: základní (fyzikální) o výška hlasu je dána délkou hlasivek o síla hlasu vliv intenzity vzdušného proudu a rezonančních dutin o barva hlasu vliv rezonančních dutin, podle barvy rozeznáváme jednotlivé lidi, každý člověk má typickou barvu hlasu o rozsah hlasu a hlasové pole rozsah od nejvyššího k nejnižšímu tónu funkční (fyziologické) o hlasové rejstříky a přechodové jevy přechody z jednoho tónu na druhý o hlasové začátky okamžik, kdy začínají hlasivky kmitat tvrdý hlas vzniká prudkým náhlým výdechovým proudem a prudkým sevřením hlasivek (při křiku, hádce, velení). Poškozuje hlasivky. dyšný mezi hlasivkami zůstává drobná štěrbina a tou uniká část vzdušného proudu. Hlas je doprovázen šelestem. měkký hlasivky jsou do střední čáry klidněji a přikládají se k sobě pozvolně. Hlas se jakoby volně vkládá do výdechu. Je k hlasivkám citlivější. o fonační doba

Ikona6a Zkuste si vzpomenout a vysvětlit jednotlivá slova uvedená v klíčových slovech na konci kapitoly. Ikona4 V této kapitole jsme si zopakovali základní přehled z oblasti anatomie, který je pro obor logopedie nutný. Seznámili jsme se s jednotlivými složkami a významem respiračního, fonačního a artikulačního ústrojí. Ikona8 Ústrojí respirační, ústrojí fonační, ústrojí artikulační, základní vlastnosti hlasu, funkční vlastnosti hlasu, výška, síla, barva, rejstřík, fonační doba. Ikona7 Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Speciálně pedagogická diagnostika logopedická Ikona1 V následujícím textu se seznámíte se metodami a principy logopedické diagnostiky. Modelem logopedického vyšetření a s pomůckami a přístroji, které jsou k tomu potřeba. Ikona2 Cílem speciálně pedagogické diagnostiky v logopedii je stanovit diagnózu, pak vypracovat terapeutický postup a stanovit prognózu. Výzkumné metody ve speciálně pedagogické diagnostice logopedické anamnéza: pozorování rozhovor experiment testy, zkoušky diagnóza: dotazník analýza průběhu činnosti a chování metoda rozhovoru analýza výtvarných aktivit

kazuistické metody komparativní metody prognóza, formulace a stanovení cílů terapie katamnéza Ikona5 Předpokládám, že většina metod je vám již dobře známa! Tak nyní se můžete pustit do nových oblastí, které se již týkají jen a pouze logopedie. Model logopedického vyšetření a) navázání kontaktu b) anamnéza (osobní, rodinná, prostředí) c) vyšetření sluchové percepce (orientační vyšetření sluchu, vyšetření fonematického sluchu (Škodová test) d) vyšetření zrakové percepce e) vyšetření percepce receptivní složky řeči (porozumění řeči) f) vyšetření expresivní složky řeči (řečové produkce) artikulace slovní zásoba (pasivní, aktivní) gramatická stavba řeči prozodické faktory řeči (melodie, přízvuk, barva) dýchání (povrchní) hlas (tichý, chraptivý) čtení, psaní, počítání muzikální schopnosti g) vyšetření motoriky jemné motoriky celkové motoriky motoriky řečových orgánů mimiky h) vyšetření laterality Pomůcky a přístroje Využití rozmanitých pomůcek a přístrojů v logopedické praxi je velmi opodstatněné a jejich význam vzrůstá z více důvodů: jako kompenzační činitel (např. log. Sonda jako mechanický prostředek kompenzující při odstraňování dyslálie motorickou neobratnost mluvidel jako motivační činitel (zejména v dětském věku) jako urychlující prostředek, pomocí kterého se zvyšuje efektivnost logopedické péče.

Jedno z nejlepších systematických třídění pomůcek a přístrojů sestavil Sovák (klasifikoval je velmi přehledně). Pomůcky a přístroje 1. stimulační hudební nástroje, zvukové hračky, bublifuky, balónky, pomůcky a hračky podněcující vydávat hlas, foukat, hovořit. 2. motivační pomůcky motivující dítě ke spolupráci a komunikaci (Lego, maňásci, loutky, dětský telefon ) 3. didaktické zde je možné zařadit větší množství cíleně připravených materiálů. Rozvíjí se a procvičuje např. výslovnost (texty, materiály k rozvíjení slovní zásoby) pro děti s SPU (dyslexie ) 4. derivační používají se k odvrácení pozornost od svého nesprávného mluvního projevu (metronom při reedukaci breptavosti) 5. podpůrné podporují logopedickou intervenci sondičky, vibrátory, špáchtle, protézky, přístroj Lee efekt, fonendoskop 6. názorné logopedické zrcadlo, indikátory S- indikátor, N indikátor, F indikátor, počítačové programy Speech Viewer 7. registrační magnetofon, videozáznamy, registrační listy, karty, záznamy 8. víceúčelové Orffovo instrumentarium 9. diagnostické obrázkové a textové materiály, záznamové listy, texty, magnetofon, hračky, zrcadlo, stopky, fonendoskop Ikona6a Projděte si text ještě jednou a zkuste se zamyslet, zda jste se zde potkali s metodou, kterou jste doposud neznali. Se kterou? Ikona4 V textu jste se seznámili s jednotlivými metodami speciálně pedagogické diagnostiky logopedické, mezi které patří metody uvedené v klíčových slovech. Metody a přístroje můžeme dělit do různých skupin podle jejich použití. Ikona8 Anamnéza, diagnóza, kazuistické metody, komparativní metody, prognóza, terapie, katamnéza; pomůcky stimulační, motivační, didaktické, derivační, podpůrní, názorné, registrační, víceúčeloví, diagnostické. Ikona7 Bytešníková, J. (2007). Rozvoj komunikačních kompetencí u dětí v předškolním věku. Brno: MU. Kejklíčková, I. (2011). Logopedie v ošetřovatelské praxi. Praha: Grada. Klenková, J. (1996). Kapitoly z logopedie. Brno: Paido. Klenková, J. (2006). Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada Publishing.

Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: MU. Kutálková, D. (2011). Budu správně mluvit: chodíme na logopedii. Praha: Grada. Lechta, V. (2003). Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Lechta, V. (2005). Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál. Neubauer, K. (2007). Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. Peutelschmiedová, A. (2005). Logopedické minimum. Olomouc: UP. Sovák, M. (1978). Elementární logopedická diagnostika, terapie a prevence. Praha: SPN. Škodová, E, & Jedlička, I. (2007). Klinická logopedie. Praha: Portál. Tomická, V. (2006). Speciálně pedagogické metody využitelné v logopedické i speciálně pedagogické praxi. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Ikona5 Další kapitola se bude zabývat fonetikou. Někteří z vás se již s tímto oborem potkali během základní či střední školy. Chvilku si odpočiňte, protáhněte ztuhlé tělo a směle dál! Fonetika Ikona1 Kapitola vás seznámí s vědním oborem fonetika a předmětem jeho výzkumu. Bude se hlouběji zabývat všemi hláskami v českém jazyce a fyziologickým tvořením samohlásek a souhlásek. Ikona2 Fonetika (název z řeckého fóné hlas, zvuk lidské řeči) je nauka o zvukové stránce lidské řeči a o její funkci při mluvení. Fonetika se zabývá tvořením hlásek, jejich vnímáním a jejich užitím ve zvukové stavbě jazyka. Všímá si nejen základních jednotek řeči (hlásek), ale také vyšších zvukových jednotek (slabik, slov), i jejich změn v souvislé řeči. Taktéž si všímá zvukových úprav řeči různými modulačními faktory (melodie, tempo, přízvuk, barva hlasu). Fonetika zkoumá zvuky lidské řeči z hlediska: a) jejich tvoření (artikulace) b) jejich akustických vlastností c) jejich realizace v dorozumívacím procesu. ad a) Fonetický rozbor artikulace jednotlivých hlásek ukazuje, jak pracují jednotlivé části mluvních orgánů zjišťuje funkci hlasivek při tvoření hlásek, postavení rtů, vzdálenost čelistí, účast zubů a tvrdého patra ve styku s různé postaveným jazykem, činnost měkkého patra. ad b) Při artikulaci vzniká řada různých zvuků, které se liší svou akustickou podstatou, podle níž pak je navzájem rozlišujeme. Mají totiž různé trvání a různou barvu. Šeptáme-li české samohlásky v řadě u o a e i, můžeme postřehnout jejich charakteristické tóny, které jsou jejich podstatou, jejich formanty (které je vytvářejí ). Podobně je tomu i u souhlásek

ad c) Z nesčetných možností tvoření zvuků je jich však využit v jednotlivých jazycích jen omezený počet, 30 až 40. Při rozboru zvukové struktury konkrétního jazyka se tu pak fonetika stýká s fonologií jazykový vědní obor, který studuje soustavu zvukových prostředků jazyka a jeho systém fonémů, zkoumá funkce hlásek, jejich schopnost rozlišovat slova svou přítomností či záměnou. Např. s a z jsou v češtině samostatné fonémy, jejich záměnou se mění smysl slova (kosa x koza). Aplikace fonetických poznatků na jazykovou praxi uživatelů spisovného jazyka se nazývá ortofonie. Je to nauka o spisovné výslovnosti jednotlivých hlásek a je součástí ortoepie (souhrn obecně platných zásad a pravidel výslovnosti spisovného jazyka), což je soubor norem, které vymezují spisovný standard pro mluvní praxi probíhající na bázi mluvené spisovné češtiny (hovorové). Dítě se ve svém vývoji musí naučit vybírat ze zvuků lidské řeči právě ty, které mají v systému mateřského jazyka fonologickou platnost, vyvíjí se jeho fonematický sluch. Tak dítě vycítí velmi brzy rozdíl mezi souhláskami znělými a neznělými (ten x den), později rozdíl mezi t a k (tam x kam) a mezi l a r (líhá x rýha), i když ke správné realizaci těchto fonémů dojde až později. (Např. napodobíme-li dětskou výslovnost: Dítě místo jména pejska Erda vyslovuje Elda, dospělý zopakuje: To je Elda, dítě, pokud má již vyvinutý fonematický sluch, odpovídá slovy: To není Elda, to je Elda! ). Při analýze dětských mluvních projevů musíme přihlížet k hledisku fonologickému i hledisku fonetickému. Nebude-li mít dítě ještě vyvinut fonematický sluch, těžko může realizovat správně jednotlivé fonémy. Dělení hlásek V této části našeho textu podáme stručný popis funkce artikulačních orgánů při správném tvoření českých hlásek. Hlásky se dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Ohnesorg definoval hlavní rozdíl mezi nimi z hlediska: artikulačního při samohláskách prochází výdechový proud rezonančními dutinami volně, při některých samohláskách více, při některých méně. Při souhláskách musí překonávat nějakou překážku. Při samohláskách jsou ústa více nebo méně otevřena, při souhláskách přivřena nebo zavřena. akustického tento rozdíl vyplývá ze způsobu artikulace. Je-li dutina ústní volná, mají rezonance v ní vznikající ráz tónů, překonává-li výdechový proud na své cestě nějakou překážku, vznikají výbuchové nebo třecí šumy. Z akustického hlediska charakteristický rys vokálů tónovost, konsonantů šumivost. Někdy je při artikulaci zapojena rezonance dutiny nosní, vznikají hlásky nosové (v češtině m, n, ň). Zapojení nosní rezonance se uskuteční povolením měkkého patra, čímž se uvolní cesta výdechového proudu i dutinou nosní. Naopak nadzdvižením měkkého patra se průchod výdechového proudu dutinou nosní uzavírá a k nosové rezonanci nedochází. Systém českých samohlásek je tvořen pěti samohláskami (jedna z nich má dva grafémy: i a y). Při artikulaci prochází výdechový proud dutinou ústní v podstatě volně, nenaráží na překážku. Samohlásky se po stránce zvukové charakterizují poměrem rezonančních tónů dutiny ústní a dutiny hrdelní. Tyto resonanční tóny formují zvuk hlásky, proto se nazývají formanty (hláskové charakteristiky). Podle postavení jazyka při jejich tvoření se dá znázornit na tzv. vokalickém trojúhelníku.

Obr. 1. Vokalický trojúhelník samohlásek Vychází se z artikulace a, (je možno ji považovat za polohu neutrální, základní). Jazyk je při ní nejníže při spodině dutiny ústní, dutina ústní je volná. Ústa jsou otevřena více než při ostatních samohláskách. Při artikulaci e se jazyk posunuje kupředu a zdvihá se k patru, dutina ústní se zmenší, zvětší se dutina hrdelní, jazyk se po stranách tiskne k patru a rty se roztahují do stran (zaostřují se). Při dalším zmenšování dutiny ústní, kdy se jazyk posune nejvíce nahoru a vpřed vzniká i. Proto samohlásky e a i jsou označovány jako samohlásky přední. Stažením jazyka vzad a vzhůru, zvětšuje se dutina ústní vpředu, rty se zaokrouhlují, vzniká hláska o, nejvíce je jazyk vzadu zdvižen při u. Samohlásky o a u, jsou označovány za samohlásky zadní. Diftongy (dvojhlásky) těsné spojení dvou samohlásek v jedné slabice. Jsou tři: ou (vezou, ouško), ve slovech přejatých au (auto), eu (neuróza, pneumatika). Při výslovnosti dvojhlásky je pohyb čelisti, rtů a jazyka při výslovnosti jedné samohlásky plynule nahrazen postavením mluvidel, které odpovídá výslovnosti druhé samohlásky. Českých souhlásek (konsonant) je 25. Souhlásky můžeme třídit z hledisek: Podle toho, zní-li při realizaci hlas či ne, je dělíme na znělé (hlasné) a neznělé (nehlasné). Páry souhlásek rozlišené tímto artikulačním rysem se nazývají souhlásky párové a porušení tohoto protikladu bychom nepříjemně pociťovali, protože tento rozdíl má fonologickou platnost (pil x bil). Souhlásky, které nemají svůj neznělý protějšek, jsou nepárové. V Českém jazyce jsou nepárové souhlásky nosové m, n, ň, dále např. l, r, j. Artikulační rozdíl mezi znělými a neznělými souhláskami není jen v účasti nebo v neúčasti hlasu při jejich tvoření. Neznělé hlásky se tvoří s větší energií, jsou napjatější. Podle toho je můžeme rozeznat i při šepotu, kdy znělé hlásky nejsou provázeny zněním hlasu. Vývoj protikladu znělá x neznělá hláska v dětské řeči probíhá tak, že se ustavuje dříve realizace souhlásek neznělých. U souhlásek se na rozdíl od samohlásek při jejich tvoření nastavuje výdechovému proudu překážka, kterou musí výdechový proud překonat. České souhlásky se dělí: podle způsobu artikulace:

o Na určitý okamžik vznikne úplný závěr (okluze), který je pak prudce zrušen, slyšíme jakýsi výbuch (explozi). Souhlásky takto tvořené nazýváme závěrové (okluzívy), nebo podle sluchového dojmu výbuchové (explozívy). o K závěrovým souhláskám se přiřaďují souhlásky nosové, neboť při nich sice dochází k závěru dutiny ústní, ale část výdechového proudu prochází dutinou nosní. o Někdy překážka pro výdechový proud není úplná, průchod se jen zúží úzkou štěrbinou (konstrikcí), kudy se výdechový proud tře. Hlásky takto tvořené se nazývají úžinové (konstriktivy), podle sluchového dojmu třené (frikativy). o Souhlásky, které obsahují v první artikulační fázi prvek závěrový a v druhé fázi úžinový jsou souhlásky polozávěrové (semiokluzívy), podle sluchového dojmu polotřené (afrikáty). Souhlásky můžeme dále třídit podle toho, kterými částmi mluvidel jsou tvořeny: čistě ústní, nosové, retné, jazyčné, hlasivkové. Kromě obouretných a hlasivkových je aktivní jazyk, který se přibližuje hrotem, hřbetem a kořenem k různým místům paterní klenby. podle místa artikulace se souhlásky dělí na: o Obouretné (bilabiální), tvořené oběma rty: p, b, m o Retozubné (labiodentální), tvořené překážkou, kterou vytvořil spodní ret a horní řezáky: f, v o Dásňové (alveolární) vznikají překážkou, kterou výdechovému proudu tvoří hrot jazyka na horní dásni, zde můžeme ještě rozlišit o Souhlásky předodásňové (prealveolární), označované také jako zubodásňové (alveodentální): t, d, n, d, s, z, l, r, ř o Souhlásky zadodásňové (postalveolární): č, š, ž o Tvrdopatrové (palatální, předopatrové), tvořené přiblížením hřbetu jazyka k tvrdému patru (palatu), které jsou pro sluchový dojem nazývané měkké:ť, ď, ť, j o Měkkopatrové (velární, zadopatrové), souhlásky tvořené na měkkém patře (velu): k, g, ch o Hrtanové (laryngální), přímo v hrtanu (laryngu) je tvořena hláska h, laryngálním zvukem je také hlasivková explozíva (ráz, tvrdý hlasový začátek). Různé varianty (odstíny) hlásek: Zadopatrové n se vyskytuje vždy, následuje-li po n souhláska k nebo g, např banka, angrešt dz a dž vznikají, následuje-li po c nebo č znělá párová souhláska, např. leckdo (ledzgdo), léčba (lédžba), ř neznělé ř, tj. ř v sousedství neznělé souhlásky nebo na konci slova, např. tři, řka, vař znělé ch, které se realizuje před následující párovou znělou souhláskou, např. abych byl, hoch donesl. Ikona6a