MÁJ Romantický příběh o nešťastné lásce s úvahami o snu, věčnosti a pozemském životě, o smutku nad uplývajícím časem, oslava krásy české přírody. Autor: KAREL HYNEK MÁCHA (1810-1836), největší osobnost české romantické literatury; básník, prozaik, dramatik a ochotnický herec, velký turista - tak jako kaţdý romantik; miloval především gotické hrady a ruiny. Studoval právnickou fakultu, zaměstnán byl jako advokátní koncipient v Litoměřicích (kam docházel z Prahy pěšky); tam také zemřel na infekční cholerínu v den, kdy měl mít svatbu s Lori Šonkovou, matkou právě narozeného Máchova syna Ludvíka. V Litoměřicích byl také pohřben; na podzim r. 1938 po připojení Litoměřic k hitlerovskému Německu a v květnu 1939 uloţeny na Vyšehradský hřbitov. Českou literární obrozeneckou elitou byl povaţován za českého Byrona, a proto odmítán. Máj vydal vlastním nákladem v roce 1836. Jeho básnického génia pochopila aţ následující generace májovců. V pozdějších letech na něho navazovali největší čeští básníci (K. Hlaváček důrazem na eufonii, O. Březina, J. Hora, V. Holan, F. Halas, J. Seifert akcentem na rozměr kosmický a plynutí času, surrealisté jako V. Nezval aj. obdivovali jeho obraznost a snovost, V. Holan a F. Hrubín navazovali na jeho veršované lyrickoepické povídky...).
Ţánr: veršovaná lyrickoepická povídka, romantický (byronský) epos; mísí se tu všechny tři základní literární ţánry s dominantou ţánru lyrického. Kompozice: vnější kompozice je asymetrická; podobně jako hudební skladba střídá čtyři nestejně dlouhé zpěvy, mezi něţ jsou vloţena intermezza (mezihry); před celou skladbu je po úvodním věnování vlastenci horlivému Hynkovi Kommovi", který byl moţná jako pekař i obchodním partnerem Máchova otce, předřazena jako jakási předehra veršovaná vlastenecká dedikace. Vlastní Máj má více neţ osm set veršů, ze zpěvů je nejdelší druhý, nejkratší poslední. Intermezza jsou umístěna mezi druhý a třetí zpěv (I. intermezzo) a na závěr dějové části skladby, po popravě hrdiny - po třetím zpěvu (II. intermezzo). Základním principem kompozice vnitřní, jeţ je uplatněna při řazení jednotlivých částí skladby, jednotlivých témat, motivů i jazykových prostředků, je pro romantismus typický kontrast. Pozornému čtenáři neunikne - protiklad (či nepoměr) převaţujícího lyrična a méně exponováno do epična (děj s výjimkou hrdinovy popravy je málo zřetelný, jen fragmentárně se dozvídáme o tom, co se vlastně stalo předtím, neţ se setkáme s hlavním epickým hrdinou ve vězení a potom na popravišti; tento děj není ani nijak originální, ba je spíše triviální a pro romantickou literaturu zcela běţný); - dále kontrast mezi monologickou (opět převaţující) a dialogickou výpovědí (na dialogu je vystavěna jen umělecky málo významná dedikace, jeţ je zveršována konvenčním stylem vlastenecké obrozenecké sborové písně čtyřstopým
trochejem, zatímco v ostatních verších dominuje rytmus jambický); také tematicky a obrazově se dedikace výrazně odlišuje od celé skladby, jeţ tolik pobouřila českou obrozeneckou intelektuální elitu; dialogickou výstavbu má ještě I. intermezzo a s krátkým dialogem se setkáme uţ jen v závěru 1. zpěvu); nepřehlédnutelný je kontrast v rovině tematické, kde jsou proti sobě postaveny pasáţe, v nichţ je líčena krása rozkvetlé, k ţivotu se probouzející májové přírody, a zmar, zánik mladého ţivota (mladých ţivotů dvou milenců, do jejichţ ţivotů zasáhl krutý osud); exponován je také protiklad mezi časem cyklickým, věčným koloběhem stále se probouzející a ohroţující se přírody na jedné straně a na druhé straně konečností lidského ţivota, zřícením se do propasti nicoty po opuštění tohoto světa, nemoţností návratu do času navţdy ztraceného dětství a také bezperspektivnosti budoucího času pozemského, jak o tom vypovídají závěrečné verše básně; do protikladu je postavena v Máji i touha po čisté lásce a její znetvořená reálná podoba (svedená Jarmila, anjel padlý"); kontrastně proti sobě působí i city (převaţují emoce elegické, ale také opojení krásou barevné májové přírody a přímo adorační emocionální vztah k zemi) a metafyzické myšlení, uvaţování o smyslu lidského ţivota, při němţ hledí hrdina tváří v tvář smrti do propasti nicoty a prázdnoty; antiteticky jsou propojovány i jazykové prostředky; oblíbeným tropem byl oxymoron (viz hlavně ukázku ze 3. zpěvu). Postavy Protoţe Máj je lyricko-epická báseň s důrazem na sloţku lyrickou, je hlavním hrdinou této rozsáhlé básnické skladby
lyrický subjekt, který značně překračuje rámec postavy vězně Viléma, o jehoţ minulosti se dozvídáme jen torzovitě, ţe zabil svého soka v lásce (aniţ v něm poznal svého otce), byl jako otcovrah a také jako loupeţník (Mácha ho pojmenoval strašný lesů pán") uvrţen do vězení a popraven. Z básně se dozvídáme, ţe tento lyrický subjekt má velmi vřelý vztah k přírodě. Slavné jsou Máchovy verše z 3. zpěvu, v nichţ se lyrický hrdina, resp. Vilém před svou popravou vyznává z lásky k zemi (ukázku viz níţe). Neméně slavné jsou jeho monology ve vězení, v nichţ odhaluje své nitro, úzkostné stavy, hrůzu z času, resp, bezčasí, do něhoţ se propadne po své smrti; jeho metafyzické reflexe a existenciální rozrušení (viz ukázku při charakteristice 2. zpěvu). Tento lyrický subjekt zásadním způsobem ovlivňuje chování, cítění, myšlení postavy, kterou autor v epické části své velké básně pojmenoval Vilém a určil mu v ději úlohu zhrzeného milence, otcovraha a loupeţníka (coţ je typický hrdina romantické literatury). V závěru skladby, ve 4. zpěvu, se s tímto lyrickým subjektem a epickým hrdinou v jedné osobě ztotožní samotný autor. Mácha tu dokonce opakuje i některé verše z předcházejících zpěvů a v úplném závěru spojuje i své jméno s oběma postavami epické roviny textu: Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!
1. zpěv Charakteristika zpěvů a intermezz v ukázkách: Nejlépe odpovídá tomu, jak autor vyloţil smysl a charakter svého Máje: Následující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosazení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Housku a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují. - Ostatních co se oučelu dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí.
Je ovšem zřejmé, ţe krajina Máje je především básnickou vizí. Kromě míst, která autor výslovně určil, jsou tu dozajista obsaţeny i obrazy z jeho četných cest, jeţ Mácha rád podnikal sám i s přáteli po českých krajích a hradech, ale i po Rakousku a Itálii. Slova hora a jezero patří vedle slovesa být, substantiv vězeň, čas a láska a adjektiva bílý k nejfrekventovanějším slovům Máje. Při líčení krajiny se Mácha projevuje jako malíř s bohatě odstíněnou paletou barev: Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lilie vodní zakvétá nad temné modro, tak se čile - kde jezero se v hory níží - po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lilie květ, bílá se plachta větrem houpá. Stihlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. Pokud jde o skromný děj, jsme zde svědky tragédie milostného vztahu mezi Vilémem a Jarmilou. Po sdělení posla, ţe Vilém je ve vězení za vraţdu svého otce, Jarmilina svůdce, spáchá Jarmila sebevraţdu:
Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: Jarmilo!" V hlubinách vody: Jarmilo! Jarmilo!!" Závěrečné čtyřverší je výrazem romantické ironie: Je pozdní večer - první máj - večerní máj - je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!" 2. zpěv Tento zpěv je nejdelším a nejfilozofičtějším zpěvem celé skladby. Z vězňových vzpomínek se dozvídáme podstatu jeho milostné tragédie, poodhalen je tu i napjatý vztah otce a syna a loupeţnická minulost Vilémova: Sok - otec můj! vrah - jeho syn, on svůdce dívky mojí! - Neznámý mně. - Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! - V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? - Věčně - čas -"
Vězeň nejen vzpomíná, ale i uvaţuje o svém minulém ţivotě a o ţivotě, smrti a posmrtném ţivotě vůbec. Zde se Mácha nejvíce dostal do rozporu s obrozeneckým modelem literatury a také s tehdejším všeobecně rozšířeným a přijímaným náboţenským názorem na téma ţivota, smrtí a toho, co nás čeká poté, kdy opustíme tento svět. Mácha dokázal odváţně (pobuřujícím způsobem) pohledět do jícnu posmrtné nicoty: Jak dlouhá noc - jak dlouhá noc - Však delší mně nastává. - Pryč, myšlenko!" - A hrůzy moc myšlenku překonává. - Hluboké ticho. - Kapky hlas svým pádem opět měří čas.
Temnější noc! - Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí - tam - jen pustý stán, tam žádný - žádný - žádný svit, pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl - vše bez konce - tam není chvil, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá.- Tam žádný - žádný - žádný cíl - bez konce dál - bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé - nade mnou a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. - Bez konce ticho - žádný hlas - bez konce místo - noc - i čas - To smrtelný je mysle sen, toi, co se nic" nazývá. Se situací vězně koresponduje i pád hvězdy s nebes výše a odměřování času padáním kapek vody ve vězeňské cele: Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda, siný svit; padá v neskončené říše, padá věčně v věčný byt. Kdy dopadne konce svého?" Nikdy - nikde - žádný cíl. Hluboké ticho. - Kapky hlas svým pádem opět měří čas.
Intermezzo I. Půlnoc Krajina, sbor duchů, ţivočichové i čas se chystají přijmout a přivítat tělo strašného lesů pána", vystrojit mu slavný pohřeb": buď mezi námi - vítej nám". Žáby z bažiny My odbudem pohřební zpěv." Vichr po jezeru Pohřební hudbu vichr má." Měsíc v zenitu Já bílý příkrov k tomu dám." Mlha po horách Já truchloroušky obstarám." Noc Já černá roucha doručím." Hory vkolo krajiny Roucha i roušky dejte nám." Padající rosa A já vám slzy zapůjčím." Suchopar Pak já rozduji vonný dým." Zapadající mračno Já rakev deštěm pokropím." Padající květ Já k tomu věnce uviji." Lehké větry My na rakev je donesem." Svatojánské mušky My drobné svíce ponesem." Bouře zhluboka
Já zvonů dutý vzbudím hlas." Krtek pod zemí Já zatím hrob mu vyryji." Čas Náhrobkem já ho přikryji."
3. zpěv Zpěv je zarámován verši, v nichţ je opět s velkou barevnou intenzitou vylíčeno májové ráno, k ţivotu se probouzející jarní příroda, a verši, v nichţ je v kaskádě oxymórových obrazů vyjádřen elegický stesk nad navţdy uprchlým krásným věkem dětství: Nad temné hory různý den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol - lehká co mlha - bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; Ledvaže však nad modré temno hor brunátné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Ó krásný - krásný věk! Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoťjeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takt jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. Tento zpěv je epicky nejdramatičtější, neboť je v něm vylíčena Vilémova poprava a jeho oslava země, jediné jistoty a nepomíjivé hodnoty (opět ovšem třeba brát v úvahu romantickou ironii a elegii): Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko - v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast'jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!"
Intermezzo II Je kratší neţ intermezzo I. Příroda neguje pocit nicoty, v personifikovaných obrazech soucítí s popraveným Vilémem: Zachvěly se lesy dálné, ozvaly se nářky valné: Pán náš zhynul! zhynul!! zhynul!!!"
4. zpěv Tento zpěv je jakýmsi dozpěvem k tragické události, která se stala před sedmi lety a byla vylíčena v předcházejících zpěvech a intermezzech. Po tomto čase se vrací na místa Vilémovy popravy sám autor a psychologicky, myšlenkově i verbálně se takřka ztotoţňuje s hrdinou své básně. Opakuje i řadu veršů z předcházejících tří zpěvů. Zvláště pak v závěru týmiţ básnickými obrazy, jimiţ postihl lyrický a epický hrdina tří zpěvů svůj uprchlý čas dětství, charakterizuje také svou báseň a čas jinošský: v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Nynější ale čas jinošství mého je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Závěr básně představuje lyrického hrdinu romantické literatury: elegického poutníka, touţícího po lásce, jeţ nebude ovšem nikdy naplněna: Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy - ach, nikdy! To budoucí život můj. kdo srdci takému útěchy jaké dá? Bez konce láska je!' Zklamánať láska má!
Závěrečným čtyřverším se uzavře kruh tragické lásky uprostřed májové přírody. Ztotoţnění autora a postav jeho veršované lyrickoepické povídky je dovršeno: Je pozdní večer - první máj - večerní máj - je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!" Umělecká výstavba - jazyk Pro Máchovu obraznost je velmi charakteristické metaforické propojování velmi vzdálených představ majících formálně podobu přirovnání; ty porovnávané představy jsou tak neobvyklé, ţe jejich srovnávací znak je značně nezřetelný; Mácha rád propojuje slova abstraktní a konkrétní-viz výše uvedený citát veršů sloţených z výrazných oxymór. Pro Máchův Máj je obzvlášť příznačná eufonie, vědomé i podvědomé uţití slov, v nichţ se více či méně (spíše více) pravidelně střídají stejné či podobné hlásky. Podle J. Mukařovského je například prvních dvacet pět veršů z počátku 1. zpěvu zvukově zbarveno vlivem slova láska, a to tak, že se několikrát v různých gramatických tvarech opakuje jmenované slovo samo, a mnohokrát - v jiných slovech hlásky, z nichž se skládá ( l - a - sk)":
Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. Ouplné lůny krásná tvář - tak bledě jasná jasně bledá, jak milence milenka hledá - Jsou-li pro 1. zpěv charakteristická četná slova, v nichţ je častá samohláska a, pro 3. zpěv to jsou slova, v nichţ je hojně zastoupena samohláska o (viz například klíčová slova jako kolébka, popravčí kolo apod.): Ted'z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk - leč znovu počne zas, a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašný lesů pán!"
Z lexikálního hlediska jsou pro Máj příznačné sugestivní složeniny: temnorudý (požár hoří), dalekosáhlý (běh), pustopustá (temná noc), truchlorouška Základním metrickým rozměrem Máje je pětistopý jamb; druhým šestistopý jamb s césurou (předělem) uprostřed (alexandrin) ve 3. a 4. zpěvu; v 2. zpěvu i v II. intermezzu uţil Mácha také čtyřstopých trochejů; jinde střídá i třístopé čtyřstopé jamby. Pro Máchův alexandrin je příznačné přenášení signálů jambické vzestupnosti na konec veršů či poloveršů: zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy cit, zašlé bludice pout, mrtvé milenky cit...