NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

of 17 Pl.ÚS 5/95 ze dne 08.11.1995 6/1996 Sb. N 74/4 SbNU 205 Kauza Uhl - úprava dvojího státního obanství - nabývání a pozbývání státního obanství R eská republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky USSvPaP Svoboda pohybu a pobytu USRnpPS Rovnoprávnost a záruky v zákl. právech a svob. Pl. ÚS 5/95 > 1. lánek 12 odst. 2 Ústavy reaguje zejména na instituci odntí státního obanství z doby ped listopadem 1989 a snaží se ústavn právní úpravou takovému zásahu do práv obana zabránit. Úelem ústavního píkazu zakotveného v lánku 12 odst. 2 Ústavy tedy bylo a je vylouení možnosti, aby zákonodárce vytvoil takovou právní úpravu, která by zbavení státního obanství koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání obana. tato koncepce je pln v souladu s myšlenkou lánku 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí být svévoln zbaven své státní píslušnosti. V souzené vci však napadený 17 zákona. 40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže pedpokládá, že oban vyvinul vlastní iniciativu cizí státní obanství získat. Z tohoto hlediska nejde u obana o zbavení státního obanství, nýbrž o ztrátu státního obanství získáním obanství jiného státu. Z toho je patrno, že smysl lánku 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný než dovozuje stžovatel. Pokud by byla jeho interpretace lánku 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s 17 citovaného zákona - správná, znamenalo by to ve svých dsledcích, že Ústava zakazuje zákonodárci, aby vylouil existenci dvojího i vícenásobného státního obanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela absurdní, nebo by omezoval právo suverénního státu elit bipolitismu a byl by v rozporu s platnými i s pipravovanými mezinárodními smlouvami v souasné demokratické Evrop. Ústavní soud považuje za podstatné, že k nabytí cizího státního obanství podle 17 cit. zákona dochází vlastním projevem vle obana a že zákonným následkem takového projevu vle je ztráta státního obanství eské republiky. Jestliže tedy oban projevil vli nabýt na vlastní žádost cizí státní obanství, musel si být vzhledem k jasnému a kategorickému znní napadeného zákonného ustanovení - tedy pedpisu obecn závazného - vdom toho, že de lege lata pozbude státní obanství eské republiky, jakmile získá státní obanství cizího státu. 2. lánek 12 odst. 2 Ústavy na stran jedné a lánek 12 odst. 1 Ústavy a 17 zákona. 40/1993 na stran druhé používají odlišných termín ("zbavení" státního obanství" "pozbytí" státního obanství). Tento terminologický rozdíl naznauje úmysl zákonodárce odlišit dv kvalitativn rzné situace. Uvedený zámr lze dovodit zejména porovnáním obou odstavc lánku 12 Ústavy. (lánek 12 odst. 1 praví, že nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky stanoví zákon. lánek 12 odst. 2

of 17 stanoví, že nikdo nemže být proti své vli zbaven státního obanství.) Je totiž stží myslitelné, že by ústavodárce v jediném ustanovení použil dva rzné termíny, pokud by tím nechtl vyvolat odlišné právní následky a ešit tak situace nikoli stejné, nýbrž rzné. 3. V mezinárodním i v domácím právu se prosadil výklad, podle nhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásad nejsou chránny samy o sob, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaruuje ústavní zákon i mezinárodní smlouva ve smyslu l. 10 Ústavy. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jiné sociální hodnot. Porušení principu rovnosti tedy pedpokládá vztah k jiným základním právm a tím i intenzitu, která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995 sp. zn. PI. ÚS 4/95). 4. Rovnost jako ústavnprávní instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitásky. To vyslovil v rozhodnutí. 11/1992 Sbírky usnesení a nález již Ústavní soud SFR. Uvedl, že "je vcí státu, aby v zájmu zajištní svých funkcí rozhodl, že urité skupin poskytne mén výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovoln. V souzené vci však zakotvením napadeného ustanovení 17 do zákona. 40/1993 Sb. k libovolnému postupu nedošlo. eský právní ád právem rozlišuje mezi státními obany R a mezi obany dívjšími, kteí projevili vli stát se obany jiného státu, by podle platného zákona eské republiky vdli, že nabytím cizího státního obanství na vlastní žádost pozbývají státní obanství eské republiky. V tchto pípadech šlo o uvdomlé jednání dosavadních oban republiky a pokud platné právo v nkterých aspektech iní rozdíl mezi právním postavením obana eské republiky a obana jiného státu (bývalého obana R), pak jde o nerovnost akceptovatelnou a o právní stav, který nemá diskriminaní povahu. 5. Naše souasná právní úprava vychází ze zásady jediného výluného státního obanství. Nelze akceptovat kategorické a obecn formulované tvrzení stžovatele, že žádný právní pedpis eské republiky ani její ústavní poádek neobsahují princip zákazu dvojího státního obanství, které prý naopak výslovn pipouštjí. 6. V oblasti mezinárodnprávní je bipolitismus obecn považován za jev nežádoucí. Obecnou praxi stát lze charakterizovat tak, že a) osoba s nkolikerým státním obanstvím se nemže odvolávat na své jiné státní obanství v pomru ke státu, jehož je rovnž obanem; b) tetí stát má osobou s nkolikerým státním obanstvím pokládat za obana pouze jednoho státu, a to podle vlastní volby. Snaha o vylouení bipolitismu je zejmá i z dvoustranných Úmluv, jež v minulosti uzavela eskoslovenská republika (pop. nkdejší SSR) s nkterými sousedními státy, konkrétn se SSSR, Maarskem a Polskem. 7. Právní úprava zániku státního obanství eské republiky je v plném souladu s tendencí souasné moderní demokratické Evropy. V tomto smru je významná zejména Dohoda o omezení pípad nkolikanásobné státní píslušnosti a o služb v ozbrojených silách v pípad nkolikanásobné státní píslušnosti ze dne 6. kvtna 1963. Ta stanoví v lánku 1 odstavci 1, že zletilé osoby, mající státní píslušnost smluvní strany, které získají projevem vlastní svobodné vle, naturalizací, opcí nebo znovunabytím státní

of 17 píslušnost jiné strany, ztratí svoji dívjší státní píslušnost. Nejsou oprávnny ponechat si svoji dívjší státní píslušnost. Obdobná úprava se týká i osob nezletilých. eská republika sice dosud signatáem této Dohody není, le sama její existence zeteln naznauje tendenci lenských stát Rady Evropy. Ani pipravovaná Evropská úmluva o státním obanství a vojenské povinnosti v pípad vícenásobného státního obanství neznamená prlom do princip dosud platné - by nikoli pro eskou republiku - Dohody z 6. 5. 1963. Úpravu srovnatelnou s ustanovením 17 zákona. 40/1993 Sb. lze nalézt i v ad jiných zemí Evropy. Jde nap. o Rakousko, Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemí. < Ústavní soud eské republiky rozhodl ve vci navrhovatele Ing. P. U. o návrhu na zrušení ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky, podaného spolu s ústavní stížností proti rozsudku Mstského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994,.j. 38 Ca 4/94-13, t a k t o : Návrh se z a m í t á. O d v o d n n í Navrhovatel - stžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Mstského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994,.j. 38 Ca 4/94-13, jímž byla zamítnuta jeho žaloba se žádostí o pezkoumání rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitní správy ze dne 11. 8. 1994,.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního úadu v Praze 2 ze dne 6. 6. 1994,.j. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo ureno, že podle ustanovení 13 písm. c) a 17 zákona. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky, nelze stžovateli vydat osvdení o státním obanství eské republiky. Souasn stžovatel podal také návrh na zrušení ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb., (jehož aplikace vedla k citovanému rozhodnutí Mstského soudu v Praze), podle nhož státní oban eské republiky pozbývá státní obanství eské republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní obanství s výjimkou, kdy cizí státní obanství získal v souvislosti s uzavením manželství nebo narozením. Stžovatel uvedl, že podle ustanovení 3 zákona Národní rady Slovenské republiky. 40/1993 Zb. získal dnem 30. 6. 1993 volbou státní obanství Slovenské republiky. Poté požádal Obvodní úad pro Prahu 2 o vystavení osvdení o státním obanství eské republiky a výslovn uvedl, že jako oban eské republiky získal volbou dne 30. 6. 1993 slovenské státní obanství. Zdraznil, že projevil vli pouze k získání i slovenské píslušnosti, neprojevil však vli pozbýt obanství eské. Obvodní úad v Praze 2, odbor vnitní správy, rozhodl dne 6. 6. 1994 pod.j. 606/4-2571/94, že podle 13 písm. c) a 17 zákona. 40/1993 Sb. osvdení o státním obanství eské republiky nelze vydat. V odvodnní svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že pozbytí státního obanství eské republiky je vázáno podle ustanovení 13 písm. c) a 17 zákona. 40/1993 Sb. na nabytí cizího Pl. ÚS 5/95 státního obanství s výjimkou v zákon uvedených pípad. Forma, jakou žadatel projevil vli získat cizí obanství, není rozhodující. Proti tomuto rozhodnutí podal stžovatel (navrhovatel) odvolání, které odbor vnitní správy Magistrátu hl. m. Prahy

of 17 rozhodnutím ze dne 11. 8. 1994,.j. MHMP 70 379/OVS 1176/1994, zamítl a rozhodnutí správního orgánu 1. stupn potvrdil z dvod, které uvedl obvodní úad. Dodal ješt, že žadatel nebyl zbaven státního obanství eské republiky aktem státního orgánu ve smyslu l. 12 odst. 2 Ústavy. Stžovatel podal v zákonné lht proti tomuto rozhodnutí správní žalobu podle 247 a násl. o.s.. Poukázal na znní l. 12 odst. 2 Ústavy eské republiky, podle nhož nikdo nemže být proti své vli zbaven státního obanství, a prohlásil, že on sám vli smující k pozbytí státního obanství eské republiky nikdy neprojevil. Rozsudkem Mstského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994,.j. 38 Ca 4/94-13, byla uvedená žaloba zamítnuta. Mstský soud považoval za nepochybné, že žalobce jako státní oban eské republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle 3 zákona Národní rady Slovenské republiky. 40/1993 Zb., o státním obanství Slovenské republiky, slovenské státní obanství a tímto dnem také státní obanství Slovenské republiky nabyl. V takovém pípad není rozhodné, zda souasn projevil vli pozbýt státní obanství eské republiky, nebo s nabytím cizího státního obanství zákon. 40/1993 Sb. spojuje bez dalšího pozbytí státního obanství eské republiky (vyjma taxativn uvedených pípad) a tchto dsledk si ml být žalobce vdom. I když zákon Národní rady Slovenské republiky. 40/1993 Zb. rozlišuje volbu státního obanství Slovenské republiky a udlení tohoto obanství na základ žádosti, je teba vycházet z toho, že k nabytí cizího státního obanství došlo na základ vlastního projevu vle žalobce. Za takový projev vle nelze pokládat pouze žádost o udlení státního obanství Slovenské republiky, ale i volbu tohoto státního obanství. Je nutno vzít zetel i na skutenost, že možnost volby se vztahovala pouze na bývalé obany eské a Slovenské Federativní Republiky, kteí nebyli k 31. prosinci 1992 státními obany Slovenské republiky. Jedná se tedy o specifický zpsob nabytí státního obanství Slovenské republiky a z toho, že tento zpsob není výslovn uveden v ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb., nelze dovodit, že v takovém pípad k pozbytí státního obanství nedochází. Z tchto dvod ml soud za to, že ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. není v rozporu s lánkem 12 Ústavy, nebo nabytí cizího státního obanství, s výjimkou taxativn uvedených pípad, je spojeno s projevem vle, a proto nelze konstatovat, že státní oban eské republiky je v takovém pípad zbavován obanství eské republiky proti své vli. Stžovatel napadl mimo jiné závr Mstského soudu v Praze, že ust. 17 zák. NR. 40/1993 Sb. neodporuje - ani pi interpretaci použité správními orgány prvního a druhého stupn - lánku 12 odst. 2 Ústavy. Tento závr soud opírá o tvrzení, že státní obanství R pozbývá každý její píslušník, který na základ své žádosti získá obanství jiného státu, nebo již tímto jednáním je i srozumn s jeho dsledky, jimiž je pozbytí státního obanství eské republiky. Podle napadeného rozhodnutí není rozhodující, zda vle pozbýt státní obanství R byla explicitn projevena, "nebo je-li se samotným projevem vle nabýt cizí státní obanství spojen jako zákonný dsledek pozbytí obanství eského, obsahuje projev vle smující k získání cizí státní píslušnosti vždy i projev vle smující ke ztrát eského státního obanství". Uvedená úvaha však podle názoru stžovatele nepihlíží ke skutenosti, že žádný právní pedpis eské republiky ani její ústavní poádek neobsahují princip zákazu dvojího státního obanství, které naopak výslovn pipouštjí. Oban, který projeví vli získat i jinou státní píslušnost, tedy musí nepochybn vycházet i ze znalosti pedpis o nabývání a pozbývání státního obanství R, avšak pedevším se spoléhá na to, že jsou v souladu s Ústavou, která o pozbývání státního obanství R

of 17 obsahuje explicitní ustanovení, zakazující možnost zbavit státního obanství kohokoli proti jeho vli. Akcent je tedy na tom, jakou vli ten, kdo podle právních pedpis jiného státu zvolil jeho obanství, skuten projevil a nikoli jakou vli jeho projevu podsouvá státní orgán, který zákon aplikuje. Pokud by byl akceptován výklad Mstského soudu v Praze, který interpretuje 17 zákona. 40/1993 Sb. tak, že stžovatel státní obanství R pozbyl ex lege, znamenalo by to, že citované ustanovení je v píkrém rozporu s l. 12 Ústavy eské republiky, který zakazuje, aby kterýkoli eský státní oban byl svého obanství zbaven proti své vli. "Zbavením" státního obanství ve smyslu citovaného ústavního pedpisu se proto nepochybn rozumí zbavení jakýmkoli zpsobem, tedy jak pímo ex lege (obyejným zákonem), tak rozhodnutím státního orgánu. Ztratit jednou nabyté státní obanství eské republiky mže oban eské republiky jedin tehdy, projeví-li práv v tomto smru jednoznan svoji vli. Podle názoru stžovatele je tedy ustanovení 17 zákona. 40/1933 Sb. v rozporu s lánkem 12 odst. 2 Ústavy, protože toto ustanovení spojuje pozbytí státního obanství eské republiky pouze s nabytím cizího státního obanství, aniž by uvedený následek podmioval nepochybným zjištním, že pozbytí státního obanství není v rozporu s vlí státního obana. Napadená rozhodnutí dále pedstavují - pi použité interpretaci ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. - potencionální ohrožení svobody stžovatele, a to pokud jde o právo nebýt nucen k opuštní své vlasti (vlastní zem) a právo na svobodný návrat do ní, tedy práv a svobod, která jsou zaruena: - v lánku 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zní: "Svoboda pohybu a pobytu je zaruena." - v lánku 3 protokolu. 4 k Úmluv o ochran lidských práv a základních svobod (piznávajícím nkterá jiná práva a svobody než ty, které jsou již uvedeny v Úmluv a prvním dodatkovém protokolu k Úmluv), jenž zní: bod 1 - "Nikdo nebude, a individuáln nebo hromadn, vyhoštn z území státu, jehož je státním obanem." bod 2 - "Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním obanem." - v lánku 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech, který zní: "Nikdo nesmí být svévoln zbaven práva vstoupit do své vlastní zem." V tomto smyslu jsou podle mínní stžovatele napadené rozhodnutí i ustanovení 17 citovaného zákona v rozporu s ústavním poádkem eské republiky. Stžovatel konen uvádí, že aplikace ust. 17 zákona. 40/1993 Sb., obsažená v napadeném rozsudku konstatujícím pozbytí jeho státní píslušnosti k eské republice ex lege, pedstavuje porušení zásady rovnosti ped zákonem, tedy základního práva stžovatele vyjádeného v l. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v lánku 14 Úmluvy o ochran lidských práv a základních svobod a v lánku 26 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech, nebo se jako údajný cizinec cítí v porovnání s ostatními obany eské republiky diskriminován.

of 17 Podle 74 zákona. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mže být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního pedpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatnním nastala skutenost, která je pedmtem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle l. 10 Ústavy,popípad se zákonem, jedná-li se o jiný právní pedpis. Podle 78 zákona. 182/1993 Sb., jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního pedpisu podle 74, senát ízení peruší a návrh na zrušení právního pedpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle l. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Senát Ústavního soudu se v prvé ad zabýval otázkou, zda jsou podmínky tohoto zákonného ustanovení splnny. Dospl k závru, že návrh na zrušení právního pedpisu (ust. 17 zákona. 40/1993 Sb.) byl podán (spolu s ústavní stížností) v souladu s uvedeným ustanovením, nebo jeho aplikace vedla k rozhodnutí Mstského soudu v Praze touto stížností napadeného. Proto usnesením ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, senát ízení o ústavní stížnosti perušil a návrh na zrušení ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle l. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. V rámci posuzování uvedeného návrhu, o nmž rozhoduje plénum Ústavního soudu, se soudce zpravodaj ztotožnil s výše uvedenými právními názory senátu Ústavního soudu. Dvody k odmítnutí návrhu podle 43 zákona. 182/1993 Sb. neshledal. Návrh byl proto zaslán Poslanecké snmovn Parlamentu se žádostí o vyjádení. Poslanecká snmovna Parlamentu poukázala na to, že zákon. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky, byl schválen potebnou vtšinou poslanc dne 29. 12. 1992, byl podepsán píslušnými ústavními initeli a ádn vyhlášen. Podle dvodové zprávy k ustanovení 17 cit. zákona se jedná o nový zpsob pozbytí státního obanství eské republiky v pípad, kdy státní oban eské republiky nabude na vlastní žádost cizí státní obanství. Toto ustanovení vychází ze zásady, podle níž by každá fyzická osoba mla mít pouze jedno státní obanství. Obdobná právní úprava platí v ad jiných zemí, nap. v Austrálii, Švédsku, Holandsku a Finsku. Poslanecká snmovna dále uvedla, že ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. vychází z pedpokladu, že státní oban eské republiky mže požádat o nabytí cizího státního obanství, piemž okamžikem jeho nabytí ztrácí státní obanství eské republiky. Podání žádosti státního obana eské republiky o nabytí cizího státního obanství je pitom nepochybn dobrovolným a svobodným projevem vle tohoto obana. Se zmínným projevem vle, resp. se žádostí a s nabytím cizího státního obanství, pak ustanovení 17 cit. zákona spojuje stanovené právní dsledky, tj. pozbytí státního obanství eské republiky. S pihlédnutím k tomu je ustanovení 17 cit. zákona zcela v souladu s l. 12 odst. 2 Ústavy eské republiky, nebo podáním žádosti o nabytí cizího státního obanství projevuje žadatel nepochybn svoji vli, a to zcela v souladu se smyslem citovaného lánku Ústavy eské republiky. Vedle toho však zstává otázkou, zda volbu cizího státního obanství lze považovat v širším smyslu též za "žádost" o nabytí cizího státního obanství ve smyslu 17 cit. zákona, tedy tak, jak to v daném pípad vyložily ve svých rozhodnutích píslušné správní a soudní orgány. Podle názoru Poslanecké snmovny je vcí Ústavního soudu, aby tuto otázku v souvislosti s podaným návrhem posoudil a uinil závr o ústavnosti napadených rozhodnutí.

of 17 Za tohoto stavu vci vyjádila Poslanecká snmovna stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v pesvdení, že pijatý zákon je v souladu s Ústavou eské republiky, ústavním poádkem eské republiky a naším právním ádem. Ústavní soud si rovnž vyžádal vyjádení Ministerstva vnitra eské republiky, které je píslušným resortním orgánem ve vcech státního obanství eské republiky ( 49 odst. 1 zákona. 182/1993 Sb.). Ministerstvo vnitra ve svém vyjádení uvedlo, že pozbytí státního obanství podle 17 zákona. 40/1993 Sb. nelze považovat za zbavení obanství proti vli obana. O zbavení (odntí) obanství v tomto pípad správní orgány nerozhodují, nýbrž pouze registrují, že oban eské republiky na vlastní žádost nabyl cizí státní obanství a tím pozbyl obanství eské republiky. Podle názoru Ministerstva vnitra se oban mže sám rozhodnout, zda požádá o cizí státní obanství a tím je srozumn s právními dsledky, které tento projev vle bude mít na jeho státní obanství eské republiky. Oban tím není zbaven možnosti rozhodovat o svém státním obanství. Námitku, že ztráta obanství eské republiky podle 17 cit. zákona nenastane v pípad, kdy oban nabyl cizí státní obanství tzv. volbou obanství, nepovažuje Ministerstvo vnitra za významnou. V 17 cit. zákona se uvádí, že k nabytí cizího státního obanství musí dojít na základ vlastní žádosti obana. Není tedy rozhodující forma nabytí státního obanství (udlení, volba), ale podstatné je, že nabytí cizího obanství bylo spojeno s podáním žádosti obana, tedy s projevem jeho vle, který lze po formální stránce oznait jako žádost, prohlášení, sdlení apod. Ministerstvo vnitra eské republiky se dále vyjádilo i k dsledkm nabytí cizího státního obanství v právních ádech jiných stát, které v zákonech o státním obanství upravují ztrátu obanství v pípad nabytí obanství jiného. Jedná se nap. o tyto státy: Rakousko Rakouské obanství se pozbývá: 1. získáním cizí státní píslušnosti 2. osvojením nemanželského nezletilého rakouského obana cizincem 3. vstupem do vojenských služeb cizího státu 4. odntím, když je rakouský oban ve službách cizího státu 5. zeknutím se v tchto pípadech: a) rakouský oban má cizí státní píslušnost, b) není proti nmu vedeno trestní ízení, c) nepodléhá vojenské povinnosti Švédsko Švédské obanství se ztrácí: 1. když osoba, která nabývá cizí státní obanství, o toto obanství požádala nebo výrazn souhlasila s jeho udlením (Poznámka: V anglickém textu je termín "explicitely", což by se zejm spíše mlo peložit jako "výslovn" a ne jako "výrazn".) 2. když osoba nabývá cizí státní píslušnost vstupem do veejné služby jiného státu 3. jestliže svobodné dít ve vku do 18 let nabývá cizí píslušnost z dvod, že cizí obanství získávají jeho rodie v pípad sub 1 a 2 4. svobodné dít ve vku do 18 let se stane cizím státním píslušníkem z dvodu satku jeho rodi

of 17 Obdobn je situace ohledn pozbývání státního obanství ešena napíklad i v Dánsku, Norsku, Nizozemí, Austrálii, Bolívii a Mexiku. Ministerstvo vnitra eské republiky pípisem ze dne 28. 8. 1995,.j. II/s-OSOM/53/6027/93, dále sdlilo, že se pipravuje nová Evropská úmluva o státním obanství a vojenské povinnosti v pípad víceronásobného státního obanství. Tento návrh je však dosud projednáván na expertních jednáních Rady Evropy a je obtížné urit, kdy bude konené znní dopracováno. Ministerstvo vnitra k této zpráv pipojilo i text návrhu pipravované úmluvy, který je z února 1995, a další jednání má probhnout v listopadu 1995. (O tomto návrhu se blíže pojednává na str. 23-24 tohoto nálezu.) Vlastní rozbor problematiky I. Ústavní soud se v prvé ad zabýval formální stránkou pijetí a vydání zákona. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky. Z vyjádení Poslanecké snmovny Parlamentu ze dne 7. 3. 1995 a ze snmovních tisk 208 a 209 (obsahujících tsnopiseckou zprávu o 19. schzi eské národní rady ze dne 29. 12. 1992, VII. volební období, na níž byl projednáván vládní návrh zákona NR o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky) bylo prokázáno, že uvedený zákon byl projednáván a pijat eskou národní radou dne 29. 12. 1992, hlasovalo pro nj 155 poslanc a proti nmu hlasovalo 13 poslanc. Další íselné údaje o hlasování tsnopisecká zpráva neobsahuje. Zákon byl podepsán píslušnými ústavními initeli a ádn vyhlášen ve Sbírce zákon eské republiky v ástce 12/1993. Proto Ústavní soud dovodil, že uvedený zákon byl pijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavn pedepsaným zpsobem ( 68 odst. 2 in fine zákona. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). II. Pro pochopení širších souvislostí zkoumané vci se Ústavní soud dále zabýval dvody, které zákonodárce k vydání zákona o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky vedly. V citovaných snmovních tiscích se zdrazuje, že základním principem uplatnným v navrženém zákon je zásada, podle které by každý oban ml mít pokud možno pouze jedno státní obanství. Vychází se pitom ze snahy pedejít problémm, které jsou s dvojím obanstvím spojeny jak pro fyzickou osobu, tak pro stát. Jde zejména o problémy spojené s plnním základní vojenské služby, o otázky spojené s píslušností soud, daové otázky apod. Z obdobných dvod preferují tuto zásadu i nkteré jiné státy. Zpravidla pímo ve vlastních zákonech o státním obanství stanoví, že pokud jejich státní oban získá na vlastní žádost cizí státní obanství, pozbývá obanství pvodní. Jde napíklad o Austrálii, Švédsko, Nizozemí, Rakousko. Pi píprav návrhu zákona byla respektována zásada stanovená ústavním zákonem. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, že nikdo nemže být proti své vli zbaven státního obanství. Stejn tak je teba chápat i pozbytí státního obanství eské republiky v dsledku nabytí státního obanství cizího státu na vlastní žádost. I zde se však vychází z projevu vle státních oban. Sama dvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky uvádí, že dosavadní právní úprava je kusá, nestanoví zásadní podmínky pro nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky a ponechává tak na vli státních orgán, jak budou na tomto citlivém úseku postupovat. Z tchto dvod, i vzhledem ke vzniku samostatného státu - eské republiky - je teba institut státního obanství nov upravit a ešit ho komplexn. Vychází se pitom ze zásady, že fyzické osoby by mly mít možnost, pi dodržení zákonem

of 17 stanovených podmínek, nabýt nebo pozbýt státní obanství eské republiky. Draz je v maximální míe kladen na zachování pouze jednoho státního obanství. III. Stžovatel se v prvé ad dovolává lánku 12 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že nikdo nemže být proti své vli zbaven státního obanství. Tento lánek však reaguje zejména na instituci odntí státního obanství z doby ped listopadem 1989 a snaží se ústavn právní úpravou takovému zásahu do práv obana zabránit. Úelem ústavního píkazu zakotveného v lánku 12 odstavci 2 Ústavy tedy bylo a je vylouení možnosti, aby zákonodárce vytvoil takovou právní úpravu, která by zbavení státního obanství koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání obana. Tato koncepce je pln v souladu s myšlenkou lánku 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí být svévoln zbaven své státní píslušnosti ani práva svou státní píslušnost zmnit. V souzené vci však napadený 17 zákona. 40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže pedpokládá, že oban vyvinul vlastní iniciativu cizí státní obanství získat. Z tohoto hlediska nejde u obana o zbavení státního obanství, nýbrž o ztrátu státního obanství získáním obanství jiného státu. Z toho je patrno, že smysl lánku 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný než dovozuje stžovatel. Pokud by byla stžovatelova interpretace lánku 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s 17 citovaného zákona - správná, znamenalo by to ve svých dsledcích, že Ústava zakazuje zákonodárci, aby (by pro futuro) vylouil existenci dvojího i vícenásobného státního obanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela absurdní, nebo by omezoval právo suverénního státu elit bipolitismu a byl by v rozporu - jak je uvedeno na jiném míst tohoto nálezu - s platnými i s pipravovanými mezinárodními smlouvami v souasné demokratické Evrop. Ústavní soud proto nesdílí názor stžovatele, že pi zkoumání ústavnosti 17 zákona. 40/1993 Sb. je lánek 12 odst. 2 Ústavy relevantní. Ústavní soud považuje za podstatné - a na to je teba klást draz - že k nabytí cizího státního obanství podle 17 cit. zákona dochází vlastním projevem vle obana (žadatele) a že zákonným následkem takového projevu vle je ztráta státního obanství eské republiky. Ustanovení zákona. 40/1993 Sb. byla ádn publikována ve Sbírce zákon a vešla v obecnou známost. Každý oban je povinen znát právní ád republiky, což lze dvodn pedpokládat zejména u tch, kteí v souvislosti se státním obanstvím mínili i míní uinit ten i onen právní úkon. Jestliže tedy oban projevil (projeví) vli nabýt na vlastní žádost cizí státní obanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému a kategorickému znní napadeného zákonného ustanovení - tedy pedpisu obecn závazného - vdom toho, že de lege lata pozbývá státní obanství eské republiky, jakmile získá státní obanství cizího státu. Pokud vzdor tomu takový úkon uinil (uiní), je povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo spojuje. Vzájemná propojenost tchto úkon a jejich právních následk je proto zejmá. Lze rovnž konstatovat, že lánkem 12 odst. 2 Ústavy omezuje ústavodárce i trestní legislativu, nebo zákonodárce již nemá možnost stanovit mezi jinými tresty i trest ztráty státního obanství eské republiky. I to je smyslem tohoto ústavního pedpisu. Názor, že z hlediska ústavnosti 17 zákona. 40/1993 Sb. je lánek 12 odst. 2 Ústavy irelevantní, lze podepít i argumenty, které vycházejí z gramatického výkladu obou pedpis. lánek 12 odst. 2 Ústavy na stran jedné a lánek 12 odst. 1 Ústavy a 17 zákona. 40/1993 Sb. na stran druhé používají odlišných termín ("zbavení" státního obanství, "pozbytí"

of 17 státního obanství). Tento terminologický rozdíl naznauje úmysl zákonodárce odlišit dv kvalitativn rzné situace. Uvedený zámr lze dovodit zejména porovnáním obou odstavc lánku 12 Ústavy. (lánek 12 odst. 1 praví, že nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky stanoví zákon. lánek 12 odst. 2 stanoví, že nikdo nemže být proti své vli zbaven státního obanství.) Je totiž stží myslitelné, že by ústavodárce v jediném ustanovení použil dva rzné termíny, pokud by tím nechtl vyvolat odlišné právní následky a ešit tak situace nikoli stejné, nýbrž rzné. O to také jde v souzené vci. Pokud se týká skutenosti, že obecný termín "zbavení" má z hlediska souasné eštiny jiný význam než termín "pozbytí", lze odkázat zejména na odbornou literaturu jazykovdnou (srov. Slovník spisovného jazyka eského, 1989, SAV - Ústav pro jazyk eský, svazek IV., str. 367, svazek VIII., str. 238). Výraz "zbaviti" má podle Slovníku význam zejména: njakým zásahem odstranit psobení, vliv nkoho i neho, odejmout nkomu nco, pipravit nkoho o nco (zbavit nkoho vedoucího místa). V právní terminologii je znám nap. pojem "zbavení zpsobilosti k právním úkonm", "zbavení rodiovských práv". Gramatický význam tohoto hesla i jeho porovnání se známými právními instituty zeteln nasvdují tomu, že pojem "zbavení" pedpokládá vnjší (zpravidla mocenský) zásah extranea. Oproti tomu výraz "pozbytí" má podle Slovníku význam zejména "ztratit" (co, koho), "pijít" (o co), tedy opak pojmu "nabýt": nap. pozbýt peníze, majetek. "Pozbýt nco", na rozdíl od pojmu "být zbaven neho", tedy zejm nepedpokládá vnjší zásah tetí osoby. Je tedy zejmé, že i z hlediska gramatické interpretace porovnávaných text míí ochrana zakotvená v lánku 12 odstavci 2 Ústavy na takové pípady, kdy dochází k zbavení (odntí) státního obanství mocenským zásahem tetí osoby (státu). Takovým pípadem tedy není pozbytí státního obanství, které je upraveno v ustanoveních 13 až 17 zákona. 40/1993 Sb. Ústavní soud proto dospívá k závru, že ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky, lánek 12 odst. 2 Ústavy eské republiky neporušuje. Ústavní soud se dále zabýval ustanoveními Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, jichž se stžovatel v ústavní stížnosti dovolává. lánek 14 odstavec 1 Listiny stanoví, že svoboda pohybu a pobytu je zaruena. Tato svoboda se týká každého lovka, nebo jde o základní právo a svobodu, které Listina piznává bez ohledu na státní obanství. Cizinec mže být vyhoštn jen v pípadech stanovených zákonem (l. 14 odst. 5 Listiny). Již sama univerzální koncepce této svobody tedy zejm vyluuje protiústavnost ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. - na niž stžovatel v souvislosti s l. 14 odst. 1 Listiny poukazuje - nebo ustanovení 17 se týká toliko pozbytí eského státního obanství nabytím státního obanství cizího (za podmínek v zákon uvedených), takže má povahu nikoli obecnou, nýbrž zcela specifickou. Je tedy zejmé, že ochrana svobody pohybu a pobytu ve smyslu l. 14 odst. 1 Listiny míí na pípady zcela jiné. Tento lánek je zaazen do prvého oddílu druhé hlavy Listiny, který je nadepsán "Základní lidská práva a svobody". Tato práva zaruují mimo jiné svobodu pohybu a pobytu, tedy právo každé osoby, aby se mohla voln pohybovat kdekoli a aby si svobodn mohla zvolit místo svého pobytu, pirozen s nutnými výhradami upravenými v odstavcích 3 a 5 uvedeného lánku Listiny. Ostatn, sám text i smysl napadeného ustanovení 17 citovaného zákona zeteln nasvduje tomu, že tento pedpis nikomu - ani cizinci oprávnn se zdržujícímu na území eské republiky - ve svobod pohybu a pobytu nijak nebrání.

of 17 lánek 3 Protokolu. 4 k Úmluv o ochran lidských práv a základních svobod stanoví, že nikdo nebude, a individuáln nebo hromadn, vyhoštn z území státu, jehož je státním obanem (bod 1.) a že nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním obanem (bod 2.). lánek 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech uruje, že nikdo nesmí být svévoln zbaven práva vstoupit do své vlastní zem. Oba tyto lánky, jichž se stžovatel dovolává, se týkají toliko státních oban píslušného státu a zjevn míí na zcela jiné pípady, jichž se napadené ustanovení 17 zákona. 40/1993 netýká. Lze toliko dodat, že oban (bývalý) se stží mže dovolávat dobrodiní citovaných lánk mezinárodních smluv, jestliže, jak Ústavní soud dovodil, svým jednáním vdom a dobrovoln vyvolá právní stav, který ex lege znamená ztrátu jeho dosavadního státního obanství. Ústavní soud proto dospívá k závru, že ustanovení 17 citovaného zákona není v rozporu ani s lánkem 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani s lánkem 3 Protokolu. 4 k Úmluv o ochran lidských práv a základních svobod a s lánkem 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech. Stžovatel konen poukazuje na to, že napadený rozsudek (konstatující pozbytí jeho státní píslušnosti k eské republice ex lege), pedstavuje pi "použité aplikaci" ust. 17 zákona. 40/1993 Sb. porušení zásady rovnosti ped zákonem, tedy jeho základního práva vyjádeného v l. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v l. 14 Úmluvy o ochran lidských práv a základních svobod a v l. 26 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech, takže je v tomto smru opt v rozporu s ústavním poádkem eské republiky. Uvedená formulace sice na první pohled nasvduje tomu, že stžovatel brojí pouze proti nezákonnému použití 17 cit. zákona, avšak z celkového kontextu jeho podání lze dospt k širšímu výkladu a dovodit, že ve svých dsledcích je napadeno i samo ustanovení 17 zák.. 40/1993 Sb. pro rozpor s l. 3 Listiny a s výše uvedenými lánky mezinárodních smluv. Ostatn, sám stžovatel zdraznil, že rozsudek mstského soudu konstatoval ztrátu jeho státní píslušnosti ex lege ( 17 zákona. 40/1993 Sb.) a zejména tento právní následek považuje za protiústavní, ponvadž ignoruje Ústavou (l. 12 odst. 2) požadovaný projev vle obana smující k zániku státního obanství eské republiky (str. 4, 5 ústavní stížnosti). Tato právní skutenost, tj. ztráta státního obanství ze zákona, má podle názoru stžovatele diskriminující povahu, porušující princip rovnosti, takže - jak Ústavní soud usuzuje - i z této argumentace je zejmé, že stžovatel napadá ust. 17 cit. zákona i pro porušení l. 3 Listiny a mezinárodních smluv, které jsou v tomto odstavci uvedeny. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že podle stžovatelova názoru již samo napadené ustanovení zákona vytváí z nkterých oban eské republiky cizince, kteí jsou - jak tvrdí stžovatel - vyazováni z ochrany zákona, a tím jsou ve srovnání s ostatními obany eské republiky diskriminováni. lánek 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že základní práva a svobody se zaruují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického i jiného smýšlení, národního nebo sociálního pvodu, píslušenství k národnostní nebo etnické menšin, majetku, rodu nebo jiného postavení. lánek 14 Úmluvy o ochran lidských práv a základních svobod uvádí, že užívání práv a svobod piznaných touto Úmluvou, musí být zajištno bez diskriminace založené na jakémkoli dvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální pvod, píslušnost k národnostní menšin, majetek, rod nebo jiné postavení.

of 17 Ustanovení lánku 26 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech praví, že všechny osoby jsou si ped zákonem rovny a mají právo bez jakékoli diskriminace na stejnou zákonnou ochranu. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaruí všem osobám stejnou a úinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli dvod, nap. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného pesvdení, národnostního nebo sociálního pvodu, majetku a rodu. Tato právní ustanovení zakotvují jednak princip zákazu diskriminace (z jakéhokoli dvodu), jednak princip rovnosti všech lidí ped zákonem. Je však teba uvážit, zda a kdy požívají tyto principy v právní praxi ochrany. V mezinárodním i v domácím právu se postupn prosadil výklad, podle nhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásad nejsou chránny samy o sob, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaruuje ústavní zákon i mezinárodní smlouva ve smyslu l. 10 Ústavy. Ochrana normovaná v l. 3 Listiny a v citovaných láncích obou mezinárodních smluv není tedy autonomní, ale má vi ostatním právm (zarueným ústavním zákonem i uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou. V podstat shodn již judikoval i Ústavní soud eské republiky. V obsáhlém rozboru kategorie rovnosti konstatuje, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybující již samu podstatu rovnosti, což se zpravidla dje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, nap. práva vlastnit majetek, nkterého z politických práv, práv národnostních a etnických menšin a podobn. Rovnost tedy zpravidla vyžaduje relaci k jiné sociální hodnot. Porušení principu rovnosti tedy pedpokládá vztah k jiným základním právm a tím i intenzitu, která je do roviny základních lidských práv posunuje (nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95.). Taková situace však v souzené vci nenastala, nebo - jak již bylo uvedeno na jiném míst - Ústavní soud nedospl k závru, že by napadené ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. porušovalo i jiná základní práva a svobody (zaruená ústavními zákony i mezinárodními smlouvami ve smyslu l. 10 Ústavy), zejména ta, na která stžovatel poukazoval (srov. str. 12 a násl. tohoto nálezu). Podle pesvdení Ústavního soudu by však uvedené principy zákazu diskriminace a rovnosti (ve smyslu citovaných právních ustanovení) nebyly napadeným ustanovením 17 zákona. 40/1993 Sb. porušeny ani tehdy, kdyby byly chápány izolovan. Stžovatelovo pojetí tchto ústavních princip - tak, jak vyjádil ve své ústavní stížnosti - je z hlediska judikatury Ústavního soudu stží pijatelné. Rovnost jako ústavnprávní instituce vždy byla a je kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní a nelze ji chápat mechanicky a egalitásky. To vyslovil v rozhodnutí. 11/1992 Sbírky usnesení a nález již Ústavní soud SFR. Uvedl, že "je vcí státu, aby v zájmu zajištní svých funkcí rozhodl, že urité skupin poskytne mén výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovoln..." (Tuto myšlenku pevzal Ústavní soud eské republiky do nálezu publikovaného pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 Sbírky nález a usnesení Ústavního soudu R). V souzené vci však zakotvením napadeného ustanovení 17 do zákona. 40/1993 Sb. k libovolnému postupu nedošlo. eský právní ád právem rozlišuje mezi státními obany R a mezi obany dívjšími, kteí projevili vli stát se obany jiného státu, by podle platného zákona eské republiky vdli, že nabytím cizího státního obanství na vlastní žádost pozbývají státní obanství eské republiky. V tchto pípadech šlo o uvdomlé jednání

of 17 dosavadních oban republiky a pokud platné právo v nkterých aspektech (nap. piznání volebního práva apod.) iní rozdíl mezi právním postavením obana eské republiky a obana jiného státu (bývalého obana R), pak jde o nerovnost akceptovatelnou a o právní stav, který nemá diskriminaní povahu. Tento závr je v souladu i s názory právní nauky a evropské judikatury, která pod pojem "diskriminace" zahrnuje pípady, kdy se s osobou nebo skupinou osob bez odpovídajícího odvodnní zachází he než s osobami jinými (srov. Struná rukoje Evropské úmluvy o lidských právech, Rada Evropy, Praha 1993, str. 86). Podobn se na jiném míst uvádí, že ne každý rozdíl v zacházení nezbytn vede k neoprávnné diskriminaci ve smyslu Úmluvy; k diskriminaci dojde jen tehdy, pokud rozlišování postrádá objektivní a rozumné odvodnní (srov. Duffy: "Policie a Evropská úmluva o lidských právech", Evropské a mezinárodní právo 2/94-25). O takový pípad se však z výše uvedených dvod v souzené vci nejedná. Ústavní soud proto dospívá k závru, že ustanovení 17 citovaného zákona není v rozporu ani s lánkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s lánkem 14 Úmluvy o ochran lidských práv a základních svobod a s lánkem 26 Mezinárodního paktu o obanských a politických právech. IV. Naše souasná právní úprava vychází ze zásady jediného výluného státního obanství. To zdrazuje sama dvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o nabývání a pozbývání státního obanství eské republiky. V této souvislosti je teba poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, který se týká nkterých otázek státního obanství eské republiky. V tomto nálezu je mimo jiné uvedeno, že eská republika ešila otázku nabývání státního obanství eské republiky vnitrostátním pedpisem, kterým je zákon eské národní rady. 40/1993 Sb., ve znní zákona. 272/1993 Sb., jenž obsahuje zásadu pedcházení dvojímu státnímu obanství a zamezení vzniku bezdomovectví. (Takto bylo navázáno na právní úpravu platnou na území SFR a vycházelo se ze skutenosti, že obdobné zásady jsou uplatnny i v právních ádech jiných evropských stát.) Stží lze proto akceptovat kategorické a obecn formulované tvrzení stžovatele, že žádný právní pedpis eské republiky ani její ústavní poádek neobsahují princip zákazu dvojího státního obanství, které prý naopak výslovn pipouštjí. Ze zásady jediného výluného státního obanství plyne i zpsob pozbytí státního obanství eské republiky, upravený v 17 zákona, podle nhož státní oban eské republiky pozbývá státní obanství eské republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní obanství s výjimkou, kdy cizí státní obanství nabyl v souvislosti s uzavením manželství nebo narozením. Uvedený zpsob je v eském právním ádu koncipován zcela nov, nebo starší právní úpravy takovou možnost zániku státního obanství neznaly. Pro posouzení zkoumané otázky nelze abstrahovat ani od právního stavu v oblasti mezinárodnprávní. 1. Na této pd je bipolitismus (ili opak jediného výluného státního obanství) obecn považován za jev nežádoucí. Na jedné stran mže vést k mezistátním sporm, zejména v otázkách diplomatické ochrany, protože bipolita mže být pokládán za státního obana více státy a každý stát má v zásad právo odmítnout diplomatický zásah ve prospch bipolity, pokud jej uinil jiný stát, jehož je bipolita rovnž píslušníkem. Na druhé stran psobí bipolitismus vážné obtíže i bipolitm samým, zejména co do závazk k vrnosti státu a k výkonu vojenské služby, jejichž plnní mohou vi bipolitm vyžadovat dva nebo i více stát. Tetí státy mohou bipolitu považovat podle volby za obana kteréhokoliv z konkurujících stát, bez ohledu na vli a zájem bipolity samého,

of 17 nap. piznávat mu pouze nejmén výhodný smluvní cizinecký režim, vyhostit ho do kteréhokoliv z domovských stát proti jeho vli a podobn. 2. Obecnou praxi stát lze charakterizovat takto: a) osoba s nkolikerým státním obanstvím se nemže odvolávat na své jiné státní obanství v pomru ke státu, jehož je rovnž obanem; b) tetí stát má osobu s nkolikerým státním obanstvím pokládat za obana pouze jednoho státu, a to podle vlastní volby, nikoli podle volby bipolity samého nebo nkterého ze stát, jichž je obanem. Pi této volb se státy vtšinou ídí zásadou efektivity, tj. pokládají cizince za obana toho státu, k nmuž ho pojí nejužší faktický vztah (bydlišt, zamstnání, výkon vojenské služby, politických práv apod.). V eskoslovensku rozhodovala státní píslušnost, která byla nabyta naposled ( 33 odst. 2 zákona. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Stejná právní situace platí i v dnešní eské republice (lánek 1 ústavního zákona. 4/1993 Sb.). V literatue lze v tomto smru odkázat na publikaci Potoného "Mezinárodní právo veejné, Praha 1978, str. 185-186. 3. Snaha o vylouení bipolitismu je zejmá i z dvoustranných Úmluv, jež v minulosti uzavela eskoslovenská republika (pop. nkdejší SSR) s nkterými sousedními státy, konkrétn se SSSR, Maarskem a Polskem. Tyto Úmluvy stojí na zásad, že a) osoby, které mají souasn státní obanství obou smluvních stran, mohou zvolit státní obanství té strany, které si pejí zachovat (l. 1 Úmluvy mezi SR a SSSR o úprav státního obanství osob s dvojím obanstvím uveejnné pod. 47/1958 Sb., l. 1 Úmluvy mezi SSR a Maarskou lidovou republikou o úprav nkterých otázek státního obanství uveejnné pod. 37/1961 Sb., l. 1 Úmluvy mezi SSR a Polskou lidovou republikou o úprav otázek týkajících se dvojího státního obanství uveejnné pod. 71/1966 Sb.), b) osoby, na nž se Úmluva vztahuje, budou považovány výhradn za státní obany té smluvní strany, jejíž obanství si zvolily (l. 7 Úmluvy SR - SSSR, l. 6 odst. 1 Úmluvy SSR - MLR), c) osoby, které prohlášení o zvolení státního obanství bhem lhty (stanovené Úmluvou) nepodají, budou považovány výhradn za obany smluvní strany, na jejímž území žijí (l. 7 Úmluvy SR - SSSR, l. 6 odst. 3 Úmluvy SSR - MLR, l. 6 Úmluvy SSR - PLR). 4. Lze konstatovat, že právní úprava zániku státního obanství eské republiky je v plném souladu s tendencí souasné moderní demokratické Evropy. V tomto smru je významná zejména Dohoda o omezení pípad nkolikanásobné státní píslušnosti a o služb v ozbrojených silách v pípad nkolikanásobné státní píslušnosti ze dne 6. kvtna 1963. Ta stanoví v lánku 1 odstavci 1, že zletilé osoby, mající státní píslušnost smluvní strany, které získají projevem vlastní svobodné vle, naturalizací, opcí nebo znovunabytím státní píslušnost jiné strany, ztratí svoji dívjší státní píslušnost. Nejsou oprávnny ponechat si svoji dívjší státní píslušnost. Obdobná úprava se týká i osob nezletilých. Myšlenku posílit instituci výluného (jediného) státního obanství pak sleduje lánek 4 této Dohody, jenž uvádí, že žádná ustanovení Dohody nebrání aplikaci jakýchkoli ustanovení, která by mohla ješt více omezovat vznik nkolikanásobné státní píslušnosti, a by již byla vlenna nebo následn zavedena v právním ádu té které smluvní strany nebo v jakékoli dohod, konvenci nebo smlouv uzavené mezi dvma nebo více smluvními stranami.

of 17 eská republika sice dosud signatáem této Dohody není, le sama její existence zeteln naznauje tendenci lenských stát Rady Evropy. Ke dni 2.ledna 1995 tuto Dohodu ratifikovalo 13 stát (Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Nmecko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Španlsko, Švédsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a jeden stát ji signoval (Portugalsko). Vesms všechny státy, které Dohodu ratifikovaly, jsou významnými a tradin demokratickými zemmi. 5. Ani pipravovaná Evropská úmluva o státním obanství a vojenské povinnosti v pípad vícenásobného státního obanství (srov. str. 10) neznamená prlom do princip dosud platné - by nikoli pro eskou republiku - Dohody z 6. 5. 1963. Návrh Evropské úmluvy již v preambuli uznává právo každého státu rozhodnout, zda dovolí svým státním obanm mít jedno nebo více dalších státních obanství. V lánku 4 se sice praví, že vnitní zákony...každého úastnického státu budou založeny na následujících obecných zásadách: 3. - nikdo nebude svévoln zbaven svého státního obanství; v lánku 6 odst. 1 se však toto obecné pravidlo blíže rozvádí tak, že úastnický stát nesmí zakotvit ve svých vnitních zákonech... ztrátu státního obanství ze zákona nebo z iniciativy tohoto úastnického státu, s výjimkou následujících pípad: a) dobrovolné nabytí jiného státního obanství. V lánku 9 odst. 2 se dále uvádí, že v závislosti na jakékoli... mezinárodní dohod upravující problematiku státního obanství - a) každý úastnický stát udlí své státní obanství osobám, které: i) byly státními obany a mly trvalý pobyt de iure a de facto na území státu, jenž pestal existovat... a ii) mají nadále trvalý pobyt de iure a de facto na tomto území, jež se stalo souástí území tohoto úastnického státu. Je zejmé, že citovaný lánek na ešený pípad výslovn nedopadá, nebo žádná mezinárodní smlouva ve vci státního obanství v souvislosti s ukonením existence SFR uzavena nebyla. I kdyby však byla taková situace nastala, lze poukázat na závr citovaného lánku 9 odst. 2 sub a), podle nhož pi udlování státního obanství lze vyžadovat od dotených osob, aby se zekly jakéhokoli státního obanství jiného. Na stejném principu je budována i úprava lánku 9 odst. 2 sub b) pipravované Evropské úmluvy, která se sice rovnž pímo netýká ešené vci, ale v hlavní myšlence je s ní srovnatelná. Stanoví, že v pípad pevodu svrchované moci nad územím, umožní každý úastnický stát svým státním obanm, kteí v dsledku tohoto pevodu mohli ztratit "jeho" státní obanství..., ii) ponechat si své státní obanství, pokud výslovn vyjádí svj úmysl ponechat si je, mají-li trvalý pobyt de iure a de facto na území úastnického státu. I zde však platí, že vnitní zákony úastnického státu mohou stanovit lhtu, v níž mají dotené osoby provést volbu, nebo od nich vyžadovat zeknutí se jakéhokoli jiného státního obanství. Z uvedeného textu vyplývá, že nová navržená úprava (která ovšem nemusí být v tomto znní pijata) není v rozporu s textem a smyslem stávající mezinárodnprávní úpravy. Proto napadené ustanovení 17 zákona. 40/1993 Sb. není ani v tomto smru v rozporu s dalším pedpokládaným trendem mezinárodního smluvního práva v složité oblasti, která se týká instituce státního obanství. 6. Úpravu srovnatelnou s ustanovením 17 zákona. 40/1993 Sb. lze ostatn nalézt i v ad konkrétních zemích Evropy. Jde nap. o tyto státy: Rakousko - Zákon o státním obanství (Bundesgesetz über die österreichische Staatsbürgerschaft 1965, BGBl Nr.