Postoj EU k problematice porušování lidských práv v Tibetu

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia Postoj EU k problematice porušování lidských práv v Tibetu Bakalářská práce Petra Havrdová Vedoucí práce: Mgr. Hubert Smekal, M.A., Ph.D. UČO: 219235 Obor: EVS-MVZ Imatrikulační ročník: 2006 Brno, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Postoj EU k problematice porušování lidských práv v Tibetu vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a zdrojů. V Brně, dne 24. dubna 2010.. Petra Havrdová 2

Poděkování Děkuji Mgr. Hubertu Smekalovi, M.A., Ph.D. za vedení mé bakalářské práce a za cenné rady poskytnuté během jejího psaní. 3

Obsah 1. Úvod 6 2. Problematika lidských práv.... 8 2.1. Definice lidských práv...... 8 2.2. Univerzalismus versus kulturní relativismus lidských práv.. 9 2.3. Čínská lidová republika a lidská práva..... 11 3. Situace v Tibetu 13 3.1. Stručná politická historie Tibetu od 50. let 20. století... 13 3.2. Situace v Tibetu v oblasti lidských práv.... 14 4. Moţnosti Evropské unie při prosazování dodrţování lidských práv ve třetích zemích... 18 4.1. Evropská unie a lidská práva. 18 4.2. Nástroje Evropské unie k prosazování lidských práv.... 19 4.2.1. Politický dialog a konzultace.. 19 4.2.2. Diplomatické demarše. 20 4.2.3. Suspenzivní klauzule... 20 4.2.4. Doloţky o lidských právech.... 20 4.2.5. Sankce. 21 4.2.6. Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva..... 21 4.2.7. Spolupráce s dalšími mezinárodními orgány...... 22 4.3. Shrnutí kapitoly.. 22 5. Postoj Evropské unie k problematice porušování lidských práv v Tibetu 24 5.1. Vztah Evropské unie a Čínské lidové republiky... 24 5.2. Politika Evropské unie vůči Číně...... 25 5.3. Specifický dialog o lidských právech mezi Evropskou unií a Čínou 29 5.4. Další aspekty vztahu Evropské unie s Čínou..... 32 5.5. Činnost institucí Evropské unie. 33 5.5.1. Evropská rada...... 33 5.5.2. Rada Evropské unie..... 34 5.5.3. Evropská komise..... 35 5.5.4. Evropský parlament... 35 5.5.4.1. Evropský parlament a problematika Tibetu... 37 5.6. Rozdílné přístupy institucí Evropské unie k otázce Tibetu... 39 5.7. Členské země Evropské unie a problematika Tibetu. 41 4

6. Závěr..... 45 7. Seznam pouţité literatury a internetových zdrojů.... 49 7.1. Primární zdroje... 49 7.2. Sekundární zdroje.. 55 8. Přílohy...... 61 8.1. Příloha 1 Přehled objemu obchodu se zboţím mezi EU a Čínou v letech 2000 aţ 2008. 61 8.2. Příloha 2 Srovnání objemu obchodu se zboţím mezi jednotlivými členskými zeměmi EU a Čínou v letech 2000 a 2008 (export, import a obchodní rovnováha). 62 8.3. Příloha 3 Chronologie vztahů mezi EU a Čínou od roku 1975... 64 8.2. Příloha 4 Přehled struktury vztahu EU a Číny.... 68 5

1. Úvod Tato bakalářská práce se zabývá postojem Evropské unie (dále také EU či Unie), jejích institucí a vybraných členských států k porušování lidských práv v Tibetu, ke kterému dochází ze strany Čínské lidové republiky. Téma práce bylo zvoleno hned z několika důvodů zajímavost a aktuálnost dané problematiky zároveň s její neprobádaností, ač je téma lidských práv a Tibetu poměrně často diskutováno v médiích. Loňský rok (tedy 2009) bylo navíc padesátileté výročí povstání Tibeťanů proti čínskému útlaku a rok 1959 byl také rokem odchodu dalajlamy z Tibetu do exilu v Indii. Cílem bakalářské práce Postoj Evropské unie k problematice porušování lidských práv v Tibetu je posouzení přístupu EU, jejích institucí a členských států k situaci porušování lidských práv v Tibetu, zhodnocení vlivu EU na řešení této problematiky a posouzení, proč někteří aktéři zastávají měkčí přístup k vymáhání změn na Číně i přes zdokumentovaná porušování lidských práv. Práce je členěna do několika oddílů. Na úvod práce je jedna kapitola věnována tématu lidských práv se zaměřením na problematiku univerzálnosti lidských práv. Jedná se o rozdílnost západního pojetí oproti náhledu ostatních kultur na principy lidských práv. Stručně je také nastíněna situace v Tibetu od čínské invaze do současnosti s důrazem na nynější situaci v oblasti porušování lidských práv. V další kapitole jsou shrnuty základní moţnosti jednání EU pro vytváření nátlaku na vymáhání změny v chování Číny. Hlavní část práce je věnována přístupu EU, jejích jednotlivých institucí a členských zemí EU k této problematice. Zabývají se tibetskou otázkou? Jak se jejich postoje postupně mění? Jsou přijímána nějaká opatření nutící Čínu ke změně svého chování vůči Tibeťanům? Reaguje Čína na tato opatření? Zastávají státy mající s Čínou vysokou ekonomickou výměnu vůči ní měkčí přístup? Závěrečná kapitola vyhodnocuje zjištěné skutečnosti a určuje míru efektivity politiky EU. Dále je stanoveno, zda hypotéza byla potvrzena či vyvrácena. Hypotéza práce zní: Evropská unie se problematikou Tibetu zabývá, ale zůstává jen u deklaratorních kroků (výzvy na adresu Číny), k razantnímu vymáhání změny nedochází, především kvůli udrţení si dobrých přátelských (obzvláště ekonomických) vztahů s Čínou. V rámci teoretického konceptu tato hypotéza předpokládá na mezinárodním poli pozici Evropské unie jako normativní síly, kdy vnější politika EU je řízena jejím 6

hodnotovým rámcem, čímţ se i podpora lidských práv stává jedním z hlavních cílů této politiky. EU se snaţí dál šířit hodnoty, jeţ uznává a měnit zavedené normy dle vlastní představy cestou nevojenského charakteru (normativním jednáním) (Manners 2002: 252). Hypotéza práce je ověřována prostřednictvím zkoumání aktivit jednotlivých institucí EU a členských zemí EU. Aktivity institucí jsou vyvozeny z jimi vydávaných deklarací, postojů, výročních zpráv. Na základě zkoumání činností institucí EU, změny priorit a cílů, které tyto instituce deklarují, je provedeno zhodnocení efektivity evropské politiky v oblasti prosazování lidských práv v Číně. K vypracování práce byla nastudována literatura primární i sekundární. Primárními zdroji jsou rezoluce, rozhodnutí, usnesení, deklarace apod., tedy zejména dokumenty vydané jednotlivými institucemi EU. Hlavními zdroji pro ověření hypotézy jsou zprávy a stanoviska orgánů EU. Tyto zdroje jsem čerpala z internetových databází na oficiálních internetových stránkách institucí EU. Kvůli jiţ výše zmíněné nedostatečné prozkoumanosti této tématiky bylo poměrně nesnadné nalézt relevantní sekundární zdroje. Pouţila jsem převáţně elektronické zdroje. Jelikoţ se práce zabývá citlivým společenským tématem, často můţe nastat situace neobjektivnosti zdroje. Omezení práce z hlediska metodologického spočívá především ve vlastnostech mezinárodního systému 1, tedy v mnoţství aktérů a vztahů mezi nimi, a v neustálých změnách jednotlivých proměnných a tím moţné nezahrnutí všech náleţitých aspektů do analýzy. Hlavní příčinou zkreslení mohou být chybějící střední člen a dvojitá příčina 2 (Disman 2006: 23-24), jinými slovy vzhledem k šíři faktorů, které mohou ovlivňovat jednání a postoj institucí a členských zemí EU, existuje moţnost nezačlenění podstatného prvku do analýzy. Těmto omezením se v práci snaţím vyhnout především jistou redukcí sledovaných aktérů (pouze činnost hlavních institucí EU). 1 Mezinárodní systém definovaný jako celek, v jehoţ rámci se odehrávají interakce mezi jednotkami systému (Kratochvíl 2007: 37). 2 Chybějící střední člen situace, kde mezi nezávisle proměnnou X a závislou Y je ještě proměnná Z, kterou jsme nezahrnuli do analýzy. Dvojitá příčina situace, kdy závislá proměnná Y má dvě příčiny, ale jenom jedna z nich, X, byla zahrnuta do výzkumu. 7

2. Problematika lidských práv Následující kapitola je věnována lidským právům z obecného pohledu. Nejprve je předloţena definice lidských práv, následně je diskutována jejich všeobecná univerzálnost. Poslední podkapitola se zabývá spojením lidských práv a Čínské lidové republiky, dále je zkoumán postoj Číny k těmto právům a k úmluvám zabývajícím se lidskými právy. 2.1. Definice lidských práv Existuje mnoho moţností, jak definovat lidská práva, ţádná z definic však nevyčerpává všechny aspekty tohoto pojmu. Frédéric Sudre definuje mezinárodní právo lidských práv jako soubor norem mezinárodního práva, které jednotlivcům na nediskriminačním základě přiznávají práva a oprávnění zajišťující svobodu a důstojnost člověka a poţívají institucionálních záruk (Sudre 1997: 13). Pro tuto práci se však jako vhodnější jeví zmínit definici lidských práv jako práv, jeţ zásadně náleţí kaţdému člověku bez ohledu na jeho národnost, rasu, barvu pleti, náboţenství, politické a jiné přesvědčení, sociální původ, vzdělání, majetkové poměry, společenské postavení, genetické vlastnosti a další individuální znaky. Tato práva vyplývají ze samotné podstaty jednotlivce coby lidské bytosti. V této souvislosti se mluví o univerzalitě lidských práv, jejich přirozenoprávním původu a antidiskriminačním základě (Šišková 2008: 16). Lidská práva jsou některými naukami a odborníky na mezinárodní právo zahrnována mezi pravidla ius cogens, tedy mezi základní normy obyčejového původu v mezistátním společenství, od kterých se státy nemohou odklonit, čili je nesmí nedodrţet či měnit na základě svých dohod (Sudre 1997: 52). Základním, avšak právně nezávazným mezinárodním dokumentem, který se zabývá lidskými právy, je Všeobecná deklarace lidských práv OSN, přijatá 10. prosince 1948. Tato deklarace neudává závazky pro státy, pouze se jedná o doporučení. Stala se inspirací a východiskem pro novější právně závazné mezinárodní instrumenty přijímané na univerzální regionální úrovni. Formuluje univerzální standardy lidských práv, ale postrádá kontrolní mechanismy (Šturma 2003: 6). V roce 1993 se ve Vídni konala konference OSN o lidských právech. Byla zde přijata tzv. Vídeňská deklarace lidských práv, ve které bylo řečeno, ţe všechna lidská práva jsou univerzální, nedělitelná, vzájemně provázaná a související a dále také, ţe i kdyţ je nutné mít na zřeteli národní a regionální specifika a odlišné historické, 8

kulturní a náboţenské prostředí, státy mají povinnost hájit lidská práva a základní svobody bez ohledu na svůj ekonomický a kulturní systém (Vienna Declaration And Programme Of Action). Dá se tedy říci, ţe Vídeňská deklarace je vyjádřením nového chápání univerzality v souvislosti s dynamickým procesem vývoje mezinárodních norem při přihlédnutí k národním a kulturním specifikám zemí (Zemanová 2005: 85). 2.2. Univerzalismus versus kulturní relativismus lidských práv K tématu této bakalářské práce je třeba zmínit jiţ v předcházející podkapitole naznačenou debatu, která se váţe k rozdílným pojetím lidských práv ve světě. Jedná se o rozpor, zda mají či nemají lidská práva univerzální platnost. Různé kultury mají rozdílná pojetí lidských práv. Otázkou je, zda stojí lidská práva nad národy (mají univerzální platnost), či zda jde pouze o produkt západního myšlení, který je vnucován i zbytku světa. Po druhé světové válce se projevily dvě protichůdné tendence, které trvají dodnes. První z nich byla snaha o univerzalizaci katalogu lidských práv tak, aby byla tato práva garantována kaţdé lidské bytosti. Druhou byla naopak tendence k relativizaci (regionalizaci) lidských práv, tedy zohlednění kulturních, politických, ekonomických a sociálních specifik jednotlivých civilizací (Zemanová 2005: 79). Dle Petra Fialy mohou mít lidská práva nárok na univerzální platnost jen ve dvou případech, a to pokud by byla všeobecně akceptována, a/nebo pokud skutečně nepochybně souvisejí s přirozeností člověka, a lze tedy oprávněně vznášet nárok na to, aby byla obecně uznána (Fiala 2001: 41). Dále tvrdí, ţe lidská práva nemají univerzální rozměr: je empiricky doloţitelným a evidentním faktem, ţe neexistuje ţádný obecně akceptovaný katalog lidských práv a neexistuje ani společná interpretace těch práv, na nichţ by se bylo moţno společně shodnout (Fiala 2001: 43). S tímto jeho názorem souhlasí zastánci relativistického pojetí lidských práv, kteří obhajují nemoţnost všeobecné shody o lidských právech mezi všemi kulturami. Západní svět chápe lidská práva především jako práva individuí, tedy jednotlivců, přičemţ základní liberální práva (občanská a politická) jsou doplňována sociálními a kulturními právy. Oproti tomuto pojetí stojí priorita dosaţení blaha celé společnosti. Práva a svobody jednotlivce jsou povaţovány za konečný produkt vývoje, za výsledek politické, kulturní a sociální úrovně, které je třeba teprve dosáhnout (Maier 2001: 22). 9

Nezápadní kultury 3 obhajují své rozdílné pojímání lidských práv od západního univerzalistického pojetí. Vnímají prosazování lidských práv Západem (do nezápadních kultur) za další způsob získávání hegemonie nad zbytkem světa, přičemţ lidská práva jsou pouze jakýmsi maskováním zištných mocenských tendencí. Podle jejich názoru jde západnímu světu jen o jejich moc a prosazení vlastních národních zájmů. Ale na druhou stranu mohou být podobná tvrzení i snahou těchto zemí zakrývat vlastní porušování lidských práv. Tyto země také reagují na poţadavek dodrţování lidských práv svým poţadavkem na stejné ţivotní podmínky. Otázku lidských práv nezápadní státy povaţují za součást vnitřní politiky státu, do které by se jiný stát neměl plést, jelikoţ by tím zasahoval do státní suverenity daného státu. Proti názoru nemoţnosti sestavit univerzální katalog lidských práv přijímaný všemi kulturami stojí tvrzení, ţe univerzální charakteristiky lidských práv lze najít v různých kulturách, v nichţ se v průběhu dějin formulovaly poţadavky na jednání a chování lidí v podobě mravních, náboţenských, filosofických a dalších systémů norem, tedy ţe vývoj podoby práv lidských bytostí má starší tradici v mnoha kulturách, nejen v kultuře západní (Hrubec 2008: 33). Jak lze vidět z výše zmíněných názorů, které jsou jen stručným nastíněním debaty o univerzalismu lidských práv, tato otázka je stále otevřená a není snadné určit, na které straně se nachází pravda. Lze ovšem tvrdit, ţe existují určitá lidská práva, která získala univerzální přijetí. Téměř všechny vlády, bez ohledu na jejich ideologické nebo kulturní zázemí, odsuzují systematické porušování lidských práv jako je genocida, mučení či násilné zmizení (Baehr 2001: 13). Hovoří se také o tzv. minimálním standardu lidských práv. Jedná se o lidská práva, která by nikdy neměla být porušována. Mezi toto tvrdé jádro lidských práv patří právo na ţivot, právo nebýt mučen ani podrobován nelidskému či poniţujícímu zacházení, právo nebýt drţen v otroctví ani v nevolnictví, právo na zákaz zpětné účinnosti trestního zákona. Tato nedotknutelná práva jsou povaţována za nezcizitelné atributy člověka, jeţ jsou zaloţeny na hodnotách, které se objevují v zásadě ve všech kulturních dědictvích i společenských systémech (Sudre 1997: 134). Tento minimální standard lidských práv je v této práci povaţován za univerzální pro všechny kultury světa. 3 Nezápadním světem jsou myšleny kulturní a náboţenské tradice asijské, africké, domorodé, konfuciánské, hinduistické, islámské, buddhistické, atd., tedy v zeměpisném pojetí Asie, Afrika, Latinská Amerika. Západní svět naopak vychází z ţidovsko-křesťanských a západních osvícenských tradic, tedy se jedná o Evropu a Severní Ameriku (Maier 2001: 22). 10

2.3. Čínská lidová republika a lidská práva Západní svět, a to nejen vlády, ale i občané těchto zemí, povaţují situaci v Číně ve spojení s lidskými právy za velmi problematickou 4. Na neustálé porušování lidských práv v Číně upozornily i demonstrace před letními olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008. Čína je jednou z hlavních zemí prosazujících kulturní pluralismus 5 v oblasti lidských práv, přičemţ se odvolává na asijské hodnoty a kulturní odlišnosti od západního světa. Západní prosazování lidských práv chápe jako pokus o vměšování se do svých vnitřních záleţitostí. V Číně je hlavním myšlenkovým proudem konfucianismus, ze kterého vycházejí principy čínské morálky důraz na etiku, která je zaloţena na zastávání sociálních rolí, ohled na hierarchické uspořádání a starší generaci, atd. V případě přijetí lidských práv Čínou je třeba posoudit vztah konfucianismu s lidskými právy. Dle Josepha Chana existuje v konfucianismu mnoho klíčových prvků, které jsou slučitelné s myšlenkou lidských práv (Chan 2008: 354). Čína zastává tzv. asijský pohled na lidská práva. Tento pohled se vyznačuje několika charakteristickými znaky. (1) Práva jsou kulturně specifická, coţ znamená, ţe se vytvářejí v závislosti na dané kultuře a společenském vývoji, který je v Asii rozdílný od západního světa. (2) Západní svět pokládá za hlavního nositele práv jednotlivce, naopak v Asii jsou hlavní práva přisuzována komunitě a vše má směřovat k uskutečnění zájmů společnosti, společnost zde má přednost před individui. (3) Sociální a ekonomická práva mají přednost před právy občanskými a politickými, práva jsou záleţitostí národní suverenity (Xiaorong Li 2001: 38). Upřednostňování sociálních a ekonomických práv lze vysvětlit tak, ţe člověk trpící hladem či zimou se jen málo zajímá o svá politická práva. 4 Politika povolující jedno dítě v rodině, trest smrti, svoboda projevu, diskriminace menšin, situace v Tibetu, aj. 5 Jednotlivé kulturní celky (např. dle rozdělení Huntingtona v současnosti existují civilizace západní, islámská, čínská, japonská, hinduistická a latinskoamerická (Huntington 2001: 37-38)) se liší v jimi sdílených hodnotách. Kaţdá z civilizací má svou kulturu, náboţenství, apod. 11

Navzdory všem těmto znakům se Čína jako jedna z osmi zemí tvořících Komisi OSN pro lidská práva 6 podílela na vytvoření Všeobecné deklarace lidských práv, kterou přijala spolu s dalšími 47 státy v roce 1948. Tato deklarace je ovšem právně nezávazná. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 7, který je právně závazný a obsahuje implementační mechanismus moţnost mezistátních i individuálních stíţností a také obsahuje právo národů na sebeurčení, Čína podepsala 5. října 1998, avšak dosud jej neratifikovala. Naopak v roce 2001 ratifikovala Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tento pakt obsahuje méně náročný implementační mechanismus ve formě procedury podávání zpráv. Z dalších dokumentů z dílny OSN, jichţ je Čína smluvní stranou, lze zmínit např. Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace ţen, atd. (United Nations Treaty Collection). V současnosti je Čína také členem Rady pro lidská práva 8. Jedná se o orgán OSN pro podporu a ochranu lidských práv, který hodnotí stav plnění mezinárodních závazků státy OSN a vytváří k nim doporučení a rezoluce. Snaţí se řešit problémy ochrany lidských práv ve světě a usnadňuje dialog mezi aktéry (státy, mezinárodní lidsko-právní organizace, regionální organizace, jiné orgány OSN, atd.) (UN Human Rights Council). Výše zmíněné skutečnosti dokazují, ţe i kdyţ Čína obhajuje své vlastní chápání pojmu lidských práv a prosazuje nevměšování jinými státy do záleţitostí s lidskými právy spojenými, není v naprosté izolaci. Určité dokumenty týkající se lidských práv ratifikovala a účastní se také činností, které jsou určené k podpoře dodrţování lidských práv ve světě. 6 Komise OSN pro lidská práva se skládala z osmi osob, za Čínu zde byl Pen-Chung Chang. Ostatní členové byli z Austrálie, Chile, Francie, Libanonu, SSSR, Velké Británie a USA. Úkolem bylo sestavení všeobecné deklarace lidských práv (Pinkert 2007). 7 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl přijat Valným shromáţděním OSN roku 1966, roku 1976 vstoupil v platnost. 8 Pro období 2009 aţ 2012 byla Čína znovu zvolena členem Rady OSN pro lidská práva. 12

3. Situace v Tibetu Tato kapitola se krátce věnuje popisu situace v Tibetu od převzetí moci Čínou v 50. letech 20. století do současnosti, protoţe události, které se v tomto období uskutečnily, úzce souvisí se dnešním stavem věcí v Tibetu. Následně je zmíněna situace v oblasti lidských práv v Číně i samotném Tibetu. 3.1. Stručná politická historie Tibetu od 50. let 20. století Po pádu Mandţuské dynastie v roce 1911 Tibet vyhlásil nezávislost (1913) a téměř po čtyřicet let si sám vládl. 1. října 1949 Mao Ce-tung vyhlásil Čínskou lidovou republiku a v roce 1950 vpadla čínská vojska do Tibetu, čímţ se původně fakticky nezávislý Tibet dostal pod nadvládu Číny, která ho vţdy povaţovala za svou integrální součást. Invaze byla provedena pod záminkou osvobození Tibetu od imperialistického útlaku a pro zajištění západních hranic Číny (Ţagabpa 2000: 256). Roku 1951 byla Tibetu vnucena Sedmnáctibodová dohoda o tzv. mírovém osvobození Tibetu. Ve smlouvě je Tibet povaţován za území Číny. Čína se zde zavazuje k zachování tradičního politicko-ekonomického systému Tibetu a také přebírá zodpovědnost za vnější záleţitosti a obranu. Dle této dohody navíc mohla pekingská vláda vytvářet v Tibetu své vlastní administrativně vojenské úřady (Seventeen-Point Plan for the Peaceful Liberation of Tibet). Napětí mezi Číňany a Tibeťany vyvrcholilo v březnu 1959 povstáním v hlavním městě Tibetu Lhase. Tibetské protesty proti přílivu čínských vojáků do Tibetu a ţádost na obnovení nezávislosti byly násilně potlačeny, coţ si vyţádalo tisíce obětí. Dalajlama 9 utekl do Indie, kde ustanovil exilovou vládu, která dodnes usiluje o dosaţení skutečné autonomie Tibetu (Kolmaš 2004: 120). V roce 1963 dalajlama zveřejnil text budoucí ústavy Tibetu a také Chartu Tibeťanů v exilu. V roce 1965 byla Čínou formálně vyhlášena Tibetská autonomní oblast, Tibet se tak měl stát jednou z pěti autonomních oblastí Čínské lidové republiky (Kolmaš 120-121). Kulturní revoluce 10 se projevila i v Tibetu. Čínská vláda začala podnikat tvrdá opatření proti tibetskému náboţenství a kultuře probíhalo systematické ničení klášterů a dalších středisek tibetské kultury. Vykonávání náboţenských obřadů bylo aţ do roku 9 Tändzin Gjamccho, tibetský 14. dalajlama. 10 Jedná se o politickou kampaň rozpoutanou v Čínské lidové republice vůdcem komunistické strany Mao Ce-tungem a jeho spolupracovníky. Probíhala v období mezi lety 1966-1976. Mělo dojít ke změnám v čínské společnosti a k její modernizaci, vedla ale k rozvratu ekonomiky a velkým škodám na kulturním dědictví Číny (Liščák 2008: 555). 13

1976 zakázáno. V průběhu 70. let se represe uvolnily, v 80. letech znovu vypukly nepokoje a bylo zavedeno stanné právo (Kolmaš 2004: 121), které Čína odvolala aţ v roce 1990 (Ţagabpa 2000: 302). V roce 1987 dalajlama přednesl před americkým kongresem projev, ve kterém představil svůj Pětibodový mírový plán pro Tibet. Tibet se podle něj měl stát mírovou oblastí v Asii, Čína měla ukončit politiku násilného přemisťování obyvatel a respektovat základní lidská práva a demokratické svobody tibetského lidu, mělo být chráněno ţivotní prostředí Tibetu a v neposlední řadě měla být zahájena seriozní jednání o budoucím postavení Tibetu a o vztazích mezi tibetským a čínským lidem (Five-Point Peace Plan for Tibet). V roce 1988 dalajlama vystoupil s projevem před Evropským parlamentem, kde pokračoval ve svých návrzích a přišel s kompromisem ve formě Tibetu jako součásti Číny, avšak hlavní rozhodování mělo přejít do tibetských rukou. Ale Čína tento návrh odmítla jako skrytý poţadavek na nezávislost (Kolmaš 2004: 125). Dalajlama byl za své snahy o vyřešení tibetské problematiky roku 1989 oceněn Nobelovou cenou míru. Od 90. let zahájil dalajlama svou politiku setkávání se s politiky a významnými osobnostmi mnoha zemí světa. Snaţí se tím neustále připomínat tibetskou situaci světu a získat podporu Tibetu od západních zemí. Např. v únoru 1990 navštívil Československo, v dubnu 1991 byl přijat americkým prezidentem Georgem Bushem a v roce 1993 a 1997 americkým prezidentem Billem Clintonem (Ţagabpa 2000: 302-304) a v těchto návštěvách pokračuje dodnes. V roce 2008 ve spojitosti s čínským pořádáním letních olympijských her a se zadrţením tibetských mnichů došlo v Tibetu k demonstracím poţadujících autonomii (A Sympathetic Hearing). Tyto nepokoje byly násilně potlačeny, čímţ bylo opět prokázáno, ţe Čína zůstává represivním systémem a vůči Tibetu vykonává tvrdou politiku. Kaţdý rok si Tibeťané připomínají výročí povstání z roku 1959, coţ znovu přerůstá v nepokoje a demonstrace proti čínské nadvládě, v loňském roce (březen 2009) si navíc Tibeťané připomněli padesáté výročí povstání ve Lhase a odchod dalajlamy z Tibetu do exilu. 3.2. Situace v Tibetu v oblasti lidských práv K situaci v Tibetu se dnes váţe mnoho otázek, například: patří Tibet Číně jako její neoddělitelná součást, či je moţno Tibet povaţovat za historicky samostatný stát, který je 14

jiţ po více neţ 50 let okupován? Je tibetský lid pouze jednou z menšin v miliardové Číně nebo se jedná o národ, kterému je po dlouhou dobu upíráno právo na sebeurčení? Na tyto a další otázky je moţno nahlíţet z různých úhlů. Cílem této práce není na podobné otázky odpovědět. Práce se pouze opírá o fakt, ţe dle západního pojetí jsou v Tibetu čínskou stranou porušována základní lidská práva, coţ dokládají zprávy nejvýznamnějších nevládních organizací (viz níţe). Tibeťané jsou zbavováni svých základních lidských práv včetně práva na ţivot, práva pohybu, projevu, náboţenské úcty, atd. Mnoho tibetských občanů zemřelo důsledkem čínské invaze a okupace. Zničeno bylo mnoho tibetských klášterů, chrámů a historických budov (Kolmaš 2004: 91). Od převzetí moci v Tibetu Čínou dochází k přemísťování čínského obyvatelstva na tibetské území, čímţ je prováděno počínšťování Tibetu. Na druhé straně mnoho Tibeťanů zůstává ve vyhnanství. Čínští představitelé pokračují v kampani usilující o destabilizaci tibetské exilové vlády i jejího duchovního vůdce. Ač se čínská vláda snaţí skutečnou situaci v Tibetu maskovat a porušování lidských práv popírá, ba právě naopak tvrdí, ţe úroveň lidských práv v Číně se neustále zvyšuje, přesto se důkazy o porušování lidských práv dostávají před zraky světové veřejnosti. Doklady o porušování lidských práv v Tibetu je moţno nalézt v dokumentech různých nevládních organizací monitorujících stav dodrţování lidských práv ve světě, v reportáţích novinářů či ve výpovědích svědků a těch, kterým byla základní lidská práva odepřena. Jako příklad těchto dokumentů jsou zde uvedeny zprávy za rok 2009 organizací Human Rights Watch, Amnesty International, Freedom House a zpráva Ministerstva zahraničí USA, které se věnují tomuto tématu. Zpráva mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch o stavu lidských práv ve světě pro rok 2009 upozorňuje na velký problém v lidskoprávní oblasti v Číně, a to zachování trestu smrti. V počtu poprav vězňů stojí Čína v čele světových tabulek. Odhadovaná čísla se pohybují od 3 tisíc aţ do 10 tisíc poprav ročně, ač oficiální politika hovoří o jejich sniţujícím se počtu (Human Rights Watch 2010: 289). Zpráva pro rok 2009 vydaná Amnesty International se také zabývá otázkou trestu smrti 11 a dalšími problematickými aspekty v jednání čínského vedení se svými občany, značná pozornost je věnována vlivu olympijských her v roce 2008 na lidskoprávní situaci. Olympijské hry přinesly zvýšení represí v rámci celé Číny, větší kontrola byla 11 Zmíněno je čínské hlasování proti rezoluci Valného shromáţdění OSN o celosvětovém zrušení trestů smrti. 15

uplatňována nad obránci lidských práv, náboţenskými skupinami, etnickými menšinami, právníky a novináři. Po protestech ve Lhase v březnu 2008 bylo zadrţeno více neţ tisíc lidí. Stovky z nich dodnes zůstávají ve vazbě nebo jsou nezvěstní. Mučení a jiné špatné zacházení s vězni je běţnou praxí, stejně jako převýchova v pracovních táborech (reeducation through labour) 12. Zaznamenávány jsou i případy, kdy tyto praktiky končí smrtí vězňů. Uplatňován je systém administrativního omezení svobody umoţňující zadrţení osob bez obvinění, soudu či soudního nařízení. Dochází ke svévolnému zadrţování, pronásledování a šikanování obránců lidských práv. Aktivisté jsou vězněni a pronásledováni pod záminkou páchání trestných činů proti bezpečnosti státu (jako např. vyzrazení státního tajemství, rozvracení státu, apod.). Svévolně zadrţováni a biti jsou i právníci zabývající se lidskými právy (Amnesty International 2009). Svoboda projevu dosud není v Číně dodrţována a chráněna. Čínská vláda si ponechává pevnou kontrolu nad přísunem informací 13, mnoho internetových stránek je blokováno, novináři a uţivatelé internetu jsou zatýkáni za vyjadřování svých názorů. Velká snaha je věnována blokování Tibetu od okolního dohledu, Čína usiluje o to, aby informace o zacházení s Tibeťany nepronikly do světa, přístup médií či nezávislých kontrol je zakázán. Dodnes je porušována také svoboda náboţenství. Lidé vyznávající své náboţenství čelí obtěţování a často i oni jsou bezdůvodně vězněni. Byla obnovena národní vzdělávací kampaň ( Patriotic Education campaign) vyţadující účast Tibeťanů na kolektivních zasedáních kritizujících dalajlamu a podepisování veřejných odsouzení dalajlamy. Tibetští členové čínské komunistické strany jsou také cílem této kampaně a jsou nuceni odebírat své děti ze škol tibetské exilové společnosti, ve kterých tyto děti získávaly náboţenské vzdělání (Amnesty International 2009). Ministerstvo zahraničních věcí USA ve své zprávě o stavu lidských práv za rok 2009 v souvislosti s Čínou opět uvádí, ţe v Číně dochází ke kulturním a náboţenských represím etnických menšin, je porušována svoboda sdruţování, projevu, kontroluje se internet. Zadrţováni jsou novináři, spisovatelé, disidenti, aktivisti, právníci i rodiny těchto zadrţených. Dochází k nezákonnému zabíjení, popravám bez řádného soudního řízení, k mučení, k nuceným pracím (zmíněna je i existence pracovních táborů). Ve zprávě jsou 12 Vzniklo v roce 1955 a během let se stalo výhodným prostředkem pro vládu, jak jednat při jakékoli krizi. Jedná se o administrativní trest, který ukládá policie dle zákonů, nařízení či politik, podle kterých policie můţe obejít trestní proces a danou osobu podrobit uvěznění aţ na tři roky. V současnosti slouţí mnoha funkcím, včetně kontroly zločinnosti, léčbě z drogové závislosti, zadrţení kvůli vyšetřování a politické kontrole (Hualing 2005: 811-812). 13 Čínská vláda kontroluje informace dostupné na internetu. Webové stránky jsou blokovány, klíčová slova jsou ve vyhledávačích censurována. Svoboda přístupu k získávání a poskytování informací a názorů je porušována (Martin 2007). 16

přímo jmenovány jednotlivé případy porušování lidských práv (včetně tibetských obětí 14 ) (U.S. Department of State 2010). Posledním zde zmíněným výzkumem o stavu lidských práv v Tibetu je zpráva nezávislé organizace Freedom House, která vydala zprávu o Číně i samostatně o teritoriu Tibet. Na začátku této zprávy je stručně nastíněno dění v Tibetu 15 od příchodu čínských vojsk v 50. letech 20. století do současnosti a je popsán systém tibetské správy. Poté je pozornost věnována protestům ve Lhase v březnu 2008. Jako ve všech dříve zmíněných zprávách i tato zpráva říká, ţe je v Tibetu omezována svoboda projevu, náboţenství, sdruţování, pohybu, a ţe dochází k neoprávněnému věznění lidí, k mučení a popravám bez řádných soudů. Popsána je i praxe národní vzdělávací kampaně a Tibet je označen za nesvobodné území (Freedom House 2009). 14 Např. tibetský mnich Phuntsok Rabten byl policií ubit k smrti (U.S. Department of State 2010). 15 Při povstání v roce 1959 bylo dle zprávy zabito 87 tisíc lidí. Dalajlama poté odešel do indického exilu a následovalo ho 80 tisíc lidí. V následujících letech bylo 97% klášterů zavřeno. Během kulturní revoluce bylo téměř všech 6200 tibetských klášterů zničeno (Freedom House 2009). 17

4. Možnosti Evropské unie při prosazování dodržování lidských práv ve třetích zemích Čtvrtá kapitola této práce rozebírá jednotlivé nástroje, které EU můţe pouţít při své snaze o zlepšení ochrany lidských práv v zemích, které nejsou jejími členy. 4.1. Evropská unie a lidská práva Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udrţitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodrţování a k rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodrţování zásad Charty Organizace spojených národů (čl.3 SEU ve znění LS 16 ). Prosazování dodrţování lidských práv je zahrnuto v primárních dokumentech Evropské unie a patří mezi hlavní cíle společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Nyní představuje jeden z nejrozvinutějších aspektů vnějších vztahů EU. Při účasti na řešení krizí Evropská unie prosazuje lidská práva. Aktivně je zohledňuje při plánování, provádění a hodnocení operací v rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Kromě toho, ţe EU v případě potřeby neprodleně zasahuje s cílem zamezit porušování lidských práv, má v úmyslu upřednostňovat dialog a spolupráci s vládami třetích zemí. Zároveň se snaţí udrţovat úzkou spolupráci s místními organizacemi občanské společnosti (Council 2008a: 5). Od roku 1998 kaţdý rok EU vydává výroční zprávu týkající se lidských práv (tzv. European Union Annual Report on Human Rights), ve které jsou pro dané období shrnuty politiky a činnosti EU v oblasti lidských práv. Vnější aktivity EU v oblasti lidských práv se projevují především uzavíráním vnějších smluv, jejichţ lidskoprávní obsah můţe být dvojí. Buď se jedná o smlouvy s cílem stanovit lidskoprávní pravidla pro smluvní strany, nebo jde o vnější smlouvy s jiným cílem, které buď zakotvují spolupráci v oblasti lidských práv, nebo jejichţ aplikace (např. poskytování pomoci ze strany Unie) je podmíněna dodrţováním lidskoprávních standardů (Svoboda 2007: 296). EU spojuje ekonomickou spolupráci s prosazováním lidských práv, hlavní ideou je odměňování dobrého chování místo provádění negativních opatření (sankce apod.). 16 V práci je pouţíván konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii (SEU) a Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) ve znění Lisabonské smlouvy (LS). 18

4.2. Nástroje Evropské unie k prosazování lidských práv Evropská unie se stala klíčovým aktérem v prosazování lidských práv ve světě. K prosazování svého pojetí dodrţování lidských práv vytvořila různé typy nástrojů o různé síle. V roce 1998 EU přijala své obecné zásady týkající se lidských práv, které byly později (většina v roce 2008) aktualizovány. Jedná se o osm souborů obecných zásad, které se týkají následujících oblastí: trestu smrti, mučení, dialogů o lidských právech se třetími zeměmi, dětí v ozbrojených konfliktech, obránců lidských práv, dětských práv, násilí na ţenách a rovnoprávnosti ţen a mezinárodního humanitárního práva. Tyto zásady jsou základní pomůckou pro řízení činností EU ve třetích zemích (Council 2009a). Jsou uplatňovány u všech nástrojů, které Evropská unie můţe pouţít pro prosazování lidských práv ve třetích zemích. Účinné uplatňování těchto zásad je pravidelně přezkoumáváno. 4.2.1. Politický dialog a konzultace Od roku 1995 EU pořádá oficiální setkání 17 se třetími zeměmi týkající se lidských práv. Dnes funguje jiţ kolem třiceti těchto lidskoprávních dialogů a další jsou neustále připravovány. V rámci těchto dialogů jsou diskutována témata jako podpis, ratifikace a implementace mezinárodních lidskoprávních instrumentů, kooperace s mezinárodními lidskoprávními procedurami a mechanismy. Projednávány jsou také obecné zásady lidských práv EU či kooperace mezi EU a danou zemí na mezinárodním fóru lidských práv 18. Cílem těchto dialogů je upozornit dané třetí země na otázku lidských práv a projednat s nimi moţnosti nápravy situace na místě. Lidskoprávní dialogy se konají jednou či dvakrát za rok, a to buď v Bruselu, v hlavním městě předsedajícího státu Rady EU, nebo v hlavním městě třetí země (Human Rights Dialogues and Consultations). Politický dialog zaměřený na lidská práva je nejčastějším nástrojem vyuţívaným Unií za účelem zlepšení úrovně dodrţování lidských práv ve třetích zemích. O specifickém dialogu o lidských právech mezi Evropskou unií a Čínou pojednává Kapitola 5.3. 17 Prvním setkáním věnujícím se otázkám lidských práv bylo setkání mezi EU a Čínou. 18 Např. Všeobecné shromáţdění OSN (3. výbor), Rada pro lidská práva OSN, Rada Evropy, apod. 19

4.2.2. Diplomatické demarše Mezi další často pouţívané způsoby upozornění na porušování lidských práv a na nutnou nápravu patří diplomatické demarše či veřejná prohlášení, které odsuzují určitá chování a praktiky (často i jednotlivé případy porušení lidských práv) třetí země a vyzývají k jejich ukončení a nápravě. 4.2.3. Suspenzivní klauzule Vnější smlouvy EU se třetími zeměmi mohou obsahovat tzv. suspenzivní klauzuli. Jedná se o podmínku pro aplikaci vnějších smluv při dodrţování lidských práv touto zemí. Suspenzivní klauzule začaly být začleňovány do vnějších smluv EU v 70. letech 20. století. Suspenzivní klauzule dává Unii moţnost od smlouvy odstoupit či pozastavit její aplikaci, dochází-li k jejímu porušení. Existuje několik typů těchto klauzulí. Tzv. základní klauzule 19 či klauzule o podstatném prvku 20, která byla rozšířena o baltskou klauzuli 21 a bulharskou klauzuli 22 (klauzule nazývané podle smluvních stran, u kterých byly poprvé uţity). Kombinace klauzule o podstatném prvku a bulharské klauzule je v současnosti standardem smluvní praxe EU (Svoboda 2007: 300-301). 4.2.4. Doložky o lidských právech Od roku 1995 EU usiluje o zařazování doloţek o lidských právech téměř do všech dohod o spolupráci se třetími zeměmi. Díky doloţce o lidských právech se z lidských práv stává předmět společného zájmu. V případě váţného a trvalého porušování lidských práv umoţňuje tato doloţka jedné straně dohody, aby přijala omezující opatření vůči porušující straně, a to úměrně k závaţnosti porušení (Council 2008a: 37). 19 Základní klauzule stanovuje, ţe spolupráce je zaloţena na respektování demokratických principů a lidských práv. Nebylo ale jisté, zda porušení tohoto ustanovení můţe být důvodem pro pozastavení či ukončení smlouvy (Svoboda 2007: 300). 20 Za podstatný prvek vnější smlouvy jsou povaţovány demokratické principy a lidská práva (Svoboda 2007: 300). 21 Baltská klauzule znamená jednoznačné přerušení provádění smlouvy v celé její šíři nebo z části s okamţitým efektem. Je pouţívaná pouze pro extrémní případy, kdy došlo k váţným porušením základních ustanovení (Gunegten 2001: 115). 22 Bulharská klauzule je pouţívaná od října 1992 a obsahuje konzultační proceduru a jiné alternativy a snaţí se o zachování smlouvy v platnosti. K ukončení dohody má dojít pouze v případě mimořádné nutnosti (Gunegten 2001: 115 116). 20

V praxi dosud ţádná dohoda nebyla pozastavena či zrušena s odkazem na doloţku o lidských právech, pouze v několika případech byla určité zemi 23 pozastavena či zrušena poskytovaná pomoc (Smith 2008: 130). 4.2.5. Sankce Sankce jsou restriktivním prostředkem pro vymáhání určité změny. Často slouţí k vymáhání změny v nedemokratických reţimech a k podpoře lidských práv ve třetích zemích. Diplomatické sankce mají především symbolický význam, vyjadřují nesouhlas s jednáním tamní vlády. Hospodářské sankce jsou jednostranným hospodářským donucovacím nástrojem a slouţí k oslabení ekonomického potenciálu postiţené země. Mezi obchodní sankce patří např. zrušení obchodních preferencí nebo omezení či zmrazení obchodu se zemí, která porušuje lidská práva. Sankce lze rozdělit do dvou kategorií dle sledovaného cíle. Prvním typem jsou nátlakové sankce, kdy má dojít k prosazení zájmů Unie hospodářskými prostředky, ať uţ EU či některý z jejích členských států utrpěly či neutrpěly nějakou škodu. Účelem bývá především prosazení vize demokracie, lidských práv, přátelských vztahů mezi státy, apod. Druhým typem jsou sankce slouţící jako protiopatření. Cílem je vynucení změny nevhodného nebo protiprávního chování směrem k zajištění respektování mezinárodního práva, anebo k zastavení poškozování EU mimo rámec norem mezinárodního práva (Svoboda 2007: 221-222). K uvalení hospodářských sankcí se váţe problém moţnosti jejich omezení jinými mezinárodními závazky. V rámci Světové obchodní organizace funguje pravidlo principu poskytování nejvyšších výhod a s lidskoprávními suspenzemi se zde nepočítá. S přihlédnutím k těmto okolnostem můţe člen Světové obchodní organizace 24 uvalit hospodářskou sankci v podstatě pouze na stát, který jejím členem není (Svoboda 2007: 301-302). 4.2.6. Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva Evropský nástroj pro demokracii a lidská práva (EIDHR European Instrument for Democracy and Human Rights) je programem EU na prosazování a podporu 23 Např. od června 1989 do října 1990 některé druhy pomoci a kooperace s Čínou pozastaveny a uvaleny diplomatické sankce, od roku 1990 pozastavena pomoc Somálsku, atd. (Smith 2008: 244-250). 24 EU je členem Světové obchodní organizace od 1. ledna 1995, členy organizace jsou i jednotlivé členské země EU. Čínská lidová republika se stala členem Světové obchodní organizace 11. prosince 2001. 21

demokracie a lidských práv po celém světě (zvláště tam, kde se očekává jejich největší ohroţení). Tento program řídí Evropská komise. Jeho náplní je poskytování asistence zemím pomocí různých projektů a programů, poskytováním grantů na financování projektů předloţených občanskou společností a/nebo mezinárodními či mezivládními organizacemi, poskytováním grantů pro obhájce lidských práv apod. Příjemcem této pomoci často nejsou vlády či vládnoucí autority země (pomoc ani nemusí být vedena s jejich souhlasem), ale organizace občanské společnosti. Pro období let 2007 aţ 2013 má program stanoven rozpočet ve výši 1 104 mil. euro (EIDHR). Pro rok 2010 byla vyčleněna částka 145.8 mil. euro (EIDHR Strategy Paper 2007-2010). 4.2.7. Spolupráce s dalšími mezinárodními orgány EU usiluje o spolupráci s jinými aktéry mezinárodního prostředí. Na poli lidských práv se jedná především o orgány OSN a regionální organizace podporující lidská práva, dále potom např. o Mezinárodní komisi červeného kříţe. V rámci multilaterálních fór projednávajících lidská práva EU usiluje o zastávání konstantního stanoviska a pozic EU a usiluje o koordinaci snah těchto fór. 4.3. Shrnutí kapitoly Unie má k dispozici celou řadu prostředků, kterými můţe usilovat o změnu přístupu třetí země k ochraně lidských práv. Prostředky, kterými EU podporuje lidská práva ve třetích zemích, lze rozdělit do čtyř kategorií. Jsou jimi: (1) stanovení určitých podmínek (podpis obchodních a asociačních dohod je podmíněn zahrnutím doloţky o lidských právech do smlouvy, poskytnutí technické a rozvojové pomoci při splnění daných podmínek, apod.), (2) poskytnutí pomoci (EIDHR), (3) diplomatické prostředky (politický dialog, demarše), (4) civilní a vojenské mise (donucovací vojenské prostředky jsou vyuţívané v rámci humanitárních intervencí, přímo pro podporu ochrany lidských práv v praxi vyuţívány nejsou) (Smith 2008: 128). Zmíněné nástroje, které EU skutečně vyuţívá pro podporu ochrany lidských práv, lze označit za mírové prostředky. Mají vést ke změně především prostřednictvím upozornění na nedostatky, společnou dohodou a pomocí ze strany EU. Jedná se o snahu danou zemi motivovat k dodrţování lidských práv následným poskytnutím nějaké 22

odměny, výhody (např. ekonomická pomoc, spolupráce v různých oblastech). Sankce směřují k typu negativních opatření. Mezi nástroji vyuţívanými EU na vymáhání dodrţování lidských práv chybí nemírové nástroje, vojenské prostředky jakými jsou např. ozbrojené intervence. EU preferuje diplomatický nátlak před uţitím ozbrojené síly. 23

5. Postoj Evropské unie k problematice porušování lidských práv v Tibetu Tato kapitola je jádrem celé bakalářské práce. Věnuje se vztahu Evropské unie a Čínské lidové republiky, politice EU vůči Číně, vzájemným dialogům zaměřeným na lidská práva. Následují podkapitoly popisují činnost jednotlivých institucí EU a jejich působení v otázce Tibetu a lidských práv. Nedílnou součástí je i podkapitola o postoji členských zemí EU k dané problematice. 5.1. Vztah Evropské unie a Čínské lidové republiky Vztahy EU s Čínskou lidovou republikou byly navázány roku 1975. V roce 1985 byla přijata Dohoda o obchodu a ekonomické spolupráci (EU-China Trade and Cooperation Agreement), která určuje formu vzájemných vztahů dodnes. Tato dohoda ještě neobsahuje doloţku o lidských právech (Bartels 2005: 35). Kvůli prohlubujícím se vzájemným vztahům byla v lednu 2007 zahájena jednání o rozšíření a aktualizaci této dohody v dohodu o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement). Nová dohoda by jiţ měla obsahovat doloţku o lidských právech. V současnosti je EU největším obchodním partnerem Číny a Čína pro EU představuje druhého největšího obchodního partnera (European Commission External Relations China). Důleţitost Číny jako obchodního partnera pro EU je znázorněna v Příloze 1. Je zde obsaţen přehled objemu obchodu se zboţím mezi EU a Čínou v letech 2000 aţ 2008. V Příloze 2 je srovnán objem obchodu se zboţím mezi jednotlivými členskými zeměmi EU a Čínou v letech 2000 a 2008. Je patrné razantní navýšení obchodní výměny. Od roku 1975 se diplomatické vztahy mezi EU a Čínou začaly rychle rozvíjet, od jedno-dimenziálního partnerství zaloţeného především na obchodních vztazích k plnému partnerství (od roku 2008), které se opírá o tři pilíře (politický dialog, ekonomické, sektorální a obchodní vztahy a kooperační program). K jistému narušení vztahů mezi EU a Čínou došlo v roce 1989 kvůli událostem v Pekingu 25. Evropské společenství reagovalo přerušením bilaterálních vztahů a řadou sankcí 26. K normalizaci vztahů došlo v průběhu 90. let (Commission 1995a: 3). 25 V červnu 1989 probíhaly prodemokratické demonstrace na pekingském náměstí Nebeského klidu. Představitelé Číny povolali armádu, jejíţ zásah si vyţádal 1000-5000 ţivotů. V Pekingu bylo zavedeno stanné právo a Čína se krátce ocitla v mezinárodní izolaci (Liščák 2008: 601-602). 26 Zbrojní embargo a konec vojenské spolupráce, redukce programů kulturní, vědecké a technické spolupráce, atd. (Baker 2002: 49-50). 24

V Příloze 3 je zobrazen vývoj vztahu mezi EU a Čínou. Z přehledu je patrné, jak tento vztah v průběhu let rychle nabíral na intenzitě. Mezi Čínou a EU dochází k pravidelným politickým, obchodním a ekonomickým setkáním, vedeno je také více neţ 24 odvětvových dialogů. Příloha 4 obsahuje přehled struktury vztahu 27 mezi EU a Čínou. Diskuse ohledně lidských práv mezi EU a Čínskou lidovou republikou probíhá formou politického dialogu 28 a specifického dialogu o lidských právech 29. 5.2. Politika Evropské unie vůči Číně Evropská komise vydala jiţ několik zpráv, které stanovují cíle politiky EU vůči Číně. Tyto zprávy také obsahují posouzení tamní situace v oblasti politické, ekonomické, lidskoprávní apod. Kaţdá ze zpráv reaguje na zprávu předchozí, vytyčuje nové cíle a přetrvávající cíle chce zefektivnit a navrhuje, co by obě strany měly udělat, aby tohoto zdokonalení bylo dosaţeno. Obecně řečeno, snahou EU je vytvoření dlouhodobého vztahu s Čínou, který se bude zabývat všemi záleţitostmi společného zájmu a globálního významu. V roce 1995 byla vydána zpráva A Long Term Policy for China-Europe Relations. Jedná se o první dlouhodobou strategii EU pro vztahy s Čínou. Ve zprávě je poměrně velká část věnována otázce lidských práv a závazku EU k jejich prosazování po celém světě. EU věří, ţe k větší ochraně a porozumění lidským právům dochází ve společnostech otevřených volnému toku obchodu, investic, lidí a myšlenek. Proto podporuje další otevírání Číny vůči mezinárodnímu společenství a její aktivní účast v něm. Sledování otázky lidských práv má probíhat ve třech stupních, a to: (1) podporou otevírání se Číny a její liberalizaci ve všech oblastech ţivota lidí, (2) pokračováním v systematickém a pravidelném vyzdvihování lidskoprávních otázek při bilaterálním dialogu s Čínou, (3) větším zapojením mezinárodního společenství do dialogu o lidských právech přes multilaterální fóra (např. Rada OSN pro lidská práva) (Commission 1995a: 6). 27 Pouţit je zdroj z roku 2005 platný i v současnosti. 28 Politický dialog mezi EU a Čínou je veden na několika úrovních. Jedenkrát ročně se koná summit, jednou aţ dvakrát ročně probíhá setkání tzv. trojky (zástupce současné, minulé a budoucí předsednické země EU) s čínskými představiteli, dvakrát ročně setkání ministra zahraničních věcí Číny a zástupců delegace EU v Pekingu, atd., viz Příloha 4. 29 Specifický dialog o lidských právech se koná dvakrát ročně. Viz Kapitola 5.3. 25

Zpráva zmiňuje i záznamy o porušování lidských práv, jichţ se Čína dopouští na svých občanech i etnických menšinách, zvláště v Tibetské autonomní oblasti 30. EU má usilovat o zapojení otázky lidských práv do projednávaných záleţitosti, kdykoli je to moţné (Commission 1995a: 7). Kvůli ekonomickým a politickým změnám, které v Číně nastaly od vydání první zprávy, zveřejnila Evropská komise v roce 1998 další zprávu o vztahu EU s Čínou s názvem Building a Comprehensive Partnership with China. Zpráva obsahuje pět hlavních cílů politiky EU vůči Číně. Hlavními cíly nového partnerství EU s Čínou jsou: (1) další zapojení Číny do mezinárodního společenství zlepšením politického dialogu, (2) podpora čínského přechodu k otevřené společnosti zaloţené na dodrţování práva a respektu k lidským právům, (3) další integrace Číny do světové ekonomiky, širším zapojením do světového obchodního systému a podporou ekonomické a sociální reformy, (4) lepší vyuţití financí poskytovaných Unií, (5) zlepšení čínského vnímání Evropské unie (Commission 1998: 4). Ve zprávě je opět zmíněno nedostatečné dodrţování lidskoprávních standardů Čínou, stejně jako důleţitost respektování kulturní, jazykové a náboţenské identity etnických menšin. EU se bude nadále zabývat otázkami spojenými se záleţitostmi v Tibetu (Commission 1998: 9-10). Na tuto zprávu navazuje další zpráva Komise z roku 2000 o její implementaci. Vztah EU s Čínou od roku 1998 dále zintenzivněl. V otázce lidských práv je oceněn posun u ekonomických a sociálních práv, ale u práv občanských a politických podle zprávy nebylo dosaţeno dostatečného posunu. Nadále dochází k represím politických odpůrců, ke svévolnému zatýkání, nárůstu uţití trestu smrti, represím na etnických menšinách včetně Tibeťanů, restrikcím náboţenských svobod, práva sdruţování a svobody projevu. Tato porušování lidských práv zůstávají hlavní bodem zájmu EU (Commission 2000: 6). V roce 2001 vydala Evropské komise zprávu EU Strategy towards China: Implementation of the 1998 Communication and Future Steps for a more Effective EU Policy. Zpráva potvrzuje stálou platnost cílů politiky vůči Číně, jak byly definovány v předchozích zprávách a doporučuje jejich zefektivnění rozšířením dialogu a kooperace 30 Nedostatečný respekt pro odlišné kulturní, etnické, jazykové a náboţenské identity menšin. 26