SOMATOMETRIE HOROLEZCŮ

MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie SOMATOMETRIE HOROLEZCŮ Bakalářská práce Milan Polčin Vedoucí práce: Mgr. Martin Čuta Brno 2011 1

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury. 2 V Brně dne 10. května 2011

Za vedení práce bych chtěl poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Mgr. Martinu Čutovi, za jeho podporu, trpělivost a za vypsání zajímavého tématu, které je mi blízké. Dále bych chtěl poděkovat kamarádům a kamarádkám za trpělivost a ochotu při měření a v neposlední řadě všem ostatním, kteří mi pomáhali a motivovali mě. 3

Obsah ABSTRAKT... 6 KLÍČOVÁ SLOVA... 6 1. ÚVOD... 7 2. HOROLEZECTVÍ... 7 2.1. DEFINICE HOROLEZECTVÍ... 7 2.2. DRUHY LEZENÍ... 8 2.2.1. Skalní lezení... 8 2.2.2. Bouldering... 8 2.2.3. Lezení v ledu... 8 2.2.4. Skialpinismus... 9 2.2.5. Zajištěné cesty (klettersteig, via ferrata)... 9 2.2.6. Inter disciplíny... 9 2.3. PRAVIDLA SPORTOVNÍHO LEZENÍ... 9 2.3.1. Styl AF... 9 2.3.2. Styl RK... 10 2.3.3. Styl PP... 10 2.3.4. Styl RP... 10 2.3.5. Styl OS... 10 2.3.6. Styl Flash... 10 2.3.7. Styl Sólo... 11 2.4. STUPNICE UIAA... 11 3. TĚLESNÉ PŘEDPOKLADY... 12 3.1. Síla... 13 3.2. Vytrvalost... 13 3.3. Pohyblivost... 13 3.4. Obratnost... 14 3.5. Psychika... 14 4. ZDRAVOTNÍ ASPEKTY SPORTOVNÍHO LEZENÍ... 14 4.1. Pozitivní aspekty... 14 4.2. Obecné vlastnosti posturálních a fázických svalů... 15 4.2. Negativní aspekty... 15 4.3. Anatomie ruky... 16 4.3.1. Flexory ohýbače... 17 4.3.2. Šlachová poutka... 17 4.3.3. Šlachy prstů... 19 4

4.3.4. Zánět šlachy ohýbače... 19 4.3.5. Zánět šlachové pochvy... 20 4.3.6. Poranění postranních vazů... 20 4.3.7. Poranění dlaňové vazivové destičky prstových klubů... 21 4.3.8. Zánět kloubu (artritis)... 21 4.3.9. Opotřebení kloubních chrupavek (artróza)... 21 5. CÍL PRÁCE... 21 6. METODIKA... 22 6.1. Somatotypologie... 22 6.2. Instrumentář... 22 6.3. Základní antropometrické body na trupu a končetinách... 22 6.4. Základní antropometrické míry... 24 6.4.1. Výškové a délkové rozměry... 24 6.4.2. Šířkové rozměry... 25 6.4.3. Obvodové rozměry... 26 6.5.4. Koţní řasy... 27 7. VÝSLEDKY A DISKUZE... 29 7.1. Výškové rozměry... 29 7.2. Šířkové rozměry... 34 7.3. Obvodové rozměry... 37 7.4. Koţní řasy... 40 7.5. DOTAZNÍK A JEHO ZNĚNÍ... 42 7.6. SOMATOTYP... 43 8. ZÁVĚR... 45 9. O AUTOROVI... 46 10. SLOVNÍK DŮLEŢITÝCH JMEN A POJMŮ... 47 11. REJSTŘÍK... 49 12. POUŢITÁ LITERATURA... 51 13. PŘÍLOHY... 54 5

ABSTRAKT Úvodní teoretická část zahrnuje definici horolezectví, jeho konkrétních odvětví a pravidel, která je nutné dodrţovat při vykonávání této sportovní aktivity. Dále jsou probrány tělesné předpoklady pro bezpečné zvládnutí zlézání skal, jako je svalová síla, pohyblivost, vytrvalost a psychika. Tato část je zakončena souhrnem zdravotních aspektů, které pozitivně i negativně působí na lidské tělo. Ve druhé, praktické časti, jsou získané hodnoty srovnány pomocí somatometrických metod a zároveň porovnávány s referenčním souborem. Třetí, závěrečná část, je doplněna o zdravotní mini dotazník, jeho vyhodnocení, a dále pak určení somatotypu ze získaných hodnot měření. KLÍČOVÁ SLOVA Antropologie horolezectví poranění šlach somatometrie somatotyp sportovní lezení tělesné sloţení zdravotní aspekty 6

1. ÚVOD Práce je zaměřena na analýzu pozitivních a negativních dopadů tělovýchovných aktivit na tělesný rozvoj, dále pak na stav pohybového systému jedince a v neposlední řadě na somatometrické vyšetření výzkumného vzorku horolezců. První, teoretická část, je věnována horolezectví, jeho disciplínám a pravidlům a tudíţ i sportovnímu lezení, které klade vysoké nároky na svalový aparát. Jsou zde také popsány tělesné předpoklady, které by měl kaţdý horolezec splňovat. Dále se zaměřujeme na typy zranění, ke kterým dochází během této sportovní aktivity, jsou rozebrány moţnosti prevence, popřípadě jejich léčba. Ve druhé části je kladen důraz na metodické postupy, které byly vyuţívány při následných somatometrických měřeních. Následně jsou definovány cíle měření. V závěru této práce jsou shrnuty veškeré výsledky výzkumného vzorku, jejich teoretický a praktický význam a celková analýza sledovaného souboru. 2. HOROLEZECTVÍ 2.1. DEFINICE HOROLEZECTVÍ Horolezectví je disciplína zabývající se pohybem v horách. Cesty mnohdy vedou těmi nejobtíţnějšími terény, ať uţ se jedná o skalní, mixové nebo čistě ledovcové výstupy. Při zdolávání těchto výstupů je nutná potřeba jistících pomůcek a zvládnutí horolezeckých technik. Horolezectví bychom mohli rozdělit do dvou skupin klasické horolezectví, které se věnuje především pohybu v horách a v ledu, a většinou nevyuţívá trvale osazených jistících bodů. Naopak sportovní lezení, které slučuje lezecké techniky aţ s gymnastickými prvky, je na fixních bodech zcela závislé. Můţeme tedy říci, ţe horolezectví je pohybová činnost, která nás vystavuje riziku pádu, a kde jsme nuceni překonávat volním úsilím pud sebezáchovy. (Procházka a kol. 1990) 7

2.2. DRUHY LEZENÍ 2.2.1. Skalní lezení Neboli volné lezení, je styl horolezectví, při kterém se k pohybu po skále vyuţívá pouze síly lezce. Lezec je jištěn fixními body (borháky, nýty, kruhy), které jej mohou zajistit v případě pádu. (Lazzarin 2008) Zvláštním druhem skalního lezení, je specifické pískovcové lezení na území Česka a Saska, které je ovlivněno především typem horniny, coţ má výrazný vliv na podobu provozovaného horolezectví. Nelze zde pouţívat tvrdých mobilních jistících prostředků kvůli šetrnosti vůči skále, tudíţ jsou zde osazeny fixní body ve velmi malé míře. Lezení v těchto oblastech je tedy velmi náročné na psychiku lezce. (Ardito 2002) 2.2.2. Bouldering (z anglického názvu boulder kámen) Jedná se o druh lezení, kterým se překonávají krátké, ale velmi obtíţné cesty. Je to dáno tím, ţe lezec je zbaven strachu z pádu, neboť se pohybuje jen několik metrů (2 5) nad zemí. Ke zdolání těchto cest není potřeba lana ani ţádných jiných jistících pomůcek. Ve výjimečných případech se však můţeme setkat s boulderingovým terénem přesahující výšku, kdy moţnost pádu začíná být zdrojem strachu. Z boulderingového lezení se náhle můţe stát nejištěné sólové lezení. (Gullich 1997) 2.2.3. Lezení v ledu Lezení v ledu úzce souvisí s lezením ve vysokých horách, kde je nutno k překonávání terénu pouţít cepínů a stoupacích ţelez (maček). Postupem času se tato disciplína stala velmi oblíbenou a lezci začali vyhledávat i jiné oblasti. Dnes se hlavní dění odehrává mimo vysoké hory, a to na zamrzlých vodopádech, které bývají označovány jako ledopád. (Greasey 1999) 8

2.2.4. Skialpinismus Disciplína zahrnující všechny horolezecké aktivity provozované v horách, s pouţitím lyţí. Stoupání v terénu umoţňuje speciální vázání a pásy nalepené na skluznici, tzv. tulení pásy. (Ampezzo 2002) 2.2.5. Zajištěné cesty (klettersteig, via ferrata) Rekreační horolezectví, kdy je daná cesta zajištěna a zpřístupněna umělými prostředky, jako například ţebříky, řetězy, nebo ocelovými lany, které jsou vedeny terénem. K pohybu se pouţívají speciální ferratové sety s brzdou a dvěmi karabinami. (Bartůňková 1975) 2.2.6. Inter disciplíny Na závěr bych rád také zmínil inter disciplíny, kdy prvky horolezectví zasahují i do jiných sportovních odvětví a aktivit. Horolezectví v kombinaci se speleologií se nazývá speleoalpinismus, dalším příkladem je horolezectví spojené s paraglidingem nazývané paraglidealpinismus, a v dnešní době lze také mezi nové inter disciplíny zařadit například canyoning. (Wright 2001) 2.3. PRAVIDLA SPORTOVNÍHO LEZENÍ Stejně jako kaţdý sport, tak i horolezectví a sportovní lezení, musí mít stanovena určitá pravidla. Pravidla v různých stupních zdůrazňují vlastní podíl lezce na zdolání skály na základě jeho technické a fyzické připravenosti. Základní pomůckou pro hodnocení daného výstupu jsou klasifikační stupnice, které se liší v různých oblastech svého vzniku a stylu přelezu. (Gullich 1997) 2.3.1. Styl AF Tímto stylem lezec postupuje jen po přirozených chytech a stupech, je dovoleno zřizovat jištění a odpočívat u nich. Po pádu smí lezec pokračovat od posledního jistícího bodu, můţe u něj odpočívat a vracet se k němu. (Procházka 1990) 9

2.3.2. Styl RK Styl, u kterého se musí lezec po pádu nechat spustit na přirozené místo odpočinku (místo, kde lze stát bez opory rukou, tzv. no hand rest) a odtud se znovu pokusit o překonání dané cesty. Leze se opět po přirozených chytech a stupech, bez odpočinku v jistících bodech. (Procházka 1990) 2.3.3. Styl PP Podobný styl jako výše jmenovaný s tím rozdílem, ţe lezec se po případném pádu musí nechat spustit aţ na zem, nebo do místa posledního štandu (slangový výraz pro jistící stanoviště). Jedinou výhodou při tomto výstupu jsou nacvakané expresky (pár horolezeckých karabin spojených smyčkou) do nýtů, borháku či kruhů. (Procházka 1990) 2.3.4. Styl RP Hodnotný výstup, který je podobný jako styl PP a RK, s rozdílem, ţe pro kaţdý nový pokus musí být lano staţeno na zem a expresky musí být vţdy znovu nacvakány do jistících bodů. (Procházka 1990) 2.3.5. Styl OS Nejhodnotnější způsob přelezu, lezec cestu nikdy neviděl, nemá o cestě ţádné informace a přeleze ji naporpvé. Označení OS znamená on sight na první pohled. (Procházka 1990) 2.3.6. Styl Flash Styl podobný OS s tím rozdílem, ţe lezec můţe mít zaloţené jistící body, můţe znát klíčové sekvence pohybů a můţe se koukat na způsob přelezu. (Ardito, 2002) 10

2.3.7. Styl Sólo Styl přelezu, při němţ lezec nepouţívá jistící pomůcky, nepouţívá lano a většinou zdolává cestu sám. Při tomto stylu přelezu hrozí největší riziko pádu s moţností smrtelného zranění. (Ardito, 2002) 2.4. STUPNICE UIAA I Lehké: Nejjednodušší forma skalního lezení. K zabezpečení rovnováhy je třeba rukou II Mírně těţké: Začátek lezení. III Středně těţké: Na exponovaných místech je jiţ doporučováno mezijištění. IV Těţké: Jsou nezbytné lezecké zkušenosti. V Velmi těţké: Lezení jiţ klade značné nároky na trénovanost lezce. VI Neobyčejně těţké: Nezbytná je dobrá technika a spolehlivé jištění. VII Mimořádně těţké: Velká expozice se často spojuje s malými moţnostmi jištění. VIII aţ X Stupňování předchozích obtíţnosti, vyţaduje velmi specifický trénink. Lezci trénují na umělých stěnách a věnují značnou část tréninku na specifické posilování. XI Současná hranice lezeckých moţností. K překonání jsou nezbytné ideální podmínky, špičková forma a naprosté soustředění na výkon. (Kuzněcov 1974) 11

Tab.1. Převodní klasifikační tabulka (http://www.horolezeckametodika.webz.cz/wp-content/uploads/klasifprevod.jpg) 3. TĚLESNÉ PŘEDPOKLADY Obecnou informací je, ţe sportovec či jiný zájemce o tento sport by měl splňovat určitá hmotnostní kritéria. Nadváha je v tomto případě významným limitujícím faktorem, niţší hmotnost je naopak výhodou. Tělo by mělo být jen přiměřeně svalnaté (nadbytek svalové hmoty je značně omezující vzhledem k nárůstu tělesné hmotnosti), šlachovité, s minimálním mnoţstvím podkoţního tuku. V současné době mají ti nejlepší lezci na profesionální úrovni velmi podobné tělesné parametry, 12

tudíţ velmi podobný somatotyp (muţi: hmotnost = cca 60kg a výšku = 172 cm, ţeny: hmotnost = cca 48 kg a výšku = 160 cm). (Vomáčko 2001) 3.1. Síla Důleţitým faktorem je dále svalová síla, a to nejen horních končetin, které jsou u lezců mimořádně vyvinuté, ale i u ostatních svalových skupin trupu a dolních končetin. Rovnoměrné posilování všech těchto partií vede ke zlepšování výkonnosti lezce. Kaţdá disciplína vyţaduje jiné rozloţení síly, u boulderingu je zapotřebí maximální síla, kdeţto u lezení na obtíţnost převládá vytrvalost. Prosadit se tedy v obou disciplínách zároveň je nadmíru obtíţné. (Grant 1996) 3.2. Vytrvalost Rozlišujeme dva druhy vytrvalosti: obecnou, při které zapojujeme aţ 2/3 svalstva těla a speciální, která vypovídá o vytrvalosti jednotlivých svalů nebo svalových skupin a je zatěţována méně neţ 1/3 svalstva těla. Vytrvalost obecná je většinou předpokladem pro většinu sportů, kdeţto vytrvalost speciální je znatelná právě u sportovních lezců, kde je důleţitější vytrvalost pouze určitých skupin svalů, které jsou při lezení nejvíce zatěţovány. Největší nároky jsou kladeny především na horní končetiny, stejně jako u svalové síly. Moţnost jak docílit rozvoje speciální vytrvalosti, je zaměření se na několik disciplín lezení a jejich pravidelný tréning. (Grant 1996) 3.3. Pohyblivost Pohyblivost je při sportovním lezení taktéţ velmi důleţitá, umoţňuje lezci lépe dosáhnout na vzdálenější chyt či stup, provádět delší a pohybově náročnější kroky. Je také důleţitá v prevenci zranění, která jsou velmi častým jevem při sportovním lezení, myslíme tím zranění kloubů, šlach a vazů. Flexibilita závisí především na tvaru kloubu, který určuje stupeň volnosti. Dále závisí na schopnosti protaţení svalů a síle svalů, koordinaci agonistů, antagonistů a synergistů, na svalovém tonu, svalových a šlachových reflexech. (Dovalil 2002) 13

3.4. Obratnost Tato schopnost je při sportovním lezení velmi důleţitá, dalo by se říci, ţe tvoří jeho všeobecný základ. Často však bývá podceňována, z čehoţ plyne horší projev lezce. Obratnost je souhrn samostatných vlastností, které jsou propojeny v jeden celek koordinační funkcí centrální nervové soustavy. Dílčí schopností je orientační schopnost, při které je lezec schopen vnímat a analyzovat pohybové situace zrakovým, sluchovým, dotykovým, rovnováţným a pohybovým analyzátorem. Dále je to také diferenciační schopnost, tedy přesné provádění jednotlivých pohybů. Rovnováţná schopnost, která je dále rozdělena na statickou a dynamickou, se uplatňuje v udrţení těla v daných pohybech a směrech. Mezi obratnost také patří schopnost spojování pohybových prvků, spojování jednotlivých pohybů do sloţitějších pohybových bloků, schopnost reakce, při které lezec vybírá tu nejvhodnější variantu řešení a v neposlední řadě schopnost přizpůsobování pohybového jednání v dané situaci. (Moravec 2007) 3.5. Psychika Důleţitým faktorem je zvládnutí psychiky, se strachem z výšky je potřeba vyrovnat se hned na začátku. Zkušenější lezci, kteří lezou na prvním konci lana, musí překonávat strach z moţného pádu. U takzvaného sólového lezení musí lezec čelit strachu z případné smrti následkem pádu, poněvadţ není jištěn ţádnými jistícími pomůckami a zdolává terén pouze svou vlastní silou. (Cerretelli 1989) 4. ZDRAVOTNÍ ASPEKTY SPORTOVNÍHO LEZENÍ 4.1. Pozitivní aspekty Sportovní lezení v mnoha případech klade vysoké nároky na pohybový aparát daného jedince. Vzhledem k tomu, ţe jednotlivé pohyby neprobíhají v cyklech a většinou se neopakují, můţeme říci, ţe sportovní lezení pozitivně rozvíjí všechny svalové skupiny. Důleţitým faktorem je rozvoj síly, nervosvalové koordinace, pohyblivosti, vytrvalosti, rychlosti a důleţitou roli hraje také rovnováha. Dále jsou velmi důleţité psychické nároky, které se sportovním lezením úzce souvisí. Lezení jako takové má pozitivní vliv na kardiovaskulární a respirační systém a velmi dobře 14

formuje lidské tělo rozvojem pohybové soustavy. Tento komplexní sport pozitivně ovlivňuje všechny části pohybového systému, a obecně tedy platí, ţe lidé věnující se lezení, mají menší podíl svalových dysbalancí. (Humphries 1998) U sportovního lezení je výkonnost jedince závislá na různých faktorech. Je ovlivněna kondicí (výdrţ, síla, rychlost), schopností lezce koordinovat své pohyby (pohyblivost, šikovnost), psychickými vlastnostmi, fyzickou konstitucí a zdravotními faktory, také technicko taktickými schopnostmi, v některých případech dokonce i vlivy vnějšího prostředí (chlad, nadmořská výška, sluneční záření). Sportovní lezci většinou intenzivně trénují sílu, kondici, ale trénink pohyblivosti (protahovací a mobilizační cvičení) často zanedbávají, v důsledku toho se u některých lezců mohou objevit svalové dysbalance, které brání pohyblivosti. Protahovací a mobilizační techniky vedou ke zlepšení výkonnosti, ke schopnosti lépe provádět a kontrolovat technicky náročné pohyby, k prevenci úrazů, ke sniţování svalové únavy, ke zlepšování regenerace, k hbitosti a rychlosti, zlepšují také ekonomiku pohybu a jsou prevencí proti špatnému drţení těla, coţ můţe v některých případech vést aţ k poruchám vnitřních orgánů. (Kučera 1997) 4.2. Obecné vlastnosti posturálních a fázických svalů Svaly můţeme rozdělit do dvou skupin. Z hlediska pohyblivosti je dělíme na fázické, které mají tendenci ochabovat a svaly posturální, mající tendenci se zkracovat. Aby se zabránilo svalové dysbalanci je potřeba fázické svaly posilovat a posturální svaly naopak protahovat. Problémy s dysbalancí nastávají v okamţiku, kdy jsou posturální svaly zkráceny a negativně působí na inervaci svých fázických protějšků. Můţeme například uvést zkrácení posturálního dvouhlavého svalu paţního (m. biceps brachii), který znemoţňuje trénink trojhlavého svalu paţního (m. triceps brachii), protoţe je jeho fázickým protějškem a vzniká tedy výše zmíněna svalová dysbalance. ( www.hudy.cz) 4.2. Negativní aspekty V dnešní době je nedílnou součástí sportovního lezení nárůst problémů s poraněním prstů a vracejícími se obtíţemi následkem jejich přetíţení, nedostatečným protaţením či úrazem v horolezeckém terénu. Téměř kaţdý lezec se potýkal 15

s některým z moţných úrazů prstu, ruky nebo paţe, které znamenají velmi dlouhou rekonvalescenci a omezení lezecké činnosti. Hlavní příčinou těchto zranění je nedostatečná informovanost. Většina lezců se snaţí co nejdříve vrátit k lezení, coţ vede k tomu, ţe zranění nemá potřebnou dobu ke zhojení, následují většinou dlouhodobé obtíţe, které mohou dále ovlivnit i související části pohybového aparátu. Nejčastějším problémem je postiţení šlach, který nedostatečnou léčbou často vede k zánětu, v krajních případech dokonce aţ k ruptuře postiţené šlachy nebo šlachových poutek. (Tichý 2001) 4.3. Anatomie ruky Kaţdý sportovní lezec by měl mít alespoň částečné znalosti o základních anatomických vztazích na ruce. Zaměříme se na svaly, které jsou důleţité při úchopech a na šlachy, na šlachové úpony a šlachová poutka prstů, které jsou u horolezců nejvíce traumatizována. (Kučera 1999) Obr.1. (http://www.dentalarticles.com/images/hand-muscles.png) 16

4.3.1. Flexory ohýbače Musculus flexor digitorum superficialis Tento sval začíná na vnitřní straně lokte (ulnárním epikondylu) paţní kosti a vřetenní kosti. Šlachy tohoto svalu vedou karpálním tunelem (canalis carpi) a na svém distálním konci se větví. Kaţdá větev se upíná na bázi středního článku prstu. Jeho hlavní činností je flexe mediálního kloubu. (Čihák 2001) Musculus flexor digitorum profundus Sval začíná na horní třetině kosti loketní (ulna) a jeho šlacha se upíná na distální článek prstů. Tento sval a jeho šlachy ohýbají distální články prstů. (Čihák 2001) 4.3.2. Šlachová poutka Kaţdý prst má tzv. fibrózní část, která tvoří kanál a obsahuje pět prstencových poutek (A1-A5), jak je patrné na obrázku (obr.2). Prstencová poutka jsou důleţitou strukturou k uchycení šlachy ke kostěné části. Při ruptuře některého z těchto poutek vzniká tzv. tětiva flexorových šlach, která brání v pohybu daného prstu. Mezi jednotlivými poutky (A2- A3,A3-A4,A4-A5) se nacházejí ještě dynamická zkříţená poutka C1, C2, C3. Nejčastěji bývají porušena poutka A2 a A4, která jsou rekonstruována pomocí cirkulárního šlachového štěpu (formou prstýnku). Při jejich přetrţení dochází k lokální bolesti, zduření článku prstu, někdy se můţe také objevit krevní výron. Flexe je omezena a dochází k vyskakování šlachy z pochvy, síla prstu se sniţuje na polovinu a pokud není šlachové poutko chirurgicky opraveno, můţe nefixovaná šlacha prořezávat další poutka. V tabulkách jsou uvedeny stupně poškození jednotlivých poutek a jejich terapeutický postup (Rotman 2007). 17

Obr.2 (http://files.handsurgery.webnode.cz/200000027-ec7b6ed754/skak_prst.jpg) Tabulka a) rozdělení stupně poškození poutek (Schöffl, Hochholzer, One move to many 2004) 18

Tabulka b) terapeutický postup při poškození poutek (Schöffl, Hochholzer, One move to many 2004) 4.3.3. Šlachy prstů K úplnému přetrţení šlach na prstech nedochází tak často, jako k přetrţení šlachových poutek. Toto zranění si lze přivodit například při pokusu zabránit pádu nebo při zvedání se na nejmenších chytech. Většinou dochází k nepříjemnému prasknutí a následnému otoku v místě poranění. V těchto případech se traumatizovaná šlacha přišívá a doba léčby trvá zhruba 6 týdnů. Po této době se částečně obnoví pevnost šlachy, avšak pouze strukturálně, nikoli funkčně. Uvádí se, ţe minimální doba léčby k úplnému uzdravení, se pohybuje kolem 3 měsíců. (Humphries 1998) 4.3.4. Zánět šlachy ohýbače Dalším váţným zraněním, je zánět šlach ohýbače (tendosynovitida). Je charakterizován otokem bříšek prstů, jehoţ příčinou je hromadění tekutiny kolem šlachy. Často se s tímto zraněním můţeme setkat u mladých lezců, kteří nadměrně zatěţují své prsty. (Rotman, Machold 2007) 19

4.3.5. Zánět šlachové pochvy Častějším zraněním u sportovních lezců je zánět šlachové pochvy (tendovaginitida), který svým otokem znemoţňuje pohyb prstu. Na další zatěţování tělo reaguje tvorbou fibrinu, který se ukládá v místě zánětu a vznikají tzv. srůsty. Lezci ve většině případů podceňují závaţnost tohoto zranění a nevěnují mu dostatečnou léčbu. Nejčastější příčinou tendovaginitidy je zalamování prstů na nejmenších chytech, jednostranné opakované zatíţení, nedostatečná regenerace mezi tréninky, lezení při špatné kondici a nedostatečné protaţení před výstupem. (Wright 2001) Diagnosticko terapeutický algoritmus při poranění šlachových poutek ohýbačů prstů (Schoffl 2002) 4.3.6. Poranění postranních vazů Je velmi časté poranění postihující PIP (skloubení proximálního a mediálního článku) a DIP (skloubení mediálního a distálního článku) klouby, které jsou velmi choulostivé k rotačním silám. Vznikají nejčastěji při pádu, zaklínění prstu, nebo při úchopu jedním prstem. (Cerretelli 1989) 20

4.3.7. Poranění dlaňové vazivové destičky prstových klubů Jedná se o zvláštní druh poranění kloubních vazů, který je pro lezce typický. Vzniká obvykle mechanismem hyperextenze u DIP kloubu, u PIP kloubu vzniká odtrţením od šlachové pochvy. Dojde-li k úplné ruptuře, dochází k abnormální pohyblivosti v kloubu a je nutná operace. (Rotman 2007) 4.3.8. Zánět kloubu (artritis) Objevuje se především po úrazu, těţkém tréninku či lezení. Dochází k zanícení prstových kloubů a tím pádem prsty automaticky zaujímají klidovou polohu. Můţe se objevit bolest i zduření kloubu, díky zvýšení jeho náplně. Neléčený zánět můţe vést aţ k poškození chrupavky a ke vzniku degenerativních artrotických změn. (Humphries 1998) 4.3.9. Opotřebení kloubních chrupavek (artróza) Pokud dojde k poranění, chrupavka je nahrazena neplnohodnotnou chrupavkou. Na okrajích se mohou tvořit kostěné výrůstky, které mají za úkol rozloţit zátěţ v kloubu na větší plochu. Méně odolný kloub se lehce přetíţí, dochází k zánětům a dalšímu poškozování chrupavky. (Kučera 1997) 5. CÍL PRÁCE Cílem práce bylo získání všeobecných tělesných antropometrických rozměrů u sportovních lezců a lezkyň z Brna ve věku od 23 do 28 let. Vzhledem k malému počtu zkoumaných jedinců nelze tuto práci povaţovat za somatometrickou charakteristiku horolezců v České Republice, nebylo totiţ moţné srovnat naměřené hodnoty s ţádnou dosud vydanou studií, která by se věnovala tomuto sportovnímu odvětví. Veškeré míry byly tudíţ srovnávány s běţnou populací, dále s výsledky československé populace ve věku od 20 do 29 let (Bláha 1986) a současně s nepublikovanou studií české populace ve věku od 18 do 55 let, která mi byla poskytnuta Mgr. M. Čutou z Masarykovy Univerzity v Brně. Součástí této práce je také zdravotní mini dotazník vyplněný všemi 21

zkoumanými jedinci, který zahrnuje nejen jejich zdravotní a fyzický stav, ale i obecné informace o dosavadních lezeckých zkušenostech a frekvenci lezení. Celkem bylo antropometricky vyšetřeno 30 jedinců, z toho 20 muţů a 10 ţen. Somatometrické měření probíhalo v průběhu ledna, února a března, tedy v době tréninkového období. Lezení v přírodě v těchto měsících je velmi omezeno, převáţně počasím, tudíţ většina lezců tráví čas na umělých stěnách a bouldrovkách (malé tělocvičny, přizpůsobeny k tréninku maximální síly), kde se lezci snaţí udrţet nebo zlepšit svou fyzickou kondici. Průměrný věk změřeného souboru jedinců činil 25 let. Samotné měření probíhalo převáţně v soukromí, v některých případech na umělé stěně v Kuřimi, kde jim byl předán dotazník týkající se horolezectví a zdravotního stavu lezců. Měření trvalo průměrně 15 minut, během této doby bylo zjištěno přesně 53 tělesných údajů. 6. METODIKA 6.1. Somatotypologie Somatotyp se stanovuje metodou Heath-Carter a je potřeba provést určitá antropometrická měření. Výsledné hodnoty se zanáší do příslušného programu, v našem případě byl pouţit program SOMATOTYPE (calculation and analysis). Potřebné somatometrické rozměry: tělesná výška (M1), hmotnost těla (M71), koţní řasy nad tricepsem, subscapulární, suprailiakální a na lýtku. Z kostních rozměrů byla zjištěna šířka dolní epifýzy humeru (M52 3) a femuru. Z obvodových měr kontrahovaný obvod paţe (M56 1) a maximální obvod lýtka (M69). (Drozdová 2004, Malina 2009) 6.2. Instrumentář K měření byly vyuţity základní metody, vycházelo se z přesně definovaných antropometrických bodů podle Martina-Sallera. A byl pouţit klasický antropometrický instrumentář: antropometr, dotykové měřidlo, posuvné měřidlo, pásová míra, váha, kaliper.(bláha 1986) 6.3. Základní antropometrické body na trupu a končetinách Suprasternale (sst) : bod leţící na horním okraji prsní kosti v mediální rovině 22

Mesosternale (mst) : bod na přední straně hrudníku ve střední čáře v místě úponu 4. ţebra, uprostřed hrudní kosti Xiphosternale (xi) : bod leţící na rozhraní těla kosti hrudní a processus xiphoideus v mediánní rovině Omphalion (om) : střed pupku v mediánní rovině Akromiale (a) : bod nejvíce laterálně poloţený na akromiálním výběţku lopatky při vzpřímeném postoji s připaţenou končetinou Radiale (r) : bod na horním okraji hlavičky kosti vřetenní, který na připaţené končetině leţí nejvýše. Prstem vyhmátneme na zevní straně paţe štěrbinu mezi kostí paţní a kostí vřetenní Stylion (sty) : bod, který je na processus styloideus radii připaţené končetiny poloţen nejvíce dole. Je nahmatatelný na palcové straně předloktí nejníţe Daktylion (da) : bod na konci 3. prstu, který na připaţené končetině leţí nahoře a Iliocristale (ic) : bod leţící na crista iliaca při vzpřímeném postoji nejvíce nejvíce laterálně (na horní zevní hraně crista iliaca) nejvíce vpředu Iliospinale anterius (is) : bod leţící v místech spina iliaca anterior superior Tibiale (ti) : bod na proximálním konci kosti holenní, který při vzpřímeném postoji leţí nejvíce nahoře a nejvíce laterálně, popř. mediálně Sphyrion (sph) : bod na hrotu vnitřního kotníku, který při vzpřímeném postoji leţí nejvíce dole 23

6.4. Základní antropometrické míry 6.4.1. Výškové a délkové rozměry Proband stál v základním antropometrickém postoji, patami, hýţděmi a lopatkami se dotýkal stěny, špičky nohou měl mírně od sebe. Hlava byla v rovnováţné poloze a proband se díval před sebe, veškeré laterální rozměry byly měřeny na pravé straně. (Bláha 1986) Tělesná výška (sta) - je vertikální vzdálenost vertexu (v) od podloţky (M1) Výška horního okraje sterna suprasternale (sst) od země (M4) Výška nadpaţku akromiale (a) od podloţky (M8) Výška štěrbiny loketního kloubu radiale (r) od země (M9) Výška processus styloideus radii stylion (sty) od země (M10) Výška hrotu středního prstu daktylion (da) od země (M11). Ruka je při měření nataţená, prsty semknuty Výška kyčelního hřebene iliocristale (ic) od podloţky (M12) Výška předního kyčelního trnu iliospinale (is) od země (M13) Výška velkého chocholíku trochanterion (tro) od podloţky (M14) Výška štěrbiny kolenního kloubu tibiale (ti) od země (M15) Výška horního okraje symfýzy symphysion (sy) od podloţky (M6) Výška vsedě (M23) Výška pupku omphalion (om) od podloţky (M5) 24

Délka nohy přímá vzdálenost bodu pterion (pte) na zatíţené pravé noze od bodu akropodion (ap). (M58) Délka ruky vzdálenost mezi proximální ohybovou rýhou a distálním koncem třetího prstu. (M49a) 6.4.2. Šířkové rozměry Šířka biakromiální (šířka ramen) (M35) přímá vzdálenost mezi nadpaţky akromiale (a) Transverzální průměr hrudníku (M36) měřeno ve výši středu sterna (mesosternale msst). Ramena měřidla lehce přitlačena na ţebra. Hrudník je v normální poloze, tj. ani nádech ani výdech Sagitální (předozadní) průměr hrudníku (M37) přímá vzdálenost středu sterna (mesosternale msst) od trnového výběţku obratle leţícího v téţe vodorovné poloze Vzdálenost bikristální (šířka pánve) (bikristální šířka) (M40) přímá vzdálenost mezi pravým a levým bodem iliocristele Vzdálenost bispinální (bispinální šířka) (M41) vzdálenost mezi pravým a levým bodem iliospinale (is) Šířka dolní epifýzy humeru (šířka epikondylů humeru) (M52 3) přímá vzdálenost bodů nejvíce od sebe vzdálených na epicondylus medialis a lateralis humeru. Předloktí a paţe svírá při měření pravý úhel Šířka zápěstí (M52 2) (šířka bistyloidální) přímá vzdálenost mezi bodem stylion radiale a stylion ulnare Šířka dolní epifýzy femuru (šířka epikondylů femuru) přímá vzdálenost mezi mediálním a laterálním epikondylem femuru, dolní končetina je při měření ohnutá v koleni do pravého úhlu 25

Šířka kotníků (šířka bimaleolární) největší vzdálenost mezi mediálním a laterálním epikondylem kotníku. Šířka nohy největší vzdálenost mezi laterálním a mediálním okrajem nohy v místě metatarso-falangeálního kloubu (M59) Šířka ruky největší vzdálenost mezi laterálním a mediálním okrajem ruky v místě metakarpo-falangeálního kloubu (M52) Největší rozpětí paţí největší vzdálenost pravého a levého bodu daktylion III (da). Paţe jsou upaţené ve vodorovné poloze, dlaněmi dopředu. (M17) Šířka bideltoidní největší vodorovná vzdálenost pravého a levého deltového svalu v místě největšího rozvoje ( bez stlačení měkkých tkání ). Šířka bitrochanterická přímá vzdálenost mezi pravým a levým bodem trochanterion (tro). (M42) 6.4.3. Obvodové rozměry Obvody byly měřeny pásovou mírou. (Bláha 1986) Obvod hlavy míra probíhá přes glabellu a opistocranium. (M45) Obvod hrudníku přes mesosternale (v normální poloze) (M61) měřeno vzadu těsně pod dolními úhly lopatek, vpředu přes střed sterna (mesosternale). Hrudník se nachází v normální poloze např. při mluvení Obvod hrudníku přes xiphosternale v normální poloze měřeno v horizontální rovině přes bod xiphosternale Obvod břicha (M62 1) měřeno ve výši pupku v horizontální rovině 26

Obvod pasu měřeno v nejuţším místě Obvod krku měříme horizontálně nad štítnou chrupavkou. (M63) Obvod gluteální (M64 1) měřeno v horizontální rovině nejmohutněji vyvinutého gluteálního svalstva Obvod paţe relaxované (obvod paţe v extenzi) (M65) měřeno v poloviční vzdálenosti mezi bodem akromiale a hrotem lokte olecranon na paţi volně visící podél těla Obvod paţe kontrahované (obvod paţe ve flexi) (M65 1) největší obvod paţe při maximální kontrakci flexorů a extenzorů Obvod předloktí (maximální) (M66) měřeno v nejsilnějším místě Obvod zápěstí měřeno přes styloidy hýţděmi Obvod stehna gluteální (M68) měřeno za mírného rozkročení těsně pod Obvod stehna střední měřeno v poloviční vzdálenosti mezi trochanterem a zevním epikondylem femuru Obvod lýtka maximální (M69) měřeno v místě největšího vytvoření lýtkového svalu 6.5.4. Koţní řasy Tloušťka kůţe a podkoţí byla určována kaliperem. Koţní řasa se pevně uchopí palcem a ukazovákem levé ruky asi 1 cm od místa, kde má být její tloušťka změřena a tahem se oddělí od svalové vrstvy leţící pod ní. Drţí se pevně po celou dobu měření. Dotykové plošky tloušťkoměru se přiloţí kolmo ke koţní řase asi 1 cm od prstů tak, aby se měřila koţní řasa stlačená kaliperem a nikoliv prsty. Hodnotu tloušťky koţní 27

řasy odečítáme nejdéle 1-2 vteřiny poté, co začne působit tlak čelistí kaliperu.(bláha 1986). Koţní řasy byly určovány s přesností na 0,2 mm. Měřilo se na přesně definovaných místech na těle: Na tváři řasa probíhá vodorovně ve spojnici tragus nozdry, byla měřena přímo nad spánkem tak, aby nebyl vzat tukový polštář tváře Na podbradku (pod bradou nad jazylkou) řasa probíhá svisle, byla měřena přímo nad jazylkou, s hlavou mírně zvednutou, krk nesmí být napjat Na hrudníku I (v přední axilární čáře) řasa probíhá šikmo, byla měřena nad velkým prsním svalem v místě předního podpaţního záhybu Na hrudníku II (ve výši 10. ţebra) řasa probíhá podél průběhu ţeber, byla zvedána v průsečíku 10. ţebra a přední axilární čáry Suprailiakální řasa probíhá podél hřebene kosti kyčelní, byla měřena v průsečíku hřebene a přední axilární čáry Na břiše řasa probíhá vodorovně, byla zvedána v místě jedné čtvrtiny vzdálenosti mezi pupkem a horním předním kyčelním trnem, tedy blíţe k pupku Nad patellou řasa probíhá svisle, byla měřena nad čéškou; dolní končetina byla ohnuta v koleni a opřena o špičku nohy, aby se zcela uvolnila Nad tricepsem (nad musculus triceps brachii) řasa probíhá svisle, byla měřena v poloviční vzdálenosti mezi acromionem a olecranonem, nad trojhlavým svalem paţním; paţe volně visela podél těla Subskapulární řasa probíhá mírně šikmo podél průběhu ţeber, byla měřena přímo pod dolním úhlem lopatky Na lýtku (pod fossa poplitea) řasa probíhá svisle, byla měřena asi 5 cm pod podkolenní jamkou; dolní končetina byla zcela uvolněná ve stejné pozici, jako při měření na stehně 28

Nad bicepsem (nad m. biceps brachii) řasa probíhá svisle podél osy paţe, měříme nad dvouhlavým svalem paţním. Horní končetina je zcela uvolněná, ruka otočená dlaní nahoru. Na volární straně předloktí (v místě maximálního obvodu) řasa byla měřena na volární straně předloktí, v místě největšího obvodu Na stehně nad čtyřhlavým svalem řasa byla měřena v poloviční vzdálenosti od rozkroku ke kolenu; dolní končetina byla uvolněná. 7. VÝSLEDKY A DISKUZE 7.1. Výškové rozměry Základní tělesné míry jako je výška, hmotnost, apod., byly porovnány s československou populací ve věku od 20 do 29 let (Bláha 1986) a s dosud nepublikovanou studií Mgr. M. Čuty z roku 2010, kde bylo změřeno 157 jedinců muţského pohlaví. Posléze byly tyto údaje zpracovány v programu STATISTICA pomocí jednovýběrového t-testu na hladině významnosti α = 0,05. Dále byly zjištěny aritmetické průměry, směrodatné odchylky a mediány změřeného vzorku (Tab.1.). Jako příklad uvádíme průměrnou tělesnou výšku u sledovaného souboru horolezců ( muţů ), která činila 183,3 ± 5,12 cm. V porovnání s Bláhou, kde výška činila pouhých 177,6 ± 6,68 cm a v případě studie Mgr. M. Čuty pouhých 179,56 ± 7,16 cm, je nutné dodat, ţe tato statistická analýza byla zhotovena čistě z orientačního hlediska. Tento fakt je způsoben nedostatečným počtem zkoumaných jedinců pro relativní statistickou analýzu. (Tab.2. a Tab.3.) 29

Tab.1 Základní statistika výškových rozměrů muţů Výšky Horolezci (muţi) 2011 Bláha 1986 Čuta 2010 x s m x s x s T.výška 183,13 5,12 183,75 177,6 6,68 179,56 7,16 Sst 150,11 4,03 150,75 144,9 5,67 147,28 6,46 Sym 97,01 4,58 98,70 91,3 4,53 A 152,12 3,04 152,25 146,3 5,73 148,30 6,37 Ra 115,02 3,16 115,4 113,0 4,83 114,80 5,19 Sty 90,31 2,83 90,7 87,2 3,98 89,19 4,29 Da 69,81 2,04 70,3 67,5 3,61 Ic 111,93 9,92 11,95 106,6 4,92 111,92 5,14 Is 108,53 4,54 109,65 99,9 4,71 101,05 4,84 Ti 53,99 3,74 55,35 48,1 2,88 50,89 3,05 Tab.2.: Srovnání výškových rozměrů u souboru horolezců pomocí jednovýběrového t- testu s populací ČSSR (Bláha 1986) 30

Tab.3.: Srovnání výškových rozměrů u souboru horolezců pomocí jednovýběrového t- testu s nepublikovanými údaji (Čuta 2010) Jak je patrné z Tab.3., srovnání získaných rozměrů s hodnotami z roku 2010 je v některých případech shodné (výška štěrbiny loketního kloubu, výška processus styloideus radii, výška kyčelního hřebene), ve většině případů se blíţí průměru. Avšak ve srovnání se studií z roku 1986 (Tab.2.) můţeme pozorovat, ţe všechny hodnoty jsou odlišné a vysoko přesahují průměr (toto můţe být způsobeno např. stářím srovnávacích statistických údajů, které jsou z roku 1986). Pro upřesnění uvádíme srovnání souboru 10 ţen věnujících se horolezectví s československou populací ţen ve věku od 20 do 29 let (Bláha 1986) viz tab.4. Bohuţel nebylo moţné srovnání získaných hodnot s dnešní populací. 31

Tab.4. Základní statistika výškových rozměrů ţen Výšky Horolezci (ţeny) 2011 Bláha 1986 x s m x s T.výška 169,84 6,69 168,45 163,7 6,00 Sst 133,5 0,99 133,9 133,0 5,44 Sym 83,5 0,67 83,5 82,9 4,68 A 134,3 0,82 134,6 134,5 5,57 Ra 104,4 0,67 104,5 104,2 4,51 Sty 81 0,63 81 81,1 3,80 Da 63,3 0,55 63,2 63,2 3,29 Ic 97,9 0,62 98 98,0 4,54 Is 92,1 0,65 91,9 91,7 4,53 Ti 43,7 0,51 43,8 43,6 2,81 Hodnoty a jejich míry, ke kterým nebyly dostupné statistické údaje, nebyly zahrnuty ve srovnání, tudíţ nebyly zpracovány. Jedná se o tyto výškové rozměry: výška velkého chocholíku a bodu trochanterion (tro) od podloţky (M6), výška pupku a bodu omphalion (om) od podloţky (M5). 32

Tab.5. Srovnání výškových rozměrů u souboru horolezců (ţen) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) Jak je patrné z Tab.5., hodnoty jednovýběrového t-testu, průměrné hodnoty a směrodatné odchylky u ţen a jejich následné srovnání se statistickými údaji se tolik neliší s československou populací ve věku od 22 do 29 let, jak je tomu u hodnot s muţskou populací. Můţe to být opět dáno výběrem a počtem zkoumaného souboru jedinců 33

7.2. Šířkové rozměry Tab.6. Základní statistická charakteristika šířkových rozměrů u muţů Šířky Horolezci (muţi) 2011 Bláha 1986 Čuta 2010 x s m x s x s A-a 42,99 2,18 43 40,3 1,85 40,46 2,62 Ic-ic 30,09 2,13 30,3 28,7 1,86 31,53 3,14 Is-is 26,44 1,81 26,9 25,3 1,88 Msst 33,12 1,71 33,5 29,5 1,96 32,89 3,03 Mesosternale 21,95 1,07 21,7 20,9 4,36 23,19 3,12 Biepi.hum. 7,43 0,38 7,4 7,2 2,70 Biepi.fem. 10,29 0,49 10,25 10,0 2,67 Šířka zápěstí 6,09 0,21 6,1 5,8 6,04 Šířka kotníku 6,75 0,38 6,85 7,6 0,46 Délka nohy 27,78 1,20 27,8 26,5 1,20 Šířka ruky 8,32 0,49 8,4 8,5 0,56 Šířka nohy 11,01 0,50 11 10,1 0,61 Tab.7. Srovnání šířkových rozměrů u souboru horolezců (muţů) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) 34

Výsledky t-testu v tab.7. a v tab.8. ukazují, ţe rozdíl naměřených hodnot pro šířkové míry zkoumaného souboru a běţné populace nejsou statisticky významné. U ţen jsou naměřené hodnoty ve většině případů průměrné (výsledky jednovýběrového t-testu, tab.10.). Vzhledem k nedostatečnému počtu jedinců u jednotlivých skupin a absenci aktuálního kontrolního vzorku nelze vyvozovat ţádné závěry. Tab.8. Srovnání šířkových rozměrů u souboru horolezců (muţů) pomocí jednovýběrového t-testu s nepublikovanými údaji (Čuta 2010) Tab.9. Základní statistická charakteristika šířkových rozměrů u ţen Šířky Horolezci (ţeny) 2011 Bláha 1986 x s m x s A-a 36,7 1,98 36,1 36 1,56 Ic-ic 27,13 1,03 27,2 28,2 1,86 Is-is 23,26 1,67 22,9 24,8 1,97 Msst 26,03 1,18 25,8 25,6 1,98 Mesosternale 17,16 1,11 17,05 17,4 1,84 Biepi.hum. 6,06 0,20 6,1 6,2 0,33 Biepi.fem. 9,23 0,32 9,1 9,3 0,75 Šířka zápěstí 5,2 0,31 5,15 5,1 0,37 Šířka kotníku 6,39 0,2 6,4 6,7 0,42 Délka nohy 24 1,18 23,95 24 1,09 Šířka ruky 7,57 0,31 7,55 7,5 0,48 Šířka nohy 9,25 0,42 9,1 9,1 0,62 35

Tab.10. Srovnání šířkových rozměrů u souboru horolezců (ţen) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) Hodnoty a jejich míry, které nebyly statisticky vyhodnoceny a srovnány s běţnou populací: šířka bideltoidní (největší vodorovná vzdálenost pravého a levého deltového svalu v místě největšího rozvoje bez stlačení měkkých tkání), šířka bitrochanterická (přímá vzdálenost mezi pravým a levým bodem trochanterion) a délka ruky (vzdálenost od proximální ohybové rýhy k distálnímu konci třetího prstu). Tab.11. Základní statistická charakteristika šířkových rozměrů ( rozpětí paţí ) u muţů Šířky Horolezci (muţi) 2011 Čuta 2010 x s m x s Rozpětí paţí 191,33 6,26 192,1 181,42 7,91 Tab.12. Srovnání šířkových rozměrů u souboru horolezců (muţů) pomocí jednovýběrového t-testu s dosud nepublikovanou studií české populace (Čuta 2011) 36

Šířkový rozměr největší rozpětí paţí, se nedal porovnat s běţnou populací, proto byl srovnán a vyhodnocen s dosud nepublikovanou studií Mgr. M. Čuty z roku 2010, ve které bylo změřeno 156 jedinců muţského pohlaví a průměrná hodnota činila 181,42 ± 7,91 cm. Hodnoty naměřené u 20 horolezců vysoce převyšují průměrnou hodnotu, coţ můţe být zapříčiněno nízkým počtem změřených jedinců, výběrem zkoumaného souboru, ale také aktivitou, které se věnují. Rozpětí paţí můţe být u horolezců velké pozitivum. 7.3. Obvodové rozměry Tab.13. Základní statistická charakteristika obvodových rozměrů u muţů Obvody Horolezci (muţi) 2011 Bláha 1986 x s m x s Hlava 57 1,26 57,2 57,4 1,59 Hrudník 99,42 2,48 99,95 96,8 6,01 Xiphosternale 92,19 2,48 92,45 91,7 6,10 Břicho 62,99 8,67 62,95 86,9 7,14 Gluteální 98,72 3,09 99,95 98,5 5,21 Relax.paţe 29,58 1,7 29,65 30,3 2,21 Kontra.paţe 33,07 2,87 33,65 33,5 2,24 Předloktí 28,62 0,93 28,5 28,2 1,48 Zápěstí 16,9 0,81 16,8 17,7 1,03 Stehno glut. 61,36 1,51 61,55 57,7 3,74 Stehno střed 53,04 2,24 52,8 54,6 3,42 Max.lýtko 38,24 1,23 38,3 38,1 2,54 37

Tab.14. Srovnání obvodových rozměrů u souboru horolezců (muţů) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) Tab.15. Základní statistická charakteristika obvodových rozměrů u ţen Obvody Horolezci (ţeny) 2011 Bláha 1986 x s m x s Hlava 53,28 1,23 53,1 54,5 1,24 Hrudník 85,59 3,21 86,1 86,2 6,06 Xiphosternale 76,69 3,85 77,5 77,9 5,66 Břicho 76,84 2,46 77,15 78,3 8,03 Gluteální 94,4 4,07 94,85 96,2 6,39 Relax.paţe 26,3 0,71 26,25 26,7 2,45 Kontra.paţe 27,88 0,68 27,9 28,3 2,47 Předloktí 23,93 0,94 23,95 24,3 1,55 Zápěstí 15,44 0,58 15,4 15,9 0,91 Stehno glut. 56,15 2,57 56,9 57,4 4,80 Stehno střed 52,64 1,98 52,6 52,7 4,83 Max.lýtko 35,94 0,92 35,9 35,9 2,69 38

Tab.16. Srovnání obvodových rozměrů u souboru horolezců (ţen) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) Obvody většiny sledovaných částí těla jsou vzhledem ke srovnávacímu souboru průměrné. Některé hodnoty u muţů převyšují průměrné hodnoty běţné populace (obvod hrudníku, obvod stehna), některé jsou podprůměrné (obvod břicha, obvod zápěstí). Toto je opět dáno nedostatečným počtem zkoumaných jedinců, z čehoţ nelze vyvozovat ţádné závěry. Stejný případ pozorujeme i při srovnávání ţen s běţnou populací: převáţná většina výsledků je shodná s průměrem. Obvodové míry, které nebyly zahrnuty ve srovnávací analýze, jsou následující - obvod krku měřený horizontálně nad štítnou chrupavkou, dále obvod pasu měřený rovněţ v horizontální rovině v nejuţším místě mezi posledním ţebrem a hřebenem kyčelní kosti. 39

7.4. Koţní řasy Tab.17. Základní statistická charakteristika rozměrů koţních řas u muţů Koţní řasy Horolezci (muţi) 2011 Bláha 1986 x s m x s Tvář 5,71 0,85 5,75 7,00 2,28 Podbradek 4,47 1,24 4,75 6,1 2,92 Hrudník I 3,91 0,63 3,9 5,3 3,13 Hrudník II 10,29 0,88 10,1 10,9 5,61 Suprail. 12,77 1,24 12,8 12,5 6,49 Břicho 19,39 1,53 18,75 19,1 10,02 Patella 6,70 0,68 6,7 7,0 2,57 Biceps 3,11 1,05 3 4,1 2,18 Předloktí 2,67 0,64 2,75 4,0 2,07 Triceps 11,1 1,73 10,65 8,6 4,23 Subskapul. 10,58 1,10 10,45 12,9 5,94 Lýtko 6,29 0,66 6,2 5,8 2,62 Stehno 11,13 0,93 10,8 12,7 5,49 Tab.18. Srovnání rozměrů koţních řas u souboru horolezců (muţů) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) 40

Většina naměřených hodnot koţních řas dosahuje niţších hodnot neţ je průměr pro běţnou populaci. Vrstva podkoţního tuku na hrudníku II, nad hřebenem kosti kyčelní a nad patellou je z hlediska srovnávacích souboru průměrná. Niţší hodnoty mohou být zapříčiněny výběrem a nedostatečným počtem zkoumaných jedinců, rozdíl můţe být téţ zapříčiněn zejména chybnou metodou měření. Tab.19. Základní statistická charakteristika rozměrů koţních řas u ţen Koţní řasy Horolezci (ţeny) 2011 Bláha 1986 x s m x s Tvář 6,77 0,59 6,95 7,3 2,00 Podbradek 6,47 0,49 6,55 7,0 2,68 Hrudník I 4,42 0,34 4,35 4,9 2,79 Hrudník II 10,84 0,66 10,7 10,7 5,40 Suprail. 10,51 0,43 10,55 10,6 6,45 Břicho 15,86 0,58 15,85 15,8 8,04 Patella 10,02 0,69 10 11,6 4,76 Biceps 5,44 0,57 5,4 6,8 3,61 Předloktí 4,7 0,37 4,75 6,2 3,51 Triceps 14,03 1,33 14,25 14,4 4,83 Subskapul. 12,89 0,88 12,95 13,5 6,72 Lýtko 10,23 0,62 10,3 10,4 5,11 Stehno 19,61 1,07 19,75 24,4 7,29 41

Tab.20. Srovnání rozměrů koţních řas u souboru horolezců (ţen) pomocí jednovýběrového t-testu s populací ČSSR (Bláha 1986) Ve většině případů odpovídaly naměřené hodnoty u ţen průměru, některé hodnoty vykazovaly nepatrné rozdíly. Největší rozdíly můţeme vidět na koţní řase na předloktí, která činila 4,7 ± 0,37 mm oproti srovnávacímu průměru, který činil 6,2 ± 3,51 mm. Koţní řasa na stehně, která byla u ţen v průměru 19,61 ± 1,07 mm, činila ve srovnání s běţnou populací 24,4 ± 7,29 mm. Tento velký rozdíl si můţeme vysvětlit chybnou metodou měření a nízkým počtem zkoumaných jedinců. 7.5. DOTAZNÍK A JEHO ZNĚNÍ Dotazník, který je uveden v příloze byl rozdělen na dvě části, první část je věnována stručnému seznámení s jedincem, který se aktivně věnuje horolezectví. Obsahuje údaje o délce této aktivity (ve všech případech se jednalo o dobu v rozmezí 5-10 let) a o frekvenci návštěv lezeckých terénů (skály, hory, umělé lezecké stěny a jiné tréninkové prostory). Dále zkoumá u jedinců, jakou lezeckou disciplínu preferují, zda skalní lezení, lezení v horách, na umělé stěně či bouldering. Z 30 dotázaných 25 uvedlo, ţe navštěvují lezecký terén 2-3 krát týdně, tedy 8-12 krát do měsíce. Zbylých 5 odpovědělo, ţe této sportovní aktivitě věnují 4-5 dnů v týdnu, 16-20 dnů v měsíci. Převáţná většina uvedla, ţe v letních měsících preferují 42

venkovní lezení (lezení po skalách, které dosahují max. výšky 100m) a ve zbylých měsících, kdy není moţné lézt venku, tráví volný čas na zastřešených umělých stěnách. Druhá část byla zaměřena na zdravotní stav jedince a problémy spojené s horolezectvím. Převáţná většina dotazovaných uvedla, ţe alespoň jednou utrpěla zranění způsobené provozováním tohoto sportu. Jednalo se převáţně o zranění horních končetin, přičemţ pouze ve dvou případech se objevilo zranění i na dolních končetinách. Toto bylo způsobeno pádem lezce. Nejčastějšími zraněními horních končetin byla drobná poranění prstů (oděrky, drobné trţné rány), pouze ve čtrnácti případech se vyskytla závaţnější poranění prstů (ruptura šlachového poutka, poranění postranních vazů, úplná ruptura šlachy prstu). U pěti případů se zranění díky nedostatečné léčbě znovu objevilo. Pouze čtyři dotazovaní se svými problémy navštívili odborného lékaře. 7.6. SOMATOTYP Somatotyp má tři komponenty, z nichţ prvním je endomorfie, která vyjadřuje míru obezity. Mezomorfie je společným ukazatelem robusticity kostry a mohutnosti svalstva, a poslední, ektomorfie, je ukazatelem štíhlosti, hubenosti, astenie a gracility kostry. (Bláha 1986) Kaţdá z komponent můţe nabývat hodnot od 1 do 7. Celkový somatotyp je vyjádřen trojčíslím: první číslo patří endomorfii, druhé mezomorfii a třetí ektomorfii. Všechny tři sloţky jsou ve vzájemném protikladu a souladu, vysoká hodnota jedné komponenty vylučuje vysoké hodnoty ostatních dvou sloţek. (Drozdová 2004) Průměrné hodnoty běţné populace u muţů ve věku od 22 do 29 let činí 3,7-5,6-1,8 (Bláha 1986). Hodnoty získané měřením souboru 20 horolezců činí 3,5 5,1 2,6. Pro srovnání uvádíme i průměrné hodnoty vrcholových sportovců 2,1 6,1 2,4 (Rouš 1980). 43

Průměrný somatotyp u vrcholových sportovců (Rouš 1980) Průměrný somatotyp české populace (Bláha 1986) Průměrný somatotyp 20 horolezců Individuální somatotyp horolezců Z porovnání průměrných hodnot horolezců s běţnou populací vyplývá, ţe horolezci mají mírně zvýšenou, avšak průměrnou hodnotu ektomorfie, touto hodnotou se více přibliţují vrcholovým sportovcům. Hodnotu endomorfie je u horolezců průměrná a mezomorfní komponenta somatotypu lehce niţší. Závěrem lze říci, ţe horolezci mají přiměřeně svalnaté tělo s minimálním mnoţstvím podkoţního tuku. 44

8. ZÁVĚR Veškeré výsledky výškových rozměrů u muţů přesahují průměrné hodnoty referenčního souboru. Můţe to být zapříčiněno malou reprezentativností a výběrem zkoumaného vzorku. Výsledky u ţen ve velké většině odpovídají průměrným hodnotám. Šířkové a obvodové rozměry u muţů jsou také ve velké většině nadprůměrné, u ţen opět většinou odpovídají průměrným hodnotám. Hodnoty změřených koţních řas u muţů jsou v tomto případě niţší, vzhledem k průměru referenčního souboru. Toto můţe být dáno vyšší hodnotou ektomorfní sloţky, která činila v průměru 2,6 v celkovém somatotypu horolezců, oproti statistickému průměru 1,8 (Bláha 1989) běţné populace. Zjištěné rozdíly mohou být také způsobeny systematickou chybou při měření, nebo nedostatečným mnoţstvím zkoumaného vzorku jedinců. Vzhledem k malému počtu měřených jedinců nemají získané výsledky patřičnou váhu. Výsledky získané ze zdravotního mini dotazníku ukazují na časté zdravotní problémy týkající se většinou poranění horních končetin a nezodpovědného přístupu k přípravě před samotnou aktivitou. Časté opakování stejného zranění bývá způsobené nedostatečnou informovaností. Závěrem lze říci, ţe lezecká postava je vyšší ve srovnání s výškou průměrné populace, gracilnější, s delšími končetinami a s tendencí přesunu svalové hmoty do horní poloviny těla, do prostoru pletence ramenního. Domnívám se, ţe horolezectví, konkrétně sportovní lezení, by bylo vhodnou aktivitou pro rozvoj svalové zdatnosti a vhodnou prevencí při vzniku svalově-kosterních dysbalancí. 45

9. O AUTOROVI Milan Polčin se narodil 31. srpna 1984 v Sokolově. Vystudoval všeobecné gymnázium v Sokolově. Po třech letech studia na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, které nedokončil, byl v roce 2008 přijat na bakalářský obor antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. 46

10. SLOVNÍK DŮLEŢITÝCH JMEN A POJMŮ antropometrické body soubor přesně definovaných bodů na těle člověka, pro odečítání základních tělesných rozměrů Bláha, Pavel, doc. RNDr. CSc. díky dlouhodobému sledování tělesného rozvoje, vypracoval reprezentativní referenční standardy širokého spektra tělesných parametrů bouldering - je druh lezení, provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí horolezectví disciplína zabývající se pohybem v horách koordinační schopnosti neboli schopnosti obratnostní, motorické schopnosti podmiňující regulaci a koordinaci jednotlivých pohybů pro dosaţení cíle v závislosti na měnících se vnějších podmínkách Prof. MUDr. Radomír Čihák DrSc. - je český anatom, který je zakladatelem moderních směrů vývojové morfologie v ČR skialpinismus - je pohyb na lyţích ve volném horském terénu. Stoupání do kopce umoţňuje speciální vázání a pásy nalepené na skluznici somatometrie jedna z antropometrických metod fyzické antropologie zabývající se metodikou a technikou měření ţivého člověka somatotyp podle původní Sheldonovy definice z roku 1940 se jedná o vztah morfologických komponent, vyjádřený třemi čísly svalová dysbalance - je porucha hybného systému, jedná se o stav, kdy jsou svaly působící proti sobě ve vzájemné nerovnováze 47