Základy politické vědy

ÚSTAV VEŘEJNÉ SPRÁVY A REGIONÁLNÍ POLITIKY FAKULTA VEŘEJNÝCH POLITIK SLEZSKÁ UNIVERZITA V OPAVĚ Česká republika, Opava, Olbrichova 625/25, PSČ: 746 01 Kontakt: tel.: +420 553 684 544, fax.: +420 553 684 545 Základy politické vědy Opora pro studium Lukáš Vomlela Tento materiál je určen pro studenty prezenčního a kombinovaného bakalářského studia oboru Veřejná správa a regionální politika FVP SU v Opavě a posluchače dvouletého kurzu celoživotního vzdělávání Veřejná správa a regionální politika FVP SU v Opavě, předmětu Základy politické vědy. Jakékoliv rozšiřování, kopírování nebo využití tohoto materiálu nebo jeho části mimo uvedené studium je s ohledem na autorská práva zakázáno. Opava 2013 1

Identifikační údaje Prezenční, kombinované bakalářské studium a kurz celoživotního vzdělávání Ročník 1. Autor textu: Mgr. Lukáš Vomlela, Ph.D. Kontakt: Lukas.Vomlela@fvp.slu.cz Tel. 553 684 546 Konzultační hodiny: viz aktuální rozvrh konzultačních hodin Studijní literatura: - viz konec textu. Anotace předmětu Cílem předmětu je seznámit posluchače ve třech blocích s vývojem a strukturou politické vědy, s hlavními disciplínami a nejdůležitějšími otázkami současné politologie a s úlohou státu a veřejné správy v politických procesech. První pojednává o politické vědě, politické filozofii a politických ideologiích i o problematice demokracie a totalitarismu, další poskytuje stručný typologický přehled demokratických režimů, stranických a volebních systémů, závěrečný se týká vybraných problémů politické komunikace, politické geografie vertikálního členění státní moci i úlohy veřejné správy v politických procesech. Požadavky na studenta Písemná semestrální práce v rozsahu 8 s. rkp. (výklad jednoho z tematických celků), písemný test k ověření znalostí politologické terminologie i základních teoretických poznatků a schopnosti aplikovat získané vědomosti. Test tvoří minimálně 30 uzavřených otázek se čtyřmi možnostmi odpovědi, z nichž je jen jedna správná. Struktura předmětu 1. Politika a politická věda (základní pojmy a členění) 2. Politická filozofie, politická ideologie 3. Demokracie a totalitarismus 4. Politické režimy - formy vlády 5. Politické strany a stranické systémy 2

6. Zájmové skupiny 7. Volby a volební systémy 8. Politická geografie 9. Geopolitika 10. Vertikální struktura moci ve státě 11. Státní správa v politickém procesu 12. Politická komunikace Studijní literatura Fiala, P. - Schubert, K. Moderní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno, 2000. Dvořáková, V. - Kunc, J. O přechodech k demokracii. Praha, 1994. ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě. Praha, Portál, 2000. Colebatch, H. K. Úvod do policy. Brno, 2005. Berg-Schlosser, D. - Stammen, T. Úvod do politické vědy. Praha, 2000. ŘÍCHOVÁ, B. Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza politických systémů. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-628-4. Cabada, L. - Kubát, M. a kol. Úvod do studia politické vědy. Praha, 2002. Novák, M. - Lebeda, T. a kol. Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. 3

Vývoj politologie jako samostatné vědní disciplíny Politologie představuje velmi mladou vědní disciplínu. Ostatní společenskovědní disciplíny ji za samostatnou vědu uznávají teprve několik posledních desetiletí. Určité kořeny politologie sahají k antickému Řecku. Samotný pojem politika je odvozen od řeckého slova Polis, které označovalo obec. V popředí zájmů některých antických filozofů stál zájem o nalezení ideálního typu vlády. Zejména Platon a Aristoteles se ideálním zřízením ve svých dílech zabývali. Platón v díle Ústava vymezil a definoval ideální typ vlády. Aristoteles na základě studia ústav jednotlivých řeckých městských států vymezil několik typů vlády v díle Politika.Na začátku 16. století napsal Niccolo Machiavelli dílo Vladař. Machiavelli překračuje rámec tradiční filozofie a tradičního uvažování o politice 1 a politiku pojímá jako učení o moci. 2 Především filozofie, sociologie a právní věda ve velké míře ovlivnily formování politologie jako samostatné vědy. V první polovině 19. se začíná prosazovat politická věda, která byla na jedné straně ztotožňována s výzkumem institucí a vztahů mezi vládou a lidmi, na druhé straně se pojem stal synonymem vědy o morálce. 3 Teprve v průběhu 19. století začala být politická věda postupně vnímána některými vědci jako samostatná sociální věda. Tento vývoj byl spjat s potřebou odborného výzkumu rozvíjejících se demokratických institucí. V anglosaském prostředí dochází k rozvoji této disciplíny přibližně od 80. let 19. století, kdy jsou předmětem studia právní struktury politického života a institucí, které jsou spojeny s vládnutím. Předmětem výzkumu byly jednotlivé legislativní, exekutivní a soudní instituce. Studium politiky se v převážné míře zaměřovalo na popis těchto institucí a jejich pravomocí, které jim zaručovala ústava. Podle A. C. Isaaka tehdejším politologům chyběla jakákoli snaha po vysvětlení a interpretaci faktického vlivu daných institucí na utváření politiky, popisovali a interpretovali ideálnístav..., nikoli realitu. 4 Dalším krokem pro konstituování politologie jako samostatné vědy bylo prosazování se vědy o státu. Na počátku 20. století se prosadila v Německu, jako tzv. Staatstheorie, která ztotožňovala polickou vědu s teorií státu a byla odvozena z ústavního práva. Podobný trend převažoval na přelomu století rovněž v USA a své výrazné zastánce měl i ve Francii. 5 Tehdy převažovaly postoje, že 1 DOČEKALOVÁ, Pavla: Politologie jako věda. In: DOČEKALOVÁ, Pavla - ŠVEC, Kamil: Úvod do politologie. Praha 2010, s. 14. 2 Tamtéž. 3 ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politologických teorií. Praha 2000, s. 14. 4 ŘÍCHOVÁ, Blanka: Úvod do současné politologie. Srovnávací analýza demokratických politických systémů. Praha 2002, s. 17. 5 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 15. 4

politologie je velmi úzce spjata s právem a proto se nejedná o samostatnou vědu. Tento názor byl rozšířený přibližně až do 60 let 20. století. Uznání politologie jako samostatného vědního oboru a jejího přesnějšího vymezení je spojován s celosvětovou konferencí UNESCO (Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu) v Paříži v roce 1948,na níž se dospělo k rozčlenění politické vědy na čtyři oblasti, které dodnes tvoří nedílnou součást dnešní politologie. 1. Politická teorie - politická teorie - dějiny politických teorií 2. Politické instituce - ústava - forma vlády - regionální a lokální forma vlády - veřejná správa - ekonomické a sociální funkce vlády - komparace politických institucí 3. Strany, skupiny a veřejné mínění - politické strany - skupiny a sdružení - účast občané na vládě a správě - veřejné mínění 4. Mezinárodní vztahy - mezinárodní politika - mezinárodní organizace - mezinárodní právo 6 Za podstatný přínos k vymezení politické vědy je považována práce Maurice Duvergeraz roku 1959 - Metody politické vědy,kde se zabýval tehdejšími přístupy a názory na politickou vědu, které rozdělil do tří skupin: 7 6 CABADA, Ladislav: Politická věda jako samostatná společenskovědní disciplína.in: CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha 2004, s. 33-34. 7 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 16-17. 5

1) První skupinu tvoří autoři, u nichž převládal názor, že politologie je průsečíkem věd, protože politika velmi úzce souvislí se všemi společenskými vztahy. Toto pojetí odmítalo hovořit o politologii jako samostatné společenskovědní disciplíně. 2) Do druhé skupiny, zařadil přesvědčení, že politologie jako nejmladší ze všech společenských věd se má především zabývat těmi oblastmi politiky, které stojí mimo zájem věd jiných. K těmto okrajovým zbytkům patří např. struktura a fungování politických stran, volební systémy, výzkum nátlakových skupin atd. Jedná se především o prvky společenského života, které jsou spojeny s vývojem a modernizací společnosti od konce 19. století a proto příliš mnoho prostoru v etablovanějších společenských vědách. 3) Poslední skupinu tvoří autoři, kteří hodnotí politologii jako vědu syntetickou, čili nástavbovou vůči ostatním společenským vědám. Politologie má proto shrnovat a zevšeobecňovat poznatky ostatních společenských věd, které se týkají studia moci a státu. Duverger navrhl dvojí rozlišení základního pojetí politické vědy jako: 8 1) politickou vědu jako vědu o státu (Vychází zde z tradičního vymezení. Odkazuje při tom na klasické pojetí, které je spjato se státem.) 2) politickou vědu jako vědu o moci. (Jedná se o širší pojetí) Podstatným limitem politologie je dodnes přetrvávající neexistence samostatných, specifických metod a metodologie, jež by byla vlastní pouze této vědě. Přístupy v současné politologii V současné politologii převažují zejména tři významné přístupy: 9 a) ontologicko-normativní přístup b) empiricko-analytický přístup c) kriticko-dialektický přístup Ontologicko-normativní přístup 8 ŘÍCHOVÁ: Úvod do současné... s. 18. 9 DOČEKALOVÁ: c. d., s. 24. 6

pravd. 16 Začal se výrazněji uplatňovat přibližně od poloviny 60. let, kdy získal popularitu u Tento přístup bývá rovněž označován také konzervativní, nebo prakticko-filozofický. Je výrazně vázán na klasickou filozofii. Přepokládá proto návrat k antickým kořenům, z čehož dále vyplývá nutnost zabývat se všeobecným filozofickým kontextem, to jest Platonovou a Aristotelovou filozofií. To se v současné politické vědě děje nanejvýš v souvislosti s dogmaticko-historicky orientovanými dějinami politických idejí, zřídka však v souvislosti s vědecko-teoretickými výklady. 10 Výrazné snahy o oživení tohoto přístupu se objevily v 50. a 60. letech 20. století. Tento přístup poukazoval na ztrátu vědomí principů z politické vědy, na důsledky vyhýbání se veškerému normativnímu určování toho, co se má politicky podporovat a od čeho upouštět. 11 V70. letech ustoupil do pozadí, ale 90. letech došlo k jeho znovuobnovení, kdy se zaměřil na aktuální problémy (například na ekologické) a kladení politicko-filozofických otázek v rámci politické vědy dostalo nový význam. 12 Svůj význam si tento přístup získal i jako politicko-filozofický diskurz v nově se formující teorii institucí. 13 Mezi znaky tohoto přístupu patří kladení důrazu na normy myšlení, chování a politické praxe. Snaží se odhalit principy a hodnoty, na nichž má být založená správná politická praxe. Pomocí norem, které spojují s pravdou, rozlišují mezi dobrem a zlem, určují, co by mělo být. 14 Tyto normy jsou spojovány s absolutní pravdou, která umožňuje toto rozlišení. Konkrétní problémy mohou být řešeny jen na základě osvědčených a známých principů. K zastáncům tohoto přístupu je řazena například H. Arendtová. Historicko-dialektický přístupů Tento přístup bývá rovněž označován také kriticko-dialektický, dialekticko-kritický, levě nebo levicově sociální, marxistický nebo také neomarxistický. Historicko-dialektický spočívá na dvou teoretických základech: na Hegelově filozofii dějin a na Marxově teorii společnosti. 15 Tento přístup uznává jisté normy, avšak ty vycházejí z historického vývoje a jsou jim prověřené a ospravedlněné. Orientuje se proto na hledání historicky podmíněných tehdy mladších vědců. Značný vliv si získal v 70. letech. Je to směr, který je vnitřně výrazně 10 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 19. 11 Tamtéž. 12 DOČEKALOVÁ: c. d., s. 25. 13 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 20. 14 DOČEKALOVÁ: c. d., s. 25. 15 Tamtéž. 16 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 21. 7

diferencovaný a to nejen obsahově, ale i na národní rovině. 17 Velký vliv si získal v Německu, kde působila tzv. frankfurtská škola, v níž působili např. T. W. Adorno, J. Habermas. Empiricko-analytický přístup Dnes je tento přístup v politologii zcela převažující a je nejčastěji používán. 18 Klade důraz na neutrální postoje vůči studovanému předmětu a zkoumaným jevům. Blanka Říchová v této souvislosti uvádí, že tato neutralita vůči předmětu výzkumu neznamená, že by jeho zastánci zcela eliminovali normativní hledisko, pouze ho nepokládají za možné či vhodné východisko výroků o politice. Tento přístup preferuje takové výroky, které nejsou ovlivněny apriorními soudy, a to ani s ohledem na určitá ideologická východiska, ani co do subjektivních postojů badatele. Empiricko-analytický přístup vždy v prvé řadě zdůrazňuje nestrannost, odbornou kritiku a potřebu prověřovat, objektivizovat dosažen poznatky. V neposlední řadě vyžaduje, aby veškerá fakta, kterých je ve výzkumu využito, byla co nejpřesněji uvedena, neboť jedině tak je lze v budoucnu prověřit či vyvrátit. V tomto kontextu se např. normativní hledisko jeví jako těžko vědecky uchopitelné. 19 Samotné vědecké poznání vzniká prostřednictvím na sebe navazujících kroků vědeckého postupu, kdy je nejprve co nejpřesněji definováno téma výzkumu a to s ohledem na obsahové, časové i prostorové vymezení. 20 Poté musí být přesně formulovány hypotézy, které má vlastní výzkum prověřit, a toto prověření pak vede ke stanovení teorií. Empirickoanalytický přístup se může rozčlenit na tři základní druhy: 21 1) Deskriptivní přístup, respektive metoda umožňuje pouze jednoduchá zobecnění. V jejím rámci se můžeme nejčastěji setkat s induktivní analýzou (induktivní metodou), kdy z větších souborů dat jsou extrahovány určité typy jevů. 2) Systematická metoda analýzy můžeme se setkat s označením teorie středního dosahu. Jejich prostřednictvím lze dospět k některým zobecněním. 3)Deduktivní metody vycházejí z určitého předpokladu a z něj vyvozují určité závěry, které je nutné následně ještě prověřit. Trojdimenzionální pojetí politiky 17 Tamtéž. 18 DOČEKALOVÁ: c. d., s. 26. 19 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 21. 20 Tamtéž. 21 Tamtéž, s. 22. 8

Polity- označuje politický řád, pro nějž je typický normativní charakter (výroky a definice toho, jak má určitý politický řád vypadat). Jedná se o oblast, kde se střetávají politické ideje a ideologie, z nichž vyplývá formální a institucionální řád daných politických systémů. Dimenze polity určuje pravidla politické soutěže. Politics jedná se o dynamický aspekt samotného utváření politiky, v němž se navzájem střetávají nejrůznější zájmy. Prostřednictvím konfliktu nebo konsenzu buď dojde k jejich prosazení, nebo ztráty politické relevance. Do této interakce vstupují jednotlivci, skupiny atd. Politics představuje konfliktní proces utváření politiky. Politické ideje jsou vyjadřovány v podobě konkrétních politických požadavků, plánů, rozhodnutí a dohod. Policy jedná se o zbývající aspekt politiky, který se může definovat jako její výsledek, obsah, cíl či konkrétní politiku. Na této úrovni se z politických idejí stávají konkrétní opatření (zákony, nařízení, programy). Kontrolní otázky Jaké znáte přístupy v politologii? Vysvětlete empiricko-analytický přístup. Uveďte členění politologie. Vysvětlete trojdimenzionální pojetí politiky. Totalitarizmus Původ slova totalitarizmus má svůj základ v latinském slově totus (znamená celý). Termín se začal používat ve fašistické Itálii ve 20. letech 20. století.termín používala italská opozice, při kritice fašistů za jejich nedemokratické praktiky. Tento termín převzal i Giovanni Gentile, oficiální italský ideolog fašizmu. Fašizmus považoval za celkový (totální) koncept života. Termín totalitní využíval při svých projevech i samotný Benito pro všezahrnující stát, o který mělo fašistické hnutí usilovat. EncyclopaediaoftheSocialScientesz roku 1934 obsahuje první pokus o samotnou definici totalitarizmu.mezi nejvýznamnější autory, kteří s v 50. letech 20. století pokusili vymezit totalitarizmus patří američtí politologové Carl Joachim Friedrich a Zbigniew Brzezinski. Tito autoři vycházeli z analýzy nacistického a komunistického režimu a v knize TotalitarianDictatorship and Autocracy(Totalitní diktatura a autokracie)z roku 1956vymezili šest nejpodstatnějších rysů totalitarizmu: 9

1) Existuje oficiální ideologie, kterou musejí přijmout a akceptovat všichni členové společnosti. Tuto ideologii používají vládnoucí vrstvy k odůvodnění svých nároků na výkon moci. 2) Veškerý politický a společenský život zcela ovládá jediná masová politická strana, v jejímž čele stojí většinou jediný vůdce. Strana je hierarchicky organizovaná a je povětšinou nadřízena státní byrokracii, či přinejmenším je s ní výrazně propojena. 3) Vládce, či strana mají absolutní monopol na kontrolu armády. Tuto kontrolu provádí buď přímo politická strana, nebo jí kontrolovaná byrokracie. 4) Prostředky masové komunikace tisk, rozhlas televize knižní produkce jsou zcela kontrolovány prostřednictvím stejných mechanismů, jakými probíhá kontrola armády 5) Existuje dokonalý systém fyzické a psychologické kontroly společnosti prostřednictvím tajné policie, která používá teroristické postupy. 6) Hospodářství podléhá centrálnímu řízení, plánování, veškerá ekonomika je kontrolována. 22 Prvních pět bodů bylo dříve uvedeno C. F. Friedrichem již v roce 1954 ve studii Jedinečný charakter totalitářské společnosti. Spolu s Brzezinskimpřidali mezi klasifikační znaky poslední, šestýbod, týkající se centrálního řízení a kontroly ekonomiky, který bývá označován za problematický.tento bod nenaplňovalo nacistické Německo mezi lety 1933 až 1945. Přesto, i s touto výhradou můžeme Německo v tomto období podle výše uvedených charakteristik mezi totalitní státy zařadit. Hannah Arendtová za klíčový prvek totalitarizmu považuje především roli ideologie. Stát má snahu zcela metastázovat do života společnosti. Totalitní stát se nesoustředí pouze na výkon moci, ale má ambici vytvořit nového člověka. K tomuto cíli využívá masovou ideologickou indoktrinaci a teror. Proto, aby tato nová lidská bytost byla ve zcela podřízeném postavení vůči státu a straně,jsou podle Arendtové nezbytné dvě podmínky: 23 1) společnost řídí jedna politická strana v čele se zbožštěným vůdcem, která je nositelkou ideologie a teroru. 2) Společnost má masový charakter způsobující izolovanost člověka a jeho vykořeněnost z tradičních společenských struktur. 22 BALÍK, Stanislav - KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004, s. 36-37. 23 Tamtéž, s. 37. 10

Mezi další autory, zabývajícími se problematikou a pojetím totalitarizmu, patří Giovanni Sartori. Podle jeho pojetí, které publikoval v monografii Teorie demokracie (TheoryofDemocracyRevisited) z roku 1977 představuje totalitarizmus nový název něčeho, co dosud nebylo pojmenováno. 24 Z tohoto důvodu nemůže být tento pojem používán pro formy vlády, které se objevily před vznikem moderní společnosti. G. Sartori odmítá mezi klasifikační znaky totalitarizmu zahrnout centrálně řízenou ekonomiku. Důvodem je skutečnost, že nacistický režim v Německu mezi lety 1933 až 1945 toto kritérium nesplňoval, na rozdíl od stalinistického SSSR. Sartori poukazuje na skutečnost, že tímto rozdílem by tím byla klasifikace znehodnocena. Podle Sartoriho lze totalitarizmus přesně definovat jen, a) pokud bude používání tohoto pojmu striktně vyhrazeno novému, současnému fenoménu a b) pokud se budeme pohybovat pouze ve sféře sémantiky toho, co totalita zdůrazňuje, k čemu přenáší pozornost. 25 Modernost totalitarizmu je spojena především s rozvojem moderních technologií, jež umožňuje totální rozšíření a pronikání moci státu. Dalším klíčovým znakem totalitarizmu je ideologizace politiky, která má charakter politického náboženství. Totalitarizmus představuje uvěznění celé společnosti do rámce státu, vše pronikající politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitického života člověka. 26 Tímto rysem se totalitní režimy výrazně odlišují od jiných forem vlády, které nevykazují takto výraznou míru zásahů do nepolitické oblasti. Sartori oproti jiným autorům neklade důraz na teror, nepovažuje jej za definiční rys. Poukazuje přitom na skutečnost, že každý politický systém se vyvíjí, je dynamický. Sartori u totalitních režimů rozlišuje dvě fáze jejich vývoj na fázi 1) prosazování se a 2) fázi stabilizace. První zmíněnou fázi doprovází perzekuce a teror. Ve druhé fázi již dochází k oslabení perzekucí a teroru. Čím efektivněji je daná společnost kontrolována, tím menší je potřeba využívat nástroje teroru a donucení. Juan José Linz představuje předního teoretika autoritativních režimů, které jsou spolu s totalitními režimy nedemokratické. Totalitní režimy podle něj naplňují tato kritéria: 1) Musí existovat jediné centrum moci. Toto centrum nemusí být nutně jednolité. Jakýkoli pluralismus existujících institucí, či skupin odvozuje svou legitimitu z tohoto jediného centra. Tento pluralismus přitom není dědictvím předchozí netotalitní éry. Ale je politickým výtvorem shora. 24 ŘÍCHOVÁ: Přehled moderních... c. d., s. 233. 25 Tamtéž. 26 Tamtéž. 11

2) Život společnosti zcela (totálně) ovládá a řídí výlučná samostatná a více, či méně intelektuálně podložená ideologie. Tato ideologie má ambici vševysvětlující teorie, právě z ní odvozují vládnoucí skupiny svůj mandát. 3) Ve společnosti probíhá masivní politická mobilizace. Občané jsou nucení k aktivní účasti na veřejném životě. Právě s odkazem na ideologii mají být nadchnuti po plnění společenských úkolů aktivním zapojením do činnosti strany a jejich mnohých monopolních masových organizací. 27 Wolfgang Merkel rozlišuje mezi diktaturou strany a diktaturou vůdce. Diktatura strany podle něj spíše klasifikačním rysem typickým pro autoritativní režimy, zatímco diktatura vůdce je příznačná pro totalitní režimy. Mezi nimi Wofgang Merkel uvádí: 1) Komunistické totalitní režimy (např. SSSR mezi lety 1929-1953), 2) Fašistické režimy (zde řadí pouze nacistické Německo, 3) teokratické totalitní režimy (mezi ně řadí např. Írán mezi lety 1979-1989). Dalším badatelem je Wolfgang UweFriedrich, který zavádí tři kategorie totalitních režimů: teroristické, byrokratické, teokratické. Mezi teroristické zařazuje totalitní režimy, kde sehrával teror klíčovou roli ve snaze prosazovat kontrolu nad společností. Mezi ně zařadil SSSR za vlády Lenina a Stalina, Severní Koreu,nacistické Německo nebo Albánii EveraHoxhy. Ve skupině byrokratických totalitních režimů je teror nahrazen vládou nomenklaturních kádrů. Vládnoucí byrokracie je často totožná se stranickou strukturou, anebo podléhá její přímé kontrole. Mezi teokratické totalitní režimy Friedrich řadí Írán po islámské revoluci v roce 1979 za vlády ajatolláha Chomejního. Ústřední místo zde zaujímá islamistická ideologie. Kontrolní otázky Uveďte základní znaky totalitních režimů. Jak definuje totalitarizmus G. Sartori? Uveďte vymezení totalitarizmu podle Friedricha a Brzezinského Autorititativní režimy 27 BALÍK - KUBÁT: c. d., s. 38-39. 12

V předchozím textu jsme se věnovali Linzově vymezení totalitních režimů, od nichž tento autor chtěl odlišit autoritativní režimy. Linz publikoval své závěry v práci Totalitní a autoritářské režimy (Totalitarian and AutoritarianRegimes)z roku 1974. Své závěry v minulosti několikrát revidoval. Svůj koncept autoritativních režimů vypracoval na případu Frankova Španělska. Autoritativní režimy charakterizuje jako politické systémy 1) s limitovanýmpolitickým pluralismem 2) bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou 3) bez extenzivní či intenzivní politické mobilizace (vyjma některé etapy jejich vývoje) 4) ve kterých vůdce či výjimečně malá skupina uplatňuje moc uvnitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic. 28 Definiční znaky autoritativních režimů Pro autoritativní režimy je příznačný limitovaný (omezený) pluralizmus. Tyto režimy omezují autonomii politického života. Nevytvářejí jedinou masovou politickou stranu a určitý prostor ponechávají i jiným uskupením, ať to jsou politické strany, nebo jiné sociální a kulturní struktury společnosti. Autoritativní režimy na rozdíl od totalitních připouštějí omezenou politickou soutěž. Oproti demokracii, ale některé politické subjekty mají privilegované postavení a zcela dominují politickému životu. Politická strana nemusí být zdrojem veškeré moci. Tou může disponovat vůdce, či velmi malá skupina. Politické strany jsou v těchto systémech slabším aktérem. Režim za určitých podmínek toleruje existenci a činnost řady organizací, ale ty nesmějí přímo zpochybňovat podstatu režimu a musí prokazovat loajalitu. Pluralizmus je daleko silnější v nepolitických oblastech, kde je poskytnut větší prostor např. pro církve, univerzity atd. Na základě omezení některých skupin mohou být klasifikovány autoritativní režimy. Limitovaný pluralizmus vede ke vzniku semiopozice uvnitř daného autoritativního režimu. Tou se stávají nejrůznější skupiny, které nemají své zastoupení při výkonu moci, částečně kritizují povahu režimu, ale se samotným režimem jsou do jisté míry ochotny spolupracovat bez požadavků na podstatné změny. Ze semiopozice se může postupem času stát nelegální opozice, v momentě, kdy se její představitelé vzdají myšlenky transformovat režim zevnitř. V autoritativním režimu nesehrává ideologie významnější roli. Je zde především silná přítomnost mentality. Linz pojímá mentalitu jako určitou cestu v myšlení a cítění, více emocionální než racionální, a poskytující nekodifikované způsoby reakcí na různé situace. 29 28 BALÍK - KUBÁT: c. d., s. 50. 29 HLOUŠEK, Vít KOPEČEK, Lubomír ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 43. 13

Mentalita představuje určitý soubor hodnot, které společnost přijímá. Dalším podstatným rozdílem mezi autoritativními a totalitními režimy je míra mobilizace společnosti, která je u totalitních režimů velmi silná. Autoritativní režimy na ní rezignují a spíše usilují o depolitizaci. V některých autoritativních režimech výjimečně k mobilizaci dochází, zejména v počátečních obdobích. J. J. Linz vymezil sedm typů autoritativních režimů, které jsou postaveny na kombinaci tří faktorů a to stupni limitovaného pluralizmu, ideologičnosti a politické participace. 30 1) Byrokraticko-militaristické autoritativní režimy(nazývané také byrokratickovojenské režimy). Podle Linze se jedná o nejčastější typ autoritativního režimu. Politická moc je soustředěna v rukou úzké skupiny armádních kruhů a byrokratického establishmentu. Mimo tyto skupiny se na moci mohou podílet i další. Vládnoucí kruhy nepřejímají žádnou ideologii, ani ji nevytvářejí. Byrokraticko-militaristické autoritativní režimy mohou fungovat bez politických stran, avšak mnohdy vytvářejí oficiální, vládou podporovanou stranu, která redukuje participaci občanů. Mezi příklady uveďme Frankovo Španělsko nebo Pinochetovo Chile mezi lety 1973-1989. 2) Organicko-etatistické autoritativní režimy. Od byrokraticko-militaristických autoritativních režimů se liší kontrolovanou participací a mobilizací společnosti. Režim využívá tzv. organických struktur, s nimiž počítá jako s institucionalizovaným kanálem pro reprezentaci zájmů společnosti a vychází z předpokladu, že lidé jsou součástí nejrůznějších sociálních skupin, na něž je tento režim napojen. Občané participují v těchto spolcích a ty se stávají jejich reprezentanty v politickém životě. K těmto režimům je přiřazováno Salazarovo a později Caetanovo Portugalsko, částečně i Mussoliniho Itálie. 3) Mobilizační autoritativní režimy v postdemokratických společnostech. Jedná se o bývalé demokratické společnosti, které nebyly schopny vyřešit konflikty, s nimiž se potýkaly. Nebyl v nich ustaven žádný z předchozích dvou typů, zejména z důvodu snahy značné části společnosti participovat a podílet se na výkonu moci. Tento typ se objevoval v Evropě v době krize demokratického uspořádání a byl ovlivněn fašistickou mobilizací. Klasickým příkladem tohoto typu je italská provincie Carnaro v roce 1919. 30 BALÍK - KUBÁT: c. d., s. 57-61. 14

4) Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy. Tento typ autoritativních režimů se prosazoval v bývalých koloniích. Jediná, případně dominantní politická strana získala silné a privilegované postavení v období boje za nezávislost. Pro tento typ autoritativního režimu je příznačná silná mobilizace společnosti, která umožnila jejich vznik. Postkoloniální mobilizační autoritativní režimy se prosadily zejména v afrických zemích ve druhé polovině 20 století. 5) Rasové a etnické demokracie Z politického života je vyloučena nebo značně omezena část společnosti na etnickém, případně rasovém základě. Privilegovaná část populace se přitom těší poměrně velkým svobodám. Typickým příkladem režimu tohoto typu byla v minulosti Jihoafrická republika mezi lety 1948-1993 v období apartheidu. 6) Defektní a pretotalitní autoritativní režimy. Tyto společnosti se vyvíjejí směrem k totalitnímu zřízení, ale zpočátku nebyly schopny všechny definiční znaky totalitarizmu ještě naplnit.toho dosahují tehdy, kdy dosahuje stupeň mobilizace a míra ideologizace poměrně vysokých hodnot a limitovaný pluralizmus je vyloučen, tehdy můžeme hovořit o totalitním systému. Určitý režim můžeme označit za defektní totalitarizmus nebo pretotalitní režim v momentě, kdy naplňují pouze dvě z výše uvedených kritérií. Mezi příklady uveďme SSSR mezi lety 1921-1924 či země střední a východní Evropy krátce po konci 2. světové války. 7) Posttotalitní autoritativní režimy. Jedná se o typ, kdy se původně totalitní režim nachází v přechodu směrem k autoritarizmu. Podílem na moci disponují pouze členovévládnoucí strany, ale ostatní prvky, typické pro totalitarizmus jsou postupně oslabovány. Mezi tyto režimy přiřadil Linz komunistické státy střední a východní Evropy přibližně ve druhé polovině 50. let. Podle stupně skupinového konfliktu rozčlenil Linz posttotalitní režimy na: 31 1) kvazi-totalitní stát (státy střední Evropy 1948-1953) 2) konzultativní posttotalitarismus (Polsko po březnu 1968) 3) Kvazi-pluralistický posttotalitarismus (SSSR mezi lety 1954 až 1964) 4) Demokratizující se a pluralistický posttotalitarismus (Jugoslávie mezi lety 1966-1980 nebo Československo v roce 1968) 31 BALÍK - KUBÁT: c. d., s. 61. 15

5) Anarchický posttotalitarismus(čínská lidová republika v období Velké kulturní revoluce) Linz později svou typologii revidoval a zařadil posttotalitní režimy mezi hlavní kategorie nedemokratických režimů spolu s totalitními, autoritativními a sultanistickými režimy. V posttotalitních režimech je mnohem větší stupeň společenského pluralizmu, v jeho pozdní fázi se prosazuje paralelní či druhá kultura. Od autoritativních režimů se odlišuje neexistencí náznaků politického pluralizmu. Dominantní postavení si udržuje vládnoucí strana. Odlišný je i styl vůdcovství, kdy vůdcové se stávají více byrokratickými, technokratickými a postrádají charisma. Režim nerezignoval na vedoucí úlohu ideologie, ale má ve společnosti daleko slabší odezvu, než v dřívějších obdobích. Diktatura strany je podle WolfgangaMerkela klasifikačním rysem pro zařazení daného režimu mezi autoritativní režimy. Netotalitní fáze diktatury vůdce byly do této typologie autoritativních režimů rovněž zahrnuty. Na základě těchto kritérií vyděluje devět typů autoritativních režimů, přičemž některé přejímá od J. J. Linze. V rámci své typologie pomíjí pretotalitní režimy. Mezi typy autoritativních režimů podle W. Merkela patří: 1) Komunistické autoritativní režimy. Jedná se o komunistické země, kdy je moc soustředěna uvnitř stranického politbyra.režim je ochoten připustit minimální míru pluralizmu. K tomuto typu řadí SSSR mezi lety 1924 1929 a 1953 1956. 2) Fašistické autoritativní režimy.tím, že fašistické režimy uznávaly vůdcovský princip je spíše řadí do kategorie diktatury vůdce než diktatury strany. Ale protože nenaplňují charakteristické znaky totalitarizmu, přiřazuje je W. Merkel k autoritativním režimům. Do této kategorie Merkel řadí fašistickou Itálii mezi lety 1922-1943, nebo Rumunsko mezi lety 1940-1944. 3) Militaristické režimy. Jedná se o část byrokraticko-militaristických režimů, které vymezil J. J. Linz, kromě těch, které neusilují o modernizaci státu. Merkel vymezuje dva typy militaristických režimů: a) Byrokraticko-militaristické režimy, v nichž vládne junta, jejíž příslušníci postrádají charisma. Do této kategorie řadí Řecko mezi lety 1967-1974, či režimy v Latinské Americe v 60. a 70. letech. b) Militaristické vůdcovské režimy, v jejichž čele je vojenský vůdce. Mezi příklady uvádí Frankovo Španělsko, nebo Horthyho Maďarsko. 4) Organicko-etatistické režimy, odpovídají Linzově typologii. 5) Rasistické autoritativní režimy, odpovídají Linzově typologii. 16

6) Modernizační autoritativní režimy, tento typ byl vyčleněn z Linzovy kategorie byrokraticko-militaristických režimů. Tyto režimy usilují o modernizacispolečnosti jíž vládnou. Mezi příklady patří Atatürkovo Turecko mezi lety 1920-1938. 7) Teokratické autoritativní režimy. Tyto režimy mohou mít sklon k totalitarizmu. Jedná se o vládu náboženských vůdců. K příkladům řadí Merkel Tibet mezi lety 1911 až 1951. 8) Dynastické autoritativní režimy.moc si udržuje vládnoucí dynastie. V zemi neprobíhají svobodné volby, často není ústava. Režim stojí na dynastickém principu a panovník je hlavou exekutivy i legislativy. Příkladem je Saudská Arábie. 9) Sultanismus. Odpovídá Linzově klasifikaci Sultanistických režimů, Merkel je na rozdíl od Linze řadí mezi autoritativní režimy. Sultanismus Podle Linzova vymezení patří sultanistické režimy mezi hlavní formy moderních nedemokratických režimů (společně s totalitními, autoritativními a posttotalitními režimy). V těchto režimech existuje určitá míra ekonomického a společenského pluralizmu, který ale bývá předmětem nepředvídatelných intervencí. V čele režimu stojí vůdce, jehož moc není omezena. Režim není vystaven na ideologii, ani mentalitě. Je zde silná glorifikace vůdce a režim vykazuje dynastické tendence silně spojené s nepotizmem, korupcí a klientelizmem. Mezi příklady Linz řadí Haity za Duvaliera, Filipíny za Marcose nebo Írán Rézy Páhlavího. Shrnutí: moderní nedemokratické režimy podle J. J. Linze Totalitní režimy monizmus ideologie mobilizace Autoritativní limitovaný pluralizmus v různých sférách režimy mentalita depolitizace vůdce, či výjimečně malá skupina uplatňuje ve formálně nepříliš jasných, ovšem předvídatelných hranicích Posttotalitní Limitovaný pluralizmus v nepolitických sférách 17

režimy ideologie stále oficiálně určující, ovšem s výrazně oslabeným účinkem mobilizace se mění v rutinu a projev konformity vládnoucí elita ztrácí revoluční étos a stává se byrokratičtější a technokratičtější Sultanistické despotická intervence vládce (sultána) do různých sfér režimy nerespektující žádná legální pravidla ani hranice glorifikace vládce bez silné ideologické nebo mentální báze spíše nižší mobilizace ovšem s příležitostnými výkyvy k posílení vládcova kultu vysoce personalizované vůdcovství spojené s dynastickými tendencemi, nepotizmem a klientelizmem Zdroj: HLOUŠEK, Vít KOPEČEK, Lubomír ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 42. Kontrolní otázky Který politolog je považován za předního teoretika autoritativních režimů? Jak J. J. Linz vymezuje autoritativní režimy? Jaké typy autoritativních režimů vymezuje W. Merkel? Definujte sultanizmus. Politické režimy Režim v politologii představuje hodnotově neutrální pojem a je používán k pojmenování aspektu politického systému. Politický režim je považován za normativní subsystém politického systému. V nejširším chápání obsahuje všechny hodnoty a systémové principy, strukturu autorit, formální i neformální pravidla politické hry a z nich vyplývající závislosti mezi subjekty politiky. 32 Součástí politického režimu není pouze obsah těchto norem, ale také skutečnost, jak normy vznikají a jakým způsobem jsou vykonávány. 32 KUBÁT, Michal: Politické režimy - formy vlády. In: CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha 2004, s. 197-198. 18

Politické normy se týkají těchto oblastí: 33 a) získávání politické moci b) organizace politické rivality c) struktury nejvyšších orgánů státní moci d) dělby moci e) přijímání závazných rozhodnutí rozdělování statků a závazků f) exekvování (vykonávání) politické odpovědnosti Tyto normy společně vytvářejí závazná pravidla hry, které jsou platné v každém politickém systému. Normy mohou mít formální a neformální podobu. Ústava, zákony a další normativní akty obsahují formální podobu politických norem. Neformální politické normy jsou tvořeny respektovanými politickými zvyklostmi. Akceptace politických norem a politického režimu stabilizuje samotný politický systém. V politických systémech, kde tato akceptace ze strany politických aktérů chybí, může dojít ke konfliktům a k vážnému narušení jejich stability. Dvojí akceptace politického režimu vytvářejí dva druhy legitimity: ideologickou(týká se podpory nejzákladnějších politických hodnot přítomných v politickém systému jako např. demokracie, svoboda, atd.) a strukturální (přesvědčení o legálnosti a zákonnosti jednotlivých politických norem). Čtyři základní pojetí režimů: 34 - demokratické a autokratické - konsensuální (konsociační) a majoritní (westminsterské) - parlamentní a prezidentské - autoritativní a totalitní Typologie politických režimů. Následující klasifikace je provedena na základě norem, které regulují strukturu nejvyšších státních orgánů a upravují vztahy mezi nimi. Sledována jsou především dvě kritéria. 1) Jakým způsobem dochází k dělbě moci mezi moc zákonodárnou a moc výkonnou. 2) Povaha vztahů a propojení mezi exekutivními a legislativními institucemi. Pro pochopení politických režimů je rovněž nutné se zabývat politickými stranami a stranickými systémy v 33 Tamtéž, s. 198. 34 Tamtéž, s. 199. 19

jednotlivých politických systémech. Politické strany představují velmi důležité aktéry, jejichž role je klíčová a může ovlivnit povahu politického systému, v němž působí. Na základě těchto kritérií můžeme demokratické politické režimy rozdělit do tří základních typů: a) parlamentní režim b) prezidentský režim c) poloprezidentský režim Dalším specifickým případem je švýcarský režim, který typologicky nespadá ani do jedné z uvedených kategorií. Parlamentní režim. Tento režim patří k nejčastějším typům politických systémů. Je založen na úzké spolupráci mezi exekutivou a legislativou, což je označováno jako sdílení moci. Vazba spočívá v závislosti vlády na parlamentní podpoře, neboť parlament má možnost sesadit vládu tím, že jí vysloví nedůvěru. 35 Vláda disponuje právem účastnit se legislativní činnosti parlamentu, což spolu s odpovědnosti exekutivy vůči legislativnímu tělesu tvoří základní prvky parlamentního režimu. Hlava státu má možnost jen za určitých okolností parlament rozpustit. Parlamentní režim odděluje funkci hlavy státu (kterou může plnit prezident nebo dědičný panovník) od funkce předsedy vlády. Hlava státu představuje spíše slabšího aktéra, jenž je spíše arbitrem politických sporů, reprezentuje stát navenek a plní řadu ceremoniálních funkcí. V čistém parlamentarizmu je prezident volen parlamentem, nebo kolegiem volitelů, přičemž mnohé země nepřímou volbu hlavy státu opustily. Hlava státu jmenuje premiéra a na jeho návrh formálně jmenuje jednotlivé ministry. Vláda musí požádat parlament o vyslovení důvěry. Skutečnou výkonnou mocí disponuje vláda. Parlament může vládě udělit tzv. votum důvěry, kdy jí vyjadřuje svou podporu, nebo votum nedůvěry. V tomto případě je vláda nucena podat demisi. Většina parlamentních režimů podléhá nejrůznějším modifikacím, které je vzdalují od čistého parlamentarizmu. Na základě těchto modifikací můžeme vymezit další typy. 1) Podle vztahů mezi vládou a parlamentem se setkáváme s premiérským parlamentarizmem, kde vláda výrazně převažuje nad parlamentem. 35 HLOUŠEK, Vít KOPEČEK, Lubomír ŠEDO, Jakub: Politické systémy. Brno 2011, s. 82. 20

2) Parlamentarizmus s převahou zákonodárného sboru je typ, kde naopak převažuje parlament nad vládou. 3) Mezi těmito typy se nachází tzv. stranicky kontrolovaný parlamentarizmus, kde politické strany sehrávají klíčovou roli. Parlamentní režimy můžeme rovněž rozdělit podle vztahu premiéra k ostatním členům vlády a to na: a) prvního nad nerovnými: (hlavní představitel výkonné moci je vůdcem strany, který takřka nemůže být sesazen parlamentním hlasováním,protože poslanci jsou jeho stranickými podřízenými a podle svého uvážení jmenuje a odvolává členy kabinetu), b) prvního mezi nerovnými: (nemusí být oficiálním vůdcem strany, přesto ho parlament sesadí jen stěží, mění složení svého kabinetu, ale sám zůstává), c) prvního mezi rovnými: (stojí a padá se svými ministry, má nad nimi malou kontrolu a musí akceptovat takové složení své vlády, které mu je vnuceno). 36 Prezidentský režim Dalším typ představuje prezidentský režim, který je postaven na odlišných principech, než je tomu u parlamentního režimu. Výkonná moc a zákonodárná moc jsou od sebe striktně odděleny a obě jsou situovány v odlišných rovinách. Parlament má v legislativní oblasti velmi silné pravomoci, ale v oblasti exekutivy nemá žádné podstatné nástroje. Prezident je hlavou státu a zároveň plní funkci předsedy vlády. Je jediným disponentem výkonné moci, ale nemá žádné zákonodárné možnosti. Prezident jmenuje jednotlivé členy vlády a ostatní úředníky, kteří realizují jeho politiku. Mandát získává hlava státu v přímých volbách. Jednotliví členové vlády nezískávají důvěru v parlamentu, ale jsou odpovědni pouze prezidentovi. Parlament proto nemůže odvolat člena vlády. Prezident nemá možnost rozpustit parlament a ani se nemůže nijak podílet na jeho činnosti. Nemá možnost svolat zasedání parlamentu a nemá zákonodárnou iniciativu. Pro vzájemnou kontrolu obou hlavních složek moci, tzn. zákonodárné a výkonné, byl zaveden tzv. systém brzd a protivah(checks and ballances), který představuje vzájemné omezování se moci zákonodárné výkonné a soudní. Prezident pro řadu svých rozhodnutí musí získat souhlas parlamentu a parlament pro některé své návrhy zákonů, které schválil, musí 36 KUBÁT: Politické režimy... c. d., s. 203. 21

získat souhlas prezidenta. Velkou roli v prezidentském režimu sehrávají politické strany a podoba stranického systému. Prezidencializmus můžeme vydělit na dva základní typy: a) severoamerický prezidencializmus b) jihoamerický prezidencializmus V severoamerickém prezidencializmu, kdy dojde k situaci, v níž prezident a většina členů parlamentu patří do odlišných politických táborů, je tento režim stále schopen fungovat. Důvodem je podoba jednotlivých politických stran, které nemají disciplinovanou členskou základnu, a řada jejich členů vystupuje relativně autonomně. Prezident proto snadněji najde podporu u části opozičních členů parlamentu pro své návrhy. Přestože jihoamerický prezidentský systém vychází ze severoamerického, stále mezi nimi přetrvávají značné rozdíly v otázce jejich fungování. Jihoamerický prezidencializmus je na rozdíl od severoamerického spjatý s multipartizmem. Prezidenti jsou oslabeni velkým množstvím politických stran s disciplinovanou členskou základnou a autonomie pro jednotlivé poslance je výrazně nižší než u severoamerického prezidencializmu. Z tohoto důvodu mají prezidenti jen omezené možnosti pro prosazování vlastní politiky, platí to zejména tehdy, pokud proti nim stojí většina poslanců zastupující opoziční parlamentní politické strany. Tento stav často vede prezidenty ke snaze obcházet parlament a postupně může dojít k izolovanosti parlamentu od ostatních politických institucí. Vzhledem k povaze prezidencializmu, kdy jsou jednotlivé složky moci od sebe odděleny, má jihoamerický prezidencializmus v těchto situacích tendence k nefunkčnosti a ke kolapsu. Specifickým problémem je role ozbrojených sil, které v mnohých případech politických krizí zasáhly, a tento zásah vedl k ustavení nedemokratických režimů. Poloprezidentský systém Poloprezidentský systém kombinuje rysy parlamentarizmu a prezidencializmu. Nejsilnějším aktérem je prezident, který je volen v přímých volbách. Vykonává funkci hlavy státu a šéfa exekutivy. Na rozdíl od prezidentského režimu se o výkonnou moc dělí s vládou, v jejímž čele stojí premiér. Prezident disponuje nejvýznamnějšími ústavními pravomocemi a v rozhodovacím procesu se stává nejdůležitějším aktérem. Vláda je politicky odpovědná parlamentu. V případě, že premiér a prezident patří k odlišným politických či stranickým táborům nastává období tzv. kohabitace, (nuceného soužití).v tomto období dochází k souboji o pravomoci mezi prezidentem a premiérem a dochází k určitému oslabení postavení 22

prezidenta. V případech, kdy ke kohabitaci nedojde, je dělba moci prováděna v prezidentův prospěch. Premiér a jednotliví ministři jsou jmenováni prezidentem, ale vláda nese politickou odpovědnost vůči parlamentu. Prezident není odpovědný parlamentu amůže parlament rozpustit. Vláda má na chod parlamentu výjimečně velký vliv a je v legislativním procesu značně zvýhodněna, protože vládní návrhy zákonů mají přednost. Proces tvorby práva je rozdělen na oblast zákonodárnou, svěřenou parlamentu, a oblast reglementační, odevzdanou vládě. 37 Tři základní vlastnosti poloprezidentského režimu a) dělba moci je zde provedena v duchu výrazné převahy moci výkonné nad mocí zákonodárnou b) hlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci c) existují dva aktivní subjekty exekutivy prezident a vláda v čele s premiérem. 38 Jednotlivé poloprezidentské systémy se dosti odlišují. M. Shugart a J. Carey rozlišují dva podtypy poloprezidentského režimu: 39 a) Premiérsko-prezidentský režim. V tomto podtypu má premiér nad prezidentem převahu. Prezident disponuje významnými pravomocemi, ale vláda je v tomto podtypu odpovědna pouze parlamentu. b) Prezidentsko-parlamentní režim charakteristický převahou prezidenta nad premiérem. Stručná charakteristika a srovnání prezidentského, poloprezidentského a parlamentního režimu. 40 Kdo má reálnou výkonnou moc? Parlamentní režim Prezidentský režim Poloprezidentský režim Vláda Prezident Prezident + vláda 37 KUBÁT: Politické režimy... c. d., s 207. 38 tamtéž. 39 KOUBA, Karel: Prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy demokracie. In: DOČEKALOVÁ, Pavla - ŠVEC, Kamil a kol.: Úvod do politologie. Praha 2010, s. 122. 40 KUBÁT: Politické režimy...c. d., s. 208. 23

Jak je volen prezident? Kdo reálně sestavuje vládu? Co rozhoduje o trvání vlády? Politická odpovědnost prezidenta Politická odpovědnost premiéra a vlády Nepřímo /(modifikaci v tomto případě představuje přímá volba prezidenta) Přímo přímo parlament Prezident Prezident + parlament Důvěra v parlamentu Vůle prezidenta Důvěra prezidenta + parlamentu Není Není Není Před parlamentem --- Před parlamentem a prezidentem Švýcarský režim Jedná se o specifický typ,jenž ani okrajově nespadá mezi výše uvedené režimy. V politickém systému Švýcarska není zakotven princip dělby moci. Místo toho je přijata zásada její jednolitosti. Parlament je jediným disponentem moci a uplatňuje legislativní i exekutivní kompetence. Vláda představuje druh parlamentního výboru, který má za úkol vyřizovat administraci. Švýcarsko v minulosti velmi rozvinulo instituty referend, lidových zákonodárných iniciativ a suspenzívních vet, které poskytují občanům možnost účastnit se rozhodovacího procesu. Pro Švýcarsko je příznačná minimální soutěž mezi politickými stranami, jež prakticky probíhá jen v předvolebních kampaních. Vládu tvoří sedmičlenná Federální rada. Je sestavena na základě několika kritérii. Čtyři nejsilnější politické strany jsou povinny utvořit vládu. Pro rozdělení jednotlivých postů byla přijata tzv. magická formule, podle níž si tyto čtyři politické strany přerozdělí křesla v poměru 2:2:2:1. Pro zisk ministerského křesla musí strana získat ve volbách alespoň 10 % hlasů. Pro sestavení vlády se celkově uplatňují čtyři kritéria: 41 a) politické - parlamentní dělba vládních postů mezi čtyři politické strany (viz výše), b) kantonální tři největší kantony vždy účast na vládě (Curych, Basilej a Vaud), 41 KUBÁT: Politické režimy... c. d., s. 210. 24

c) jazykové nejméně 2 ministři musí reprezentovat jazykové menšiny, d) náboženské nutnost zachovat mezi ministry náboženskou vyváženost. Institutvota nedůvěry ve Švýcarsku neexistuje. Parlament kontroluje vládu prostřednictvím svých výborů a interpelací. Není zřízena funkce předsedy vlády a rozhodnutí v ní jsou přijímána kolektivně. Všichni ministři zastávají rovnocenné postavení. Zasedání vlády předsedá prezident, jeho funkce je jen technicko-organizačního charakteru. Prezident není hlavou státu, tuto funkci plní je sedmičlenná Federální rada. Prezident vykonává svou funkci po dobu jednoho roku, poté je nahrazen jiným ministrem, který ve vládě působí nejdéle. Švýcarský režim se vyznačuje třemi základními vlastnostmi: 1) Není zde prováděna dělba moci. 2) Jsou zavedeny mnohé mechanizmy přímé demokracie. 3) Švýcarský režim je postaven na modelu konsenzuálního, bezkonfliktního systému. Kontrolní otázky Uveďte znaky prezidencializmu. Co je to systém brzd a protivah? Uveďte, jakým způsobem dochází k dělbě moci v politickém systému Švýcarska Co je to kohabitace? Politické strany a stranické systémy Strana je spojena s prvkem fungování dnešní politiky. Důležitý je prvek politické soutěže. Juan J. Linz, Seymour M. Lipset alarrydiamondse shodují v tom, že demokracie je ve své podstatě soutěž mezi jednotlivci a zorganizovanými skupinami (primárně politickými stranami) o klíčové pozice v systému vládnutí, a to prostřednictvím regulérních voleb a s vyloučením použití násilí. 42 42 STRMISKA, Maxmilián a kol.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha 2005, s. 9. 25

Definice politických stran Podle definice Edmunda Burkaz roku 1770: strana je seskupení lidí, kteří se spojují, aby společnými silami prosazovali národní zájem a to na základě nějakého konkrétního principu, na němž se všichni shodují. 43 Kritikové této definice odmítají představu, že tato uskupení usilují o obecné dobro. Schumpeterupozorňuje na skutečnost, že politické strany jsou často schopny zradit své principy. Podle něj politická strana představuje skupinu, v níž se její členové sjednocují, aby získali politickou moc. 44 V minulosti probíhaly četné diskuze nad tím, který ze dvou uvedených prvků převažuje, zdali snaha získat politickou moc nebo snaha o sjednocení se na základě ideové blízkosti. U Burkovy definice je navíc problematické určení toho, co obecné blaho či národní zájem představuje. Na tyto spory reaguje George Brunner, který obhajuje pohled Burka. Tvrdí, že kritika jeho definice není přesná, protože politické strany usilují o realizaci určitého obecného dobra, problém spočívá v tom, že je toto společné dobro jednotlivými politickými subjekty pojímáno odlišně. 45 Giovanni Sartori Burkovu definici jednoznačně odmítá a tvrdí, že Burke má v současnosti špatnou pověst. Většina současných autorů považuje jeho definici za normativní (což skutečně je) a nerealistickou. 46 Giovanni Sartori přichází s tzv. minimální definicí strany, podle které je to politická skupina, jež se účastní voleb, jež je schopna jejich prostřednictvím prosadit své kandidáty do veřejných úřadů. 47 Sartoriho koncept minimální definice je široce přijímán. Obsahuje minimum znaků pro to, které musí být naplněny pro to, abychom daný politický subjekt mohli považovat za politickou stranu. Podle hodnocení českého politologa Maximiliána Strmisky oblíbenost Sartoriho definice plyne z její oblíbenosti a minima charakterizujících znaků. Vymezení politické strany ovšem často bývá koncipováno šířeji a různými autory jsou zmiňovány další znaky... Na prvním místě bývá zmiňována trvalost organizační struktury a existence místních územních struktur a centrálního vedení, dále ideologická orientace a/nebo prezentování určitého programu, případně alespoň základního politického cíle, a někdy také snaha získávat společenskou podporu nejenom prostřednictvím voleb. 48 Podle Maurice Duvergera spočívá základní rozdíl mezi politickými stranami a zájmovými uskupeními především v tom, že politické stranyse snaží moc získat a vykonávat, 43 FIALA, Petr STRMISKA, Maxmilián: Teorie politických stran. Brno 2009, s. 18. 44 Tamtéž, s. 19. 45 Tamtéž. 46 SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno 2005, s. 67. 47 STRMISKA a kol.: c. d., s. 11. 48 Tamtéž. 26