N_MF_B Mezinárodní finance A 10. Evropská měnová a finanční integrace Evropský měnový systém Hospodářská a měnová unie Maastrichtská kriteria Nový mechanismus měnových kursů ERM II 1
Historie 1947 dohoda o mnohostranném měnovém clearingu 1949 dohoda o mnohostranném platebním styku 1950 Evropská platební unie 1957 Evropské hospodářské společenství 1972 systém měnového hada 1979 Evropský měnový systém
Evropský měnový systém (EMS) vyhlášen se zpětnou platností od 1.1. dne 7. dubna 1979, v Brémách opíral se o tři pilíře 1. Systém pevných devizových kursů ERM / Exchange Rate Mechanism/ mezi měnami členských zemí navzájem, v pásmech oscilace +/- 2,25% a později +/- 1%.Postupem času se ukázalo, ţe toto rozmezí je pro většinu zemí úzké, v roce 1993 se zavedlo nové fluktuační pásmo +/- 15 %. 2. společná měnová jednotka ECU /European Currency Unit/ odvozená košovou metodou 3. Evropský měnový fond / záměrem nahradit Evropský fond pro měnovou spolupráci/
ECU uměle vytvořená měnová jednotka konstruovaná jako koš členských měn. váhy jednotlivých měn v koši odrážely ekonomickou sílu členských států a upravovány byly v pětiletých intervalech plnila funkci zúčtovací jednotky Společenství a sloužila jako rezervní měna, kterou používaly centrální banky v případe intervencí na devizovém trhu Vedle tohoto oficiálního ECU existovalo také tzv. privátní ECU. Takto se nazývaly četné finanční instrumenty (bankovní vklady, obligace, aj.), které kopírovaly košovou strukturu oficiálního ECU.
ERM, systém pevných devizových kursů Za jádro Evropského měnového systému lze označit intervenční mechanizmus. Každá členská země ERM měla stanovenu centrální paritu vůči ECU. Z těchto parit byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů, které byly uspořádány do tabulky nazývané paritní mřížka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Fluktuační pásma měla standardní šířku ± 2,25 %, jako dočasná výjimka byla povolena šířka ± 6 %. Pokud nějaký měnový kurz dosáhl okrajů pásma povolených fluktuací, centrální banky daných dvou zemí měly automatickou povinnost zahájit devizové intervence s cílem udržet kurz uvnitř pásma. Měnit centrální paritu bylo možné pouze se souhlasem všech členů ERM.
Ukazatel divergence Evropský měnový sytém byl vybaven též indikátory divergence, které měly upozorňovat na nadměrné vychylování kurzů od svých centrálních parit. Smyslem těchto indikátorů bylo vyslat včasný signál o nutnosti přijmout účinná opatření, která by zamezila další divergenci a tím i minimalizovala potřebu devizových intervencí.
Evropský měnový systém - vývoj prodělal několik vývojových etap. Počáteční období se vyznačovalo poměrně častým přestavováním parit, které reagovalo na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích od roku 1983 do září 1992 se neuskutečnilo žádné přestavení parity. V té době se také rozšířil počet měn zapojených do ERM. Toto neobvykle dlouhé období kurzové stability bylo ukončeno měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. Nápor spekulace si nakonec vynutil rozšíření fluktuačních pásem v rozsahu ± 15 % od centrální parity. Jako hlavní příčiny hluboké krize jsou uváděny vysoké německé sazby po sjednocení Německa a odmítnutí Maastrichtské smlouvy v dánském referendu. 1992 vystoupila z ERM řada zemí /UK, Itálie/, 1998, rok před zavedením Eura se zúčastnilo v ERM 19 zemí, k 1.1.1999 zanikla spolu s ECU a ERM nahradil ERM II
Hospodářská a měnová unie Evropská rada v červnu 1988 potvrdila záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuž předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii. Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España. Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva,, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaženo ve třech samostatných avšak na sebe navazujících krocích.
Hospodářská a měnová unie (HMU) je proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie včetně zavedení jednotné měny, eura. Byla tématem jedné ze dvou mezivládních konferencí, které uzavřely svá jednání v Maastrichtu v prosinci 1991. Smlouva zakotvila diferencovaný přístup k integraci a stanovila, že HMU bude realizována ve třech etapách
Hospodářská a měnová unie (HMU) Etapy realizace: 1. (1. červenec 1990 až 31. prosinec 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, užší spolupráce hospodářských politik a užší spolupráce mezi centrálními bankami; 2. (1. leden 1994 až 31. prosinec 1998): konvergence hospodářských a měnových politik členských států (k zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí) a vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a Evropské centrální banky v roce 1998; 3. (od 1. ledna 1999): nevratné zafixování směnných kursů a zavedení jednotné měny na zahraničních trzích a pro elektronické platby, následované zavedením bankovek a mincí eura 1. ledna 2002.
Hospodářská a měnová unie (HMU) III. Etapa přijetí společné měny Euro Třetí etapa HMU zavedení společné měny EURO - byla zahájena v jedenácti členských státech, dne 1.1.1999 a ukončena v roce 2002 podle plánu. Tři členské státy jednotnou měnu nepřijaly: Velká Británie a Dánsko proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o založení Evropského společenství, které jim tuto možnost poskytují, a Švédsko, které nesplňovalo všechna kritéria nezávislosti své centrální banky. 1. ledna 2002 byly ve dvanácti členských státech eurozóny zavedeny eurobankovky a mince a postupně nahradily národní měny. 1. července 2002 skončilo období souběžné platnosti eura a národních měn.
Historie Eurozony 1. ledna 1999: 11 zemí Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo,Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španěl sko) vstoupilo do třetí fáze EMU; euro zavedeno v bezhotovostní podobě; Evropská centrální banka začala provádět jednotnou měnovou politiku pro země eurozóny 1. ledna 2001: Řecko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2002: euro zavedeno v hotovostní podobě do oběhu dány euromince a eurobankovky 1. ledna 2007: Slovinsko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2008: Kypr a Malta se zapojily do třetí fáze EMU 1. ledna 2009: Slovensko se zapojilo do třetí fáze EMU 1. ledna 2011, se 17. členem eurozony stalo Estonsko. Ţádný jiný stát EU mimo eurozónu zatím nestanovil konkrétní datum přijetí eura na svém území.
Maastrichtská kriteria Splnění těchto kritérií je nezbytné pro přijetí společné měny euro. Základní kritéria jsou A. v měnové oblasti : 1. úroveň inflace nesmí o více než 1,5 % překročit inflaci měřenou jako průměr tří zemí Evropské unie s nejnižší inflací, 2. dlouhodobé úrokové sazby nesmějí o více než 2 % překročit sazby ve stejných zemích,
Maastrichtská kriteria B. v oblasti fiskální 3. schodek veřejných rozpočtů nesmí v běžném roce přesáhnout 3 % HDP 4. veřejný dluh nesmí přesáhnout 60 % HDP)
Maastrichtská kriteria C. požadavek kursové stability nejméně dvouletá bezproblémová účast v systému směnných kurzů ERM II, se stanovenou centrální paritou měny na euro, uvnitř fluktuačního pásma +- 15 %).
Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. fluktuačního pásma. Měna účastnící se v ERM II má stanovenu centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. V případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB).
Základní charakteristické rysy mechanismu ERM II (a) centrální parita a fluktuační pásmo měn zúčastněných zemí vůči euru jsou stanoveny na základě standardní procedury za účasti ministrů financí, ECB, guvernérů národních centrálních bank a Evropské komise; (b) standardní fluktuační pásmo je ± 15 %, což nevylučuje možnost stanovení užšího pásma; (c) intervenční podpora ECB národní centrální bance (NCB) je automatická na hraně stanoveného pásma (tzv. marginal interventions); případné intervence uvnitř pásma (tzv. intramarginal interventions) ECB nemusí, ale může, podpořit; (d) ECB a NCB mají právo zdržet se intervencí v případě ohrožení cíle cenové stability; (e) změna centrální parity je prováděna na základě standardní procedury, kterou mají právo vyvolat jak ECB, tak členská země.
Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium Kurzové konvergenční kritérium je oproti tomu jedním z kritérií pro přijetí jednotné měny euro. Plnění kritéria vyžaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability. Měna se pro splnění kurzového konvergenčního kritéria musí v rámci ERM II pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ± 15%. Zachování kurzové stability s ERM II úzce souvisí, oba pojmy nelze zaměňovat. Země se může účastnit v ERM II a přitom neplnit nebo dokonce ani nemířit na plnění kurzového konvergenčního kritéria
Vyhodnocování kurzové stability Kurzové konvergenční kritérium je součástí ostatních konvergenčních (maastrichtských) kritérií, jejichž plnění je podmínkou přijetí jednotné měny euro. Hodnocení kritéria kurzové stability (interpretace ČNB): (a) země se musí v době hodnocení plnění kritéria účastnit v ERM II nejméně dva roky, (b) v hodnoceném dvouletém období nesmí dojít k devalvaci centrální parity (implicitně revalvace centrální parity možná je), (c) splnění kritéria vyžaduje, udržení devizového kurzu v intervalu ±2,25% (tj. užším, než je standardní fluktuační pásmo) okolo centrální parity ERM II bez výrazného napětí
Vyhodnocování kurzové stability Hodnocení kritéria kurzové stability ( interpretace ČNB): Udrţení kurzu v úzkém rozmezí ±2,25% za kaţdou cenu za pomoci nadměrných intervencí či netrţních opatření nemusí být hodnoceno jako splnění kritéria kurzové stability Pokud dojde k pohybu devizového kurzu mimo toto pásmo, je nutné rozlišovat mezi porušením apreciační a depreciační hranice (implicitně řečeno porušení apreciační hranice je více přípustné) a zkoumat délku odchylky, důvody odchylky a nastavení úrokových sazeb a intervenční politiky v době vybočení z intervalu.
Vztah opt-outout k ERM II Dánsko nemusí na svém území zavést euro (trvalá výjimka na zavedení eura, tzv. opt-out, odvolatelná referendem), provázanost koruny a eura je dobrovolný závazek Dánska. Švédsko by teoreticky jiţ mohlo zavést euro, ale chybí politická vůle. Švédsko nemá vyjednaný opt-outout status pro zavedení eura. Velká Británie získala opt-outout status, a proto nemusí zavést euro.
Pakt stability a růstu Evropská ráda v rámci doplnění a bliţšího vymezení ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu.. Smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly doplněny prohlášením Rady v květnu 1998. První účastníci Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie rozhodla, ţe jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko.
Pakt stability a růstu je dohoda mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohroţovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Současné zásady: schodek veřejných financí nesmí překročit 3 %HDP veřejný dluh musí být menší než 60 % HDP nebo se musí snižovat Pokud hrozí, ţe nějaká země nedodrţí tyto podmínky, můţe být Evropskou komisí napomenuta. Pokud tyto podmínky ani poté nedodrţí, musí vypracovat plán, jakým způsobem je chce v budoucnu zase dosáhnout. Jestliţe ani poté nepostupuje podle tohoto plánu, mohou z toho vyplývat následující sankce:
Pakt stability a růstu sankce: peněţní sankce ve výši 0,2 0,70,7 % HDP země v závislosti na závaţnosti porušení dohody Rada můţe poţadovat sloţení určité peněţní částky, která se zemi vrátí, aţ bude zase splňovat kritéria Paktu stability země můţe být vyzvána, aby před vydáním dluhopisů zveřejnila veškeré údaje o této emisi EIB můţe být vyzvána, aby změnila svojí výpůjční politiku vůči této zemi Tyto sankce se neuplatňují v případě mimořádné události (např. přírodní katastrofa) nebo dlouhotrvající hospodářské krize.
Pakt stability - kritika nerespektuje přirozené hospodářské cykly. Později se ukázalo, ţe Pakt je v podstatě nepouţitelný proti schodkům velkých zemí jako Francie, Německo,. na popud Francie a Německa, které dlouhodobě porušovaly tříprocentní pravidlo, se v březnu 2005 dohodla Rada na nových pravidlech Paktu stability: zvětšil se počet moţností, kdy lze překročit tříprocentní deficit veřejných financí a období neţ EU přistoupí k sankcím se prodlouţilo. Výrazně kritizován menšími státy, které se snaţily udrţet schodky svých rozpočtů ve stanovených mezích za cenu velkých obětí.
Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii byla dojednána 30. ledna 2012 na zasedání neformální Evropské rady v Bruselu. Hlavy států a předsedové vlád 25 členských států EU ji podepsali na následujícím zasedání Evropské rady v Bruselu 2. března 2012. Mimo smlouvu zůstala Velká Británie a ČR
Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii Treaty on Stability, Coordination and Governance in the Economic and Monetary Union (TSCG) cílem je stabilizace veřejných rozpočtů členských států EU, resp. eurozóny. Stejně jako předchozí iniciativa - Pakt pro euro plus - předpokládá tato smlouva hlubší koordinaci hospodářských politik jejich smluvních stran.
Rozpočtový pakt Smlouva vyžaduje, aby vnitrostátní rozpočty byly vyrovnané nebo v přebytku. Pravidlo se bude považovat za dodržené, pokud bude splněn střednědobý cíl pro danou zemi ve smyslu revidovaného Paktu o stabilitě a růstu, s tím, že spodní limit strukturálního schodku činí 0,5 % hrubého domácího produktu.
Rozpočtový pakt Budou-li zjištěna závažná odchýlení od tohoto cíle nebo od cesty k jeho postupnému dosažení, bude automaticky aktivován mechanismus nápravy. Tento mechanismus zahrnuje povinnost provést během určitého období odpovídající opatření.
Koordinace hospodářských politik a konvergence Smlouva obsahuje ustanovení týkající se koordinace hospodářských politik a konvergence: smluvní strany jsou povinny ohlašovat své plány emisí veřejných dluhopisů a zajistit, aby zásadní reformy hospodářské politiky byly předem projednány a případně vzájemně koordinovány.
Správa eurozóny V souladu s touto smlouvou se budou konat neformální vrcholné schůzky eurozóny,, tzv. eurosummity,, na nichž se budou scházet hlavy států a předsedové vlád zemí eurozóny. Hlavy států a předsedové vlád smluvních stran, jejichž měnou není euro, se budou účastnit jednání eurosummitu týkajících se např. konkurenceschopnosti či základních pravidel, která se budou na eurozónu vztahovat. Představitelé těchto smluvních stran se budou podle potřeby a alespoň jednou za rok účastnit rovněž jednání o konkrétních otázkách týkajících se plnění této smlouvy.