PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení DIPLOMOVÁ PRÁCE Odpovědnost zaměstnavatele za škodu Kateřina Hasonová 2005/2006 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Odpovědnost zaměstnavatele za škodu zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
Úvod Právní odpovědnost představuje jeden ze základních právních institutů a dalo by se říct, že je starý jako právo samo. Bez odpovědnostních právních vztahů si dle mého názoru nelze představit žádné právní odvětví, neboť odpovědnost napomáhá k odpovídajícímu působení práva ve společnosti. Pokud by nedocházelo k náležitému uplatňování právní odpovědnosti, právo by se v mnoha případech stalo neefektivním a ztratilo by tak svůj smysl. Obecný institut právní odpovědnosti lze třídit podle jednotlivých právních odvětví, přičemž jedním z nejvýznamnějších druhů je v tomto smyslu pracovněprávní odpovědnost. Je to dáno tím, že většina lidí stráví velkou část svého života v oblasti pracovněprávních vztahů. Nejobecnějším a asi nejdůležitějším typem pracovněprávní odpovědnosti je pak odpovědnost za škodu, která představuje základní typ hmotné odpovědnosti a jedná se tedy o odpovědnost za majetkovou újmu. Specifikem u odpovědnosti za škodu je pak odpovědnost za bolest a ztížení společenského uplatnění, což je v podstatě hmotná odpovědnost za nemajetkovou újmu. Tématem této práce je odpovědnost zaměstnavatele za škodu a klade si za cíl sumarizovat dosavadní právní poznatky v této oblasti. Při zpracování této diplomové práce je má snaha zaměřena zejména na využití analytické metody a výkladu. Použité analytické metody v této práci bude podmíněno potřebou rozboru určitého tématu, hlavně pro potřeby stanovení určitých východisek, polemiky nebo pro teoreticko právní odůvodnění mých závěrů. Naopak metoda výkladu bude v této práci použita tam, kde se vyskytne potřeba uvést téma nebo v situaci, kdy se v dané části vyskytuje oblast, která se zkoumané problematiky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu dotýká okrajově (nikoli však bezvýznamně) a nevyžaduje použití analýzy. Při zpracování daného tématu vycházím zejména z platné právní úpravy, odborné literatury a judikatury. Tato práce nejprve charakterizuje odpovědnostní vztahy obecně a plynule navazuje na základní výklad o odpovědnosti v pracovním právu, zejména pak na vymezení pojmu pracovněprávní odpovědnosti, jejích druhů a funkcí. S ohledem na vysoké nebezpečí vzniku škod, které s sebou přináší plnění pracovních úkolů vyplývajících z pracovněprávních vztahů bude jedna kapitola věnována významu prevence. Nejrozsáhlejší částí a jádrem této práce bude podrobný rozbor platné právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Nejprve tedy pojedná o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů a v přímé souvislosti s ním a následně pak rozebere jednotlivé typy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Vzhledem ke společné minulosti právního řádu České republiky a Slovenské republiky považuji za vhodné, provést komparaci naší současné právní úpravy 2
pracovněprávní odpovědnosti s úpravou slovenskou. Jelikož se v současné době připravuje zcela nový zákoník práce, bude závěr věnován zhodnocení platné právní úpravy pracovněprávních odpovědnostních vztahů a jejího využití v aplikační praxi a zamyšlení se nad budoucími možnými řešeními de lege ferenda. Diplomová práce je zpracována podle aktuálního právního stavu platného a účinného ke dni 21. března 2006. 3
Kapitola 1. Odpovědnostní vztahy 1.1 Obecně o právní odpovědnosti 1.1.1 Pojem právní odpovědnost Pojem právní odpovědnosti patří v právní vědě mezi nejdiskutovanější. Různost názorů vychází ze skutečnosti, že na pojem odpovědnosti lze nazírat z mnoha úhlů již v obecné rovině. V tom nejširším obecném smyslu se lze na odpovědnost dívat jako na celospolečenský pojem. Takto je ve společnosti chápána coby odpovědnost za porušení společenských pravidel, ať morálních, etických, politických či právních. V užším smyslu můžeme pojem odpovědnost chápat jako odpovědnost právní. Jedná se o jeden z rozhodujících elementů při regulaci vztahů vznikajících mezi účastníky právního vztahu. Pestrost názorů na pojem právní odpovědnosti je značná, což zřejmě způsobilo, že se v právní teorii setkáváme se dvěma základními protichůdnými koncepcemi právní odpovědnosti. První koncepce, jejímž představitelem je V. Knapp, spatřuje v odpovědnosti hrozbu sankcí. Tato koncepce je označována za aktivní (perspektivní či pozitivní), vychází z myšlenky, že se odpovídá za splnění povinností. Jinak řečeno ten, kdo je povinen, odpovídá za to, že svou povinnost splní a nikoli za to, že nesplnil. Právní odpovědnost vzniká již se vznikem primární povinnosti (zákazu či příkazu stanoveného právní normou) a trvá spolu s ní až do porušení této povinnosti. Takové pojetí však nenašlo v právní vědě větší počet zastánců. Je však běžné u odpovědnosti etické, neboť se zde zdůrazňuje preventivní a výchovný aspekt a morální vědomí odpovědnosti určité osoby. Pro oblast práva je však koncepce aktivní odpovědnosti nedostatečná, neboť aktivní odpovědnost, je-li vyjádřena v právních pojmech, splývá s primární povinností. Z hlediska práva je naproti tomu rozhodující, zda povinnost stanovená právní normou byla řádně splněna, v opačném případě se jedná o porušení právní povinnosti 1. Druhá koncepce, nazývaná pasivní (retrospektivní či negativní), vychází z toho, že právní odpovědnost vzniká teprve v důsledku porušení primární právní povinnosti. Zastáncem tohoto většinového pojetí je Š. Luby, podle něhož je odpovědnost sankcí následující po porušení práva. V důsledku toho odpovědnost neztrácí svou represivní, reparační ani satisfakční povahu a nezůstane jí tak jen funkce prevenční. 2 Vzniká zde tedy odvozený sekundární odpovědnostní 1 Harvánek, J. a kolektiv. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 235. 2 Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 309-310. 4
vztah, jehož obsahem je oprávnění na straně poškozeného a odpovědnostní povinnost odpovědného subjektu. Tato práce dále vychází z názoru, že odpovědnost je sankcí stanovenou právní normou za porušení primární povinnosti, tedy z koncepce pasivní právní odpovědnosti. Právní odpovědnost lze definovat jako institut, kterým objektivní právo reaguje na jednání subjektů, jež je contra legem. Cílem tohoto institutu je zjednání nápravy, odstranění důsledku protiprávního jednání a nastolení stavu v souladu s právem. Bylo by však chybou chápat právní odpovědnost pouze jako právní institut. Takové chápání by mohlo vyvolávat dojem, že působení právní odpovědnosti je nezávislé na předchozím jednání subjektu a realizuje se tak přímo ex lege. V důsledku této skutečnosti je třeba právní odpovědnost pojímat jednak jako právní institut a jednak jako právní vztah. V tomto druhém úhlu lze právní odpovědnost definovat jako právní vztah, jehož obsahem jsou zvláštní povinnosti, které jsou subjektu uloženy vedle nebo namísto povinností stanovených primárním právním vztahem, jenž byl protiprávním jednáním odpovědného subjektu narušen. Jedná se o nově vzniklý právní vztah, jehož původ spočívá právě v chování zakládající právní odpovědnost. Z tohoto důvodu se nazývá odpovědnostním vztahem a povinnost, která tvoří jeho obsah, povinností odpovědnostní. 3 Celá řada právních institutů prostupuje jak právem soukromým, tak právem veřejným. Také právní odpovědnost zasahuje do jednotlivých odvětví právního řádu, a to jak v oblastech práva soukromého, tak i veřejného. A tak se podle právního jednání, významu právem chráněných zájmů a následků porušení povinnosti rozeznávají jednotlivé druhy právní odpovědnosti. Jedná se zejména o trestněprávní odpovědnost, občanskoprávní odpovědnost, správněprávní odpovědnost a v neposlední řadě pracovněprávní odpovědnost. Jednotlivé druhy odpovědnosti se vzájemně doplňují a překrývají. Určité typy právní odpovědnosti jsou charakteristické především pro právo soukromé, zatímco jiné pro právo trestní. V právu soukromém lze rozlišovat tyto typy právní odpovědnosti: - odpovědnost za škodu; - odpovědnost za bezdůvodné obohacení; - odpovědnost za prodlení; - odpovědnost za vady. Jednotlivé typy právní odpovědnosti jsou předmětem úpravy různých odvětví soukromého práva. Přičemž odpovědnost za škodu je nejobecnějším typem odpovědnosti a je 3 Brejcha, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000, s. 25-26. 5
upravena v podstatě všemi odvětvími práva soukromého. 4 Právní úprava odpovědnosti za škodu je součástí práva občanského, obchodního i pracovního. Z výše uvedených charakteristik vyplývá průřezová a interdisciplinární povaha právní odpovědnosti. 1.1.2 Základy právní odpovědnosti Nepříznivé následky realizace právní odpovědnosti závažně zasahují do subjektivních práv a povinností rušitele. Z důvodu právní jistoty je nezbytné, aby byly přesně stanoveny základy (podmínky) právní odpovědnosti. Právní odpovědnost může nastat jedině za podmínek vymezených právními normami a způsobem upraveným právním řádem. Odpovědnostní právní vztahy jsou vyznačovány svými prvky, které tvoří subjekt, objekt a obsah. Subjektem jsou právnické nebo fyzické osoby, které právní normy za něj stanovují, dávají jim právní subjektivitu. Tuto tvoří způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům, způsobilost k protiprávním úkonům, nazývanou též způsobilostí deliktní a způsobilost procesní. Subjektem je ten, kdo porušil právní povinnost mu stanovenou a rovněž osoba, jejíž subjektivní právo bylo protiprávním jednáním dotčeno a právní řád jí přiznává nárok na odstranění závadného stavu. Subjekty (účastníci) sekundárního odpovědnostního vztahu jsou stejní jako subjekty základního primárního vztahu, který byl porušen. Objekt (předmět) odpovědnostního právního vztahu je to k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů. Jedná se o právem chráněný zájem proti němuž směřuje protiprávní jednání. Sekundární odpovědnostní vztah směřuje k ochraně primárního právního vztahu, jeho objektem se stává náprava porušených subjektivních práv a vynucení splnění uložených povinností. Obsah odpovědnostního vztahu tvoří dvojice vzájemně si odpovídajících práv a povinností, a to povinnost jednoho subjektu strpět negativní důsledek porušení a právo druhého subjektu požadovat odčinění vzniklé újmy. Předpokladem právní odpovědnosti je ve většině případů zaviněné porušení právní povinnosti. Tato tzv. subjektivní odpovědnost (nazývaná odpovědnost za zavinění) je ve vyspělých právních řádech pravidlem a v některých právních odvětvích, jako například v trestním právu, představuje výlučný druh právní odpovědnosti. Naproti tomu tzv. objektivní odpovědnost ke svému vzniku zavinění nevyžaduje. Objektivní odpovědnost je využívána především tam, kde buď 4 Brejcha, A. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. Praha: Codex Bohemia, 2000,, s. 34-36. 6
mohou působit faktory vis maior (např. doprava), kde nelze předvídat důsledky činností (pravděpodobnou míru rizika) nebo kde je riziko neúměrně vysoké. Použití objektivní odpovědnosti v oblasti pracovněprávní představuje přenesení rizika práce z pracovníka na zaměstnavatele. 5 1.2 Odpovědnost v pracovním právu Jak již bylo řečeno, lze právní odpovědnost definovat jako právní vztah. Právním vztahem obecně rozumíme společenský vztah mezi dvěma a více subjekty (účastníky), které v něm mají vzájemná subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Takto lze tudíž vymezit i vztahy pracovněprávní, jež navíc vykazují svá specifika, neboť se jedná o vztahy týkající se pracovního práva a bezprostředně se váže k vymezení předmětu pracovního práva. 6 Pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s účastí subjektů v pracovním procesu. Jedním z kritérií pro rozlišení jednotlivých druhů pracovněprávních vztahů je předmět (objekt) těchto vztahů. Jedná se o cíl, k němuž směřuje chování subjektů v daném pracovněprávním vztahu. Podle objektu dělíme pracovněprávní vztahy na: - individuální pracovněprávní vztahy, což jsou zejména právní vztahy vznikající mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, tak jak j to vymezeno v ustanovení 1 odst. 1 zákoníku práce 7 ; - kolektivní pracovněprávní vztahy, které vznikají mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců. Ustanovení 1 odst. 1 zákoníku práce vymezuje pracovněprávní vztahy velice úzce, protože se omezují toliko na pracovněprávní vztahy individuální, zatímco kolektivní opomíjí. Vedle toho je zužující i ve vztahu k subjektům pracovněprávních vztahů, neboť subjekty pracovněprávních vztahů mohou být vedle nejčastějších dvojic zaměstnanec zaměstnavatel (individuální pracovněprávní vztahy) a zaměstnavatel zástupce zaměstnanců (kolektivní pracovněprávní vztahy) také subjekty další (např. pozůstalý po zaměstnanci). Individuální pracovněprávní vztahy se dále dělí na základní individuální pracovněprávní vztahy (těmito se pracovní proces přímo uskutečňuje) a individuální pracovněprávní vztahy odvozené (tyto s individuálními pracovněprávními vztahy bezprostředně souvisí, vytvářejí předpoklady jejich realizaci, chrání je před porušením a postihují případné porušení základních pracovněprávních vztahů). 5 Harvánek, J. a koletiv. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 244 6 Galvas, M. a kolektiv. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 94. 7 Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZP), 1 odst. 1: Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovněprávní vztahy. 7
Z tohoto hlediska je pracovněprávní odpovědnostní vztah vždy vztahem odvozeným, jenž má s individuálními pracovněprávními vztahy základními bezprostřední souvislost. 1.2.1 Charakteristické znaky pracovněprávní odpovědnosti S ohledem na existenci dvou rozdílných koncepcí právní odpovědnosti je nutné zdůraznit, že pracovněprávní odpovědnost vychází z koncepce pasivní právní odpovědnosti. Vzniká tedy až v důsledku porušení primární právní povinnosti. Tato skutečnost se opírá o ustanovení 172 odst. 1 a 187 odst. 1 zákoníku práce. Pracovněprávní odpovědnost je zvláštní kvalifikovaný druh pracovněprávní povinnosti, jejíž vznik jako sekundární povinnosti předpokládá porušení primární právní povinnosti. 8 Pracovněprávní odpovědnost lze zařadit do kategorie odpovědnosti soukromoprávní, avšak například na rozdíl od odpovědnosti občanskoprávní vykazuje určité významné odlišnosti. Specifika pracovněprávní odpovědnosti vychází z podstaty, předmětu a funkcí pracovního práva. Pro pracovní právo je v prvé řadě charakteristické, že pracovněprávní odpovědnost vzniká teprve za předpokladu, že již existuje (nebo alespoň existoval) některý ze základních pracovněprávních vztahů a dále také z kombinace administrativněprávní a občanskoprávní metody regulace odpovědnostních vztahů. 9 Podmínkou vzniku odpovědnostního pracovněprávního vztahu je tedy existence některého ze základních pracovněprávních vztahů. Obvykle je jím pracovní poměr, ale odpovědnost může vyvstat i ve vztazích založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovněprávní odpovědnostní vztah je vždy vztahem odvozeným, avšak na druhou stranu se jedná o vztah relativně samostatný. Jeho další existence je nezávislá na základním pracovněprávním vztahu. Odpovědnost pracovněprávní tedy vzniká jen vedle určitého pracovněprávního vztahu, její další rozvoj je již samostatný. Může zaniknout, i když základní pracovněprávní vztah existuje dál, může dokonce trvat i po zániku tohoto vztahu. Obsah odpovědnostního vztahu se však od obsahu základního pracovněprávního vztahu značně liší. Jeho obsah totiž tvoří pouze jedna dvojice práva a povinnosti (dříve se tato dvojice v primárním právním vztahu nevyskytovala), a to povinnost jednoho subjektu strpět negativní následek porušení (povinnost nahradit škodu) a právo druhého subjektu požadovat odčinění vzniklé újmy (právo na náhradu škody). 10 8 Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 310. 9 Bělina, M. Druhy odpovědnosti v československém pracovním právu. Právník, 1983, č. 1, s. 20. 10 Galvas, M. a kolektiv. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 419. 8
Jako každý právní vztah, i odpovědnostní vztah v pracovním právu je možno charakterizovat pomocí jeho prvků. Těmi jsou: subjekty, objekt (předmět) a obsah. Na tomto místě odkazuji na část 1.1.2 Základy právní odpovědnosti této kapitoly, která pojednává o prvcích odpovědnostního právního vztahu v obecné rovině. Odpovědnost pracovněprávní vykazuje určitá specifika ve svých prvcích, jež ji odlišují od jiných druhů právní odpovědnosti. Tyto zvláštnosti budou blíže vymezeny v souvislosti se skutkovou podstatou pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (kapitola 3.). Pro právní odpovědnost obecně i pro pracovněprávní odpovědnost je charakteristická její vynutitelnost státním donucením. Odpovědnost v právním smyslu v sobě zahrnuje prvek státního donucení ke splnění porušené povinnosti. Jedná se o splnění právní povinnosti pod hrozbou státního donucení. Současně za odpovědnost považujeme i případy, kdy je pod hrozbou státního donucení plněno dobrovolně. Nemohli bychom mluvit o odpovědnosti v právním slova smyslu, kdyby se státního donucení nemohlo použít ke splnění nové odpovědnostní povinnosti vzniklé v důsledku porušení primární povinnosti. V takové situaci, by se mohlo jednat například o odpovědnost morální. 11 Vedle výše uvedených charakteristik pracovněprávní odpovědnosti, můžeme u odpovědnosti za škodu zdůraznit, že pracovní právo je konstruováno tak, že odpovědnost zaměstnance za škodu může být pouze subjektivní. Skutečnost, že zaměstnanec odpovídá výlučně za zavinění, je ostatně typická pro celou pracovněprávní odpovědnost zaměstnance, nejen pro odpovědnost za škodu. Zaměstnavatel naproti tomu za škodu odpovídá výhradně objektivně bez ohledu za zavinění. Práce, která je předmětem regulace pracovního práva, je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Postavení zaměstnance a zaměstnavatele je tedy nerovné, což se zvýrazňuje v ochranné funkci pracovního práva, která je naplňována i v ustanoveních o pracovněprávní odpovědnosti. Pracovněprávní odpovědnost nevychází z rovnosti subjektů, ale privileguje ekonomicky slabšího zaměstnance vůči silnějšímu zaměstnavateli. To se projevuje především v limitaci rozsahu náhrady škody způsobené zaměstnancem, v konstrukci subjektivní odpovědnosti zaměstnance a široce koncipovanými předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele, jež je vždy objektivní. 11 Bělina, M. a kolektiv. Pracovní právo. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 310. 9
1.2.2 Druhy pracovněprávní odpovědnosti V rámci právního řádu jako celku se rozlišují jednotlivé druhy právní odpovědnosti podle jednotlivých právních odvětví. Vedle toho, lze provádět další klasifikaci i v rovině jednoho právního odvětví. V pracovním právu se setkáváme s děleními pracovněprávní odpovědnosti podle různých kritérií. Za základní dělení nejen v pracovním právu se pokládá klasifikace na odpovědnost subjektivní a objektivní, závazková a mimozávazková, individuální a kolektivní. Rozlišování mezi odpovědností subjektivní a objektivní jsem zmínila již v předchozím textu a budu o něm hovořit i dále v souvislosti s rozborem odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která je jádrem mé práce. Na tomto místě uvádím pro přehlednost a úplnost textu srovnávací tabulku prvků subjektivní a objektivní odpovědnosti: Subjektivní odpovědnost Subjektivní prvky - subjekt - zavinění Objektivní prvky - objekt - protiprávní jednání - škoda - chování se subjektu - příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou Objektivní odpovědnost Subjektivní prvky - subjekt - x Objektivní prvky - objekt - protiprávní jednání nebo škodná událost - škoda - chování se subjektu - příčinná souvislost protiprávním jednáním (škodnou událostí) a škodou Subjektivní odpovědnost se uplatní u odpovědnosti zaměstnance. Jedná se o odpovědnosti, kterou zaměstnanec zavinil, a odpovídá poté podle míry svého zavinění. Odpovědnost objektivní je charakteristická pro zaměstnavatele. Ten odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkonů nebo v přímé souvislosti s ním bez ohledu na zavinění. Rozlišování závazkové a mimozávazkové odpovědnosti je typické především v občanském právu, ale setkat se s ním lze i v právu pracovním. Do zákoníku práce byl novelou č. 155/2000 Sb. zaveden pro zajištění konkurenční doložky institut smluvní pokuty. Tento však zákoník práce, v důsledku významné novely č. 46/2004 Sb., již nezmiňuje, ale používá pojmu 10
sjednaná peněžitá částka. 12 Povinnost zaplatit sjednanou peněžitou částku je charakteristickou závazkovou odpovědností. Na druhé straně je ovšem nutné poznamenat, že zákoník práce u náhrady škody v zásadě smluvní a mimosmluvní základ povinnosti k náhradě škody nerozlišuje. V pracovním právu se lze setkat též s rozlišováním mezi odpovědností individuální a kolektivní. Uplatňuje se zejména u odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat ( 176 a násl. zákoníku práce). Ustanovení 182 zákoníku práce sice hovoří o společné odpovědnosti za schodek, ale o solidární odpovědnosti se nejedná. Každý zaměstnanec odpovídá za škodu individuálně, a to buď dle poměru jejich dosažených hrubých výdělků u společné odpovědnosti za schodek nebo dle míry svého zavinění v ostatních případech ( 179 odst. 5 zákoníku práce). 13 Systém pracovněprávní odpovědnosti představuje jednotný celek, který se vnitřně člení na jednotlivé součásti mající svá specifika. V pracovním právu lze pak rozlišovat: - odpovědnost za škodu: Jedná se o právní institut, jímž právo reaguje na chování subjektů, jehož následkem je majetková či nemajetková újma. Jejím smyslem je zjednání nápravy a odstranění důsledků, jež způsobením škody vznikly. Odpovědnost za škodu je třeba pojímat také jako právní vztah, jehož obsahem je právo poškozeného požadovat náhradu vzniklé škody a odpovídající povinnost škůdce škodu uhradit. Odpovědnost za škodu je považována za nejdůležitější druh pracovněprávní odpovědnosti. - odpovědnost za bezdůvodné obohacení: Právní úprava tohoto druhu pracovněprávní odpovědnosti je obsažena v ustanovení 243 zákoníku práce. Podle něho je ten, kdo se bezdůvodně obohatil povinen získaný prospěch vrátit. Právem druhého subjektu je toto vrácení požadovat. - odpovědnost za porušení pracovní kázně: Obsah tohoto právního vztahu tvoří právo zaměstnavatele sankcionovat zaměstnance a povinnost zaměstnance tento postih strpět. Zaměstnavatel může zaměstnance, který porušil pracovní kázeň, postihnout na mzdě či jiném nároku nebo rozvázáním pracovního poměru. - odpovědnost za prodlení: Prodlení nastupuje tehdy, jestliže účastník pracovněprávního vztahu neplní řádně a včas. Jde-li o prodlení s peněžitým plnění, je obsahem této odpovědnosti právo poškozeného požadovat úroky z prodlení. Pokud jde o prodlení 12 29a zákoníku práce (1) Zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu, kterou se zaměstnanec zavazuje, že po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkon výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. (4) V dohodě podle odstavce 1 může být sjednána peněžitá částka, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli zaplatit, jestliže závazek poruší. Zaplacení peněžité částky závazek zaměstnance zaniká. Výše peněžité částky musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 3. 13 Bělina, M. Druhy odpovědnosti v československém pracovním právu. Právník, 1983, č. 1, s. 20 an. 11
s plněním věci, nese subjekt, který řádně a včas nesplnil, odpovědnost ze ztrátu, poškození nebo zničení věci. Ledaže by ke škodě došlo i jinak. Výše uvedené druhy pracovněprávní odpovědnosti působí komplexně, nikoli izolovaně, mohou se vzájemně překrývat a doplňovat. 1.2.3 Funkce pracovněprávní odpovědnosti Právní řád představuje vnitřně členěný systém, který je tvořen právními odvětvími jakožto jeho subsystémy. Jednotlivá právní odvětví mají své specifické funkce, která vyjadřují určité zvláštnosti, neboť každé právní odvětví má v systému regulace společenských vztahů své specifické úkoly. Odvětvové funkce však musí projevovat a vyjadřovat i obecné úkoly práva jako celku, neboť všechna právní odvětví jsou součástí jednotného právního řádu. Analýzou funkcí právního odvětví lze tedy vymezit funkce společné všem subsystémům právního řádu (obecné funkce) a funkce zvláštní, které plní jedinečné úkoly právního odvětví. Odvětvové funkce specifické přitom doplňují působení funkcí hlavních. 14 Obdobné vztahy působí i mezi funkcemi právního odvětví a funkcemi právních institutů daného odvětví. Pracovněprávní odpovědnost tak plní vedle obecných funkcí, které jsou vlastní všem systémům právní odpovědnosti, také funkce zvláštní, specifické pro odpovědnost pracovněprávní. Při zkoumání funkcí odpovědnostního systému pracovního práva, je důležitý poznatek, že vzniklá újma není ve vlastním slova smyslu nahraditelná. (Je nahraditelná pouze právně, nikoli fakticky.) Zničený nebo poškozený pracovní nástroj, surovina či jiný výrobní prostředek, ale i tělesná integrita pracovníka, sice mohou být opraveny (stejně tak zraněný pracovník může být vyléčen), avšak k tomu je třeba vynaložit určitou novou energii, práci, léky, materiál, používat při opravě nástroje a pracovníky, kteří proto nemohou vytvářet hodnoty jinde. Z filosofického hlediska proto ani restitutio in integrum neznamená obnovení poškozené nebo zničené věci (protože to nelze), ale jen její nahrazení věcí jinou, podobnou. 15 Smyslem pracovněprávní odpovědnosti je uplatnění nepříznivých právních důsledků vůči škůdci, přesunout břemeno újmy z poškozeného na škůdce. Ten nese, je-li to možné, újmu vzniklou poškozenému. Způsobené škody mohou být mnohdy značně rozsáhlé a někdy dokonce nenahraditelné. Z toho vyplývá, že ten kdo právní povinnost porušil, někdy není schopen 14 Gregorová, Z. Ochranná funkce pracovního práva. Právo a zaměstnání, 1999, č. 1-2, s. 3. 15 Galvas, M., Gregorová, Z. Několik úvah o funkcích pracovně právní odpovědnosti. Právník, 1983, č. 10, s. 930. 12
náhradu škody zcela unést. Zaměstnavatel vystupuje v pozici ekonomicky silnějšího a je tedy logické a v souladu s principy pracovního práva, aby nesl riziko plynoucí z pracovní činnosti. Jak je zdůrazněno výše, je nutno posuzovat funkce odpovědnostního systému pracovního práva ve dvou rovinách. Za prvé v rovině funkcí obecného právní institutu (obecné funkce) a za druhé v rovině funkcí daného právního odvětví (funkce zvláštní). Teorie práva vymezuje čtyři obecné funkce odpovědnosti: - preventivně výchovná, - obecně ochranná, - represivní, - reparační (satisfakční). Tyto jsou vlastní i odpovědnosti pracovněprávní. Odrazem specifik pracovněprávní odpovědnosti jakožto součásti právního odvětví pracovního práva jsou tyto zvláštní funkce: - sociálně ochranná, - stimulační. 16 Preventivně výchovná funkce Tato funkce odráží především výchovné působení práva jako celku. Má za cíl ovlivňovat chování účastníků pracovněprávních vztahů tak, aby plnili své pracovněprávní povinnosti a ke vzniku případné škody vůbec nedošlo. Směřuje tedy k zachování práva. Jestliže obecně platí, že je výhodnější problémům (resp. škodám) předcházet než je řešit, platí to v oblasti pracovního práva mnohonásobně. Ideálním stavem je, pokud škoda vůbec nevznikne. Výchovné působení odpovědnosti se projeví vůči tomu, kdo je jeho použitím postižen. Postihuje škůdce nepříznivými důsledky jeho protiprávního chování a současně ho odrazuje od obdobného jednání v budoucnu. Přesný, řádný a neodvratný uplatněný odpovědnostní systém zároveň výchovně působí na ostatní členy společnosti, aby dodržovali právo. Preventivně výchovnou funkci zdůrazňuje i zákoník práce. Zákonodárce jí věnuje pozornost v oddílu prvním hlavy osmé zákoníku práce. V oddílu nazvaném Předcházení škodám zakotvuje v ustanoveních 170 a 171 prevenční povinnosti zaměstnavatelů i zaměstnanců. Smyslem těchto preventivních ustanovení je především to, aby nedocházelo ke škodné události vůbec, došlo-li k ní, aby nevznikla škoda, popř. aby se rozsah a důsledky vzniklé škody co nejvíce snížily a dále nenarůstaly. Podrobnosti o prevenční povinnosti zaměstnavatelů předcházet škodám podrobněji rozvádím v následující kapitole této práce. Pro prevenci mají význam ovšem 16 Galvas, M., Gregorová, Z. Několik úvah o funkcích pracovně právní odpovědnosti. Právník, 1983, č. 10, s. 933-934. 13
i jiná ustanovení zákoníku práce. Jde např. o ustanovení 8 odst. 3, 22 odst. 1, 28, 73 až 75, 139, 154, 166, 167. Obecně ochranná funkce Ochranná funkce právní odpovědnosti je v nejobecnější rovině vlastní odpovědnostním systémům celého právního řádu. Směřuje k ochraně právních vztahů a sankcionování jejich porušení. Není tomu jinak v odvětví pracovního práva jakožto jedné z částí českého právního řádu. Ochranná funkce je nejdůležitější pracovněprávní funkcí, dalo by se, jen s malou nadsázkou, říci, že je to výraz pracovního práva jako takového. K ochraně zaměstnance (především jeho života, zdraví a sociální sféry) pracovní právo kdysi vzniklo a pokud bude existovat, bude se v něm tato funkce uplatňovat 17 Represivní funkce Nazývaná někdy též sankční, neboť ukládá subjektu, který se dopustil protiprávního chování, povinnost strpět nepříznivé následky stanovené jako sankce. Tato funkce vystupuje u pracovněprávní odpovědnosti do popředí, což je charakteristické především pro odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, a to vzhledem k limitaci náhrady škody zaměstnance. Represivní působení odpovědnosti se projevuje i v neodvratitelnosti jejího uplatnění. Reparační funkce Projevem této funkce je přenesení břemene škody z poškozeného na škůdce. Jejím smyslem je odčinění škodlivého následku buď v podobě naturální restituce nebo náhrady v penězích. Působení reparační funkce v oblasti pracovněprávní odpovědnosti se vůči jednotlivým subjektům odpovědnosti projevuje značně nestejnoměrně. Reparační funkce je značně oslabena především u odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, kde se uplatňuje omezení v podobě limitace náhrady škody. Na druhé straně se reparační funkce uplatní v plném rozsahu u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Určitým druhem reparační funkce je funkce satisfakční. Satisfakce se projevuje, jestliže byla způsobena újma na zdraví. Jejím účelem je poskytnout poškozenému subjektu zadostiučinění za ztížení společenského uplatnění a utrpěnou bolest. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je charakteristické, že zákoník práce staví do popředí zejména reparační funkci náhrady škody. Klade tedy důraz na to, aby zaměstnanci byla nahrazena škoda, kterou utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé 17 Galvas, M. Poznámky k působení ochranné funkce pracovního práva v současnosti. Právo a zaměstnání, 2001, č. 2, s. 12. 14
souvislosti s ním, v plném rozsahu. Naproti tomu preventivně výchovná funkce, převládající u odpovědnosti zaměstnance za škodu, zde ustupuje do pozadí. 18 Sociální ochranná funkce Právní odvětví pracovního práva má také své zvláštní funkce a sociálně ochranná funkce pracovněprávní odpovědnosti je z nich odvoditelná. Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli existuje faktická nerovnost. Postavení zaměstnavatele je oproti postavení zaměstnance výhodnější a silnější. Úkolem právní úpravy je vytváření co možná největšího souladu v pracovněprávních vztazích, poskytnout zaměstnanci ochranu v situacích pro něj nepříznivých z důvodů jeho méně výhodného postavení. Narušení pracovněprávního vztahu postihuje zaměstnance v sociální oblasti mnohem citelněji. Projevy sociálně ochranné funkce pracovněprávní odpovědnosti jsou zejména skutečnosti, že odpovědnost zaměstnance je vždy subjektivní, naopak odpovědnost zaměstnavatele výhradně objektivní, náhrada škody je u zaměstnance limitována apod. Stimulační funkce Systém pracovněprávní odpovědnosti odstraňuje těžký ekonomický dopad škod způsobených v pracovním procesu na sociální sféru zaměstnance a omezuje tak jeho svázanost strachem před způsobením velké škody drobným opomenutím. Pracovněprávní odpovědnost tak umožňuje vytvářet podmínky pro uplatňování nové technologie, nových výrobních postupů, zavádění novinek vědy a techniky do výroby. Tím, že odpovědnostní systém vylučuje odpovědnost zaměstnance za škody vznikající z hospodářského rizika ( 178b odst. 2 zákoníku práce), stimuluje zaměstnance k podstupování zdravé míry rizika v pracovním procesu a napomáhá tak rozvoji. 19 Všechny výše vymezené funkce se vzájemně prolínají a doplňují. V praxi nepůsobí izolovaně a odděleně, ale naopak vytváří v konkrétních právních vztazích jednotný funkční celek. Až dosud jsem se ve své práci zabývala charakteristikou odpovědnostních vztahů v obecné rovině. Toto uvedení do problematiky je nezbytné pro pochopení následujícího výkladu, který představuje jádro mé diplomové práce. V následujících kapitolách budu tedy věnovat pozornost konkrétně rozboru odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. 18 Štangová, V. K právní úpravě náhrady škody v pracovním právu (III. část). Právo a zaměstnání, 1996, č. 12, s. 12. 19 Galvas. M., Gregorová, Z. Několik úvah o funkcích pracovně právní odpovědnosti. Právník, 1983, č. 10, s. 938-939. 15
Kapitola 2. Prevence ve vztahu k povinnostem zaměstnavatele Právní úprava odpovědnosti za škodu ve vztazích pracovněprávních vychází z koncepce, že na první místo je třeba klást předcházení škodám. V zákoníku práce tedy vystupuje do popředí institut prevence, neboť ideálním stavem je, pokud ke škodě vůbec nedojde. Vždy je výhodnější problémům předcházet, než je řešit. Prevence v pracovněprávních vztazích má zcela specifickou úlohu, která vyplývá zejména z vysokého rizika nebezpečí vzniku škod, jež s sebou nese plnění pracovních úkolů v pracovněprávních vztazích. V čele hlavy osmé zákoníku práce, nazvané Náhrada škody, jsou zařazena ustanovení, která mají preventivní charakter. Podrobně rozvádějí základní povinnosti na ochranu zdraví a majetku uložené jak zaměstnancům tak zaměstnavatelům. Právní úprava povinností zaměstnavatele stíhající ho v souvislosti s prevencí je zařazena do ustanovení 170 zákoníku práce. Analýzou těchto ustanovení můžeme vymezit následující základní povinnosti zaměstnavatele: - zajištění řádných pracovních podmínek pro své zaměstnance ( 170 odst. 1 věta před středníkem), - odstranění závad zjištěných v pracovních podmínkách zaměstnance ( 170 odst. 1 věta za středníkem), - provádění kontrolní činnosti ( 170 odst. 2 a 3). Ustanovení 170 odst. 1 zákoníku práce ukládá zaměstnavateli v prvé řadě povinnost zajistit svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku. Patří k nim například takové pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon rizikové a namáhavé práce, zřizování, udržování a zlepšování zařízení pro zaměstnance, včetně vzhledu a úpravy pracovišť. Za podmínek stanovených právními předpisy jde též o povinnost zřizovat, provozovat a udržovat zdravotnická zařízení, zajišťovat vhodné pracovní podmínky pro ženy, těhotné ženy, matky dětí, mladistvé i starší zaměstnance. 20 Je nutné zdůraznit, že jde o úkol trvalý a průběžný. Objektem ochrany je zde zdraví a majetek kohokoli, nejen zaměstnavatele či zaměstnance. Lze dovodit, že ustanovení 170 odst. 1 má úzkou návaznost na bezpečnost a ochranu zdraví při práci (dále jen BOZP). Mezi povinnosti zaměstnavatele z hlediska prevence náleží též jeho vztah k zaměstnanci, jenž má být zařazován do pracovního procesu dle svých schopností a 20 Hochman, J., Jouza, L., Kottnauer, A. Zákoník práce a související předpisy. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2001, s. 373. 16
zdravotní způsobilosti a má být seznamován s předpisy a pokyny pro BOZP. Jeho znalosti v této oblasti mají být průběžně zdokonalovány a kontrolovány. Kontrole podléhá i úroveň dodržování těchto předpisů a pokynů. Důležitost této oblasti je značná, a proto se tu uplatňuje i vnější kontrola odborovými orgány podle 136 zákoníku práce a státní odborný dozor podle 138 zákoníku práce. 21 Preventivní povinnosti zaměstnavatele jsou obsaženy též v ustanovení 37 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce o převedení na jinou práci, v ustanoveních na ochranu žen a mladistvých atd. Podobných ustanovení preventivní povahy různé intenzity nalezneme v zákoníku práce více. Povinnosti vytvářet řádné pracovní podmínky je většinou chápána značně extensivně. Zaměstnavatel se nemůže své odpovědnosti zprostit ani v situaci, kdy zaměstnanec pracuje v externím prostředí, jestliže má v mezích pracovněprávního vztahu tyto pracovní úkoly plnit. Zaměstnavatel tedy nese určité riziko vyplývající z nemožnosti ovlivňovat pracovní podmínky v tomto externím prostředí v plné míře. Tato skutečnost ovšem není důvodem liberace. 22 Z povinnosti zajišťovat řádné pracovní podmínky vyplývá jejich následná kontrola, z té potom zjišťování závad a na to navazuje povinnost závady odstraňovat. Pokud zaměstnavatel zjistí v pracovních podmínkách závady, ukládá mu ustanovení 170 odst. 1 věty za středníkem povinnost učinit opatření k jejich odstranění. Kontrolní činnost zaměstnavatele z hlediska prevence je upravena ve dvou rovinách, a to v ustanovení 170 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Ustanovení 170 odst. 2 zákoníku práce obsahuje obecnou povinnost zaměstnavatele soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Zaměstnavatel poté musí učinit opatření k odstranění zjištěných závad. Nemůže se vymlouvat na to, že společenský nebo státní dozor nic nezjistil nebo že nadřízené orgány žádné pokyny nebo předpisy nevydaly. 23 Kontrolou plnění pracovních úkolů se zabývá i judikatura. Nejvyšší soud uvedl, že povinnost zakotvená v ustanovení 170 odst. 2 zákoníku práce soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly, aby nedocházelo ke škodám, jako součást systému prevenčních povinností, ukládá zaměstnavateli přijmout a soustavně uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku škod, zaměstnavateli však 21 Státní odborný dozor nad BOZP je upraven jednak v zákoně č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů a jednak ve speciálních zákonech, upravující dozor státní báňské správy, orgánů na úseku obrany, dopravy a informatiky a vybrané objekty ministerstva vnitra. 22 Salajová, L. Náhrada škody způsobená zaměstnanci při výkonu tazatelské činnosti. Zpravodaj ČSTÚ, 1996, s10. 23 Bičovský, J., Holub, M. Náhrada škody v občanském, obchodním, správním a pracovním právu. Praha: Linde Praha, a. s., 1995, s. 184-185. 17
není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím případný vznik škody zcela vyloučit. 24 Ustanovení 170 odst. 3 ukládá zaměstnavateli v rámci prevenčního působení kontrolní úkoly v druhé rovině, a to speciálně ve vztahu k ochraně svého majetku. K ochraně majetku zaměstnavatele je zaměstnavatel oprávněn provádět v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci vnášejí nebo odnášejí od zaměstnavatele, popřípadě prohlídky zaměstnanců. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit vzniku škody zaměstnavateli v podobě krádeží přístrojů, výrobních materiálů či hotových výrobků. Kontrolní oprávnění náleží zaměstnavateli ex lege, přičemž bližší podmínky stanoví ve svém pracovním řádu. Půjde v něm zejména o vymezení subjektů, které mají zaměstnance kontrolovat, kdo je oprávněn uložit zaměstnanci povinnost podrobit se osobní prohlídce, kdo a jakým způsobem tento úkon provádí či způsob zajištění důkazních prostředků. Na tomto místě je nezbytné upozornit, že zaměstnavatel musí při kontrole a prohlídce postupovat tak, aby žádným způsobem neporušil předpisy o ochraně osobní svobody a aby nedošlo k ponižování lidské důstojnosti. Předpisem o ochraně osobní svobody je myšleno například ustanovení 11 občanského zákoníku. 25 V případě porušení těchto mezí se zaměstnanec může domáhat ochrany na základě 13 občanského zákoníku. 26 Zaměstnavatel může provádět kontroly sám, ale i prostřednictvím bezpečnostních agentur, které jsou se zaměstnavatelem ve smluvním vztahu. Vedle zběžných prohlídek příručních zavazadel a dopravních prostředků může docházet i k osobním prohlídkám zaměstnanců. K těmto by se však mělo přistoupit toliko v případě podezření z odcizení věci. 27 Osobní prohlídky může provádět jen osoba stejného pohlaví. V situacích, v nichž se neuplatní zákoník práce, popř. jiný zákon, platí pro daný odpovědnostní vztah mezi subjekty občanský zákoník. Je proto třeba pohlížet na všechna prevenční ustanovení v jejich vzájemných souvislostech. 24 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2172/2002. 25 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ.), 11: Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevu osobní povahy. 26 13 Obč.Z. (1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. 27 Jakubka, J., Jindrák, M. Komentář k zákoníku práce. 170 Náhrada škody. Předcházení škodám. (ASPI), 2003. 18
Kapitola 3. Skutková podstata pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu Odpovědnostní vztah vzniká při naplnění řady subjektivních a objektivních faktorů, které dohromady vytváří skutkovou podstatu odpovědnosti. Pojem skutková podstata odpovědnosti se vyskytuje v pracovněprávní literatuře ojediněle, většinou se hovoří o objektivních a subjektivních předpokladech vzniku odpovědnosti. Jestliže se však v literatuře mluví o předpokladech vzniku odpovědnosti, některé z faktorů se pouze mlčky předpokládají. V pojmu skutková podstata jsou však zahrnuty. Pojem skutková podstata odpovědnosti zaměstnavatele za škodu můžeme definovat jako soubor znaků, jež určité chování charakterizují jako protiprávní nebo se škodlivým následkem a jež musí být naplněny, aby vznikl odpovědnostní vztah. Jednotlivé skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnavatele se od sebe odlišují, neboť právo různě kombinuje jejich možné prvky. Skutková podstata odpovědnosti zaměstnavatele za škodu v pracovněprávních vztazích zahrnuje tyto prvky: a) subjektivní subjekt, b) objektivní objekt, protiprávnost nebo škodná událost, škoda, chování subjektu, příčinná souvislost mezi protiprávností (škodnou událostí) a škodou 28 3.1 Subjekt Subjekty odpovědnostního vztahu v pracovním právu mohou být jak osoby právnické, tak osoby fyzické, a to v postavení zaměstnavatele a zaměstnance. Zaměstnavatel může být osobou fyzickou i právnickou a zaměstnanec je vždy fyzickou osobou. Subjekt pracovněprávního odpovědnostního vztahu musí mít pracovněprávní subjektivitu, kterou lze charakterizovat jako soubor vlastností požadovaných právem, které jsou předpokladem k tomu, aby fyzická nebo právnická osoba mohla být subjektem práv a povinností. Pracovněprávní subjektivita zahrnuje způsobilost k právům a povinnostem v pracovněprávních vztazích, způsobilost k právním úkonům, procesní způsobilost a způsobilost nést vlastní odpovědnost z pracovněprávních vztahů vyplývající (deliktní způsobilost). Pokud někdo svým jednáním poruší primární právní povinnost a nemá přitom způsobilost nést odpovědnost za vlastní jednání, jímž k porušení došlo, nemůže odpovědnostní vztah vzniknout. 28 Galvas, M. a kolektiv. Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 423. 19
Jménem právnické osoby jako zaměstnavatele mohou činit právní úkony statutární orgány, jiní zaměstnanci zaměstnavatele jako orgány zaměstnavatele (zejména vedoucí organizačních útvarů) a další zaměstnanci zaměstnavatele na základě písemného pověření. Je třeba si uvědomit, že subjektem pracovněprávního odpovědnostního vztahu nemůže být kterýkoliv způsobilý subjekt, ale toliko subjekty nacházející se ve specifickém postavení. Subjektem odpovědnostního (odvozeného) vztahu pracovněprávního mohou být jen subjekty základního pracovněprávního vztahu. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci nelze mluvit o škůdci, neboť odpovědný subjekt zaměstnavatel nemusí být totožný s tím, kdo škodu způsobil. Zaměstnavatel odpovídá za škodu i v případě, kdy žádnou právní povinnost neporušil. Právní sankce náhrady škody způsobené zaměstnavatelem jde v pracovním právu nad rámec právní povinnosti a týká se prostě sankce za následky škodné události (u zvláštních druhů odpovědnosti za škodu), anebo sice sankce za porušení povinnosti, nicméně povinnost může být porušena i třetím subjektem (obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu). 3.2 Objekt Pracovněprávní odpovědnostní vztah se liší od ostatních odpovědnostních vztahů rovněž svým objektem, který je v obecné rovině vymezen předmětem pracovního práva. Protiprávní chování je vždy zaměřeno proti určitému objektu, jímž je v tomto případě základní pracovněprávní vztah, jenž byl narušen chováním subjektu. Může se jednat například o pracovní poměr, právní vztah založený dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr atd. Objektem odpovědnostního vztahu je tedy ochrana a upevnění základního pracovněprávního vztahu. 3.3 Chování subjektu Základním a nezbytným prvkem skutkové podstaty pracovněprávní odpovědnosti je chování se subjektu. Analýzou chování subjektu určíme, zda se v daném případě jedná o odpovědnostní vztah pracovněprávní. Charakteristikou tohoto prvku je, že vždy posuzujeme chování zaměstnance, a to bez zřetele na to, jestli je v postavení škůdce nebo poškozeného. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je odpovědnost zaměstnavatele podle 187 odst. 2 zákoníku práce, v němž zkoumáme chování zaměstnavatele. 20
řízení. 29 Pojem plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním definuje 25 nařízení vlády č. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle zákoníku práce nastupuje zásadně v případech, že činnost kterou zaměstnanec konal při vzniku škody, spadá pod pojem plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s plněním pracovních úkolů. Jestliže by ke škodě došlo mimo rámec plnění pracovních úkolů nebo přímé souvislosti s ním, nemůže dojít ke vzniku pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Naproti tomu ovšem mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může nastat odpovědnost občanskoprávní (samozřejmě při splnění všech jejích předpokladů). V případě, že dojde u zaměstnance k poškození zdraví nebo smrti úrazem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel. Pokud však k poškození na zdraví či ke smrti zaměstnance v nepřímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, například při osobním konfliktu zaměstnanců v pracovní době, a zaměstnavatel za škodu neodpovídá dle úpravy obecné odpovědnosti ( 187 zákoníku práce), bude za škodu tím vzniklou odpovídat škůdce podle úpravy občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Jestliže takto škodu způsobil obviněný, může poškozený vůči němu uplatnit nárok na její náhradu v adhezním 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZPrN). Plnění pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele (činnost zpravidla nevyplývající přímo z pracovního poměru), činnost která je předmětem pracovní cesty, činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná činnost organizovaná zaměstnavatelem. Činností vyplývající z pracovního poměru není tzv. melouch (např. výroba nějaké věci v dílně zaměstnavatele bez dovolení) či jízda na černo (použití vozidla zaměstnavatele bez oprávnění). Zde se jedná se o vybočení z plnění pracovních povinností (excesy), z nichž pracovněprávní odpovědnost za škodu nevzniká. 30 Určení, zda se jedná či nejedná o plnění pracovních úkolů, závisí vždy na konkrétních okolnostech daného případu. Typickým příkladem může být posouzení manipulace s pracovním nástrojem např. dlátem. O pracovní úraz půjde, zraní-li jeden zaměstnanec druhého při podávání dláta. Naproti tomu se o pracovní úraz nejedná, jestliže si zaměstnanci dlátem pro zábavu házeli. 29 R 71/1978-trestní. 30 R 11/1976 21
Při posouzení činnosti zaměstnance konané na příkaz zaměstnavatele je nutné si uvědomovat, že zaměstnavatel odpovídá za správnost pokynů a příkazů daných zaměstnancům a za případnou škodu, která jejich uskutečněním vznikne. Pokud však zaměstnanec splněním příkazu naplní skutkovou podstatu trestného činu či přestupky, nezbavuje ho to vlastní odpovědnosti, neboť splnění takového příkazu musí odmítnout. Při pracovní cestě půjde o plnění pracovních úkolů, jestliže zaměstnanec vykonává činnost, jež je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost vykonávaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy zaměstnance. Takovým to plněním však není činnost prováděná z vlastní iniciativy, pro jiného zaměstnavatele. Vylučujícím činitelem z pojmu plnění pracovních úkolů by byl zákaz zaměstnavatele nebo potřeba zvláštního oprávnění pro tuto činnost. 31 V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení (např. mytí, převlékání). V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou též úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje též školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšuje jejich odborné připravenosti ( 25 odst. 2 a 3 ZPrN). Posouzení přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů bude záviset na konkrétním případu, a proto se touto problematikou mnohdy zabývá judikatura. Jen namátkou lze uvést případ úrazu utrpěného při školení pořádaném zaměstnavatelem. Vyjde-li zaměstnanec v nočních hodinách ze svého pokoje na neosvětlenou chodbu, upadne na schodišti a zraní se, nedošlo k úrazu přímo při školení nebo v přímé souvislosti se školením, ale v souvislosti s ubytováním. Nešlo tedy o činnost, která by byla v přímé souvislosti s prováděným školením. 32 Při vymezení pojmu přímá souvislost s plněním pracovních úkolů používá nařízení vlády č. 108/1994 Sb. též negativní hledisko. Úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Úmyslem zákonodárce bylo vyloučit z objektivní odpovědnosti zaměstnavatele úrazy k nimž dojde mimo objekty zaměstnavatele například v důsledku vlastního stravování (např. poranění příborem, 31 V 3/1975 32 B 36/1978 22