SOUČASNÉ MODELY, TESTY A METODOLOGICKÉ ASPEKTY MĚŘENÍ IMPULZIVITY V PSYCHOLOGII A PSYCHIATRII

Československá psychologie 2017 / ročník LXI / číslo 1 SOUČASNÉ MODELY, TESTY A METODOLOGICKÉ ASPEKTY MĚŘENÍ IMPULZIVITY V PSYCHOLOGII A PSYCHIATRII PAVLA LINHARTOVÁ, TOMÁŠ KAŠPÁREK Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno ABSTRACT Current models, tests and methodological aspects of impulsivity measuring in psychology and psychiatry P. Linhartová, T. Kašpárek The article provides a review of current dominant view on impulsivity which distinguishes personality and behavioral models. In the context of personality models, impulsivity is measured by self-report questionnaires. Behavioral models further divide impulsivity into impulsive action and impulsive choice. Both impulsivity subtypes are measured by different behavioral tests. The present article focuses in detail on the most frequently used tests in the individual categories (Barratt Scale, UPPS-P Scale, Go/NoGo Task, Stop Signal Task and Delay Discounting Task) and on selected methodological aspects of impulsivity measuring which can contribute to heterogeneous results in the current literature (especially high test parameters variability and the lack of studies comparing different tests in different populations). The review also discusses the relations between different impulsivity dimensions and specific impulsivity types, such as emotional impulsivity or impulsivity targeted on specific stimuli (e.g. food or alcohol). The existence of such impulsivity subtypes can explain why impulsivity tests sometimes won t detect impulsivity in people who clearly suffer from poor self-control. The article suggests future directions of impulsivity research with emphasis on specific impulsivity types detection and risky behaviour prediction. key words: impulsivity, UPPS-P, Go/NoGo Task, Stop Signal Task, Delay Discounting klíčová slova: impulzivita, UPPS-P, Go/NoGo Task, Stop Signal Task, Delay Discounting 1 ÚVOD Impulzivitu můžeme obecně definovat jako jednání na základě momentálního popudu bez zvážení důsledků daného chování. Konkrétní projevy impulzivity však mohou být velmi rozmanité od nekontrolovaných pohybů a hlasových projevů přes různé formy rizikového chování, jako je zneužívání návykových látek, nebezpečné sexuální chování či řízení, gamblerství, excesivní přejídání či nakupování až po heteroagresivní i autoagresivní chování včetně suicidality. Impulzivní chování s sebou tedy může nést velmi závažné a dlouhodobé důsledky. Zvýšená míra impulzivního chování provází mnoho jinak zcela odlišných psychických poruch a výrazně ztěžuje každodenní život pacientů i průběh léčby. Impulzivita tvoří podle MKN-10 i DSM-V diagnostické kritérium pro poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou (dále jen ADHD) a pro Došlo: 29. 1. 2016; P. L., Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno, Jihlavská 340/20, 625 00 Brno; e-mail: pavla.linhartova@gmail.com Příspěvek vznikl za podpory vysokoškolského specifického výzkumu MŠMT ČR v rámci projektu MUNI/A/1240/2014, grantu Agentury pro zdravotnický výzkum ČR číslo 15-30062A a institucionální podpory MZ ČR koncepčního rozvoje výzkumné organizace (FNBr, 65269705). Přehledové studie / 29

emočně nestabilní (resp. hraniční) poruchu osobnosti. Oba diagnostické manuály rovněž definují některé poruchy kontroly impulzů (např. patologické hráčství, pyromanie či kleptomanie aj.). S impulzivitou se však setkáváme i u pacientů s mnoha dalšími psychickými onemocněními, jako jsou abúzus návykových látek a závislosti (Smith et al., 2014), disociální porucha osobnosti (Swann et al., 2009), poruchy příjmu potravy (Schag et al., 2013), bipolární porucha (Najt et al., 2007) či schizofrenie (Ouzir, 2013). Výzkumníci se proto již několik desítek let snaží vysvětlit, proč jsou projevy impulzivity natolik rozmanité a zda je možné rozlišit specifické typy impulzivního chování, které vyžadují různé způsoby terapie. Autoři se obvykle shodují, že impulzivita je vícedimenzionální konstrukt, ani dnes však nepanuje jasná shoda na tom, jaké dimenze zahrnuje. Teoretické pojetí impulzivity úzce souvisí s metodami jejího zkoumání. V tradičním pojetí je impulzivita chápána jako osobnostní dimenze, jejíž zvýšená úroveň vede k patologickým důsledkům. Dimenze impulzivity jsou zkoumány pomocí sebehodnotících dotazníků a faktorové analýzy. Druhá skupina modelů impulzivity je postavena na předpokladu, že impulzivní chování způsobuje narušení určité funkce neurobiologického podkladu (např. behaviorální inhibice nebo schopnosti odložit odměnu). Pro měření míry narušení dané funkce jsou používány behaviorální testy, ve kterých se impulzivní chování manifestuje. Propojení obou přístupů se však v současné literatuře objevuje spíše výjimečně. V české odborné literatuře navíc téma impulzivity téměř chybí. Zkoumání impulzivního jednání také komplikuje používání různých označení pro totožné koncepty a vysoká variabilita metod. Tento článek proto poskytuje přehled současných dominantních pojetí impulzivity, popisuje nejčastěji využívané testy impulzivity a zaměřuje se na metodologické aspekty měření impulzivity, které mohou přispívat k heterogenitě výzkumných výsledků. 2 Osobnostní modely impulzivity Dimenzi impulzivity v určité podobě zahrnuje většina komplexních teorií osobnosti. Buss a Plomin (1975) jako jedni z prvních autorů řadí impulzivitu mezi základní dimenze své temperamentové teorie vývoje osobnosti vedle emocionality, aktivity a sociability. Autoři rozdělili impulzivitu na čtyři subkategorie, a sice inhibiční kontrolu (angl. inhibitory control), čas potřebný k rozhodnutí (angl. decision time), vytrvalost (angl. persistence) a vyhledávání intenzivních prožitků (angl. sensation seeking). Osobnostní rys sensation seeking (Zuckerman, 1969, 1994) představuje individuální rozdíly v míře optimální hladiny nabuzení (arousal) a stimulace a v modelech impulzivity si získal pevné místo. Podobný je Eysenckův koncept dobrodružnosti (angl. venturesomeness), který představuje riskantní jednání, jehož rizika si člověk uvědomuje (Eysenck et al., 1985). Autor tento koncept staví do protikladu k dimenzi impulzivity a poukazuje tak na skutečnost, že riskantní chování nemusí být vždy impulzivní. Dickman (1990) ve svém modelu funkční a dysfunkční impulzivity naopak upozorňuje, že jednání bez rozmýšlení, mohli bychom říci spontaneita, nemusí vždy vést k negativním důsledkům. Také pětifaktorový model osobnosti (Costa, McCrae, 1992) obsahuje škálu impulzivity, a to v dimenzi neuroticismu. Jeden z nejvlivnějších modelů impulzivity představuje stále hojně užívaná Barrattova škála (Patton, Stanford, Barratt, 1995). Konečně tzv. model UPPS-P vznikl na základě předchozích dotazníků impulzivity jako snaha o vytvoření sjednoceného osobnostního modelu impulzivity (Cyders, Smith, 2007; Whiteside, Lynam, 2001). Barrattově škále a modelu UPPS-P se budeme věnovat podrobně v následujících odstavcích. Pro detailnější historii osobnostních modelů impulzivity viz Evenden (1999) a Parker a Bagby (1997). 30 / Přehledové studie

2.1 Barrattova škála Barrattova škála je jedním z nejčastěji používaných dotazníků pro měření impulzivity v klinické praxi i ve výzkumu. Barratt poprvé představil škálu v roce 1959 a v roce 1995 publikovali Patton, Stanford a Barratt jedenáctou a doposud poslední verzi škály (BIS-11), která se tedy používá již déle než 20 let. Škála obsahuje 30 otázek posuzovaných na čtyřbodové stupnici. Podle Pattona, Stanforda a Barratta (1995) se škála skládá ze tří faktorů, kterými jsou pozornostní impulzivita (angl. attentional impulsiveness), motorická impulzivita (angl. motor impulsiveness) a impulzivita spojená s nedostatkem plánování (angl. non-planning impulsiveness). Většina současných studií však nebyla schopna replikovat třífaktorovou strukturu škály ani existenci jednoho společného faktoru (Haden, Shiva, 2008; Ireland, Archer, 2008; Reise et al., 2013; Vasconcelos, Malloy-Diniz, Correa, 2012), přestože se jako ukazatel impulzivity běžně používá součtový skór škály. Teoretická struktura metody navíc neodráží současný vývoj teorie impulzivity (např. vliv emocí na impulzivní jednání). Ačkoliv zvýšený skór na škále byl zaznamenán u mnoha klinických populací (Stanford et al., 2009), interpretace výsledků a zejména použití BIS-11 v klinické praxi jsou vzhledem k nejasné struktuře škály značně problematické. 2.2 Model UPPS-P Whiteside a Lynam (2001) se pokusili vytvořit sjednocený osobnostní model dimenzí impulzivity zařazením položek z celkem dvaceti subškál z devíti různých modelů impulzivity a čtrnácti originálních položek do faktorové analýzy. Výsledkem byly čtyři faktory impulzivity, které autoři pojmenovali urgence (angl. urgency), tedy tendence jednat impulzivně pod vlivem negativních emocí, nedostatek plánování (angl. lack of premeditation), nedostatek vytrvalosti (angl. lack of perseverance) a vyhledávání intenzivních prožitků (angl. sensation seeking). Do každé subškály bylo vybráno deset až dvanáct položek posuzovaných na čtyřbodové škále a model byl pojmenován podle počátečních písmen čtyř faset jako UPPS. Cydersová a Smith (2007) později poukázali na fakt, že emočně podmíněné impulzivní chování se neobjevuje pouze v souvislosti s negativními afekty, ale také s těmi silně pozitivními. Dotazník UPPS proto doplnili o čtrnáctipoložkovou subškálu tzv. pozitivní urgence (angl. positive urgency) a výsledný model označili jako UPPS-P. Někteří autoři kritizují nedostatky modelu plynoucí z použití faktorové analýzy pro jeho konstrukci (např. Gullo, Loxton, Dawe, 2014). Model UPPS-P však kombinuje faktory impulzivity navrhované napříč různými teoretickými modely po několik desítek let a oproti Barrattově škále zohledňuje i doposud poměrně opomíjené téma emoční impulzivity. Metoda se velmi rychle rozšířila ve výzkumu a její subškály vykazují souvislosti s řadou forem psychopatologického chování viz metaanalýza 115 studií Bergové et al. (2015). V současnosti se tedy jedná o nejnovější a nejkomplexnější sebeposuzovací model impulzivity. 3 Behaviorální modely impulzivity Behaviorální modely a testy impulzivity můžeme rozdělit na dvě široké skupiny (viz obr. 1): testy zaměřující se na schopnost behaviorální inhibice a testy zaměřující se na schopnost odložit odměnu či obecněji na zpracovávání odměny (a trestu) v čase. V následujících odstavcích se budeme podrobně věnovat nejčastěji používaným testům v obou kategoriích. Přehledové studie / 31

3.1 Behaviorální inhibice a motorická impulzivita Narušená schopnost behaviorální inhibice může vést k obtížím potlačit či přerušit nežádoucí nebo předčasné jednání, a tedy ke snížení volní kontroly nad vlastním chováním. Narušení behaviorální inhibice vede k tzv. motorické impulzivitě, která se v anglické literatuře nazývá různými pojmy: impulsive action (Winstanley, Eagle, Robbins, 2006), motor impulsivity (Brunner, Hen, 1997), rapid-response impulsivity (Hamilton et al., 2015) nebo impulsive disinhibition (Reynolds et al., 2006). Motorickou impulzivitu můžeme dělit na dva podtypy. Prvním z nich je tzv. čekací impulzivita, anglicky waiting impulsivity (Robinson et al., 2009), jinak označována také jako refraining from action (Hamilton et al., 2015), action withholding (Sebastian et al., 2012), action restraint (Schachar et al., 2007) nebo premature responding (Voon et al., 2014). Tento typ impulzivity představuje potíže zcela inhibovat, tedy potlačit předčasné či nežádoucí chování. Čekací impulzivita je nejčastěji měřena testem Go/NoGo Task (Smith et al., 2014; Wright et al., 2014) či jeho variantou Continuous Performance Task (CPT; např. Vasconcelos et al., 2014). Mezi další testy měřící čekací impulzivitu patří 4-Choice Serial Reaction Time Task (4-CSRT, Voon et al., 2014). Druhým podtypem motorické impulzivity je tzv. zastavovací impulzivita, anglicky stopping impulsivity (Robinson et al., 2009), jinak nazývaná také stopping an ongoing action (Hamilton et al., 2015) či action cancellation (Schachar et al., 2007). Tento typ impulzivity spočívá v potížích přerušit či zastavit již probíhající jednání a je nejčastěji měřen testem Stop Signal Task (Smith et al., 2014; Verbruggen, Logan, 2009). 3.2 Zpracování odměny v čase a rozhodovací impulzivita Druhý typ impulzivity odvozený z behaviorálních testů se projevuje při rozhodování, konkrétně potížemi odložit okamžité zisky i za cenu negativních důsledků a sníženou tolerancí k čekání na odměnu. Tyto potíže vedou k tzv. rozhodovací impulzivitě, anglicky impulsive choice (Winstanley et al., 2006), jinak nazývané impulsive decision 32 / Přehledové studie Obr. 1 Behaviorální modely impulzivity

making (Reynolds et al., 2006), choice-impulsivity (Hamilton et al., 2015), reward- -delay impulsivity (Patros et al., 2016) nebo cognitive impulsivity (Brunner, Hen, 1997). Preference okamžitých odměn na úkor dlouhodobých cílů může být provázena hypersenzitivitou k hedonickým podnětům (Weafer, Burkhardt, de Wit, 2014) či celkovou hyposenzitivitou vůči pozitivní i negativní zpětné vazbě (Lole, Gonsalvez, Barry, 2015; Völlm et al., 2007). Nejčastěji používaným testem rozhodovací impulzivity je Delay Discounting Task, mezi další testy rozhodovací impulzivity patří Probability Discounting Task (např. Shead, Hodgins, 2009), Iowa Gambling Task (např. Upton et al., 2011) nebo testy riskování (např. Balloon Analog Risk Task; Reynolds et al., 2006). 3.3 Poznámky k české terminologii impulzivity Jak je patrné z předchozích podkapitol, výzkum impulzivity je komplikován používáním různých termínů pro totožné koncepty. Někdy naopak dochází k používání obecného pojmu impulzivita, aniž by bylo specifikováno, o jaký typ impulzivity se jedná. Sjednocení terminologie impulzivity by výrazně přispělo k lepší orientaci v modelech a metodách a k jasnější intepretaci výsledků výzkumu. Naší snahou bylo navrhnout co nejvýstižnější české ekvivalenty. Při překladu jsme se snažili vyhýbat opisným formám (např. potíže přerušovat jednání), ale naopak zvolit co nejkratší a nejvýstižnější termíny pro každou dimenzi impulzivity. Zvolili jsme proto české termíny motorická, čekací, zastavovací a rozhodovací impulzivita. Zejména pojmy čekací a zastavovací impulzivita mohou znít poněkud nepřirozeně, domníváme se však, že je to zejména z důvodu jejich novosti. Přívlastky čekací a zastavovací se také v českém jazyce v jiných kontextech již používají. Všechny čtyři termíny pak dohromady tvoří koherentní celek. 4 Měření motorické impulzivity: testy behaviorální inhibice Motorická impulzivita je nejčastěji měřena úkoly typu choice reaction time (např. Logan, Cowan, 1984), tedy úkoly zaměřujícími se na volbu a reakční čas. V těchto úkolech je na počítačové obrazovce v rychlém sledu prezentována řada několika desítek až několika set podnětů, které trvají řádově desetiny sekund až sekundy a obvykle se skládají z fixačního bodu uprostřed obrazovky, po kterém následuje zobrazení klíčového podnětu. Na různé typy podnětů jsou od respondenta vyžadovány různé reakce (např. zmáčknutí, či nezmáčknutí určitého tlačítka). Podstatou úkolů je tedy opakovaná volba správné reakce v krátkém čase. Měřeny jsou počty správných a chybných reakcí a reakční časy. V následující části se podrobně zaměříme na dva nejčastěji používané testy behaviorální inhibice. 4.1 Měření motorické čekací impulzivity: Go/NoGo Task Nejčastěji používaným testem motorické čekací impulzivity je tzv. Go/NoGo Task. Úkol obsahuje dva typy podnětů: Go podněty, na které má respondent reagovat stisknutím tlačítka, a NoGo podněty, na které má testovaná osoba reakci potlačit. Výstupy testu zahrnují ukazatele behaviorální inhibice vycházející z reakcí na NoGo podněty (angl. NoGo commissions, dále jen NoGo chyby), ukazatele pozornosti založené na reakcích na Go podněty (angl. Go omissions, dále jen Go chyby) a reakční čas na Go podněty. Podněty mohou mít různou podobu od písmen či geometrických obrazců po různě emočně zabarvené obrázky. Jednoduché úkoly obsahují jeden NoGo podnět, složitější varianty mohou obsahovat více NoGo podnětů (např. Hester, Murphy, Garavan, 2004) nebo proměnlivé (podmíněné) NoGo podněty (např. Kelly et al., 2004). Přehledové studie / 33

Důležitým parametrem úkolu je poměr Go a NoGo podnětů. Go/NoGo Task se obvykle vyznačuje rovným poměrem Go a NoGo podnětů, nebo převahou Go podnětů. Převažují-li NoGo podněty, úkol se obvykle nazývá Continuous Performance Task (CPT) a častěji bývá označován jako test soustředěné pozornosti než test impulzivity. Zatímco někteří autoři považují oba úkoly za ekvivalentní (např. Wright et al., 2014), jiní poukazují na jejich rozdílnost (např. Smith et al., 2014). Oba testy vyžadují zapojení inhibice i pozornosti, dominantně je však zatížena vždy funkce spojená s málo frekventovanou odpovědí (Nieuwenhuis et al., 2003). Při nízkém počtu NoGo podnětů je to tedy behaviorální inhibice, a při nízkém počtu Go podnětů naopak pozornost. Nízký počet NoGo podnětů oproti Go podnětům by tedy měl vést k lepší diskriminaci deficitů behaviorální inhibice než úkoly s rovným poměrem Go a NoGo podnětů, jak dokládá např. meta-analýza Smithové a kol. (2014). Na druhou stranu nerovný poměr Go a NoGo podnětů a další parametry, které zvyšují náročnost na pracovní paměť a další kognitivní funkce spojené s výkonem úkolu, mohou způsobovat komplikace při interpretaci dat (Criaud, Boulinguez, 2013). Variabilita parametrů úkolu Go/NoGo Task je v literatuře vysoká. Rozdílům mezi jednoduchými a komplexními (tzn. kognitivně náročnými) variantami úkolů se věnují metaanalýzy studií využívajících funkční magnetickou rezonanci (Criaud, Boulinguez, 2013; Simmonds et al., 2008). Studií srovnávajících vliv jednotlivých parametrů na behaviorální výkon v úkolu je však poměrně málo (pro výjimky viz Hester et al., 2004; Nieuwenhuis et al., 2003). 4.2 Měření motorické zastavovací impulzivity: Stop Signal Task Stop Signal Task (Logan, Cowan, 1984, také Stop Task nebo Go/Stop Task) umožňuje měřit schopnost zastavení již probíhající reakce. Úkol vždy začíná zobrazením Go podnětu, po kterém však někdy může následovat tzv. Stop signál (auditivní či vizuální), který indikuje, že respondent na podnět nemá reagovat. Testovaná osoba však neví, po jak dlouhé době se Stop signál objeví a zda se vůbec objeví. Principem úkolu je tzv. horse-race model (Verbruggen, Logan, 2009), který představuje závod mezi procesy Go a Stop. Zda člověk úspěšně přeruší Go proces a nezareaguje při Stop podnětu, závisí na individuálním reakčním času na Go podněty, na zpoždění mezi Go podnětem a Stop signálem (angl. Stop Signal Delay, dále jen SSD) a na individuálním času potřebném k zastavení reakce (angl. Stop Signal Reaction Time, dále jen SSRT). SSRT je hlavním výstupem úkolu Stop Signal Task. Čím delší je individuální čas potřebný pro zastavení reakce, tím obtížnější je probíhající jednání přerušit, a tím častěji může docházet k nechtěným motorickým reakcím, které proběhnou dříve, než jim člověk dokáže zamezit. SSRT nelze měřit přímo, protože úspěšná inhibice není provázena žádným viditelným výstupem. Úkol proto poskytuje odhad individuálního času potřebného k zastavení jednání. SSRT se odhaduje na základě pozorovaného Go reakčního času, SSD a pozorované pravděpodobnosti reakce po Stop signálu. SSD může být fixní, nebo variabilní na základě výkonu respondenta (tzv. fixed-ssd procedure, nebo tracking procedure; Verbruggen, Logan, 2009). Výhodou proměnlivého intervalu mezi Go podnětem a Stop signálem je možnost snadného odhadu SSRT odečtením průměrného SSD od průměrného Go reakčního času. Pro způsob variování SSD a přehled metod odhadu SSRT viz Logan (1994) a Verbruggen, Logan (2009). 4.3 Vztah čekací a zastavovací motorické impulzivity Dosavadní literatura svědčí převážně pro tvrzení, že testy Go/NoGo Task a Stop Signal Task měří související, ale přitom odlišné procesy, jejichž deficity se mohou vyskytovat v různých kombinacích. Např. u dětí s ADHD je oproti zdravým dětem narušen 34 / Přehledové studie

výkon v obou typech inhibice (Rubia et al., 2007; Schachar et al., 2007; Wright et al., 2014), pacienti se závislostí na tabáku nebo na internetu vykazují pouze deficit v čekací impulzivitě (Smith et al., 2014) a u pacientů s hraniční poruchou osobnosti nalézáme deficity v testu Go/NoGo Task (Wright et al., 2014), ale nikoliv v testu Stop Signal Task (Barker et al., 2015; Cackowski et al., 2014). Ve výzkumech však běžně najdeme protichůdné výsledky. V některých studiích např. ukazatele čekací a zastavovací impulzivity, konkrétně NoGo chyby v testu Go/ NoGo Task a SSRT v testu Stop Signal Task korelují (např. Reynolds et al., 2006 u zdravých jedinců; Rubia, Smith, Taylor, 2007 u dětí s ADHD), kdežto v jiných studiích u stejné populace a při zahrnutí většího vzorku nikoliv (např. Aichert et al., 2012 u zdravých jedinců; Schachar et al., 2007 u dětí s ADHD). Rozpory ve výsledcích mohou být způsobeny mimo jiné rozdílnou metodologií úkolů. Například Rubiaová, Smithová a Taylor (2007) použili jako podněty vesmírné lodě a planety, zatímco Schachar a kol. (2007) písmena. Aichert a kol. (2012) použili jednoduché varianty úkolů, ale Reynolds a kol. (2006) použili úkoly s vícero Go i NoGo podněty a respondenti byli navíc finančně odměňováni (resp. penalizováni) za správné (resp. chybné) odpovědi, přičemž odměna zlepšuje výkon v behaviorální inhibici (např. Sinopoli, Schachar, Dennis, 2011). Výzkum tedy poukazuje na odlišné fenotypy motorické impulzivity, interpretace je však komplikována vysokou variabilitou parametrů metod. 5 Měření rozhodovací impulzivity: Delay Discounting Task Delay Discounting Task zkoumá, jak rychle pro člověka klesá hodnota peněz či jiné komodity v čase. Úkol se skládá ze sady otázek, kde si respondent vybírá mezi menší, ale okamžitou odměnou a větší, ale zpožděnou odměnou (např. Vybrali byste si raději 600 Kč teď hned, nebo 900 Kč za měsíc? ). Klesání hodnoty odměny je funkcí zpoždění (Ainslie, 1975): subjektivní hodnota komodity klesá s narůstajícím zpožděním. Klesá-li hodnota komodity pomalu, člověk je ochoten déle čekat na vyšší odměnu. Naopak rychlé klesání hodnoty v čase znamená neochotu čekat a preferenci malých, ale okamžitých odměn. Delay Discounting Task může obsahovat různé zpožděné odměny i různá zpoždění. Okamžitá odměna je vždy nižší než zpožděná odměna. Pro každou kombinaci zpoždění a zpožděné odměny se hledá tzv. indiferenční bod (angl. indifference point), který představuje okamžitou částku, která má subjektivně stejnou hodnotu jako určitá vyšší, ale zpožděná částka. Funkce klesání hodnoty v čase je přibližně hyperbolická a nejčastěji je modelována podle následující rovnice (Mazur, 1987): IB = ZO / (1 + k*z), kde IB je indiferenční bod, ZO je zpožděná odměna, Z je zpoždění a k je empiricky odvozená konstanta vyjadřující individuální míru klesání hodnoty v čase tzv. parametr klesání hodnoty v čase (angl. discounting parameter). Čím vyšší je hodnota parametru k, tím prudčeji klesá hodnota odměny v čase (viz obr. 2). Dalším přístupem k interpretaci úkolu je tzv. oblast pod křivkou (angl. Area Under the Curve, dále jen AUC; Myerson, Green, Warusawitharana, 2001). Index AUC vyjadřuje plochu pod křivkou vzniklou spojením indiferenčních bodů v grafu. Čím menší je plocha pod křivkou, tím rychlejší je klesání hodnoty v čase. Výhodou tohoto indexu je nezávislost na teoretické podobě funkce klesání hodnoty v čase. Dalším pojetím je výpočet proporce okamžitých vs. zpožděných odměn, které si respondent v úkolu zvolil (Mitchell et al., 2005). Variabilita parametrů úkolu je opět vysoká. Výzkumníci používají různá zpoždění obvykle v řádu dní až desítek let a různé zpožděné odměny (viz da Matta et al., 2012). Přehledové studie / 35

Pozn.: Jednotlivé body v grafech představují body indiference pro zpožděnou odměnu 1000 Kč a dané zpoždění ve dnech, křivky v grafech představují nelineární regresi podle funkce IP = DR / (1 + k*d), kde IP je bod indiference, DR je zpožděná odměna, D je zpoždění a k je empiricky odvozená konstanta vyjadřující míru klesání hodnoty v čase tzv. parametr klesání hodnoty v čase (discounting parameter). Obr. 2 Ilustrace grafického záznamu výsledků úkolu Delay Discounting Task podle různého parametru k U vyšších zpožděných odměn klesá hodnota v čase pomaleji než u nižších odměn (např. Stanger et al., 2012). Předmětem úkolu nemusí být pouze peníze, ale jakékoliv jiné podněty, které jsou pro testované osoby odměnou, např. jídlo, alkohol či jiné drogy. Hodnota peněz obvykle klesá pomaleji než hodnota jiných komodit (kromě marihuany; Odum, 2011; Stanger et al., 2012). Výsledky také ovlivňuje, zda výše okamžité odměny klesá postupně, nebo zda se mění náhodně (Robles, Vargas, 2007). Náhodné pořadí může zakrýt účel úkolu a předcházet rigidním odpovědím. Problematická však může být délka úkolu, která roste s každou kombinací zpožděné odměny a zpoždění, pro kterou je třeba odhadnout indiferenční bod. Pro příklad algoritmu odhadu indiferenčních bodů viz Richards et al. (1999). Někteří autoři používají úkol také v dotazníkové podobě s krátkou neměnnou sadou otázek (např. Kirby, Petry, Bickel, 1999). Delay Discounting Task má velký prediktivní potenciál. Mimo jiné je zkoumán jako potenciální behaviorální marker pro závislosti (Bickel et al., 2014). Zneužívání téměř jakékoliv návykové látky je totiž asociováno s rychlejším klesáním hodnoty v čase (viz metaanalýza 46 studií MacKillopa et al., 2011). Delay Discounting Task také predikuje úspěšnost léčby závislostí, resp. délku abstinence a pravděpodobnost relapsu (Bickel et al., 2014; Stevens et al., 2014). Úspěšnost Delay Discouting Task jako prediktoru však může opět záviset na parametrech metod např. na výši zpožděné odměny (viz Stanger et al., 2012). 6 Vztah motorické impulzivity, rozhodovací impulzivity a sebeposouzení impulzivity Interpretace vzájemných vztahů mezi jednotlivými dimenzemi impulzivity je komplikovaná převážně používáním mnoha různých behaviorálních testů i dotazníků u různých cílových skupin. Výhodou behaviorálních testů je, že impulzivní chování se v nich přímo manifestuje a výsledky mnohem méně podléhají subjektivnímu zkreslení. Na druhé straně zaměření behaviorálních testů je velmi úzké, zatímco dotazníky postihují impulzivitu v širokém kontextu každodenního života. Test-retestová reliabilita dotazníků je velmi vysoká a vyšší než u behaviorálních testů (Weafer, Baggott, de Wit, 2013). Na druhou stranu větší vliv situačních proměnných na výkon v behaviorálních testech je možné využít ke zkoumání změn po cílené manipulaci. Obecně se v literatuře objevuje pouze málo souvislostí mezi měřítky motorické impulzivity, rozhodovací impulzivity a sebeposouzení impulzivity nejčastěji jsou to 36 / Přehledové studie

korelace NoGo chyb či SSRT se skóry BIS-11 či UPPS (Aichert et al., 2012; Malesza, Ostaszewski, 2016; Perales et al., 2009; Reynolds et al., 2006; Wilbertz et al., 2014). Několik studií také svědčí ve prospěch inkrementální validity různých testů. Např. podle Solantové a kol. (2001) přítomnost ADHD lépe predikuje kombinace testů motorické impulzivity a impulzivního rozhodování než jednotlivé testy samostatně nebo podle Edmondse, Bogga a Robertse (2009) predikují behaviorální testy a dotazníky rozdílné typy rizikového chování u zdravých lidí. Behaviorální testy a sebeposouzení tedy zřejmě měří do určité míry odlišné konstrukty, avšak studií systematicky srovnávajících výkon v nejčastěji používaných behaviorálních testech a dotaznících zatím není dostatek. 7 Specificky zaměřené testování impulzivity Vysoká variabilita metod je tedy často pro výzkum impulzivity přítěží, avšak úprava některých parametrů testů vzhledem ke konkrétní zkoumané populaci může někdy sloužit naopak k efektivnější detekci impulzivity. Např. u hraniční poruchy osobnosti se stabilně setkáváme se zvýšenou mírou impulzivity podle dotazníků (Sebastian et al., 2013) a se zvýšenou rozhodovací impulzivitou (Barker et al., 2015; Lawrence, Allen, Chanen, 2010). Deficit v motorické impulzivitě se však u těchto pacientů objevuje pouze pod vlivem negativních emocí (resp. stresu; Cackowski et al., 2014) a koreluje se sebeposouzením hněvu a úzkosti (Jacob et al., 2010). Impulzivní chování se dále poměrně často manifestuje pouze ve vztahu ke konkrétnímu podnětu např. k jídlu nebo k určité návykové látce. Např. pacientky s mentální bulimií vykazují vysokou impulzivitu vzhledem k jídlu, jindy u nich však můžeme pozorovat naopak úspěšnou behaviorální restrikci. Testy využívající specifické podněty, např. obrázky související s kouřením nebo obrázky alkoholických nápojů, ukazují, že impulzivita se může u lidí užívajících danou látku projevit pouze v reakcích na tyto podněty, nikoliv na podněty neutrální (Czapla et al., 2015; Xin et al., 2015). Cílená úprava parametrů metod tedy může být u některých skupin osob efektivním nástrojem pro odhalení impulzivity. 8 Dostupnost testů impulzivity v České republice V České republice momentálně nejsou dostupné žádné ze zmiňovaných testů impulzivity publikované v českých verzích. Autoři tohoto článku vytvořili překlad obou škál impulzivity a momentálně pracují na publikaci českých verzí škál a jejich psychometrických charakteristik. Individuální verze behaviorálních testů je možné si vytvořit v programech, jako je E-Prime nebo PsychoPy. Autoři tohoto článku vyvinuli v programu E-Prime úkoly Go/NoGo Task, Stop Signal Task a českou verzi Delay Discounting Task. Na publikaci behaviorálních testů impulzivity a jejich psychometrických charakteristik autoři momentálně rovněž pracují. Všechny testy impulzivity jsou zatím k dispozici na vyžádání u autorů tohoto příspěvku. 9 ZÁVĚR Výzkum impulzivity je v současné době komplikován používáním řady různých sebeposuzovacích dotazníků i behaviorálních testů, které se navíc často liší v jednotlivých parametrech. Vztahy mezi dimenzemi impulzivity jsou vzhledem k nedostatku studií propojujících osobnostní a behaviorální modely dosud nejasné. Budoucí výzkum by tak mohl posunout teorii a diagnostiku impulzivity zejména dvěma typy studií. Za prvé, jsou zapotřebí studie kombinující nejčastěji používané testy měřící různé dimenze impulzivity napříč různými populacemi, za druhé, metodické studie Přehledové studie / 37

zabývající se vlivem jednotlivých parametrů behaviorálních testů na výkon v těchto testech. Výzkum by dále mohl směřovat k tvorbě metod se sjednoceným designem a se zaměřením na detekci konkrétních forem impulzivního jednání. Volba léčebného přístupu u pacientů s potížemi se sebekontrolou by se měla odvíjet právě od povahy impulzivního jednání. Pokud např. víme, že impulzivita se u někoho projevuje jako důsledek emoční dysregulace, efektivní terapie by mohla být založena právě na tvorbě adaptivních a bezpečných strategií regulace emocí. Důraz by měl být dále kladen na vztah jednotlivých měřítek impulzivity a výskytu rizikového chování. Poměrně široká škála testů impulzivity nám nabízí možnost postupně definovat různé fenotypy impulzivity a jejich behaviorální markery, pomocí nichž by bylo možné identifikovat jedince se sklonem k rizikovému chování. Schopnost rozlišení různých dimenzí impulzivity a podmínek, za kterých se impulzivní jednání objevuje, tedy může výrazně přispět k prevenci rizikového jednání a volbě efektivní terapie. LITERATURA Aichert, D. S., Wöstmann, N. M., Costa, A., Macare, C., Wenig, J. R., Möller, H.-J., Ettinger, U. (2012). Associations between trait impulsivity and prepotent response inhibition. Journal of Clinical and Experimental Neuropsychology, 34(10), 1016 1032. Ainslie, G. (1975). Specious reward: a behavioral theory of impulsiveness and impulse control. Psychological Bulletin, 82(4), 463 496. American Psychiatric Association (2013). Diagnostic and statistical manual of mental disorders (5th ed.). Washington, DC, London: American Psychiatric Publishing. Barker, V., Romaniuk, L., Cardinal, R. N., Pope, M., Nicol, K., & Hall, J. (2015). Impulsivity in borderline personality disorder. Psychological Medicine, 45(09), 1955 1964. Barratt, E. S. (1959). Anxiety and impulsiveness related to psychomotor efficiency. Perceptual and Motor Skills, 9(3), 191 198. Berg, J. M., Latzman, R. D., Bliwise, N. G., & Lilienfeld, S. O. (2015). Parsing the heterogeneity of impulsivity: A meta-analytic review of the behavioral implications of the UPPS for psychopathology. Psychological Assessment, 27(2), 1 18. Bickel, W. K., Koffarnus, M. N., Moody, L., & Wilson, A. G. (2014). The behavioral- and neuro-economic process of temporal discounting: A candidate behavioral marker of addiction. Neuropharmacology, 76, 518 27. Brunner, D., & Hen, R. (1997). Insights into the neurobiology of impulsive behavior from serotonin receptor knockout mice. Annals of the New York Academy of Sciences, 836(212), 81 105. Buss, A. H., & Plomin, R. (1975). A temperament theory of personality development. New York: Wiley. Cackowski, S., Reitz, A.-C., Ende, G., Kleindienst, N., Bohus, M., Schmahl, C., & Krause-Utz, A. (2014). Impact of stress on different components of impulsivity in borderline personality disorder. Psychological Medicine, 44, 3329 40. Costa, P. T., & McCrae, R. R. (1992). Revised NEO personality inventory (NEO PI-R) and NEO five-factor inventory (NEO FFI): Professional manual. Odessa, FL: Psychological Assessment Resources. Criaud, M., & Boulinguez, P. (2013). Have we been asking the right questions when assessing response inhibition in go/no-go tasks with fmri? A meta-analysis and critical review. Neuroscience and Biobehavioral Reviews, 37(1), 11 23. Cyders, M. a., & Smith, G. T. (2007). Mood-based rash action and its components: Positive and negative urgency. Personality and Individual Differences, 43(4), 839 850. Czapla, M., Simon, J. J., Friederich, H.-C., Herpertz, S. C., Zimmermann, P., & Loeber, S. (2015). Is binge drinking in young adults associated with an alcoholspecific impairment of response inhibition? European Addiction Research, 21(2), 105 113. da Matta, A., Gonçalves, F. L., & Bizarro, L. (2012). Delay discounting: Concepts and measures. Psychology & Neuroscience, 5(2), 135 146. Dickman, S. J. (1990). Functional and dysfunctional impulsivity: Personality and cognitive correlates. Journal of Personality and Social PSychology, 58(1), 95 102. Edmonds, G., Bogg, T., & Roberts, B. (2009). Are personality and behavioral mea- 38 / Přehledové studie

sures of impulse control convergent or distinct predictors of health behaviors? Journal of Research in Personality, 43(5), 806 814. Evenden, J. L. (1999). Varieties of impulsivity. Psychopharmacology, 146(4), 348 361. Eysenck, S. B. J., Pearson, P. R., Easting, G., & Allsop, J. F. (1985). Age norms for impulsiveness, venturesomeness and empathy in adults. Personality and Individual Differences, 6, 613 619. Gullo, M. J., Loxton, N. J., & Dawe, S. (2014). Impulsivity: Four ways five factors are not basic to addiction. Addictive Behaviors, 39(11), 1547 1556. Haden, S. C., & Shiva, A. (2008). Trait impulsivity in a forensic inpatient sample: An evaluation of the Barratt impulsiveness scale. Behavioral Sciences and the Law, 26, 675 690. Hamilton, K. R., Littlefield, A. K., Anastasio, N. C., Cunningham, K. A., Fink, L. H. L., Wing, V. C., Potenza, M. N. (2015). Rapid-response impulsivity: Definitions, measurement issues, and clinical implications. Personality Disorders: Theory, Research, and Treatment, 6(2), 168 181. Hester, R., Murphy, K., & Garavan, H. (2004). Beyond common resources: The cortical basis for resolving task interference. NeuroImage, 23(1), 202 212. Ireland, J. L., & Archer, J. (2008). Impulsivity among adult prisoners: A confirmatory factor analysis study of the Barratt Impulsivity Scale. Personality and Individual Differences, 45(4), 286 292. Jacob, G. A., Gutz, L., Bader, K., Lieb, K., Tüscher, O., & Stahl, C. (2010). Impulsivity in borderline personality disorder: Impairment in self-report measures, but not behavioral inhibition. Psychopathology, 43(3), 180 188. Kelly, A. M. C., Hester, R., Murphy, K., Javitt, D. C., Foxe, J. J., & Garavan, H. (2004). Prefrontal-subcortical dissociations underlying inhibitory control revealed by event-related fmri. European Journal of Neuroscience, 19(11), 3105 3112. Kirby, K. N., Petry, N. M., & Bickel, W. K. (1999). Heroin addicts have higher discount rates for delayed rewards than nondrug-using controls. Addiction, 99, 461 471. Lawrence, K. A., Allen, J. S., & Chanen, A. M. (2010). Impulsivity in Borderline Personality Disorder: Reward-based decision-making and its relationship to emotional distress. Journal of Personality Disorders, 24(6), 785 799. Logan, G. D. (1994). On the ability to inhibit thought and action: A users guide to the stop signal paradigm. In D. Dagenbach & T. H. Carr (Eds.), Inhibitory Processes in Attention, Memory, and Language. San Diego: Academic Press. Logan, G. D., & Cowan, W. B. (1984). On the ability to inhibit thought and action: A theory of an act of control. Psychological Review, 91(3), 295 327. Lole, L., Gonsalvez, C. J., & Barry, R. J. (2015). Reward and punishment hyposensitivity in problem gamblers: A study of event-related potentials using a principal components analysis. Clinical Neurophysiology, 126(7), 1295 1309. MacKillop, J., Amlung, M. T., Few, L. R., Ray, L. A., Sweet, L. H., & Munafò, M. R. (2011). Delayed reward discounting and addictive behavior: A meta-analysis. Psychopharmacology, 216(3), 305 321. Malesza, M., & Ostaszewski, P. (2016). Dark side of impulsivity associations between the dark triad, self-report and behavioral measures of impulsivity. Personality and Individual Differences, 88, 197 201. Mazur, J. E. (1987). An adjusting procedure for studying delayed reinforcement. In M. L. Commons, J. E. Mazur, J. A. Nevin, & H. Rachlin (Eds.), Quantitative analysis of behavior: Vol. 5. The effect of delay and of intervening events of reinforcement value (pp. 55 73). Hillsdale, NJ: Erlbaum. Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: desátá revize (2013). Praha: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Mitchell, J. M., Fields, H. L., D Esposito, M., & Boettiger, C. A. (2005). Impulsive Responding in Alcoholics. Alcoholism: Clinical and Experimental Research, 29(12), 2158 2169. Morris, L. S., Kundu, P., Baek, K., Irvine, M. A., Mechelmans, D. J., Wood, J., Voon, V. (2015). Jumping the gun: Mapping neural correlates of waiting impulsivity and relevance across alcohol misuse. Biological Psychiatry, 79(6), 499 507. Myerson, J., Green, L., & Warusawitharana, M. (2001). Area under the curve as a measure of discounting. Journal of the Experimental Analysis of Behavior, 76(2), 235 243. Najt, P., Perez, J., Sanches, M., Peluso, M. a M., Glahn, D., & Soares, J. C. (2007). Impulsivity and bipolar disorder. European Neuropsychopharmacology, 17(5), 313 320. Nieuwenhuis, S., Yeung, N., van den Wildenberg, W., & Ridderinkhof, K. R. (2003). Electrophysiological correlates of anterior cingulate function in a go/no-go task: effects of response conflict and trial type Přehledové studie / 39

frequency. Cognitive, Affective & Behavioral Neuroscience, 3(1), 17 26. Odum, A. L. (2011). Delay discounting: I m a k, you re a k. Journal of the Experimental Analysis of Behavior, 96(3), 427 439. Ouzir, M. (2013). Impulsivity in schizophrenia: A comprehensive update. Aggression and Violent Behavior, 18(2), 247 254. Parker, J. D. A., & Bagby, R. M. (1997). Impulsivity in adults: A critical review of measurement approaches. In C. D. Webster & M. A. Jackson (Eds.), Impulsivity: Theory, assessment, and treatment (pp. 142 157). New York, London: The Guilford Press. Patros, C. H. G., Alderson, R. M., Kasper, L. J., Tarle, S. J., Lea, S. E., & Hudec, K. L. (2016). Choice-impulsivity in children and adolescents with attentiondeficit/hyperactivity disorder (ADHD): A meta-analytic review. Clinical Psychology Review, 43, 162 174. Patton, J. H., Stanford, M. S., & Barratt, E. S. (1995). Factor structure of the Barratt Impulsiveness Scale. Journal of Clinical Psychology, 51(6), 768 774. Perales, J. C., Verdejo-García, A., Moya, M., Lozano, Ó., & Pérez- García, M. (2009). Bright and dark sides of impulsivity: Performance of women with high and low trait impulsivity on neuropsychological tasks. Journal of Clinical and Experimental Neuropsychology, 31(8), 927 944. Reise, S. P., Moore, T. M., Sabb, F. W., Brown, A. K., & London, E. D. (2013). The Barratt Impulsiveness Scale 11: Reassessment of its structure in a community sample. Psychological Assessment, 25(2), 631 642. Reynolds, B., Ortengren, A., Richards, J. B., & de Wit, H. (2006). Dimensions of impulsive behavior: Personality and behavioral measures. Personality and Individual Differences, 40(2), 305 315. Richards, J. B., Zhang, L., Mitchell, S. H., & de Wit, H. (1999). Delay or probability discounting in a model of impulsive behavior: effect of alcohol. Journal of the Experimental Analysis of Behavior, 71(2), 121 143. Robinson, E. S. J., Eagle, D. M., Economidou, D., Theobald, D. E. H., Mar, A. C., Murphy, E. R., Dalley, J. W. (2009). Behavioural characterisation of high impulsivity on the 5-choice serial reaction time task: Specific deficits in waiting versus stopping. Behavioural Brain Research, 196, 310 316. Robles, E., & Vargas, P. A. (2007). Functional parameters of delay discounting assessment tasks: order of presentation. Behavioural Processes, 75(2), 237 41. Rubia, K., Smith, A., & Taylor, E. (2007). Performance of children with attention deficit hyperactivity disorder (ADHD) on a test battery of impulsiveness. Child Neuropsychology, 13(3), 276 304. Sebastian, A., Gerdes, B., Feige, B., Klöppel, S., Lange, T., Philipsen, A., Tüscher, O. (2012). Neural correlates of interference inhibition, action withholding and action cancelation in adult ADHD. Psychiatry Research: Neuroimaging, 202, 132 141. Sebastian, A., Jacob, G., Lieb, K., & Tüscher, O. (2013). Impulsivity in borderline personality disorder: a matter of disturbed impulse control or a facet of emotional dysregulation? Current Psychiatry Reports, 15(2), 339. Shead, N. W., & Hodgins, D. C. (2009). Probability discounting of gains and losses: Implications for risk attitudes and impulsivity. Journal of the Experimental Analysis of Behavior, 92(1), 1 16. Schag, K., Schönleber, J., Teufel, M., Zipfel, S., & Giel, K. E. (2013). Foodrelated impulsivity in obesity and binge eating disorder a systematic review. Obesity Reviews: An Official Journal of the International Association for the Study of Obesity, 14(6), 477 495. Schachar, R., Logan, G. D., Robaey, P., Chen, S., Ickowicz, A., & Barr, C. (2007). Restraint and cancellation: multiple inhibition deficits in attention deficit hyperactivity disorder. Journal of Abnormal Child Psychology, 35, 229 238. Simmonds, D. J., Pekar, J. J., & Mostofsky, S. H. (2008). Meta-analysis of Go/ No-go tasks demonstrating that fmri activation associated with response inhibition is task-dependent. Neuropsychologia, 46(1), 224 232. Sinopoli, K. J., Schachar, R., & Dennis, M. (2011). Reward improves cancellation and restraint inhibition across childhood and adolescence. Developmental Psychology, 47(5), 1479 1489. Smith, J. L., Mattick, R. P., Jamadar, S. D., & Iredale, J. M. (2014). Deficits in behavioural inhibition in substance abuse and addiction: A meta-analysis. Drug and Alcohol Dependence, 145, 1 33. Solanto, M. V, Abikoff, H., Sonuga- Barke, E., Schachar, R., Logan, G. D., Wigal, T., Turkel, E. (2001). The ecological validity of delay aversion and response inhibition as measures of impulsivity in AD/HD: a supplement to the NIMH multimodal treatment study of AD/HD. Journal of Abnormal Child Psychology, 29(3), 215 228. 40 / Přehledové studie

Stanford, M. S., Mathias, C. W., Dougherty, D. M., Lake, S. L., Anderson, N. E., & Patton, J. H. (2009). Fifty years of the Barratt Impulsiveness Scale: An update and review. Personality and Individual Differences, 47(5), 385 395. Stanger, C., Ryan, S. R., Fu, H., Landes, R. D., Jones, B. A., Bickel, W. K., & Budney, A. J. (2012). Delay discounting predicts adolescent substance abuse treatment outcome. Experimental and Clinical Psychopharmacology, 20(3), 205 212. Stevens, L., Verdejo-García, A., Goudriaan, A. E., Roeyers, H., Dom, G., & Vanderplasschen, W. (2014). Impulsivity as a vulnerability factor for poor addiction treatment outcomes: A review of neurocognitive findings among individuals with substance use disorders. Journal of Substance Abuse Treatment, 47(1), 58 72. Swann, A. C., Lijffijt, M., Lane, S. D., Steinberg, J. L., & Moeller, F. G. (2009). Trait impulsivity and response inhibition in antisocial personality disorder. Journal of Psychiatric Research, 43(12), 1057 63. Upton, D. J., Bishara, A. J., Ahn, W.- Y., & Stout, J. C. (2011). Propensity for risk taking and trait impulsivity in the Iowa Gambling Task. Personality and Individual Differences, 50(4), 492 495. Vasconcelos, A. G., Malloy-Diniz, L., & Correa, H. (2012). Systematic review of psychometric proprieties of Barratt Impulsiveness Scale version 11 (BIS-11). Clinical Neuropsychiatry, 9(2), 61 74. Vasconcelos, A. G., Sergeant, J., Corrêa, H., Mattos, P., & Malloy-Diniz, L. (2014). When self-report diverges from performance: The usage of BIS-11 along with neuropsychological tests. Psychiatry Research, 218(1-2), 236 243. Verbruggen, F., & Logan, G. D. (2009). Models of response inhibition in the stopsignal and stop-change paradigms. Neuroscience and Biobehavioral Reviews, 33(5), 647 61. Völlm, B., Richardson, P., McKie, S., Elliott, R., Dolan, M., & Deakin, B. (2007). Neuronal correlates of reward and loss in Cluster B personality disorders: A functional magnetic resonance imaging study. Psychiatry Research Neuroimaging, 156(2), 151 167. Voon, V., Irvine, M. a, Derbyshire, K., Worbe, Y., Lange, I., Abbott, S., Robbins, T. W. (2014). Measuring waiting impulsivity in substance addictions and binge eating disorder in a novel analogue of rodent serial reaction time task. Biological Psychiatry, 75(2), 148 155. Weafer, J., Baggott, M. J., & de Wit, H. (2013). Test-retest reliability of behavioral measures of impulsive choice, impulsive action, and inattention. Experimental and Clinical Psychopharmacology, 21(6), 475 481. Weafer, J., Burkhardt, A., & de Wit, H. (2014). Sweet taste liking is associated with impulsive behaviors in humans. Frontiers in Behavioral Neuroscience, 8, 1 6. Whiteside, S. P., & Lynam, D. R. (2001). The five factor model and impulsivity: Using a structural model of personality to understand impulsivity. Personality and Individual Differences, 30(4), 669 689. Wilbertz, T., Deserno, L., Horstmann, A., Neumann, J., Villringer, A., Heinze, H.-J., Schlagenhauf, F. (2014). Response inhibition and its relation to multidimensional impulsivity. NeuroImage, 103, 241 248. Winstanley, C. A., Eagle, D. M., & Robbins, T. W. (2006). Behavioral models of impulsivity in relation to ADHD: Translation between clinical and preclinical studies. Clinical Psychology Review, 26(4), 379 395. Wright, L., Lipszyc, J., Dupuis, A., Thayapararajah, S. W., & Schachar, R. (2014). Response inhibition and psychopathology: a meta-analysis of go/no-go task performance. Journal of Abnormal Psychology, 123(2), 429 439. Xin, Z., Ting, L. X., Yi, Z. X., Li, D., & Bao, Z. A. (2015). Response inhibition of cigarette-related cues in male light smokers: behavioral evidence using a two-choice oddball paradigm. Frontiers in Psychology, 6, 1 8. Zuckerman, M. (1969). Theoretical formulations: I. In J. P. Zubek (Ed.), Sensory deprivation: Fifteen years of research. (pp. 407 432). New York: Appleton-Century-Crofts. Zuckerman, M. (1994). Behavioral expressions and biosocial bases of Sensation Seeking. New York: Cambridge University Press. SOUHRN Článek poskytuje přehled současného dominantního pojetí impulzivity, které rozlišuje osobnostní a behaviorální modely impulzivního chování. V rámci osobnostních modelů je impulzivita měřena sebeposuzovacími dotazníky. Behaviorální modely dále rozdělují motorickou a rozhodovací impulzivitu. Oba podtypy impulzivity jsou měřeny pomocí různých behaviorálních testů. Článek se podrobně věnuje nejčastěji používaným metodám v jednotlivých kategoriích (Barrattova škála, UPPS-P škála, Go/NoGo Task, Stop Signal Task a Delay Dis- Přehledové studie / 41

counting Task) a vybraným metodologickým aspektům měření impulzivity, které mohou přispívat k heterogenitě výsledků v současné literatuře (zejména vysoká variabilita parametrů testů a nedostatek výzkumů kombinujících různé testy u různých populací). Diskutovány jsou také vztahy mezi jednotlivými dimenzemi impulzivity a specifické typy impulzivity, jako je emoční impulzivita nebo impulzivita zaměřená na konkrétní podněty (např. jídlo nebo alkohol), jejichž existence může vysvětlit, proč se v některých případech nedaří zachytit impulzivitu testovými metodami u pacientů, kteří zjevně potížemi se sebekontrolou trpí. Článek dále navrhuje možnosti budoucího směřování výzkumu impulzivního chování s důrazem na odlišitelnost typů impulzivity a predikci rizikového chování. 42 / Přehledové studie

Copyright of Ceskoslovenska Psychologie is the property of Institute of Psychology of the Academy of Sciences and its content may not be copied or emailed to multiple sites or posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users may print, download, or email articles for individual use.