MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovní edukace Vývoj lyžařských sjezdových technik a škol Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Martin Vilím Vypracovala: Michaela Pařilová III. ročník APAK + PR3 Brno, 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. Brno, duben 2007 Michaela Pařilová 2
Děkuji panu Mgr. Martinu Vilímovi za věnovaný čas a literaturu, kterou jsem použila k vytvoření bakalářské práce. zapůjčenou 3
OBSAH ÚVOD 6 1. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA HISTORIE LYŽAŘSTVÍ 7 1.1 Předsportovní použití lyží 7 1.2 Sportovní využití lyží 10 2. VÝVOJ LYŽAŘSKÝCH ŠKOL 12 2.1 Norská škola 12 2.2 Zdarského lilienfeldská škola 12 2.3 Bilgeriho škola 13 2.4 Arlberská škola 14 2.5 Dehidenova švýcarská škola 14 2.6 Školy s rotační technikou 14 2.7 Školy s nerotační technikou 15 2.8 Rakouská škola 15 3. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI LYŽOVÁNÍ 16 3.1 Mathias Zdarsky 16 3.2 Hannes Schneider 17 3.3 Georg Bilgeri 18 4. VÝVOJ LYŽAŘSKÝCH TECHNIK 19 4.1 Norská technika 19 4.2 Zdarského technika 19 4.3 Bilgeriho technika 19 4.4 Arlberská technika 20 4.7 Rakouská technika 21 4.8 Umsteigetechnik 21 4.9 Kročná technika 21 4
5.CARVING 23 5.1 Historie 24 5.2 Vybavení pro carving 25 5.2.1 Lyže 25 5.2.2 Podložky a vázání 26 5.2.3 Boty 27 5.3 Carvingová technika 27 5.3.1 Racecarving 28 5.3.2 Funcarving 29 ZÁVĚR 31 RESUMÉ 32 POUŽITÁ LITERATURA 33 5
ÚVOD Lyžování se velmi rychle stalo jedním z nejoblíbenějších sportovních odvětví. Nabízí možnost realizace člověka jak po stránce fyzické, tak i duševní. Prošlo od svých začátků ve všech disciplínách složitou cestou vývoje v technice, metodice, didaktice, i v systému soutěží. S vývojem materiálu a konstrukce lyží se změnila technika jízdy. Toto téma bakalářské práce jsme si vybrali z důvodu našeho dlouholetého zájmu o lyžování. S lyžováním jsme se poprvé seznámili na lyžařském kurzu již na základní škole a od té doby se mu s velkou oblibou věnujeme. Cílem této bakalářské práce je charakterizovat vývoj jednotlivých lyžařských škol a jednotlivých sjezdových technik od dob minulých až po současnost, a zároveň shrnout informace týkající se historie lyžování ve světě. Čerpat při tom budeme především z dostupné literatury, lyžařských časopisů a také z internetu. Do práce jsme také zahrnuli aktuální lyžařskou formu - carving. 6
1. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA HISTORIE LYŽAŘSTVÍ Vývoj lyží a lyžování je úzce spjat s vývojem samotného lidstva a s vývojem jeho výrobních prostředků. 1.1 Předsportovní použití lyží Samotný vznik lyží spadá nejpravděpodobněji do období doby kamenné pozdního paleolitu, tj. před 10 000 lety. Nejstaršími historickými doklady o existenci a používání lyží jsou skalní a jeskynní kresby, vykopávky a rašeliništní nálezy v Norsku, Finsku, Rusku, Švédsku, Mongolsku, Číně a Korei (Strobl, Bedřich, 1999). V zemích, které jsou většinu roku pokryty sněhem (Finsko, Norsko, Švédsko), se staly lyže důležitou součástí v lovu zvěře a často jediným prostředkem umožňující pohyb. Lyže se s největší pravděpodobností vyvinuly ze sněžnic, které napomáhají a usnadňují chůzi ve sněhu. Lyže zaznamenaly kvalitativní změnu lokomoce člověka na sněhu, člověk přešel z chůze do skluzu a k jízdě. Lovci tak zvětšili svoji rychlost pohybu a tím i svoji loveckou úspěšnost. Všechny skalní kresby znázorňují lovce maskované zvířecí hlavou a lyžemi (viz.obr.1). Nejstarší kresba je v Norsku a její stáří se odhaduje na 5 tisíc let (Strobl, Bedřich, 1999). Obr. 1: Skalní kresba z doby 2500 let př.n.l. 7
Nejstarší lyže, nalezená u Hotingu ve Švédsku, pochází z doby 2 500 let př.n.l. (viz.obr.2). Obr. 2: Lyže nalezená u Hotingu Podobu prehistorických lyží užívaných na území Eurasie lze rozdělit do tří funkčních skupin: Lyže jižního typu Jsou krátké, stejně dlouhé, holé (tj. bez koženého potahu), vzadu příčně uříznuté. Horní i spodní povrch desky je rovný a hladký. Nejstarší formy tohoto typu neměly vodící žlábek a byly bez prvků pružnosti. U mladších, již lépe vyvinutých lyží jižního typu, se objevuje žlábek. Areál jejich rozšíření zaujímá střední a jižní Skandinávii, jižní Finsko a přes pobaltské republiky zasahuje jižním směrem do Polska, Běloruska a Ukrajiny. Východní hranicí vlivu lyží jižního typu je Ural. Nejstarším dokladem je výše již zmíněná lyže u Hotingu (Fiala, 2006). Lyže arktického typu (sibiřské) Mají podobné proporce jako lyže typu jižního, jsou však o něco delší, vpředu i vzadu zašpičatělé a v některých případech ohnuté nahoru na obou koncích. Na spodu jsou zpravidla potaženy tulení nebo sobí kůží se srstí obrácenou dozadu, která umožňuje skluzný pohyb vpřed a zabraňuje podkluzování. Byly rozšířeny severně od oblasti lyží jižního typu v zeměpisném pásmu od východního okraje severní Sibiře až po severní Skandinávii. Za nejstarší archeologický nález lyži arktického typu jsou pokládány lyže ve Švédsku u obce Kalvtrask. Jejich stáří se odhaduje na 4 000 let. Lyže arktického typu jsou 8
jedinými představiteli nejstarších užitkových lyží, které u sibiřských národnostních skupin (Evenkové, Chantové, Mansové, Nanajci, Ainové atd.) přetrvaly v nezměněné podobě do současné doby (Fiala, 2006). Lyže severního typu Se zásadně liší od obou typů předchozích. Jsou kombinací lyží nestejné délky a šířky. Levá lyže, úzká a dlouhá, opatřená žlábkem, sloužila jako skluzná. Pravá lyže, zvaná andor, krátká a zpravidla na spodu poražená kůží, bez žlábku, sloužila jako odrazová. (viz. obr. 3). U nejmladších lyží severního typu z počátku 19. století přesahovala délka skluzné lyže 3 m při šířce 6 cm, odrazová lyže měla délku kolem 2 m při šířce v rozmezí 7-8 cm. Lyže severního typu jsou značně mladší než oba typy předchozí. Objevily se patrně až v 9. století n. l. a byly užívány výlučně na území severských zemí a Finska. Norové, Švédové, Finové a Laponci jezdili na těchto lyžích běžně ještě na počátku 20. století (Fiala, 2006). Obr. 3: Laponský lovec na lyžích severního typu 9
Ve středověku bylo lyžování zdůrazňováno jako jedna z podstatných znalostí a dovedností vládnoucí společenské třídy. Pro znalost dějin středověkého lyžařství má velký význam kniha švédského biskupa Olause Maguse: Historie severských národů vydaná v roce 1555 v Římě. Četné prameny se zmiňují o vojenském využití lyží. K nejstarším autentickým zmínkám patří tzv. Svetre saga ze 13. stol. Stálé regulérní lyžařské jednotky byly organizovány v armádě švédského krále Gustava Vasy v roce 1521. V Norsku byl vydán v roce 1713 královský reskript, kterým se povolávají do armády dobří lyžaři (Chovanec, 1983). Rok 1733 znamená další pokrok ve vývoji vojenského lyžařství. Kapitán J.H.Emanusen zpracoval první vojenský předpis o lyžařském výcviku. V roce 1767 byly v Norsku uspořádány první branné vojenské lyžařské závody, které měly ukázat připravenost vojenských lyžařských jednotek. Široké použití lyží ve Skandinávii, jak pro vojenské účely, tak v běžném životě jako předmětu praktické potřeby na rozhraní 18. a 19. stol., vytvořilo vhodnou základnu pro rychlý a masový rozvoj lyžařského sportu (Chovanec, 1983). 1.2 Sportovní využití lyží Rozšiřující se využívání lyží pro vojenské účely předznamenalo počátek jejich postupné proměny z dopravního prostředku lovců a sedláků v předmět zábavy, rekreace a sportu. V čele tohoto vývoje bylo od 2. poloviny 18. století především Norsko, kde s přílivem venkovského obyvatelstva vyústilo ve vznik sportovního lyžařství (Fiala, 2006). V roce 1843 se konaly lyžařské závody v norském Tromso, které jsou pokládány za počátek sportovního lyžařství. V roce 1861 byl v Norsku založen sportovní svaz, který pořádal každoročně závody a tím podporoval lyžařský sport. Výrazem stoupajícího zájmu o lyžařský sport i jeho propagaci byla první lyžařská výstava uspořádaná v roce 1862 v norském přístavním městě Trondheim a vydání první lyžařské příručky v 1865. Významným mezníkem v dějinách lyžařství je rok 1877, kdy byl založen v Kristianii (dnešní Oslo) lyžařský klub Christaania Ski-Club, jako první svého druhu na světě. Tento klub organizoval od roku 1879 lyžařské závody,které se 10
pořádají dodnes v Holmenkollen. Tyto závody byly do první světové války neoficiálním mistrovstvím Evropy (Chovanec, 1983). Souběžně s počátky rozmachu sportovního lyžování v severských zemích došlo v západní Evropě k prvním snahám využít lyží jako tělovýchovného náčiní při cvičení v zimní přírodě. Lyžování propagovali ve svých dílech klasikové tělesné výchovy v Německu A Vieth a I. Ch. Guts Muths, který cvičil jízdu na lyžích norského původu již roku 1795. Přestože kolem poloviny 19. století byly pokusy v jízdě na lyžích konány již ve všech horských oblastech Evropy, vytvářené rozvojem sítě přístupových a horských komunikací, ubytovacích a pohostinských zařízení a služeb, dozrály až v posledním desetiletí století. Lyžování se začlenilo do širokého proudu tělovýchovného a sportovního hnutí. Jedním z hlavních impulsů byla úspěšná Nansenova expedice.(fiala, 2006) V roce 1888 podnikl expedici napříč Gronskem a výpravu popsal v díle Na lyžích napříč Gronskem. V knize Nansen uvádí, že výprava byla úspěšná jedině proto, že bylo použito lyží. Spolu se zprávou o Nansenově úspěšné expedici rostla i sláva lyží jako nového sportovního odvětví. V posledních letech před první světovou válkou panoval v Evropě již čilý lyžařský život. Roku 1910 bylo ve střední Evropě skoro 50 000 organizovaných lyžařů. V průběhu 20 let 20. století se stal lyžařský sport ve střední Evropě jedním z oblíbených a rozšířených sportovních odvětví. Rostl počet a rozsah soutěží a závodů, často s mezinárodní účastí. V roce 1910 došlo k ustanovení Mezinárodní lyžařské komise, která každoročně svolávala lyžařské kongresy. Po první světové válce došlo k masivnímu rozvoji základních lyžařských disciplín: běhu, skoku a slalomu. Zlepšovala se lyžařská výzbroj a výstroj a také se měnila technika jízdy. Lyžování se stalo důležitým společenským i ekonomickým jevem. V Roce 1924 byla založena Mezinárodní lyžařská federace FIS a lyžování bylo zařazeno do Olympijských her (Kovařík, 1991). 11
2. VÝVOJ LYŽAŘSKÝCH ŠKOL Každá lyžařská škola je charakterizována určitou lyžařskou technikou s typickými prvky. Přednosti té které školy dokazovali jednotliví interpreti, kteří byli zároveň vynikajícími závodníky. Avšak ne každá škola znamenala přínos v rozvoji lyžařství. Některé školy byly vytvářeny uměle z obchodních důvodů, nebo z osobní ctižádosti jejich tvůrců. 2.1 Norská škola První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v r. 1865 vydává generál Werheland první lyžařskou příručku. V r. 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii norskou školu, která se stala prvním stupněm ve vývoji a současně základem pozdější lyžařské techniky. Norové dokázali jezdit ve zpřímeném postoji, bez pomoci hole, lyže se naučili ovládat jen pomocí nohou. Novým způsobem jízdy jezdili rychleji a snadněji překonávali překážky. K dokonalejší jízdě jim rovněž pomáhala dokonalejší výzbroj telemarský tvar lyží. Průběhem dalšího vývoje vyvinuli dva velmi dokonalé způsoby zatáčení při sjezdu kristianii a telemark. Původní norská škola obsahovala veškerou tehdejší techniku běh, sjíždění a terénní skoky. Prováděla se na dlouhých lehkých lyžích s rákosovým vázáním a s použitím dvou holí. Byla rozšiřována po celé Evropě i v Americe a Austrálii zásluhou norských vystěhovalců a studentů na středoevropských vysokých školách (Chovanec, 1983). 2.2 Zdarského lilienfeldská škola V alpských zemích má zásluhu na rozvoji lyžování Mathias Zdarský, který v r.1896 vydává také lyžařskou knihu a vytváří tzv. alpskou lilienfeldskou školu jízdy na lyžích, která byla určena především pro alpské terény (Příbramský, 1984). 12
Charakteristickým znakem byla jízda v obloucích o kratším poloměru, širší stopa, nižší postoj a předklon na místo záklonu u norské školy. Používá přívratu a pluhu, při nichž předsunoval mírně odlehčenou vnitřní lyži. Také používá jednu delší hůl s hákem, kterým se zachycoval při stoupání o stromy a pro usnadnění zatáčení a brzdění (Strobl, Bedřich, 1999). Zkrátil poměrně dlouhé norské a finské lyže na délku 190-220 cm, určil závislost délky na hmotnosti a výšce lyžaře. Zdarského technika jízdy byla vlastně návodem k bezpečnému zvládnutí příkrých svahů, terénních nerovností, technikou zaručující bezpečnost vysokohorským turistům (Chovanec, 1983). 2.3 Bilgeriho škola Bilgeri se stal tvůrcem nové lyžařské školy, která usměrnila další vývoj alpského lyžařství před první světovou válkou. Zdokonalil techniku a výstroj lilienfelské školy a opíraje se o nejlepší elementy jak alpské, tak i norské školy, vytvořil syntézu obou tehdejších lyžařských škol. Z norské školy převzal jízdu s dvěma holemi, telemarský typ lyží, kristianii a telemark. Vylepšil Zadarského přívratný oblouk, obohatil jízdu o řadu nových variant Kristiánií a oblouků. Bilgeriho jízdy se vyznačovala dynamikou a větší rychlostí. Bilgeri používal upraveného, vylepšeného Zadarského vázání. Bilgeri byl jeden z prvních, který v širším měřítku zavedl ke stoupání tzv. tulení pásy. Je povážován za průkopníka mazaní a jím zhotovené lyžařské vosky odpovídaly alespoň základním požadavkům. Usnadňovaly výstup i zrychlovaly jízdu z kopce. Do té doby mazání lyží bylo více méně jen impregnací lyží pomocí různých prostředků proti vlhnutí lyží, aby se sníh nelepil na skluznici (Chovanec, 1983). Bilgeriho škola našla uplatnění především při kurzech pro horské myslivce (vojenské oddíly) a horské vůdce.techniku pojmenoval a popsal v publikaci Alpské lyžování (Strobl, Bedřich, 1999). 13
2.4 Arlberská škola Zdarského a Bilgeriho přívratná technika se stala základem přívratné techniky arlberské školy, jejímž tvůrcem byl vynikající lyžařský závodník Hannes Schneider, který zavedl systém roztřídění účastníků kurzů do skupin de jejich výkonnosti. Hlavním znakem je oblouk z přívratu v širší stopě zahajovaný odlehčením zvýšením. Zvýrazněný vertikální pohyb při přenášení hmotnosti vede k hlubokému podřepu-arlberský postoj. Dále se uplatňovaly terénní skoky a některé akrobatické prvky. Pro změnu směru používala arlberská škola přívratnou kristianii. Vlastní výcvik byl zahajován lyžařskou gymnastikou. Arlberská škola znamenala prudký rozmach sjezdových disciplín před druhou světovou válkou. Zdokonaluje se technika sjíždění, rychlost sjezdu se stále zvyšuje, požadavky na výzbroj stoupají. Pata boty byla postupně stále více připevňována různými způsoby vázání k lyži. Bylo vytvořeno vázání kandahár. Lyže Byly opatřovány umělými a ocelovými hranami a skluznice natírána stále dokonalejšími vosky a laky. Kolem roku 1934 jsou zkoušeny celokovové lyže (Chovanec, 1983). 2.5 Dehidenova švýcarská škola Současně s rozvojem Schneiderovy přívratné školy vzniká ve Švýcarsku škola J.Dahidena. Je charakterizována vyšším sjezdovým postojem a odvratem budoucí vnitřní lyže při zahájení oblouku. Až do roku 1930 byly prováděny změny směru jízdy na základě vzájemného postavení lyží přívrat, odvrat a změnou zatáčení. Základem dalšího rozvoje lyžařské techniky bylo turistické a terénní lyžování, později pak lyžování závodní. Začíná se prosazovat technika paralelního postavení spojena s rotací těla (Strobl, Bedřich, 1999). 2.6 Školy s rotační technikou V roce 1933 zahájil Toni Seelos novou epochu ve vývoji techniky, která zcela změnila dosavadní styl jízdy, především ve slalomu. Charakteristickým 14
znakem jsou snožné rotační oblouky. Oblouk zahajuje odlehčením zvýšením a rotací trupu. Jedná se o úspornou, silově nenáročnou techniku, která se používala ve všech alpských zemích až do 2.světové války, která vývoj pozastavila. Vyvrcholením rotační techniky se stala Francouzská škola. Ovládla výuku na dvacet let. Francouzi E.Allais a J.Couttet zavádějí novou sjezdovou techniku, kterou nahradili odlehčením zvýšením výrazným náklonem vpřed se současným odlehčením snížením, čímž došlo k odlehčení popř.nazvednutí patek lyží patičky. Rotaci trupu přenášeli na lyže blokáží trupu, která způsobila pohyb odlehčených patek ve směru zamýšleného oblouku. Oblouk se tím relativně zkrátil, což bylo důležité při jízdě na strmých svazích. Při výuce se začínalo sesouváním a zcela vynechali přívratné oblouky (Strobl, Bedřich, 1999). 2.7 Školy s nerotační technikou Vedle rotační francouzské školy existovaly školy s nerotační technikou. Tato předválečná technika byla charakterizována úzkou stopou, odklonem trupu směrem od svahu, náklekem, přenášením těžiště a zamezením rotace (Příbramský, 1984). 2.8 Rakouská škola Rakouská škola je označení tradiční ale i tehdejší rakouské metodiky výuky lyžování, kterou kolem r.1954 aplikoval S. Kruckenhauser. Rakouská škola nahradila po druhé světové válce již nevyhovující, především na boulovitých tratích, rotační techniku. Základem metodiky rakouské školy byly oblouky zahajované otáčením boků a nohou při odlehčení zvýšením, trup prováděl vyrovnávací torzní pohyb. Typickým znakem je odsun patek lyží a odklon trupu od svahu s přikloněním kolen a boků ke svahu. Tehdejší technika a metodika rakouské školy byla v souladu se systémem univerzální techniky lyžařských oblouků a zachovávala si podíl na ovlivňování vývoje metodiky lyžování ve světě. Zvláštností zůstává omezení vertikálního pohybu při obloucích (Kulhánek, 1987). 15
3. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI LYŽOVÁNÍ 3.1 Mathias Zdarsky 24. února 1856 se v Kožichovicích u Třebíče narodil zakladatel alpského lyžování Matyáš Žďárský (viz.obr.4). Studoval na reálném gymnáziu v Jihlavě, pak v Curychu a Mnichově. Později se usadil na statku u Lilienfeldu v Dolních Rakousích a věnoval se lyžování. Poprvé se výrazně zapsal do historie lyžování vynálezem tzv.lilienfeldského vázání patentovaného i v zahraničí. V roce 1896 vydává Zdarsky knihu s názvem Lilienfeldská lyžařská technika. Byly zde shrnuty zkušenosti, které autor načerpal při mnohých výstupech a sjezdech v alpských terénech za použití lyží dlouhých okolo dvou metrů, kovového vázání a jedné bambusové hole s bodcem. Zdarsky celou knihu přepracoval, a protože zájem o alpské formy lyžování neustával, zmodernizované vydání vyšlo ještě 13krát, naposledy v r. 1925 (Hampl, 2003). Organizoval lyžařské kurzy nepředstavitelného rozsahu. Často řídil výcvik více jak stovky frekventantů současně. Od roku 1903 pořádal Zdarsky kurzy speciálně pro vojsko, neboť armáda oficiálně přijala za své lilienfeldskou metodiku i lyžařskou výzbroj. Zdarský byl pravděpodobně prvním rakouským lyžařským učitelem, který působil v zahraničí. Na přelomu 19. a 20. století vzniká řada lyžařských spolků, které také pořádají první lyžařské závody. Zdarsky v roce 1898 zakládá lyžařský spolek v Lilienfeldu a od roku 1900 se výrazně exponuje ve vídeňském Alpském lyžařském spolku. Pod jeho hlavičkou iniciuje v březnu 1905 soutěž, kterou byla odstartována historie závodů nesoucí o mnoho let později označení slalom. První závod uspořádal M. Zdarsky a doprovodil ho i dokumentací. Jednalo se o slalomy v dnešním slova smyslu. Na trojúhelníkovém svahu postavil 35 branek, délka trati byla 305 metrů. Zdarsky stanovil časový limit, který všichni závodníci překročili a označili ho za nereálný, a sám ho pak projel v čase polovičním. V uznání zásluh byl Mathiasu Zdarskému v Lilienfeldu postaven pomník s nápisem Zdarsky will never be dethroned from his position as fater of Alpine Skiing Arnold Lunn (Zdarsky nebude nikdy svržen ze své pozice otce sjezdového lyžování Arnold Lunn) (Kulhánek, 1987). 16
Obr. 4: Mathias Zdarsky 3.2 Hannes Schneider Výrazná postava dějin lyžařství v oblasti výuky lyžařské techniky, zakladatel arlberské školy, vynikající všestranný závodník běžec, skokan, sjezdař. Zavedl systém roztřídění účastníků lyžařských kurzů do výkonnostních skupin, který postupně převzaly všechny lyžařské školy na světě, obohatil jízdu na lyžích novými prvky sjíždění v hlubokém podřepu, přívraty a přívratná kristianie. Počínaje sezónou 1908/09 pořádal po celou sezónu pravidelné týdenní kurzy i pro zahraniční účastníky. Velkou zásluhu na rozšíření školy měly i filmy A. Fancka, jejichž hlavním přestavitelem byl H. Schneider. Jako závodník se tradičních závodů zúčastňoval jen mimo konkurenci, vždy však byl nejlepší. 1901 byl v běhu o 5 min. lepší než vítězný Švýcar Insulin, jako předskokan skočil o 6 m dále než vítěz, stejně si počínal ve slalomu na mistrovství Švýcarska atd. Po vypuknutí první světové války se setkal s G. Bilgerim a výsledky své spolupráce pak dlouhá léta uplatňovaly při výuce. Mnozí jeho žáci patřili k nejlepším cvičitelům lyžování na světě. Schneider sám vyučoval v USA a Japonsku. V roce 1927 založil spolu s A. Luunem významný závod pro sjezdové lyžování Arlberg- Kandahar. 1938 byl nacisty zatčen a přechodně uvězněn. Po propuštění odjel do 17
Garmisch-Partenkirchenu, kde se při lyžařském výcviku setkal s americkým bankéřem Gibsonem, který mu pomohl vystěhovat se do USA. Zde v North Conway pak Založil nejslavnější lyžařskou školu v USA a pokračoval ve svých úspěších, kterých dosáhl během svého 30letého působení na Arlbergu (Kulhánek, 1987). 3.3 Georg Bilgeri Důstojník a instruktor lyžování v rakousko-uherské armádě. Na sklonku minulého století rozvinul lyžařskou techniku M. Zdarského spojením prvků norské a lilienfeldské školy, kterou pojmenoval technikou alpskou. Nová Bilgeriho technika znamenala velký průlom do tehdy převládající techniky lyžování v alpských zemích, roku 1910 jí popsal v knize Der alpine Skilauf. V průběhu první světové války se seznámil s H. Schneiderem, který nastoupil vojenskou službu u vysokohorské jednotky, které Bilgeri velel. Jejich setkání bylo prospěšné pro oba. Bilgeri se od Schneidera doučil tomu, co mu ještě scházelo při praktické jízdě i v lyžařské technice, Schneider se zase naučil organizaci lyžařských kurzů, kterou pak uplatňoval ve své škole na Arlbergu. Georg Bilgeri obohatil lyžařskou výzbroj novým vázáním, stoupacími železy, tuleními pásy s novým upínáním a lyžařskými vosky. Bilgeriho vázání bylo celokovové s prodlužovatelnou destičkou pod chodidlem, pružným pérem vpředu a nastavitelnými čelistmi podle velikosti boty. Vázání používali němečtí a rakouští vojáci, na počátku 20. let také finanční stráž, armáda a četnictvo v Československu. G. Bilgeri zemřel na následky úrazu, který utrpěl při nešťastném pádu na lyžařském kurzu na Patscherkofeldu v roce 1934 (Kulhánek, 1987). Všechny tyto tři osobnosti přispěly významným způsobem k vývoji lyžování. Avšak největší podíl z nich patří Mathiasi Zdarskému. Nejen že vytvořil vlastní lyžařskou školu, ale vynalezl i lilienfeldské vázání, pořádal každoročně lyžařské kurzy pod vlastním vedením, vydal vlastní publikaci a uspořádal první závod v historii. 18
4. VÝVOJ LYŽAŘSKÝCH TECHNIK Každé výrazné zlepšení techniky našlo své vyjádření v lyžařské škole, která představuje nejen způsob jízdy, ale i způsob vyučování s typickými znaky, které ji charakterizují (Strobl, Bedřich, 1999). 4.1 Norská technika Norská technika spočívala ve zpřímeném postoji, Norové jezdili bez pomoci hole, lyže se naučili ovládat jen pomocí nohou. Novým způsobem jízdy jezdili rychleji a snadněji překonávali překážky. K dokonalejší jízdě jim rovněž pomáhala dokonalejší výzbroj telemarský tvar lyží. Průběhem dalšího vývoje vyvinuli dva velmi dokonalé způsoby zatáčení při sjezdu kristianii a telemark (Kovařík, 1991). 4.2 Zdarského technika Zdarského technika jízdy byla vlastně návodem k bezpečnému zvládnutí příkrých svahů a terénních boulí. Základem Zdarského techniky byly tzv.přívratné oblouky a jízda v pluhu s využitím jedné hole jako opory. Zdarského technika se stala základem sjezdové přívratné techniky, která byla postupně zdokonalována a dostávala různá jména (Kovařík, 1991). 4.3 Bilgeriho technika Bilgeriho technika byla syntézou obou předešlých technik, jak norské tak Zdarského. Bilgeri vylepšil Zadarského přívratný oblouk, obohatil jízdu o řadu nových variant kristianií a oblouků. Jízda se vyznačovala dynamikou a větší rychlostí (Kovařík, 1991). 19
4.4 Arlberská technika Zdarského a Bilgeriho přívratná technika se stala základem přívratné arlberské techniky. Byla charakterizována nízkým postojem, širší stopou a pro změnu směru používala přívratnou kristianii (Kovařík, 1991). 4.5 Francouzská technika Francouzská technika spočívala především v rotaci, která byla hlavním podněcovatelem snožného smyku, dále v blokáži těla, kterou se přenášela rotace na nohy, a hlubokým předklonem. Byla to základní a závodní technika zatáčení a byla prováděna formou tzv. Christiannia legar aval - lehká kristianie. Připouštěl se nácvik v širší stopě. Při nácviku tzv. speciálních smyků sportovně závodní variaci oblouků bylo nasazení oblouku snožným protismykem nahrazeno a urychleno odrazem z hrany jedné lyže (Chovanec,1983). 4.6 Lehká kristianie Vznikla ani ne tak zjednodušením dosavadní francouzské techniky, jako zkrácením metodické řady nácviku původní kristianie. Odůvodnění provedli zástupci francouzské techniky na kongresu INTERSKI v roce 1968 v Aspenu takto: zhuštěný výcvik je možný jednak lepší tělesnou připraveností mládeže a dospělých, než tomu bylo kupříkladu před 10 lety. Dále pak velkým zájmem o závodní lyžování a řadou pomůcek, kterými lze nácvik usnadnit a zracionalizovat. Oblouk lehké kristianie spočíval v tom, že ve fázi přípravy lyžař provádí ve sjezdu šikmo protismyk a výrazně zahraní při jeho ukončení. Postoj je snížený, kolena jdou dovnitř a dopředu. Při ukončení smyku se tělo dostává do relativního záklonu, ze kterého setrvačností pohybu v další fázi přepadá dopředu. Ve fázi nasazení oblouku zabodne lyžař vnitřní hůl, o kterou se během dalšího otáčení lyží opírá. Při následujícím vztyčení těla, při kterém dojde i k odlehčeni lyží a jeho souhlasné rotaci ve směru zatáčení se přemisťují odlehčené lyže po sněhu nebo nad sněhem před spádnici. Ve fázi vedení oblouku dochází opět k pokrčení kolen, hmotnost těla se přenáší na vnější lyži (Chovanec,1983). 20
4.7 Rakouská technika Základním pohybovým principem pro zatáčení lyží je aktivní pohyb pat nohou stranou. Na tento pohyb nohou okamžitě reaguje vnitřní bok posunutím dopředu (pohybový princip nerotace protirotace). Také se buduje co nejjednodušší cesta ke spojovaným snožným obloukům. Tato cesta vede přes smyk z pluhu, smyk z přívratu nižší lyže ke smyku z rozšířené stopy při dodržování vertikálního pohybu těžiště. Rakouská technika má snahu svou základní školu lyžování přivést co nejrychleji k technice závodního lyžování. Je to rychlé lyžování, jehož charakteristickým znakem je jízda po jedné lyži, přestupování z lyže na lyži a odraz vnější lyže nebo i vnitřní lyže i na úkor důsledného snažného vedení lyže v oblouku. Společný základ pro krásné a rychlé lyžování je tedy smyk z přívratu v jeho různých obměnách (Chovanec,1983). 4.8 Umsteigetechnik Zhruba od šedesátých let dvacátého století se v alpských zemích začíná prosazovat technika zvaná umsteigetechnik (přestupová technika). Přestupová technika je ve své podstatě rotační technika. Je charakteristická tím, že při točení lyží v průběhu oblouku se netočí vedle sebe obě lyže snožně. Po odrazu z vnitřní zatížené lyže se po vztyčení zatáčí výrazně zatížená lyže vnější a odlehčená lyže vnitřní při celkovém snižování postoje. Snožný oblouk se zahajuje z nízkého postoje odrazem z vnitřní zatížené lyže při pomocném píchnutí vnitřní hole a ukončuje se točením vnější zatížené lyže a vnitřní odlehčené. Výuka techniky zatáčení na lyžích se zahajuje obloukem v pluhu a přívratným obloukem. Krátké oblouky této školy mají v průběhu zatočení lyží jen snožné točení obou odlehčených lyží podobně jako francouzská a rakouská škola (Chovanec,1983). 4.9 Kročná technika Zakladatelem kročné techniky je H. Zehetmayer. Jako jeden z prvních již v 70. letech proti klasickému požadavku zatáčení a přehranění vyslovuje svůj požadavek přehranění a zatáčení, ke kterému dospěl se svým přítelem H. 21
Gottschlichem na základě experimentování s lyžařskými modely. Svými pokusy prokázal, že sjezdové lyžování je v základním provedení lehce naučitelné a nevyžaduje takového časového objemu, jak se mnohdy tvrdí. Při studiu techniky jízdy závodníků a analýzou jejich pohybů při zatáčení se zaměřil na aktivní pohyby nohou, na napínání vnější a krčení vnitřní nohy podobné pedálové jízdě na kole se současným předsunutím budoucí vnitřní lyže. Dospěl tak k závěru, že klíčem pro nejjednodušší zatáčení na lyžích je lidská chůze (Strobl, Bedřich, 1999). Kročná technika tedy spočívala v překlopení pánve do středu budoucího oblouku, ve změně hranění budoucí vnější lyže, změně zatížení proti lyži a ve zvýšení tlaku pomocí vertikálního pohybu. Stejně tak, jak se vyvíjely jednotlivé lyžařské školy, se vyvíjely i lyžařské techniky. Podle stručného přehledu vývoje techniky sjíždění je zřejmé, že kvalitativní změny lyžařské výzbroje a výstroje znamenají kvalitativní změny v technice. Starší techniky jízdy, které se již dnes nepoužívají, vystřídaly techniky odpovídající dnešním požadavkům jízdy. Jednou z nich je i carving, kterým se podrobněji zabýváme v následující kapitole. 22
5.CARVING Carving jako odborný termín se v lyžařské terminologii objevil v roce 1995. Zavedl ho rakouský lyžařský odborník dr. Thayer. Carving je výraz převzatý z angličtiny. Carve znamená řezat, krájet. V lyžování to znamená jízdu po vnitřních hranách (z pohledu tvořeného obloku) s minimálním podílem smyku lyžař sjíždí řezanými oblouky, lyže jsou během oblouku postaveny na hranách, zanechávají za sebou dvě vyjeté koleje. Hlavní rysy carvingu: nová éra sjezdového lyžování, jednodušší ovládání lyží, jízda podél hran jako po kolejnicích, hra s odstředivou silou zrychlení jízdy v oblouku, kontakt se sněhem během jízdy. Carving zjednodušil jak pohyby, které lyžař provádí, tak i výuku lyžování. Díky novému tvaru lyží je lyžování jednodušší, lyže stačí překlopit na hrany a ty jedou samy do oblouku. Tento princip se nazývá autokinetika. Carving není jen pro pokročilé lyžaře. Naopak, pro svou jednoduchost a nenáročnost je vhodný pro začátečníky. Jak úplný začátečník, tak i pokročilý lyžař může za odpovídajících podmínek brzy zvládnout carvingové oblouky. Podmínky, které ovlivňují výuku carvingu můžeme rozdělit na vnitřní a vnější: - vnitřní podmínky - pohybové dovednosti, - psychická odolnost, - fyzická vybavenost, - koordinace. - vnější podmínky - vybavení (lyže, boty, vázání), - terén (sklon,šířka, upravenost svahu), - množství lyžařů na sjezdovce, - počasí, - kvalita sněhové pokrývky (Štancl, Strobl, 2004). 23
Hlavní rozdíly mezi smýkanou technikou a carvingem: Klasická technika užší stopa, zvýrazněný vertikální pohyb, složité pohyby (vertikální pohyb, vzpříčení lyží, rotace a protirotace trupu), variabilní poloměr oblouků, větší podíl smyku, řezaný oblouk je technicky náročný, výrazná práce paží s pícháním holí. Carving širší stopa, omezený vertikální pohyb, jednoduché pohyby (vklonění, přehranění), poloměr oblouku je ovlivněn parametry lyží, jízda po hraně (řezaný oblouk) je snadnější, hole jako stabilizační pomůcka. 5.1 Historie Telemarský, čili vykrojený tvar lyží, není žádnou novinkou. Poprvé se objevil už před více než sto lety v norském Telemarkenu, a od té doby v omezené míře prakticky u všech typů sjezdových lyží. Postavit tyto vykrojené lyže na hranu a využít tak jejich tvaru pro zatáčení bylo v éře měkkých kožených bot a dřevěných lyží spíše teoretickou záležitostí. To bylo možné až s nástupem kvalitnějších materiálů, kdy se lyže staly měkčími a pružnějšími, a vznikem tuhé přezkové boty. Tedy už asi od počátku sedmdesátých let mohli nejlepší závodníci pomýšlet na skutečné vykrajování obloků, jelikož od té doby se po dlouhá desetiletí zatáčelo klasickým smýkáním po sněhu. Již os šedesátých let dvacátého století se závodníci přestávali smýkat a začínali využívat dokonalejší výzbroje k podstatně rychlejší jízdě po hranách. Avšak první výrazně vykrojené lyže byly zkonstruovány skoro o čtvrt století později. První model, tehdy ještě jugoslávské firmy Elan, vzbuzoval svým 24
šokujícím tvarem úsměšky, když ale takřka současně přišel rakouský Kneissl s podobným tvarem, začal se tento vyvíjející směr brát vážně. První zemí, kde se carving začal rozvíjet výrazněji, byly Spojené státy americké. V Evropě se carving začal prosazovat nejdříve ve Švýcarsku, dále pak v Německu a poté i v Rakousku. V roce 1996 byl průlom jasný všem. Nyní měly již všechny firmy v nabídce carvingové lyže. Jako první prezentovala svoji sérii firma Atomic. Po klasické rovné lyži přestala být poptávka. Vykrojení se dostává do všech oblastí, dokonce i k dětským lyžím. V tomto období je tedy kladem důraz především na vykrojení lyží a postupně dochází i k jejich zkracování. Už v roce 2000 dominovaly radikálně vykrojené a zkrácené lyže slalomovým závodům na všech úrovních (Jakubec, 2005). 5.2 Vybavení pro carving 5.2.1 Lyže Carvingové lyže ruší dříve klasickou zásadu, že začátečník má mít kratší lyže a dobrý lyžař lyže dlouhé. Při volbě carvingových lyží je nejdůležitější fyzická zdatnost lyžaře a to, k jakému účelu je bude používat. Vzhledem k velkému rozmachu a rozvoji carvingového lyžování v posledních letech dochází k neustálým změnám a rozdílům mezi jednotlivými kategoriemi. Jednotné schéma rozdělení lyží neexistuje. Následující členění je podle Ski Supertestu, který každý rok pořádá Skimagazín. Slalom top vysoce sportovní, vhodné na upravené sjezdovky, vyžaduje agresivní jízdu. Slalom performance Je měkčí než slalom top, proto je vhodná pro širší skupinu lyžařů. Racecarver Sportovně-závodní lyže, 25
Vycházejí z lyží pro obří slalom. Allroundcarver top Univerzální, Široké uplatnění, Kvalitní lyžování. Allroundcarver perfomance Rozdíly proti allroundcarver top: horší jízda na velmi tvrdém podkladu a ve vysokých rychlostech. Ladycarver (ladyski) Allroundcarver přizpůsobený pro ženy: hmotnost, design Skiecross Vysoce sportovní, Vhodné pro velmi dobré lyžaře. 5.2.2 Podložky a vázání Mezi nezbytnosti carvingu patří jednodílné desky nebo dvoudílné podložky umístěné pod vázáním. Umožňují lyži plynule prohnout a využít tak plně jejího vykrojení. Zvyšují postavení lyžaře a usnadňují naklopení lyže na hranu i jízdu po ní. Na carvingové lyži tedy musí být podložka vázání, která plní několik funkcí: 1. Zvýšený postoj zvětšuje možný úhel naklopení lyže na prudší sjezdovce. Díky podložce můžeme dosáhnout potřebného náklonu bez nežádoucího kontaktu boty se svahem vedoucímu k podražení hrany. 2. Umožňuje průhyb lyže pod vázáním. Vázání je montováno na dvoudílnou podložku a celý komplet je k lyži upevněn pohyblivě, aby se vzdálenost mezi špičkou a patou vázání mohla měnit a umožnila tak průhyb lyže i pod vázáním. 3. Přenáší lépe (pod vhodnějším úhlem) síly působící na hrany lyží. 4. Tlumí nárazy a vibrace při jízdě. 26
5.2.3 Boty Lyžařské boty slouží ke stabilizaci nohy lyžaře, k přenosu podnětů mezi lyžařem, jeho lyžemi a terénem. Je důležité si uvědomit, že nevhodně zvolená tuhost či nevyvážené postavení může bránit v čistém oblouku a jízdě po hranách, a mnohdy způsobovat svalovou únavu a bolesti. Údaj označují velikost nohy hraje v případě lyžařských bot jen pomocnou roli. Dobře vybraná bota musí po uzavření skeletu dokonale obepínat chodidlo a partii kotníků, tlak nesmí být v žádném místě nepříjemný, nebo omezující krevní oběh. Komín boty musí umožňovat přiměřené nakleknutí. Významným faktorem, který bez ohledu na další záležitosti jednotlivé modely bot zásadně odlišuje, je míra odporu, který bota klade holení při nákleku. Sílu, která je potřebná k takovéto deformaci komínu boty, vyjadřuje příslušný index její tuhosti (flexe). Nejnižší hodnoty indexu vykazují boty pro nenáročné rekreační lyžaře, nejvyšší pak závodní modely (Jakubec,2005). 5.3 Carvingová technika Vývoj v oblasti závodního lyžování, zejména sjezdu, se stal podnětem pro rozvoj carvingu. Byla to právě carvingová technika kterou vynalezli sjezdaři. Snažili se vyhnout smýkání a zároveň jet co nejkratší dráhou nejrychleji. Důležitým mezníkem pro vývoj techniky zatáčení s minimálním podílem smyku byl rok 1984, kdy se začaly ve slalomu používat kloubové tyče. Tím se začala radikálně měnit technika jízdy závodníků. Jonáš Nillson, mistr světa ve slalomu v r. 1985, a jeho kolegové rychle přišli na to, že nyní mohou najíždět těsně až k tyči a odtlačovat tyč vnitřním kyčelním kloubem, stehnem, nebo bérci, dnes velmi často vnější paží. Avšak předcházet musí změna postavení lyží a přehranění. Nejlépe se rovnou překlopit ze spádnice do dalšího oblouku. Výrazně se zkrátila dráha těžiště a zmenšily se vertikální pohyby těžiště. Zatímco dříve v protirotační technice míjely tyč vnitřní paže a vnitřní rameno, nyní najíždíme přímo na tyč vnější paží a ramenem. Bylo nalezeno nové řešení a nová koordinace celého pohybu. Diagonální koordinace jako při chůzi noha se pohybuje proti rameni a rameno proti noze, tedy do kříže. Průběh oblouku lze 27
tedy popsat takto: kročná výměna změna hrany překlopením vykrojení celého oblouku po hraně (Bartáková, 2004). Je důležité si uvědomit zajímavou skutečnost, že carvingová technika nevznikla na carvingové lyži, ale teprve carvingové lyže umožnily široké uplatnění carvingové techniky. Byla to krátká a široká snowboardová prkna s extrémním krojením dovolující perfektní řezání oblouku, která stála u zrodu carvingových lyží. Za předchůdce carvingových lyží (viz.obr.5) považujeme již přes sto let známý telemarský tvar lyží. Obr. 5: Carvingová lyže Atomic 5.3.1 Racecarving Racecarvingem rozumíme závodní lyžování carvingovou jízdu v brankách s měřením času prováděnou s holemi. Cílem lyžařů závodníků je sjet vytyčenou trať co nejrychleji. Jízda je tedy limitována postavenou tratí, brankami. Jezdec jede na jistotu a čas. Případný pád je pro něj neúspěchem v závodě. Technika racecarvingového oblouku (viz.obr.6) vychází za závodní techniky. Vyznačuje se těmito základními body: - přikloněním pánve ke svahu s mírným kompenzačním odklonem trupu, - širokou stopou, - minimálním vertikálním pohybem, - paralelním postavením dolních končetin, - sníženým těžištěm, - vyšší rychlostí jízdy, - hole slouží jako stabilizační pomůcka. 28
Obr. 6: Racecarving 5.3.2 Funcarving Funcarvingem rozumíme carvingovou jízdu bez holí s extrémními náklony v oblouku. V důsledku velkých náklonů do oblouku dochází ke kontaktu lyžaře se sněhem (rukou, bokem,...). Funcarving (viz.obr.7) má různé možnosti a provedení. Jak již napovídá název, při funcarvingu jde o radost a prožitek z jízdy. Je to hra a experimentování s vnějšími silami působící na tělo. Cílem funcarverů je zábava a hledání hranic. Funcarving vyžaduje upravený, středně prudký svah. Provedení funcarvingového oblouku se zásadně liší od racecarvingového. Technika se vyznačuje těmito základními body: - výrazným náklonem celého těla do oblouku bez kompenzačního odklonu trupu, - výrazným zatížením vnitřní lyže, - rotací trupu, - nepoužíváním holí. 29
Obr. 7: Funcarving Carving se neustále vyvíjí, a proto každoročně dochází k novým změnám jak v kategoriích carvingových lyží, tak i v pojetí jednotlivých carvingových forem. V současné době již leze konstatovat, že radikálně vykrojená carvingová lyže není módní výstřelek, ale logický a nezvratitelný směr vývoje lyžování. Carving se rychle přenesl i do závodního lyžování a již není záležitostí pouze techniky, ale i výrazem změněného nazírání na lyžování a na pocity při něm. 30
ZÁVĚR V této bakalářské práci jsme se pokusili stručně shrnout a charakterizovat vývoj jednotlivých lyžařských škol a sjezdových technik. Zaměřili jsme se také jak na historický vývoj samotného lyžováni, tak i na důležité osobnosti, které významným způsobem přispěly k rozvoji lyžařského sportu jak u nás, tak i ve světě. Zároveň jsme poukázali na současnou lyžařskou formu carving. Bakalářská práce je určena především pro studenty FSpS a zájemce o lyžování. Jelikož literatury zabývající se podrobněji vývojem lyžování a jednotlivými technikami není mnoho, bylo tak nesnadné nashromáždit potřebné informace, utřídit je a vytvořit tak ucelenou a zajímavou práci. 31
RESUMÉ Úvodní část bakalářské práce je věnována historickému vývoji lyžování od předsportovního použití lyží ke sportovnímu použití. Dále pak poukazuje na samotný vývoj lyžařských sjezdových technik a škol. Zde je uvedena zejména charakteristika jednotlivých technik a škol. Obsahem jsou také významné osobnosti, které určitým způsobem přispěly k vývoji lyžování. V další části práce prezentujeme současnou lyžařskou formu carving. Práce také obsahuje nezbytné vybavení pro carving a jeho dělení. In my opening part of my bachelor s thesis is talking about historical development of skiing,about skiing before using the ski and after.it also show a develpment of ski-schools and downhill techniks. Here is also introduced characterictics of technik and schools. You can also find here parts about famous people,who in a way have helped the development of skiing. Other part of my work represents present skiing form-carving. My work also talks about nessesery equipment for carving and its dividing. 32
POUŽITÁ LITERATURA 1. BARTÁKOVÁ, K. Carving. Diplomová práce. Brno: MU FSpS, 2004. 102 s. 2. BENDA, T. Historie lyžování po 2. světové válce se zaměřením na alpské disciplíny. Bakalářská práce. Brno: MU FSpS, 2006. 41 s. 3. FIALA, J. Historie lyžování v českých zemích. Bakalářská práce. Brno: MU FSpS, 2006. 39 s. 4. HAMPL, K. Mathias Zdarsky. SNOW, 2003, roč. 1, č. 4. s. 73-75 5. CHOVANEC, F. a kol. Teorie a didaktika lyžování. 1. vyd. Praha: KU Praha, 1983. 215 s. ) 6. JAKUBEC, P. Uplatnění carvingových lyží v nezávodním lyžování. Bakalářská práce. Brno: MU FSpS, 2005. 37 s 7. KOVAŘÍK, V. a kol. Teorie a didaktika lyžování. 1. vyd. Brno: MU Brno, 1991. 215 s. ISBN 80-210-0312-X 8. KULHÁNEK, O. a kol. Malá encyklopedie lyžování. 1. vyd. Praha: Olympia, 1987. 487 s. 9. MARŠÍK, J. Carving. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2003. 100 s. ISBN 80-247-0594-X 10. PŘÍBRAMSKÝ, M. Lyžování. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 124 s. ISBN 80-7169-786-9 11. SKI SUPER TEST. Ski magazín speciál 2003/2004, 2003, roč. 9 12. STROBL, K., BEDŘICH, L. Učíme se lyžovat. 1. vyd. Olomouc: VUP Olomouc, 1999. 109 s. ISBN 80-7067-990-5 13. ŠTANCL, P., STROBL, K. Lyžování s úsměvem. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2004. 111 s. ISBN 80-7182-183-7 33