Resilience dnes: teoretické koncepce, nedostatky a implikace Jan Sebastian Novotný Masarykova Univerzita v Brně Fakulta sociálních studií katedra psychologie Resilience je relativně mladý pojem, označující obecně schopnost jedince vyvíjet se v termínech normálního či zdravého vývoje navzdory přítomnosti výrazných negativních a rizikových okolností (Grotberg,1997). V češtině se jako synonyma používají např. pojmy (psychická) odolnost, nezdolnost či pružnost. Ani jeden z těchto pojmů ale nezahrnuje ve svém obsahovém významu celou šíři jednotlivých aspektů pojmu a konceptu resilience. Proto je dle mého názoru vhodné, držet se původního termínu resilience. TEORIE RESILIENCE Během posledních tří dekád byla vytvořena celá řada definic a modelů resilience (Ungar et al., 2005a). Tato šíře byla způsobena především tím, že dodnes není všeobecně přijímaná definice resilience, která by vyjadřovala konkrétně co resilience je a která by byla pro výzkumníky jasným vodítkem při koncipování výzkumů (MacLean, 2004). Proto vychází jejich definice, nástroje i výsledky z toho, co určili jako cíl výzkumu. Stejně tak se liší teoretická východiska těchto výzkumů. Ukazatelem toho je i velké množství dostupných textů, které nabízejí praktické přístupy k podporování resilience, postrádají ovšem jasně definovaný teoretický koncept, na kterém staví (např. Benard, 1995; Pikes, Burrell, Holliday, 1998; Starzinsky, 2005; NCREL, 1994; Leo, 2003; Winfield, 1994). V některých případech dokládají svá doporučení výsledky různých výzkumů. Tyto výzkumy jsou ovšem zatíženy dříve zmíněnou subjektivitou sledovaných znaků. Většinou tedy záleží na tom, ze kterého modelu resilience vycházejí. Vznikla tak řada definic. Některé z nich definují resilienci na základě malého výskytu vývojových defektů (nebo přítomnosti adaptace) navzdory vystavení riziku (Hauser et al., 1
1985; Masten, Coatsworth, 1995). Další okruh představují definice, vycházející ze zachování určitého chování navzdory účinku negativních životních událostí (Cohler, Scott, Musick, 1995). Další pohled nabízí představu úspěšnosti nad rámec očekávání, které je dáno množstvím zažívaného stresu (Bartelt, 1994). Celkově je tak resilience vnímána jednoduše jako adaptace navzdory riziku (Arrington, Wilson, 2000). Tento přístup reprezentuje např. definice Gilligana (2000, p. 35), jenž považuje resilienci za soubor rysů, které pomáhají jedinci snést řadu negativních činitelů a nepříznivých situací s přihlédnutím k tomu, co se jim stalo, jsou na tom resilientní děti lépe, než by měly být. Definice resilience v pojmech adaptace navzdory riziku však není zcela ideální. Jak uvádí Lutharová (1993a), resilience neznamená nezranitelnost (invulnerability). Zjistila, že i děti, které vykazují vysokou sociální kompetenci navzdory riziku, mají problémy v jiných oblastech. K tomu se přiklání i Bartelt. Zdůrazňuje, že pojem resilience je často vytvářen v rámci individuálních termínů, nebo jako znak jedince. Před tímto pohledem varuje a tvrdí, že resilience je záležitost souvislostí (relational) (Bartelt, 1994). Proto by měla být zkoumána vzhledem k několika faktorům. Uvádí především subjektivní zážitek stresu, seznam zdrojů a (jak to nazývá) biografii úspěchů a selhání. O resilienci by se pak mělo hovořit v případě, že člověk převýší očekávání, která vychází z předpokladů jedince, nebo společnosti. Zavádí tak do obrazu resilience důležitou složku kontextu. S tímto názorem souhlasí i Winfieldová (1994), zároveň ale opouští statickou definici resilience, která se stále zaměřuje pouze na individuální obraz resilience. Místo toho vnímá resilienci jako PROCES, který je výsledkem reakce jedince na rizikové faktory, nebo poranění, která jsou přítomná v jeho prostředí. Resilience je tak interakční proces, skládající se z individuálních charakteristik a z prostředí. Tento proces může být podporován protektivními faktory. 2
Tento dynamický aspekt zdůrazňuje i český autor Křivohlavý (2001). Ve své práci se zaměřuje na způsoby zvládání životních těžkostí a stresu. Využívá k tomu pojem moderování stresu, který popisuje jako souhrn několika faktorů. Konkrétně uvádí osobnostní charakteristiky jedince, styly zvládání, copingové strategie a techniky zvládání. K tomu přidává i využívání vnějších zdrojů. Zvládání stresu a životních těžkostí je tak chápáno jako dynamický proces, v jehož rámci dochází k transakcím (vzájemným interakcím mezi člověkem a stresovou situací) (p. 70). Na základě Winfieldovy definice přidává Benardová (1995) další poznatek. Resilience je podle ní nejen podporována individuálními, environmentálními a protektivními procesy, ale zároveň sama dokáže podporovat pozitivní atributy u daného jedince. Jedná se tak o reciproční proces vzájemného pozitivního účinku v kruhu. Konkrétně uvádí, že resilience pomáhá lidem vytvořit si dostatečně pocit sociální kompetence, dovednosti k řešení problémů, kritické myšlení ve vztahu k útrapám a pocit smyslu. Zároveň podporuje rozvoj vlastností, jako sebeúcta (self-esteem), sebeuplatnění (self-efficacy), autonomie a optimismus. Důležitou připomínku pro vnímání a zkoumání resilience uvádí Cowan a kolegové. Předpokládají, že rizikové procesy predisponují jednotlivce i populaci ke specifickým negativním, nebo nežádoucím výsledkům. Prohlašují, že zraňující procesy zvyšují pravděpodobnost specifických negativních, nebo nežádoucích výsledků v přítomnosti rizika... bez rizika by neměla zranitelnost žádný efekt (Cowan, Cowan, Schulz, 1996, p. 10). Proti rizikovým, nebo zraňujícím procesům stojí procesy protektivní, které podporují rozvoj resilience. Ty snižují pravděpodobnost negativních dopadů (tamtéž). Wernerová rozšiřuje toto vyjádření o názor, že resilience snižuje pravděpodobnost negativních dopadů tím, že slouží jako kompenzační funkce (Werner, 1990). Příkladem protektivních procesů může být např. self-esteem, či self-efficacy (Winfield, 1991). 3
Při dalším rozvíjení pojmu resilience došlo k začlenění kulturního a etnického kontextu. Ten hraje roli při etiologii a manifestaci psychologického distresu (Cohler, Scott, Musick, 1995). Zdroje resilience i rizika totiž vycházejí z aktuálně přítomného sociálního kontextu a jsou jím a v něm i rozdílně vnímány a pojímány (Bartelt, 1994). Kultura tak odráží kontext sdíleného pohledu na svět, smysl jeho jednotlivých částí, stejně jako z ní vychází způsoby adaptivního chování odvozené ze současně probíhajících vztahů a účasti na četných situacích (Falicov, 1995). Kulturní kontext zahrnuje rasu, etnicitu, pohlaví, socioekonomický status, sexuální orientaci a náboženství. Různost je pak definována jako variace v rase, etnicitě, pohlaví, tělesném handicapu, národnosti a kultuře (Lerner, 1995). Na tuto myšlenku reaguje integrativní model vývojových kompetencí (Garcia Coll et al., 1996). Poskytuje možnost porozumět tomu, jak kultury a jejich rozdílnost mohou přispět ke komplexnějšímu pochopení procesů rizika a resilience v životě dětí ve společnosti. Předchozí text poukazuje na vývoj názorů, spojených s definováním resilience. Ve spojení s problematikou nejednoznačnosti pojmu riziko se tak zdůrazňuje nutnost nalezení širšího konsensu v těchto otázkách. Současný stav vnímání resilience je však pravděpodobně již velmi blízký možnému konečnému obrazu toho, co resilience skutečně je. Přesto se s rozvojem znalostí o konstruktu resilience objevují nové otázky a kritické body, se kterými je nutné se vyrovnat jak při výzkumu, tak při utváření teorií resilience. Těmto kritickým otázkám proto bude nyní věnován další text. KRITICKÉ OTÁZKY KE KONSTRUKTU RESILIENCE Při snaze o kritické zhodnocení současného vnímání konstruktu resilience je možné zaměřit se na tři základní oblasti, ve kterých je možné nalézt problematické otázky, jejichž vyřešení je nutné při snaze o vytvoření stabilní teorie o konstruktu resilience. 4
Rozdílnost definic resilience a použité terminologie V literatuře, zabývající se problematikou resilience (ať už se jedná o teoretické pojetí či výzkumné zprávy), se projevuje velká variabilita v definicích resilience a zároveň malý konsenzus ohledně samotného obsahu tohoto pojmu. S tím se pojí i výrazně široké pole přijímaných způsobů měření resilience a pojímání měřených znaků. Tyto rozpory pak vedou k nejasnostem ohledně toho, co vlastně resilience je a co se má považovat za rizikové vlivy, kterým resilience odolává. Mezi rozporné otázky je možné zařadit např. problém, jestli se jako riziko považuje jednotlivá stresová životní událost, nebo je to souhrn mnohonásobných negativních událostí. Podobný rozpor je pak možné sledovat i v otázce, jestli resilientní jedinec musí vynikat ve všech oblastech (např. Tolan, 1996), nebo je možné, aby byly nedostatky v jedné z oblastí (např. nedostatečné sociální dovednosti) vyvažovány skvělým výkonem v jiné oblasti (např. školní úspěšnost) (Luthar, 1991). Podobné rozpory jsou samozřejmě problematickým činitelem ve snaze jednotlivých odborníků komunikovat navzájem o této oblasti. Rozdílné empirické metody a určitá rozháranost v pojmové základně je ale zároveň určitou nutností při snaze rozšířit porozumění určitému vědeckému konstruktu (Luthar, 1996). Jednotlivé výzkumy a jejich zjištění navíc vykazují určitou souvislost navzájem, a tím utváří společné důkazy navzdory rozdílným teoretickým i metodologickým přístupům. Mezi hlavní témata, která se objevují opakovaně, tak patří především blízký vztah s pečující osobou, úspěšnost ve škole a kontakt s kompetentní, prosociální dospělou osobou v širším okolí jedince. Jiným problematickým tématem je nejednotnost v názoru, zda je resilience osobnostní vlastnost, nebo dynamický proces. Tento problém je spojený (mimo jiné) syntakticky s pojmem ego-resilience (angl. ego-resiliency vs. resilience ). Tento pojem zahrnuje 5
soubor vlastností, které vyjadřují obecnou pevnost osobnosti, flexibilitu fungování osobnosti a dostatek zdrojů pro toto fungování (Block, 1969). Resilience jako samostatný pojem ale zahrnuje především téma procesu. Tyto dva pojmy se tak liší především ve dvou oblastech. Za prvé Ego-resiliency je osobnostní charakteristika, zatímco resilience je s prostředím interaktivní, dynamický vývojový proces. Druhý rozdíl je v tom, že Ego-resiliency nevyžaduje přítomnost významných nepříznivých okolností, zatímco konstrukt resilience (již z definice) ano (Luthar, 1996). Tento spor je navíc podpořen samotným termínem resilientní dítě. Toto vyjádření totiž poněkud sugestivně podsouvá představu, že resilientnost je přítomnou vlastností daného dítěte a jako taková je jeho rysem, vlastností. Proto je třeba neustále zdůrazňovat dynamickou, procesuální povahu resilience (Rutter, 1993). Třetím problémem v této tematické oblasti je nedostatečný konsenzus ohledně centrálních pojmů, používaných v rámci konstruktu resilience, především termínů protektivní faktory, či faktorů zranitelnosti (angl. vulnerability factors ). Důsledkem této nejasnosti jednotlivých pojmů je zmatení ohledně jejich efektu. Není jasné, zda tyto protektivní faktory vliv rizikových činitelů ruší, či pouze snižují a naopak, jestli faktory zranitelnosti zvyšují negativní dopady se zvyšováním míry rizika, nebo zda zůstávají dopady stabilní (Luthar, 1993b). Zpřesnění a ujasnění těchto nejasností v definicích, názorech na povahu resilience a centrálních pojmech je nutné pro lepší vzájemnou komunikaci v kontextu resilience a pro větší pochopení obsahu tohoto konstruktu. Multidimenzionální povaha konstruktu resilience 6
Jedním ze zjevných problémů resilience je skutečnost, že některé rizikem ohrožené děti projevují pozitivní reakce a kompetence v určitých oblastech, ale zároveň selhávají v jiných. Tento rozpor vedl některé odborníky k pochybám o skutečnosti konstruktu resilience. Například Kaufman a kolegové (1994) zjistili, že mezi dětmi, které byly v minulosti týrány, se u dvou třetin projevuje akademická resilience (spojená se školním úspěchem a kompetencí), ale pouze 21% projevilo resilientní znaky v oblasti sociální kompetence. I další výzkumy pak odhalily výrazné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi resilience. Následná diskuze ale obhajuje platnost konstruktu resilience. Mezi hlavní body argumentace patří upozornění, že na základě těchto zjištění je třeba zabývat se především vzájemným vlivem a propojením mezi jednotlivými oblastmi (doménami) resilience. Logicky lze pak vyvodit, že u těch oblastí, které jsou si obsahově blízko, (např. úspěch ve škole a pozitivní vztahy se spolužáky) je větší pravděpodobnost podobných výsledků. Pokud jsou ale zkoumány obsahově rozdílné oblasti, nelze automaticky předpokládat stejné výsledky v obou jenom na základě toho, že o obou se hovoří v rámci tématu resilience (Fischer, Bidell, 1998). Někteří autoři navrhují pro lepší orientaci používat spolu s pojmem resilience i popisná adjektiva, podobně jako u inteligence. Jako se tedy používají pojmy, jako emoční inteligence, matematická inteligence, hudební inteligence apod., je možné používat např. i pojmy emoční resilience, behaviorální resilience, vzdělávací (či školní) resilience, atd. (Wang, Haertel, Wahlberg, 1994; Kline, Short, 1991; Carpentieri et al., 1993). Tím pak bude moci přesněji specifikovat, o jaké oblasti tématu resilience se hovoří. Použití více rozdílných variant oblastí adaptace a projevy jejich nekonzistence navzájem dále ztěžuje snahy o vymezení optimálních ukazatelů resilience. Jednou z hlavních otázek 7
je, jestli mají být tyto jednotlivé domény resilience studovány samostatně, nebo mají být nějakým způsobem integrovány dohromady. Následně pak vyvstává podobná otázka, jestli mají být i výsledky posuzovány samostatně pro každou doménu, nebo i ve vzájemném vztahu. Pokud jsou pojímány samostatně, objevuje se otázka, zda by měla být některá z domén označena jako důležitější, tzv. kritická (Luthar, 1993b). To je spojeno např. i s proměnami rizik a s nimi spojené resilience v průběhu života. Jiné resilientní rysy vyžaduje na dítěti školní prostředí, jiné období dospívání, jiné potom život ve válečném prostředí. Podobně stojí i otázka, jak hodnotit míru resilience v dané doméně. Je otázkou, jestli bude vyžadováno perfektní fungování daného resilientního mechanismu, nebo jestli bude stačit adekvátní fungování v dané oblasti. Při řešení těchto problémů se jeví jako dobrá cesta zvážit individuálně každý případ (např. studii). Rozhodování by mělo odpovědět na několik bodů: (1) jestli má nějaká z domén resilience přednost před ostatními (2) jestli budou jednotlivé domény studovány samostatně nebo budou nějakým způsobem propojené (3) jestli budou kritéria pro hodnocení míry resilience vyžadovat perfektní, nebo adekvátní fungování dané oblasti. Šíře důkazů a zjištění o resilienci Pojem resilience předpokládá vystavení závažnému riziku. Vzhledem k nejasnostem ohledně určování toho, co je riziko, se objevuje i otázka, zda všichni jedinci, označovaní jako resilientní, opravdu čelili nějakému riziku. Hovořit lze především o dvou tématech. První nejasnost se týká rozdílu mezi statistickým a aktuálním rizikem (Richters, Weintraub, 1990). Jako příklad lze uvést děti rodičů závislých na drogách. Tato okolnost je statisticky považována za rizikovou, což podporuje i zjištění, že u 65% těchto dětí se projeví významnější psychiatrická porucha (Luthar et al., 1998). Přestože se zdá, že 35% dětí se tak jeví jako resilientních, skutečnost může být i jiná. Jejich životní podmínky mohou být 8
například lepší díky silné podpoře od širší rodiny (Rutter, 1990). Tím tak vyvstává otázka, zda vnímaná odolnost těchto dětí je způsobena skutečností, že patří mezi resilientní jedince, nebo vychází z faktu, že čelí menšímu aktuálnímu riziku (Baldwin, Baldwin, Cole, 1990). Tento problém tak může podporovat úvahy o vzájemném vztahu jednotlivých činitelů (ať už pozitivních či negativních) a snahu o vytvoření multidimenzionálního modelu, který by pomohl lépe odhalit podstatu situace. Druhou oblastí je pak otázka subjektivního versus objektivního posuzování rizika (Gordon, Song, 1994). Jedním z nejmarkantnějších projevů tohoto pojetí je vliv kulturních faktorů na vnímání rizika. Někteří rizikoví činitelé, tak jak jsou vnímáni současnou západní kulturou, nemusí být nutně pojímáni jako rizikoví v jiném kulturním prostředí (Cowan, Cowan, Schulz, 1996). Stejně tak i v rámci jednoho kulturního prostředí mohou jednotlivci vnímat případné riziko jiným způsobem (např. díky různé míře optimistického přístupu k životu). Tak pak může dojít k tomu, že to, co výzkumník považuje za riziko pro dítě, či adolescenta, on sám to tak vnímat nemusí. Tento rozdíl je ale zároveň i výraznou pomocí při chápání resilience. Situace, kdy např. většina dětí vnímá určitou událost jako škodlivou, ale malá část ji subjektivně vnímá jako relativně neutrální, informace a data od této skupiny jsou zásadní pro osvětlení protektivních sil, které zde působí (O Connor, Rutter, 1996). Mezi významné problémy, které je nutné zmínit, lze dále zařadit většinou malé množství účastníků výzkumu. Vzhledem k tomu, že při zkoumání resilience je nutné najít skupinu, která je nebo byla vystavena určitému riziku, jsou tyto skupiny vcelku malé. Z této malé skupiny se pak jako resilientní projeví ještě menší množství. Většina zjištění o problematice resilience je tak založena na malém vzorku populace a generalizace je tak poněkud diskutabilní (Luthar, Cushing, 1999). 9
V každé studii je navíc počet jedinců, kteří budou označeni jako resilientní, závislý na kritériích, podle kterých budou definovány vysoký stres a vysoká kompetence jako dvě základní proměnné při zkoumání resilience (Cicchetti, Rogosch, 1997). Další problematickou oblastí je stabilita resilience v delším časovém období. Vzhledem k proměnám přítomných rizik během vývoje dítěte a jedince obecně, rozdílné intenzitě vzhledem k věku a stejně tak vzhledem k vývojovému aspektu jednotlivých oblastí a faktorů resilience, je smysluplné uvažovat kriticky o tom, nakolik je samotný konstrukt resilience platný a udržitelný v dlouhodobém pohledu na vývoj jedince (Coie et al., 1993; Tarter, Vanyukov, 1999). Tuto otázku lze vznést jak na celkový konstrukt resilience, tak i na jednotlivé oblasti resilience a její faktory. Zároveň lze ale argumentovat tím, že samotné riziko se v průběhu času proměňuje ať už v intenzitě, nebo formě, a proto dlouhodobá udržitelnost kteréhokoliv faktoru resilience na stejné (pokud možno vysoké) úrovni nemusí být nutně vyžadována. Při multidimenzionálním pojetí resilience lze vycházet z toho, že jednotlivé faktory a resilientní vlivy se navzájem podporují a vyvíjí. Stejně tak lze vznést opodstatněný argument, že i případná změna v intenzitě fungování některého z faktorů resilience nebude extrémní, tudíž že nedojde např. k jejímu úplnému vymizení. MODELY RESILIENCE V reakci na množící se obtíže s konceptualizací resilience se současní výzkumníci a autoři snaží specifikovat, co zahrnují pod tento pojem. Při vytváření výzkumných záměrů, samotném zkoumání resilience a referování o svých zjištěních proto nejdříve vyjasňují, čím konkrétně se zabývají. K tomu využívají především rozdělení jednotlivých aspektů na konkrétní faktory resilience. Účelnost tohoto přístupu vychází především z toho, že pojem 10
resilience neoznačuje jednu konkrétní vlastnost osobnosti, ale dynamický, s prostředím interaktivní proces, v jehož pozadí stojí jednotlivé faktory a ovlivňují výsledný obraz resilience u daného jedince. Toto pojetí se jeví jako slibné (jak dokazují i následující koncepce). Při studiu dostupných pramenů je možné nalézt dva mírně odlišné přístupy k vnímání pojmu resilience a práci s ním. Rozdíl je možné sledovat především ve vztahu pojmu resilience a jednotlivých faktorů. První přístup vnímá resilienci jako souřadný, případně podřadný pojem. Hovoří tak v první řadě především o různých salutogenních, ameliorativních nebo protektivních faktorech či procesech a teprve následně o jejich případném vlivu na resilienci dítěte (často hovoří spíše o psychosociálních determinantách zdraví nebo o psychické odolnosti, což ale nelze považovat zcela za ekvivalent, viz dále). Resilience je v rámci těchto přístupů spíše (vedlejším) produktem nebo efektem jednotlivých procesů. Tento přístup je možné nalézt například u Křivohlavého (2001). Při pohledu na jednotlivé faktory, které uvádí, je možné říci, že zároveň popisují jednotlivé faktory resilience, jak je vnímají různé teorie resilience (viz dále). Konkrétně hovoří o těchto aspektech: Rozdíly v přístupu k těžkostem jsou založeny na určení místa kontroly (locus of control). Jedinci s vnitřním místem kontroly si udržují obecně lepší fyzické a psychické zdraví. Nezdolnost v pojetí resilience a následující faktory jsou založeny na českém pojmu nezdolnost. Popisuje osobní charakteristiku typu nedat se a bojovat s těžkostmi. Termín resilience pak znamená doslova pružnost. Křivohlavý zde na základě předchozích výzkumů vyjmenovává různé charakteristiky resilientních jedinců (např. autonomie, komunikativnost, koníčky, self-esteem, mužský vzor pro chlapce, atd.). Nezdolnost v pojetí koherence se odkazuje na smysl pro integritu (sense of coherence, SOC) podle Antonovského. Ten označuje jednak společenskou soudržnost, jednak vnitřní soudržnost (pevný charakter). Antonovský definoval koherenci třemi základními charakteristikami: srozumitelnost situace je kognitivní stránka SOC a popisuje logickou uchopitelnost světa. Smysluplnost vychází z motivačního 11
zaměření jedince k životnímu cíli. Zvládnutelnost je činnostní stránkou SOC. Popisuje vnímání vlastních možností vhodných ke zvládnutí požadavků situace. Nezdolnost v pojetí hardiness staví na osobnostní tvrdosti. Ta je postavena na třech pilířích: víra jedince, že dokáže řídit a kontrolovat dění kolem něho (control), ztotožnění se s vlastní činností (oddanost comittment), chápání těžkých situací jako výzev (challenge). Sebeuplatnění (Self-efficacy) neboli vnímaná osobní zdatnost. Optimismus jako přesvědčení, že výsledek činnosti jedince bude kladný (dispoziční optimismus). Smysluplnost života a smysl pro humor jsou obecně považovány za výrazné protektivní faktory. Účinnost smyslu pro humor je uvedena již výše. Smysluplnost života se odkazuje především k náboženské víře, jako výraznému zdroji duševní síly a podpory při zvládání životních obtíží. Kladné sebehodnocení popisuje schopnost vidět sebe sama jako ostatní, popsat se a ohodnotit se. Důležité je zahrnout do tohoto souboru i kladné a negativní emoce s tímto popisem spojené. Vlastní sebehodnocení zároveň ovlivňuje i to, jak nás vnímají a hodnotí ostatní lidé. Sebehodnocení je tak podkladem tzv. sociálního porovnávání. Na jeho základě se pak vytváří asertivní chování, zvídavost, důvěra, nebo naopak pocity méněcennosti, nižší míra asertivity, apod. Sebehodnocení se vyvíjí již v dětství. Podílí se na něm rodiče a jejich vztah k dítěti, vztahy s okolím (spolužáci, kamarádi, atd.) a později také práce a úspěšnost v ní. Sebedůvěra a síla vlastního já jsou další důležité faktory pro zvládání stresu. Svědomitost pomáhá lépe zvládat stresové situace. Výzkumy zároveň ukazují, že svědomití lidé žijí déle (pravděpodobně si osvojili zdravý životní styl a lépe zvládají různé problémy). Naučené zdroje síly je pojem, popisující určitou osobnostní charakteristiku spojenou se zvládáním těžkostí. Je postavený na stejném principu jako Seligmanův naučený stav bezmoci a naučený stav naděje. Negativní afektivita se neodkazuje na faktory resilience. Je ale jedním ze způsobů zvládání obtížných situací, a proto ji Křivohlavý zahrnuje do tohoto výčtu. Její podstatou je zvýšené negativní emoční ladění některých jedinců. Ti si častěji stěžují na různé problémy, vyskytují se u nich některé typy nemocí (vředy, bolesti hlavy, ). Využívají především obranné mechanismy popření a odloučení. Proto ve stresových situacích rychle opouští svůj cíl a přestávají se snažit. Podobně hovoří i V. Kebza a I. Šolcová (Kebza, 2005; Kebza, Šolcová, 2008) ve svém přehledu hlavním koncepcí psychické odolnosti 1). Ty rozdělují na tzv. prototypické koncepce, 12
pod které řadí např. Rotterovu koncepci místa kontroly či self-efficacy A. Bandury, a samotné koncepce psychické odolnosti. Uvádějí sense of coherence (Antonovsky), koncepci hardiness S. Kobasové, ego-resiliency J. Blocka a koncepci optimální zkušenosti Csikszentmihalyiho. Autoři pak samostatně uvádějí zkoumání odolnosti u dětí a adolescentů. Zaměření na určité věkové období je přínosné především proto, že jak působící stresory, tak odolnost jedince, se v čase proměňuje. Období adolescence je navíc z vývojového a socializačního pohledu jedním z nejvýznamnějších. Příspěvek k problematice psychické odolnosti podává také Hošek (1999). V souladu s předchozími autory se zaměřuje na některé konkrétní teorie. Konkrétně uvádí Rotterovo místo kontroly, naučenou bezmocnost podle Seligmana, osobnost typu A a B a na závěr Antonovského smysl pro integritu. Navíc přidává i přehled aktivních a pasivních technik vyrovnávání se zátěží, které jsou obsahově blízké obranným mechanismům. Pod první přístup je možné zařadit i práci Horákové-Hoskovcové (2006), která se zabývá psychickou odolností předškolních dětí. Autorka nehovoří konkrétně o resilienci, ale používá termín psychická odolnost 1). Tento zdánlivě drobný rozdíl však představuje podstatný posun, neboť autorka neoperuje v rámci textu pouze s dětmi, které jsou vystaveny nepříznivým okolnostem (což je jedna z podmínek resilience). Přináší ale užitečné informace ke konceptu self-efficacy (sebeuplatnění či osobní zdatnosti), který představuje dle většiny autorů jeden z významných faktorů resilience, a proto je vhodné zde tuto práci zmínit. Za zmínku pak stojí i práce Šolcové a Kebzy (1996), zaměřená na problematiku osobnostní odolnosti (hardiness). Přínosným je zejména porovnání české a americké populace, které poukazuje na interkulturní rozdílnosti, které je třeba zohledňovat. Obecně je možné říci, že pojetí osobní odolnosti ve smyslu hardiness je v českém písemnictví nejčastější (srov. např. také Šolcová, 2007). 13
Druhý přístup k resilienci vnímá tento pojem jako nadřazený nad jednotlivé (i výše) zmíněné faktory a procesy. Tato pojetí tak představují de facto skutečné teoretické modely resilience. Tento přístup představuje např. pohled na faktory resilience podle Kirstie MacLean, ředitelka SIRCC (Scottish Institute for Residential Child Care). Hovoří o tom, že přestože bylo popsáno již mnoho různých kvalit a vlastností spojených s resiliencí, je možné je shrnout do několika obecných skupin, které uvádí ve svém článku (MacLean, 2004): Sebeúcta (Self-esteem) čerpá z toho, že dítě je přijímáno těmi lidmi, kteří pro něj mají vysokou hodnotu. Nutné ale je, aby dítě samo připisovalo hodnotu tomuto přijetí. Sebeuplatnění (Self-efficacy) se popisuje jako pocit kontroly nad svým životem. Obsahuje kvality jako optimismus, či přesvědčení, že vlastní silou mohu dosáhnout změny. Řadí se sem i tzv. pýcha toho, kdo přežil je to schopnost dětí, které prošly velmi rizikovým prostředím, hodnotit pozitivně to, jak dalece dokázaly překonat nepříznivé situace jimiž prošly. S tímto pojmem se pojí také termín vnitřní místo kontroly (locus of control). Iniciativa je schopnost a snaha o činnost, akci (což zahrnuje i snahu o zastavení přítomnosti násilí, či zneužívání). Iniciativa dává dětem v rizikovém prostředí výhodu a lepší pozici tím, že jim pomáhá hledat kreativní řešení. Často se spojuje také s pocitem zodpovědnosti za ostatní. Víru a morálku lze popsat jako víru v širší hodnotový systém. Pomáhá dětem ustát těžké situace díky přesvědčení, že život má určitý smysl a díky zakořenění ve svém přesvědčení a díky optimistickému zaměření. Důvěra znamená věřit nebo spoléhat se na jinou osobu, nebo věc. Není nutné mít tuto osobu rád, ale důležité je vnímat ji jako spolehlivou, respektovat ji a věřit, že nezradí do ní vloženou důvěru. Náklonnost je láskyplné pouto mezi dvěma jedinci, které přetrvá dlouhou dobu bez ohledu na vzdálenost a emocionálně spojuje tyto dva lidi (Fahlberg, 1994). U resilientních dětí se často vyskytuje schopnost vytvořit si toto pouto k dospělým, kteří o ně projevují alespoň částečný zájem (např. rodiče přátelé, příbuzní, pěstoun,...). Přítomnost takového pouta vytváří pro dítě zázemí, ve kterém se cítí bezpečně a nebojí se prozkoumávat okolní svět. Koncept bezpečného zázemí je spojen právě s bezpečím vytvářeným náklonností k jiné osobě. Nese samozřejmě ale i širší význam, pod který patří například zajištění stabilního a konzistentního místa k životu, kontinuity vztahů s okolím atd. 14
Smysluplné role zahrnují zběhlost ve školních i mimoškolních aktivitách, sportovních výkonech, práci, péči o sourozence, apod. Jejich efekt se projevuje v několika směrech. Poskytují dítěti pocit pozitivní identity, jsou zdrojem pro vývoj jeho self-esteem, mohou působit jako zdroj potěšení a naděje a samozřejmě působí jako pomoc v nepříznivých oblastech života. Autonomie označuje schopnost činit rozhodnutí. Autonomní děti ví, že je normální dělat chyby a že je možné se z nich poučit. Jsou schopné přijmout přijatelné riziko a mají dobrou sebe-regulaci mají větší kontrolu nad svými emocemi a chováním. Identita vychází z potřeby dětí vědět kým jsou, odkud pochází a pro koho jsou důležité. Velkou část jejich identity tvoří jejich etnický původ, náboženství, kultura a jazyk. Znalost těchto informací pro ně vytváří stálé a bezpečné zázemí. Náhled na vlastní obtíže je další důležitou složkou. Děti, které znají své vlastní omezení a mají realistický pohled na své schopnosti, je dokážou mnohem lépe využít a nejsou tak často zklamané vlastními neúspěchy, vyvěrajícími z nereálných projektů, do kterých se pouští. Náhled jim pomáhá volit správnou a přiměřenou akci, či reakci. Je tak spojený s iniciativou a self-efficacy. Smysl pro humor je posledním stavebním kamenem resilience. Pomáhá totiž dětem distancovat se od emocionální bolesti, a tím snížit její dopad. Zároveň jim umožňuje navázat a udržet vztahy zábavní lidé jsou většinou oblíbení. V podobném duchu hovoří i čeští autoři Matějček a Dytrych (1998), kteří na základě studia literatury a vlastních zkušeností uvádí několik typů faktorů. Rozdělují je na protektivní a ameliorativní. Protektivní faktory tlumí účinek individuální zranitelnosti jedince, či nepříznivých vlivů okolí, ale nevedou nutně k resilienci. Jsou-li tyto negativní vlivy příliš silné, nejsou protektivní faktory schopné je překonat. Působí tedy spíše jako podpůrný zdroj pro adaptační procesy jedince. Oproti tomu ameliorativní faktory působí nejen jako činitelé ochraňující, ale zároveň aktivně podporují organismus člověka, zlepšují jeho adaptační schopnosti a bojují proti nepříznivým životním situacím. 15
Konkrétně hovoří o řadě faktorů. Jako dobrý predikátor úspěšné adaptace se jeví chlapecká kompetence a socioekonomický status rodiny. S rodinou jsou dále spojeny některé hlavní faktory. Zde zmiňují např. vřelý vztah dítěte s dospělými. Resilientní děti také velmi často vzbuzovaly pozitivní pozornost okolí, byly aktivní, hodné, společenské,... Vztahy jsou ale obecně důležité i mimo rodinu. Uvádí především pozitivní školní zkušenost a uspokojivé vztahy s okolím. Jako důležitý činitel vidí faktory duchovní povahy, především víru a náboženství. To pomáhá lépe zvládat životní obtíže, vyrovnání se se smrtí, atd. Jak autoři uvádí, i některé terapeutické školy s touto myšlenkou pracují např. Franklova logoterapie (tamtéž). Důležitým postřehem je, že některé z faktorů jsou transkulturní. Mluví o rodičovské péči, důvěře ve vlastní schopnosti, vědomí, že je dítě milováno, temperamentu, či o interním locus of control. Na závěr ještě dodávají, že z některých výzkumů (např. Werner, Smith, 1989; Quinton, Rutter, 1988) vyplývá, že dívky jsou více resilientní v dětství, zatímco chlapci během adolescence. Jedním z nejnovějších přístupů je koncept projektu International Resilience Project (IRP). Tento projekt založil Dr. Michael Ungar na Dalhousie University v Halifaxu a ve spolupráci s širokou skupinou spolupracovníků a dalších odborníků se snažili upřesnit, co je možné pod koncept resilience zařadit. Na základě studia pramenné literatury již existujících výzkumů a v neposlední řadě i podrobné diskuze vytvořili koncept faktorů resilience, který odráží aktuální názory současného vědeckého zkoumání resilience a vcelku úspěšně se vyrovnává s většinou problémů, které jsou s resiliencí spojené (Ungar, 2003). 16
V jejich pojetí se jednotlivé faktory resilience dělí do několika skupin, kterým přiřazují i míru jejich podílu na celkovém obrazu resilience (viz graf) (International Resilience Project: Project report, 2006). Graf 1 Jednotlivé skupiny pak zahrnují následující aspekty, vlastnosti a procesy (ve shodě s prameny zde budou uvedeny pouze jednotlivé faktory). Individuální faktory Asertivita Schopnost řešit problémy Sebezdatnost (Self-efficacy) Schopnost žít s nejistotou Náhled, sebeuvědomění Vnímaná sociální podpora Pozitivní životní postoj, optimismus Empatie k druhým a schopnost rozumět druhým Cíle a aspirace v životě Rovnováha mezi závislostí a nezávislostí na druhých Přiměřené užívání látek jako alkohol a drogy, nebo abstinence Smysl pro humor Smysl pro povinnost (k ostatním i sobě) Vztahové faktory Rodičovství uspokojující potřeby dítěte Sociální kompetence Přítomnost pozitivních modelů a rolí 17
Smysluplné vztahy s ostatními ve škole, doma Přijímaná sociální podpora Akceptace skupinou vrstevníků Společenské faktory Příležitost k práci přiměřené věku Zabránění vystavení násilí v rodině, okolí a mezi vrstevníky Vláda (stát) se podílí na poskytování bezpečí, možností rekreace, ubytování, či práce dítěti Smysluplné rituály přechodu s přiměřenou mírou rizika Okolí, které je tolerantní k rizikovému a problémovému chování Naplňování potřeb bezpečí a ochrany Vnímání spravedlnosti ve společnosti Přístup do školy, ke vzdělání, informacím a učebním zdrojům Kulturní faktory Připojení k náboženské organizaci Tolerance dětí i jejich rodin k rozdílným ideologiím ostatních, jejich vírám a přesvědčením (např. genderové role) Zvládnutí kulturních narušení, posunů a změn Sebezdokonalování (sebe i okolí a společnosti) Vlastní životní filozofie Kulturní/spirituální identifikace Kulturní zakořenění na základě znalosti toho, odkud jsem a jakých kulturních tradic projevovaných v každodenním životě jsem součástí Tato koncepce vyniká především jasným vyjádřením, že resilience je multifaktorový koncept, na němž se podílí nejenom osobnostní vlastnosti, ale i okolní prostředí. Pro potřeby 18
budoucího výzkumu pak srozumitelně a přehledně dělí jednotlivé aspekty resilience a umožňuje tak vzájemnou diskuzi jednotlivých odborníků. O platnosti jednotlivých přístupů je samozřejmě možné polemizovat, přesto jsou ale jednou z nejlepších cest, jak rozvíjet vzájemné porozumění mezi jednotlivými autory a jak podporovat konceptualizaci a zpřesňování významu pojmu resilience. Zároveň s tím představují současné modely resilience potřebnou teoretickou základnu při tvorbě nových výzkumů, zaručující jednotný přístup k dané problematice a praktickou užitnou hodnotu zjištěných poznatků. Na tuto skutečnost upozorňuje ve své publikaci i Šolcová (2009), která v ní podává jak přehled současných trendů v této oblasti, tak svým textem obhajuje koncept resilience jako platný a užitečný. JE KONCEPT RESILIENCE PLATNÝ? Nejenom na základě výše uvedených kritických poznámek je v současnosti aktuální debata o tom, zda je vůbec resilience platným vědeckým konceptem. Někteří autoři jdou dokonce dál a kladou si otázku, zda vůbec něco jako resilience v přírodě reálně existuje? I přes určitou skepsi se ale zdá, že resilience má platné místo v současné vědě o člověku. Příčinou zmíněných pochybností je nepochybně skutečnost, že tento koncept prochází určitým vývojem. Při zamyšlení nad výše uvedeným vývojem konceptu resilience i jeho kritikou, je možné nalézt určitou paralelu, například ve vývoji pojmu vědomí. Na začátku existence pojmu vědomí bylo možné nalézt několik jasných a relativně jednoduchých přístupů, či definic. Orientace v tom, co je vědomí, tak byla snadná. S postupem a rozvojem zkoumání této problematiky se začaly objevovat nové názory, aspekty a definice. V návaznosti na to začalo docházet k nejasnosti ohledně podstaty vědomí. Vývoj tohoto 19
pojmu se ale nezastavil a dodnes je možné narazit na nový příspěvek k dané problematice (v poslední době často i díky novým možnostem zobrazovacích technik). Dojde-li tak dnes k debatě, při které používají řečníci pojem vědomí, většina přítomných má jasnou představu o tom, o čem je řeč. Přesto je ale možné při podrobnější analýze narazit na skutečnost, že pojem vědomí tak jasný a jednoduchý není. Chceme-li totiž hovořit o vědomí a jeho případných aspektech, projevech a vlastnostech, je nejdříve nutné si ujasnit, z jaké pozice k vědomí jako pojmu přistupujeme. Je vědomí souvislý tok myšlenek jako v pojetí W. Jamese? Jedná se o čistě individuální záležitost, nebo je to interindividuální až kulturní fenomén? Jde pouze o stav bdělosti na kvantitativní bázi? Je vědomí produktem činnosti mozku, nebo má vlastní nefyzickou složku? Jde pouze o schopnost přijímat, registrovat a zpracovávat informace z okolí, nebo je podstatou vědomí schopnost uvědomovat si sebe sama? Mají děti mladší tří let vědomí? Nebo je vědomí multidimenzionálním komplexem jako ve Wilberově integrální teorii vědomí? Tyto a další otázky zrcadlí různé přístupy k problematice vědomí. Má-li pak být zkoumání, či diskuze o vědomí užitečná, účelná a platná, je třeba si ujasnit, jak pojem vědomí vnímá ten který autor a čím se zabývá. V podobné situaci se zřejmě nachází i koncept resilience. Přes prvotní optimistickou a pozitivní definici resilience, jako individuální schopnosti jedince překonat nepříznivé okolnosti jinak řečeno přes pojetí resilience jako psychické odolnosti se v průběhu stále podrobnějšího zkoumání dané problematiky dostavilo zjištění, že současné definice neplatí (nebo neplatí úplně). To samozřejmě vede k otázkám, zda zkoumáme reálný fenomén, či pouze teoretický konstrukt, který není spojený s realitou kolem. Jedním z možných důvodů této nejistoty může být i skutečnost, že v průběhu vývoje tohoto pojmu se museli odborníci vzdát představy resilience jako jednotlivé vlastnosti jedince, či jeho osobnosti a začali vnímat resilienci jako multifaktorový komplex jinak řečeno, 20
resilience je zastřešující pojem pro širokou paletu různých vlastností, vlivů a mechanismů. Popisuje tak především určitý dynamický proces. Pro budoucí výzkum i další formy interakce s konceptem resilience tak z předchozího vyplývají některé důsledky. Mezi hlavní je možné zařadit následující: 1) je třeba hledat vzájemný konsenzus o základních aspektech a vlastnostech resilience jako vědeckého konceptu. To znamená především ujasnit si, co resilience je, jak funguje a z čeho se skládá 2) má-li být zkoumání resilience úspěšné a účelné, je vždy nutné nejdříve ujasnit, jak daný autor resilienci chápe, co pod ni řadí a co chce zkoumat 3) na základě zjištění posledních let je třeba klást větší důraz na kulturní specifičnost resilience a tomu podřídit i vnímání resilience (např. zjišťovat, jak jednotlivé aspekty resilience pojímá daná kultura, či společnost, co je považováno za projektivní, či ohrožující vlivy apod.) (Ungar, 2008). 21
Literatura: Arrington, E.G., Wilson, M.N. (2000): A Re-Examination of Risk and Resilience During Adolescence: Incorporating Culture and Diversity. Journal of Child and Family Studies, 9 (2), 221-230. Baldwin, A.L., Baldwin, C.P., Cole, R. (1990): Strees-resistant families and stress-resistant children. In: Rolf, J., Masten, A., Cicchetti, K., Nuechterlein, K., Weintraub, S. (eds.), Risk and protective factors in the development of psychopathology. New York: Wiley, 257-280. Bartelt, D. (1994): On resilience: Questions of validity. In: Wang, M.C., Gordon, E.W. (eds.), Educational resilience in inner-city America: Challenges and prospects. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, 97-108. Benard, B. (1995): Fostering Resilience in children (ERIC Digest, EDO-PS-95-9). Urbana, IL: University of Illinois. Block, J. (1969): Parents of schizofrenic, neurotic, asthmatic, and congenitally ill children. Archive sof General Psychiatry, 20, 659-674. Carpentieri, S.C., Mulhern, R.K., Douglas, S. et al. (1993): Behavioral resilience among children surviving brain tumors: The neuropsychological basis of disorders affecting children and adolescents [Special issue]. Journal of Clinical Child Psychology, 22, 236-346. Cicchetti, D., Rogosch, F.A. (1997): The role of self-organization in the promotion of resilience in maltreated children. Development and Psychopathology, 9 (4), 799-817. Cohler, B.J., Scott, F.M., Musick, J.S. (1995): Adversity, vulnerability, and resilience: Cultural and developmental perspectives. In: Cicchetti, D., Cohen, D.J. (eds.), Developmental Psychopathology, Vol.2: Risk, disorder, and adaptation. New York: John Wiley, 753-800. Coie, J.D., Watt, N.F., West, S.G. et al. (1993): The science of prevention. American Psychologist, 48, 1013-1022. Cowan, P.A., Cowan, C.P., Schulz, M.S. (1996): Thinking about risk and resilience in families. In: Hetherington, E.M., Blechman, E.A. (eds.), Stress, coping and resiliency in children and families. Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, 1-34. Fahlberg, V. (1994): A child s journey through placement. London, UK: British Association for Adoption & Fostering. Falicov, C.J. (1995): Training to think culturally: A multidimensional comparative framework. Family Process, 34 (4), 373-388. 22
Fischer, K., Bidell, T. (1998): Dynamic development of psychological structures in action and thought. In: Lerner, R., Damon, W. (eds.), Handbook of child psychology (5. vydání). New York: Guilford Press, 467-561. Garcia Coll, C., Lamberty, G., Jenkins, R. et al. (1996): An integrative model for the study of developmental competencies in minority children. Child Development, 67 (5), 1891-1914. Gilligan, R. (2000): Adversity, resilience and young people: the protective value of positive school and spare time experiences, Children and Society, 14 (1), 37-47. Gordon, E.W., Song, L.D. (1994): Variations in the experience of resilience. In: Wang, M.C., Gordon, E.W. (eds.), Educational resilience in inner-city America: Challenges and prospects. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, 27-43. Grotberg,, E. (1997). A guide to promoting resilience in children: Strenghtening the human spirit. Haag: Bernard van Leer Foundation. Hauser, S.T., Vieyra, M.A.B., Jacobson, A.M., Wertlieb, D. (1985): Vulnerability and resilience in adolescence: Views from the family. Journal of Early Adolescence, 5, 81-100. Horáková-Hoskovcová, S. (2006). Psychická odolnost předškolního dítěte. Praha: Grada. Hoše, V. (1999). Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum. International Resilience Project: Project report (2006). Zdroj: http://www.resilienceproject.org/documents/2006_reports/mainreport.pdf. 21.1.2007 Kaufman, J., Cook, A., Arny, L. et al. (1994): Problems defining resiliency: Illustrations from the study of maltreated children. Development and Psychopathology, 6, 215-229. Kebza, V. (2005): Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia. Kebza, V., Šolcová, I. (2008). Hlavní koncepce psychické odolnosti. Československá psychologie, 52 (1), 1-19. Kline, B.E., Short, E.B. (1991): Changes in emotional resilience: Gifted adolescent boys. Roeper Review, 13, 184-187. Křivohlavý, J. (2001): Psychologie zdraví. Praha: Portál. Leo, P. (2003): Nurturing our children s resilience. PLP & Company. Zdroj: http://www.connectionparenting.com/parenting_articles/resilience.html. 15.11.2006 Lerner, R.M. (1995): Early adolescence: Perspectives on research, policy and intervention. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates. Luthar, S.S. (1991): Vulnerability and resilience: A study of high-risk adolescents. Child Development, 62, 600-616. 23
Luthar, S.S., Doernberger, C.H., Zigler, E. (1993a): Resilience is not a unidimensional construct: Insight from a prospective study of inner-city adolescents. Development and Psychopathology, 5 (4), 703-717. Luthar, S.S. (1993b): Annotation: Methodological and conceptual issues in the study of resilience. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 34, 441-453. Luthar, S.S. (1996): Resilience: A construct of value? Referát, prezentovaný na 104 th Annual Convention of the American Psychological Association, Toronto. Luthar, S.S., Cushing, G., Merikangas, K.R., Rounsaville, B.J. (1998): Multiple jeopardy: Risk / protective factors among addicted mother s offspring. Development and Psychopathology, 10, 117-136. Luthar, S.S., Cushing, G. (1999): Measurement issues in the empirical study of resilience: An overview. In: Glantz, M.D., Johnson, J.L. (eds.), Resilience and development: Positive life adaptations. New York: Plenum, 129-160. MacLean, K. (2004): Resilience: What it is and how children and youth people can be helped to develop it. CYC-Online, 62. Zdroj: http://www.cyc-net.org/cyc-online/cycol-0304-resilience.html. 19.12.2006 Masten, A.S., Coatsworth, J.D. (1995): Competence, resilience and psychopathology. In: Cicchetti, D., Cohen, D.J. (eds.), Developmental psychopathology-vol. 2: Risk, disorders, and adaptation. New York: John Wiley, 715-752. Matějček, Z., Dytrych, Z. (1998): Riziko a resilience. Československá psychologie, 42 (2), 97-104. NCREL (1994): Resilience research: How can it help city schools?. Naperville, IL: North Central Regional Educational Laboratory. O Connor, T.G., Rutter, M. (1996): Risk mechanism in development: Some conceptual and methodological considerations. Development and Psychopathology, 5, 567-579. Pikes, T., Burrell, B., Holliday, C. (1998): Using academic strategies to build resilience. Reaching Today's Youth, 2(3), 44-47. Quinton, D., Rutter, M. (1988): Parenting Breakdown. The making and breaking of inter-generational links. Averbury: Aldershot. Richters, J.E., Weintraub, S. (1990): Beyond diathesis: Towards an understanding of high-risk environments. In: Rolf, J., Masten, A.S., Cicchetti, D., Nuechterlein, K.G., Weintraub, S. (eds.), Risk and protective factors in the development of psychopathology. New York: Cambridge university Press, 67-96. 24
Rutter, M. (1990): Psychosocial resilience and protective mechanism. In: Rolf, J., Masten, A.S., Cicchetti, D., Nuechterlein, K.G., Weintraub, S. (eds.), Risk and protective factors in the development of psychopathology. New York: Cambridge University Press, 181-214. Rutter, M. (1993): Resilience: Some conceptual considerations. Journal of Adolescent Health, 14, 626-631. Starzinsky, J. (2005): Resilience. Zdroj: http://www.abanet.org/lpm/lpt/articles/mgt10056.html. 26.1.2007 Šolcová, I., Kebza, V. (1996). Rozdíly v úrovni a struktuře osobnostní odolnosti ("hardiness") u vzorku americké a české populace. Československá psychologie, 40 (6), 480-487. Šolcová, I. (2007). Některé psychofyziologické souvislosti resilience. Praha: PÚ AV ČR. Šolcová, I. (2009). Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada. Tarter, R.E., Vanyukov, M. (1999): Re-visiting the validity of the construct of resilience. In: Glantz, M.D., johnson, J.L. (eds.), Resilience and development: Positive life adaptations. New York: Plenum, 85-100. Tolan, P.T. (1996): How resilient is the concept of resilience? The Community Psychologists, 29, 12-15. Ungar, M. (2003): Summary report on year 1 activities and the first Halifax team meeting: Methodological and contextual challenges researching childhood resilience. Halifax, NS: Dalhousie university. Ungar, M., Lee, A.W.,Callaghan, T., Boothroyd, R.A. (2005): An International Collaboration to Study Resilience in Adolescents Across Cultures. Journal of Social Work Research and Evaluation, 6 (1), 5-24. Ungar, M. (2008): Resilience across Cultures. British Journal of Social Work, 38 (2), 218-235. Wang, M.C., Haertel, G.D., Wahlberg, H.J. (1994): Educational resilience in inner cities. In: Wang, M.C., Gordon, E.W. (eds.), Educational resilience in inner-city America: Chalenges and Prospects. Hillsdale (NJ): Erlbaum, 45-72. Werner, E.E., Smith, R.S. (1989): Vulnerable but invincible: A longitudinal study of resilient children and youth. New York: Adams, Bannister, Cox. Werner, E.E. (1990): Protective factors and individual resilience. In: Meisels, S.J., Shonkoff, J.P. (eds.), Handbook of early childhood intervention. New York: Cambridge University Press, 97-116. Winfield, L.F. (1991): Resilience, schooling, and development in African-American youth: A conceptual framework. Education and Urban Society, 24, 5-14. Winfield, L.F. (1994): Developing resilience in urban youth. Naperville, IL: North Central Regional Educational Laboratory. 25
Resilience dnes: teoretické koncepce, nedostatky a implikace Souhrn Pojem resilience označuje obecně schopnost jedince vyvíjet se v termínech normálního či zdravého vývoje navzdory přítomnosti výrazných negativních a rizikových okolností. V posledních desetiletích vznikla postupně řada definic a modelů resilience, které se postupně měnily v návaznosti na nová zjištění. Resilience se tak od původní představy individuálního rysu osobnosti posunula ke konceptu multifaktorového, dynamického, s prostředím a kulturou interaktivního procesu. Při vývoji konceptu resilience se objevily i různé kritické poznámky. Mezi hlavní témata kritiky resilience patří především rozdílnost definic resilience a použité terminologie, multidimenzionálním povaha konstruktu resilience a problémy se šíří důkazů a zjištění o resilienci. Mezi odborníky je možné nalézt dva přístupy ke konceptu resilience. Rozdíl spočívá ve vztahu pojmu resilience a jednotlivých psychických faktorů a procesů, spojených s duševním zdravím. První přístup vnímá resilienci jako důsledek či efekt těchto procesů (postavení resilience je tak vůči těmto procesům souřadné či podřazené), druhý pak jako nadřazenou jednotku, spojující jednotlivé procesy a faktory. I přes tyto problematické otázky se resilience ukazuje být platným konceptem, který vyžaduje spíše zpřesnění a definiční sjednocení, než zamítnutí. Pro budoucí výzkum a využití tohoto konceptu je tak dnes nutné především sjednotit názory na základní aspekty resilience, ujasnit, co který autor resiliencí chápe a také zvýšit důraz na kulturní specifičnost resilience. Klíčová slova: resilience, teoretické koncepce, kritika, faktory resilience, kulturně-podmíněný přístup 26
Graf 1: Podíl jednotlivých skupin faktorů na celkovém obrazu resilience Kulturní 22% Individuální 40% Společenské - komunitní 25% Vztahové 13% 27