Krize výchovy a vzdělání Hannah Arendtová Ngo Thi Thuy Van Jabok 2017
Co vás čeká? Představení knihy Krize kultury a kapitoly Krize výchovy a vzdělání Krize výchovy a vzdělání Diskuse
Krize kultury Kniha/ eseje Krize kultury má pět kapitol, v níž autorka uvažuje nad autoritou, svobodou, krizí výchovy a vzdělání, kulturou a politickou filozofií. Kniha vychází z výboru čtyř esejů z anglické knihy Mezi minulostí a přítomností. Krize výchovy a vzdělání je předposlední kapitola v knize Krize kultury, která čtenářům představuje Arendtové uvažování o krizi výchovy a vzdělání ve Spojených státech v moderní době: 60. léta 20. století. Krize výchovy a vzdělání se dle Arendtové spočívá v: krizi autority, krizi metody vyučování a dosáhnutí konzervativních hodnot. Krize kultury byla napsána mezi 1954-1968: doba revolučních změn v americké společnosti.
4. kapitola: Krize výchovy a vzdělání: Krize autority ve výchově Pojetí autority: odkud se vzal tento pojem, vztah k minulosti, jak by měla vypadat podoba autority ve společenském životě? O krizi autority: projevuje se především v politické sféře - zasahuje však i do předpolitického života: výchova a vzdělání. Tyto dvě oblasti jsou těsně spojovány, tj. přijetí odpovědnosti za společný svět. Krize autority ve výchově a vzdělání: existuje jakýsi dětský svět, společenství vytvořené dětmi, které jsou autonomní a kterým se tudíž musí pokud možno ponechat rozhodování o sobě samých. Dospělí jsou zde jen k tomu, aby jim pomáhali. Autorita, jež dítěti říká, co má dělat a co ne, zůstává v samotné dětské skupině. To však vede krom jiného k situaci, kdy je dospělý vůči dítěti bezmocný a ztrácí s ním kontakt. Může dítěti pouze říci, aby si dělalo, co chce, a pak jen dbát, aby nedocházelo k nejhoršímu. (Arendtová, 1994) Ve výchově má odpovědnost za svět podobu autority. Autorita vychovatele a kvalifikace učitele není totéž. I když je určitá míra kvalifikace pro autoritu nezbytná, ani nejvyšší možná odbornost sama o sobě nikdy nemůže autoritu zplodit. Kvalifikace učitele spočívá ve znalosti světa a schopnosti poučit o něm jiné. Avšak jeho autorita spočívá v převzetí odpovědnosti za tento svět. Vůči dítěti je to tak, jako by učitel byl zástupcem všech dospělých, ukazoval na jednotlivé věci a říkal: toto je náš svět.
Všichni nyní víme, jak to dnes vypadá s autoritou. Ať už k tomu zaujímáme jakýkoli postoj, je zřejmé, že ve veřejném a politickém životě autorita žádnou roli nehraje - násilí a teror v totalitních zemích nemají s autoritou už vůbec nic společného -, anebo hraje přinejmenším roli velmi pochybnou. To však jednoduše znamená, že lidé od nikoho odpovědnost nevyžadují a nikoho nepověřují, aby ji převzal. Kdekoli totiž existovala skutečná autorita, provázela ji odpovědnost za chod věcí ve světě. Jestliže z politického a veřejného života autoritu odstraníme, může to znamenat, že od této chvíle se odpovědnost za chod světa vyžaduje od každého. A může to také znamenat, že nároky světa a požadavky řádu v něm se vědomě či nevědomě odmítají, že se vědomě či nevědomě, a to stejnou měrou, veškerá odpovědnost za svět odmítá, odpovědnost za vydávání příkazů i za jejich plnění. Není pochyb, že při moderní ztrátě autority působí obě tyto tendence současně a nerozdílně. (Arendtová, 1994)
Krize výchovy a vzdělání : metody vyučování, konzervatismus Pedagogika se pod vlivem moderní psychologie a pragmatismu stala vědou o tom, jak vyučovat obecně, bez ohledu na konkrétní učivo, jemuž se žáci mají naučit. V tomto kontextu myšlení je učitel prostě člověkem, který může vyučovat čemukoli. Je připravován na vyučování, a nikoli na to, aby ovládal určitý předmět. Takový přístup je, jak uvidíme vzápětí, přirozeně těsně spjat se základní představou o tom, co učení je. V posledních desetiletích mimo jiné způsobil, že se velice málo dbá, zvláště na veřejných školách, zda jsou učitelé ve svých předmětech dobře připraveni. Protože učitel vlastní předmět nemusí znát, dochází nezřídka k tomu, že jeho znalosti předčí třídu právě tak o jednu lekci. Střídavě z toho vyplývá, že studenti jsou odkázáni na vlastní schopnosti a přestává působit i nejlegitimnější zdroj autority učitele jako osoby, učitel je ten, kdo - ať už se chápe jakkoliv -, pořád toho zná a umí víc než kterýkoli z žáků. A tak už nemůže existovat neautoritářský učitel, který by rád upustil od všech metod donucování, protože už nemůže spoléhat na vlastní autoritu. (Arendtová, 1994) Skutečná obtíž moderní výchovy a vzdělání spočívá v tom, že přese všechny módní řeči o novém konzervatismu je v naší době krajně nesnadné dosáhnout alespoň toho minima konzervativismu, bez něhož výchova a vzdělání nejsou prostě možné. Existují pro to dobré důvody. Krize autority ve výchově a vzdělání velice úzce souvisí s krizí tradice, tj. s krizí našeho vztahu k minulosti. Právě s tímto aspektem moderní tradice se vychovatel těžko vyrovnává, vždyť zprostředkovávat mezi starým a novým je jeho úkolem; jeho vlastní profese od něho tudíž vyžaduje mimořádný respekt před minulostí. (Arendtová, 1994)
Diskuse Moderní výchova x autorita?