mimořádná příloha vznikla ve spolupráci LN a společnosti Člověk v tísni migrace v krizi Lidové noviny 28.KVĚTna2009 Z Barmy utekli před armádou Exodus vynucený strachem. Barmský režim je k menšinám velmi netolerantní. Česká republika v rámci přesídlovacího programu nedávno přijala 40 Barmánců. JITKA POLANSKÁ KRISTÝNA MIHOLOVÁ Česko přijalo skupinu barmských uprchlíků šikanovaných vojenskou juntou. Na startu nového života se smiřují s tím, že znovu začnou od nuly. Sedíme v chudě zařízené hovorně střediska pro azylanty ve Stráži pod Ralskem a posloucháme příběhy uprchlíků. Z toho, co říkají, je jasné jedno: armáda si v Barmě dělá, co chce. Šikana obyvatel vojskem je na denním pořádku a lehce se zvrtne v brutální represi. Když se situace vyhrotí, lidé raději volí nebezpečný útěk za hranice země. Pro něj se rozhodlo i čtyřicet Barmánců, které Česká republika nedávno přijala v rámci takzvaného přesídlovacího programu. Je určen pro uprchlíky v bezvýchodné situaci a řídí ho Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN (UN- HCR). Můj muž pracoval na poště a začali ho podezřívat, že je ve spojení s disidenty, že pro ně posílá ven informace, říká paní Tial Tin Zi, drobná žena s dítětem uvázaným v šátku na břiše. Vyslýchali ho a bili, až to už nemohl vydržet. Podařilo se mu uprchnout a nám pak z ciziny poslal peníze, abychom odešli za ním. Žena z Barmy utíkala i se třemi malými dětmi. Ty se ale se svým otcem už nesetkaly. Loď, která uprchlíky převážela do Malajsie, se potopila a polovina pasažérů utonula. Hodně lidí neumělo plavat, já taky ne, vypráví potichu. Držela jsem je, dokud jsem měla sílu, ale pak jsem o ně přišla. Dítě v jejím náručí se jí narodilo až v emigraci. V roce 2007 bylo do programu přesídlení zařazeno celkem 99 000 lidí. Nejvíce jich bylo právě z Barmy, tvořili téměř jednu pětinu. Následovali uprchlíci z Burundi, Somálska, Iráku, Demokratické republiky Kongo a Afghánistánu. Český stát, který má vlastní zkušenost s diktaturou, podporuje v Barmě opoziční hnutí pronásledovaná vojenskou juntou a pomáhá obětem represe. To hrálo roli i při výběru uprchlíků, potvrzuje ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Dalším faktorem byla špatná humanitární situace v zemi, kterou se loni prohnal cyklon Nargis a statisíce lidí připravil o domovy. Většina Barmánců je buddhistického vyznání, ale do Česka se vydali křesťané. Devět rodin přijatých Českou republikou patří k menšinovému etniku Čjinů, které sídlí na západě země při hranici s Indií. Vůči jiným, nebarmským národnostem, které tvoří až 40 % populace, je barmský režim obzvlášť krutý. Proto se na ně UNHCR zaměřuje. Česká republika je v programu UNHCR nováčkem. Přesídlení barmské skupiny má být testem, na kterém si vyzkouší, zda je schopna nabízet vybraným skupinám uprchlíků azyl i nadále. Zařadila by se tak k dalším asi dvaceti vyspělým zemím. Nejvíce lidí v tomto programu tradičně přijímají Spojené státy americké, Kanada a Austrálie, v Evropě pak Švédsko a Norsko. Nový život s limity Pobyt v azylovém středisku se pro Barmánce chýlí ke konci. V dohledné době by se rodiny měly rozjet každá do svého nového bydliště. Jednali jsme s téměř stem obcí a zajistili jsme v různých místech celkem dvanáct bytů, říká Tomáš Haišman z ministerstva vnitra. Foto AFP Strach, který Barmánci zanechali v Asii, teď vystřídaly jemnější, ale přesto neodbytné obavy o to, jak tady vlastně budou žít. Největší starosti jim dělá jazyková bariéra, která je odděluje od české společnosti. Na druhou stranu si pochvalují nově získaný status státem uznaného obyvatele. V Malajsii jsme žili v totálním provizoriu a pracovali jsme načerno, říká paní Zite za celou skupinu. Tady máme doklady, tady jsme konečně někdo. To ale v Česku znamená kromě práv i velká omezení, zejména pro cizince. Těžko například uplatní své vzdělání. Nemají potřebné doklady o studiu, a i kdyby je měli, české úřady a ani soukromí zaměstnavatelé by je nejspíš neuznali. Učit se česky je pro ně velmi těžké. Povolání učitele, kněze nebo zdravotní sestry budou asi muset prozatímně, a možná i navždy, vyměnit za práci u pásu nebo za hrabání listí. Jejich děti už na tom ale budou podstatně lépe. autorky jsou koordinátorky programu Bez migrace se Evropa neobejde KAREL VRÁNA Pracovní migrace posledních desetiletí změnila tvář Evropy. Podíl přistěhovalců v mnoha státech překročil 10 %, v USA se přiblížil pětině. Cizinci poskytovali levnou pracovní sílu ve stavebnictví, sociální péči nebo cestovním ruchu, u odborných profesí mírnili nedostatek kvalifikovaných lidí v technických oborech. Teď se ale stroj zasekl. Vlny bankrotů se rozlévají po světě a se zakázkami pro firmy mizí i práce pro migranty. Mnoho zemí přehodnocuje své pobídkové programy. Španělský plán pro dobrovolný návrat nabízí přistěhovalcům, kteří odjedou ze země, desítky tisíc eur. Většina migrantů však vyčkává. Vědí, že v rodné zemi jsou jejich šance uživit se ještě menší. Krize ale chování migrantů ovlivňuje. Podle organizace Migration Policy Institute se dosavadní poměrně rychlý přírůstek cizinců v USA zastavil. Podobné zprávy přicházejí i z Evropy. Migrační toky do bohatých zemí světa ale asi jen tak nevyschnou. Podle odhadů OSN přibližně 3 % světové populace zkouší najít obživu v jiné zemi, než se narodili. Aktuálně je to přes 200 milionů lidí. Přibližně 5 % přistěhovalců vyhání z domova režim, válka či živelní katastrofa, zbytek nouze. Otevřené brány vyspělých států přinášely užitek i ekonomice zemí, odkud migranti přišli. Lidé pracující v zahraničí podporují příbuzné, kteří zůstali doma. Jen v roce 2007 poslali migranti 251 miliard dolarů do rozvojových zemí. Je to trojnásobek veškeré mezinárodní pomoci těmto zemím. Evropa balancuje na hraně ochranářské politiky, která odráží strach obyvatel ze ztráty zaměstnání a z konkurence levné pracovní síly. Z dlouhodobého hlediska by ale měl převážit pozitivní přístup k migraci. Očekává se, že v roce 2050 bude v Evropě žít dvakrát více důchodců než mladých lidí a sníží se podíl produktivního obyvatelstva. Bez podpory ze zahraničí se Evropa neuživí. autor pracuje v organizaci Člověk v tísni Stát selhal, ale aspoň to teď víme Dovoz levné pracovní síly se vymkl kontrole státu. Tomáš Haišman, ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra, naznačuje, kde vidí viníky on. MILAN VIDLÁK LN Zahraniční dělníci jsou v českých továrnách zotročováni, agentury jim kradou výplaty. Spousta z nich nyní ztratila práci, ale vrátit se nemohou, neboť sem přijeli s dluhem a ten se zvyšuje. Kde se stala chyba? Intenzivně se zabýváme příčinami toho stavu a musím říct, že naši lidé, kteří mezi cizince přijíždějí a monitorují situaci v jednotlivých místech, se pak poměrně složitě léčí z depresí. Problém je, že někdy někde se dovolilo, že legálně mohlo vzniknout tohle svinstvo, a nikdo nenašel odvahu do toho sáhnout. LN Protože na tom každý vydělával? Dokud jsme byli v ekonomickém růstu, tak všichni aktéři v tom agenturním zaměstnávání z toho něco měli a všem to vyhovovalo. Samozřejmě tam existoval základní nepoměr mezi těmi, co zneužívali, a těmi, co byli zneužíváni. Ve chvíli, kdy přišla krize, to všechno vyhřezlo na povrch. LN Mluví se o tom ale už minimálně dva roky... My jsme 1. ledna vpluli do odpovědnosti za trvalé pobyty, které předtím měla na starosti cizinecká policie. Dokud se na to díváte tady z kopečku, tak si čtete statistiky a občas něco slyšíte a v podstatě to nevidíte. Ve chvíli, kdy do toho vplujete, se vám otevřou nové obzory. A to na několika místech. Foto LN - Viktor Chlad A ten úplně nejhorší nový obzor, který my tady dneska vidíme, je ta šedočerná hmota, která obkroužila všechny státní úřady. A která jako by tvořila takovou atmosféru toho pobytu cizinců v Čechách... LN... plaťte, plaťte? V zásadě ano. Tak jsme tady přemýšleli o tom, kde jsou ty nevládní organizace, kterým se platilo právní poradenství a asistence a já nevím, co všechno. Načež jsme zjistili... LN... že jsou převážně v Praze? To je jedna věc. Druhá věc je, že služby té šedočerné zóny prostě ty nevládky nikdy nemůžou poskytnout. Rozdíl je v tom, že nevládky to poskytují bezplatně a ta šedočerná zóna za úplatu. Když o něco požádáte šedočernou zónu, tak vám přinese pravděpodobně výsledek. Ty nevládky jen radí. LN Ta šedočerná zóna začíná už na našich ambasádách. Víza prostě vyřizují pouze zprostředkovatelé, kterým lidé zaplatí až 14 tisíc dolarů, jinak to nejde... Ta zóna má několik míst. Například když lidi žádají o trvalý pobyt, podmínkou je zkouška z češtiny. A tak máme zóny okolo jazykových škol. Trvalo to tři měsíce, než jsme to potlačili. Jak dlouho to trvalo kolem agentur, nevím. Podobné je to na zastupitelských úřadech. Já ale nepřipouštím korupci na ambasádě mezi žadatelem a úředníkem. Pokračování na straně 2 Migraci lze snížit 1. MÝTUS O MIGRACI Migrace provázela lidstvo odjakživa, lidé se vydávali za lepší půdou, odcházeli v důsledku přírodních katastrof nebo válek. Představuje přirozený proces, kterému nelze zabránit. Vhodnou migrační politikou je ale možné ovlivnit podobu migrace tak, aby přinášela užitek jak migrujícím osobám, tak i přijímajícím zemím. Až do relativně nedávné doby probíhala migrace v opačném směru, než je tomu dnes: Evropu opustilo od 17. století do druhé světové války 82 milionů lidí. Odcházeli převážně do Severní, ale i do Jižní Ameriky. Do vyspělých zemí dnes míří jen 60 % migrantů a Evropa je na prvním místě. Zbylých 40 % ale pobývá v méně rozvinutých částech světa.
II migrace v krizi ANKETA Kde stát udělal v řízení migrace chybu a kde naopak zabodoval? Čtvrtek 28. května 2009 LIDOVÉ NOVINY Marie Jelínková, Multikulturní centrum Praha Zásadní a dlouhodobá chyba české migrační politiky je absence jasné koncepce a vytváření nemoudré migrační politiky v krátkodobém horizontu pouze tak, jak se to státu právě hodí. Současné téměř neřešitelné postavení desítek tisíc imigrantů v České republice je toho důsledkem. Za nejvíce znepokojující však považuji to, že se mluví o různých dílčích problémech (např. agentury práce, situace na zastupitelských úřadech atp.), které sice jsou nesmírně závažné, ale kvůli kterým se přehlíží primární problém a to je celkové nastavení české migrační politiky. Za pozitivní naopak považuji ideu vzniku regionálních integračních center, jejich kvalitní fungování by byl zásadní krok dobrým směrem. Martin Rozumek, ředitel Organizace na pomoc uprchlíkům Neexistují účinné kontrolní mechanismy při vstupu a pobytu cizinců. Neprůhledné struktury subjektů na importu cizinců do země profitují, využívají kontaktů na úředníky a spoléhají se na obtížnou prokazatelnost svého protiprávního jednání. Bez služeb agentur, ukrajinských klientů či mafiánů v pravém slova smyslu se cizinec ze zemí, jako je Ukrajina nebo Vietnam, do České republiky dostane jen velmi těžko a jeho závislost přerůstá do bezohledného vykořisťování. Jako nutné se tak jeví posílit kontrolní pravomoci státu vůči policii, zastupitelským úřadům, agenturám práce a nepoctivým zaměstnavatelům a zjednodušit imigrační systém. Kladně hodnotím program přesídlení uprchlíků z Barmy a Uzbekistánu do České republiky, péči o nezletilé cizince bez doprovodu rodičů a také návratový program Ministerstva vnitra ČR. Michal Kocáb, ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Je těžké říci, kde stát zabodoval, neboť například projekt takzvaných dobrovolných návratů, organizovaný ministerstvem vnitra, je hodnocen nejednoznačně. Na jedné straně se objevuje jeho kritika třeba ze strany Česko-vietnamské společnosti, na druhé straně je hodnocen kladně zejména Mezinárodní organizací pro migraci. Výbor pro práva cizinců kritizoval zejména to, že cizincům není zajištěna možnost se po skončení krize vrátit zpět. Tento podnět jsem důrazně přenesl do vlády. Ministerstvo vnitra na to reagovalo a začalo vydávat potvrzení o účasti na projektu, které by mělo cizincům zajistit přednostní zacházení, pokud se budou chtít po skončení krize vrátit, což je bezpochyby pozitivní. Nyní ministerstvo vnitra předložilo návrh projektu dobrovolných návratů i pro ty cizince pobývající na území ČR nelegálně, kterým nebylo uloženo správní vyhoštění. Yana Leontiyeva Sociologický ústav AV ČR Domnívám se, že se nejedná ani tak o úspěchy či chyby, jako spíš o nedostatek konzistentní migrační politiky a o neprovázanost různých nařízení a praktik. Negativně hodnotím zejména stávající systém pracovních povolení, který překáží integraci cizinců na trhu práce a je jednou z hlavních příčin výskytu pro stát a společnost nevýhodných jevů, jakými jsou nepoctivé působení zprostředkovatelů pobytu a práce, zaměstnávání na živnostenský list či jiné formy neregulérního zaměstnávání. Stát si uvědomuje, že migranti jsou přínosem, a snaží se k řízení imigrace přistupovat aktivně, to je chvályhodné. Snahy ale nejsou orientovány na využití potenciálu a na integraci migrantů, kteří již na území ČR pobývají. V době ekonomické krize dříve žádaní migranti ztrácí zaměstnání a místo toho, aby se mohli uplatnit v jiných potřebných pracích, se najednou pro stát stávají potenciálně nebezpečnou přítěží. Nguyen Trung Ha, mluvčí Svazu Vietnamců v Čechách Na masivním příchodu Vietnamců se obohacovali Vietnamci i Češi. Na začátku řetězce stojí vietnamské státní agentury. Vietnamská vláda jejich řádění mlčky přihlíží. Podplacení úředníci existují nejen na velvyslanectví v Hanoji, ale i na české policii. Zákony o zaměstnání i o pobytu cizinců jsou kvalitní; nedokonalé je jejich uvedení do praxe. V červnu přijde o práci 10 000 Vietnamců. Problém se nevyřeší snahou je odsunout. Programu dobrovolných návratů se účastní jen málo dělníků, většinou se pod tíhou dluhů budou snažit zůstat. Pracovní úřady by měly znovu začít vydávat pracovní povolení pro Vietnamce i jiné zahraniční pracovníky. A je třeba vytvořit podmínky pro zaměstnavatele, aby mohli zahraniční pracovníky zaměstnávat přímo. Mělo by se uvažovat o vrácení odvodu za sociální zabezpečení zahraničním pracovníkům při trvalém odchodu ze země. Pokud to stát dokáže, pak opravdu zaboduje. Vladislav Husák, ředitel služby cizinecké policie Největší chybou jsou příliš pomalé legislativní změny, které by umožnily regulaci personálních agentur zprostředkovávajících cizincům práci. Agentury by měly mít větší zodpovědnost vůči cizincům, které do naší republiky přivezou. Naopak nejvíce si cením projektu dobrovolných návratů, který v současné době využilo již přes 1500 cizinců, a také následného připravovaného projektu určeného pro nelegálně pobývající cizince. Projekt dobrovolných návratů je oboustranně výhodným řešením v období hospodářské krize. Cizinci, kteří přišli o práci, se nedostanou do nelegálního postavení a po zlepšení ekonomické situace se mohou vrátit zpět. Stát zase ušetří náklady, které by musel vynaložit v souvislosti s řešením situace nelegálně pobývajících cizinců. Stát selhal, ale aspoň to teď víme Dokončení ze strany I LN Samozřejmě, všechno to jde přes prostředníky... A to je bohužel legální. LN Když přijde zprostředkovatel a za 30 lidí vyřizuje papíry, to je možné? Zatím ano. Na naše pracoviště na Bohdalec přišel, říkejme mu Viktor, a hodil tam 24 pasů. Prodlužte. A proč, ptáme se. Protože se to tak dělá. Neprodloužili jsme. Za tři dny ti lidi přišli všichni osobně. Teď už vědí, že u nás ne. Jde prostě o to, jakým způsobem půjdete po tom, aby minimálně jednou byl ten člověk při té proceduře osobně na úřadě. Což ve finále byli. LN Po zaplacení 14 tisíc dolarů? To jistě uklidní. Pak ti lidé přijedou sem a jsou totálně závislí na agenturách a platí dál za prodloužení povolení, živnostenské listy, za všechno. Jak je tohle možné? Od roku 2004 je tu zákon o agenturách. Celý ten problém šedočerné zóny je v tom, že se pohybují v mezích zákona. Agentury za ohromné peníze dovezly lidi a zaměstnávaly je měsíc, další měsíc je udaly na cizineckou policii. Ti lidé ztratili účel pobytu a končili tu buď v kanálech nebo někteří přešli ke konkurenci nebo skončili v mafiánských strukturách. Chcete-li vytvořit oddaného dělníka, vyprodukujete si ho takhle. Problém je hlubší, než si kdokoli z nás umí představit, říká Tomáš Haišman LN Váš odbor rozjel na Ukrajině projekt, který měl lidi vyvázat z toho mafiánského klientského systému, ale skončil. Proč? Po určité době jsme zjistili, že v tom projektu přijeli lidi, o které se tady už postaraly agentury. Snížili jsme nevýhodu, kterou nevládní organizace oproti šedočerné zóně mají, a charita měla přednostní vstup na ambasádu s možností zajištění podání žádosti o vízum. Ale bylo to málo a selhalo to. LN Na začátku roku se spustil program dobrovolných návratů, ale lidi měli problém se do něj bez té zóny, jak vy říkáte, dostat. Zařizovali jim to mafiánští tlumočníci. Navíc byl zájem malý, neboť například Vietnamci domů kvůli velkým dluhům nechtějí. Proč jste nezaměstnali vlastní tlumočníky? Poslali jsme peníze na tlumočení nevládním organizacím, chtěli jsme, aby pronikly do komunit. Foto LN Viktor Chlad A výsledek? Vy se mě zeptáte, proč to ministerstvo neudělalo? Mluvím o hloubce a vlivu šedočerné zóny, je obtížné do toho proniknout. Návraty jsme spustili v době, kdy se tu pohybovalo několik tisíc lidí, kteří byli na hraně nelegality z důvodu ztráty zaměstnání. Ti ale v sobě našli neuvěřitelnou schopnost najít jiné zaměstnání, ten zájem je v tuhle chvíli nízký. LN Zřejmě jsou závislí na agenturách a zadlužení i tady, pracují načerno za pár korun a ta chobotnice je jen tak nepustí. To je to nebezpečí, se kterým tu pracujeme. Proto jsme neměli příliš velké pochopení pro odmítání programu ze strany vietnamského velvyslance. Ten člověk musel vědět, že se závislost těch lidí jen prohloubí, a to je nesmírně nebezpečné pro budoucnost. Je tu ale jedna podstatná věc. Jsou to občani jiného státu a ta odpovědnost jejich státu nikdy nezanikne. Postavte to tak, kdyby jim chtěla jejich vláda pomoct, jde o blbých 100 milionů dolarů. LN Proč vzniká něco jako integrační centra až teď? Integraci cizinců dělalo ministerstvo práce, my to přebrali až v lednu. Kdybychom nedostali i trvalé pobyty, tak o těch věcech, které se dějí, ani nevíme. Nikdo neměl představu o rozsahu a hloubce toho problému. A to nemáme ani dneska. LN Pokud přijde další vlna propouštění nebo někdo začne z hladu krást, hrozí xenofobní nálady. Už se objevují v Plzni nebo například v Havlíčkově Brodě, kde náckové brojí proti Mongolům... Asi se pohybujeme v období, kdy se to láme. Deficit politiky integrace vidím v tom, že musíme navést oficiální místa, aby začala s cizinci pracovat. Bavíme se o školách, školkách, sportovních klubech. Musejí to dělat města, podstatný je rozvoj občanské společnosti. Mapovali jsme terén a na některých místech nejsou žádné nevládní organizace. LN Vy se společenských konfliktů nebojíte? Ještě ne. Ale je tady potřeba udělat všechno možné pro to, abychom to odklonili. Potřebujeme vytvořit strategii boje s extremismem ve vztahu k občanům třetích zemí, chceme do toho vtáhnout i některé starosty. Je důležité, aby se před těmi náckovskými útoky nechránili oni sami, ale chránilo je okolí. Možná jsem iluzionista, ale v tuhle chvíli není jiná cesta. LN Možná by pro začátek pomohlo, kdyby nebyli vykořisťováni a neokrádali je mafiáni ve spolupráci s úřady... Jak mohlo vůbec k něčemu takovému dojít? A vy myslíte, že to někoho zajímalo? Tady bylo podstatné rozjet ty velké investiční projekty. Řeklo se A, neřeklo se B. Ta krize přinesla řadu neštěstí. Ale i jednu výbornou věc odkryla tyhle věci. Už jen to, že se o tom začalo mluvit, znamenalo v té černé sféře změnu strategie. Budou ubývat lidi, kteří budou ochotni i ze strany státní správy na téhle hře spolupracovat. Musí se to změnit. Tyhle věci se nesmí opakovat. Recese dává šanci potlačit ten šedý a černý sektor. autor je redaktor magazínu Pátek Lidových novin Najednou jsme neměli ani na polívku JITKA POLANSKÁ KRISTÝNA MIHOLOVÁ Rok a půl bylo vše dobré, a najednou jsme neměli ani na jídlo, říkají Mieczyslaw a Leon. Hospodářská krize těmto dvěma Polákům rozmetala křehké životní jistoty stejně jako mnoha dalším cizincům. Do Česka je přilákal inzerát pracovní agentury. Ta je zaměstnala a zapůjčila do jednoho z mnoha výrobních podniků. Tam pracovali, dokud na firmy nedopadla recese. Práce byla dobrá, neměli jsme si na co stěžovat, hodnotí padesátník Mieczyslaw, vzděláním inženýr, své působení v kladenské firmě Celestica. Práci v sousední zemi se rozhodl hledat, když mu v Polsku odebrali invalidní důchod. Se svou volbou byl spokojen, ale pak najednou agentura neměla na platy. Dvouměsíční zpoždění výplaty znamenalo pro lidi bez úspor bezvýchodnou situaci. Neměli jsme ani korunu, ani na cestu zpátky. Tak jsme začali obcházet úřady s prosbou o pomoc. Všichni ale jen krčili rameny, že je jim líto, usmívá se nevěřícně Mieczyslaw. O tom, že mají jakožto občané EU právo na podporu v nezaměstnanosti, se taky nedozvěděli od českých úřadů, ale od známého. Než ji ale začali pobírat, uběhl měsíc a museli z něčeho žít. Jako by stát čekal, až se z menšího problému stane velký: Nám snad nezbývá než něco ukrást, říkali jsme policii, svěřuje se druhý Polák, Leon. Jedinou pomocí byla polévka zdarma v Červeném kříži. Obvolal jsem všechny možné organizace v Kladně. Zareagoval jen Červený Mieczyslaw a Leon doufají, že se krize přežene co nejdřív Foto Jitka Polanská kříž, přestože i on bojuje s velkou finanční tísní, vysvětluje Jan Zajíc, pracovník kladenské pobočky Člověka v tísni, kam se utrápení Poláci nakonec obrátili. Mieczyslaw a Leon teď doufají, že se krize přežene dřív, než přijdou o podporu v nezaměstnanosti. Firma s námi byla spokojená a slíbila, že nás budou kontaktovat hned, jak se situace zlepší, říkají. Mieczyslaw ale nečeká jen na to, prohledává internet a shání novou práci. Jejich šance ji najít jsou daleko větší než u cizinců ze třetích zemí. Těm podle svědectví některých pracovních agentur nyní stát nevydává pracovní povolení, i když je někdo chce zaměstnat. Mieczyslaw se také přihlásil na rekvalifikační kurz CNC operátora. Doufá, že si ho bude moci udělat co nejdřív. Na úřadě práce mi řekli, že snad až v říjnu, to už ale nebudu mít peníze na živobytí, já bych chtěl nastoupit co nejdříve. Pracovníky na obsluhu CNC obráběcích strojů donedávna firmy zoufale sháněly. Nechce se věřit, že by teď už o ně nebyl žádný zájem. Ale na úřadech hodně věcí nevědí, udělal si názor Mieczyslaw. Nevěděli ani, že mám právo na uznání vysokoškolského diplomu. Přesvědčil jsem je až s pomocí právničky z Člověka v tísni, říká. Jsem tu rád, a pokud bude práce, chtěl bych tu zůstat. V Polsku je krize ještě horší. Ale mám-li být upřímný, někteří lidé na českých úřadech by si měli udělat kurz z pravidel Evropské unie a taky kurz slušného chování. autorky jsou koordinátorky programu
LIDOVÉ NOVINY Čtvrtek 28. května 2009 migrace v krizi III Oběti války doufají v druhou šanci Uprchlí Somálci se nemohou ani vrátit domů, ani zůstat v zemi, do které utekli. Naštěstí se do programu přesídlování hlásí stále více zemí. VLADAN BROŽ Přišli jsme odtamtud. V uprchlickém táboře se Somálci shromažďují už osmnáct let, na svůj domov však nezapomínají. Žít osmnáct let v uprchlickém táboře, v nouzi, bez práce a s mizivou nadějí na návrat do vlastní země vypadá jako totálně beznadějný osud. Některé ze somálských uprchlíků do Etiopie ale čeká druhá šance. Pokud budou zařazeni do programu přesídlení Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN, mohou začít nový život v USA nebo jiné přijímající zemi. Ahmedovi je odhadem kolem čtyřiceti let. Přesně to neví nikdo, protože Ahmed je negramotný, podobně jako dalších zhruba osmdesát pět procent Somálců žijících v uprchlickém táboře Kebribeyah na východě Etiopie. S rodiči a pěti sourozenci sem Ahmed přišel před osmnácti lety. Tady se oženil, tady se ženou a osmi dětmi žije v hliněné chýši o dvanácti metrech čtverečních. Uprchlický tábor Kebribeyah leží jen pár desítek kilometrů od hranic Etiopie se Somálskem, nebo přesněji s republikou Somaliland, která se od Somálska odtrhla a není uznávaná mezinárodním společenstvím. V roce 1991 v Somálsku propukla zničující občanská válka, která trvá dodnes. V témže roce byl založen i uprchlický tábor. Většina ze šestnácti tisíc lidí tu žije, podobně jako Ahmed, právě od té doby. Kromě holého útočiště a nejzákladnější lékařské péče jim Etiopie moc dalšího nenabízí: ani právo na vzdělání, ani práci. I potravu zajišťuje Světový potravinový program. Pomoc pro ty, kteří se nemohou vrátit Program přesídlení UNHCR přichází ke slovu ve chvíli, kdy se uprchlíci nemohou vrátit domů ani integrovat v zemi, kde získali azyl. Somálci žijící v táboře Kebribeyah tyto podmínky splňují. V - bezpečném návratu do Somálska jim brání zuřící občanská válka a v integraci v Etiopii zase zákony této země. Kolik lidí dostane možnost opustit tábor a odjet do některé z hospodářsky vyspělých zemí, která uprchlíkům udělí azyl, to závisí zcela na ochotě jednotlivých zemí se programu přesídlování účastnit. Zatím jde ročně jen o jedno procento z jedenácti milionů uprchlíků v beznadějné situaci na celém světě. Dobrá zpráva ale je, že se Co dělá UNHCR V roce 2007 navrhl Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (UNHCR) k přesídlení 99 000 osob, což je nejvyšší počet za posledních 15 let a o 83 % více než v předchozím roce. V průběhu roku odcestovalo za asistence UNHCR 49 900 osob, což je o 20 400 více než v roce 2006. Nejpočetněji byli v programu zastoupeni uprchlíci z Barmy (20 200), Burundi (6300), Somálska (5900), Iráku (3800), Demokratické republiky Kongo (2500) a Afghánistánu (2300). 75 300 uprchlíků se podařilo rozmístit do čtrnácti přijímacích zemí. Největší část jich přijaly Spojené státy americké (48 300), Kanada (11 200), Austrálie (9600), Švédsko (1800), Norsko (1100) a Nový Zéland (740). (Z dokumentu UNHCR Global Trends 2007 vydaného v červnu 2008). Foto - Vladan Brož každým rokem přidávají další země. Nejvíc několik tisíc osob ročně přijímají USA. Od roku 1980, kdy byly ve velkém zahájeny přesídlovací programy, bylo do Spojených států přesídleno na 200 000 uprchlíků z Afriky, přičemž 65 000 z tohoto počtu jich přišlo právě ze Somálska. Na předních místech jsou dále Austrálie a Kanada. Švédsko, Norsko nebo Nizozemsko dávají k dispozici roční kvóty pro několik set osob. Jiné evropské země nepřijímají vůbec. Česká republika je v programu nováčkem. Koncem minulého a začátkem tohoto roku přijala čtyřicet barmských uprchlíků žijících provizorně v Malajsii. Přesídlování somálských uprchlíků z Etiopie do USA v táboře Kebribeyah začíná úkolem odlišit Somálce od Etiopanů, kteří se do tábora přistěhovali s nadějí, že i jim bude umožněno se vystěhovat. Je třeba vyplnit formulář s jejich osobními údaji a sepsat příběh jejich odchodu nebo odchodu jejich rodiny ze Somálska. Zkoumají se důvody, proč jim byl udělen status uprchlíka. To je úkol pracovníků Mezinárodní katolické komise pro migraci (ICMC). Problém je, že mnozí si skoro nic nepamatují. Šedesát procent lidí se zde v táboře již narodilo a neví, proč byli jejich rodiče nuceni odejít. Starší lidé toho zase mnoho zapomněli nebo vytěsnili šokující zážitky z paměti. Mnoho jich bylo zraněno, často byli svědky smrti svých blízkých, leckteré ženy byly znásilněny, říká Maud Belmontová z ICMC, která se na přesídlovacích operacích podílí. Ahmed také nerad vzpomíná. Při útěku ze země je přepadla skupina ozbrojených rebelů a několik lidí postřílela. V moderním světě neobstojí? Vybrané uprchlíky čekají pohovory s úředníky Úřadu pro občanství a emigraci Spojených států. Během nich je část žadatelů vyřazena, protože si ve svých výpovědích odporuje nebo nedokáže podat dostatečně pádné důkazy, že byla pronásledována. Úspěšní žadatelé absolvují lékařské prohlídky a adaptační školení a nakonec odjedou do Spojených států. Tady budou zařazeni do integračního programu. V jeho rámci dostanou dočasné bezplatné ubytování a budou navštěvovat jazykové, rekvalifikační a dovednostní kurzy, které jim pomohou se v nové situaci zorientovat. Kulturní šok, který přesídlené uprchlíky čeká, je velký. Po pravdě řečeno si tyto lidi dovedu jen velmi stěží představit v podmínkách moderního světa, říká Maud Belmontová z ICMC. Nicméně podle statistických údajů si více než polovina nově příchozích dokáže v nové zemi nalézt pracovní uplatnění již během prvních šesti měsíců. A pokud mají problémy s adaptací dospělí lidé, u dětí to neplatí. Ahmed to dobře ví a doufá, že jeho děti se budou mít lépe než on. Dosud nepoznaly nic jiného než uprchlický tábor. Moc jim přeju, aby tuhle šanci na nový život dostaly. Autor působil v etiopském uprchlickém táboře Kebribeyah od října 2008 do března 2009 jako konzultant ICMC pro přesídlování Vietnamci pomohou krajanům s adaptací EVA PECHOVÁ Proč si Češi špatně vykládají, když se Vietnamci usmívají ve vážných situacích? Jak se chovat při sousedském sporu? Jak být nápomocní učitelům při výuce vietnamských žáků, kteří neumí dobře česky? Odpověď na tyhle a další otázky musí znát každý vietnamsko-český interkulturní poradce, který bude pomáhat s integrací Vietnamcům a Vietnamkám přicházejícím do České republiky za prací. Projekt občanského sdružení Klub Hanoi a vzdělávací společnosti InBIT ČR má takové poradce vybrat a vyškolit. Jedná se o první významný integrační projekt zaměřený na vietnamskou komunitu. Kromě školení lektorů je jeho součástí i příprava poradenského centra pro vietnamské migranty a tři půlroční integrační kurzy, kde se budou nově příchozí Vietnamci a Vietnamky učit český jazyk a dostávat rady a informace, které by jim měly usnadnit orientaci v kulturně neznámém prostředí. Právě v těchto kurzech najdou uplatnění i čerstvě vyškolení poradci. Pomáhat svým krajanům chce mnoho mladých Vietnamců z takzvané druhé generace. V České republice se již narodili nebo sem přišli jako malé děti, hovoří plynule vietnamsky i česky. Na ulici nebo v autobuse potkávám vietnamské dělníky, mluvím s nimi. Obracejí se na mě s prosbou o radu, o vysvětlení. Chtěla bych jim umět pomoci a od kurzu si slibuji, že mě to naučí, říká vysokoškolačka a budoucí lektorka Trang. Zájem předčil očekávání Podle odborného garanta projektu, vietnamisty Jiřího Kocourky, byl o školení větší zájem, než bylo možné uspokojit. Vybrali jsme dvacet čtyři uchazečů, kteří se přihlásili nejdříve, mluvili vietnamsky i česky a dobře znali obě kulturní prostředí. Důležitá byla i jejich motivace. Než se z účastníků kurzu stanou poradci, absolvují kromě přednášek i výzkumná šetření v terénu, tlumočnické tréninky i nácvik komunikace s migranty. Komunikační dovednosti je učí lektoři z Asociace mediátorů České republiky. I pro ně je školení cenná zkušenost. Máme možnost vidět naše vietnamské spoluobčany jinak, než je běžně vídáme, říká Dana Vrabcová. Setkali jsme se tu s mladými, vzdělanými, otevřenými a tolerantními lidmi, kteří chtějí využít svých schopností ve prospěch své komunity i nás většinové společnosti. Zaujal nás jejich pohled na sebe i na nás a to, že jsme si mohli společně o rozdílných i společných věcech povídat, nás sblížilo. autorka je předsedkyně klubu Hanoi Mám ráda Cimrmana Studentka třetího ročníku FF UK Nguyen Thi Minh Trang se chce se stát interkulturní poradkyní pro Vietnamce přicházející za prací do ČR. EVA PECHOVÁ Přišla jste do Česka v osmi letech. Jaká je vaše osobní zkušenost s integrací? Česko je můj druhý domov. Mnohé zvyky a tradice jsem přijala za vlastní. Doma jíme česká i vietnamská jídla a někdy je to něco mezi: připravím rýži, k tomu udělám řízky a jíme to hůlkami. Miluju českou literaturu, třeba Karla Čapka, líbí se mi i Nerudovy fejetony. Ale nejsem jen na klasiku, samozřejmě, poslouchám Cimrmany a dívám se na Saturnina. A když jsou Vánoce, tak se těším jako malá na české pohádky. Čím se nejvíc odlišuje život tady a ve Vietnamu? Lidé se podle mě moc neliší. Jiné je prostředí a hlavně možnosti seberealizace. A tím je také asi dané, že lidi jsou zde samostatnější. Vietnamci žijí pospolitěji, jsou hodně zavázáni komunitě a odkázáni na druhé. Když je nějaká akce, tak to musí být hromadné. Když se něco stane, řeší to celá vesnice. Když provedete něco špatného, celá komunita odsoudí vás i vaši rodinu. Nguyen Thi Minh Trang chce pomáhat krajanům Co tady Vietnamcům chybí? Asi tolerance. Většina lidí, které jsem poznala, je srdečná, ale setkala jsem se i s případy, kdy mě lidi odmítli kvůli tomu, že jsem Vietnamka. Třeba když jsem hledala byt. A to mě urazilo a zklamalo. Vietnamci, kteří tu žijí krátce, a někdy v tíživé situaci, také potřebují pomocnou ruku nebo laskavé slovo, jako každý člověk. Chybí jim rodina a pocit pevné půdy pod nohama. Vietnamci hodně lpí na rodině. Když ji tu nemají, tak nežijí naplno. Mají pocit, že pořád musí pracovat. A sebe zanedbávají. Proto jsem se také rozhodla pomáhat svým krajanům, kteří se v českém prostředí neorientují tak dobře jako já. Foto archiv N.T.M.T. Co by podle vás nejvíc přispělo k dobrému soužití mezi Vietnamci a Čechy? Vietnamci by od Čechů měli dostat šanci. Nebojte se, že vám Vietnamci ublíží, oni se bojí ještě více! Vietnamci nekazí věci nebo nevyvolávají problémy schválně, někdy to dělají, protože neznají souvislosti nebo nevědí, co se od nich očekává. Z vietnamské strany asi chybí snaha učit se jazyk, nové věci a poznávat novou kulturu. Při práci to není snadné. Vietnamcům také chybí otevřenost, ale s Čechy je to podobné. Všichni čekáme, až druhá strana udělá první krok. To bychom ale také mohli čekat donekonečna. Imigranti nám berou práci 2. MÝTUS O MIGRACI Odborníci na migraci se shodují, že trh práce je rozdělen na dvě části. Za prvé existuje trh primární, který je tvořen vysoce kvalifikovanými odborníky a vyznačuje se stabilitou a vysokými výdělky. Na druhé straně je trh sekundární, který je charakterizován místy s nízkou společenskou prestiží a nízkým platovým ohodnocením. Domácí pracovní síla se nabídkám práce z tohoto trhu obvykle vyhýbá. Poptávka po pracovní síle na sekundárním trhu práce se tudíž zpravidla vyskytuje i při zvýšené míře nezaměstnanosti. Nelze tedy hovořit o přímé soutěži domácí a zahraniční pracovní síly, neboť se každá soustředí na odlišný trh práce. Ze zákona o zaměstnanosti také vyplývá, že povolení k zaměstnání může vydat úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Což ve výsledku znamená, že volná pracovní místa jsou uvolněna cizincům pouze za podmínky, že je nemohl nebo nechtěl obsadit občan České republiky nebo Evropské unie.
IV migrace v krizi Čtvrtek 28. května 2009 LIDOVÉ NOVINY Španělsko: 20 000 eur za návrat Afričanům se stále vyplatí živořit ve Španělsku.Ato i přesto, že jim tu krize hází klacky pod nohy. MARKÉTA KADLECOVÁ Na svobodě. Velký počet utečenců se hned po příjezdu seznámí s policií. Na snímku uprchlíci v přístavu Motril v jižním Španělsku Pouliční prodavač cédéček vypadá jako Bob Marley, kolem něj se honí děti všech barev a senioři korzují zavěšeni do svých pečovatelek s jihoamerickým přízvukem. Takhle multikulturní je dnes desetitisícové rybářské městečko Ondarroa v Baskicku na severu Španělska. Před deseti lety jste tady cizince nepotkal, říká třicetiletý Bask Ian z místní rodiny, která se po generace živila rybolovem. Je to těžká práce, nás mladé už netáhne. Ianův dědeček byl od třinácti let víc na moři než doma a vybudoval rodinnou rybářskou firmu. Jeho děti sice pracují v přístavu, ale v kancelářích. A Ian už se moři a rybám vzdálil úplně. Vystudoval sociologii, cestoval po Evropě a teď se vrátil domů, ale ne k rodinné tradici. Do přístavu si chodí už jen pro ryby. Od poloviny devadesátých let začali místní rybáře nahrazovat Afričané, a to téměř výhradně Senegalci. Vedle Maročanů jsou druhou největší africkou národností ve Španělsku. Senegal má sice jednu z nejstabilnějších ekonomik, nezaměstnanost je ale pořád enormní. Bez práce je každý druhý Senegalec. Rybaření bylo navíc tradičně jedním z nejdůležitějších zdrojů obživy senegalských přímořských vesnic. V poslední době jsou ale velké lodě lovící u afrických břehů pro tradiční rybolov nekalou konkurencí. Po příjezdu nás zatkli My lovíme na malých dřevěných lodích a sítě vytahujeme rukama, to se s výlovem ve velkém nedá srovnávat, říká Mohammad, senegalský rybář, který v Ondarroa žije tři roky. Nebyla práce, tak jsem přijel sem. Cestoval na lodi přes ostrov Tenerife spolu s dalšími čtyřiceti sedmi mladými muži. Za cestu zaplatil 500 euro. Po příjezdu nás hned zatkla policie a začala nás vyslýchat. Řekl jsem jim, že jsem z Gambie. Neměl jsem u sebe žádné doklady. Po měsíci v táboře mě pustili. Pokud totiž policie do čtyřiceti dnů nově příchozího neidentifikuje, cizince musí propustit. Vracet migranty může do těch zemí, se kterými jsou podepsané dohody o návratu. Hodně lidí poslali zpátky, ti neměli štěstí, říká Mohammad. Když byl na svobodě, nechal si poslat pas poštou. Pas je pro nelegála ve Španělsku důležitý. Od roku 2000 tu má každý cizinec bezplatný přístup k lékařské péči, cizince bez povolení k pobytu nevyjímaje. Stačí se zaregistrovat na městském úřadě a k tomu je pas potřeba. Po tom, zda máte povolení k pobytu a práci, nikdo nepátrá. Foto Reuters Cizinec, a to i nelegál, dokonce může v některých regionech získat na půl roku bydlení zdarma a rok pobírat sociální podporu 162 eur měsíčně. Počet migrantů se díky ekonomickému boomu vyšplhal ve Španělsku na 6 miliónů. To je 11 procent populace. Evropský průměr je kolem osmi procent. Práci migrantů potřebovalo hlavně stavebnictví. Cizinky si zase vydělávají jako pomocnice v domácnostech a pečovatelky. Souvisí to s prudce rostoucí zaměstnaností španělských žen. Současná ekonomická krize, která Španělsko zasáhla velmi tvrdě, ale mění situaci. Nezaměstnanost je oproti Česku dvojnásobná a mezi cizinci dosahuje víc než 20 procent. Bez práce je nyní i Mohammad. Rodinu teď živí žena. A nemá to lehké. Když má muže v Evropě, nikdo jí nedá nic zadarmo, usmívá se smutně. Ale před sebou má naději. Nyní, po třech letech od registrace, může požádat o legalizaci pobytu. Musí ale ukázat platnou pracovní smlouvu. Když to vyjde, přivezu sem ženu a děti. Už ani nevím, jak vypadají, říká. Radši živořit ve Španělsku, než umřít hlady doma Vstřícný postoj Španělska k cizincům krize dost ochladila. Není tedy jisté, zda to, co platilo, bude platit i nadále. Stejně jako ta česká, i španělská vláda teď horečnatě přemýšlí, jak se přebytečných cizinců zbavit. Na konci minulého roku je začala pobízet speciálním programem. Pokud cizinec dobrovolně odejde, dostane od státu peníze ve výši podpory v nezaměstnanosti, kterou by pobíral, pokud by zůstal a nepracoval. Program ale příliš úspěšný nebyl. Je pro mě lepší živořit ve Španělsku, než umřít hlady doma, říká Mohammad. Vláda tedy postup přitvrdila a přidávají se k ní i dosud vstřícná města. Pokud se chceš zaregistrovat teď, musíš mít i souhlas majitel bytu. To dříve nebylo třeba, dokládá Mohammad zpřísnění pravidel. Zoufalství ale žene z Afriky do Evropy pořád další migranty. Djibril přijel ze Senegalu před měsícem. Moc se mi tady líbí, usmívá se. Zatím mu nevadí, že nemá práci, bydlí zadarmo s dalšími Senegalci, ryby dostávají všichni, kdo pracují v přístavu, zdarma a o moc víc toho k životu nepotřebuje. autorka je koordinátorkou programu Bushova zeď nepomohla MAREK ČANĚK Jednoduchý požadavek. Imigranti chtějí jen legalizaci. Pohraničníci nemají rádi, když tomu říkáme zeď, říká John Fanestil z Foundation for Change, když ukazuje turistům na americko-mexické hranici řadu nových vysokých betonových sloupů postavených tak blízko sebe, aby mezi nimi mohlo projít malé zvíře, ale ne člověk. Tato zeď nezeď je součástí dokončovaných fyzických bariér na úseku hranice o délce 1080 km, kde migranti přecházeli hranici nejčastěji. Bariéry na hranici ani větší počet pohraničníků ale migraci z Mexika do USA neomezily. S větší ostrahou se jen změnily trasy migrantů, kteří teď přecházejí hranici přes odlehlejší místa. Také se zvýšil počet lidí, kteří při pokusech o nelegální překročení hranice umírají, a cena, kterou je třeba zaplatit převaděčům, tzv. kojotům. Jedním z důsledků menší prostupnosti hranic je i větší a rychlejší usazování migrantů v USA. To je ale pravý opak toho, co bylo zamýšleno. Migranti nemohou přicházet do USA a vracet se zpět do Mexika tak snadno jako dříve, a tak raději zůstávají v USA. Ač jsou obě země součástí zóny volného obchodu NAFTA, volný pohyb osob se do dohod nedostal. Zahraniční investice sice v Mexiku vytvořily nová pracovní místa, emigrace do USA je však stále značná, zejména z některých regionů. Souvisí to například s dovozem dotované americké kukuřice do Mexika. Ten ohrožuje soběstačnost místních rolníků, kterým pak nezbývá než hledat obživu v jiných částech Mexika anebo právě v USA. Na tomto příkladu je vidět paradox mezi hranicí otevřenou pro obchod, ale ne pro migraci. Podle Thomase Reifera, sociologa z Univerzity v San Diegu, má zachování bariér pro pohyb osob v kapitalismu logiku: Existuje poptávka po levné pracovní síle bez práv, a takovou pracovní sílu hranice pomáhá vytvářet. Teprve s poklesem poptávky po pracovní síle ze strany zaměstnavatelů v době recese se dá očekávat i snížení imigrace. George Bush konečně přišel s účinnou imigrační politikou, glosuje současnou ekonomickou situaci ironicky John Fanestile. Podle demografa Johna Passela z Pew Hispanic center je tomu tak, že migrace bez platných dokladů relativně kopíruje ekonomické cykly v USA. Oproti tomu ta legální vykazuje větší neměnnost v čase a menší závislost na aktuální ekonomické situaci. Celkově u mexických migrantů zatím došlo k poklesu jejich přílivu, ale ne k odlivu, dokládá Passel na základě dostupných dat. Podle něj v tuto chvíli masivní návrat migrantů do Mexika očekávat nelze. Na jedné lodi Co požadujeme? vykřikuje vyvolávač na proimigrační demonstraci 1. května na náměstí Union Square v New Yorku a z davu několika set lidí se ozývá: Legalizaci. Za legalizaci migrantů bez platných dokladů přišel demonstrovat i odborový Foto Reuters předák Peter Montalbano z projektu Retail Action Project: Kdyby se zaměstnanci nebáli deportace, bylo by daleko jednodušší je organizovat v odborech. V USA je odhadem kolem 12 milionů migrantů bez platných dokladů, z toho až 65 procent je z Mexika. Montalbano a další příznivci legalizace doufají, že Obama splní předvolební slib a provede imigrační reformu, která vyřeší situaci těchto lidí. Ekonomická krize ale může již i tak obtížná politická jednání o reformě ještě ztížit. V dubnu bylo v USA již 13,7 milionu nezaměstnaných a každý měsíc přibývá okolo dalšího půl milionu. Američané bez práce mohou vnímat migranty jako konkurenci. Zkušenost Petera Montalbana z New Yorku, města imigrantů, je ale jiná: Zaměstnanci, se kterými jednáme, si uvědomují, že jsou všichni na stejné lodi. Když se u imigrantů nebude dodržovat minimální mzda, tak se to dotkne všech. Jde o to chránit každého bez ohledu na to, jaký má právní status. autor je stipendistou Fulbright-Masarykova programu na Rutgers University v New Jersey Vadí nám jen ti chudí Cizinci si připadají integrovaní, když mají to, co ostatní, říká expert na problematiku integrace Zdeněk Uherek, ředitel Etnologického ústavu Akademie věd. JITKA POLANSKÁ Je integrace téma i pro samotné cizince? Většinu cizinců vedou k migraci ekonomické důvody. A ekonomicky měří i to, zda byli úspěšní. Mít úspěch pro migranty neznamená být jako ostatní. Své kulturní identity se nevzdáváme snadno. Spíš jde o to mít co ostatní neboli společnost, do které jsme přišli. Takto materiálně ale ve vztahu k migrantům uvažuje i většinová společnost. Například: v Česku žije mnoho Američanů, kteří neumějí český jazyk a s Čechy se kromě úředních nebo pracovních kontaktů nestýkají. Přesto je česká společnost nepovažuje za hrozbu a jejich míru integrace neřeší. Vidí je jako integrované, a to jen proto, že pocházejí z bohatého státu. I kdyby nějaký Američan byl chudý a nepřizpůsobivý, má tuhle startovní výhodu. Zatímco Ukrajinec se bude muset vyrovnávat s předsudkem negativním, i kdyby byl vzdělaný a spořádaný. Pokud neumí dobře česky, bude společností vnímán spíš nepříznivě. V případě Ukrajinců si navíc s veřejným míněním pohrává optická iluze. Vypadá to, že mezi námi žije mnoho Ukrajinců, kteří nenavazují žádný vztah se zbytkem populace, a přitom je to spíš tak, že se zde mnoho Ukrajinců střídá na pracovních návštěvách a pro jejich integraci není důvod. Je možné se integrovat již v první generaci? Je to spíš vzácné. Nejsilnějším integrátorem je totiž základní škola. U lidí, kteří prošli alespoň dvěma třídami, šance na integraci stoupají. Škola je taky zdroj užitečných kontaktů do budoucna, bez kterých je integrace nemožná. A pak je tu samozřejmě otázka jazyka, ta je zásadní. Zvládnout češtinu není problém jen pro jazykově a kulturně vzdálené Vietnamce, ale možná překvapivě i pro relativně blízké Ukrajince. Píší jinou abecedou a to jim znemožňuje písemně se česky vyjadřovat. Mnoho z nich je v českém prostředí pologramotných. U dospělých je těžké tento handicap překonat proto, že veškerou energii věnují výdělku. Jejich pracovní nasazení je neuvěřitelné. Za několik let musí dohnat to, co jiní budují půl života. Takže imigranti časem přenášejí své sny a aspirace na děti a žijí pro ně a jejich nadějemi. Jedině tak se mohou ubránit frustraci, že jim život uplývá v nekonečné dřině. A je fakt, že jejich děti PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. ředitel Etnologického ústavu AV ČR předseda České asociace pro sociální antropologii předseda Českého národního komitétu antropologických a etnologických věd zastupuje Českou republiku v Mezivládním výboru programu UNESCO MOST už na tom jsou úplně jinak. Druhá generace je často plné integraci velmi blízko, jak to vidíme i u našich vietnamských spoluobyvatel. Jaké služby státu, společenské činitele a okolnosti podporují integraci cizinců? Jak už jsme říkali, velkou úlohu hraje škola. Uskutečnili jsme několik sond do žákovského prostředí a ty ukázaly, že dětské kolektivy zpravidla nejsou xenofobní. Škola integruje i rodiče. Pokud dobře plní rodičovskou roli, mohou získat dobrou pověst. Integraci podporuje i zájmová činnost, třeba sport. Integračně působí i peníze, bezpochyby znalost jazyka nebo taky nějaká schopnost poskytnout službu, po které je poptávka, například učit cizí jazyk. Integrace probíhá i díky zaměstnání. Pokud ale pracovní tým tvoří pouze zahraniční dělníci, pak to samozřejmě neplatí. Co naopak integraci překáží? Státní instituce by si měly uvědomit, že čím větší se kladou překážky migraci a čím více se komplikuje získání pobytového statusu, tím více bohatnou organizace, které tyto překážky umí překonávat. To jsou ty zprostředkovatelské subjekty, na které si stát tak stěžuje a má důvod. Mnohé působí na pokraji zákona či nezákonně a stávají se protivníky státu. Cizinecké enklávy, které jsou vůči integraci imunní, vznikají v prostředí, kde je cizinec odkázán na služby a pomoc dalších lidí a nemůže si pomoci sám. V tom případě se obrací především na krajany a zůstává v jejich blízkosti, přestože za jiných podmínek by raději žil mezi majoritním obyvatelstvem. K tvorbě enkláv tak přispívá zbytečná komplikovanost získávání povolení k pobytu a práci; tím spíš zbytečná, pokud je po práci, kterou cizinci vykonávají, poptávka. autorka je koordinátorkou programu
LIDOVÉ NOVINY Čtvrtek 28. května 2009 migrace v krizi V Migranti živí i svou zemi Mnohé země drží nad vodou peníze emigrantů. Z migrantů profitují i země, které je přijímají. KRISTÝNA MIHOLOVÁ Většina migrantů vydělává peníze s jednou utkvělou myšlenkou: poslat alespoň část rodině, která zůstala v rodné zemi. Sumy, které takto křižují hranice států, nejsou zanedbatelné. Přesný objem těchto takzvaných remitencí se zjistit nedá, ale odborníci odhadují, že do méně rozvinutých zemí proudí tímto způsobem až 300 miliard dolarů ročně. To je třikrát tolik, než je rozvojová pomoc, kterou těmto zemím poskytují vlády vyspělých států. V poslední době se o těchto finančních tocích začalo uvažovat jako o významném nástroji boje proti chudobě. Oproti těžkopádným vládním programům je tato pomoc adresná a míří přímo k jednotlivým příjemcům. Odhaduje se, že jeden člen rodiny pracující v zahraničí podporuje čtyři až pět lidí v zemi původu. Státy s největším objemem přijatých remitencí v miliardách dolarů Španělsko Rumunsko Státy s největším objemem přijatých remitencí v procentech HDP Tádžikistán Moldavsko Kyrgyzstán Jordánsko Státy s největším objemem vydaných remitencí v miliardách dolarů Saúdská Arábie Španělsko Lucembursko Nizozemsko Indie 27,0 Čína Mexiko Filipíny Francie Belgie Německo Británie Tonga Honduras Lesotho Guyana Libanon Haiti USA Švýcarsko Německo Rusko Itálie Malajsie 5,6 7,2 7,0 7,0 6,8 6,7 8,9 8,2 7,5 Země závislá na práci v cizině Remitence tvoří nepostradatelnou součást ekonomiky například v blízkém Moldavsku. V době, kdy jsem měl ještě celou rodinu v Moldavsku a sám jsem pracoval v České republice, jsem měsíčně posílal rodině až 40 % platu, říká Jura, který mnoho let pracuje na českých stavbách. Většina peněz šla na jídlo a oblečení pro děti. Později za ním přišla i manželka a společnými silami podporovali své dva syny, kteří zůstali doma a studovali vysokou školu. Dokonce jim z vydělaných peněz koupili byt. V zahraničí pracuje téměř čtvrtina ekonomicky aktivního obyvatelstva Moldavska, což je asi 400 000 lidí z celkového počtu čtyř a půl milionu. Podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci objem peněz zasílaných moldavskými migranty domů byl v minulém roce 1,65 miliardy dolarů, což představuje více než třetinu HDP! Peníze ze zahraničí dostává 56 % moldavských domácností a mnohdy jde až o polovinu rodinného rozpočtu. Nejen Moldavsko, ale i další země drží nad vodou peníze migrantů. Vývozem svých školených pracovníků jsou známé například Filipíny, remitence jsou velmi důležité pro mnohé státy Jižní Ameriky. V Mexiku čeká na finanční podporu svých členů ze zahraničí až 21 % domácností. Tyto země se teď logicky bojí toho, že ekonomická recese připraví pracovní migranty o místa a jejich ekonomiku o část příjmu. Z těchto velkých finančních toků zatím neprofitují banky ani jiné finanční instituce. Pilotní výzkum, který provedlo Multikulturní centrum, ukázal, že migranti peníze raději posílají neoficiálními cestami. Nejen na Ukrajinu, ale i do Vietnamu mnohdy putují doslova kufry peněz, říká Blanka Tollarová z Multikulturního centra. Roli zde hraje vzájemná důvěra 12,5 12,3 11,4 11,0 13,8 15,6 17,0 22,0 20,0 25,7 25,0 24,0 24,0 23,0 26,0 Remitence, transfer peněz nebo zboží od migrantů, kteří pobývají v zahraničí 27,0 32,0 mezi migranty i snaha minimalizovat náklady spojené se zasíláním peněz. Neformální cesty ale nejsou vždy bezpečné, a tak část cizinců volí převod peněz pomocí Western Union. Ten má na tuto službu téměř monopol, a to zejména proto, že poslání peněz neklade do cesty žádné překážky. Na rozdíl od bank nevyžaduje po odesílateli založení účtu ani doklad totožnosti. Takto mohou peníze posílat i neregulérní migranti s neplatnými doklady. 36,0 36,0 42,2 FOTO: REUTERS // KOLÁŽ ŠIMON / LN Odvrácená strana migrace Remitence byly dosud nedoceněným prostředkem rozvojové pomoci i proto, že se usuzovalo, že jsou určeny k přímé spotřebě. Je třeba ale vzít v úvahu, že ona přímá spotřeba je úzce spojená se vzděláváním a zdravím populace zemí, kam remitence míří. Bez nich by mnohé rodiny nemohly umožnit dětem studium ani lékařskou péči. Remitence také podporují drobné podnikání, a je tedy třeba docenit jejich význam jako nástroje, který pomáhá stimulovat ekonomiky chudých států a zároveň působí preventivně proti odlivu pracovní síly. Masová pracovní migrace totiž ochuzuje pracovní trhy rozvojových zemí. Remitence tedy mají i tuto svou stinnou stránku. Odchodem každého kvalifikovaného člověka ztrácí země nejen cennou pracovní sílu, ale také svůj vklad do jeho vzdělání. Zato země, které migranty přijímají, z migračních toků jen profitují. Levnější pracovní síla ze zahraničí podporuje růst ekonomiky a mnohé evropské země by se bez migrantů již neobešly. Nedávné výzkumy Světové banky ukazují, že vklad pracovních migrantů do daňového systému výrazně převyšuje částky, které z něj migranti odčerpávají formou sociálních dávek. Autorka je koordinátorkou programu Vyčerpávají náš sociální systém 3. MÝTUS O MIGRACI Mýtus o zneužívání sociálních dávek cizinci je bohužel velmi rozšířený. Dá se přitom velmi snadno vyvrátit. Přímo ze zákona vyplývá, že dokud cizinec nezíská trvalý pobyt, což je možné až po pěti letech nepřetržitého pobytu a většinou také tvrdé práce na území České republiky, nemá nárok skoro na nic. Žádná podpora v nezaměstnanosti, natož sociální dávky. Pokud cizinec přijde o práci, český stát mu hned ukazuje dveře ven, zpátky do jeho domovské země. Teprve od letošního roku dává náš stát zahraničním pracovníkům, kteří přijdou o práci nikoli vlastní vinou a kteří jsou zároveň v České republice déle než rok, dva měsíce na to, aby si našli práci novou. Takže jediné, co cizinci od státu dostanou výměnou za všechny daně, které odvedli, je šedesát dní času. Nic moc. Toto samozřejmě neplatí pro pracovníky ze zemí EU, třeba Poláky nebo Slováky. Těm je jakožto občanům EU český sociální systém otevřený tak jako je otevřený sociální systém jiných zemí EU Čechům. Fakt, že migranti se nepodílí na čerpání peněz z daňového systému formou nejrůznějších sociálních dávek více než občané států Evropské unie, a naopak do něj významnými částkami přispívají, v mnoha zemích dokonce více než občané EU, vyplývá i z nejnovějších výzkumů Světové banky. Nelegálové zatěžují stát ještě méně A co neregulérní migranti cizinci, kteří u nás pracují načerno? Ti zatěžují český stát ještě méně. Ze strachu z vyhoštění se každé instituci vyhýbají obloukem, takže si je nelze ani představit, jak se někde domáhají svých výhod. Neplatí sice žádné přímé daně, ale také nevyužívají žádných služeb státu. A ještě českému státu zanechávají nezanedbatelné částky, které zaplatí při nákupu potravin a jiného zboží ve spotřebních daních. Odvody cizinců nad rámec jejich spotřeby sociálních služeb státu tak mnohonásobně převyšují náklady na skromný program dobrovolných návratů, ve kterém stát nabídl dvěma tisícům cizinců peníze na cestu domů a kapesné 500 eur k tomu. Můžeme zpochybňovat účelnost takto vynaložených prostředků, ale rozhodně nemůžeme obviňovat cizince, že se za ně utrácí z naší kapsy. Není to pravda. Británie zpřísňuje zaměstnávání cizinců VÁCLAV ZEMAN Do Británie jsem přijela před osmi lety. Tehdy jsem nedala pořádně dohromady anglickou větu, vypráví Íránka Alaviyeh Kandar. Alaviyeh doučuje děti íránských přistěhovalců perštinu v komunitním centru ve městě Bournemouth na jihu Anglie. Kdyby pro mě tehdy platila stejná pravidla jako teď pro jejich rodiče, tak tu dnes nejsem, říká. Na co naráží? Británie nedávno zpřísnila podmínky pro pracovní migranty ze zemí mimo Evropskou unii. Vláda reaguje na velký přírůstek obyvatel tvořený zejména cizinci ze třetích zemí. Analýza organizace Migrationwatch ukázala, že v červnu roku 2008 byl každý devátý člověk z šedesáti milionů obyvatel Británie narozený mimo ostrovy. Vláda nechce dopustit, aby britská populace překročila hranici 70 milionů. Musí tady být rovnováha mezi počtem lidí, kteří do Británie přichází a kteří odchází, řekl nový ministr pro imigraci Phil Woolas. Národní statistický úřad totiž uvádí, že britská populace mezi lety 2001 a 2007 vzrostla o dva miliony na 61 milionů a statistické prognózy předpovídají, že by mohla vyrůst na 77 milionů v roce 2051 a 110 milionů v roce 2081. Ostrovní stát se potýká i s rostoucím počtem nelegálních migrantů. Podle březnové zprávy Londýnské ekonomické školy je jich v Británii dnes kolem tři čtvrtě milionu. I to bylo zřejmě popudem k zavedení dvou novinek britské migrační politiky: bodového systému a tzv. migrační daně. Obě se zatím týkají jen lidí ze zemí, které nejsou členy Evropské unie. Jen koho opravdu potřebujeme Bodový systém zajistí, že do Británie budou přicházet jen lidé s dovednostmi, které britská ekonomika potřebuje, řekla vládní tajemnice pro místní správu Hazel Blearsová. Žadatelé o zaměstnání budou nově rozděleni do pěti vrstev. První ligu budou tvořit migranti Foto Archiv ČvT s vysokou kvalifikací, především lékaři a vědci. Indický lékař bude moci přijet do Británie bez problémů. V pořadí další kategorie zahrnuje širokou škálu kvalifikovaných profesí od zdravotníků po finančníky. Jejich kvalifikace uvedená v žádosti bude ohodnocena určitým počtem bodů a pracovní povolení získají, pokud jim někdo nabídne práci v oblasti, kde je nedostatek britských pracovníků. Hlavní slovo při udělování povolení bude mít ministerstvo vnitra a jím ustavená poradní komise. Systém bude penalizovat nekvalifikované lidi, kteří by v Británii chtěli pracovat jako číšníci, kuchaři, uklízeči, sběrači ovoce nebo na stavbách. Ti si nejprve budou muset najít zaměstnavatele a ten bude odpovědný i za to, že jeho zaměstnanci mají platná víza. Nově zaváděná migrační daň je poplatek za služby, které jsou spojeny s příchodem do země. Jedná se například o tlumočníky, které využívá policie a úřady, agendu spojenou s migrací nebo o zdravotní prohlídky. Každý cizinec by měl paušálně zaplatit kolem 50 liber. Podle slov Hazel Blearsové by stát takto chtěl získat asi 70 milionů liber. Dojde i na občany EU? Podle premiéra Gordona Browna je stále více Britů přesvědčeno o nutnosti řízené migrace. A ač se zpřísnění imigrační politiky zatím týká jen lidí ze zemí mimo Evropskou unii, nedá se říct, že u toho zůstane. V důsledku krize se totiž Velká Británie potýká s rapidně rostoucí nezaměstnaností. Počet nezaměstnaných překročil v březnu hranici dvou milionů lidí a v příštím roce by bez práce mohly být až 3,3 milionu lidí. Britové se bojí o práci a požadují omezení příchodu pracovníků i ze států Evropské unie. Ukázalo to již několik stávek a protestů. Mediálně nejznámější byly protesty dělníků ve městě Lindsey proti společnosti Total, která se na stavbu části nové rafinerie pokusila najmout italské a portugalské dělníky. Pokud finanční krize potrvá, je docela možné, že dojde i na levně pracující polské instalatéry nebo české a slovenské au pair. Pracovníci z Polska už přitom začínají z Británie odjíždět sami. Poláci odtud mizí opravdu hromadně. Když jsme před pěti lety dělali piknik na pláži, přišlo tam kolem padesáti lidí, dnes jich přijde sotva patnáct, říká Artur Rzanek, který už pátým rokem pracuje v jednom z hotelů v Bournemouthu jako portýr. Autor je spolupracovníkem společnosti Člověk v tísni
VI migrace v obrazech Čtvrtek 28. května 2009 LIDOVÉ NOVINY Vietnamce známe hlavně jako prodavače, ale málokdy je potkáváme u holiče nebo v zoo. Tržnici SAPA v Praze Libuši se někdy říká malá Hanoj. Není to jen tržnice, ale i hlavní centrum služeb a společenského života vietnamské komunity. Náš svět. Naučit se česky v dospělém věku je velmi těžké a s holičem je třeba se dorozumět... V tržnici SAPA jsou také restaurace, mateřská škola, právní poradna, ale i redakce časopisu. Foto Vladimír Krynytsky Buddhisté. Vietnamci jsou buddhisté a několikrát ročně se setkávají u společných modliteb. Zatím ve společenském sále tržnice SAPA. Komunita ale šetří na buddhistický chrám. Foto David Kumermann Přehlídka krásy. Vietnamci milují estrády. Volbu královny krásy prožívaly společně všechny generace. Na to, že v Česku žije jen 60 000 Vietnamců a Vietnamek, byla konkurence velká. Foto Vladimír Krynytsky Ukrajinci a Ukrajinky jezdí do Česka za prací, ale většinou zde nezůstávají. Po čase se vracejí za starými rodiči, za dětmi. Západní Ukrajina je posetá domy, na které si Ukrajinci vydělali prací na českých stavbách nebo úklidem českých domácností. Za lepším. Platy v mnoha profesích jsou směšně malé, a tak za manuální prací odjíždějí z Ukrajiny i vzdělaní lidé. V Zakarpatí. I díky historickým vazbám přicházejí lidé ze Zakarpatí pracovat právě do České republiky. Nejvíce ale Ukrajinci migrují do Itálie, Španělska, Řecka. Stop stav. Konzulát ve Lvově před vypuknutím krize obléhaly davy žadatelů o pracovní vízum. Teď český stát vydávání víz pozastavil. Vesnice migrantů. V Kobylecké Poljaně žije jen tři tisíce lidí, ale z každé rodiny odjel někdo do ciziny. Ti, kdo zůstali doma, čekají... Člověk v tísni, o.p.s., Sokolská 18, 120 00 Praha 2. Redakce: Jitka Polanská, Kristýna Miholová, Markéta Kadlecová (ČvT). Editor: Jakub Kalenský (LN). Příloha vznikla za finanční podpory Network of European Foundations (NEF) European Programme for Integration and Migration (EPIM)