Canisterapie ve speciálně pedagogické péči a její účinky na jedince s kombinovaným postižením

Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky Canisterapie ve speciálně pedagogické péči a její účinky na jedince s kombinovaným postižením Diplomová práce Brno 2008 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Dagmar Přinosilová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Zuzana Lutonská

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila pouze prameny uvedené v seznamu literatury a internetových zdrojů.... podpis

Velmi děkuji PhDr. Dagmar Přinosilové, Ph.D. za odborné vedení práce, konzultace, připomínky a její podporu při realizaci diplomové práce.

Obsah: Úvod... 6 1 Jedinec s kombinovaným postižení a jedinec s dětskou mozkovou obrnou 7 1.1 Vymezení pojmu kombinované postižení a dětská mozková obrna... 7 1.2 Druhy kombinovaného postižení a formy dětské mozkové obrny... 9 1.3 Osobnost jedince s kombinovaným postižením, dítě s DMO... 14 1.4 Možnosti vzdělávání jedinců s kombinovaným postižením, školní docházka u dětí s DMO... 16 2 Canisterapie ve speciálně pedagogické péči... 18 2.1 Význam terapií ve speciálně pedagogické péči... 18 2.2 Animoterapie (aneb Zooterapie)... 22 2.3 Obecná charakteristika canisterapie, metody a formy canisterapie, pes jako terapeutický pracovník, cíle a oblasti působení canisterapie... 26 2.4 Historie canisterapie, historie vzniku vztahu člověka se psem... 30 3 Canisterapie v praxi, canisterapeutický pes... 33 3.1 Polohování a aktivity se psem... 33 3.2 Výběr a výcvik psa pro canisterapii... 36 3.3 Povaha psa vhodného pro canisterapii... 38 3.4 Zkušební řád pro canisterapii, hlavní zásady canisterapie... 40 4 Polohování v canisterapii a speciálně pedagogické péči... 47 4.1 Cíle, metody výzkumu, výzkumné teze... 47 4.2 Charakteristika zařízení, kde probíhalo výzkumné šetření... 48 4.3 Výsledky výzkumného šetření... 49 4.4 Analýza výsledků výzkumného šetření... 65 Závěr... 67 Resumé... 68

Summary... 68 Literatura... 69 Internetové zdroje... 71 Přílohy

Úvod K výběru témata canisterapie mne přivedlo několik myšlenek. V prvé řadě je to neuvěřitelně krásný vztah psa a postiženého jedince, v druhé řadě jde o ohromné psí charisma, které charakterizuje každého takového tvora. V neposlední řadě je úžasné to, co dokáže takový pes s postiženým jedincem. Dokáže ho přivést k pohybu, vnímání celého okolí ale také vnímání sebe sama. Pes jej dokáže uklidnit a pokud má postižený jedinec silný spasmus, dokáže mu jej dobře uvolnit. Již odedávna je známo, že pes je nejlepším přítelem člověka. Diplomová práce je zaměřena na canisterapii a její účinky především na jedince s kombinovaným postižením a s dětskou mozkovou obrnou. Také proto je první kapitola věnována těmto dvěma postižením. Další kapitoly jsou zaměřeny na canisterapii, její cíle a metody a na psa jako terapeuta, jeho výběr a výcvik. Výzkum byl zaměřen na polohování v canisterapii a jeho účinky na psychickou, fyzickou a sociální složku jedince, na prostředí při polohování a jeho pravidelnost. Cílem diplomové práce bylo zjišťování, jaké účinky má polohování v canisterapii na jedince s postižením a to především kombinovaným, jaké prostředí je vhodné pro polohování v canisterapii a také na to, jak je důležité pravidelné docházení klienta na polohování. 6

Kapitola 1 Jedinec s kombinovaným postižením a jedinec s dětskou mozkovou obrnou 1.1 Vymezení pojmu kombinované postižení a dětská mozková obrna Vymezení pojmu kombinované postižení Můžeme také hovořit o termínu těžké postižení. Dle Vítkové (2006) se za těžké postižení považuje zvlášť těžká forma nějakého druhu postižení. Je to komplex omezení člověka jako celku. Emocionální schopnosti, kognitivní a tělesné, sociální i komunikační jsou podstatně změněny a omezeny. Přiřazení k tzv. hlavnímu symptomu ve smyslu klasického postižení, jako je postižení tělesné, mentální nebo smyslové není možné, protože tím by se na jedné straně ignoroval charakter komplexnosti postižení, na druhé straně celistvost individua. Pojem vícenásobné postižení uvádí Š. Vašek (sec.cit. Vítková, 2006, s. 193). Tento pojem je charakterizovaný z hlediska poruchy informačního toku jako základního předpokladu edukace. Ludíková (2005, s. 9) uvádí definici Sovákovu, který pod pojmem kombinované vady rozumí sdružení několika postižení u jednoho člověka. Tyto se navzájem ovlivňují a během vývoje mění kvalitu. V odborné literatuře se používají ještě další termíny, jimi je v podstatě míněn stejný okruh osob. Jedná se o termíny jako je: těžké mentální postižení, kombinované vady, děti s extrémně psychomotoricky retardovaným vývojem, děti s těžkým narušením vnímání, aj. Každý vybraný termín signalizuje určitý akcent, který zdůrazňuje těžiště postižení (Vítková, 2006, s. 193). Kategorie osob s kombinovaným postižením představuje podle Ludíkové (2005) nejsložitější skupinu, která je ale také nejméně prozkoumanou částí speciálně pedagogické oblasti. 7

Vymezení pojmu dětská mozková obrna I. Lesný (1972, s. 10) popisuje dětskou mozkovou obrnu jako raně vzniklé postižení mozku projevující se převážně v poruchách hybnosti a vývoje hybnosti. P. Polani (sec. cit. Lesný, 1972, s. 9) definuje zase takto: Dětská mozková obrna může být definována jako syndrom nepokračujícího poškození mozku způsobený činiteli působícími na nezralý nervový systém, projevující se za porodu nebo v raném postnatálním životě, ukazující převážně poruchu volné hybnosti a často přidružená postižení, intelektuální, záchvatová, citová, emoční a specificky výchovná. Lesný u této definice poukazuje na nedostatky, z nichž ten první je, že definice je příliš dlouhá a druhý, že dětská mozková obrna není v naší terminologii syndromem. (Lesný, 1972) Podle J. Krause (2005, s. 35) je definicí dětské mozkové obrny neprogresivní neurologický syndrom vyvolaný lézí nezralého mozku. V letech 1950 1952 zavedl Lesný terminologický výraz perinatální encefalopatie. V roce 1959 přešel na termín raná dětská mozková obra, který později zkrátil na dětská mozková obrna. (Lesný, 1972) Defektologický slovník (1984, s. 242) popisuje dětskou mozkovou obrnu jako poruchu řízení hybnosti a vývoje řízení hybnosti a jiných centrálních funkcí z postižení mozku v nejranějším dětství. Stehlík (1977) zmiňuje, že dětská mozková obrna je onemocnění, které je společensky významné svojí četností. Příčiny vzniku dětské mozkové obrny mohou mít různý charakter, mohou se také kombinovat. Jedná se o prenatální, perinatální a postnatální faktory. (Opatřilová, 2004) Jankovský (2001) rozděluje příčiny vzniku DMO na tři základní skupiny: - prenatální inzulty (např. infekce, čin metabolické poruchy u matky) - perinatální inzulty (poškození nastává v průběhu samotného porodu) - postnatální inzulty v kojeneckém období (např. poškození mozku, virová encefalitida) 8

Během prvního roku života dítěte se utváří klinický obraz DMO, tím pádem bývá z neurologického hlediska diagnóza jasná spíše ke konci prvního roku. U atetoidních forem může být diagnóza stanovena i později. (Opatřilová, 2004) 1.2 Druhy kombinovaného postižení a formy dětské mozkové obrny Druhy kombinovaného postižení Při vymezování jednotlivých skupin osob s kombinovanými vadami nastávají problémy, protože v takto heterogenní komunitě, jakou tvoří právě osoby s kombinovanými vadami, se velice obtížně dají určit společné faktory pro dělení jednotlivých kategorií. Přístupy k vymezení jednotlivých kategorií se z pohledu historie vyvíjely a v podstatě kopírovaly náhled a přístup ke skupině osob s kombinovaným postižením jako celku (Ludíková, 2005). Lányiová (sec.cit. Ludíková, 2005) uvádí dvě kategorie, kdy do první skupiny přiřazuje takové jedince, u kterých nastává vrstvení postižení. Toto pojetí tedy vychází z primárního postižení, na které se nabaluje postižení sekundární, které vzniká v návaznosti na problémy, se kterými se jedinec s postižením setkává v kontaktu se společností. Druhou kategorii vymezuje Lányiová jako skupinu jedinců s více primárními postiženími, ale připouští, že v těchto případech dochází ne k sumarizaci důsledků jednotlivých postižení, ale ke vzniku nové kvality. Řada speciálních pedagogů upřednostňovala členění podle druhu postižení, přičemž se často vycházelo ze základu mentálního postižení, ke kterému se přiřazovala další postižení. Např. Sovák (sec. cit. Ludíková, 2005) kategorizuje kombinované (sdružené) defekty podle druhu na: - slepohluchoněmí - slabomyslní hluchoněmí 9

- slabomyslní slepí - slabomyslní tělesně postižení (a podobně) Podle Jesenského (sec. cit. Ludíková, 2005) se v rámci třídění všech postižení používá pro členění kombinovaných postižení principu dominantního postižení: 1) slepohluchoněmota a lehčí smyslové postižení 2) mentální postižení s tělesným postižením 3) mentální postižení se sluchovým postižením 4) mentální postižení s chorobou 5) mentální postižení se zrakovým postižením 6) mentální postižení s obtížnou vychovatelností 7) smyslové a tělesné postižení 8) postižení řeči se smyslovým, tělesným a mentálním postižením a chronickou chorobou Přes poměrně velikou detailnost členění ani tato kategorizace ale neumožňuje zařazení všech případů, které mohou nastat. S širší a obecnější kategorizací přichází ve svých publikacích Vašek (sec. cit. Ludíková, 2005), který seskupuje osoby s kombinovaným postižením do tří skupin, které jsou symptomatologicky příbuzné: a) mentálně postižení s dalším(i) postižením(i) b) slepohluchota c) poruchy chování v kombinaci s dalším(i) postižením(i) či narušením(i) Klasické a ve speciální pedagogice často používané dělení na skupiny osob s lehkým a těžkým mentálním postižením se u kombinovaných vad velmi obtížně uplatňuje. Už samotná skutečnost, že tato skupina je složena z široké škály různorodých variant kombinací postižení, různého stupně a hloubky, vytváří situaci, kdy je potřeba rozhodnout, že tento případ je lehký a onen těžký stupeň, je téměř naprosto nemožné či alespoň zavádějící a zcela subjektivní (Ludíková, 2005). Vančová (sec.cit. Ludíková, 2005) má při kategorizaci snahu vycházet z projevů osob s kombinovanými vadami a jejich dopadů do procesu rozvoje osobnosti a socializace. Tato kritéria pojímá z hlediska míry potřebnosti speciálních výchovných a 10

vzdělávacích opatření. Rozděluje tak dvě kategorie, a to jako první lehce, a druhou těžce vícenásobné postižení. Do první skupiny, tedy lehkých vícenásobných postižení, jsou zařazováni ti jedinci, kteří na základě výchovy a vzdělávání v běžných či speciálních školách jsou schopni relativně samostatně zvládat běžný život, integrovat se do společnosti, do daných životních podmínek i prostředí a dosáhnout průměrnou kvalitu života. Pod druhou skupinu těžce vícenásobně postižených jsou zařazováni ti jedinci, kteří na základě speciální výchovy a vzdělávání jsou schopni samostatně zvládat pouze základní nebo elementární praktické životní situace, neobejdou se bez výrazné pomoci. Komunikační proces je narušen a je nutné ho budovat na principech alternativní a augmentativní komunikace. Jako nevyhnutelné se u této skupiny jeví používání speciálních pomůcek. Všechny aktivity se uskutečňují formou individuálního přístupu, kdy se celý tým pracovníků snaží, aby klient dosáhl maximální míry socializace, i když s vědomím, že tito jedinci vyžadují speciální péči a podporu celý svůj život (Ludíková, 2005). Etiologie kombinovaných vad je vzhledem k heterogenitě této skupiny pochopitelně velice rozmanitá. Příčiny nelze ve všech případech jednoznačně určit, ale je možné konstatovat, že lze je hledat ve všech údobích života, přičemž obvykle nejtěžší případy mají příčiny v prenatálním stádiu vývoje (Ludíková, 2005). Formy dětské mozkové obrny Vítková (2004) rozděluje dětskou mozkovou obrnu na : Kvadruparézu/plégii kdy je u jedince postiženo celé tělo, hlava, trup i všechny končetiny - u těchto jedinců bývá velmi postižena jemná i hrubá motorika - přítomny bývají vždy ortopedické vady Diparézu/plégii zpravidla bývají postiženy dolní končetiny - chůze se rozvíjí později, ale často je možná - je možné i vzpřímení jedinců do vyšších pozic Hemiparézu/plégii postižena bývá jedna polovina těla, většinou dochází k většímu postižení horních končetin 11

- jemná motorika často není možná - může se vyskytnout narušená rovnováha, či ortopedické vady Dle Krause (2005) se formy dětské mozkové obrny dělí takto: Hemiparetická forma DMO - jedná se o jednostrannou poruchu hybnosti, nejčastěji spastickou kongenitální hemiparéza - tvoří 70 až 90% případů formy hemiparetické - častěji bývají postiženi chlapci, převážně se objevuje postižení pravé strany získaná hemiparéza - příčiny jsou velmi pestré - získané hemiparézy vyžadují specifický postup, a to jak diagnostický, tak i lékařský (Kraus, 2004) Bilaterální spastické formy DMO - u těchto forem dětské mozkové obrny dochází k postižením obou polovin těla - nejčastěji se vyskytuje forma diparetická (výraznější bývá postižení dolních končetin) diparetická forma DMO - objevuje se u 4/5 s DMO - u 5 10% dětí s nízkou porodní hmotností (pod 1500 g) - Kraus (2004) zmiňuje, že u více než poloviny dětí je pozitivní anamnéza - na dolních končetinách bývá svalový tonus charakteristicky zvýšený - u některých novorozenců se již může vyskytnout hypotonie, také problémy s výživou - u většiny ale probíhá latentní období (6 12 měsíců) - když následuje rozvoj hypotonie, toto vzbuzuje již podezření - ve stadiu dystonie se objevují nepotlačitelné mimovolní pohyby a zvýšení svalového tonu při změnách poloh - na dolních končetinách je maximální postižení (Kraus, 2004) ataktická diparéza - bývá také nazývána spasticko ataktická diparéza 12

- 5 7% případů dětské mozkové obrny - nejprve bývá výrazná hypotonie, pak přechází ve spasticitu s hyperflexií triparetická forma - téměř celá polovina dětí s touto diagnózou má pozitivní perinatální etiologii - výrazné motorické postižení (u 80%) - u poloviny dětí epilepsie a u 2/3 přítomna mentální retardace kvadruparéza - toto je nejtěžší forma dětské mozkové obrny - jde o oboustrannou spasticitu s převahou na horních končetinách - podle Krause (2004) se téměř vždy projevuje těžkou mentální retardací a také mikrocefalií - 5% případů dětské mozkové obrny - pro hraniční případy se používá termín spasticko dyskinetická forma - méně často se může vyskytovat větší postižení dolních končetin, nebo také stejné postižení všech čtyř končetin (Kraus, 2004) Dyskinetická forma dětské mozkové obrny (extrapyramidová dystonicko dyskinetická nebo atetózní) - jedná se o charakteristickou etiologii i klinický nález - u jedince dominují abnormální pohyby - rozlišují se dvě formy a to hyperkinetická a dystonická forma hyperkinetická forma - dominance masivních mimovolních pohybů, které jsou nápadně neúčelné dyskinetická forma - dochází k tonické kontrakci celé končetiny, nebo také celého trupu - atetóza většinou postihuje akra končetin, naopak chorea proximální svaly - V dystonické podskupině hybnou poruchu charakterizují náhlé abnormální změny svalového tonu. Jsou to zejména zvýšení svalového tonu v extenzorech trupu při emočních podnětech nebo změny postury svalstva šíje vyvolané zamýšleným pohybem. (Kraus, 2004, s. 81) 13

- méně často se může objevit smíšená dystonicko hyperkinetická forma, ale tvoří jen 7-8% - tato forma dětské mozkové obrny se většinou vyvíjí z hypotonického syndromu - dystonické otevření úst vzbuzuje jako první podezření - později se mohou připojovat mimovolní pohyby končetin - tonus trupu může bránit rozvoji stoje i chůze - mentální schopnosti bývají v normě (Kraus, 2004) Cerebelární forma DMO (ataktická forma, představuje neprogresivní cerebelární ataxii) - 7 15% případů dětské mozkové obrny - nástup klinických příznaků je podle Krause (2004, s. 85) plíživý - jedná se o příznaky variabilní - když se změní poloha, dochází k extenzi a abdukci paží - u některých dětí se mohou kombinovat mikrocefalie, mentální retardace, nebo křeče (Kraus, 2004) 1.3 Osobnost jedince s kombinovaným postižením, dítě s dětskou mozkovou obrnou Osobnost jedince s kombinovaným postižením Vývoj poznávacích procesů a celková socializace souvisí s rozvojem motoriky. V kojeneckém období může být opožděn vývoj řeči na základě poruchy motoriky mluvidel, respirace, fonace. Porozumění řeči bývá narušeno poruchou centrální nervové soustavy. Řeč se nemusí vyvinout vůbec, nebo její vývoj bývá narušen, či opožděn. Když se řeč vytvoří, bývají přítomny agramatismy, slovník bývá velmi chudý. U jedinců s kombinovaným postižením se mohou vyskytovat poruchy artikulace, akustická dysgnózie. (Opatřilová, 2005) 14

U jedinců s kombinovaným postižením bývá opožděna emancipace, jednotlivá omezení mohou vést k pasivitě jedince. Omezení aktivního poznávání ovlivňuje vývoj kognice. Jedinec není schopen adekvátně vnímat, napodobovat a učit se řeč. Bývá omezena senzomotorická inteligence. (Opatřilová, 2005) Dítě s dětskou mozkovou obrnou V chování dítěte s organickým poškozením CNS se mohou objevovat některé nápadnosti v hrubé a jemné motorice. Jedná se například o hyperaktivitu, neobratnost, či instabilitu, rigiditu. Typické projevy v grafomotorice, poruchy řeči. (Jankovský, 2001) U těchto dětí bývá narušena také percepce, toto se může projevovat například narušením vizuomotorické koordinace. Často se také u těchto dětí setkáváme se strabismem, který má také vliv na zrakovou percepci. Jankovský (2001) také zmiňuje obvyklost poruch sluchové analýzy a syntézy a sluchové diferenciace. Poruchy pozornosti bývají také přítomny u dětí s organickým poškozením centrálního nervového systému. Tyto poruchy se projevují například narušenou schopností rozdělovat pozornost, odklánět, či koncentrovat. (Jankovský, 2001) Typická bývá emoční labilita. Dítě bývá impulsivní, podrážděné, nedokáže své emoce příliš kontrolovat. Tyto děti mohou také být depresivní a úzkostné. Může se objevovat snížený intelekt, usuzování bývá narušeno, vázne i abstrakce a analyticko syntetická činnost. Myšlení těchto dětí bývá rigidní a ulpívavé, mohou se objevovat poruchy paměti. Časté bývají specifické poruchy učení, narušena pravolevá orientace a gramatická skladba vět. (Jankovský, 2001) Dle Jankovského jsou nepřehlédnutelné sociální obtíže. V sociální vývoji se může objevit regrese. U osobnostních projevů se může vyskytovat narušení sebepojetí a sebereflexe. zvýšen bývá neuroticismus. (Jankovský, 2001) 15

1.4 Možnosti vzdělávání jedinců s kombinovaným postižením, školní docházka u dětí s DMO Možnosti vzdělávání jedinců s kombinovaným postižením Česká republika nabízí pro edukaci žáků s těžkým postižením a souběžným postižením více vadami Rehabilitační vzdělávací program základní školy speciální, který byl experimentálně ověřován v letech 1998 1999 a 1999 2000, postupně se zaváděl jako alternativní program základní školy speciální. Vzdělávání žáků vyžaduje rehabilitační péči, která je velmi intenzivní, využívání alternativních a augmentativních systémů komunikace, rehabilitační tělesnou výchovu, vyučování musí být individualizované, vhodné prostorové a materiální podmínky, vhodné prostředí. (Vítková, 2006) Švarcová (sec.cit. Vítková, in Pipeková, 2006, s. 335) charakterizuje okruh žáků, pro které je tento rehabilitační program přínosný, jako žáky s těžkým a hlubokým mentálním postižením, s těžkým zdravotním postižením nebo souběžným postižením více vadami, u kterých je však vždy zastoupeno mentální postižení Těžiště práce je zastoupeno v komplexním speciálně pedagogickém působení na duševní a tělesný vývoj žáků s respektováním jejich individuálních potřeb. U většiny žáků s osvojením trivia nepočítá. Psané slovo není prostředkem vzdělávání, v mnoha případech to není ani mluvená řeč. V popřední stojí rozvoj komunikačních dovedností, které mají žákům umožnit kontakty s okolím (Vítková, 2006). Další snahou je pohybový rozvoj, aby mohli být žáci pokud možno autonomní ve svém prostředí, zejména co se týče sebeobsluhy, aby byli odkázání na pomoc druhé osoby jen v případě, pokud je to nutné. Velikým úkolem vzdělávání v Rehabilitačním programu základní školy speciální je kultivace osobnosti žáka, působení na jejich chování tak, aby soužití s nimi nekladlo mimořádné nároky na jejich okolí. Úspěšně se ve třídách využívá různých terapeutických metod. (Vítková, 2006) 16

Docházka do tříd s rehabilitačním vzdělávacím programem je deset let a je členěná na dva pětileté stupně. Ve třídách mohou výchovně-vzdělávací činnosti zajišťovat současně tři pedagogičtí pracovníci, jeden z nich je asistent pedagoga. Školní docházka u dětí s DMO U lehčích postižení, nebývají zpravidla žádné problémy s docházkou do běžné základní školy. Důležité je upravení třídy tak, aby do ní žák mohl chodit. Jedná se o snížení počtu žáků ve třídě, bezbariérový přístup, či asistenta pedagoga. (Jankovský, 2001) Při integraci žáků se zdravotním postižením (případně se specifickými vzdělávacími potřebami) v kmenové základní škole lze využít také možnosti zřízení speciální třídy. (Jankovský, 2001, s. 72) Jedná se o jakýsi mezistupeň mezi základní a speciální školou. Pokud žák nezvládá program základní školy, další nabídkou vzdělávání může být základní škola praktická, či základní škola speciální. První kapitola diplomové práce je věnována především základnímu vymezení dětské mozkové obrny a kombinovaného postižení. Další část této kapitoly je především o vymezení forem dětské mozkové obrny a druhů kombinovaného postižení. V další části první kapitoly se hovoří o dítěti s dětskou mozkovou obrnou, ale také o osobnosti jedince s kombinovaným postižením. Možnosti vzdělávání jedinců s kombinovaným postižením a školní docházka dětí s dětskou mozkovou obrnou jsou součástí poslední podkapitoly. 17

Kapitola 2 Canisterapie ve speciálně pedagogické péči 2.1 Význam terapií ve speciálně pedagogické péči Základní vymezení pojmu terapie Obecně se mohou terapeutické přístupy vymezit jako způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, které se zaměřují na odstranění či zmírnění potíží. Nebo se také mohou zaměřovat k odstranění příčin potíží, vedou k prospěšné změně. Müller (2005) formuluje základní pravidla, která platí pro všechny terapie: - terapie probíhají v určitém čase a také v určitém prostředí - mívají určitou organizační formu - důležitá je vždy i organizace terapeuta - terapie bývají závislé na věku klienta a jeho symptomech, na příčinách potíží - cíl terapií bývá léčebný, ale i preventivní a rehabilitační Vymezení speciálně pedagogické terapie Speciálněpedagogické terapie buď navazují na léčbu (doplňují léčbu) nemocí v oblasti medicíny, nebo slouží jako svébytný druh pomoci při potížích vyplývajících z významných kulturních či sociálněadaptačních odlišností přitom jsou zaměřeny na ty důsledky těchto problémů, jež se projevují ve snížených schopnostech (neschopnosti) normální životní seberealizace ve vzdělání, v práci, v bydlení, v zájmových aktivitách apod. (Müller, 2005, s. 20) Müller (2005) zmiňuje také důležitost dodržovat v pedagogickém procesu jisté principy: - důležitá je kvalifikovaná, týmová diagnostika - důležité je utváření prostoru pro vyjádření klienta, sdělení jeho pocitů - činnost musí být přizpůsobena věku a zkušenostem klienta Speciálně-pedagogickou terapii můžeme rozdělit na tyto oblasti: 1. terapie hrou 2. činnostní a pracovní terapie 3. psychomotorické terapie 18

4. expresivní terapie (arteterapie) 5. terapie s účastí zvířete (zooterapie, animoterapie) (Müller, 2005) Müller doplňuje, že se z těchto speciálně pedagogických terapií dále modifikují další terapeutické přístupy a to jsou například: 1. rodinná terapie 2. terapeutická komunita 3. skupinová sezení aj. Obecná charakteristika jednotlivých speciálně pedagogických terapií TERAPIE HROU Terapii hrou lze definovat jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci prostředků hry použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. (Müller, 2005, s. 25) V širším pojetí to bývá terapeutické využití hry, ale v užším pojetí je terapie hrou aplikovaná v práci herního specialisty. (Müller, 2005) ČINNOSTNÍ A PRACOVNÍ TERAPIE Činnostní a pracovní terapie jsou dva překrývající se terapeutické přístupy. Můžou se definovat jako odborná manipulace s materiálním okolím, s cílem pomoci lidem při změně jejich chování a myšlení. Terapeutických cílů v těchto dvou terapiích se dosahuje hlavně díky rukodělným pracím, u malých dětí se využívá především dětská hra. (Müller, 2005) PSYCHOMOTORICKÁ TERAPIE Jsou to činnosti, které sahají do ostatních terapeutických aktivit. Psychomotorická terapie je tedy terapeutický přístup (či spíše skupina přístupů), jehož prioritou je ovlivňování duševních procesů člověka za pomoci tělesné stimulace (čímž se liší od fyzioterapie), a proto ji lze definovat jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci pohybu (zasazeného do širšího kontextu 19

psychomotoriky) použitého za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. (Müller, 2005, s. 27) Mezi metody psychomotorické terapie můžeme zařadit pantomimu, relaxaci, improvizaci, tanec, nebo třeba pohybové hry. EXPRESIVNÍ TERAPIE Jsou velmi rozšířenými terapiemi ve speciálních školách a také školských zařízeních. Lze ji aplikovat jako záměrnou a cílevědomou aplikaci uměleckých prostředků, která slouží jako pomoc lidem změnit jejich chování, či myšlení. (Müller, 2005) Rozlišují se především tyto druhy expresivní terapie: - dramaterapie - teatroterapie - psychodrama - muzikoterapie - biblioterapie - arteterapie Dramaterapie Valenta (in Müller, 2005, s. 101) definuje dramaterapii jako: léčebně výchovnou disciplínu, v níž převažují ve skupinové dynamice divadelních a dramatických prostředků k dosažení stavu symptomatické úlevy, ke zmírnění důsledků psychických poruch i sociálních problémů a k dosažení personálně sociálního růstu a integrace osobnosti. V dramaterapii se pracuje s fantazií jedince. Využívá se dramatických a divadelních postupů, u kterých se získává vnitřní harmonie a probouzí emoce. (http://terapie.az4u.info/cs/alternativni-terapie/terapie-pomoci-smyslu/dramaterapie/) Valenta (2001) se zmiňuje o tom, že přímí předchůdci dramaterapie jsou formy psychoterapie, které užívají divadelních postupů a technik. 20

Teatroterapie K terapeutickým cílům teatroterapie dochází díky veřejné realizaci divadelního tvaru. Jedná se o jakousi divadelní společnost, která dosahuje úspěchu, seberealizace, nebo tvořivosti u znevýhodněných jedinců. (Valenta, in Müller, 2005) Teatroterapie vznikla v 80. letech století dvacátého. V tomto divadle hráli pouze herci s postižením (sluchově, tělesně, mentálně postižení). (http://www.dramaterapie.atlasweb.cz/teorie.htm) Psychodrama Jde o dramatickou improvizaci, která je řízená a podílí se na ní tito činitelé: klient psychoterapeutického zaměření (člověk, který představuje sám sebe) a terapeut, který má roli jeho režiséra, a dále jsou to pomocní herci publikum. Dochází k vytvoření modelu konkrétní životní reality (klient pochopí své zážitky, vnitřní konflikty, či afektivní stavy). (Valenta, in Müller, 2005) Mezi techniky psychodramatu se zařazují například: - hraní vlastní role - monolog - alter ego - výměna rolí - zrcadlo 2005) Zakladatelem psychodramatu je psychiatr J. L. Moreno. (Valenta, in Müller, Muzikoterapie Muzikoterapie je expresivní terapie vymezitelná svébytným využíváním melodie, harmonie, rytmu, zvukové barvy, dynamiky, tempa, druhu taktu čili základních prvků hudebního umění. (Valenta, in Müller, 2005, s. 30) Muzikoterapie se skládá ze dvou složek a to receptivní (samotné vnímání hudby), a aktivní (hudební aktivita). (Valenta, in Müller, 2005) 21

Biblioterapie Biblioterapie je doplňková terapie, která využívá literární text a jeho základní funkce. Jsou to funkce informační, výchovná, estetická, katarzní, konfrontační, identifikační relaxační a prestižní. Slovník cizích slov ABZ. cz definuje biblioterapii jako psychoterapeutické využití vhodné literatury a práce s knihou za účelem prevence, rehabilitace, nápravy nebo léčby. (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/biblioterapie) Do obsahu biblioterapie se zařazuje vlastní čtení a předčítání textu, či dokončování a tvorba nového literárního textu. (Valenta, in Müller, 2005) Arteterapie Arteterapie využívá výtvarného projevu k poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů. (http://www.arteterapie.cz) Pojem arteterapie vznikl z latinského slova ars což znamená umění a z řeckého slova thérapieá což znamená léčba. (http://www.comhealth.cz/cz/arteterapie) TERAPIE S ÚČASTÍ ZVÍŘETE (ZOOTERAPIE, ANIMOTERAPIE) 2.2 Animoterapie (aneb Zooterapie) V českém jazyce neexistuje zvláštní pojmenování metody využití zvířete jako léčebného prostředku pro člověka. Anglosaská literatura používá označení léčení prostřednictvím domácích miláčků (popřípadě léčení domácími miláčky). (Nerandžič, 2006, s. 15). Nerandžič dále popisuje, že miláčkem může být kůň, slon, nebo pes či kočka, ale i ryby, hlodavci, ptáci a žáby, nebo i hmyz. Zmiňuje dokonce rostliny. 22

Zooterapie znamená léčbu pomocí zvířat. Její součástí je péče o zvířata, dotýkání se jich, hlazení, komunikace s nimi. (http://terapie.az4u.info/cs/alternativniterapie/zooterapie/ ) Terapie s účastí zvířete, aneb zooterapie, animoterapie, zaujímá ve speciálně pedagogické terapii velmi důležité a nezaměnitelné místo. Je výjimečná tím, že místo člověka je terapeutickým prostředkem jiný živý tvor. Nejznámějšími zvířaty v animoterapii jsou pes a kůň, ale terapii samotnou může provádět jakékoliv jiné zvíře. Pokud je terapeutickým prostředkem pes, mluvíme o canisterapii, pokud je terapeutickým prostředkem kůň, v tom případě mluvíme o hipoterapii (nebo také hiporehabilitaci). (Müller, 2005) Do speciálně pedagogické terapie zvané animoterapie, nebo také zooterapie zařazujeme canisterapii ( blíže se o ní zmiňujeme v dalších podkapitolách a kapitolách), hipoterapii (někdy také hiporehabilitaci). Tyto dvě terapie jsou v animoterapii nejznámějšími. Dále pak do této oblasti zařazujeme například felinoterapii (což je léčba za pomocí koček). Nerandžič (2006) píše i o dalších zvířatech terapeutech a těmi jsou například fretka, koza, či lama. Těžištěm zooterapií je stále zdravotnictví převážně se uplatňují v péči o tělesně a mentálně postižené jedince. (Brodská, 2007, s. 44) HIPOTERAPIE Působení hiporehabilitace zahrnuje oblast medicíny, psychologie, pedagogiky i sportu. Díky tomu, že je komplexní se rozděluje na tři základní složky: - hipoterapie - pedagogicko psychologické ježdění (nebo také léčebně psychologické ježdění) - sportovní ježdění handicapovaných (Hollý, Hornáček, 2005) Hiporehabilitace je metoda, která využívá pohyb koňského hřbetu a jeho přenos na člověka. Je to pokus o soulad pohybu koně a člověka. Základním léčebným prostředkem při hipoterapii je pohyb hřbetu koně při rytmickém kroku, přičemž záleží 23

na jeho délce, frekvenci a čistém provedení. Hipoterapii lze označit také jako cvičení na balanční ploše. (Nerandžič, 2006, s. 92, 93) Podle Hollého a Hornáčka (2005) hipoterapie působí vyrovnávajícím způsobem. Když mají některé kvality nedostatečnou či nadměrnou intenzitu, upravuje je hipoterapie do normy. Nejvýraznější ovšem je ovlivňování psychických funkcí. Sebevědomí je ovlivněno už samotným sedem. Nechodící klient prožívá pocit první chůze. Na emotivní změny má hipoterapie také silný vliv. Reguluje oslabenou, ale i nadměrnou emotivitu klienta. Nedůvěra a strach se díky hipoterapii odstraňují, navozuje se komunikace (sociální stránka). Klienti se o zvíře starají, nastupují tak pocity zodpovědnosti, užitečnosti a motivace překonávat překážky. Díky jízdě na koni se může předcházet civilizačním chorobám, které jsou psychického či fyzického rázu. Při jízdě dochází ke stimulaci pohybového systému, ale také k pozitivnímu vlivu na duševní stránku. (Nerandžič, 2006) Nerandžič (2006) zmiňuje, že ke koni se většinou přiřazuje léčba pohybového aparátu. Jeho technika práce spočívá v přirozenosti a jednoduchosti. Hipoterapie je cílený, intenzivní a dlouholetý léčebný proces. Zahajuje se v době, kdy je porucha držení těla nebo motoriky ještě léčebně ovlivnitelná. (Nerandžič, 2006, s.114) FELINOTERAPIE Felinoterapie je zakotvena na podobných principech jako má canisterapie, ale nemá u nás takovou tradici jako má canisterapie. U felinoterapie je základem vrozený dar empatie a intuice koček. Tyto schopnosti pomáhají zapomenout na bolest, navozovat duševní pohodu a snižovat pocit osamění. (http://casopis.planetazvirat.cz/070218-felinoterapie-aneb-kdyz-kocka-leci- 1.html) 24

U kočky může být velikou výhodou, že nepotřebuje mnoho prostoru, není náročná na venčení, ani na výcvik. Na plemeni kočky vhodné k felinoterapii se zatím odborníci pořádně neshodli. Někteří z hygienických důvodů upřednostňují krátkosrstá plemena, jiní, především kvůli hlazení, zase preferují plemena dlouhosrstá. (http://casopis.planetazvirat.cz/070218- felinoterapie-aneb-kdyz-kocka-leci-2.html) Kočka může pomáhat při rozvoji estetického a hudebního cítění v rámci herních terapií. Mentálně postižené děti díky jejich citové otevřenosti přijímají kočky perfektně, kočka jim dává pocit bezpečí, zlepšuje jejich komunikaci a pomáhá při rozvoji slovní zásoby. U tělesně postižených jedinců zase kočka pomáhá při uvolnění svalstva. (Nerandžič, 2006) Uvolňováním psychických bariér handicapovaného vlivem felinoterapie se postupně zlepšují i jeho motorické schopnosti. Nejdůležitější je tedy psychoterapeutický a sociálně rehabilitační účinek léčby. (Nerandžič, 2006, s. 78) OSTATNÍ ZVÍŘATA Fretky Fretky mohou dobře působit na lidi, kteří jsou osamělí. Je pro ně najednou zpestřením života. U těžce tělesně postižených mohou fretky mírnit bolest. U fretek je dominantní složkou sociální rehabilitace. (Nerandžič, 2006) Kozy U koz je sociálně terapeutický efekt způsobován (zprostředkován) prací s nimi. Nerandžič (2006) popisuje proces učení samostatnosti, nezávislosti. 25

2.3 Obecná charakteristika canisterapie, metody a formy canisterapie, pes jako terapeutický pracovník, cíle a oblasti působení canisterapie Canisterapie tento název se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá kladného působení psa na jedince a jeho zdraví. Dle Galajdové (1999) lze jinak definovat canisterapii jako například Animal Assisted Activities, či Animal Assisted Therapy probíhající s jedním živočišným druhem. Uvádí, že canisterapie klade důraz především na problémy psychologické, sociálně-integrační a citové, druhotné je působení na fyzické zdraví člověka. Podstatou canisterapie je využití psa v interaktivním léčebném procesu lidí. Cílem je aktivizace nemocného nebo zdravotně postiženého, zlepšení jeho fyzického a psychického stavu a snížení množství užívaných léků. V rámci léčby člověka dochází k aktivaci a mobilizaci zbytkových fyzických, psychických a imunitních schopností zdravotně postiženého. Člověk startuje pomocí přírody své uzdravování, zlepšuje vlastní tělesný a duševní stav a kontakt s lidmi. Dosud však není jednoznačně zodpovězena otázka, zda je canisterapie podpůrnou léčbou, anebo je to nový terapeutický postup. (Nerandžič, 2006, s. 52) Canisterapie nachází uplatnění při práci s: - mentálně postiženými klienty - tělesně postiženými klienty - klienty s autismem, či autistickými rysy - klienty se smyslovým postižením - u psychiatrických pacientů - u starých lidí Pes a mentálně postižený jedinec Galajdová (1999) shrnuje význam terapeutického psa do několika důležitých bodů: - pes může u dítěte budit zájem, může udržovat jeho pozornost 26

- je to živý tvor, takže se pohybuje, má své potřeby, takže děti se o něj mohou starat (to znamená, že u nich může vznikat pud starostlivosti, pečovatelské potřeby) - dítě může cítit, že je milováno, protože pes jeho lásku oplácí - klienti se mohou učit zodpovědnosti, správnému chování ke zvířatům - může rozvíjet vyjadřovací schopnosti a zlepšovat komunikační dovednosti - důležité jsou podněty psa k pohybu pohybová motivace - jednou z velmi důležitých bodů terapie se psem je relaxace, navození klidu - pes je důležitým prostředkem k interakci Pes a tělesně postižený jedinec Pes v případě práce s klientem, který má tělesné postižení, hraje roli: - důvěrníka a také společníka - je skvělou motivací k rehabilitaci klienta - důležitým bodem je menší závislost klienta na okolí - tělesně postižený člověk se se psem necítí osamělý - jeho starost o živého tvora jej odvádí od jeho vlastních potíží. (http://louka.iprofil.cz/canis/index.php?id=8) Pes a klient s autismem - u klienta s autismem plní pes hlavně roli prostředníka mezi lidmi a okolním světem - dokáží mu poskytovat něhu a lásku v době, kdy chce on - může také snižovat agresi u autistických klientů Pes a klient se smyslovým postižením - u klientů s postižením sluchu jde především o pocit bezpečí, zvyšování soběstačnosti a nezávislosti, - u klientů s poškozením zraku jde o větší nezávislost na okolí, pocit soběstačnosti a důvěry jak v psa, tak v sebe (http://louka.iprofil.cz/canis/index.php?id=8) Pes a psychiatrický pacient - pes může zlepšovat komunikaci pacientů 27

- snižují jeho pasivitu, agresivitu - pes může být součástí resocializace Canisterapie je zejména pomocná, podpůrná terapeutická metoda. (Galajdová, 1999) Metody Canisterapie dle Galajdové (1999) Galajdová (1999) ve své knize popisuje dva druhy metod. Jedná se o metodu AAA (Animal Assisted Activities) a metodu AAT (Animal Assisted Therapy). Metoda AAA (Animal Assisted Acitivities) představuje metodu, která se zaměřuje především na zvýšení kvality života klienta. Její terapeutický prospěch je motivační, odpočinkový a také výchovný. Tato metoda bývá prováděna v různém prostředí a bývá vedena odborníkem, který je speciálně vyškolený. (Galajdová, 1999) Výsledky AAA nejsou měřitelné, může pouze pozorovat štěstí, radost, libost, spokojenost. Galajdová zmiňuje, že metodu AAA lze rozdělit na aktivní, pasivní, stálou a návštěvní. U pasivní AAA přinášejí zvířata pozitivní efekt pouhou svojí přítomností, jejich role není aktivní, protože klient se o ně nestará. Interaktivní AAA může být rezidentní, což znamená, že zvíře je v zařízení neustále, či návštěvní, které bývají na jednom místě, ve stejnou dobu (která je omezená na hodiny). Metoda AAT (tedy Animal Assisted Therapy) se může na rozdíl od metody AAA objektivně změřit. Při AAT posilujeme žádoucí chování klienta a potlačuje se nežádoucí chování. (Galajdová, 1999) Metody Canisterapie dle Vrbové (in Müller, 2005) AAA (Animal Assisted Activities) je dle Vrbové metoda, která nemá charakteristické cíle a její výsledky nejsou měřitelné. Výsledkem je totiž spokojenost klienta, jeho aktivita a citové projevy. Metodu AAT naproti tomu můžeme pozorovat a měřit objektivně. U AAT se jedná o intervenci, která je cílená, přičemž zvíře je důležitou součástí terapeutického procesu. Tuto terapii vede a provádí zdravotnický personál. 28

Na některých internetových serverech nacházíme ještě metodu AAE (Animal Assisted Education). Tato metoda se používá především v zahraničí, je to výuka za přispění zvířat. AACR (Animal Assisted Cisis Response) metoda, která využívá zvířat v krizové intervenci. (http://www.canisterapie.org/index.php?articleid=51) Formy canisterapie Canisterapii můžeme dělit buď na individuální (u této formy bývají přítomni spíše imobilní klienti) a na skupinovou formu, (u této bývají přítomni spíše klienti mobilní). (Vrbová, in Müller, 2005) Pes jako terapeutický pracovník Galajdová (1999) popisuje psa se sociálním posláním takto pojmenovávají v USA psy, kteří pomáhají člověku při jeho zapojení do společnosti. Zahrnují se zde tyto dvě skupiny psů: 1) psi s terapeutickým posláním jsou určeni především na mazlení a hlazení, používají se ke zlepšení psychického stavu zdravotně postižených klientů 2) psi průvodci musí projít individuálním speciálním výcvikem, aby mohli pomáhat potřebám člověka se speciálními potřebami Výchova těchto psů musí mít přesná pravidla, na závěr dochází k závěrečné zkoušce, ze které se stane pes průvodce, nebo pes terapeut. (Galajdová, 1999) Cíle canisterapie, oblasti působení canisterapie Mezi důležité cíle canisterapie patří jednak rozvoj citových schopností, rozvoj rozumových schopností a nesmíme také opomenout rozvoj schopností pohybových. Do rozvoje citových schopností můžeme zařadit například mazlení se s pejskem, jeho hlazení, povídání o pocitech psa, mohou se u klientů rozvíjet ochranitelské pudy. Do rozvoje rozumových schopností může patřit například pozorování chování pejska, pozorování stavby jeho těla (stojí na čtyřech nohách, má čumák, ), mohou se také u klienta zlepšovat dovednosti v komunikaci (volá na psa). 29

U rozvoje dovedností pohybových je důležitá motivace k pohybu (v tomto případě je velikou motivací pes), klienti mohou uskutečňovat různé společenské hry se psem. (http://www.canisterapie.info/portal/alias Rainbow/lang cs/tabid 3353/DesktopDe fault.aspx) Důležité oblasti působení canisterapie Na internetových stránkách canisterapeutického sdružení Jižní Moravy se popisují tyto oblasti působení canisterapie: 1. Socioterapie Využívá se u klientů s dětskou mozkovou obrnou, u klientů s poruchami chování, Downova syndromu, poruchy řeči, apod. 2. Psychoterapie (při potížích způsobených duševním stavem) U klientů týraných a zneužívaných, u demence, Alzheimerovy choroby, roztroušené sklerózy či u lehké mozkové dysfunkce. 3. Fyzioterapie Využívá se u klientů s dětskou mozkovou obrnou, u úrazů, amputací, demencí, roztroušených skleróz, aj. 4. Speciální pedagogika (http://www.canisterapie.mendelu.cz/index.php?menu=1) 2.4 Historie canisterapie, historie vzniku vztahu člověka se psem Ve starověkém Egyptě byli psi velmi oblíbená zvířata. S člověkem bývá často znázorňován na obrázcích. V Egyptě byl ale pes uctíván. Jejich bůh Anubis (někdy také Anup) byl zobrazován s lidským tělem a psí (někdy ale také šakalí) hlavou a byl uctíván jako strážce podsvětí. Doprovázel člověka na jeho poslední cestě. Na jeho počest Egypťané vybudovali město Cynapolis, které bylo zasvěcené uctívání psů. (Galajdová, 1999) 30

Lovečtí psi doprovázeli v Římě bohyni lovu Dianu, boha války Marta, boha obchodu Merkura. Psi měli důležité role jako průvodci svých bohů. (Nerandžič, 2006) Pokud se vrátíme ke knize Galajdové (1999), ta zmiňuje, že pes byl velmi oblíben také v Indii, kdy pes doprovázel boha Khandobu. Pomocníci v Khandobových chrámech prý museli štěkat jako psi a dostávali k jídlu kosti na památku jejich psího předka. Také je důležité zmínit, že jedna z nejznámějších hvězd Sírius je pojmenována po posvátném psovi, který patřil lovci Orionovi. Je velmi důležité neopomenout fakt, že v období středověku bývalo postavení psa velice ovlivněno náboženstvím. V raném středověku byl pes jasnou součástí života lidí, ale vliv katolické církve, jejíž vliv postupoval a zesiloval, změnil na psa náhled. Pes a jiná zvířata byli prohlášeni za tvory bez duše, pes také patřil do kultu čarodějnictví, kacířství, aj. (Galajdová, 1999) U psů se také kladl důraz na jejich léčitelské schopnosti, pokládali se k nemocným místům pacientů. U babylónských lékařů bylo v podstatě běžné nechat olízat ránu jazykem psa, v té době již byla známa léčivá síla jejich slin. V armádě Napoleona Bonaparte zase psi vyhledávali na poli poraněné vojáky. Ve Francii se zase začali používat psi na rehabilitaci zraněných ve válce. (http://hipoterapie.crespo.cz/canis.asp?idmenu=3) Krumlovská (2004) popisuje, jak si lidé nechávali olizovat psy neohebné prsty. Galajdová (1999) se zmiňuje o prvním zdokumentovaném použití zvířat jako doplňkové terapie, které proběhlo v Gheelu v Belgii u zdravotně postižených občanů. Bylo to v 9. století. V devadesátých letech 18. století byla v Anglii založena klinika York Retreat pro duševně nemocné. Součástí jejího programu byla péče o zvířata, cílem bylo naučit pacienty zodpovědnosti. Několik desítek let po vzniku York Retreatu vznikl v Německu Bethel, jeho samozřejmou součástí byla zvířata a to zejména psi, koně a kočky. (Galajdová, 1999) 31

V 70. letech dvacátého století psychiatr Boris M. Levinson náhodně zjistil, že jeden jeho pacient při náhodné přítomnosti psa promluvil. Jeho výzkum později dokázal, že terapeutické působení psa na člověka může urychlovat léčebný proces. Vrbová (in Müller, 2005) zmiňuje, že na jeho výzkum navázali pan a paní Carsonovi. Ti popsali důležité specifické znaky psů, pro které jsou tak oblíbeni. Mezi tyto znaky se řadí především dotykový kontakt, nebo důvěra k lidem. Později začínají vznikat společnosti, pořádají se konference a píše se odborná literatura na téma canisterapie. V roce 1990 vznikla mezinárodní asociace IAHAIO (International Association of Human-Animal Ineraction Organizations), sdružující národní organizace, které pracují v oblasti výzkumu i praktické aplikace terapeutických programů se zvířaty. (Vrbová, in Müller, 2005, s.289) Česká republika má zatím krátkou historii co se týče využití zvířat při léčbě. Jeho rozvoj můžeme zaznamenávat až po roce 1990, kdy vznikla mezinárodní asociace IAHAIO. Co se týče terminologie zooterapie v České republice, ale i v celém světě, je velmi nejednotná. Brodská (2007, s. 43) popisuje, že obecně je možné říci, že jde o obor, který využívá všechny formy terapeutického působení zvířat, tzv. zvířaty podporovaná terapie. Druhá kapitola je věnována především canisterapii jako speciálně pedagogické terapii. V první podkapitole se objevuje význam canisterapie ve speciálně pedagogické péči. Obecně charakterizuje terapie ve speciální pedagogice. Ve druhé podkapitole se píše o rozdělení animoterapie (zooterapie) obecně. Jsou tam popsány terapie za pomoci zvířete. Třetí podkapitola je věnována metodám, obecné charakteristice a cílům a oblastem působení canisterapie. Poslední podkapitola je věnována především historii canisterapie, historii vzniku vztahu člověka se psem. 32

Kapitola 3 Canisterapie v praxi, canisterapeutický pes 3.1 Polohování a aktivity se psem POLOHOVÁNÍ V CANISTERAPII Polohování je asi nejznámější technikou v canisterapii. Metoda polohování existuje ve fyzioterapii od 50. let 20. století. Američan Lawrenc Jones spojil dva poznatky do jedné hypotézy: Polohováním těla do vhodné pozice dochází k redukci patologické aktivity a tím se zlepší funkce kloubního systému Indikátorem a monitorem léčby je bolestivý bod ( Tender Point ), který přísluší k hypertonickému svalu. Může se nacházet v blízkosti dysfunkčního svalu, či na opačné části těla Laicky řečeno, vychází z principu, že pokud se pacient nemůže sám pohybovat, musíme jím pohybovat my, abychom zabránili vzniku proleženin, uvolnili blokace, procvičili a protáhli svaly a umožnili další rozvoj pohybu. (cit.http://www.canisterapie.cz/ct-polohovani-se-psy-canisterapie.htm) Působení tepla je patrně nejdůležitějším důvodem, proč dochází u klientů k uvolňovaní spasmu. Pes má totiž o jeden stupeň Celsia vyšší teplotu než-li člověk, může proto u lidí se špatně se prokrvující částí těla (část těla neustále studená) být velmi přínosným. (http://www.canisterapie.cz/ct-polohovani-se-psy-canisterapie.htm) Klient při polohování ale nereaguje pouze na teplo vycházející ze psa, ale vnímá také rytmus jeho dechu a tepu. Rytmus dechu tedy bývá činitelem navozujícím uvolnění. (http://canisterapie-zlin.cz/polohovani.php) U polohování v canisterapii je důležité, aby se při této technice spolupracovalo s fyzioterapeutem. Jako doplněk polohování se používají polštáře, přikrývky, apod. (Fejkusová, Mičulková, 2003) 33

Fejkusová a Mičulková (2003) rozdělují polohování na: - celkové - polohování dolních končetin - zlepšení prokrvení končetin Celkové polohování Je důležité, aby se klient naučil uvědomovat lépe ohraničení svého těla, přikládá se k němu pes, popřípadě psi, nebo pes a polštáře, či pokrývky. Polohování dolních končetin Při tomto polohování je důležité správné postavení končetin. Je důležité upravit polohu, např. podložením končetiny se dociluje správného postavení. Zlepšení prokrvení končetin Prokrvení končetin se dociluje pohybem po srsti psa. Tento pohyb může být aktivní (klient sám hladí pejska), nebo pasivní (ruku vede terapeut). AKTIVNÍ ČÁST CANISTERAPIE Vrbová (in Müller, 2005, s. 293) definuje činnosti v aktivní části canisterapie: Jsou zaměřeny na rozvoj motoriky se snahou procvičit co nejvíce svalových skupin, na rozvoj orientace, komunikace a jiných dovedností. Činnosti v aktivní části rozděluje Vrbová (in Müller, 2005) na: Činnosti pro rozvoj hrubé motoriky Sem můžeme zařadit například podlézání a přelézání psa, chůze a běh se psem, aportování míčků, aj. Činnosti pro rozvoj jemné motoriky Tady se zařazuje kartáčování psa, děti mohou nasazovat psovi obojek, vodítko, nebo náhubek, nacvičovat se mohou různé druhy úchopů, hlazení. Činnosti pro rozvoj orientace Společné cvičení se psy venku i v tělocvičně, poznávání částí těla, granulování (pokládání granulí na části těla, pes je pak musí hledat), pravolevá orientace. 34

Činnosti pro rozvoj komunikace verbální i nonverbální Povely psovi (ale přes povel psovoda pes vždy uposlechne pouze příkaz psovoda), pojmenovávání, volání jména. Hry se začleněním psa Na internetových stránkách cantes.info jsou popsány některé druhy her se začleněním psa. Jde o popis a charakteristiku jednotlivých her. Aport Děti odhazují míčky libovolně po místnosti a pes pro ně chodí a přináší je zpět. Dítě by mělo střídavě házet oběma rukama. Překonávání překážek Vybuduje se opičí dráha s překážkami, dítě vede psa na vodítku přes překážky. U dítěte musí být doprovod, psovod se musí starat o práci psa. Napodobování Děti stojí v prostoru třídy, psovod dává psovi tiše povely typu sedni, lehni a dítě musí provádět polohy podle psa. Otevírání Při odměňování psa se otevírají skleničky s pamlsky. Používají se různé kelímky a skleničky se šroubováním, či odklopováním. Přetahování Při přetahování se jako pomůcka používá pevný hadr, lano, nebo uzel. Dítě se podle ukázky (psovod názorně ukáže, jak se psem přetahovat) přetahuje se psem a psovod to koriguje tak, aby docházelo k oboustrannému vítězství. (http://www.cantes.info) Motivační techniky Mičulková, Fejkusová (2003) uvádějí tyto motivační techniky: Motivace k pohybu Vést psa na vodítku klienta motivuje, má pocit, že pes poslouchá a on jej může ovládat. 35

Závod se psem motivuje ke zvládnutí plazení (pes se plazí, klient se to po něm snaží opakovat). Pokud chceme motivovat k překonávání překážek, jako bariéru můžeme postavit pejska. Motivace ke zvedání hlavy Na obrázku je položen pes a těsně vedle jeho hlavy má hlavu položený klient. Pes zvedá hlavu, tím motivuje ke zvedání hlavy, k otáčení směrem k pejskovi. Motivace k pohybu horních končetin Pasivní nebo aktivní procvičování hybnosti. - klient má míček, který může házet psovi - klient zvedá hračku nebo pamlsek do výšky (zvedání horních končetin) Pasivní pohyb vedeme ruku klienta po srsti pejska. Podpora jemné motoriky nabízíme sklenici se šroubováním (v ní jsou pamlsky), dále nabízíme možnost kartáčování a česání psa (klient by měl střídat obě ruce) Motivace k pohybu dolních končetin Pasivní či aktivní procvičování hybnosti 3.2 Výběr a výcvik psa pro canisterapii Každý pes má do vínku něco dáno po předcích. U psa je důležité, aby měl mnoho podnětů, které mu pomohou se rozvinout. Jak říká Nerandžič (2006, s. 35): Pes je obrazem svého pána. Měl by mít ve své rodině jasně vymezeno postavení. Nerandžič (2006) zmiňuje, že Pomocné tlapky rozlišují tři kategorie psů: 1. kategorie pes asistenční, jehož si řídí sám majitel, dává mu pokyny a příkazy, tento pes z části nahrazuje osobního asistenta 36