Český bankovní sektor - nedotknutelná svatá kráva. Když přejede našinec hranice směrem na jih, musí být překvapen, kolik poboček bank se nachází v každé rakouské vesnici. V Rainbachu, nejbližší rakouské pohraniční obci na E1, jsou hned tři. V Dolním Dvořišti s přilehlými osadami není nejen žádná pobočka banky nebo spořitelny, není tu ale ani jediný bankomat, takže si český občan při příjezdu do Čech z ciziny může vybrat peníze až v Kaplici. Rakousko se pyšní nejhustší pobočkovou sítí v Evropě, počet bankovních míst se udržuje trvale kolem 5 tisíc, počet zaměstnanců v bankovnictví činí 75 tis. při celkovém počtu obyvatelstva 8,2 mil. Dle statistiky ČNB se udržuje v Česku počet bankovních míst kolem 2 tisíc, v letošním roce dochází ke snížení na 1979. Zatímco Rakousko vykazuje mírný nárůst počtu zaměstnanců v sektoru, Česká republika v tomto sektoru vykazuje při rostoucí ziskovosti pokles zaměstnanosti - 37 827 zaměstnanců v r. 2010 oproti 41 207 v roce 2007(zdroj ČNB). Však byla také rakouská veřejnost neustále chlácholena, že přímé investice do bankovního sektoru do zemí bývalého východního bloku neohrozí v žádném případě pracovní místa v rakouském bankovním sektoru. A to se prozatím daří dodržovat. Zisky největších bank podnikajících na území České republiky, ale i bývalého východního bloku, které jsou v rukou zahraničních vlastníků, rostou enormně, krize nekrize. Dalším snížením daní prosazeným za Topolánkovy vlády, se odvody zisku zahraničním matkám staly faktorem, který kryje 60-80% zisků matek, a zatímco zatěžují bilance nových členských zemí, vylepšují situaci v jádru původní evropské patnáctky. Stručně a jasně řečeno: zisky z bankovního sektoru, ještě více posílené sníženou procentní sazbou daně z příjmu právnických osob (viz tab.dole), nejsou reinvestovány v České republice, bankovní sektor neslouží k posílení reálného hospodářství a podnikání a vytváření pracovních míst, ale naopak, troufám si tvrdit, v případě Rakouska dokonce dotuje zaměstnanost v bankovním sektoru na pobočkách rakouského venkova. Vývoj ziskovosti bankovního sektoru v ČR od roku 2007 (stat. data ČNB) Ukazatel 2007 2008 2009 30.6.2010 Zisk před zdaněním mld Kč 59,201 54,049 70,778 36,578 Daň z příjmu 12,213 8,345 11,038 5,218 Daň v procentech 20,6% 15,4% 15,6% 14,3% Zisk po zdanění v mld Kč 46,987 45,705 59,740 31,360 Evid.stav zaměstnanců 41 207 39 001 37 864 37 827 zisk na 1 pracovníka 3 261 3 539 4 448 4 290
místa. Z tabulky je zřejmé, jakou lží je tvrzení, že snižováním daní se vytvoří nová pracovní Pokud by zůstala daňová kvóta na úrovni roku 2007, státní rozpočet by získal v r.2009 o 3,5 mld Kč více na dani z příjmu a přesto by ještě akcionáři získali rekordní čistý zisk vyšší o 20% než v roce 2007. Jak je vidět, čím větší problémy má reálná ekonomika produkující skutečné hodnoty, tím lépe se daří, alespoň v případě České republiky, bankovnímu sektoru. Západní metody převzetí - Drang nach Osten V roce 1989/1991 neexistovaly v zemích bývalého sovětského bloku banky v dnešním slova smyslu. Každá země podléhala centrálnímu řízení s centrální bankou, která měla úseky zabývajícími se i obchodními operacemi, to se týkalo zejména Ruska a Bulharska. V České republice existoval dvoustupňový systém, kromě Státní banky československé existovaly i specializované banky, které však měly úzce vymezenou činnost (zahraničně-obchodní činnost ČSOB, Živnobanka, Československá spořitelna). Úrok jako nástroj regulace prakticky neměl žádný význam, finanční trhy neexistovaly. V první fázi začínaly rakouské banky otevírat své filiálky, Creditanstalt (později Bank Austria) a Raiffeisenbank byly přítomny v Budapešti již v roce 1986. V letech 1990-1991 probíhaly horečnaté diskuse, jakou strategii zvolit pro bezrizikový vstup na obrovský nový trh a dosáhnout přitom maximální ho profitu. Privatizační vlna probíhala pod taktovkou následujícího scénaře: banka, která byla nabídnuta k prodeji, musela být nejdříve oddlužena, to znamená, že tzv. pomalé úvěry byly vyčleněny a převzaty státním rozpočtem (u nás prostřednictvím Konsolidační agentury), kde byly příčinou nárůstu děr ve státních rozpočtech, ze kterých se ještě dodnes státy bývalého východního bloku nevzpamatovaly. Potom, co byly ztráty socializovány a přeneseny na bedra daňových poplatníků a budoucích generací, rozdělilo si několik velkých bank teritorium a postupně v dalších vlnách privatizace získalo majoritní většinu a kontrolu nad ekonomikou východních zemí. Relativně bez rizika a levně získaly investiční skupiny celý bankovní a úvěrový systém, který bylo sice nutno technicky obnovit a dát mu nové standarty, s ním však získaly i obrovský majetek v podobě nemovitostí, vybudovaných jak před válkou, tak v období socialismu, včetně vybudované husté sítě filiálek, u České spořitelny výhodu úspor 70 % obyvatel země. Koláč je rozdělen Ač se cituje, že jsme Evropou bez hranic, velcí hráči bankovního byznysu si svá teritoria a hranice svých zájmů vymezili. Belgická KBC kontroluje českou ČSOB, důležitý maďarský institut KaH a také banky v Polsku jako je Kredyt Bank. Die Erste Bank získala Českou a Slovenskou spořitelnu a také v Maďarsku stojí pevně na nohou díky Poštovní bance. UniCredit ovládá trh v Chorvatsku, ale má značný vliv i v Polsku a Bulharsku, Societé Generale se etablovala úspěšně ve Slovinsku a Bulharsku. Raiffesisenbank RZB je zatím největší západní bankou v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině.
Co až do roku 2007 způsobovalo radostné bušení srdcí bankéřů, se dá vyčíst z bilancí. Příklad Bank Austria-Creditanstalt HVB ukazuje, o co ve východoevropském angažmá šlo: zvýšení podílu vlastního kapitálu během jednoho roku o 13,6%, zisk z provozní činnosti o 42,1%, zaměstnanost -4,8%.Jak vyplývá již z výše uvedeného a dle údajů Gabora Hunya z renomovaného Vídeňského institutu pro mezinárodní srovnávací studia, 79% celkového zisku Raiffeisenky pochází z východní Evropy,u Erste Bank je to 65%, Bank Austria 50%. Otevření hranic na východ zachránilo bilance a zisky mateřských bank v západních zemích. Jak se vyjádřil boss z Raiffeisen Zentral Bank Herbert Stepic v interwiew pro Presse z 28. 5. 2005, kdy byla euforie nejvyšší: Pro naši banku a Rakousko bylo otevření galaktickým oknem do budoucnosti. Možná stojí za zmínku, proč zde nejsou ve větší míře angažovány kromě HVB a Commerzbank německé banky. Ty měly dost práce při svém angažmá na území bývalé NDR. Konec zlatých časů Rokem 2008 však jistota tučných let končí. S propadem reálných trhů, poklesu exportních zakázek se montovny v bývalém východoevropském bloku dostávají do těžké situace. Rakouské bankovní domy poskytly do konce roku 2008 201 mld Euro úvěrů směrem na východ. Střízlivé odhady uvádí, že minimálně 20% z těchto úvěrů bude nenávratných. A už se staví šéfové velkých bankovních domů do řady v předpokojích rakouské vlády a žebrají o státní pomoc. Die Erste Bank, tolik angažovaná v Čechách a na Slovensku, dostala v r. 2009 ze státního rozpočtu skoro 2mld Euro, ovšem bossové odmítají, aby jim vláda mluvila do řízení. Tak byl vykonstruován institut podílových listů, které mají státu přinést 8% úrok, pokud však nedojde k horšímu. S tím se však jaksi nepočítá. A úspěšný manažer Raiffeisenky ZB Vídeň, který ještě před čtyřmi lety tak oslavoval otevření galaktického okna pro rakouské banky směrem na východ, pro jistotu hned propustil 2000 zaměstnanců na ukrajinských filiálkách. Uvidíme z výročních zpráv, zda se i zde podaří podobně jako v České republice udržet trend zvyšování ziskovosti nárůstem poplatků a zvyšováním úrokových sazeb oproti domácím rakouským bankám a dalším propouštěním a tlakem na snižování mezd, což je trend v celém bývalém východním bloku. S požadavkem získání podpory 100 mld z EU prostředků na podporu bankovního sektoru byla vídeňská vláda vyhnána z Bruselu. Bylo by absurdní, aby rakouský státní rozpočet ve výši 80 mld Euro, kterým disponuje výdajová stránka, byl navýšen o 100 mld Euro pro pomoc bankovnímu sektoru. Nelze ani odhadnout, jakou hyperinflaci by taková pomoc vyvolala. Svatá kráva a NERV jako nástroj skvělých bankovních zítřků. Český bankovní sektor je zdravý, slyšíme od předních českých bankovních expertů. Je tedy neodůvodněné, abychom se přidali k požadavkům ostatních zemí na zvýšenou regulaci bankovního sektoru, podstatné zvýšení kapitálové přiměřenosti, zavedení dodatečné bankovní daně, kterou už prosadily některé západoevropské země a z východoevropských zatím jen Maďarsko. Slyšíme, že je zbytečné požadovat zavedení daně na spekulativní finanční operace, na jejíž potřebnosti se v podstatě shodla evropská většina a naráží jen na odpor londýnské City a Wall Streetu, kde se většina těchto operací uskutečňuje. To se dá vcelku pochopit. Koneckonců ani slovenská premiérka si už servítky nebere a chce, aby za své ztráty odpovídaly zejména banky samy, nikoliv stále chudnoucí daňoví poplatníci.
Slyšíme, že úvěry poskytnuté v České republice jsou plně kryty vklady, což je sice chvályhodné a uspokojí to zejména ty, kteří nemají o fungování a propojení bankovního systému potuchy. Na základě našich vkladů v České republice mohou přece banky poskytovat úvěry na druhé straně zeměkoule a to ve výši, která mnohonásobně převyšuje naše depozita. Zkuste si však požádat jako malý nebo začínající podnikatel v Česku o bankovní úvěr. Jak je libo, jako bývalá malá, docela úspěšná podnikatelka, mohu nabídnout bohaté zkušenosti. Volání nositele Nobelovy ceny za ekonomii J.Stieglitze po zrušení stávajícího systému, kdy dluhy vytvářejí další peníze a zvedení tzv. 100% krytých peněz nebude jistě ještě dlouho vyslyšeno a těžko si představit, že by se k podobné iniciativě připojil někdo z českých pánů ekonomických expertů a podotýkám pánů, jelikož ženy nejsou v Česku do diskuse jaksi připuštěny. Zdá se komické myslet si, že by bylo možno vůbec dluhy kdy splatit. Koneckonců i ministr Kalousek neustále upozorňuje, že jeho záměrem není splácení dluhů, ale pouze zastavení jeho nárůstu. Bude obtížné ubránit se tlaku na zadlužování, vždyť majitelé kapitálu, penzijních fondů a investoři jsou zvyklí na příjmy, které jim zaručuje složené úrokování a těžko se budou tohoto zlatého zdroje vzdávat. Na koho hodit tedy černého Petra? Někoho bude nutné do dluhů nahnat, jinak se celý systém zhroutí. Úroky rostou exponenciálně a nelze očekávat, že by hospodářský růst a zdroje jeho růstu mohly mít rovněž trvalý exponenciální nárůst a mohl by tak stále nenasytnějším nárokům majitelů kapitálu stačit. A to si většina lidí, včetně politiků, neuvědomuje. O úroku z hlediska etiky a paseky, kterou tento systém v hospodářství způsobuje, se zatím také moc nediskutuje. Je fascinující sledovat, jaká hysterie a demagogie vládne v českých médiích ohledně penzijní reformy. Všichni členové Nervu jsou nějakým způsobem navázáni na banky nebo investiční fondy. Penzijní fondy nejen že mají výjimku z daně ze zisku ve výši 5%, jsou i dle Světové banky nákladově drahé, vždyť manažeři musí mít odpovídající platy a jak se vyjádřil několikrát i ministr financí Kalousek, lidé by měli nést rizika také, i když jim bude vládou spoření do těchto fondů přikázáno. Ovšem tu nejdůležitější informaci, totiž že peníze z dlouhodobého pohledu nefungují, nám členové Nervu nezprostředkují. Kde jsou úspory našich dnešních penzistů, kteří si šetřili na vkladních knížkách před rokem 1989, kde jsou úspory německých penzistů po zavedení Eura a propady po pádu akciových trhů, do kterých investovaly penzijní fondy, kam si spořili na důchod britští penzisté. Historie 20. století je plná důkazů, že dlouhodobé šetření peněz ještě nezaručuje, že nám zajistí důstojný život ve stáří. Tak to nefunguje a čím dříve to pochopíme, tím lépe pro nás. Autorka: K.Pohlhammer Lauterbachová, vystudovala VŠE finance a úvěr, členka hnutí Alternativa zdola