Vysoká škola ekonomická v Praze. Fakulta národohospodářská DIPLOMOVÁ PRÁCE. 2000 Jan Smutný

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská DIPLOMOVÁ PRÁCE 2000 Jan Smutný 1

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská Hlavní specializace: Hospodářská politika Vedlejší specializace: Peněžní ekonomie a bankovnictví Název diplomové práce: SVOBODNÉ BANKOVNICTVÍ POHLED TEORIE A PRAXE Vypracoval: Vedoucí diplomové práce: Jan Smutný Prof. Ing. Milan Žák, CSc. Vedoucí katedry hospodářské politiky 2

Prohlášení Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Svobodné bankovnictví Pohled teorie a praxe jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne 20.12.2000 Podpis 3

Poděkování Velice rád bych touto cestou poděkoval panu prof. Milanu Žákovi a panu doc. Miroslavu Součkovi za jejich vysoce odbornou pomoc a podporu, a to nejen při psaní této diplomové práce, ale i po celou dobu mého inženýrského studia. Chtěl bych poděkovat panu ing. Josefu Šímovi, který ve mě svými publikacemi a přednáškami na VŠE podnítil zájem o studium rakouské ekonomické školy v celé její šíři a hloubce. Velmi si vážím inspirujících diskusí s ing. Danem Šťastným a ing. Janem Havlem. 4

OBSAH 1. Úvod 1 2. Metodologická východiska a terminologie 4 3. Historická východiska 6 3.1 Emergence peněz 6 3.2 Kovový standard 10 3.3 Papírové peníze a papírový standard 13 4. Model svobodného bankovnictví 16 4.1 Rakouská škola proti centrální bance 19 4.2 Peníze kryté důvěrou 22 4.3 Komoditní měna 25 5. Teorie endogenních peněz 28 6. Historické ohlédnutí 34 7. Reálné fungování svobodného bankovnictví 36 7.1 Emisní funkce 37 7.2 Vrcholný subjekt měnové politiky 48 7.3 Funkce banky bank 51 7.4 Regulace a dohled bankovního systému 56 7.5 Další funkce centrální banky 60 8. Revize cílů centrální banky 62 9. Soukromý názor na soukromé peníze 66 10. Závěr 71 11. Literatura 73 5

Centrum informačních a knihovnických služeb KNIHOVNA VŠE ZÁZNAM O DIPLOMOVÉ PRÁCI AUTOR NÁZEV DP FAKULTA OBOR ROK OBHAJOBY 2001 POČET STRAN 75 POČET PŘÍLOH 0 VEDOUCÍ DP ANOTACE Jan Smutný Svobodné bankovnictví, pohled teorie a praxe Národohospodářská Hospodářská politika Prof. Ing. Milan Žák, CSc. Diplomová práce Svobodné bankovnictví, pohled teorie a praxe reaguje na současné otázky týkající se postavení a cílů centrální banky. Práce vnáší jiný pohled na centrální bankovnictví s nuceným oběhem peněz. Spolu s výkladem modelu soukromých peněz v obou jeho základních větvích, teoretických konsekvencích s teorií endogenních peněz a historických odkazech jeho fungování, je v textu předkládána možná podoba některých prvků současného bankovnictví v systému bez centrální banky. KLÍČOVÁ SLOVA Bankovnictví, centrální banka, endogenní peníze, free banking, inflace, liberalismus, měnová politika, peníze, rakouská škola, vládní intervence, zlatý standard MÍSTO ULOŽENÍ SIGNATURA Free Banking - The View of the Theory and Praxis 6

Jan Smutný The University of Economy, Prague Abstract The Austrian Economics model Free Banking represents an alternative view on the present banking system with fiat money. Free Banking principles conclude: central bank abolition with excluding any government intervention, legal tender repeal and free coinage, issue of private money (free competition). There are two branches in the model. One of them, represented by L. von Mises, M. N. Rothbard etc., is based on commodity money. The other prefers trust-covered money (F. A. von Hayek). This paper shows, together with the theoretical foundation, several possibilities in which way the Free Banking could effect recent functions of central bank. This paper also deals with a question, if the commodity (esp. gold) money issue is possible at nowadays. Keywords Austrian Economics, banking, central bank, classical liberalism, endogenous money, Free Banking, gold standard, inflation, monetarism, monetary policy, money, government intervention JEL Classification B290, E590, G200 7

1. Úvod V průběhu devadesátých let tohoto století se setkáváme na domácím i vzájemně propojených světových finančních trzích s celou řadou nemalých problémů, které globálně i lokálně vyvolávají velké kolize. Problémy vzniku a způsobu léčení světových finančních krizí, otázky týkající se cílů a implementace měnové politiky, funkcí a nezávislosti centrálních bank, atd. To vše se hromadí před kompetentními osobami a odbornou veřejností a vyvolává mnoho otázek týkajících se vývoje bankovnictví v globálním a národním měřítku. V posledních málo letech oživený koncept Rakouské subjektivněpsychologické školy 1 - svobodné bankovnictví 2 - přináší ekonomické obci (a nejen jí) jiný úhel pohledu na bankovní systém jako celek. Model svobodného bankovnictví (synonyma volné bankovnictví či free banking) je doposud aktuální proto, že nastavuje zrcadlo současnému systému peněz s nuceným oběhem. Tento velmi fundovaný koncept se může zdát ve světle současného bankovního systému s centrální bankou a jejími funkcemi, aplikovaného téměř ve všech vyspělých zemích světa, jako absurdní a utopické dílo opírající se o excerpci základních myšlenek liberalismu 3. I kdyby se ekonomům centrálního bankovnictví podařilo vědecky vyvrátit teze free banking, falzifikovat jej, přesto má v peněžní teorii své nesmazatelné místo. Neboť vedle poznatků přinášejících užitek nám věda odhaluje i poznatky přinášející světlo. 1 Dále v textu bude spolu s označením rakouská škola používán i pojem neorakouská škola. Dělení na rakouskou a neorakouskou ekonomickou školu je pouze časovým tříděním. Za zakladatele rakouské školy jsou považováni první následovníci C. Mengera E. von Boehm-Bawerk a F. von Wieser. Dnešní podobu této škole, representuje jí již více než 6 generací ekonomů, vtiskli L. von Mises a F. A. von Hayek a jejich následovníci M. N. Rothbard, I. M. Kirzner, L. M. Lachmann. Pro svoji odlišnost od první generace rakouských ekonomů je současná podoba školy označována jako neorakouská škola. Neorakouská škola je charakteristická důsledným a jednoznačným liberalismem. Podrobněji viz Holman, R.a kol.- Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999. 2 První vzkříšení přinesla v polovině 70. let kniha nositele Nobelovy ceny F. A. Hayeka Denationalisation of Money. London, IEA 1978 (2. rozšířené vydání), (1976). Koncept svobodného bankovnictví kromě F. A. Hayeka zpracovala i řada dalších ekonomů rakouské školy - L. von Mises, K. Dowd, H. Hazlitt, H. H. Hoppe, M. N. Rothbard, G. Selgin, L. White. 3 Může připomínat např. Campanellův Sluneční stát - utopickou vizi spravedlivého rozdělování. 8

Chtěl bych předeslat, že tato diplomová práce není návodem či projektem na zavedení svobodného bankovnictví, ani není popisem prvků a charakteristik, které by muselo nutně obsahovat. Až spontánní vzájemné interakce řady poptávajících a nabízejících subjektů svobodného peněžního trhu vytvoří dokonalý obraz. Ve své práci si dovolím nastínit pouze možnou část této umělecké vize. Smyslem mé práce je vnést jiný pohled na současné uspořádání v peněžní oblasti, odhalit jeho slabiny, kriticky je zhodnotit a poukázat na možné směry vývoje. Pokusím se nalézt odpověď na otázku, zda-li je možná existence uspořádání bankovního systému v intencích svobodného bankovnictví a zda-li by jeho fungování znamenalo pro uživatele peněz efektivnější alternativu. Celou diplomovou práci jsem pomyslně rozdělil do dvou hlavních tematických částí: první, teoretická, zaujímá kapitoly 2 až 5, druhá část textu, tj. kapitoly 6 až 8, je věnována praktickým aspektům fungování svobodného bankovnictví. Ve druhé kapitole chci předložit ujasnění základních metodologických východisek, použitých při vypracování dokumentu, společně se slovníkem základních pojmů peněžní teorie. Třetí kapitola přinese vysvětlení vzniku peněz z teoretických pozic neorakouské ekonomické školy a stručně popíše historický vývoj peněžních institutů a institucí. Uvozením postoji rakouské školy vůči centrálním bankám a ingerencím státu v hospodářství obecně začíná čtvrtá kapitola. Hodlám v ní přinést vysvětlení samotného modelu svobodného bankovnictví, a to v obou jeho základních teoretických větvích podle měnového standardu, to jest model důvěrou krytých měn a model měn komoditně podložených. Ačkoli se rakouská škola k postkeynesovskému ekonomickému směru staví zcela odmítavě, je postkeynesovský koncept endogenních peněz v několika ohledech podobný modelu svobodného bankovnictví. Proto 9

provedu jejich komparaci. V páté kapitole se budu také zabývat alternativními pohledy na proces peněžní kreace v peněžních teoriích postkeynesiánců, monetaristů a neorakouské školy. Pod názvem Historické ohlédnutí bych rád přiblížil fungování skotského a severoamerického bankovnictví od poslední třetiny 18. století do poloviny 19. století. Ačkoli v bankovním systému obou zemí nebylo realizováno svobodné bankovnictví v čisté podobě (existovaly stále určité regulace) jsou užitečným historickým dokladem hypotézy, že tvorba peněz a jejich oběh jsou bezproblémové a vysoce účelně naplňované skrze trh a že k jejich udržení nejsou nutné žádné státní instituce. Sedmá kapitola, nazvaná: Reálné fungování svobodného bankovnictví, představí možné varianty naplňování jednotlivých současných funkcí centrální banky v systému volného bankovnictví. Jsem si vědom skutečnosti, že nelze popsat prvky systému, které spontánní vývoj možná přinese. Smyslem kapitoly sedmé je však vykreslit střípky, jež by mohly mít své místo v mozaice jiného, alternativního měnového uspořádání. Diskuse o možných podobách a formách free banking plynule přejde v úvahu nad úspěšností centrálních bank při dosahování svých zákonem daných cílů. V kapitole osmé přinesu též objasnění otázek týkajících se způsobů či principů, na základě kterých by ve svobodném bankovnictví bylo sledováno naplňování současných společenských a měnově-politických cílů. Závěrem předložím vlastní názory a postřehy, jak na modelové formulace svobodného bankovnictví, tak na jejich možné naplnění v realitě dnešního světa. Samotnou tečkou diplomové práce bude shrnutí poznatků a odpovědí obsažených v stěžejních kapitolách textu. 10

2. Metodologická východiska a terminologie Teorie svobodného bankovnictví plně staví na zásadách rakouské školy, kterými jsou především odmítání státních zásahů do ekonomiky 4, dynamický charakter konkurence a volnost jejího působení (ekonomický liberalismus 5 ), důraz na spontaneitu vývoje lidské společnosti. Slovy fyziokratů jsou Rakušané stoupenci myšlenky laissez faire, laissez passer, tedy nechte být nechte plynout 6. Rakouská škola obecně nahlíží na společenský a ekonomický systém jako na přirozený řád, kterým se označuje řád, jehož povaha je nezávislá na historii, společenských institucích a především na vůli státu. 7 Tento pohled pramení z poznatků filosofů přirozených zákonů. Metodologie rakouské školy vychází z metodologického individualismu a subjektivismu 8. Metodologický individualismus odmítá zkoumání velkých ekonomických celků, soustřeďuje se na jednajícího jedince (člověk jednající = homo ager). Rozum, cíle a způsobilost jednat mají pouze jednotlivci nikoli kolektivy, agregáty. Ekonomickým jevům lze porozumět jen tehdy, když je vidíme jako výsledky konání jednotlivců a když pochopíme principy jejich chování. Metodologický individualismus vysvětluje vznik institucí jako nezamýšlený produkt individuálního jednání. Metodologický subjektivismus 9 je protipólem pozitivizmu ve vědě, tedy opakem metody přírodních věd. Objektivní existence ekonomických 4 Z důvodu důsledné aplikace metodologického subjektivismu v teorii užitku. 5 Pro přesnější určení se jedná o klasické liberály (evropská terminologie), či libertariány (americká terminologie). 6 V chápání L. von Mises znělo toto heslo ve smyslu nechte jednat člověka!, viz Holman, R.a kol. - Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999, str. 268. 7 Holman, R.a kol. - Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999, str. 34. 8 Viz Loužek, M. Metodologická pokora jako poselství prvního sporu o metodu, v Mladí ekonomové roku 1999 o metodologii ekonomické vědy. Seminář ČSE, Praha, červen 2000. 9 Viz Kirzner, M. I. The Subjectivism of Austrian Economics. In Meijer, G. (ed.) New Perspectives on Austrian Economics. London, New York, Routledge 1995. 11

jevů není důsledkem objektivních zákonů, nýbrž výsledkem spontánní aktivity mnoha samostatně jednajících jednotlivců. 10. Ekonomická věda je rakouskou školou definována jako věda zkoumající metodou abstraktně - deduktivní projevené preference jednotlivců. Hledá motivace jedinců k určitému jednání, odhaluje jeho cíle. Diplomová práce se snaží vycházet z metodologického rámce rakouské školy nejen při výkladu samotné teorie svobodného bankovnictví, ale i v části zabývající se možnou aplikací volného bankovnictví v současném světě. I v kapitole 3., popisující historické události a jevy, je vznik institucí peněžního trhu chápán plně v rámci metodologického individualismu. Při studiu jednotlivých peněžních teorií různých ekonomických škol se vedle fundamentální neshody ve věci definice peněz 11, jejich obsahu, podoby a formy, setkáváme s mnoha pojmy, jejichž význam se někdy překrývá. Tato terminologická nevyjasněnost se objevuje i uvnitř rakouské školy, konkrétně mezi zastánci úplného a částečného komoditního krytí. Na, ne nikterak obsáhlém, slovníku se pokusím vysvětlit a připomenout význam některých anglických výrazů (pozn.- v závorkách jsou uvedeni autoři, jež výraz ve svých dílech používají). commodity money, money (M. N. Rothbard) = base, basic money (L.C. White, G. Selgin) = komoditní peníze, high-powered money = mocné peníze = komoditní peníze, money substitutes = peněžní substituty jako vlastnická práva k určitému množství peněz 12, dále se dělí na money certificates (L. Mises), které odpovídají úplnému krytí, a fiduciary media of exchange při částečném peněžním krytí, 10 Holman, R.a kol. - Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999, str. 246. 11 Např. postkeynesiánský ekonom P. Arestis tvrdí, že peníze jsou vedlejším produktem úvěrového procesu. Naopak postoj M. N. Rothbarda zní: peníze jsou komodita. 12 Havel, J. - Svobodné bankovnictví, spontánnost a stabilita. Diplomová práce, VŠE Praha 2000, str. 23. 12

fiduciary issue = nekrytá emise, inside money (L. C. White) = bankovní závazky, vnitřní peníze, žirární peníze (D. Krejčí 13 ), outside money (L. C. White) = bankovky, mince (bez ohledu na emitující subjekt), vnější peníze generované mimo bilanci bankovního sektoru (D. Krejčí), fiat money = nesměnitelné peníze (úvěrové peníze), tzn. že peníze jsou bez jakékoli přímé vazby na drahý kov, nemají žádnou vnitřní hodnotu, nařízená důvěra přijímání, fiat standard = neřízený standard, commodity standard = komoditní standard, fractional reserve system = frakční rezervní systém, bankovnictví částečných rezerv. 3. Historická východiska Pro vysvětlení emergence peněz, postupné změny měnového standardu a formy peněz a pro objasnění vzniku komerčních a centrálních bank použiji přehledného historizujícího rámce, jenž nám spolu s chronologickou sousledností poodhalí spontánnost 14 vzniku některých institutů a institucí. 3.1 Emergence peněz Proces spontánního vzniku peněz velmi pregnantně popsal M. N. Rothbard 15 ve své knize What has Government Done to Our Money? 16. 13 U peněžní teorie vnitřních peněz (viz. kapitola 5.) jsou pojmy vnitřní a vnější peníze používány v kontextu s úvěrovými penězi, ne komoditními. 14 Spontánnost je zde chápána jako děj, při němž absentuje předem definovaný cíl, záměr. 15 Murray N. Rothbard byl profesorem ekonomie na University of Nevada, Las Vegas. Jakožto význačný představitel neorakouské školy a následovník L. von Misese rozvinul Misesův aprioristický přístup. Pro své vyhraněně liberální názory byl označován za anarcho-kapitalistu. 16 Rothbard, M.N. What Has Government Done to Our Money? Auburn, Ludwig von Mises Institute, 1990. 13

Protože se skutečně jedná o velmi subtilní text, dovolil bych si opřít se o Rothbardovu analýzu při popisu vzniku peněz V případě existence pouze dvou ekonomických subjektů lidí, neexistuje žádný důvod pro vznik peněz. Až v okamžiku, kdy se společnost rozrůstá a vzájemné interakce se násobí, je možná existence prostředí vhodného pro emergenci peněz. Primární otázkou je, proč člověk vůbec směňuje? Směna je základem našeho ekonomického života. Bez směny neexistuje reálná ekonomika a prakticky žádná společnost. Dobrovolná směna, dohoda mezi subjekty A a B o převedení zboží nebo služeb jednoho za zboží a služby druhého, nastává, protože obě strany očekávají zisk 17. Směna je uskutečňována pouze proto, že dva subjekty oceňují dva produkty rozdílně - pořadí těchto produktů na preferenčních škálách subjektů směny je opačné. Rozdílnost lidských dovedností a znalostí a rozmanitost přírody jsou základními faktory, které umožňují realizaci stále nových a dalších vzájemných výměn zboží a služeb. Specializace dovoluje každému člověku rozvíjet jeho nejlepší dovednosti a každému regionu umožňuje rozvíjet jeho partikulární zdroje. Pokud nikdo nebude směňovat, tedy jestliže by každý člověk byl schopen být zcela soběstačný, je zřejmé, že většina z nás by umřela hlady a zbytek by stěží zůstal naživu. Směna je životadárnou tekutinou, krví, nejen našeho hospodářství, ale i civilizace samotné. Realizace přímé směny je v četnější společnosti při různě diverzifikovaných zájmech a potřebách prakticky nemožná. Vyžaduje vynaložení obrovských transakčních nákladů. Přímá směna zboží a služeb by stěží postačovala k udržení chodu hospodářství nad primitivní úrovní, 17 Při směně subjekt nabízí statek, jež subjektivně oceňuje méně, než statek, který poptává. Slovy marginální analýzy užitku: mezní užitek poptávaného statku převyšuje mezní užitek statku nabízeného, tím dochází k růstu užitku obou stran transakce. Z pohledu marginalistiky je mylné vnímání směny jako procesu, kdy jeden musí ztratit, aby druhý získal, které je známé jako Montaignovo dogma (viz Šíma, J.(ed) Právo a obrana jako zboží na trhu. Praha, Liberální institut 1999) 14

říká M. N. Rothbard 18. Je zřejmé, že hladké fungování žádného druhu civilizovaného hospodářství není možné při přímé směně. V procesu pokusů a omylů lidé objevili cestu, která umožňuje rozšiřování ekonomiky - nepřímou směnu: zboží A se prodá za zboží B, které se dá snadno a lehce dělit, např. plátno, jeho část se pak smění za statek C, který byl původně požadován. Poptávaným zbožím B, je statek s vyšší obchodovatelností (marketability) než všechny ostatní. Jestliže jeden statek je více obchodovatelný než jiný a pokud je každý přesvědčen, že bude snadno prodán, pak bude více poptáván než statky ostatní a bude používán jako prostředek směny (medium of exchange). 19 Stejně jako existuje varieta lidských dovedností a přírodních zdrojů, existuje i vícero lépe obchodovatelných statků. Některé jsou poptávány více než ostatní, některé jsou lépe dělitelné na menší části bez ztráty hodnoty, některé jsou trvanlivější, jiné lépe přenositelné na velké vzdálenosti. Všechny tyto výhody hovoří pro větší obchodovatelnost. Je zřejmé, že v každé společnosti bude the most marketable good statek postupně vybrán jako prostředek směny. Takový statek je pak více a více vybírán jako prostředek směny, poptávka po něm narůstá, a tak se stává ještě více obchodovatelným, ještě více marketable. Výsledkem je sama sebe posilující spirála: vyšší obchodovatelnosti je důvodem širšího používání jako prostředku směny, což působí opět na vyšší obchodovatelnost, atd. Nakonec jedna nebo dvě komodity jsou používány jako všeobecný prostředek směny (většinou všech směn) a ty jsou nazývány penězi. V historii bylo mnoho rozličných statků používáno jako prostředek směny: tabák v koloniální Virginii, cukr v Západní Indii, sůl v Habeši, dobytek ve starověkém Římě, hřebíky ve Skotsku, měď ve starověkém Egyptě, zrní, korálky, čaj, mušle a rybí háčky. V průběhu staletí dvě komodity, zlato a stříbro, spontánně vznikly jako peníze ve svobodné 18 Rothbard, M.N. What Has Government Done to Our Money? Auburn, Ludwig von Mises Institute, 1990, str. 16. 19 Ibid., str 18. 15

konkurenci trhu a vytlačily ostatní komodity. Obě jsou jedinečně zpeněžitelné, málo využívané k výrobě běžných věcí (malé průmyslové využití), velmi poptávané jako šperk a excelují i v ostatních potřebných kvalitách (vzácnost, snadná dělitelnost, kujnost, stálost, odolnost, snadná manipulace s obrovskými částkami). Především zlato se stalo oblíbeným mincovním kovem (někdy docházelo až k jeho fetišizaci) určeným pro objemnější transakce. Stříbro bylo naopak pro svoji relativně větší hojnost shledáno praktičtějším pro menší transakce. Zlatý standard poskytl světu velmi dlouhé období relativní stability, během kterého se plně rozvinula moderní průmyslová společnost. Peníze nemohou vzniknout jinou cestou než prostřednictvím trhu. Nemohou být vytvořeny na základě něčího náhlého rozhodnutí o vytvoření peněz z neupotřebitelného materiálu, ani vládou vyhlášenou cenou papírových peněz. Podstatnou je cena peněz v nejbližší minulosti. Peníze musejí mít cenu již před svým vznikem, říká M. N. Rothbard 20. Jediná cesta, jak se tak může stát, je nejprve používáním nějaké užitečné komodity v barteru a pak zvýšením její poptávky jako prostředku směny k předchozí poptávce z titulu přímého užití (např. zlato na šperky). Vláda tak nemá sílu ani prostor k vytvoření peněz pro hospodářství. Peníze nejsou abstraktní účetní jednotka, možná oddělená z konkrétního zboží, nejsou neupotřebitelná věc, vzatá pouze ke směně, není to pohledávka za společnosti, není to garance fixní cenové hladiny. Peníze jsou komodita, která se odlišuje od jiných komodit tím, že je poptávána především jako prostředek směny. Jako ostatní komodity má i existující zásobu, její cena je determinována vzájemnou interakcí nabídky a poptávky, lidé kupují peníze prodejem svých služeb a zboží a stejně tak prodávají peníze, když zboží a služby nakupují. 20 Ibid., str. 20. 16

3.2 Kovový standard Dlouhá staletí měly lokální kultury charakter naturálních, autarkních ekonomik, ve kterých byla směna okrajová. S růstem dělby práce, konkrétně vnitřní specializací zemědělství, se směna pomalu rozrůstala. S narůstajícím objemem směn se vytvářela specializovaná směnná místa, vzniká institut trhu. Přímá směna se mění v nepřímou. Spontánně emergují lokální naturální ekvivalenty směny a při vzájemném obchodu mezi regiony se lidé seznamují s přednostmi a nevýhodami jednotlivých naturálních měn. V konkurenci mezi nimi postupně vítězí jeden, pro své vlastnosti všeobecně přijímaný ekvivalent směny, a to kov. Jeho užitečnost se v čase nemění, je ideálně dělitelný a skladovatelný beze ztráty svých vlastností. Přibližně v letech 5000-4000 před Kristem se v Přední Asii kov dostává do role monopolního směnného ekvivalentu. Při platbách se používají různé tvary a formy kovů (valouny, úlomky, odřezky, prach) a jejich základní účetní jednotkou jsou váhové jednotky 21. Šířeji užívaným měnovým kovem bylo zpočátku železo. S narůstající těžbou železné rudy a relativně snadným získáváním velkého množství železa klesá jeho cena a užití se přesouvá z měnové oblasti k průmyslovému využití, tj. na výrobu nářadí a zbraní. Odstupující železo je nahrazováno stříbrem, spolu s mědí a olovem. Používá se i elektrón - slitina zlata a stříbra. Platba přes kovový ekvivalent postupně zevšeobecnila a začala být běžnou. Vážení a přezkušování ryzosti kovu při každé platbě však danou směnu zdržovalo. Úlomky a kousky kovu byly proto opatřovány určitými značkami, které vyjadřovaly jeho jakost. Punc lze svým způsobem považovat za předchůdce mincí. První mince, tedy hmotné vyjádření vztahu mezi jednotlivými subjekty směny na jedné straně a respektovanou garantující mocí na druhé 21 Ve starém Babylónu byly používány následující váhové kategorie: 1 šekel = 180 zrnek obilí, 60 šekelů = 1 mína (cca 0,5 kg), 60 mín = 1 talent (cca 30 kg) viz Váňa, D. Dějiny peněžních institucí. Cyklus přednášek, VŠE Praha, únor duben 2000. 17

straně, byly raženy ve starověkém Řecku 22. Mince již představovala garanci, standard, že obsahuje deklarované množství drahého kovu při jeho dané kvalitě 23. Jednotlivé městské státy měly vlastní mincovní soustavy 24, a proto jejich vzájemný obchod byl uskutečňován za viditelné podpory směnárníků. Peníze se staly pro Řeky samotným předmětem obchodu. Směnárníci otevírali občanům účty, na kterých bylo možné ukládat peníze. Za jejich správu, resp. ochranu si směnárníci účtovali poplatky. Navíc se zůstatky na účtech mohli disponovat a dokonce je nemuseli mít vždy k dispozici. Deponované finanční prostředky nabízeli formou úvěru a odměnou jim za to byl nemalý úrok - lichva 25. Směnárníci dokonce již spekulovali na vývoj kurzů mezi jednotlivými mincovními soustavami (hodnota mincí se měnila v období míru a války). Tak již v období starověkého Řecka byl položen základ bankovnictví, bezhotovostních plateb i pojišťovnictví. Postupem času se mince staly médiem nejen platebním, ale i informačním. Vzhledem k omezeným informačním tokům ve starověku, v porovnání se současností, se mince, jakožto prvek obíhající rukama většiny obyvatelstva regionu, používala i jako prostředek seznámení se prostého lidu s podobiznou jejich panovníka 26. Na lícní straně mince byla vyražena její nominální hodnota a na rubové se nacházel reliéf nejčastěji vladařova profilu. 22 Nejstarší nalezené mince pocházejí ze 7. století před Kristem z Lýdského království v Malé Asii. Mince pevninského Řecka byly stříbrné, v Malé Asii byly z elektrónu. 23 Skutečnost, že mince emitoval panovník, či polis sama o sobě nebyla negativní, pokud nedocházelo k zlehčování mincí podvodnému jednání, při kterém deklarované množství nebo kvalita neodpovídá skutečnosti, a nebylo na daném území zákonem zakázáno používání mincí jiných emitentů. Garantující moc v tomto případě vystupovala jako jakýkoli jiný, čestně jednající, ekonomický subjekt. Často však panovníci vlastnili mincovní regál (monopolní ražba mincí), který provozovali sami nebo jej za tučnou úplatu na dobu určitou pronajímali zástupcům stavů. 24 Roztříštěnost používaných mincí v jednotlivých polis byla posléze překonána spojováním do dvou základních mincovních soustav: aiginské (Sparta) s mincemi ze železa a eubojské (Athény) se stříbrnou drachmou. V důsledku válečných tažení a střetů eubojské mincovní soustava vytlačila aiginskou z celého Řecka. Účetní jednotky v Ahténách byly 100 drachem = 1 mína, 60 mín = 1 talent viz Váňa, D. Dějiny peněžních institucí. Cyklus přednášek, VŠE Praha, únor duben 2000. 25 Aristotelova kritika lichvy Holman, R.a kol.- Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C. H. Beck 1999, str. 4. 26 O podobném marketingovém využití peněz, konkrétně bankovek, uvažuje ve své diplomové práci i J. Havel, který z důvodu saturace nákladů emise bankovek soukromých emitentů navrhuje jejich rubovou stranu využít pro umístění placené reklamy. 18

Rozvoj řemesel a obchodu, směnárnictví a peněžních zprostředkovatelských služeb probíhal dále i v antickém Římě 27. Ale s jeho pádem jakoby skončilo období rozkvětu Evropské civilizace. Až do zhruba 10. století po Kristu se Evropa ve srovnání s antickým Řeckem a Římem posouvá v kvalitě života o krok zpět. Hospodářství ranného středověku bylo chudé, neproduktivní, rustikální. Naturální, značně autarkní a atomizovaný charakter ekonomiky pokrýval celou středověkou Evropu. Značně neproduktivní způsob obdělávání půdy přinášel malé výnosy a s minimem přebytků se i obchod stal spíše náhodným než cíleným. Případná směna byla barterová - až do 8. století se v Evropě nerazila žádná mince 28. Od 11. století se projevují tendence ke změnám. Dochází k rozšiřování nových osevních postupů a plodin z klášterů v Lombardii po celé Evropě. Znovuoživené zemědělství začíná produkovat více než doposud. Obnovující se dělba práce (vyděluje se řemeslník) a dočasné přebytky stimulují k širší směně a obchodu samotnému. Místo barteru se navrací placení penězi a původní římská denárová soustava je ve 13. století doplněna mincí typu brakteát, drobné mince ražené z jedné strany a určené pro každodenní platby. S prohlubující se specializací a rostoucím obchodem vznikají na křižovatkách cest, přístavech a v podhradích řemeslnicko-obchodnická centra, zárodky měst vrcholného středověku. Rozvoj měst a hledání nových cest mezinárodního obchodu patří mezi dominantní znaky vrcholného středověku. Již ve 13. století vznikají v Itálii první bankovní domy 29. Příliv drahých kovů z nově objevených kontinentů 30 podnítil masivní rozvoj bankovnictví nejen v jeho kolébce, ale s přechodem center obchodu na 27 Římané zpočátku jako všeobecný směnný ekvivalent používali dobytek (odtud výrok Pecunia non olé) a postupně od Řeků přejímali mincovní soustavu. Poté začali razit vlastní měděné mince (4.-3. století před Kristem) a po dobytí Hispánie i ze stříbra (stříbrný římský denár). 28 Karel Veliký roku 789 obnovil ražbu římských stříbrných denárů. Jejich hodnota však byla natolik vysoká, že se v běžných transakcích vůbec nepoužívaly. 29 Zejména ve Florencii a Janově. Viz Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1997. 30 Důsledky přílivu měnových kovů do Evropy jsou nazývány cenovou revolucí. 19

atlantické pobřeží i v Nizozemí a Anglii. Měnové kovy z Ameriky podložily výraznou emisi nových evropských mincí 31. Zejména 16. a 17. století je obdobím plnohodnotných mincí 32. Středověcí směnárníci a lichváři s rozvojem mezinárodního obchodu rozšiřují svoje služby (nepřímo po vzoru svých antických předchůdců). Ke směnárenským transakcím a prubířství cizokrajných mincí se připojovaly na vlastní účet prováděné operace depositní, úvěrové, správa majetku,... Z penězoměnce úřadujícího na tržištích 33 a obchodníka - lichváře vzniká instituce banky, tj. peněžního zprostředkovatele jednajícího stále svým jménem, ale už nejen na vlastní účet. Její činností se značně zjednodušily mnohé transakce a alokace volných peněžních prostředků. Akumulace a podstoupení (za úplatu) ve středověku tolik vzácného kapitálu se začíná naplňovat. Následkem toho nastal další podněcující rozvoj výroby a obchodu a tautologicky i peněžních služeb a inovací. 3.3 Papírové peníze a papírový standard Ve stále častějších případech realizace zboží (fyzické předání) časově předchází jeho placení mincemi z drahých kovů. Jako výraz svého závazku kupující vystavuje obchodní směnku 34. Obchodní směnky samy o sobě začaly plnit funkci peněz, to znamená, že byly akceptantem dále používány k dalším platbám. Místo rubopisu (druhá strana transakce ke směnce, resp. jejímu vystaviteli nemusela mít důvěru, či směnka pro daný obchod zněla na příliš vysokou částku) se také obchodní směnky začaly postupovat 31 Evropské obchody s Levantou byly převážně pasivní a odliv drahých kovů do orientu byl nedostatečně kryt těžbou především ve středoevropských nalezištích (Sasko, Čechy) viz Váňa, D. Dějiny peněžních institucí. Cyklus přednášek, VŠE Praha, únor duben 2000. 32 Vnitřní hodnota mince se rovná hodnotě kovu. Základní peněžní jednotkou se stává stříbrný tolar (+-27 g) ražený v Jáchymově a platící v celé Evropě. Ze zlatých mincí se razí španělské dublony, anglická zlatá guinea, zlatý sovereign, florentské florén (ražený již od roku 1252). Viz Váňa, D. Dějiny peněžních institucí. Cyklus přednášek, VŠE Praha, únor duben 2000 a Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1997. 33 Směnárníci dojednávali své obchody za dřevěným stolem a právě z italského il banco = stůl vznikl název banka. 20