Česko hledá budoucnost VZDĚLÁVÁNÍ

Česko hledá budoucnost VZDĚLÁVÁNÍ Úvod do diskuse Jaroslav Kalous Praha, duben 2012 1

Obsah Úvodem... 4 POUČENÍ Z MINULOSTI... 4 NESCHOPNOST DOHODY... 5 NETOLERANCE... 6 ŠIRŠÍ SOUVISLOSTI... 7 CO DĚLAT... 9 Poučení ze světa... 9 Management reformy... 10 Právní stát... 11 Stop jednoduchým řešením... 11 Angažovanost... 13 TEZE K DISKUSI... 14 Příloha 1: Bibliografie... 15 Příloha 2: Sedm zastavení na cestě reforem českého školství... 16 Zastavení první: Historie... 16 Zastavení druhé 1985: Přestavba... 17 Zastavení třetí 1990: Sametová revoluce... 17 Zastavení čtvrté 1995: Evaluace OECD... 18 Zastavení páté 2000: Bílá kniha... 19 Zastavení šesté 2005: Nový školský zákon... 20 Zastavení sedmé 2010: PISA... 21 2

3

ÚVODEM Předložený text se snaží vyhovět zadání: rámovat prostor pro další úvahy. V této fázi je důležitější hledat správné otázky, spíše než na ně nutně už mít odpovědi Jde tedy radikalitu tázání a maximální schopnost v této fázi začít uvažovat out of the box. - Je zde uveden pohled zpět, vpřed i okolo a předkládá teze k diskusi. POUČENÍ Z MINULOSTI 1 V květnu 1990 byly schváleny zákony, které se staly nástrojem největší reformy v českém školství za poslední čtvrtstoletí: nový vysokoškolský zákon a zásadní novela školského zákona. Jak k jejich schválení došlo? Stalo se to ještě před prvními svobodnými demokratickými volbami v červnu 1990. Zákony schvalovalo Federální shromáždění složené dohromady z poslanců zvolených ve volbách roku 1986 a z nových poslanců Občanského fóra, kteří byli za nejzkompromitovanější komunistické představitele do Federálního shromáždění kooptováni, to znamená přibráni nikoliv v řádných volbách, ale jen rozhodnutím ostatních zákonodárců. Sama vláda později v roce 1990 konstatovala, že kooptování nebylo nejčistším řešením, řečeno diplomaticky, a že diskreditovalo Československo v zahraničí, že de iure šlo o neplatnou volbu 23. Od 17. listopadu 1989 do 4. května 1990, kdy byl nový vysokoškolský zákon č. 172/1990 Sb. schválen, uplynulo pět a půl měsíce. Za tuto dobu byl zcela nový zákon vytvořen, prodiskutován a schválen na nesčetných zasedáních. Analogicky to platí o zákonu 171/1990 Sb., novele školského zákona. Jenom výše popsané nedemokratické opatření umožnilo rychlé rozhodnutí. Počínaje prvními demokratickými volbami v červnu 1990 bylo už všechno složitější dohoda obtížná, ne-li nemožná. Oba schválené zákony byly chápány jako provizoria, nástroje na nejnutnější krátkou dobu s tím, že do dvou let budou přijaty zákony nové. Provizorium se v prvním případě protáhlo na sedm let 4, v druhém na čtrnáct let 5. Mediálně nefrekventovanější témata vzdělávací politiky státní maturita a školné diskutujeme přes dvacet let. Již publikace z roku 1992 6 odkazovala na probíhající diskuse o školném včetně dobře fungujícího systému podpor studentů. Příprava na státní maturitu trvala 15 let. Ale první úvahy jsou ještě starší. Proč vaši studenti musejí krátce za sebou dělat dvě tak náročné a stresující zkoušky, jako je maturita a přijímačky 1 Příloha 2 obsahuje sedm zastavení na cestě reforem českého školství. Viz též Kalous (2009) a Greger (2011). 2 Autorem myšlenky kooptace v roce 1989 byl reformní komunista Zdeněk Jičínský, který to považoval za akt spravedlivé odplaty za odstranění reformních komunistů z parlamentu kooptací v roce 1969 po sovětské okupaci v srpnu 1968. 3 Přechod od totalitního systému k demokratickému nikdy není snadný. Viz Dvořáková, Kunc (1994) 4 Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. 5 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). 6 OECD: Zpráva o vysokém školství v České a Slovenské Federativní Republice. Praha, Pedagogická fakulta UK 1992, s. 100. 4

na vysokou školu? Není to plýtvání lidskými a finančními zdroji?, ptal se prof. Harbison, vedoucí mise Světové banky do ČR v roce 1991. A jedním z doporučení Světové banky, které zde nechali ministerstvu školství, bylo Vytvořit národní systém vstupních zkoušek na vysoké školy, aby tak bylo dosaženo větší efektivity výběrového procesu. Je to už dvacet let. Možnost, že by na přechodu mezi sekundárním a terciárním vzděláváním nebyly krátce za sebou dvě, ale jenom jedna zkouška, je stále v nedohlednu. Na konferenci Civitas v roce 1995 v Praze prof. Heyneman 7 ve svém schématu třinácti ingrediencí transformace centrálně plánovaných ekonomik (vedle privatizace, konvertibility měny, dodržování lidských práv aj.) uváděl i dvě z oblasti vzdělávací politiky: 1. restrukturaci vzdělávacího systému jako podmínku ekonomického růstu a 2. consensus what to teach the young jako podmínku sociální stability a rozvoje. Šestnáct let poté je patrné, že transformace naší společnosti ještě nedospěla do té fáze, abychom byli schopni se o směřování vzdělávací soustavy rozumně dohodnout. Vzájemná nevraživost a netolerance je jednou z hlavních překážek efektivnějšího rozvoje našeho vzdělávacího systému. NESCHOPNOST DOHODY Není důvodu, proč by neschopnost dohody měla být ve vzdělávací soustavě jiná než v celé české společnosti. Vedle výše zmíněných kauz ze školství existuje i mnoho jiných příkladů z českého politického a společenského života dokazujících, jak dohodnout se na čemkoli je pro nás obrovský problém. Následuje stručný výčet příkladů. Senát Při dělení federace vyvstal problém s umístěním českých poslanců zanikajícího Federálního shromáždění. Nová Ústava ČR, účinná od 1. ledna 1993, proto zakotvila dvoukomorový parlament, složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Avšak zřízení Senátu bylo v politických diskusích silně zpochybňováno a vzácné nebyly ani snahy o jeho vypuštění z ústavy. Do doby jeho ustavení bylo zamýšleno zřídit Prozatímní Senát (čl. 106 odst. 2 Ústavy ČR) a předpokládalo se, že senátory Prozatímního Senátu se stanou čeští poslanci Federálního shromáždění. Z jiných stran se ozývala nespokojenost, Jiří Dienstbier dokonce přišel s hanlivým termínem přeprasení poslanců, který se všeobecně ujal. Prozatímní Senát nakonec nevznikl, první volby do Senátu PČR byly uspořádány až na podzim roku 1996. Česká republika své první tři roky existence fungovala bez druhé komory parlamentu. Územní samospráva Po roce 1989 probíhaly dlouhé diskuse o nutnosti a formě územní samosprávy. Kraje definitivně vznikly až v roce 2000, kdy též proběhly první volby do nově zřízených krajských zastupitelstev. Cesta k rozhodnutí tak zabrala deset let. Nejvyšší správní soud 7 Stephen P. Heyneman, vedoucí oddělení lidských zdrojů a sociální politiky ve Světové bance (1995) Thoughts on Social Stabilization in the Formerly Centrally-Planned Economies. http://www.vanderbilt.edu/peabody/heyneman/publications/199507.pdf 5

Nejvyšší správní soud je zakotven v Ústavě ČR. Svou činnost však zahájil až v roce 2003, po deseti letech. Poslanecká imunita Za dvacet let poslanci již 16 x hlasovali o změně podmínek poslanecké imunity. Marně. Zákon o státní službě Zákon o státní službě má svůj původ v roce 1991. Už je i schválen, ale jeho uvedení v platnost se stále odkládá, až přijde ten pravý okamžik. Církevní restituce Princip Co bylo ukradeno, musí být vráceno nebyl zpochybněn, jen se jeho realizace protahují. V jednáních o restituci církevního majetku se zatím bezúspěšně střídá jedna komise za druhou a církve jsou zatím stále financovány ze státního rozpočtu. Zákaz KSČM Tyto úvahy se také dvacet let stále vracejí. Diag Human Spor státu se společností Diag Human se vleče již 16 let. Za tu dobu stouply náklady 80x. Silnice do Hradce Spor státu s farmářkou Ludmilou Havránkovou o 11 hektarů potřebných na dostavbu dálnice D11 do Hradce Králové trvá též dvacet let. Kompetenční zákon Zdálo se, že po posledních parlamentních volbách vznikne Ministerstvo vzdělávání. Odpovídalo by to více realitě. MŠMT má v názvu mládež a tělovýchovu, nikoli už vědu, která je pro budoucnost země neméně důležitá. Ukázalo se však, že kompetenční zákon č. 2/1969 SB. je pevně a nezměnitelně zakotven. Přestože v některých zemích se organizace a jména ministerstev mění po každých parlamentních volbách, u nás jsou nezměněny již přes čtyřicet let. Když se někdo pokusí o změnu, brzy zjistí beznadějnost takového úsilí 8. --- Dvacet let. Tisíce článků a diskusí točící se stále v kruhu. V době, kdy řešíme tyto problémy se svět prudce mění (i když my to třeba nevnímáme). Za dvacet let přibylo na světě 1,6 miliardy lidí tj. tolik, kolik má Evropa, Severní Amerika a Jižní Amerika dohromady. To už je ale jiný svět! A my řešíme pořád dokola stále stejné problémy. Jsme vůbec schopni si sami vládnout? NETOLERANCE Český národ má za sebou stoletou historii řešení problémů cestou vylučování. Před sto lety Praha vzkvétala za vzájemného prolínání tří kultur: české, německé, židovské. Nejprve byli vyloučeni Židé v koncentrácích. Pak byli vyloučeni Němci odsunem. Ve dvou vlnách 1948 a 1968 byli vyloučeni jinak politicky smýšlející emigrovali. Po volbách v roce 1992 8 Vladimír Špidla: Osobní sdělení. 6

došlo k rozdělení republiky, protože přeci nebylo možné žít v jednom společném státě, když jsme tak různí. Nenaučili jsem se toleranci k odlišnosti. A neumíme řešit problémy, které se vylučováním řešit nedají. Neumíme se dohodnout. Nedůvěřujeme si. Deficit důvěry české společnosti má několik úrovní (Možný 1991). Začíná krizí sebedůvěry. Za minulého režimu jsme všichni snili, co bychom dokázali, jen kdybychom mohli. Dnes už můžeme, ale stále se nedaří. Kdo za to může? Stále mnoho občanů soudí, že jejich problémy by měl řešit především stát, ne oni sami. Rozhodující je deficit vzájemné důvěry, jejíž hladina je u nás výrazně pod evropským průměrem. Žijeme v prostředí plném mafií". Vypadá to, že každý předpokládá, že všichni ostatní konspirují proti němu, organizováni v tajné sítě, zatímco on sám zůstává stranou. Většina Čechů nevěří, že by někdo mohl upřímně věřit v Boha; málokdo je pak ve svém jednání ochoten vycházet z předpokladu, že ostatní se k němu budou chovat jako k bližnímu svému. Všudypřítomná možnost podtrhu se stala v českých zemích nevysloveným předpokladem každé kooperativní strategie. Nakonec to nějak funguje, ale kvalitu, a tím i efektivitu veškeré spolupráce však taková míra nutné vzájemné ostražitosti zatěžuje vysokou režií, která stahuje naší ekonomiku dolů po žebříčku konkurenceschopnosti. Našim perspektivám chybí vědomí fatální závislosti výsledku na dobré spolupráci. Máme deficit víry ve společnou akci. Je pro nás obtížná nerevoluční, trvalá a trpělivá součinnost na dlouhodobém projektu na jakékoli úrovni. Ritzen et al. (2000) ve své studii analyzují, proč i dobří politici dělají špatnou politiku. Mají malý manévrovací prostor, způsobený především nízkou mírou sociálního kapitálu. Schopnost formulovat nějakou rozsáhlou společenskou reformu je mnohonásobně snazší než ji skutečně realizovat. Její implementace totiž předpokládá schopnost společnosti dojít k nějaké rozumné dohodě, vůli různých skupin a institucí spolupracovat při respektování rozdílných potřeb a a společenskou ochotu podstoupit změny, které v krátkodobém horizontu budou znamenat jistou míru oběti, ale v dlouhodobé perspektivě prospěch pro všechny. Dokud v české kotlině hladina důvěry radikálně nestoupne, ani kapitalismus, ani občanskou společnost tu nevybudujeme. Tak, jak bylo za starého režimu významné a obtížné držet se hesla Žij v pravdě!, tak se stává dnes speciálně významným naplnit dictum Důvěřuj ostatním! Ivo Možný. Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: SLON 1991. ŠIRŠÍ SOUVISLOSTI Člověk je součástí živočišné říše víc, než si běžně uvědomujeme. Světová historie, politika či osobní vztahy nám budou dávat větší smysl, když podržíme v mysli tento nevyhnutelný fakt. Naše nejzákladnější podvědomé motivační síly pocházejí ze světa zvířat, jehož součástí jsme nepřestali být. Lidé jsou savci a primáti a jako takoví sdílejí mnohé ze základních principů chování s ostatními savci a primáty 9. 9 Srovnání molekul DNA ukázalo, že lidé a šimpanzi jsou si z genetického hlediska daleko příbuznější, než třeba šimpanzi s gorilami. Lidé a šimpanzi jsou si geneticky skoro stejně blízcí jako navzájem dva druhy šimpanzů šimpanz obecný a šimpanz trpasličí neboli bonobo. Toto zjištění vedlo Diamonda (2004) k tomu, aby člověka nazval třetím šimpanzem. Viz též Kalous (2010a). 7

Jedinci téhož biologického druhu vytvářejí často skupiny, smečky, stáda. Příslušnost k takové skupině s sebou přináší řadu výhod i nevýhod: na jedné straně relativní bezpečí, jistotu, solidaritu a pomoc jiných členů, na druhé straně povinnost dodržovat vnitřní řád skupiny, kázeň, podřízenost, poslušnost a oddanost. Nepříliš jinak je tomu i u lidí. S těmi, kdo mají stejné názory a představy o světě jako my, se cítíme uvolněně, bez napětí a nejistoty, obav a podezření. Je snazší organizovat naše životy tak, abychom maximalizovali styk s lidmi, kteří se nám podobají a minimalizovali styk s lidmi, kteří se od nás liší. Tento způsob, který činí naše životy pohodlnější, vede však tzv. homogamii (Maslow). Lidstvo je dnes rozděleno do nesmírného množství izolovaných, vzájemně uzavřených skupin, které spolu nemají nic společného. Naše etika je v prvé řadě založena na zkušenosti. Pravidla chování, která se v průběhu fylogeneze i kulturního vývoje osvědčila, jsou v nás ukotvena velmi hluboko. Děti na celém světě se rodí již vybaveny všemi vlastnostmi, které umožnily jejich předkům přežít. Milion let strávil člověk a jeho předchůdci v malých, jasně ohraničených a vymezených skupinách lovců a sběračů, čítajících obvykle několik desítek jedinců. Tento způsob života nás utvářel. Všechny naše vrozené programy chování se vyvinuly jako adaptace na prostředí během dlouhé doby, která tvoří 98 % naší historie. Za krátký časový úsek civilizačního vývoje posledních deseti tisíc let jsme se po biologické stránce moc nezměnili. Prodělali jsme sice enormní kulturní vývoj; naše emoce, pudy a způsob myšlení však zůstaly při starém, jsme však s naší mentalitou doby kamenné přesazeni do moderní společnosti. Člověk je naprogramován, aby spolupracoval s vlastními příbuznými a do jisté míry i s nepříbuznými jedinci, ovšem jen ve skupinách určité velikosti. A také k tomu, aby hleděl do ne příliš vzdálené budoucnosti. Současný lidský život je rozptylováním člověka, rozptýlením v čase, prostoru, touze, vědění a činnosti. Moderní lidství je rozptýlené lidství do množství úlomků a samostatných logických světů, které spolu vzájemně nekomunikují. Každé rozptýlení zmenšuje vědomí. Současné lidství ztrácí skutečné vědomí a to je nebezpečnější než atomová bomba. René Alleau 8

CO DĚLAT POUČENÍ ZE SVĚTA Občané České republiky tvoří 0,15 % obyvatel světa. Mimo naše území tedy žije 99,85 % současníků. Nejsme jiný živočišný druh; to, co nás spojuje je mnohem významnější než to, co nás dělí. Všechny naše problémy už nějak řešili i někde jinde. Světová banka s bohatými zkušenostmi s realizací vzdělávacích reforem v mnoha zemích po celém světě ukazuje, které všechny souvislosti musí být předem promyšleny 10 : 1. Vývoj v jiných zemích, jiných sektorech 2. Propojení vzdělávání s dalším vývojem společnosti 3. Dlouhodobá vize a střednědobé cíle země 4. Co by se mělo učit, jak a proč 5. Nové vzdělávací technologie 6. Zahrnutí všech úrovní vzdělávání 7. Spravedlnost 8. Finanční nástroje 9. Řízení 10. Institucionální kapacita 11. Implementace 12. Participace 13. Monitorování 14. Dostatečnost a selektivita 15. Manévrovací prostor Můžeme se poučit o tom, za jakých podmínek začala vzdělávací reforma ve Finsku (Aho et el., 2006) či v Irsku (Barry, 2009). Jak reformovat se lze inspirovat i v jiných oblastech a zemích, třeba od Rogera Douglase, tvůrce nejúspěšnější hospodářské reformy XX. století (Šíma, 2004). 10 Volně z Education Sector Strategy Washington, D.C.: World Bank 1999 9

Konsensus nikdy předem Nevím, co přesně konsensus znamená. Pravděpodobně nějaký kompromis. Myslím, že je ale výrazný rozdíl mezi konsensem a konzultací. Věci nelze dělit na příliš mnoho detailů. Rozhodně nevěřím, že se dohodnete na něčem smysluplném, když pozvete do jedné místnosti všechny: počínaje odboráři a zemědělci, a lékaři či důchodci konče. Naopak - podle mne se nedohodnete o ničem. Správný politik musí vědět, že vláda není od toho, aby vyhledávala kompromisy s jednotlivými sociálními skupinami. Musí sloužit především zájmům spotřebitelů, protože spotřebitelé jsou všichni občané. Největší hloupost, kterou může politik-reformátor udělat, je usilovat o nějaký konsensus se zájmovými skupinami před tím, než změny začne uplatňovat v praxi. Konsensu můžete dosáhnout až po tom, když se změny rozeběhnou, ale nikdy předem. Nesmírně důležité je nepřerušit a nepozastavovat rozběhnutý reformní program. Vaši političtí oponenti a odpůrci to mají daleko těžší, když musí střílet na rychle se pohybující cíl. Občané jsou nakonec daleko realističtější než většina politiků. Co však nesnesou, je váhání a nejistota. Velice podstatné je, že své odpůrce můžete i výhodně použít pro své cíle. Když odeberete privilegia nějaké zájmové skupině či lobby a dáte jasně najevo, že váš postoj je nezvratitelný, zmíněná lobby začne tlačit na to, abyste rychle zrušil i privilegia lidí, kteří jich dosud užívají. Pak to máte politicky snazší. " S tvůrcem novozélandského ekonomického zázraku Sirem Rogerem Douglasem o reformách, konsensu a střelbě na pohyblivý cíl. Respekt, 6, 1995, č. 17. K čemu je politik bez odvahy? MANAGEMENT REFORMY Ať se jedná o jakoukoli konkrétní strategii, jde při její realizaci o pohyb ve směru od relativně centralizovaných rozhodnutí k jejich vzrůstající fragmentaci. Důležitá je schopnost rozdělit velký úkol na posloupnost menších úkolů a schopnost zajistit, aby všechny součásti velkého úkolu do sebe zapadaly a vytvořily žádoucí celek ve stanoveném časovém harmonogramu. Vláda má pochopitelně své Programové prohlášení vlády, s kterým požádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Ale mnoho dokumentů převzala z minulosti, např. Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost 2007-2013 a Operační program Výzkum a vývoj pro inovace období 2007 2013. Vedle dosud ničím nenahrazeného a vládou schváleného Národního programu rozvoje vzdělávání v ČR (Bílé knihy) je zde i Bílá kniha terciárního vzdělávání, též projednaná vládou. Vláda průběžně schvaluje dlouhodobé záměry. Naposledy Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2011 2015. Jednání o Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v ČR (2011-2015) je zatím přerušeno. V poslední době byla projednána implementace vládou schválené Strategie celoživotního učení ČR (2007 2013) a aktualizace Strategie vzdělávání pro trvale udržitelný rozvoj (2008 2015). 10

Nedávno vláda schválila Národní program reforem České republiky ČR 2011 (Investice pro evropskou konkurenceschopnost: Příspěvek České republiky ke Strategii Evropa 2020) s jasnými závazky i pro školství. NERV připravil Rámec strategie konkurenceschopnosti s kapitolou o vzdělanosti, MPO Strategii konkurenceschopnosti ČR 2012 20: Zpět na vrchol se čtyřmi projektovými kartami vzdělávání. Jestliže ale vláda schvaluje různé strategie jako na běžícím pásu, pak už na samém začátku chybí ten management. PRÁVNÍ STÁT V právním státu je politická moc podřízena vládě zákona. Výkon státní moci je omezen zákonem, orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje (veřejné právo). Občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje (soukromé právo) Nutným předpokladem právního státu je právní jistota, tedy zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva. Každý je povinen dodržovat právo, a pokud tak nečiní, bude stižen předvídanou sankcí. Ministr je placen za plnění svých povinností, uložených mu kompetenčním zákonem. Úcta k zákonu je základem demokratického politického systému, neúcta je nakažlivá. Ministři, coby nevyšší státní úředníci, a zvláště ti zodpovědní za výchovu a vzdělávání, by měli být v dodržování zákonů vzorem. Školský systém, řízený státem, je veřejnou institucí, a musí se proto řídit zásadami veřejného práva. V právních státech je tak znesnadněna možnost ovlivňovat školství zásahy motivovanými ryze partikulárními, osobními či skupinovými, politickými či náboženskými zájmy. I státní školství je tak chráněno před prudkými nárazy a zajištěna jeho větší kontinuita. Změny školského systému jsou podmíněny změnou zákona, ke které je třeba dosáhnout potřebné většinové shody. I když tento systém má tendenci konzervovat stávající stav a k jakékoli změně je třeba vyvinout značné úsilí, chrání tak i státní školy před subjektivní zvůlí. Základním demokratickým principem ochrany svobodného vzdělání zůstává pak právo soukromé s právem občanů zakládat svobodné školy. Demokracie je pomalá, ale lidstvo zatím nevymyslelo lepší způsob, jak zabránit svévoli, aroganci moci, realizaci zbrklých a subjektivních rozhodnutí. Cesta k širší dohodě může být trnitá. Ale svoboda, kterou jsme před jednadvaceti lety získali, znamená též povinnost alespoň se o to pokusit a už nenechat za sebe rozhodovat druhé. To není důležité jen pro školství, ale pro budoucnost naší země vůbec. Přestane-li v zemi platit vláda zákona, je na nejlepší cestě k chaosu, rozvratu a anarchii. STOP JEDNODUCHÝM ŘEŠENÍM Když se ministrem školství v roce 1994 stal ekonom ing. Ivan Pilip, vydalo MŠMT dokument Kvalita a odpovědnost, kde lze najít následující slova o významu podpůrných systémů ve vzdělávacím systému: Podpůrné systémy mají významnou a v decentralizovaném systému nenahraditelnou roli. Na jedné straně pomáhají školám dostát novým nárokům, na druhé straně umožňují státu realizovat strategické záměry jeho vzdělávací politiky. Jejich úloha spočívá ve výzkumu a vývoji, v dalším vzdělávání pedagogických pracovníků (zahrnuje jak 11

jejich osobní a profesionální rozvoj, tak kvalifikační přípravu pro vybrané funkce), v servisu školám (poskytováním metodických, poradenských a materiálových služeb) a v šíření inovací (jejich podporou shora ve vybraných směrech a oblastech či zprostředkováním kontaktů mezi školami nebo učiteli). Šestnáct let poté jiný ekonom proti podpůrným systémům ve vzdělávacím systému inicializuje křižácké tažení 11. Je možné se stát ostrůvkem tmářství v rychle se vyvíjejícím globalizovaném světě? Když máte co činit s některým složitým sociálním systémem, jako je třeba městské centrum nebo organismus křečka, což obojí může obsahovat věci, které nás znepokojují a které byste chtěli poopravit, pak nemůžete jen tak přijít a začít opravovat: naděje na skutečnou pomoc by tu byla nepatrná. To jsme si uvědomili v tomto století a bylo to jedno z trpkých rozčarování. Matematicky to prokázal Jay Forester se svými počítačovými modely měst, na nichž jasně ukázal, že cokoli navrhnete ze svého zdravého selského rozumu, téměř nevyhnutelně stav spíše zhorší, než zlepší. Nemůžete se plést zvenčí do jedné části komplexní soustavy, aniž riskujete neočekávané zkázy v jiných, odlehlých částech téže soustavy. Chcete-li něco spravit, musíte tomu nejdřív do detailů rozumět, to jest rozumět celému systému, a to nemůžete u velmi rozsáhlých systémů, pokud nemáte velmi rozsáhlý počítač. I pak se zdá nejbezpečnějším postupem držet se jen poblíž a lomit rukama, ale nedotýkat se. Zasahovat je nejjistější cesta, jak způsobit malér. Je-li to pravda, pak to naznačuje nový přístup k problémům měst, a to z hlediska experimentální patologie: možná, že některé věci se zvrtly snad proto, že už se jim někdo vynasnažoval pomáhat. Což celou hádanku poněkud zjednodušuje. Místo abyste se snažili někam vstoupit a začít věci kolem dokola napravovat, pokuste se tam jen tak zlehounka sáhnout a vytáhnout toho, kdo tam zasahuje, přesněji kdo se tam plete. Lewis Thomas: Buňka, medúza a já. Praha, Mladá fronta 1981, s. 194 196. Vzdělávací soustava je složitý systém, v kterém ale vše souvisí se vším. My ale máme náš vzdělávací systém rozdělen mezi školství regionální a vysoké: dva zákony, dva Dlouhodobé záměry, dvě Bílé knihy. Jestliže kvalita vzdělávacího systému ze všeho nejvíc závisí na kvalitě učitelů, jak je to s jejich přípravou? Ta se nachází někde mezi. 11 Co Vám vlastně prezident Klaus na té Vaší osobní schůzce říkal? Pověděl mi například, čeho si velmi vážím, že pokud se mně podaří rozbít tu byrokracii, ty pijavice, co jsou na ministerstvo napojené, že se bude jednat o největší počin, co který ministr na tomto ministerstvu udělal. Řekl mi: Nebudete to mít jednoduché, oni se proti Vám vzbouří, ale potom mi zavolejte, já si stoupnu vedle Vás a budu Vás podporovat. Slánské listy: Profilový rozhovor ministra Dobeše. 23. 11 2010. Dostupné na: http://www.msmt.cz/ministerstvo/slanske-listy-profilovy-rozhovor-ministra-dobese 12

ANGAŽOVANOST Na základě pohledu zpět nelze ani v dohledné budoucnosti předpokládat rozumnou změnu našeho vzdělávacího systému řízenou z centra. Je to jako čekání na zázrak. Globalizace nečeká, informační revoluce taky ne. Proměna vzdělávacího systému pod vedením osvíceného vedení shora nenastane. Je tedy nutné vsadit na změnu zdola, na angažované sardinky 12. Jedná se o analogii ze života v moři. Taková velryba, chce-li změnit směr pohybu, trvá jí to i několik minut. Školství je jako velryba, také jen tak lehko nezmění směr. Hejno sardinek se však chová docela jinak. Většinou všechny plavou stejným směrem. Stane-li se, že několik jedinců změní směr, dostanou se do konfliktu s ostatními. Stačí ale, aby změnu směru uskutečnilo takových 10-15% sardinek, a přidá se k nim celé hejno. Ke změně směru pohybu přitom dochází neobyčejně rychle, a to i přesto, že celkové množství sardinek v hejnu je tak velké, že hmotností překonávají velrybu. 15 zásad angažovaných sardinek 1. Pochop, že jde o ně, ne o tebe! 2. Poznávej své žáky! 3. Vytvoř bezpečné prostředí! 4. Projevuj nadšení a odhodlání! 5. Ukazuj žákům, jak moc je poznávání důležité! 6. Buď vždy srozumitelný, i když se jedná o složitý problém! 7. Nemusíš být dokonalý, ale důvěryhodný! 8. Uč srdcem! 9. Důležité věci opakuj! 10. Dávej vhodné otázky! 11. Nesnaž se jen předávat informace! 12. Nemluv tolik a poslouchej! 13. Nech žáky se učit navzájem! 14. Nepřistupuj ke každému stejně! 15. Nikdy nepřestávej vychovávat! Podaří se angažovaným sardinkám změnit stávající vzdělávací systém dřív, než nabere vrchu některý jiný z možných scénářů dalšího vývoje vzdělávacích systémů 13? 12 Brdička (2010) 13 OECD/CERI: Schooling for Tomorrow. 13

TEZE K DISKUSI 1. Moje generace je výjimečná: Narodili jsme se v dosud nejkrvavějším století lidské historie, ale šťastně přežili. Byli jsme svědky toho, jak člověk poprvé opustil svou mateřskou planetu; vstoupili jsme do informačního věku. Během našeho života vzrostla světová populace z 2,5 na 7 miliardy lidí. Máme životní úroveň, o jaké se našim předkům nesnilo. Průměrná délka dožití se za sto let zdvojnásobila. Za našeho života vymřela čtvrtina všech živočišných druhů. Spotřebovali jsme více přírodních zdrojů, než lidstvo za celou předcházející historii. A žijeme na počátku století, ve kterém je konec naší civilizace pravděpodobnější, než kdykoli předtím. 2. Ať čeká lidstvo jakákoli budoucnost, nezpochybňuje to význam vzdělání, které přispívá ke spokojenosti a kvalitě života mnoha různými způsoby (OECD, 2001): Posiluje schopnosti a dovednosti lidí, kterým tak pomáhá být produktivnější a více vydělávat (přispívá k lidskému kapitálu); Poskytuje lepší příležitosti více lidem (přispívá tak ke spravedlivosti); Podporuje sociální rozvoj posilováním sociální koheze (rozšiřuje tak sociální kapitál); Zlepšuje zdraví a výživu; Obohacuje život přímo (např. potěšením z inteligentního myšlení a pocitu seberealizace, které poskytuje). 3. Žijeme v době čtvrté informační revoluce (- 50 tis. let řeč, - 5 tis. let písmo, - 500 let knihtisk, - 50 let počítače 14. Informace jsou přístupné kdykoli a kdekoli. Nestačíme reflektovat, jak radikální proměnu budou nové informační technologie znamenat pro vzdělávací systém 15. 4. Projekce činnosti MŠMT z uplynulých dvaceti let do příštích dvaceti let nenaplňuje duši pražádným optimismem. Neměli bychom hledat alternativní řešení? 5. Za dvacet se nám ještě nepodařilo vybudovat demokratický systém tvorby vzdělávací politiky 16. I když má demokracie v sobě geneticky zakódované problémy 17, je požadavek důsledného dodržování demokratického rozdělení moci, hlavní zbraní proti narůstající svévoli hrozící vrátit nás o čtvrt století zpět. 6. Budeme muset znovu a od základů promýšlet smysl školy. Není jim primárně utváření sociální kohese? 7. La vita è bella! 18 14-5 let Facebook. 15 Každý vzdělávací systém na světě prochází v současnosti proměnou. Reforma už je nedostatečná, protože pouze vylepšuje porouchaný model. Co potřebujeme, není evoluce, ale revoluce ve vzdělávání. Sir Ken Robinson 16 Kalous (1991) 17 Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Může existovat pouze do té doby, než voliči objeví, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny. Od této chvíle hlasuje většina vždy pro kandidáty, kteří slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti a je vždy vystřídána diktaturou. Alex Fraser, 18. století 18 Na otázku, zda jsem optimista či pesimista, odpovídám, že mé poznání je pesimistické, ale má touha a naděje jsou optimistické. Albert Schweitzer 14

Příloha 1: Bibliografie Aho, E., Pitkanen, K., Sahlberg, P. (2006). Policy Development and Reform Principles of Basic and Secondary Education in Finland since 1968. Washington, DC: World Bank. Analýza československé výchovně vzdělávací soustavy. MŠMT ČR a MŠMT SR, Praha: SPN 1988. Barry, F. Politics and Economic Policymaking in Ireland, 2009. Dostupné na http://www.tcd.ie/business/staff/fbarry/papers/politics%20and%20economic%20polic ymaking%20in%20ireland%20revised%20_3_.pdf Basl, J., Mouralová, M. Zhoršující se výsledky českých žáků v mezinárodních šetřeních: přehled trendů, možné příčiny a řešení. Rukopis, červenec 2011. Birzea, C.: Educational Policies of the Countries in Transition. Strasbourg: Council of Europe Press 1994. Brdička, B. 15 zásad angažovaných sardinek. Učitelský spomocník 2010. Dostupné na:http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2497 České vzdělání a Evropa. Strategie rozvoje lidských zdrojů při vstupu do Evropské unie. ( Zelená kniha ) Praha, ÚIV 1999. Diamond, J.: Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu. Praha, Paseka 2004. Dvořáková, V., Kunc, J. O přechodech k demokracii. Praha: SLON 1994. File, J. et al. : Country Note Czech Republic. Thematic Review of Tertiary Education. Praha: Centre for Higher Education Studies 2006. Greger, D. Dvacet let českého školství optikou teorií změny vzdělávání v post-socialistických zemích. Orbis Scholae, 2011, roč. 5, č. 1, s. 9 22. Dostupné na: http://www.orbisscholae.cz/archiv/2011/2011_1_01.pdf Heyneman, S. P.: Thoughts on Social Stabilization in the Formerly Centrally-Planned Economies 1995. Dostupné na:. http://www.vanderbilt.edu/peabody/heyneman/publications/199507.pdf Kalous, J. Prolegomena ke každé příští školské reformě. Rukopis, 19 s., 1991. Kalous, J. Proč to nejde... Sociální koheze a další problémy politického kapitálu společnosti. Příloha 1: Chronologický přehled významnějších relevantních iniciativ. Praha: NVF 2000. Dostupné na: http://www.nvf.cz/rozvoj_lz/dokumenty/studie8.pdf Kalous, J. Transformace české společnosti, školství a vzdělávání po r. 1989. In Pedagogická encyklopedie, Praha, Portál 2009, s. 50 55. Kalous, J. Opice na Titaniku. Šestnáct esejí. Učitelské listy 2010a. Dostupné na http://www.ucitelske-listy.cz/2010/08/jaroslav-kalous-opice-na-titaniku-1.html Kalous, J. Why we are not sustainable (Thinking the unthinkable), pp. 168 178. In: Nováček, P., Schauer, T. (Eds.) Learning from the Futures. Olomouc, Palacký University 2010b. Dostupné na: http://www.clubofrome.at/archive/pdf/learning-from-the-futures-2010.pdf Konsensus nikdy předem. S tvůrcem novozélandského ekonomického zázraku Sirem Rogerem Douglasem o reformách, konsensu a střelbě na pohyblivý cíl. Respekt, 6, 1995, č. 17. Kuzmin, M.N. Vývoj školství a vzdělání v Československu. Praha: Academia 1981. 15

Kvalita a odpovědnost. Program rozvoje vzdělávací soustavy České republiky. MŠMT, říjen 1994. Lewis Thomas: Buňka, medúza a já. Praha, Mladá fronta 1981 Mejstřík, M. (ed.) a kolektiv NERV. Rámec strategie konkurenceschopnosti. Praha: Úřad vlády, NERV 2011. Možný, I. Proč tak snadno Některé rodinné důvody sametové revoluce. Praha: SLON 1991. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Bílá kniha. Praha, ÚIV 2001. OECD The Well-being of Nations. The Role of Human and Social Capital. Paris: OECD 2001. OECD: Zpráva o vysokém školství v České a Slovenské Federativní Republice. Praha, Pedagogická fakulta UK 1992. OECD: Zprávy o národní politice ve vzdělávání - Česká republika. Praha, ÚIV 1996. Operační plán Vzdělávání pro konkurenceschopnost období 2007-2013. Praha, MŠMT 2007. Priority pro českou vzdělávací politiku. Mimořádné zasedání Výboru pro vzdělávání OECD v Praze 26. 27.dubna 1999. Praha: ÚIV, 1999. Ritzen, J., Easterly, W., Woolcook, M. On "Good" Politicians and "Bad" Policies: Social Cohesion, Institutions, and Growth. World Bank 2000. Dostupné na: http://siteresources.worldbank.org/intwbigovantcor/resources/wps2448.pdf Sarason, S.B. Predictable Failure of Educational Reform. Can We Change Course Before It s Too Late? San Francisco: Jossey-Bass Publishers 1990. Slánské listy: Profilový rozhovor ministra Dobeše. 23. 11 2010. Dostupné na: http://www.msmt.cz/ministerstvo/slanske-listy-profilovy-rozhovor-ministra-dobese Straková, j. et al. Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) v oblasti předškolního, základního a středního vzdělávání. Praha: MŠMT, 2009. Dostupné na: http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolskareforma/analyza-naplnovani-cilu-vzdelavani? highlightwords=anal%c3%bdza+napln%c4%9bn%c3%ad+c%c3%adl%c5%a F+B%C3%ADl%C3%A9+knihy Šíma, J. (ed.): Roger Douglas, Tvůrce nejúspěšnější hospodářské reformy XX. století. Praha: Liberální institut 2004. World Bank. Education Sector Strategy. Washington, D.C.: World Bank 1999. Příloha 2: Sedm zastavení na cestě reforem českého školství Zastavení první: Historie Školství na českém území má tisíciletou tradici. Po mnoho století bylo výběrové a řízené výhradně církevními organizacemi. V druhé polovině 18. století ale proběhla z vůle osvíceného panovníka vzdělávací reforma, která přinesla demokratizaci a modernizaci vzdělávacího systému. Masové základní vzdělávání bylo tak v Čechách realitou ještě před vznikem Spojených států amerických. 16

Povinnost osmileté školní docházky o sto let později byla po jistou dobu nejdelší v Evropě. V první polovině minulého století patřilo tehdejší Československo mezi deset nejvyspělejších zemí světa, a to i díky svému vzdělávacímu systému 19. Pak následovalo půlstoletí neblahého totalitního vývoje. - Projdeme nyní v rychlosti vývoj posledních 25 let, vždy zhruba po pěti letech se zastavíme. Zastavení druhé 1985: Přestavba Projekt Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy rozšířil na začátku osmdesátých let minulého století povinné školní vzdělávání na deset let (od 6 do 16 let); osm let na základní škole a dva roky na střední. Současně zaváděl do škol nové předměty jako je technická příprava, informační technologie, počítače 20. V roce 1985 tehdejší generální tajemník KSSS Michail Gorbačov zahájil přestavbu (perestrojku) společnosti. Ekonomické reformy měly být provázeny demokratizací, glasností, novým myšlením. Bez velkého nadšení tyto trendy následovali i představitelé dalších komunistických stran, včetně té československé. V souvislosti s tím vypracovala ministerstva školství analýzu 21 a 13. zasedání ÚV KSČ přijalo "Usnesení o úkolech československého školství v podmínkách přestavby společnosti" 22. Zastavení třetí 1990: Sametová revoluce První porevoluční změny měly především nápravný charakter 23 a měly obrovský spád. V revolučním vzepětí, během pěti měsíců, bez podpory výzkumu a analýz, jen na základě tlaku zájmových skupin, byly uzákoněny hluboké zásadní změny českého vzdělávacího systému. Během dnů a týdnů se tehdy odehrávalo to, co nyní trvá dlouhá léta. Byly nastartovány procesy, které českou vzdělávací politiku dodnes významně ovlivňují. Systém vzdělávání se obvykle mění pomalu a těžce 24. Z tohoto pohledu dnes vyvolává spíše údiv, co všechno se v českém školství odehrálo v prvním půlroku vzepětí po listopadu 1989: do školských zákonů pronikly výrazné koncepční změny (autonomie vysokých škol, otevření prostoru pluralitnímu školství), měnil se obsah vzdělávání (občanská výchova, dějepis, konec povinné ruštiny), na vedoucích místech se vyměnili lidé (od ministerstva až po ředitele škol). Některá z rychle zaváděných opatření byla však v rozporu s trendy vývoje v rozvinutých zemích 25 : 19 Kuzmin (1981) 20 Změny nabyly právní platnosti zákonem č. 29/1984 Sb. Federálního shromáždění o soustavě základních a středních škol (školský zákon). 21 Analýza československé výchovně vzdělávací soustavy. MŠMT ČR a MŠMT SR, Praha, SPN 1988. 22 Školství rozhodující činitel duchovního vývoje společnosti. Rudé právo, vol. 69, č. 77. 1.4.1989, s. 1 2. 23 Birzea (1994). 24 Sarason (1990) 25 Tři fáze revoluce: 1. Zrušit staré. 2. Přemýšlet, co bylo zrušeno. 3. Vybudovat nové, často velmi podobné starému. 17

zkrácení povinné školní docházky z 10 na 9 let zrušení integrované školy a zavedení selektivního principu v 11 letech kurikulární reforma zaváděná tradiční centralistickou metodou změna systému financování učňovského školství (z podniků na stát) zrušení 90 % kapacit institucí zajišťujících další vzdělávání učitelů rozsáhlé autonomie přiznané vysokým školám bez zajištění mechanismu jejich adekvátních odpovědí na potřeby společnosti Zastavení čtvrté 1995: Evaluace OECD Na rozdíl např. od ekologických občanských iniciativ, nebyly vzdělávací iniciativy na změnu režimu připraveny. Improvizovalo se za pochodu, významné slovo měly různé zájmové skupiny, kterým se v té době dařilo vše snadno prosadit. Teprve v dalších letech začaly vznikat státní koncepce. Žádný z návrhů zpracovaných iniciativami zdola, ani žádný z koncepčních dokumentů ministerstva se však nestal oficiálně přijatým východiskem perspektivní transformace školství. Neprosadil se deklarovaný záměr do dvou let připravit obsahově a strukturálně nový školský zákon založený na ucelené koncepci odpovídající novým společenským a hospodářským potřebám. Došlo proto opět pouze k dalším novelizacím zákonů, aniž byl však k dispozici celkový projekt, strategie. Novou šancí byly nástroje, které by do transformace vzdělávací soustavy zasáhly zvnějšku. Významným diplomatickým úspěchem české vzdělávací politiky bylo to, že se velmi brzy podařilo pro hodnocení českého vzdělávacího systému získat Vzdělávací výbor OECD. Jeho zasedání v Praze k vysokému školství proběhlo již na jaře 1992. Tři hlavní doporučované principy 26 : Diverzifikace Zvyšování podílu státních prostředků věnovaných vysokému školství Prosazování významné úlohy vysokého školství v celkovém reformním procesu státu První princip se týkal především vybudování neuniverzitního sektoru. V rámci doporučení k pružnějšímu a diverzifikovanějšímu financování vysokého školství byla již tehdy zmiňována probíhající diskuse o zavedení školného, včetně efektivního a dobře fungujícího systému podpor studentům. Třetí princip reaguje na zaujatost vysokých škol sebou: Při několika příležitostech jsme zaregistrovali, že vysoké školy a jejich čelní představitelé, stejně jako vedoucí pracovníci ministerstev, setrvávají velmi často v jakémsi spíš pasivním postoji, vyčkávajíce s nezbytnou reformou vysoké školství musí hrát aktivnější úlohu. Aby si zasloužilo větší podíl státních prostředků, musí se stát silou a faktorem celkové obnovy země, nejen faktorem pozorujícím, ale i vytvářejícím a vedoucím vývoj k této obnově. 27 26 OECD (1992), s. 86-100. 27 Tato kritika se zdá být stále aktuální. Jiná skupina expertů OECD v roce 2006 ve svých doporučeních českému terciárnímu vzdělávání píše Velký důraz je třeba klást na potřebu přesunout "vnitřní zaměření" vysokých škol, které bylo nezbytné k restrukturaci systému, na vnější zaměření. File et al (2006), s. 61. 18

Česká republika se v roce 1995 stala členem OECD a hned se jí podařilo dostat se do systému hodnotících aktivit Vzdělávacího výboru OECD. Analýzy stavu vzdělávací soustavy různých zemí se provádějí osvědčenou standardní metodologií na základě komplexní a kritické zprávy zpracované domácím týmem, posouzením stavu vzdělávacího systému zahraničními experty a vrcholící souborem doporučení pro další národní vzdělávací politiku prezentované na společném jednání s rozhodujícími představiteli země. Přehled doporučení OECD (1996) 28 : Vyvinout nástroje pro hodnocení učebních výsledků žáků na základních školách Podpořit rozvoj škol širšího profilu na úrovni vyššího stupně základní školy a nižších ročníků víceletých gymnázií Zvýšit počty žáků ve všeobecně vzdělávacím proudu středních škol Standardizovat a diferencovat maturitní zkoušky Ustavit Národní kurikulární radu Založit Agenturu pro kurikulum, standardy a certifikaci v odborném školství Uzákonit daňové výhody pro podniky investující do odborného vzdělávání Zřídit střední (regionální) úroveň školské správy Posílit monitorování a evaluaci (školní inspekce) Propojit další vzdělávání učitelů s rozvojem školy a zlepšením jejich profesních perspektiv Ustavit v plném rozsahu rady škol s cílem posílit vztahy mezi školami a obcemi Odpověď decizních orgánů na doporučení zahraničních expertů byla zčásti pozitivní, vcelku však značně rozpačitá. I když se dokumenty OECD nestaly směrodatnou strategií, poprvé jasně formulovaly základní problémy českého vzdělávacího systému a možnosti jejich řešení. Přínosem bylo to, že analytická a kritická činnost domácích a zahraničních expertů podnítila práce na soustavnější konfrontaci domácí situace se zahraničními trendy vzdělávací politiky. V rámci programu EC Phare pak vznikla studie České vzdělání a Evropa, tzv. Zelená kniha (1999), předstupeň Bílé knihy. Zastavení páté 2000: Bílá kniha V závěru devadesátých let minulého století se prosadilo přesvědčení, že naději na celospolečenské přijetí má jen takový projekt, který vychází z organizované veřejné debaty nazvané Výzva pro deset milionů. Poprvé v demokratických podmínkách a analogicky k jiným zemím byla veřejná diskuse organizována tak, že účastníkům byly předloženy výchozí teze ve struktuře odpovídající hlavním sektorům vzdělávací soustavy, využity zkušenosti odborníků public relations, zapojena média, zajištěn přenos diskuse z centra do regionů. Výzva byla přijata částí učitelstva, neoslovila však příliš ani veřejnost, ani politiky. Bílá kniha vznikla na základě usnesení vlády ČR č. 277 ze dne 7. dubna 1999, ve kterém též vláda formulovala 28 V publikaci OECD (1996) lze nalézt všechny analýzy a podrobná vysvětlení, doporučení i reakce tehdejších vzdělávacích autorit. 19

Hlavní cíle vzdělávací politiky vlády ČR: Uskutečnit změny vzdělávací soustavy, které umožní přístup k vyššímu vzdělání i dětem z méně podnětného sociálního prostředí. Umožnit dvěma třetinám až třem čtvrtinám mladých lidí získávat maturitu ve středním všeobecném nebo odborném vzdělávání. Zajistit do roku 2005 polovině populačního ročníku možnost nastoupit do některé z forem terciárního vzdělávání. Prodloužit průměrnou délku vzdělávání do roku 2005 ze současných 14,7 na 16,7 let a tak se vyrovnat dnešnímu průměru zemí Evropské unie. Vytvořit rozmanitou a prostupnou vzdělávací soustavu, která bude rozvíjet klíčové kompetence a příležitosti k celoživotnímu učení. Posílit rozvoj předškolního vzdělávání a druhého stupně základní školy, bohatost a rozmanitost vzdělávací nabídky a umožnit tak lépe respektovat různé zájmy a možnosti dětí. Odstranit do roku 2002 slepé uličky na přechodu mezi základní a střední školou a v soustavě středních škol. Podpořit rozvoj diverzifikovaného terciárního vzdělávání srovnatelného se zeměmi Evropské unie. Připravit koncepci a strategii rozvoje dalšího vzdělávání (vzdělávání dospělých), včetně legislativního zajištění a způsobu financování. Zvýšit veřejné výdaje na vzdělávání z necelých 4,5% HDP na 6% HDP v roce 2002. Bílá kniha byla schválena usnesením vlády ČR č. 113 ze 7. února 2001 se zaměřením na tyto Hlavní strategické cíle Bílé knihy: Realizace celoživotního učení pro všechny Přizpůsobování vzdělávacích a studijních programů potřebám života ve společnosti znalostí Monitorování a hodnocení kvality a efektivity vzdělávání Podpora vnitřní proměny a otevřenosti vzdělávacích institucí Proměna role a profesní perspektivy pedagogických a akademických pracovníků Přechod od centralizovaného řízení k odpovědnému spolurozhodování. Tyto cíle byly dále rozvedeny a konkretizovány 29. Zastavení šesté 2005: Nový školský zákon Komunistický školský zákon 30 jsme všelijak novelizovali, ale základní kostra zůstávala stejná až do roku 2004. Dnem 1. ledna 2005 nabyl platnost nový školský zákon 31. Poslanecké 29 Analýza naplnění cílů Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (Bílé knihy) viz Straková et al (2009) 20