CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sociální služby pro lidi bez domova v Olomouckém kraji

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální služby pro lidi bez domova v Olomouckém kraji Mgr. Zdeněk Kroutil Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská, Ph.D. Olomouc 2017

2

3 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury. V Olomouci 28. března Mgr. Zdeněk Kroutil

4

5 Poděkování Velmi rád bych na tomto místě poděkoval mé vedoucí práce Mgr. Vladislavě Závrské, Ph.D. za odborné vedení, ochotu, podnětné rady a povzbuzení, kterých se mi dostávalo v průběhu psaní této práce.

6

7 Obsah Úvod Vymezení bezdomovectví a jeho historie Teoretické vymezení pojmů bezdomovec a bezdomovectví Historie bezdomovectví v českých zemích Typologie bezdomovectví Počty bezdomovců v České republice a jejich predikce Sociální služby pro bezdomovce Nízkoprahové denní centrum Noclehárny Domy na půl cesty Azylové domy Empirická část Cíl výzkumu a výzkumná otázka Popis použité metody výzkumu Sociodemografická analýza Olomouckého kraje Charakteristika území Vývoj populace Věková struktura Vzdělanost Nezaměstnanost Analýza sociálních služeb pro lidi bez domova v Olomouckém kraji Nízkoprahová denní centra Noclehárny Domy na půl cesty Azylové domy Souhrnná analýza sociálních služeb pro bezdomovce na území kraje... 65

8 Závěr Seznam tabulek a grafů Seznam použitých zkratek Použitá literatura Anotace... 83

9 Úvod Sociální služby jsou o lidech, jejich životech a vzájemných vazbách mezi nimi v jejich přirozeném prostředí. Každý si přeje mít své místo a roli ve společnosti a vést aktivní život, ale část lidí potřebuje určitou pomoc, aby tento způsob života mohli realizovat. Smyslem existence sociálních služeb je právě poskytování pomoci tam, kde je jich třeba k tomu, aby lidé znovu mohli zaujmout své místo ve společnosti. Každý z nás se může dostat v průběhu svého života do obtížné situace a některé z nich nedokáže řešit bez další pomoci druhých. Tyto situace mohou být velmi různorodé a v některých z nich může přispět na pomoc některá ze sociálních služeb. Potřeby jednotlivých lidí se liší, a proto musí systém sociálních služeb disponovat takovou nabídkou služeb, která bude schopna rozmanité potřeby reflektovat a flexibilně uspokojovat. Poptávka po sociálních službách se v čase neustále mění a systém sociálních služeb by na ni měl reagovat. Tak jako v jiných rozvinutých zemích, probíhající sociální a především demografické změny znamenají, že bude přibývat lidí, kteří budou potřebovat pomoc k tomu, aby si udrželi vlastní nezávislost a mohli participovat na běžném životě společnosti. Ve své absolventské práci jsem se zaměřil na cílovou skupinu lidí bez domova a nabídku sociálních služeb pro ně na území Olomouckého kraje. V úvodní části práce nejprve teoreticky vymezením základní pojmy bezdomovec a bezdomovectví s exkurzem do historie bezdomovectví v českých zemích. V následující části se budu věnovat typologii bezdomovectví a početním stavům bezdomovců v České republice a jejich predikci. V závěru teoretické části pak objasním systém sociálních služeb pro lidi bez domova v kontextu zákona o sociálních službách (Zákon č. 108/2006), kde blíže charakterizuji jednotlivé druhy sociálních služeb pro lidi bez domova. 9

10 V úvodu empirické části mé práce, která je založena na sekundární analýze dat, nastíním cíle a metodologii výzkumu. Dále se budu věnovat vymezení území a sociodemografické analýze Olomouckého kraje a následně budu analyzovat jednotlivé sociální služby pro lidi bez domova nízkoprahová denní centra, noclehárny, domy na půl cesty a azylové domy v rámci Olomouckého kraje a jejich využití. 10

11 1 Vymezení bezdomovectví a jeho historie 1.1 Teoretické vymezení pojmů bezdomovec a bezdomovectví Terminologické vymezení pojmu bezdomovec je velmi nejednoznačné a v odborné literatuře se setkáváme s řadou nejrůznějších definic. Termín bezdomovec se používá i v zahraničí bez jakéhokoli hanlivého nádechu, ale u nás se stal synonymem člověka, který je zanedbaný a špinavý, zapáchá a obtěžuje spoluobčany (Průdková, Novotný 2008: 9-10). Český právní řád pojem bezdomovec v oblasti sociální práce nezná. Přestože v zákoně o sociálních službách jsou pro tuto skupinu osob vyspecifikovány konkrétní služby, hovoří se tu buď o osobách v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení, nebo o osobách bez přístřeší (Zákon 108/2006 Sb.). V současném českém právním řádu figuruje bezdomovec pouze v zákoně o státním občanství České republiky, kde se o bezdomovci hovoří jako o osobě bez státní příslušnosti (Zákon č. 186/2013 Sb.). V odborné literatuře se můžeme setkat s nejrůznějšími definicemi bezdomovectví, od užšího pojetí tohoto termínu až po jeho širší interpretaci. Podle Bartáka (2011: 30) však u nás neexistuje univerzální definice bezdomovectví, jejímž prostřednictvím by bylo možné identifikovat tento jev, jeho rozsah, příčiny, důsledky a souvislosti z hlediska dalšího společenského vývoje. Matoušek (2008: 31) považuje za bezdomovce lidi, kteří nemají trvalé bydlení a většinou jsou také bez trvalého zaměstnání. Jsou rovněž odříznuti od zdrojů, které jsou běžné pro ostatní občany, a to se týká i systému státní sociální podpory. Tito lidé nejsou z hlediska jim dostupných zdrojů i z hlediska vlastních schopností v situaci, kdy by mohli zvládnout řešení situace sami a ocitají se v bezprostřední nouzi, kdy je ohrožena jejich individuální i sociální existence (Schwarzová 2005: 316). 11

12 Průdková, Novotný (2008: 10-12) zdůrazňují, že ztráta bydlení není jenom absence střechy nad hlavou, ale je to rovněž absence domova v širším slova smyslu, kdy člověk nemá místo, kam by se mohl vracet, mít zde své blízké a být obklopen péčí a láskou. Bezdomovectví chápou jako sociální fenomén, kdy prostřednictvím procesů a jednání jednotlivce dochází ke ztrátě jeho zázemí a životních jistot a v konečné fázi vede k sociální exkluzi. Zasahuje tak všechny oblasti jeho života a způsobuje neschopnost těchto jednotlivců podílet se na stylu života, který je vlastní majoritní populaci. Hradečtí (1996: 25-27) chápou bezdomovství jako extrémní projev sociálního vyloučení. Zamýšlí se nad adekvátní formulací termínu bezdomovství a dochází k závěru, že tento pojem v celé jeho šíři nejlépe charakterizuje výčet následujících okolností absence střechy nad hlavou, absence domova a nejisté bydlení. Nejedná se tedy pouze o to, že člověk nemá své vlastní bydlení, ale chybí mu také zázemí domova, rodiny a rodinné vztahy (Hradecký 1998: 7). Domov je především zdrojem klidu a bezpečí, pomáhá řešit problémy s vlastní identitou a v neposlední řadě je také zdrojem stimulace a pomáhá vyrovnávat se s podněty, které si může probrat se svými blízkými a sám by si s nimi těžko poradil (Keller 2013a: 4). Jako o krajní formě sociální exkluze se hovoří o bezdomovectví také v Koncepci prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do roku 2020 (MPSV 2013: 5). Jedná se o nepřetržitý společenský jev a je nutné jej řešit komplexně v průběhu celého procesu od ohrožení vyloučení z bydlení, přes jeho ztrátu až po návrat do běžného života, včetně bydlení. Prudký (2012: 50) popisuje bezdomovectví jako proces počínající vznikem, tedy ztrátou bydlení, pokračující aktuální životní situací, ve které se jednotlivec nachází, a končící bud možností nebo reálným návratem jednotlivce do běžného života. Bezdomovce poté chápe jako osobu, která se přímo nalézá v kterékoli fázi tohoto procesu. Podle Vágnerové (1999: 748) se u bezdomovectví jedná o určitý styl života, který je důsledkem komplexního psychosociálního kolapsu, jehož projevem je následné nezvládání běžných sociálních rolí a neschopnost akceptace většiny společenských požadavků, což vede ke ztrátě společenského uznání. Pobyt na ulici na jedné straně zbavuje jedince stresu z plnění požadavků, které na něj společnost klade, na straně druhé jej však zbavuje ochrany, kterou společnost poskytuje standartnímu obyvatelstvu, a může tak docházet k postupnému procesu desocializace těchto jedinců (Vágnerová, 12

13 Csémy, Marek 2013: 10). V této souvislosti je ale nutné podotknout, že ne vždy se musí jednat o důsledek sociálního selhání. U některých skupin obyvatelstva je bezdomovectví spojeno s národní či kulturní příslušností k určité skupině a sami si vzhledem k historickým tradicím svého národa či skupiny zvolili tento kočovný styl života. Jedná se především o příslušníky romského etnika nebo původní obyvatele Ameriky nebo Austrálie (Marek J., Strnad A., Hotovcová L. 2012: 12). Pěnkava (2013: ) charakterizuje bezdomovectví jako krajní variantu sociální nerovnosti, za jejímž vznikem stojí souhra dvou faktorů, kterými jsou extrémně nevýhodná společenská situace a omezené sociální schopnosti jednotlivce. Multifaktoriální povaha fenoménu bezdomovectví spočívá ve spojení množství sociálně patologických jevů, jakými jsou například drogy, alkohol, kriminalita, prostituce a zejména chudoba. V těchto konkrétních jevech se bezdomovectví prolíná, i když není jejich hlavní součástí, ale spojením několika těchto jevů působících na jednotlivce se dostává do krizové situace, kterou již není schopen sám vyřešit (Pěnkava 2009: 385). 1.2 Historie bezdomovectví v českých zemích Pro lepší pochopení samotného fenoménu bezdomovectví je vhodné se seznámit v kontextu jeho historického vývoje s konkrétními společenskými a ekonomickými podmínkami, které v daném období existovaly. Bezdomovectví není, jak by se na první pohled mohlo zdát, fenoménem posledních desetiletí, ale v určité podobě se s ním setkáváme již ve starověku. Prvními bezdomovci, které z historie známe, byli lidé ve starověku potrestaní vyloučením z komunity, jejichž život byl poznamenán tím, že je žádné jiné společenství nepřijalo a stali se tak vyhnanci a cizinci. Příklady můžeme najít rovněž v bibli v postavě biblického Kaina a jeho příběh nám může posloužit jako ukázka sociálního vyloučení jedince ze společnosti. Středověk byl charakterizován stavovským rozdělením obyvatelstva, kde na nejnižší příčce byli poddaní, kteří byli spojeni s půdou svého pána a měli proto omezenou možnost migrace. Když od poloviny 15. století začal stoupat počet obyvatel, začala tím i klesat životní úroveň nejchudšího obyvatelstva. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 53) 13

14 Podle Pěnkavy (2009: 381) bylo bezdomovectví ve velké míře ovlivněno chudobou. Od poloviny 16. století byly v našich zemích spojeny začátky chudinské péče se zavedením domovského práva a k dalšímu rozšíření došlo za vlády Josefa II., který uzákonil u obcí nad 800 obyvatel povinné zřízení obecního chudobince, sirotčince, základní školy a šatlavy. Bezdomovectví, jak je známe dnes, začalo v evropských zemích vznikat ve druhé polovině 19. století a souviselo s průmyslovou revolucí a rozvojem měst, kdy se začali obyvatelé z venkova přesouvat do měst. Sociální zázemí občanům včetně nemajetných zajišťovaly právní normy v podobě domovského práva a chudinských fondů a byly vztaženy k určité obci. Ekonomicky soběstační občané byli zase povinni podporovat veřejně prospěšné aktivity obce. (Pěnkava 2009: 381) Po převzetí moci komunisty se veřejná chudoba stala tabuizovaným tématem a přestala, alespoň veřejně, existovat. Důsledkem toho bylo zrušení charitativních organizací, které se o tuto část obyvatelstva staraly. Občanům bylo také direktivně nařízeno zdržovat se v místě trvalého bydliště. Politický systém také na jedné straně zaručoval právo na práci, ale na straně druhé ji vyžadoval jako povinnost. Lidé, kteří se tomuto systému nepodřídili, mohli být potrestáni vězením za příživnictví a pokud byl někdo hendikepován, byl internován v některém z pečovatelských ústavů. (Marek, Strnad, Hotovcová 2012: 54) Stoprocentní zaměstnanost a zároveň pracovní povinnost s sebou však přinášela určitá specifika v přístupu k zaměstnancům, zvláště na nekvalifikovaných pracovních místech, kdy zaměstnavatel nevyžadoval takovou pracovní kázeň, jaká je běžná dnes. Výhodou v dané době byly také podnikové ubytovny, umožňující bydlet lidem, kteří jiné ubytování neměli. (Pěnkava 2014: 88) Zrušení církevních a charitativních zařízení kompenzoval stávající režim vznikem státních sociálních institucí, které se staraly o sociálně slabé jedince či skupiny obyvatel. Jednalo se především o tělesně či mentálně postižené osoby, důchodce, dlouhodobě nemocné apod. Tato zařízení však byla podfinancovaná, měla nedostatek kvalifikovaných sil a z těchto důvodů mnohdy poskytovala péči na velice nízké úrovni. Touto strategií byl ve společnosti minimalizován výskyt zjevných bezdomovců, který ale zároveň vytvářel jeho skrytou podobu, která se projevila později. (Pěnkava 2009: 381). Do této skupiny skrytých bezdomovců podle Průdkové a Novotného (2008: 9 patřili jedinci, kteří nechtěli nebo nemohli bydlet u rodičů a nezaložili vlastní rodinu, 14

15 rozvedení, osoby, které prošli ústavní výchovou a v neposlední řadě montéři pracující dlouhodobě na stavbách doma i v zahraničí, kterým se rozpadlo manželství. Společenské a ekonomické změny, ke kterým došlo v naší republice po listopadu 1989, zastihly některé skupiny obyvatel nepřipravené na změnu životního stylu a přinesly negativní jevy včetně bezdomovectví. Schopní lidé tyto změny využili k užitku svému a společnosti, ale méně schopní se jim nedokázali přizpůsobit nebo je nepochopili a nebyli schopni se adaptovat na nové společenské prostředí. (Hradecký, Hradecká 1996: 13-24) Podle Hradeckého (2011: 11-13) byli první větší skupinou bezdomovců, kteří se objevili v novodobé historii v naší republice, lidé, kteří byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody po amnestii prezidenta Václava Havla začátkem roku Další významnou skupinou byli migranti a uprchlíci, především z Rumunska, kteří přejížděli ve vlacích do Německa, a na našem území zůstali po uzavření hranic. A poslední významnou skupinou byli lidé ubytovaní na podnikových ubytovnách, které byly v rámci privatizace zrušeny, a část z nich se přeměnila na ubytování komerčního typu. Současně s těmito skupinami se objevila také skupina drogově závislých, která byla doposud skryta. Jednalo se v převážné míře o mladší bezdomovce, i když mezi nimi byla i část lidí středního věku (Vágnerová, Csémy, Marek 2013: 305). Zpočátku nebyla věnována problému bezdomovectví větší pozornost ze strany veřejné správy, ani neměli lidé znalosti o účinné práci s bezdomovci. Neexistoval v té době žádný ucelený systém ani program prevence na celostátní úrovni včetně finančních zdrojů. První organizace pro pomoc bezdomovcům začaly vznikat po roce (Ondrák 2007: 83) Jednalo se zpočátku o nestátní organizace, které se rozvíjely na církevních strukturách, především katolickou Charitu a evangelickou Diakonii. V České republice začala také znovu působit Armáda spásy a bylo založeno občanské sdružení Naděje. Tyto organizace, které byly zpočátku dobrovolnické, se později transformovaly v profesionální poskytovatele sociálních služeb. (Hradecký 2011: 14-17) Kolem roku 2000 se začala Česká republika připravovat na vstup do Evropské unie. V rámci přípravy koncepčních a strategických materiálů na členství v EU se poprvé objevuje problematika bezdomovectví jako sociální a veřejně-politický problém, který v ČR vyžaduje řešení, a v roce 2004 byl zpracován vůbec první Národní akční plán sociálního začleňování na léta V dalších letech pak mohla ČR jako 15

16 člen EU čerpat finanční prostředky z EU a bylo již podpořeno několik projektů na pomoc bezdomovcům ze strukturálních fondů EU. (Barták 2011: ) 16

17 2 Typologie bezdomovectví Typologie je vědecká metoda, která se snaží členit vybrané jevy nebo objekty podle podobných zobecněných znaků (Petráčková, Kraus 1995: 790). Na základě specifických znaků potom směřuje k souhrnnému pojmovému vyjádření, které ale nemusí zcela jednoznačně určit obsah a v mnoha případech tak nemusí umožňovat zcela čistou klasifikaci. Může se v praxi stát, že teoreticky stanovenému typu nelze přiřadit jeden konkrétní empirický objekt. (Petrusek 1996: 1342) Právě u osob bez domova je velmi obtížné stanovit konkrétní klasifikaci, protože se nejedná o homogenní skupinu se stejnými znaky, ale spíše o heterogenní skupinu, která zahrnuje rozmanité jednotlivce. Při hledání možné typologie těchto osob pak je možné brát v úvahu nejrůznější hlediska, jako například věk, druh bydlení, délku pobytu na ulici, stupeň dosaženého vzdělání, míru sociálního vyloučení, míru využívání sociální sítě apod. (Haasová 2010: 6) Z hlediska délky pobytu na ulici, dělí Ondrušová (2011: 74) bezdomovectví na krátkodobé a dlouhodobé. Při krátkodobém bezdomovectví se osoba dostává do akutní nouze, v jejímž důsledku se náhle ocitá na ulici. Z velké většiny se tak děje v důsledku pracovní nebo rodinné krize ztráta zaměstnání, rozvod apod. Pokud je tomuto člověku poskytnuta rychlá a účinná pomoc, netrvá tento stav dlouho a jedinec se může v krátké době začlenit opět do společnosti. V případě dlouhodobého bezdomovectví se člověk pohybuje na ulici v delším časovém horizontu, zpravidla několik měsíců i let, a způsob života mu neumožňuje zpětný návrat do běžného života. Dochází u něho k absenci sociálních vazeb, ztrátě pracovních a sociálních návyků a v osobnostní rovině také ke ztrátě sebeúcty a sebedůvěry. Z hlediska kategorizace podle délky trvání se však můžeme setkat i s dalším dělením bezdomovectví, a to na krátkodobé s dobou trvání do jednoho roku, střednědobé, trvající od jednoho roku do pěti let, a dlouhodobé, jehož doba trvání přesahuje pět let (MPSV 2013: 7). Další typologie nám nabízí možnost rozdělení bezdomovců z hlediska sociálního pracovníka, resp. z hlediska využívání pomoci záchranné sociální sítě jedincem nebo rodinou. Do první skupiny můžeme zařadit osoby, které pravidelně vyhledávají pomoc. Snaží se využívat veškerou nabídku sociální pomoci od poradenských služeb, přes pobírání sociálních dávek až po ubytovací služby. Druhou skupinu tvoří jedinci, kteří naopak nevyhledávají pomoc vůbec, a proto je těžké osoby z této skupiny 17

18 charakterizovat a získat informace o jejich počtech. Nabídku veřejné pomoci odmítají a přežívají mimo systém. Kontaktování a prvotní práce s těmito osobami je spíše úkolem pro terénní pracovníky. Třetí skupinou jsou pak osoby, které vyhledávají pomoc nepravidelně nebo částečně a jsou na hranici předchozích dvou skupin. Sem můžeme zařadit jedince, kteří střídají období, kdy jsou zaměstnaní, s obdobím, kdy jsou evidováni na úřadu práce. Mohou být ohroženi nezaměstnaností, ze které mohou snadno spadnout do sociálního vyloučení, a zároveň se pohybovat na hranici chudoby. (Haasová 2010: 10-11) Dalším hlediskem typologie bezdomovectví, které můžeme v odborné literatuře nalézt, je rozdělení bezdomovců podle míry sociálního vyloučení sociální exkluze. Podle Kellera (2014: 6-31) je bezdomovectví právě krajním projevem sociální exkluze a upozorňuje na velkou pravděpodobnost jejího dalšího nárůstu, kdy mohou být ohroženy i stále vyšší vrstvy obyvatelstva. Termín sociální vyloučení vymezuje spíše negativně jako skupinu těch, kteří nemají vlastnosti střední třídy. Patří sem nezakotvené osoby ve střední třídě ať již prostorově tím, že mají potíže s bydlením, nebo časově, kdy nemají jistotu ani střednědobé perspektivy oni sami ani jejich děti. Samotná sociální exkluze se týká sice relativně malého počtu lidí, ale o to větší počet je touto neustálou hrozbou ohrožen. (Keller 2013b: 74-80) Haasová (2010: 9-10) dělí bezdomovce z hlediska míry sociálního vyloučení na tři skupiny. První skupinu označuje jako sociálně extrémně exkludované jedince, kteří přišli o vše, co je spojovalo s majoritní společností a dostali se do materiální, sociální a kulturní izolace, která jim znemožňuje participovat na nabídce, která je poskytována většinové populaci v oblasti veřejných služeb (bydlení, zdravotní péče, nemocenské a důchodové zabezpečení, přístup ke vzdělání apod.). Druhou skupinou jsou jedinci, kteří nepřerušili všechny kontakty s většinovou společností. Udržují vztahy s rodinou nebo alespoň některými jejími členy, mají příležitostnou práci, zajištěnou zdravotní péči a většinou přechodné ubytování v některé ze sociálních služeb nebo v komerčním ubytování. Tito lidé se pohybují spíše na hranici mezi ohrožením sociální exkluzí a samotnou exkluzí, do které se mohou dostat. Třetí skupinu tvoří osoby, které sice vyhledali pomoc prostřednictvím záchranné sociální sítě, například v některé sociální službě určené lidem bez domova, ale nemůžeme je zařadit do kategorie sociálně exkludovaných. Jde o osoby, které se ocitli v akutní nouzi způsobené například ztrátou zaměstnání nebo bydlení, ale neztratili kontakty s většinovou společností a po opětovném získání práce nebo bydlení se vrací po krátké době zpět do majoritní 18

19 společnosti. V tomto případě nelze ani hovořit o inkluzi, neboť k samotné exkluzi u těchto jedinců nedošlo. Dle Hradeckých (1996: 27-32) můžeme populaci bezdomovců rozdělit na zjevné bezdomovce, skryté bezdomovce a bezdomovce potenciální. První skupina zjevných bezdomovců je nejvíce viditelnou formou bezdomovectví, kterou je možné vidět na veřejných místech, v parcích, na nádražích. Patří sem také ti, kteří využívají ubytování v noclehárnách nebo azylových domech. Tato skupina je charakterizována extrémním nedostatkem peněz a prostředků i vhodných příležitostí. Postupně ztrácejí své vazby s rodinami a vzdalují se i administrativním vazbám. Druhá skupina skrytého bezdomovectví je charakterizována tím, že lidé nemají své trvalé bydliště, ale střechu nad hlavou mají. Přespávají většinou u příbuzných či známých, často mění svá dočasná ubytování a po vyčerpání těchto dočasných bydlišť se uchylují do squatů, sklepů a jiného nevyhovujícího bydlení. Často poté na krátkou dobu využijí ubytování v institucích, stejně jako zjevní bezdomovci. Podle Průdkové a Novotného (2008: 14) však tato skupina dbá o svůj zevnějšek, chodí čistě oblečena a zjevnými bezdomovci opovrhuje a distancuje se od nich. Poslední skupinou jsou potenciální bezdomovci. Do této skupiny můžeme zařadit osoby, které žijí v různě těžkých životních podmínkách a na úřady nebo specializovanou pomoc se neobrací vůbec nebo jen zřídka. Podle Průdkové a Novotného (2008: 14) tito lidé většinou mají práci i bydlení, ale jedná se spíše o bydlení nejisté. Mohou se kdykoli ocitnout na ulici a mnohdy je to jen otázka času. Tato skupina zahrnuje celou škálu osob, od mladých lidí, kteří prošli ústavní výchovou, přes lidi propuštěné z výkonu trestu až po rozvedené, nezaměstnané nebo osoby závislé na návykových látkách. Hradečtí (1996: 32) do této skupiny řadí také skupinu migrantů a exulantů. Mimo výše uvedené skupiny uvádí Hradečtí (1996: 29) ještě nově se tvořící skupiny velmi mladých lidí, odmítajících dodržování občanských povinností, a rovněž delikventy, antisociální jedince a přicházející cizince. Jednou z hlavních organizací, která se zabývá prací s bezdomovci na evropské úrovni, je organizace FEANTSA, která vypracovala a přijala typologii bezdomovectví ETHOS, aby bylo možné implementovat různorodé zkušenosti jednotlivých členských států a dosáhnout jednotnějšího přístupu k bezdomovectví na evropské úrovni. Základem typologie jsou čtyři koncepční kategorie: osoby bez střechy přežívající venku nebo v noclehárně 19

20 osoby bez bytu využívají ubytování v ubytovnách pro bezdomovce, v pobytových zařízeních pro ženy, v ubytovnách pro imigranty, dále jsou to osoby před opuštěním instituce a uživatelé dlouhodobější podpory osoby s nejistým bydlením jedná se o osoby žijící v nejistém bydlení, ohrožené vystěhováním nebo ohrožené domácím násilím osoby s nevyhovujícím bydlením žijící v provizorních a neobvyklých stavbách, v nevhodném bydlení či v přelidněném bytě. (ETHOS ) Tyto kategorie byly následně rozpracovány do třinácti operačních kategorií pro potřeby České republiky: 1. osoby přežívající venku (např. ulice, nádraží) 2. osoby v noclehárně (např. i prostory bez lůžek) 3. osoby v ubytovnách pro bezdomovce (např. azylové domy, přechodné ubytovny) 4. osoby v pobytových zařízeních pro ženy (např. ženy ohrožené domácím násilím bydlící na skryté adrese) 5. osoby v ubytovnách pro imigranty (např. žadatelé o azyl v azylových zařízeních) 6. osoby před opuštěním instituce (např. věznice, zdravotnická zařízení, dětská zařízení) 7. uživatelé dlouhodobější podpory (např. pobytová zařízení pro bezdomovce v seniorském věku) 8. osoby žijící v nejistém bydlení (např. bydlení u příbuzných, v podnájmu) 9. osoby ohrožené vystěhováním (např. výpověď z bytu, squatteři) 10. osoby ohrožené domácím násilím (např. policejně zaznamenané případy obětí) 11. osoby žijící v provizorních a neobvyklých stavbách (např. v maringotkách, v budovách bez kolaudace) 12. osoby žijící v nevhodném bydlení (např. objekt se stal nezpůsobilým k obývání) 13. osoby žijící v přelidněném bytě (podle národní normy). (Hradecký 2007a: 31-45) 20

21 Z výše uvedené typologie vyplývá, že ETHOS člení osoby bez domova podle jejich životní situace nebo situace jejich bydlení. Pojetí domova přitom chápe ve třech oblastech, jejichž absence může vést k bezdomovectví. Jde v první řadě o fyzickou oblast, kdy se jedná o slušné obydlí, které umožňuje naplňování potřeb dané osoby a její rodiny. Druhá oblast je sociální, která má umožňovat uchování soukromí a udržování společenských vztahů. v neposlední řadě je to oblast právní, která má umožnit výlučné vlastnictví, jistotu užívání a právní nárok (Hradecký 2007a: 11). Proto je cílem sociálních pracovníků pomoci lidem bez domova propracovat se z ulice přes denní centrum, noclehárnu a azylový dům až do bytu sociálního, případně nájemního, a podporovat je tak, až se z lidí, kteří byli bez domova, stanou opět lidé, kteří domov mají. (Kosorin 2015: 19) 21

22

23 3 Počty bezdomovců v České republice a jejich predikce Přestože se u nás začali první bezdomovci objevovat na počátku devadesátých let minulého století, dlouhou dobu se nikdo o komplexní analýzu fenoménu bezdomovectví nepokusil a data o počtu bezdomovců byla neúplná a založená většinou jen na údajích jednotlivých poskytovatelů sociálních služeb (Hradecký 2004b: ). Znalost počtů bezdomovecké populace a jejího vývoje je přitom nezbytným faktorem nejen pro plánování sociálních služeb, ale také pro tvorbu veřejných politik, které jsou zaměřené na řešení a prevenci bezdomovectví v České republice, a v neposlední řadě k srovnání v mezinárodním měřítku (Kuchařová, Barvíková, Peychlová, Höhne. 2015: 9). Zpočátku docházelo ke sčítání bezdomovců pouze ve větších městech. Prvním pilotním projektem bylo sčítání bezdomovců v Praze v roce 2004, jehož cílem bylo zjistit počty bezdomovců na území hlavního města Prahy. Pro účely sčítání byla vybrána kategorie zjevných bezdomovců, kteří jsou buď závislí na sociálních službách, nebo je vůbec nevyužívají a přežívají v sociální izolaci. Sčítání se uskutečnilo večer v rozpětí dvou hodin jednak na všech známých dostupných místech, kde se tyto osoby pravidelně zdržují, a jednak u poskytovatelů sociálních služeb na území Prahy, především v azylových domech, noclehárnách, domech na půl cesty a denních centrech. Projekt byl zaměřen pouze na kategorii zjevných bezdomovců a nezahrnoval squaty a podobné skryté komunity a jeho výsledkem bylo osob, které byly identifikovány jako bezdomovci, z toho 2662 mužů a 434 žen. Jak uvádí Hradecký (2004a: 18) modely sčítání jsou spíše odhadem celkového počtu a celkový počet bývá zpravidla navyšován o 25 35%. Sčítání ukázalo rovněž některé nedostatky, například v návaznosti na informování mezi jednotlivými sociálními službami, kdy třeba u drogově závislých již není dále zjišťováno, zda nepatří mezi bezdomovce. Projekt také ukázal na vyšší potřebu sociálních služeb pro bezdomovce, především lůžkových, neboť jen 23 % osob mohlo využít lůžka a dalších 13 % přenocovalo v denních centrech buď na židli, nebo na podlaze. (Hradecký 2004b: ) 23

24 Další projekt sčítání bezdomovců v Praze, jehož jedním z cílů bylo vytvořit standardní metodiku pro sčítání, která by umožňovala získávat pravidelně srovnatelné údaje o bezdomovecké populaci, se uskutečnil v roce Do projektu byla zapojena všechna zařízení na území Prahy, která poskytují ambulantní sociální služby osobám bez přístřeší, a zároveň se uskutečnilo sčítání v terénu na místech, kde se bezdomovci obvykle v Praze vyskytují. Jednalo se tedy opět o kategorii zjevných bezdomovců a sčítáním bylo identifikováno přibližně osob bez přístřeší na území hlavního města Prahy. (Šnajdrová, Holpuch 2010) Dalším městem, které realizovalo projekt Sčítání lidí bez domova na území České republiky, bylo Brno. První sčítání se uskutečnilo v roce 2006 a druhé v roce Cílem prvního sčítání v roce 2006 bylo především zjistit co nejpřesnější odhad počtu bezdomovců na území města Brno. V roce 2010 již bylo cílem nejen aktualizovat údaje z roku 2006, ale také zjistit strukturu bezdomovecké populace a místa, kde tyto osoby žijí. Data z tohoto sčítání se rovněž stala významným podkladem pro další plánování sociálních služeb pro bezdomovce a následné projekty, které se týkají této cílové skupiny. Pro obě sčítání byla zvolena jako cílová skupina kategorie zjevných bezdomovců a kategorie osob využívajících komerční ubytovny. Sčítání v roce 2006 se uskutečnilo jednorázově a v jednom časovém intervalu v konkrétních zařízeních a ve vytipovaných lokalitách v terénu. Počet osob, které byly zjištěny jako bezdomovci, byl 1 179, z toho 852 mužů a 32 žen. Sčítání bezdomovců v roce 2010 si kladlo za cíl zjistit především kvantitativní data, která by byla využitelná odborníky v další práci se skupinou lidí bez domova. Sčítání se uskutečnilo opět jednorázově v rozpětí tří hodin. Výsledkem byla identifikace jako bezdomovci osob, z toho 980 mužů a 373 žen. Porovnáním výsledků z let 2006 a 2010 byl zjištěn nárůst bezdomovců o 175 osob, především narostl počet osob využívajících azylová zařízení a sociální služby. (Baláš O. a kol. 2010: 29-38) Pro úplnost je nutné do přehledu měst, kde se uskutečnila první sčítání bezdomovců, zařadit také Plzeň. Zde se uskutečnilo sčítání v roce 2009 jednorázově v časovém horizontu tří hodin. Cílem bylo nejen zjistit konkrétní počty bezdomovců, ale rovněž zjistit jejich sociodemografické údaje, které napomohly k hlubšímu poznání fenoménu bezdomovectví na území města Plzně. Sčítání probíhalo v jednotlivých ubytovacích zařízeních sociálních služeb a zároveň v terénu v lokalitách, ve kterých se bezdomovci pravidelně vyskytují. Na rozdíl od sčítání v Praze a v Brně nebyly do projektu zařazeny komerční ubytovny, domy na půl cesty apod. Cílová skupina ale 24

25 naopak byla stejná, jednalo se o kategorii zjevných bezdomovců. V rámci uskutečněného sčítání bylo v dané kategorii zjevného bezdomovectví identifikováno celkem 172 bezdomovců, z toho 100 mužů a 72 žen. (Toušek: 2009) Data, resp. odhady počtu bezdomovců, z těchto větších měst byla prvními lokálními údaji o počtech bezdomovecké populace u nás, ale byla izolovaná a komplexní přehled v rámci České republiky neexistoval. Prvním komplexnějším materiálem o počtu bezdomovců se staly až výsledky Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 (ČSÚ 2011). Jednalo se o první sčítání bezdomovců v československé i české historii s přesnou metodikou jak a koho sčítat. Sčítání se uskutečnilo ve spolupráci se Sdružením azylových domů a Asociací poskytovatelů sociálních služeb celkem ve 270 zařízeních, kterými byly azylové domy, domy na půl cesty, noclehárny a nízkoprahová denní centra. Celkem bylo sečteno osob označených jako bezdomovci k rozhodnému okamžiku Nejvíce bezdomovců bylo sečteno v Moravskoslezském kraji (2 574) a nejméně v kraji Karlovarském (256). Jejich konkrétní rozložení po krajích ukazuje následující graf č. 1. 3,000 2,500 2,000 1,500 1, , , ,156 1, ,574 Graf č. 1: Počty bezdomovců podle velikostních skupin obcí a krajů dle SLBD 2011 (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 25

26 Podle Prudkého (2014: 31) ale z uvedených údajů nelze usuzovat na celkový počet bezdomovců v České republice, protože již samotná metodika sběru dat se zaměřovala především na lidi z azylových domů, domů na půl cesty, nocleháren a nízkoprahových denních center a zcela pominula potencionální bezdomovce, větší část zjevných bezdomovců a část skrytých bezdomovců, kteří bydlí např. na komerčních ubytovnách. I další zdroje, které nám poskytují informace o počtech a struktuře bezdomovců, jsou podle Prudkého nejednotné a obtížně se dají srovnat. Vzhledem k tomu, že postupy, které se dosud používaly při výpočtech stavu bezdomovecké populace, nenabídly ucelené údaje, rozhodl se tým odborníků, kteří se dlouhodobě zabývají bezdomovectvím, o vlastní odhad počtu bezdomovců v České republice. Vycházeli přitom z již uskutečněných sčítání obyvatel, bezdomovců a z realizovaných výzkumů a rovněž ze zahraničních údajů. Základem bylo rozdělení bezdomovců na kategorie zjevných, skrytých a potencionálních bezdomovců v souladu s typologií ETHOS (Hradecký: 2007a). Jejich odhady činí celkem bezdomovců, z toho téměř bezdomovců zjevných a skrytých a okolo potencionálních bezdomovců. Jejich rozložení celkem i v jednotlivých kategoriích po jednotlivých krajích ukazují následující grafy č. 2 a 3 (data jsou v rámci odhadů zaokrouhlena). (Prudký a kol. 2012: 85-98) 140, , , ,000 80,000 60,000 40,000 20, ,000 20,000 23,000 12,000 4,500 7,500 3,000 4,000 7,000 11,000 2,000 2,500 2,500 3,500 Graf č. 2: Odhady počtu bezdomovců podle krajů (zdroj dat: Prudký a kol.: 2012, vlastní zpracování) 26

27 Odhad potenciálních Odhad zjevných a skrytých Moravskoslezský Zlínský Olomoucký Jihomoravský Vysočina Pardubický Královéhradecký Liberecký Ústecký Karlovarský Plzeňský Jihočeský Středočeský Praha , , , , , , , , , , , ,000 18,000 21,000 Graf č. 3: Odhady celkového počtu zjevných, skrytých a potencionálních bezdomovců podle krajů (zdroj dat: Prudký a kol.: 2012, vlastní zpracování) Z výše uvedených dat lze odvodit, že nejvážnější situace je především v Praze, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, které jsou následovány kraji Jihomoravským a Olomouckým. Aktuálnější data o odhadovaném počtu bezdomovecké populace nabízí výsledky průzkumu, který provádělo ministerstvo práce a sociálních věcí v roce 2015 (MPSV: 2015), a jehož cílem bylo zjistit aktuální situaci v oblasti výskytu a řešení bezdomovectví v obcích s rozšířenou působností. Výzkum se uskutečnil online dotazníkovým průzkumem u 227 obcí s rozšířenou působností a návratnost dotazníku byla 97,4%. Jednalo se o první výzkum realizovaný MPSV, jehož respondentem byly obce. Základem bylo dělení osob podle evropské typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení ETHOS na zjevné, skryté a potencionální bezdomovce. V tomto výzkumu autoři pracovali s kategorií osoby bez bydlení, kam lze zařadit zjevné a skryté 27

28 bezdomovce, a kategorií osoby ohrožené ztrátou bydlení, který zahrnuje potencionální bezdomovce. 200, , , , , ,000 80,000 60,000 40,000 20, ,135 15,353 10,732 9,478 17,966 11,439 10,351 13,908 3,577 7,483 11,842 6,686 6,324 41, ,049 Graf č. 4: Odhady celkového počtu bezdomovců podle krajů (zdroj dat: MPSV, vlastní zpracování) Výsledkem výzkumu byly odhady celkového počtu bezdomovců v České republice osob, z toho zjevných a skrytých bezdomovců a potencionálních bezdomovců. Nejvyšší čísla v tomto výzkumu vykazovaly Moravskoslezský kraj, Praha a Ústecký kraj a nejnižší odhady se týkaly Královéhradecké a Zlínského kraje a Kraje Vysočina. Konkrétní rozložení po krajích celkem a po jednotlivých kategoriích ukazují grafy č. 4 a 5. 28

29 Odhad potenciálních bezdomovců Odhad zjevných a skrytých bezdomovců CELKEM Moravskoslezský kraj Zlínský kraj Olomoucký kraj Jihomoravskýkraj Kraj Vysočina Pardubický kraj Královéhradecký kraj Liberecký kraj Ústecký kraj Karlovarský kraj Plzeňský kraj Jihočeský kraj Středočeský kraj Praha , , , , , , , , , , , , , ,937 68, ,564 Graf č. 5: Odhady počtu zjevných, skrytých a potencionálních bezdomovců podle krajů (zdroj dat: MPSV, vlastní zpracování) I přes snahu o přesné sčítání bezdomovců budou data vždy přibližná, protože bezdomovectví je dynamický proces. Bezdomovci se pohybují nejen v prostoru a čase, ale i ve společenském postavení, kdy mohou být například po určitou dobu zaměstnaní. Také statistická data o bezdomovcích nemají vždy stejnou vypovídací hodnotu, některá se dají objektivně zjistit, ale u některých lze vycházet pouze ze sekundárních zdrojů, která však mohou mít různý stupeň validity. Přesto jsou cenným zdrojem pro další práci s cílovou skupinou bezdomovců i při plánování sociálních služeb pro ni. (Hradecký: 2006: 16) 29

30

31 4 Sociální služby pro bezdomovce První sociální služby pro bezdomovce u nás začaly vznikat krátce po změně politické situace v roce Mezi prvními byly církevní organizace, které začaly rozvíjet činnost na již stávajících církevních strukturách, především katolická Charita a evangelická Diakonie. Velkým přínosem byl také opětovný návrat Armády spásy do tehdejšího Československa. Zpočátku se jednalo o izolované dobrovolnické organizace ve větších městech, které se postupně transformovaly na profesionální poskytovatele sociálních služeb, a v průběhu pěti let se podařilo vytvořit fungující celostátní síť sociálních služeb spolu se zastřešující organizací Sdružení azylových domů. (Hradecký 2011: 14-15) Jednotný legislativní rámec oblasti sociálních služeb přinesl až v roce 2006 přijatý zákon o sociálních službách (Zákon 108/2006 Sb.), který mimo jiné taxativně vymezil i jednotlivé sociální služby, jejich činnosti a standardy kvality sociálních služeb. Za sociální službu považuje činnosti, které pomáhají a podporují jednotlivce v sociální integraci nebo preventivně působí proti sociálnímu vyloučení. Výše uvedený zákon vymezuje tři druhy sociálních služeb: - sociální poradenství, které dále člení na základní a odborné sociální poradenství, a jejichž cílem je poskytování informací jednotlivcům, které jsou potřebné k řešení jejich nepříznivé sociální situace, - služby sociální péče, které napomáhají jednotlivcům v zajištění jejich soběstačnosti a maximálního zapojení do běžného společenského života, - služby sociální prevence, jejichž cílem je napomáhat předcházení a zamezení takovým nepříznivým životním situacím, jakými jsou například sociální exkluze nebo styl života, který vede ke konfliktu se společností. (Matoušek 2007: 43-44) Formy sociálních služeb, v jakých se tyto služby mohou poskytovat, jsou: - pobytové, spojené s poskytnutím krátkodobého nebo dlouhodobého ubytování, - ambulantní, kdy klienti do zařízení dochází, - terénní, v jejichž rámci je služba poskytována v přirozeném prostředí klientů. (Zákon 108/2006 Sb.) Sociální služby, které jsou určené pro bezdomovce, patří do služeb sociální prevence. Jsou to především následující služby: - nízkoprahová denní centra, 31

32 - noclehárny, - azylové domy, - domy na půl cesty, - část terénních služeb a některé další typy sociálních služeb, které nejsou určeny přímo bezdomovcům, ale mají zabránit sociální exkluzi, např. sociální rehabilitace, kontaktní centra, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi apod. (Zákon 108/2006 Sb.) Zatloukal (2006: 93) považuje za podstatné, aby sociální služby pro bezdomovce reflektovaly jejich potřeby, přestože domácí i zahraniční zkušenosti ukazují, že tyto služby nejsou v souladu s přáními a potřebami bezdomovců. Proto je také důležité získávat od klientů zpětnou vazbu a s její pomocí služby pro bezdomovce zefektivnit. K tomu je nezbytné provést komplexní posouzení potřeb klientů při jejich úvodním pohovoru, ale realita je taková, že se tak děje pouze izolovaně a pouze v některých organizacích (Zatloukala 2011: 86). V rámci sociální práce s cílovou skupinou bezdomovců považuje Lindovská (2012: 105) za důležité také vytváření sítí služeb, které by vzájemně spolupracovaly, s cílem poskytnout nejen bydlení, ale komplexní péči. Týká se to především klientů bez domova v kombinaci s problémy se závislostí, duševním onemocněním nebo po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti Hradecký (2007b: 87) upozorňuje na skutečnost, že u nás neexistuje navazující služba na pobyt v azylovém domě a je potom nutné hledat alternativy v nějaké formě sociální služby spojené s bydlením, protože systém sociálního bydlení u nás neexistuje, s výjimkou ojedinělých individuálních projektů. Návazná sociální služba chybí například u seniorů nebo u osob se zdravotním postižením, kteří dlouhodobě pobývají v azylových domech. V další části podrobněji popíši sociální služby nízkoprahové denní centrum, noclehárna, azylový dům a dům na půl cesty, které jsou primárně určeny pro cílovou skupinu bezdomovců a kterými se budu zabývat v rámci empirické části mé práce při analýze sociálních služeb pro bezdomovce v Olomouckém kraji. 32

33 4.1 Nízkoprahové denní centrum Nízkoprahová denní centra jsou určena pro bezdomovce a je možné je poskytovat ambulantní nebo terénní formou. Umožňují především možnost hygieny a stravování, buď formou jejího poskytnutí, nebo pomoci s jejím zajištěním (Zákon 108/2006 Sb.). Služba je k dispozici bez objednávání a je možné ji využívat i anonymně, bez nutnosti prokazovat svoji totožnost. (Matoušek 2008: ) Klienti nízkoprahového denního centra mají zpravidla k dispozici velkou místnost se stoly a židlemi, kde si mohou odpočinout a najíst se v čistém a bezpečném prostředí. Mohou zde využívat rychlovarné konvice nebo vařiče, někde i kuchyňku. Některá centra umožňují klientům, aby si vyprali a vyžehlili své oblečení. Klienti se musí řídit vnitřním řádem zařízení a dodržovat práva a povinnosti, která stanoví. Zákaz vstupu mají jednotlivci, kteří jsou pod vlivem alkoholu nebo drog, jsou agresivní nebo trpí infekčním onemocněním. Pracovníci zařízení rovněž poskytují poradenství a informace a jejich cílem je zlepšit komunikaci klientů s institucemi, pomoci jim při obstarávání osobních záležitostí, např. při získání dokladů, a motivovat je ke změně prostředí. (Průdková, Novotný 2008: 43) Motivací klienta k jeho příchodu do centra může být několik. Může chtít vyřešit nějaký problém s pomocí sociálního pracovníka, potřebuje pomoc, ať již materiální nebo potravinovou, byl do zařízení poslán terénním nebo jiným sociálním pracovníkem, nebo si zde chce pouze odpočinout a strávit tu volný čas. (Mark, Strnad, Hotovcová 2012: 130) Podle Surovky (2015: 72) jsou tyto služby zaměřeny především na základní stabilizaci bezdomovců, tedy poskytnutí bezpečného prostředí, hygieny, ošacení či vyprání prádla. Upozorňuje ale na fakt, že v mnoha případech jsou vzhledem k počtu obsloužených klientů personálně poddimenzovány, navzdory tomu však vykazují velkou efektivitu, protože poskytují základní stabilizaci velkému množství klientů s překonáním minimálního prahu požadavků. 33

34 4.2 Noclehárny Noclehárny jsou podle Matouška (2008: 118) formou azylového bydlení, které je poskytováno bezdomovcům, a nabízí přenocování a možnost využití hygienického zařízení. Provoz nocleháren se řídí vnitřním řádem, který zakazuje vstup pod vlivem alkoholu a drog a agresivním jedincům. Některé noclehárny nabízí rovněž stravu nebo oblečení. Zařízení poskytuje sociální službu pouze přes noc a klienti musí ráno zařízení opustit, proto je u některých poskytovatelů provozována také sociální služba nízkoprahové denní centrum. Podle Surovky (2015: 72) využívá kombinaci sociálních služeb noclehárna a nízkoprahové denní centrum % jednotlivců podle jejich místní a časové dostupnosti. Pracovníci noclehárny jsou klientům v průběhu služby kdykoli k dispozici a pomáhají jim poskytováním informací, poradenstvím nebo zprostředkováním služby, o kterou jeví klient zájem. Noclehárny využívají především lidé dlouhodobě pobývající na ulici, kteří již nejsou zpravidla schopni ani ochotni splnit požadavky, které jsou vyžadovány při pobytu v azylovém domě. (Průdková, Novotný 2008: 44) 4.3 Domy na půl cesty Tato sociální služba je určena k zajištění lepšího startu do života osobám, které byli delší dobu v ústavní péči, např. opouští školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy nebo byli propuštěni z vězení nebo ochranné léčby. U této služby je také stanovena věková hranice klientů, zpravidla od 18 do 26 let věku. Dům na půl cesty poskytuje jistotu těmto mladým lidem, kteří strávili dětství a část dospělosti v ústavní péči, a nemohli tak získat vzorce chování z běžné rodiny, aby se mohli adaptovat na nové životní podmínky, kde jim chybí opora, na kterou byli zvyklí. (Adamcová 2013: 22) 34

35 V ideálním případě se domy na půl cesty skládají ze samostatných bytů a společných místností. Lidé ubytovaní v domech na půl cesty mají povinnost pracovat nebo studovat. Ve zbývajícím čase se sami starají o domácnost, vaří, uklízí a perou si sami, platí nájem za ubytování a organizují si své volnočasové aktivity. Sociální pracovník je k dispozici klientům v případě řešení jejich problémů. Může jim pomáhat s vedením domácnosti, finančním hospodařením i se vztahy týkajícími se opačného pohlaví. (Průdková, Novotný 2008: 48) Podle Matouška (2008: 53) u nás existují dva typy domů na půl cesty z hlediska délky pobytu a strukturovanosti poskytované služby. Prvním z nich je víceletý pobyt klientů, v jehož rámci je jim poskytována pouze minimální podpora ze strany sociálních pracovníků. Druhým typem je několikaměsíční pobyt v zařízení, minimálně však tři měsíce. V jeho průběhu je potom uplatňována propracovaná koncepce resocializace klientů zařízení. Průdková, Novotný (2008: 48) upozorňují na význam spolupráce mezi domy na půl cesty a zařízeními, odkud by mohli klienti přicházet, v oblasti informování o službě, protože málokterý z mladých lidí si najde cestu sám. Také Adamcová (2013: 23) potvrzuje, že mladí lidé se o této službě zpravidla dozvědí od sociálních pracovníků ještě v dětských domovech nebo výchovných ústavech nebo následně na městských úřadech. Mnoho z nich ale neodchází ihned přímo do domů na půl cesty, vyzkouší si samostatný život a až v případě jeho nezvládnutí se obrací na tuto službu. 4.4 Azylové domy Sociální služba azylový dům je určena osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení, jak bezdomovce popisuje zákon o sociálních službách (Zákon 108/2006 Sb.). Kromě možnosti ubytování na přechodnou dobu patří k základním činnostem této služby také vytvoření podmínek pro přípravu stravy, případně její poskytování, pomoc při uplatňování práv a zájmů klientů a při vyřizování běžných záležitostí. Služba je časově omezená, její doba by neměla zpravidla přesahovat jeden rok a je zpoplatněna. (Vyhláška 505/2006 Sb.) 35

36 Podle Matouška (2008a: 30) jsou azylové domy ubytovacími zařízeními určenými lidem bez přístřeší, které by měly zároveň umožnit návrat do běžné společnosti klientům, kteří jsou pro tuto změnu životního stylu motivováni. V některých azylových domech z tohoto důvodu procházejí klienti různými etapami pobytu, tzv. reintegračními stupni, v jejichž průběhu si kladou stále náročnější cíle. Za hlavní problém v oblasti reintegraci považuje autor nedostatek kapacit sociálního bydlení, ve kterém by mohli lidé usilující o návrat do společnosti trvale bydlet. Schwarzová (2005: ) považuje azylové bydlení za důležitý druh služby, která je orientovaná na naplnění základních životních potřeb a její výsledek je ihned viditelný v podobě umytého, najedeného a převlečeného bezdomovce. Služba azylový dům je poskytována jednotlivcům, mužům i ženám, i rodinám s dětmi. V této oblasti převládají azylové domy pro matky s dětmi a v menší míře existují také služby pro celé rodiny nebo otce s dětmi. Část služeb azylových domů může být rovněž poskytována v bytech. Týká se to především úplných rodin s dětmi a jednotlivců, kteří mají zaměstnání, ale nemohou si dovolit vlastní bydlení např. z důvodu uvalených exekucí. (Surovka 2015: 72-73) Služby azylových domů využívají jednotlivci i rodiny z různých věkových skupin i z rozdílného sociálního prostředí. Podle Juřeny (2016: 16) jde především o jednotlivce, kteří mají zkušenosti s pácháním trestné činnosti, mnohdy za sebou mají pobyt ve vězení. Další skupinou jsou jednotlivci využívající služby azylových domů opakovaně a dlouhodobě v případech nepříznivých klimatických podmínek, především v zimním období. Další přicházejí z vlastního bydlení, o které přišli z nejrůznějších příčin. Specifickou část přicházejících osob tvoří bezdomovci, kteří byli do azylového domu odesláni po propuštění z nemocnice, mnohdy ještě vážně nemocní, a není možné zajistit péči o ně materiálně ani personálně. Ve většině azylových domů není možné vyčlenit místnost pro nemocné a sociální pracovníci mohou řešit pouze sociální otázky a nemohou pečovat o nemocné klienty. (Šupková a kol. 2007: 17) 36

37 Podle zkušeností Armády spásy odchází klienti, kteří nemají problémy s hrazením nájmu ani problémy s alkoholem, nejčastěji do podnájmů. Velkou část dále tvoří klienti, kteří se vrací zpět na ubytovnu, protože jim dluhy z minulosti neumožňují pořízení bytu nebo podnájmu. Část klientů, kteří nedodržují pravidla daného zařízení (nehradí poplatky za službu, chovají se agresivně apod.), potom přechází do jiného azylového domu nebo do noclehárny. Nedostatek následného řešení pro některé skupiny bezdomovců způsobuje, že část z nich zůstává v azylovém domě i po dobu delší než je stanovená doba zpravidla jednoho roku. Jedná se především o seniory a zdravotně postižené osoby, pro které by byla vhodná jiná služba, například v domově pro seniory nebo v domově pro osoby se zdravotním postižením. To ale naráží na překážky v podobě nízkých důchodů nebo závislosti na alkoholu. (Surovka 2015: 73) Následující grafy č. 6 a 7 názorně ukazují počty zařízení a počty lůžek ve výše uvedených zařízeních v letech V grafu č. 7 není uvedeno nízkoprahové centrum, protože nedisponuje lůžky Noclehárny Nízkoprahová denní centra Domy na půl cesty Azylové domy Graf č. 6: Počty zařízení N, NDC, DPC a AD v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 37

38 , , , , , ,409 7,002 6,661 6,534 6,245 6,037 5,593 5, ,000 2,000 3,000 4,000 5,000 6,000 7,000 8,000 Noclehárny Domy na půl cesty Azylové domy Graf č. 7: Počty míst v zařízeních N, DPC a AD v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 38

39 5 Empirická část V empirické části své práce nejprve objasním cíl výzkumu a výzkumnou otázku. V další části popíši konkrétní metodu výzkumu, kterou jsem použil pro sběr dat, a v závěru se budu věnovat analýze získaných dat a jednotlivým výstupům z mého výzkumu. 5.1 Cíl výzkumu a výzkumná otázka Cílem práce je popsat systém sociálních služeb pro lidi bez domova v Olomouckém kraji a jejich využití. Hlavní pozornost bude věnována nejen současnému stavu v oblasti sociálních služeb pro lidi bez domova, ale také trendu v oblasti těchto služeb a jejich využívání. Hlavní výzkumná otázka mé práce je formulována takto: Jaké jsou k dispozici konkrétní sociální služby pro lidi bez domova v Olomouckém kraji a jak jsou tyto služby využívány? 5.2 Popis použité metody výzkumu Pro výzkum jsem zvolil kvalitativní přístup a v jeho rámci metodu analýzy dokumentů sekundární analýzu dat. Účelem analýzy dokumentů obecně je pouze zpracování materiálu, který již existuje a nevytváří tedy nová zdrojová data pro analýzu. Může se jednat nejen o písemné materiály, ale také o zvukové, obrazové nebo jiné hmotné dokumenty. Analýza dokumentů intenzivně rozebírá a analyzuje jednotlivé dokumenty s cílem co nejobsáhlejšího objasnění a interpretace. Výzkumník se na vytváření těchto materiálů nepodílí, ale na základě svého výzkumného cíle a výzkumných otázek vybírá relevantní materiál, který poté třídí, selektuje, může provádět také různé úpravy, ale nemůže tento materiál měnit. (Miovský 2006: ) 39

40 Sekundární analýza dat umožňuje analyzovat široké spektrum rozmanitých materiálů, od archivních dat, přes data z již uskutečněných výzkumů až po databáze statistických údajů. Tato skutečnost umožňuje časovou i finanční úsporu výzkumného projektu například ve srovnání s dotazníkovou metodou. Množství údajů, které v rámci sekundární analýzy dat lze využít, umožňuje snáze realizovat srovnávací analýzy, analyzovat trendy a porovnávat obdobné jevy z časového nebo územního hlediska, čehož bych chtěl také využít ve své práci a v delším časovém horizontu analyzovat sociální služby pro lidi bez domova v Olomouckém kraji z různých hledisek. Nevýhodou této metody může být také nedostupnost potřebných dat a rovněž to, že je nelze dodatečně doplnit. Existuje také možnost, že původní data obsahují chyby, které výzkumník při sekundární analýze dat není schopen zjistit. (Jeřábek 1993: 83) Na základě zákona o sociálních službách (Zákon 108/2006 Sb.) byl vytvořen registr poskytovatelů sociálních služeb a tento zákon zároveň v 85 ukládá těmto poskytovatelům sdělovat vybrané údaje příslušnému krajskému úřadu, který registr vede. Tyto údaje dále využívá ve své analytické a koncepční činnosti ministerstvo práce a sociálních věcí. V rámci tohoto výzkumu budu čerpat především z údajů uvedených v registru poskytovatelů sociálních služeb, ze statistických údajů ministerstva práce a sociálních věcí a z databází Českého statistického úřadu, které také umožňují analýzu dat v delším časovém úseku a tím sledovat i trend daného jevu. 5.3 Sociodemografická analýza Olomouckého kraje Charakteristika území Olomoucký kraj 1 byl zřízen spolu s dalšími územně samosprávnými celky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Rozkládá se ve střední a částečně severní části Moravy a svou rozlohou km 2 se řadí na osmé místo v rámci čtrnácti krajů České republiky. Zemědělská půda z této plochy zaujímá ha, což tvoří 53 % celkové rozlohy, a dalších 34,9 % zaujímá lesní půda. Geograficky lze území kraje rozčlenit na jižní část, kterou tvoří rovinaté území Hané, a severní hornatou část s pohořím Jeseníky. 1 Olomoucký kraj O Olomouckém kraji. Dostupné z: [posl. akt ] [cit ]. 40

41 K žilo na území kraje obyvatel (6,1 % celkového počtu obyvatel České republiky), čímž se Olomoucký kraj zařadil na šesté místo ze čtrnácti krajů v České republice. Také z hlediska hustoty zalidnění 121,1 obyvatel/km 2 se řadí mezi průměrně lidnaté kraje a existují zde výrazné rozdíly mezi jednotlivými okresy na severu a jihu území. Nejpatrnější rozdíl je při porovnání okresu Jeseník, kde je průměr pouze 55,9 obyvatel/km 2, a okresu Přerov, s průměrem 157,0 obyvatel/km 2. Obrázek č. 1: Administrativní členění Olomouckého kraje (zdroj: ČSÚ) 41

42 Z hlediska územně-správního členění se Olomoucký kraj skládá z pěti okresů - Jeseník, Olomouc, Prostějov, Přerov a Šumperk a spolu se Zlínským krajem tvoří Region soudržnosti NUTS II Střední Morava. Obyvatelé kraje žijí ve 402 obcích, z nichž pouze 30 má přiznaný statut města a dalších 12 statut městyse. Statutárními městy jsou pouze 3, prvním z nich je krajské město Olomouc a dále města Přerov a Prostějov. V rámci kraje bylo také ustanoveno 13 správních obvodů obcí s rozšířenou působností a 20 správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem. Administrativní členění Olomouckého kraje ukazuje přiložená mapa na obrázku č Vývoj populace Vývoj populace je významným sociodemografickým údajem, který má vliv na další vývoj regionu. Jak bylo uvedeno v předchozí části, Olomoucký kraj patří na šesté místo mezi kraji v České republice. V níže uvedeném grafu č. 8 můžeme sledovat vývoj populace Olomouckého kraje v letech , ze kterého vyplývá, že od roku 2009, kdy dosáhl počet obyvatel kraje obyvatel, nastal klesající trend v této oblasti. 644, , , , , , , , Počet obyvatel k Graf č. 8: Počet obyvatel Olomouckého kraje v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 42

43 Jedním z faktorů, které vývoj populace ovlivňují, je celkový přírůstek nebo úbytek obyvatelstva, který vyjadřuje nejen rozdíl mezi živě narozenými a zemřelými (přirozený přírůstek/úbytek), ale zohledňuje rovněž přírůstek nebo úbytek stěhováním. Na níže uvedeném grafu č. 9 lze vidět, že právě do roku 2009 se tato statistická veličina pohybuje v kladných číslech a od roku 2009 je její trend klesající a v roce 2015 byl celkový úbytek 1,6 %, což činilo 993 obyvatel. (ČSÚ 2016: 9) Přirozený přírůstek/úbytek Graf č. 9: Přirozený přírůstek/úbytek obyvatel Olomouckého kraje v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) V této oblasti je třeba zmínit dva trendy, které se dlouhodobě projevují v rámci Olomouckého kraje. Prvním z nich je přetrvávající trend vylidňování měst. Přestože 30 procent obyvatel kraje žije ve čtyřech největších městech, počet obyvatel se zvýšil pouze v krajském městě Olomouci, které tak po pěti letech překročilo v roce 2015 stotisícovou hranici stanovenou pro velkoměsta. V ostatních městech kraje se počet obyvatel v meziročním srovnání snížil o 873 osob. (ČSÚ 2016: 8) 43

44 Druhým významným trendem je odliv obyvatelstva ze severní části území. O nejvíce obyvatel přišel okres Jeseník, kde z 1000 obyvatel ubylo 8,2 osoby, a stal se okresem se třetím nejvyšším úbytkem v rámci celé České republiky. Úbytek obyvatelstva postihl také okresy Přerov, Šumperk a Jeseník a potvrzuje tím dlouhodobý trend odlivu obyvatelstva ze severu. Jediným stabilním okresem v kraji z hlediska populačního růstu tak zůstává okres Olomouc. (ČSÚ 2016: 9) Věková struktura Věková struktura obyvatelstva dlouhodobě sleduje tři hlavní věkové skupiny populace. První skupinu tvoří děti ve věku do čtrnácti let, druhou skupinu tvoří produktivní obyvatelstvo ve věku let a třetí skupinu tvoří osoby v postproduktivním věku 65 a více let. Z hlediska tohoto rozložení patří populaci Olomouckého kraje čtvrté místo mezi kraji České republiky. V roce 2015 došlo k navýšení počtu dětí a seniorů a současně ke snížení osob v produktivním věku, kterých bylo o 4,9 tis. méně než v předchozím roce, a potvrdil se tak dlouhodobý trend v této oblasti, což ukazuje graf č. 10. (ČSÚ 2016: 13) 500, , , , , , , , ,000 50, let let 65 let a více Graf č. 10: Věková struktura obyvatelstva Olomouckého kraje v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 44

45 Z grafu č. 10 je patrné, že od roku 2006 převažují v Olomouckém kraji počty seniorů nad dětmi a index stáří, který vyjadřuje podíl obyvatel ve věku 65 let a starších na 100 dětí ve věku do 14 let, se opět meziročně zvýšil, takže na 100 dětí připadalo na konci roku 2015 téměř 124 seniorů (ČSÚ 2016: 13). Stárnutí populace je procesem, kterým prochází populace nejen u nás, ale i ve světě. Je to způsobeno dvěma faktory, z nichž prvním je zvyšování střední délky života a druhým naopak snižování úrovně porodnosti. Predikce demografického vývoje v dalších letech ukazují, že v budoucnu se bude intenzita procesu stárnutí zvyšovat v důsledku přechodu silných populačních ročníků do seniorského věku, a v roce 2060 by podíl obyvatel starších 65 let mohl činit 34 % z celkové populace České republiky. (Šigutová 2012: 50) Vzdělanost Následující graf č. 11 vykazuje rostoucí úroveň vzdělanosti v Olomouckém kraji v letech , kdy došlo především k nárůstu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva a snížení počtu obyvatel se základním vzděláním. nezjištěno vysokoškolské vzdělání vyšší odborné a nástavbové vzdělání 18,858 5,273 61,480 43,368 20,138 16,020 úplné střední vzdělání s maturitou střední včetně vyučení bez maturity základní včetně neukončeného 144, , , ,586 99, ,990 bez vzdělání 2,805 3,039 Celkem 538, , Graf č. 11: Úroveň vzdělání obyvatelstva Olomouckého kraje podle SLDB 2001 a 2011 (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 45

46 Přestože podíl osob se základním nebo neukončeným vzděláním klesl mezi lety 2001 a 2011 z 34,34 procenta na 27,73 procenta, existují v Olomouckém kraji obce, kde počet osob bez vzdělání nebo se základním vzděláním přesahuje 35 procent. Nejnižší hodnoty v této oblasti se vyskytují u velkých měst a v jejich okolí a markantní je tato situace u krajského města Olomouce a dalších dvou největších měst kraje, Prostějova a Přerova. Růst vzdělanosti ilustruje také nárůst počtu obyvatel s vysokoškolským vzděláním, který mezi lety 2001 a 2011 vzrostl z 9,34 na 13,31 procenta v rámci Olomouckého kraje. Vyššího podílu dosahují především větší města s okolními obcemi a hranici 15 procent přesahuje krajské město Olomouc s dvěma vysokými školami, město Šumperk a obec Hraběšice. Z teritoriálního hlediska je patrný rozdíl mezi jižní částí Olomouckého kraje, jejíž obyvatelstvo vykazuje vyšší vzdělanost, oproti části severní. (Barteska 2012: 15) Nezaměstnanost V oblasti nezaměstnanosti můžeme v následujících dvou grafech sledovat její vývoj v Olomouckém kraji v letech , resp Její vývoj je ovlivněn především důsledky finanční krize, které se začaly projevovat v roce ,000 45,000 40,000 35,000 30,000 25,000 20,000 15,000 10,000 5, Uchazeči o zaměstnání v evidenci úřadu práce Pracovní místa v evidenci úřadu práce Graf č. 12: Vývoj uchazečů o práci a pracovních míst v evidenci ÚP v Olomouckém kraji v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 46

47 Na grafu č. 12 je patrné, že od roku 2013 se začala snižovat křivka uchazečů o zaměstnání a zároveň se začal zvyšovat počet volných pracovních míst v evidenci úřadu práce. V roce 2015 se počet uchazečů o zaměstnání snížil téměř o 8 tisíc, přesto je stále počet nezaměstnaných o více než 7,5 tisíce nižší ve srovnání s rokem 2008, kdy začal působit vliv hospodářské krize. Přetrvávajícím problémem zůstává dlouhodobá nezaměstnanost, která se v Olomouckém kraji zvýšila mezi lety 2010 a 2015 z 13 procent na 29,8 procenta uchazečů o zaměstnání, kteří jsou registrováni na úřadu práce po dobu delší než 2 roky. (ČSÚ 2016: 15-16) V následujícím grafu č. 13 také vidíme, že od roku 2009 do roku 2013 se zvyšoval rovněž podíl nezaměstnaných osob, který vyjadřuje podíl dosažitelných nezaměstnaných ve věku let na všech obyvatelích ve stejném věku. Od roku 2014 dochází k jeho snižování a ke konci roku 2015 byla nezaměstnanost v Olomouckém kraji 7,01 procenta, což bylo o 0,77 procenta vyšší než celostátní průměr a v mezikrajském srovnání pátá nejvyšší nezaměstnanost. V rámci okresů Olomouckého kraje byla nejnižší nezaměstnanost v okrese Prostějov (4,88 %) a nejvyšší v okrese Jeseník, kde dosáhla 9,47 %. (ČSÚ 2016: 16-18). Meziročně v letech 2014 a 2015 došlo k poklesu nezaměstnanosti ve všech krajích, ale nejvýraznější pokles byl zaznamenán v Olomouckém a Ústeckém kraji (ČSÚ 2016: 49) Podíl nezaměstnaných osob v % Uchazeči na 1 volné místo Graf č. 13: Vývoj podílu nezaměstnaných osob a počtu uchazečů na 1 volné místo v Olomouckém kraji v letech (zdroj dat: ČSÚ, vlastní zpracování) 47

48 V meziročním srovnání došlo také ke snížení počtu uchazečů na jedno volné místo v Olomouckém kraji z 13,9 v roce 2014 na 5,3 v roce 2015, což je nejnižší hodnota od počátku hospodářské krize v roce 2008 a nasvědčuje zlepšení situace na pracovním trhu. V rámci meziokresního srovnání v Olomouckém kraji došlo ke zlepšení ve všech okresech. Nejvíce uchazečů na jedno volné pracovní místo bylo evidováno v okrese Jeseník (11,2) a nejméně v okrese Prostějov (3,2), který se tak jako jediný z okresů Olomouckého kraje dostal pod celorepublikový průměr, který činil 4,3 uchazeče na jedno volné pracovní místo. Příčinou tohoto snížení byl protichůdný trend dvou hlavních charakteristik, které nezaměstnanost ovlivňují. Na jedné straně došlo ke skokovému navýšení počtu volných míst a na straně druhé ubylo dosažitelných uchazečů na tato místa. (ČSÚ 2016: 18) 48

49 6 Analýza sociálních služeb pro lidi bez domova v Olomouckém kraji Sociální služby pro lidi bez domova jsou taxativně vymezeny v zákoně o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb.). Jsou pro ně určeny terénní služby, ambulantní služby, ke kterým patří nízkoprahová denní centra a noclehárny, a pobytové služby, mezi které můžeme zařadit domy na půl cesty a azylové domy. Jejich cílovou skupinou jsou osoby starší osmnácti let a zájemcům to umožňuje vstoupit do systému těchto služeb bez podmínky využívání služeb dalších. Jejich primárním cílem je naplňování potřeb lidí bez domova především v oblasti bydlení, hygieny, zabezpečení stravování, pomoc při uplatňování jejich práv a obstarávání osobních záležitostí a zprostředkování kontaktu se sociálním prostředím. U výše uvedených sociálních služeb jsou nastavené různé prahy dostupnosti, z nichž nejnižší je nastaven u terénních a ambulantních služeb typu nízkoprahového denního centra nebo noclehárny a umožňuje tak jejich využívání i anonymně. U pobytových služeb se již práh dostupnosti zvyšuje a k jejich využívání je zpravidla vyžadováno např. lékařské potvrzení o způsobilosti využívat tuto službu. (Surovka 2015: 71) S platností zákona o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb.) došlo k zahájení vykazování dat o poskytovaných sociálních službách, včetně kapacity a zobecněných údajů o osobách, které o sociální službu žádali, byla jim poskytnuta nebo byli odmítnuti. Tato data umožňují sledovat v delším časovém úseku vývoj ve sledovaných oblastech poskytování sociálních služeb a jejich využívání a stala se jedním z významných zdrojů využitých v dalších částech mé práce. Většina dat je však zjišťována pouze celorepublikově nebo podle krajů a již nejsou dostupná v rámci okresů, případně nejsou sledována vůbec (např. kapacita nízkoprahových denních center). 49

50 6.1 Nízkoprahová denní centra Sociální služba nízkoprahové denní centrum je prvním krokem v akutní pomoci osobám bez domova a slouží především k jejich základní stabilizaci, především v oblasti poskytnutí bezpečného prostředí, hygienického servisu, stravování a základního sociálního poradenství. Tato služba je bezplatná a některá nízkoprahová denní centra v jejím rámci poskytují také praní prádla, poskytnutí potravin nebo ošacení a nabízí zdravotní službu, případně její zprostředkování. (Surovka 2015: 72) V Olomouckém kraji bylo k registrováno celkem šest sociálních služeb nízkoprahové denní centrum (Registr ). Jejich počet od roku 2009, kdy byly registrovány pouze dvě noclehárny, postupně narůstal až na dnešní počet, jak ukazuje graf č Počet NDC Graf č. 14: Vývoj počtu NDC v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Současně s počtem NDC stoupal také počet klientů, kteří jejich služeb využívali. Jak ukazuje graf č. 15, v roce 2009 bylo ve dvou nízkoprahových denních centrech evidováno 71 klientů a v roce 2015 to bylo již klientů, i když došlo v tomto roce ke snížení oproti roku 2014, kdy počet klientů NDC kulminoval na počtu osob, kteří tuto sociální službu využili. 50

51 Počet klientů NDC Graf č. 15: Vývoj počtu klientů NDC v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) S nárůstem počtu klientů v těchto zařízeních se v letech 2012 a 2013 také objevuje určitý počet neuspokojených žádostí o tuto sociální službu, jak nám demonstrují data v grafu č. 16. Tady se naskýtá otázka, zda nedošlo k nějaké chybě, protože nízkoprahová denní centra jsou sociální služby s nízkým prahem dostupnosti a možností poskytnutí anonymně Neuspokojené žádosti v NDC Graf č. 16: Vývoj počtu neuspokojených žádostí v NDC v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) 51

52 Jak ale upozorňuje Prudký (2012: 67), celkové počty nízkoprahových denních center nelze zpochybnit, ovšem u počtu klientů k daného roku může docházet k nejednotným výkladům, které můžou výsledné počty zkreslovat. Některá NDC mohou uvádět počty klientů, které mají v evidenci k danému datu, jiná mohou uvádět počty klientů, kteří byli zaregistrováni v průběhu celého roku, a proto je potřebné s těmito počty pracovat opatrně. Z teritoriálního hlediska jsou umístěna nízkoprahová denní centra v krajském městě Olomouci a v dalších třech bývalých okresních městech Prostějově, Šumperku a Jeseníku. V okrese Olomouc jsou ještě další dvě nízkoprahová denní centra, a to ve Šternberku a v Uničově. Pokrytí nízkoprahovými denními centry zcela chybí v okrese Přerov. Z hlediska poskytovatelů sociálních služeb těchto zařízení lze konstatovat, že ze šesti nízkoprahových denních center jsou tři poskytována církevními organizacemi, Charitou Olomouc v Olomouci a Charitou Šternberk ve Šternberku a v Uničově. Další tři nízkoprahová denní centra jsou provozována nestátními neziskovými organizacemi. Jedná se o NDC v Šumperku, které je provozováno Armádou spásy v České republice, z.s., v Prostějově je poskytovatelem Azylové centrum Prostějov, o.p.s. a v Jeseníku provozuje tuto sociální službu Boéthia společenství křesťanské pomoci, zapsaný spolek. Z tohoto přehledu vyplývá nulové zastoupení státu, kraje i obcí při poskytování této sociální služby a výrazný podíl církevních organizací a nestátních neziskových organizací. 6.2 Noclehárny Noclehárna je ambulantní formou sociální služby, která podobně jako nízkoprahové denní centrum slouží k základní stabilizaci osob bez domova. Je určena k přenocování osob, kterým jejich finanční situace nedovoluje využití jiných forem sociálních služeb. Podle potřeb lidí bez domova bývají často kapacity nocleháren navyšovány v zimním období o přistýlky, případně tzv. volné židle buď přímo v noclehárnách, nebo v rámci nízkoprahových denních center. (Surovka 2015: 72) 52

53 Podle Prudkého (2012: 70) je zvýšení kapacity nocleháren a nárůst počtu klientů využívajících noclehárny v celorepublikovém měřítku nejrychlejší ze všech sledovaných služeb pro lidi bez domova do roku Přičítá to akutní situaci, která je spojená s ekonomickým propadem v České republice. V rámci Olomouckého kraje bylo k zaregistrováno celkem osm sociálních služeb noclehárna (Registr ). Nejvíce nocleháren je v krajském městě Olomouci, kde existují 3 noclehárny. Další jsou provozovány v bývalých okresních městech Jeseník, Prostějov a Šumperk a zbývající dvě jsou v Hranicích a Uničově. Po postupném nárůstu těchto zařízení se v roce 2011 stabilizoval jejich počet na čísle devět až do roku 2015, kdy se snížil na osm nocleháren a tento stav nadále trvá (viz graf č. 17) Noclehárny Graf č. 17: Vývoj počtu nocleháren v Olomouckém kraji v letech (Zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) 53

54 Současně s počtem nocleháren se zvyšovala také kapacita těchto zařízení (zde chybí údaj z roku 2015) a počet klientů využívajících tuto sociální službu, jak je patrné na grafech č. 18 a Kapacita zařízení Graf č. 18: Vývoj kapacity zařízení nocleháren v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Přestože došlo v roce 2013 ke snížení kapacity nocleháren v Olomouckém kraji, počet klientů využívajících tuto službu i nadále rostl (viz graf č. 19) Počet klientů Graf č. 19: Vývoj počtu klientů sociální služby noclehárna v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) 54

55 V období let dochází také v oblasti poskytování sociální služby noclehárna k tomu, že ne všechny žádosti klientů o tuto službu mohly být uspokojeny, což nám ukazuje graf č. 20 v roce 2010 a od roku 2013 do konce sledovaného období Neuspokojené žádosti Graf č. 20: Vývoj počtu neuspokojených žádostí o sociální službu noclehárna v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Jak jsem zmínil v úvodu této části, v Olomouckém kraji je registrováno celkem osm nocleháren. Také noclehárny se nachází především ve větších městech a mnohdy se jedná o kombinace služeb nízkoprahového denního centra a noclehárny. V krajském městě Olomouci působí celkem tři noclehárny, z toho dvě noclehárny pro muže a jedna pro ženy. Po jedné noclehárně mají v bývalých okresních městech Jeseníku, Prostějově a Šumperku. Další dvě noclehárny jsou poté v menších městech v Hranicích a v Uničově. 55

56 Poskytovateli větší části nocleháren jsou nestátní neziskové organizace. V Jeseníku je poskytovatelem této sociální služby Boéthia společenství křesťanské pomoci, zapsaný spolek. V Prostějově se jedná o Azylové centrum Prostějov, o.p.s. a v Šumperku o Armádu spásy v České republice, z.s. Noclehárnu v Hranicích provozuje nezisková organizace Elim Hranice o. p. s. Poskytovatelem dvou nocleháren v Olomouci, noclehárny pro ženy a noclehárny pro muže je Charita Olomouc. Třetím poskytovatelem sociální služby noclehárna v Olomouci je Statutární město Olomouc. Také v Uničově provozuje noclehárnu město Uničov prostřednictvím zřízené příspěvkové organizace Centrum sociálních služeb Uničov. Z předchozích řádků je patrné, že v oblasti provozování sociální služby noclehárna se již zapojila samotná města a ve struktuře poskytovatelů převažují v této oblasti nestátní neziskové organizace, chybí tu však opět podíl státu či kraje. 6.3 Domy na půl cesty Předchozí dvě formy sociálních služeb, tedy nízkoprahové denní centrum a noclehárnu, řadíme z hlediska formy poskytování mezi ambulantní služby. Domy na půl cesty a azylové domy, které budou součástí další části mé práce, již patří mezi služby pobytové. Domy na půl cesty jsou primárně určeny osobám mladším 26 let propuštěným z ústavní nebo ochranné výchovy, ze zařízení pro péči o děti a mládež, z výkonu trestu odnětí svobody, případně z ochranné léčby, po dosažení jejich zletilosti. (Zákon č. 108/2006 Sb.) Mezi hlavní činnosti poskytované klientům domů na půl cesty patří kromě poskytnutí ubytování zpravidla na jeden rok také zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Jedná se především o opětovné obnovení vztahů s rodinou nebo jeho upevnění, případně podporu v dalších aktivitách, které podpoří sociální začleňování klientů. K základním činnostem při pobytu v domech na půl cesty patří také zajištění sociálně terapeutických činností a pomoc při uplatňování práv a oprávněných zájmů klientů a pomoc při obstarávání jejich osobních záležitostí. (Vyhláška 505/2016 Sb.) 56

57 V celém Olomouckém kraji je registrován ke konci roku 2016 pouze jeden dům na půl cesty, který disponuje kapacitou 14 lůžek, a řadí se tak spolu s Plzeňským, Libereckým, Královéhradeckým a krajem Vysočina mezi kraje pouze s jedním sociálním zařízením tohoto typu, jichž bylo ke konci roku 2015 v celé České republice celkem 34. (Registr ) Od roku 2010, kdy se počet domů na půl cesty v Olomouckém kraji snížil pouze na jeden, stagnuje jak jejich počet, tak kapacita této služby, která byla k lůžek, jak níže ukazuje graf č Počet DPC Kapacita DPC Graf č. 21: Vývoj počtu DPC a jejich kapacity v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Na dalším grafu č. 22 je patrný nárůst klientů této sociálních služby v posledních letech a rovněž se začínají objevovat klienti, jejichž žádosti nemohly být uspokojeny. 57

58 Počet klientů DPC Neuspokojené žádosti v DPC Graf č. 22: Vývoj počtu klientů a neuspokojených žádostí v DPC v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Jediným provozovatelem domu na půl cesty v Olomouckém kraji je církevní organizace Diakonie Českobratrské církve evangelické - středisko v Sobotíně 2, které v současné době provozuje 5 lůžek v Jeseníku a 9 lůžek v Olomouci. Jeho služba je určena mladým lidem bez vlastního zázemí ve věku od 18 do 26 let a má jim umožnit bydlení v prostředí, ve kterém můžou získat a rozvíjet dovednosti potřebné k samostatnému životu a jejichž prostřednictvím si zlepší svou životní situaci. Podle Prudkého (2012: 79) sice v rámci celé České republiky došlo od roku 2007 k výraznému nárůstu kapacit domů na půl cesty, přesto však tyto kapacity zaostávají za aktuálními potřebami, vzhledem ke stejně výraznému nárůstu neuspokojených žádostí. 2 Diakonie ČCE - středisko v Sobotíně [hlavní webová stránka střediska]. Dostupné z: [posl. akt. neuvedeno] [cit ]. 58

59 6.4 Azylové domy Azylové domy představují nejvýznamnější pobytovou službu, která je určena pro lidi bez domova a která je zakotvena v zákoně o sociálních službách (Zákon č. 108/2006 Sb.), kde je rovněž uveden výčet základních činností, které tato služba obsahuje. Jednotlivé činnosti potom konkretizuje vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (Vyhláška 505/2016 Sb.). Kromě ubytování na přechodnou dobu, zpravidla 1 rok, vytváří tato služba také podmínky pro přípravu stravy a v některých azylových domech také stravování poskytuje. V Olomouckém kraji nabízí poskytování celodenní stravy např. Azylový dům v Šumperku 3. K dalším činnostem, které zajišťuje azylový dům, patří hygienický servis, možnost praní a žehlení osobního prádla a pravidelná výměna lůžkovin. Důležitou součástí je také pomoc při uplatňování práv a zájmů klientů, obstarávání osobních záležitostí, především pomoc a podpora při kontaktech s rodinou a v rámci sociálního začleňování klientů do běžného života. Počet azylových domů s přibývajícím počtem bezdomovců strmě stoupal v celé České republice. V Olomouckém kraji je v současné době registrováno 20 azylových domů a jeden azylový dům s utajenou adresou. Jedná se o azylové domy jak pro muže nebo ženy, tak i pro osamělé matky nebo otce s dětmi, případně i celé rodiny s dětmi. Z geografického pohledu je jich nejvíce v okrese Olomouc, kde je k dispozici 7 azylových domů pro různé cílové skupiny. Po čtyřech je v okresech Přerov a Šumperk, 3 v okrese Jeseník a 2 azylové domy v okrese Prostějov. 3 Armáda spásy pobočka Šumperk [hlavní webová stránka pobočky]. Dostupné z: [posl. akt. neuvedeno] [cit ]. 59

60 Počet azylových domů Graf č. 23: Vývoj počtu azylových domů v Olomouckém kraji v letech (Zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Na výše uvedeném grafu č. 23 je vidět nárůst azylových domů o třetinu mezi lety 2009 a 2011, který se stabilizoval na počtu 21 a tento stav platí doposud. Strmější je nárůst kapacity těchto zařízení, což demonstruje graf č. 24, kde nárůst kapacity roku 2015 oproti roku 2009 je téměř dvojnásobný Kapacita azylových domů Graf č. 24: Vývoj počtu azylových domů v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) 60

61 Křivku nárůstu kapacity azylových domů kopíruje také počet jejich klientů, který v porovnání let 2009 a 2015 je rovněž téměř dvojnásobný a v roce 2015 činil celkem 643 klientů, kteří využili služeb azylových domů v Olomouckém kraji (viz graf č. 25) Počet klientů azylových domů Graf č. 25: Vývoj počtu klientů azylových domů v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Z uvedených údajů je patrné, že jak se zvýšil počet azylových domů, tak stoupá průběžně jejich kapacita a je stále více klienty těchto zařízení využívána. Přesto ale nejde o dostatečné nárůsty, jak ukazuje srovnání neuspokojených žádostí zájemců o tuto službu. Jejich nárůst v roce 2015 činil více než dvojnásobek počtu neuspokojených žádostí v porovnání s rokem 2009, jak ilustruje graf č

62 Neuspokojené žádosti o službu AD Graf č. 26: Vývoj počtu neuspokojených žádosti o sociální službu azylový dům v Olomouckém kraji v letech (zdroj: Statistické ročenky MPSV, vlastní zpracování) Největší skupinou poskytovatelů sociální služby azylový dům v Olomouckém kraji jsou nestátní neziskové organizace, které provozují 10 azylových domů. Armáda spásy v České republice, z.s. provozuje dva azylové domy v Přerově a v Šumperku. V Prostějově se jedná o Azylové centrum Prostějov, o.p.s. také s provozem dvou azylových domů. Nezisková organizace Elim Hranice o. p. s. má dva azylové domy, jeden v Hranicích a druhý v Lipníku nad Bečvou. Rovněž dvěma azylovými domy disponuje Boéthia společenství křesťanské pomoci, zapsaný spolek, v Jeseníku. Po jednom azylovém domě provozují neziskové organizace Ester z.s. v Javorníku a a v Šumperku PONTIS Šumperk o.p.s. Druhou největší skupinou poskytovatelů sociální služby azylový dům jsou obce, které je provozují buď přímo, nebo prostřednictvím zřízených příspěvkových organizací. V Olomouci jsou to dva azylové domy, které jsou součástí Magistrátu města Olomouce. V Uničově tyto služby ve dvou azylových domech poskytuje příspěvková organizace zřízená městem Uničov Centrum sociálních služeb Uničov, příspěvková organizace. Také v Zábřehu disponuje dvěma azylovými domy město Zábřeh, prostřednictví organizace Městská sociální zařízení, a ve Šternberku jsou 62

63 poskytovatelem Sociální služby Šternberk, příspěvková organizace. Poslední skupinou poskytovatelů těchto služeb jsou církevní organizace Charita Olomouc se dvěma azylovými domy v Olomouci a v Kojetíně Charita Kojetín. Z uvedeného výčtu vyplývá skutečnost, že stejně tak jako v rámci předchozích služeb, i v oblasti azylových domů není zřizovatelem ani jednoho z nich stát nebo kraj. 63

64

65 7 Souhrnná analýza sociálních služeb pro bezdomovce na území kraje V předchozích částech práce jsem se věnoval nízkoprahovým denním centrům, noclehárnám, domům na půl cesty a azylovým domům, které tvoří páteř sítě sociálních služeb pro lidi bez domova. Z uvedených dat vyplývá, že v Olomouckém kraji je k dispozici celkem 36 zařízení poskytujících tyto služby, jejich rozmístění v rámci jednotlivých okresů znázorňuje graf č Olomouc Jeseník Prostějov Přerov Šumperk NDC Noclehárny Domy na půl cesty Azylové domy Graf č. 27: Sociální služby pro lidi bez domova v Olomouckém kraji po okresech (zdroj: MPSV, vlastní zpracování) Největším počtem sociálních služeb pro lidi bez domova disponuje okres Olomouc, kde je k dispozici celkem 15 služeb a je zde zahrnut i dům na půl cesty Diakonie ČCE středisko Sobotín, který zde disponuje částí své kapacity. Z grafu je rovněž patrné, že v každém okrese je alespoň jeden poskytovatel nízkoprahového denního centra, noclehárny nebo azylového domu s výjimkou okresu Přerov, kde chybí nízkoprahové denní centrum. 65

66 Regionální dostupnost sociálních služeb v České republice mapoval výzkum, který se uskutečnil mezi pracovníky krajských úřadů a pracovníky obcí s pověřeným obecním úřadem. Přestože nebyl zaměřen konkrétně na sociální služby pro bezdomovce, ale na sociální služby obecně, poskytuje přehled oblastí s lepší či horší dostupností sociálních služeb. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že v Olomouckém kraji patří k regionům s výrazně lepší geografickou dostupností sociálních služeb Olomoucko a města, naopak k regionům s obtížnější dostupností patří Jesenicko, Šumpersko, Přerovsko a Konicko, tedy část okresu Prostějov. (Bareš 2009: 21-22) Z hlediska formy poskytovatele, jak je patrné z grafu č. 28, převažují nestátní neziskové organizace, které zajišťují tyto služby téměř v polovině případů, a o zbytek služeb se dělí církevní organizace a obce. Při zpracování těchto údajů jsem vycházel z právní formy poskytovatele, i když některé nestátní neziskové organizace, jako např. Armáda spásy a další, jsou svým zdrojem, vznikem nebo provozem ve spojení s nějakou církví. V rámci poskytování těchto služeb zcela chybí zařízení provozovaná státem nebo krajem NDC Noclehárny DPC AD Celkem NNO církevní organizace Obec 9 Graf č. 28: Sociální služby pro lidi bez domova v Olomouckém kraji podle poskytovatelů (zdroj: MPSV, vlastní zpracování) Celkový trend v počtu zařízení poskytujících sociální služby pro bezdomovce, který ukazuje graf č. 29, naznačuje stabilizovanou situaci, pouze u nocleháren došlo k jejich snížení o jedno zařízení. U ostatních služeb se stav od roku 2012 nezměnil. 66