O zahradě za zdí. kapitola 12 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek

Rozměr: px

Začít zobrazení ze stránky:

Download "O zahradě za zdí. kapitola 12 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek"

Eduard Švec
před 5 lety
Počet zobrazení:

1 O zahradě za zdí kapitola 12 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek Autorka textu i ilustrací: Irena Kovářová Kniha byla napsána před 20 lety autorkou, pro její milovanou dceru Haničku. V roce 2018 vydáno jako pracovní sešit pro malé i velké. Kniha Hanička a skřítek Rozmarýnek : Všechna práva vyhrazena. *Náš text můžete libovolně šířit mezi svými přáteli. Pouze vás prosíme, respektujte naše autorská práva v plném rozsahu, to znamená, že tuto knihu lze šířit dle vlastního uvážení kdekoliv a kdykoliv, ale nelze jí používat pro komerční účely. Děkujeme z celého srdce. Bližší informace o knize: Irena Kovářová Tel.:

2 Jak s knihou pracovat? Milí přátelé, dodržujeme svůj slib a posíláme již dvanáctou kapitolu knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek. V průběhu celého roku můžete procházet se svými dětmi, vnoučaty, synovci, neteřemi příběh malé Haničky a jejích kamarádů uprostřed přírodní zahrady. Děti se seznámí se skřítkem Rozmarýnkem, který zahradu již dlouho obývá a zná mnohá tajemství přírody a postupně je bude s dětmi sdílet. Budete-li knihu s dětmi číst, bude docházet k mnohým uzdravením duše. A to jak u dětí, tak u vás. SPOLEČNÉ TVOŘENÍ VLASTNÍ KNIHY Protože jsme přesvědčení, že kniha nastartuje výrazný osobní rozvoj u vašich dětí, a možná, že se mnohé dá do pohybu i u vás, připravili jsme tuto knihu zároveň jako pracovní listy. Nejlépe bude kniha působit, pokud ji vytisknete a budete jí postupně číst, zakládat a dotvářet podle svého. Naše pohádky můžete s dětmi dotvářet ilustracemi, básničkami, vlastními vloženými příběhy, písněmi, vkládat fotografie z výletů do přírody, nebo ze společného tvoření na vaší zahrádce, či si můžete tvořit herbář a mnoho dalšího. Vždy vám připravíme jeden volný list a jeden návod na tvoření, ale vašim nápadům se meze nekladou, naopak se moc těšíme, co vy s Rozmarýnkem sami prožijete. Kniha se tak stane i jedinečným příběhem vaší rodiny. Velice rádi se dozvíme o vašich dobrodružstvích, které jste s knihou zažili. SETKÁNÍ ČTENÁŘŮ ROZMARÝNKA A proto se od 17:00 uskuteční společné Setkání s malými i velkými čtenáři Rozmarýnka, a to v centru rozvoje Měsíčnice, adresa na *Náš text můžete libovolně šířit mezi svými přáteli. Pouze vás prosíme, respektujte naše autorská práva v plném rozsahu, to znamená, že tuto knihu lze šířit dle vlastního uvážení kdekoliv a kdykoliv, ale nelze jí používat pro komerční účely. Děkujeme z celého srdce. V případě, že se naše kniha bude líbit i vašim přátelům a budou chtít, abychom jí pravidelně zasílali i jim, stačí, když se přihlásí na u pozemskenbe.info@gmail.com. Přejeme vám mnoho krásných chvil strávených společně s knihou a těšíme se na společné tvoření. Pokud se k vám dostala pouze tato kapitola, sledujte nás pravidelně na nebo na našem facebooku, kde budeme jednotlivé kapitoly postupně v průběhu roku zveřejňovat.

3 O zahradě za zdí Haničko, zítra si můžeš přispat, je sobota, řekla jednoho večera maminka. Ale druhý den Hanička vstala časně. Bylo krásné slunečné ráno, jakoby léto ještě nechtělo předat žezlo podzimu. Hanička vyběhla jen v tričku do zahrady. Nasypala pšenici slepičkám, tu si sezobla ostružiny, tam zase utrhla jablíčko. Když se šla pohoupat, pomyslela si: Jestlipak bych našla ještě nějaké maliny? a rozběhla se k malinovému houští, které rostlo u vysoké zdi. Jak rozhrnovala malinové pruty, všimla si starých vrátek ve zdi, o kterých dosud nevěděla. Hanička se je pokoušela otevřít, ale stále se jí to nedařilo. Hledala ve vrátkách alespoň malou skulinku, kterou by uviděla, co je za zdí. Ale žádnou neobjevila. Pak si všimla vysokého žebříku, který byl opřený do koruny stromu. Šla k němu, vzala ho a překvapilo ji, jak je lehounký. Hanička žebřík opřela o zeď a začala šplhat po příčkách nahoru. Jenže čím výše stoupala, tím výš byla i zeď. Haničko, podívej, co jsem našel, zavolal najednou Rozmarýnek. Hanička rychle slezla dolů a přiběhla ke skřítkovi. Co to máš Rozmarýnku? Nějaký starý klíč, nevíš, od čeho by mohl být? kapitola 12, strana 1

4 Hanička zamyšleně odpověděla: Nevím, ale mohla bych něco zkusit. Rozmarýnek jí podal klíč a Hanička hned běžela k záhadným vrátkům. Skoro nedýchala, když zasouvala rezavý klíč do zámku. Klíč pasoval skvěle. Hanička klíčem pomalu otočila, v zámku to zachrastilo, zavrzalo a vrátka se skřípáním povolila. Hanička se protáhla mezerou mezi vrátky a v ten moment se ocitla v rozlehlé zahradě plné květin, které byly velké a některé dokonce i větší než Hanička. Co ale víc bylo, všechny ty květiny mluvily lidskou řečí. Děvčátko chodilo od jedné ke druhé a květiny mu vyprávěly své příběhy. Kopretina se Haničky zeptala: Už jsi viděla naší královnu? Já nevím, kdo je vaše královna, odpověděla Hanička. Lidé mluví o růži jako o královně květin a představ si, naše královna je také růže. Roste uprostřed zahrady a je k ní velmi dlouhá cesta, zamyslela se kopretina. Tak já se na ní jdu podívat, zamávala Hanička květině na rozloučenou a šla. Šla a šla, dlouho a dlouho, cestou obdivovala krásnou krajinu, sametově hebkou trávu pod nohama, bublající potůčky a klidné hladiny jezer, které zrcadlily vzrostlé stromy, a samozřejmě nejrůznější květiny, jaké Hanička dosud neviděla. Cesta jí vůbec nepřipadala dlouhá, naopak, říkala si, že by toho ráda viděla ještě více. kapitola 12, strana 2

5 Když tu se před ní vztyčila krásná růže. Už o tobě vím, dítě. To je dobře, že jsi mne našla. Něco si přej a já ti to splním. Hanička se moc nerozmýšlela a vyhrkla, co ji v ten moment právě napadlo: Chtěla bych krásné dlouhé zlaté vlasy, jaké nemá nikdo na světě. Růže se shovívavě usmála: Ať je tedy po tvém. V tom okamžení jí dlouhé vlasy splývaly z hlavy skoro až na zem. To je nádhera, to se budu všem líbit, zajásala Hanička. Můžeš mít ještě dvě přání. Každému kdo ke mně přijde, splním tři přání, ale nemusíš je vyhrknout hned, nabádala Haničku růže. Jenže Haničce se zatočila hlava z těch zázraků kolem a vykřikla: Chci létat, chci si prohlédnout všechnu tu krajinu z výšky. Tak tedy leť, povzdechla růže a Hanička cítila, jak se vznáší. Připadala si najednou lehoučká jako vánek a neskutečně svobodná. To je nádhera, volala, já už si snad nic jiného přát nebudu. Haničko, laskavě k ní promluvila růže, létat nemůžeš věčně, tuto schopnost ti propůjčuji jen na jednu hodinu. Sotva se Hanička opět snesla k zemi, volala: A teď chci krásné šaty, nejkrásnější na světě. Královna se na ni vážně a docela přísně podívala: Ne, Haničko, neříkej mi své třetí přání, poslední přání ti splním až zítra. Hanička smutně sklopila hlavu, ale pak si řekla, že je to možná dobře a že ji napadne třeba ještě něco lepšího. Protože se už schylovalo k západu slunce, schoulila se Hanička do kalichu zvonku a blaženě usnula. kapitola 12, strana 3

6 kapitola 12, strana 4

7 Ráno ji napadlo: A třeba mi poradí květiny, poskočila si Hanička a rozběhla se od jedné ke druhé. Přej si panenku, co umí mluvit, řekla pivoňka. Né, lepší je čokoláda, kterou nikdy nevymlsáš, odporoval hořec. A co třeba houpačka, která vylétne až do oblak, volala zase jiná. Hanička chodila po zahradě sem a tam a ze všech těch nápadů jí až hučelo v hlavě. Už abych byla doma, pomyslela si a vtom ji napadlo, že vlastně neví, jak se dostat zpátky. Ze všech sil hledala cestu, po které přišla. Hledala vrátka, kterými se protáhla, ale nenašla zhola nic. Ani květiny jí nedokázaly poradit. To je to správné přání, chci se vrátit domů, uvědomila si Hanička a pospíchala k růži. Už víš, co opravdu chceš? pohlédla růže na Haničku. Myslím, že vím. Chci domů, vyhrkla Hanička a růže pokývala hlavou: Dobře ses rozhodla. Člověk potřebuje domov a potřebuje lásku. Kdybys i dnes chtěla krásné šaty, dostala bys je, ale už nikdy bys nenašla cestu domů. Bloudila bys tady tak dlouho, až by ses proměnila v květinu. Stejně jako ostatní, kteří tady teď rostou. To né, já chci domů, volala zoufale Hanička a vtom se jí začal rozplývat obraz před očima, až všechno zmizelo v bílé mlze. kapitola 12, strana 5

8 Hanička cítila, jak ji neznámá síla uchopila a nese ji vzhůru, a pak letěla a letěla, zdálo se jí, že proletěla celým vesmírem. Potom se mlha začala rozplývat a před Haničkou se opět objevila zahrada. Ale už ne kouzelná zahrada za zdí, ale zahrada, kde byla doma. Hanička si uvědomila, že leží v trávě a protírá si oči. To byl ale zvláštní sen, pomyslela si Hanička. Najednou jakoby ji něco zastudilo v ruce. Otevřela dlaň a do trávy vypadl starý rezavý klíč. Haničko, pojď na oběd, ozval se z domu maminčin hlas. To jsem ráda, že jsem s vámi, řekla u oběda Hanička. Tatínek s maminkou se po sobě podívali. Je moc dobré, když člověk ví, kde má domov a když se vrátí domů, dodala ještě a s chutí se pustila do jídla. kapitola 12, strana 6

9 Námět na tvoření Povídejte si s rodiči Domluvte se s maminkou a tatínkem, že až půjdete navštívit babičku s dědou, koupíte babičce krásnou růži a dědovi dobrou čokoládu nebo něco, co má rád. Co pro vás znamená slovo domov? Myslíte, že jsou babička a dědeček také součástí domova? Kdo všechno patří do vašeho domova? Co prožíváte, když se po delší době vracíte domů? A když budeš chtít, pochlub se nám svými odpověďmi na pozemskenebe.info@gmail.com Budeme se těšit :-)

Podobné dokumenty

Hanička jde do školy

Hanička jde do školy kapitola 11 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek Autorka textu i ilustrací: Irena Kovářová Kniha byla napsána před 20 lety autorkou, pro její milovanou dceru Haničku. V roce 2018 vydáno