O Kašpárkovi, co ztratil rolničku

Transkript

1 O Kašpárkovi, co ztratil rolničku kapitola 19 z knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek Autorka textu i ilustrací: Irena Kovářová Kniha byla napsána před 20 lety autorkou, pro její milovanou dceru Haničku. V roce 2018 vydáno jako pracovní sešit pro malé i velké. Kniha Hanička a skřítek Rozmarýnek : Všechna práva vyhrazena. *Náš text můžete libovolně šířit mezi svými přáteli. Pouze vás prosíme, respektujte naše autorská práva v plném rozsahu, to znamená, že tuto knihu lze šířit dle vlastního uvážení kdekoliv a kdykoliv, ale nelze jí používat pro komerční účely. Děkujeme z celého srdce. Bližší informace o knize: Irena Kovářová Tel.:

2 Jak s knihou pracovat? Milí přátelé, dodržujeme svůj slib a posíláme již devatenáctou kapitolu knihy Hanička a skřítek Rozmarýnek. V průběhu celého roku můžete procházet se svými dětmi, vnoučaty, synovci, neteřemi příběh malé Haničky a jejích kamarádů uprostřed přírodní zahrady. Děti se seznámí se skřítkem Rozmarýnkem, který zahradu již dlouho obývá a zná mnohá tajemství přírody a postupně je bude s dětmi sdílet. Budete-li knihu s dětmi číst, bude docházet k mnohým uzdravením duše. A to jak u dětí, tak u vás. SPOLEČNÉ TVOŘENÍ VLASTNÍ KNIHY Protože jsme přesvědčení, že kniha nastartuje výrazný osobní rozvoj u vašich dětí, a možná, že se mnohé dá do pohybu i u vás, připravili jsme tuto knihu zároveň jako pracovní listy. Nejlépe bude kniha působit, pokud ji vytisknete a budete jí postupně číst, zakládat a dotvářet podle svého. Naše pohádky můžete s dětmi dotvářet ilustracemi, básničkami, vlastními vloženými příběhy, písněmi, vkládat fotografie z výletů do přírody, nebo ze společného tvoření na vaší zahrádce, či si můžete tvořit herbář a mnoho dalšího. Vždy vám připravíme jeden volný list a jeden návod na tvoření, ale vašim nápadům se meze nekladou, naopak se moc těšíme, co vy s Rozmarýnkem sami prožijete. Kniha se tak stane i jedinečným příběhem vaší rodiny. Velice rádi se dozvíme o vašich dobrodružstvích, které jste s knihou zažili. SETKÁNÍ ČTENÁŘŮ ROZMARÝNKA A proto se od 17:00 uskuteční společné Setkání s malými i velkými čtenáři Rozmarýnka, a to v centru rozvoje Měsíčnice, adresa na *Náš text můžete libovolně šířit mezi svými přáteli. Pouze vás prosíme, respektujte naše autorská práva v plném rozsahu, to znamená, že tuto knihu lze šířit dle vlastního uvážení kdekoliv a kdykoliv, ale nelze jí používat pro komerční účely. Děkujeme z celého srdce. V případě, že se naše kniha bude líbit i vašim přátelům a budou chtít, abychom jí pravidelně zasílali i jim, stačí, když se přihlásí na u pozemskenbe.info@gmail.com. Přejeme vám mnoho krásných chvil strávených společně s knihou a těšíme se na společné tvoření. Pokud se k vám dostala pouze tato kapitola, sledujte nás pravidelně na nebo na našem facebooku, kde budeme jednotlivé kapitoly postupně v průběhu roku zveřejňovat.

3 O Kašpárkovi, co ztratil rolničku Druhý den bylo opravdu hezky, sníh jako peřina. Sotva Honzík s Moničkou přiběhli ze školy, už pospíchali za Haničkou. Hanička už byla s maminkou před domem a trochu se koulovaly. Konečně jsme všichni, zavýskla Hanička, když uviděla Honzíka s Moničkou. A pak si každý udělal malou sněhovou kouli, tu položil do sněhu a začal ji před sebou kutálet. Koule rostly a rostly a za chvíli byly jako velikánský míč. Už dost, děti, smála se maminka, nebo ty koule nezvedneme a budeme muset postavit stonožku. Děti se rozesmály z té představy, nechaly kutálení a raději začaly stavět jednu kouli na druhou. Dospodu postavily největší a nahoru nejmenší. Na hlavu posadily kastrol a přidělaly ruce. Maminka dala dětem mrkev, kterou zapíchly sněhulákovi jako nos a uhlíky zapíchly místo očí a knoflíků. Pak se ještě všichni koulovali, trochu se povozili na sáňkách na nedalekém kopci a už pospíchali do tepla. Když seděli u horkého čaje a voňavého cukroví, řekla Monička: A zítra postavíme princeznu. Nebo kašpárka, zatleskala Hanička. Vždyť pro kašpárka nemáme rolničku na čepici, prohlásil znalecky Honzík. Tak to bude Kašpárek bez rolničky, trvala na svém Hanička. kapitola 19, strana 1

4 Takového neznám, zabručel Honzík. Já jednoho takového kašpárka znám, tichounce podotknul Rozmarýnek. Monička vykulila oči: Vážně? Povídej nám o něm, a prosebně sepnula ručičky. Rozmarýnkovi se šibalsky zablesklo v očích: Tomu se přece nedá odolat. Pohodlně se uvelebil v měkkém křesle a spustil. Bylo jednou jedno město. A to město bylo celé šedivé, vyhrkla Monička. To už jsi nám přece říkal, Rozmarýnku. Jenže tohle nebylo šedivé město, zakoulel Rozmarýnek očima a významně se na Moničku podíval, ale bylo vidět, že se v duchu směje. To bylo docela obyčejné město, jakých jsou stovky a tisíce. Ale něčím bylo přece jen výjimečné. kapitola 19, strana 2

5 Ve městě bydlel Kašpárek. Kašpárek měl čepičku a na ní zázračnou rolničku. Každý den se procházel po městě. Tu a tam se s někým zastavil a poptal se, jak se daří. Ale hlavně se díval kolem sebe. Když byli lidé na sebe hodní a pomáhali si a usmívali se, měl radost. A pak si na hlavu vzal čepici a při každém kroku cinkala jeho rolnička. Lidé si hned říkali mezi sebou: Kašpárkovi je mezi námi dobře. Slyšíte, jak jeho rolnička vesele cinká? A protože milovali tento veselý zvuk, snažili se být k sobě vždy hodní a laskaví. Někdy se ale stalo, že kašpárek uviděl, jak větší dítě bije slabší nebo někdo dospělý zbytečně křičí na dítě, i když jeho vztek patří ve skutečnosti někomu nebo něčemu jinému. Tehdy byl Kašpárek smutný a myslel si: Dneska si určitě čepičku nechám na věšáku v předsíni. Lidé neslyšeli známý zvuk rolničky a každý hned věděl: V našem městě se děje něco špatného a kašpárek je smutný, tak to přece nemůžeme nechat. A pak hned každý začal přemýšlet, jestli neprovedl něco zlého, a pokud ano, snažil se to co nejdříve dát do pořádku. Za chvíli bylo zase dobře a Kašpárek si opět zvesela vykračoval mezi lidmi a cinkal rolničkou. Jednoho dne měl obzvlášť dobrou náladu. Jaro dorazilo do města v celé své voňavé kráse a kašpárek si řekl: Dneska si užiju den v parku. Rychle si nasadil čepičku a pospíchal ven. kapitola 19, strana 3

6 V parku bylo krásně. Právě rozkvetly magnolie a se svými bílými a něžně růžovými kalichy květů vypadaly spíš jako nějaké keře z pohádky. Fontány vesele zpívaly sluníčku a drobné krůpěje, které vylétaly vzhůru a zase dopadaly zpátky, házely po lidech a všem kolem sebe duhová prasátka. Kašpárek pobíhal od jednoho květu ke druhému, ke každému přičichl a zase pospíchal dál. Nevěděl, zda má dříve vonět ke květinám nebo počítat motýly anebo snad poslouchat ptačí trylky? Byl tak zaujatý celou tou jarní nádherou, že si vůbec nevšiml, že se mu zachytila rolnička o větvičku magnolie a rup! Rolnička spadla do trávy a zůstala tiše ležet. A kašpárek? Ten si ani neuvědomil, že do ptačího štěbetání už necinká jeho rolnička, a vykračoval si k domovu. Doma pověsil čepičku na věšák a těšil se, jak druhý den zas půjde mezi lidi. A co rolnička, vždyť venku zrezne, nevydržela to Hanička. Rolnička ležela v trávě a jak na ní dopadaly sluneční paprsky, blyštila se do daleka, pokračoval Rozmarýnek, jakoby nic neslyšel. Chvilku poté, co se rolnička ztratila kašpárkovi, přišla do parku malá holčička. Její nožky zamířily rovnou k místu, kde se něco blýskalo. Když přišla blíž, viděla, že je to malá rolnička. Jé ta bude pro štěstí, zaradovala se holčička a strčila rolničku do kapsy. Holčička totiž nebyla z města. Přijela na návštěvu ke své tetě až z velmi vzdálené vesnice. kapitola 19, strana 4

7 Ve městě viděla plno nových věcí, a tak pro všechny ty zážitky na rolničku v kapsičce dočista zapomněla. Druhý den odjela i s rodiči z města zase zpátky domů. Kašpárek ráno vstával obzvlášť vesele. Z okna viděl, jak sluníčko hřeje a lidé se na sebe usmívají. Tak je to hezké, pomyslel si kašpárek, nasadil čepičku a vyrazil z domu. Jenže co to? Místo cinkotu bylo nějaké podivné ticho. Co to má znamenat? zabručel rozmrzele kašpárek. Stáhl si čepici z hlavy a chtěl zkontrolovat rolničku. A teprve teď zjistil, že mu chybí. Hlavně žádnou paniku, povídal sám sobě, včera jsem byl v parku, určitě tam někde leží. Jenže ať hledal sebevíc, rolnička nebyla v parku k nalezení. To nic, bude asi zakutálená někde doma, uklidňoval se kašpárek, ale cosi mu říkalo, že je to jen falešná útěcha. A opravdu. Rolnička nikde doma nebyla. Tak to je zlé, zoufal si kašpárek. Ten den čekali lidé na cinkání marně. A pak další a další den. "Copak se to děje, není kašpárek nemocný?" strachovali se lidé. Kašpárek chodil mezi lidmi se svěšenou hlavou a těm, kdo se ho ptali, vysvětloval, že se mu ztratila rolnička. Zpráva se zakrátko rozkřikla po celém městě a každý hledal rolničku. "Co s námi bude?" strachovali se lidé, "vždyť ani nepoznáme, jestli je ve městě všechno v pořádku." kapitola 19, strana 5

8 Jenom Kašpárek seděl doma a styděl se, že způsobil takový poprask. Byl zalezlý ve svém domě a vůbec nevycházel. "Už o mě nestojí, vystačí si sami. Možná se na mě zlobí, že jsem ztratil rolničku." Kašpárek se zkrátka jen litoval a litoval a litoval a nechtěl vystrčit ani nos ze dveří. "Nedá se nic dělat, budeme si muset hlídat správné chování sami", řekli si lidé. Nějaký čas se zdálo, že to nezvládnou, ale pak se jim to začalo dařit a neměli už s tím vůbec žádný problém. Lidé čekali, kdy zase mezi ně přijde Kašpárek, ale když se stále neobjevoval, šli za ním a řekli mu: "Nic si z toho nedělej. My tě přece máme rádi i bez rolničky." "Opravdu?" zvedl kašpárek hlavu a po dlouhé době se ze široka usmál. "Já jsem si myslel, že máte rádi jen mojí rolničku a teď, když jí nemám, nebudete už se mnou mluvit." "Ty popleto", smáli se lidé. Přijď se dnes podívat na náměstí, přijel k nám cirkus. "Moc rád", odpověděl Kašpárek. "V cirkuse jsem nebyl, ani nepamatuji." A tak po dlouhé době vyrazil Kašpárek zase do města. Měl radost, že lidé na něj mávají a vesele ho zdraví. kapitola 19, strana 6

9 Došel až na náměstí, kde stál veliký barevný stan s nápisem "CIRKUS". "Ty jsi hezký Kašpárek", ozvalo se blízko něj. "Kašpárek se podíval za hláskem a uviděl, jak kousek od něj stojí malá holčička a upřeně se na něj dívá. "Ty jsi od cirkusu?", vyptávala se holčička. Kašpárek zakroutil hlavou: "Kdepak, já bydlím ve městě a jdu se do cirkusu jen podívat." "To já bydlím daleko odsud", řekla holčička vážně, " a sem do města jezdím jen občas navštívit tetu." "Tak už pojď, ať na nás zbydou lístky", zatahala Kašpárka za rukáv. Stoupli si do fronty a když přišla na holčičku řada, chtěla zaplatit za lístek, sáhla do kapsy, ale peníze nikde. "Jejda já jsem je někde ztratila", povzdechla si a nabírala k pláči. Ale Kašpárek ji rychle podal peníze a řekl: "Neboj, já mám i pro tebe, tak tě teď zvu." kapitola 19, strana 7

10 Holčička se zas usmívala, ale když už šli do cirkusu, zabroukala si: "To není možné, třeba je mám v druhé kapse." Rychle do ní sáhla a vytáhla rolničku! "Jejda tuhle rolničku jsem našla už před časem v parku a úplně jsem na ní zapomněla." "No né", zvolal radostným leknutím Kašpárek. "To je moje ztracená rolnička!" "Tak to je tvoje?", žasla holčička. "To jsem ráda, že ti můžu taky udělat radost." A pak si všechno povyprávěli. Po představení se Kašpárka opatrně zeptala. "A nezlobíš se na mě, když jsem ti způsobila takové trápení?" "Ale vůbec ne, vždyť jsi za to nemohla a vlastně jsi mi pomohla. Díky tobě jsem poznal, že lidé mě mají opravdu rádi a že mám skutečné přátele." "Já už se těším, až bude jaro", povzdechla si Monička. "Ty hloupá, vždyť za tři dny už budou vánoce, tak se snad těšíš na ně", bublal Honzík. "To ano, ale na jaro se těším, protože Rozmarýnek nám o něm tak pěkně vyprávěl." "Však já se taky těším na jaro, protože to budeme zase všichni spolu", řekl zamyšleně Rozmarýnek. "Vždyť jsem spolu", nechápaly děti. Rozmarýnek hledal slova: "Když to je tak. My skřítci chodíme po Štědrém dnu spát do čarovného háje a zpátky k lidem se vracíme až na jaře." Rozmarýnek vesele poskočil. "Ale nebojte, zima uteče a budu zase zpátky. A navíc", pokračoval, "na loučení je ještě čas. Vždyť dneska je vánoční koncert, tak honem pospěšte, podíváme se tam" A tak šli všichni na vánoční koncert. kapitola 19, strana 8

11 Námět na tvoření Zamyslete se... Jaké chování se mi u lidí libí a co se mi naopak nelíbí a proč? Stane se ti někdy, že jsi se na něco nazlobil, ale pak jsi měl zvláštní pocity? Jaké ty pocity byly? Byla to lítost, nebo tě mrzelo, že jsi někomu řekl, co bys nejraději nikdy neřekl:? To se stává hodně lidem, i tvé mamince a tatínkovi, i tobě. A začátek nové cesty je v používání těch správných slov a naopak, těm špatným se vyhybáme. Když takové špatné slovo řeknu, tak je na to jednoduchý lék, 7x povím BERU ZPĚT a pak to co jsem chtěl/a říct, řeknu správně bez ošklivého slova. Pohrajte si a tvořte... Vyrobte si maňásky, klidně jen z kapesníků, a zahrajte si divadlo. Blíží se advent nezapomeňte si nazdobit adventní věnec. A když budeš chtít, pochlub se nám na pozemskenebe.info@gmail.com Budeme se těšit :-)

12