Důkazy boží existence ve středověké filosofii Jana Krumlová

Transkript

1 Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Bakalářská práce Důkazy boží existence ve středověké filosofii Jana Krumlová Plzeň 2013

2 Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra filozofie Studijní program Humanitní studia Studijní obor Humanistika Bakalářská práce Důkazy boží existence ve středověké filosofii Jana Krumlová Vedoucí práce: Mgr. Radim Kočandrle, Ph.D. Katedra filozofie Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2013

3 Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. Plzeň, duben

4 Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu Mgr. Radimu Kočandrlemu, Ph.D. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce. Plzeň, duben

5 Obsah: 1. Úvod Patristika Svatý Augustin Dionysios Aeropagita Anicius Manlius Torquatus Boëthius Scholastika Jan Scotus Eriugena Anselm z Cantenbury Albert Veliký Tomáš Akvinský Bonaventura z Bagnoreggia Jan Duns Scotus William Ockham Závěr Seznam použité literatury Resumé 36

6 1. Úvod Otázka boží existence provázela lidstvo od nepaměti. Tato otázka byla aktuální i ve středověku. Zdálo by se, že v tomto období, kdy v západní Evropě, kde vládlo křesťanství pevnou rukou v čele s papežem podporovaným nejmocnějšími vládci Západu, neměl atheismus místo. Tato bakalářská práce s názvem Důkazy boží existence ve středověké filosofii je zaměřena na názory vybraných myslitelů tohoto období, kteří žili a tvořili právě v západní části tehdejšího civilizovaného světa. Cílem práce je shromáždit a předložit důkazy boží existence, jak byly prezentovány právě těmito středověkými křesťanskými filosofy. Jejich cílem bylo rozšířit křesťanství k co největšímu počtu obyvatel tehdejšího světa. Pokud chtěli být v šíření a v obhajobě křesťanské víry úspěšní, museli jinověrcům předkládat argumenty tak, aby to pro ně bylo pochopitelné. V tom pro ně byla velkou pomocnicí filosofie. Jádrem práce je sestavení medailonků konkrétních středověkých autorů, ve kterých za pomoci kompilace jsou překládány jejich argumenty dokazující boží existenci. Tito autoři jsou zde řazeni chronologicky. Práce je rozdělena do dvou částí. Oba oddíly jsou uvedeny stručným nástinem doby, ve které zvolení myslitelé působili. Část první uvozuje stručný popis období, které je označované jako patristika. Podrobně se zde seznámíme s důkazy boží existence, jak je předkládali Svatý Augustin, Dionýsos Aeropagita a Boëtius. Druhá část je zaměřena na období scholastiky. Po stručné charakteristice tohoto období následují portréty významných myslitelů: Jana Scota Eriugeny, Anselma z Cantenbury, Alberta Velikého, Tomáše Akvinského, Bonaventury z Bagnoreggia, Jana Dunse Scota a Viléma Ockhama. Pozornost je opět zaměřena na ta jejich díla, která pojednávají o důkazech boží existence. Od dob Augustina po Anselma hledali tito myslitelé podklady pro své argumenty dokazující boží existenci u novoplatoniků. Ale od časů Alberta Velikého a především jeho žáka Tomáše Akvinského argumenty pro dokazování boží existence hledali středověcí filosofové v učení antického filosofa Aristotela. Výše jmenované autory nelze označit pouze jako filosofy, protože byli zároveň teology. Vztah filosofie a teologie ve středověku byl v podstatě dvojího typu. První vychází z Tertulliánova výroku: credo quia absurdum (věřím, protože je to absurdní). Z toho vyplývá, že víra a rozum jsou rozděleny velmi znatelnou hranicí. To, čemu věříme, nemůžeme vysvětlit rozumem. Dokonce se to jeví rozumu jako nesmyslné. Druhý typ vychází z Augustinova výroku credere nihil aliud est, quam cum assentione cogitare (věřit není nic jiného než s přesvědčením myslet). Myšlení a víra jsou tedy podle Augustina dvě různé - 1 -

7 formy, které nás vedou k poznání. Cílem středověkých myslitelů bylo upevnit víru, a to za přispění rozumu. Díky těmto snahám došli k poznání, že u člověka přechází fáze, kdy je poznání přijímáno především skrze autority k fázi, kdy všechno uvěřené je prověřováno rozumem. Je však třeba podotknout, že ne vždy se tyto snahy upevnit víru rozumem setkávaly v křesťanství, přesněji řečeno v katolické církvi s pochopením. 1 Výchozí zdroje pro zpracování této práce jsou čerpány z knižního fondu Studijní a vědecké knihovny v Plzni, z Univerzitní knihovny ZČU v Plzni a Městské knihovny Boženy Němcové v Domažlicích. Prioritou bylo využít v této práci především děl výše zmiňovaných středověkých autorů. V případě, že nebylo možné tuto primární literaturu sehnat, je použita monografie novodobých autorů, kteří se na toto období a autory specializovali. Jsou to např. díla Pavla Flosse, Lenky Karfíkové, Alaina De Libery, Richarda Heinzmanna a dalších. 1 P. Floss, Architekti evropského myšlení, str

8 2. Patristika Každá epocha má návaznost na epochu předcházející. Patristika navazuje na pozdní antiku. Myslitelé a ideové trendy tohoto období měly vliv na utváření myšlení raného středověku, který bývá označován jako patristika. Vzestup a rozmach křesťanství znamenal vznik nové epochy a zároveň postupný zánik epochy antické. Nicméně myšlenky některých antických myslitelů nalezneme v křesťanských naukách. V první polovině prvního tisíciletí se setkáváme především s platonismem, stoicismem a novopythagoreismem. Velký vliv na křesťanství měl v této době také nově vzniklý novoplatonismus. Tyto filosofické proudy se vzájemně ovlivňovaly. Na filosofii působily především dva myšlenkové proudy gnóse a hermetismus. Nejen pohanští myslitelé pěstovali filosofické myšlení. Významní představitelé židovství i křesťanství usilovali o spojení učení jejich náboženství s myšlenkami významných antických myslitelů. Filosofie a teologie se vzájemně ovlivňovaly a prolínaly. Svědčí o tom například Fijón Alexandrijský, který srovnával biblickou zprávu o stvoření s Platónovým dialogem Timaios a dochází k závěru, že platónské ideje jsou vlastně myšlenky Boha, které existují v jeho mysli a podle nich byl stvořen náš svět. Tyto integrační snahy můžeme pozorovat v patristice a později i ve scholastice. K významným představitelům těchto integračních procesů pařili především Basil Velký, Řehoř z Nissy, svatý Jeroným, Hilarius z Poitiers a svatý Ambrož. V dílech svatého Augustina pak nalezneme základní myšlenkové proudy pozdní antické filosofie. 2 Patristika je období, které začíná smrtí prvních apoštolů v prvním století a končí stoletím pátým. Patristika je spojena se západním filosofickým systémem a teologií. Je to období velmi dramatické, kdy se prosazuje a šíří za velmi nepříznivých podmínek křesťanství. V této době vznikala první díla apologetů křesťanské víry. Byla to díla různého rozsahu, ale podobného obsahu. Měla pohanským národům osvětlit poselství Kristovo. Toto snažení završil svatý Augustin svou obšírnou teologickou tvorbou. Autoři těchto děl jsou v křesťanské církvi velmi ceněni. Osobně se účastnili koncilů, nebo tam byla alespoň předčítána jejich díla. Z jejich interpretace víry vznikla tradice, která je dodnes v katolické církvi chápána jako obsah křesťanské víry, která byla církvi předávána od dob apoštolů. 3 V tomto období se řešila otázka ariánství, formulovala se nauka o Svaté Trojici, kanonizovaly se křesťanské spisy do Písma svatého, potírala se gnostická hnutí jako hereze. Vztah filosofie a náboženství, 2 P. Floss, Architekti evropského myšlení, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s. 31,

9 konkrétněji křesťanství, byl od počátku plný napětí. 4 Ale křesťanství filosofii potřebovalo. Bylo potřeba přiblížit se pohanským národům s jejich vzdělaností. Misionáři museli pochopit jejich způsob myšlení a argumentace, aby jim mohli srozumitelně zvěstovat evangelium. Apoštol Pavel to vyjádřil ve svém dopise Korintským: Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno:,zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu. Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost tohoto světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. ( ) Neboť bláznovství boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. 5 Z tohoto biblického úryvku vidíme, že se křesťanství stávalo konkurencí pro filosofii moudrých a rozumných. 6 Kléméns Alexandrijský, jeden z nejvýznamnějších řecky píšících křesťanských učitelů starověku z 2. až 3. století, napsal na obhajobu filosofie, která byla v jeho době označována za vynález ďáblův, že filosofie je dobrá, protože je od Boha. Dal ji lidem, aby vedla lidi ke ctnosti. Špatní lidé se totiž filosofií nezabývají. Filosofie sice není křesťanství, ale v dějinách spásy má významnou úlohu. Vede totiž lidi ke Kristu tím, že je vede ke ctnostnému životu. 7 Gnostické školy byly křesťanskou církví potírané jako hereze. Přesto měly velký vliv, protože se zabývaly pro křesťany velmi důležitou otázkou: jaký je původ a význam zla ve světě. Paradoxem je, že od samotného vzniku křesťanství se setkáváme s tendencí křesťanů odmítat vše, co je pohanské. Ale na druhé straně se naopak setkáváme se snahou o integraci pohanského myšlení s učením biblickým. Jak v patristice tak ve scholastice jsou velmi patrny tyto integrační proudy, které jsou mnohem silnější, než striktní odmítání všeho pohanského. Obecně lze tvrdit, že křesťanství těmito tendencemi přispělo k zachování a prohloubení některých antických filosofických systémů. Filosofie pomohla patristickým teologům formulovat důkazy boží existence Aurelius Augustinu Významnou, možno říci dokonce nejvýznamnější osobností patristiky byl Augustin z Hippa. Augustinovy myšlenky vycházejí z novoplatonismu. Duše podle Augustina se navrací, tak jako u novoplatoniků, k Bohu. Rozum člověka je podřízen Boží pravdě. Podle 4 A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s K 1, R. Heinzmann, Středověká filosofie, s. 32, 32 7 Tamt., s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s. 20,

10 této pravdy poznává pak člověk tento svět a věci v něm. Ale na rozdíl od novoplatoniků se staví proti polyteismu. 9 Přesto čteme v Augustinově vyznání: Nebyl bych tedy, Bože můj, vůbec bych nebyl, kdybys ty nebyl ve mně!...kam Tě tedy volám, když jsem v Tobě? Vše totiž naplňuješ tím, že vše udržuješ. 10 Naopak bojuje svým učením za uctívání pouze jednoho jediného Boha. Velký jsi Hospodin, a vší chvály hodný, velikost Tvá je nevýstižná a moudrost Tvá nemůže býti změřena. (Vyznání, I, 1) Bůh nám, podle Augustina, umožňuje poznání, veritas, a zároveň nám odpouští, caritas. To svědčí o Boží stálosti, na rozdíl od neustálého lidského bloudění a navracení se od hříchu k pravdě. S Bohem je možno se osobně setkat v čase a prostoru. Tím odlišil svoji filosofii náboženství od novoplatónské. S touto svojí filosofií se pak mohl pevně postavit proti ateismu a proti modloslužbě. 11 Augustin začíná tvořit v době, kdy antický svět zaniká, antika vyklízí prostor pro nastupující středověk. Svatého Augustina můžeme právem považovat za zakladatele křesťanského středověku. Ovlivňuje jej až do 12. století. 12 Augustinova matka Monika byla křesťankou. Mladý Augustin však její víru považoval za pohádky starých bab. Za dob jeho studií v Kartágu se setkal s manicheismem. Toto učení, které jeho stoupenci považovali za křesťanství vyššího řádu, Augustina velmi zaujalo na celých devět let, kdy byl jeho pozorným posluchačem. Poté se s manicheismem rozešel, když se nepohodl z jejich biskupem Faustem. Hledal však dál odpovědi na své otázky. Jeho zvídavost uspokojil biskup z Milána - Ambrož. Byl to výtečný řečník, pomohl k rozšíření nauky 1. nikajského koncilu z roku 325. Augustin byl Ambrožem pokřtěn o velikonocích roku 387 spolu se svým synem Adeodatem a přítelem Alypiem. Přestože jej potom čekala církevní kariéra, Augustin nepřestal literárně tvořit. Ve svém díle Retractationes zmiňuje devadesát tři spisů a dvě stě třicet dvě knihy. Téměř všechna jeho díla se dochovala. Přestože se s jeho postupem v církevní hierarchii dostávala do popředí teologická témata, nacházíme zde všude stopy Augustinova filosofického systému. Neodděloval ve svých dílech filosofii a teologii. Augustin se vymezoval proti stoikům. Platónovo a Plótínovo učení mu bylo blízké. Podle něj má ze všech filosofických systémů nejblíže ke křesťanství právě platonismus se svým učením o idejích. 13 Augustinovo učení o idejích se stalo ve středověku východiskem pro poznání Boha a jeho stvoření. Ve 13. a 14. století se potom toto Augustinovo učení rozvíjelo do myšlenkově 9 R. Schaeffler, Filosofie náboženství, s. 31, Augustin, Vyznání, I, 1,3 11 R Schaeffler, Filosofie náboženství, s. 32, R. Heinzmann, Středověká filosofie, s Tamt., s

11 náročných teorií. Sám Augustin pak o idejích píše: Ideje jsou totiž jakési prvopočáteční formy či stálé a neměnné pojmy věcí obsažené v božím rozumu, které samy nejsou formovány, díky čemuž jsou věčné a mají se vždy týmž způsobem. A ačkoli samy ani nevznikají ani nezanikají, přesto o nich platí, že je podle nich formováno vše, co může vzniknout a zaniknout a co i skutečně vzniká a zaniká. O duši je třeba říci, že je může nazírat jen svou nejvyšší částí, jež je rozumová, tedy samotným rozumem jakoby jakousi svou tváří či vnitřním, inteligibilním okem. 14 Pravé poznání vede podle Augustina přes rozum, ne přes smyslové vnímání. 15 Pro Augustina je Bůh absolutním dobrem. Vyvrcholením lidského vědění jsou meditace o Bohu. Přestože je Bůh neuchopitelný a nevyslovitelný, stvořené věci poukazují na jeho existenci a jeho vlastnosti. Podle Augustina je legitimní z následků vyvodit příčinu. Lidská duše má schopnost poznávat. Východiskem poznání je pro Augustina pochybování. Samotné pochybování totiž dokazuje, že nelze pochybovat o existenci toho, kdo pochybuje. Pro smyslové vnímání není v Augustinově koncepci prostor. Naopak vyzývá, abychom vstoupili do svého nitra a uzavřeli se do něj. Tam ve svém nitru je jedině možné nalézt pravdu. 16 Ve Vyznání Augustin píše: Ptal jsem se nebe, slunce, měsíce a hvězd a řekly: Ani my nejsme Bohem, jehož hledáš. I řekl jsem všem těmto věcem, jež obklopují smysly mého těla: Řekly jste mně o mém Bohu, že vy jím nejste; řekněte mně alespoň něco o něm! A zvolaly hlasem velikým: On nás stvořil! Ptal jsem se, pozoruje stvořené věci, a ony mně odpovídaly hlasem vlastní krásy. I obrátil jsem pozornost k sobě samému a řekl sám sobě: Kdo jsi? A odpověděl jsem: Člověk. Neboť mám tělo a duši; ono vně, tuto uvnitř. A pomocí kterého z nich měl jsem hledati svého Boha, jehož jsem již hledal marně svými smysly, počínaje od země až k nebi, jak daleko vůbec jsem dovedl vyslati své posly, totiž pohledy svých očí? Leč lepší jest, co jest uvnitř. Neboť mému nitru, jakožto svému pánu a soudci přinášeli všichni tělesní poslové zprávy o odpovědi nebe a země a všech věcí, které na nich jsou, volajících: Nejsme Bohem, Bůh však nás učinil. Vnitřní člověk to poznal pomocí člověka vnějšího. Já, vnitřní člověk, mé já, totiž má duše to poznala smysly mého těla. 17 Augustinův argument pro Boží existenci spočívá tedy v tom, že neochvějná víra v Boží existenci je vlastně důkazem Boží existence. Tento Augustinův důkaz bývá označován jako noologický. Noologický důkaz Boží existence a Augustinova teorie poznání jsou propojeny. Augustin by býval spíše pochyboval o své existenci, než o existenci Boha. Jeho víra byla neotřesitelná. 18 Co jsi tedy 14 S. Sousedík, Texty k studiu dějin středověké filosofie, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s Augustin, Vyznání, X, 6 18 R. Heinzmann, Středověká filosofie, s

12 Bože můj? Proč se vlastně ptám? Co jiného než Pán Bůh? Neboť kdo je Bůh kromě Hospodina a kdo je Bůh kromě Boha našeho? O nejvyšší, Nejlepší, Nejmocnější, nejvýš Všemohoucí, Nejmilosrdnější a Nejspravedlivější, Nejskrytější a spolu Nejpřítomnější, Nejkrásnější a Nejsilnější, Stálý a Nepochopitelný! 19 Augustin je toho názoru, že v každém člověku existuje vědomí stvořitele Boha. Už samotná víra je pro Augustina dostačujícím důkazem pro existenci toho, v koho věříme Boha. Augustin nediskutuje o tom, zda Bůh existuje, ale jak se nám Jeho existence zjevuje. Augustinova argumentace začíná jednoduchými, jasnými jevy od bytí, k žití a k rozumění. Rozumění v sobě zahrnuje jak žití, tak bytí. Dále se zaměřuje na lidské smysly, kterými poznáváme svět. Vnímáme život a bytí, nemáme však poznání. K tomu je potřeba ratia. To dělá člověka člověkem. Rozumem člověk chápe okolní svět i sám sebe. Ale je třeba připustit, že existuje něco, co je ještě nad lidským rozumem. Ve svém díle O svobodné vůli rozvíjí svůj noologický důkaz Boží existence. Píše: Kdybychom mohli najít něco takového, co nepochybně nejen je, nýbrž co by bylo nutné klást výš než náš rozum, bránil by ses nazývat toto Něco, ať již by bylo čímkoli, Bohem? 20 Z tohoto Augustinovo úsudku plyne zajímavý závěr, že existuje nějaké další bytí, které je na vyšším stupni než rozum. Toto bytí je možné poznat pouze rozumem. Augustin hledá, co je společné pro všechny rozumné tvory. Jednotlivé věci poznáváme svými vlastními smysly. Matematické zákony pocházejí z rozumového poznání, ne ze smyslového vnímání. Nejsou závislé na tom, jestli je poznáme, prostě existují. Stejně jako platí pro všechny bez rozdílu, že jedna plus jedna jsou dvě, musí vždy platit, že nejvyšší dobro a moudrost je pro všechny stejná. Čísla a moudrost jsou vždy pravdivé, nemění se. Rozum tedy dochází k něčemu, co jej převyšuje: absolutno, věčnost a neměnnost. Augustin to nazývá pravdou a pravdou je Bůh. 21 (Heinzmann, 2000, s ) Augustinovy důkazy Boží existence a jeho teorie poznání spolu korespondují. Dokazuje Boží existenci, od ní pak přechází přes sebepoznání k pravdě. Kde jinde bych Tě nalezl, abych Tě poznal, nežil jenom v Tobě a nade mnou samým? A přitom nikde se nemluví o místě; vzdalujeme se od Tebe a blížíme se k Tobě a nikde se nejedná o místo. Ty jakožto Pravda všude vládneš nade všemi, kteří se Tě o radu táží na různé věci. Ty odpovídáš zřetelně, ale všichni neslyší zřetelně. Všichni se táží, nač jenom chtějí, ale neslyší vždy toho, co chtějí. Ten jest Tvým nejlepším služebníkem, který nedbá na to, aby od Tebe slyšel, co si sám přeje, nýbrž 19 Augustin, Vyznání, I, 4 20 R. Heinzmann, Středověká filosofie, s Tamt., s

13 spíše chce to, co od Tebe slyší. 22 Pravda ukazuje to, co je trvalé a neměnné, zahrnuje normy, hodnoty, platnost. Augustinova pravda není jenom logická správnost vět, ale je něčím ontologickým. Jeho dokazování Boží existence nevychází z logických úvah, ale vychází z vlastní existence ta je naprosto nezpochybnitelná. Nejde mu ani tak o to, aby dokázal, že Bůh opravdu existuje, ale o to aby se Bůh stal skutečností. Tato skutečnost však přesahuje lidské myšlení, proto jej člověk nemůže zcela pochopit svým rozumem. Dochází k tomu, že to co chápeme jako Boha, vlastně není Bůh, protože Boha naším rozumem nemůžeme zcela pochopit. Lépe pochopíme jeho podstatu pomocí nevědění. Tímto názorem se dostává Augustin k theologia negativa, což znamená, že nepopírá boží vlastnosti, ale to že by člověk byl schopen svým rozumem tyto boží vlastnosti pochopit. Těmito svými úvahami nás svatý Augustin dovedl k tzv. učené nevědomosti, latinsky docta ignorantia. Učená nevědomost je poznání Boha, které si nenárokuje poznávat Boha rozumově. 23 Velmi významná byla pro Augustina nauka o Svaté Trojici. Pochopení Boží bytnosti usnadňuje právě tato nauka. Skrze ni lze lépe pochopit strukturu stvoření. 24 Tuto nauku rozvíjel v patnácti knihách a pracoval na ní téměř celý svůj život. Západní teologie ji přijala za vlastní. Augustin začíná své vysvětlování trojice u naší mysli. Mysl miluje sama sebe, pokud sama sebe poznala. Takže mysl a její poznání a mysl a její láska k sobě tvoří trojinu. Je to podobné jako s jedním kusem zlata, ze kterého jsou vyrobeny tři prsteny, které se jsou k sobě vztažné svou podobou a které jsou stále jediné zlato. 25 Augustin tuto nauku vysvětluje analogicky. Základem Augustinova myšlení je trinitární aspekt. Nejdříve je potřeba, aby člověk poznal sám sebe a potom má šanci poznat trinitárního Boha. 26 Augustin měl velký význam pro dějiny církve. Po celý středověk byl Augustin velkou autoritou pro katolický svět. Dokonce byl autoritou i pro reformní církve. Jeho učení o predestinaci inspirovalo Kalvína k vytvoření svého učení. Augustinův vliv na křesťanské myšlení je patrný dodnes Dionýsios Aeropagita Dionýsos Aeropagita, česky Diviš, tvořil pod svým pseudonymem úmyslně. Záměrně zůstala jeho pravá identita utajena. Vydával se za člena městské rady a za následovníka 22 Augustin, Vyznání, X, R. Heinzmann, Středověká filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, L. Karfíková, Studie z patristiky a scholastiky I., s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s A. Kenny, Stručné dějiny západní folosofie, s. 161,

14 apoštola Pavla. Důvodem bylo získání apoštolské autority pro své spisy. Odvolával se na spisy, které byly do té doby neznámé. Již ale v roce 532 na koncilu v Cařihradě, kde se poprvé Dionýsiovy spisy oficiálně objevily, je efezský biskup Hypatios zpochybnil. Ale jeho námitky nebyly akceptovány. Z Dionýsiových spisů se tak staly spisy apoštolské, jak si to jejich autor přál. Jejich autentičnost potvrdil dokonce papež Řehoř Veliký. Až do renesance nikdo nedokázal vznést takové námitky, aby byly rozšířeny pochyby o pravosti spisů. Naopak, těšily se stále větší vážnosti. 28 Až v 19. století filologická zkoumání dokázala, že jsou to plagiáty pocházející z šestého století, nikoliv z prvního. 29 Na dílo filosofa, který tvořil na přelomu 5. a 6. století, mají historikové rozporuplné názory. Někteří jej nelichotivě označují jako ideolga feudalismu. Jisté však je, že ovlivnil teologii, filosofii svým novoplatonismem, svým pojetím krásy ovlivnil středověké umění a také společenské uspořádání. V každém případě však dodnes zůstává tento filosof zahalen rouškou tajemství. 30 Aeropagitova ontologie je založena na novoplatonském učení. Nechal se inspirovat především Proklem, významným členem platónské Akademie. Snažil se o záchranu skomírajícího pohanského náboženství, které bylo navíc vytlačované nastupujícím křesťanstvím. 31 Podle Diviše existuje jediný Počátek, podobně jako u novoplatoniků, ze kterého všechno pochází a ten je zároveň Cílem, kde všechno zase končí, a to je Bůh (ne Jedno, jak tomu bylo u novoplatoniků). 32 "Bůh je všech věcí příčina a počátek, podstata a život,... povolává jsoucno k existenci a udržuje je pospolu,... protože Bůh je dobro. Bůh je nadjsoucí bytí, hyperousios náleží k nejčastěji užívaným jménům Božím. Je důvod bytí všech věcí a přesto sám nejsoucí, neboť povznesený nad všechno bytí." 33 K tomuto citátu je třeba poznamenat, že podle Aeropagity nebylo vhodné používat slovo "Bůh", protože tento termín asociuje u lidí antropomorfní představy toho, co je právě označováno jako Bůh. Dával přednost označení hypertheos místo theos. Podle něj je nemožné slovem označit Boha, protože žádným slovem není možné vyjádřit podstatu Boha. 34 Podle Dionýsia lze Boha poznat z vesmírného řádu, protože zobrazuje Boží vlastnosti. "Prostřednictvím analogického poznávání těchto věcí se nechat vést vzhůru k příčině toho všeho." Přesto ale nemůžeme Boha poznat z existujících věcí, protože není ničím, co existuje. V Písmu svatém nám skrytý bůh o 28 P. Floss, Architekti evropského myšlení, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s L. Karfíková, Studie z patristiky a scholastiky I., s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s L. Karfíková, Studie z patristiky a scholastiky I., s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s

15 sobě přece jen něco sděluje. 35 Tohoto Boha můžeme částečně poznat v jeho jménech a titulech jako např. dobrý, krásný, jsoucí, život, světlo, duch, Král králů. Dionýsios vysvětluje, že cesta ke spáse je tvořena třemi kroky - očištěním, osvícením a završením. Na konci této cesty dochází ke spojení duchovních stvoření, buďto andělů nebo lidí, s Bohem. 36 U Dionýsia se setkáváme s pojmem božská temnota. Je to označení pro omezenost lidské mysli, která nám brání poznat Boha a zároveň pro bytostnou Boží nepoznatelnost. Nejedná se však o agnosticismus, ale jde o poznání, které přesahuje rozum. Je to cesta do mystické temnoty poznání." Člověk, který chce poznat Boha, se musí přestat zaměřovat na jsoucí a vstoupit do extáze. Nejde ani tak o mystický zážitek, ale o rozumové nahlédnutí, o intuici. 37 Divišovu představu Boha nalezneme tedy na třech cestách vedoucích k jeho poznání. Via positiva, via negativa a via eminentiae. Via positiva nám zjevuje, že Bůh je bytím. Dává život a rozum všemu živému. Jsoucna tedy existují a jsou udržováni v životě jen z dobroty Boží. Ale těžko můžeme o Bohu tvrdit, že něco je, protože je něčím úplně jiným, než všechna existující jsoucna. Zde můžeme v poznání Boha pokračovat na via negativa. Zde poznáváme, čím Bůh není. Bůh není ani duší, ani rozum, ani pohyb, ani klid, atd. Bůh je tedy něčím úplně jiným, než všechno co již existuje. K pravému poznání Boha nám může pomoci právě via negativa, protože nás odpoutá od jsoucího a můžeme se dostat k poznání "Nadjsoucího". V této fázi se člověk dostane do temnoty. Zde člověk nejen že poznává Boha, ale sám stoupá v extázi k vnitřnímu spojení s Bohem. 38 Dionýsios rozvíjí své myšlenky v rámci novoplatonismu. Přesto mnohé prvky novoplatonismu zpochybnil. Víra v biblické stvoření a trinitální představa byly pro Dionýsia zásadní. 39 Velmi významná je jeho nauka o dvou hierarchiích - církevní a nebeské. Jen s postupem s touto hierarchií je možno vystoupit k Bohu Anicius Manlius Torquatus Boëthius Boëthius je významný myslitel žijící na přelomu 5. a 6. století a zároveň na přelomu pozdní antiky a raného středověku. Pocházel z bohaté patricijské rodiny. Studoval filosofii v Athénách. Byl konzulem a později ministrem vládce Theodoricha. Kolem roku 525 byl zatčen pro podezření ze spiknutí a později na králův rozkaz popraven. Když čekal ve vězení 35 R. Heinzmann, Středověká filosofie, s. 119, L. Karfíková, Studie z patristiky a scholastiky, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s A. De Libera, Středověká filosofie, s. 37,

16 na popravu napsal velmi významné dílo latinského písemnictví Útěchu z filosofie. 41 Boëthiovým největším přínosem je myšlenková originalita a zprostředkovatelské schopnosti. 42 Jeho myšlení bylo silně ovlivněno Augustinem Aureliem. Pro své snahy transformovat antickou filosofii do křesťanství a spojit dosavadní vědění s křesťanskou vírou je Boëthius považován za prvního scholastika. 43 Boëthiovi nelze zcela jistě upřít velký přínos ve formování filosofického pojmosloví. Již mnozí filosofové před ním se snažili o adekvátní překlad řeckého filosofického jazyka do latiny. Aby bylo možné pojmy definovat, je třeba pochopit jejich podstatu. Boëthius se těmito svými úvahami ocitl na počátku sporu, který se vlekl celá staletí a je znám jako spor o univerzálie. 44 Vznikl díky rozporu, který nalezli středověcí filosofové mezi Aristotelovým a Platónovým učením. Realisté zakládající své učení na naukách Platóna, kteří zastávali názor, že obecné ideje mají ve srovnání s jednotlivinami přednost, byli v opozici k nominalistům, kteří naopak kladli důraz na jednotlivé a obecninám nepřikládali valný význam, byla to pro ně prázdná slova, jména. Nominalisté se nechávali ovlivňovat učením Aristotela. 45 Boëthia lze považovat za umírněného realistu. Podle něj lze druh, species, najít v každé jednotlivině, species in singularibus inest, která patří k danému druhu. Nejvyššího poznání lze dosáhnout díky intellectus. Tato forma poznávání přesahuje poznání rozumové. Je to poznání duchovní. Další, nižšší formy poznávání nazývá Boëthius sensus, imaginatio a ratio. Poznání smyslové převyšuje poznání imaginární naše představy o tom, co vnímáme a rozum převyšuje imaginární vnímání tím, že vnímané zařadí do souvislosti. Odmítá Artistotelovu nauku o duši, která veškeré poznání získává pomocí smyslové zkušenosti. Toto své tvrzení zakládá na možností lidského ducha poznávat jednotlivé v pojmech a pak o nich usuzovat a vyvozovat závěry a nakonec dosáhnout všeobecného poznání. 46 Boëthius usiloval o spojení víry s rozumem. Myslel tím logicky argumentovat v teologických otázkách bez odvolávání se na teologické autority. 47 Ve středověku bylo nejdůležitějším poznáním poznání Boha. Skrze poznání Boha bylo možné poznávat svět. Platónova nauka o idejích byla Boëthiovy inspirací pro vysvětlení podstaty Boha. Bůh je dobro stejně jako nejvyšší idea je dobro. Není většího dobra, než je Bůh. Bůh podle Boëthia je věčný a dobrý a prostupuje a ovládá svým božským rozumem 41 A. De Libera, Středověká filosofie, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s Tamt., s R. Heimzmann, Středověká filosofie, s. 99, P. Floss, Středověká filosofie, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s

17 všechno své stvoření. Řád je udržován nutostí, která pochází také od Boha. Na rozdíl od stoické nutnosti, která znamenala naprostou determinaci a člověk se měl smířit s pevně daným osudem, Boëthius učí o svobodě duše. Osud vládne jen hmotným věcem a lidem, kteří jsou jimi ovládáni. V Boëthiově pojetí člověka snoubí se aristotelský eudaimonismus, stoická úcta k přirozenosti a křesťanský kreacionistický smysl pro individualitu. 48 Člověk není součást přírody jak by se dalo usuzovat z jeho hmotné podstaty. Příroda se řídí nutností přírodními zákony a těm se musí podřizovat i hmotný člověk. Ale duše člověka může žít svobodně, nezávisle na této nutnosti. Boëthius sám dokazoval svým způsobem života, že se dá žít svobodným životem v duchu. Ve vězení, kde čekal na smrt, napsal své významné dílo Útěcha z filosofie. Přestože byl tělesně ve vězení, jeho duše byla svobodná. Dokonce dosáhl vnitřní blaženosti. Umíral v přesvědčení, stejně jako Sokrates a Platón, že spravedlivého člověka nepotká nic zlého. 49 Boëthiova díla si velmi vážili mnozí scholastičtí myslitelé. Eurigena jej považoval za nejvelkolepějšího latinského autora, Abélard za největšího latinského filosofa, Jan Duns Scotus jej oceňoval při formování svého nového pohledu na metafyziku a Tomáš Akvinský si cenil jeho díla pojednávající o Trojici P. Floss, Architekti evropského myšlení, s Tamt., s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s

18 3. Scholastika Končící období patristiky se vyznačovalo stagnací. Přichází období, které je nazýváno scholastikou. 51 V tomto období se staly dvě významné události. Prorok Mohamed zemřel v roce 633 a do deseti let se islám rozšířil válečnými výboji od Atlantského oceánu až k Velké čínské zdi. Arabskou rozpínavost zarazil až francký král Karel Martell. Byl to začátek neustálých bojů mezi muslimy a franckými králi Druhá událost je právě vznik Svaté říše římské v čele s franckými králi. V 9. století byli téměř všichni křesťané sjednoceni pod vládou králů ve Svaté říši římské. Karel Veliký se pasoval za krále křesťanů,, jeho oblíbenou četbou byla Augustinova Boží obec. Usiloval rozšíření vzdělanosti ve své říši. Za tímto účelem zval učence z celé Evropy, aby vzdělávali jeho obyvatelstvo. 52 Celou scholastiku provází tzv. spor o univerzálie. Je to spor mezi realisty a nominalisty. Nominalismus se obracel proti pojmovému realismu. Realismus vychází z Platónova učení o idejích, které jsou jakési pravzory všech jsoucen. To nominalisté odmítali. Myšlenka, že všeobecným pojmům odpovídá něco skutečného, jim byla cizí. Podle nominalistů existovala skutečná jsoucna, která vyvolávala abstrakci, pouhá jména. 53 Scholastikou byla tradičně nazývána středověká teologie a filosofie a dělila se na ranou, vrcholnou a pozdní. Toto označení je ale již dnes považováno za zastaralé. Ještě lépe bychom řekli je ne zcela výstižné. Označení scholastika pochází od slova škola a naznačuje metodu sloužící k poznání. Velmi byla tehdy ceněna tradice a autority. V této době dávali myslitelé přednost rozumovému poznání. Nabyté poznání je ve scholastice nutné předávat dál. Scholastická metoda má tedy tři základní prvky: učení se z minulosti, kritické myšlení a zpracovávat a předávat vědění dál. Tyto tři prvky určovaly formu výuky a ve stejném duchu se psala literární díla. K jednotě vědy a filosofie přispívalo zcela jistě užívání jednotného jazyka latiny. Všechna díla byla psána latinsky a vzdělanec v jakémkoli koutu Evropy si toto dílo mohl bez problémů a ihned přečíst. Latina byla jazykem univerzit. Pro učence nebylo v období scholastiky hranic. 54 Zjednodušeně bychom tedy mohli tvrdit, že scholastika školská filosofie, vznikla z nutnosti obhajovat a šířit pomocí rozumových argumentů církevní učení. Úlohu církve bychom mohli srovnat s úlohou obce, polis, v antickém světě. Ve středověké církvi každý člen ztělesňoval idey a zájmy církve. Církev na druhou stranu určovala, jak budou její členové smýšlet a bylo samozřejmé, že církev byla jejich absolutistickým vládcem. Svým osobitým 51 R. Heinzmann, Středověká filosofie, s A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s Filosofický slovník, s R. Heinzmann, Středověká filosofie, s

19 způsobem zajišťovala pořádek v tehdejším světě. V tom je její nepopiratelná významná úloha. Tato úloha byla možná významnější pro pozdější vývoj v Evropě, než úloha ryze náboženská. Uspořádání uvnitř církve bylo hierarchické. Hlavou církve byl papež. O jeho místo usilovali mocní panovníci Svaté říše římské. Dále zde byli duchovní a laici. 55 Jak jsme již v úvodu zmínili, filosofie vznikla po náboženství. Ve scholastice filosofie splývá s náboženstvím. Ale cílem filosofie je proměnit náboženství na filosofii. Platón, jehož učení ovlivňovalo především patristické a raně scholastické myslitele, se pokoušel, tak jako novoplatonici a později, v daleké budoucnosti také idealisté, filosofickým pochopením náboženství a naopak náboženským chápáním své filosofie dosáhnout proměny náboženství ve filosofii. 56 Středověk na rozdíl od starověku se vyznačoval promyšlenou organizovaností. Dokázal tak udržet tehdejší společnost v ukázněnosti. Organizace ovládla církev, kláštery, univerzity, dokonce i ve středověkých spisech vládne předpisový řád. Organizace se nevyhnula ani filosofii. Každý učenec musel studovat na středověkých školách a na školy zase zpětně působil. Středověká církev si uvědomovala význam škol, proto nedovolila, aby se dostaly z jejího vlivu. Univerzity vznikaly spojováním několika menších škol. Byly střediskem vzdělanosti a jejich vliv je nepopiratelný. Byla to nadnárodní centra, kde se vedly disputace. Rozvíjely se zde vědy. 57 V 11. století zažívá filosofie a věda rozkvět. Myslitelé této doby kladli důraz především na rozum. Sedmero svobodných umění, sedm základních oborů středověké vzdělanosti. Nejdříve se studovala gramatika, rétorika a dialektika. Následovala aritmetika, geometrie, astronomie a hudba, která byla pojímána jako teoretická věda vybudovaná na matematickém základě) se začalo pěstovat především v nově vznikajících a rozvíjejících se městech. Dochází k velkému rozmachu vzdělanosti Jan Scotus Eriugena Jan Scotus tvořil ve světě, který se díky rozmachu islámu a vzniku Římské říše změnil k nepoznání. Narodil se ve Skotsku a na dvůr Karla Holého byl pozván stejně, jako byli zváni jiní učenci již od dob Karla Velikého, aby v Římské říši šířili vzdělanost. Eriugena jako filosof se poprvé projevil v roce 852, kdy na podnět remešského arcibiskupa Hinkmara měl dokázat, že mnich Gottschalk šíří kacířské myšlenky, kterých tvrdí, že jsou z nauk Svatého 55 E. Rádl, Dějiny filosofie I., s R. Schaeffler, Filosofie náboženství, s E. Rádl, Dějiny filosofie I., s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s. 100,

20 Augustina. Gottschalk tvrdil, že existuje dvojí predestinace, pro dobré v nebi a pro ostatní v pekle. 59 Toto jeho pojetí předurčení bylo později zřejmě inspirací pro Kalvína, jehož učení o predestinaci je nápadně podobné Gottschalkovu. Podle něj by se měl člověk smířit se svým zařazením do jedné či druhé skupiny a nevinit Boha z nesprávného rozhodnutí. V době, kdy Gottschalk šířil svoji nauku, Eriugena byl již znám jako přední učenec Francké říše. Jan Scotus se ve svém díle O předurčenosti pokusil Gottschalkovy myšlenky vyvrátit a podal vlastní vysvětlení problému předurčenosti. Argumentoval proti Gottschalkovi především tím, že Bůh je jednotná a nedělitelná bytost. To je základní Boží určení a nauka o predestinaci v Gottschalkově pojetí, tedy dvojí, je v naprostém rozporu s bytností Boha. V Bohu existuje v jednotě svobodná vůle a vlastní předurčení. V přírodě se projevuje jako zákon, který vše udržuje v přirozeném stavu. Jedná-li někdo proti tomuto zákonu, zapříčiňuje zlo. Bůh tedy nepůsobí zlo, ale připouští utrpení, pokud lidé zneužijí svobodné vůle a jednají proti přirozenému zákonu. Bůh tedy nikoho nepředurčil k zatracení, ale zcela jistě ví o tm, že se to stane. V této době však trestající Bůh a pekelná muka hráli v náboženském životě velkou roli. Eriugena ukázal věřícím Boha jako dobrou, milující bytost, které není třeba se obávat. Pro raně středověkou společnost to byl velmi humání názor. 60 To však bylo podle Hinkmara ještě horší lék horší než nemoc. Eriugena tvrdil, že oheň osudu hoří pro dobré i zatracené. Rozdíl mezi nimi je v tom, že svatí se promění v éther a hříšníci ve vzduch. Církevní koncily jak Gottschalka tak Eriugenu odsoudily. 61 Oheň, který přináší zkázu hříšníkům, však pro ně nebyl stvořen jako trest. Naopak byl stvořen jako čtvrtý prvek, který doplňoval veškeré stvoření. V antické filosofii bylo přirozené oddělené od nadpřirozeného. Eurigena však tyto dva světy propojuje. Těla svatých se promění v éterická, a tudíž nemohou být absorbována některým pozemským prvkem, jak se tomu naopak děje u lidí bezbožných, jež se stanou vzdušnými, což umožňuje jejich rozkládání ohněm. 62 Hinkmark napadl Eriugenu ještě ostřeji, než před tím Gottschalka. Jeho dílo bylo veřejně nazváno irskou kaší. 63 Eriugenovo dílo je však zajímavé i z hlediska formy. Použil filosofii jako metodologii textů, kterou byly řešeny teologicé otázky. V jeho díle dochází k úzkému propojení filosofie a teologie díky propojení profáního a sakrální. Toto propojeí bude ve vrcholném středověku nahrazeno vztahem rozumu a víry přirozeného s nadpřirozeným A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s. 81, A. Kenny, Stručné dšjiny západní filosofie, s. 171, P. Floss, Architekti evropského myšlení, s Tamt., s Tamt., s

21 U Karla Holého však Jan Scotus v nemilost neupadl. Naopak pověřil jej překladem díla Dionýsia Aeropagity z řečtiny do latiny. Eriugena nadšeně přijímá, překlad navíc opatřil komentáři. Práce na překladu jej přivedla k myšlence vytvořit svůj vlastní filosofický systém. Své dílo nazval O přírodě. Přírodu zde dělí do čtyř skupin: příroda nestvořená a tvořící; příroda stvořená a tvořící; příroda stvořená a netvořící; příroda nestvořená a netvořící. 65 Boha zde popisuje jako počátek, střed a cíl všeho stvoření. Pochopení Boha je podle něj základem veškerého poznání. 66 Přírodou nestvořenou a tvořící je Bůh. Podle Eriugeny nelze Boha popsat jakýmkoliv lidským jazykem. Bůh přesahuje vše lidské. Ve svých názorech na Boží existenci dochází Jan Scotus k tomu, že by bylo lepší tvrdit, že Bůh není, než že je. Proti takovémuto atheismu přichází s myšlenkou, že to co Bůh dělá, je něco lepšího, než je jenom být. 67 Jan Scotus se částečně ztotožňuje s názorem svého předchůdce Diviše, že stvořený svět je zjevením Božím. Ale ve svých myšlenkách šel dále. Bůh je se světem spjatý, navíc tento svazek prohloubil vysláním Krista na svět, aby jej spasil. Bůh se stal člověku blízkým. Ale je to bytost pro člověka naprosto nepředstavitelná a tím velmi vzdálená. Aby křesťanští myslitelé zabránili panteistickému výkladu Boha, využívali novoplatónské filosofie k oddělení Boha od svého hmotného stvoření. 68 Eriugena nezastává aristotelské stanovisko, že Bůh je nehybný hybatel, ani novoplatónské, že Bůh je absolutní Jedno, které je věčné a neměnné, je opakem pohybu a pohyb pouze způsobuje. Podle Eriugeny je Bůh božským děním. Tento svůj názor podporuje etymologickým rozborem slova Bůh, theos, které je odvozeno od slova theó, běžím. Tímto svým pohybem v sobě proniká vším svým stvořením. Je to pohyb, který pozvedá veškeré stvoření k vyššímu stupni existence. 69 Svá slova dokládá myšlenkami Řehoře Nysského, podle kterého se těla svatých změní v rozum, rozum v myšlení a myšlení v Boha a celé stvoření se tak nevyslovitelným zázrakem změní ve svého Stvořitele. 70 Člověk je určitý rozumový pojem, věčně vytvářený v boží mysli. 71 Tímto výrokem zařazuje Eriugena člověka do skupiny přírody stvořené a tvořící. Měl zde na mysli ideu člověka. Druh byl podle něj skutečnější, než jedinec tohoto druhu. Až jednou zmizí čas a 65 A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s. 172, P. Floss, Architekti evropského myšlení, s A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s. 89, Tamt., s Tamt., s A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s

22 prostor, všechno stvoření se uchýlí do přírody nestvořené a netvořící. Vše u Boha začalo a vše se k němu vrací. Kruh se uzavírá. 72 Jan Scotus Eriugena byl originálním myslitelem. Často ne zcela korespondovaly jeho myšlenky s křesťanskou věroukou. Ve vrcholném středověku, kolem roku 1200, mělo být jeho působivé dílo O přírodě dokonce zcela zničeno a sám Eriugena byl obviněn z panteismu a jeho učení bylo zakázáno. 73 Eriugenovo dílo přitahuje pozornost i v současné době. Fascinující je jeho uchování individuality a sjednocení všeho stvoření v Bohu Anselm z Canterbury Anselm se nechal inspirovat myšlenkami Boëthia, který Boha ztotožňoval s nejvyšším dobrem. Ideu nejvyššího dobra nalezl u Platóna. Je nazýván otcem scholastiky. Anselm umírá na konci 12. století, kdy hlavně díky jeho dílu dochází k velkému rozmachu vzdělanosti a filosofie. Vděčíme mu také za zachování středověké křesťanské filosofie, která byla ve 12. století ohrožena stále stoupajícím vlivem filosofie arabské a židovské. Z Anselmových děl nás pro tuto bakalářskou práci nejvíce zajímají ta, ve kterých Anselm předkládá důkazy Boží existence v Monologiu a Proslogionu. 75 Menologium je vlastně jakási starší verze Proslogionu. V novějším díle se snažil Anselm zjednodušit argumentaci, kterou použil ve svém starším spise. Používá zde sylogismů, které nás sice nakonec k požadovanému cíli zavedou, ale nejsou pro čtenáře příliš srozumitelné a jasné. Anselm však nezavrhl své dílo. Své argumenty novým dílem nikterak nezpochybňuje. Podstata jeho důkazu Boží existence zůstává stejná. V Proslogionu usiluje pouze o jednodušší a jasnější postup. Ale touto jednodušší cestou se dostává opět ke stejnému cíli, jako v Monologiu. 76 V Monologiu Anselm představuje tři různé cesty, kterými dokazuje Boží existenci. Anselmova úvaha je velmi myšlenkově náročná. Usiluje o argument, který by dokazoval Boží existenci bez jakéhokoli podílu víry. Snaží se dokázat, že existuje jsoucno, které je dobré a skrze které existují všechny ostatní dobré věci. Tento svůj argument dále rozvádí. Vždy začíná u jsoucen, se kterými můžeme udělat osobní zkušenost. Jsou tedy zaznamenány našimi smysly. Úvahu v tomto svém díle vede Anselm a posteriori. Postup je tedy od něčeho 72 A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s Tamt., s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s Tamt., s M. Otisk, Anselmovy důkazy z Monologionu jako peripatetické texty ( ) Dostupný z WWW:

23 pozdějšího k dřívějšímu, začíná u smyslově vnímaného světa. Ve třetí kapitole Monologia píše: Omne namque quod est, aut est per aliquid aut per nihil.totiž všetko jestvujúce jestvuje alebo skrz niečo, alebo skrz nič. 77 Podle Anselmova učitele Landfranka, významného představitele klášterní školy v Le Bec, je logika či ratio instrument. který nám pochmůže pochopit pravdu. Anselm se v tomto zcela ztotožňuje se svým učitelem. Rozchází se s ním až v názoru na autority. Můžeme se dočíst v Monologiu o tomto jejich sporu, který se týkal následování autorit. Na rozdíl od Lanfranka cituje Anselm jedinou autoritu a tou je Bible. Ve svém díle De concordia ve třetí knize a v šesté kapitole Anselm píše: "... tak jako svaté Písmo obsahuje autoritu veškeré pravdy, rozum ji shromažďuje, když ji buď otevřeně potvrzuje, nebo ji nikterak neodporuje." 78 Z toho vyplývá, že základní Anselmovou premisou je pravda, která je obsažena v Písmu svatém. Dokonce i ta, ke které nám může dopomoci rozum, má svůj původ v Písmu. Není tedy možné, aby rozum odporoval tomu, co je v Bibli psáno. Otec scholastiky chce na mnoha místech postupovat pouze rozumem, sola ratione. Rozum nás, pokud nezabloudí, vždy dovede přímo k pravdě.je přesvědčen o tom, že tuto pravdu dřívější autority znaly, církevní otcové. 79 Anselmovo pojetí rozumu je odlišné od aristotelsko-boethiovské logiky. Rozum zahrnuje u Anselma jakousi logickou nutnost, ale vztahuje se také k ontologické nutnosti. 80 Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout. 81 Základní postulát Anselmova myšlení zní: pokud chci nahlédnout (intelligere), musím věřit (credere). Anselm tedy věří, aby mohl porozumět. Podle Anselma pokud nemáme znalosti o nejvyšší přirozenost, je to ze dvou důvodů, neposloucháme, nebo nevěříme. Rozlišuje mezi věřícím, který Boha zná a tím, že poslouchá argumenty, může porozumět tomu, čemu věří, a nevěřícím, který může pomocí rozumu nahlédnout to, čemu věřící věří. 82 To jak je důležité rozlišovat mezi těmito dvěma, křesťanem a nevěřícím, píše v Proslogionu: Protože mne za to, co jsem řekl nekárá pošetilec, proti kterému jsem se ve svém spise 77 M. Otisk, Anselmovy důkazy z Monologionu jako peripatetické texty ( ) Dostupný z WWW: 78 M. Otisk, Na cestě ke scholastice: klášterní škola v Le Bec Lanndfrank z Pavie a Anselm z Canterbury, s Tamt., s Tamt., s Anselm, Proslogion, I., 1 82 M. Otisk, Na cestě ke scholastice: klášterní škola v Le Bec Lanndfrank z Pavie a Anselm z Canterbury, s

24 obracel, ale hájí ho někdo, kdo není žádný pošetilec a kdo je navíc pravověrný křesťan, spokojím se s tím, že odpovím křesťanovi. 83 Po celou scholastiku je funkce rozumu ve vztahu k náboženským otázkám velmi zdůrazňována. Rozum, který se opírá o logické argumenty, má schopnost přesvědčovat. Dá se použít i v přesvědčování nevěřících. Ale i některé katolické nauky, které nemají svůj základ v Písmu svatém je třeba obhájit. 84 Toho si byl vědom Anselm i jeho žáci v becké škole. V Proslogionu proto Anselm píše: Před časem jsem na naléhání některých bratří vydal spis, který měl sloužit jako příklad rozjímání o rozumových důvodech víry. Postupoval jsem v něm jako člověk, který mlčky sám u sebe uvažuje a pátrá po něčem, co nezná. 85 Jeho zdůvodnění Boží existence bývá označováno jako ontologický důkaz Boží existence. Ale není to tak úplně pravda. Dokonce je považován za jeho tvůrce. Důkazy, které Anselm předkládá, jsou zcela v souladu s dobovou křesťanskou tradicí. Koresponduje se slovy apoštola Pavla: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. 86 V Monologiu předkládá Anselm tři důkazy Boží existence. Existenci dobra dokazuje tím, že přece známe věci, které jsou dobré některé více a některé méně. To, že jsme schopni určovat, co je více nebo méně dobré poukazuje na to, že přece musí existovat nějaké nejvyšší dobro, podle kterého můžeme určit, je-li něco dobré či méně dobré. Pro Anselma neexistuje žádná vlastnost, která je absolutně dobrá. Vždy posuzuje, je-li daná vlastnost či věc pro člověka užitečná. Pokud ano, je dobrá, pokud ne, je špatná. Jediné co je dobré, co je nejvyšší dobro, je Bůh. S touto myšlenkou jsme se již setkali v patristice, která se nechala inspirovat Platónovou ideou nejvyššího dobra. 87 Druhý Anselmův důkaz vychází z hierarchického uspořádání světa. Při svých úvahách vycházel z díla Dionýsia Aeropagity. Svět je uspořádán od méně dokonalého k nejdokonalejšímu. Argumentuje zcela jednoduše. Srovnává dokonalost dřeva s koněm a následně koně s člověkem. Od dokonalejšího ještě k dokonalejšímu až dojdeme k nejdokonalejšímu k Bohu. Ideu nejvyššího bytí, Boha, máme ve své mysli. 88 V Monologiu píše o této nejvyšší přirozenosti: je dobrá a velká skrze samu sebe, a skrze 83 Anselm, Proslogion, XXVI., 1 84 M. Otisk, Na cestě ke scholastice: klášterní škola v Le Bec Lanndfrank z Pavie a Anselm z Canterbury, s. 101, Anselm, Proslogion, I., 1 86 Ř 1, P. Floss, Architekti evropského myšlení, s Tamt., s

25 sebe je i tím, čím je, a skrze ni je všechno, co kdy je pravdivé nebo dobré nebo velké, a jež je nejvyšší dobro, nejvyšší velikost, nejvyšší jsoucno, tzn. Je nejvyšším ze všeho, co je. 89 Třetí důkaz postavil Anselm na stvořených věcech. Ty mohou existovat jen skrze něco. Klade si otázku, zda je to něco jedno nebo mnohé. Dochází k závěru, že pokud je to mnohé, přesto to musí být jedné přirozenosti, tedy podle Anselma, zároveň jedné podstaty. Při argumentaci používá trojici slov bytnost, bytí, jsoucno a srovnává je s trojicí světlo, svítící, svícení. Je mezi nimi podobnost. Svítící musí mít zdroj, aby mohl svítit. Logicky tedy nemůže existovat jsoucí bez esence. 90 Anselmovi však tyto důkazy nestačily. Hledal takový důkaz, který by bylo možno prokázat pouze jím samým a který by postačil k tomu, abychom mohli s jistotou říci, že Bůh vskutku existuje. 91 V Monologiu tedy předkládá Anselm tři důkazy Boží existence.existenci dobra dokazuje tím, že přece známe věci, které jsou dobré některé více některé méně. To, že jsme schopni určovat, co je více nebo méně dobré poukazuje na to, že přece musí existovat nějaké nejvyšší dobro, podle kterého můžeme určit, je-li něco dobré či méně dobré. Pro Anselma neexistuje žádná vlastnost, která je absolutně dobrá. Vždy posuzuje, je-li daná vlastnost či věc pro člověka užitečná. Pokud ano, je dobrá, pokud ne je špatná. Jediné co je dobré, co je nejvyšší dobro je Bůh. S touto myšlenkou jsme se již setkali v patristice, která se nechala inspirovat Platónovou ideou nejvyššího dobra. 92 Hledal takový důkaz Boží existence, který by nebylo možné zpochybnit. Bůh v naší mysli vyvolává představu něčeho nejvyššího. Nelze pomyslet na nic vyššího. Ale jisté, i tento pošetilec, když slyší, že říkám něco, nad co většího nelze myslet nahlíží to, co slyší.... Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama. 93 I člověk, který tvrdí, že v Boha nevěří, musí mít v sobě představu onoho nejvyššího, i když jeho skutečnou existenci popírá, má jeho představu ve své mysli. Pokud tedy někdo popírá Boží reálnou existenci, zároveň dokazuje Boží existenci intencionální. Pokud však připustíme intencionální existenci, musíme připustit i skutečnou. 94 Z Anselmových slov vyplývá, že pouhý pojem Bůh dokazuje to, že Bůh je. Pokud víme, co říkáme, když mluvíme o Bohu, pak automaticky víme, že Bůh existuje; pokud popíráte jeho existenci, nevíte, o čem mluvíte. 95 Důkazy Boží existence předkládá Anselm ve 89 R. Heinzmann, Středověká filosofie, s P. Floss, Architekti evropského myšlení, s. 114, Tamt., s Tamt., s Anselm, Proslogion, I., 2 94 P. Floss, Architekti evropského myšlení, s. 117, A. Kenny, Stručné dějiny západní filosofie, s