Účastníci civilního řízení

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Lucie Čiperová Účastníci civilního řízení Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Dita Frintová, Ph.D. Katedra: Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 31. srpna 2010

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne 31.srpna Lucie Čiperová

3 Obsah Obsah...3 Úvod Civilní proces Pojem Prameny Druhy civilního procesu Řízení sporné a řízení nesporné Subjekty civilního procesu Účastníci řízení Účastníci civilního řízení obecně Předpoklady účastenství Způsobilost být účastníkem řízení Procesní subjektivita fyzických osob Procesní subjektivita právnických osob Procesní subjektivita státu Procesní subjektivita přiznaná zákonem Procesní způsobilost Procesní způsobilost fyzických osob Procesní způsobilost právnických osob Procesní způsobilost státu Procesní způsobilost obcí a vyšších územně samosprávných celků Zastoupení procesně nezpůsobilého Zastoupení na základě zákona

4 Zastoupení na základě plné moci Zastoupení na základě rozhodnutí soudu Věcná legitimace Právní zájem Procesní legitimace Procesní práva a povinnosti účastníků řízení Účastníci sporného řízení Přistoupení a záměna účastníků Procesní nástupnictví Procesní nástupnictví dle 107 OSŘ Procesní nástupnictví dle 107a OSŘ Společenství účastníků Společenství dobrovolné a společenství nucené Společenství samostatné a společenství nerozlučné Vedlejší intervence Hlavní intervence Účastníci nesporného řízení Druhá definice účastníků řízení Třetí definice účastníků řízení...63 Závěr...65 Použitá literatura...67 Summary

5 Úvod Prostředkem ochrany soukromoprávních vztahů v předstátní společnosti byla pouze svépomoc. Se vznikem států se začíná projevovat snaha státní moci o právní regulaci společenských vztahů. V důsledku úsilí o řešení konfliktů vznikajících ve společnosti se základním prostředkem prosazování práva stalo řízení před orgánem státu, tedy soudní proces, který, než se zformoval do dnešní podoby, prošel dlouhým historickým vývojem. Civilní proces je jedním ze čtyř základních druhů soudnictví, které se vydělily z původně jednotného soudního řízení. Dalšími druhy jsou soudnictví trestní, správní a ústavní. Civilní proces zajišťuje ochranu nejen vztahům občanskoprávním, ale i těm, které vznikají v oblasti příbuzných soukromoprávních odvětví. Civilní proces je postupem subjektů při tvorbě aplikace práva. Aby však bylo dosaženo cíle, musí státní moc stanovit, jakým způsobem je třeba při řešení sporů postupovat, jaký je vztah soudu ke sporným stranám a subjektům zúčastněných na řízení, jaká jsou práva a povinnosti všech subjektů a další. Normou, která komplexně upravuje tyto a další skutečnosti, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ten je právní normou veřejného práva, neboť v právním vztahu, který upravuje, vystupuje orgán veřejné moci, tedy soud. Každé právní odvětví, tedy i občanské právo procesní, si samo stanoví okruh subjektů. Těmi jsou osoby, které jsou nositeli práv a povinností v civilně procesních vztazích. V prvé řadě je to soud jako subjekt, který je zákonem pověřen poskytováním ochrany subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům a který autoritativně rozhoduje o právních vztazích, které jsou předmětem řízení. Odlišné postavení od soudů mají v civilním řízení účastníci řízení, o jejichž právech a povinnostech je v řízení jednáno a rozhodováno. Bez těchto osob nemůže řízení vůbec existovat. Minimální počet účastníků v řízení je jeden, zpravidla jsou to však dva nebo i více. Jen jim přiznává zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, soubor oprávnění, popř. povinností, kterými uplatňují vliv na průběh řízení. Aby mohl soud tato práva, popř. povinnosti zachovat, musí bezpečně určit, kdo je účastníkem řízení. To mnohdy nebývá jednoduché

6 Cílem mé diplomové práce se proto stala mimo jiné snaha rozlišit řízení sporné od řízení nesporného, neboť v těchto dvou odlišných druzích nalézacího řízení se okruh účastníků řízení určuje odchylným způsobem. Rovněž se podle typu nalézacího řízení liší možnost přistoupení a záměny účastníka řízení, které jsou možné pouze v řízení sporném. Potřebným právním institutem je procesní nástupnictví, které se různí podle toho, zda účastník zcela ztratil způsobilost být účastníkem řízení nebo zda byl pouze zcizen předmět sporu. Pokud na jedné straně sporu vystupuje více osob, tvoří ze zákona společenství účastníků. To vzniká různými způsoby a třídí se dle povahy předmětu řízení na společenství samostatné a společenství nerozlučné, které jsem se opět pokusila vystihnout. Pouze ve sporném řízení je dále možné se setkat s vedlejší či hlavní intervencí. Účelem mé práce se dále stalo, bez ohledu na druh řízení, úsilí o ujasnění si toho, za jakých podmínek je ostatně možné stát se účastníkem řízení. V této souvislosti jsem považovala za nezbytné vysvětlit pojem procesní subjektivity. Pro možnost samostatného jednání před soudem je nutné objasnit pojem procesní způsobilosti a v souvislosti s ní i možnosti zastoupení. Pro úspěch v řízení je nepostradatelná věcná legitimace, se kterou úzce souvisí i pojem právního zájmu. Věcnou legitimaci však může v zákonem stanovených případech nahradit legitimace procesní. Všechny tyto právní instituty umožňují, aby se účastníkem řízení staly ty osoby, o jejichž právech či povinnostech je jednáno, popř. ty, které mají právní zájem na výsledku řízení. Rovněž napomáhají naplnit zásadu hospodárnosti řízení. Vzhledem k tomu, že většina z těchto institutů je možná pouze na návrh, i přestože by v těchto případech měl soud poskytnout účastníkům náležité poučení, je nejen pro právníka, ale i pro běžného občana, který se stane účastníkem takového řízení, nepostradatelná jejich znalost

7 1. Civilní proces 1.1. Pojem Pojem proces pochází z latinského slova procedere, resp. processus. 1 Obecným významem tohoto slova je postup. V právním slova smyslu je tohoto pojmu použito při postupu některých právních subjektů vedoucího k dosažení právních následků. Vymezení pojmu civilní proces již tak jednoduché není. Vezmeme-li jako kritérium definice jeho účel, pak lze civilní proces charakterizovat jako procesní činnost, resp. postup soudu, účastníků a dalších subjektů a osob zúčastněných na řízení, jehož cílem je poskytnutí ochrany subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům. Vycházíme-li však spíše ze základních strukturních znaků civilního procesu, jímž je nepochybně existence procesních stran, lze definovat civilní proces jako postup soudu, stran a dalších zúčastněných subjektů při projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů orgány výkonu soudnictví. Tato definice však vymezuje civilní proces v užším slova smyslu, tedy jako nalézací řízení sporné. Generální uplatnění i pro další druhy civilního řízení má vymezení civilního procesu jako postupu (procesních úkonů) soudu, popřípadě jiných rozhodujících subjektů (rozhodců), účastníků řízení a dalších subjektů při poskytování ochrany porušeným či ohroženým subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům vyplývajícím z občanskoprávních, rodinně právních, pracovněprávních a obchodních vztahů, jakož i procesní vztahy, které se mezi těmito subjekty při této činnosti vytvářejí. 2 V poslední uvedené definici jsou uvedeny pojmové znaky civilního procesu. Těmi jsou zaprvé procesní vztahy, kterými jsou právní vztahy založené procesem a které jsou závazné a vynutitelné. Dalším pojmovým znakem jsou procesní subjekty, za které jsou považovány ty subjekty, které jsou svou činností schopny působit na průběh řízení. Výlučně jen procesní subjekty mohou vstupovat do procesních vztahů. Jedná se zejména o soud a účastníky řízení. Bylo by nesprávné předpokládat, že procesními subjekty jsou všechny 1 Kindl, M., Šíma, A., David, O. Občanské právo procesní. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s Stavinohová, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. Masarykova univerzita, Brno, 2009, s

8 osoby, které se na řízení účastní, např. svědci, znalci či zástupci účastníků. A konečně jsou pojmovým znakem civilního procesu procesní úkony, jimiž jsou úkony, z nichž se procesní činnost subjektů řízení skládá. 3 Příznačnou vlastností civilního soudnictví je rovnost účastníků řízení. Fyzické osoby, právnické osoby ani stát, je-li účastníkem řízení, tedy není procesně zvýhodněn. Tento princip je vyjádřen v čl. 96 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále také jen Ústava ČR ), v čl. 37 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále také jen Listina základních práv a svobod ) i v 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Prameny Je nezbytné odlišovat pojmy civilní proces a civilněprocesní právo, které institut civilního procesu upravuje. Právo civilního procesu je českým právním řádem upraveno komplexně, a sice zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen Občanský soudní řád nebo také OSŘ ), který byl od svého schválení již nesčetněkrát novelizován. I přes tuto komplexní úpravu platí vedle OSŘ i některé další předpisy různé povahy. Přímo aplikovatelné jako procesní předpisy jsou normy ústavní a normy na ně navazující, zejména zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, v platném znění, nebo zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, v platném znění. Mezi předpisy, které ovlivňují aplikaci jiných procesních norem, patří zákony, které jsou uceleně věnovány úpravě určitého druhu řízení. Takovým zákonem je kupříkladu zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nebo zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. Další skupinu tvoří prováděcí předpisy, mezi něž patří zejména vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění. Pouze některých institutů civilního procesu nebo 3 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s

9 některých aspektů jeho úpravy se dotýkají předpisy jako je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, nebo zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, či zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, a další. 4 Na rozdíl od hmotného práva, kde má většina norem povahu dispozitivní, civilněprocesní normy mají povahu kogentní. Účastníci občanského soudního řízení si tedy nemohou dohodnout odchylný procesní postup než ten, který je stanoven v zákoně Druhy civilního procesu Občanské soudní řízení je vnitřně diferencované. Tato diferenciace je výsledkem dlouhodobého vývoje. Východiskem, z něhož se vyvíjela, bylo jistě sporné řízení svou povahou navazující na původní jednotný civilní proces, který měl charakter sporu o právo. Postupem vývoje však začalo být civilního procesu využíváno i k realizaci dalších funkcí a záměrů. 6 Základním dělením civilního řízení je beze sporu na řízení nalézací a řízení vykonávací (exekuční). Za nalézací řízení je považováno řízení, v jehož rámci soud zjišťuje, co je právem, popř. právo ve smyslu právního vztahu vytváří. V nalézacím řízení soud vydává autoritativní rozhodnutí, které je možné většinou vykonat prostřednictvím řízení vykonávacího. Vlastní výkon práva tedy není objektem tohoto řízení. Nalézací řízení se dále dělí na řízení sporné a nesporné. Rozlišení obou těchto forem nalézacího řízení vysvětlím v další kapitole. Úlohou vykonávacího řízení je zajištění realizace práva zjištěného v řízení nalézacím, jestliže nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti. Jedná se o způsob nuceného uskutečnění práva i proti vůli povinného, a to za podpory státního donucení. Vykonávací řízení není další, nezbytnou částí civilního procesu. To nastoupí jen v případě, 4 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s Stavinohová, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. Masarykova univerzita, Brno, 2009, s Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s

10 že vykonání rozhodnutí nebylo dobrovolně splněno ve vymezené lhůtě. Řízení ovládá zásada dispoziční zahájeno tedy může být pouze na návrh oprávněného. Pojmové znaky civilního řízení rovněž vykazuje insolvenční řízení. Jedná se o zvláštní řízení, jehož cílem je zjistit existenci úpadku, popř. hrozícího úpadku dlužníka. Po jeho zjištění následuje rozhodnutí o některém ze zákonných způsobů řešení majetkových vztahů dlužníka vůči jeho věřitelům. Komplexní úpravu představuje zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. Způsoby řešení úpadku v tomto zákoně upravené jsou konkurs, reorganizace a oddlužení. Insolvenčním soudem je soud krajský, resp. Městský soud v Praze. Ten vydává rozhodnutí a dohlíží nad postupem a činností dalších procesních subjektů. Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi. 7 Civilní proces zahrnuje také různorodý soubor postupů, jež nelze podřadit pod žádný jiný druh civilního řízení. Dle svého účelu se označuje jako zajišťovací řízení. Řadí se sem především předběžná opatření, ale i zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, dokonce i tzv. prétorský smír, který však zajišťovací povahu postrádá. Je v podstatě narovnáním, tzn. dohodou stran, která je předložena ke schválení k tomu příslušnému orgánu. V případě uzavření smíru nahrazuje nalézací řízení. Tzv. předběžným opatřením může soud účastníkovi uložit, aby něco konal, nekonal či strpěl, je-li nutné zatímně upravit poměry účastníků anebo existuje-li obava, že pozdější výkon rozhodnutí bude ohrožen. Toto je možné i před zahájením nalézacího řízení. Zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech nedochází k postižení majetku povinného. Věřiteli však umožňuje získat v rámci exekučního řízení příznivější pořadí. 8 Mezi druhy civilního řízení řadíme rovněž rozhodčí řízení, které reprezentuje jeden ze způsobů alternativního řešení sporů a které je upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Uskutečňuje se před zvláštními subjekty rozhodci, resp. stálými rozhodčími soudy. Výhodou tohoto řízení je menší formálnost, zpravidla rychlost a zvláštní odborné znalosti rozhodců. 7 Stavinohová, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. Masarykova univerzita, Brno, 2009, 16 s. 8 Kindl, M., Šíma, A., David, O. Občanské právo procesní. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s

11 Pravomoc rozhodovat o soukromoprávních sporech majetkové povahy mají rozhodci nebo stálé rozhodčí soudy na základě rozhodčí smlouvy, popř. rozhodčí doložky. Určitá vazba na soudy tu však je, a to v podobě právní pomoci a realizace některých úkonů v souvislosti s prováděním dokazování. Soudy rovněž vykonávají nad těmito nestátními subjekty určitou formu kontroly. Rozhodnutím rozhodčího orgánu ve věci samé je rozhodčí nález, který odpovídá významem i právními účinky rozsudku vydanému v řádném soudním řízení. Následkem toho může být rozhodčí nález nuceně vykonán v rámci civilního řízení vykonávacího Řízení sporné a řízení nesporné Jak jsem již zmínila v předchozí kapitole, jedním ze dvou základních druhů civilního řízení je řízení nalézací. To se nadále diferencuje na řízení sporné a nesporné, přestože toto členění není v platné právní úpravě Občanského soudního řádu zakotveno. Odlišení těchto forem nalézacího řízení však má svůj nezastupitelný význam a nečiní v praxi obvykle obtíže. Nejvíce vyhovující teorií pro diferenciaci řízení sporného a nesporného je teze, že sporné řízení má funkci reparační, tedy napravení porušení práva, nesporné řízení naproti tomu plní funkci preventivní, tedy zamezení potenciálním sporům. S tím souvisí i další významný rozdíl, a sice, že meritorní rozhodnutí mají v nesporném řízení vždy konstitutivní povahu, kdežto většina meritorních rozhodnutí ve sporném řízení mají povahu deklaratorní. Z výše uvedeného odlišného účelu obou řízení vyplývá i rozdílný způsob určení civilní pravomoci. Zatímco pro sporné řízení je tato pravomoc vymezena obecně tím způsobem, že soudy projednávají a rozhodují zásadně všechny spory mající soukromoprávní základ ( 7 odst. 1 OSŘ), v nesporném řízení je civilní pravomoc vždy založena výslovným ustanovením zákona. Jde tedy o případ, na nějž se aplikuje 7 odst. 3 OSŘ. Pro stanovení této pravomoci je rozhodující zejména veřejný zájem na tom, aby 9 Stavinohová, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. Masarykova univerzita, Brno, 2009, s

12 vznik, změna nebo zánik právního vztahu nebyl ponechán pouze na vůli jeho účastníků, ale byl vázán na autoritativní rozhodnutí státního orgánu, a jistá příbuznost s ostatní soudní agendou. Dalším významným rozdílem je stanovení okruhu účastníků obou řízení. Ve sporném řízení jsou procesními stranami typicky žalobce a žalovaný stojící v roli vzájemných odpůrců, kteří mají protikladný zájem na výsledku procesu. Vztahují se na ně ustanovení o společenství účastníků, přistoupení účastníka a záměně účastníka, vedlejším účastenství, jejichž podstatu vysvětlím později. Toto pro nesporné řízení neplatí. Pro něj platí tzv. druhá a třetí definice účastníků řízení, tedy že účastníkem nesporného řízení bude vždy navrhovatel (bylo-li řízení zahájeno na návrh) a dále ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, anebo ti, které zákon za účastníky označuje. Další odlišnost představuje určení místní příslušnosti. Ve sporném řízení je rozhodující tzv. obecná místní příslušnost, která je vymezena obecným soudem žalovaného. Alternativou k této příslušnosti obecné je ustanovení o příslušnosti dané na výběr. Místní příslušnost nesporného řízení je na druhou stranu dána výhradně 88 OSŘ o výlučné příslušnosti. Toto ustanovení se ovšem vztahuje i na některé případy řízení sporného. Výjimku ze zásady, že pro určení místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení, v nesporném řízení představuje institut tzv. přenesené příslušnosti. Ten umožňuje příslušnému soudu přenést příslušnost na jiný soud, jestliže se v průběhu řízení změní okolnosti, podle nichž se příslušnost posuzuje. Možnost vstupu státního zastupitelství do již zahájeného řízení je zvláštností pouze nesporného řízení. V některých případech má státní zástupce dokonce i procesní legitimaci 10 k podání návrhu na zahájení řízení. Argumentem pro tuto úpravu je okolnost, že v nesporném řízení se projednávají převážně záležitosti, na jejichž výsledku je veřejný zájem. Způsob zahájení řízení představuje další podstatný rozdíl mezi sporným a nesporným řízením. Sporné řízení lze zahájit pouze z podnětu účastníka podáním žaloby, přičemž jedinou výjimku prezentuje určení, zda tu manželství je či není. V nesporném 10 viz. kapitola

13 řízení se uplatňuje i princip oficiality, což znamená, že je možné většinu nesporných řízení zahájit i bez návrhu, tedy z iniciativy soudu. V nesporném řízení mají účastníci v důsledku uplatnění zásady oficiality omezenou dispozici řízením a předmětem řízení. V řízení zahájeném na návrh tak jeho zpětvzetí nemusí nezbytně způsobit zastavení řízení. Soud rovněž není vázán návrhy stran a může přisoudit něco jiného nebo více, než je požadováno. Úprava dokazování tvoří další odlišnost mezi řízeními. Zatímco řízení sporné ovládá zásada projednací, kdy soud projednává jen to, co mu účastníci k projednávání předloží, v řízení nesporném se uplatňuje zásada vyšetřovací, která znamená odpovědnost soudu za objasnění skutkového stavu potřebného k požadovanému rozhodnutí. Taxativní výčet řízení, pro něž platí tato povinnost soudu, je stanovena v 120 odst. 2 OSŘ. Náklady nesporného řízení jsou také upraveny odchylně. Rozsah nákladů nesporného řízení je všeobecně nižší než v řízení sporném. To je důsledkem toho, že většina nesporných řízení je věcně osvobozena od soudních poplatků a záloh, dále bývá menší rozsah dokazování a tím i náklady na důkazy a konečně i to, že k zastupování advokátem dochází jen sporadicky. Hledisko úspěchu ve věci se při náhradě nákladů nesporného řízení rovněž neuplatní. Platí, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení s tím, že, odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud výjimečně tuto náhradu přiznat. Mnohá meritorní rozhodnutí, jimiž se nesporné řízení končí, mají formu usnesení. To bývá vykonatelné jeho doručením, pokud není stanoveno nebo rozhodnuto, že vykonatelnost nastává po nabytí právní moci. Některá vykonatelná rozhodnutí nemusí být, na rozdíl od rozhodnutí vydaných v řízení sporném, změněna pouze mimořádnými opravnými prostředky. Změní-li se totiž poměry anebo ukáže-li se, že původní rozhodnutí nemělo být vydáno, je možné je změnit i vydáním nového rozhodnutí v nesporném řízení. Další odlišností od sporného řízení je i úprava institutu odvolání a rozhodování o něm. Pro nesporné řízení totiž není charakteristický princip neúplné apelace jako

14 pro odvolání v řízení sporném, ale naopak se tu zcela uplatňuje princip plné apelace. 11 Soud tedy může přihlížet i k novým skutečnostem a důkazům Subjekty civilního procesu Každé právní odvětví si samo upravuje, kdo může být a kdo je nositelem práv a povinností. Občanské právo procesní je odvětvím práva veřejného, které slouží ochraně práv soukromých. Z tohoto důvodu jsou subjekty řízení jak orgány veřejnoprávní, tak i osoby soukromého práva, o jejichž právech a povinnostech se v řízení jedná. V řízení se však setkáme i s dalšími osobami, jejichž úloha je jen pomocná, avšak neméně významná. Z výše uvedeného lze konstatovat, že procesními subjekty jsou ty subjekty, které svou aktivitou právně ovlivňují řízení a které jsou k tomu účelu opatřeny procesními právy a procesními povinnostmi. Přitom mezi subjekty řízení vznikají procesněprávní vztahy. 12 Subjekty řízení jsou především subjekty, které zákon pověřuje poskytováním ochrany subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům. Autoritativně rozhodují o právních vztazích, které jsou předmětem civilního řízení. Přísluší jim tedy nadřazené postavení. Těmito orgány jsou zejména soudy, ať už okresní, krajské, vrchní nebo Nejvyšší soud, a dále nestátní orgány, kterými jsou rozhodci, popř. stálé rozhodčí soudy. Odlišné postavení od rozhodovacích orgánů zaujímají účastníci řízení, tedy osoby, o jejichž právech a povinnostech se v řízení rozhoduje. Jsou sice v podřízeném postavení vůči soudu, avšak jejich vůle je rozhodující, zejména v řízení sporném, v tom, jestli vůbec a jak bude proces postupovat. 13 Dalšími subjekty občanského soudního řízení jsou např. vyšší soudní úředníci, kteří jsou oprávněni samostatně v rozsahu stanoveném zákonem č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, provádět úkony soudu v soudním řízení a v jiné činnosti soudu. Dále je to institut 11 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s Stavinohová, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. Masarykova univerzita, Brno, 2009, s

15 soudních komisařů v dědickém řízení. Tato funkce je vykonávána notáři, kteří jsou v tomto řízení povinni provádět všechny úkony a předložit soudu všechny podklady tak, aby soud mohl vynést rozhodnutí ve věci samé. Dalším subjektem řízení mohou být např. státní zástupci, kteří mj. zastupují veřejnou žalobu v trestním řízení. 14 Od subjektů řízení je třeba odlišovat osoby zúčastněné na řízení, které mají určité procesní povinnosti, příp. i práva. Mohou jimi být svědci, znalci, tlumočníci, zapisovatelé, zástupci a další. Mají v procesu své právně upravené postavení, avšak nemohou vlastním jménem ovlivňovat průběh či postup řízení. Avšak i např. svědek může mít v řízení postavení, kde se rozhoduje o jeho právech a povinnostech, a to když uplatní právo na náhradu nákladů, jež mu v souvislosti s plněním svědecké povinnosti vznikly. Stane se tedy účastníkem řízení pro jednu jeho část Schelleová, I. a kolektiv. Civilní proces. Eurolex Bohemia, 2006, s Schelleová, I. a kolektiv. Český civilní proces. Linde Praha a.s., 1997, s

16 2. Účastníci řízení 2.1. Účastníci civilního řízení obecně Jedním z ústředních pojmů občanského soudního řízení je pojem účastníka, a to z toho důvodu, že civilní řízení je bez účastníků řízení nemyslitelné. V řízení se vždy rozhoduje o jejich procesních právech a povinnostech, nikdy ne o právech a povinnostech jiných osob nebo snad dokonce o právech osob abstraktně, tj. bez vztahu ke konkrétním osobám. 16 Vzhledem k tomu, že soudnictví vždy vykonává svá právně závazná rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech či konkrétních právních vztazích konkrétních osob, musí být jak předmět rozhodování, tak účastníci v každém případě přesně individualizováni. Výlučně účastníku řízení vznikají procesní práva a povinnosti a výhradně o jeho právech a povinnostech se jedná. Je třeba si uvědomit, že procesní účastenství není závislé a ani není nutně spojeno s hmotněprávním účastenstvím v právním vztahu, jenž je předmětem řízení. Toto je záležitostí věcné legitimace, nikoli záležitostí účasti v samotném procesu. Účastník řízení tedy zpravidla je, ale nezbytně nemusí být nositelem těch práv a povinností, o nichž se řízení vede. Stačí tedy pouhé tvrzení žalobce, že mu svědčí právo a že jím označený žalovaný má v žalobě uvedenou povinnost. Však právě účelem procesu je to, aby práva a povinnosti byly bezpečně zjištěny. Povinností soudu je od začátku řízení přesně vědět, kdo je účastníkem řízení, a nemůže dovolit jakoukoli pochybnost v tomto ohledu. Je nutno totiž zajistit, aby tito dostali příležitost k uplatnění svých procesních práv, a to zásadně rovnou příležitost, tj. shodnou možnost k jejich uplatnění. Pochybení soudu v tomto ohledu by zakládalo závažnou procesní vadu, tzv. zmatečnost. 17 Pravidlem bývá, že účastník je účastníkem zásadně pro celé řízení. Výjimečně se však stane, že opustí řízení před jeho skončením. Těmito případy jsou záměna účastníka, 16 Stavinohová, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. Masarykova univerzita, Brno, 2009, s Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s

17 procesní nástupnictví nebo rozhodnutí soudu, které je však možné pouze v řízení nesporném. Někdy procesní právo přiznává určité samostatné postavení i osobě zúčastněné na řízení, a to tehdy, má-li se rozhodnout o jejím dílčím právu. Příkladem může být již zmíněný svědek, který se domáhá svého práva na tzv. svědečné. Rozhoduje se o jeho právu, což z něj činí účastníka pro určitý úsek řízení Předpoklady účastenství Jestliže se snažím vymezit pojem účastníka řízení, rozhodně nesmím opomenout objasnit, kdo může být účastníkem řízení, tedy kdo je k tomu způsobilý. Další otázku představuje to, kdo je způsobilý samostatně před soudem jednat. S tím souvisí další neméně důležitá otázka, a sice to, kdo může účastníka v řízení zastupovat. Pokusím se rovněž vysvětlit důležitost věcné legitimace, právního zájmu účastníků a tzv. procesní legitimace Způsobilost být účastníkem řízení Způsobilost být účastníkem řízení neboli procesní subjektivita označuje způsobilost být nositelem procesních práv a povinností, které zákon přiznává, popř. ukládá účastníkům řízení. Tuto způsobilost má v každém případě ten, komu hmotné právo přiznává způsobilost mít práva a povinnosti, tedy kdo má právní subjektivitu. Procesní subjektivita je tu tedy identická se subjektivitou hmotněprávní. Způsobilost být účastníkem řízení však může i tomu, kdo nemá právní subjektivitu podle hmotného práva, přiznat zákon. Procesní subjektivita je jednou z podmínek řízení a soud je povinen kdykoli za řízení zkoumat, zda ten, kdo v řízení vystupuje jako účastník řízení skutečně tuto 18 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s

18 způsobilost má. Dospěl-li by soud k závěru, že tato podmínka řízení není splněna, stává se neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a je nutné řízení zastavit. K tomuto se vztahuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, které v souladu s předchozí větou deklaruje, že ztratí-li účastník řízení způsobilost být účastníkem v době po zahájení řízení do jeho pravomocného skončení, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit anebo zda je v něm možné pokračovat. Jeli dán nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení, soud řízení zastaví. Pokud vystupoval v řízení jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení, jde o zmatečnost ve smyslu 229 odst. 1 písm. b) OSŘ Procesní subjektivita fyzických osob Způsobilost k právům je jedno ze základních občanských práv přiznané čl. 5 Listiny základních práv svobod. Ustanovení 7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také jen Občanský zákoník nebo ObčZ ), stanoví, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti, tedy i způsobilost být účastníkem řízení, vzniká narozením. Tato způsobilost je přiznána i počatému dítěti, narodí-li se živé (tzv. nasciturus), což je účelné zejména při dědění. Narodí-li se však dítě mrtvé nebo k porodu vůbec nedojde, posuzuje se jeho právní situace tak, jako by práva a povinnosti nikdy nenabylo. Panuje-li nejistota, zda se dítě narodilo živé či mrtvé, uplatní se skutková domněnka, že se narodilo živé. Nikdo nemůže být této způsobilosti zbaven. Existuje po celý život člověka beze změny. Není možné ji omezit, ani rozšířit. Ustanovení 7 odst. 2 ObčZ zároveň stanoví, že procesní subjektivita zaniká smrtí fyzické osoby nebo jejím prohlášením za mrtvou. Smrt fyzické osoby se prokazuje úředním zjištěním, tedy prohlídkou těla a vydáním úmrtního listu. Soud však může prohlásit fyzickou osobu za mrtvou i tehdy, nelze-li její smrt prokázat předepsaným způsobem a je-li 20 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s

19 její smrt zjištěna jinak. Rovněž může soud prohlásit fyzickou osobu za mrtvou v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že fyzická osoba již nežije. V obou těchto případech má prohlášení za mrtvého identické právní následky jako smrt. Zánik způsobilosti k právům a povinnostem nezaniká tímto prohlášením, avšak až smrtí. Bylo-li tedy po takovém prohlášení zjištěno, že osoba prohlášená za mrtvou žije, soud své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého s účinky ex tunc, tj. od tehdy, zruší. Práva a povinnosti osoby omylem prohlášené za mrtvou se obnoví rovněž ex tunc. Výjimku z tohoto pravidla přestavuje 22 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině (dále také jen Zákon o rodině ), kdy se manželství po zrušení rozhodnutí o prohlášení za mrtvého neobnoví v případě, že přeživší manžel mezitím uzavřel manželství nové. 21 V pracovněprávních vztazích je způsobilost být účastníkem řízení jako zaměstnanec upravena odchylně, a to zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále také jen Zákoník práce ). V tomto případě je procesní subjektivita vázána na dovršení 15. roku věku, a to s tou podmínkou, že jako den nástupu do práce nesmí být sjednán den předcházející dni, kdy fyzická osoba ukončila povinnou školní docházku. Způsobilost fyzické osoby být účastníkem řízení jako zaměstnavatel vzniká odlišně, a sice narozením Procesní subjektivita právnických osob Zákon přiznává způsobilost být účastníkem řízení právnickým osobám. Těmi jsou dle 18 odst. 2 ObčZ v prvé řadě sdružení fyzických nebo právnických osob, tzv. korporace, kterými jsou typicky obchodní společnosti, družstva, občanská sdružení nebo politické strany. V druhé řadě jsou právnickými osobami účelová sdružení majetku, tedy nadace, nadační fondy, státní fondy apod. V třetí řadě to jsou jednotky územní samosprávy, tj. obce a kraje. A v řadě poslední jsou to jiné subjekty, o kterých to zákon stanoví. Jedná se 21 Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné vydání. ASPI, a.s., 2005, s Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s

20 např. o státní podniky, Českou národní banku, Pozemkový fond České republiky či Českou televizi. Způsobilost být účastníkem řízení vzniká právnickým osobám dnem, k němuž byly zapsány do obchodního nebo jiného zákonem stanoveného rejstříku, nestanoví-li zákon jinak, jako např. v případě právnických osob zřízených zákonem. Procesní subjektivitu pak tyto osoby ztrácejí dnem výmazu z těchto rejstříků, není-li zákonem stanoveno jinak. Jiným zákonem stanoveným rejstříkem je míněn nadační rejstřík, rejstřík obecně prospěšných společností, registr sdružení, rejstřík stran a hnutí apod. Dojde-li k zániku obchodní společnosti nebo družstva výmazem z obchodního rejstříku a objeví-li se poté do té doby neznámý majetek obchodní společnosti, popř. družstva, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejich výmazu a obnovení likvidace nebo o vstupu obchodní společnosti, popř. družstva do likvidace a jmenuje osobu likvidátora. Následkem pravomocného rozhodnutí soudu o zrušení zápisu o výmazu obchodní společnosti, družstva nebo jiné právnické osoby je to, že se na tuto právnickou osobu hledí tak, jako by nikdy nezanikla. Její způsobilost být účastníkem řízení tedy nadále trvá. 23 Nutno zmínit, že organizační jednotky některých právnických osob mají také způsobilost být účastníkem řízení. Odštěpný závod však tuto způsobilost nemá. K této problematice se v rozhodnutí ze dne 7. září 1999 vyjádřil Nejvyšší soud, sp. zn. 20 Cdo 2380/98. Zde, v souladu s teorií, soud rozhodl, že z práv a povinností týkajících se odštěpného závodu je oprávněna nebo zavázána osoba, jejíž je odštěpný závod organizační složkou. Týká-li se věc odštěpného závodu, způsobilost být účastníkem řízení má jen tato osoba a nikoli její odštěpný závod. 23 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s

21 Procesní subjektivita státu Vystupuje-li stát jako účastník občanskoprávních, pracovněprávních nebo jiných soukromoprávních vztahů, je právnickou osobou, tedy má způsobilost být účastníkem řízení. Účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále také jen Zákon o majetku ČR ), se změnilo postavení organizačních jednotek státu tak, že již nejsou právnickými osobami. Nejsou tedy oprávněny jednat svým vlastním jménem, ale pouze jménem státu, v důsledku čehož práva a povinnosti z jejich jednání nabývá stát jako právnická osoba. K tomuto tématu se shodně vyjádřil ve svém usnesení i Nejvyšší soud dne 22. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002. Organizačními jednotkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády ČR a jiná zařízení, o nichž to stanoví 51 Zákona o majetku ČR nebo zvláštní právní předpisy. V pracovněprávních vztazích jedná za stát jako zaměstnavatele a práva a povinnosti z těchto vztahů vykonává organizační jednotka státu, jež za stát zaměstnává zaměstnance. Organizační složkou státu je rovněž Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále také jen Úřad ), který byl zřízen roku Do jeho působnosti náleží vystupování za stát v občanském soudním řízení ve věcech týkajících se majetku státu namísto příslušných organizačních složek státu v zákonem určených případech nebo dohodne-li se na tom s příslušnou organizační složkou, v souladu se zákonem č. 201/2002 Sb., kterým byl Úřad zřízen. Má-li stát právní zájem na výsledku řízení, vystupuje rovněž Úřad za stát v občanském soudním řízení jako vedlejší účastník v jakékoli věci týkající se majetku, s nímž je příslušná hospodařit státní organizace nebo ke kterému vykonává správu Pozemkový fond ČR. Splní-li Úřad Zákonem o majetku ČR stanovené podmínky, může podat vlastním jménem návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví věci nebo smlouvy o převodu cenných papírů, jejichž účastníkem není stát ani státní organizace, popř. může do takového řízení vstoupit. V takovém případě přiznává Zákon o majetku ČR Úřadu způsobilost být účastníkem řízení

22 Před soudem za stát vystupuje Úřad v případech, které mu přísluší podle Zákona o majetku ČR. V ostatních případech za stát vystupuje organizační složka příslušná podle zákona č. 219/2002 Sb., kterým se provádějí změny v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky a mění se zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, popř. podle zvláštních právních předpisů. Za předpokladu, že jsou cizí státy podrobeny pravomoci soudů ČR, mají i ty způsobilost být účastníkem řízení Procesní subjektivita přiznaná zákonem V zásadě platí, že kdo nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemůže být účastníkem řízení. Zákon mu však přesto může tuto způsobilost přiznat. V takovém případě má v řízení stejné právní postavení jako ten, kdo je účastníkem na základě své způsobilosti k právům a povinnostem. Procesní subjektivitu může zákon přiznat buď výslovně, nebo mlčky tak, že s ním začne jednat jako s účastníkem řízení. Tuto subjektivitu zákon přiznává např. správci daně ve věcech správy daní, státnímu zastupitelství, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, Úřadu a dalším. 25 Státní zastupitelství je ústavně zakotveno v čl. 80 Ústavy ČR, v němž je definováno jako orgán státu, který zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení. Základní problematiku státního zastupitelství pak upravuje zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále také jen Zákon o státním zastupitelství ). 26 Do svých funkcí jsou státní zástupci jmenováni bez časového omezení ministrem spravedlnosti, a to na návrh nejvyššího státního zástupce. Pro jmenování jsou podmínkami 24 Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s Schelleová, I. a kolektiv. Civilní proces. Eurolex Bohemia, 2006, s

23 státní občanství ČR, plná způsobilost k právním úkonům, vysokoškolské právnické vzdělání, složení závěrečné zkoušky, souhlas s přidělením k určitému státnímu zastupitelství a věk nejméně 25 let v den jmenování. 27 Hlavním úkolem státního zastupitelství je, jak jsem již zmínila, podávat jménem státu obžaloby v trestním řízení a plnit povinnosti, které mu v souvislosti s tím ukládá zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. Jen v trestním řízení má státní zástupce právo rozhodovat, avšak stále zde má pouze postavení strany. V občanském soudním řízení má státní zastupitelství také postavení strany, avšak jeho procesní postavení je upraveno Občanským soudním řádem. Možnost podat návrh státním zástupcem nebo vstoupit do již zahájeného řízení je upravena v 5 Zákona o státním zastupitelství tak, že tyto případy stanoví zákon. V případě Občanského soudního řádu tak stanoví 35 odst. 1, který stanoví okruh věcí, do nichž může státní zastupitelství v průběhu řízení vstoupit. Jedná se o věci: a) určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, b) uložení výchovného opatření podle 43 odst. 1 a 2 Zákona o rodině, c) nařízení ústavní výchovy a prodloužení ústavní výchovy, d) pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, e) způsobilosti k právním úkonům, f) prohlášení za mrtvého, g) určení data narození nebo úmrtí fyzické osoby, h) vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, i) umoření listin, j) obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností, nadačního rejstříku a rejstříku společenství vlastníků jednotek, k) některých otázek obchodních společností, družstev a jiných právnických osob ( 200e OSŘ), l) v nichž se řeší dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, včetně incidenčních sporů, a moratoria, 27 Winterová, A. a kolektiv. Civilní právo procesní. Vysokoškolská učebnice. 4. aktualizované vydání. Linde Praha, a.s., 2006, s

24 m) společenství vlastníků jednotek, n) vyslovení neplatnosti dražby, o) navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí ( 193a OSŘ). Kromě tohoto výčtu může státní zastupitelství podávat návrhy na zahájení řízení podle zvláštních předpisů. V těchto případech je pak oprávněno ke všem těm úkonům, které může vykonat účastník řízení, pokud nejde o úkony, které může vykonat jen účastník právního vztahu. 28 Podle OSŘ může státní zastupitelství samo podat ve veřejném zájmu návrh na zahájení řízení ve věcech uvedených pod písm. b) až d) a písm. j), jestliže nebylo zahájeno podle 81 odst. 1 a 2 OSŘ nebo na návrh jiného navrhovatele. V případě, že státní zastupitelství vstoupí do řízení, nestává se jejím účastníkem, ale je samostatným procesním subjektem. Z řízení, do kterého vstoupilo, může opět libovolně vystoupit Procesní způsobilost Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost samostatně jednat před soudem, tj. vykonávat samostatně procesní úkony. Je vymezena v 20 OSŘ, a to tak, že každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. I zde tedy odkazuje procesní právo do oblasti práva hmotného. 30 Jedná se o podmínku řízení ve smyslu 103 OSŘ, avšak oproti procesní subjektivitě je její nedostatek možné odstranit, což je povinností soudu. Zastavení řízení z důvodu nedostatku procesní subjektivity je možné pouze v případě, že se tento nedostatek nepodařilo přes vhodná opatření odstranit. 28 Schelleová, I. a kolektiv. Civilní proces. Eurolex Bohemia, 2006, s Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s Schelleová, I. a kolektiv. Český civilní proces. Linde Praha a.s., 1997, s

25 Stejně jako u procesní subjektivity je nutné rozlišovat, zda se jedná o osobu fyzickou nebo osobu právnickou Procesní způsobilost fyzických osob Odkazem Občanského soudního řádu do oblasti práva hmotného je procesní způsobilost fyzických osob přiznána každému v tom rozsahu, v jakém má způsobilost k právním úkonům. Hmotněprávní úprava, konkrétně 8 odst. 1 Občanského zákoníku, váže vznik způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu na zletilost fyzické osoby. Způsobilost k právním úkonům představuje způsobilost fyzické osoby nabývat práv a povinností, resp. působit právní následky. Vzniká, na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti, postupně dle stavu psychické vyspělosti. Zletilost je možné nabýt dvěma způsoby. Prvním a nejčastějším způsobem je dovršení osmnáctého roku života. Druhým, spíše výjimečným způsobem, je nabytí zletilosti před dovršením osmnáctého roku, a to uzavřením manželství, třeba i neplatného. Zletilost takto získaná náleží fyzické osobě navždy. Není ji tedy možné pozbýt ani v případě rozvodu, úmrtí druhého manžela či prohlášením manželství soudem za neplatné, ačkoli se tak stane před dovršením osmnáctého roku. Pro úplnou způsobilost k právním úkonům se požaduje neporušenost vůle a potřebný stupeň intelektuální vyspělosti, která je charakterizována v 9 Občanského zákoníku jako vyspělost rozumová a volní. Nejsou-li tyto požadavky splněny, je možné způsobilost k právním úkonům omezit, popř. jí osobu úplně zbavit. Je tomu tak ve třech případech, kdy se přihlíží k subjektivním odchylkám od průměru normálního psychického vývoje člověka. Prvním případem je případ naprosto běžný, kdy je způsobilost k právním úkonům omezena přímo ze zákona z důvodu nedostatku věku. Nezletilci jsou dle již zmíněného 9 Občanského zákoníku způsobilí jen k takovým právním úkonům, jež jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Problém pak nastává v praxi, kdy není zcela jasné, jakým způsobem se má tato vyspělost posuzovat

26 v konkrétních případech, tedy zda obecně vzhledem k věku nezletilce, či posuzovat každý případ zvlášť. V druhém případě může být fyzická osoba omezena nebo zbavena způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu v důsledku duševní poruchy, která není jen přechodná, nebo nadměrného požívání alkoholických nápojů, resp. omamných látek či jedů. Možnost zbavení člověka způsobilosti k právním úkonům je zakotvena v 10 odst. 1 ObčZ, a to pokud tento není vůbec schopen činit pro duševní poruchu, která není jen přechodná, právní úkony. Ustanovení 10 odst. 2 ObčZ stanoví oprávnění soudu omezit způsobilost k právním úkonům v případě, že v důsledku poruchy, která není jen přechodná, nebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů, je člověk schopen činit jen některé právní úkony. Rozsah tohoto omezení stanoví ve svém rozhodnutí soud, v praxi se tak děje negativním vymezením. K tomuto se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 25/2009, tak, že institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím zejména ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. U osoby takto omezené, popř. zbavené způsobilosti k právním úkonům není třeba prokazovat, zda byl právní úkon učiněn ve stavu duševní poruchy či v jasném okamžiku, protože všechny takové úkony jsou postiženy neplatností. Osobám takto omezeným nebo zbaveným způsobilosti k právním úkonům je stanoven opatrovník, který za takovouto osobu jedná. Třetí případ způsobilost omezuje, popř. vylučuje přímo ze zákona dle 38 odst. 2 ObčZ v případě, že osoba, jejíž způsobilost nebyla omezena, resp. vyloučena rozhodnutím soudu, vykonává právní úkon v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné vydání. ASPI, a.s., 2005, s

27 V pracovněprávních vztazích vzniká procesní způsobilost fyzických osob u zaměstnance současně se způsobilostí mít práva a povinnosti, což znamená dosažením 15 let věku. Dle Zákoníku práce vzniká způsobilost fyzické osoby jak k právům a povinnostem, tak k právním úkonům v pracovněprávních vztazích, která ukončí povinnou školní docházku ve zvláštní škole před dosažením 15 let věku, dnem ukončení povinné školní docházky, nejdříve však dnem dosažení 14 let věku. 32 Je-li fyzická osoba zaměstnavatelem, vzniká její procesní způsobilost pouze dosažením věku 18 let, ne tedy uzavřením manželství před dosažením tohoto věku. Procesní způsobilost cizinců určuje 49 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak, že se tato řídí právním řádem státu, jehož je cizinec příslušníkem, avšak postačí, má-li procesní způsobilost podle českého práva Procesní způsobilost právnických osob U právnických osob se právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům nerozlišují, proto také splývá způsobilost být účastníkem se způsobilostí procesní. Zopakuji tedy, že tato vzniká dnem, ke kterému byly právnické osoby zapsány do obchodního nebo jiného zákonem stanoveného rejstříku, nestanoví-li zákon jinak. Zánik způsobilosti pak nastává dnem výmazu z tohoto rejstříku, nestanoví-li zákon jinak. Rozsah způsobilosti k právním úkonům u právnických osob může omezit jen zákon, kterým může být Občanský zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také jen Obchodní zákoník ), nebo některý předpis z oblasti veřejného práva. V případě právnických osob je však zejména důležité si ujasnit, kdo jejich jménem jedná. Tuto problematiku upravuje kromě Občanského soudního řádu také Občanský a Obchodní zákoník. 32 Gregorová, Z., Hrušková, M., Stavinohová, J. K některým otázkám právní subjektivity a způsobilosti k právním úkonům u nezletilých. Právní rozhledy, 1997, s Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s

28 Nejběžnější je jednání právnické osoby statutárním orgánem dle 21 odst. 1 písm. a) OSŘ, a to ve všech věcech. Činí-li jménem právnické osoby právní úkon její statutární orgán, považuje se tento úkon za osobní jednání právnické osoby. Statutární orgán jedná jménem právnické osoby navenek a rovněž rozhoduje o vnitřních záležitostech této osoby. Kdo je statutárním orgánem, stanoví právní úprava jednotlivých obchodních společností a družstev. 34 V souladu s 29 odst. 2 OSŘ rozhodl Nejvyšší soud dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 680/97, že v případě neexistence statutárního orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat, jí soud může stanovit opatrovníka pro řízení. Právnická osoba může také jednat v zastoupení dle 21 odst. 1 písm. b) OSŘ. Jako zákonní zástupci jednají za právnickou osobu její zaměstnanci a členové za předpokladu, že tím byli pověřeni statutárním orgánem. Nikdo jiný než právě statutární orgán nemůže zaměstnance, popř. člena pověřit takovým jednáním. Ustanovení 21 odst. 1 písm. c) OSŘ umožňuje vedoucímu odštěpného závodu právnické osoby, který se zapisuje do obchodního rejstříku, jednat před soudem ve věcech týkajících se tohoto závodu. Vedoucí jiné organizační složky právnické osoby může za právnickou osobu jednat před soudem tehdy, jde-li o organizační složku, o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku, a jedná-li se o věci týkající se této složky. Občanský soudní řád v 21 odst. 1 písm. d) rovněž umožňuje zmocnit prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje plná moc. Prokuru lze udělit jen fyzické osobě. Prokurista však není oprávněn zastupovat právnickou osobu před soudem tehdy, udělila-li tato prokuru více osobám s tím, že k jejímu zastupování je třeba souhlasu všech prokuristů nebo alespoň dvou z nich. V odst. 2 téhož paragrafu jsou však osoby výše uvedené vyloučeny z jednání za právnickou osobu v případě předvídaném zákonem. Pak jednají před soudem za právnickou osobu ty fyzické osoby, o nichž to stanoví zákon. Postavení statutárního orgánu přiznává nucenému správci 21 odst. 3 OSŘ v případě zavedení nucené správy u právnické osoby. 34 Schelleová, I. a kolektiv. Český civilní proces. Linde Praha a.s., 1997, s