Percepce vztahů mezi sociálními pracovníky a klienty Domova pro seniory

Transkript

1 Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Percepce vztahů mezi sociálními pracovníky a klienty Domova pro seniory Bakalářská práce Eva Merclová Vedoucí práce: Mgr. Jiří Vander, DiS. Brno 2011

2 Čestné prohlášení : Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně pouze s pouţitím uvedených zdrojů Eva Merclová 2

3 Poděkování : Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Jiřímu Vanderovi, DiS. za jeho vstřícný přístup, připomínky, trpělivost a čas, který mi věnoval. Děkuji také svému příteli Ivošovi za podporu a cenné rady a svým dětem za trpělivost a toleranci, kterou mi projevovaly během celého mého studia. Děkuji. 2

4 Obsah Úvod 6 1 Senioři Definice stáří Vymezení stáří Tělesné projevy u seniorů Psychické projevy u seniorů Senioři a sociální stáří Duchovní stáří seniorů 12 2 Sociální práce Definice sociální práce, sociální fungování Sociální pracovník v domově pro seniory 13 3 Percepce Vnímání a posuzování druhých osob Poznávání druhých osob 16 4 Charakteristika interpersonálního vztahu Pomáhající vztah Charakteristiky utváření vztahu Charakteristiky vztahující se k sociálnímu pracovníkovi Charakteristiky vztahující se k seniorovi Komunikace Zásady komunikace se seniory Aktivní a empatické naslouchání O moci pomáhajících Motivace k sociální práci 22 5 Domov pro seniory Sociální sluţby pro seniory Sociální sluţba Domov pro seniory 23 6 Metodologická část Výzkum v sociálních vědách Kvalitativní výzkum Validita a reliabilita v kvalitativním výzkumu Operacionalizace Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování Realizace a postup sběru dat Záměrný výběr kriteriální Polostrukturovaný rozhovor Realizace a postup interpretace Etické hledisko výzkumu 30 2

5 7 Empirická část - interpretace rozhovorů DVO 1 : Co pomáhá podle seniorů při utváření vztahů se sociálními pracovníky? Komunikace jako mezigenerační most Podpora autonomie Úcta ke stáří jako projev lidské podpory Dílčí závěr DVO 2 : Co pomáhá podle sociálních pracovníků při utváření vztahů se seniory? Uspokojení ze své práce Komunikace jako mezigenerační most Moudrost stáří Dílčí závěr DVO 3 : Co brání podle seniorů při utváření vztahů se sociálními pracovníky? Vztahy mezi seniory v domově Četnost kontaktů Dílčí závěr DVO 4 : Co brání podle sociálních pracovníků při utváření vztahů se seniory? Administrativní práce Vztahy s rodinou Vztahy mezi seniory v domově Dílčí závěr Limity a přínosy výzkumu 46 8 Závěr Zodpovězení hlavní výzkumné otázky Doporučení pro praxi Doporučení pro další výzkum 50 Seznam použitých zdrojů 51 Anotace 53 Anotation 54 Rejstřík věcný 55 Rejstřík jmenný 56 Přílohy 58 5

6 Úvod Ve své bakalářské práci se věnuji tomu, jak senioři a sociální pracovníci percipují vzájemné vztahy v domově pro seniory. Pět let pracuji na pozici sociální pracovnice v domově pro seniory, hledala jsem proto pro svoji práci téma, které by bylo blízké mé praxi. V symbolickém cílu bych chtěla upozornit na interpersonální vztahy v domově pro seniory, které mě svojí závaţností zaujaly. Nejde jenom o vztahy seniorů k sociálním pracovníkům, ale i k ostatnímu personálu v domově a v neposlední řadě i vzájemné vztahy samotných uţivatelů sluţby. Vztahy působí na kvalitu poskytované péče o seniory a ovlivňují spokojenost se ţivotem seniorů v sociálních sluţbách. Spokojenost bychom mohli chrakterizovat tělesným a duševním zdravím a dobrým sociálním zázemím, tyto činitelé jsou ukazatelem celkové ţivotní pohody. Zaměřuji se ve své práci na interpersonální vztahy seniorů a sociálních pracovníků, které právě sociální zázemí mohou pozitivně, ale i negativně ovlivňovat. Aplikačním cílem mé práce je zjistit, jaké vztahy existují mezi seniory a sociálními pracovníky, jak tyto vztahy obě skupiny vnímají a zjištěné informace pak vyuţít ke změně k lepšímu, k efektivnějšímu utváření vztahů. V dnešní době transformace sociálních sluţeb dochází k celé řadě změn v přístupu k seniorům. Tyto koncepty reflektují odklon od čistě ošetřovatelského modelu v domovech pro seniory k modelu holistickému, humanistickému, jenţ přistupuje k člověku jako k bio-psycho-sociálnímu celku. Realizace některých změn zkvalitňujících péči o seniory není pro vysoké finanční náklady dosaţitelná, a proto je zapotřebí věnovat pozornost alespoň těm změnám, které jsou pro nás dostupné a ovlivnitelné v kaţdodenní praxi. Práce je rozčleněna do tří celků. V první části, která je dále rozdělena na kapitoly a podkapitoly, jsou popsány pojmy, které vyplývají z hlavní výzkumné otázky - Jakým způsobem percipují sociální pracovníci a senioři vzájemné vztahy v domově pro seniory? První kapitola popisuje tělesné, psychické, sociální a duchovní charakteristiky náleţející stáří a seniorům, druhá kapitola se zaměřuje na sociální práci. Třetí kapitola vysvětluje, jakým způsobem vnímáme, posuzujeme a poznáváme druhé lidi. Další kapitola se věnuje vztahům, popisuje charakteristiky vztahující se k seniorům a sociálním pracovníkům i další aspekty mající vliv na utváření vztahů. V závěru 6

7 teoretické části je stručně popsána sociální sluţba domov pro seniory. Metodologická část se zaměřuje na výzkum v sociálních vědách, vysvětluje kvalitativní strategii výzkumu, popisuje validitu, reliabilitu, věnuje se operacionalizaci otázek, zvolené jednotce zkoumání a jednotce zjišťování. V závěru této části popisuji postup sběru dat, realizaci interpretace a charakterizuji etický aspekt výzkumu. Interpretační kapitola se zaměřuje na interpretaci získaných dat. V závěru je zodpovězena hlavní výzkumná otázka doplněná doporučením pro další výzkum a praxi. 7

8 1 Senioři Senioři jsou cílovou skupinou, na kterou se ve své práci zaměřuji, proto pro vytvoření uceleného pohledu na seniora se zaměřím na definici a pojem stáří a popíšu tělesnou, psychickou, sociální a duchovní dimenzi stáří. Senior je člověk, který ukončil produktivní část svého ţivota, dosáhl určitého věku pro přiznání a pobírání starobního důchodu. 1 Ve společnosti jsou senioři vnímáni jako homogenní skupina, ale ve skutečnosti se tato skupina vyznačuje značnou heterogenitou. Mezi mladými a starými seniory je rozdíl let. Odlišují se svými ţivotními zkušenostmi, proţívali zcela jiné historické události, ţili jiným ţivotním stylem, měli odlišná zaměstnání, vzdělání atd. ( Matoušek a kol., 2007.) 1.1 Definice stáří Na charakteru stáří se podílí řada faktorů např. zdravotní stav, ţivotní styl, vlivy sociálně ekonomické a psychické. Stáří (sénium) je označení posledních etap ontogenetického vývoje člověka. Jedná se o projev a důsledek involučních změn probíhajících různou rychlostí a s výraznou inter-individuální variabilitou. (Kalvach a kol., 2004, s. 7.) Vymezení stáří Stáří je nevyhnutelnou součástí kaţdého ţivota. Je nezvratitelné, představuje úpadek a konec ţivota. Lidstvo provází po celou dobu jeho existence zájem o procesy stárnutí, pátrání po příčinách a důvodech stárnutí, zájem o oddálení této části lidského ţivota spolu s různou úrovní přístupu ke starším jedincům a stáří obecně. (Pokorná, 2010, s. 7.) Medicína sice umoţňuje ţivot prodlouţit, ale je třeba pak také mluvit o jeho kvalitě, nejen o jeho délce. Věk lze vymezit na základě několika kritérií. Rozlišujeme kalendářní věk, který je dán datem narození. Sociální věk, který se zaměřuje na změny sociálních rolí, 1 Zákon č. 155/1995 Sb. O důchodovém pojištění 8

9 ţivotního stylu, ekonomické situace apod., biologický věk, který se zabývá biologickým stárnutím organismu a psychologický věk, jde o subjektivní vnímání vlastního věku. O stáří se v odborné literatuře píše většinou od 65 let, ale samotný věk není spolehlivým ukazatelem stáří. Způsob stárnutí má úzkou souvislost se sociálními předpoklady jako jsou školní vzdělání, povolání, rodina, okruh známých a přátel, s příjmy a majetkem a v neposlední řadě s celým ţivotním stylem. (Fürst, 1997, s. 154.) Období mezi 65. a 74. rokem se nazývá ranné stáří. Období mezi 75 a 89 lety vlastní stáří a období nad 90 let je označováno jako dlouhověkost. Podle Eriksonova psychosociálního vývoje je hlavním vývojovým úkolem stáří dosáhnout integrity v pojetí vlastního ţivota. (Vágnerová, 2007, s. 299.) Podle Junga je stáří výsledkem procesu individuace. Individuace je procesem diferenciace a rozvoje jednotlivých aspektů osobnosti, v jehoţ průběhu by mělo dojít k harmonizaci a integraci všech sloţek osobnosti, vědomých i nevědomých. (Vágnerová, 2007, s. 301.) Podle Junga je stáří vrcholem osobnostního rozvoje Tělesné projevy u seniorů V procesu stárnutí existují mezi lidmi individuální rozdíly. Proces tělesného a duševního úpadku bývá individuálně variabilní z hlediska času, rozsahu i závaţnosti projevů. (Vágnerová, 2007, s. 311.) Kaţdý jedinec má geneticky zakódován počátek i průběh stárnutí a přibliţnou délku svého ţivota. Počátek stárnutí je vývojový proces, který je ovlivněn geny, ale i vlivy vnějšího prostředí. Stárnutí organismu neprobíhá stejnoměrně, jednotlivé orgány jsou u kaţdého v čase nerovnoměrně opotřebovány. V důsledku toho starý člověk trpí větším počtem různých nemocí, je to takzvaná polymorbidita. Zásadní je však subjektivní postoj k vlastním zdravotním potíţím a problémům Psychické projevy u seniorů Psychické změny probíhají individuálně, jsou podmíněny biologicky nebo důsledkem psychosociálních vlivů, obvykle interakcí obou těchto faktorů. Obecně je psychické stáří charakterizováno celkovým zpomalením jak ve sféře psychomotorického tempa, tak i senzomotorické funkční koordinace. Psychologické aspekty stáří, nebo-li kdy vlastně stáří přichází, kdy dochází ke zvratu, kdy zestárla vlastně duše, se staly 9

10 předmětem odborných zájmů mnoha autorů prakticky aţ ve 20.století. Zde bych ráda citovala z knihy Fenomén stáři od H. Haškovcové větu, která mě zaujala S trochou ironie se říkává, ţe stáří začíná tam a tehdy, kdyţ čas, který má člověk před sebou, je kratší neţ ten, který má za sebou. ( Haškovcová, 2010, s. 145.) Změny v proţívání, uvaţování a chování starších lidí jsou normálními projevy ve stáří. Stárnutí se projevuje změnami na mozku, které ovlivňují psychické proţívání. Vytváří se tzv. atrofie, která má za následek ubývání mozkové tkáně a tím i narušení funkcí, které tyto oblasti řídí. Vlivem těchto změn se zhoršuje paměť, člověk si hůře vybavuje informace, déle trvá rozhodování, sniţuje se pozornost i frustrační tolerance. Z hlediska psychosociálních změn můţe mít ţivot starých lidí podobu jednoduchého stereotypu. S úbytkem povinností a nároků seniorů dochází ke stagnaci kompetencí, ke zvládnutí běţného ţivota stačí mnohem méně schopností a dovedností. Uvaţování starých lidí má rovněţ charakteristické znaky stárnutí. Zvětšuje se tendence k dogmatismu, odmítání nových způsobů uvaţování, v myšlení se projevuje ulpívavost a rozvláčnost. Staří lidé dávají přednost rutinním postupům a stereotypům. Jakákoli změna je velkou zátěţí pro starého člověka. Vlivem toho je problematická adaptace v nových situacích a špatně jsou přijímány nové podněty. Moudrost lze chápat jako vrchol postformálního přístupu k řešení různých ţivotních problémů, integrující různé aspekty hodnocení, jako je emoční, rozumový či morální přístup, a zároveň zahrnujícího schopnost nadhledu a odstupu. ( Vágnerová, 2007, s.331.) Moudrost je dána souhrnem osobnostních vlastností, inteligence a zkušeností, vyznačuje se nadhledem a schopností brát v úvahu přesah aktuální situace. Moudří lidé jsou obvykle akceptováni svým okolím a jsou vyrovnaní se svým stářím, protoţe ho vnímají jako součást vlastního ţivota v širším kontextu.(vágnerová, ) E. H. Erikson, americký psycholog, psychiatr a filozof popsal osm vývojových stádií, z nichţ kaţdé je charakterizováno určitým typem konfliktu a krize. Jestliţe se člověk dokáţe s konflikty a krizemi, které náleţí k dané ţivotní etapě, vyrovnat a překonat je, posiluje to jeho ego a přináší mu osobnostní růst. Pokud ovšem konflikt vyřešen není, jedinec opouští stádium s pocitem méněcennosti a jeho další vývoj můţe stagnovat nebo být narušen. Stáří je v osmé etapě označeno jako fáze integrity. V této etapě jde o přijetí vlastního ţivota jako celku s jeho pozitivním hodnocením. Podle E. H. Eriksona jde o pochopení řádu věcí, o jakousi moudrost, i o shrnutí všech 10

11 předchozích stádií. Dezintegrace,,já" k zoufalství. a strach ze smrti vede v tomto období ţivota Senioři a sociální stáří Pohled na stáří a staré lidi je v současné době dán celkovým klimatem v naší společnosti. Stáří je spojováno s nemocemi, bezmocností, závislostí a sociální izolací. Senioři mají nízký sociální status, který je dán jejich nízkými kompetencemi. Stáří tak bývá spojováno s výrazem jako je ageizmus 2. H. Haškovcová popisuje stáří jako výsledek sociálního konstruování nereality zatíţení mýty a stereotypy či diskreditujícími, stigmatizujícími atributy. (Haškovcová in Sýkorová, 2007.) Ukončením produktivní části ţivota ztrácí člověk svoji dosavadní sociální roli a tím i svůj sociální status. Přechodem do této role se stává sociálně starý..neţ se člověk skutečně stane evidentně starým, proţívá relativně dlouhé období, ve kterém je nomenklaturně i sociálně za starého povaţován, ač se tak necítí. (Haškovcová in Sýkorová, 2007, s. 47.) Stáří je obdobím vyrovnávání se se ztrátami. Ztráta partnera je ve stáří očekávanou záleţitostí, ale nikdy na to není člověk připraven. Čím je člověk starší, tím hůře tuto situaci emočně zvládá. Ztrátu partnera vnímá jako ztrátu smyslu svého dalšího ţivota, jako vlastní ohroţení a osamělost. Vztahy v rodině jsou zaloţeny na celoţivotní emoční vazbě. Pro seniory mají velký význam. Mezigenerační solidarita zahrnuje vzájemnou emoční vazbu a z ní vyplývající citovou oporu ( projevy empatie, porozumění, náklonnosti a lásky ), kognitivní podporu ( poskytování rad a informací ), ale i reálnou pomoc, která je také vzájemná, ale nebývá symetrická. (Vágnerová, 2007, s. 386.) Vztahy mezi rodiči a dětmi ve vztahu k úbytku soběstačnosti prochází několika etapami. Fáze vzájemné nezávislosti a relativní symetrie v rámci rodiny si senioři udrţují dobrý sociální status. V této době nejsou závislí na pomoci druhých, naopak druhým pomáhají. Fáze postupného zvyšování závislosti starších lidí dochází k narušení vztahové symetrie. V této době narůstá potřeba uchovat si přijatelnou sebeúctu i v situaci, kdy uţ si nelze udrţet úplnou autonomii. (Vágnerová, 2007, s. 391.) Fáze trvalé závislosti seniorů 2 Ageizmus diskriminace starých lidí označována podle R.Butlera systematické znevýhodňování starých lidí ve společnostech západního typu. Staří lidé mohou být znevýhodněni v přístupu ke zdravotním, sociálním a jiným sluţbám, v míře respektu, který mají v rodině či na veřejnosti ( Matoušek, 2008, s. 20). 11

12 vznik vztahové asymetrie. Zdravotní stav seniorů se můţe natolik zhoršit, ţe potřebují trvalou pomoc a péči. V této době obvykle ztrácí senior nadhled nad svoji situaci, emočně toto období je charakteristické úzkostí a strachem z budoucnosti. Starý člověk se můţe stát zaměřeným sám na sebe a nemá zábrany ţádat jakoukoli pomoc. Pro rodinu je toto období velice zatěţující. ( Vágnerová, 2007.) Duchovní stáří seniorů A. Grün ve své knize Umění stárnout srovnává ţivot člověka s ročními obdobími. Jaro připisuje dětství a mládí, je to období, kdy se jedinec rozvíjí. Léto se svými teplými a slunečnými dny přiřazuje k dospělosti a stáří popisuje jako krásně zabarvený podzim. Sklon ţivota přirovnává Grün k tiché a klidné zimě, která můţe přinést i bouře, které vyvracejí stromy, i drsné mrazy. Kdo přijme sám sebe i se svým stárnutím, můţe rozvíjet ctnosti, ke kterým stáří vybízí především : pokoru, milosrdenství, trpělivost, vděčnost, mírnost, pokoj. (Grün, 2009, s. 145.) Stáří nabízí člověku mnoho nových moţností a zkušeností, které není moţné získat v jiné ţivotní etapě. Starý člověk, který vidí svůj uplynulý ţivot v souvislostech, je schopný přijmout pozitivní i negativní zkušenosti a vidět v nich smysl, se můţe stát moudrým člověkem. Takový člověk je i v pokročilém věku přínosem pro svoji rodinu a okolí. Někteří lidé však vidí ve svém ţivotě pouze negativa a v podstatě jsou pak svým okolím jen trpěni. Mnoho starých lidí se v této době upíná k náboţenské víře, která jim pomáhá přijmout ţivot ve stáří i s jeho ztrátami a vírou v budoucnost. Člověk si v uplynulých ţivotních etapách splnil svoje povinnosti a začíná etapu, která mu můţe přinést uspokojení, ač je to poslední ţivotní etapa. 12

13 2 Sociální práce V této kapitole popisuji definici sociální práce a koncept sociálního fungování a zaměřuji se na práci sociálního pracovníka v domově pro seniory. 2.1 Definice sociální práce, sociální fungování Sociální práce je významnou profesí, která od 19. století prošla velkými vývojovými změnami a tak se měnila a vyvíjela i její definice. Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Uţívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti. 3 Při vymezení sociální práce je třeba vysvětlit termín sociální fungování. Jednou z nejvýznamnějších nositelek tohoto pojmu byla H. Bartlett.(1970) Sociální fungování vysvětluje jako interakci, která vzniká mezi poţadavky prostředí a lidmi. 2.2 Sociální pracovník v domově pro seniory Sociální pracovník 4 v domově pro seniory v prvé řadě usiluje a podporuje sociální fungování klienta. V domově pro seniory se sociální práce zaměřuje na seniory, kteří obvykle z důvodu poklesu soběstačnosti a zhoršení zdravotního stavu v důsledku dosaţeného věku poţádají o institucionální péči. Smyslem sociální práce se seniory je pomoci starému člověku vyjít ven z bludného kruhu nezvládání. (Janečková in Matoušek a kol., 2005, s. 164.) 3 Definice SP podle The International Federation of Social Workers, IFSW, dostupné 4 je ten, kdo vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení hmotné nouze, sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících sluţby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících sluţby sociální prevence, depistáţní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. ( Zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách.) 13

14 Sociální práce v domově zahrnuje období jednání se zájemcem o sluţbu, sociální šetření v místě bydliště seniora, soustředí se na období nástupu do domova, adaptaci v novém prostředí, na spolupráci s rodinou a posiluje vztahy seniora k ostatním klientům i personálu domova. Z pohledu organizace je sociální pracovník součástí uţšího vedení domova, plní koncepční a metodické úkoly. Má moţnost ovlivnit vizi organizace. ( Matoušek a kol., 2005.) Kritické body, na které je třeba se zaměřit : nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní péčí a sociální prací, sociální pracovník pracuje v týmu se zdravotníky. Platí i opačný vztah. Zpřetrhání vazeb na sociální okolí seniora odchodem do domova je velkou zátěţí pro seniora, sociální pracovník pomáhá klientovi adaptovat se v novém prostředí, podporuje tak jeho zdraví a duševní pohodu. Sociální pracovník usiluje o navázání vztahu s lidmi postiţenými např. demencí, Alzheimerovou chorobou, duševním onemocněním, je vybaven odbornými znalostmi. Základem práce sociálního pracovníka se seniory je vytvoření vztahu, zaloţeném na důvěře, vytváření pocitu bezpečí a jistoty a podpory autonomie. 5 Sociální pracovník bývá často jediným kontaktem seniora s vnějším světem, pracuje i s rodinou seniora. ( Matoušek a kol., 2005.) K.Kopřiva ve vztahu ke klientům píše o angaţovaném a neangaţovaném pracovníkovi. Neangaţovaný sociální pracovník je takový, který má vztah ke klientovi neutrální, projevuje se pasivitou aţ lhostejností. Naopak angaţovaný pracovník pociťuje uspokojení ze své smysluplné práce, je vstřícný ke klientům, zabývá se jejich ţivotními problémy. Kontakt se skutečným ţivotem je pro něj přínosný ve smyslu rozšíření hranic vlastního já i na druhé lidi. (Kopřiva, 2006, s.18.) Podle Musila (2004) rozlišujeme sociální pracovníky úředník, který vyřizuje ţádosti a jedná podle zákona, profesionál, který komplexně posuzuje ţivotní situaci, navrhuje, provádí a vyhodnocuje individuální intervenci a filantrop, který je empatický, vnímavý, spontánní a jedná podle svého citu a vědomí. 5 Z pohledu psychologie je autonomie vnímána jako schopnost odolávat sociálním tlakům v myšlení a jednání, hodnotit na základě osobních standardů nezávisle na souhlasu druhých. Autonomie je v úzkém vztahu se stavem fyzické a psychické pohody a je povaţována za jedno z kritérií mentálního zdraví. (Sýkorová, 2007, s. 74.) 14

15 3 Percepce Základem navazování vztahů s ostatními lidmi je to, jak vůbec druhé lidi vnímáme.ve své práci se zaměřuji na vzájemnou percepci ( vnímání ) vztahů sociálních pracovníků a jejich klientů, seniorů, v domově pro seniory. Proto v této kapitole popisuji vysvětlení tohoto pojmu. Sociální percepci, nazývanou téţ meziosobní, interpersonální percepci, chápeme jako proces poznávání a vnímání člověka člověkem. Jde o porozumění tomu, jakým způsobem si člověk vytváří dojmy o charakteristikách a rysech jiných lidí, jakým způsobem vnímá jejich emoce a jakým způsobem interpretuje jejich chování. (Baumgartner in Výrost, Slaměník, 2008, s. 182.) Vnímání druhého člověka úzce souvisí s vnímáním sebe sama, s vlastním sebepoznáváním a sebeuvědomováním. (Křivohlavý, 1988.) 3.1 Vnímání a posuzování druhých osob Podstatou procesu sociální percepce je utváření dojmu o druhé osobě. Tím, jak si utváříme dojmy o určité osobě, ovlivňujeme rozvoj svého vztahu k této osobě, coţ ovlivňuje náš způsob interakce s tímto člověkem. Podle Baumgartnera si první dojem vytváříme z informací, které nám poskytuje poznávaná osoba, z charakteristik této osoby a kontextu situace, ve které se poznávání uskutečňuje. Tvorba dojmů je ovlivněna mnoţstvím informací o vnímané osobě a rozsahem interakce mezi vnímaným a vnímajícím. Čím déle spolu lidé pobývají nebo spolu něco konají, tím více se poznávají. (Baumgartner in Výrost, Slaměník, 2008.) Formování dojmu ovlivňuje celá řada charakteristik. Na straně posuzovatele percipienta to můţou být krátkodobé psychické stavy ( např. očekávání ), jakoţ i stabilnější psychické struktury ( např. stereotypy ). (Výrost, Slaměník, 2008, s. 184.) Na straně posuzované percipované osoby existují vlivy např. vliv prvního dojmu (primacy effect) - první dojmy ovládající do jisté míry pozdější dojmy z téţe osoby. Tento dojem si někdy vytvoříme uţ na základě informací, které o posuzované osobě dostaneme zprostředkovaně. Další je efekt novosti (recency effect) - pozdější dojmy korigují nebo překryjí původní dojem. Efekt rozptýlení - vliv určitého chování je oslaben dalšími 15

16 informacemi. Halo efekt zobecnění, ke kterému dochází na základě jednoho pozitivního nebo negativního znaku, který je pro nás tak důleţitý, ţe jej rozšíříme na celý profil osobnosti. Další charakteristikou, která ovlivňuje formování dojmu, je nápadnost chování a fyzická nápadnost. Negativní nebo extrémní chování upoutává větší pozornost a více nás ovlivňuje v utváření dojmu o druhé osobě. Další ovlivňující znaky : rysy obličeje, hlas, postoj těla, gesta atd. Jmenované efekty jsou označovány jako laická chyba v sociální percepci osob a můţou zkreslovat vnímání druhé osoby. (Výrost, Slaměník, 2008.) Přesnost posuzování osoby jinou osobou závisí na celé řadě faktorů např. psychické afinitě ( příbuznosti v postojích a názorech ) mezi posuzovaným a posuzovatelem. Existují i další vlivy, které si lidé v podstatě neuvědomují, proto je ani neřeší a jejich příčinami se nezabývají. Do vzájemného vztahu mezi sociálními pracovníky a seniory se však budou promítat a budou ovlivňovat vzájemnou percepci V sociální interakci si člověk vytváří nejen obraz toho druhého, ale i svůj vlastní obraz, přičemţ tento obraz intervenuje ve vytváření obrazu toho druhého (Nakonečný, 2009.) 3.2 Poznávání druhých osob Součástí sociální percepce je kromě posuzování druhých osob rovněţ poznávání druhých, které se odehrává v kaţdodenním přímém kontaktu s druhými lidmi. Způsob, kterým rovněţ druhé lidi poznáváme je tzv. nepozorované pozorování, kdy si všímáme, jak člověk, který nás zajímá, řeší např. ţivotní situace, jedná s druhými lidmi atd. Tímto způsobem si vytváříme obrazy o druhých lidech. Velkou roli můţe hrát např. sympatie. Vlivem ní vidíme na druhém člověku více pozitivních vlastností. Vlivem antipatie je naopak blokována moţnost vidět na druhém člověku jeho klady. Další podmínkou úspěšného poznávání druhých lidi je empatie. Je to schopnost vcítit se do osobnosti druhého tak, abychom svět viděli jeho očima. Vlivem recipatie si uvědomujeme pocity, které v nás poznávaná osoba vyvolává. Technikou reflexe můţeme poznávat sami sebe. Tato technika slouţí k vyhodnocení účinků našeho chování na druhé. S tímto úzce souvisí sebereflexe. Umoţňuje nám poznat, co se v nás děje v reakci na jednání druhých. Při poznávání druhých lidí je 16

17 důleţité rovněţ znát naše hodnotící tendence. Jestli máme tendenci hodnotit průměrně nebo se přiklánět k mezním hodnotám, jestli druhé lidi hodnotíme podle sebe nebo naopak zcela kontrastně k vlastní osobě. Při poznávání je rovněţ důleţité vyhnout se stereotypizaci. Opomíjet není moţné ani kontext situace, za které dotyčného poznáváme a v neposlední řadě musí pozorovatel znát svůj momentální psychický stav. Únava, špatná nálada, problémy, to vše ovlivňuje uvaţování o druhých lidech. (Smékal, 2002.) 17

18 4 Charakteristika interpersonálního vztahu Člověk po celý svůj ţivot vstupuje do interakce s druhými lidmi a vytváří s nimi vztahy, které napomáhají uspokojovat různé jeho potřeby např. potřebu sociálního kontaktu, seberealizace, potřebu sdílet společný zájem a cíl, citové potřeby. Psychologický slovník rozlišuje primární a sekundární vztah mezi lidmi. Primární je definován jako dlouhodobější vztah spojený s emocionální vazbou a určitou odpovědností. Sekundární vztah se vyznačuje povrchností a krátkodobostí, je méně častý. ( Hartl, Hartlová, 2000.) Civilizovaní lidé dosáhli pozoruhodného mistrovství v ovládání energie, hmoty a neţivé přírody vůbec, a rychle se učí zvládat fyzické utrpení a předčasnou smrt. Ale pokud jde o mezilidské vztahy, vypadá to, jako bychom ţili v době kamenné. ( Allport, 2004, s. 23.) Uvedenou citací bych ráda upozornila na to, jak je utváření vztahů sloţitým procesem, který ovlivňuje ţivoty lidí. V domově pro seniory je vytváření vztahů mezi sociálním pracovníkem a seniorem proces zcela zásadní. 4.1 Pomáhající vztah Jak uvádí Kopřiva (2007), pro pomáhající profesi je zásadní lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a klientem. Ve výzkumu, který popisuje ve své knize, byla popsána ideální sociální pracovnice. Kategorie vlastností, které byly v následujícím pořadí vyhodnoceny : náklonnost, trpělivost, vcítění, odbornost. První tři charakteristiky vyjadřují vztah sociální pracovnice ke klientům. Teprve čtvrtá kategorie popisuje znalosti a dovednosti. (Havrdová in Kopřiva, 2007.) Klienti potřebují cítit, ţe jsou pracovníkem přijímáni, potřebují cítit porozumění, vědět, ţe pracovník je neodsuzuje, nekritizuje. Bez takového vztahu se práce sociální pracovnice stává jen výkonem svěřených pravomocí. 4.2 Charakteristiky utváření vztahu Charakteristiky utváření vztahu mezi sociálními pracovníky a seniory jsem rozdělila do dvou skupin 18

19 - charakteristiky vztahující se k sociálním pracovníkům - charakteristiky vztahující se k seniorům Mohla bych vymezit i další charakteristiky např. vztahující se k prostředí klienta, těmi se však v mé práci zabývat nebudu Charakteristiky vztahující se k sociálnímu pracovníkovi Způsoby práce sociálního pracovníka se seniory, navazování vztahů a pouţívané komunikační techniky jsou ovlivněny celou řadou faktorů jako např. dosaţeným vzděláním, předsudky, které jsou dané celkovým klimatem v naší společnosti ve vztahu k seniorům, předchozí profesní zkušeností nebo i osobní zkušeností s péčí o seniora ve vlastním domácím prostředí. S tímto úzce souvisí schopnost podporovat klientovu důstojnost, sebehodnocení, schopnost rozhodování a nezávislosti, respekt k jeho autonomii. Vytváření vztahů ovlivňuje ze strany sociálních pracovníků také uspokojení z vlastní práce, pracovní motivace, vztahy na pracovišti a duševní a fyzické zdraví včetně schopnosti odolávat stresu. Důleţitou roli ze strany sociálního pracovníka rovněţ hraje zajišťování podmínek empatie, vřelosti a opravdovosti, faktory přenosu a protipřenosu, rolová očekávání atd. ( Kratochvíl, 2002.) Charakteristiky vztahující se k seniorovi Podle Kratochvíla (2002) je hlavní charakteristikou utváření vztahu, která se vztahuje k seniorovi, samotná osobnost kaţdého seniora se svými individuálními i věkovými zvláštnostmi, které zahrnují zdravotní, psychický a emocionální stav, celoţivotně naučené způsoby chování, zkušenosti a postoje. K dalším základním významným charakteristikám ovlivňující utváření vztahů patří pohlaví, věk, odolnost nervové soustavy vůči zátěţi, inteligence, motivační faktor. Je důleţité, jak člověk celoţivotně dokázal zvládat stres a řešit vzniklé problémy. To se většinou projeví jiţ v období samotné adaptace. Kratochvíl (2002) uvádí další charakteristiky jako jsou přitaţlivost sociálního pracovníka pro seniora, vzájemná sympatie nebo antypatie, očekávání ve vztahu k rolím atd. Z temperamentových rysů je třeba zdůraznit charakteristiky např. extraverze introverze, dominance submisivita, aktivita pasivita. 19

20 4.3 Komunikace Komunikace je sloţitým fenoménem a je bezesporu základem všech lidských vztahů. Existují desítky nejrůznějších definic, např. Watzlawick povaţuje komunikaci za médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů. (Watzlawick in Vybíral, 2005, s. 26.) Hartl, Hartlová (2000) popisují komunikaci jako dorozumívání a sdělování. Vybíral definuje komunikaci jako proudění informací z jednoho bodu (ze zdroje) k druhému bodu (k příjemci). (Vybíral, 2005, s. 25.) Komunikace posiluje nebo tlumí emoce a utváří postoje. Můţe popudit, provokovat, ale i uchlácholit a zbrzdit druhého v jeho odhodlání. (Vybíral, 2005.) Komunikace je neoddělitelnou součástí společné činnosti lidí, jejich vzájemného vnímání i ovlivňování. Komunikační proces dělíme na verbální a neverbální komunikaci. Vybíral definuje verbální komunikaci jako dorozumívání se pomocí slov, popř. jinými znakovými symboly. ( Vybíral, 2005, s. 87.) Neverbální komunikaci definují Hartl, Hartlová (2000) jako mimoslovní komunikaci, mezi jejíţ základní komponenty řadíme : viziku kontakt očí, mimiku-pohyby tváře, úst, kinetiku-celkový pohyb těla, gestikupohyby rukou, gesta, haptiku-doteky, podávání rukou, chronemiku-vyjadřování a strukturování a uţívání času, proxemiku-vzdálenost od partnera, paralingvistikuzabarvení a intonace hlasu, teritorialitu a jiné znaky. Ve vztazích s druhými lidmi je velice důleţitá také úroveň probíhající komunikace. Vybíral rozlišuje symetrickou komunikaci, kterou označuje jako rovnocennou komunikaci dvou rovnoprávných partnerů. Komunikační partneři se v chování při komunikaci doplňují, nekonkurují si. A komplementární komunikaci, při které se oba partneři chovají obdobně, ale chtějí mít oba např. poslední slovo. ( Vybíral, 2005.) 4.4 Zásady komunikace se seniory Pro komunikaci se seniory existují obecné zásady, které by měli sociální pracovníci při komunikaci vyuţívat. Je moţné tak eliminovat moţná nedorozumění. Efektivní komunikace je zásadním faktorem účinně poskytované péče vzhledem k jasnému vymezení potřeb seniorů. Zásadní je komunikace se seniorem, nikoli s jeho doprovodem. Vţdy musí být 20

21 jasné, komu je určeno sdělení. Pro komunikaci je třeba zajistit vhodné prostředí, pocit bezpečí a jistoty pro seniora. Je třeba mít jasný cíl komunikace. Buď předáváme informace nebo umoţňujeme seniorovi podělit se o svoje pocity, přání a ţádosti. Je důleţité přizpůsobit způsob komunikace naslouchající osobě, zohlednit věk, úroveň pojmového aparátu, psychický a emocionální stav. Je třeba sjednotit verbální i neverbální projevy (kongruence). Důleţitá je zpětná vazba, jedině tak je moţné identifikovat pochopení sdělovaného obsahu. Senior můţe mít problém s udrţením pozornosti a správně porozumět. Je třeba eliminovat skákání si do řeči. Jestliţe nerozumíme tomu, co nám chce senior říct, je dobré se znovu zeptat neţ si domýšlet, co chtěl senior říct. Jestliţe se sociální pracovník obává dopadu svých slov, je třeba zváţit, jestli je nutné zamýšlené sdělit nebo raději pomlčet. Pro neverbální komunikaci je důleţité zvolit odpovídající neverbální projevy jako jsou vizika, gestika, mimika, haptika, chronemika. ( Pokorná, 2010.) Aktivní a empatické naslouchání Aktivní naslouchání je jednou z nejvyuţívanějších komunikačních dovedností. Podle Rogerse opravdové naslouchání obohacuje naslouchajícího. ( Vybíral, 2005, s. 123.) Aktivním nasloucháním dáváme najevo, ţe skutečně posloucháme a vyvoláváme tak v jedinci, kterému je nasloucháno, pozitivní pocity. Při naslouchání se dozvíme mnohdy mnohem více, neţ kdybychom se ptali. Cílem je porozumět pokud moţno přesně tomu, co druhý říká a vcítit se do toho, co proţívá. Vedle dovednosti koncentrovat se jde u sociálního pracovníka o trénink empatického, vstřícného a účastného naslouchání. V oblasti poznávání jde o zbavování předsudků, stereotypů, naučených schémat vnímání. (Vybíral, 2005.) Význam naslouchání : budujeme důvěru a vztah se seniorem, získáváme informace, vytváříme atmosféru. Kvalita naslouchání ovlivňuje následně i kvalitu rozhodování. 4.5 O moci pomáhajících Zacházet s lidmi proti jejich vůli, i kdyţ člověk má pocit, ţe to je v jejich zájmu a pro jejich dobro, je vţdy záleţitost problematická. Sociální pracovník by měl vţdy jednat obezřetně, protoţe v podstatě prosazuje hodnoty, které můţou být v rozporu s hodnotami klienta. Zde je třeba připomenout i vlastní motivy svého chování. Jestli je v 21

22 motivu opravdu touha pomoci nebo dokázat si svoji převahu, jakou mám nad druhým člověkem. Podle Guggenbühl-Craiga (2007) jsou všichni lidé, kteří pracují v sociálních profesích, v jejichţ náplni je pomáhat lidem, v psychologickém pozadí svého konání velmi rozpolcení. Před okolím a před vlastním svědomím sociální pracovník vystupuje jako ten, co chce pomáhat. V temné hloubi duše se zároveň konsteluje opak nikoli přání pomáhat, ale potěšení spojené s touhou vládnout a zbavit klienta moci. ( Guggenbühl-Craig, 2007, s. 14.) A. Guggenbühl-Craig (2007) píše o tzv. mocenském stínu. Jestliţe moc převaţuje v práci sociálního pracovníka, stává se mocenský stín prioritou v chování a rozhodování sociálního pracovníka a vlivem toho můţe dojít i k velice sporným rozhodnutím. Podle systemického přístupu znamená pomáhat plnit klientovu zakázku. Kontrolou je pak veškerá pomoc, o kterou si klient výslovně nepoţádá. Jestliţe pracovník vyvíjí vlastní iniciativu, musí vţdy citlivě vnímat a respektovat vnitřní svět klienta a nevnucovat mu něco, co pro něj nemá ţádný význam. (Kopřiva, 2007.) 4.6 Motivace k sociální práci W.Schmidbauer (2000) ve své knize Psychická úskalí pomáhajících profesí popisuje motivaci lidí pro toto povolání. Zabývá se syndromem vyhoření, ale hlavně důvody, které vedou lidi k tomu, aby se věnovali pomáhající profesi. Popisuje syndrom pomáhajících a věnuje se bezmoci pomáhajících. Popisuje tyto kategorie ve vztahu k osobnostním charakteristikám pomáhajících. Člověk, který se rozhodne pomáhat druhým lidem, tak nečiní pouze pro ty, kteří pomoc potřebují. Z pomoci, kterou pomáhající poskytuje, plynou pro něho zisky, které jsou v přímém vztahu k jeho psychickým nebo sociálním potřebám. V podstatě jde o to, ţe člověk potřebuje pomoc a ten, kdo mu pomáhá, si potřebuje dokázat, ţe ho někdo potřebuje. Schmidbauer (2000) se věnuje nevědomým (neuvědomovaným) motivům, které mohou hlavně v negativním směru působit v praxi pomáhajícího. V pomáhajících profesích je hlavním nástrojem pracovníka jeho vlastní osobnost, proto by pracovníci pomáhajících profesí měli především poznat a odhalit svojí vlastní motivaci k této práci a tyto motivy reflektovat, poznat svoje emoce a pracovat s nimi. 22

23 5 Domov pro seniory V poslední kapitole teoretické části mé práce se zabývám vymezením sociální sluţby Domov pro seniory a dalšími sociálními sluţbami pro staré lidi. 5.1 Sociální služby pro seniory Sociální sluţby jsou v ČR definovány zákonem č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách jako soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení 6. Druhy sociálních sluţeb zahrnují sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence, dále je členíme na sluţby pobytové, ambulantní nebo terénní. 7 Matoušek (2007) dále uvádí, ţe cílem sociálních sluţeb je zlepšit kvalitu ţivota lidí společensky znevýhodněných nebo tyto lidi v maximální míře začlenit do společnosti. Sociální sluţby by měly zohledňovat jak osobu uţivatele, tak jeho rodinu, případně zájmy širší společnosti. 5.2 Sociální služba Domov pro seniory Podle Ráţové a Králové je domov pro seniory určen osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu vyššího věku, které potřebují pravidelnou pomoc v oblasti soběstačnosti a osobní péče. Jejich nepříznivá sociální situace jim nedovoluje ţít ve vlastním domácím prostředí. (Ráţová, Králová, 2008, s. 77.) Tuto myšlenku dále rozvíjí Kozlová (2005), která říká, ţe senioři se stávají cílovou skupinou domova pro seniory ve chvíli, kdy jejich ţivotní situaci není jiţ moţné dále řešit s pomocí rodiny ani s vyuţitím terénních sociálních sluţeb. Domov pro seniory je vymezen 49 zákona č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách a je charakterizován jako pobytová celoroční sociální sluţba. Kromě základních činností 8 domovy pro seniory nabízejí široký rozsah sluţeb, které zahrnují ošetřovatelskou, rehabilitační péči a lékařskou péči a nejrůznější aktivizační programy pro seniory, coţ je velké pozitivum. Tyto činnosti by měly směřovat k tomu, aby byla 6 3 zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách 7 33 zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách 8 49 zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních sluţbách 23

24 podporována soběstačnost klienta a aby byly zajištěny podmínky pro jeho důstojný a aktivní ţivot. (Kozlová, 2005.) Negativem je vytrţení ze známého prostředí, odloučení od přátel, blízkých a známých lidí, zavedení nového denního reţimu, velký kolektiv, společné stravování, atd. Podle Matouška (2007) v pobytových zařízeních můţe docházet k omezování klientovy svobodné volby, klientova soukromí a k ovlivnění klientova myšlení i chování. Kaţdý člověk je citlivě zasaţen, kdyţ je omezována jeho autonomie. (Venglářová, 2010, s. 15.) Pobyt v zařízení, nabízející péči seniorovi, můţe provázet právě toto poznání. Rovněţ dlouhodobý pobyt v takovéto instituci můţe sniţovat způsobilost člověka k ţivotu mimo toto zařízení. (Matoušek, 2007.) 24

25 6 Metodologická část V následující části popisuji výzkum v sociálních vědách, zvolenou strategii kvalitativního výzkumu, vysvětluji pojmy validita a reliabilita. Následuje operacionalizace hlavní výzkumné otázky, popis jednotky zkoumání a jednotky zjišťování, realizaci a postup při sběru dat a interpretaci těchto dat. V závěru popisuji etické hledisko vţzkumu. 6.1 Výzkum v sociálních vědách Výzkum v sociálních vědách slouţí zejména jako nástroj k řešení praktických úkolů a obtíţí. Zabývá se společenskými jevy a procesy, slouţí k jejich zachycení a zviditelnění. Výzkum prostřednictvím sociální teorie vysvětluje sociální skutečnost příčinnými vztahy mezi sociálními fakty. (Ţiţlavský, 2003.) 6.2 Kvalitativní výzkum Cílem mé bakalářské práce je odpovědět na otázku : Jakým způsobem percipují sociální pracovníci a senioři vzájemné vztahy v domově pro seniory?abych mohla na tuto otázku odpovědět, zvolila jsem strategii kvalitativního výzkumu. Kromě kvalitativního výzkumu existuje v sociologickém výzkumu ještě strategie kvantitativní. Kvantitativní strategie spočívá v testování hypotéz na rozdíl od kvalitativního výzkumu, který se snaţí o porozumění jevům, které zkoumá. (Hendl, 1999, s. 16.) Situace, které zkoumáme pomocí kvalitativní strategie, jsou často zcela banální a týkají se kaţdodenního ţivota jednotlivce, skupiny nebo celé společnosti, můţeme tak získat informace o oblastech, které nejsou zcela probádané. (Hendl, 1999.) Prostřednictvím zvolené strategie se pokusím získat co nejvíce informací od respondentů výzkumu a pochopit problematiku percepce vzájemných vztahů mezi sociálními pracovníky (SP) a seniory v domově pro seniory. Při interpretaci vyuţiji datovou triangulaci ( Denzin in Hendl, 1999) - vyuţiji odpovědí sociálních pracovníků a seniorů a ty doplním dostupnými teoretickými koncepty. Jedině tak můţe být zajištěna validita mého výzkumu. 25

26 6.3 Validita a reliabilita v kvalitativním výzkumu Reliabilita znamená spolehlivost. Reliabilní (spolehlivé) měření je takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se stav pozorovaného objektu nezměnil. (Disman, 2002, s.62.) Kvalitativní výzkum se na základě této definice vyznačuje nízkou mírou reliability. Naopak validita v kvalitativním výzkumu můţe být poměrně vysoká. Validní (platné) měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit. (Disman, 2002, s.62.) Volná forma otázek a odpovědí umoţňuje v kvalitativním výzkumu vysokou validitu. 6.4 Operacionalizace Operacionalizace je proces, ve kterém dochází k převodu teoretických pojmů do jejich empirické podoby. Při operacionalizaci jsem vycházela z hlavní výzkumné otázky : Jakým způsobem percipují sociální pracovníci a senioři vzájemné vztahy v domově pro seniory? Z té jsem odvodila čtyři dílčí výzkumné otázky a ty jsem se snaţila zacílit na daný výzkumný problém tak, abych zjistila, co můţe být seniory a sociálními pracovnicemi vnímáno jako pomáhající nebo naopak bránící ve vztahu, abych mohla lépe pochopit, jak oni vnímají samotný vzájemný vztah. Vytvořit vztah se seniorem i jeho rodinou není snadné. Existuje celá řada faktorů, které ovlivňují vzájemné vztahy. Vliv prostředí, rodiny a jejich poţadavky, zdravotní stav seniora, vztahy k ostatním seniorům, sympatie-antypatie mezi sociálním pracovníkem a seniorem, extraverze-introverze atd. Často vznikají i etická dilemata. DVO 1: Co pomáhá podle seniorů při utváření vztahů se sociálními pracovníky? Touto otázkou zjišťuji, co podle seniorů pomáhá při utváření vztahů SP, jaký způsobem ovlivňuje seniora jeho rodina, jak je ovlivněn prostředím i ostatními seniory při utváření vztahů. Zajímá mě to, co pomáhá při utváření vztahů. Indikátory : vliv prostředí, rodina, vztahy s ostatními seniory DVO 2 : Co pomáhá podle sociálních pracovníků při utváření vztahů se seniory? Cílem této otázky je zjistit, jak SP vnímají svoji cílovou skupinu, jaká byla jejich 26

27 motivace pro sociální práci, jak reflektují zneuţívání moci, jak vyuţívají svých znalostí a dovedností při práci se seniory. Zajímá mě to, co pomáhá při utváření vztahů. Indikátory : vliv prostředí, zkušenosti, znalosti, dovednosti DVO 3 : Co brání podle seniorů při utváření vztahů se sociálními pracovníky? Tato otázka by měla přinést zamyšlení především pro SP. Překáţky, které existují při utváření vztahů se SP a senioři si je uvědomují a dokáţí je pojmenovat, jsou důleţité. Sociální pracovníci by se měli o ně zajímat a pracovat s nimi. Můţou tak posílit vzájemné vztahy se seniory. Indikátory : vliv prostředí, vztahy s ostatními seniory, rodina DVO 4 : Co brání podle sociálních pracovníků při utváření vztahů se seniory? Touto otázkou se snaţím zjistit, jaké překáţky při utváření vztahů si uvědomují SP a jak s nimi SP pracují. V případě, ţe to jsou překáţky, které můţou SP minimalizovat nebo odstranit a tím posílit svoje vztahy k seniorům, je třeba s nimi pracovat a reflektovat je ve svém přístupu k seniorům. Indikátory : vliv prostředí, zkušenosti, znalosti, dovednosti 6.5 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování Jednotkou zkoumání jsou dva domovy pro seniory v Pardubickém kraji, domovy, které se nacházejí v okolí mého bydliště. Jednotkou zjišťování jsou čtyři sociální pracovnice, z kaţdého domova dvě SP, a čtyři senioři, rovněţ z kaţdého domova dva senioři. Celkem osm respondentů výzkumu. Tabulka 6.1: Charakteristika dotazovaných seniorů: Domov pro seniory Respondent senior Pohlaví Věk Délka pobytu v DS DS 1 S1 Ţena 65 9 let DS 1 S2 Ţena 67 2 roky DS 2 S3 Muţ let DS 2 S4 Ţena 88 2 roky 27

28 Tabulka 6.2: Charakteristika dotazovaných sociálních pracovníků: Domov Respondent Věk Délka Dosaţené Další výcvik pro seniory SP praxe v DS vzdělání DS 1 SP let Mgr. VŠ, obor sociální práce, sociální pedagogika, sociální patologie a prevence DS 1 SP měsíců Bc. VŠ, obor sociální politika a sociální práce DS 2 SP měsíců Mgr.VŠ, obor sociální politika a sociální práce DS 2 SP let SZTŠ Průvodce standardů kvality sociálních sluţeb 1 rok 6.6 Realizace a postup sběru dat Výzkum jsem prováděla ve dvou domovech pro seniory, jak jsem jiţ uvedla v kapitole 6.5. Jednotlivé schůzky se sociálními pracovnicemi jsem si domlouvala sama po dohodě s vedoucím pracovníkem. Schůzky s respondenty seniory domlouvaly sociální pracovnice. Rozhovory se sociálními pracovnicemi probíhaly vţdy v oddělené místnosti, nikdo další nebyl přítomen. Rozhovory se seniory probíhaly vţdy na pokoji seniora, ve všech případech se jednalo o jednolůţkové pokoje. Se mnou vţdy vstupovala do pokoje sociální pracovnice, představila mě, senior uţ dopředu věděl, ţe přijdu. Vysvětlila jsem kaţdému, k jakému účelu bude rozhovor pouţit, ujistila jsem seniora o anonymitě jeho osoby i domova a zdůraznila jsem výše uvedené etické aspekty mého výzkumu. Předem jsme si domluvili oslovování v rozhovoru, aby byla zachována anonymita. Senioři byli upozorněni, ţe kdyby některá otázka zasahovala příliš do jejich soukromí, můţou odmítnout odpovědět. Rozhovory byly vedeny tak, aby nebyly narušeny práva a důstojnost respondentů. Mimo záznam byli senioři sdílní a otevření, coţ se aţ tolik nedařilo do záznamu. První seniorka zkraje odmítala poskytnout rozhovor, ale nakonec i ona rozhovor poskytla za přítomnosti sociální pracovnice, která přibliţně v polovině rozhovoru 28

29 odešla. Délka rozhovorů u seniorů se pohybovala mezi min. a u sociálních pracovnic okolo 30 min. Všechny rozhovory se uskutečnily v druhé polovině března Proběhlo celkem osm rozhovorů. Kaţdého respondenta jsem označila kódem. Seniory jako S1, S2, S3, S4 a sociální pracovníky kódem SP1, SP2, SP3, SP4. Jelikoţ v obou domovech jsou zaměstnány ţeny na pozicích sociálních pracovníků, jsou respondentkami mého výzkumu ţeny. Všechny rozhovory byly prováděny v pracovní době, ze strany sociálních pracovnic jsem nervozitu necítila, ale sama jsem měla obavy z moţného vyrušování. Snaţila jsem se všechny respondenty nechat rozhovořit, i kdyţ se odkláněli od tématu, ale předpokládala jsem, ţe tímto způsobem mohu získat co nejvíce informací Záměrný výběr kriteriální Dle Ţiţlavského(2003) dává kvalitativní strategie přednost záměrnému výběru, který nám umoţňuje vybrat respondenty podle určitých potřebných rysů tak, abychom mohli zkoumat více vlastností případů ( holistický přístup) do hloubky. Existují různé varianty záměrného výměru. Pro můj výzkum je nejvhodnější kriteriální výběr. Kritériem pro respondenty-seniory byla schopnost komunikace a schopnost vyjádřit svůj názor, který můţu nahrát na záznamník. Kritériem pro respondenty sociální pracovníky je skutečnost, ţe jsou zaměstnanci vybraných domovů pro seniory. Podstatné je u obou typů respondentů, ţe souhlasí s poskytnutím rozhovoru a pořízením jeho audio záznamu Polostrukturovaný rozhovor Klíčovou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu je rozhovor, který nám umoţňuje přímý kontakt s respondenty výzkumu. Snaţíme se zjistit, co si lidé myslí. (Ţiţlavský, 2003.) Existuje několik typů rozhovorů. Pro svůj výzkum jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor. V tomto typu rozhovoru mají otázky pevné pořadí a jsou stejně formulovány. Jedině tak můţeme eliminovat co nejvíce moţná zkreslení. Otázky jsou otevřené a dávají respondentům prostor pro vyjádření. Konkrétní znění otázek polostrukturovaného rozhovoru je uvedeno v příloze č. 1. Seřazení otázek do rozhovoru je uvedeno v příloze č

30 6.7 Realizace a postup interpretace Zvukový sběr dat jsem nejprve doslovně přepsala, včetně nespisovných slov, pomlk, atd. Získala jsem pro interpretaci textovou podobu získaných dat. Analýza kvalitativních dat je zcela oprávněné povaţována za nejobtíţnější fázi realizace výzkumu. Velkou roli hraje poměrně velká míra volnosti výzkumníka, který data zpracovává. Výzkumník má k dispozici velké mnoţství moţností variant vzniklých vzájemnou kombinací získaných dat.( Miovský, 2006.) Podle Miovského (2006) je nejvíce vyuţívanou teorií v rámci kvalitativní analýzy metoda zakotvené teorie (Grounded Theory). Jde o systematické hromaţďování údajů o zkoumaném jevu a analýzu získaných údajů. Podle Strausse a Corbinové (1999) jde o teorii, která je zakotvená v realitě. Lidé aktivně utvářejí svět, v němţ ţijí a také utváří svoje představy o tomto světě. Ţivot je sloţitý, proměnlivý, neustále se vyvíjí. Je třeba hledat mezi smyslem, podmínkami a jednáním existující vzájemné vztahy. Při interpretaci získaných dat jsem hledala souvislosti, které jsem kategorizovala a dále jsem vytvářela subkategorie z různých souvislostí, kterými jsem vysvětlovala sociální realitu. Snaţila jsem danou problematiku pochopit do hloubky a tyto data interpretovat. 6.8 Etické hledisko výzkumu Etické otázky výzkumu se dělí do dvou základních okruhů. (Reichel, 2009.) První okruh se zabývá etikou výzkumné práce a druhý etickými zásadami práce se zkoumanými osobami. Etika výzkumné práce má několik pravidel. Pro svoji práci jsem si vybrala některá pravidla, kterými jsem se řídila : výzkumník nesmí ztrácet objektivní a citlivý nadhled k informacím, svou práci musí odvádět podle svých nejlepších schopností, svoji role nesmí výzkumník zneuţít k jiným účelům, musí být nezávislý, nesmí zneuţít výsledky výzkumu a musí se snaţit o nezkreslení výsledků. Citlivé nebo důvěrné informace musí zajistit proti zneuţití, do terénu musí výzkumník vstupovat vţdy legálním způsobem. Etické zásady se zkoumanými osobami : osoba nesmí být zkoumána pokud o tom neví nebo s tím nesouhlasí, k účasti na výzkumu nesmí být nucena, je třeba 30