Kapitola 4. Současná terapie PTSD

Transkript

1 Kapitola 4 Současná terapie PTSD

2 Terapeutické postupy u PTSP Léčbu PTSP můžeme dělit na farmakologickou a psychoterapii. Racionální farmakoterapie vyžaduje znalost neurobiologie PTSP (viz kapitola 1).

3 Mozkové okruhy zpracovávající stresové odpovědi Stresory Talamus Kortex/hipokampus Paměť Fakta Mozkový kmen, Locus ceruleus Septo-limbické oblasti Emoce Hypotalamus/hypofýza Endokrinní změny

4 Možná místa farmakologických zákroků u PTSD BDZ, alkohol, antikonvulziva SSRI Stresory Talamus Kortex/hipokampus Paměť, Fakta Mozkový kmen, Locus ceruleus Septo-limbické oblasti Emoce Antidepresiva Hypotalamus/hypofýza Alfa2-SM (klonidin) Perspektivní látky Anti-CRF-R1 Endokrinní změny

5 Farmakologické intervence u PTSD Prospěch z časného zásahu po působení traumatu zdůraznil potřebu vyvinout prostředky pro identifikaci lidí, u nichž je větší pravděpodobnost vývinu PTSD. Někdy se uvádí, že kognitivně-behaviorální terapie je účinnější než farmakoterapie. Nové terapeutické postupy by měly umožnit zmírnění doprovázejících příznaků (deprese, strach, nespavost). Snad nejperspektivnější by bylo používání farmak, která by byla jakýmsi koktailem, postihujícím více příznaků.

6 Pro pochopení účinků jednotlivých skupin farmak uvedených jako možné alternativy odkazujeme na učebnice farmakologie a psychiatrie. Jde především o tyto skupiny léčiv: Antidepresiva Sedativa benzodiazepiny SSRI Antagonisté CRFR1 Alfa2SM aj Viz Nut et al. Posttraumatic Stress Disorder, Diagnosis, Management and Treatment. Martin Dunitz, London, 2000.

7 Někdy se uvádí, že kognitivně-behaviorální terapie je účinnější než farmakoterapie. Dostupná literatura pro širší veřejnost Ján Praško a kol.: Stop traumatickým vzpomínkám (178 s., Nakladatelství Portál, Praha 2003) Několik myšlenek z uvedené publikace je uvedeno na následujících snímcích.

8 Cesta ke zdraví - převyprávět příběh Prvním krokem při cestě ke zvládnutí PTSP je převyprávění traumatického příběhu. Mnoho lidí, kteří zažili traumatickou událost, je vystaveno ihned po události řadě dotazů druhých lidí. Blízcí, přátelé, policie, lékaři, někdy novináři, všichni se ptají, co se vlastně stalo. Otázky přicházejí v době, kdy je člověk otřesen, v šoku, a je pro něj těžké na nějaké otázky vůbec odpovídat. Většinu zvědavých otázek vnímá jako nepříjemných, vnucujících se, netaktních, přesto, že si je vědom, že často odpovědět musí. Zpravidla proto odpovídá skoupě. Některé otázky jsou úplně mimo a vyvolávají pocit, že druzí vůbec nerozumějí. Vedou ke zklamání z lidí. Jindy, zejména policie, se ptá na kriminalisticky relevantní věci, které však s hrůzným vnitřním zážitkem moc nesouvisejí. Během výslechu pak zažívá pocit nepochopení, odmítání a vnitřní samoty. Rozpovídat se o detailech traumatu vždy navozuje silný stres.

9 Vyprávět otevřeně a pravdivě o všem, co se dělo, tedy nejen popisovat vnější událost, ale i vnitřní prožívání, je možné jedině tehdy, když se člověk cítí bezpečně a ví, že posluchač ho chce pochopit a pomoci mu. Vyprávět o protichůdných pocitech, intimních prožitcích, vlastní agresi i pocitu znechucení ze sebe, chybách, které člověk udělal, i vlastní agresi, kterou cítil, lze dobře jen v situaci, kdy vím, že druhý mě nehodlá soudit, ale stojí za mnou a vyslechne mě i opakovaně, nebude ho to nudit, ani proti mně popuzovat. Taky musím vědět, že druhý moje vyprávění unese, nesesype se z něho.

10 K emočnímu uvolnění po vyplakání se také nemůže dojít, když si to postižený nedovolí z vnitřních důvodů. Řada mužů v sobě nese zákaz brečet nebo si stěžovat, protože byli vychováni v tom, že takové chování je nemužné. Chtějí vše vyřešit vnitřně což pro ně většinou znamená zapomenout na to, vytěsnit událost, jako by se nestala, s nikým o tom nemluvit, hodně pracovat a cvičit. To často nefunguje a nedokončené trápení pokračuje. Pro některé pak nezbude než se opíjet nebo ubíjet monotónními činnostmi (psaní stížností, hraní automatů, nadměrná onanie apod.). Jindy jsou důvody neochoty více mluvit podmíněny situačně.

11 Psycholog a psychiatr musí k pacientovi přistupovat velmi obezřetně. Pacient by měl v sobě traumatickou událost zpracovat tak, aby už neovlivňovala negativně jeho současný život; prvním krokem je postavit se čelem k události a otevřít svoje vzpomínky. Všechny detaily zážitku jsou důležité. Zejména pak ty, na které pacient nerad myslí a chtěl by je zapomenout. Doopravdy však traumatickou událost zapomenout nelze. Lze ji však zpracovat natolik, aby nám už nezasahovala do vztahů, práce či volného času. Aby zůstala starou, ale zahojenou jizvou na duši, o které sice víme, ale dále už nekrvácí. Každý člověk zažívá traumatickou událost svým jedinečným způsobem. Pokud se rozhodne svoje trauma zpracovat, nejlépe písemně. Jsou vypracovány přesné a osvědčené postupy. Léčba je vždy dlouhodobá a vyžaduje vytrvalost pacienta i terapeuta.

12 Schéma možné léčby PTSP (volně podle Shiloh et al., 2000) Psychoterapie Léčba přidružené nemoci Impulzivita, nepřátelství Strach bez deprese Depresivní symptomy Psychotické a agresivní příznaky Karbamazepin, valproat, lithium, klonidin Buspiron, alprazolam Antidepresiva tricyklická nebo SSRI Antipsychotika Při současných poruchách spánku trazodon, nefazodon aj.