Vodní turistika na středních školách

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Vodní turistika na středních školách Diplomová práce Vedoucí bakalářské práce: doc. PaedDr. Pavel Korvas, CSc. Vypracovala: Zuzana Mikulíková TV45+PR2 Brno,

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně pod vedením doc. PaedDr. Pavla Korvase, CSc. s využitím zdrojů uvedených v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne Podpis 2

3 Děkuji vedoucímu diplomové práce doc. PaedDr. Pavlu Korvasovi, CSc. za odborné vedení a cenné rady, které mi v průběhu zpracování této práce poskytl. Děkuji panu Petru Ptáčkovi za odborné rady a připomínky při vyhotovení této práce. Také děkuji pedagogům středních škol ve Zlíně za spolupráci při řízených rozhovorech a dotazníkovém šetření. Děkuji i žákům za jejich čas při realizaci výzkumu. 3

4 Obsah Úvod Současný stav poznatků Historie turistiky Historie turistiky ve světě Historie turistiky v Českých zemích Druhy turistiky Historie vodní turistiky Vodní turistika, její členění a závodní formy Dělení vodní turistiky Organizační formy dle času Druhy vodní turistiky Organizační formy dle závodních disciplín Obtížnost řek Vybavení vodáka na školním kurzu vodní turistiky Výzbroj vhodná pro školní kurzy vodní turistiky Loď Vybrané typy lodí určené pro školní kurzy vodní turistiky Pádlo Ostatní výzbroj Výstroj vhodná pro školní kurz vodní turistiky Vesta. 33 4

5 Helma Oblečení Legislativa pro pořádání kurzů vodní turistiky Výběr z výše uvedených zákonů a vyhlášky Pořádání vodáckých školních akcí v zákonech Další právní nařízení souvisejí s chováním vodáků v CHKO a národních parcích Vedoucí vodáckého oddílu, tábora a komerční a aktivity v ČR Metodické pokyny MŠMT Metodika jízdy Držení pádla Volba zadáků a háčků Nácvik sezení v lodi na suchu Skupinový nácvik základních záběrů na suchu Instruktáž o bezpečnosti jízdy na vodě Poučení a kontrola Organizace kurzu vodní turistiky Příprava Výběr řeky Vybavení Vedení a autorita Školení bezpečnosti Organizace na řece..58 5

6 1.7.7 Signalizace Sebezáchrana, záchrana házecím pytlíkem a první pomoc na vodě Sebezáchrana Pasivní plavání Aktivní plavání Valivý způsob Plavání přes stupeň, splav či jez Záchrana házecím pytlíkem První pomoc na vodě Postup při první pomoci Resuscitace Cíl a úkoly Dílčí úkoly práce Metodika Harmonogram výzkumu 2012/ Výsledky výzkumu Výsledky řízených rozhovorů Obecná část řízených rozhovorů Specifická část řízených rozhovorů Výsledky dotazníkového šetření Obecná část dotazníku Specifická část dotazníku 71 6

7 5 Diskuze 80 6 Závěr Seznam použité literatury Seznam zkratek Seznam obrázků Seznam tabulek Seznam příloh...92 Přílohy Resumé 7

8 Úvod Téma diplomové práce jsem si vybrala proto, že provozuji vodní turistiku od raného dětství. Vodní turistika v sobě skrývá nejen potěšení ze sportovní aktivity, ale také kulturní poznávání okolí a pozorování přírody. Nejkrásnější pozorování přírody je na chráněných místech, kde ruka člověka ještě příliš nezasáhla a tuto přírodní krásu nezdevastovala národní parky, chráněné krajinné oblasti. Další výhodou vodní turistiky je pohyb na čistém vzduchu, který lidskému organizmu prospívá nejen po fyzické, ale také psychické stránce. Díky rámcovému vzdělávacímu programu se vodní turistika rozšířila do oblasti základních i středních škol. V diplomové práci se zabývám využití školních kurzů vodní turistiky na vybraných středních školách ve Zlíně. Hlavním cílem diplomové práce je zjistit, jaký postoj zaujímají žáci těchto středních škol ke školním kurzům vodní turistiky a jaký postoj k tomu zaujímají i pedagogové vybraných škol. Obsah diplomové práce by mohl pomoci i učitelům, kteří tyto kurzy organizují a zkvalitnit tím výuku na kurzech. 8

9 1 Současný stav poznatků 1. 1 Historie turistiky Historie turistiky ve světě Návrat k člověku, přírodě a jejímu poznávání nastává již ve 14. stol společně s nástupem renesance a humanismu. 15. a 16. století se svými zeměpisnými objevy ovlivnil jeden z mnohých významných osobností, Francois Rabelais ( ). Usiloval také o zavedení tělesného cvičení v přírodě do škol. V té době již byl doporučován také pobyt v přírodě a cestování pro přirozený vývoj člověka. Anglický filozof John Locke ( ) prosazoval pobyt a pohyb v přírodě i cestování a také položil základy teorie tělesné výchovy. Další velký francouzský myslitel i pedagog Jean Jacques Rousseau ( ) také zdůrazňuje důležitost pobytu v přírodě, který významně ovlivňuje vývoj dítěte, jak píše ve svém díle Emil čili o vychování. Z německých zástupců té doby to byl filantropista Johann Christoph Friedrich Guths-Muths ( ), který ve své knize Gymnastik für die Jugend (1793) dal teoretické základy pro zdůvodnění potřeby tělesné výchovy. Romantismus, období charakteristické zájmem o přírodu a historické památky. Mezi neznámější zástupce romantismu můžeme zařadit např. Karla Hynka Máchu ( ), George Gordona Byrona ( ) a Johana Wolfganga Goetha ( ). Teprve v polovině 19. stol., a to především v Anglii, vzniká organizovaná turistika a další formy pobytu v přírodě. Impulsem byl rozvoj výroby, dopravy, kartografie, existence informačních prostředků. Zejména v anglofonním světě vznikaly dětské a mládežnické organizace zaměřené na turistiku a různé formy pobytu v přírodě (Vyškovský, 1997, p. 4-5). 9

10 Historie turistiky v Českých zemích Již na přelomu 16. a 17. století usiloval Jan Amos Komenský ( ) o zavedení tělesného cvičení v přírodě do škol. Ale k významnému rozmachu turistiky v Čechách došlo až začátkem 19. století. Začaly se organizovat první vycházky, výlety uzavřených společností nebo i jednotlivců. Mezi první nadšence patřili např. K. H. Mácha, J. K. Tyl, které přitahovala romantická krása přírody, ale i památky slavných dob naší minulosti (cílem byl např. Říp, Blaník, Radhošť). Zakládají se první spolky a organizace. Roku 1862 vzniká zásluhou Miroslava Tyrše tělovýchovná organizace Sokol, která ve svých stanovách má zařazeno i pěstování výletů. Tyrš vyzdvihuje nácvik soustavného a vytrvalého pochodu a vyzdvihuje i kulturně poznávací obsah společných výletů. Roku 1884 vzniká ve Frenštátu pod Radhoštěm první česká turistická organizace, Pohorská jednota Radhošť. Dne 11. června 1888 byl založen Klub českých turistů (dále KČT), jehož prvním předsedou byl Vojtěch Náprstek. Toto datum je dnem vzniku organizované turistiky v Čechách. Klub českých turistů měl obdobnou činnost jako alpské kluby - zpřístupnil turisticky zajímavá místa budováním stezek a tvorbou značení, zřizoval chaty a noclehárny, vydával turistické mapy a průvodce, pečoval o historické a přírodní památky, prováděl turistické značení cest, dnes nejdokonalejší v Evropě, a organizoval výlety vedené školenými průvodci. Po vzniku prvních českých sportovních svazů začaly do KČT pronikat turistické formy těchto sportovních odvětví (turistika na kole, na vodě apod.). Jako první tělovýchovná organizace u nás byl r M. Tyršem, J. Fugnerem, JUDr. J. Grégrem, prof. E. Tonnerem a dalšími založen Sokol (nejprve název Tělocvičná jednota pražská, od r Sokol), dále vznikly: 1909 katolická tělovýchovná organizace Orel 1912 první oddíly skautů v Praze 1914 skautská organizace Junák český skaut (přizpůsobení českým podmínkám) 1919 Svaz junáků skautů a skautek ČR apod. 10

11 Některé z těchto organizací musely svoji činnost z politických důvodů přerušit, avšak po r ji opět obnovily. Roku 1896 se začaly vydávat první turistické mapy. Roku 1920 byl ustanoven Klub československých turistů (dále KČST) Vedle pěší turistiky měla v KČST místo i turistika na kole, zimní a vodní turistika, začíná se objevovat i mototuristika. Rozvoj turistiky přerušila druhá světová válka, přesto i v této době byla vyvíjena turistická činnost. V roce 1948 se turistické spolky sjednotily. Do turistické práce se dostaly nové prvky, byla zdůrazněna fyzická příprava turistů a nutnost přípravy turistických vedoucích. Počala se rozvíjet organizovaná turistika mládeže. Využívá k tomu dětské organizace Pionýr a odbory turistiky TOM (turistické oddíly mládeže), tělovýchovných jednot, v kterých se začínají vytvářet specializované turistické oddíly. V roce 1957, po založení Českého svazu tělesné výchovy (dále ČSTV), se turistika stala jednou z jeho základních složek, členská základna se neustále zvedala, v roce 1984 bylo organizováno přes devadesát tisíc turistů (Moser, 1981, p ) Druhy turistiky Jednotlivé druhy turistiky rozlišujeme podle toho, jakým způsobem ji provádíme. Nejznámějšími druhy jsou: pěší turistika (využívá jen chůze) vysokohorská turistika (jedná se o pohyb v náročném horském terénu) lyžařská turistika (turistika na lyžích) skialpinismus vodní turistika (řadí se sem i jachting, surfování, veslařská turistika aj.) cykloturistika (turistika na kole) mototuristika (využívá dopravního prostředku) ( 11

12 Historie vodní turistiky Nejrůznější druhy plavidel byly používány téměř od doby kamenné, které sloužily k překonávání řek a vodních toků. Různé primitivní plavidla jsou zobrazována na spousty míst naší země. Přes 6 tisíc let je starý stříbrný člun z hrobu sumerského krále. I třeba kresba kanoistů představující osm jezdců v lodi s pádly pochází z Egypta z 2. tisíciletí př. n. l. Také severoameričtí Indiáni používali lodě poháněná pádlem, ty využívali pro dopravu lov i pro válečné účely. Tyto plavidla měla rozhodující vliv na pozdější vývoj sportovní i rekreační vodní turistiku. Indiánská kánoe byla typická svým tvarem i stavbou se zvednutými konci, kdy na pevnou kostru vyrobenou z přírodně rostlých žeber byla připevněná obšívka z březové kůry. Do Evropy se dostala s Kolumbem. V Anglii byly kánoe používány k rekreačním účelům a to již v roce 1850 a odtud se dále šířily do celé Evropy. Kajak má ale svůj původ na severu u Eskymáků. Podle různých zdrojů se kajak objevil asi před tisícem let. Eskymáci používali tuhle speciálně upravenou loď, ve které mohli plout po rozbouřeném moři, zvrhnout se a zpět se zase otočit bez opuštění plavidla a to vše aniž by se jim do lodi dostala voda. Zajišťovala to krycí zástěra pevně připojená ke kajaku, která překrývala otvor pro sezení. Tyto lodě byly úzké, prohnuté v kýlu, velmi obratné a využívané hlavně k lovu tuleňů. K dopravě dětí, žen a majetku se používali mnohem větší lodě zvané kumijak. Na stavbu kajaku se nejčastěji používali velrybí kosti, ze kterých byla vyrobena kostra, na níž se natáhly kůže z tuleně, velryby či mrože srstí dovnitř. Eskymák seděl na dně kajaku, což mu zajišťovala mnohem větší stabilitu, než tomu bylo na kánoi. Jako praotec kajakářů u nás je uznávaný rytíř Zachař z Pašiněvsi u Kolína, který podle záznamů kro nik už v 15. století jezdil na kajaku po českých řekách. Na počest mu byl udělen erb s obrazem kajakáře s pádlem. V Evropě se kajak nejčastěji využíval v severních zemích, ze kterých se dále rozšířil po celém kontinentu, kde byl používán hlavně k rekreačním a později i sportovním účelům. Skot Mac Gregor, zakladatel anglického Ryoal Canoe Clubu v roce 1866, byl jedním z propagátorů tohoto sportu, který postavil podle eskymáckého kajaku dřevěný pevný kajak nazvaný Rob-Roy. V roce 1905 vynalezl Alfréd Heurich skládací kajak, čímž přispěl k oblibě této lodi. Rozmach 12

13 rekreačního a sportovního využívání kánoí a kajaků vedl ke vzniku prvních kanoistických klubů. U nás má největší zásluhy na rozvoji vodní turistiky a kanoistiky Josef Rössler Ořovský, který přivezl kanadskou kánoi a za pomoci zručných řemeslníků přispěl k rozšíření kánoe u nás. Je také zakladatelem Českého Yacht Klubu a v roce 1913 přispěl k založení Svazu kanoistů království českého, předchůdce dnešního Českého svazu kanoistů. (Bílý a kol., 2001, p. 9-11; Šulc, 1956, p. 7-15; Zizius, 1947, p ) 1. 2 Vodní turistika, její členění a závodní formy Vodní turistika je jedna z forem turistiky, která využívá různé druhy plavidel jako prostředek k přesunu z jednoho místa na jiné. Pádlování je u vodní turistiky spojeno s kulturní a poznávací činností regionů, krajiny, přírodních zvláštností, historie, staveb, lidí atd. Další hlavními složkami vodáctví jsou vlastní pohyb na vodě a odborně-technické dovednosti pro nejnutnější opravy, zajištění lodi, táboření, vaření. Nezbytnou součástí vodáckého sportu je pobyt v přírodě, který přispívá k lepšímu poznávání přírody a v tvrdých podmínkách často i poznání členů kolektivu a sebe sama. Díky moderní technice a dostupných informací a aktualit na internetu je plánování trasy výletu mnohem jednodušší. Na druhou stranu bývá čas a spěch ve vodní turistice nepřítelem poznání a navíc spěch bývá v rozporu i s bezpečností plavby a s regenerací (Soukup, 1962, p ; Svoboda, 2007, p ) Dělení vodní turistiky Vodní turistika se dělí podle různých kritérií. Například podle časové náročnosti či podle závodních disciplín. 13

14 Organizační formy dle času: Krátkodobá forma Tím se rozumí vodáckou akci nepřesahující rámec víkendu nebo dvou dnů. Často je obsahem sjížděných vybraných toků s optimálním vodním stavem a odpovídající náročnosti účastníků akce. V ČR jsou využívána hlavně období jarního tání sněhu, přívalových vod při průtržích či vysokého vodního stavu v potocích a říčkách při podzimním vypouštění rybníků. Vyspělost vodáků bývá větší, jelikož se často volí náročnější úseky toků, kdy je nutné zajistit zdárný průběh a bezpečnost akce (Bílý a kol., 2001, p. 13). Dlouhodobá forma Tím jsou na mysli vodácké akce převážně v době dovolených a prázdnin, často se jedná o rodinné dovolené. Jsou mnohem náročnější na plánování, organizaci a realizaci než krátkodobé formy. Nejdůležitějšími prvky při plánování další akce je vhodný výběr řeky, naplánovaný náhradní program v případě nepříznivých podmínek a zajištění vhodného materiálu v dobrém technickém stavu. Vyspělost účastníků akce bývá menší, jedná se totiž zejména o rekreanty, rodiny s dětmi či účastníky dětských putovních táborů. (Bílý a kol., 2001, p. 13) Druhy vodní turistiky: Rekreační vodní turistika Nejčastěji je známa z jezer, rybníků, ale především z Vltavy, Berounky, Sázavy a dalších řek, které se přes prázdniny naplní tisíci vodáků. Sjíždí se většinou delší úseky řek na otevřených lodích s nepromokavými zavazadly s využitím veřejných tábořišť a kempů. Obtížnost vodního toku bývá většinou nízká, avšak se na toku mohou vyskytnout i těžší místa v podobě jezů, splavů a jiných například umělých překážek, které mohou být nebezpečné. Výkonnostní úroveň vodáků je obvykle nižší, jelikož se spíše jedná o aktivní odpočinek, při 14

15 kterém si vodáci vystačí s pár základními záběry. Tato podoba vodní turistiky je přístupna všem výkonnostním i věkovým kategoriím (Svoboda, 2007, p. 35). Sezonní vodní turistika Většinou je pravidelně provozována od dubna do října na dočasně sjízdných, kratších a obtížnějších terénech nejčastěji na horních tocích řek či zahraničních řekách. U nás se jedná o horní toky Otavy, Jizery či Kamenici nebo známý Hamerský potok. Například v Rakousku jsou to řeky Salza, Steyer, Enns, Moll a další, kde však v poslední době také přibývá spoustu vodáků. Na těchto řekách už je zapotřebí lepší technické dovednosti, zdatnost a vodácké vybavení (Svoboda, 2007, p. 35). Organizovaná vodní turistika Většinou je využívána také celoročně, skupinově, na otevřených i krytých lodích bez zavazadel, které jsou v doprovodném vozidle. To dává možnost sjet více zajímavějších úseků, více se užít každou vlnku a jez, jelikož loď je lehčí a ovladatelnější a navíc se obsah zavazadel nenamočí. Dlouhodobější akce tohoto typu pořádají zejména vodácké oddíly nebo cestovní kanceláře, navíc jsou přístupné pro všechny věkové i výkonnostní kategorie. Obtížnost řek je velmi variabilní, podle toho taky odpovídá požadovaná úroveň zdatnosti a vybavení vodáka (Svoboda, 2007, p ). Výkonnostní vodní turistika Má podobu soutěží a závodů, u nás např. Český pohár, Mistrovství České republiky a další menší závody. Znakem závodů bývá vytýčená trať a rozhodčí hodnotí správnost absolvování daného úseku a naměřený čas. Obtížnost úseků bývá zpravidla WW1 2 například u sjezdu a WW 2 3 u sprintu nebo slalomu zpravidla na umělém kanále. Většinou se jedná o jedno až dvoudenní akce. Vodácká sezona je celoroční, celá řada vodáckých oddílů má zimní přípravu na bazénech (Svoboda, 2007, p. 36). 15

16 Organizační formy dle závodních disciplín: Slalom a sjezd Slalom tratě vodního slalomu se vytyčují na úsecích řek nebo na umělých vodních tocích různé obtížnosti. Délka tratě je m a musí obsahovat umělé nebo přírodní překážky. Na trati se zpravidla vytyčuje branek podle délky a náročnosti tratě. Branky jsou široké cm a jsou barevně natřeny zelenobílé branky se projíždějí po směru proudu a naopak červenobílé, kterých musí být minimálně 6, se projíždí proti směru proudu. Branky jsou označeny číslem, podle pořadí v jakém se mají projet. U slalomu se počítá čas absolvování trati včetně připočítání trestných vteřin za dotek branky či její špatné nebo celkové neprojetí. Sjezd v závodech na divokého vodě ve sjezdu se hodnotí pouze naměřený čas posádky. Závodní trať může mít různou délku i obtížnost, avšak maximální délka dle pravidel je taková, která lze absolvovat do 30 minut (Bílý a kol., 2001, p ; Šulc, 1956, p ) Rafting K raftingu je určen vícekomorový nafukovací člun pro více lidí s nafukovacím dnem a samovyléváním. V roce 1997 vznikla Mezinárodní raftová federace (IRF) a Evropská raftová asociace (ERA), které dali vznik závodům v raftingu. Od roku 1997 se pořádá Camel Trophy pro nejlepší šestimístné rafty (R6) na světě a jezdí se jako mistrovství světa. Závodní disciplíny jsou sprint, paralelní sprint, slalom a sjezd. První velký závod v raftingu u nás se jel na Kamenici v roce První oficiální mistrovství Evropy proběhlo v roce 1999 na umělém kanálu v Praze-Tróji. Závody jsou psané pro čtyřmístné a šestimístné posádky. Rafting se také využívá v rekreační vodní turistice pro splouvání divokých řek nejčastěji se školeným instruktorem i splouvání řek mírných obtížností, např. školní výlet. Nesporná výhoda použití raftu spočívá v jeho stabilitě, čehož se využívá pro úplné začátečníky nebo ještě nezkušené vodáky při 16

17 splouvání mírně až středně tekoucích řek (Bílý a kol., 2001, p. 14 a 126; Svoboda, 2007, p. 32) Rodeo na divoké vodě Rodeo na divoké vodě je sport, kdy závodník provádí v daném čase řadu akrobatických triků a manévrů v playspotu (umělém nebo přírodním) jako je vlna nebo válec. Jezdí se na speciálních lodích s plochým dnem, ostrými hranami špicí, díky této stavbě kajaku lze si na vlnách i hrát. Velmi populární je jízda ve vlnách a válcích řek. Speciálně konstruované lodě umožňují využití padající a rotující masy vody k provádění různých obratů, triků a figur. Mezi základní dovednosti patří správný sed v kajaku, držení pádla, přímý záběr, vylehnutí na pádlo a náklony na kajaku. Mezi obraty na klidné vodě se dá zařadit točení přes záď tzv. stern squirt, dvojitá pumpa a cartwheel na klidné vodě. Ve válci se provádí figury zvané 360 hole spin, cartwheel a slintwheel. Další figury, které jsou prováděné ve vlnách, jsou surfing, flat spin, clean 360 a blunt. Mezi figury prováděné na řece například patří sternsplat, splatwheel, rock otočení na kameni a wavewheel (Bílý a kol., 2001, p. 126; Kanoepolo Kanoepolo je kolektivní míčová hra za využití kajaků. Cílem hry je nastřílet co nejvíc gólů do branky zavěšené nad vodou. Kanoepolo je hra pro 10 hráčů, v každém týmu po 5 hráčích. Tato míčová hra spadá pod kanoistiku a je jednou z oficiálních disciplín Mezinárodní kanoistické federace. 17

18 Obr. 1: Hra kanoepolo ( Hra je původem z Německa. Vznikla ve 20. letech 20. století ve městě Essen. Dříve se hrávalo na mnohem větších hřištích o rozměrech fotbalového a střílelo se na fotbalové branky. Jeden poločas trval až 40 minut. V roce 1987 došlo k celosvětovému oficiálnímu sjednocení pravidel této hry. Pravidla od sjednocení se do dnešní doby příliš nezměnila. Základní pravidla hry nejsou příliš složitá. Pravidla jsou nastaveny tak, aby eliminovala případná zranění či nadměrné opotřebování materiálu. Výčet z pravidel: Hřiště má rozměry metrů, branky velikosti 1,5 1 m visí 2 m nad vodou V jednom týmu může nastoupit až 8 hráčů 5 na hřišti a 3 na střídačce, která se nachází za zadní brankovou čarou Hráči se pohybují na kajacích, vybaveni helmou s mřížkou, vestou a pádlem. Míč (stejný jako na vodní pólo) se může házet rukou nebo odpalovat pádlem či paží Hráč smí míč držet maximálně 5 sekund a nesmí jej nijak vozit na lodi (nedovolené držení míče - nepovolená obdoba basketbalových kroků) Eskymování s míčem je povoleno (bez pádla) Pokud se jeden hráč snaží hrát rukou, soupeř se nesmí snažit hrát pádlem 18

19 Každá loď musí být opatřena gumovými nárazníky Hraje se na dva stejné poločasy o délce 2 krát 10 minut s tříminutovou přestávkou mezi poločasy Zahájení hry se provádí tak, že míč leží uprostřed hrací plochy a oba týmy jsou srovnány na své zadní brankové čáře, odkud na povel zahájení hry vyrazí dopředu za míčem Zvítězí družstvo, které během hrací doby vstřelí více branek. ( Obr. 2: Rozměry kanoepolového hřiště ( Rychlostní kanoistika V rychlostní kanoistice se závodí na krátkých, dlouhých tratích a v maratonech. Závody se nejčastěji konají na stojatých vodách nebo mírně tekoucích. Při závodech maratonu se sjíždí přírodní vody s umělými nebo přírodními překážkami. Start se koná hromadně. Na trati bývají nejčastěji tři přeběhy na vzdálenost 200m. Maratonu se účastní muži i ženy. Trať je zvolena tak, aby vítěz závod dokončil mezi 2,5 3h, proto se délka a náročnost tratě volí podle časové náročnosti. Na dlouhých tratích jsou závod vypisovány pro muže i 19

20 ženy a jejich vzdálenost je od 2 do 5 km. Na tratích nad 2 km musí být zařazeny minimálně 2 obrátky. U krátkých tratí je hromadný start, přičemž každý závodník má svou vyhrazenou dráhu širokou 9m. V jednom rozjezdu smí být maximálně 9 závodníků (Bílý a kol., 2001, p ) Dragonboating Dračí lodě jsou v některých zemích velmi populární, zejména v Číně. Svoji popularitu si získaly už i u nás. Dračí loď je dlouhá kánoe měřící 12,5m pro 20 vodáků, jednoho kormidelníka a rychlého bubeníka. Na přídi lodě je hlava draka a na zádi jeho ocas. Historie dračích lodí se začala psát před více než 2200 lety v Číně. Již od té doby jsou písemné zmínky o závodění na těchto lodích. Jejich moderní éra se datuje od roku 1976, kdy se uskutečnil první festival dračích lodí v Hong Kongu. Poté se sport rychle rozšířil do celého světa. V České republice je dragonboating zastřešován Českou asociací dračích lodí - Czech Dragon Boat Association od roku 1997, kdy byla asociace založena. Hlavním úkolem asociace je pořádání závodů a akcí na dračích lodích, propagace dragonboatingu, koordinace dračího hnutí u nás, organizace a řízení dračí reprezentace ČR (Svoboda, 2007, p. 32; Obtížnost řek Tab. 1: Klasifikace obtížnosti řeky Stupeň Název Charakteristika ZW Stojaté, mírně neproudící nebo jen mírně proudící toky (přehrady, jezera, mírně tekoucí řeky) tekoucí WW I lehká pravidelná proudnice a pravidelné vlny, malé peřeje, časté meandry s rychle tekoucí vodou, zarostlé břehy 20

21 WW II mírně těžká nepravidelné vlny a proudnice, střední peřeje, slabé válce a víry, nízké stupně, malé peřeje v silně meandrujících nebo málo přehledných řečištích WW III těžká přehledný průjezd s vysokými nepravidelnými vlnami, větší peřeje, válce, víry, karfioly, střední peřeje v úzkém řečišti, rychlý proud v silně meandrujících řečištích WW IV velmi těžká vysoké vlny a dlouhé peřeje, velké válce, víry, "karfioly", málo přehledný průjezd, prohlídka úseků většinou potřebná WW V mimořádně těžká extrémní peřeje, válce a víry, prohlídka nebo znalost terénu nezbytná WW VI hranice sjízdnosti všeobecně nesjízdné, při optimálním stavu sjízdné s vysokým rizikem (Bílý a kol., 2001, p. 24; Ptáček, 2006, p. 9) Tab. 2: Klasifikace obtížnosti řeky Stupeň Znalosti jezdce Technické vybavení ZW znalost základního záběru otevřené lodě všech typů WW I znalost základního a zpětného otevřené lodě všech typů záběru, při delších túrách dobrá fyzická kondice WW II znalost všech základních záběrů (řízení a ovládání lodi) obratné otevřené lodě, vhodnější kryté lodě WW velmi dobré ovládání lodi, jen kryté nebo nafukovací lodě, III znalost všech záběrů, znalost doporučen ochranný oděv "čtení vody", trénovanost WW IV nutná dobrá fyzická kondice a trénovanost jen kryté nebo nafukovací lodě, ochranný oděv - neopren nebo dobrý gumový oděv WW V velmi dobrá fyzická i psychická slalomové, sjezdové nebo 21

22 kondice nafukovací lodě, velmi dobré vybavení, neopren WW velmi dobrá fyzická i psychická slalomové, sjezdové nebo VI kondice nafukovací lodě, velmi dobré vybavení, neopren (Bílý a kol., 2001, p. 25; Ptáček, 2006, p. 9) 1. 4 Vybavení vodáka na školním kurzu vodní turistiky Vodácké vybavení se skládá z výzbroje a výstroje. Výzbrojí se rozumí zejména loď, pádlo, lana a ostatní vybavení pro provoz vodní turistiky. Výstrojí je oblečení, které odpovídá druhu a náročnosti kurzu (vodácké oblečení, neopren, nepromokavá bunda, vesta, helma, boty atd Výzbroj vhodná pro školní kurzy vodní turistiky Loď Jedna z nedůležitějších komponent výzbroje vodáka je vhodně vybraná loď na zvolenou aktivitu. Popis lodě Přední část lodě je nazývána příď, za níž je paluba, a zadní část se jmenuje záď. Na přídi i zádi jsou umístěny chytací oka hlavně pro manipulaci lodě na souši. Ve spod lodi se nalézá dno. Další komponenty zaleží na typu lodě. Popis kánoe viz níže na obrázku číslo 3 (Bílý a kol., 2001, p. 27 a 30; 22

23 Obr. č. 3: Popis kánoe ( Výběr lodě Při výběru lodě nesmíme také zapomenout na hledisko estetické, praktické a hospodářské, což bude při výběru lodě znamenat jistý kompromis. Ve vodní turistice a jiných jejích formách se používají pramice, kánoe, kajaky a nafukovací čluny. Dle původního určení dělíme lodě na sjezdové, slalomové a rychlostní. Nejčastěji využívané lodě jsou slalomové. Na rozdíl od závodní slalomové lodě jsou turistické vyšší, mají větší vztlak a tím i nosnost. Tvary lodě jsou přizpůsobeny podle určení, jestli bude loď využívána na mírnější a klidnější toky nebo na sjíždění náročnějších až extrémních terénů. Základními fyzikálními a chemickými vlastnostmi lodě jsou pružnost, pevnost, odolnost proti otěru, odolnost proti UV části spektra slunečního záření, hmotnost, odolnost vůči teplotě vody i vzduchu a další. Hydrodynamickými vlastnostmi lodě jsou rychlost, otáčivost a stabilita. Tyto vlastnosti jsou dány příčným profilem lodi. Například delší a užší lodě s profilem V jsou rychlé, méně točivé a také méně stabilní. Lodě s profilem U nejsou tak rychlé, ale jsou velmi točivé a jsou také stabilnější než lodě s předešlým profilem. Nejstabilnější jsou lodě s obdélníkovým profilem, jsou i docela točivé, ale patří mezi nejpomalejší lodě (Bílý a kol., 2001, p ; Svoboda, 2007, p ; Štemprok a kol., p ; 1975; 23

24 Obr. č. 4: Příčné profily lodí ( Stabilita lodě Každá loď je jinak stabilní a to v závislosti na profilu lodi. Nejstabilnější lodě jsou s obdélníkovým profilem nebo rovným dnem, naopak nejméně stabilní lodě mají příčný profil do písmene V. V rovnovážné poloze působí na loď váha vodáka i lodě v pomyslném hmotnostním těžišti (T). Proti tíhové síle vycházející z bodu T působí vztlaková síla v těžišti výtlaku (V) a díky tomu se loď nachází v rovnováze. Naopak při náklonu se síly posunou a nepůsobí přímo proti sobě, čímž dochází k momentu otáčení. Jestliže se loď vrací samovolně do původní pozice, jedná se o stabilní polohu. Pokud se ale síla těžiště posune dále od středu lodě, než je vzdálenost síly reakční (r), dochází k překlápění lodi a loď se nyní nachází v poloze labilní. Stabilita lodě je nepřímo úměrná výšce těžiště od hladiny. (Bílý a kol., 2001, p ; Svoboda, 2007, p. 61; Štemprok a kol., 1975, p ; Šulc, 1956, p ; Dělení stability a) počáteční (primární) schopnost setrvat v rovnovážné poloze nebo se do ní vrátit, když je loď na klidné rovné hladině b) konečná (sekundární) schopnost naklonění lodě na bok do relativně stabilní polohy tzv. mrtvého bodu, tj. bodu, při jehož překonání dojde velmi rychle k převržení. c) směrová schopnost držet při jízdě přímý směr (Ptáček, 2006, p. 24) 24

25 Obr. č. 5: Působení sil na stabilitu lodě ( Obratnost lodě Obratnost lodě znamená rychlost, s jakou se loď otáčí kolem své svislé osy a rychlost, s jakou se pohybuje do stran. Vnější odpor vodního prostředí také ovlivňuje obratnost lodě. Boční odpor vody vzniká u přídě a zádi lodě proti bočnému směru pohybu. Na opačné straně otáčení lodě působí tzv. sání, které vzniká vlivem srážející se vody za lodí. Odpor vody se zmenšuje v místě, kde se příčný profil podobá půlkruhu. U hladších povrchů lodí se odpor zmenšuje díky menšímu tření (Bílý a kol., 2001, p. 30; Svoboda, 2007, p. 61; Štemprok a kol., 1975, p ; Šulc, 1956, p ). Rychlost lodě Nejrychlejší lodě jsou nejčastěji s příčným profilem lodě do písmene V. Loď je také ovlivněna exogenními vlivy převážně vody. Například v mělké vodě je záď přisávána ke dnu a loď táhne před sebou větší množství vody. Také rychle jedoucí loď je v peřejích brzděna zařezáváním přídě do vln a to samé platí při překonávání vln kratších, než je délka lodě. Další pravidlo říká, že velikost ponoru je přímo úměrná velikosti odporu vody v kolmém směru pohybu. To samé platí i pro odpor vzduchu a ploše části lodě nad vodou a posádky (Svoboda, 2007, p. 61; Štemprok a kol., 1975, p ; Šulc, 1956, p ). 25

26 Typy lodí a jejich označení níže. Nejčastější typy lodí a jejich označení je zahrnuto v tabulce číslo 3 viz Tab. č. 3: Typ lodě a její označení Typ lodě Označení kánoe pro jednotlivce C1 kánoe pro dvojici C2 kánoe pro trojici a více C3 a více turistická kánoe s otevřenou palubou T2, T3, atd. kajak pro jednotlivce K1 kajak pro dvojici K2 skládací, nafukovací kajak pro jednotlivce F1 skládací, nafukovací kajak dvojici F2 pramice - nafukovací raftové čluny R2, R4, R6, atd. (Bílý a kol., 2001, p. 8; Svoboda, 2007, p. 49) Vybrané typy lodí určené pro školní kurzy vodní turistiky Kánoe Samba 4.5 Samba disponuje dobrými vlastnostmi pro vodní toky ZW WW I. Má dobrou obratnost i rychlost díky hladkému dnu bez prolisů. Tuhost lodi je docílena vysoce kompaktním spojením dno-kýl-sedačky-paluba. Kánoi se neprohýbá dno, kvůli pevně přivařenému komorovému kýlu, který vyztužuje dno a tvoří spolu se sedačkami kompaktní konstrukci. Tato kánoe se nepotopí, jelikož duté sedačky a kýl má funkci vzduchových komor. Kánoe typu Samba je uzpůsobena pro použití na kamenitých řekách díky dvojnásobně zesílenému dnu a více zesílených špiček lodě ( 26

27 Tab. č. 4: Technické parametry kánoe Samba Technické parametry Délka 450 cm Šířka 88 cm Hmotnost 35 kg Nosnost min. 300 kg Sedačky 2 nebo 3 ( Obr. č. 6: Plastová kánoe Samba ( Nafukovací kánoe Palava Palava je univerzální nafukovací kánoe, která je vhodná pro vodní turistiku i pro sportovní sjíždění řek do obtížnosti WW II. Je to alternativa plastových kánoí. Palava je velmi stabilní a snadno ovladatelná loď. Má dostatečný prostor pro uložení bagáže nebo uvázání třetí sedačky pro dítě. Palava umožňuje zakleknutí do lodě a fixaci kolen, díky čemu má vodák lepší kontakt s lodí a vysokou pohyblivost. Palava se navíc dá složit do vodotěsného vaku o objemu 80 l. Ve vaku s popruhy se dá loď přenést na zádech nebo se ve vaku dá přepravovat bagáž v lodi. Nevýhodou lodě na řekách WW II je, že nemá samovylévací systém. Mezi vybavení lodě patří dvě sedačky s PE pěnou COMFORT PAD, stehenní popruhy s bezpečnostní sponou, úchyt pro bagáž nebo třetí sedačku, trubkové 27

28 madlo na přídi a zádi, bezpečnostní lana po obvodu lodě a přetlakový ventil ve dně lodi ( Tab. č. 5: Technické parametry nafukovací kánoe Palavy Technické parametry Výrobce Gumotex Délka 400 cm Šířka 90 cm Hmotnost 17,5 kg Nosnost 240 kg Průměr bočního válce 29 cm Počet vzduch. komor Max.provozní tlak 0,02MPa Rozměr při sbalení 55 x 40 x 25 cm Materiál Nitrilon Počet osob ( Obr. č. 7: Nafukovací kánoe Palava ( Nafukovací kánoe Baraka Baraka je samovylévací kánoe s nejlepší výbavou ve své kategorii je ideální loď na vodní turistiku i na mírně těžkou divokou vodu do WW III. Loď je určena pro 2 dospělé a 1 dítě, případně pro bagáž v celkové váze 350 kg. Baraka má výborné jízdní vlastnosti. Loď je velice pohodlná, bezpečná, stabilní a dostatečně rychlá. Použitým materiálem je Nitrilon, který zajišťuje vysokou odolnost proti poškození. V zadní části dna je umístěn vylévací rukáv, který je 28

29 možno dle potřeby uzavřít. Trup nové lodi je uzpůsoben jak pro sportovní jízdu na divoké vodě, tak i pro vodáky s větším množstvím bagáže. Celá loď se dá poskládat do vodotěsného vaku o objemu 100 l. Ve výbavě lodi je samovylévací dno s rolovacím uzávěrem, dva kusy sedaček s protiskluzovou úpravou, stehenní popruhy s bezpečnostní sponou, vázací lano na přídi a zádi, pružná síť na drobnosti v přídi a zádi lodě, množství úchytů na bagáž, nafukovací výztužný vak, který se dá využít jako sedačka, pružné smyčky s kuličkou na uchycení pumpy a přetlakový ventil ve dně lodi. Tyto komponenty zajišťují multifunkčnost lodi a ve své kategorii patří mezi nejčastěji kupované lodě ( Tab. č. 6: Technické parametry nafukovací kánoe Baraka Technické parametry Výrobce Gumotex Délka 410 cm Šířka 105 cm Hmotnost 23,5 kg Nosnost 350 kg Průměr bočního válce 31 cm Počet vzduch. komor 3 Max. provozní tlak 0,02 MPa Rozměr při sbalení 70 x 43 x 30 cm Materiál Nitrilon Počet osob 2+1 ( Obr. č. 8: Nafukovací kánoe Baraka ( 29

30 Raft Colorado 450 Raft Colorado 450 je univerzální člun jak pro vodní turistiku například ve formě kurzů čí prázdninových plaveb, tak i pro sportovní sjezdy řek až do stupně obtížnosti WW4. Tento raft je šestimístný a je uzpůsoben pro sportovní způsob plavby na divoké vodě. Podlaha je proto vybavena šesti páry úchytů pro chodidla pro jejich fixaci. Otevřená záď zajišťuje odtok vody z člunu v případě zalití v peřejích. Loď Colorado je vytvořena z materiálu nitrilon, což je vysoce odolná polyesterová tkanina s nánosy syntetických kaučuků, která zajišťuje vysokou odolnost člunu proti protržení. Této raft se stal v ČR velmi populárním závodním člunem. Na Coloradu se závodí v kategorii R4, která se díky této lodi stala nejsilnější českou raftingovou disciplínou. Ve výbavě lodi je otevřená záď pro odtok vody, tři příčné válce, které slouží jako sedačky, šest párů úchytů pro chodidla, bezpečnostní lano po obvodu lodi, popruhové oko na přídi pro vyvazování lodi, vodotěsný vak a přetlakový ventil ve dně lodi ( Tab. č. 7: Technické parametry raftu Colorado 450 Technické parametry Výrobce Gumotex Délka 450 cm Šířka 160 cm Hmotnost 37,5 kg Nosnost 600 kg Průměr bočního válce 40 cm Počet vzduch. komor 5+5 Max. provozní tlak 0,02 MPa Rozměr při sbalení 68 x 55 x 31 cm Materiál Nitrilon Počet osob 6 ( 30

31 Obr. č. 9: Raft Colorado 450 ( Pádlo Pádlo je další velmi důležitou výzbrojí pro vodní turistiku. Na kvalitu i pevnost pádla jsou kladeny velké požadavky, jelikož bývá často vystaveno větší námaze než samotná loď. Pádlo, které nesplňuje tyto nároky, bývá často poškozeno. Pádlo je složeno z listu, dříku nebo žerdi a hrušky neboli hlavičky (viz obrázek číslo 9). Pro více tekoucí vodu jsou určeny kanoistické pádla, které mají široké, krátké, mírně prohnuté listy, které umožní záběry i v menší hloubce či záběr přes ruku. Pro klidnou vodu jsou vhodnější rychlostní typy pádel, tzn. dlouhé, úzké, rovné a symetrické listy. List rychlostního typu pádel může být výrazně zaoblený, jelikož se předpokládá dlouhý záběr s menší frekvencí. Pro rafting nebo běžnou vodní turistiku se používají pádla stejná jako pro kanoistiku, jen většinou bývají delší a jsou zpevněná v přechodu listu a s větším listem. Materiál by měl být velmi odolný, jelikož při raftingu dochází k odrážení od skal a jiných překážek. Pro komerční vodní turistiku se využívají pádla levnější, jelikož často dochází k jejich ztrátě. Délka pádla se nejčastěji určuje vzhledem k výšce postavy vodáka. Výška pádla by měla dosahovat mezi bradu a oči (Bílý a kol., 2001, p ; Soukup, 1962, p ; Svoboda, 2007, p. 67 7; Šulc, 1956, p ). 31

32 Nejpoužívanější materiály na výrobu pádla Nejpoužívanější materiály jsou tři: Dřevo pádla z tohoto materiálu jsou vyráběna jako lepená zpravidla s dýhováním tvrdou vrstvou. Stále patří mezi oblíbená i přes výrobu z dalších materiálů. Plast plastové listy se zasazují na duralový dřík. Jsou levnější než dřevěná, jelikož jsou měkčí a mohou prasknout. Laminát, carbon, kevlar z těchto materiálů jsou kompozitní listy pádel. Dvě vrstvy bývají vyplněny tvrzeným pěnovým materiálem (PU, Airex atd.) nebo dřevem. Jsou dražší, mnohem pevnější, ale i křehčí. Při záběru neuhýbají a ani se nevlní. Aby nedošlo k vylomení krajů, jsou listy opatřena vnitřním kováním, tzn., že jsou v listu zapuštěny hliníkové profily (Bílý a kol., 2001, p. 4; Svoboda, 2007, p ). Obr. č. 10: Popis pádla ( Ostatní výzbroj Mezi ostatní výzbroj patří lana, např. koníčkovací lano, pomocí něhož se převáží loď přes vodu či se s ním loď přivazuje ke břehu. Déle bezpečnostní lano, které je propleteno límcem lodi nebo je přichyceno oky kolem boků lodi. Slouží k chycení lodi, když se loď převrhne. Mezi další výzbroj se řadí i nůž, který může zachránit život při převrhnutí plavidla. Nůž se nejčastěji v krizových situacích 32

33 používá k přeříznutí lana či proříznutí nafukovací lodě v situaci, kdy se převrhnutý vodák dostane na překážku a loď se na něj nabalí. Nezbytná výzbroj pro jakoukoliv vodní turistiku je záchranná pomůcka, tzv. házečka házecí pytlík a lanem, který se používá k záchraně převrhnutých vodáků. Dále sem patří ještě pumpa na nafukovací lodě, vak či barel na uschování věcí atd. (Bílý a kol., 2001, p. 45; Svoboda, 2007, p ) Výstroj vhodná pro školní kurz vodní turistiky Vesta Z bezpečnostního hlediska je vesta nezbytnou součástí všech školních kurzů vodní turistiky. Vesty navíc mohou zachránit život, tím že vodákovy udržují hlavu nad vodou, také slouží jako prevence a v neposlední řadě i jako právní ochrana vedoucího akce při nenadálé situaci. Další výhodou vest je, že pomáhají udržet tělesnou teplotu a chrání před nárazy. Na trhu se vyskytuje velké množství tvarů a typů vest dle uživatelského určení. Vesta musí vodákovi dobře padnout, nebránit pohybu, neměla by být příliš volná a hlavně by neměla vyjíždět přes obličej, což může způsobit utonutí vodáka ve vodě. Vesty určené pro uživatelskou vodní turistiku a na rafting jsou delší než kajakářské. Dají se poupravit pomocí popruhů s přezkami, zipů či suchých zipů přesně tak, taky každému ideálně seděla. Vesty určené pro náročnější terény jsou vybaveny kapsami pro házecí pytlík, nůž, lano, oky pro karabinu (uprostřed zad). Na vestě je také umístěn sdružený bezpečnostní popruh, který udrží značnou zátěž zhruba půl tuny a dá se jednou rukou vypnout v případě rychlé záchrany. Vesta musí splňovat platné normy /ISO 12402/ jako je například výtlak dle váhy vodáka. Vesta je vyrobena ze syntetických tkanin zpravidla výraznějších barevností. Výplní moderních vest je PU, PVC vypěněné. Pro turistiku je určená nosnost minimálně 7,5 kg, pro extrémní toky a rafting jsou vesty s nosností a více kilo (Bílý a kol., 2001, p. 48; Svoboda, 2007, p ). 33

34 Obr. č. 11: Vesta ( Helma Hlavní funkce helmy je chránit vodáka před úrazem hlavy. Helma se využívá na toky od WW II, ale na školních kurzech vodní turistiky by měla být vždy. Pro vedoucího kurzu se jedná o právní pojistku při komplikované situaci. Přilba musí odpovídat normě /EN 1385/ - mimo jiné testu odolnosti proti deformitě a proražení. Výrobci nabízí hodně druhů i tvarů přileb. Správná vodácká helma by měla splňovat následující kritéria: ochrana hlavy, týlu, spánků, možnost dobrého rozhledu, musí dobře sedět, netlačit, musí v ní být slyšet otvory na uši. Přilba je vyrobena z odolných materiálů, které vzdorují proražení či prasknutí. Nejčastěji používané materiály na skelety jsou HDPE vysoko hustotní polyetylen a ABS acrylnitrilbutadienstyren. Výplňovým materiálem jsou PU, polystyren či polyamid. Výplně jsou nenasákavé, a proto helma plave. Často se také používají hokejistické přilby, které jsou rovněž vhodné pro vodní turistiku. Upínání přilby je pevně spojeno se skeletem nýtováním, díky tomu udržuje pevné držení helmy a umožňuje individuální úpravu velikosti. Upínání helmy je zprostředkováno páskem pod bradou (Bílý a kol., 2001, p. 49; Svoboda, 2007, p ). 34

35 Obr. č. 12: Helma ( Oblečení Základní funkcí oblečení pro vodní turistiku je udržování tělesné teploty i v nepříznivém počasí a v případě zvrhnutí. Někdy také rozhoduje o požitku z jízdy na vodě, chrání před rozmary počasí i nástrahami vodních terénů (Svoboda, 2007, p ; Ochrana před horkem a slunce Nejvhodnější je lehké, vzdušné oblečení, které zakrývá většinu těla a tím chrání před UV slunečním zářením. Vhodně zvolené oblečení také pomáhá proti nadměrnému odpařování vody z těla a člověka tím chrání před dehydratací. Velmi dobře zvolené je oblečení z části přírodních materiálů a syntetiky jako je například polyester ve světlých barvách. Doplňky chránící před sluncem je i kšiltovka, která se dá umístit pod helmu, sluneční brýle ideálně na šňůrce proti ztrátě a opalovací krém (Svoboda, 2007, p ; vodacke-obleceni). Ochrana před chladem Je důležité zamezit pronikání vody k tělu pomocí suchých bund a obleků nebo využívat oblečení z materiálů, které tepelně izolují při namočení nebo ponoření do vody (neopren). Svrchní vrstva oblečení by měla chránit i před nepříznivými povětrnostními podmínkami. Spodní vrstva neboli první vrstva je 35

36 často funkční prádlo, které odvádí vlhkost od těla, do dalších vrstev. Kombinací těchto vrstev se dosáhne nejlepší efektivity a zajištění tepelného komfortu ( Ochrana před poraněním Dobře zvolený svrchní oděv může vodáka ochránit před povrchním zraněním. Nejčastější hrozby na řece jsou ostré kameny či větve. Pevný vnější materiál bundy, dlouhé kalhoty nebo neopren může jezdce vhodně ochránit (Svoboda, 2007, p ). Oblečení pro běžnou vodní turistiku kánoe Jelikož se v ČR často střídá počasí, je dobré mít celou sadu vodáckého oblečení a stále se počasí přizpůsobovat. Základem je spodní vrstva, která odvádí vlhkost od těla a která ve slunných a teplých dnech zcela postačí. Tato vrstva se dá kombinovat se svrchní vrstvou, která vodáky chrání před UV zářením i povrchovým zraněním a zároveň chrání i spodní vrstvu před nežádoucím zářením. Pro tento účel jsou nejvhodnější plátěné košile a kalhoty nebo moderní oblečení z rychleschnoucích syntetických materiálů, např. PES. Při ochlazení se doporučuje přidat izolační vrstvu v podobě fleecové bundy nebo oblečení z modernějších materiálů jako je softshellové nebo mikrofleecové. Při větrném počasí je svrchní vrstva nejčastěji tvořena z větruvzdorných materiálů, lidově řečeno šusťáků, nebo softshellovou bundou. Při vytrvalém dešti se všeobecně využívá pláštěnka nebo nověji oděvy nepropro, které jsou nepromokavé, odolné proti větru, ale prodyšné. Často se také používají suché či polosuché vodácké bundy. Při chladnějším počasí se doporučují neoprenové ponožky nebo boty ( 36

37 Obr. č. 13: Funkční prádlo ( Oblečení na divokou vodu např. rafting Jelikož posádky na divoké vodě jsou neustále mokré od narážejících vln, volí se mokrá varianta oblečení. Svrchní vrstvu tvoří nejčastěji polosuché bundy. Základem oblečení je mokrý neopren (mezi neopren a kůži se dostane jen malá vrstvička vody, která dále slouží jako izolační) a v extrémních případech suchý neopren (silnější, méně ohebný, vodotěsný). Při chladnější počasí nebo studené vodě se používají ještě izolační vrstvy ve formě funkčního prádla či mikrofleecových mikin. Jako doplněk se používají neoprenové ponožky či boty a občas i neoprenové rukavice ( vodacke-obleceni). Obr. č. 14: Mokrý neopren ( 37

38 Čepice Jsou vhodným pomocníkem při chladném počasí. Čepice jsou nejčastěji ve tvaru kukly, která se dá bez problému používat pod helmu. Nejobvyklejší materiál na výrobu těchto čepic je tenký neopren nebo materiál velmi podobný. Při slunném počasí se občas využívá kšiltovka ( Obr. č. 15: Neoprenová čepice ( Rukavice Jsou velmi účinné proti chladu, ale také jako ochrana proti vzniku puchýřů a UV zářením. V chladné vodě chrání ruce primárně před chladem a zároveň i proti chronickému onemocnění kloubů a zánětu šlach. Používají se rukavice neoprenové prstové i palcové a také návleky připevněné na pádlo (nejčastější využití pro kajakáře). Jedinou nevýhodou návleků je, že si vodák nemůže přehmátnout pádlo ( Obr. č. 16: Neoprenové rukavice ( 38

39 Boty a ponožky Nejpoužívanější ochranou proti chladu jsou neoprenové ponožky nebo neoprenové boty. Běžným řešením je zakoupení neoprenových ponožek a o dvě čísla větších bot, vodáckých sandálů nebo speciální vodácké obuvi. Vhodné boty pro školní kurzy jsou šněrovací, kotníčkového typu, s pevnou špičkou a patou. Jednodušším řešením jsou boty z neoprenu se zesílenou gumovou podrážkou ( Obr. č. 17: Neoprenové boty ( Legislativa pro pořádání kurzů vodní turistiky Dle legislativy připadá na jednoho pedagogického pracovníka maximálně 10 žáků, ale zároveň maximálně 5 lodí. Je také nutné počítat s náročností splouvaných toků a tomu uzpůsobit počet lodí pod dohledem jednoho učitele. Kurzy vodní turistiky jako plavba na vodních tocích jsou dány následujícími zákony a vyhláškami: zákonem č. 114/ 1995 Sb., o vnitrozemské plavbě vyhláškou číslo 344/1991 Sb., tzv. Řádem plavební bezpečnosti zákonem číslo 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) Tyto vybrané zákony a vyhláška se týkají zejména pořádání akcí zaměřené na vodní turistiku. V těchto zákonech je toho obsaženo mnohem více, než jen 39

40 záležitosti týkající se vodní turistiky. V textu níže jsou shrnuty hlavně ustanovení, které pojednávají o vodáckých akcích. Při pročítání výše uvedených zákonů a vyhlášky je nutné vzít v potaz, že některá ustanovení, která jsou platná i pro uživatele malých plavidel ve vodní turistice, jsou uzákoněna hlavně pro lodní dopravu a velké lodě jiného charakteru. Proto se jejich použití pro malé lodě může jevit občas příliš formálně až absurdně (Ptáček, 2006, p ; kurzy/vodnituristika/legislativa.php) Výběr z výše uvedených zákonů a vyhlášky Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) Zákon obecně formuluje právní vztahy člověka k povrchovým a podzemním vodám a určuje zásady správy vodních systémů v nejrůznějších situacích a nakládání s vodou. V 7 je upraveno užívání povrchových vod k plavbě, které se spíše týká velkých lodí a lodní dopravy, než lodí využívaných ve vodní turistice. Pouze podle 7 odst. 5 ve zkratce platí: Povrchové vody lze užívat k plavbě jen tak, aby při tom nedošlo k ohrožení zájmů rekreace, jakosti vod a vodních ekosystémů, bezpečnosti osob a vodních děl; rozsah a podmínky užívání povrchových vod k plavbě stanoví Ministerstvo dopravy a spojů v dohodě s Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství vyhláškou. Je zde také naznačeno, že nelze používat povrchové vody v případě, že by mohlo dojít k ohrožení osob např. v době povodní. Povodně Podle 63 je každý povinen, nehledě umožnění vstupu na svůj pozemek, přispět i osobní a věcnou pomocí k ochraně životů a majetku před povodněmi na pokyn povodňových orgánů a zároveň se řídit jejich příkazy. 40

41 V aktivní zóně záplavové oblasti (definice záplavových oblastí 66 odst. 1) je mimo jiné zakázáno zřizovat tábory, kempy a jiná dočasná ubytovací zařízení, 67. Vznik povodní 64 obsahuje definice termínu povodně a také to, jak vznikly. Začátek povodně je vyhlášením 2. či 3. stupně povodňové aktivity. Jestliže nedošlo k vyhlášením těchto stupňů, může být povodní i situace, když srážka nebo průtok vody dovršila určitého profilu úrovně odpovídající 2. či 3. stupni povodňové aktivity. V případě pochybností rozhoduje vodohospodářský úřad. Za nebezpečné situace se nejčastěji považuje: dosažení stanoveného limitu vodního stavu, dlouhodobější srážky (tání ledů atd.), mimořádná situace na vodním díle (stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, 55). Stupně povodňové aktivity V 70 odst. 1 je řečena definice stupně povodňové aktivity. Jednoduše se jedná o míru povodňového nebezpečí stanovenou podle limitů hladiny vody v hlásných profilech. Stupeň povodňové aktivity má 3 stupně. V přesném znění dle 70: Stav bělosti - 1. stupeň o První stupeň (stav bdělosti) nastává při nebezpečí přirozené povodně a zaniká, pominou-li příčiny takového nebezpečí; vyžaduje věnovat zvýšenou pozornost vodnímu toku nebo jinému zdroji povodňového nebezpečí, zahajuje činnost hlásná a hlídková služba; na vodních dílech nastává tento stav při dosažení mezních hodnot sledovaných jevů a skutečností z hlediska bezpečnosti díla nebo při zjištění mimořádných okolností, jež by mohly vést ke vzniku zvláštní povodně. Stav pohotovosti - 2. Stupeň o Druhý stupeň (stav pohotovosti) se vyhlašuje v případě, že nebezpečí přirozené povodně přerůstá v povodeň; vyhlašuje se také při 41

42 překročení mezních hodnot sledovaných jevů a skutečností na vodním díle z hlediska jeho bezpečnosti; aktivizují se povodňové orgány a další účastníci ochrany před povodněmi, uvádějí se do pohotovosti prostředky na zabezpečovací práce, provádějí se opatření ke zmírnění průběhu povodně podle povodňového plánu. Stav ohrožení - 3. stupeň o Třetí stupeň (stav ohrožení) se vyhlašuje při nebezpečí vzniku škod většího rozsahu, ohrožení životů a majetku v záplavovém území; vyhlašuje se také při dosažení kritických hodnot sledovaných jevů a skutečností na vodním díle z hlediska jeho bezpečnosti současně se zahájením nouzových opatření; provádějí se zabezpečovací a podle potřeby záchranné práce nebo evakuace. Zákaz plavby při povodních K zákonu o vodách byla vydána prováděcí vyhláška č. 241/2002 Sb., o stanovení vodních nádrží a vodních toků, na kterých je zakázána plavba plavidel se spalovacími motory, a o rozsahu a podmínkách užívání povrchových vod k plavbě. Podle 4 odst. 2 vyhlášky platí, že povrchové vody nelze užívat k plavbě po dobu vyhlášeného druhého a třetího stupně povodňové aktivity, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Plavidla se během této povodňové aktivity musí nacházet v chráněných místech a musí být zabezpečena tak, aby nedošlo k jejich uvolnění. ( hp) Zákon č. 114/1995 Sb. ze dne 25. května 1995, o vnitrozemské plavbě Veškeré vodní toky a ostatní vodní plochy, na kterých je možné provozovat jakoukoli plavbu, jsou podle zákona č. 114/ 1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, vnitrozemskými vodními cestami. Vnitrozemské vodní cesty jsou děleny na sledované vodní cesty a ostatní, ke kterým patří také ty, na nichž je možné provozovat rekreační a sportovní plavbu. 42

43 Plavebně - provozní podmínky pro provozování plavby a způsob značení stanoví prováděcí předpis (vyhláška č. 344/1991 Sb.), tzv. Řád plavební bezpečnosti, vydaný bývalým FMD České a Slovenské republiky ( Pořádání vodáckých školních akcí v zákonech Organizátoři pořádající školní akce se musí řídit především 8 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů a Vyhláškou č. 106/2001, o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti, v platném znění. Další zákony platné pro organizátory vodáckých akcí jsou následující: Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (definuje základní povinnosti organizátorů zotavovacích akcí především 7 a 8). Vyhláška č. 106/2001 Sb. ve znění vyhlášek č. 148/2004 a č.320/2010 Sb. o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti (týká se ubytování, ubytování ve stanech, zásobování vodou, stravování). Vyhláška č. 135/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na koupaliště, sauny a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 410/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 343/2009 Sb. o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých. Metodický pokyn MŠMT č.j / k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí (upravuje podmínky při koupání, turistice atd.) (Ptáček, 2006, p ; sdetmivpohode/kurzy/vodnituristika/legislativa.php). 43

44 Další právní nařízení souvisejí s chováním vodáků v CHKO a národních parcích Je zakázáno: tábořit na neveřejných místech rozdělání ohňů mimo označených míst chodit mimo vyznačené turistické trasy ničit okolní přírodu, atd. (Ptáček, 2006, p ) Vedoucí vodáckého oddílu, tábora a komerční a aktivity v ČR Nynější legislativa přesně neurčuje, jaké kurzy musí mít vedoucí vodáckého oddílu, školního výletu nebo tábora. Legislativa ovšem přesně předepisuje podmínky pro vedoucí komerční vodní turistiky. Průvodcovská činnost se zaměřením na vodní turistiku nebo rafting se stala živností vázanou dle zákona č. 209/2001, kde pro získání živnostenského listu se musí splnit jedna z těchto podmínek: Diplom a vysvědčení o absolvování vysoké nebo vyšší odborné školy v oboru zaměřeném na tělesnou kulturu, tělovýchovu a sport Doklady vydané institucemi akreditovanými MŠMT ČR nebo jiným ministerstvem, do jehož působnosti patří odvětví, v němž je provozována živnost (např. osvědčení z FSpS MU, FTVS UK, FTK UP aj. o absolvování trenérského kurzu). Absolvování rekvalifikačního kurzu u akreditované společnosti Licence cvičitele vodní turistiky vydané institucemi akreditovanými MŠMT ČR (Ptáček, 2006, p ) Metodické pokyny MŠMT Dle věštníku MŠMT sešit č. 2 z roku 2006 vedoucí kurzu pedagog nese plnou zodpovědnost za svěřené studenty, i když má škola uzavřenou smlouvu s cestovní kanceláří. Z toho důvodu je vhodné, aby někdo z učitelů měl aspoň 44

45 kurz instruktora vodní turistiky, aby věděl, jak mají externí instruktoři správně vykonávat svoji práci a jak se starat o bezpečnost účastníků. Vedoucí pedagog je povinen zjistit stupeň plaveckých dovedností žáků před zahájením kurzu. Také je odpovědný za zhodnocení sjízdnosti vybraného úseku řeky. Učitel odpovídá nejvýše za pět kánoí (kajaků) nebo za dvě pramice (rafty). V případě obtížnějších podmínek vedoucí kurzu sníží počet lodí na jednoho pedagoga. Studenti musí být povinně vybaveni plovací vestou na snadnějších tocích, ale při sjíždění divoké vody nebo obtížně sjízdných propustech musí být opatřeni plovací vestou a přilbou. Vedoucí kurzu je povinen jízdu přerušit nebo sjíždění ukončit pokud se v průběhu jízdy na divoké vodě podmínky zhorší nebo se zvýší riziko (Věštník MŠMT, 2006) Metodika jízdy Je velmi důležité, aby učitel či instruktor zvolil vhodné lodě pro kurz, viz výše výběr lodě. Dále je nezbytné, aby si žáci vybrali pádla dle jejich proporcí, viz kapitola pádlo. Další postup je popsán v následujících podkapitolách Držení pádla Pádlo je drženo vrchní rukou za hlavičku nadhmatem a zároveň je palec v opozici proti prstům ze spodu hlavičky. Pádlo by mělo být při záběru pevně sevřeno, aby nedocházelo k proklouzávání hlavičky. Ideální vzdálenost spodní ruky od horní je vzdálenost mezi lokty při upažení. Spodní ruka drží žerď pádla nadhmatem. Mezi spodní rukou a listem je prostor zhruba cm. Učitel či instruktor by měl zkontrolovat správné držení pádla u všech svých svěřenců ( Volba zadáků a háčků Při sezení na příklad v kánoi se rozlišují dvě základní pozice vzhledem k postavení lodi. Účastník sedící na přídi je nazýván háček a naopak na zádi je 45

46 zadák. Volba háčků a zadáků je prováděna se souhlasem učitele, jelikož by se volba pozic měla respektovat některá pravidla: Zjištění zkušeností účastníků kurzu s vodní turistikou. Jestli se již dříve zúčastnili nějaké vodácké akce, na jaké řece a s jakou obtížností, na které pozici v lodi a na jaké lodi řeku absolvovali. Zadák by měl mít ideálně zkušenější vodák a také by měl mít předešlé zkušenosti s ovládáním podobného typu lodi. Zadák bývá zpravidla robustnější postavy než háček, kvůli stabilitě a ovladatelnosti lodi. V případě účastníků obou pohlaví, je vhodné kombinovat posádku dívka chlapec ( p) Nácvik sezení v lodi na suchu Začátečníkům často připadá, že sednout si do lodě a mít správný posed je to nejjednodušší, většinou se ovšem mýlí. Z tohoto důvodu je vhodné vyzkoušet více variant sezení v lodi. Také je důležité, aby celá posádka byla synchronizovaná. V turistických lodích jsou sedačky nejčastěji konstruovány jako neoddělitelná součást lodi, které ale umožňují dva základní typy sezení. První typ je nejvíce využíván turisty. Je charakteristický stabilním sedem, při kterém je dolní končetina u pádlující strany natažena dopředu a stehno se opírá o bok lodi. Druhá dolní končetina je pokrčena v kolenním kloubu a hole je opřena o dno lodi pod sedačkou (Bílý a kol., 2001, p ). Druhý typ je používán zejména v závodní kanoistice na divoké vodě. Charakteristická poloha je tvořena klekem na dně lodi, přičemž jsou kolena co nejvíce od sebe. Holeně jsou opřena o dno lodi pod sedačkou. Zadek se opírá o vrchní část sedačky. Tento druh posedu není příliš příjemný, na druhou stranu ale zvyšuje stabilitu lodi. Turisti ho využívají hlavně při sjíždění jezů a peřejnatých úseků. 46

47 Pozor: je důležité, aby nohy nebyly zaklíněné pod sedačkou (platí hlavně u nízkých sedaček), jelikož v případě převrhnutí lodi hrozí utonutí vodáka. Dále je také důležité, aby háček i zadák pádlovali vždy na opačném boku lodi. To znamená, že pokud háček drží pádlo za hlavičku v levé ruce (pádluje na pravém boku lodi), musí zadák držet hlavičku pádla v pravé ruce. Pádlování na stejné straně výrazně zvyšuje možnost převrhnutí, proto by se tomu mělo předcházet ( Skupinový nácvik základních záběrů na suchu Pro základní výcvik na tekoucí vodě používáme několik druhů záběrů. Začátečníci většinou nemají mnoho teoretických znalostí o technice pádlování a mnohdy vůbec žádné. V dalších podkapitolách jsou popsány vybrané základní záběry (Bílý a kol., 2001, p. 62; Špaček a kol., 1990, p ). Základní záběr vpřed Základní záběr vpřed je nejdůležitější záběr, který plavidlo pohání vpřed. Skládá se ze čtyř částí: zasazení neboli nasazení pádla, vlastní záběr či tažení, vytažení a přenos pádla vpřed. Při nasazení pádla do vody je trup mírně v předklonu a natočen tak, aby spodní paže blíže k listu umožnila maximální délku záběru. Záda bývají napřímené nebo mírně prohnuté do písmene C. Obě paže by měly být napnuty, přičemž horní paže bývá v průběhu záběru pokrčena loketního kloubu v úhlu 0 až 30 stupňů. Nasazení pádla je plynulé bez předčasného záběru před ponořením listu. List se zanořuje při zhruba cm od boku lodi. Při správném zasazení nedochází k stříkání vody, když pádlo protíná hladinu vody. V okamžiku zasazení pádla do vody jsou paže natažené a uvolněné. Po ponoření celého listu následuje vlastní záběr neboli tažení. Během tažení dochází k postupnému napřimování trupu. Hlavním silovým motorem při záběru jsou velké svalové skupiny trupu, zejména zad (velký trapézový sval a široký sval zádový). Vrchní i spodní paže se při tahu postupně pokrčují. Konec záběru je v okamžiku, kdy se poloha spodní ruky nachází v oblasti boků. Po ukončení tahu nastává fáze vytažení pádla z vody, při které by též nemělo docházet k velkému 47

48 stříkání vody. Poslední fází záběru vpřed je přenesení pádla dopředu pro další záběr. Přenos provádíme vzdálenější hranou listu blízko hladiny a to asi 10 cm nad hladinou. Zadák po záběru musí často korigovat směr lodi. K tomu dochází tak, že jeho záběr pokračuje za úroveň těla a tam přiloží pádlo k boku lodi záběrovou stranou a zakormidluje si. Pozor: Při záběru vpřed hlavně na dvoumístných kánoích je nutné, aby háček i zadák prováděli záběr synchronně. Tempo pádlování se řídí podle háčka (Bílý a kol., 2001, p ; Svoboda, 2007, p ; Špaček a kol., 1990, p. 16). Obr. č. 18: Základní záběr vpřed ( Zpětný (kontra) záběr Zpětný záběr se u začátečníků nejčastěji používá ke zpomalení nebo zastavení lodi a to pouze při synchronním pádlování. Když používá pouze jeden člen dvoumístné posádky lodi záběr vzad, dochází k postupnému otáčení lodi. Zpětný záběr vzad je prováděn zatlačením listu pádla spodní paží od zádi mírně šikmo směrem vpřed podél boku lodi. Tento záběr zahájíme zasazením pádla za tělem, zhruba o 10 až 20 cm dále než místo ukončení záběru vpřed (Bílý a kol., 2001, p. 67; Špaček a kol., 1990, p ). 48

49 Obr. č. 19: Zpětný (kontra) záběr ( Široký záběr od přídě Tento druh záběru se používá ke korekci, změně směru jízdy nebo otáčení lodi. List pádla je zasazen do vody téměř stejně u základního záběru. Záběr začíná zhruba 10 cm od boku lodi, háček co nejvíce vpředu. Záběr je veden nataženou spodní paží po obloukové křivce, ale horní paže bývá často pokrčena. V závěrečné fázi tažení dochází k dokončení oblouku za tělem vodáka, při kterém se může dostat až do mírného záklonu. Zadák zakončuje oblouk co nejvíce vzadu skoro až za lodí. Z toho vyplývá, že list pádla se pohybuje po křivce (oblouku) směrem od lodi a zpět místo pohybu podél lodi (Bílý a kol., 2001, p. 65; Špaček a kol., 1990, p ). 49

50 Obr. č. 20: Široký záběr od přídě ( Široký záběr vzad Široký záběr vzad se používá k otáčení lodi a také ji výrazně brzdí. Tento záběr má opačná směr než široký záběr. Na rozdíl od zpětného záběru je spodní paže natažena po celou dobu pohybu a zároveň list pádla kopíruje oblouk, který je veden od zádi. Háček začíná záběr na úrovni trupu a končí u špičky lodi, za to zadák nasazuje pádlo více vzadu a záběr je ukončen na úrovni trupu. Záběr vychází z rotace trupu (Bílý a kol., 2001, p. 66; Špaček a kol., 1990, p ). Obr. č. 21: Široký záběr vzad ( 50

51 Přitažení Přitažení se nejčastěji využívá ke korekci směru jízdy, změně směru jízdy, přičemž nedochází k výraznému zbrzdění lodi. Trup se při zahájení záběru vyklání ven z lodě bez zjevné rotace. Vrchní paže je mírně pokrčena v loketním kloubu nad hlavou, spodní paže je napnuta. Záběr je veden kolmo k boku lodi. Po ukončení záběru přitažení k boku lodi se může přejít do přímého záběru nebo se vodák vrátí do výchozí pozice a přitažení opakuje dle potřeby. Pozor: je důležité si při přitahování dávat pozor, aby se loď nepřevrátila o pádlo, které je opřené o bok lodi při ukončování záběru (Bílý a kol., 2001, p. 65; Špaček a kol., 1990, p ). Obr. č. 22: Přitažení ( Závěs Nejčastěji je závěs používán u nájezdu do proudu a výjezdu z proudu. Je to záběr, který se využívá při změně směru ve vyšších rychlostech lodě. Tělo vodáka má stejné postavení jako fáze zahájení záběru přitažení. Pádlo je ponořeno do vody pod úhlem 45 stupňů, ale paže při tom zůstanou v první fázi záběru. Střed osy otáčení lodi je tvořen listem pádla (Bílý a kol., 2001, p. 67; Špaček a kol., 1990, p ). 51

52 Obr. č. 23: Závěs ( Instruktáž o bezpečnosti jízdy na vodě Družstvo i skupina vodáků musí být vždy před započetím samotné plavby seznámena se základními pravidly bezpečnosti jízdy na vodě. Sjíždění vodních toků je dáno legislativně určenými pravidly, která jsou platná i pro školní kurz ( Poučení a kontrola Před zahájením každé plavby je potřeba, aby byli žáci informováni např. o délce plavby, obtížnosti či její zajímavosti. Dále jsou jim předány informace o aktuálním stavu vody, co to pro ně znamená. Před každou plavbou je nutné zkontrolovat, zdali všichni žáci mají v pořádku následující věci: vestu přilbu pevné boty pádlo vhodný oděv (vzhledem k okolnímu prostředí a předpokládanému počasí) pláštěnku krém na opalování jídlo na předpokládaný čas jízdy nápoje 52

53 doklad o zdravotním pojištění a případně drobné peníze ( p) 1. 7 Organizace kurzu vodní turistiky Nejprve je nutné zvolit obsah a formu kurzu vodní turistiky. Je podstatné zvolit osobu či více osob (učitel, pověřená osoba v CK), které vše naplánují, připraví, zajistí a zorganizují. Většinou se jedná o formálního nebo i neformálního vůdce, který se bude starat o průběh akce. Jiná bude samozřejmě organizace na kurz na Vltavu nebo na kurz, který se bude konat na obtížné ledovcové řece, např. Salze v Rakousku. Když je terén vzdálenější nebo obtížnější, je nutné získat více informací o daném toku, aby se předešlo různým nepříjemnostem a minimalizovalo se objektivní nebezpečí, které řeka skrývá. Dalším důležitým faktorem při organizaci kurzu je počet účastníků, respektive počet lodí. U školních kurzů je předepsáno, že na jednoho učitele (instruktora) připadá maximálně 10 žáků, ale maximálně 5 lodí. To znamená dva rafty (2xR6) po pěti žácích, 5 kánoí (5xK2) po dvou žácích nebo 5 kajaků (5xK1) po jednom žákovi. Nejoptimálnější počet lodí je 5 7, podle charakteru řeky a typu lodí. Při větším počtu žáků, což se při školních kurzech často stává, je akce organizačně náročnější a je třeba počítat s větší časovou rezervou. Pro zajištění bezproblémového průběhu kurzu je třeba zabývat se těmito body: příprava výběr řeky vybavení vedení školení bezpečnosti organizace na vodě (Ptáček, 2006, p. 75; Špaček a kol., 1990, p ; Štemprok a kol., 1975, p ) 53

54 Příprava Před provedením výběru řeky je nutné si uvědomit, pro jakou skupinu bude kurz určen. Dle tohoto faktoru lze následně stanovit obtížnost řeky. V přípravě je také důležité si položit několik otázek, které pomohou lépe zvolit řeku, na které bude kurz proveden. Organizátor by měl zvolit takovou obtížnost řeky, která nebude příliš velká, aby sjezd účastníci na zvolených plavidlech zvládli, na druhou stranu nemůže být obtížnost řeky příliš nízká, aby to pro vodáky bylo ještě zajímavé. Zpravidla se obtížnost řeky volí podle nejslabších jedinců ve skupině a jim se také přizpůsobuje většina vodáckého programu. Zkušenější jedinci zpravidla pomáhají začátečníkům zdokonalovat techniku a pomáhat při záchraně, čímž se sjezd i pro zkušenější stává zajímavější. Jedna z nejdůležitějších otázek by se měla zabývat celkovou časovou náročností akce. Dle zodpovězených otázek lze určit druh toku vhodný pro kurz. V případě vícedenních kurzů je nutné mít i náhradní program či jiný typ aktivity, např. prohlídka města, pěší turistika či volný den třeba spojen s koupáním. Při kurzech delších než 6 dní je vhodné zařadit náhradní program každý třetí den, podle pravidla kritického třetího dne. Pravidlo třetího dne vychází z faktu, že tělo při stejné opakované aktivitě je jednostranně zatíženo a s tím je spojeno vyšší nebezpečí úrazu i kvůli únavě. Je vhodné mít naplánovaný celý náhradní program hlavně na kurzy do zahraničí, jelikož počasí může ovlivnit tok řeky natolik, že je poté nesjízdná. Nejlepším řešením při nesjízdnosti řeky kvůli počasí je mít informace i o okolních řekách, které by mohli být sjízdné. Z těchto důvodu je příprava velmi důležitá a nelehká záležitost. V neposlední řadě je podstatné myslet i na rozjezd účastníků a hlavně začátečníků, proto by měly být první úseky řeky lehčí obtížnosti (Ptáček, 2006, p. 75; Špaček a kol., 1990, p a ; Štemprok a kol., 1975, p ) Výběr řeky Záleží na organizátorovi, vedoucím někdy i na žácích, jestli se sjezd bude konat v naší zemi či zahraničí. Při výběru zahraničních řek je lepší na těžších 54

55 úsecích počítat s 1 stupněm obtížnosti navíc. Po konečném výběru řeky je nutné o ní zjistit co největší množství informací. Mezi základní informace patří: Kilometráž řeky s vyznačenými obtížnými úseky či problémovými místy Aktuální průtok, spád Charakter řeky a okolí Teplou vody a vzduchu Nástupní a výstupní místa Většina informací o běžných řekách sloužící ke komerčnímu využití je dobře dostupná zejména na internetových stránkách, které jsou často aktualizovány. Pro školní kurzy vodní turistiky se nedoporučuje splouvání méně známých řek, kvůli riziku nečekaného nebezpečí. Při plánování a výběru řeky je také nezbytné promyslet dopravu nebo přesuny motorových vozidel, aby se omezilo dlouhé čekání v mokrém vodáckém oblečení. Další nutností je zvolit vhodné místo na přespání. Při školních kurzech vodní turistiky je potřeba myslet na kvalitu tábořiště z hygienického hlediska WC, pitná voda, sprchy, nepodmáčený terén. Také je třeba vědět o místech, kde se smí nebo nesmí kempovat a to hlavně v zahraničí či chráněných oblastech jako jsou CHKO či NP (Ptáček, 2006, p. 76; Špaček a kol., 1990, p. 9-10) Vybavení Podle výběru řeky musí vedoucí zjistit, co vše je nutné pro sjezd toku a jaké vybavení je k tomu nutné. Při výběru nezbytného vybavení se vedoucí řídí celkovou délkou akce kolik dní se stráví vodáckým programem a kolik dní zabere celá akce. Důležitým faktorem je i to, jak daleko se bude skupina pohybovat od zásobování či pomoci, jestli se vše musí vozit v lodích nebo je zajištěna logistika. Dle obtížnosti toku, počasí a teploty vody se určují ochranné prostředky neopreny, vesty, helmy, lana, házečky atd. (Viz Ostatní výzbroj, Výstroj vhodná pro školní kurzy vodní turistiky) K tomu všemu je 55

56 vhodné připočíst i náhradní vybavení, jakou jsou náhradní pádla a jiné ochranné prostředky. Dále třeba vybrat vhodné lodě na zvolený typ toku viz Loď. Každý kurz má své zvláštnosti, z čehož vyplývá, že i příprava a vybavení bude vždy trochu odlišné. Vše vychází ze získaných informací o prostředí, kde se kurz bude konat. Výběr vhodného vybavení v rámci bezpečnosti akce nelze nikdy podcenit (Ptáček, 2006, p. 76; Špaček a kol., 1990, p. 11) Vedení a autorita Autorita je významným sociálním faktorem, který je důležitou součástí sociální integrace a sociální kontroly. Je také velmi významná při výchově a vedení lidí a je s rolí vedoucího vždy spojena. Autorita se dělí na formální a neformální. Formální autorita je oficiálně delegovaná, tzn. vedoucí zájezdu, učitel, instruktor atd. osoba, která má formální autoritu má i právo rozhodovat v různých situacích, ale zároveň za své rozhodnutí nese zodpovědnost. Formální autorita si může oficiálně vynutit poslušnost pomocí sankcí. Na druhou stranu neformální autoritu má přirozeně respektovaný člověk například u neorganizovaného vodáckého oddílu či ve skupině kamarádů. Osoba s neformální autoritou si nemůže vynutit dodržování zásad či poslušnost a také nenese zodpovědnost za své jednání, rozhodnutí nebo druhé osoby. V tomto případu záleží pouze na ostatní, zda se budou řídit jeho pokyny. Ideálním případem je osoba, která má formální i neformální autoritu. V tomto případě má člověk autoritu spjatou s oficiální pozice vůdce, ale i se svými zkušenostmi, inteligencí, morálními hodnotami atd. Na školních kurzech je nutností mít oficiálního vůdce hlavně při vyskytnutí nebezpečných situacích jakou jsou velké peřeje, nepřehledné úseky či jezy. Například když vedoucí zavelí přenést lodě, musí všichni účastníci akce bez váhání udělat to samé. Vedoucí musí jít příkladem a to znamená, že nemůže sám sjet úsek, který mají ostatní přenášet. Dalším úkolem vedoucího je i rozestavění a koordinace záchrany na obtížnějších pasážích toku, zde je také vhodné, aby vedoucí zapojil do pomoci i zkušenější osoby. 56

57 Mezi další úkoly formálního vedoucího kurzu patří přehled o počtu lodí i posádky a neustále tento stav kontrolovat, také stanovuje první a poslední loď ve skupině a určuje, jestli se za daného stavu vody pojede či ne atd. Vůdce se navíc musí řídit plavebním řádem a legislativou viz kapitola 1. 5 Legislativa pro pořádání školních kurzů vodní turistiky. Dle legislativy a plavebního řádu vedoucí zodpovídá za všechny osoby na kurzu a případě neštěstí je vyzván k odpovědnosti dle trestního zákona. Z tohoto důvodu musí dodržovat zásady bezpečnosti a konat uvážené rozhodnutí a umět si je obhájit. Z toho také vyplývá, že by měl vedoucí počítat s různými situacemi a mít pro ně vhodné řešení. Nejčastější situace je podchlazení žáka a proto by měl mít vedoucí u sebe termosku s teplým čajem a náhradní suché oblečení či energetické tyčinky a popřípadě hroznový cukr (Ptáček, 2006, p ) Školení bezpečnosti Před prvním zahájením sjezdu je vedoucí školního kurzu vodní turistiky povinen provést školení bezpečnosti minimálně ústní formou a žáci podepíší, že byli s tímto školením srozuměni. Školení bezpečnosti by mělo obsahovat přibližně tyto body: informace o daném úseku (obtížnost, okolí, délka, počet hodin na vodě) program sjezdu, postupné cíle (čas, trasa) stav vody a s tím spojená rizika výčet nebezpečných míst počet lodí a účastníků názorná ukázka a vysvětlení smluvených signálů určení pořadí a funkce lodí (pomoc slabším posádkám) co si vzít sebou (vybavení, jídlo...) upozornění na vliv počasí (úžeh, úpal pitný režim, podchlazení náhradní oblečení) umístění lékárničky a náhradního vybavení (poslední loď) umístění záchranného materiálu ukázka základní techniky pádlování pro začátečníky 57

58 ukázka sebezáchrany ukázka záchrany s házečkou a záchrana materiálu Na závěr bezpečnostního školení se využívá praktická technika sebezáchrany a plavání v tekoucí vodě musí vyzkoušet každý účastník. Po školení bezpečnosti vedoucí zkontroluje výstroj jednotlivých účastníků a jeho řádné upevnění, také upozorní na fakt, že bez jeho souhlasu s výstrojí nebudou manipulovat. Žáci si mohou výstroj sundat pouze na povel vedoucího, zpravidla po ukončení plavby nebo při delších přestávkách na břehu. Vedoucí také musí kontrolovat dostatečný pitný režim žáků, aby nedocházelo k dehydrataci a následnému kolapsu (Ptáček, 2006, p ) Organizace na řece Podle předešlé podkapitoly se celá organizace na řece řídí rozhodnutím a pokyny vedoucího skupiny. Ten musí brát v potaz aktuální stav, výkon a vybavení skupiny, zdravotní stav účastníků, ale i stav vody a počasí. Před obtížnějším úsekem je vždy lepší nad ním bezpečně zastavit a jít si tuto pasáž řeky prohlédnout. Vedoucí pak zorganizuje splutí tohoto místa nebo nařídí bezpečný přenos lodí. Je také nutné zorganizovat každé přistání ke břehu a zpětný odjezd od něj. První loď (obvykle s vedoucím) přistává na bezpečném přehledném místě bez překážek jako první a ostatní lodě se řadí vždy nad první loď. Stejné podmínky platí i na výstupním místě. Jak už bylo řečeno dříve, vedoucí určí první a poslední posádku, která se skládá ze zkušených posádek, popř. instruktorů, učitelů apod. Žádná posádka nesmí předjet určenou první loď nebo zůstat za poslední. První posádka má za úkol vybírat nejvhodnější trasu pro splutí řeky a upozorňuje na případná nebezpečí. Mezi loďmi musí být dostatečný rozestup, na klidné přehledné vodě cca 20m. Vždy ale musí být velikost rozestupu taková, aby každá posádka mohla včas zastavit. Na rychlejších tocích s meandry se vzdálenost rozestupů zkracuje, aby se posádky navzájem viděly tzv. vzájemné hlídání. Posádka přední lodi provozuje tzv. hlídání dozadu, přičemž přední posádka hlídá posádku za sebou a 58

59 v případě, že tam nikoho nevidí, oznámí to dopředu, aby se počkalo na ostatní. Neposledním důležitým úkolem vedoucího skupiny je dodržování časového plánu. Je velmi nebezpečné, aby se vodáci při soumraku dostali do náročnějšího úseku i nestačili dojet do kempu. Tyto základní pravidla můžeme shrnout do několika bodů: první loď se nepředjíždí za poslední lodí se nezůstává vzájemné hlídání a hlídání dozadu skupinu je nutné udržovat pohromadě dodržování rozestupu mezi čluny skupina vždy zastavuje nad první lodí první posádka vybírá trasu a určuje místo k zastavení poslední loď převáží lékárničku a zajištuje ošetření v případě zranění dodržování časového plánu (Ptáček, 2006, p , Štemprok a kol., 1975, p ) Mezi začátečnické posádky je dobré rozmístit lodě zkušených posádek. Zpravidla je na každých 5 nezkušených lodí (kánoe či kajaky) jedna zkušenější posádka (instruktor). Pro zpomalení jízdy je doporučováno volit jízdu mimo proudnici a používat jízdu po rozhraní. Ve více peřejnatém toku, ve kterém nejde dobře vidět zatáčku, kvůli nečekanému nebezpečí, je vhodné vybrat jízdu přes vrtané proudy. Jde o pomalý způsob splouvání řeky, při kterém je možnost si dobře prohlédnout následující terén. Při zjištěném nebezpečném úseku je vhodnější zastavit, prohlédnout si terén ze břehu a popřípadě přenést. Vedoucí by měl nařídit přenesení lodí v případě, že: si není jistý neví, jak by zorganizoval záchranu se někteří na to necítí (psychicky, fyzicky, technicky...) výkon, stav skupiny nebo zdravotní stav není dobrý je nevhodný stav vody je výrazně poškozená loď nebo výstroj či výzbroj (Ptáček, 2006, p ) 59

60 Signalizace Smluvené signalizaci se používá jak při sjíždění vody, tak i záchranné akci. Někteří se mylně domnívají, že hlasitý křik je dostatečný způsob komunikace. Bohužel lidský hlas není na tolik silný, aby ho pádlující vodák na tekoucí vodě slyšel. Může také dojít ke špatnému pochopení významu slov. Nejvhodnějším prostředkem pro komunikaci na vodě je vhodná a hlasitá píšťalka, která slouží k upozornění, že se něco děje. Další komunikace je vizuálního charakteru pomocí rukou nebo pádla. Příjemce komunikace potvrdí, že všemu rozuměl. Jelikož nejsou dány standarty pro signály, skupina si je určí sama. Důležité je, aby signály byly jasné, zřetelné, aby je znala celá skupina a nebylo jich mnoho. Pro ukázku se dají použít signály z obr. 17, které jsou převzaty ze zahraničních i místních zdrojů (Ptáček, 2006, p. 80) Obr. č. 24: Signalizace (Ptáček, 2006, p. 81) 60

61 1. 8 Sebezáchrana a první pomoc na vodě Sebezáchrana Sebezáchrana je stav, kdy se člověk ve vodě snaží zachránit pomocí vlastních sil bez újmy na zdraví a majetku. Vodák se této situace může dostat několika způsoby: převrhnutí lodě, vypadnutí z plavidla, pád do řeky, při přechody řeky atd. Vodák ve vodě se nyní musí spolehnout pouze sám na sebe a nečekat na pomoc druhých. Nejprve je nutné zachovat klid a přemýšlet nad řešením dané situace. Mezi sebezáchranu lze zařadit i eskymácký obrat využívaný kajakáři, který mnohdy bezpečně vyřeší mnohé krizové případy. Zvládnutí plavání je nezbytnou znalostí všech vodáků. Druh plavání také záleží na charakteru toku řeky (Ptáček, 2006, p. 50) Pasivní plavání Pasivním plaváním se rozumí poloha plavce na znak nohami směrem po proudu. Důležité je, aby byly hýždě i paty co nejvýše, kvůli překážkám na dně řeky. Ruce jsou podél těla v mírném upažení, čímž se zvyšuje stabilita těla a lze jimi korigovat směr plavby. Brada je přitisknutá na hrudník, kvůli zamezení nárazu do temene hlavy a sledování následujícího terénu či bezpečného místa pro sebezáchranu. Při blížící se překážce je vhodné mírně pokrčit kolena ke ztlumení nárazu a následným odpíchnutím od překážky. Tímto způsobem se lze relativně bezpečně pohybovat i v těžší vodě. Poloha pro pasivní plavání by se měla zaujmout co nejdříve po pádu vodáka do vody. Kvůli dalšímu nebezpečí je prioritou plaváčka se dostat co nejdříve ke břehu. Je nutné si vybrat vhodné místo k zachycení se u břehu, nejlépe ve vratném proudu nebo v místech slabého proudu, v opačném případě se plavající vodák zbytečně vysiluje bojem s proudem. Pomocí pohybu rukou a nohou se lze dobře přiblížit k vhodnému místu a zachránit se. Často se pasivní způsob plavání kombinuje s aktivním způsobem, kvůli rychlejšímu dostání ke břehu. Při mírnějším proudu a slabším rozhraní často stačí použití pouze pasivního plavání. Tělo je sice stále po proudu, ale otočené 61

62 mírně šikmo ke břehu, kde je vratný proud. Díky plavání naznak a kopáním se plavající vodák překoná rozhraní v horní části a tím se dostane ke břehu. Pro rychle tekoucí toky platí vždy pravidlo nikdy se v proudu nestavět! Hrozí zaklesnutí nohy do podkladu či překážky. Postavit se lze pouze tehdy, dřeli tělo při plavání o dno (Ptáček, 2006, p. 51) Aktivní plavání Jedná se o techniku, která plavajícímu vodáku umožní dostat se tam, kam potřebuje. Jednoduše se jedná o přetočení těla na břicho a zvolení plaveckého způsobu prsa nebo kraul. Na kratší vzdálenosti, které je nutné překonat rychle, je vhodnější způsob kraul a naopak na delší vzdálenost je výhodnější využít méně energeticky namáhavější styl prsa. Prsa jsou také výhodnější kvůli lepší vizuální orientaci v terénu. Jak už bylo zmíněno v minulé podkapitole, pasivní a aktivní způsob plavání je často kombinují. Nejvhodnější řešení při převržení je pasivní plavání, a když se plavající vodák přiblíží k vhodnému záchrannému místu, přetočí se na břicho a začne aktivně plavat. Opět je nejlepší volit místo k zachycení na břehu, kde je vratný proud. Nejlepší je překonání rozhraní v jeho horní části rychlým kraulem a zachycení se u břehu, než dojde ke zpětnému stržení plaváčka do proudu. Nevýhoda aktivního plavání je špatný přehled o překážkách na toku, proto je lepší ze začátku využít pasivní způsob a následně aktivní k rychlé sebezáchraně. Aktivní způsob se také používá, když se plavající vodák blíží k nebezpečnému místu a pasivním způsobem to nemůže ovlivnit. V případě, že v blízkosti není bezpečné místo k opuštění řeky, může být jedinou šancí na sebezáchranu velký kámen uprostřed řeky. V tomto případě se plaváček přetočí na břicho hlavou po proudu a snaží vyvinout co nejvyšší rychlost k naplavání přímo na překážku. Těsně před kamenem se vodák chytne a rukama se na něj vytáhne. Tato varianta krizového řešení se používá pouze tehdy, jde-li už téměř o život. Podobným způsobem se překonávají i jiné překážky na řece, jako je například spadlý strom na řece. V tomto případě u pasivního plavaní hrozí vtažení pod překážku a možné zachycení ve větvích (Ptáček, 2006, p ). 62

63 Valivý způsob Tímto způsobem se překonává rozhraní u vratného proudu. Tělo se u tohoto způsobu neustále otáčí s plaveckým stylem znak, kraul, znak, kraul. Pohyb připomíná válení sudů v řece (Ptáček, 2006, p. 53) Plavání přes stupeň, splav či jez Při blížícím se jezu, splavu či stupni je nejvhodnější změnit polohu z pasivního plavání do speciální polohy, která zajistí případnou ochranu měkkých částí těla. Na začátku např. stupně se nohy přitáhnou k tělu a rukama se obejmou. Plavající vodák se takzvaně sbalí do klubíčka, přičemž se minimalizuje zranění nebo nebezpečí zaklínění nohou mezi kameny pod stupněm. Tato situace by mohla nastat při setrvání plaváčka v poloze pasivního plavání (Ptáček, 2006, p. 53) Záchrana házecím pytlíkem Házecí pytlík či házečka je osobní záchranná pomůcka představující lano o průměru 8 12 mm a délce m, které je poskládané v nepromokavém pytlíku výrazné barvy. Lano musí být řádně poskládané, aby při potřebě použití nebylo zamotané. Na dně pytlíku je materiál, který plove na vodě. Vrchní konec lana je vystrčen z pytlíku v podobě oka omotané vyztuženou bužírkou. Vrchní část pytlíku je uzavřena například stahovací gumičkou, aby se lano volně nevymotalo ven. Házečka se používá pro záchranu tonoucích při vědomí. Házečka musí být dobře umístěna, aby byla rychle k dispozici buď na těle, připnutá karabinou na vestě nebo v lodi, například připnutá samostatnou karabinou k postrannímu lanu. Záchrana házecím pytlíkem může být provedena ze břehu i z lodi. Oba způsoby vyžadují rychlost a rozvahu zachránce (Ptáček, 2006, p ). 63

64 Celková záchrana házecím pytlíkem se dá shrnout do několika bodů: 1. Při spatření plaváčka, si zachránce připraví házečku k použití a zajistí se, aby byl stabilní. Zachránce v lodi se postará o ovládání lodi dalším vodákem. 2. Zachránce si otevře pytlík, odmotá si asi metr lana a dlaní uchopí oko lana, ve druhé ruce drží pytlík. 3. Zachránce naváže kontakt s plaváček píšťalkou nebo zakřičením házím. Plaváček je v poloze na zádech a provádí pasivní plavání, viz podkapitola pasivní plavání. 4. Před hodem musí být zachránce přesvědčen, že je plaváček připraven házečku chytit. 5. Hod se prování spodem větší přesnost, menší vzdálenost nebo vrchem menší přesnost, větší vzdálenost. Hod je mířen nejlépe mezi hrudník a hlavu plaváčka. Je nutné si hody předem natrénovat a umět se podle situace rozhodnout, který hod zachránce zvolí. 6. Po zachycení plaváčka, kterému vede lano přes rameno (plaváček je tažen v poloze na zádech, hlavou směřující k zachránci), zachránce přitahuje lano s plaváčkem k sobě. Poté je plaváček vytažen z vody. 7. Při nezdařeném hodu (házečka dopadne více jak 2 metry od plaváčka) je nejrychlejším způsobem pro záchranu použít jinou při ruce nachystanou házečku. V jiném případě je nejlepší začít lano velkými smyčkami smotávat do jedné ruky. Po smotání lana se druhou rukou vytáhne naplněný pytlík vodou a hod se opakuje. Při opakování hodu se do pytlíku nikdy nevkládá kámen nebo písek pro zatížení hrozí nebezpečí úrazu při zasažení plaváčka. Je důležité mít řádně nacvičenou záchranu házečkou. Může se jednat o záchranu života (Ptáček, 2006, p ) První pomoc na vodě Každý občan dle 207 trestního zákona je povinen poskytnout první pomoc. To samozřejmě platí i vodní turistiky. I když je vodní turistika relativně 64

65 bezpečný sport, může bohužel dojít k vážnějším případům s následkem smrti, utonutím. Rychlá první pomoc může velmi pomoci postiženému do té doby, než se objeví přivolaná odborná pomoc (Ptáček, 2006, p ) Postup při první pomoci První pomoc se musí poskytnout s rozmyslem a dbát především na svoji bezpečnost, zvláště na vodě. Nemá smysl někoho zachraňovat bezhlavým skokem do neznámé vody, či co nejrychleji zdolat kluzkou skálu. Nejdůležitější je prvotní posouzení situace, mezi což patří: co se stalo, jak pomoci, jaké je pro zachránce vlastní riziko. Dále je vhodné si zaznamenávat či si pamatovat veškeré okolnosti pomoci, jako je např.: kdy a jak k úrazu došlo, stav zraněného, jak byla poskytnuta první pomoc atd. Toto je nejvhodnější postup při první pomoci: posouzení situace přivolání odborné pomoci (155, 112) technická pomoc vyproštění postiženého, záchrana z řeky apod. zjištění životních funkcí (vědomí, dýchání, krevní oběh) zástava krvácení resuscitace protišoková opatření ošetření ostatních zranění organizace transportu (Ptáček, 2006, p. 86; i_zzs.html) Resuscitace Cílem resuscitace je obnovení základních životních funkcí krevní oběh, dýchání, vědomí. Nejčastější příčinou na vodě je úraz, tonutí, onemocnění srdce. Mezi základní tři postupy resuscitace patří zajištění průchodnosti dýchacích cest, 65

66 zajištění dýchání umělým dýcháním z úst do úst a zajištěním krevního oběhu nepřímou srdeční masáží. Dle Guideline 2010 je postup následující: 1. zjištění stavu vědomí 2. při žádné reakci, přivolání pomoci 3. uvolnění dýchacích cest záklonem hlavy a přizvednutím brady dvěma prsty. 4. kontrola dechu, vizuální kontrola dechových pohybů hrudníku 5. volání na tísňovou linku postižený nereaguje, nedýchá nebo má lapavé dechy zahájení srdeční masáže. Zachránce postiženého uloží na záda na rovnou tvrdou podložku (na zem). Zachránce klečí kolmo k hrudníku postiženého, ruce umístí přes sebe na střed hrudníku a proplete prsty, lokty jsou napnuté. Stlačení se provádí do hloubky cca 5 cm frekvencí stlačení za minutu. 7. při vyškolení v první pomoci se provádí po každých 30 ti stlačeních hrudníku 2 umělé vdechy. Umělé dýchání je prováděno se záklonem hlavy postiženého a stlačením obou nosních dírek. Zachránce svými rty obemkne ústa postiženého a plynule do něj vdechuje, dokud se nezvedne hrudník. Po klesnutí hrudníku se vdech opakuje. Z hygienického hlediska zachránce není povinný provádět umělé dýchání. 8. dále se pokračuje v resuscitaci 30:2 9. pokud se postižený nebrání nebo se nezačne probouzet, pokračuje se v resuscitaci až do jeho předání týmu záchranné služby. 10. V případě tonutí se resuscitace zahajuje 5 vdechy, další postup je shodný. 11. Resuscitace je ukončena obnovením životních funkcí, při převzetí postiženého do odborné lékařské péče, při naprostém vyčerpání zachránce nebo ohrožuje-li okolní prostředí život zachránce (Ptáček, 2006, p ; 66

67 2 Cíl a úkoly Cílem diplomové práce je průzkum názorů žáků a pedagogů vybraných středních škol ve Zlíně na školní kurzy vodní turistiky. Výzkumná otázka č. 1: Jaký postoj zaujímají pedagogové vybraných středních škol ve Zlíně ke školním kurzům vodní turistiky? Výzkumná otázka č. 2: Jaký postoj zaujímají žáci vybraných středních škol ve Zlíně ke školním kurzům vodní turistiky? 2. 1 Dílčí úkoly práce Pro úspěšné splnění cíle, jsme zvolili tyto úkoly: DÚ 1. DÚ 2. DÚ 3. DÚ 4. DÚ 5. prostudování literatury spojené s problematikou vodní turistiky vyhotovení teoretické části, zabývající se problematikou vodní turistiky vytvoření ankety a její distribuce na vybraných středních školách ve Zlíně vytvoření otázek pro řízený rozhovor s pedagogy a uskutečnění rozhovoru zpracování a vyhodnocení dotazníků a řízených rozhovorů ve výzkumné části 67

68 3 Metodika Metodou explorativního šetření byla anketa a řízený rozhovor. Předmětem šetření byly školní kurzy vodní turistiky realizované v rámci vzdělávacího procesu na vybraných středních školách ve Zlíně. Strukturovaný dotazník má dvě části, obecnou, která charakterizuje skupinu žáků, a specifickou, která zjišťuje postoj ke školním kurzům vodní turistiky. Dotazník obsahuje celkem 13 otázek, z toho 1 je otevřeného typu, 10 uzavřeného typu a 2 polootevřeného typu. Otázky v řízeném rozhovoru jsou také rozděleny na dvě části obecnou a specifickou. Specifická část řízeného rozhovoru se skládá z deseti otázek. Strukturovaný dotazník i otázky k řízenému rozhovoru prošel expertním řízením odborníky v oboru a vedoucím diplomové práce, který odborně posuzoval správnost jednotlivých položek. Dotazník i otázky pro řízený rozhovor byly následně opraveny do konečné podoby pro distribuci. Poté byly dotazníky osobně distribuovány do vybraných středních škol ve Zlíně a na těchto školách zároveň byly provedeny řízené rozhovory s pedagogy Harmonogram výzkumu 2012/2013 červen - srpen 2012 studium literatury září - listopad 2012 zhotovení teoretické části DP prosinec 2012 vypracování dotazníku, otázek k řízenému rozhovoru a jejich konzultace leden 2013 distribuce dotazníků na středních školách, uskutečnění řízených rozhovorů únor - březen 2013 vyhodnocení výzkumné části 68

69 4 Výsledky výzkumu 4. 1 Výsledky řízených rozhovorů Obecná část řízených rozhovorů Řízených rozhovorů se zúčastnilo 5 pedagogů z pěti různých středních škol ve Zlíně, z toho 2 ženy a 3 muži. Průměrný věk učitelů je 50,4 let. Aprobace dotazovaných jsou velmi různé učitelé tělesné výchovy, učitelka matematiky a fyziky, učitel odborných předmětů stavebnictví a učitel odborných předmětů elektro. Průměrná délka učitelské praxe pedagogů je 20 let. Dva z pedagogů vystudovali fakultu tělesné kultury a přírodovědeckou fakultu v Olomouci, další učitelka absolvovala přírodovědeckou fakultu v Olomouci, jiný pedagog vystudoval fakultu stavebnictví v Brně a poslední absolvoval fakultu elektrotechniky také v Brně. Dva z učitelů vlastní licenci instruktora vodní turistiky, další dva pedagogičtí pracovníci se několik let věnují aktivně vodní turistice a jedna učitelka nemá s vodní turistikou žádné zkušenosti. Účastníci rozhovorů, kteří se aktivně věnují vodní turistice, s ní mají mnohaleté zkušenosti v průměru cca 26 let, mnozí z nich organizují školní kurzy vodní turistiky více jak 10 let Specifická část řízených rozhovorů Dle získaných výsledků bylo zjištěno, že 4 z 5 škol pravidelně pořádají školní kurzy vodní turistiky. Pouze jedna škola vůbec nepořádá kurzy vodní turistiky a nemá o to ani zájem. Na otázku, z jakého důvodu se konají na jejich školách kurzy, byla jednoznačná odpověď je tomu tak dle rámcových vzdělávacích programů a také nás to baví. Na všech pěti školách se každý rok uskutečňují lyžařské kurzy, na dvou školách žáci mají na výběr i kurz cykloturistiky nebo pěší turistiky. Na většině škol kurzy zabezpečují jen učitelé, u vodní turistiky i externí instruktoři a zdravotník. Pouze jedna škola má na většině kurzů sebou přímo i lékaře z důvodu pořádání kurzů v zahraničí. 69

70 Školy s kurzy vodní turistiky: Všechny kurzy vodní turistiky zabezpečují po materiálně-technické stránce cestovní kanceláře. Dotazovaní pedagogové se přímo účastní kurzů vodní turistiky z mnoha důvodů: zábava, radost z pohybu, pohyb v přírodě, poznávání přírody v okolí, mají to v popisu práce. Další otázka zjišťovala volbu řek a zdůvodnění jejího výběru: Dvě školy volí Vltavu kvůli nízké fyzické náročnosti a okolí s památkami. Jedna škola volí slovenské řeky Dunajec a Poprad z důvodů větší atraktivity řek a menší popularity mezi vodáky. Poslední škola uskutečňuje kurz na rakouské Salze díky nádherné přírodě, velké atraktivnosti řeky a postupně narůstající její obtížnosti. Všichni učitelé vnímají kurz po finanční stránce jako přiměřený vzhledem k výběru řeky. Po fyzické stránce pedagogové kurzy hodnotí jako kurzy s lehčí úrovní či jako odpočinek, pro žáky jim připadají fyzicky přiměřené. Poslední otázka se zabývala přípravou žáků na kurz. Na většině škol žáci před odjezdem na kurz odevzdávají prohlášení o tom, že jsou plavci a mají teoretické školení o vodní turistice. Samotný nácvik základních dovedností se provádí na začátku kurzu pod vedením externích instruktorů. Pouze jedna škola vyžaduje prokázání plavecké dovednosti přímo na bazéně, poté následuje praktický nácvik základních dovedností a technik s teoretickým výkladem, další část praktického nácviku je uskutečněna na začátku kurzu Výsledky dotazníkového šetření Obecná část dotazníku V obecné části strukturovaného dotazníku se zkoumal studijní obor žáků, ve kterém jsou ročníku a pohlaví dotazovaných žáků. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 200 žáků z 5 škol různého zaměření. Výzkum prokázal, že 40 % žáků má všeobecný obor a 60% dotazovaných žáků odborný například stavebnictví. Dotazníkové šetření probíhalo v ročnících, ve kterých žáci už teoreticky absolvovali kurz vodní turistiky. 20 % dotazovaných žáků bylo ve druhém ročníku, 60 % žáků chodilo do 3. ročníku a zbylých 20% 70

71 žáků navštěvovalo 4. ročník. Průzkumu se celkem zúčastnilo 118 dívek a 82 chlapců Specifická část dotazníku Vztah k aktivitám v přírodě 1% 11% 88% dobrý špatný nevím Obr. č. 25: Výsledky k otázce č. 2: Jaký máte vztah k aktivitám nebo sportům v přírodě? Dle dotazníkového šetření bylo zjištěno, že 88 % žáků vybraných středních škol ve Zlíně má dobrý vztah k aktivitám a sportům v přírodě, což je u dnešní mládeže nad očekávání dobrý výsledek vzhledem k preferenci počítačové zábavy. Celých 11 % žáků se k této otázce nedokázalo vyjádřit. Pouhé 1 % žáků v dotazníku uvedlo, že mají špatný vztah k těmto aktivitám. 71

72 56% Preference aktivit v přírodě 3% 7% 39% zimní letní oboje žádné Obr. č. 26: Výsledky k otázce č. 3: Jaké aktivity či sporty v přírodě preferujete? Žáci zlínských středních škol různého zaměření z 56 % preferují aktivity a sporty v přírodě letního i zimního rázu. 39 % žáků v dotazníku odpovědělo, že upřednostňují spíše jen letní sporty a aktivity v přírodě a 7 % studentů více preferuje aktivity konané v zimě. Pouze 3 % dotázaných nepreferuje žádné sporty a aktivity v přírodě. Celkově z průzkumu vyplývá, že 90 % dotazovaných má ráda letní aktivity v přírodě. Dřívější účast na vodní turistice 22% 15% 8% 55% nikdy 1x 2-3x více jak 4x Obr. č. 27: Výsledky k otázce č. 4: Zúčastnili jste někdy dříve vodní turistiky (s rodiči, přáteli )? 72

73 Podle zjištěných dat z dotazníkového šetření 55 % žáků středních škol ve Zlíně se nikdy nezúčastnilo žádné podoby vodní turistiky. 22 % dotazovaných žáků absolvovalo 1x vodní turistiky, 15 % se zúčastnilo 2 3x a 8 % ze všech dotazovaných bylo na vodě více jak 4x. Z výsledků šetření vyplývá, že dnešní mládež nejeví příliš velký zájem o vodní turistiku nebo se s ní aktivně často nesetkává či k tomu nemá příležitost. Navíc ve Zlíně nejsou příliš vhodné podmínky pro vodní turistiku a ani tam není mnoho oddílů. Účast na kurzu vodní turistiky na SŠ 27,50% 38,50% 39% ano ne, ale chtěl/a bych ne, ani bych nechtěl/a Obr. č. 28: Výsledky k otázce č. 5: Zúčastnil/a jsem se kurzu vodní turistiky na SŠ? Více jak jedna třetina (39%) všech dotazovaných žáků se účastnila školního kurzu vodní turistiky. Téměř stejný počet žáků se školního kurzu sice nezúčastnilo, ale o kurz vodní turistiky na škole by mělo zájem. Pravděpodobně se jedná o žáky školy, která kurzy nepořádá nebo žáky, kteří z nezjištěných důvodů se kurzu nemohli zúčastnit. Necelých 30 % žáků nemá o školní kurz vůbec zájem a s největší pravděpodobností tento druh aktivity v přírodě nepreferují. 73

74 Délka školního kurzu 3,84% 28,20% 67,94% 1-2 dny 3-4 dny 5-7 dní Obr. č. 29: Výsledky k otázce č. 6: Kolik dní kurz trval? Pouze pár žáků (cca 4 %), kteří absolvovali školní kurz vodní turistiky, mělo délku kurzu maximálně 2 dny. Pravděpodobně se jedná o jednodenní školní akci konané na Vltavě (viz graf níže). Necelá třetina dotazovaných žáků (28,2 %) se zúčastnila kurzu o délce 3 4 dny. Téměř 70 % účastníků školního kurzu vodní turistiky bylo na kurzu 5 až 7 dní, což poukazuje pravděpodobně na kurz konaný v zahraničí Slovensko, Rakousko (viz níže). Absolvovaná řeka 32% 32% 36% Vltava Salza Dunajec Obr. č. 30: Výsledky k otázce č. 7: Jakou řeku jste na kurzu absolvovali? 74

75 Nejvíce dotazovaných žáků (36 %) absolvovalo kurz na řece Salze v Rakousku zřejmě z toho důvodu, že se jedná o velmi atraktivní řeku i prostředí. Salza je také velmi často vyhledávána českými turisty kvůli krásné přírodě a lákavé řece se stupňující se obtížností. Školního kurzu na Vltavě a Dunajci Slovensko se zúčastnil stejný počet žáků (32 %). Finanční náročnost kurzu 33,33% 7,69% 58,97% náročný přiměřený nenáročný Obr. č. 31: Výsledky k otázce č. 8: Kurz byl finančně náročný? Většina žáků (cca 59%) v dotazníkovém šetření uvedla, že byl školní kurz vodní turistiky po finanční stránce přiměřený. I pedagogové pořádající tyto kurzy je hodnotí jako finančně přiměřené. Podle třetiny žáků nebyl kurz finančně náročný. Pouze necelých 8 % dotazovaných si myslí, že byl s finančního hlediska náročný. Pravděpodobně záleží na tom, co žáci od kurzu očekávají vzhledem k ceně kurzu. 75

76 Zajištění vodáckého vybavení školou 0% 100% ano ne - nezajistila Obr. č. 32: Výsledky k otázce č. 9: Škola zajistila veškeré vodácké vybavení (lodě, pádla, vesty, helmy, popř. neopren)? Všichni dotazovaní žáci, kteří se zúčastnili školního kurzu vodní turistiky, v dotazníkovém šetření uvedli, že jim škola zajistila veškeré vodácké vybavení na kurz. Podle řízených rozhovorů s pedagogy pořádající školní kurzy vodní turistiky škola zajišťuje veškeré vodácké vybavení prostřednictvím cestovních kanceláří. Fyzická náročnost kurzu 29,48% 15,38% 55,12% náročný přiměřený snadný Obr. č. 33: Výsledky k otázce č. 10: Kurz byl fyzicky? 76