MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kineziologie Bezpečnost na českých řekách Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. PaedDr. Pavel Korvas, CSc. Vypracovala: Bc. Markéta Hájková TV 45 + UNJ Brno,

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně dne 13. prosince 2013 Markéta Hájková 2

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce doc. PeaDr. Pavlu Korvasovi CSc. za vstřícný a trpělivý přístup, metodickou pomoc a odborné vedení této práce. Dále bych ráda poděkovala všem přátelům, kteří mě přivedli k provozování vodní turistiky a také všem respondentům výzkumu za ochotnou spolupráci. 3

4 Obsah Úvod Teoretická východiska Historie Historie vodáctví ve světě Historie vodáctví v českých zemích Současnost vodáctví v České republice Turistika Vodní turistika Nebezpečí na řekách Objektivní příčiny Subjektivní příčiny Nejčastěji sjížděné řeky a jejich obtížnost Vltava Berounka Lužnice Sázava Ohře Otava Legislativa Obecné legislativní dokumenty Legislativa pro školní vodácké kurzy Komerční aktivity Záchrana na vodě Sebezáchrana Záchrana pomocí házecího pytlíku

5 2 Cíle, hypotézy a úkoly práce Cíle Hypotézy Úkoly práce Metodika výzkumu Výsledky a diskuze Výsledky a diskuze výzkumu školních vodáckých kurzů Výsledky úvodní části strukturovaného interview Výuka ovládání lodí Organizace skupiny a dovednosti v záchraně Vybavení Překonávání jezů Problémové situace Výsledky a diskuze výzkumu vodácké veřejnosti Identifikační část Zkušenosti a dovednosti Vybavení Charakteristika skupiny Jednání vodáků na jezech a znalost problematiky nebezpečných jezů Vztah předchozích zkušeností a zodpovědnosti přístupu Závěr Seznam použitých zdrojů Seznam zkratek Seznam obrázků Seznam tabulek Seznam příloh

6 Resumé

7 Úvod K napsání práce s tematikou bezpečnosti při splouvání českých řek mě motivovalo několik konkrétních zážitků a postřehů, které jsem zaznamenala při provozování vodní turistiky a které ve mně začaly vzbuzovat zájem o tematiku bezpečnosti provozování tohoto turistického odvětví. Pro ilustraci v krátkosti uvedu dvě takovéto události. První zážitek se váže k jezu v Českém Šternberku na Sázavě ke konci června roku 2009, kdy se jinak olejovitá Sázava změnila v rychlou řeku, protože průtok dosahoval téměř k prvnímu povodňovému stupni. Jez s parabolickou spádovou deskou, za jehož korunou se tvořil opravdu velmi dlouhý vývar, dělila uprostřed asi 3metrová vorová propust. Za nižšího vodního stavu a za předpokladu dobrého zvládnutí ovládání lodi a přítomnosti ochranného vybavení bych splutí vorovou propustí považovala za poměrně bezpečné řešení, nicméně nyní, za velkých vln pod propustí, válce po obou stranách při výjezdu z ní a také kvůli silnému tahu ke koruně nad jezem, jsem splutí okamžitě po prohlídce jezu vyloučila a na stejném postupu se jednohlasně shodla s přáteli, se kterými jsem řeku sjížděla. Jen o pár minut později ale k jezu připlula další, věkově heterogenní, skupina, která byla jiného názoru. Část jich vystoupila na břeh, aby jez obhlédli, ale sjetí vorovou propustí považovali za dobrý nápad. Jako první ji měla sjíždět posádka dvou dětí vě věku cca osm a jedenáct let, dospělí se snažili je ze břehu navigovat. Děti jedoucí na člunu helios ale loď neuměly ovládat a proud je táhl ke koruně. Přirozeně začaly zmatkovat, chvílemi pádlovaly obě na jedné straně, dospělí, mimo jiné jejich vlastní rodiče, je zvýšeným hlasem napomínali, dávali rady, jak pádlovat, a děti se tak zase dostaly dále od koruny. Ve chvíli, kdy se opět pokoušely najet k propusti, je proud začal opět táhnout ke koruně, a tato situace se v podobných obměnách opakovala vícekrát. Děti na rodiče volaly, že chtějí ke břehu, protože se bojí, ti ale jejich výzvy ignorovali a stále je naváděli k propusti. Po třetím či čtvrtém pokusu rodiče nakonec svolili a jedna silnější posádka z výpravy pro děti dojela, odtáhla je ke břehu a jez přenesli. Skupina mých přátel se od samého začátku této nebezpečné akce snažila vysvětlit rodičům i ostatním absolutní nezodpovědnost jejich počínání, nastínit, co by se mohlo stát při pádu do válce, ale marně. Naše naléhání se při přibližování se dětí ke koruně zvyšovalo, v pro nás velmi vypjaté situaci jsme na celou druhou skupinu včetně samotných dětí křičeli, ať se vrátí ke břehu, ale od rodičů i ostatních dospělých z výpravy jsme se dočkali jen výsměchu a výzev, ať děti nepodceňujeme, že to zvládnou. Někteří z nás stáli pod jezem s házečkou, která by ke středu řeky stejně nedosáhla, ostatní se modlili a stále přesvědčovali dospělé k ukončení 7

8 tohoto neskutečně riskantního počínání. Po skončení a relativním uklidnění všech přihlížejících nám prarodiče těchto dětí prozradili, že děti jsou na vodě poprvé a plavbu začínaly u hradu Český Šternberk, tedy jen pár stovek metrů nad tímto jezem. Asi není nutné na tomto místě podávat výčet chyb, kterých se skupina dopustila. Tato zkušenost mě velmi zasáhla. Nejen, že jsme byli až do konce naší plavby zaražení, neklidní, úzkostní, událost jsme pořád rozebírali a nakonec plavbu předčasně ukončili, ale začala jsem si též klást otázku o zodpovědnosti vodáků a jejich povědomí o možném nebezpečí. Další zkušenost je o poznání pozitivnější. Řeku Ohři jsem sjížděla poprvé v roce 2005, bylo málo vody, a tak na žádném z jezů nehrozilo nebezpečí v souvislosti s válcem v podjezí., nicméně nejen údaje v kilometráži a pomníčky, ale i zprávy z vodáckých webů či massmédií způsobily, že se časem do mého podvědomí dostalo mnoho jezů na Ohři jako jezy velmi nebezpečné, mající na svědomí mnohé lidské životy. V červenci 2012 jsme splouvali Ohři znovu, a na jezu v Kynšperku právě probíhalo dokončování prací vedoucích k zesplavnění slepého levého ramene, bezpečné alternativě k plutí hlavním korytem řeky, kde už za mírně zvýšeného průtoku pod vysokou kolmou spádovou deskou čeká nebezpečné vývařiště. Toto zjištění mě vedlo k zamyšlení se nad otázkou, zda-li je takovýchto snah, tedy snah o vytvoření bezpečnějšího prostředí pro plavbu na českých řekách více, nebo jedná-li se o ojedinělý projekt, a další nové jezy jsou i nadále stavěny tak, aby vyhovovaly vodohospodářům i za cenu toho, že budou nebezpečné pro vodáky či další veřejnost, která se pod jez jde např. vykoupat nebo do jezu nešťastně spadne. Tematiku nebezpečí na řekách považuji za velmi aktuální, vždyť si každý rok vyžádají několik obětí. O nehodách na řekách se sice mluví ve zpravodajstvích, vždy ale spíš povrchně bez konkrétního vysvětlení, výjimkou je snad jen tisková konference o nebezpečných jezech z května 2013 a iniciativa s názvem Nebezpečné jezy.cz. 8

9 1 Teoretická východiska V teoretické části práce zmiňuji historii a současnost vodáctví v Čechách, věnuji se charakteristice vodní turistiky (dále též VT), nejčastěji sjížděným českým řekám, dále představuji vybavení pro vodní turistiku a zmiňuji subjektivní a objektivní příčiny nebezpečí. Další strany jsou pak věnovány legislativě ve vztahu k vodáckým akcím, samozáchraně a nejjednodušímu způsobu záchrany záchraně házecím pytlíkem. 1.1 Historie Historie vodáctví ve světě Používání různých plavidel pro pohyb po vodních tocích je známé od pradávna. Nejstarším dochovaným důkazem je stříbrný člun, nalezený v hrobu sumerského krále, starý asi let. Vikingské plavby jsou doloženy rytinami na kamenech. Zprvu byla plavidla používána k ryze praktickým účelům, rybolovu, dopravě, obchodu, průzkumným a válečným výpravám (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 5; Doležal, 1991, p. 4; Škranc, 1989, p. 3). Za předchůdce dnešních sportovních a turistických plavidel vděčíme Indiánům a Eskymákům. Severoameričtí Indiáni používali pro dopravu, lov i válečné účely indiánskou kánoi, loď, jejíž horní část byla vždy otevřená s výjimkou zakryté přídi a zádi. Kanoe se do Evropy dostala pravděpodobně s objevy Kryštofa Kolumba, nicméně první doložené zmínky jsou až z poloviny 19. století z Anglie. Eskymáci, žijící v drsných povětrnostních podmínkách v severní Kanadě, začali používat kajak, plavidlo, jehož vrchní část je kromě malého otvoru pro jezdce konstrukčně zakrytá, otvor byl kryt krycí zástěrou. Eskymák seděl na dně kajaku, což výrazně ovlivnilo jeho stabilitu. Kajak znamená v eskymáckých nářečích mužský člun, původně byl používán pouze k lovu zvěře a ovládán dvojpádlem, což umožňovalo velkou pohyblivost. Mimo to existoval ještě umiak, ženský člun, široké, otevřené plavidlo určené k přepravě žen a dětí, při stěhování také k přepravě veškerého majetku. V Evropě byl kajak první známý v Anglii a Skandinávii. Zatímco Angličané jeho konstrukci značně pozměnili, a kajak tak přišel o svou největší přednost, obratnost, Skandinávci poznali jeho přednosti a na lodích tvarem velmi podobných těm 9

10 eskymáckým s oblibou překonávali stojatou vodu jezer i vlny v mořských zálivech (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 5 8; Doležal, 1991, p. 4) Historie vodáctví v českých zemích Od středověku se čluny začaly používat i k turistickým účelům. Doložené jsou plavby českého rytíře Zachaře z Pašiněvsi či Petra Voka z Rožumberka, který měl sjet Vltavu a projet se po většině jihočeských rybníků, v téže době, za vlády Rudolfa II., byly pořádány různé vodní slavnosti s projížďkami na lodích. Vltava byla v této době využívána i k přepravním účelům, převážela se po ní např. sůl na vorech. Sjízdnost řek byla už tehdy ovlivňována využitím vodní energie mlynáři vodu odváděli do mlýnských náhonů (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 8 9; Škranc, 1989, p. 3) polovina 19. století Od revolučních let začínaly vznikat zábavní kroužky, jejichž náplní byla mimo jiné i turistika na řekách. Později vznikaly v Praze první veslařské kluby, v roce 1860 anglický, o 8 let později německo-český. První český veslařský klub byl založen roku 1863 v Uherském Hradišti. Pozadu nezůstal ani Sokol, jehož veslařský odbor vznikl v 70. letech. Náplň veslařských klubů byla zprvu spíše rekreační, později přibyla i tendence ke sportovnímu pojetí členové se účastnili výcviku a závodů. Zmiňovány jsou dva typy plavidel, sandolína, loď podobná pramici, a maňas (maňásek, ježdík), jednoduchý člun zhotovený ze tří prken (Škranc, 1989, pp. 3 4; Historie vodáckého sportu, n. d.). Z pohledu pohybové rekreace považujeme za důležitou první zmínku o tzv. rivercampingu, obdobě dnešní vodní turistiky, tedy o velkých vodních túrách o víkendech a prázdninách spojených s přespáváním v přírodě u řeky. Za iniciátora je považován Josef Rössler-Ořovský, všestranný aktivní sportovec i schopný organizátor pohybových aktivit, který s přáteli rivercamping provozoval od roku 1888 ( Historie vodáckého sportu, n. d.). Doposud používaná plavidla, maňasy a veslařské lodě, byly shledány nevhodnými pro plavbu na peřejnatých, úzkých nebo nepřehledných úsecích, či dokonce proti proudu. 10

11 Problémem bylo také překonávání jezů, nejen jejich sjíždění, ale i přenášení, neboť například veslařské lodi byly velmi těžké. I z počátku 2. poloviny 19. století existují zmínky o kánoích v Česku. Jednalo se však o tzv. Rob-roy kánoe, tedy spíše kajaky. Skutečných kánoí existovaly v českých zemích pouze dva exempláře, dovezené z Anglie (Škranc, 1989, p. 4; Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 9; Historie vodáckého sportu, n. d.). Členové Českého Yacht klubu, založeného roku 1893 Rösslerem-Ořovským, znali kánoe pouze z doslechu a dobrodružné četby, přesto se společnými silami pokusili o nákres konstrukce kánoe, podle kterého byla v roce 1905 loď vyrobena pražskou firmou Blecha a Mašek, zabývající se konstrukcí lodí. Tím bylo objeveno plavidlo vhodné pro plavbu na českých řekách. Český Yacht klub se tímto stal i prvním kanoistickým klubem u nás (Škranc, 1989, p. 4;. Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp. 9 10; Historie vodáckého sportu, n. d.) polovina 20. století Roku 1910 nechal Rössler-Ořovský z Kanady dovézt několik originálních kánoí, které se staly prototypem pro výrobu dalších. Na těchto kanadských lodích splouvali vodáci z Českého Yacht klubu Svatojánské proudy Vltavy za povodňového stavu (nadstav 2,5 m; Historie vodáckého sportu, n. d.). V říjnu roku 1913 se v Praze konaly první kanoistické závody, kde ale více než o sportovní výkon šlo o představení nového sportovního odvětví. O měsíc později založil Rössler-Ořovský Svaz kanoistů Království Českého, který byl o šest let později přejmenován na Český svaz kanoistů a vodních turistů ( Historie vodáckého sportu, n. d.). V červnu 1914 byly v Praze uspořádány první závody s mezinárodní účastí. Protože konstrukce lodí nebyla nijak standardizována, objevovala se plavidla různých velikostí a tvarů. Aby nedocházelo ke znevýhodňování některých závodníků, bylo vypsáno více kategorií: lehké kánoe na 1000 m, těžké kánoe na 500 m a překážkový závod na 400 m (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 10). 11

12 První světová válka ovlivnila i vývoj kanoistiky, sportovní činnost v této době byla velmi skromná a mnoho kanoistických klubů se rozpadlo. Na počátku první republiky ale obliba vodních sportů opět vzrostla. Počet kánoí byl nedostačující, a tak začala amatérská výroba, čímž jejich počet rapidně stoupl. Tím vzrostlo i množství zájemců o členství v klubech, které však nebyly veslařské kluby schopny pojmout. Následkem toho vznikly nové kanoistické kluby a loděnice. Zájem o členství byl ale velký a členství v klubech bývalo podmíněno i finančně, a tak mnoho amatérů svou zálibu dál rozvíjelo neorganizovaně (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 10). Ve 20. a 30. letech vzrrostla obliba vodní turistiky. Víkendové a prázdninové splouvání řek spojené s tábořením či jinými sporty přispělo ke vzniku trampských osad. Také vodní skauti pořádali putovní tábory po řekách (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 11; Škranc, 1989, pp. 4 5). V roce 1924 vznikla v Kodani mezinárodní kanoistická federace International Repräsentantschaft für Kanusport (IRK). Za zakládající členy se kromě Švédska, Dánska, Německa a Rakouska řadí i Český svaz kanoistů a vodních turistů, i přesto, že k federaci přistoupil až v roce 1925 (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). Ve 20. letech se konaly další kanoistické závody, převážně na delší vzdálenosti, např. na trase České Budějovice Praha, kde trať měřila 189 km. Od roku 1925 se pořádají každoroční mistrovství republiky na trati 1 a 10 km. Dobrá výkonnost českých závodníků přispěla k tomu, že jsme byli pověřeni pořádáním prvního mistrovství Evropy v kanoistice v roce To přispělo k zařazení kanoistiky na OH V roce 1938 se ve Švédsku konalo první mistrovství světa, zúčastnili se ho ale jen závodníci z Evropy. Mistrovství světa v rychlostní kanoistice se koná každoročně, s výjimkou roku konání OH (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, pp ; Doležal, 1991, p. 5; Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). Ve 30. letech z různých zábavných soutěží a jízd zručnosti vznikla další soutěžní disciplína vodní slalom. Za první závod je považován slalom na Aaře ve Švýcarsku. V Česku získal slalom oblibu díky nadšenému vodákovi Františku Smutnému, který v roce 1937 spolu se spolupracovníky uspořádal první závod. Mistrovství republiky ve vodním slalomu se jezdí od roku 1939, první mistrovství světa se jelo o deset let později (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). 12

13 Období před druhou světovou válkou ale bylo příznivé nejen pro závodní pojetí vodních sportů, ale i pro rekreační formu. Roku 1936 byla vydána podrobná Kilometráž českých řek, o rok později se osamostatnila Turistická komise Českého svazu kanoistů a vodních turistů a do čela komise byl postaven turistický kapitán. Byly pořádány tábory, zájezdy, dbalo se na správu a dobudovávání sítě tábořišť. Kapitán rozesílal členům dotazníky o činnosti, o provedených prvosjezdech, počtu ujetých kilometrů apod. Čestné plakety byly udělovány mužům, kteří ujeli více než 2000 km za rok a ženám s více než km. V roce 1938 uspořádali vodáci Klubu československých turistů první kurs vodáckých vůdců. Jednalo se ale o poslední krok kupředu ve vývoji vodáckého sportu na dalších sedm let. I kanoistický sport byl negativně ovlivněn politicku situací. Zabráním pohraničních oblastí jsme přišli o nejzajímavější úseky řek a zákaz stanování prakticky znemožnil delší vodní túry (Škranc, 1989, pp. 7 8) Po druhé světové válce IRK nevykazovala v době druhé světové války prakticky žádnou činnost, a tak se rozpadla. Na jejích základech vznikla Mezinárodní kanoistická federace, International Canoe Federation ICT. Založení této federace datují jedni autoři na rok 1946 (např. Bílý, Kračmar, & Novotný, 2000, p. 9), jiní na rok 1947 (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 12). Přestože vodní turistika měla i po druhé světové válce velké množství vyznavačů, nikdy už nedosáhla takové renesance jako ve 30. letech. Vodní turistiku negativně ovlivnila stavba přehrad na Vltavě i reorganizace naší tělovýchovy v letech , kdy měla být tělovýchova a sport úzce vázaná na školy a podniky (Škranc, 1989). Lépe se dařilo sportu. Od roku 1949 se jezdí MS ve vodním slalomu, od roku 1959 také ve vodním sjezdu (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). O postavení Československa v rámci vodních sportů vypovídá i fakt, že náš kanoistický funkcionář JUDr. Karel Popel byl v letech předsedou ICT. Československo a později Česká republika byly také mnohokrát dějištěm významných soutěží. Jmenujme MS 1958 v rychlostní kanoistice v Praze, MS 1967 ve vodním slalomu na Lipně a MS 1967 ve sjezdu na Labi ve Špindlerově mlýně a I. akademické MS ve vodním slalomu v Praze Troji v roce Naši závodníci také posbírali velké množství 13

14 cenných kovů na vrcholých světových soutežích. Významné místo ale zaujímáme i ve vodní turistice. Naši vodáci vyráží na expedice a za poznáním do všech koutů světa (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, pp. 9 11). Vodní slalom byl na OH představen v roce 1972, poté až od roku Na OH 1972 byla pro sjezd vybudována první umělá dráha na světě, a sice v Augsburgu, ležícím 60 km od olympijského města Mnichova (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 9). V roce 1999 byl zprovozněn vodácký web raft.cz, kde můžeme snadno najít informace o aktuální sjízdnosti řek, tipy na vodácké akce i mnoho jiných zpráv ( Historie vodáckého sportu, n. d.), tento web je tedy přínosný zejména pro rekreační vodáky Současnost vodáctví v České republice Český svaz kanoistiky je v současné době rozdělen do tří sekcí: divoká voda, rychlostní kanoistika a vodní turistika. Těmto odvětvím se budeme věnovat dále. Ráda bych ale zmínila ještě další formy pohybu na vodě, které se zejména v poslední době těší velké oblibě. Jsou jimi dračí lodě, kanoe polo či freestyle (International Canoe federation, n. d.b) Rychlostní kanoistika Závody v rychlostní kanoistice se konají na stojaté nebo velmi mírně proudící vodě. Závodí se na krátkých i dlouhých tratích a maratonech (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 91). Disciplíny se liší podle soutěže, jejíž jsou součástí. Na MS se závodí ve více disciplínách než na OH. Přehled současných olympijských disciplín podává tabulka 1. Tab. 1. Disciplíny krátkých tratí na OH (International Canoe federation, n. d.a). 1 Muži Ženy 200 m K1, K2, C1 200 m K m K1, K2, K4, C1, C2 500 m K1, K2, K4 1 K1 kajak jednotlivců, K2 kajak dvojic, K4 kajak čtveřic; C1 kánoe jednotlivců, C2 kánoe dvojic. 14

15 Závody na dlouhé tratě, 5 km pro muže i ženy, se v současné době vypisují pouze v soutěžích na národní úrovni. Na světové úrovni se závodí v maratonu. MS na 42 km dlouhé trati s přírodními i umělými překážkami se ale pořádá odděleně od MS na krátkých tratích (Bílý, Kračmar & Novotný 2000, p. 91; Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 86) Divoká voda V závodním pojetí odlišujeme na divoké vodě dvě disciplíny, vodní slalom a sjezd. Tratě vodního slalomu jsou dlouhé m a vytyčují se na přírodních i umělých drahách, které obsahují mnoho peřejí, proudů, protiproudů a jezů. Na trati je pruhovanými tyčemi vyznačeno branek. Zelenobílé branky se projíždí ve směru po proudu, červenobílé, kterých musí být na trati minimálně 6, jsou protivodné, projíždí se tedy proti proudu řeky. Nesprávné projetí má za následek udělení trestných bodů (sekund). Konkrétně pak 2 s za dotek tyče branky a 50 s za neprojetí nebo projetí opačným směrem. Závodí se ve dvou kolech, k součtu časů obou jízd jsou připočteny trestné sekundy obou jízd. Ve vodním slalomu se závodí v kategoriích K1 muži i ženy, C1 muži a C2 muži. Na MS a MR se soutěží také v kategorii tříčlenných družstev, které trať absolvují společně, a měří se čas od startu první lodi do cíle poslední lodi (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, pp ; Doležal, Kodeš &Vambera, 1983, p. 88). V závodech ve sjezdu na divoké vodě se hodnotí pouze dosažený čas. Trasa závodu může mít různou obtížnost a délku, mělo by ale být možné ji absolvovat do 30 min. Závodí se v kategoriích K1 muži i ženy, C1 muži a C2 muži (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 95) Vodní turistika Vodní turistice se budeme z hlediska její charakteristiky věnovat v následující kapitole. Na tomto místě bych ale ráda uvedla informace o současném stavu a rozšíření vodní turistiky v Čechách. 15

16 Provozování vodní turistiky u nás můžeme v zásadě rozčlenit na organizovanou turistiku na divoké vodě a vodní turistiku pro všechny. Na organizované vodní turistice se podílí např. Český svaz kanoistiky sekce vodní turistiky, Svaz vodáků České republiky nebo vodní skauti. Mezi hlavní přínosy činnosti těchto oddílů řadíme výchovu potenciálních budoucích závodníků a dále pořádání organizovaných splutí a závodů Českého poháru vodáků. Pod pojmem vodní turistika pro všechny si můžeme představit např. prázdninová putování po nenáročných českých řekách. Celkový počet vodáků, kteří se na putování tohoto typu ročně vydají, odhadujeme na Necelá polovina z tohoto počtu se vydává na Vltavu, druhou nejnavštěvovanější řekou je Berounka se vodáků. Následuje Lužnice (90 000), Sázava ( ) a Ohře (60 000) vodáků navštíví shodně Otavu a Moravu. Ostatní řeky splouvá méně lidí (Výbor Českého svazu kanoistiky vodní turistiky, , p. 18). Mezi cíle sekce vodní turistiky Českého svazu kanoistiky patří stanovení několika obecných opatření, jejichž společným jmenovatelem je rozvoj a propagace vodní turistiky, dále zvyšování bezpečnosti při vodní turistice a organizace závodu Pyranha cup Český pohár vodáků. Poslední dva jmenované cíle jsou sekcí považovány za nejdůležitější (Výbor Českého svazu kanoistiky vodní turistiky, , p. 7). Pyranha cup navazuje na tradici vodáckých turistických jízd zdatnosti a nepřímo také přispívá ke zvýšení bezpečnosti na vodě. Branky simulují překážky na řece, a jezdec si tak může relativně bezpečně ověřit, jak dobře ovládá loď. Na obtížných místech jsou přítomni zachránci a místa, která jsou pořadateli považována za velmi nebezpečná, se musí povinně přenášet (Výbor Českého svazu kanoistiky vodní turistiky, , pp. 8, 10 11). 1.2 Turistika Turistika je definována jako komplex činností spojených s aktivním pohybem a pobytem v přírodě; má za cíl poznání přírodních a společenských poměrů ve zvolené oblasti; k tomu využívá odborně-technických znalostí a dovedností (Ludvík a kol., p. 275). Turistiku můžeme dělit dle více hledisek. Pro účel této práce zvolíme hledisko přesunových prostředků a prostředí. Dělíme ji na pěší turistiku, vysokohorskou turistiku, 16

17 cykloturistiku, lyžařskou turistiku, mototuristiku a vodní turistiku (Ludvík a kol., pp ) Vodní turistika Vodní turistika patří mezi oblíbené pohybově-rekreační aktivity a je pro ni typické provozování ve vodním prostředí. Stejně jako ostatní formy turistiky je charakterizována třemi základními složkami: specifickým pohybovým výkonem, kulturně-poznávací činností a odborně-technickými dovednostmi a znalostmi (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96) Pohybová charakteristika Z hlediska pohybového výkonu se jedná o aktivitu, která využívá dovednosti získané při vodáckém výcviku. Intenzita pohybového výkonu se odvíjí od charakteru sjížděného terénu (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96). Tato práce si neklade za cíl podrobný popis techniky pádlování a sjíždění Kulturně poznávací činnost Kulturně-poznávací činnost je neméně důležitou složkou dává turistickým akcím smysl, a působí tak jako motivační činitel. Jedná se o specifickou složku, která vodní turistiku vymezuje vůči všem ostatním aktivitám ve vodním prostředí. Předmětem kulturně-poznávací činnosti je poznávání lokality, ve které se pohybujeme, a to po stránce geografické, hospodářské, ekologické, z hlediska fauny a flory, kulturních pamětihodností či života společnosti, její historie i současnosti (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96; Ondráček & Hřebíčková, 2007, p. 9) Odborně technické činnosti Odborně-technické dovednosti a znalosti vytváří předpoklad pro bezpečný a účelný pohyb v přírodě. Jejich zvládnutí umožňuje turistovi řešit problémy s materiálem, 17

18 opravovat loď, stavět stan, vařit v přírodě, orientovat se v terénu, poskytovat v případě potřeby první pomoc, chránit přírodu nebo připravovat turistické akce (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 96; Ondráček & Hřebíčková, 2007, p. 9). Vodní turistika je na rozdíl od např. turistiky pěší značně náročná na materiální vybavení Vodácké vybavení Vodácké vybavení můžeme rozdělit na výzbroj a výstroj. Pod pojmem výzbroj rozumíme lodě, pádla či krycí deky, pojem výstroj zahrnuje ochranné a záchranné vybavení (Ptáček, 2006, p. 12; Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, p. 23). Vodácká výzbroj Loď Lodě můžeme dělit dle účelu, pro který jsou určeny, na rychlostní, slalomové a sjezdové. Ve vodní turistice jsou využívány zejména lodě slalomového typu. Dle konstrukce a materiálu, polohy, kterou v lodi zaujímáme, a způsobu pádlování dělíme lodě na tři základní typy jsou jimi kajaky, kánoe a nafukovací lodě. Jednotlivé druhy lodí se popisují písmenem a číslem. Písmeno značí, o které plavidlo se jedná, C značí kanoi, K kajak, R nafukovací čluny (dle raftových člunů), číslo počet jezdců. Např. označení R4 tak znamená nafukovací čtyřmístný člun. Kánoe můžeme dále dělit na otevřené, polozavřené a zavřené. Přestože existují jednomístné, dvoumístné, trojmístné i čtyřmístné kánoe, jednoznačně nejčastěji se na českých řekách setkáme s dvoumístnou polozavřenou kanoí, rodiny s dítětem někdy volí trojmístnou variantu. U kajaku existuje podobná škála druhů, s největší pravděpodobností u nás ale narazíte na K1. Dále existují nafukovací jednomístné a dvoumístné kajaky, často se setkáváme s dvoumístnými nafukovacími plavidly typu Palava, které jsou vhodné do obtížnosti WW II. Pro obtížnější terén do WW IV se pak hodí například Baraky se samovylévacím rukávem. Rafty jsou plavidla pro čtyři a více osob, určená pro obtížnější terény a dnes hojně využívaná ke komerčním účelům (Bílý, Kračmar & Novotný, 2001, pp. 27, 30 31, 33 34, 36, 41 42; Nafukovací čluny, 2012). Pádlo Kajakářské pádlo se skládá ze žerdi a dvou listů, které jsou ve vzájemném postavení Dle natočení listů dělíme pádla na levá a pravá. Listy pádla jsou buď 18

19 symetrické pro obtížnější terény, nebo asymetrické pro klidnější vodu. Pádlo pro divokou vodu je pro snadnější manipulaci kratší, měří obvykle cm, na klidné vodě se používají pádla o délce cm. Pod pravou rukou u pravého pádla a pod levou rukou u levého pádla má být úchop mírně tvarován tak, aby jezdec mohl proprioreceptivně kontrolovat natočení pádla, např. při eskymáckém obratu nebo závěsu. Kanoistické pádlo se skládá z listu, žerdi a hlavičky (bývá také označována jako hruška). Pro divokou vodu je určen široký, symetrický list pro záběry v menší hloubce, pro klidnou vodu se používá dlouhý, rovný, úzký a případně i zaoblený list, protože se předpokládá delší záběr a nižší frekvence. Doporučená délka kanoistického pádla je od země k bradě či kořenu nosu. Pro výkonnostní kanoistiku se používají spíše kratší pádla, pro rekreační spíše delší. To proto, že turistické lodi jsou vyšší, tím i jezdec sedí výše, a snadněji tak při pádlování ponoří celý list do vody. Raftová pádla jsou podobná kanoistickým, jen jsou obvykle delší, více zpevněná v kritických místech a s větším listem (Bílý, Kračmar & Novotný, 2000, pp ; Bílý, Kračmar & Novotný, 2001, pp , Škranc, 1989, pp ). Krycí zástěra Krycí zástěry bývají též označovány jako krycí deky či špricdeky. Používají se u otevřených, polozavřených i zavřených lodí k zakrytí otvoru či otevřené paluby, aby do lodi nevnikla voda při jízdě v peřejích. Bývají vyrobeny z materiálu, který nepropouští vodu, např. z pogumovaného plátna. Novější zástěry, zejména pro zavřené lodě, bývají neoprenové. Otvor pro jezdce ve špricdece bývá stažen gumou a nazýváme ho komín. K lodím se krycí zástěra upevňuje buď zaklesnutím za límce paluby u zavřené lodi, k polozavřeným či otevřeným lodím upevňujeme krycí deku např. ocelovými lanky s napínáky. Nejběžněji si krycí zástěry můžeme všimnout u kajakářů (Bílý, Kračmar & Novotný, 2001, p. 35, Škranc, 1989, p. 119). Ochranné vybavení Před jakoukoli plavbou je důležité zajistit ochranné vybavení tak, abychom minimalizovali riziko nehody. Protože každý jedinec vnímá rizika subjektivně a má různé zkušenosti, nevládne v používání ochranných a záchranných pomůcek shoda, a u různých autorů se tak můžeme setkat s odlišnými doporučeními pro používání těchto prostředků. Mezi ochranné pomůcky patří zejména ochranný oděv a obuv, vesta a přilba (Ptáček, 2006, p. 12). 19

20 Ochranný oděv Pro letní plavbu na řekách obtížnosti ZW není potřebný neopren, budeme-li ale například sjíždět tok o obtížnosti WW II v jarních či podzimních měsících, použití neoprenu už jistě nebude nadbytečné. Neslouží totiž jen jako ochrana před chladem, ale také jako ochrana před zraněním. I při prázdninových splouváních méně náročných toků bychom ale neměli oděv podcenit. Důležitý je tepelný komfort, a proto volíme elastické funkční termoprádlo, které rychle schne (Ptáček, 2006, p. 14). Ochranná obuv Také při ochraně nohou se na chladnějších nebo obtížnějších tocích rozhodneme pro neoprenovou variantu neoprenové boty či ponožky. Na ponožky navlékneme obyčejnou sportovní kotníčkovou obuv nebo alespoň tenisky, v létě na méně náročných řekách můžeme použít i tenisky bez neoprenových ponožek. Je možné do této obuvi udělat pro lepší odtok vody díry (Ptáček, 2006, p. 13; Nováková, 2012, p. 6) Zatímco Ptáček (2006, p. 13) před používáním bot, které nechrání nárt, varuje a označuje je za nevhodné z důvodu možného zranění či stržení v proudu, Bílý, Kračmar a Novotný (2001, p. 47) ji nevylučují: Při turistice se používají tenisky, lépe sandály s páskem přes patu i nárt. Vesta Vesta je ochranný prostředek, který by měl být dle Ptáčka (2006, p. 15) používán na vodě obtížnosti WW I a těžší, u dětí či neplavců neustále. Bílý, Kračmar a Novotný (2001, p. 48) vestu doporučují od WW II. Vesty rozdělujeme do dvou kategorií, pro pomoc při vědomí a v bezvědomí. Vodácké vesty spadají do kategorie zajišťující pomoc při vědomí, jsou tedy jen ochranným prostředkem, který sám nezachrání. Z důvodu snadné identifikace plaváčka je vhodné, aby měla vesta jasnou, konstrastní barvu. Materiál, ze kterého je vesta vyrobena, by měl být nenasákavý. Významnou funkcí vesty je tlumit nárazy a dobře tepelně izolovat. Střih by měl být uzpůsoben pohybu tak, aby nepřekážela ani při pádlování, ani při plavání. Měla by disponovat upínacími popruhy v pase, na bocích i přes ramena a velikostí by měla odpovídat postavě; všechny tyto podmínky by měly zajistit, aby se při plavání nevysunula až k hlavě. Posunutá vesta znesnadňuje plavání a není možné za ni někoho chytit a odtáhnout ke břehu. Ještě větší nebezpečí by mohlo nastat, pokud by se vesta vysvlékla úplně. Vesta by měla být zhotovena z materiálu, který nemění vlastnosti ani tvar a je dostatečně nosný. Výtlak by měl být rozložen rovnoměrně. 20

21 Nosnost vesty, tedy její vztlak, se udává v Newtonech (N) a vyjadřuje, jakou vztlakovou silou vesta ve vodě plaváčka nadnáší. Výběr nosnosti vesty bude ovlivněn hmotností vodáka, dále typem lodi a v neposlední řadě obtížností toku. Pro snadné řeky postačí vztlak 8 N na každých 10 kg hmotnosti, pro muže tedy minimálně N, na středně těžké řeky volíme vztlak 10 N na 10 kg hmotnosti a používáme vesty o vztlaku od 75 N. Na těžké řeky se doporučuje 14 N na 10 kg hmotnosti, a volíme tedy vesty se vztlakem 100 N a vyšší (Ptáček, 2006, p. 15). Pro děti bude vhodnější vesta s límcem, který usnadňuje přetočení těla na záda, a pomáhá tak udržet hlavu nad hladinou (Ptáček, 2006, p. 16). Některé typy vest disponují též sdruženým bezpečnostním popruhem, zvaným též záchranný popruh. Jedná se o popruh s plastovou rychlorozepínací sponou, který je provlečen oky po obvodu vesty. Představa mnoha vodáků, že tento popruh slouží k lepšímu upevnění vesty na tělo, je mylná. Naopak, popruh je určen jen pro záchranu a musí být v případě potřeby možné ho rychle rozepnout a vestu sundat. Proto věnujeme správnému zapnutí popruhu velkou pozornost. Na záchranném popruhu na zadní straně vesty je svařené ocelové oko, do kterého se v případě potřeby záchrany upíná karabina (Ptáček, 2006, pp ). Nevhodné jsou staré polystyrenové vesty, neboť jejich vztlak nebyl dostačující ani bezprostředně po výrobě, a navíc s časem ještě rapidně klesá. I kvalitní vesta nemusí dobře plnit svou funkci, pokud s ní nebudeme dobře zacházet. Mezi časté nešvary vodáků, které vestu připravují o nosnost, patří používání vesty na vyměkčení sedátka nebo její praní v teplé vodě (Ptáček, 2006, pp ). Přilba Vodácká přilba je základní ochranou hlavy. Ačkoli by se mohlo její používání na řekách s nízkou obtížností zdát zbytečné, zkušenosti ukazují, že nebezpečí může nastat i tady, zejména pak v místech, kde je méně vody, a případné převržení lodi tak může znamenat okamžitý náraz. Na kajaku její potřebnost ještě stoupá (Ptáček, 2006, p. 14). I zde Bílý, Kračmar a Novotný (2000, p. 49) nejsou zdaleka tak obezřetní jako Ptáček. Používání přilby doporučují od WW II. Hlava je velmi citlivá a i lehký náraz může způsobit např. bezvědomí, které může mít právě ve vodě fatální důsledky. Helma by měla mít takový tvar, aby chránila temeno hlavy, spánky i zátylek. Použití cyklistické přilby 21

22 místo vodácké se tedy ukazuje jako problematické z důvodu nechránění všech zmíněných partií, dále také z důvodu odlišné konstrukce. Cyklistické helmy jsou vyráběny tak, aby se skelet v případě nárazu roztříštil, a tím ztlumil pád, pod vodou však může následovat několik nárazů po sobě. Dále nesmíme zapomenout na kvalitní uchycení pod bradou tak, aby helma nemohla sklouznout, nevhodný je např. suchý zip. Nesmíme též podcenit výběr odpovídající velikosti přilby, případně dobrou funkčnost nastavení velikosti u helem univerzálních. Vhodné je používat přilbu jasné, výrazné barvy, aby byl vodák v případě potřeby pomoci lépe vidět (Ptáček, 2006, pp ). Záchranné vybavení Záchranné prostředky jsou pomůcky, které nám umožní případnou nastalou kritickou situaci zvládnout s co nejmenší újmou. K tomu, aby přinesly v případě potřeby kýžený efekt, je potřeba umět je dobře ovládat. Mezi záchranné vybavení řadíme házecí pytlík, nůž, píšťalku, hopšňůru, karabiny, kladky, smyčky a lana, mobilní telefon či lékárnu (Ptáček, 2006, pp ). Zatímco použití ochranného vybavení autoři odborných publikací doporučují např. od určitého stupně obtížnosti řeky, u záchranného vybavení podávají spíše jen výčet bez konkrétního doporučení. Házecí pytlík Házecí pytlík, házecí vak či také házečka je barevně výrazné polypropylenové lano průměru 8 12 mm a délky nejčastěji m smotané ve válcovitém vaku ušitém z pevné, nepromokavé, barevně výrazné tkaniny opatřené u dna plovoucím materiálem. Dnem vaku je lano provlečeno a tvoří poutko nebo oko tak, aby pytlík mohl být dobře uchopen plaváčkem. Vak je uzavíratelný, aby z něj lano nevyklouzávalo. Házečka slouží primárně pro záchranu tonoucích při vědomí. Jejím použitím se budeme důkladněji zabývat v jedné z následujících kapitol (Ptáček, 2006, p. 57; Škranc et al. 1993, pp ). Nůž Nůž má široké použití, v případě potřeby umožňuje vyproštění z lana nebo rostlin, v případě plavby na nafukovací lodi může pomoci k propíchnutí válce v případě namáčknutí plaváčka na překážku. Nůž by měl být umístěn tak, aby byl co nejrychleji dosažitelný pro obě ruce. Dýka v pouzdře se umísťuje na vestu za řemínky, zavírací nůž se 22

23 ukládá do kapsy vesty a vodák by ho měl umět ovládat jednou rukou. Upevnění obou typů nožů bychom neměli zapomenout pojistit provázkem (Ptáček, 2006, p. 18). Píšťalka Píšťalka upevněná na vestě může pro svoji pro snadnou dostupnost pomoci v případě, kdy na sebe potřebujeme upozornit a lidský hlas je přehlušen peřejemi. I zde bychom neměli zapomenout na zabezpečení provázkem proti ztrátě (Ptáček, 2006, p. 18). Hopšňůra Hopšňůra je pružné lano, které je uvnitř popruhu a které se při zatížení dvojnásobně protáhne. Jeden konec je provlečen kovovým okem záchranného pásu vesty, druhý konec je uchycen karabinou za nastřihnuté plastové poutko. Toto upevnění volíme z důvodu, aby vodákovi v případě potřeby uvolnit se stačilo rozepnout bezpečnostní popruh, neboť z nastřihnutého plastového očka se v tahu karabina už vyvlékne sama. Délka hopšňůry by měla být v nataženém stavu asi 0,5 m za záď lodi C1 nebo K1. Hopšňůra má mnohostranné použití při záchraně plaváčka v bezvědomí za využití jednomístné lodi, pro navázání lana v případě upoutaného zachránce, případně pro jištění zachránce druhým zachráncem na krátkou vzdálenost. Ve některých případech se dá využít i k záchraně materiálu (Ptáček, 2006, pp ). Karabiny Karabiny mají mnohostranné použití. Slouží k ukotvení lodi ke břehu jak při obyčejné přestávce, tak při záchranné akci. Dále mohou sloužit i při záchraně materálu ze břehu. Alespoň některé karabiny by měly být se zámkem, jiné by měly mít co nejširší rozevření tak, aby aby jimi bylo možné zachytit i žerď pádla (Ptáček, 2006, p. 19). Kladky Karabinový kladkostroj můžeme použít např. pro vyzvednutí lodi zaklíněné mezi kameny nebo pod padlým stromem v situaci, kdy síla skupiny nestačí na překonání odporu vody. Karabinový kladkostroj násobí působící síly a při použití více kladek jeho účinnost ještě roste. Použití kladek má mnoho nevýhod narůstá délka potřebného lana a použití je zdlouhavé, někdy se ale jedná o jediné možné řešení (Škranc et al., 1993, p. 25). 23

24 Smyčky, lana Také smyčky mají širokou oblast použití, s jejich pomocí můžeme vytvořit pevný jistící bod nebo poslouží k přepravě zraněného. Bez lana se neobejdeme při záchraně upoutaným zachráncem (Ptáček, 2006, p. 19, 22). Mobilní telefon Mobilní telefon použijeme v krizové situaci pro přivolání profesionální první pomoci. Problém může nastat s dostupností signálu v úzkých údolích, v tomto případě můžeme vytočit číslo 112, které se automaticky pokusí vytvořit spojení i pomocí ostatních mobilních operátorů (Ptáček, 2006, p. 19). Lékárna Úspěšné zakončení asi jakékoli záchranné akce se neobejde bez lékárny. Na vodácké akce je vhodné vozit dvě různé lékárny pohotovostní a velkou. Pohotovostní lékárna by měla být vždy při ruce, např. v příručním barelu nebo menším lodním pytli. Slouží k provedení první pomoci u úrazů a akutních stavů. Při jejím vybavování se můžeme inspirovat u položek povinných pro autolékárnu a doplnit o položky specifické pro přírodní prostředí, jako např. Fenistil či desinfenci, např. Jodisol. Ve velké lékárně vozíme materiál, který nám pomůže zvládnout běžné zdravotní komplikace jako například průjmy, drobná poranění kůže, puchýře, zvýšenou teplotu či úpal. Nemůže však v případě akutních stavů nahradit odbornou lékařskou péči (Ptáček, 2006, p. 20). Seznam konkrétních léků pro velkou lékárnu nalezneme v odborné zdravotnické literatuře. 1.3 Nebezpečí na řekách Při provozování jakéhokoli sportu či pohybové aktivity existuje určitá míra nebezpečí a vodní turistika není výjimkou (Škranc et al.1993, p. 5). Nebezpečí na řece může vyvstat na základě objektivních nebo subjektivních příčin. Objektivní příčiny existují nezávisle na vodákovi, subjektivní příčiny jsou důsledkem jednání člověka. Objektivní a subjektivní příčiny spolu úzce souvisí a ovlivňují se (Ptáček, 2006, pp ). Škranc (1989, p. 117) se domnívá, že se téměř na jakékoli nehodě jistou měrou podílí jak příčiny objektivní, tak i příčiny subjektivní. A pokračuje: Je třeba zdůraznit, že při nehodách 24

25 převažují příčíny subjektivní, i když při určitých těžších objektivních podmínkách je četnost nehod vyšší. K problémů bezpečnosti vodní turistiky musíme přistupovat s tímto vědomím Objektivní příčiny Přestože člověk nemůže ovlivnit vznik objektivních příčin nebezpečí, musí s nimi počítat a ve svém počínání je zohledňovat. Mezi objektivní příčiny nebezpečí patří zejména vodní terén, tedy průtok, spád a šířka řeky, specifické nástrahy řeky, podemleté skály, sifony a karfioly, dále stav břehů a porostu na nich, povětrnostní a klimatické podmínky, kde negativně mohou působit oba extrémy, nízká teplota vody a v neposlední řadě překážky na řece. K těmto řadíme padlé stromy, stavby a zejména jezy (Ptáček, 2006, p. 46). Protože statistiky utonulých ukazují, že právě vývařiště pod jezy patří mezi nejnebezpečnější místa na řece (Škranc, 1989, p. 124), budeme se tímto tématem zabývat podrobněji Jezy Jezy jsou umělé stavby na řekách zadržující vodu. Nahromaděná voda se využívá k energetickým účelům, jindy jezy slouží ke splavnění cesty (Ptáček 2006, p. 38). Jezům podobné jsou stupně, jejichž hlavní funkcí je zmenšení dravosti řeky, což v důsledku vede ke zmenšení vymýlací a unášecí činnosti toku. Stupně jsou často k vidění před městy a v nich, nezřídka zasazeny v kolmých navigačních zdech (Ptáček, 2007, p. 6). Stavba jezů Jezu bezprostředně předchází nadjezí, za ním následuje koruna jezu tedy nejvyšší místo jezu, které zadržuje vodu a z kterého voda přepadává. Po koruně přichází spádová deska, po níž voda stéká dolů. Deska může mít různý profil: kolmá, šikmá, parabolická, vydutá či lomená. Následuje dno jezu, zvané vana, které přechází v podjezí. Obrázek 1 představuje schéma jezu, obrázky 2, 3, 4 a 5 znázorňují jezy s různými spádovými deskami. 25

26 Obr. 1: Schéma jezu (převzato z Ptáček 2007, p. 7). Obr. 2: Kolmá spádová deska s lomovým kamenem v podjezí (převzato z Ptáček, 2007, p. 7). Obr. 3: Šikmá spádová deska (převzato z Ptáček, 2007, p. 7). 26

27 Obr. 4: Parabolická spádová deska (převzato z Ptáček, 2007, p. 7). Obr. 5: Parabolická spádová deska (převzato z Ptáček, 2007, p.7). Některé jezy nemají stejný profil po celé své šířce, jiné disponují propustí či retardérou. Prospusti, jinak řečeno šlajsny, bývají často u jezů, které dříve sloužily pro voroplavbu, někdy se propusti budují i na nových jezech. Propusti mívají často jiný tvar spádové desky než zbytek jezu. Některými propustmi lze jezy sjíždět, toto tvrzení však nemůžeme brát paušálně. Propust je z obou stran ohraničena betonovými pilíři, tzv. kozami. Na dně některých proputí jsou za účelem provzdušnění vody a snížení pohybové energie umístěny retardéry, kovové, pryžové nebo betonové prahy lomené proti proudu. Voda v retardérové propusti vytváří právě působením jednotlivých zpomalovačů hřebeny. V případě převržení by plavání v propusti s retardérou mohlo být nebezpečné (Ptáček, 2007, p. 7). 27

28 Bezpečné a nebezpečné jezy Jezů je na českých řekách mnoho, ale zatímco některé z nich jsou neškodné, mnoho z nich může představovat velké nebezpečí. Je důležité být si vědom toho, že nebezpečí jezů často netkví v jejich výšce. Velmi nebezpečné mohou být i půl metru vysoké jezy. Taktéž význam tvaru spádové desky nelze nadhodnocovat a vliv tvaru spádové desky na bezpečnost nelze paušalizovat tak, jak to mírně činí některá starší literatura, např. Doležal, Kodeš a Vambera (1983, pp ). Vysvětlují sice, že bezpečnost jezu závisí na tom, zda voda odtéká nebo se vrací zpět k přepadové desce, ale zároveň tvrdí, že bezpečné jezy jsou většinou jezy se šikmou spádovou deskou a naproti tomu staví jezy nebezpečné s kolmou spádovou deskou. Za rozhodující ve zmíněné otázce bezpečnosti považujeme, co se týče konstrukce jezu, tvar vany, který určuje chování vody pod jezem. Za nebepečné můžeme obecně považovat jezy, pod kterými se tvoří tzv. vodní válec. Tato situace nastává v případě, že se přepadávající voda odráží ode dna a část se vrací zpět směrem zpět k překážce a část odtéká, většinou spodem. Vodní válec je název pro vodu rotující pod jezem. Pokud vodák jez s válcem sjíždí, obvykle dojde ke snížení rychlosti lodi právě působením vratného proudu a velké nebezpečí by nastalo, pokud by se loď převrátila nebo by vodák z lodě vypadl, například při nárazu špice lodi o hladinu. Pokud je vodní válec silný, vodák, který neprošel speciálními kurzy, má jen mizivou šanci sám se z něj dostat, prosté vyplavání není možné. Typy jezů s různými spádovými deskami, pod kterými se může tvořit vodní válec, znázorňují obrázky 2, 3 a 4. U jezu na obrázku 5 voda plynule odtéká. Hranice mezi vodou, která se vrací ke spádové desce, a která odtéká, se nazývá vývarová linie (Ptáček 2006, p. 39). Znamení, že je jez nebezpečný, nám tedy dává zmíněný vodní válec. Na to, že voda plynule neodtéká, ale vrací se zpět pod přepadovou desku, můžeme usuzovat z více signálů, avšak nebezpečný jez zdaleka nemusí kumulovat všechny (Ptáček 2006, p. 39). Mezi signály nebezpečného jezu patří zpěněná voda v podjezí, malá hlučnost přepadávající vody či absence vln v podjezí. Dalším známkou pro přítomnost válce nám mohou být karfioly, slangově bubláky, v podstatě boule, často u vývarové linie, v nichž vyvěrá voda odspodu, hladina je zde výše a voda teče zpět směrem k jezu. Rozdíl hladin za spádovou deskou a u vývarové linie označujeme jako stoupání válce. Čím je stoupání válce 28

29 vyšší, tedy čím více je profil hladiny za jezem dokopce, tím více to znesnadňuje vypádlování či případné odplavání z válce. Vidíme-li pod jezem klacky či PET láhve, které se tam stále melou a voda je nepustí dál, je to také známka přítomnosti vodního válce. Pokud pod jezem zrovna žádné předměty neplavou, můžeme si najít silnější klacek, hodit ho těsně pod jez a pozorovat jeho chování (Ptáček, 2007, p. 11). Jak již bylo zmíněno v samém úvodu kapitoly o objektivních příčinách nebezpečí, průtok je jedním z hlavních faktorů ovlivňující náročnost a bezpečnost plavby. Protože průtok se může rychle a dramaticky měnit, nelze vycházet z předpokladu, že pokud jsme jez sjeli bezpečně loni, před týdnem nebo i včera, bude bezpečný i dnes. Proto je nutné se držet zásady, že si jez důkladně prohlédneme před každým sjetím (Doležal, Kodeš & Vambera, 1983, p. 46). Dále je též užitečné sledovat informace o průtoku na webech, například na stránkách ČHMÚ. V předcházejícím popisu jsme se zaměřili na možnost rozpoznání vodního válce. Na to, že by se mohlo jednat o nebezpečný jez, se dá usuzovat i z jiných informací. V kilometráži by měl být takový jez označen jako nesjízdný, před jezem bývají cedule upozorňující na nebezpečí nebo zakazující splouvání, nebezpečnost některých jezů je bohužel dokonce dokumentována pomníčky nebo křížky v jejich blízkosti. Riziko nebezpečí na jezu se ještě zvyšuje, pokud by nebylo možné účinně poskytnout pomoc. To může nastat v různých situacích. Jednou z nich je vysoká, kolmá či strmá navigace a dále stav, kdy nemá kdo pomoci, ať už proto, že posádka splouvá řeku sama a na břehu nikdo není, nebo případní přihlížející nedisponují vhodnými pomůckami a dostatečnými dovednostmi pomoc umožňujícími (Ptáček, 2006, p. 40). Na jezech na vodáky mohou čekat i jiná další nebezpečí, Ptáček (2006, p. 40) k nim řadí kameny, stromy a traverzy v jezu i podjezí a další překážky, které nejsou pod hladinou vidět. To, jaké nebezpečí představují, bude záviset na konkrétní poloze, velikosti a dalších vlastnostech překážky. Může se jednat o zaklínění, zvrhnutí, snížení rychlosti lodě, které může být nebezpečné zejména v kombinaci s válcem, poničení materiálu, které hrozí např. při kontaktu nafukavací kánoe s ostrou železnou hranou a další. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, to, zda je jez bezpečný, či nebezpečný, nelze určit absolutně, kromě průtoku záleží i na plavidle, dovednostech posádky a dalších okolnostech. Z tohoto důvodu je krajně nesnadné provést výčet nebezpečných míst na 29

30 řekách. Protože vodácké průvodce označují za nesjízdné, tedy i nebezpečné velké množství jezů, a často i takové jezy, které nám konkrétně za určitých okolností nebezpečné nepřipadají, rozhodli jsem se v této práci pracovat s webem nebezpecnejezy.cz, kam mohou jezy, které považují za nebezpečné, vkládat sami vodáci. Následně má každý návštěvník stránek možnost hodnotit obtížnost jezu dle vlastního úsudku a zkušenosti na stupnici od 1 do 10 (Raft.cz a vodácká škola záchrany, 2013). Relevantnost tohoto hodnocení je opět diskutabilní, nicméně se nám nepodařilo najít žádný jiný seznam jezů, kde by ku příkladu byly jen jezy nebezpečné i za normálního průtoku. Taktéž samo rozdělení na jezy bezpečné a nebezpečné je velmi sporné. Troufám si tvrdit, že bez důkladné prohlídky pouze na základě např. údajů z průvodců není možné žádný jez považovat za bezpečný. Sjíždění jezů Klademe-li si otázku, jak bezpečně překonávat jezy, prvním krokem musí být důkladná prohlídka jezu a zjištění dalších informací o něm, např. v kilometráži. Před každým jezem je tedy nutno zastavit; zvláště za vyšších vodních stavů zastavujeme v dostatečné vzdálenosti od něj, aby nedošlo ke stržení přes korunu. Není ostudou jez přenést nebo přetáhnout. Pokud se rozhodneme jez sjíždět, měli bychom dobře volit místo, kde tak učiníme, zatímco splouvání v některém místě může být bezpečné, jinde může být pod jezem válec nebo kameny, podobné to může být s propustí. Je třeba zvážit, zda si jsem natolik jist vodáckými zkušenostmi a dovednostmi naší posádky, že jsem přesvědčen o tom, že najedeme skutečně tam, kam chceme najet. Netrefení se do správného místa by totiž mohlo mít fatální důsledky. Je-li to možné, je lepší sjíždět jez v místech, kam dosáhne házečka (Ptáček, 2006, p. 40) Další nebezpečí Kromě jezů mohou nebezpečí na řece představovat také sifony, tedy místa, kde proud zatáká otvorem pod hladinu např. do podzemní jeskyně nebo mezi dva kameny a silný proud může ve zúženém místě pod hladinou vodáka držet. Dle dostupných informací ale sifony na rozdíl od zahraničních řek a potoků potkáme v Česku jen výjimečně, např. na Jizeře u tzv. Ostrova hrůzy (Ptáček, 2006, p. 34; Vajskebr, 2008). 30