Insolvenční zákon. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Jaromíra Malíková, DiS. Autor:

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Insolvenční zákon Bakalářská práce Autor: Jaromíra Malíková, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Eva Karhanová - Horynová Praha Březen, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. Ve Vrchlabí dne 15. března 2010 Jaromíra Malíková, DiS.

3 Anotace Cílem této práce je přiblížit podstatné změny nové právní úpravy úpadkového práva a seznámit čtenáře s novým okruhem podmínek, za kterých je možné vést insolvenční řízení oproti předešlému konkursnímu řízení. Annotation The aim of this work is to outline significant changes of the new bankruptcy law and to acquaint the reader with a new range of conditions under which it is possible to conduct insolvency proceedings contrary to the previous bankruptcy proceedings.

4 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Evě Karhanové - Horynové za odborné vedení mé bakalářské práce a JUDr. Liboru Fingerovi za vstřícnou pomoc a cenné rady při zpracování bakalářské práce.

5 Obsah Úvod Vývoj úpadkového práva Pojem a původ úpadkového práva Vliv římského práva Předklasické vývojové období Klasické vývojové období Náhradní řešení socialistického práva Zákon o konkursu a vyrovnání z roku 1991 a jeho vývoj Moderní vývojové trendy Insolvenční zákon- nová právní úprava úpadkového řízen Charakteristika insolvenčního zákona Hlavní důvody vzniku nové právní úpravy Základní věcné změny insolvenčního zákona Vysvětlení základních pojmů insolvenčního zákona Obecná část zákona Předmět úpravy Procesní subjekty Zásada insolvenčního řízení Výjimka z působnosti zákon Neplatnost a neúčinnost právních úkonů Neplatnost právních úkonů Neúčinnost právních úkonů Odpovědnost úpadce, navrhovatele a věřitele v ins. řízení Odpovědnost navrhovatele za podání šikanozního ins. návrhu Odpovědnost dlužníka za podání bezdůvodného ins. návrhu Odpovědnost věřitele a sankce za přihlášku nadsazené pohledávky Způsob řešení úpadku Konkurs Reorganizace Oddlužení Postavení věřitelů a insolvenčních správců Postavení věřitelů

6 Postavení insolvenčních správců Příklad některých důležitých lhůt v insolvenčním zákoně...48 Závěr...49 Seznam použité literatury...51 Seznam použitých zkratek a vysvětlení cizích slov dle textu...52 Přílohy

7 Úvod Téma: Tématem této práce je zákon č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 9. května 2006 v částce č. 62.Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna Předmět: Nová úprava insolvenčního práva je úpravou komplexní, nejde tedy již o další (byť rozsáhlou novelizaci úpravy, ale o novou souhrnnou úpravu, která stojí na vlastních zásadách, jež se od zásad, na nichž spočívala právní úprava z devadesátých let často odlišují anebo tyto zásady modifikují. Nová úprava se proto snaží obsáhnout co nejširší záběr problematiky úpadkového práva a jeho souvislostí. To však neznamená, že by tato úprava v sobě soustředila všechny projevy a důsledky úpadku, vyžadující právní úpravu. Určitá její část je i nadále řešena ve zvláštních zákonech; je to nezbytné proto, že u určitých speciálních otázek je třeba respektovat jejich souvislosti a je proto třeba upravit je v jiném rámci (např. daňových, trestních, obchodních a živnostenských, apod.). Pro vztah komplexní úpravy úpadkového práva ke zvláštním zákonům, které se dotýkají této problematiky, však platí, že tyto zákony musí respektovat zásady, na nichž stojí úprava úpadkového práva, a že v případě rozporu mezi insolvenčním zákonem a některým jiným zákonem, je při aplikaci třeba dát přednost insolvenčnímu zákonu. Cíl: Cílem této práce je přiblížit podstatné změny nové právní úpravy úpadkového práva a seznámit čtenáře s novým okruhem podmínek, za kterých je možné vést insolvenční řízení oproti předešlému konkursnímu řízení. 6

8 1. Vývoj úpadkového práva Veškeré informace k vývoji insolvenčního řízení jsou čerpány z: Právní fórum 2009 (ASPI, a.s. ID LIT32614CZ). Autorem článku Vývoj Insolvenčního řízení je: Prof. JUDr. František Zoulík, CSc., [cit ] 1.1. Pojem a původ úpadkového práva Insolvenčními řízeními rozumíme všechna zvláštní soudní řízení, jejichž předmětem je projednání úpadku a jeho důsledků. Tato řízení v různých právních řádech a v různých dobách nejsou označována jednotně, kromě označení,,insolvenční bývá pro tato řízení užíváno často označení,,konkursní,,,vyrovnávací,,,kolektivní projednání i některá další. Aby řízení mohla být označena za,,insolvenční je třeba, aby splňovala určité charakteristické, specifické znaky, mezi než patří zejména mnohost věřitelů (nikdy nejde o dvoustranná řízení), zásadně poměrné uspokojení pohledávek (uspokojování pro rata), a co nejvíce vyrovnané právní možnosti věřitelů (par conditio creditorum). Pokud některý z těchto znaků není dán, nelze mluvit o insolvenčním řízení, i když by zde byly určité podobnosti (např. při univerzální exekuci, při exekučním prodeji podniku apod.). O insolvenčním řízení nelze mluvit ani v případech, kdy není znám právní pojem úpadku, neboť insolvenční řízení je jeho řešením. Ke vzniku společenské potřeby insolvenčního řízení je třeba splnění určitých, převážně ekonomických předpokladů. Zejména je k tomu třeba rozvinuté peněžní hospodářství, odpovídající rozsah a úroveň trhu a volný pohyb obyvatelstva s možností vícestranných právních styků. V důsledku toho nelze předpokládat úpadky ve společnostech, v nich převládá naturální hospodářství, které jsou charakteristické pro ranné fáze feudalismu.ve starověku se těmto předpokladům přiblížila římská říše v období principátu, ale nesplňovala je v jejich plné šíři; v římském právu existují určité,,náběhy k insolvenčnímu řízení, ale jako zvláštní, samostatné řízení neexistovalo (nebyl ostatně ani znám pojem úpadku). Mnohé ukazuje na to, že insolvenční řízení vzniklo v severoitalských městech, podobně jako právo obchodní (kupecké), právo směneční a právo námořní. Bylo součásti 7

9 tzv. statutárního práva těchto měst, které bylo zprvu právem obyčejovým. Pro poznání počátečního období vývoje insolvenčního řízení v důsledku toho nejsou dostatečné prameny. Statutární právo začalo být zapisováno až od 13. stoletní, a to dosti fragmentárně. Další vývoj souvisí se snahou právní školy postglosátorů vytvořit jednotné, obecné právo (a to nejen insolvenční). Dospívají k tomu kombinací práva statutárního a práva římského. Určitým předělem je spis Benvenuta Strachy Tractatus de mercatura věnovaný právu obchodnímu, směnečnímu a konkursnímu, který ovlivnil vývoj i v jiných evropských zemích. Na italský původ konkursního práva ukazuje i právní terminologie (např. bankrot z banco rotto, tj. zlomený stůl nebo křičet ze slovesa gridare tj. vyhlašovati) Vliv římského práva Pro další vývoj insolvenčního řízení není zdrojem pouze italský příklad, ale vzhledem k probíhající recepci římského práva i některé římské procesní instituty. Bylo již konstatováno, že zvláštní insolvenční řízení v římském právu nebylo, ale některé instituty římského procesu mohly působit na vývoj novodobého řízení. V nejstarším římském právu (obdobně jako v jiných starověkých právních systémech) probíhalo donucení k plnění formou osobního postihu, jehož vyhraněnou možností bylo dlužní otroctví. To bylo zakázáno Poeteliovým zákonem z roku 326 před n. l., který však některé formy osobního postihu ponechal ( např. možnost,, odpracovati si dluh). Nicméně po tomto zákoně byla v prétorském právu poskytnuta možnost, aby byl exekučně postižen dlužníkův majetek, a to jako celek. Šlo o univerzální exekuci (tzv. missio in bona). Procedurální průběh univerzální exekuce má shodné rysy s insolvenčním řízením (platí to i v současném právu pro exekuční prodej podniku, který se blíží univerzální exekuci). Univerzální exekuce probíhala tak, že ji mohl svým návrhem zahájit věřitel vykonatelné pohledávky, poté se ujal detence dlužníkova majetku, což musel veřejně oznámit. Na tomto základě probíhá souběh věřitelů, kteří se do řízení přihlašují (concursus creditorum). Následně dojde k tomu, že je ustanoven vykonavatel (magister bonorum), který dražbou provede prodej celého majetku najednou s tím, že jej získá nabyvatel, který 8

10 nabídl největší procento uspokojení pohledávek věřitelů. Uspokojení pohledávek je ponecháno na vztahu mezi ním a věřiteli. Tato univerzální exekuce se v podstatných rysech lišila od pozdějšího insolvenčního řízení. Především se při ní nevyžadovala mnohost věřitelů; jejím základem byl dvojstranný vztah a existence dalších věřitelů znamenala spíše určitou komplikaci. Dalším rozdílem je požadavek, aby řízení bylo zahájeno ohledně vykonatelné (soudně přiznané nebo dlužníkem uznané) pohledávky. Za podstatný rozdíl je třeba považovat i okolnost, že při univerzální exekuci nedochází ke zpeněžení, ale k univerzální sukcesi (nástupnictví). V poklasické etapě vývoje římského práva (během císařství) dochází nejdříve k tomu, že se nerealizuje celý majetek dlužníka, ale jen jeho část, či posléze i jednotlivé věci. Je to předstupeň k tomu, že v dalším vývoji se zavádí singulární exekuce. Univerzální exekuce se používá jen při mnohosti věřitelů. Tento vývoj dal základ pojetí, podle něhož římská univerzální exekuce byla,,společným předkem jak exekuce, tak konkursu, které se z ní vydělily a diferencovaly. S tou koncepcí však nelze souhlasit, a to nejen pro podstatné rozdíly mezi univerzální exekucí a insolvenčním řízením, ale zejména proto, že římské řešení nemá plynulé, navazující pokračování a představuje jakousi,, slepou uličku právního vývoje. Teprve v novověku hledalo formující se insolvenční právo inspiraci v některých římskoprávních institutech a přejímalo je (např. římský cocursus creditorum dal i jméno základnímu způsobu řešení úpadku). Ale k tomu dochází až po bezmála tisíci letech. 1.3.,,Předklasické vývojové období S nástupem novověku dochází k podstatným změnám hospodářským, sociálním i politickým. Uvolnily se vazby obyvatelstva k půdě, dochází k rozvoji měst, řemesel a obchodu, zámořské objevy rozšiřují svět, příliv stříbra ze zámoří způsobuje cenovou revoluci, mění se politické a mocenské poměry. V této atmosféře celkového uvolnění a rozšíření tržního hospodářství se daří podnikání a množí se i případy neúspěšných podnikatelů, které postihl úpadek. Ten však nepostihuje jen zkrachované obchodníky, ale i některé měšťany a předchůdce svobodných povolání (ze známých osobností např. 9

11 Rembrandta van Rijn). Další okruh úpadců tvoří (poněkud překvapivě) šlechta. Války v 16. století a zejména třicetiletá válka ve století následujícím měly za následek, že řada panství byla zpustošena nebo jinak přestala prosperovat. Pro tuto dobu je charakteristické, že úpadek postihoval i státní pokladny. Primát v tom má Španělsko, které v krizovém 17. století zažilo čtyřikrát státní bankrot (1627, 1647, 1656, 1664). Krizové finanční situace postihovaly i další státy. Tak ve Francii je tato situace spojena s působením skotského bankéře Johna Lawa, které po počátečním oživení vedlo k bankrotu v roce Rakouská monarchie zažila podobnou krizi v souvislosti s neúspěchy ve válkách s Napoleonem v roce Fiskální bankroty nebyly řešeny procesně, ale ekonomicky a mocenskými opatřeními; přispívaly však k tomu, že úpadky přestaly být vnímány jako něco neobyčejného. Specifický vývoj proběhl ve Francii. V souvislosti s Colbertovou merkantilistickou politikou, zaměřenou na rozvoj obchodu a podnikání, došlo k některým významným právním úpravám. Mezi ně patří i edikt o pozemním obchodě z roku 1673 (zvaný Code Savary), který je předchůdcem obchodních zákoníků. Do jeho obsahu je zahrnuto i konkursní právo. Vyvrcholení vývoje konkursního práva v jeho,,předklasickém období je zřejmě Josefínský konkursní řád z roku 1781, a to nejen v Českých zemích, ale vůbec ve střední Evropě. Jeho základní význam spočívá v tom, že vytvořil jednotné konkursní právo (překonal dualismus práv zemských a práv městských). Přitom použil zejména tzv. obecného řízení, které se v uplynulém období rozvíjelo v Německu. Toto řízení bylo obecným nejen proto, že překonávalo partikularismus, ale i proto, že usilovalo o určité sjednocení procesních zásad a postupů. Pro konkurs to znamenalo, že i do řízení o něm se promítly zásady řízení sporného. I konkursní řízení se začínalo žalobou a věřitelé žalobou ( nikoli přihláškou) uplatňovali své nároky; dochází i k úpravě žalob, jimž dnes říkáme incidenční. Vlastní řízení bylo rozděleno do čtyř fází, které sice vyplývaly z logiky postupu, ale byly rigidně stanovenými etapami. Z hlediska uspokojení pohledávek se věřitelé dělili do několika tříd. K nedostatkům Josefínského konkursního řádu pařila jeho mezerovitost, jakož i okolnost, že řízení podle něho prováděné bylo zdlouhavé a poměrně nákladné. 10

12 1.4.,,Klasické vývojové období Na začátku klasického období stojí úprava francouzská. Byla pojata do Napoleonova obchodního zákoníku z roku 1807 (Code de Commerce) jako jeho třetí kniha (v rozsahu 173 článků). Tato úprava sice navazuje na předchozí (Code Savary z roku 1673), ale podstatně ji zdokonaluje; představuje ucelenou úpravu konkursního práva se všemi relevantními instituty. Francouzská úprava se do značné míry stala vzorem pro úpravy v jiných státech. Přesto se od úprav, které následovaly, liší ve dvou podstatných směrech. Především je konkurs považován za součást obchodního práva (v důsledku zahrnutí jeho úpravy do obchodního zákoníku), což má za následek, že se může týkat jen obchodníků, a nemá tudíž obecnou působnost. Druhá zvláštnost spočívá v tom, že se rozlišuje dvojí úpadek, a to i terminologicky (faillte a banqueroute); bankrot jako zaviněný úpadek je trestným činem a jako takový je postihován. V Českých zemích na počátku tohoto období platil ještě Josefínský konkursní řád z roku Ten byl vzhledem k rozvoji vyrovnání doplněn zákonem o vyrovnávacím řízení z roku 1862, který však byl údajně nedokonalý. Podstatný zvrat přinesl až konkursní řád z roku 1868 (č. 1/1869 ř.z.), který především zavedl instituty specifické pro konkursní řízení (např. přihlášky pohledávek místo žalob), a v úpravě nuceného vyrovnání překonal hlavní nedostatky úpravy vyrovnávacího řízení. Ani nový konkursní řád však nepřinesl očekávané kladné výsledky. Jeho nedostatkem bylo zejména, že neobsahoval zvláštní ustanovení o odporovatelnosti, ačkoli ta je velmi podstatnou součástí řešení úpadku. Dále že měl poměrně široké vymezení majetku nepodléhajícího konkursu; dalšími nedostatky byly disproporce mezi věřiteli, nákladnost řízení a některé další okolnosti. Od počátku 20. století se stupňovalo úsilí o jeho nahrazení novou úpravou, k čemuž došlo v prvním válečném roce 1914 (císařské nařízení č. 337/1914 ř.z.) Nová úprava obsahuje vedle úpravy konkursu i ucelenou úpravu samostatného vyrovnávacího řízení a úpravu odporovatelnosti. U nás platila do roku 1913, v Rakousku po novelách v roce 1959 a 1963 až do současnosti. Nová úprava insolvenčního práva z roku 1914 v podstatě vyhovovala a v praxi se osvědčila. V první Československé republice byla sice v roce 1931 nahrazena novou 11

13 úpravou (zák. č. 114/1931 Sb. a další předpisy), obsahující řád konkursní, vyrovnávací a odpůrčí, ale důvodem pro její vydání nebyla potřeba zásadních změn, ale unifikace právní řádu českého a slovenského. Proto tato úprava v podstatě navazuje na úpravu předchozí a přináší jen dílčí změny, znamenající určité zdokonalení legislativních textů. Zrušena byla až občanský soudním řádem z roku Československá úprava konkursního a vyrovnávacího řízení z roku 1931 představuje jednu z posledních právních úprav v tomto období. Znamená to, že obsahuje řešení většiny aplikačních problémů, takže je možné ji považovat za určitou perfekcionalizaci úpravy Náhradní řešení socialistického práva V právním řádu socialistického totalitního státu neměl konkurs své místo, a to nikoli pro ideologický rozpor s jeho zásadami, ale proto, že byl zbytečný. Došlo k rozsáhlému zespolečenštění výrobních prostředků a bylo zavedeno plánovité řízení národního hospodářství, jemuž podléhaly všechny ekonomické sféry. Důsledkem byla mocenská role ekonomického centra. Za této situace hospodářské subjekty ztratily svou samostatnost a nezávislost, což se nezbytně projevilo i v právní úpravě. V podstatě nemohlo dojít k úpadku hospodářského subjektu, ale pouze k jakémusi,,přeskupování správy majetku Zákon o konkursu a vyrovnání z roku 1991 a jeho vývoj V nových podmínkách, které nastaly po pádu totalitního režimu v závěru roku 1989, byla záhy pociťována potřeba právní úpravy řešení insolvence. Přechod k tržnímu hospodářství vyžadoval urychlené přijetí legislativních opatření, a to ve dvojím směru: především bylo nutné odstranit legislativní překážky, které tomuto přechodu bránily, a zadruhé bylo nutné znovu obnovit právní instituty, bez nichž se tržní hospodářství nemůže obejít. Do této druhé skupiny patřil i zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále ZKV), který nabyl účinnosti dnem Spolu s ním byly v této legislativní vlně připravovány a přijímány i další zákony zásadního významu, zejména obchodní zákoník, novela občanského zákoníku, novela občanského soudního řádu, 12

14 živnostenský zákon, restituční zákony a další. Příprava i zpracování zákona narážely na určité problémy a nesnáze. Především zde byla ztráta kontinuity, protože po dobu 40 let tato úprava zprvu nebyla používána, později přímo chyběla. Návaznost na předchozí živou úpravu nebyla schůdná, protože se mezitím značně změnil celkový legislativní rámec. Nucená přestávka znamenala dále, že chyběla nejen judikatura, ale i praktické a organizační zkušenosti. Konečně negativně působila i okolnost, že obecný legislativní vývoj se nezastavil a v řadě států došlo při řešení insolvence k podstatným změnám, které bez dalšího nebylo možné okamžitě promítnout do našeho právního řádu. Za těchto okolností byla pro novou úpravu zvolena koncepce, která sice ideově navazovala na úpravu z roku 1931, ale legislativně byla ovlivněna úpravou exekuční likvidace v o.s.ř. z roku Znamenalo to, že úprava byla velmi zestručněna a některé instituty prakticky vynechány nebo upraveny jen nedostatečně (klasicky to platí zejména o odporovatelnosti.) Tyto nedostatky začaly záhy ztěžovat její aplikaci a byly jedním z důvodů, pro které byl ZKV často novelizován. Při přípravě a přijetí zákona o konkursu a vyrovnání existoval ještě jeden vážný problém, který měl negativní vliv na jeho obsah. Šlo o tzv. druhotnou insolvenci státního podniku. Tento problém spočíval v tom, že v té době nebyly dosud překonány všechny projevy plánovaného řízení národního hospodářství; konkrétně existovala vzájemná provázanost státních podniků založena na dosti konstantních dodavatelskoodběratelských vztazích. Byla obava, že insolvence jednoho subjektu může vyvolat krizi i u jeho partnerů, jimž nebude plnit své závazky. Této obavě se říkalo,,řetězová reakce, anebo,,dominový efekt. Úplná účinnost ZKV měla za následek, že tento zákon začal být běžně aplikován a vycházely přitom najevo nedostatky a mezery úpravy, což bylo nutné řešit legislativně. Stalo se tak novelou z roku 1996 (zák. č.. 94/1996 Sb.), která nebyla podřízena předem stanovenému koncepčnímu cíli, ale věnovala se řešení konkrétních aplikačních nedostatků a znamenala tohoto hlediska podstatný přínos. Teprve novela zákona ZKV z roku 2000 (zák. 105/2000 Sb.) znamená podstatnější zásah do obsahu zákona. Jejímu vydání předcházela všestranná kritika zákona z hlediska jeho nízké efektivnosti, zdlouhavosti řízení, malého vlivu věřitelů. Byly vytýkány i další nedostatky, způsobené tím, že ZKV sice vyhovoval v době opětovného zavádění tržního hospodářství, ale poté se stále více 13

15 přežíval. Novela reagovala na kritické podněty a pokusila se o nápravu. Pozornost věnovala především rychlosti řízení; povinnost úpadce podat včas návrh na konkurs byla rozvedena a precizována, a byly zavedeny pořádkové lhůty pro prohlášení i skončení konkursu. Další snaha novely směřovala k tomu, aby bylo zajištěno vyšší uspokojení nepreferovaných věřitelů; v důsledku toho bylo předností uspokojení zajištěných věřitelů omezeno na 70% a jejich pohledávky o majetku usnadňující soupis podstaty. Změny se týkaly i vyrovnání; v zájmu oživení této instituce byly sníženy požadavky na nabídku uspokojení a bylo připuštěno, aby uspokojení nebylo jen peněžité (ale i formou emise cenných papírů nebo přenecháním nepeněžitého majetku) Moderní vývojové trendy Ve druhé polovině 20. století se klasická úprava insolvenčního práva dostává do určité krize, spočívající v tom, že není s to adekvátně reagovat na nové okolnosti. Tato nová situace se začala projevovat v několika směrech. Především dochází ke změně typického úpadce. Zatímco v klasickém vývojovém období se konkurs týkal převážně malých podnikatelů, kteří provozovali obchodní nebo řemeslnickou činnost jako samostatní podnikatelé, anebo jako členové nekapitálové obchodní společnosti, úpadky středních a velkých podnikatelů (obchodních společností) byly výjimkou a vedly k procesním komplikacím. Postupem doby se podíl drobných podnikatelů stále snižuje a typickými úpadci se stávají střední podnikatelé, jimiž rozumíme obchodní společnosti provozující jeden či více podniků a několika stech nebo i tisících zaměstnanců. Úpadky však postihují i velké podnikatele, jejichž rozsah činnosti přesahuje,,střední podnikání a kteří svou činnost provozují obvykle v rámci podnikatelských seskupení. K dalším procesním změnám patří úsilí o co nejvyšší efektivitu, operativnost a rychlost insolvenčího řízení. Tento rys má řadu procesních projevů, přičemž k nejvýznamnějším z nich patří, že řešení řady sporných otázek se přesouvá ze samostatných řízení (incidenční spory) přímo do konkursního řízení. Rovněž funkce správce podstaty nabývá širších dimenzí, což vede ke zvýšeným nárokům na kvalifikaci správců i na výběr osoby správce pro konkrétní řízení. Zájem na řešení úpadku se v současné době již neomezuje pouze na dlužníka a jeho věřitele, ale má širší dimenzi. Při úpadku středních i velkých podnikatelů hrají svou úlohu i širší zájmy ekonomické 14

16 a sociální. Jde např. o omezení možnosti zaměstnanosti v určitém regionu, o ohrožení zásobování určitým druhem zboží, o negativní finanční dopad na určitý okruh obyvatel atd. Nové právní úpravy volí proto takové způsoby řešení úpadku, které by reflektovaly i tyto vlivy. První úpravou, která reflektovala na tyto moderní trendy, je americký Bankruptcy Code, který nabyl účinnosti v roce Je součástí širších opatření, známých jako Bankruptcy Reform Act, která zcela nahradila dřívější úpravu z roku Upravuje dva základní způsoby řešení úpadku, které nazývá likvidace a reorganizace;, nejsou to označení výstižná, ale druhé z nich se ujímá jako,,terminus technicus -. Bankruptcy Code je federálním zákonem, neboť jakékoliv omezení majetkových práv patří do pravomoci Kongresu (č. 8 Ústavy USA); v některých případech (např. pokud jde o rozsah zabavitelného majetku) se použijí zákony jednotlivých států. Americká úprava svým důrazem na sanační opatření v podstatě preferovala postavení dlužníka; novelizací v roce 1994 však došlo k posílení práv věřitelů a k opatření, která zrychlují procesní průběh. V časovém pořadí druhou moderní úpravou byl anglický Insolvency Act z roku Na rozdíl od úpravy americké jsou v ní preferovány zájmy věřitelů, kteří mají relevantní vliv na průběh všech způsobů řešení. Silná pozice věřitelů zde vedla k tomu, že sanační způsoby řešení úpadku faktickou cestou byly omezovány, a docházelo často předčasně k likvidaci dlužníkových podniků. V Anglii se proto připravuje nová úprava. V roce 1994 vstoupil v platnost nový zákon o insolvenci v Německu. Německý zákon představuje komplexní úpravu, která je evropským protějškem úpravy americké. V důsledku toho obsahově ovlivnil úpravu v jiných evropských zemích, včetně úpravy naší. 1 1 Zoulík, F.,Vývoj insolvenčního řízení, Právní fórum (ASPI, a.s.- ID LIT32614CZ), text ze dne [cit ] 15

17 2. Insolvenční zákon - nová právní úprava úpadkového řízení Dne 30. března 2006 byl schválen zákon č. 182/2006 Sb., zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 9. května 2006 v částce č. 62.Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna Charakteristika insolvenčního zákona Jde o komplexní úpravu, neboť novelizace již byly nepostačující a neosvědčovali se. Rozsah tohoto zákona je podstatně větší (434 paragrafů) v důsledku rozšíření úpravy o další instituty. Věřitelé mají možnost uplatňovat své nároky již od počátku řízení. Předběžný správce není sice povinný, ale v zásadě se počítá s jeho účastí, neboť ke zajišťování majetkové podstaty bude docházek od začátku řízení. Základní členění zákona představuje tyto tři části: 1) obecná část 2) způsoby řešení úpadku 3) společná ustanovení V obecné části jsou obsažena ustanovení, která se týkají společného začátku řízení a dále ustanovení společná všem způsobům řešení úpadku (jde zejména o ustanovení o řízení, o procesních subjektech, o rozhodnutí o úpadku, o uplatňování nároků, o majetkové podstatě a o neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů). Ve druhé části jsou zvláštní ustanovení o jednotlivých způsobech řešení úpadku (konkurz, reorganizace, vyrovnání, oddlužení) Ve třetí části jsou zahrnuta ustanovení o sankcích, o insolvenčním rejstříku, kolizní normy a ustanovení přechodná a závěrečná Hlavní důvody vzniku nové právní úpravy 1) Zákon č. 328/1991 Sb. byl zastaralý již v době svého vzniku, neboť navazoval na zákon č.64/1931 Sb. 16

18 2) Četné novelizace 19 přímých, 1 nepřímá (zákon č. 471/1992 Sb.), 3 nálezy Ústavního soudu 3) Zákon č. 328/1991 Sb byl zmiňován v asi 60 dalších předpisech, což mělo za následek značnou nepřehlednost a rozpory 4) Po věcné stránce byl zákon č. 328/1991 Sb. stále více nedostačující, k hlavním nedostatkům patřilo: převaha likvidačního principu nad sanačním, omezení procesní možnosti věřitelů, omezení uspokojení zajištěných věřitelů, nebyla řešena možnost oddlužení poctivého dlužníka a délka některých konkurzů již byla velmi alarmující Základní věcné změny insolvenčního zákona - mezi požadavky k zápisu do seznamu správců je uvedeno i vysokoškolské vzdělání - v definici úpadku se upouští od časového faktoru - nově je pojata ochranná lhůta - připouští se i řešení hrozícího úpadku - rozšířila se práva věřitelů, zejména pokud jde o volbu řešení, o vliv na osobu správce a součinnost věřitelských orgánů při některých procesních úkonech - je kladen zvýšený důraz na uplatnění sanačního principu proti likvidačnímu, s tím souvisí i zavedení reorganizace - více způsobů řešení úpadku reorganizace, finanční instituce, oddlužení - zajištění věřitelé se opětovně uspokojují do výše 100% výtěžku zpeněžení zajišťující hodnoty - je zaveden insolvenční rejstřík - kolizní ustanovení jsou přizpůsobena evropské úpravě Vedle hlavních změn zasáhl insolvenční zákon prakticky do všech institutů drobnějšími změnami, zpřesněním formulací nebo odstranění zestručnění. Používá i nové terminologie s tím, že musí vyhovovat všem způsobům řešení. Tyto drobnější změny se týkají zejména těchto částí zákona: - definice účastníků - úprava věřitelských orgánů 17

19 - změny v úpravě doručování - ustanovení o incidenčních sporech - zpřesnění účinků insolvenčního návrhu - definice a rozsah majetkové podstaty - úprava neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů - účinky prohlášení konkurzu - souhrnná úprava sankcí 2.4. Vysvětlení základních pojmů Hrozící úpadek Rozšířil se okruh podmínek, za kterých je možné vést insolvenční řízení oproti podmínkám pro konkursní řízení. Zákon č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání předpokládal možnost zahájit konkursní řízení totiž až v okamžiku, kdy se dlužník ocitne v úpadku. Naproti tomu Insolvenční zákon stanoví možnost dlužníka podat návrh na insolvenční řízení i za situace, kdy mu úpadek jako takový hrozí. Pro tyto účely byl tedy zaveden nový pojem,,hrozící úpadek" o nějž se jedná tehdy, lze li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Tento institut lze tedy chápat jako jeden z prostředků, který přispívá k urychlení vyřešení úpadku, což přináší výhodu zejména věřitelům Úpadek Úpadek dlužníka je definován mnohostí věřitelů dlužník musí mít alespoň 2 věřitele. Úpadek může existovat ve dvou formách, a to ve formě platební neschopnosti 2 Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit ] [online] < 18

20 nebo v případě dlužníka, kterým je právnická osoba nebo fyzická osoba podnikatel, ve formě předlužení. Dlužník je tedy v úpadku jestliže má: a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost) Předlužení Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, je v úpadku ve formě předlužení tehdy, má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku je možno přihlédnout k dalšímu provozování podniku, lze-li důvodně předpokládat, že dlužník bude moci v provozu podniku pokračovat Moratorium Institut tzv. moratoria je jakousi vzdálenou podobou institutu ochranné lhůty. Pokud soud vyhoví návrhu dlužníka a moratorium nařídí, nelze po dobu jeho trvání vydat rozhodnutí o úpadku. Moratorium vyhlašuje insolvenční soud nejdéle na dobu tří měsíců, v odůvodněných případech lze moratorium o 30 dnů prodloužit. Smyslem tohoto institutu je, aby dlužníkovi byla dána možnost vyrovnat se s věřitelem ještě před zahájením insolvenčního řízení. Klade se tak důraz na spolupráci dlužníka s věřiteli. Věřitelům je však dána možnost podat kdykoliv v průběhu trvání moratoria návrh na jeho zrušení. Tímto oprávněním věřitelů je eliminováno účelové podávání návrhů na zřízení moratoria ze strany dlužníka i za situace, kdy dlužník ve skutečnosti nemá snahu svou situaci vyřešit spoluprací a v institutu moratoria pouze spatřuje oddalování vydání rozhodnutí úpadku. 5 3 Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s. 23, ISBN Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s. 21, ISBN Gürlich & Co. Insolvenční zákon- Nová právní úprava úpadkového řízení. [cit ] [online] < 19

21 Majetková podstata Majetkovou podstatu tvoří majetek, který dlužník vlastnil v době zahájení insolvenčního řízení (bylo-li insolvenční řízení zahájeno k návrhu dlužníka), nebo v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (bylo-li zahájeno k návrhu některého z věřitelů dlužníka). Do majetkové podstaty patří dlužníkovy spoluvlastnické podíly na majetku a majetek, který tvoří společné jmění manželů (v případě prohlášení konkursu pak dochází k zániku společného jmění manželů a k jeho vypořádání). Je-li dlužník zaměstnán v pracovním poměru, patří do majetkové podstaty i zabavitelná část mzdy. Do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (např. běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten, hotové peníze do 1000 Kč apod.). Do majetkové podstaty může patřit i majetek ve vlastnictví třetích osob. Půjde ovšem pouze o případy, kdy tento majetek původně vlastnil dlužník a převedl jej na třetí osobu úkonem, který byl v průběhu insolvenčního řízení prohlášen soudním rozhodnutím za neúčinný Insolvenční návrh Insolvenční návrh je návrhem na zahájení insolvenčního řízení. K jeho podání je oprávněn jednak dlužník, jednak kterýkoliv z věřitelů dlužníka. Insolvenční návrh je nanejvýš vhodné adresovat místně příslušnému insolvenčnímu soudu. Je nezbytné, aby navrhovatel opatřil insolvenční návrh ověřeným podpisem; je-li insolvenční návrh podán v elektronické podobě, pak zaručeným podpisem Insolvenční rejstřík Nově je zřízen insolvenční rejstřík, ve kterém je veden seznam insolvenčích správců a dlužníků a digitalizovaný obsah insolvenčních spisů. O úplně převratnou novinku se sice nejedná, neboť již dříve byla dostupná evidence úpadců. Insolvenční rejstřík tak zcela nepochybně přispívá k větší transparentnosti úpadkové agendy, neboť kdokoliv je oprávněn k pořízení kopií nebo výpisů z příslušných spisů. Insolvenční rejstřík vede Ministerstvem spravedlnosti ČR. Je veřejně přístupný na internetové adrese 20

22 Insolvenční soud Insolvenčním soudem je soud, u kterého probíhá insolvenční řízení. Vždy se v prvním stupni jedná o krajský soud. Je-li dlužníkem fyzická osoba nepodnikatel, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu má dlužník bydliště nebo v jehož obvodu dlužník bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Je-li dlužníkem fyzická osoba- podnikatel, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu má dlužník místo podnikání; nemá-li místo podnikání, je rozhodné místo dlužníkova bydliště. V případě dlužníka - právnické osoby je pro určení místí příslušnosti soudu rozhodující sídlo právnické osoby Insovlenční správce Insolvenční správce je fyzická nebo právnická osoba (nejčastěji veřejná obchodní společnost) oprávněná k výkonu funkce na základě povolení vydaného Ministerstvem spravedlnosti ČR. Osoba insolvenčního správce je pro každé insolvenční řízení určena v rozhodnutí o úpadku. Tuto osobu vybere ze seznamu insolvenčních správců předseda insolvenčního soudu; v průběhu insolvenčního řízení jsou věřitelé oprávněni na první schůzi věřitelů konané po přezkumném jednání hlasováním takto ustanoveného správce odvolat a usnést se na ustanovení insolvenčního správce nového. V průběhu insolvenčního řízení plní insolvenční správce povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem, zvláštními předpisy nebo rozhodnutím insolvenčního soudu. Při výkonu své funkce odpovídá dlužníkovi, věřitelům dlužníka a případně dalším osobám za škodu, která těmto osobám v důsledku porušení povinností ze strany insolvenčního správce vznikne. V průběhu inslovenčního řízení vykonává nad činností insolvenčního správce dohled insolvenční soud, konkrétně insolvenční soudce určený rozvrhem práce insolvenčního soudu Koncern Jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení (,,řízená osoba ) jinou osobou (,,řídící osoba ), tvoří tyto osoby s řídící osobou koncern (holding) a jejich podniky včetně podniku řídící osoby jsou koncernovými podniky. Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern. 6 6 Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s , ISBN

23 Věřitelský výbor Věřitelský výbor je věřitelským orgánem v insolvenčním řízení zvoleným na schůzi věřitelů. Musí být ustanoven v případech, kde počet věřitelů přesahuje 50. Má 3 až 7 členů, každý z členů má náhradníka. Úkolem věřitelského výboru je chránit společný zájem věřitelů; v té souvislosti věřitelský výbor zejména vykonává dohled nad činností insolvenčního správce, v zákonem stanovených případech uděluje insolvenčnímu správci souhlas k zamyšleným úkonům, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů vynaložených na správu a údržbu majetkové podstaty Hlasovací lístek Hlasovací lístek má podobu formuláře, bezplatně dostupného ke stažení na Pomocí hlasovacího lístku se věřitel může účastnit hlasování (pokud to pro některá rozhodnutí schůze věřitelů zákon výslovně nevylučuje), aniž byl nucen dostavit se na schůzi věřitelů. Vyplněný hlasovací lístek musí být insolvenčnímu soudu doručen nejpozději den před konáním schůze věřitelů a podpis věřitelů na hlasovacím lístku musí být úředně ověřen, jinak se k hlasu tohoto věřitele nepřihlíží Incidenční spor Incidenční spor je sporem, který byl vyvolán vlastním insolvenčním řízením; projednává jej insolvenční soud, a to soudce, který podle rozvrhu práce vykonává v daném insolvenčním řízení dohled. Pro projednání incidenčního sporu platí některá specifická pravidla zakotvená v insolvenčním zákoně; incidenčního sporu se vždy musí na straně žalobce či žalovaného účastnit insolvenční správce. Zejména se jedná o spory o vyloučení majetku z majetkové podstaty, spory o určení pravosti, výše či pořadí popřené pohledávky, spory o vypořádání v důsledku prohlášení konkursu zaniklého společného jmění manželů či spory z odpůrčí žaloby. 7 7 Maršíková, Jolana JUDr., Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele (příručka zejména pro neprávníky),vyd. Linde Praha, a.s.,2009, s.13-14, ISBN

24 2.5. Obecná část zákona upravuje především: Předmět úpravy ( 1) Tento zákon tedy obecně upravuje: a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a b) oddlužení dlužníka Procesní subjekty ( 9) Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou: a) insolvenční soud, b) dlužník, c) věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, d) insolvenční správce, popřípadě další správce, e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a f) likvidátor dlužníka Zásady insolvenčního řízení ( 5) Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; 8 Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 27, ISBN X 9 Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 39, ISBN X 23

25 b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon Výjimky z působnosti zákona ( 6 ) 1) Tohoto zákona nelze použít, jde-li o a) stát, b) územní samosprávný celek, c) Českou národní banku, d) Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, e) Fond pojištění vkladů, f) Garanční fond obchodníků s cennými papíry, g) veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení, zřízené podle zvláštního zákona, h) veřejnou vysokou školu, nebo i) právnickou osobu, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek před zahájením insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil. 2) Tohoto zákona nelze dále použít, jde-li o a) finanční instituci, po dobu, po kterou je nositelem licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů, upravujících její činnost, b) zdravotní pojišťovnu zřízenou podle zvláštního právního předpisu, po dobu, po kterou je nositelem povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění, c) politickou stranu nebo politické hnutí v době vyhlášených voleb podle zvláštního právního předpisu Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 34, ISBN X 11 Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, str. 35, ISBN X 24

26 Neplatnost a neúčinnost právních úkonů Neplatnost právních úkonů ( 231, 232, 233, 234) Právní úprava podle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon v platném znění Insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvečního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud, a to buď jako otázku předběžnou nebo v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka. Žalobu v tomto sporu mohou podat účastníci insolvenčního řízení s výjimkou dlužníka, nejde-li o dlužníka s dispozičními oprávněními, insolvenční správce a státní zastupitelství. Žalobcem nebo žalovaným musí být vždy insolvenční správce.je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen se jeho neplatnosti dovolat, může tak učinit i insolvenční správce. By-la li neplatnost právního úkonu týkající se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení. Je-li pravomocným rozhodnutím zajištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, musí být vydán majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Insolvenční správce to však může odmítnout, jestliže nedošlo k obohacení majetkové podstaty nebo je-li požadováno více, než činí toto obohacení. Odmítne-li insolvenční správce vydat majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu nebo nevyřídí-li žádost o jeho vydání v přiměřené lhůtě, lze se jeho vydání domáhat vylučovací žalobou podle tohoto zákona, která musí být podána nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy insolvenční správce osobě, která o vydání majetkového prospěchu žádá, doručil písemné vyrozumění o odmítnutí její žádosti; právo na náhradu škody tím není dotčeno. 25

27 Platnost smluv, kterýma došlo ke zpeněžení plnění, jehož se týká neplatný právní úkon, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do skončení insolvenčního řízení; jde o incidenční spor. Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje dále podle Komparace se zákonem o konkurzu a vyrovnání Zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání neměl zvláštní ustanovení o neplatnosti právních úkonů, které by měly vliv na řešení úpadu. Používalo se proto obecných ustanovení o neplatnosti podle občanského zákoníku. Podle těchto ustanovení mělo zjištění neplatnosti deklaratorní povahu, a to i v případě relativní neplatnosti, neboť ta je specifická pouze zúžením žalobní legitimace. Deklaratortnost těchto zjištění umožňuje, aby neplatnost byla uznána i mimo soudní řízení (dohodou účastníků nebo i jednostranným úkonem). Pro řešení úpadku má deklaratorní povaha neplatnosti negativní vliv, neboť umožňuje, aby se určité hodnoty dostaly mimo insolvenční řízení, ačkoli do něho patří. 13 Insolvenční zákon proto zařazuje ustanovení 231 a 234, která je třeba považovat za ustanovení zvláštní (vůči obecným ustanovením o neplatnosti právních úkonů). Jejich cílem je řešit zjištění neplatnosti takovým způsobem, který by vylučoval neodůvodněné zkracování majetkové podstaty. Tato zvláštní ustanovení rovněž vycházejí z toho, že neplatnost se zjišťuje, avšak vyžadují, aby toto zjištění provedl jedině insolvenční soud, a to buď rozhodnutím v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka, nebo jako řešení předběžné otázky v insolvenčním řízení anebo v jakémkoli jiném incidenčním sporu. Jakékoliv jiné zjištění neplatnosti v průběhu insolvenčního řízení není pro řešení úpadku relevantní ( rozhodující) a insolvenční soud jím není vázán. Zjištěním neplatnosti 12 ÚZ č Insolvence, Ochrana hospodářské soutěže, Veřejná podpora. Ostrava: Sagit, podle stavu k , 176 stran, ISBN *TS Schelleová Ilona, Insolvenční zákon poznámky, provádějící předpisy, související předpisy, vyd. EUROUNION Praha, s.r.o.,2006, s , ISBN X 26

28 pravomocným rozhodnutím před zahájením insolvenčního řízení však insolvenční soud vázán je Neúčinnost právních úkonů Smyslem neúčinnosti právních úkonů je vyloučit účinky takových právních úkonů, které zvýhodňují některé z věřitelů dlužníka /úpadce/, nebo úkonů, které jsou v rozporu se smyslem principu úpadkového práva tj. porušení zásady poměrného uspokojení věřitelů úpadce. Neúčinnost právních úkonů je nutno odlišovat od neplatnosti právních úkonů. Neúčinné právní úkony zůstávají nadále platnými, avšak účinky takových úkonů se v průběhu insolvenčního řízení vůči věřitelům neuplatní. Tzn., že případné plnění z neúčinného právního úkonu insolvenční správce zahrne do majetkové podstaty úpadce. Právní úprava podle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon v platném znění Úpravu neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně nalezneme v hlavě VII, dílu druhém Neúčinnými právními úkony se rozumí takové úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných a dále též i dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zásadně zakládá až rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Pokud není možné takové plnění zahrnout do majetkové podstaty, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Stejnou povinnost mají i dědicové nebo právní nástupci takových osob, pokud jim v době, kdy toto plnění nabyli, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči osobám v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch a nebo jde-li o osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, anebo o osoby dlužníku blízké. 27

29 Odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení může pouze insolvenční správce odpůrčí žalobou, a to v jednoleté prekluzivní lhůtě ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy. Insolvenční zákon upravuje tři konkrétní případy neúčinnosti právních úkonů, a to: Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění ( 240) Tím se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Proti takovému úkonu lze úspěšně odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Nicméně právním úkonem bez přiměřeného plnění nelze považovat: plnění uložené právním předpisem, příležitostný dar v přiměřené výši, poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů ( 241) Tím se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému z věřitelů dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení za podmínky, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu. Jinými slovy, že šlo o úkon, který dlužník učinil již v době kdy byl v úpadku a nebo šlo právní úkon, který k dlužníkovu úpadku vedl. 28

30 Insolvenční zákon stanovuje demonstrativní výčet právních úkonů, které lze považovat za zvýhodňující. Jde zejména o ty právní úkony, kterými dlužník: splnil dluh dříve, než se stal splatným, dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Naopak zvýhodňujícím právním úkonem není: o zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, o právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Obdobně jako právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, tak i proti zvýhodňujícími právnímu úkonu lze úspěšně odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. 29