UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1

2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Katedra vojenské tělovýchovy Bakalářská práce SPORTOVNÍ TRÉNINK VOJENSKÉHO PĚTIBOJAŘE V KROSOVÉM BĚHU A JEHO SPECIFIKA Vedoucí bakalářské práce: Zpracoval: plk. PaedDr. Lubomír Přívětivý, CSc čet. Matěj Picka Praha 2011

3 Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze, dne Podpis:

4 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto bakalářskou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

5 Děkuji vedoucímu práce plk. PaedDr. Lubomíru Přívětivému CSc. za odborné vedení, ochotu a trpělivost při zpracování bakalářské práce.

6 ABSTRAKT Název práce: Sportovní trénink vojenského pětibojaře v krosovém běhu a jeho specifika. Cíl práce: Analýza pohybu sportovce při krosovém běhu a deskripce rozhodujících determinant pro výkon v této disciplíně. Metody: Práce představuje přehledovou studii Výsledky práce: Výsledkem naší práce je provedení popisné analýzy krosového běhu. Určení vnějších a vnitřních faktorů, které působí na sportovce a ovlivňují jeho výkon. Deskripce ideálního somatotypu krosového běžce pro vojenský pětiboj. Klíčová slova: Krosový běh, struktura výkonu, vytrvalost, sportovní trénink

7 ABSTRACT Topic of the thesis: Military Pentathlon Sports Training in crosscountry running and its specification The aim of the thesis: The analysis of a sportsman s movements in crosscountry running and the description of crucial determinants for his performance. Methods: Study overview Results of the thesis: The result of this thesis is a descriptive analysis of crosscountry running, determination of external and internal factors affecting an athlete s performance and description of an ideal somatotype of crosscountry runner in Military Pentathlon. Key words: Crosscountry running, performance structure, endurance, sport training

8 Obsah 1 Úvod Teoretická východiska Vojenský pětiboj Sportovní trénink Technická příprava Taktická příprava Psychologická příprava Sportovní trénink krosového běžce Cíle, úkoly a metodika práce Cíl práce Úkoly práce Metodika práce Deskriptivně analytická část práce Faktory ovlivňující výkon krosového běžce Somatické faktory Kondiční faktory Faktory techniky Faktory taktiky Psychické faktory Analýza pohybu Specifika tréninku krosového běžce Ideální somatotyp pro krosového běžce Závěr...39 Použitá literatura:

9 1 Úvod Motto: Co člověk vymyslel, dělá s láskou, co se naučil, dělá s jistotou. (Johann Wolfgang von Goethe) Ve smyslu motta v záhlaví této práce jsem přistupoval i k jejímu zpracování. Jistota učení trénování profesionální připravenost profesionální armáda. Vrcholový sport tělesná zdatnost jako základní předpoklad profesionálního vojáka. Vojenský pětiboj ve svých disciplínách střelba, překážková dráha, hod granátem, plavecká obratnost a běh slouží jako základní výbava každého profesionálního vojáka. Lze k němu přistupovat ze dvou hledisek. Za prvé jako k běžnému cvičení, jež je vhodným doplňkem výcviku bez ambicí vrcholových výkonů. Podporuje obecnou motorickou zdatnost převážně v disciplínách překážková dráha, plavání, běh a hod granátem. Střelba je samostatnou kapitolou jako přísně technická disciplína s jasnými pravidly. Za druhé je vojenský pětiboj možno chápat jako vrcholový sport a tak k němu přistupovat, to znamená tréninkem s využitím všech dostupných povolených tréninkových metod určených vrcholovým sportovcům. Moje práce se zabývá právě popisem tréninku běžecké disciplíny a dalších činností s ním souvisejících. Běh přesto, že je to pohyb, který je většině lidí dán a na první pohled se ho není třeba učit, vyžaduje pro vrcholné výkony nejen objem, ale i techniku. O významu a přínosu běhu pro zdravý životní styl není potřeba dlouze hovořit. Stal se významnou součástí života velkého množství obyvatel, příjemnou a užitečnou náplní volného času. Lze se ale zastavit a podívat se na běh jako na jednu z možností zvyšování fyzické kondice profesionálního vojáka. Nelze jistě aplikovat všechny postupy vrcholového tréninku, lze ale využít základní principy a ty pak aplikovat na základě aktuální kondice zájmové skupiny. Tyto jsou popsány v mé práci. V pořadí disciplín vojenského pětiboje je běh poslední. To ale neznamená, že ho lze jakkoliv podceňovat. Z vlastní zkušenosti vrcholového triatlonisty, kde je běh také závěrečnou disciplínou, vím, že o pořadí se rozhoduje právě v běhu, kdy již organismus má za sebou víc jak hodinovou zátěž a běh je rozhodujícím prvkem. Jistě je to zjednodušený náhled, ale o důležitosti tréninku právě této disciplíny vypovídá jasně. Vojenský pětiboj je rozdělen do více dnů, tudíž se dá říci, že na poslední disciplínu nastupuje závodník odpočatý a připravený na výkon. Po fyzické stránce jistě, ale právě 2

10 výsledky předchozích technických disciplín naplňují závodníka pocitem odpovědnosti. Buď je možno dobře rozjetý závod ztratit, nebo horší výsledek vylepšit. Toto klade nároky jak na fyzickou, tak i na psychickou odolnost, a jejich tréninkem se moje práce zabývá. 3

11 2 Teoretická východiska 2.1 Vojenský pětiboj Mezinárodní radu vojenského sportu (CISM) založily 18. února 1948 ve francouzské Nice armády Belgie, Dánska, Francie, Lucemburska a Nizozemí. Dnes je CISM označována za třetí největší multisportovní organizaci světa, která slučuje 132 armád celého světa a s výjimkou Velké Británie také všechny členské armády NATO. V roce 1994 byla CISM oficiálně uznána Mezinárodním olympijským výborem. Armáda České republiky byla za řádného člena CISM oficiálně přijata 10. května 1991 a nyní se řadí mezi nejaktivnější (Přívětivý, Konrád 2006). Mezi hlavní sporty patří i vojenský pětiboj. Vojenský pětiboj byl založen v roce 1946 francouzským důstojníkem kapitánem Henrym de Brusem. Dostal nápad uspořádat sportovní soutěže výhradně pro armádu. Jeho pozornost byla věnována vojenským fyzickým tréninkům. První soutěž organizoval sám a konala se ve vojenském tělovýchovném středisku ve Freiburgu, byla to francouzská okupační zóna v Německu, v srpnu 1947, a zúčastnily se jí belgické, francouzské a nizozemské týmy. Obr. č. 1. Logo Mezinárodní rady Obr. č. 2 Logo vojenského pětiboje vojenského sportu 4

12 Od té doby se skládá vojenský pětiboj z těchto pěti disciplín: střelba ze standardní pušky (200 m) na přesnost a na rychlost (10 ran za 10 min, 10 ran za 1 min) Obr. č. 3. Střelba z pušky překážkový běh (500 m) NATO dráha s 20 překážkami pro muže a 16 překážkami pro ženy Obr. č. 4. Běžecká dráha NATO 5

13 překážkové plavání (50 m) Obr. č. 5. Překážková dráha v plavání hod granátem na přesnost (na 20, 25, 30, 35 m pro muže a na 15, 20, 25, 30 m pro ženy) a hod do dálky, muži mají hmotnost granátu 550 g a ženy 350 g Obr. č. 6. Hod granátem 6

14 přespolní běh muži běží 8 km a ženy 4 km. Obr. č. 7. Přespolní běh Mezinárodní radu vojenského sportu projekt zaujal a začal organizovat každoročně mezinárodní šampionát. Po jeho skromných začátcích v roce 1950 se vojenský pětiboj vyvinul do jedné z nejdůležitějších vojenských soutěží CISM a setkal se s rostoucím úspěchem. Mistrovství světa CISM byla pouze 3krát zrušena od roku 1950, a to především díky vysokému politickému napětí nebo válkám v regionu, kde měl být šampionát organizován. V roce 1988 skandinávské národy poprvé testovaly pravidla pro ženy na jejich severském mistrovství. V roce 1991 v Oslo se ženy poprvé zúčastnily mistrovství světa. Dále dostal vojenský pětiboj nový impuls díky vstupu zemí z bývalého východního bloku do CISM. Během posledních let se vojenský pětiboj pozoruhodně rozšířil. Každý rok je organizována série soutěží s hlavním důrazem na mistrovství Evropy. Vojenský pětiboj je nedílnou sportovní disciplínou na světových hrách CISM. Počet zúčastněných zemí se zvýšil z přibližně 20 na více než 30, které se 7

15 zúčastňují mistrovství světa. Poslední desetiletí dominují na mistrovství světa armády Číny a Brazílie. Také k nejúspěšnějším týmům žen patří Čína, pak Dánsko a Korea. Nicméně vojenský pětiboj je nejen jednou z nejvýznamnějších sportovních disciplín armádního sportu, ale má vztah i k civilnímu sportovnímu světu. V některých zemích, zejména severských, organizují soutěže ve vojenském pětiboji s civilní účastí (Přívětivý, 2004). 2.2 Sportovní trénink Sport je specifická organizovaná pohybová soutěžní činnost zaměřená na dosahování maximálních výkonů (Dovalil, 2009). Sportovní výkon je výsledek specifické pohybové činnosti, která je realizována v soutěžních podmínkách, zaměřena na řešení soutěžních úkolů a vymezena pravidly sportovní disciplíny (Dovalil, 2002). Sportovní výkonnost je schopnost podávat daný výkon na stabilní úrovni. Sportovní trénink znamená přípravu jedince či týmu na soutěže závody. Je to vytváření systému nejrůznějších tréninkových cvičení, který má za úkol sportovce připravit dokonaleji, než při pouhém opakování vlastního soutěžního výkonu. Se zvyšováním úrovně výkonnosti se hledají další cvičení a postupy, což má za následek současný komplex velmi odborných znalostí, které tvoří základ moderní trenérské profese (Dovalil, 2002). Vlastní tréninkový proces dnes využívá také poznatků řady vědních oborů fyziologie, psychologie, biomechaniky, které spolu dohromady s praktickou zkušeností sportovních specializací přispívají k tvorbě teoretických základů sportovního tréninku. Úspěšný trenér nemůže spoléhat jen na svou dobrou praktickou znalost daného sportovního odvětví, ale musí být i teoreticky vzdělán ve většině výše uvedených vědních oborů. Je však velmi obtížné získat dokonalou znalost všech teoretických oborů, proto dobrý trenér spolupracuje s celou řadou specialistů z daných oblastí s lékaři, biochemiky, dietetiky, fyzioterapeuty apod. Jen tak lze dosáhnout potřebné odbornosti i rozhodnutí a pravděpodobnosti úspěchu svěřenců (Dovalil, 2009). 8

16 Charakteristika sportovního tréninku Sportovní trénink (jako pedagogický proces) specifický tělovýchovný výchovněvzdělávací a cílevědomý řídící proces zaměřený na dosahování individuálního resp. kolektivního nejvyššího sportovního výkonu (Dovalil, 2009). Sportovní trénink (jako adaptační proces) proces biologickopsychosociální adaptace na tréninkové zatížení, prostřednictvím kterého dochází k adaptaci k rozvoji podle Dovalila (2009): a) morfologickému a somatickému, b) funkčnímu rozvoji (srdečně cévního, oběhového, energického systému), c) neuromuskulárnímu (neuro psycho fyziologickému), d) psychickému, sociálnímu (psychosociálnímu), e) zdokonalení regulačních mechanizmů vnitřních orgánů, systémů a pohybového aparátu. Cíl sportovního tréninku dosažení individuálně nejvyšší sportovní výkonnosti ve zvoleném sportovním odvětví na základě všestranného rozvoje sportovce, znamená to usilovat o rozvoj ve dvou oblastech výkonnostní a lidské (Dovalil, 2009) Složky sportovního tréninku Úkoly sportovního tréninku zahrnují tělesný, psychický a sociální rozvoj a spočívají v osvojování sportovních dovedností, rozvíjení kondice sportovců a formování osobnosti sportovců ve smyslu specifických požadavků sportovního odvětví. Ve svém komplexu i diferencovaně jsou řešeny v rámci jednotlivých složek tréninku. Postavení složek se mění také s věkem a výkonností, v průběhu ročního cyklu atd. (Dovalil, 2009). Pohybové a taktické dovednosti učením získané předpoklady primární jsou dány přirozeným vývojem člověka pohybové nejsou součástí přirozeného vývoje sportovní dostávají výkonnostní charakter Pohybové dovednosti lze v tréninkovém procesu účelně klasifikovat podle určitých rysů podle Dovalila (2009) a) přesnost pohybu hrubé a jemné b) možnosti stanovit začátek a konec diskrétní kontinuální 9

17 sériové c) stupeň stálosti prostředí uzavřené otevřené d) komplexnost celkové dílčí Pohybové schopnosti vrozené předpoklady: Vytrvalostní, silové, rychlostní, koordinační, pohyblivost. Pohybové schopnosti jsou relativně stále v čase, jejich úroveň nekolísá ze dne na den, jejich změna vyžaduje dlouhodobé soustavné tréninkové působení. Kondiční pohybové schopnosti silové, rychlostní a vytrvalostní výrazně podmiňují metabolické procesy, souvisejí hlavně se získáváním a využíváním energie pro vykonávání pohybu (Dovalil, 2009). Psychika, osobnost, chování sportovce Kromě osvojování sportovních pohybů hraje ve sportu důležitou roli i psychika jedince. Charakteristika osobnosti sportovce se obvykle koncentruje do výčtu základních, obecných a trvalých vlastností, které jsou pro něj a jeho chování typické. Strukturu osobnosti dále charakterizují vlohy, schopnosti, nadání, talent, temperament, charakter, sociální role (Dovalil, 2009) Kondiční příprava Cílem kondiční přípravy je rozvíjet pohybové schopnosti pro potřeby sportovního výkonu. Výkon v soutěži je velmi úzce spjat s rozvojem pohybových schopností (Dovalil, 2009). Silové schopnosti jsou definovány jako schopnost překonávat či udržovat vnější odpor svalovou kontrakcí. Ve většině sportovních disciplín se úroveň silových schopností významně podílí na struktuře sportovních výkonu (Dovalil, 2009). Druhy svalových kontrakcí podle Dovalila (2009) : a) izometrické, statické napětí se zvyšuje, délka se nemění. 10

18 b) izotonické, dynamické mění se délka svalu, napětí zůstává přibližně stále stejné, můžeme ji dělit podle pohybu svalu na: koncentrickou sval se zkracuje, napětí se nemění excentrickou, brzdivou sval se násilím protahuje, napětí se nemění Klasifikace druhů silových schopností, rozdělení je založeno na vnějším projevu, typu svalové kontrakce a na požadavcích jejich rozvoje podle a) Statická síla je charakteristická izometrickou kontrakcí, úsilí se neprojevuje pohybem, většinou se jedná o udržení těla nebo břemene v určitých polohách b) Dynamická síla podstatou je izotonická kontrakce, projevuje se pohybem hybného systému či jeho části. V souvislosti s velikostí odporu a s rychlostí pohybu můžeme dynamickou sílu dále diferencovat, podle Dovalila (2009) : výbušnou (explozivní sílu) maximální zrychlení a nízký odpor rychlou sílu nemaximální zrychlení a nízký odpor vytrvalostní sílu nízký odpor a nevelká stálá rychlost maximální sílu vysoký až hraniční odpor malou rychlostí. Silové schopnosti vyžadují pravidelné zatěžování po dlouhou dobu. Ve většině sportovních disciplín se za základ považuje silový rozvoj v přípravném období získaný prostřednictvím speciálních průpravných a doplňkových cvičení. Před zahájením silového tréninku je důležité rozcvičení, které se zaměřuje na důkladné protažení svalstva. Získaný silový potenciál se dotváří v nespecifickém i specifickém kondičním tréninku v předzávodním a závodním období. První změny jsou vidět při silovém tréninku 4x týdně kolem 1 měsíce až 6 týdnů. Silový trénink vyžaduje vhodnou regeneraci svalového systému jak v průběhu, tak především po jeho ukončení (Dovalil, 2009). Rychlostní schopnosti jsou definovány jako schopnost vyvíjet činnost s maximální intenzitou. Podílejí se na výsledném výkonu v mnoha sportovních disciplínách. O projevech rychlostních schopností uvažujeme tedy jen v těch případech, kdy maximální výkon není omezen únavou, jinak dochází k poklesu intenzity pohybu (Dovalil, 2009). Rychlostní schopnosti závisí na několika oblastech, které se dají v tréninku více či méně ovlivnit podle Dovalila (2009) : 11

19 nervosvalová koordinace schopnost střídat co nejrychleji kontrakci a relaxaci svalového vlákna, typ svalových vláken důležitý předpoklad k dosažení maximální rychlosti; rozeznáváme dva základní typy svalových vláken: a) červená (pomalá) pracují dlouho, ale pomalu b) bílá (rychlá) pracují velmi rychle, ale rychle se unaví. velikost svalové síly důležitá pro mohutnost svalové kontrakce i její rychlosti. Celkově je možné rychlostní schopnosti v tréninku rozvíjet pouze omezeně. Mají totiž velký podíl vrozených předpokladů (Dovalil, 2009). Rychlostní schopnosti mají určitou strukturu, kterou členíme do tří základních projevů, podle Dovalila (2009): rychlost reakce daná dobou reakce na určitý podnět reakce jednoduchá reakce složitá rychlost jednotlivého pohybu jedná se o jeden pohyb, u kterého jsme schopni přesně rozlišit začátek a konec rychlost lokomoce rychlost akcelerace rychlost frekvence rychlost se změnou směru Rychlostní schopnosti jsou však závislé i na dalších schopnostech koordinaci, síle, vytrvalosti i pohyblivosti. Využití rychlostních schopností ve sportu je velmi široké od výkonů, které jsou na jejich úrovni přímo závislé (atletické sprinty), přes sporty, kde rychlost hraje významnou roli, až po sporty, kde rychlost má roli pouze podpůrnou. Rychlostní zatížení je vhodné zařazovat do tréninku pravidelně i v době, kdy je trénink dlouhodobě zaměřen na rozvoj např. vytrvalosti, kdy do tréninku zařazujeme dlouhodobé běhy (Dovalil, 2009). Vytrvalostní schopnosti obecně chápeme jako schopnost odolávat únavě. Jsou závislé především na úrovni rozvoje fyziologických funkcí, jako jsou okysličovací a transportní procesy ve svalech, rozvoj oběhovědýchacího systému. Dále je ovlivňují i procesy psychické, především morálněvolní. Ve většině sportovních disciplín plní vytrvalostní schopnosti úlohu kondičního základu výkonu (Dovalil, 2009). 12

20 Vytrvalostní schopnosti můžeme dělit podle několika hledisek, podle Dovalila (2009) : a) podle účasti svalových skupin: celková pracují obvykle více jak 2/3 svalstva (běh) lokální pohybu se účastní méně než 1/3 svalů b) podle typu svalové kontrakce: dynamická v pohybu statická bez pohybu c) podle délky trvání: dlouhodobá délka trvání 810 min a více střednědobá délka trvání v rozmezí 38 min krátkodobá doba trvání 23 min rychlostní délka trvání do 20 sekund d) s ohledem na podíl energie uvolněné aerobně nebo anaerobně: aerobní anaerobní Vytrvalostní schopnosti jsou důležitou složkou a předpokladem vysoké výkonnosti sportovce. Rozvoj vytrvalostních schopností by však neměl utlumovat rozvoj rychlosti. Bylo by vhodné řadit podněty stimulující rychlá vlákna (Dovalil, 2009). Koordinační schopnosti schopnosti obratnosti zaujímají mezi ostatními pohybovými schopnostmi zvláštní místo. Často se popisují jako schopnost, podle Dovalila (2009) : zvládnout a okamžitě čelit novému pohybu a přizpůsobit se pohybovým požadavkům měnící se situace, zvládnout a zdokonalovat rychlé provádění sportovních pohybů a používat je rychlým způsobem, orientovat vlastní pohyby podle stanovené potřeby, přizpůsobit rychle nové pohyby, vytvářet pohybové akty, přetvářet vypracované formy činnosti a přepojovat se z jedněch na druhé v souladu s požadavky měnících se podmínek. Koordinaci charakterizují nároky na rychlost a přesnost pohybu, na přizpůsobení se vnějším podmínkám, na vytvoření nového pohybu. Jejím základem je činnost 13

21 centrální nervové soustavy, která řídí a organizuje množství oblastí důležitých pro konkrétní pohyb (Dovalil, 2009). Koordinaci dělíme, podle Dovalila (2009) : a) všeobecná schopnost účelného provádění mnoha motorických dovedností, bez ohledu na sportovní specializaci, b) speciální schopnost provádět rozličné pohyby ve vybraném sportu rychle, ale také bez chyb, lehce a precizně, získává se pravidelným procvičováním pohybových dovedností a technických prvků v průběhu celé sportovní kariéry. Za nejdůležitější schopnosti koordinace se považují, podle Dovalila (2009) : schopnost spojování pohybů, orientační schopnosti, schopnost rozlišení polohy a pohybu jednotlivých části těla, schopnost přizpůsobování, schopnost reakce, schopnost rovnováhy, schopnost rytmická, učenlivost (docilita). Ve všech sportovních disciplinách však má koordinace roli, která se projevuje ve třech základních oblastech, podle Dovalila (2009) : všestranný pohybový rozvoj, základy pro techniku, zvládaní nečekaných situací. Koordinace je považována v tréninku za důležitou schopnost, které by měla být věnována pozornost, jak ve všeobecné, tak především speciální podobě. Vysoká úroveň koordinačních schopností vytváří dobré předpoklady k rozvoji sportovní techniky (Dovalil, 2009). Pohyblivost chápeme ve sportu jako předpoklady pro rozsah pohybů v jednotlivých kloubech, schopnost vykonávat pohyby ve velkém kloubním rozsahu. Každá disciplína využívá pohyblivost jiným způsobem některé jsou závislé na maximálním kloubním rozsahu a některé využívají pohyblivost jako nepřímou součást kondice, která jim umožňuje lépe využít druhých pohybových schopností (Dovalil, 2009). 14

22 Metody rozvoji pohyblivosti dělíme, podle Dovalila (2009) : a) aktivita pohybu aktivní pohyb vlastními silami, pasivní pohyb vnějšími silami, b) dynamika provedení dynamické prováděny švihem, statické dosažení určité polohy a setrvání v ní. Aktivní dynamická cvičení využívají pohybové energie těla v podobě švihových cvičení či hmitů. Při pasivním dynamickém cvičení provádíme rytmické kmity s rostoucím rozsahem, dbáme na měkké provedení. V současnosti využíváme spíše statické metody strečink, cvičení, ve kterém setrváme určitou dobu v jedné poloze. Protahování patří do každé tréninkové jednotky, zpravidla ji zařazujeme v úvodní a v závěrečné části. Kompenzační cvičení zařazujeme především k předcházení negativním vlivům vysoce specifického tréninku a tím i předcházení různým negativním zdravotním dopadům (Dovalil, 2009) Technická příprava Technika způsob provedení požadovaného pohybového úkolu. Tentýž pohybový úkol může být řešen různě, dává technice osobitý ráz styl. Technická příprava se jako složka sportovního tréninku zaměřuje na vytváření a zdokonalování sportovních dovedností (Dovalil, 2009). Technika provedení je podmíněna řadou faktorů podle Dovalila (2009) : kondiční připraveností, koordinační funkcí CNS, psychickými vlastnostmi a schopnostmi. Vzájemné propojení uvedených činitelů musí být respektováno v celém obsahu tréninkového procesu. K základním kritériím pohybových úkolů patří, podle Dovalila (2009) : racionalizace vydávání úsilí, kterého je potřeba pro daný okamžik, stabilita stálost pohybových dovedností vůči, nepříznivých účinkům, variabilita pohotovost měnit části pohybových dovedností v závislosti na měnících se podmínkách. U začínajících sportovců není příliš vysoká úroveň stability ani variability techniky. Osvojování techniky patří mezi obtížnější části sportovního tréninku. K dosažení celého procesu si musíme stanovit jednotlivé kroky, podle Dovalila (2009) : 15

23 1. krok představení dovednosti, 2. krok demonstrace a krátké vysvětlení podstaty dovednosti, 3. krok začátky nácviku dovednosti, 4. krok zpětná vazba pro korekci chyb, 5. krok procvičování a zdokonalování, 6. krok opakování k dokonalosti. Metody technické přípravy klasifikace: metoda vcelku nacvičovaný pohyb se učí celý, metoda po částech nacvičování dvou souvisejících částí odděleně a jejich, postupné pospojování, metoda spojování částí v celek předem se stanoví části a nebere se v úvahu souvislost mezi nimi Taktická příprava Taktická příprava je složka, jejímž úkolem je naučit sportovce vést promyšlený a účinný sportovní boj v daných podmínkách soutěží. Základem je ucelená, podrobně rozpracovaná teorie taktiky, která systematizuje všechny poznatky a stanoví odpovídající možnosti a varianty. Taktická příprava a v ní nabité taktické dovednosti se uplatňují v plné míře až na vrcholné úrovni (Dovalil, 2009). Strategie na základě určitých poznatků vytvořený plán, který má vést k dosažení nejlepšího očekávaného výsledku v soutěži. Určují se uzlové body. Taktika ukazuje na možnosti řešení jednotlivých soutěžních situací a zaměřuje se na praktickou realizaci těchto situací. Zakládá pravidla pro rozhodování v průběhu soutěže (Dovalil, 2009). Taktika schéma možných řešení soutěžních situací, vlastní realizace strategie. Komplex poznatků a zkušeností zahrnuje, podle Dovalila (2009) systematický přehled forem, prostředků a způsobů vedení sportovního boje analýza podmínek sportovního boje stanovení úkolů, prostředků a způsobů boje v konkrétních podmínkách a proti konkrétnímu soupeři. Soutěžní situace úsek aktuálního soutěžního boje v soutěžích, v němž se střetávají zájmy osob, které jsou v dané chvíli do situace zapojené. Skládá se, podle Dovalila (2009) : složky vnější objektivní situace v prostoru, času a osob do ní zapojených, 16

24 složky vnitřní chápání situace jednotlivými osobami v ní zúčastněnými. Umění vést boj takticky účelně je nedílnou součástí sportovního výkonu, jednou z částí jeho struktury (Dovalil, 2009). Fáze soutěžní situace podle Dovalila (2009) : 1. vnímání a analýza situace (fáze senzorická) pochopení formálních znaků situace, ale i jejího obsahu, dále se dělí: vznik situace, rozpoznání situace. 2. myšlenkové řešení úkolu (fáze centrální) výběr optimálního řešení na základě konfrontace dané situace se sportovcovými vědomostmi a zkušenostmi, výsledkem je představa řešení: rozbor situace, návrh řešení, výběr řešení. 3. realizace vybraného řešení (fáze motorická) vybrané řešení se realizuje vlastním pohybovým provedením a je uzavřeno zpětnou vazbou, tj. informací o výsledku. Složky soutěžní situace ovlivňují průběh každé soutěžní situace. Rozlišujeme složky, podle Dovalila (2009) : a) vnější jevy, které jsou na sportovci nezávislé podmínky pro daný výkon, nástroje, strategie, rozhodování v určité soutěžní situaci může ovlivnit aktuální strategie sportovce, kooperující osoby a soupeři, b) vnitřní ovlivňují u sportovců jejich: vnímání smyslové a logické, myšlení a rozhodování proces, na základě jehož je situace řešena, znalosti a zkušenosti jak bude situace pochopena a analyzována, úspěšnost řešení podmiňují sportovní dovednosti i kondice. Možnosti řešení soutěžní situace jsou ovlivněny tím, nakolik je předem připravené a nacvičené řešení konkrétní situace. Rozeznáváme tři základní způsoby, podle Dovalila (2009) : 1. improvizace řešení se nachází až v dané soutěžní situaci, 17

25 2. algoritmizace řešení se vybírá z několika předem vybraných situací, 3. vzorce přesně daný postup řešení. Všechny tři možnosti se obvykle navzájem kombinují. Z důležitých součástí přípravy na start je strategický plán. Pro vytváření strategie se bere v úvahu, podle Dovalila (2009) : cíl soutěže, výkonnost soupeře, strategie soupeře, vlastní výkonnost, informace o prostředí a podmínkách. Přesvědčení o správnosti postupu může přispět k odpovídající aktivitě prosazování plánu a jeho realizace ve sportovním boji. Vlastní osvojování taktických dovedností je v různých sportech založeno na speciálních cvičeních. Zásady, které by měly být v praxi respektovány, podle Dovalila (2009) : taktické dovednosti jsou úzce spjaty s technikou před vlastním nácvikem je třeba provést teoretickou přípravu při nácviku navrhujeme řešení situace po dokonalém osvojení procvičujeme celou taktickou variantu po dokonalém zvládnutí dílčích částí učíme celek zvládnutí menšího počtu situací, ale kvalitněji nacvičování závěrečné fáze pod tlakem situaci modelujeme podle očekávaných podmínek soutěže Psychologická příprava Psychologická příprava je složkou sportovního tréninku orientující se na ovlivňování psychické komponenty sportovního tréninku. Nezbytnou podmínkou efektní psychologické přípravy je aktivní spolupráce samotného sportovce jak s trenérem, tak i s psychologem. Cílem psychologické přípravy je vytváření optimálních psychických předpokladů sportovce pro realizaci sportovního výkonu. Vede to ke zkvalitnění a urychlení adaptace sportovce na podmínky sportovní činnosti. Jejím úkolem je snaha o zdokonalení psychologické stránky tréninku a hledání nových, efektivnějších principů, metod a prostředků k rozvíjení psychické odolnosti sportovce. Každá osobnost je reprezentována řadou faktorů, které vytváří strukturu osobnosti, mezi hlavní patří, podle Dovalila (2009) : 18

26 schopnosti, temperament, motivace (vůle), postoje a hodnotová orientace, charakter a další faktory. Obsahová stránka psychologické přípravy je rozmanitá a vztahuje se ke všem podnětům a vlivům z vnitřního a vnějšího prostředí, které na sportovce, krátkodobě či trvale a s různou mírou intenzity, působí. Z časového hlediska i obsahového zaměření se dělí, podle Dovalila (2009) : a) dlouhodobá příprava má všeobecnější zaměření a tvoří nedílnou součást každé tréninkové jednotky, zvyšování úrovně celkové odolnosti specifickou záležitosti je posilování soutěživosti, b) krátkodobá příprava přispívá k dosažení nejvyšší sportovní formy k určitému datu a podmínkám soutěže. Velmi důležitou součástí psychologické přípravy je ovlivnění a regulace předstartovních a startovních stavů. Předstartovní stavy jsou ovlivňované především emocemi, ale velkou roli zde hraje také motivace. Mezi hlavní typy předstartovních stavů patří, podle Dovalila (2009) : 1. stav nadměrné aktivace (startovní horečka) stav emočně negativní, zvýšená dráždivost a oslabení útlumových procesů, vysoká úroveň aspirace, zvýšená agresivita, svalový třes, 2. nepřiměřeně nízká aktivace (apatie) snížená aspirace, útlum v mozkové kůře, snižuje se agresivita, 3. stav optimálně zvýšené aktivace (bojová pohotovost) optimální stav, vyznačující se vysokou pohotovostí k reakci, reálnou aspirací, ovládanou agresivitou. Hlavní prostředky regulace předstartovních stavů podle Dovalila (2009) : a) rozcvičení, b) dechová cvičení, c) hudba, d) projev trenéra. Výše uvedené prostředky musí trenér vybírat a užívat individuálně, v závislosti na sportovní specializaci a konkrétních podmínkách soutěže. 19

27 Specifickou oblastí je vedení sportovců v utkání tzv. koučování. Při předávání informací sportovcům by trenér měl dodržovat čtyři hlavní zásady koučování, podle Dovalila (2009) : 1) informace mají být stručné, jasné a nedvojznačné, 2) pokyny mají být pozitivní, 3) mluvit věcně a klidně, 4) aktivně pozorovat a chladně rozhodovat. 2.3 Sportovní trénink krosového běžce Běh hladký Běh je přirozený způsob lokomoce člověka. Na rozdíl od chůze, při níž má chodec neustálý kontakt se zemí, běžec ztrácí ve fázi letu tento kontakt, a proto můžeme běh charakterizovat jako rytmickou soustavu skoků (Kněnický a kol., 1974). Běh je důležitou součástí mnoha technických disciplín a výkonnost v běhu ovlivňuje často i výkon v samotné speciální disciplíně (Kněnický a kol., 1974). Běhy hladké dělíme jednak podle délky závodních tratí, a jednak podle místa, kde se soutěže v běhu konají. 1. Dělení podle délky závodních tratí podle Kněnického a kol. (1974) : a) krátké tratě do 100 m do 400 m b) střední tratě do 2000 m c) dlouhé tratě až do maratónského běhu ( m). 2. Dělení podle místa podle Kněnického a kol. (1974) : a) soutěže na závodní dráze (otevřené nebo kryté) b) soutěže mimo závodní dráhu (běhy přespolní a silniční). Jako soutěže na otevřené závodní dráze se uvádějí obvykle tyto olympijské disciplíny: muži: 100 m, 200 m, 400 m, 800 m, 1500 m, 5000 m a m ženy: 100 m, 200 m, 800 m, 1500 m a 3000 m. Na krytých drahách se běžecké tratě upravují podle prostorových možností. Dnes se však stavějí i prostorné haly, kde je možné závodit i v olympijských disciplínách. Přespolní běhy pro muže jsou obvykle pořádány na tratích dlouhých kolem 10 km. Běh pro běžce středních tratí bývá zařazen na vzdálenost přibližně 4 km a ženy 20

28 běží trať okolo 2 km. Tratě silničních běhů jsou od 10 km až do maratónského běhu (Kněnický a kol., 1974). Závodní tratě mládeže jsou stanoveny zvláštními směrnicemi Českého atletického svazu ÚV ČSTV. Závodními pravidly, na rozdíl od závodní chůze, není technika běhu omezena. Změnami tréninkových metod byl v posledních letech v bězích zaznamenán prudký vzestup výkonnosti. Zlepšení techniky tu nehrálo tak význačnou roli. Je nutné si ale uvědomit, že dokonalá technika je základním předpokladem k vzestupu běžecké výkonnosti, a proto je nezbytnou součástí běžeckého tréninku nácvik techniky běhu (Kněnický a kol., 1974) Základy techniky běhu Biomechanická problematika běhů je proti technickým disciplínám jednodušší. Veškerá činnost je podřízena tomu, překonat co nejrychleji určitou vzdálenost. Je třeba co nejekonomičtěji hospodařit s hnací silou, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám. Protože při běhu se jedná o pohyb mnohokrát opakovaný, tj. o pohyb cyklický, musíme se snažit vydat k provedení jednoho cyklu pouze tolik síly, kolik je nezbytně třeba. U středních a dlouhých tratí má proto na výsledek daleko větší vliv schopnost organismu nahradit energetické výdaje již v průběhu výkonu než např. technika běhu (Kněnický a kol., 1974). Jako hnací síly je při běhu rovněž použito síly svalové, která provádí postupně nápon v kloubu kyčelním, kolenním a hlezenním a žene tak celé tělo vpřed. Aby bylo síly co nejlépe využito, musí být s výše uvedenými zákonitostmi dodrženy následující předpoklady, podle Kněnického a kol. (1974) : 1. Podložka musí být tak pevná, aby reakční složka hnací síly byla rušena. 2. Odrazová síla má působit co nejblíže k těžišti. Při působení mimo těžiště je běžcovu tělu udělován nežádoucí rotační impulz. 3. Velmi důležitým pro výkon je úhel odrazu, který svírá spojnice místa odrazu a těžiště s podložkou, a dále úhel vzletu, pod kterým se dostává těžiště těla do letu. Při běhu dochází totiž ke skladu odrazové síly se setrvačností a 21

29 váhou běžcova těla, a tato síla je výslednou hnací silou. Velké naklonění těla vpřed má nutně za následek tendenci k pádu, neboť se jedná o rovnovážnou polohu vratkou. Těžiště těla musí být proto podchycováno dalšími odrazy. Dokrok přitom nemusí být prováděn až pod těžiště. Uvedený průběh pohybů je charakteristický pro šlapavou techniku běhu. 4. Nepříznivě se na rychlosti běhu také projevují výchylky v rovině horizontální. Vznikají v tom případě, jeli těžiště stranou od roviny běhu. Ke ztrátě účinnosti hnací síly dochází však i tehdy, působíli odraz stranou od těžiště a uděluje tak tělu rotaci kolem podélné osy. 5. V letu se tělo pohybuje setrvačností k určité ztrátě rychlosti dochází pouze odporem vzduchu. K velké ztrátě rychlost však může dojít v okamžiku dokroku, hlavně při švihové technice, kdy k prvnímu doteku se zemí dojde před těžištěm. Při běhu se musíme snažit dokračovat co nejblíže ke svislé těžnici. Rychlost běhu je závislá především na délce a frekvenci kroků. Po stránce mechanické ovlivňuje délku kroků především odrazová síla a úhel, pod kterým tato síla působí. Kromě toho však závisí ještě na činitelích anatomických a fyziologických. Frekvence kroků, tj. častost hnacích impulsů za jednotku času, je v první řadě ovlivněna labilností centrální nervové soustavy a schopností rychlé nervosvalové reakce (Kněnický a kol., 1974) Technika běhů Správná technika běhu je základním předpokladem pro ekonomické využití funkčních a morfologických schopností běžce. Při běhu působí na běžce vnitřní a vnější síly. Podle vzájemného vztahu mezi směrem pohybu a směrem působení síly může každá z těchto sil být podle Kněnického a kol. (1974) : a) hybnou silou, b) brzdící silou, c) neutrální silou. Vnitřní silou nazýváme sílu, která způsobuje běžecký pohyb a tou je vlastní svalová síla běžce. Pohyb nastává působením svalových stahů. Lokomoční pohyb ale 22

30 vzniká teprve spojením vnitřní síly (svalového stahu) s vnější silou (reakcí opory). Tímto spojením vzniká hnací síla běžeckého pohybu (odraz). Vnější síly jsou: 1. reakce opory; 2. odpor prostředí; 3. přitažlivost zemská; 4. odstředivá síla. 1. reakce opory je závislá na pevnosti podložky a tření (ke zvýšení třecího efektu používají běžci tretry) 2. odpor prostředí může být brzdící silou a v tom případě je tím větší, čím je běh rychlejší (protivítr) nebo i silou pomocnou v případě větru v zádech 3. přitažlivost zemská je síla, která působí nepřetržitě a ve svislém směru 4. odstředivá síla přichází v úvahu při běhu v zatáčce; je silou brzdící, kterou je nutno překonávat zvýšeným úsilím. Technika běhu má dvě důležité složky, frekvenci a délku kroku, jejichž vzájemný poměr má rozhodující vliv na rychlost běhu. Velikost obou složek je značně individuální a je závislá na pohlaví, tělesné stavbě běžce, na jeho nervovém typu a stavu trénovanosti, na délce trati, která určuje charakter běhu (sílu odrazu), (Kněnický a kol., 1974). Pro rychlost mají největší význam mohutné skupiny (např. čtyřhlavý sval stehenní), pro dokonalou techniku běhu jsou důležité i menší svaly (např. svaly plosky nohy). Základem správné techniky běhu je správná koordinace pohybů. Avšak čím rychlejší je běh, tím rychleji se střídají svalové stahy, a tím nesnadnější je správná koordinace jednotlivých svalových skupin (Kněnický a kol., 1974). V technice běhu rozeznáváme dva základní způsoby, podle Kučery, Truksy (2000), šlapavý a švihový : a) šlapavý způsob běhu používá se k vystupňování rychlosti v poměrně krátkém časovém úseku, a to buď z klidu (start), nebo z pohybu (akcelerace v trati); nejvíce se používá šlapavého způsobu při startovním rozběhu na krátké tratě b) švihový způsob běhu úkolem švihového způsobu běhu je získanou rychlost udržet Metody běžeckého tréninku Trénink všech běžeckých disciplín je spojen s rozvojem nejrůznějších úrovní a stupňů vytrvalosti, od aerobní vytrvalosti po speciální vytrvalost. Všechny metody 23

31 běžeckého tréninku pracují se stimulací vytrvalostních schopností. Každá z těchto metod má své specifické působení na jednotlivé úrovně vytrvalosti. Všechny mají své nezastupitelné místo v běžeckém tréninku. Neexistuje univerzální tréninková metoda, která by komplexně rozvíjela všechny potřebné vlastnosti a schopnosti. Stejně jako neexistuje zázračná pilulka, zázračný tréninkový prostředek, zázračný léčitel atd. V běžeckém tréninku je to jen dlouhodobá, promyšlená a soustavná práce. V rozvoji všech úrovní vytrvalosti platí obdobně jako u jiných pohybových schopností zásada, že nerozhoduje množství (kvantita), ale kvalita použitého zatížení při optimálním objemu. Neplatí tedy ono často používané čím více, tím lépe. Zdánlivě samozřejmá zásada je snad nejvíce porušovanou obecnou zásadou tréninkového procesu v bězích vůbec. Dále se o metodách běžeckého tréninku zmíním podrobněji až v diplomové práci. (Kučera; Truksa 2000). 24

32 3 Cíle, úkoly a metodika práce 3.1 Cíl práce Cílem práce je analýza pohybu sportovce při krosovém běhu a deskripce rozhodujících determinant pro výkon v této disciplíně. 3.2 Úkoly práce Úkolem bakalářské práce je na základě rešerše literatury analyzovat pohyb běžce, určit vnější a vnitřní faktory, které působí a ovlivňují sportovce při jeho výkonu, popsat ideální somatotyp krosového běžce ve vojenském pětiboji. 3.3 Metodika práce Vzhledem k charakteru bakalářské práce a jejímu cíli se jedná o přehledovou studii. Jejím smyslem je postihnout problematiku krosového běhu z pohledu již publikovaných poznatků a zaujmout hodnotící stanovisko. Byla tedy provedena důkladná rešerše jejímž úkolem bylo prostudovat a seznámit se s tematicky odpovídajícími literárními zdroji. Následně bylo vymezeno a konkretizováno téma práce a její úkoly. Ke všem poznatkům bylo vypracováno hodnotící stanovisko, které vyústilo v závěry práce. Rešerše byla provedena zejména pomocí elektronických informačních zdrojů, zejména České národní bibliografie databáze Aleph a České pedagogické článkové bibliografie. Obě databáze patří mezi volné zdroje a jsou dostupné z Portálu elektronických zdrojů Univerzity Karlovy. 25

33 4 Deskriptivně analytická část práce Sportovní výkon závisí na vrozených dispozicích, vlivu sociálního prostředí a vlivu tréninku. Dělíme ho na monofaktoriální a multifaktoriální, individuální a týmový. Faktory individuálního výkonu, podle Dovalila (2009) : somatické faktory výška, hmotnost, složení těla, technika biomechanické základy pohybu, koordinace, kondice schopnosti vytrvalostní, rychlostní, obratnostní, taktika řešení pohybových úkolů, účelné využívání techniky, psychika motivace, schopnosti intelektuální, senzorické, aktivační úroveň, osobnost. 4.1 Faktory ovlivňující výkon krosového běžce Faktory ovlivňující výkon krosového běžce lze rozdělit do dvou základních skupin. Jsou to endogenní faktory a exogenní faktory. Nejprve bych se zaměřil na faktory endogenní, tedy vnitřní Endogenní faktory Do endogenních faktorů patří: somatické faktory, kondiční faktory, faktory techniky, faktory taktiky, psychické faktory Somatické faktory Somatické faktory jako relativně stálé a ve značné míře geneticky podmíněné činitele hrají v řadě sportů významnou roli. (Dovalil, 2002) Somatickými faktory myslíme pohybový aparát, kostru, svalstvo, šlachy a vazy, které vytvářejí biomechanické podmínky konkrétních sportovních činností. Do hlavních somatických faktorů patří: tělesná výška a hmotnost těla 26

34 délkové rozměry a poměry složení těla tělesný typ somatotyp. Rozhodující faktory pro běžce vytrvalce jsou tělesná výška a váha, zdravotní stav, somatotyp a podíl aktivní tělesné hmoty (ATH) k pasivní tělesné hmotě (PTH). Tím je míněno procento podkožního tuku (Dovalil, 2002., Choutka; Dovalil, 1991). Tělesná výška Obecně u lidské populace dochází ke zvětšování průměrné výšky. Publikace se liší v názoru na optimální výšku pro vytrvalostní běžce. Bunc a kol. (1984) udává jako optimum výšku 179 cm, Kučera a Truska (2000) 174 cm. Havlíčková a kol. (1993) udává pro běžce na m maratón výšku cm pro muže a cm pro ženy. Větší výška umožňuje větší délku kroku. Někteří vytrvalci však nedosahují těchto výšek. Dalo by se tedy shrnout, že výška je pro vytrvalce výhodou, ne však nutností. Výška se dá vykompenzovat frekvencí kroků. Pro muže je optimální výška 174 cm, váha 65 kg a podíl tuku 3 %. Pro ženy je optimální výška 166 cm, 54 kg váha a podíl tuku 5%. Pokud toto tělesné složení převedeme na somatotyp, jsou vytrvalci ektomorf mezomorf s minimálním množstvím tuku a s přiměřeně rozvinutou muskulaturou. Přespříliš vyvinuté svaly jsou vytrvalostním běžcům na obtíž, jelikož spotřebovávají velké množství kyslíku při jejich činnosti. Hmotnost těla Havlíčková a kol. (1993) udává,že hmotnost těla úzce souvisí s tělesnou výškou. Mezi hmotností a výškou platí přímá úměrnost, tzn. čím větší výška, tím větší hmotnost. Na celkové hmotnosti těla má podíl soustava opěrná a pohybová, tedy kostra a svalstvo, vnitřní orgány a tuková tkáň. Uvedené jednotlivé složky se dají rozdělit podle toho, zda se jedná o aktivní tělesnou hmotu (ATH = svalstvo) nebo pasivní tělesnou hmotu (PTH = kostra, tuk). Pro vytrvalce je výhodné, aby poměr PTH k ATH byl co nejnižší. Krosový běžec s nízkým procentem tukové tkáně nenese při závodě přebytečné kilogramy. I ze zdravotního hlediska je nízké procento tuku vhodnější, neboť se mnohem méně opotřebovávají klouby dolních končetin. 27

35 Somatotyp Určování somatotypu neboli tělesného typu, má velký význam ve všech sportech. Jednotlivé tělesné typy reagují na fyzickou zátěž rozdílně. Nejznámější je Sheldonova metoda určování somatotypu z roku V dnešní době se nejvíce používá její modifikace od Heatové a Cartera z roku Tvarové znaky jedince jsou vyjádřeny pomocí tří čísel komponent ze sedmibodové stupnice. První komponenta vyjadřuje stupeň endomorfie, druhá stupeň mezomorfie a třetí komponenta značí ektomorfní složku: Endomorfie udává množství podkožního tuku. Extrémní endomorf bude mít označení Mezomorfie udává stupeň rozvoje svalstva a kostry. Extrémní mezomorf bude vyjádřen Ektomorfie vyjadřuje poměr váhy a výšky. Extrémní ektomorf bude označen Podle Havlíčkové (1993) se vytrvalostní běžci posouvají svými výškami k ektomorfní složce somatotypu. Kučera, Truksa (2000) udávají jako optimální somatotyp pro dlouhé běhy 2,5 4,5 4 nebo 2 4 4, což je ektomorfmezomorf. Svaly, které se podílejí na pohybovém projevu, se skládají ze tří typů vláken rychlá glykolitická bílá vlákna (FG), vyznačující se vysokou reaktivitou a vysokou rychlostí stahu. Pomalá oxidativní červená vlákna (FOG) reagují pomaleji, jsou odolnější vůči únavě. Přechodná růžová vlákna (SO) jsou méně odolná vůči únavě. Pro dlouhé běhy je poměr FG 5 %, FOG 25 % a SO 70 % Kondiční faktory Kondiční faktory sportovního výkonu neboli pohybové schopnosti, se prolínají v jakémkoliv sportovním výkonu. Řadíme sem sílu, vytrvalost, rychlost, obratnost. V krosovém běhu se nejvíce projevuje vytrvalost. Pokud chceme zdárně absolvovat přípravu i samotný závod, je třeba, aby byly rozvinuté všechny zmíněné schopnosti. Kondiční pohybové schopnosti jsou výrazně podmiňovány metabolickými procesy, souvisejí hlavně se získáváním a využíváním energie pro vykonávání pohybu. (Dovalil, 2002) 28

36 Faktory techniky V každém sportovním výkonu sportovec řeší konkrétní pohybový úkol. Může to být úkol jednoduchý, jehož řešení je standardní (stejné), nebo úkol složitější, který je řešen variabilním způsobem. Technikou řešení se rozumí účelný způsob řešení pohybového úkolu, který je v souladu s možnostmi jedince a s biomechanickými zákonitostmi pohybu. Uskutečňuje se na základě neurofyziologických mechanismů řízení pohybu. (Dovalil, 2002) Jádro techniky spočívá v principu účelnosti a ekonomičnosti. Účelnost pohybu se hodnotí porovnáním naplánovaného záměru s konečným výsledkem. Ekonomičnost pohybu vyjadřuje množství energie spotřebované na daný pohyb. Zlepšování techniky daného sportovního odvětví vede ke zvyšování výkonnosti sportovce, jelikož jeho technika se stává vysoce účelnou a hospodárnou. Technika krosového běžce se hodnotí na základě spotřeby energie pokrývající sportovní pohyb. Funkce techniky spočívá ve snižování vlivu únavy. Běh je ekonomický. Krosový běh se vyznačuje vysokou ekonomičností pohybu. Běžec se snaží vydržet určené tempo po co nejdelší dobu závodu. Je tedy nutné, aby byl jeho běh plynulý, bez výrazných změn rychlosti, které ubírají velké množství sil. Běžci došlapují při běhu nejvíce na celá chodidla. Někteří běhají tzv. po patách. To znamená, že došlapují nejprve na paty, a pak přechází na chodidlo. U vrcholových sportovců vytrvalců můžeme vidět běh po špičkách. Tímto způsobem ovšem neběží celý závod. Je to velice náročný způsob běhu, který zvládne jen výborně trénovaný jedinec. (Dovalil, 2002., Choutka; Dovalil, 1991) Specifická kritéria techniky běhu jsou dána pohybovými faktory. Obvykle jsou založena na hodnocení výkonu v určité fázi běžeckého kroku: a) výkonu v oporové fázi kroku, která se dělí na amortizační a hnací část b) výkonu v letové fázi kroku. Amortizační část Cílem pohybu v této fázi jsou co nejmenší výkyvy těla v horizontálním směru. Základním a současně hlavním úkolem je tedy vyhnout se vertikálním odchylkám těžiště od přímočaré dráhy. Chybou může být i toporné (tuhé, tupé) provádění dokroku na podložku. Noha dokračuje daleko před těžiště, což vytváří zpožďovací síly a vyvolává ztráty horizontální dopředné rychlosti. Optimální je, pokud je dokrok provedený tak, že horizontální rychlost dokračující nohy je v momentu došlapu nulová. Následující faktory rozhodují o tom, jak velký bude pokles kyčlí, tedy i těžiště v 29

37 amortizační fázi. Jedná se o vertikální rychlost těla běžce před došlapem a flexibilitu opěrného systému k potřebné absorbci vertikálních sil (Choutka; Dovalil, 1991). Poklesnutí kyčlí sníží kratší letová fáze a účinný došlap. Pokud běžec docílí menších vertikálních odchylek, sníží i spotřebu energie. Správně provedené došlápnutí ponechá vytrvalci více elastické energie ve svalovém systému. Tuto ušetřenou energii pak využije v následující hnací fázi (Choutka; Dovalil, 1991). Hnací část Hnací fáze závisí na několika faktorech, podle Kučery, Trusky (2000) : a) optimální hnací akce b) optimální úhel odrazu c) exploatace (využití nahromaděné potenciální energie svalů a využívání reakčních sil, které jsou vytvářeny aktivním pohybem vpřed nahoru opačné nohy) Ještě než se hnací končetina zvedne z dráhy, jsou ukončeny reakční síly, proto prodlužování hnací fáze není žádoucí. Také není dobré zdůrazňovat první část hnací fáze, protože to může způsobovat pohyb vzhůru vedoucí ke ztrátám rychlosti. Hnací část oporové fáze kroku by měla být plynulá a dostatečně krátká. Plynulost pohybu totiž zajišťuje optimální hnací úhel (Choutka; Dovalil, 1991). Krátkodobost fáze správně načasuje akci nohy vpřed. Posledním faktorem konečné fáze švihu, kterou zmíníme, je vypínací akce stehna vedoucí nohy. Funkcí vedoucí nohy je správné načasování pohybu švihové nohy vpřed (Choutka; Dovalil, 1991) Letová část Pro hodnocení letové fáze jsou nejdůležitějšími údaji doba trvání pohybu a energetický výdej. Letová fáze je vymezena pohyby v předchozích fázích. Švihová akce stehna pomáhá vyhnout se dlouhému pohybu druhé nohy vzad a vzhůru. To zkracuje trajektorii pohybu nohy odpovídající za zmenšení energetické náročnosti letové fáze (Choutka; Dovalil, 1991) Vytrvalostnímu běhu nejlépe vyhovuje, když noha není zdvižena výš, než je kolenní kloub. Aktivní klesání stehna vedoucí nohy je nejvíce rozhodujícím prvkem 30

38 v technice druhé části letové fáze. Správné provedení tohoto pohybu zajišťuje aktivní dokrok nohy a zmenšuje zpožďovací síly. Avšak je třeba mít stále na mysli, že nejdůležitějším v celém běžeckém krokovém cyklu je amortizační fáze. Racionální pohyby v této fázi zajišťují minimální vertikální odchylky těla, úplné využití elasticity svalů a nejmenší ztráty horizontální rychlosti. (Kučery, Trusky 2000). Jak je patrné z textu, je technika běhu vytrvalce velice důležitá. Pokud chce běžec dosáhnout výborných výsledků, musí spolu s trenérem pracovat na systematickém zlepšování techniky běhu. Pro určování techniky běhu se používají tyto parametry podle Kučery, Trusky (2000) : délka kroku, frekvence kroku, doba trvání letové fáze, doba trvání oporové fáze, změny, které probíhají při změně rychlosti běhu, úhel odrazu (zda nedochází k odrazu mimo těžiště), postavení hlavy, trupu, způsob vedení paží, uvolněnost v ramenním kloubu, horizontální či vertikální odchylky těžiště (skákání nebo kolébání) Faktory taktiky Úkolem taktiky je optimální řešení strategických a taktických úkolů. Jádrem taktických dovedností jsou procesy myšlení, jeho předpokladem jsou vědomosti v paměti a intelektové schopnosti. Tyto předpoklady umožňují taktické myšlení. V průběhu soutěže se mění podmínky, běžec vnímá a analyzuje situaci, myšlenkově a pohybově řeší situaci (Choutka; Dovalil, 1991) Psychické faktory Náročnost soutěžních situací má vliv na psychiku sportovce. Sportovní výkon se považuje za závislý na schopnostech a motivaci. Vytrvalostní běžec je vystaven náročným podmínkám jak v tréninku, tak v závodu. K zvládnutí těchto podmínek mu pomáhají vysoké volní předpoklady. Součásti osobnosti jsou vlastnosti charakteru, temperament a sociální role (Choutka; Dovalil, 1991). 31