JE PROFESIONÁLNÍ KOLEKTIVNÍ SPORTOVEC ZAMĚSTNANCEM NEBO VYKONÁVÁ NEZÁVISLÉ POVOLÁNÍ?

Transkript

1 JE PROFESIONÁLNÍ KOLEKTIVNÍ SPORTOVEC ZAMĚSTNANCEM NEBO VYKONÁVÁ NEZÁVISLÉ POVOLÁNÍ? Romana Lipenská Klíčová slova: sport, sportovec, sportovní klub, zaměstnanec, osoba samostatně výdělečně činná, zdanění, rozsudek Key words: sport, sportsman, sport club, employee, self-employed, taxation, judgment Abstrakt Ve svém článku se zabývám vztahem mezi klubem a profesionálním sportovcem vykonávajícím kolektivní sport. Tento vztah může nabývat pracovněprávního charakteru či může být vnímán jako jiná samostatná výdělečná činnost, tedy nezávislé povolání. Z pohledu daňové problematiky má vymezení tohoto vztahu významný vliv, jelikož je následně již snadné stanovit, jakým způsobem budou příjmy těchto profesionálních sportovců zdaňovány. V článku se zaměřuji na situaci v České republice v komparaci s dalšími vybranými státy Evropské unie, kterými jsou Slovensko, Nizozemsko, Belgie, Slovinsko, Francie, Itálie a Německo. Vzhledem k tomu, že dochází často ke střetům názorů na určení tohoto vztahu, uvádím i některé případy soudních sporů, které napomáhají k hlubšímu proniknutí do tématu a většímu pochopení dané problematiky. Abstract In this article I deal with the relationship between the club and the professional sportsman performing collective sport. This relationship can have the employment status or may be perceived as other self-employment, i.e. independent profession. From the perspective of tax issues defining this relationship has significant influence since it is then easy to determine how the income of professional sportsmen is taxed. The article focuses on the situation in the Czech Republic in comparison with other selected countries of the European Union which are Slovakia, the Netherlands, Belgium, Slovenia, France, Italy and Germany. Since there are often conflicts of opinions on the determination of this relationship I present some cases of litigation which help to penetrate deeper to the theme and the greater understanding of the issue. Úvod Sport může být chápán jako určitý nástroj pro dosahování lepší kondice, dobré nálady, může jím být tak odbouráno psychické i fyzické napětí a mimo jiné ho také lidé mohou využívat pro svou seberealizaci. Především otázka seberealizace se týká ve většině případů právě profesionálních sportovců, na které je zaměřen tento článek. Pro profesionální sportovce už není sport jen zdrojem dobré zábavy, ale je zdrojem jejich příjmů, které se většinou odvíjí od vynaložených sportovních výkonů a výsledků. Problematika zabývající se postavením profesionálního sportovce vykonávajícího kolektivní sport je aktuálním a stále častěji diskutovaným tématem napříč celou Evropskou unií. Jak již název článku vypovídá, teoreticky existují dva možné přístupy k chápání postavení sportovců. Jedná se o pracovněprávní charakter, kdy je sportovec považován za zaměstnance klubu nebo 184

2 se jedná o jinou samostatně výdělečnou činnost, tedy sportovec zde vykonává nezávislé povolání. Jakým způsobem se pak zdaňují příjmy profesionálních sportovců kolektivních sportů, se odvíjí od určení tohoto vztahu. Jelikož není v zemích Evropské unie oficiálně zavedený jednotný systém, pokusím se zde zaměřit na situaci v České republice a v některých dalších státech Evropské unie, jimž jsou Slovensko, Nizozemsko, Belgie, Slovinsko, Francie, Itálie a Německo. V závěru tohoto článku zhodnotím získané výsledky a pokusím se zodpovědět otázku, zda by měl být profesionální sportovec zaměstnancem nebo by měl vykonávat nezávislé povolání jako osoba samostatně výdělečně činná. 1. Vztah mezi klubem a sportovcem v České republice Na úvod je potřeba vysvětlit, co je v České republice vlastně považováno za sport. Samotný pojem sport byl do právního řádu zaveden prostřednictvím zákona č. 115/2001 o podpoře sportu. Tento zákon vymezuje postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti. Samotný pojem pak představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti kladou za cíl zlepšování fyzické i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích. [1] Všeobecně je samotný pojem každému jistě dobře znám, ovšem žádná konkrétní definice sportu, která by byla jako jediná považována za správnou a přesnou, ve skutečnosti neexistuje. Důvodem, proč se nepodařilo žádnou přesnou definici vytvořit, může být velká odlišnost jednotlivých sportů. Některé sporty jsou založené na soutěžení či boji, dále máme sporty kontaktní a bezkontaktní, a nejvýznamnější dělení pro postavení sportovce z právního a následně i daňového hlediska je pak dělení na sporty kolektivní (fotbal, hokej, ) a individuální (lyžování, tenis ). [2] Nyní se zaměřím na samotného sportovce. V České republice s tímto pojmem velmi často zákony a především daňové předpisy disponují, ačkoliv definice sportovce není nikde v právním řádu uvedena a jednoduše zde chybí. Paradoxem proto je, že samotné pochopení tohoto pojmu a stanovení činnosti sportovce má klíčovou úlohu pro určení postavení sportovce jako daňového poplatníka. Pokud by tedy došlo k nesprávnému pochopení tohoto pojmu, mohlo by to zkomplikovat celou problematiku zdaňování. [2] A jak je to tedy v České republice s postavením profesionálního sportovce, který vykonává kolektivní sport? Na našem území je považován buď za zaměstnance na základě pracovněprávního vztahu, nebo za osobu samostatně výdělečně činnou, která vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost, tedy nezávislé povolání. Je potřeba podotknout, že v žádném případě by neměla být činnost kolektivního profesionálního sportovce považována za podnikání ani za živnost. Důvodem pro to je samotná definice podnikání, která činnosti kolektivního sportovce neodpovídá, jelikož sportovec rozhodně nevykonává činnost samostatně, soustavně a dokonce ani pod vlastním jménem a na vlastní zodpovědnost. [2] Samotný vztah mezi sportovcem a klubem je z praktického hlediska velmi rozporuplný. Napomáhá tomu především provozování švarcsystému, který souvisí s vykonáváním závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Jeho podstatou je tak využívání práce osob vystupujících navenek jako osoby samostatně výdělečně činné, ačkoliv skutečný vztah mezi společností a těmito osobami vykazuje znaky závislé činnosti. Pro švarcsystém je také typické, že zaměstnavatel neodvádí za zaměstnance daně ani sociální a zdravotní pojištění, což je pro zaměstnavatele samozřejmě velmi výhodné. Fenomén švarcsystému vznikl v České republice již v devadesátých letech minulého století, když podnikatel Miroslav 185

3 Švarc objevil způsob, jímž lze ušetřit povinné odvody za zaměstnance na sociální a zdravotní pojištění. Za vytvoření tohoto nového ekonomického subsystému byl odsouzen k víceletému nepodmíněnému trestu, z něhož bylo vykonáno skutečně pouze 10 měsíců. Od té doby můžeme vídat v České republice mnoho podob švarcsystému, jelikož se mu dodnes nepodařilo zcela zamezit. Různé průzkumy ukazují, že počet osob samostatně výdělečně činných se přibližuje milionu, což činí přibližně 1/5 z celkového počtu pracovních sil. Absolutní zákaz švarcsystému by proto mohl znamenat vysoký vzrůst nezaměstnanosti, což nemůže být v zájmu veřejnosti, státu, ani zákonodárce. Naproti tomu je však pravdou, že osoba samostatně výdělečně činná odvádí státu na daních a dalších příspěvcích méně než zaměstnanci, čímž dochází částečně ke krácení daní a sociálních příspěvků. Tomu však také ale odpovídá ve většině případů nižší důchod a nižší nárok na nemocenské dávky. Existují tak názory, že je lepší, aby tyto osoby platily státu alespoň nějaké daně či odvody, než aby byly nezaměstnaní a stát by jim musel poskytovat podporu v nezaměstnanosti či dokonce další dávky. [3] Doposud byl tak švarcsystém umístěn na pracovním trhu v tzv. šedé zóně, tudíž nebyl výslovně zakázán ani povolen. Nutno však podotknout, že se i přes všechny výše uvedené argumenty švarcsystém stal od díky novele zákona o zaměstnanosti na území České republiky oficiálně zakázán a vykonávání závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah je tak považováno za nelegální. Za porušení toho ustanovení hrozí velmi vysoká pokuta, pro pracovníka ve výši až 100 tis. Kč, pro firmu od 250 tis. až do výše 10 mil. Kč. [4] Zde bych chtěla upozornit na to, že samotný zákaz švarcsystému je z mnohých stran kritizován. Nejnovější vyjádření k tomu poskytl ředitel legislativního odboru Hospodářské komory Pavel Mrázek, podle kterého by měl být švarcsystém legální. Během následujícího půl roku by Hospodářská komora měla předložit nový návrh, tzv. zeleného systému, ministrovi práce a sociálních věcí. Vzhledem k tomu, že v případě legalizace švarcsystému by došlo jistě k ušlým ziskům, kompenzace by byla provedena zvýšením odvodů na sociálním a zdravotním pojištění. [5] Ale jak to všechno opravdu dopadne, ukáže čas. Nyní se vrátím zpět k původnímu tématu. Jak jsem již dříve uvedla, ačkoliv má činnost profesionálního kolektivního sportovce znaky závislé činnosti, vykonávají sportovci činnost také jako osoby samostatně výdělečně činné. Vyvstává tak otázka, zda se v tomto případě jedná o švarcsystém a sportovci a kluby tak vykonávají nelegální činnost pod pokutou. Vzhledem k tomu, že nám chybí v České republice potřebná legislativa pro rozpoznávání činnosti profesionálního sportovce, řekla bych dle dostupných informací a zdravého rozumu, že ano, že se jedná v případě profesionálních kolektivních sportovců o švarcsystém. Nejvyšší správní soud však v mnohých svých rozsudcích hovoří jinak. V další části článku se proto na některé případy k dané problematice zaměřím. 2. Rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se postavení kolektivních profesionálních sportovců Jako první zmíním spor mezi profesionálním hokejistou HC Sparty Praha Jaroslavem Mrázkem a Finanční ředitelstvím v Českých Budějovicích. Spornou otázkou zde bylo posouzení daňové uznatelnosti cestovních náhrad v návaznosti na místo výkonu činnosti. Správce daně vyměřil hráči dodatečně daň z příjmu a penále, jelikož mu neuznal cestovní náhrady v rámci jeho výkonu samostatné výdělečné činnosti. Případ se dostal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který dospěl ke stejnému závěru jako finanční ředitelství, 186

4 avšak navíc začal posuzovat vztah mezi sportovcem a klubem jako pracovněprávní. Hráčská smlouva představovala zastřený pracovněprávní úkon a na základě tohoto zjištění a závěru správně žalovaný neuznal žalobci jízdné z místa bydliště do sídla HC Sparta Praha jako daňový výdaj. Finanční orgány tak dospěly k názoru, že se nejednalo o pracovní cesty, nýbrž o cesty na místo pravidelného pracoviště. S tvrzením, že by se zde jednalo o pracovněprávní vztah, však Nejvyšší správní soud nesouhlasil. Hráč měl s klubem uzavřenou hráčskou smlouvu, ze které dle Nejvyššího správního soudu vyplývalo, že je osobou samostatně výdělečně činnou, takže ačkoliv všechny jeho cesty vedly na jediné místo, tedy zimní stadion, tak se jednalo o pracovní cesty. Soud u tohoto případu také sám upozorňuje na absenci zvláštní zákonné úpravy k problematice profesionálního sportu, což umožňuje možno širšího a nejasného výkladu. Činnost takového sportovce tak není jednoduše ztotožnitelná se závislou prací ve smyslu zákoníku práce. Uzavírání jiných než pracovních smluv mezi sportovci a kluby nemůže být považováno za protiprávní a profesionální sportovec tak může z daňového hlediska působit jako osoba samostatně výdělečně činná. V každém případě je potřeba speciálně upravovat vztah mezi sportovci a kluby, což se následně odrazí v možnosti uzavírání i jiných než pracovních smluv. [6] Nejnovější rozsudek k této problematice byl vydán Nejvyšším správním soudem 1. srpna tohoto roku. Jednalo se zde o spor bývalého fotbalisty Sparty Jiřího Homoly a Finančního úřadu v Praze, který trval téměř 3 roky. Důvodem podání kasační stížnosti Jiřím Homolou byla sporná otázka posouzení daňové uznatelnosti výdajů vynaložených na sportovní oblečení, vybavení a spotřebu materiálu, a dále zvýšení příjmů o částku představující nepeněžní příjem od klubu. Jednoduše řečeno, finanční úřad sportovci zvýšil příjmy (vyměřil dodatečnou daň), ale zároveň mu nechtěl uznat jako náklad výdaje na sportovní potřeby, které klubu zaplatil. Tento rozpor vznikl kvůli nejasnosti v posouzení činnosti profesionálního fotbalisty. Nebylo zde patrné, zda má být hráč v postavení osoby samostatně výdělečně činné nebo má být zaměstnancem klubu. Nejvyšší správní soud zde potvrdil již předchozí vyjádření městského soudu k tomuto sporu, že činnost profesionálního sportovce není jednoduše podřaditelná pod pojem závislá práce ve smyslu zákoníku práce. Nelze proto vyloučit, resp. dokonce považovat za protiprávní, uzavírání i jiných než pracovních smluv mezi sportovci a jejich kluby. [7] Podle Nejvyššího správního soudu mohou být tedy profesionální kolektivní sportovci jak zaměstnanci, tak i osoby samostatně výdělečné činné. V tomto rozsudku v podstatě soud povolil švarcsystém, který je v České republice od ledna 2012 zakázaný. Pokud porovnám oba rozsudky Nejvyššího správního soudu, zjistím, že jsou si velmi podobné. V obou případech soud kladl důraz na posouzení všech okolností daného případu. Soud upozornil, že v právním systému České republiky chybí zvláštní zákonná úprava k profesionálnímu sportu a že činnost sportovce není lehce ztotožnitelná se závislou prací ve smyslu zákoníku práce. Po zohlednění všech informací pak bylo v obou případech potvrzeno, že profesionální sportovci kolektivních sportů mohou mít postavení zaměstnance i osoby samostatně výdělečně činné. Jejich příjmy tak mohou být zdaňovány jak 6 Zákona o dani z příjmu, tak i 7 téhož zákona. A na to, jaké je postavení těchto sportovců v dalších státech Evropské unie se zaměřím v další části tohoto článku. 3. Vztah mezi klubem a sportovcem ve vybraných státech Evropské unie Na úvod je potřeba zmínit, že většina států Evropské unie má poněkud odlišnou právní úpravu, nebo spíše praxi, pro zdaňování příjmů sportovců než je tomu v České republice. 187

5 Proto se postupně zaměřím na některé další státy Evropské unie a pokusím se definovat vztah mezi klubem a sportovcem. Pro začátek zhodnotím situaci na Slovensku. Je zřejmé, že na rozdíl od českého zákoníku práce, kde není určeno postavení profesionálního sportovce, se slovenský zákoník práce touto problematikou zabývá. V 3 odst. 2 zákonníka práce č. 311/2001 Z. z. se říká, že profesionální sportovec je považován za zaměstnance na základě pracovněprávního vztahu. Z hlediska praxe je však typická pracovní smlouva pro vrcholového sportovce nevyhovující z mnoha důvodů. Těmi je například zákonná úprava práce ve svátek, povinnost rovnoměrného rozvržení pracovního času, maximální délka pracovního poměru na dobu určitou, zákaz uzavírání řetězových smluv na dobu určitou, výpovědní lhůta, odstupné atd. Atypickou pracovní smlouvu, která by vyhovovala oběma stranám, však není dle zákoníku práce možné vytvořit. Proto se většinou sportovní kluby snaží se sportovci uzavírat smlouvy podle občanského či obchodního zákoníku. Tím se klub vyvaruje uzavření nevhodné pracovní smlouvy a navíc se tím vyhne i povinnosti platit za své hráče zálohy na daň z příjmu a odvody na sociální zabezpečení. Ačkoliv se tak může jednat o porušování ustanovení zákoníku práce, praxe naznačuje, že je tato úprava vztahu mezi sportovcem a klubem státními orgány respektována. [8] Ačkoliv je tedy oproti České republice problematika upravena zákoníkem práce, praktická stránka věci vypovídá o velmi podobném postavení profesionálního sportovce v obou zemích. Dále analyzuji vztah v Nizozemsku, které bylo jednou ze zakládajících států Evropské unie. Daňový systém je zde řazen mezi standardní daňové systémy založené na přímých důchodových daních, majetkových daních, dani z přidané hodnoty, akcízech a sociálním pojištění. [9] Od 1. ledna 2001 se zde zdanitelné příjmy z osobních důchodových daní rozdělují do tří kategorií: příjmy ze zaměstnání a bydlení, příjmy z držby z podstatného akciového podílu na společnosti, příjmy z úspor a investic. Každá z těchto uvedených kategorií se zdaňuje samostatně a v případě, že příjem nespadá do žádné z nich, je od daně osvobozen. Ve vztahu ke sportovci nás zde zajímá první kategorie, tedy příjem ze zaměstnání a bydlení. [10] A jak je tedy z právního pohledu v Nizozemsku pohlíženo na sportovce? Praxe zde vypovídá o postavení sportovce jako zaměstnance, kdy je mezi klubem a sportovcem uzavírán pracovněprávní vztah. Tato skutečnost není nikde daná zákonem, pouze vychází z ustálené praxe a judikatury soudů. Pokud to porovnáme s výše uvedenými rozsudky z českého soudnictví, můžeme vidět jistý rozpor v postavení profesionálního sportovce. Další zemí, na kterou se zde zaměřím, je Belgické království. Belgie rozšířila své pracovní právo do oblasti sportu, ačkoliv zavedení a samotné dodržování tohoto práva není jednoduché. Cílem je chránit sportovce proti zneužití pravomoci ze strany sportovních klubů a sdružení, kdy samotné právní předpisy zahrnují: svobodu práce a sdružování sportovců, právo podat svůj případ před soudem v případě sporu a zajištění poctivého a spravedlivého procesu, zajištění profesionálním sportovcům plnou ochranu pracovním právem a sociálním zabezpečením. Status profesionálních sportovců byl uzákoněn v roce 1978 a profesionální sportovec je v čl. 2 1 pracovního práva definován jako osoba, která vstupuje do závazku, aby se připravila nebo se podílela na sportovní soutěži nebo události pod jiným jménem (jinou organizací) za odměnu převyšující určitou částku. Tato částka je každoročně stanovena královským dekretem na radu Národního smíšeného výboru pro sport. Zákon v Belgii také uvádí, že pracovní smlouva pro profesionální sportovce musí být vždy v písemné formě. Smlouvy na dobru určitou pak nesmí přesáhnout lhůtu 5 let. [11] 188

6 Další zemí, které se budu věnovat, je Slovinsko. Zákon o sportu ve čl. 34 a 35 definuje postavení profesionálního sportovce, jehož povinností je registrace u Ministerstva školství a sportu. Upravena jsou i sociální práva sportovce jako je zdravotní pojištění a úrazové pojištění. Sportovec si také může v případě výkonů na nejvyšší úrovni zažádat o pravidelné příspěvky vyplacené ze státního rozpočtu. Zákon o sportu se však nezmiňuje o vztahu profesionálního sportovce a klubu. Tento vztah může stejně jako v České republice nabývat dvojí podoby. Buď se jedná o zaměstnanecký poměr dle zákoníku práce, kdy se uzavírají pracovní smlouvy mezi klubem a sportovcem na dobu určitou, nebo se jedná o vztah upravený občanským zákoníkem. Rozdíl mezi Českou republikou a Slovinskem je možné spatřit v samotné praxi, kdy ve Slovinsku uzavírají kolektivní sportovci nejčastěji pracovní smlouvy dle zákoníku práce. [12] Nyní uvedu, jaká je situace ve Francii. Profesionální sportovci kolektivních sportů v této zemi podléhají standardnímu daňovému režimu a stejným sazbám jako běžní zaměstnanci. Na rozdíl od nich však mají možnost využít zvláštního volitelného daňového režimu. Mohou si vybrat, zda chtějí být zdaněni na základě dosažených zdanitelných příjmů za příslušné zdaňovací období (tedy jeden rok) či chtějí uplatnit průměr z dosažených příjmů za poslední tři období. Tato právní úprava má za cíl vyrovnat časté výkyvy ve sportovních příjmech. [13] V Itálii je činnost profesionálního sportovce upravena zákonem č. 91/1981, který používá velmi širokou definici profesionální sportovce. Za sportovce považuje samotného sportovce, ale i další členy jeho realizačního týmu, manažery, trenéry a osoby, které mají na starosti servis. Profesionální sportovec vykonává činnost nepřetržitě a za odměnu, což zákon považuje za práci na základě pracovní smlouvy. Kolektivní (i individuální) sportovec je tak v postavení zaměstnance. Smlouva mezi sportovcem a klubem musí být v souladu se standardizovaným návrhem profesionální pracovní smlouvy, který vytvořil národní sportovní svaz spolu s Asociací profesionálních sportovců. Smlouva musí být písemná a kluby ji musí předložit národnímu svazu ke schválení. Pokud by sportovec splnil konkrétní podmínky (činnost je vykonávána během jedné nebo několika málo sportovních událostí v krátkém časovém úseku, sportovec se dle smlouvy nemusí účastnit tréninků, činnost nepřesahuje 8 hodin týdně, 5 dní v měsíci nebo 30 dnů ročně), může být považován za osobu samostatně výdělečně činnou. Z daňového hlediska jsou však příjmy profesionálního sportovce vždy bez ohledu na typ smlouvy považovány za příjmy ze závislé činnosti. [13] Jako poslední zde zmíním Německo. Sportovec může v klubu vykonávat činnost na základě pracovní smlouvy i jako osoba samostatně výdělečně činná. Při určení tohoto vztahu je nutné posoudit všechny okolnosti, například míru závislosti na klubu a vymezení práv a povinností obou stran. Kolektivní sportovci jsou považováni za zaměstnance, jelikož se podřizují režimu stanoveným trenérem a uzavírají běžnou pracovní smlouvu na dobu určitou. Profesionální sportovci jsou tak zdaňováni jako běžní zaměstnanci. Pokud není sportovec ve vztahu ke sportovnímu klubu zaměstnancem, vystupuje jako osoba vykonávající nezávislou činnost. [13] Předpokládám, že zde hraje jistou roli také švarcsystém. Výhradní postavení má však profesionální kolektivní sportovec jako zaměstnanec. Pro tento případ je v Německu používán pojem Berufssport. [2] Na závěr této části tedy mohu konstatovat, že až na Slovensko je z praktického hlediska vztah mezi profesionálním kolektivním sportovcem a klubem chápán jako pracovněprávní na základě pracovní smlouvy. Sportovci jsou v tomto případě zdaňováni jako zaměstnanci. Je však nutné podotknout, že v některých zemích, např. ve Francii, sportovci mohou využít zvláštního daňového režimu, který alespoň částečně zohlední postavení profesionálního 189

7 sportovce jako zaměstnance, tedy přihlédne k odlišnosti od běžných zaměstnanců. Je potřeba zároveň také zmínit, že většina států Evropské unie se řídí judikaturou Evropského soudního dvora, který již několikrát ve svých rozsudcích potvrdil, že činnost profesionálního kolektivního sportovce má pracovněprávní charakter. Závěr V tomto odborném článku jsem se věnovala postavení profesionálního sportovce vykonávajícího kolektivní sport. Vztah mezi ním a sportovním klubem bývá vykonáván buď jako závislá činnost, sportovec je v postavení zaměstnance, nebo jako jiná samostatná výdělečná činnost a sportovec tak vykonává nezávislé povolání jako osoba samostatně výdělečně činná. Postavení sportovce se také může lišit v souvislosti s tím, ve které zemi vykonává svou činnost. Na území České republiky je profesionální kolektivní sportovec považován jak za zaměstnance, tak i za osobu samostatně výdělečně činnou. Primárně nese činnost sportovce znaky zaměstnaneckého poměru, jelikož sportovec je závislý na sportovním klubu, spoluhráčích, musí se podřizovat pokynům trenéra, zúčastňovat se všech tréninků atd. Navzdory této skutečnosti však Nejvyšší správní soud v České republice již několikrát rozhodl, že sportovec může být v postavení jako osoba samostatně činná. Dá se zde tak říci, že posledním rozsudkem vydaným v podstatě zpřístupnil pro profesionální kolektivní sportovce švarcsystém, který je od začátku tohoto roku novelou zákona o zaměstnanosti zakázán a je považován za nelegální. S tím souvisí skutečnost, že Česká republika nebere s největší pravděpodobností evropskou právní úpravu sportovce vůbec na vědomí. Jinými slovy to znamená, že v podstatě ignoruje Evropský soudní dvůr, který již několikrát rozhodl, že profesionální kolektivní sportovec je v pracovněprávním poměru se sportovním klubem. Toto nepřihlížení k judikatuře Evropského společenství však není pouze případem České republiky, ale také sousedního Slovenska. Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud připouští, že právní úprava sportovce je v České republice nedostatečná a může tak vést ke špatnému výkladu. Osobně se s tímto názorem naprosto shoduji a rozhodně bych doporučila vnést této problematice do právního řádu České republiky jistý řád. Vzhledem k tomu, že jsem výše zkoumala vztah mezi profesionálními kolektivními sportovci a sportovními kluby i v dalších zemích Evropské unie, pokusím se nyní navrhnout a zároveň odůvodnit režim pro zdaňování sportovců v České republice. Většina zemí Evropské unie, na které jsem se v tomto článku zaměřila, s výjimkou Slovenska, je nakloněna k posouzení činnost sportovce jako zaměstnaneckého poměru. Jistý vliv na to mají bezpochyby také rozhodnutí Evropského soudního dvora. Pokud si uvědomím prostý fakt, že je Česká republika členem Evropské unie, docházím k závěru, že by měla akceptovat rozsudky Evropského soudního dvora. Tudíž se přikláním k názoru, že by profesionální kolektivní sportovci měli podléhat pracovněprávnímu poměru a měli by vystupovat jako zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že činnost sportovců se od běžných zaměstnanců mírně odlišuje, přistoupila bych na možnost, zavést pro profesionální kolektivní sportovce zvláštní režim zdaňování. Pro inspiraci by mohl sloužit případ Francie, kde si mohou tito sportovci vybrat, jestli chtějí být zdaněni na základě dosažených zdanitelných příjmů za příslušné zdaňovací období, jeden rok, nebo zda chtějí uplatnit průměr z dosažených příjmů za poslední tři období. Tento režim tak dokáže zohlednit různé výkyvy příjmů profesionálních sportovců, které jim bezpochyby při výkonu jejich činnosti vznikají. 190

8 Samotná změna režimu pro zdaňování příjmů profesionálních sportovců by měla velký vliv na pracovní právo, byla by nutná změna v zákoníku práce, jež by ke všem uvedeným skutečnostem přihlížela. Otázkou však stále zůstává, kdy a zda se vůbec podaří nějaké změny v České republice zrealizovat. Literatura: [1] Zákon č. 115/2001 Sb. o podpoře sportu ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. [2] SLUKA, Tomáš. Profesionální sportovec (právní a ekonomické aspekty). 1. vydání, Havlíček Brain Team. ISBN [3] KLIKAR, A. Švarcsystém v České republice. Epravo.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: [4] HOVORKOVÁ, A. Švarcsystém je od ledna nelegální, hrozí za něj vysoké pokuty. idnes.cz. [online]. Publikováno [cit ]. Dostupné z: [5] ČT24. Švarcsystém by podle Hospodářské komory měl být legální. [online]. Publikováno [cit ]. Dostupné z: [6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 2 Afs 16/2011 [7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , sp. zn. 2 Afs 22/2012 [8] DOLOBÁČ, M. Právne postavenie športovca (profesionálny športovec zamestnanec či samostatne zárobkovo činná osoba?). Učená právnická společnosť. [online]. Publikováno [cit ]. Dostupné z: [9] ŠIROKÝ, Jan a kol. Daně v Evropské unii. 4. Vydání. Praha: Linde, s. ISBN [10] EXPATAX. Income tax in the Netherlands. [online] [cit ]. Dostupné z: [11] EUROFOUND. Professional sportsmen or sportswoman. [online]. [cit ]. Dostupné z: SPORTSWOMAN-BE.htm [12] HANÁČKOVÁ, Zuzana. Zdaňování sportovců a rozhodčích. Brno, Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva. [13] HORÁKOVÁ, Jana. Právní úprava zdaňování sportovců. Brno, Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra finančního práva a národního hospodářství. Bc. Romana Lipenská Studentka magisterského navazujícího typu studia Provozně ekonomická fakulta Mendelova univerzita v Brně Zemědělská 1, Brno xlipens3@node.mendelu.cz 191