VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu. Cestou křiţáckých měst a hradů po severním Polsku

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu Cestou křiţáckých měst a hradů po severním Polsku Bakalářská práce Autor: Adam Kencki Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička Jihlava 2010

2 Anotace Kencki Adam: Cestou křiţáckých měst a hradů po severním Polsku: bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra Cestovního ruchu. Vedoucí práce: ak. mal. Vladimír Netolička. Stupeň odborné kvalifikace: Bakalář. Jihlava stran. Tato bakalářská práce popisuje jeden z nejmocnějších středověkých rytířských řádů v Evropě. Cílem práce je sestavit tematicky ucelený poznávací zájezd po městech a hradech Řádu německých rytířů v Polsku. V teoretické části je představen původ vzniku tohoto řádu, jeho historie, Bitva u Grunwaldu a její dopady na následný vývoj v Evropě. Poslední kapitola teoretické části představuje architekturu a umění řádu. Jádrem praktické části práce je sestavení a kalkulace poznávacího zájezdu po vybraných památkách řádu v Polsku. Klíčová slova Grunwald. Kalkulace. Malbork. Nepřímé náklady. Přímé náklady. Polsko. Řád německých rytířů. Toruń. Annotation This bachelor thesis describes one of the most powerful medieval chivalric orders of Europe. The goal is to compile a comprehensive thematic sightseeing tour of the towns and castles of the Teutonic Knights in Poland. The theoretical part describes the origin of this order, its history, the Battle of Grunwald and its impact on subsequent evolution in Europe. The last chapter of this part is about the architecture and art of the order. The heart of the practical part is the compilation and calculation of the sightseeing tour of selected showplaces of the Teutonic order in Poland. Key words Grunwald. Calculation. Malbork. Indirect costs. Direct costs. Poland. Teutonic order. Toruń.

3 Rád bych poděkoval panu ak. malíři. Vladimíru Netoličkovi za odborné vedení mé bakalářské práce a panu Ondřeji Riedlovi, ze skupiny historického šermu Šejdíři za vyjádření k programu zájezdu.

4 Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

5 Obsah Seznam obrázků Úvod Teoretická část Původ rytířských řádů Řád německých rytířů Historie Řádu německých rytířů Bitva u Grunwaldu Evropa po Grunwaldu Vzhled a konstrukce křiţáckých staveb v Evropě Dřevěné pevnosti Cihlové pevnosti Praktická část Program zájezdu Itinerář zájezdu Sluţební program Charakteristika atraktivit Ubytování Kalkulace zájezdu Nepřímé náklady Náklady na autokarovou dopravu Náklady na průvodce Akce na pevné ceny Nepřímé náklady celkem Riziko neobsazenosti Přímé náklady Náklady na ubytování Náklady na stravování Vstupné Pojištění Přímé náklady celkem Celkové náklady Marţe Celková cena zájezdu

6 4.5 Vyjádření spolku historického šermu, návrhy na úpravy programu Závěr Literatura Seznam Příloh

7 Seznam obrázků Obr. 1: Mapa území řádového Pruska (zdroj: Obr. 2: Křiţácká zbroj (zdroj: Obr. 3: Hrad Malbork (zdroj: Obr. 4: Pochod křiţáckých a unijních vojsk (zdroj: Obr. 5: Plán hradu Lidzbark Warminski (zdroj: Izabela i Tomasz Kaczyńscy (2001)) Obr. 6: Záchodová věţ v Toruni (zdroj: Obr. 7: Historické centrum města Toruń (zdroj: Obr. 8: Pohled na Chelmno (zdroj: Obr. 9: Sýpky ze 14. století v Grudziadzi (zdroj: Obr. 10: Pohled na latrínovou věţ hradu Kwidzyń (zdroj: polandforall.com) Obr. 11: Hrad Gniew (zdroj: Obr. 12: Hrad Malbork (zdroj: polandforall.com) Obr. 13: Katedrální vrch ve Fromborku (zdroj: polandforall.com) Obr. 14: Nádvoří na hradě Lidzbark Warminski (zdroj: Obr. 15: Hrad v Olštýně (zdroj: Obr. 16: Zřicenina hradu Szybmbarku (zdroj: Obr. 17: Památník Bitvy u Grunwaldu (zdroj: Obr. 18: Ubytovna Fort IV (zdroj: Obr. 19: Prostory restaurace na hradě Gniew (zdroj: Obr. 20: Ubytovna v Olštýně (zdroj: 8

8 1 Úvod Po více neţ 400 let představoval Řád německých rytířů impozantní sílu, které se v tehdejším známém světě dokázal vyrovnat jen málokdo, a jen velmi málo bylo těch, kdo byli mocnější. Od svého zaloţení v roce 1190 aţ do poloviny 15. století se svými činy velmi významně podílel na chodu tehdejší Evropy. Za dobu jeho působení se mu podařilo ovládnout části území nejen ve Svaté Zemi, ale i v Evropě v Pobaltí a na Litvě, nashromáţdit obrovský majetek a dosáhnout vlivného postavení u panovníků i papeţů. Jeho hlavním posláním byla péče o nemocné a také válka proti pohanům. Po dlouhých a vyčerpávajících bojích to byli z části právě pohané, kdo se řádu stal osudným. Roku 1410 uštědřila spojenecká Polsko-Litevská vojska v Bitvě u Grunwaldu německým rytířům zdrcující poráţku. Rytíři byli postupně nuceni opustit území dobytá v Prusku a Pobaltí a stáhnout se zpět do Německa. Zůstaly po nich nejen mohutné pevnosti a opevněná města, ale také silnice nebo rozvinutá řemesla a obchod. Teoretická část práce si klade za cíl popsat důvody, které vedly ke vzniku církevních a vojenských řádů, představit Řád německých rytířů, jeho historii, vnitřní strukturu a působení v Evropě. Dále také přiblíţit osudovou bitvu mezi řádem a Polsko-Litevskou unií, která se odehrála 15. července 1410 na polích mezi vesnicemi Grunwald a Ulnowo v dnešním Polsku, spolu s jejími dopady na vývoj dějin nejen v tehdejším Prusku, ale i s přihlédnutím na situaci v českém království. Závěr teoretické části bude věnován stavitelství řádu, od prvotních pevnůstek a velmi jednoduchých systémů opevnění aţ po monumentální cihlové stavby, které i dnes v čase skla a oceli, stále vyráţejí návštěvníkům dech. Seznámíme se s charakteristickými rysy křiţáckých staveb, jejich účelem a důmyslností. Prostor bude věnován také umění a výzdobě řádových sídel. Cílem praktické části je vytvoření tematicky zaměřeného a uceleného programu poznávacího zájezdu po významných památkách Řádu německých rytířů v Polsku. Smyslem není vytvořit poznávací zájezd typu To nejlepší z Polska, ale sestavit program tak, aby odpovídal moţným poţadavkům cílové skupiny, jejímu profesnímu, případně soukromému zaměření. Mělo by se jednat o jakýsi modelový příklad zájezdu, na jehoţ základech by bylo moţné sestavit další tematické zájezdy pro jiné cílové skupiny. 9

9 Při sestavování programu zájezdu budu vycházet hlavně ze svých osobních zkušeností a poznatků spojených s návštěvou Polska, z publikací a internetových zdrojů věnujících se památkám německého řádu a v neposlední řadě z turistických průvodců o Polsku. Tato část se bude skládat z programu zájezdu, charakteristiky vybraných atraktivit s fotodokumentací, která by měla zároveň slouţit jako jakýsi podklad, zdůvodnění, proč jsem se rozhodl do programu zájezdu vybrat právě dané objekty. Letos v červenci to bude jiţ 600 let od událostí roku 1410 a vzhledem k tomu, ţe v Polsku se kaţdoročně konají rekonstrukce obléhání hradu Malbork a také rekonstrukce Grunwaldské bitvy, dá se očekávat, ţe právě letos budou tyto akce obzvláště velkolepé. Jednu z těchto událostí také zařadím do programu zájezdu. Další částí bude podrobně zpracovaná kalkulace zájezdu se všemi náleţitostmi a výpočty, spolu s celkovými náklady na realizaci zájezdu a návrhem ceny pro konečného zákazníka. V závěru praktické části uvedu vyjádření vedoucího spolku historického šermu Šejdíři k nabídnutému programu, spolu s návrhy na jeho moţná vylepšení a úpravy, vzhledem k obdrţeným komentářům. Na konci práce budou uvedeny přílohy, zahrnující ţádost o vyjádření k programu zájezdu a celková mapa trasy zájezdu. 10

10 2 Teoretická část V této části práce se zabývám důvodem vzniku jednotlivých řádů ve Svaté Zemi se zaměřením na Řád německých rytířů a jeho stručný vývoj a historii (velmistry, sídla a bitvy) a také rokem 1410, kdy došlo k Bitvě u Grunwaldu, jeţ měla velký dopad na situaci převáţně ve východní Evropě, tzv. Prusku, Polsku a pobaltských státech, i kdyţ její efekt se nepřímo projevil např. i v českých zemích. Závěr teoretické části patří stavitelství, architektuře a umění Řádu německých rytířů v Prusku. 2.1 Původ rytířských řádů Vznik rytířských řádů je spojen s kříţovými výpravami (kruciátami), jejichţ cílem bylo původně tzv. osvobození Boţího hrobu. Místa spojená s ţivotem Krista významná pro tehdejší i dnešní křesťanský svět se nalézala na území muslimů v Jeruzalémě. První kříţovou výpravu vyhlásil v roce 1095 papeţ Urban II. Rytířům, převáţně francouzským a normanským, se dobýt Jeruzalém podařilo a následně zaloţili křiţácké státy, které se na území Svaté Země udrţely po 200 let. Byla to léta neustálých bojů, dobývání, vraţdění a rabování, která v konečném důsledku nepřinesla očekávané zisky v podobě kořistí a navíc velmi významně poškodila vztahy mezi křesťany a muslimy, jenţ, hlavně z počátku, tolerovali poutníky cestující do míst spojených s ţivotem Jeţíše Krista. Mohou to být právě důsledky těchto činů, které se odráţejí aţ do vzájemných vztahů těchto dvou náboţenství v 21. století. Právě převáţně na ochranu cestujících poutníků vznikl na území Svaté Země první z velkých řádů, Johanité, později známý jako Řád maltézských rytířů. Po dobytí Jeruzaléma se ze špitálního bratrstva stal církevní vojenský řád. Mezi jejich hlavní povinnosti, ochranu poutníků a péči o nemocné, se také zařadila ochrana křiţáckého státu a Kristova hrobu. Roku 1119 vzniká řád templářů. Zaloţil jej rytíř Hugues de Payens a jiţ od svého počátku se jednalo o instituci převáţně vojenského charakteru. Oběma řádům se postupem času podařilo nashromáţdit obrovské jmění a jejich vliv se rozšířil i do Evropy. Díky papeţským privilegiím se z nich staly nezávislé subjekty s obrovskou mocí a vlivem. Velmistři řádu uţívali kníţecích titulů a pravomocí jako významní evropští panovníci. Třetím významným řádem se stal Řád německých rytířů. Jeho vznik umoţnil příchod velkého počtu německy mluvících rytířů z Evropy, kteří se těţko a neradi dorozumívali s frankofonními řády Templářů a Johanitů. 11

11 2.1 Řád německých rytířů Řadí se mezi duchovní rytířské řády, jeţ vznikly na počátku 12. století na území bývalého křesťanského Jeruzalémského státu. Patřil k nejvýznamnějším rytířským řádům středověku. Velikostí i silou se sice nemohl rovnat řádu Templářů či Maltézských rytířů, i tak představoval mohutnou sílu a jednoznačně patřil mezi nejvlivnější hráče středověku. Ačkoli se podílel na taţeních do Svaté země, svoji nejdůleţitější roli sehrál teprve v severovýchodní Evropě a tehdejším Prusku (Obr. 1). Obr. 1: Mapa území řádového Pruska 12

12 2.2 Historie Řádu německých rytířů Vznik Řádu německých rytířů se datuje do počátku 12. století, kdy byl jako nový Špitální Dům ustanoven po dobytí města Akko německým vůdcem křiţáků vévodou Fridrichem Švábským dne 19. listopadu Od tohoto okamţiku mu bylo přiděleno stálé místo ve městě. Papeţ Kliment III. potvrdil vznik řádu bulou Quotiens postulatur, dne 6. února 1191 pod názvem Bratři německého řádu Panny Marie Jeruzalémské (Ordo domus Sanctæ Mariæ Theutonicorum Hierosolymitanorum). Během několika let se vyvinul ve vojensko-církevní instituci, srovnatelnou např. s Johanity či Templáři, i kdyţ zpočátku zřejmě podřízenou Johanitům. Tuto podřízenost potvrdil 12. ledna 1240 papeţ Řehoř IX. vydáním buly Dilecti filii adresované fratres hospitalis S. Mariæ Theutonicorum. Zřetelný německý charakter a ochrana, které se špitálnímu řádu dostala od císaře a německých panovníků, mu postupně umoţnila uplatnit nezávislost na Řádu sv. Jana. První císařský grant vydal 10. května 1213 Otto IV., který nařídil ochranu řádu. Jeho rozhodnutí o rok později potvrdil také Fridrich II. a to 5. září Tato císařská potvrzení přidělovala Řádu německých rytířů nezávislost na Johanitech. Od poloviny 14. století byla tato nezávislost uznána také Svatým Stolcem. Při zaloţení bylo Fridrichem Švábským novému řádu přiděleno zhruba čtyřicet rytířů, z nichţ si panovník, ve jménu papeţe a císaře, přímo vybral prvního Velkého Mistra (termín velmistr je také správný, budu pouţívat oba). Všichni rytíři nového bratrstva museli být německé národnosti, coţ tehdy představovalo neobvyklou podmínku mezi křiţáckými řády vzniknuvšími ve Svaté zemi. Noví rekruti byli uţ zpočátku vybíráni převáţně z váţených šlechtických či rytířských rodin, i kdyţ toto pravidlo bylo oficiálně do stanov řádu začleněno aţ mnohem později. Jejich jednotné oblečení, které bychom mohli označit za jakousi uniformu (Obr. 2), modrý nebo bílý plášť a bílou tuniku s černým kříţem, potvrdil v roce 1211 sám papeţ. I kdyţ se vojenskou silou ani počtem členů nemohl Řád německých rytířů nikdy rovnat Templářům či Johanitům, představoval díky přílivu německých rytířů a poutníků, s jejichţ pomocí bylo moţné po Třetí kříţové výpravě vybudovat hrad Montfort (dobyt v roce 1271 Araby vedenými Saladinem), na tehdejší situaci a poměry ve Svaté zemi impozantní vojenskou sílu. 13

13 Obr. 2: Křiţácká zbroj První oficiální stanovy řádu, schválené Innocentem III. dne 19. února 1199 v bule Sacrosancta romana, vytvořil velmistr Heinrich von Walpot (Heinrich I Walpot von Bassenheim, 1200), původem z Porýní, který řád vedl v jeho první dekádě. Tyto stanovy rozdělily rytířstvo na dvě skupiny: rytíře a kněze. Rytíři byli povinováni dodrţovat trojí slib chudoby, čistoty a poslušnosti, stejně jako příslib pomoci nemocným a boje proti nevěřícím. Slib cudnosti přirozeně působil potíže, někteří bratři však šli podle dobových svědectví až do extrému, když dokazovali, jak upřímně zákaz sexu pojímají. Berchtold Bruhave, královecký komtur v letech 1289 až 1302, udělal značný dojem na své druhy, když před vstupem do Řádu vybral nejkrásnější dívku, jakou mohl nalézt, a spal vedle ní po dobu jednoho roku, aniž by se jí dotkl. Další umrtvovali svou tělesnou žádost fyzicky bolestivějším způsobem, tím, že svou drátěnou košili nosili přímo na holém těle, až stykem s krví kov zkorodoval. Bratřím bylo zakázáno líbat jakoukoli ženu, včetně vlastní matky a sestry. Nicméně mimo hrady bývala situace zcela jiná a během válečných tažení je doloženo znásilňování žen. Za tažení do Polska v letech jakýsi měšťan pozoroval německé rytíře, jak zatahovali ženy do svých stanů, a jeden z rytířů dosvědčil, že řádoví bratři znásilnili více žen než jejich pruští poddaní. (Turnbull, 2008). Na rozdíl od rytířů, kteří museli dokazovat svůj šlechtický původ jiţ od počátku 13. století, byli kněţí této povinnosti ušetřeni, jejich úkolem bylo provádět bohosluţby a mše, spravovat cennosti rytířů i nemocných ze špitálu a následovat bratry rytíře na 14

14 bojiště. Kněţí se nikdy nemohli stát velmistry, veliteli ani zástupci velitele v Prusku nebo Litvě, ale mohli se stát veliteli v Německu. Později byly tyto dvě hodnosti doplněny o třetí, bratry sluţebníky (Graumäntler), kteří nosili podobný šedý plášť, na němţ byl znázorněn pouze trojramenný kříţ, na znamení toho, ţe tito bratři nebyli a nemohli se stát plnohodnotnými členy řádu. Rytíři spali dohromady ve společných loţnicích na jednoduchých postelích, stravovali se spolu v refektáři, jídlo bývalo skromné a porce dostačující, ţádné hody se nekonaly. Oblečení a brnění nosili podobné, jednoduché a účelné. Mezi kaţdodenní povinnosti patřila tělesná, ale i duchovní příprava na válku, údrţba výstroje a péče o koně. Velmistr byl, stejně jako u Johanitů, volen doţivotně a stejně jako ve všech velkých úřadech byla jeho moc omezena pouze tzv. samozvanými rytíři. Na fungování řádu se podílela také řádová vláda sloţená z velkého komtura (kancléř), řádového špitálníka (nemocní, chudí, charita), trapiera (zásobování vojsk), tresslera (pokladník) a maršála (armáda a loďstvo). Ve všech z vyjmenovaných úřadů (kromě postu Velkého Mistra) se rytíři střídali kaţdý rok. S rostoucí expanzí řádu bylo později nezbytné jmenovat tzv. Provinční Mistry zvlášť pro Německo, Prusko a Livonsko s podobnou hierarchií. Základní jednotku řádu tvořila komenda, v jejímţ čele stál komtur. Jedné komendě patřilo většinou několik hradů a mnoho vesnic, evropské komendy byly tvořeny převáţně farami a kostely se špitály. V kaţdé komendě pobývalo kolem třinácti rytířů, komtur a bratři, kaplan, někdy také ţoldnéři. Široký původ rytířů dokládají rodiště Velkých Mistrů. Walpotův nástupce, Otto von Kerpen, pocházel z Brém a další mistr, Herman Bart z Holštýnska. Nejdůleţitějším z prvních Velkých Mistrů byl, čtvrtý v pořadí, Hermann von Salza ( ), který díky svým diplomatickým schopnostem výrazně pozvedl prestiţ řádu. Jeho schopnosti ve sporu papeţe a císaře mu přinesly přízeň obou, a tak zanedlouho rozšířil bohatství i vliv řádu. Za jeho působení řád obdrţel nejméně třicet dva papeţských potvrzení a grantů různých privilegií a dalších třináct císařských potvrzení. V té době se pozemky a majetky řádu rozšířily od Slovinska (Štýrska) přes Sasko (Durynsko), Hessensko, Bavorsko a Tyrolsko, s domy v Praze a ve Vídni. Další stanoviště řádu bychom tehdy mohli nalézt v Byzantské říši, v dnešním Řecku a Rumunsku. Po Salzově smrti řádu patřily i mnohé nemovitosti a pozemky v Nizozemsku na jihozápadě Francie, Švýcarsku, dále na jih potom na Sicílii a dokonce 15

15 ve Španělsku. Na východě některá území tehdejšího Pruska. Za statečné vedení rytířů při obléhání Damietty v roce 1219, obdrţel Salza od krále Jeruzaléma zlatý kříţ. Říšským aktem ze dne 23. ledna 1214 bylo Velkému Mistru a jeho následovníkům uděleno členství v říšském sněmu a roku 1226/27 (zde se zdroje rozcházejí) také šlechtický titul, který se následně vztahoval také na Velkého Mistra Německa a po ztrátě Pruska také Livonska. Počátkem 13. století, po ztrátách území ve Svaté Zemi, byl řád nucen vyhledat si nové sídlo v Evropě. Po krátkém působení v Benátkách byl roku 1211 Řád německých rytířů vyzván uherským králem Ondřejem II., aby zabezpečil východní hranice Sedmihradska před nájezdy kočovníků a zakarpatských Kumánů a také, aby v těchto zemích šířil křesťanství a uherskou svrchovanost. Řád se pomocí papeţské kurie snaţil získat pro sebe evropské postavení a přivlastnit si území svěřené mu Ondřejem II., a proto byl 1225 vyhnán ze země. V roce 1217 vyhlásil papeţ Honorius III. kříţovou výpravu proti pruským pohanům. V zoufalé situaci pozval kníţe Konrád Mazovský na přelomu let 1225/1226 řád do Polska a jako odměnu za ochranu proti pruským barbarům jim nabídnul zemi chelmiňskou a území na nich dobytá. Vzhledem ke zkušenostem, které měl s rytíři uherský král Ondřej II. v Sedmihradsku, se jednalo o velmi neprozřetelný krok. Drţbu chelmiňské země si totiţ německý řád nechal potvrdit Fridrichem II. v tzv. Zlaté Bule Rimini (1226) a o osm let později (1234) byl řád postaven pod ochranu sv. Petra papeţem Řehořem IX. Kampaň na vyhnání pohanských kmenů z Pruska trvala padesát let, ale polsko-litevským kníţatům zabralo celých sto šedesát let, neţ se odhodlali k postupnému a pomalému vytlačení německých rytířů ze svých zemí. Toto taţení bylo úspěšné, ale cena za něj velmi vysoká. Vyţádalo si ţivoty tisíců rytířů a prostých vojáků, ale hlavně jako v kaţdé válce, oběti civilních obyvatel. Jako velmi významné se ukázalo spojení Řádu německých rytířů s Řádem mečových bratří v roce 1237 (či také Rytíři Kristovými, jak byli někdy nazýváni). Mečoví bratři představovali početně menší, přesto dosti silné bratrstvo se sídlem v Livonsku. I kdyţ byli původně podřízení Riţskému biskupu, po dobytí Livonie a Estonska dosáhli skutečné nezávislosti. Po katastrofální poráţce 22. října 1236 u Saule přišla o ţivot téměř třetina rytířů včetně mistra řádu. Jedinou moţností oslabeného bratrstva tak bylo spojit síly s německými rytíři a pojistit tak svou pozici. Nově vzniklá větev řádu získala 16

16 status částečně autonomní provincie, velmistrem se stal jeden z německých velitelů a původní rytíři přijali znaky Řádu německých rytířů. Jakmile si křiţáci podrobili pruské území, zaměřili svou pozornost na pohanskou Litvu, pravoslavná ruská kníţectví, která byla z katolického hlediska povaţována za heretická a později také na katolické Polsko. V roce 1240 provedli livonští rytíři spolu se švédskými vojáky útok na severovýchodní Rus. Jakmile se jim podařilo dobýt pevnost Izborsk, dobrovolně otevřelo svoje brány obchodní centrum Pskov, tamní bojaři se rozhodli uznat nadvládu řádu. (Pskov patřil novgorodské zemi). Odsud Rytíři pořádali další nájezdy, při nichţ se nebezpečně přibliţovali k Novgorodu. Kníţe Novgorodu, Alexandr Něvský, zorganizoval výpravu na sever, podařilo se mu tam dobýt křiţácký hrad Koporje a jeho vojsko jej rozbořilo (1241). Následně byli křiţáci nuceni Pskov opustit. Křiţácké vojsko, které chtělo dobýt novgorodskou půdu severně Čudského jezera, porazil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. "ledové" bitvě, která se uskutečnila na zamrzlém jezeře. Touto bitvou skončily pokusy livonských a německých rytířů prorazit na východ. Ve 13. století přemístili řádoví rytíři své hlavní stanoviště do Pobaltí, kde zakládali hrady a města. V roce 1309 byl dokončen hrad Marienburg, dnes Malbork v Polsku. Téhoţ roku se Malbork (Obr. 3) stal sídlem řádu. V tomtéţ roce bylo Východní Pomoří připojeno k pruskému řádovému státu. Obr. 3: Hrad Malbork 17

17 Řád německých rytířů si chtěl podrobit Ţmud (Ţemaitsko), území litevských Ţemaitů, které se dostalo mezi území řádových států. Také ve 13. století se podařilo ovládnout část Ţmudi litevskému kníţeti Mindaugasovi. Jakmile se proti nim zformovala koalice řádových rytířů ţemaitských kníţat a Jatvigů, přistoupil Mindaugas na křesťanství a přenechání Ţmudi řádu. Ten ovšem s pokusem o převzetí moci nad územím neuspěl a roku 1260 byl poraţen u Durbes. Mindaugas se navrátil k pohanským kultům a přerušil kontakty s řádem, i kdyţ o zpětné ovládnutí Ţmudi se uţ nepokusil. Ta se stala terčem intenzivní křiţácké expanze. Postupně na ni útočili křiţáci z Prus z jedné a livonská větev řádu, která dobyla území Zemaglů, z druhé strany. Nejsilnější byl řád pod vedením velmistra Winricha von Kniprode v letech , od té doby však začal slábnout. V roce 1386 uzavřely Polsko a Litva personální unii, jako důsledek Krevské smlouvy a tím došlo také k christianizaci Litevců. Němečtí rytíři tak ztratili jeden z důvodů pro napadání nepřítele a agresi vůči litevskému území. Této situace se rozhodl ve svůj prospěch vyuţít Vytautas (Vitold), bratranec polského krále a velkokníţete litevského Vladislava II. Jagella a roku 1398 uzavřel s řádem tajnou smlouvu na ostrově Salinu. Cílem tohoto paktu byla samostatnost Litvy, pod podmínkou odstoupení území Ţmudi. K obdobným smlouvám s řádem docházelo v rámci dynastie Jagellonců docela často. Velmi krátce po uzavření této smlouvy zahájil řád dobývání Ţmudi, v zemi však vypuklo povstání, údajně podporované samotným Vitoldem. Následná válka, která se mezi řádem a Litvou na podzim naplno rozhořela, nebyla navzdory pomoci Poláků úspěšná. Uzavřením míru, který v roce 1404 zprostředkoval papeţ Bonifác IX., bylo Ţmuďsko přiděleno německému řádu. Další povstání na sebe nenechalo dlouho čekat. O pět let později povstal lid proti řádu znovu a i tentokrát jej Vitold podpořil. Křiţáci věřili, ţe v nastalé situaci zachovají Poláci neutralitu a nevstoupí do konfliktu, ovšem opak byl pravdou. Král Jagello se do tzv. Velké války přidal na stranu bratrance Vitolda. Boje a potyčky probíhaly střídavě na polském a pruském území a jejich vyvrcholením se 15. července 1410 stala Bitva u Grunwaldu, ve které byl řád drtivě poraţen. Většina vynikajících rytířů řádu našla v bitvě smrt, mezi nimi i jeho velmistr Ulrich von Jungingen. Roku 1411 byl uzavřen tzv. první toruňský mír, po kterém připadla Ţmuď Litvě a území Dobrzyńska Polsku. Kromě odevzdání těchto dvou částí svého území musel řád vyplatit nemalé částky za zajaté rytíře a členy řádu. Všeobecně se však soudí, 18

18 ţe repatriace, kterých Polsko a Litva dosáhly na základě toruňského míru, zdaleka neodpovídaly rozsahu a významu vítězství u Grunwaldu. Další poráţku utrpěl řád během třináctileté války s pruskými městy a Polskem v letech Následně došlo k uzavření tzv. druhého toruňského míru, na jehoţ základě příslušely tzv. Prusy královské Polsku (pozdější Západní Prusko), spolu s hradem Malbork, který byl do té doby stále sídlem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Poté se sídlem řádu na značně okleštěném území, tzv. křiţáckých Prus, stal Königsberg (česky Královec, zaloţený Přemyslem Otakarem II.). Poţadavky polských králů na Velkého Mistra řádu se stále zvyšovaly a úměrně s nimi se zhoršovalo postavení řádu v Prusích. Roku 1525 se poslední Velmistr řádu Albrecht Braniborský přihlásil k luteránství a prohlásil se za světského vůdce na řádovém území. Od tohoto roku povaţujeme tzv. kníţecí Prusy za léno polských králů. 19

19 2.3 Bitva u Grunwaldu Dne 14. srpna 1409 vyhlásil křiţácký velmistr, Ulrich von Jungingen polsko-litevskému státu válku. Jelikoţ ovšem ani jedna ze stran nebyla v té době na boj připravena, přijali Jagello i Vitold nabídku příměří. Oběma stranám přitom bylo jasné, ţe tento stav nevydrţí dlouho. Jagello tehdy řekl: Příští rok křižáky buď porazíme, nebo zahyneme jako národ i jako jednotlivci. Příměří trvalo od 8. října do západu slunce dne 24. června Této doby vyuţil Jagello k tomu, aby do okupovaných území vyslal své zvědy, kteří měli za úkol dozvědět se o mocném nepříteli co moţná nejvíce. Polsko i Litva se intenzivně připravovaly na válku, ovšem nezahálel ani nepřítel a verboval rytíře z nejvzdálenějších končin území, ale i z Francie, Anglie či Holandska. Jagello se také snaţil získat si spojence a tak vyslal své lidi do Kyjeva a skutečně se mu podařilo vyjednat 1500 Tatarů, své oddíly poskytlo i Rusko, Ţmuď a dokonce i Češi. Třem tisícům Čechů, rozděleným do třech korouhví velel Jan Sokol z Lemberka. Mezi nimi byl tehdy i Janek Jednooký, nám spíše známý jako Jan Ţiţka. V prosinci 1409 se Jagello sešel se svými veliteli a společně vypracovali plán na cestu do Malborku. V červnu 1410, jen jedenáct dnů před vypršením příměří, byli Poláci překvapeni návštěvou tří křiţáků v plné zbroji, doţadujících se rozhovoru s Jagellem. Přišli s nabídkou prodlouţení příměří o další tři týdny. Svůj návrh zdůvodnili tím, ţe mnozí další rytíři z jiných zemí by se rádi zúčastnili chystané bitvy a tato čest by jim neměla být odepřena. Jagello souhlasil, nikoli proto, ţe by chtěl křiţákům vyjít vstříc, ale aby sám vyuţil dny navíc k posledním přípravám vlastní armády. Brzy na to se Jagello a Vitold Veliký shromáţdili se svými muţi na řece Visle. Dne 3. července se vydali vstříc svému nepříteli a o pět dní později překročili hranice křiţáckého území a pokračovali dále k Malborku. Velmistr Ulrich, geniální taktik a stratég se nepřítele pokusil vlákat do léčky a přikázal své muţe rozmístit na druhém břehu řeky, blízko malé vesnice jménem Drwecy. Polský král a Vitold se však do léčky vlákat nenechali a rozhodli se k sídlu německých rytířů vydat oklikou přes křiţáky okupované a z větší části německým obyvatelstvem osídlené město Dabrowno (Obr. 4). Křiţácké vojsko bylo nuceno vydat se jinou cestou, aby se svému nepříteli opět dostali do čela a jejich úmyslem bylo je napadnout u Grunwaldu, Frygnowa či Rychnowa. 20

20 Obr. 4: Červeně pochod křiţáckých vojsk, modře unijních Třináctého července se polsko-litevská armáda jako smršť prohnala městem Dabrowno a vypálila jej. Z obránců neunikl ani jediný. Nenávist Poláků a Litevců vůči křiţákům byla velmi silná a pocit pomsty je ovládl. Město bylo kompletně zničeno, kouř ze spáleniště byl viditelný na vzdálenost několika kilometrů a neušel ani očím křiţáků. Obrovská polsko-litevská armáda upustila zpustošené Dabrowno 15. července těsně před setměním a během úsvitu dosáhla jezera Lubien. Tentokrá si byli nepřátelé téměř nadosah. Velmistr Ulrich připravil svou armádu pro střetnutí blízko vesnic Grunwald, Stebark a Lodwigowo. Krajina zde byla silně zalesněná, ideální pro ukrytí Polsko- Litevské armády v lesích. V ten den při východu slunce, jako by celá Evropa zadrţovala dech, aby viděla, kdo se stanem vítězem této dlouho očekávané obrovské bitvy. Oběma stranám byla její důleţitost více neţ jasná, jelikoţ vítěz by ovládl velkou část Východní Evropy. Křiţáci umístili své velitelství blízko vesnice Grunwald, zatímco zhruba čtyři kilometry od nich, u vesnice Stebark (Tannenberg), se rozmístili Poláci. 21

21 V budoucnu budou Poláci tuto bitvu nazývat Bitvou u Grunwaldu, Litevci Bitva u Zalgirisu a Němci a další západní spojenci Bitva u Tannenbergu. Polákům se podařilo dát dohromady armádu úctyhodných rozměrů rytířů, záloţníků a 4000 pěšáků, k nim je třeba připočítat litevských rytířů a pěšáků, 1100 Tatarů a okolo 6000 Čechů, Moravanů a Rusů a Moldavanů. Pouze malá část z nich však představovala těţkou jízdu, většina polsko-litevských pěšáků byla vyzbrojena pouze holemi a jejich vybavení bylo mnohem horší neţ to křiţácké. Křiţácké vojsko tvořila velmi početná, asi vynikající těţká jízda, 6000 skvěle vyzbrojených pěšáků a 5000 dobře vycvičených sluhů, vyzbrojených lépe neţ většina litevských a polských pěšáků. Většinu těchto muţů tvořili křiţáci (Němci), ale našlo se i spoustu dalších rytířů ze západních zemí, kteří přišli svým bratřím na pomoc proti pohanským Litvínům (některé bychom tehdy skutečně za pohany mohli označit) a Polákům, kteří si troufali podporovat tyto pohany namísto křesťanů. I kdyţ křiţákům pomáhali Angličané, Francouzi, Maďaři, Rakušané, Bavoři, Češi, Lucemburkové, Holanďané a dokonce někteří polští ţoldáci, očekával od svých západních spojenců Velmistr Ulrich větší podporu. Křiţáci měli také k dispozici 100 kanónů, schopných vystřelovat koule o velikosti lidské hlavy, oproti tomu polsko-litevská armáda disponovala pouze 16 kanóny. Dalším problémem polsko-litevské armády byli slavní rytíři bojující na straně křiţáků. Nejlepší velitelé toho světa nasbírali zkušenosti v mnoha potyčkách s Litevci a Tatary. Velmistr Ulrich von Jungingen, Velký Maršál Frederik von Wallenrode, Kuno von Lichtenstein, jeden z nejlepších šermířů století, se stal hlavním velitelem a Albrecht von Schwarzenberg, maršál, slouţící jako velitel podpory. Všichni tito muţi nosili krouţkové košile (Poláci stále dávali přednost plátovému brnění). Kaţdý z křiţáků nesl na hrudi obrovský černý kříţ na bílé tunice a spolu s jejich obrovskými obrněnými koňmi vypadali natolik impozantně, ţe k zastrašení nepřítele stačil pouhý pohled na tyto muţe. Proti sobě stály dvě obrovské armády. Polsko-litevská, čítající asi muţů a početně slabší, i kdyţ mnohem lépe vyzbrojená a vycvičená 32000tisícová armáda německých rytířů a jejich spojenců. 22

22 15. července v pět hodin ráno stála na horizontu obrovská armáda oděná v bílém. Naproti ní ale ţádný soupeř nestál, nebylo vidět jediného polsko-litevského rytíře. V šest hodin vyšlo slunce a polští šampioni se u krále doţadovali útoku na nenáviděné křiţáky. Jagello jejich poţadavek zamítnul a vyjevil jim svou strategii. Nechme je stát na slunci. Nechme je čekat celé ráno, zatímco my počkáme zde ve stínu stromů. Až budou znaveni žárem slunce a nedostatkem vody, teprve potom zaútočíme. Mezi třemi polskými šampiony byl také Záviš Černý, známý z mnoha bitevních polí jako nejlepší rytíř východu. Rytíři byli netrpěliví a nesouhlasili s královou strategií. Aţ kdyţ se ţár slunce stal nesnesitelný, pochopili nápad svého krále zůstat ve skrytu stromů, zatímco křiţáci v plné zbroji se doslova pekli na slunci. Vitold s myšlenkou krále Jagella také nesouhlasil, špioni mu přinesli zprávu, ţe křiţácké vojsko muselo předchozí den pochodovat 25 km v dešti, aby mohli nepřítele zablokovat u Grunwaldu. Je moţné, ţe křiţáci skutečně byli vyčerpaní a útok v brzkých ranních hodinách by je dokázal porazit, ale Jagello se rozhodl nechat je čekat s nadějí, ţe se s únavou z pochodu z předchozího dne spojí nervozita z čekání na otevřeném slunci, a ţe se křiţáci stanou neklidní a podráţdění. Bylo známo, ţe se křiţákům v minulosti několikrát podařilo zvítězit v bitvě také díky dobré psychologii a klidné mysli rytířů. Bylo rozhodnuto, ţe na rozdíl od Vitolda, který se rozhodl, ţe sám přímo povede muţe do bitvy, zůstane Jagello na pahorku nad bojištěm, aby pozoroval bitvu a mohl takticky nakládat s nasazením svých jednotek. Kdyţ uţ se v 8.30 křiţáci doslova koupali v potu, rozhodl se Velmistr von Juningen k lstivému kroku. Vyslal dva ze svých nejlepších plně vyzbrojených muţů naproti nepříteli v naději, ţe jej vyprovokuje k útoku. Kdyţ se rytíři dostali na doslech od Poláků, jeden z nich zakřičel: Litevci a Poláci, kníže Vitolde a králi Jagello, pokud se bojíte s námi bojovat, Velmistr vám posílá navíc tyto zbraně. S těmi slovy zabodl do země dva meče a dodal. Vy, zbabělci, kteří máte pocit, že potřebujete kolem sebe více místa na manévrování, Velmistr vám vzkazuje, že se nyní stáhneme o celou míli zpět! Na smluvený signál se skutečně křiţácké vojsko otočilo a stáhlo o celou míli. Tato uráţka mnohé rytíře rozčílila nicméně Jagello zústal klidný. Přijímám tyto meče stejně jako vaši volbu bojiště, ale konec tohoto dne vkládám do rukou božích. Na levém křídle polsko-litevské armády byli Poláci, Češi, Moravané a Moldavci. Na pravém potom Vitold s Tatary, Rusy a Litevskými rytíři. Pěšáci byli ukryti mezi stromy. 23

23 Král Jagello zavelel smluveným signálem Krakow - Vilnius k útoku. Rozezněly se hlasy tisíců vojáků a mezi nimi i pokřik Vitolda Velikého Lietuva! Křiţácké kanóny stačily vystřelit pouze asi dvě salvy na převáţně lehkou a tedy velmi rychlou jízdu. Po chvíli Vitoldovi jezdci dorazili k prvním řadám křiţáků, aniţ by jim, díky větším rozestupům, způsobily střely větší škody a vnesli mezi pěchotu nepřítele chaos. Kdyţ rozhněvaný Velmistr von Jungingen viděl, ţe kanóny selhaly, okamţitě nařídil jízdě, aby zaútočila. Von Wallenrode, který jízdě velel, protestoval, bylo mu jasné, ţe křiţácká pěchota by se dostala do smrtelného sevření dvou jízd a došlo by k jejímu zničení. Kdyţ se po útoku litevské jízdy obrátila křiţácká pěchota na ústup, s hrůzou zjistila, ţe se proti ní řití její vlastní těţká jízda. Velká část pěchoty skutečně našla smrt pod kopyty křiţácké jízdy. Tento manévr alianční armády se ukázal jako velmi efektivní. Rychlá litevská jízda způsobila paniku v nepřátelské pěchotě, aniţ by sama utrţila větší ztráty a přinutila tak křiţáky nasadit těţkou jízdu hned z počátku boje, zatímco polská těţká jízda mohla být nasazena později. Tatarská a litevská lehká jízda se po střetu s křiţáckou těţkou kavalerií obrátily na ústup a zde se zdroje rozcházejí. Některé zdroje tvrdí, ţe se Tataři zalekli hrozivě vyhlíţejících rytířů na obrovských koních a prchli, přičemţ s sebou strhli i část litevské jízdy. Jiné zdroje uvádějí, ţe se jednalo o klamný manévr a jízda schválně zamířila do mokřin a porostů více na východě, kde byla oproti těţce vyzbrojeným křiţákům ve výhodě. Tuto teorii podporuje i fakt, ţe tento manévr byl dříve na východní Litvě často vyuţíván Mongoly, od kterých měl Vitold při bojích s nimi moţnost se jej naučit. Menší část křiţácké těţké jízdy se dala do pronásledování uprchlíků, Wallenrode však zůstal na bojišti a postupně se jeho muţům podařilo obrátit početní převahu ve svůj prospěch. Vitold byl nucen povolat do boje některé záloţní jednotky ve snaze situaci stabilizovat. V té chvíli nařídil Velmistr von Jungingen všeobecný útok proti polské armádě. Bitevní vřava se rozhořela naplno a byla tak hlasitá, ţe byla slyšet na kilometry daleko. Frontová linie mohla být dlouhá i několik kilometrů Ve střední fázi bitvy to byli křiţáci, kdo opanoval situaci a postupně tlačili na spojenecké vojsko, které bylo nuceno ustupovat. Vitold se se svými muţi obrátil na ústup a některé zdroje uvádějí, ţe několik, moţná několik desítek muţů se do bitvy jiţ 24

24 nevrátilo, prchali zpět do Litvy a cestou roznášeli nepravdivé informace o poráţce polsko-litevských vojsk. Část řádových praporů je pronásledovala. Von Wallenrode se svými muţi napadl pravé křídlo spojenecké armády, ale stále zůstával ve spojení s těmi muţi, kteří se vydali pronásledovat utíkající Tatary. Na pomoc pravému křídlu Jagellových muţů přispěchaly tři smolenské prapory a několik litevských jednotek. Podařilo se jim stabilizovat pravé křídlo a obrátit se o 90 stupňů proti pozici, ze které by nebylo úniku. Jeden smolenský prapor byl při tomto manévru kompletně zničen a jeho muţi pobiti. Velitel polského vojska však získal čas vyslat na ohroţený úsek zálohy. Do velmi nebezpečného postavení se dostal královský komoří, kdyţ se pokoušel zabránit křiţákům v obklíčení ohroţeného pravého křídla a sám byl při tom se svým korouhevníkem Marcinem z Wrocimowic zraněn a korouhve, upadnuvší jim na zem, se skoro zmocnili řádoví rytíři. Mnoho křiţáků si myslelo, ţe padl polský král a jejich víra ve vítězství na okamţik stoupla. Polské záloze se však podařilo provést protiútok a zachránit oba muţe. Křiţácké jednotky, které se snaţily pronásledovat ustupující litevské vojsko, se opět seskupily a přidaly k praporům na hlavním bojišti. Tento vzrůstající tlak způsobil, ţe polské řady začaly ustupovat a král Jagello musel do bitvy zapojit další zálohy, aby situaci stabilizoval. Část posil se vydala na pomoc pravému křídlu spojenecké armády a část se soustředila na pravé křídlo a střed řádových sil. Zhruba ve stejné době se oddíl křiţáků, který pronásledoval litevskou jízdu, dostal na úroveň lesa, kde byl z boku napaden skrytými polskými rytíři. Kavalérie tak získala čas přeskupit se a vyrazit zpět na bojiště. Mnoho těţce oděných řádových rytířů našlo smrt v baţinách a močálech, kde se nemohli kvůli mnoha kilogramům brnění obratností a pohyblivostí rovnat lehce oděným polským a litevským rytířům. Velmistr von Jungingen se snaţil stupňovat tlak na pravé křídlo spojenecké armády a tak vyslal celkem 16 záloţních praporů s nadějí, ţe se jim konečně podaří prolomit unijní linii. Sám Jagello a jeho doprovod se dostali do ohroţení, neboť jeden z těchto praporů se pohyboval tak blízko polského krále, ţe hrozilo jeho prozrazení. Jeden z německých rytířů si údajně dokonce krále všiml a vyrazil sám, aby jej napadl. Ţivot králi zřejmě zachránil jeho sekretář Zbigniew z Olešnice, který se neozbrojen vrhnul 25

25 mezi rytíře a krále a podařilo se mu útočníka srazit z koně k zemi, kde byl zabit Jagellovými muţi dříve, neţ mohl křikem vyzradit jeho přítomnost. Zklidnění na bojišti přinesla náhlá průtrţ mračen, které obě strany vyuţily k přeskupení a doplnění svých korouhví. Vitoldovi se podařilo dát dohromady rozptýlené Litevce a velmi obratně je dostat do týla nepřítele. Jakmile se boj opět rozhořel naplno, vydal Jagello příkaz pěchotě a ta se jako ocelový klín probíjela skrze řádové korouhve. Von Jungingen celou situaci pozoroval a rozhodl se pro ústup, jenomţe ustupovat nebylo kam. Křiţákům do zad vpadla litevská jízda a smyčka kolem řádového hrdla se začala pomalu stahovat. Mezitím se Jagellově pěšímu pluku podařilo křiţáky rozdělit na dvě skupiny. Z bitvy se stalo vraţdění obklíčených křiţáků. Ještě mnoho unijních vojáků padlo pod ranami křiţáckých dlouhých mečů, ale ani oni nedokázali dlouho odolávat tlaku přesily v obklíčení. Sám velmistr Ulrich von Jungingen byl pěšáky sraţen z koně a zabit. Po smrti svého velitele ztratili křiţáci odvahu i poslední zbytky morálky a obrátili se na ústup. Tentokrát to byla litevská jízda, kdo pronásledoval uprchlíky. Mnoho rytířů se jim podařilo zabít a velmi mnoho zajmout. V číslech se prameny rozcházejí, ale většinou se hovoří o 8000 mrtvých a zajatých na straně řádu a nejméně 5000 mrtvých a 8000 zraněných na straně unijních sil. V bitvě také zemřelo téměř všech 250 vysoce postavených členů řádu. Většina během zabíjení rytířů při obklíčení, někteří byli popraveni aţ po bitvě. V té době nebylo zvykem vysoce postavené rytíře zabíjet, mnohem výhodnější pro vítěze bylo je zajmout a poţadovat výkupné. Historikové si to vykládají tím, ţe na unijní straně bojovalo kromě rytířů a obyčejných vojáků také mnoho civilních obyvatel a ti se nemohli či nesměli o výkupné ucházet. 26

26 2.4 Evropa po Grunwaldu Výsledek Bitvy u Grunwaldu velmi výrazně ovlivnil situaci v Evropě. Největší změny se udály na území Polska a Litvy, kterým se posupně podařilo osamostatnit a oprostit od vlivu Řádu německých rytířů. Je důleţité si uvědomit, ţe řád neztratil svou moc a vliv okamţitě, ale ţe ona několika hodinová bitva na pláni byla bodem zlomu, tou pomyslnou kapkou, po které se kalich naplní a začne přetékat. Hlavní sídlo, hrad Malbork, si řád drţel ještě celá dvě desetiletí, neţ se jej lstí, za pomoci českých ţoldnéřů podařilo převzít. Dobýt tento monumentální hrad silou bylo totiţ v době velmi raného pouţívání střelného prachu naprosto nemyslitelné. I kdyţ si to dnes přímo neuvědomujeme, měla tato bitva vliv také na dění v českých zemích. Kdo ví, jak by vypadaly husitské rejsy (spanilé jízdy), kdyby se podařilo řádovým vojskům zvítězit. I u nás totiţ probíhaly křiţácké výpravy proti de facto pohanským husitům a byla to právě ona osudná poráţka na grunwaldských polích, která způsobila, ţe např. na Vítkově nenastoupily proti husitům ty nejlepší křiţácké korouhve (i přesto se Zikmundovi podařilo vypravit vojsko čítající asi muţů). Kaţdá válka něco stojí a dluhy se musejí platit. Zmiňoval jsem se jiţ o majetku a nemovitostech, které se řádu za staletí podařilo v různých zemích nastřádat. Po prohrané bitvě nebyl ani tak mocný a bohatý subjekt schopen platit své závazky a vrátit půjčené prostředky, kterými financoval obrovské taţení. Nejinak tomu bylo i v zemi koruny české. Řád se zadluţil u krále Václava IV. a ten situaci vyřešil tím, ţe zabavil jeho drţavy a komendy na své území. Ozývaly se sice protesty zemských komturů, ale nebyly nic platné. Z Pruska by nikdo na pomoc nepřišel. Řád německých rytířů přišel o svou moc a vliv a uţ nikdy v dějinách Evropy nehrál tak důleţitou úlohu jako před rokem

27 2.5 Vzhled a konstrukce křiţáckých staveb v Evropě Vzhledem k tomu, ţe jsem se v praktické části zaměřil na tvorbu zájezdu po významných křiţáckých opevněných hradech a městech Polska, je vhodné jejich stavitelství podrobněji popsat a porovnat s gotikou jinde v Evropě. Charakteristickým a zároveň hlavním poznávacím rysem je materiál pouţívaný ke stavbě a to cihla. Vzhledem k nedostatku kamene, byli středověcí stavitelé nuceni pouţívat červené pálené cihly. Dodám ještě, ţe s podobnými stavbami se setkáme také v Litvě, Estonsku, Lotyšsku, Německu, Dánsku a Švédsku. Projekt, sdruţující tyto zajímavé objekty, nese název Evropská cesta cihlové gotiky a vznikl za přispění fondů Evropské unie v červnu 2004 ( Dřevěné pevnosti Během působení ve Svaté zemi řád získal mnoho zkušeností s budováním hradů, které ovšem, jak se později ukázalo, nebyly příliš platné v drsných podmínkách panujících v hustě zalesněných a baţinatých částech severovýchodní Evropy. Navíc se na území pruských drţav potýkal s dalším problémem, a sice nedostatkem kvalifikované i nekvalifikované pracovní síly. První řádové hrady tak připomínaly spíše pevnosti původních obyvatel, neţ mohutné hrady, vybudované ve Svaté zemi. Základy těchto staveb tvořil kámen těţce dolovaný z polí, na nichţ stály jakési dřevěnky, většinou z dubového dřeva. To vše obehnané dřevěnými palisádami, vyspárovanými hlínou. Velmi důleţitým prvkem se stala voda. Řeky měly nejen obranný charakter, ale jako např. v Malborku, byly vyuţívány jako dopravní tepny. Tento typ opevnění samozřejmě nedokázal odolat ohni a tak trvaly snahy o přestavění hradů do kamenné podoby. Do konce roku 1250 jich však nebylo více neţ 5. Teprve s rozvojem výroby pálení cihel, jako dostupnějšího a levnějšího materiálu začaly vznikat hrady, které známe dnes Cihlové pevnosti Kaţdého návštěvníka na první pohled upoutá zdánlivá jednoduchost aţ strohost křiţáckých staveb. Zejména turisté z Anglie či Francie jsou často překvapeni, neboť 28

28 v těchto zemích byl nejpouţívanějším stavebním materiálem církevní i světské gotiky hlavně opracovaný kámen. I zde ovšem nalezneme architektonické rysy společné pro gotické stavby v celé Evropě, uvedu alespoň štíhlá gotická okna s lomenými oblouky. Tyto mohutné stavby vytvářejí celkový dojem stylistické přísnosti a ducha vojenského státu, který je vytvořil. Jedná se o funkční cihlovou gotiku, zbavenou ozdůbek a drobnůstek, kterými je tento sloh znám hlavně na katedrálách ve Francii či Anglii. Chladná, strohá krása, tak jako řád sám. Pokud se více zaměříme na celkový vzhled těchto hradů, neuniknou nám markantní podobnosti. Cihlové hrady byly budovány podle obecného plánu, stejně v Malborku či v malých pohraničních oblastech. Preferovanou formou se stal model nedobytné věţe ve čtvercové pevnosti (Obr. 5). Čtvercová nebo kulatá hlavní věţ, většinou umísťovaná v rohu, obsahovala všechny základní věci, pro uspokojení vojenského i klášterního ţivota a sama o sobě mohla být hájena za předpokladu, ţe zbytek hradu jiţ byl dobyt nepřítelem. Uvnitř věţe bychom našli kapli, refektář, loţnici a komnatu velitele. Ve sklepení byly skladovací prostory. Na přilehlém nádvoří se nacházela kuchyně, dílny, stáje, zbrojnice a někdy také farní kostel. K tomuto nádvoří mohlo být případně připojeno ještě jedno vnější, kam se mohli v době nebezpečí schovat uprchlíci či sem nahnat svůj dobytek. Obr. 5: Plán Hradu Lidzbark Warminski. 1: kaple, 2: velký refektář, 3: kaple biskupa, 4: audienční sál, 5: komnaty biskupa, 6: průchod na dansk, 7: místnost sluţebnictva, 8: malý refektář, 9: kapitulář Velmi zajímavým a nepřehlédnutelným rysem křiţáckých hradů je velmi dobře vybudovaná latrínová věţ, tzv. dansk. Některé tyto věţe připomínají hrady samy o sobě. Hrad Malbork má dokonce dvě latrínové věţe, pečlivě zabudované do systému hradeb. 29

29 Na ruině hradu Thorn v dnešní Toruni se kromě sklepních částí dochovala právě tato věţ, dostupná přes most se třemi arkýři (Obr. 6). Prvenství v tomto směru však drţí hrad Marienweder, dnešní Kwidzyń, jehoţ latrínová věţ je dostupná po stavbě, připomínající viktoriánský ţelezniční viadukt. Původně stála věţ v řece, ale ta je dnes značně vzdálená. Model, který je v hradu Kwidzyń dnes k vidění ukazuje, ţe dansk je pouze jednou z mála zachovaných částí původně mohutného hradu. Nicméně i to co zbylo, spolu s přilehlou katedrálou vytváří impozantní celek a rozhodně stojí za to Kwidzyń navštívit. Obr. 6: Záchodová věţ v Toruńi. S rostoucími poţadavky na funkčnost hradů ve 14. století, bylo třeba provést různé úpravy, změnil se i koncept projektování tak, aby nově vzniknuvší hrady tyto poţadavky splňovaly. Přistavovaly se další věţe, nádvoří se někdy aţ zdvojnásobilo tak, aby tvořilo obdélník. Většinou prováděli tyto rekonstrukce architekti z Německa, díky jejich vynalézavosti byly vybudovány hrady, jejichţ stěny jsou tvořené nesčetným mnoţstvím cihel, zdi završené machikulami vystupujícími ochozy, kónickými střechami věţí a dřevěným podsebitím. Stavba hradu byla náročná jak po stránce materiální, tak i z hlediska pracovních sil. Přinutit domácí uţivatele, aby kopali a nosili materiál, nebylo tak těţké, jako přimět zkušené zedníky a kameníky, aby se vydali pracovat daleko od domova, do kraje, jenţ byl známý svou nelichotivou pověstí nejvzdálenějšího koutu tehdejší Evropy. Najít a dobře zaplatit zručné řemeslníky, kteří byli ochotni odejít, většinou z Německa, do Pobaltí nebylo snadné. Velmi často bylo třeba vojáků, aby hlídali zranitelná místa, zatímco probíhaly stavební práce. 30

30 Dobrým příkladem stavebních prací je dochovaný záznam přestavby hradu Ragnit v dnešní Kaliningradské oblasti. Původní dřevěno-hliněný hrad ukázal svou cenu do roku 1403 mnohokrát, ale zastarával. Byl natolik významný strategicky, ţe nebylo moţné jej jednoduše rozebrat a postavit znovu lepší a modernější. Místo toho byly poloţeny základy nové pevnosti při původním opevnění a jak práce postupovaly, nebylo brzy původní konstrukce zapotřebí. Kámen pro stavbu byl dovezen z Königsbergu, dřevo bylo vytěţeno přímo v místě stavby a okolních lesích, stejně tak cihly byly vypáleny v blízkém okolí. Vápenec na maltu byl dopraven z Gotlandu. Bylo zapotřebí tisíc hřebů, 5000 liber bezbarvého skla, dokonce i pár barevných tabulí. Mnohem dříve neţ v roce 1409 skončily všechny práce, byl jiţ hrad dávno plně funkční. Šlo tehdy o nejmodernější pevnost na severních hranicích řádového území. Jednalo se o budovu na čtvercovém půdorysu s mohutnou hlavní věţí a odpadní věţí (danskem). Celkové rysy hradů velmi zřetelně dávají najevo nebezpečí, jakému musely čelit. Okna jsou buď velmi úzká, nebo je na vnějších zdech nenajdeme vůbec. O to více světla pak do hradních místností přiváděla okna z bezpečného vnitřního nádvoří. Odráţelo se od plastik a bohaté vnitřní výzdoby kaplí a místnostní. Nesmíme zapomínat, ţe tito rytíři nebyli jen vojáky, ale také mnichy a obě tyto role byly stejně důleţité. Z vnějšku byl tedy na první pohled patrný chladný vojenský duch řádu, zevnitř pak sluneční paprsky připomínaly Boţí přítomnost. Při prohlídce některého z hradů vnímavému oku návštěvníka neujdou drobné detaily či ozdoby, kterými si rytíři nechali své příbytky vyzdobit. Jsou to zejména plastiky kolem vchodů do kaplí. Mezi nejznámější bezpochyby patří dekorace kolem tzv. Zlaté brány v Malborku, vchodu do hlavního chrámu řádu. Pocházejí ze 13. století a znázorňují biblické postavy panen opatrných a bláznivých spolu s bájnými zvířaty. Jako motivy slouţily téměř výhradně náboţenská témata, ţivot svatých a podobně. Nejčastěji zobrazovaným motivem byly poţehnaná Panna Maria, patronka řádu. Na její počest byl pojmenován nejeden hrad (Marienburg, Marienwreder či Frauenburg). Nejedno nečekané vítězství bylo připisováno právě jí a její ochranné ruce. Dalším dekoračním prvkem byly fresky. Jen málo jich bohuţel přečkalo staletí válek a ničení. Jednou z mála, které se dochovaly je freska na hradě Lidzbark Warminski (Heilsberg). Znázorňuje Jeţíše a Marii, kteří nabízejí ochranu biskupovi, stoupajícímu k nim nahoru. 31