Gymnázium Václava Hraběte, Hořovice, Jiráskova 617 Školní rok 2015/2016. Starokladrubský kůň (seminární práce z chovatelství) Vedoucí práce:

Transkript

1 Gymnázium Václava Hraběte, Hořovice, Jiráskova 617 Školní rok 2015/2016 Starokladrubský kůň (seminární práce z chovatelství) Autor: Kateřina Zelená, 8. A Vedoucí práce: Zuzana Alferyová

2 Obsah Úvod 1 1. Prvotní éra rozvoje chovu Začátek chovu Starokladrubských koní Likvidace chovu 3 2. Popis starokladrubského koně Pojmenování Zbarvení Charakter 6 3. Vývoj a růst starokladrubského koně 7 4. Kmeny a rodiny starokladrubského koně Kmeny Rodiny Využití 13 Závěr Zdroje

3 Úvod Starokladrubský kůň je nepochybně český klenot, proto jsem se rozhodla jím ve své seminární práci zabývat. Postupně vás seznámit s tím, jak to vlastně všechno začalo. V první kapitole popíši prvotní éru plemene od jeho úplného založení císařem Rudolfem II. Začnu podle historické časové osy, na konci 16. století, kdy nastala ve střední Evropě éra rozvoje chovu koní. Vládci, šlechta a jejich rody zakládali hřebčíny po celém světě a to i na našem území, tehdejšího království. Hřebčín vzkvétal a upadal během dvou století od založení, záleželo na finančních poměrech, zálib a potřeb panovníků. Úkolem kladrubského hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr v typu mohutného graciésního 1 rámce v různých barvách, jak si to panující dvorská etiketa vyžadovaly. V období po roce 1918 tomuto plemenu hrozilo úplné vyhlazení a zapomenutí. Po velkých nesnázích se nakonec přeci jen podařilo udržet v Kladrubech historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož záchranu se živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci. Postupem času Kladrubský kůň vešel do podvědomí lidu a stal se z něj národní klenot. Dále pak v podkapitolách popíšu, jak vlastně starokladrubský kůň vypadá, jakou má barvu a charakter. Vznik jeho pojmenování nebude výjimkou. V další kapitole nás čeká růst a vývoj od hříběte a jeho postupné změny nejen ve váze. Čtvrtá kapitola píše o kmenech, rodinách a kteří plemení hřebci a chovné klisny byli vybíráni jako zakladatelé plemene. V jakém roce se narodili, jaké měli dále potomky a jestli jejich linie pokračuje až do dnešní doby. V neposlední řadě se podíváme na využití starokladrubského koně v historii a dnes. A na závěr jaké ocenění a kvality toto plemeno má. Ve své seminární práci využiji knižní i internetové zdroje, své vlastní zkušenosti v oblasti kolem koní a také informace nabyté z mé návštěvy hřebčína v Kladrubech. 1 půvabný, elegantní, ladný 1

4 1. Prvotní éra rozvoje chovu V druhé polovině 16. a zvláště v 18. století nastala ve střední Evropě éra rozvoje chovu koní. Panovníci a jejich rody, ale i světská a církevní šlechta, zakládali hřebčíny a nejinak tomu bylo i v zemi koruny České. Bývalý dvorní hřebčín v Kladrubech nad Labem byl založen v kladrubské oboře na pardubickém císařském panství Rudolfem II. podle dekretu, vydaného na Pražském hradě dne 24. dubna Hřebčín vzkvétal a upadal během prvních dvou století své existence dle finančních poměrů, zálib a potřeb panovníků. Největší ztráty utrpěl za sedmileté války, kdy byl chovný materiál kladrubský přemístěn do hřebčína Eneyedu v Uhrách a tam setrval do roku června 1757 při oslavě Laudonova vítězství v bitvě u Kolína hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy a byl posléze pronajat holandské firmě Tuissant, které sloužil jako sklad textilií. ( ) Začátek chovu Starokladrubských koní V roce 1770 dal císař Josef II. znovu zřídit hřebčín Kladruby a povolal zpět všechen chovný materiál. Úkolem kladrubského hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr v typu mohutného graciésního rámce v různých barvách, jak si to panující dvorská etiketa a záliby vyžadovaly. Až do roku 1918 byli z Kladrub dodáváni kočároví koně do dvorních stájí. Za Rudolfa II. to bylo do Prahy na Hradčany, od dob jeho bratra Matyáše II. a pak i trvale za dalších jeho nástupců do Vídně. K tomuto účelu sloužilo nejprve stádo koní španělských a španělsko-italských, které zde podle císařských výnosů muselo být čistokrevně udržováno i v dobách, kdy koncem 18. a začátkem 19. století při stoupajícím všeobecném zájmu o chov koní anglických a z nedostatku poptávky vzala plemena těchto koní za své i ve své původní domovině. Poněvadž pak nikde jinde italsko-španělské koně nebylo možno více dostat, stal se název kůň starokladrubský" novým názvem jejich plemene, pod kterým se uvádělo v příručkách hipologických a zootechnických. Dále existovali ve dvou stádech vraníků 2

5 a běloušů, ačkoliv do třicátých let 19. století bylo zde také stádo starokladrubských hnědáků. To však bylo znehodnoceno pokřížením holandskými hřebci, a proto bylo odstraněno. V první polovině 19. století byl pro běžnou kočárovou službu u dvora zaveden v Kladrubech chov kočárových koní clevelandských hnědáků. Byli to postavou elegantní, figurantní koně, kteří v pohybu krásně nesli krky a byli proslulí vytrvalostí a rychlostí i při svém vyšším, kadencovaném 2 chodu a snadnou ovladatelností. Když po vzniku ČSR v roce 1918 převzal kladrubský hřebčín československý stát, bylo rozhodnuto, aby novým účelem hřebčína byla produkce plemenných hřebců pro zemské chovy jednotlivých zemí ČSR. Jejich dosavadní zdroje v bývalých rakouských a maďarských státních hřebčínech v Radovci, Bukovině, v Piberu aj. totiž po likvidaci rakousko-uherské říše zanikly, chovný materiál byl poté rozdělen mezi jednotlivé nástupnické země. Do Kladrub se proto dostala z Piberu část klisen a hřebců anglických a anglo-arabských polokrevníků Przedswit, Gidran, Furioso a North-Star, také z Radovce i plemenné klisny těchto kmenů. V Kladrubech byly za první světové války umístěny i tři ročníky lipicánských 3 hříbat, která se po převratu též stala majetkem státu a v roce 1923 byla přeložena do Topolčianek. Z původního velmi rozšířeného chovu starokladrubských koní se do vzniku ČSR zachoval pouze zbytek tohoto plemene. Choval se ve dvou barevných variantách - bělouši s otcovskou linií Generale a Generalisimus a vraníci s liniemi Sacramoso a Napoleone. ( ) Likvidace chovu V Kladrubech byla po roce 1918 nenávist proti všemu habsburskému obrácena i proti stádům koní z bývalého dvorního hřebčína a bylo nejprve rozhodnuto jak historické stádo kladrubských běloušů i vraníků, tak i stádo clevelandských hnědáků zlikvidovat, jakožto plemena nevhodná pro nové účely hřebčína. Po velkých nesnázích se nakonec přece jen podařilo udržet v Kladrubech historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož záchranu se 2 rychlost počtu opakování se 3 plemeno koně (Lipický kůň) 3

6 živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci. Likvidace byla započata odprodáním kmenového hřebce Napoleone Sola (vraníka v plné životní síle) na porážku, a bylo usneseno dále jeho rod v potomstvu neudržovat. Ke krytí starokladrubských vranek byl na jejich dožití ponechán jediný čistokrevný hřebec, vraník Sacramoso XXVII - Aja. Ze současných záznamů tehdejšího hřebčína je patrna snaha brzy zlikvidovat stádo vraných matek. Tato likvidace by byla rychleji postupovala, kdyby právě vraníci nebyli tehdy nejsilnějšími a nejlepšími tažnými koňmi v hospodářství hřebčína. ( ) 2. Popis koně Starokladrubský kůň je středně velkého až velkého obdélníkového rámce s korektní stavbou těla, harmonickými proporcemi a typickou klabonosou hlavou s výrazným velkým tmavým okem. Jeho krk je přiměřeně dlouhý, klenutý, dobře osvalený a vysoko nasazený. Kohoutek je téměř neznatelný. Hrudník starokladrubského koně je hluboký, široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, která umožňuje jeho typickou pohybovou akci. Záď je mohutná, dlouhá, široká, zezadu oválná, případně čtvercovitá. Holeň je středně dlouhá, s kratšími nebo i strmějšími spěnkami. Kopyta jsou tvrdá a prostorná. Vyznačuje se pravidelnými kadencovanými chody s typickou vysokou akcí hrudních končetin v klusu. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí cm. Charakteristická hustá hříva a ocas by se neměly stříhat ani jinak upravovat. Hmotnost je okolo 700 kg. Dožívají se dlouhého věku, záleží na péči a prostředí kde žijí. Vyskytují se ve dvou barvách, bělouš a vraník. (Obr. 1: stavba těla) 4

7 (Obr. 2: akce předních končetin) (Obr. 3: středně dlouhá holeň, strmé spěnky) (Obr.4: záď) 2.1. Pojmenování Kladrubští koně nebyli zpočátku jednotně pojmenováváni a označováni. Systém označování se zavedl až v roce 1750, ale konečný systém byl zaveden až v roce (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) Jméno dostane hřebec při zařazení do chovu. Jsou pojmenováváni způsobem, kdy na prvním místě jména je název otcovské linie, na druhém místě jméno matky a na třetím místě je římské číslo pořadí hřebce v linii. Mladí hřebci jméno dostanou po narození nebo při označování a popisu hříběte pod matkou. Klisna též dostane jméno po narození nebo při označování a popisu hříběte pod matkou. Způsob pojmenování je 5

8 však jiný než u hřebců. Klisna má jen jedno jméno na počáteční písmeno jména matky (rodiny) např.: Fagita 9, z matky 452 Fagia (So XI). Jméno jednou již dané klisně smí být použito po uplynutí nejméně dvou chovných generací. (Řád plemenné knihy, 2015: str Zbarvení Vraník Vraník vznikal souběžně s bílou variantou plemene. Nese však více vlastností původních neapolských hřebců, může se proto jevit méně ušlechtilý. Je méně robustní a má výraznější klabonos. Chody jsou méně okázalé, nižší než u běloušů. Vraníci původně sloužili stejně jako bělouši jako reprezentativní karosiéři, jsou všestranní, vhodní i pod sedlo. Kůže je tmavošedě pigmentovaná, vyjma odznaků, které jsou růžové barvy. Výskyt bílých odznaků je nežádoucí. Menší bílé odznaky jsou přípustné na spodní části končetin a na hlavě. Vyskytují se tři typy vraníků, a to: -vraník s uhlově černou a lesklou barvou po celé roční období -vraník s černou barvou bez lesku -vraník s černou barvou bez lesku, který v letním období vykazuje hnědý nebo ryzí nádech černé barvy Bělouš Bělouš patří k nejtěžším teplokrevníkům. Pochází ze stejných předků jako lipicán, je ale mohutnější tělesné stavby. Jedná se o vybělující bělouše, jejichž kůže je tmavošedě pigmentovaná, s výskytem bílých odznaků (růžová kůže), s chlupovým pokryvem těla, který vykazuje u hříbat při narození základní barvy s různými odstíny a s odlišným stupněm prokvetlosti. (Řád plemenné knihy, 2015: str. 1) Charakter Toto plemeno dospívá později, ale oproti tomu dosahuje vysokého stáří až třiceti let. Je velmi vytrvalý a ochotný k práci v tahu. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) Zvířata jsou živého temperamentu, 6

9 vyrovnaného charakteru, snadno ovladatelná, učenlivá, pracovitá a dobře spolupracující s lidmi. (Řád plemenné knihy: str. 2) Povahou je laskavý a ochotný. Někdy jim trvá trochu déle, než pochopí, co po nich jezdec chce. Ačkoliv je to velké plemeno, vyznačuje se svou citlivostí a jemností. Jsou to milí a přátelští koně, vhodní i k vožení dětí. Jsou také trénováni na zásahové či demonstrační akce pro Policii České republiky. (obr. 5: policejní koně) 3. Vývoj a růst starokladrubského koně Hříbata kladrubských koní se rodí tmavě zbarvená a jejich srst je hustá a jemná. Mají těžkou hlavu, dlouhé nohy a nepravidelný postoj končetin. Během růstu se hříbě prodlužuje, rozšiřuje a celkově zvětšuje. Při narození váží zhruba 59 kg a měří 106 cm. Standardy hmotnosti a tělesných měr ve věku 4 let podle Řádu plemenné knihy (2015) Pohlaví Vlastnost (znak) Minimum Průměr Maximum Kohoutková výška pásková (cm) Kohoutková výška hůlková (cm)

10 Hřebci Obvod hrudi (cm) Obvod holeně (cm) 21,5 22,5 24,0 Hmotnost (kg) Kohoutková výška pásková (cm) Kohoutková výška hůlková (cm) Klisny Obvod hrudi (cm) Obvod holeně (cm) 20,5 21,5 23,0 Hmotnost (kg) Klisny se po zařazení do chovu a odchovu hříbat výrazně rozšiřují. Hřebcům se po dokončení růstu začíná ukládat tuk na prsou, hřebeni krku a na zádi. Kladrubští bělouši se rodí černí nebo tmavohnědí a během půl roku se z nich vlivem línání stanou šediví, železní nebo medoví bělouši. Pigment se ztrácí nejdříve kolem očí a huby. Poté ztráta pigmentu pokračuje od krku dolů a během pěti let se z nich stávají grošovaní bělouši nebo u některých kmenů úplní bělouši. Hříbata vraníků se rodí tmavošedá a po vylínání se stávají vraníky s lesklou srstí nebo vraníky se srstí bez lesku. Zůstávají po celý život černí, až kolem dvacátého roku se může vyskytnout prokvétání bílými chlupy. 4. Kmeny a rodiny starokladrubského koně Kmeny Původ starokladrubského koně je možno vysledovat zpět k zakladatelům kmenů, které daly jména současně existujícím otcovským kmenům (Generale, Generalissimus, Sacramoso, Solo, Favory, Siglavi Pakra, Romke, Rudolfo). (Řád plemenné knihy: str. 3, 2015) Generale - zakladatelem tohoto kmene byl bělouš Generale, který se narodil v Kopčanech roku 1787 po otci Imperatore a z vrané matky Mosca. Imperatore byl bělouš a byl synem vraníka Pepoli. Jeho matka byla bělka Aurora. Vranka Mosca byla dcerou vraníka Mosto a vranky Salvatica. Bělouš Generale pocházel ze 75% z krve vraníků a pouze z 25% běloušů. Jeho první syn Generalissimus z matky Bellona byl bělouš 8

11 a zakladatel druhého kmene. Další tři synové hřebce General, tj. Generale Altabela, Generale Bellasperanza a Generale Vallona, nesli jeho jméno a byli velice významní jak pro chov běloušů, tak vraníků. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) (Obr. 6: rodokmen Generale) Generalissimus zakladatel hřebec Generalissimus se narodil v roce 1797 v Kopčanech. Jako hřebec není uveden v knize pepiniérů 4 v Kladrubech nad Labem, nedochoval se popis jeho zevnějšku a ani nejsou známy údaje o jeho připouštění a použití v chovu. 4 vybraný kmenový plemenný hřebec vysoké plemenné hodnoty, používaný k plemenitbě v hřebčínech a v hřebčincích 9

12 (Obr. 7: rodokmen Generalissimus) Sacramoso první linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel z arcibiskupského solnohradského hřebčína Riess. Tento vraník dal jako prvního syna bělouše, z jehož potomků patřil mezi ty nejdůležitější Sacramoso II., který dal syna Sacramoso IX. Od něho se odvíjeli další plemeníci tohoto kmene. Kmen vymřel roku Druhá linie Sacramosů byla založena hřebcem Sacramoso, narozeným v roce 1800 a pocházejícím z hřebčína olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. K tomuto kmeni patří 30 plemeníků. Kmen se udržel dodnes. Mezi nejvýznamnější plemeníky patřili například Sacramoso IV., Sacramoso XV., Sacramoso XX. a další. Bílá forma kmene Sacramoso má na svém počátku hřebce Sacramoso XXXIII., který se narodil v Kladrubech nad Labem roku 1944 po otci vraníkovi Sacramoso XXX. a matce bělce 406 Generale XXXIV. Působil převážně ve stádě vraníků a zanechal po sobě jednoho bílého syna, hřebce Sacramoso XXXV., který se narodil roku (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956), ( ) 10

13 (Obr. 8: rodokmen Sacramoso) Napoleone linie Napolene byla založena hřebcem Napoleone. Hřebec byl dovezen do Kladrub roku 1855, aby osvěžil krev starokladrubských vraníků. Byl italskošpanělského původu s příměsí krve norické přesně tak, jak to bylo u starokladrubských koní. Proto nerušil výstavbu stáda. Připouštěl klisny Sacramoso. Zplodil syna Napoleone Amora, jehož syn byl Napoleone II. Poslední hřebec Napoleone, který působil v hřebčíně Kladruby nad Labem, byl Napoleone Solo. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) Tato linie zanikla v roce 1922 jako důsledek dramatického vývoje chovu starokladrubských koní, kdy bylo stádo vraníků prakticky zrušeno a plemeníci i klisny rozprodáni. ( ) 11

14 (Obr. 9: rodokmen Napoleone) Solo zakladatelem tohoto kmene byl hřebec Sacramoso XXXI., který byl v rámci regeneračního programu ve Státním pokusném hřebčíně ve Slatiňanech přejmenován na Solo. Připustil zde celkem 156 klisen. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) Rodiny Rodiny starokladrubských klisen (dle nového ŘPK 2005) A. Čistokrevné klasické rodiny (vyznačeny tučně) rodina č. rodina název (rok narození zakladatelky) R18 Africa-Maestosa (1740) R20 Almerina (1769) R21 Almerina-Albona R23 Almerina-Aluta R8 Almerina-Campanella R22 Almerina-Egloga R12 Almerina-Formosa R11 Almerina-Maja R19 Cariera (1894) R13a Deflorata-Plutona (1767) R26Z Madar VI-Káča (1782) R10 Ragusa (1888) R101 Ragusa-Raguza R17 Rava-Maga (1755) R2SZ Rava-Ravana R9 Sardinia-Magura (1770) R13 Sardinia-Neapolitana 12

15 R16 Sardinia-Septimia B. Čistokrevné neklasické rodiny rodina č. rodina název (rok narození zakladatelky) R7 Narcis (1939 R15 Xandra (1938) R14 Bárta (1953) R24Z Ritorna (1974) R27Z Favora (1963) R28Z Dana (1969) R29Z Gita (1974) ( ) 5. Využití V období socialismu se starokladrubští koně využívali především pro doorávku po traktorech, výsev trav, časné jarní vláčení ozimých i víceletých trav, prohrabování, sázení brambor, vyvážení hnoje, převážení silážní hmoty, krmiv, sena a podobně. Potřeba koní se pohybovala mezi 6 a 8 koňmi na 100ha. V armádě se skvěle osvědčil jako kyrysnický 5 kůň. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) V současnosti jsou Starokladrubští koně uplatňováni také jako koně tažní nebo kočároví. Díky tomu se proslavili po celé Evropě, nejčastěji ve čtyřspřeží. Zároveň stoupá jejich obliba v jízdě pod sedlem a v drezuře 6. Dnes se díky svému vzhledu a reprezentativnímu chodu používají i při přehlídkách a ceremoniálních akcích. Lidé si je také pořizují jako dobré společníky pro volný čas. Jejich klidný a respekt vzbuzující pohled, si oblíbila i jízdní policie. Pro své výborné 5 jeden z nejstarších druhů stálých vojsk rakouské armády 6 série cviků pro chované zvíře 13

16 povahové vlastnosti se tyto koně užívají pro hipoterapii 7. Další využití starokladrubských koní je ve vozatajském sportu, kde dosahují vynikajících výsledků a jsou jedni z nejlepších. ( ) 7 fyzioterapeutická metoda využívající jako pomůcku speciálně připraveného koně, konkrétně pohybu jeho hřbetu v kroku 14

17 Závěr Starokladrubský kůň je světovým unikátem, nejen díky svému původu, ale i díky úspěšné snaze chovatelů o vzkříšení původního českého plemene. V roce 1995 byl starokladrubský kůň přijat za kulturní památku a v roce 2002 byl za kulturní památku označen i hřebčín v Kladrubech. Díky tomu je starokladrubský kůň jediným živým tvorem na světě, který je pod památkářskou ochranou. Toto plemeno bylo také přijato pod ochranu FAO, odborné organizace OSN. Dále bylo zařazeno na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva. ( ) Ve své seminární práci jsem zpracovala témata týkajících se starokladrubského koně: Začátek chovu, jeho průběžnou likvidaci či parametry postavy tohoto plemene. Popsala jsem možná zbarvení a náležitosti kladrubského koně, jeho charakter a povahu. Dalším aspektem mé práce bylo rozepsání vývoje a růstu jedince v průběhu jeho života jako například změna barvy, růst do výšky či příbytek hmotnosti. Kmeny, rodiny a rodové linie jsou jistě nepostradatelnou kapitolou. Historické pokolení plemenných hřebců a klisen starokladrubského koně je zajímavé až neuvěřitelné jak plemeno postoupilo vpřed a změnilo se v průběhu časů. Poslední část seminární práce je věnována využití kladrubského koně v minulých staletích a dnes, kdy jsou velmi oblíbenými koňmi v mnoha disciplínách, nejen jezdeckých ale také třeba jako společník při policejní zásahové akci.

18 Zdroje Internetové ( ) ( ) ( ) &kod_kurzu=koz_118 ( ) Knižní Haller, Martin: Koně z celého světa, Knižní klub, 2014 Lerche, František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956 Kolektiv autorů: Ottowa encyklopedie koně a poníci, Ottowo nakladatelství, 2013 Řád plemenné knihy starokladrubských koní (2015) Obrázky obr. titulní strana - ( ) obr. 1 - obr ( ) obr ( ) obr ( ) obr ( ) obr ( ) obr. 7 Lerche František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956 obr. 8 Lerche František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956 obr. 9 - Lerche František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956