Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Osídlování vápencového lomu pavouky - vliv okrajového efektu Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Vladimír Hula, Ph.D. Vypracovala: Bc. Zuzana Vítková Brno 2011

2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Osídlování vápencového lomu pavouky - vliv okrajového efektu vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF Mendelu v Brně. Dne... Podpis...

4 PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych tímto poděkovat Ing. Vladimíru Hulovi, Ph.D. za vedení diplomové práce a za cenné rady. Bc. Lucii Novotné za pomoc při výběru zemních pastí a roztřídění materiálu, také Ing. Ondrovi Košuličovi za pomoc s determinací materiálu. A děkuju fotografům O. Machačovi a F. Trnkovi za pouţití jejich fotografií. V neposlední řadě Ing. Romanu Donocikovi za informace o Lesním lomu Hády.

5 ABSTRAKT Hlavním cílem mé práce bylo zjistit, jakým způsobem pavouci osídlují vápencový lom a jak se liší hustota populací a druhové spektrum sledovaných druhů od okraje do středu. Pavouci byli sbíráni pomocí metody zemních pastí v odchytovém intervalu dvou let a termínech od do a v dalším roce od do Pro výzkum byla vybraná lokalita vápencového Lesního lomu Hády v katastrálním území části Brna. Celkem bylo odchyceno 400 dospělých jedinců, kteří byli determinováni a roztříděni do 44 druhů a 29 rodů. K nejvýznamnějším nálezům patří objev zranitelných druhů skálovka dalmatská (Haplodrassus dalmatensis), která z celkového počtu chycených druhů byla pouze jedna, stejně tomu bylo u druhu skákavky listové (Pellenes nigrociliatus), Skákavka dvoutečná (Sitticus penicillatus) byla při sběru pastí objevena jen v počtu dvou dospělých jedinců. Druhová diverzita zkoumaného území má od okraje do středu lomu klesající trend. Tuto situaci narušila třetí terasa, kde se vyskytovalo značné mnoţství druhů. Z hlediska bioindikační klasifikace se druhy klimaxových a druhy polopřirozených stanovišť sniţují s rostoucí hloubkou do středu lomu. U druhů vyhledávajících disturbovaná a umělá stanoviště je stoupající trend směrem od kraje lomu do jeho středu. Z hlediska reliktnosti osídlují okraje lomu druhy expanzivní a do středu lomu se rozšiřují druhy reliktů I. a II. řádu, coţ jsou druhy, které vyhledávají stanoviště nejméně nebo středně ovlivněné činností člověka. Klíčová slova: Araneida, vápencové lomy, Lesní lom Hády, okrajový efekt

6 ABSTRACT The main task of my thesis was to investigate how spiders inhabit the limestone quarry, and how different is the density of the observed species from the edge to the centre. The spiders was collected using of the pitfall traps during two years. The terms were from to and next year from to For the research was chosen the area of the limestone quarry Lesní lom at Hády massive in cadastral area of Brno. In additions, there were caught 400 adult specimens that were determinated and sorted out in 44 species and 29 genera. The discovery of important species - Haplodrassus dalmatensis which was the only one of the whole range. The same was a jumping spider Pellenes nigrociliatus. Sitticus penicillatus was discovered in two reces. The species diversity of the examined area has descending trend from the edge of the quarry to the centre. This situation disturbed the third platform, where were discovered a lot of genera. From the view of bioindicator classification, the species of climax and half natural areas descended with growing deep to the centre of the quarry. The trend is rising from the edge to the centre of the quarry by the species that are searching for disturbing and synthetic areas. From the view of reliktions the expansive races inhabit the edge of the quarry and to the centre there are the races of the relikt of the I. a II. grades. These are species that search for areas, which are at least influenced of the human. Keywords: Araneida, limestone quarry, Lesní lom Hady, edge effect

7 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Charakteristika řádu pavouci (Araneida) Význam pavouků v naší přírodě Klasifikace biotopů Šíření pavouků krajinou Vznášení = balooning Šíření invazních druhů Potulka Otevřené xerotermní biotopy jako ţivotní prostor pavouků Stepi Lesostepi Kamenitá stanoviště Skály a sutě Lomy MATERIÁL A METODIKA Charakteristika zájmového území Charakteristika území Lokalizace území Klimatologické údaje Geologické údaje Hydrologické údaje Pedologické údaje Biogeografie a biota Metodika odchytu Modifikace pastí pro účely výzkumu Popis jednotlivých stanovišť Třídění materiálu Synekologické charakteristiky (dle Laštůvky a Krejčové, 2000)... 26

8 5 VÝSLEDKY A DISKUZE Vyhodnocení faunistických výsledků a komentovaný seznam druhů Změny v druhové diverzitě v závislosti na vzdálenosti od okraje lomu Změny v reliktnosti společenstva pavouků v závislosti na vzdálenosti od okraje lomu Druhová podobnost jednotlivých teras ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY PŘÍLOHY... 47

9 1 ÚVOD Lidé v dnešní době daleko více vyuţívají přírodu ke svému uţitku. Na mnoha místech naší vlasti se objevují nové pozůstatky lidské činnosti a mění se původní krajina. Jako příklad můţeme uvést povrchové dobývání surovin v podobě lomů. Po ukončení těţby bývá jejich osud rozmanitý. Některé jsou zavezeny odpadem, jiné zatopeny vodou nebo se i zpětně začleny do krajiny. Přirozená obnova světa rostlin a ţivočichů v nich sice probíhá pomalu, ale nakonec se i tyto plochy mohou stát útočištěm pro řadu zajímavých druhů. Pavouci jsou druhově početnou skupinou, jejíţ zástupci jsou prakticky všudypřítomní. Ekologické nároky druhů jsou poměrně dobře známy a tak mohou společenstva pavouků slouţit jako indikátor stavu prostředí. Pavouci obývají lidské příbytky a jsou velmi dobrými pomocníky člověka, loví moly a další domácí škůdce. Ve volné přírodě jsou pavouci potravou mnoha jiných členovců, plazů, ptáků a savců. Z těchto důvodů hrají nezastupitelnou roli v potravním řetězci. Lomy mohou slouţit jako refugia pro teplomilné organizmy, tento jev byl sledován mnoha autory. Co však nikdy sledováno nebylo, je způsob, jak tyto organizmy lomy osídlují a jak se liší hustota populací sledovaných druhů od okraje do středu. Pro tento jev ve většině publikací najdeme pouhé konstatování, ţe se sem druh Zodarion rubidum nebo Tegeneria atrica dostal z okolního prostředí. 9

10 2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je osídlování vápencového lomu pavouky - vliv okrajového efektu. To znamená, jakým způsobem osídlují pavouci lomy. Jestli lom osídlili přesunem z okolního prostředí nebo jej osídlí jiným způsobem. Dílčí úkoly: 1. Shromáţdění informací a studium literatury k řešené problematice 2. Odchyt pavouků do zemních pastí na vybrané lokalitě 3. Samostatně rozebrat a částečně determinovat materiál 4. Vysledovat rozdíly osídlení pavouků na okraji a vně lomu 5. Vyhodnocení vlastního pozorování 10

11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika řádu pavouci (Araneida) Pavouků se nachází na světě druhů a to ve 110 čeledích a rodech (Platnick, 2011). Věda, která zkoumá pavouky, se nazývá arachnologie. Pavouci jsou osminozí členovci. Jejich tělo je rozčleněno na hlavohruď (prosoma) a zadeček (opistosoma), vzájemně propojené značně tenkou stopkou. Zadeček není článkovaný a na jeho konci jsou umístěny snovací bradavky (Macek, 2010). Pavouky řadíme do třídy pavoukovci (Arachnida), která obsahuje jedenáct řádů. Třída pavoukovci je odlišná od ostatních tím, ţe všechny její druhy mají šest párů článkových končetin. Nalezneme je pouze na hlavohrudi. Z hlediska odlišení jednotlivých druhů řádu pavouci (Araneida) od ostatních nám slouţí specifické znaky, které nalezneme pouze u pavouků. Tyto znaky jsou v našem případě napojení zadečku tenkou stopkou na hlavohruď, umístění párových končetin a na konci zadečku umístění snovacího ústrojí, které je tvořeno snovacími bradavkami. Stěţejní pro odlišení je ta skutečnost, ţe tyto znaky se nevyskytují u ţádného jiného řádu. V České republice dělíme pavoukovce do pěti řádů: štíři, štírci, sekáči, roztoči a pavouci. Řád pavouci dále dělíme na tři podřády: sklípkonoši (Mesothelae), sklípkani (Orthognata) a dvouplícní (Labidognatha) (Buchar a Kůrka, 2001). 3.2 Význam pavouků v naší přírodě Pavouci tvoří přes 2% známých druhů ţivočichů obývajících naše území. Je jich dvakrát více neţ obratlovců. Všichni jsou draví. Zahubí během ţivota veliké mnoţství hmyzu, čímţ na principu ekologické rovnováhy přispívají k optimálnímu vývoji přírodních poměrů. Dle Buchara a Kůrky (1998) bylo zjištěno, ţe největší druhové bohatství se shlukuje v místech, kde je příroda poměrně nejpečlivěji chráněna. V základě jde o většinu velkoplošných a maloplošných chráněných území. Značně méně druhů ţije v kulturních lesích, ještě méně ve městech a nejméně na plochách s polními kulturami. 11

12 Kromě vodního prostředí, které trvale obývá vodouch stříbřitý Argyroneta aquatica (Clerck, 1758), nalezneme pavouky naprosto všude. Tento pozoruhodný palearktický druh je jediným druhem pavouka, který se plně přizpůsobil ţivotu ve vodě. Ovšem jen málo druhů, ţije současně v lese i mimo les (např. křiţák obecný - Araneus diadematus Clerck, 1757). Jedni obývají výhradně listovou opadanku, jiní ţijí výhradně na okrajích lesa, další především pod kůrou stromů nebo v jejich korunách. Nejhojnější lesní druhy obývají koruny stromů, neboť koruny tvoří členité patro a tím vytváří příleţitosti pro výskyt pavouků. Podobný stav platí o druzích lesní opadanky. V těchto případech je tato fauna dosti jednotná od níţin aţ po horní hranici lesa v našich polohách. Naproti tomu převáţná většina lesních druhů pavouků ţije při zemi (epigeon) na okraji lesa (ekoton), ať na výslunných jiţních okrajích včetně rozvolněných šípákových a cerových doubrav nebo naopak na klimaxových smrčinách přecházejících do horských balvanitých sutí, rašelinišť (Buchar a Kůrka, 2001). 3.3 Klasifikace biotopů Podle Buchara (1983) byly druhy pavouků rozděleny do skupin podle jejich vztahu k původnosti (narušenosti) biotopů a tato klasifikace je často pro vyhodnocení sběrů pavouků vyuţívána. Buchar & Růţička (2002) dělí biotopy do čtyř skupin: I - klimaxová stanoviště (původní horská stanoviště, původní a přirozené lesy, mokřady, rašeliniště, skalní stepi apod.), která jsou osidlována převáţně K-strategickými druhy, II - druhotná, polopřirozená stanoviště (kulturní lesy, křoviny, extenzivně vyuţívané, druhově bohaté louky a pastviny apod.), která jsou osidlována druhy se širší ekologickou valencí, III - pravidelně narušovaná stanoviště s vysokým stupněm disturbance (intenzivně obhospodařované louky a pole, haldy a výsypky v prvních stádiích vývoje), která jsou převáţně osidlována R-strategickými, pionýrskými druhy, IV - umělé prostředí lidských sídel, které je však poměrně stálé, bez výrazné disturbance (zdi staveb připomínají svou strukturou skalnatá a kamenitá stanoviště a tak mohou být osidlovány některými druhy skal a kamenitých sutí se širší ekologickou valencí, které se zde vyskytují synantropně). Mezi nadzemní (epigeickými) druhy je asi 40 % druhů vázáno na původní stanoviště, zatímco mezi druhy vyšších pater je to pouze 17 %. Proto se ke zhodnocení 12

13 stavu prostředí pouţívá v nelesních biotopech frekvence exemplářů různých skupin v celoročním sběru zemními pastmi. V epigeických společenstvech pavouků chráněných území dosahuje frekvence exemplářů druhů s výhradním či převáţným výskytem v biotopech první skupiny minimálně 20 %, naopak, frekvence exemplářů druhů s výhradním či převáţným výskytem v biotopech třetí skupiny zde dosahuje maximálně 45 % (Růţička, 1987). 3.5 Šíření pavouků krajinou K šíření a přemisťování pavouků krajinou dochází pomocí jejích pavoučích vláken, která jsou do prostoru rozšiřována vzduchem. Říká se tomu vznášení neboli balooning. Dalším a neméně významným způsobem je potulka Vznášení = balooning Je způsob rozšiřování vzduchem, při kterém pavouci pouţívají kus hedvábného vlákna. Schopnost pasivního létání je znakem pokročilého stupně v evoluci pavouků (Obrtel, 2005). Vznášení je běţné u nedospělých pavouků mnoha čeledí a u dospělců mnoha druhů z čeledi plachetnatkovití (Linyphiidae), zejména z podčeledi pavučenky (Erigoninae). Dospělí jedinci jiných čeledí létají, jen do té doby dokud jsou dostatečně malí. Při vznášení je vyţadovaný určitý způsob manévrování, zajišťujícího vytahování vlákna ze snovacích bradavek. Nejoptimálnější podmínky jsou teplo, stoupavé vzdušné proudy a mírný vítr. Za těchto podmínek můţe pavouk vylézt na vyvýšené místo, kde pak zvedne špičku zadečku vysoko do vzduchu a ze snovacích bradavek vypustí tekuté vlákno. Pokud je vlákna dost, zatáhne za něj, aby ho zvedl do vzduchu, skočí a nechá se unášet. Pavouk se také můţe pověsit na krátké vlákno a upevnit k němu další, za které posléze zatáhne a vytvoří z něj krátkou smyčku. Pokud ji zachytí vítr, uvolní pavouk více vlákna, aby mohl letět. Pak odtrhne závěsné vlákno a letí. Většina pavouků cestuje vzduchem jen na krátké vzdálenosti, takţe zůstávají na zhruba stejné lokalitě, do které se hodí. Někdy mohou být vyneseny termálními proudy do značné výšky a přenést je na velmi dlouhou vzdálenost. Tímto stěţí přeţijí, neboť mají jen velmi malou naději, ţe přistanou na vhodné místo (Mafham, 1998). 13

14 3.5.2 Šíření invazních druhů V posledních desetiletích jsme svědky šíření mnoha nových druhů ţivočichů na naše území. Nejde o nic nového a ke změnám areálů docházelo i v minulosti, dnes si jich jen více všímáme, analyzujeme jejich příčiny i moţné následky. Ve většině případů jsme schopni jen obtíţně posoudit, jaký podíl na té které invazi má člověk a zda by zdánlivě zcela přirozené změny areálů bez jeho přítomnosti vůbec nastaly. Invaze jednotlivých druhů mají různý charakter, uskutečňují se různě rychle a zasáhnou různě velká území. V začátcích fáze je invaze pomalá a její rychlost se postupně zvětšuje. Po vyčerpání moţnosti šíření a nastolení rovnováhy s přirozenými soupeři se invaze zpomaluje, aţ zastavuje (Laštůvka a Krejčová, 2000). Invazivní druhy u nás jsou například Ostearius melanopigius (O. P.-Cambridge, 1879), Holocnemus pluchei (Scopoli, 1763) či Uloborus plumipes Luca, 1846 (Růţička a Buchar, 2008; Macek, 2010) Potulka Velké část druhů naší arachnofauny proţije podstatnou část svého ţivota ve stádiu nymfálním. Z toho obrovského mnoţství nymf vůbec nedokončí svůj vývoj. Jakmile začnou nymfy přijímat potravu, tak se také začnou rozebíhat po nejbliţším okolí. (Buchar a Kůrka, 2001). Takto se šíří po zemi a je snadnější je chytit a pouţít jako materiál pro různé vědecké práce nebo v první řadě k jejich určení. 3.6 Otevřené xerotermní biotopy jako ţivotní prostor pavouků Tyto xerotermní biotopy jsou stanoviště, která vyhledávají teplomilné a suchomilné druhy pavouků. Jsou pro mnoho druhů pavouků jejich domovem. Xerotermní biotopy rozumíme stepi, lesostepi, lomy a kamenitá stanoviště Stepi Step je plynulým pokračováním opadavého lesu mírného klimatu směrem do nitra kontinentů. U nás východním směrem. Vytváří se v oblastech, tam kde je kontinentální podnebí, to znamená nedostatek sráţek, které jsou nerovnoměrně rozloţené během roku, také výrazné výkyvy teplot. Tyto podmínky nedovolí vzniku listnatému lesu. Zonobiomy listnatých lesů a stepi jsou odděleny různě širokým 14

15 přechodovým pásem lesostepi tvořeny místně podle klimatických a hydrických podmínek ostrůvky stepi a lesa. Obdobně se stepi vytvářejí i jinde uvnitř kontinentů mírného pásu v Jiţní Americe se nazývají pampy, v Severní Americe prérie. Průměrné roční teploty se ve stepi pohybují mezi 5 a 15 C, sráţky činí 300 aţ 600 mm a jsou niţší neţ potenciální výpar. Rozvoj vegetace probíhá na jaře a na podzim. Převaţují travnaté společenstva s menším podílem jiných bylin zejména geofytů (typ rostlin, jejichţ obnovovací orgány - oddenky, hlízy, cibule. Ţivočichové jsou zastoupeni mnoţstvím druhů hlodavců (hraboši, sysli, psouni) i kopytníků (bizon, vidloroh, sajga). Rozsáhlé stepní oblasti Evropy, Asie i Ameriky jsou přeměněny v ornou půdu (Laštůvka a Krejčová, 2000). Hlavním půdním typem je černozem, často na podkladě tvořeném spraši. Mnoţství nadzemní biomasy je závislá na klimatických faktorech, hlavně na mnoţství sráţek. Průměrná produkce nadzemní biomasy je 600 g sušiny na 1 m2 za rok (Prach, Štech a Říha, 2009). Mezi druhy známé z Hádů v naprosté většině nacházíme druhy výslunných, suchých a teplých stepi. Je zřejmé, ţe naprostá většina materiálu pochází z jiţního svahu lokality. Ten byl v posledních 50 letech velmi poškozen těţbou vápence. A přitom jsou Hády u nás jednou ze dvou známých lokalit výskytu druhů pavučenky různobrvé Heterotrichoncus pusillus (Miller, 1958), skálovky šestitečné (Phaeocedus braccatus (L. Koch, 1866), běţníka bylinného Xysticus lineatus (Westring, 1851). Pro druhy pavučenku různobrvou a cedivečka nejmenšího Archaeodictyna minutissima (Miller, 1958) představují Hády typické místo pro ţivot (Růţička, 2006) Lesostepi Lesostepí rozumíme slunečné, teplé stanoviště s poměrně suchým létem přecházejícím do studené zimy se slabou sněhovou pokrývkou, Charakteristické jsou silné větry. V dnešní době jsou lesostepi přeměněné v pole. Jako reprezentativní území lesostepí můţeme vzít například PP Velká Klajdovka. Toto území se rozprostírá na jihovýchodním svahu Hádů v nejjiţnější části Ochozských plošin, jenţ je řazen do Moravského krasu, 250 m severozápadně od sídliště Líšeň. Je to jedinečný fragment výslunných lesostepních svahů s bohatým výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a ţivočichů, které v okolí zanikly v důsledku těţby vápence. Půdní pokryv je typická rendzina, která na výchozech vápence přechází místy do rendziny litické. Na jihu 15

16 částečně zasahuje i kambizem. Podobně jako další pozůstatky lesostepních lokalit na jiţním svahu Hádů je i Velká Klajdovka významnou entomologickou lokalitou. Nejvýznamnějším druhem pavouka je velmi vzácná zápřednice karmínová (Cheiracanthium montanum L. Koch, 1877), a dále zde byli zjištěni skákavka protáhlá (Synageles hilarulus (C. L. Koch, 1846)) a snovačka krouţkonohá (Euryopis saukea Levi, 1951). Teplomilná lesostepní rostlinná společenstva s výskytem vzácných a ohroţených druhů v přírodní památce Kavky. Z jiţních svahů Hádů bylo původně popsáno 25 druhů členovců a několik desítek druhů zde dosahuje nejsevernějšího bodu v rámci svého areálu. Hády jsou jednou z nevýznamnějších arachnologických lokalit v ČR. Bylo zde nalezeno velké mnoţství vzácných, převáţně teplomilných druhů pavouků, několik z nich bylo odtud popsáno. Jsou to např. pavučinka Heterotrichoncus pusillus (Miller, 1958), cedivečka Archaeodictyna minutissima (Miller, 1958), skálovka Zelotes aurantiacus Miller, 1967 či skákavka protáhlá (Synageles hilarulus (C. L. Koch, 1846)) (Demek a kol., 2007). 3.7 Kamenitá stanoviště Pro pavouky není důleţitý horninový podklad skal nebo kamenitých sutí. Teplomilné druhy ţijící na vegetaci vyuţívají skalnatých amfiteátrů, které představují místa s velmi teplým mesoklimatem. Na lokalitách jiţní Moravy se vyskytuje snovačka kalhotkatá Dipoena braccata (C. L. Koch, 1841). Některé druhy pavouků se vyskytují výhradně v kamenitých sutích. Jejich výskyt je vázán na sloţitou souhru různých faktorů. Vyskytují se zde chladnomilné druhy jako je např. plachetnatka pískovcová Bucharova Bathyphantes simillimus buchari Růţička, 1988, plachetnatka Svatoňová Lepthyphantes tripartitus (Miller & Svaton, 1978) a pavučenka dvojzubá Diplocentria bidentata (Emerton, 1882). Výskyt v nízkých nadmořských výškách je vázán výhradně na zamrzající kamenité sutě (Beneš a kol., 1992). Skály, sutě a jeskyně mají společnou vlastnost a to jejich extrémnost. Tato vlastnost spočívá v tom, ţe jsou tyto biotopy velmi vysychavé, kvůli nedostatku půdy a velmi studené jelikoţ před noc hornina chladne rychleji neţ vzduch. Organismy na těchto stanovištích ţijí skoro bez půdy mezi kamenem a vzduchem, a to na velice 16

17 specifickém mikroklimatu. Organismy nejsou schopny biotop kolonizovat celý a rovnoměrně, mají malé populační hustoty a bývají soustředěny jen na relativně nejméně extrémních místech. Charakter společenstev obývajících tyto biotopy proto určují hlavně lokální abiotické podmínky v místě výskytu kaţdého jedince, spíše neţ vzájemné vztahy organismů. Na výskytu skal bývají v krajině vázány sutě a jeskyně. Hlavní oblast skalních biotopů v ČR: Hluboká údolí řek (např. Berounka, Jizera, Dyje, Jihlava, dolní Luţnice, Sázava) Izolované vrcholy (České středohoří, Luţické hory, Pálava, Kotouč) Krasové území (Český a Moravský kras) Pískovcová skalní města (Děčínsko, Kokořínsko, Český ráj, Broumovsko) Podobnou faunu jako skály, sutě a jeskyně mají i antropogenní místa jako jsou zdi, rozvaliny a sklepy. Sdílí mnoho podobných rysů ekologických a to odpovídá i druhovému sloţení. Jak v jeskyni, tak doma ve sklepě najdeme metu temnostní Meta medardi (Latreille, 1804) a brouka smrtníka obecného Blaps mortisaga (Linnaeus, 1758) (Sádlo a Storch, 2000) Skály a sutě Na skalách a sutích rozeznáváme dva odlišné biotopy, a to povrch a jejich štěrbiny. Sutě od skal se liší tím, ţe suť musí být hluboko více neţ půl metru a spáry musí být volné, bez hlíny. Rozlišujeme pohyblivé osypy, nepohyblivé droliny (z kamenů asi do půl metru) a balvaniště. Povrch biotopů je naprosto extrémní. Půda na skálách chybí nebo je místy vytvořena pod mechy a lišejníky o síle nejvýš několika mm. V porovnání s povrchem jsou štěrbiny skal a sutí daleko méně extrémní. Ukládá se zde více půdy, která je tvořena činností organismů a do spár se navíc splavuje z okolí. Holý povrch hned po dešti vysychá. Hlavím zdrojem vody je v biotopech je rosa. Večer totiţ hornina chladne rychleji neţ vzduch, a tak se tu sráţí pára. Jestli mají skály a sutě výslunnou polohu, tak se přes den silně přehřívají. Teplotní a vlhkostní poměry jsou stálejší. Pro skladbu společenstev na skále je významný její mikroreliéf (mnoţství, šířka a hloubka štěrbin). Na štěrbiny bohaté jsou břidličné a vápenaté skály, 17

18 ač jsou dosti úzké. Sutě mají sice málo půdy, ale zato je velice úrodná. Proto část kořenů rostlin visí volně do štěrbin. Kameny jsou porostlé houbami (např. Penicillium, aktinomycety) a bakteriemi. V sutích ţijí drobní členovci, zejména roztoči a pavouci. Mají nízké populační hustoty, a proto je snaha dobývat je vědecký sport na hranici masochismu, leč výsledkem námahy bývají vzácnosti a relikty. Souvislé areály některých z nich (pavouk Bathyphantes similimus (L. Koch, 1879) a roztoč Rhagidia gelida Thorell, 1871) (Sádlo a Storch, 2000). 3.8 Lomy Lomy jsou často doprovázeny výše uvedenými biotopy. Vznikaly na místech, kde se k hornině dalo snadno dostat, tedy většinou v lokalitách bez lesa a na různých vyvýšeninách. Bylo zjištěno, ţe hostí celou řadu vzácných organizmů, které jsou tradičně udávány z bezlesých míst. V lomech můţeme najít některé druhy pavouků, které můţeme povaţovat za charakteristické pro tento typ biotopu (viz např. Tropek 2007; Tropek & Konvička, 2008; Tropek et al., 2008, 2010; Kůrka 2000). Lomy stavebního kamene jsou celkem rovnoměrně rozmístěny na našem území, kdeţto těţba vápence je soustředěna do několika málo míst s většími přírodními loţisky vápence. V České republice jsou tyto oblasti zejména Česky a Moravsky kras. Tyto oblasti jsou na našem území zároveň unikátními lokalitami z hlediska flory, fauny či geologického vývoje. Poněvadţ jsou vápencové lomy zpravidla mnohem rozlehlejší, neţ těţby stavebního kamene, mají při samovolné obnově, díky charakteru substrátu, ale i poloze v teplých krasových oblastech s druhově bohatou florou a faunou, zpravidla větší potenciál pro vznik ochranářsky cenných společenstev. Tyto oblasti osídluje například skálovka drobná (Haplodrassus minor (O. P.-Cambridge, 1879), mravčík italský (Zodarion italicum (Canestrini, 1868), skákavka šedá (Sitticus distinguendus (Simon, 1868). Kamenolomy jsou zásadními refugii bezobratlých ţivočichů specializovaných na pravidelně obnovované nebo dlouhodobě blokované raně sukcesní biotopy. Z důvodů vysoké stanovištní diverzity se zde často vedle sebe vyskytují stanoviště vyprahlých skal, stepních trávníků, řídkých křovin i teplých ruderálů. Jelikoţ podobných 18

19 otevřených stanovišť v běţné krajině značně ubývá, řada na ně vázaných ţivočichů uţ nachází útočiště prakticky jen v kamenolomech a podobných antropogenních lokalitách. Toto je přiklad kriticky ohroţeného sarančete německého (Oedipoda germanica (Latreille, 1804) nebo soumračníka podobného (Pyrgus armoricanus (Oberthür, 1910). Obecně platí, ţe nejzajímavější stanoviště vznikají ve vápencových kamenolomech, kde nachází náhradní stanoviště řada druhů vázaných původně na vápencové skalní stepi (Řehounek a kol., 2010). 19

20 4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Charakteristika zájmového území Charakteristika území Kamenolom etáţového typu byl vyuţíván k těţbě vápence. Tato hornická činnost byla ukončena v roce 2003 a přešla do reţimu zajištění. Z toho vyplývá, ţe je lom potencionálně činný. V úsecích, kde byly nerostné suroviny odtěţeny, byly realizovány sanační a rekultivační práce. Tyto práce byly prováděny v horizontu 6 let ( ). Vlastník lomu a drţitel dobývacího prostoru je Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost (dále ČMC ) se sídlem Mokrá 359, Mokrá- Horákov (Ing. Donocik Roman, osobní sdělení) Lokalizace území Vápencový lom Lišeň neboli Lesní lom se nachází na území města Brna, v katastrálním území městské části Lišeň (viz. Obr. č. 1-2). V předchozích desetiletích byl vyuţíván jako zdroj suroviny pro výrobu cementu v cementárně Maloměřice. Polohově je lom v katastrálním území části Brna v blízkosti intenzivní zástavby sídlišťního typu i rodinných domů a jeho poměrně blízké sousedství s územím CHKO Moravský Kras vyţaduje zvlášť citlivý postup při provádění rekultivačních prací. Vápencový lom má zhruba tvar obdélníku, jehoţ delší osa je orientována ve směru JV SZ. V Lesním lomu bylo dosavadní těţební činností rozfázováno 6 etáţí, z nich 1., 2. a částečně i 3. etáţ jsou spojeny. Etáţní stěny Lesního lomu jsou obráceny k jihovýchodu, jihozápadu a severovýchodu, část stěny 4., 5. a 6. etáţ je otočena severovýchodním směrem. Úroveň nadmořské výšky původního terénu zájmového území je v rozsahu 350 aţ 396 m n.m. Z geomorfologického hlediska je území součástí podcelku Moravského krasu, a ten je součástí celku Drahanská vrchovina (Holešovská a Wagnerová, 1999) Klimatologické údaje Zkoumané území se nachází na rozhraní mírně teplé klimatické oblasti MT 11 a teplé klimatické oblasti T 2. 20

21 Pro klimatickou oblast MT 11 je charakteristické dlouhé, teplé a suché léto, s průměrným počtem letních dnů v roce a s průměrnou teplotou v červenci C. Krátké přechodné období smírně teplým jarem a podzimem (průměrná dubnová i říjnová teplota vzduchu je 7-8 C) a krátkou, mírně teplou a velmi suchou zimou, tedy i krátké trvání sněhové pokrývky (průměrný počet ledových dnů je zde 30 aţ 40 a průměrná teplota v lednu -2 aţ -3 C). Průměrný roční úhrn sráţek se pohybuje od 350 do 450 mm (Strnadlová, 2007). Pro teplou klimatickou oblast T 2 je charakteristické dlouhé, teplé a suché léto. S velmi krátkým přechodným obdobím s teplým aţ mírně teplým jarem a podzimem, krátkou, mírně teplou, suchou aţ velmi suchou zimou s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Nejchladnějším měsícem je obvykle leden a nejteplejším červenec. V lednu se průměrná teplota pohybuje kolem -2 aţ -3 C a průměrný počet ledových dnů je 30 aţ 40. V nejteplejším měsíci se průměrná teplota pohybuje kolem C a průměrný počet letních dnů je 50 aţ 60. Letní období určuje průměrná denní teplota 15 C a více. Vegetační období, jehoţ nástupem začínají jednoduché projevy ţivota vegetace na polích je od 21. března (Quitt, 1984). Základní klimatické údaje byly zjištěny z Klimatické sráţkoměrné stanice Brno Tuřany za rok Průměrná hodnota ročních sráţek je 509 mm. Průměrná roční teplota byla naměřena 8,4 C. Nejteplejším měsícem byl červenec s 18,4 C a nejchladnějším měsícem se stal leden s teplotou -2,5 C. Průměrná teplota za vegetační období (duben září) byla 14,8 C a úhrn sráţek činil 328 mm. Charakteristiky proudění vzduchu ukazují, ţe převládajícím směrem větru je směr severozápad (QUITT, 1984) Geologické údaje Z hlediska regionálního členění reliéfu ČR je součástí Drahanské vysočiny. Vlastní loţisko Lesního lomu Lišeň, náleţí ke komplexu devonských hornin Moravského krasu a tvoří spolu s loţiskem Hády jeho nejjiţnější část. Oblast Lesního lomu se řadí k vývoji Lišeňskému, a to odpovídá hlubší sedimentaci. Z časového pohledu pak odpovídá givetu famenu. Podloţí devonského komplexu je na úseku Lišeň tvořeno granodioritem brněnského vyvřelého masivu. Základní devonská klasifikace tvoří přímé nadloţí 21

22 hornin Brněnského masivu. Klastika je tvořena převáţně rudohnědými aţ hnědofialovými slepenci, pískovci a jílovci, jeţ se střídají aţ v několikametrových polohách. Surovina je na loţisku prezentována vápenci vilémovickými, které jsou v podřízeném mnoţství a pod vápence říčské se v severní části loţiska noří pod průměrným úhlem o. Pod vápenci vilémovickými je nepravidelná málo mocná poloha hlíznatých vápenců křtinských, které často pozvolně nebo diagonálně přechází do vápenců říčských. Jedinou těţenou surovinou na lokalitě byly vápence říčské, tvořené deskovitými aţ lavicovitými vápenci převáţně organodetritickými, s podřízenými vloţkami a laminami jílovito-vápnité, prachově písčité břidlice, místy s polohami se zvýšeným obsahem rohovců. Nadloţí tvoří kulmské droby a slepence, případně s prachovci a břidlicí. Nadloţí vlastního loţiska je tvořeno relikty neogénu ve starých depresích vápence. Kvarterní sedimenty dosahují malé mocnosti a jsou zastoupeny sprašovými hlínami, hlínami a sutěmi (Holešovská a Wagnerová, 1999) Hydrologické údaje Poměry hydrologické loţiska Lišeň (Lesní lom) jsou jednoduché. Při průzkumných pracích nebyla zjištěna ţádná souvislá hladina podzemní vody. Ani po uskutečnění vrtu do hloubky 26 m. Pod bází výpočtu zásob suroviny nebyla hladina podzemní vody zjištěna. Při těţebních prací se ukázal pouze vliv atmosférických sráţek, jelikoţ sráţková voda snadno komunikuje do niţších poloh z důvodů silné krasové propustnosti loţiska. Zmíněná krasová propustnost a moţnosti spojení vody z Hadecké a Lišeňské planiny do niţších poloh s prameny v bočních údolích redukuje moţnost zaváţky vytěţeného prostoru, neboť vlivem infiltrace do okolí by mohly být znečištěny zdroje podzemní vody. 22

23 4.1.6 Pedologické údaje Řešené území kde byl půdní pokryv vytvořen především v závislosti na místních geologických a klimatických podmínkách. Půdní poměry v místních podmínkách jsou dosti jednoduché. Dle Syntetické půdní mapy jsou zastoupeny rendziny na vápencích a typické černozemě na mocnějších pokryvech karbonátových svahovin (ty se v okolí lomu vyskytují ojediněle) (Holešovská a Wagnerová, 1999) Biogeografie a biota Lesní lom patří do bioregionu leţícího na rozhraní termofytika a mezofytika. Ve vegetačních stupních spadá území do kolinního a suprakolinního stupně (Culek, 1995). Přes silný antropický press je toto území stále velmi floristicky zajímavé. Můţeme na lokalitě najít ostrůvky šípákových doubrav (Corno-Quercetum) panonské dubohabřiny, teplomilných lesních lemů (Geranion sanguinei), nízké stepní křoviny (Prunio spinosae), ale i stepní trávníky (Bromion erecti a Fertucion valesiacae), také maloplošnou jednoletou vegetaci na vápenci (Demek a kol., 2007). Z ţivočichů se na lokalitě vyskytuje směsice méně náročných teplomilných druhů panonské, hercynské a karpatské podprovincie. Značný dopad na faunu má brněnská aglomerace, a projevuje se druhotnou změnou rozšíření různých druhů. S tohoto důvodu zde můţeme spatřit zástupce lesních druhů např. ještěrku zelenou (Lacerta viridis (Laurenti, 1768), kudlanku náboţnou (Mantis religiosa (Linnaeus, 1758) a další, které dodnes přeţívají na xerotermních lokalitách (Culek, 1995). 23

24 4.2 Metodika odchytu Zemní pasti jsou základní metodou odchytu bezobratlých. Sledování z hlediska kvantitativního výskytu některých hmyzích skupin je v entomologické praxi tato metoda pouţívána velmi dlouhou dobu. Zemní pasti pracují samy, výsledky jimi získané nejsou ovlivněny schopnosti sběratele (Navrátil, 2000). Pasti neselektivně lapají všechny pavouky pohybující se po zemi. Vzhledem k tomu, ţe takové druhy přicházejí do kontaktu s půdou, jsou citlivé na půdní vlastnosti stanoviště a tím jsou přesnějšími indikátory biotopů neţ druhy epifytické. Z tohoto důvodu je v této ekologické skupině zastoupena převáţná většina ochranářsky významných druhů například slíďáci rodu Arctosa (Řezáč, 2005). Zemní pasti mají mnoho modifikací z hlediska typů konstrukcí. Jeden typ zemní pasti je pouţití litrových lahví s formalínem jako fixační tekutinou. Lahev je krytá stříškou, jeţ měla ohnuté rohy, drátkem byla připevněna malá nádoba ze skla pokrytá silonem a v níţ byla umístěna masová návnada. V současné době se pouţívá zemních pastí, které jsou tvořeny vnitřní části, kterou lze vyjmout z vnější. Vnější je trvale umístěná v zemi. Vybereme obsah nádoby z vnitřní části a opět zasuneme do vnější. Manipulace pastí se tak urychlí. Do zemních pastí jako fixační tekutinu pouţíváme především formaldehyd (2 4%) či etylenglykol (50%). Pasti mohou být se stříškou nebo bez stříšky, s návnadou či bez návnady. V neposlední řádě je důleţité, aby pasti nevyčnívaly nad úroveň terénu, a okraj pasti tak nevytvářel překáţu pro lezoucí hmyz (Novák, 1969) Modifikace pastí pro účely výzkumu V mé práci byla ke sběru pavouků pouţita metoda zemních pastí. Pasti byly bez návnady se zastřešením z přírodních materiálů a to z plochých kamenů. Zemní past byla sloţena ze dvou plastových půl litrových kelímků, které vytvářely vnější část trvale umístěnou v zemi a vnitřní vyjímatelnou část. Za konzervační roztok byl pouţit 4% formaldehyd. Pasti byly rozmístěny na pěti plochách. Na lomových terasách byly čtyři linie a jedna linie byla v bezprostředním okolí lomu (viz. Obr. č. 3-5). Na kaţdém z pěti stanovišť byly zakopány tři zemní pasti a to 10 m od sebe. Celkem bylo v Lesním lomu 24

25 na Hádech rozmístěno 15 zemních pastí (viz. Obr. č. 6). Pavouci budou počítáni v celých liniích. Odběry proběhly v roce 2009 v měsících květnu, červnu, září a říjnu a v roce 2010 v měsících dubnu, červnu, červenci, září a říjnu. Přesněji v roce , 27.5, 26.6, 4.9, 6.10 a v roce , 1.6, 25.6, 30.7, 6.9, Materiál byl ze zemních pastí odebírán do polyethylenových lahví označených štítkem se dnem odběru a označením pasti. 4.3 Popis jednotlivých stanovišť Zemní pasti byly rozmístěny v liniích po třech na pěti stanovištích. Jedna linie byla na horním okraji lomu, coţ bylo pole a zbylé čtyři linie byly na lomových terasách bez vegetace. Stanoviště pole Toto stanoviště se nacházelo na malém asi metr úzkém remízku mezi polem a lomem. Stanoviště je značně vlhčí, neboť se jedná o travnatou plochu. Pasti byly zakopány v silně zarůstajícím společenstvu suchých xerotermních trav svazu Bromion erecti a Fertucion valesiacae. Ojediněle se vyskytla i borovice (Pinus silvestris) a trnka (Prunus spinosa). Stanoviště č. 6 Na tomto stanovišti byly pasti umístěny na první lomové terase. Pasti byly umístěny do spojité drti vápence. Vegetace byla tvořena mladými stromy borovice (Pinus silvestris), břízy (Betula pendula) a trsy jednotlivých rostlin vrbovky (Epilobium dodonaei). Stanoviště č. 5 Tyto umístěné pasti se nacházely na druhé lomové terase. Podmínky byly dosti podobné stanovišti č. 6. Stanoviště č. 4 25

26 Tato plocha se nacházela na třetí lomové terase. Stanoviště je velmi chudé na rostliny, přesto zde rostla vrba jíva (Salix caprea) a topol osika (Populus tremula). Stanoviště č. 3 Poslední stanoviště se nacházelo nejníţe z našich sledovaných teras. Rostliny, které zde rostly, jsou lipnice úzkolistá (Poa angustifolia) a bodlák obecný (Carduus acanthoides). 4.4 Třídění materiálu Získaný materiál ze zemních pastí z lokality Lesního lomu (viz. Obr. č. 7), jsem přebrala a roztřídila do epruvet dle čísla pasti a data výběru pasti a zalila lihem. Z epruvet jsem pod stereoskopickým mikroskopem vytřídila skálovku velkou (Gnaphosa lucifuga (Walckenaer, 1802) a mravčíka skalního (Zodarion rubidum Simon, 1914), zbytek pavouků jsem ponechala v epruvetach a opět zalila lihem. Ostatní materiál byl determinován ve spolupráci s Ing. Ondřejem Košuličem (Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství, AF MENDELU) a k determinaci byly vyuţity následující zdroje: Nentwig a kol., 2010; Roberts, 1995; Miller, Synekologické charakteristiky (dle Laštůvky a Krejčové, 2000) Diverzita Pod pojmem diverzita chápeme v obecné rovině rozmanitost. Druhová diverzita nezahrnuje pouze prosté počty druhů, neboť ty lze uvádět absolutní hodnotou, ale téţ rozloţení jedinců mezi jednotlivé druhy. Diverzitu můţeme vyjádřit prostřednictvím různých indexů. Nejčastěji je pouţíván Shannon-Wienerův index druhové diverzity, který vypočítáme podle vzorce: H = - (n i /n). ln (n i /n) kde n i je hodnota významnosti druhu i (počet, pokryvnost) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Místo obtíţně počitatelného log 2 jsem pouţila přirozený logaritmus ln. Čím je druhová diverzita vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně menší početností. Kdyby všichni jedinci patřili stejnému druhu, je 26

27 diverzita nulová. Jestliţe kaţdý jedinec patří jinému druhu, je diverzita za daného počtu druhů maximální. Druhová podobnost Při porovnání dvou nebo více biocenóz (taxocenóz) zjišťujeme také jejich druhovou (floristickou, faunistickou) podobnost. K výpočtu je moţnou pouţít několik vztahů, často pouţívaný je Jaccardův (Ja) a Sørensenův (Sø) index podobnosti. V mém případě jsem pouţila Jaccardův index: Ja = (C/( A + B C) x 100 (%) kde A a B jsou počty druhů v porovnávaných biocenózách a C je počet společných druhů. Biocenózy ve vzájemné podobnosti lze posuzovat taky z hlediska zastoupení rozdílných taxonomických skupin, ţivotních forem, konstance, druhové dominance nebo abundance a její exaktní vyjádření je moţné pomocí řady indexů. 27

28 5 VÝSLEDKY A DISKUZE 5. 1 Vyhodnocení faunistických výsledků a komentovaný seznam druhů V rámci arachnologického výzkumu vybrané lokality bylo ve sledovaném období v roce 2009 od a v roce 2010 od determinováno celkem 400 dospělých jedinců náleţících do 44 druhů a 29 rodů. V mém výzkumu bylo nalezeno 44 druhů pavouků, zatímco v práci Huly a Šťastné (2010) bylo nalezeno 67 druhů na stejné lokalitě, ale v jiném designu. V rámci mé práce jsem našla 15 druhů, které neuvádí Hula a Šťastná (2010) a to: Meioneta rurestris, Oedothorax apicatus, Diplostyla concolor, Erigone atra, Lepthyphantes flavipes, Linyphia hortensis, Pardosa palustris, Pachygnatha clerki, Salticus scenicus, Zelotes aeneus, Zelotes apricorum, Zelotes subterraneus, Xysticus robustus a Pellenes nigrociliatus. Hula a Šťastná (2010) však udávají 37 druhů, které jsem já nenašla, jsou to: Dysdera lantosquensis, Dysdera ninnii, Enoplognatha thoracica, Bathyphantes parvulus, Diplocephalus picinus, Erigonella ignobilis, Meioneta saxatilis, Micrargus herbigradus, Oedothorax agrestis, Palliduphantes pallidus, Walckenaeria dysderoides, Walcknenaeria furcillata, Alopecosa aculeata, Alopecosa pulverulenta, Pardosa alacris, Pardosa amentata, Pardosa lugubris, Tegenaria silvestris, Hahnia nava, Cicurina cicur, Amaurobius ferox, Coelotes terrestris, Titanoeca quadriguttata, Agroeca brunnea, Agroeca caprea, Drassyllus villicus, Haplodrassus minor, Micaria pulicaria, Zelotes clivicola, Zelotes petrensis, Zora spinimana, Ozyptila atomaria, Xysticus bifasciatus, Xysticus cristatus, Xysticus striatipes, Heliophanus cupreus, Phlegra fasciata. Tato rozdílnost byla dána především odlišností designu obou studií. Hula a Šťastná měli do své práce zahrnuty i původní lokality v okolí lomu (remízky, les) a rekultivované plochy, zatímco já jsem se věnovala pouze lomu a jako okolní stanoviště jsem zvolila pole. Především polní ekosystém hostí druhy, které Hula a Šťastná (2010) nezjistili. Například Meioneta rurestris, Diplostyla concolor či Erigone atra jsou charakteristické druhy polí (Buchar a Růţička, 2002). Jednotlivé charakteristiky zjištěných druhů vychází z práce Buchara a Růţičky (2002) a Růţičky a Buchara (2008). Charakteristiky čeledí jsou přejaty z práce Buchara a Kůrky (2001). Kategorizace ohroţení je přejata z Červeného seznamu bezobratlých 28

29 České republiky (Růzička, 2005) a byly zjištěny pouze druhy kategorie VU (zranitelný). Výskyt jednotlivých druhů na sledovaných stanovištích je uveden v Tab. 3 v příloze. Třesavkovití (Pholcidae) Je známo asi 560 druhů, ţijících po celém světě kromě Austrálie a Nového Zélandu. Podstatná část druhů ţije v tropech, a to hlavně v jeskyních. Tělo pavouka je spíše menšího rozměru od 3 do 15 mm, nicméně vţdy jsou nápadní značně dlouhýma nohama. Jejich tarzy mají nepravé článkování, umoţňující ohýbání chodidel. Na první pohled proto připomínají svým vzhledem spíše sekáče neţ pavouky. U nás ţijí jen dva druhy třesavek. A to třesavka sekáčovitá níţe zmíněná. Třesavka velká, která je druhem synantropním. Donedávna u nás snad ani neexistovaly trvalé populace tohoto druhu. Třesavkovitá pavučinková síť je tvořena velice řídce a nepravidelně uspořádanými vlákny. Pholcus opilionoides (Schrank, 1781) Velmi hojný druh, pod kameny na exponovaných slunných suťových svazích, pod převisy skal a pod kameny na skalní stepi. Šestiočkovití (Dysderidae) Z jedné nejuznávanější současné koncepce o vývoji dvouplických pavouků (podřád Labidognatha) patří šestiočky mezi nejpůvodnější labidognátní pavouky (Levi, 1982). Čeleď šestioček je rozšířena po celém světě. Je známo asi 370 druhů. U nás ţije jen šest druhů. Většina druhů obývá pavučinkový zámotek jen ve dne, v noci aktivně vyhledává potravu. Na tuto čeleď u nás připadá nejvíce záznamů o kousnutí lidí pavoukem. Jmenovitě se jedná o druh šestiočka ryšavá (Harpactea rubicunda), která je typickým hemisynantropním ţivočichem. Harpactea rubicunda (C. L. Koch, 1838) Velmi hojný druh, pod kameny, v teplomilných lesích a otevřených stanovištích. Typický pro suchý horní okraj suťových svahů, skalních stepí, lesostepí, výsypek a lomů. Četná v domech a jejich okolí. 29

30 Snovačkovití (Theridiidae) Nejtypičtějším znakem snovaček je řada pilovitých brv na spodní straně chodidlových článků posledního páru noh. Souvisí s přítomností speciálních lepových ţláz, jejichţ sekret těmato nohama pavouk stírá ze snovacích bradavek a vrhá jej na vlákna sítě nebo přímo na lapenou kořist. Velikost snovaček je od 1 do 14 mm. Vzhled našich snovaček je dosti podobný. Relativně velký, kulovitý zadeček nasedá na malou a plochou hlavohruď. Sítě snovaček jsou různě veliké. Jejich velikost je závislá jak na rozměrech pavouka, tak na umístění v terénu. Všechny sítě jsou prostorové, jejich vlákna jsou napjata nejrůznějšími směry. Steatoda phalerata (Panzer, 1801) Velmi hojný druh na xerotermních a rozmanitých biotopech s neúrodnou půdou. Plachetnatkovití (Linyphiidae) Je známo téměř druhů této čeledi ze všech částí světa kromě tundry a tropů, většinou pak z mírných šířek severní polokoule. Zde tvoří nejpočetnější sloţku fauny jeskynní. Společným charakteristickým rysem všech těchto druhů plachetnatnovitých je dosti jednotný tvar kloubovitě pohyblivé části samčího makadla, zvané paracymbium. Základem sítě je zpravidla vodorovná pavučinová plachetka, na jejíţ spodní straně je pavouk zavěšen hřbetem dolů za koncové drápy noh. Plachetnatkovití patří mezi pavouky, u kterých je veliká vzájemná tolerance mezi samicí a samečkem. U nás ţije 300 druhů. Velikost těla kolísá od 0,8 do 12 mm. Většina plachetek ţije zpravidla těsně nad povrchem země nebo přímo v lesní opadance. Tyto druhy si sítě často ani nestaví, zejména je-li v okolí dostatek chvostoskoků a drobného půdního hmyzu. Centromerus sylvestris (Blackwall, 1841) Velmi hojný druh, typický především pro podzim a brzké jarní měsíce. Běţný mezi mechy a v široké škále otevřených a lesních stanovišť. Diplostyla concolor (Wider, 1834) 30

31 Velmi hojný druh, mezi hrabankou všech typů lesů, četný v luţních a březových lesích a na emisí zasaţených pasekách, vyskytuje se také v otevřených stanovištích. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Erigone atra (Blackwall, 1833) Velmi hojný, v trávnících a v otevřených stanovištích, nejpočetnější na loukách, polích a v subalpínské zóně. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Lepthyphantes flavipes (Blackwall, 1854) Velmi hojně se vyskytující druh, mezi opadankou v listnatých lesích, ojedinělé v jiných lesích a na otevřených stanovištích. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Linyphia hortensis (Sundevall, 1830) Hojný druh vyskytující se na keřích a v lesích, na přilehlých otevřených stanovištích. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Meioneta rurestris (C. L. Koch, 1836) Velmi hojný druh, mezi veškerými typy travních porostů, skalních stepí, vlhkých luk, polí, výsypek a pasekách. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Oedothorax apicatus ( Blackwall, 1850) Velmi hojný druh, v otevřených mezofilních stanovištích, v městských travních porostech, na holých výsypkách v rané fázi sukcese, v zaplavených loukách a jílovitých březích podél řek. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Čelistnatkovití (Tetragnathidae) Je známo asi 900 druhů, z nichţ mnohé mají blízko ke kříţákům. Nejnápadnějším znakem jsou mohutné chelicery, vyzbrojené mnoha zuby, a dlouhé čelistní výběţky, vyrůstající z kyčlí makadel. Velikost těla našich 19 druhů je od 2,5 do 11 mm. 31

32 Pachygnatha clercki (Sundevall, 1823) Velmi hojný, mezi pozůstatky baţinatých okrajů rybníků a výřezů meandrů, na zamokřených loukách a polích. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Slíďákovití (Lycosidae) Slíďákovitých je známo téměř 3000 a jsou nejpočetnější druh z nadčeledi Lycosoidea. Jejich tělo je dlouhé od 2 do 30 mm. Charakteristickým znakem slíďákovitých je uspořádání očí do tří příčných řad. Nohy mají silné, opatřené skopulou, která usnadňuje pevné uchopení kořisti, kdyţ se jí zmocňují rychlým výpadem. Pozoruhodná je nepřítomnost jakéhokoliv výrůstku na tibii samčího makadla. Někteří předou sítě, jiní obývají podzemní nory. Všechny druhy našich slíďáků jsou ţivočichové epigeičtí tzn., ţe pobíhají a loví výhradně na povrchu půdy. Alopecosa accentuata (Latreille, 1817) Hojný druh, typický pro skalní stepi a ostatní suché biotopy, včetně umělých stanovišť. Alopecosa cuneata (Clerck, 1758) Velmi hojný druh, který obývá různé otevřené stanoviště, jako jsou skalní stepi, suché louky nebo okraje polí. Alopecosa trabilis (Clerck, 1758) Vzácný druhy, charakteristické pro xerotermní stanoviště, jako jsou lesostepi, jiţně exponované lesy, suché louky a okraje polí. Aulonia albimana (Walckenaer, 1805) Hojný, na skalních stepích, vřesovišti a dalších suchých otevřených stanovištích nebo lesních okrajích. Pardosa agrestis (Westring, 1861) Velmi hojný druh různých narušených otevřené stanovišť - pole, výsypky v časných stádiích sukcese, ruderální stanoviště. 32

33 Pardosa hortensis (Trorell, 1872) Vzácný na skalních stepích, na xerotermních svazích a teplomilných okrajích lesů. V lomech se vyskytuje často ve velmi vysoké hojnosti (Kůrka a kol., 2010). Pardosa palustris (Linné, 1758) Velmi hojný druh, na otevřených mezofilních loukách, polích, v příměstských pastvinách a v subalpínských trávnících. Hula a Šťastná (2010) tento druh z Lesního lomu neuvádějí. Pardosa riparia (C. L. Koch, 1833) Hojný druh skalních stepí a mokrých luk, na vřesovištích a na lesních mýtinách. Trochosa robusta (Simon, 1876) Vzácný druh skalních stepí a jiných xerotermních stanovišť, jako je např. horní okraj suťových svahů exponovaných na jih. V pastech byly nalezeny pouze samice, ale tento druh nemůţeme stoprocentně určit, kdyţ se nevyskytovali i samci, můţeme jen domýšlet, ţe se jedná o tento druh. Trochosa terricola Thorell, 1856 Velmi hojný druh, na okrajích všech lesů a to i v přilehlých otevřených stanovištích. Xerolycosa nemoralis (Westring, 1861) Velmi hojný, ve světlých lesích (borovicodubových) a na jejich okrajích, v suchých otevřených stanovištích jako jsou vřesoviště, skalní stepi a suťové okraje. Pokoutníkovití (Agelenidae) Čeleď má přibliţně 500 druhů, jejichţ tělo měří od 5 do 18 mm. Většina ţije na severní polokouli. Významným znakem čeledi je tvar zadních snovacích bradavek. Jsou dvoučlánkové a zpravidla mnohem delší neţ přední. Na tarzálních článcích noh je přítomna řada trichobotrií. Tělo je porostlé keříčkovitými chloupky. Hlavohruď je mohutná a téměř tak dlouhá jako zadeček. Pokoutníci obývají pavučinovou rourku, na 33

34 kterou navazuje vodorovná, hustá plachetkovitá síť. Pavouk při lovu pobíhá po jejím svrchním povrchu. Vlákna sítě nikdy neobsahují lep. U nás ţije deset druhů. Tegeneria agrestis (Walckenaer, 1802) Vzácný druh, pod kameny na skalních stepích, ojedinělé v jiných suchých stanovištích, jako jsou písečné duny, lesní okraje a v domech. Své pavučinové sítě předou mezi hromádkami kamení nebo vzácněji ja vyprahlých stráních lomu (Buchar a Kůrka, 2001). Tegeneria atrica C. L. Koch, 1843 Pravděpodobně hojný, typicky synantropní druh, četný v domech a kanalizačních potrubích, ojediněle v lomech. Mravčíkovití (Zodariidae) V čeledi mravčíkovitých je známo 77 rodů a 942 druhů (Platnick, 2011). V České republice ţijí 3 druhy rodu Zodarion. A to Zodarion germanicum Koch, 1837 italicum Canestrini, 1868 a rubidum Simon, Mravčíkovití jsou čeledí pavouků jednotně specializovanou na jeden typ potravy. Zřejmě všichni se ţiví výhradně mravenci. Velikost těla je od 3 do 15 mm. Hlavním znakem celé čeledi je umístění předních snovacích bradavek na společném výstupku. Zadní bradavky jsou značně redukovány, nebo zcela chybí. U některých rodů (Zodarion) zasahují tracheje aţ do hlavohrudi. Srdce má 3 páry ostií (Buchar a Kůrka, 2001). Zodarion rubidum Simon, 1914 Mravčík skalní (viz. Obr. č. 8) je expanzivním druhem pavouka, který se k nám rozšířil ze severozápadních území Francie. V 80. a 90. letech dvacátého století je zaznamenáno masivní rozšíření v centrální Evropě. Záznamy o výskytu tohoto druhu se objevují dokonce ze Severní Ameriky (Kanada Quebec). Tento teplomilný druh se velmi efektivně adaptoval na ţivot v severnějších oblastech s daleko niţší průměrnou roční teplotou (Rozwalka a Zawal, 2009). V České republice se mravčík skalní vyskytuje (dle Maceka, 2010, Buchara a Růţičky, 2002) pouze na čtyřech lokalitách (viz. Obr. č. 9) z toho nejpočetněji v okolí Prahy. Mravčík 34