CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Afázie jako projev po cévní mozkové příhodě - formy péče a specifika při práci s jedincem s afázií Téma práce: Afázie jako projev po cévní mozkové příhodě - formy péče a specifika při práci s jedincem s afázií Vladimíra Paţitná Vedoucí práce: Mgr. Miroslava Petřeková Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. Starý Hrozenkov,

3 Děkuji Mgr. Miroslavě Petřekové za uţitečné rady, pomoc, kritický nadhled a vedení při psaní mé absolventské práce. Chci tímto způsobem poděkovat své rodině a přátelům za pomoc a podporu, které se mi od nich dostávalo po celou dobu studia.

4 Obsah: Úvod Cévní mozková příhoda Definice Rizikové faktory Faktory neovlivnitelné Faktory ovlivnitelné Klasifikace Ischemická cévní mozková příhoda Hemoragická cévní mozková příhoda Klinický obraz Porucha hybnosti Porucha citlivosti a zraku Porucha vyšší nervové činnosti Mozečkové a vestibulární poruchy Kmenové poruchy Poruchy vědomí Terapie akutního iktu Následky cévní mozkové příhody Rehabilitace po cévní mozkové příhodě Sníţení rizika cévní mozkové příhody Prognóza cévní mozkové příhody Komunikace u lidí po cévní mozkové příhodě Řeč a jazyk Verbální komunikace Zásady účinné verbální komunikace Neverbální komunikace Naslouchání Zpětná vazba Narušená komunikační schopnost Terapie narušené komunikační schopnosti Afázie Vymezení pojmu afázie... 22

5 3.2 Symptomatologie afázie Symptomy při poruchách kortikálních funkcí Klasifikace afázie Diagnostika afázie Prognóza afázie Psychosociální dopad afázie Metody využívané v sociální práci u lidí s afázií Specifika komunikace u osob s afázií v sociální práci Terapie afázie Alternativní a augmentativní formy komunikace Komunikační systémy Logopedická péče Logopedické pomůcky Individuální terapie Skupinová terapie Muzikoterapie Arteterapie Canisterapie Psychoterapie Validace Pomůcky pro rozvoj komunikace u klientů s afázií Vyuţití obrázkového slovníku při práci s osobami s afázií Textová a obrázková cvičebnice pro nemocné s poruchou řečových funkcí afázie Afázie: soubor cvičných textů pro reprodukci afázie Závěr Bibliografický seznam Přílohy... 49

6 ÚVOD Komunikace je jedním z nejzákladnějších prostředků a schopností člověka si mezi sebou vzájemně vyměňovat informace. Pokud má člověk dobře rozvinutou komunikační schopnost, nemá problém s ostatními komunikovat a rozvíjet mezilidské vztahy. Pro zdravého člověka je těţké si představit, ţe by najednou nebyl schopen mluvit, ţe by nerozuměl, co mu lidé říkají, ztratil schopnost číst. Afázie je narušená komunikační schopnost, která vzniká na základě loţiskového poškození mozku, nejčastěji však po mozkových příhodách. Příznaky postiţení řečových schopností jsou odlišné a různě závaţné v závislosti na místě a rozsahu poškození mozku. Častým příznakem afázie je porucha rozumění mluvené řeči, kdy klient nechápe významy jednotlivých slov nebo má omezenou schopnost rozumět delším větám. Dalším příznakem je porucha pojmenování, kdy klient nenachází potřebná slova nebo je nesprávně zamění za jiná. Schopnost produkce řeči můţe být narušena v různé míře, v některých případech dochází k naprosté absenci mluveného projevu. Pro člověka s afázií je ztráta řeči nebo její porušení stresující a jeho frustrace často ústí v sociální izolaci. Cílem mé absolventské práce bude zjistit metody a formy péče, které je moţné vyuţít u lidí s afázií v sociální práci. Pracuji v pečovatelské sluţbě, kde našimi klienty jsou i lidé s afázií. Ze své praxe vím, jak je velmi obtíţné, poskytovat pomoc lidem se kterými se nám nedaří navázat kontakt a u kterých vlivem narušené komunikační schopnosti nedokáţeme mnohdy porozumět jejich potřebám. Pracovnice v sociálních sluţbách věnují daleko méně pozornosti klientům, kteří nekomunikují nebo komunikují jen s obtíţemi, protoţe neví jak s takovým klientem navázat komunikaci, jak porozumět tomu co nám chce říct. Metodu, kterou ve své práci vyuţívám, je analýza informací z odborné literatury. Tato práce je teoretická a snaţím se v ní vysvětlit jak správně komunikovat s lidmi, kteří mají narušenou komunikační schopnost, jaké metody a pomůcky lze u těchto klientů vyuţít v sociální práci. Hlavními zdroji informací, ze kterých budu čerpat k tématu cévní mozkové příhody, budou publikace od Kalvacha a Kaliny, co se týká tématu afázie, vyuţiji informací z knih Lechty, Cséfalvae, Škodové a Jedličky. Pro informace o komunikaci jsem sáhla do literatury například od Vágnerové, Michalíka, Vybírala, Venglářové nebo Jobánkové. 5

7 Ve své absolventské práci uvádím nejdříve informace o cévní mozkové příhodě, rizikové faktory, dělení cévní mozkové příhody, klinický obraz, léčbu a následky cévní mozkové příhody. Druhá kapitola je změřena na komunikaci a narušenou komunikační schopnost. Ve třetí kapitole se věnuji afázii. V této kapitole je popsána klasifikace, diagnostika, prognóza a psychosociální dopad afázie. Ve čtvrté kapitole seznamuji se specifiky komunikace u osob s afázií, s alternativními a augmentativními formami komunikace, pomůckami pro rozvoj komunikace u lidí s afázií a s metodami terapie vyuţívaných u lidí s afázií. Z důvodu lepší přehlednosti absolventské práce, označuji osoby pouze v muţském rodě pacient, klient, člověk, postiţený. 6

8 1 CÉVNÍ MOZKOVÁ PŘÍHODA Cévní mozková příhoda (CMP) neboli mozková mrtvice je velmi častým a nesmírně závaţným onemocněním. CMP má ve většině případů znatelný negativní vliv na celou rodinu, která se musí adaptovat na onemocnění a jeho důsledky. Péče o člověka postiţeného cévní mozkovou příhodou patří k náročným ţivotním situacím a klade na duši i na tělo ať uţ pečující rodiny nebo pracovníků v sociálních sluţbách velké poţadavky. V této kapitole se budu věnovat cévní mozkové příhodě ze zdravotního hlediska. Informace o cévní mozkové příhodě jsou však pouze základní. Charakteristické znaky nemoci, ale musí být v této práci uvedeny, protoţe od ní se odvíjí další dopady na nemocného. 1.1 Definice Pojem mozková mrtvice se rozumí náhlé selhání funkcí určité části mozku. Příčina obvykle spočívá v nedokrvení čili zástavě přítoku krve v důsledku uzavření cévy, která danou část mozku zásobuje krví nebo v důsledku prasknutí cévy. Mozková mrtvice nápadně souvisí s věkem. Se stárnoucí populací přichází hrozba epidemie mozkové mrtvice (Spence, 2006). 1.2 Rizikové faktory Vznik cévní mozkové příhody ovlivňují rizikové faktory. Některé faktory lze eliminovat rizikové faktory ovlivnitelné. Existují však i faktory, které změnit nemůţeme rizikové faktory neovlivnitelné (Feigin, 2007) Faktory neovlivnitelné Nejvýznamnějším rizikovým faktorem CMP je věk. Výskyt cévních mozkových příhod je v niţším věku častější u muţů neţ u ţen. S rostoucím věkem se tento rozdíl sniţuje (Herzig, 2008). Nesmíme zapomínat na vliv genetických dispozic. Studie prokazují vyšší riziko cévní mozkové příhody u muţů, jejichţ matky na něj zemřely. Výskyt cévní mozkové příhody u obou rodičů zvyšuje riziko cévní mozkové příhody u jejich dětí (Kalita, 2006). 7

9 Vliv rasy se na podmínkách v ČR zatím neprojevuje, ale můţe se tomu tak stát do budoucna v souvislosti s rostoucí migrací. U černochů je průkazně vyšší výskyt cévní mozkové příhody neţ u bělochů (Herzig, 2008) Faktory ovlivnitelné Hypertenze byla prokázána jako rizikový faktor a to bez ohledu na věk, pohlaví či rasu. Léčbou hypertenze u nemocných, kteří přeţili CMP, lze dosáhnout významného sníţení výskytu recidiv (Kalvach, 2010). Mezi příčinami vedoucími k ischemické cévní mozkové příhodě patří i onemocnění srdce, ateroskleróza, diabetes mellitus, obezita, nadměrné pouţívání alkoholu a hormonální antikoncepce. Významným rizikovým faktorem je kouření. Celkově kouření zdvojnásobuje riziko rozvoje ischemického iktu. Kouření je zvláště rizikové u ţen, které uţívají hormonální antikoncepci, především pak v kombinaci s migrénou. U kouřících muţů narůstá riziko vzniku ischemické cévní mozkové příhody úměrně s počtem vykouřených cigaret (Herzig, 2008). 1.3 Klasifikace Mozková mrtvice je akutní cévní poškození mozku, to znamená náhlé vzniklé závaţné postiţení mozkových krevních cév. Toto poškození můţe být způsobeno ucpáním cévy krevní sraţeninou, zúţením krevních cév, kombinací obou jevů blokády i zúţení, anebo prasknutím cévy (Feigin, 2007) Ischemická cévní mozková příhoda Mozková ischemie vzniká důsledkem lokálního uzávěru mozkové tepny. Mozek je orgán, který ke svému fungování vyţaduje největší přísun krve, pokud se zablokuje céva přivádějící krev do mozku, nedostane příslušná část mozku odpovídající dávku kyslíku a glukózy. Toto strádání v důsledku nedostatku krve se nazývá ischemie (Spence, 2006). Aţ 85% mozkových mrtvic je způsobeno buď blokádou krevní staţeninou, zúţením přívodné mozkové tepny nebo vmetky uvolněnými ze srdce či tepny, jeţ zablokuje jednu nebo více intrakraniálních tepen. Tomu se říká mozkový infarkt nebo také ischemický mozkový iktus. U starších lidí mohou být blokáda nebo zúţení tepny způsobeny aterosklerózou. Krevní sraţeniny se uvolňují ze srdce nejčastěji při 8

10 nepravidelném srdečním rytmu, abnormálních srdečních chlopních, infekcích uvnitř srdce známých jako endokarditida a po srdečních operacích. Některé ischemické ikty mohou být zcela bezpříznakové nebo způsobí pouze neobratnost, mírnou slabost nebo mírnou poruchu paměti. Mnohočetné nebo opakovaně vzniklé malé ikty mohou vést k invaliditě, úbytku poznávacích schopností a demenci (Feigin, 2007) Hemoragická cévní mozková příhoda Na celkovém počtu všech mozkových cévních příhod se podílí 20 25%. Můţeme je rozdělit na krvácení do mozkové tkáně - intracerebrální a na krvácení do prostoru - subarachnoidální (Kalvach, 2010). Krvácení z tepny uvnitř lebky je obvykle způsobeno prasknutím tepenné výdutě nebo určitým onemocněním. Choroby, které způsobují ztenčení, ztvrdnutí nebo lomivost stěny tepen, bývají nejčastějšími příčinami mozkového krvácení. Při krvácení krev tlačí do mozkové tkáně, zde poškozuje nervové buňky, takţe postiţená část mozku nemůţe dobře fungovat. Prasknutí tepenné výdutě patří mezi nejčastější příčinu krvácení do prostoru. Mozková tkáň nebývá zpočátku poškozena, ale můţe se tak stát v pozdějších stádiích (Feigin, 2007). 1.4 Klinický obraz Příznaky jsou rozdílné podle příčiny onemocnění a podle oblasti postiţení. 2/3 cévních mozkových příhod nastává bez varování a přibliţně 1/3 cévních mozkových příhod předchozí varovné signály má (Feigin, 2007) Porucha hybnosti Porucha hybnosti můţe mít různé stupně. Můţe to být oslabení svalové síly, které se označuje jako paréza nebo úplné ochrnutí jako plegie. Typickým nálezem u cévní mozkové příhody je hemiparéza resp. hemiplegie, coţ znamená zhoršení hybnosti končetin na jedné polovině těla. Dále můţe dojít k postiţení hybnosti pouze na jedné končetině monoparéza neboli monoplegie (Herzig, 2008) Porucha citlivosti a zraku Při poruše citlivosti dochází k znecitlivění nebo k jiným neobvyklým pocitům jako je brnění a mravenčení v některých částech těla. Při poruše zraku rozlišujeme 9

11 poruchu zraku přítomnou na jednom oku a výpadek poloviny zorného pole (Feigin, 2007) Porucha vyšší nervové činnosti Zde patří poruchy řeči (fatické poruchy), psaní, čtení, počítání, prostorové orientace, vnímání části vlastního těla, poruchy schopnosti vykonávat sloţitější a účelové pohyby. U fatických poruch rozlišujeme lehčí formu, která se nazývá dysfázie a těţší formou je afázie (Herzig, 2008). Podrobněji se budu afázií zabývat v následující kapitole Mozečkové a vestibulární poruchy Projevují se především jako závratě spojené s nevolností, zvracením a poruchami koordinace hybnosti končetin i trupu. Toto postiţení bývá často doprovázeno silnou bolestí hlavy (Herzig, 2008) Kmenové poruchy Kmenové poruchy představují značně komplexní a sloţitou problematiku. Kromě jiţ zmíněných hemiparéz a hemiplegií sem patří i poruchy okohybné a poruchy artikulace. Porucha artikulace můţe být částečná (dysartrie) nebo kompletní (anartrie). Kmenové poruchy však zahrnují i ţivot ohroţující poruchy dýchání a oběhu (Herzig, 2008) Poruchy vědomí Mezi kvantitativní poruchy patří somnolence (postiţený reaguje na oslovení), sopor (postiţený reaguje na bolestivé podněty) a kóma (postiţený nereaguje vůbec). Mezi kvalitativní poruchy patří stavy, jako je zmatenost, halucinace a delirium (Herzig, 2008). 1.5 Terapie akutního iktu Cílem léčby ischemické cévní mozkové příhody je dosáhnout co nejdříve úpravy klinického s funkčního stavu pacienta a v rámci sekundární prevence zabránit její recidivě. Léčba akutního iktu zahrnuje celkovou stabilizaci pacienta, terapii, profylaxi a léčbu komplikací (Herzig, 2008). 10

12 Iktus vede ke smrti postiţených buněk a neexistuje nic, co by bylo moţné udělat pro jejich obnovení v případě, ţe odumřou. Specifická léčba zahrnuje rozpuštění sraţeniny speciálními trombolytickými léky. Nejdůleţitějším kritériem je, ţe léčba musí začít do tří hodin od vzniku příznaků iktu. Léčba podaná po této době je spojená s větším rizikem krvácení. Nejvíce rizikoví jsou lidé, kteří trpí poruchou sráţlivosti krve. Chirurgická léčba je moţností pro některé osoby s krvácením do mozečku a v některých případech můţe být ţivot zachraňující. Lidem, kteří prodělali subarachnoidální krvácení mohou být podány léky na prevenci stahů nitrolebních tepen. Tato závaţná komplikace vzniká přibliţně u jednoho ze tří pacientů s touto poruchou a obvykle vede k invaliditě nebo můţe skončit i smrtí. Operační řešení prasklé výdutě je účinnou metodou prevence dalšího prasknutí aneuryzmatu (Feigin, 2007). Mezi další léčebné postupy patří udrţování normálního dýchání, coţ můţe zahrnovat odsávání dýchacích cest a podávání kyslíku, řízení příjmu tekutin, ošetření vysokého krevního tlaku, ošetřovatelská péče, prevence moţných komplikací, kde patří hluboká ţilní trombóza nebo aspirační zápal plic, léčba přidruţených zdravotních potíţí jako je srdeční choroba, cukrovka nebo infekce a rehabilitace (Feigin, 2007). 1.6 Následky cévní mozkové příhody Pro rehabilitační léčbu je důleţité pečlivě sledovat rozsah neurologické poruchy a její změny. Obvykle stojí v popředí hybná porucha a to hlavně hemiparéza. Běţnou součástí centrální parézy je spasticida. Značný význam pro další osud postiţeného mají přidruţené poruchy, které vznikají často sekundárně. Objevuje se částečná nebo úplná inkontinence, sexuální poruchy. U 80% postiţených po cévní mozkové příhodě lze zjistit psychické poruchy, jako jsou deprese, úzkostné stavy a poruchy paměti (Kalvach, 2010). Aţ 30% postiţených má jeden nebo více problémů při komunikaci s okolím. Jsou neschopni mluvit nebo rozumět mluvené řeči, jedná se o afázii nebo dysfázii. Jejich příznaky spočívají v obtíţnosti zvolit správná slova při řeči a psaní, nebo nerozumějí psaným textům, pouţívají slova bez smyslu nebo nechápou humor (Feigin, 2007). 11

13 1.7 Rehabilitace po cévní mozkové příhodě S rehabilitační péčí je vhodné začít co nejdříve, zhruba 3 dny od počátku nemoci nebo 2 dny po stabilizaci stavu. Aktivní prostředky se zařazují postupně, tak aby odpovídaly psychickým i motorickým moţnostem postiţeného (Kalvach, 2010). Rehabilitaci zajišťuje v akutní péči iktu tým na iktové jednotce. Její intenzita, zvolené metody a délka trvání musí být optimalizovány podle potřeb postiţeného. V další fázi se vyuţívá specializovaných lůţkových rehabilitačních zařízení. Tato fáze můţe trvat 6 12 týdnů, ale výjimečně aţ 24 týdnů. Ke zlepšení stavu dochází nejvýrazněji v průběhu prvních tří měsíců od iktu. U postiţených s poruchou řeči se provádí logopedická péče. U reziduálního postiţení po iktu je přístup k ambulantní rehabilitaci a logopedické péče nedílnou součástí resocializační péče. Tato ambulantní péče má trvat tak dlouho, dokud je při ní pozorováno objektivní zlepšování stavu (Herzig, 2008). 1.8 Snížení rizika cévní mozkové příhody Mezi opatření ke sníţení rizika další mozkové příhody, patří správná kontrola rizikových faktorů zdravotního charakteru a ţivotního stylu, v některých případech specifické léky nebo chirurgické výkony k léčbě příčiny původní mozkové příhody. Tyto operační výkony mohou zahrnovat například chirurgické vynětí aterosklerotického plátu ze zúţené krční tepny. Abychom zabránili dalšímu iktu, případně jiným komplikacím, které souvisí se sráţlivostí krve, mohou být postiţeným předepsány léky proti sráţlivosti. V některých případech dostanou postiţení antikoagulační léky, které zablokují v krvi tvorbu těch látek, které jsou nezbytné pro zformování krevní sraţeniny. Postiţení, kteří uţívají tyto léky, musí pravidelně absolvovat testy krevní sráţlivosti. Pro sníţení rizika další mozkové příhody v období po iktu je nesmírně důleţité pouţití léků sniţujících krevní tlak. Tato léčba sniţující krevní tlak musí trvat bez jakéhokoliv přerušení po zbytek ţivota (Feigin, 2007). 1.9 Prognóza cévní mozkové příhody Důleţitým prognostickým vodítkem je stav vědomí při akutním přijetí do nemocnice. Postiţení přijatí v kómatu mají vysokou pravděpodobnost, ţe své mozkové 12

14 krvácení nepřeţijí. Čím bdělejší jsou po vzniku krvácení, tím lepší jsou jejich vyhlídky. V akutním stádiu jsou postiţení zatíţeni kardiovaskulárními komplikacemi, jedná se hlavně o srdeční arytmie. Míra samostatnosti po přečkání akutní fáze a popřípadě pracovní zařazení vyplývá většinou z lokalizace a velikosti hematomu, ale také ze správně vedené rehabilitace a osvojení pouţívání různých pracovních pomůcek (Kalvach, 2005). Zotavování po mozkové příhodě je dlouhodobý proces, který můţe trvat i několik let. Pokud v prvních třech týdnech po iktu není pozorováno ţádné zlepšení hybnosti oslabených končetin, je obvykle prognóza dalšího uzdravování špatná. Největší část procesu zotavování probíhá uţ během prvních 2 3 let, především pak v prvních 2-6 měsících. Asi jedna třetina postiţených iktem získá zpět úplně, nebo téměř úplně ztracené schopnosti a navrátí se během prvního roku ke svým aktivitám a ţivotnímu stylu. Kolem 50% postiţených mladších 65 let, je schopno vrátit se do práce. Téměř 70% těch, kteří přeţili jeden rok po iktu, je nezávislých v aktivitách denního ţivota a asi dvě třetiny z těch, kteří přečkali 20 let, se plně uzdraví. Ze zbylých postiţených potřebuje jedna pětina pomoc ve svých kaţdodenních aktivitách a asi jedna desetina zůstává v léčebnách dlouhodobě nemocných. Avšak jeden rok po prodělané mozkové příhodě má asi jedna třetina přeţivších pacientů stále určitou míru deficitu, od mírného aţ do středního u 10%, od středního aţ k silnému u 20%. Doba uzdravování závisí na typu mozkového iktu. S ohledem na rozdílný objem poškozené tkáně šance bezprostředního funkčního uzdravení, je obvykle lepší u těch, kteří prodělali mozkové krvácení nebo krvácení do mozkových obalů, neţ u těch kteří přečkali iktus z nedokrvení. Mladí lidé se zotavují rychleji neţ starší lidé a asi 80% přeţivších pacientů mladších 40 let se vrací k nějakému druhu práce (Feigin, 2007). 13

15 2 KOMUNIKACE U LIDÍ PO CÉVNÍ MOZKOVÉ PŘÍHODĚ Komunikace s klienty po cévní mozkové příhodě je častým problémem pracovníků v sociálních sluţbách, kteří jsou s těmito klienty v neustálém osobním kontaktu. Klienti většinou nejsou schopni správně se vyjádřit nebo porozumět druhým. Z tohoto důvodu musí umět tito pracovníci komunikovat s takto postiţenými klienty a měli by být rovněţ schopni adekvátně vyuţít vhodné komunikační pomůcky. Dovednost komunikovat se učíme a rozvíjíme po celý ţivot. Z praxe však vím, ţe pracovníci klientům nerozumí, neznají postupy a metody komunikace u lidí s afázií a proto se často vyhýbají komunikaci s takto postiţenými klienty. Tato kapitola popisuje význam slova v komunikaci, související základní pojmy a zaměřuje se na obsahovou a vztahovou rovinu komunikace a na rozbor komunikačního procesu. 2.1 Řeč a jazyk V ţivotě člověka je komunikace aktivitou, jiţ avizuje svůj příchod na svět a kterou se pak během celého svého ţivota neustále projevuje.,,nekomunikace jako taková vlastně neexistuje, kaţdý člověk neustále komunikuje. A to i tehdy kdyţ o tom neví nebo si vůbec nemyslí, ţe právě komunikoval a dokonce i tehdy kdyţ si to nepřeje. Specifickým způsobem totiţ o sobě neustále vysílá informace, tedy komunikuje (Lechta, 2003). Lidská řeč je specifická lidská schopnost, forma sdělování a dorozumívání zaloţená na pouţívání slovních i neslovních výrazových prostředků komunikace. Vnitřní řeč představuje naše myšlenky, jejich chápání a vyjadřování. Termínem mluva označujeme mluvenou, artikulovanou zvukově realizovanou řeč. Činnost orgánů, které se účastní na mluvení a tvorbě hlasu je koordinována centrální nervovou soustavou (Michalík a kol., 2011). Jazyk je základním systémem lidské komunikace, který je prakticky realizován mluvenou řečí či písmem nebo i manuálním způsobem např. u neslyšících osob (znakový jazyk). Adekvátní uţití signálů, znaků, symbolů je podmíněno kognitivními procesy zejména paměti, pozorností, intelektovými schopnostmi, schopností učit se, stavem cerebrálních funkcí (Neubauer a kol., 2003). 14

16 Individuální jazykový systém představuje schopnosti jednotlivce osvojit si a uţívat systém určitého jazyka. Schopnosti kaţdého člověka rozumět jazykovému kódu, rozvíjet vlastní aktivní a pasivní slovní zásobu jsou jedinečným způsobem odlišné a závislé na mnoha faktorech jako jsou věk, vzdělání, sociokulturní prostředí, zájmy (Michalík a kol., 2011). Řečí sdělujeme informace. Rétorika je o verbálním projevu. Pro komunikaci je důleţité ovládat techniku hovoru, poznat základní zásady mezilidských vztahů, umět poslouchat a umět mluvit. Mluvení získává dorozumívající význam aţ v okamţiku, kdy je spojena souvislostmi (a v ţádném případě se nemůţe jednat o jednotlivá slova, ale o vyjádření myšlenek větami). V běţné komunikaci je potřeba vyjadřovat se v jednoduchých větách, volit taková slova, aby jim protistrana rozuměla (Leško, 2008). Lingvistika rozlišuje tři dimenze jazyka sématickou, syntaktickou a pragmatickou. Dále vymezuje tři funkce jazyka. Patří zde expresivní funkce - pomocí jazyka se vyjadřují emocionální stavy. Apelativní funkce pomocí jazyka můţeme apelovat na chování druhého člověka. Referenční funkce jazyk dokáţe sdělit, popsat stav, událost nebo myšlenku (Kocurová, 2002). 2.2 Verbální komunikace V této komunikaci jde o vyjádření myšlenek artikulovanou řečí, o zvládnutí techniky hovoru, o zvládnutí základních psychologických zásad mezilidských vztahů a hlavně jde o to mít co říct (Leško, 2008). Verbální komunikací se rozumí sdělování prostřednictvím slov, řeči. Jde o sdělování obsahů zpráv a informací. Pro srozumitelnost jakéhokoliv verbálního sdělení je důleţité kontrolovat, co chceme říct a jak to chceme říct. Ve věcné části sdělení se dopouštíme mnoha chyb, a ty pak činí proces komunikace pracovníka s klientem náročnější, sloţitější, problematičtější a mohou vést k nepochopení obsahu sdělení. Problémy v obsahové části sdělení se promítají do interakce obou komunikujících (Špatenková, Králová, 2009). Rozumí se, ţe tento druh komunikace zahrnuje jak mluvené, tak psané slovo. Uţití mluveného slova je rozdílné podle kultury, společensko-ekonomického postavení, věku nebo vzdělání. Řeč nám napomáhá sdělovat myšlenky, přináší nové poznatky, ovlivňuje samotné vztahy či postoje lidí. U řeči sledujeme její obsahovou stránku, např. intonaci či dynamiku vyřčeného, pomlk v řeči. Dále si můţeme všímat neobsahové 15

17 neboli paralingvistické stránky řeči, coţ zahrnuje intenzitu hlasu, barvu hlasu, tónovou výšku hlasu, délku hovoru, rychlost řeči, přestávky v mluvě nebo také chyby v řeči (Zacharová, Hermanová, Šrámková, 2007). Podle Mikulaštíka (2010) můţe být verbální komunikace přímá nebo zprostředkovaná, mluvená nebo psaná, ţivá nebo reprodukovaná. Význam verbální komunikace je nepostradatelný a je nezbytnou součástí sociálního ţivota nezbytnou podmínkou myšlení. Pokud je člověk delší dobu bez moţnosti komunikace s jinými lidmi, můţe to proţívat jako deprivaci. Při jakékoliv komunikaci je význam slov dotvářen neverbálními prostředky a tónem řeči. Slova se nedají odloučit od neverbální komunikace. Slova, které označují konkrétní objekty, jsou chápána v mnohem větší míře shodně mezi lidmi, neţ slova abstraktní. Ovšem i chápání konkrétních slov můţe být poněkud odlišné, protoţe kaţdý člověk má poněkud odlišné ţivotní zkušenosti a očekávání. Ústní komunikace umoţňuje okamţitou zpětnou vazbu, fyzickou blízkost a bezprostřednost. Verbální komunikace získala postupem času dominantní postavení v komunikaci jako dorozumívacím procesu. Neverbální komunikace se začala vyuţívat jen pro doplnění, nebo jako dočasná náhrada komunikace verbální. Prostřednictvím slov se člověk dokáţe orientovat v okolním světě i ve svém vnitřním světě. Slova se stala pro člověka pomocníkem, dokáţí potěšit, povzbudit, pohladit, ale také zarmoutit a zranit (Klenková, 2006) Zásady účinné verbální komunikace Venglářové (2006) uvádí, ţe je důleţité, aby u osob s narušenou komunikační schopností probíhala komunikace produktivně a docházelo ke správnému přenosu informací, dodrţováním následujících kritérií. Jednoduchost - vyuţíváme v mluvě srozumitelná a běţná slova. Pozor na pouţívání terminologie. Rozhovor volíme individuálně, např. dle věku, psychického stavu, tělesného stavu, vzdělání, apod. Stručnost - stručná informace působí profesionálně, zvláště kdyţ jsme hospitalizováni a máme obavy. Nechejme prostor na dotazy. V písemném projevu si dáváme pozor na zkratky, kterým nemusí hospitalizovaný rozumět. Zřetelnost - je to přesné vyjádření našeho sdělení, tedy podstatu věci. Hovoříme pomalu, jasně a dbáme na zřetelnou výslovnost. Opatrnost věnujeme dvojsmyslnému sdělení, které můţou vyvolat kompromitující situace, např. odchod úmrtí. 16

18 Načasovanost a závažnost - načasovanost volíme opatrně zvláště u závaţných témat. Důleţité je i vytvořit vhodné prostředí pro sdělování hlavně negativních zpráv. Adaptabilita (přizpůsobivost) - styl hovoru přizpůsobíme reakcím postiţeného. Důvěryhodnost - je velmi důleţitým prvkem při vedení rozhovoru s nemocným. 2.3 Neverbální komunikace Neverbální komunikace je komunikace beze slov. Neverbální komunikace můţe někdy dokonce nahradit komunikaci verbální (v určité situaci postačuje mimika nebo nějaké gesto, není třeba říkat ţádná slova), obvykle ale verbální komunikaci doprovází. Neverbální komunikace vlastně ilustruje verbální sdělení, podtrhuje je, zesiluje jeho účinek. Neverbální komunikace můţe dokonce odhalit, ţe řečená slova nejsou autentická, ţe se nás někdo pokouší oklamat, ţe se snaţí něco předstírat nebo zastírat (Špatenková, Králová, 2009). Neverbální komunikace je historicky starší neţ komunikace verbální. Lidé jsou schopni se na základní úrovni domluvit i bez pouţití slov. Řeč gest, mimiku, haptiku, kineziku i proxemiku jsou schopni dešifrovat na velmi dobré úrovni i přes jazykovou bariéru. Neverbální komunikace, která je poskytována okolí prozrazuje postoje a emoce. Převáţná část populace se při sociální komunikaci soustřeďuje na verbální a vokální prezentaci, ale méně dbá na neverbální sloţku projevu, která dokáţe prozradit skutečné postoje (Leško, 2008). Špatenková a Králová (2009) do neverbální komunikace řadí: Mimiku ve výrazu tváře se nejsilněji odráţí emoční proţívání. Pomocí výrazů ve tváři lze vyčíst rozmanité lidské emoce, např. štěstí, smutek, radost, rozčílení apod. Úsměv pokud se pouţívá za vhodných okolností, obvykle znamená vřelost a radost. Některé výrazy obličeje lze číst snadno (např. smutek ve tváři a slzy), jiné (např. prázdný výraz obličeje) mohou být nejednoznačné. Vţdy při kontaktu s nemocným je nutné si uvědomit skutečnost, ţe výraz tváře můţe výrazně ovlivnit jednání klienta. Viziku neméně významným komunikátorem emocí je řeč očí a pohledů. Očima se zahajuje kaţdý sociální kontakt. Pohledem lze někdy vyjádřit více neţ slovy. Proxemiku je to vzdálenost, kterou mezi sebou lidé mají při kontaktu. Rozlišujeme zónu intimní, osobní, sociální a veřejnou. Intimní zóna je od cm. Je to bezprostřední kontakt, který vyuţívá doteky, objetí, atd. Zóna osobní je od cm, 17

19 která se doporučuje při ošetřování klienta. I zde můţe být vyuţívána haptika. Sociální zóna je od cm, která se také doporučuje při kontaktu s klientem. Haptiku ta v sobě zahrnuje tělesný kontakt zejména podáním ruky, tj. hmatem. Drţení za ruku nebo lehký dotek na paţi můţe být pro klienta během stresových situací velmi uklidňující. Fyzický kontakt je projevem zájmu o lidskou bytost. Uţití doteku je univerzálním jazykem péče. Je důleţité myslet na fakt, ţe ne kaţdému můţe být tělesný kontakt příjemný. Posturiku - zahrnuje postoj, drţení těla a jeho částí. Při rozhovoru s postiţeným by měly oči být ve stejné výšce, např. při vedení rozhovoru s leţícím či sedícím klientem by pracovník měl sedět naproti klientovi. Gestikulace - gesta mají rovněţ neopominutelný význam v neverbální komunikaci. Někdy jsou gesta označována jako řeč rukou. U klientů s narušenou komunikační schopností vyuţíváme převáţně gesta. Běţně se pouţívají při popisování velikosti, tvaru apod., aby si druhý aktér komunikace dokázal lépe představit, co je mu sdělováno. Gesta se rozdělují na vědomá a nevědomá. Kinetiku - tato oblast zahrnuje veškeré pohyby těla a jeho částí. Zahrnuje rychlost, trvání, ohraničení, akceleraci pohybů, apod. Vzhled a úpravu zevnějšku - tato oblast je důleţitá jak u personálu, tak i u klienta. U klienta si všímáme tělesné konstituce, barvy kůţe, barvy vlasů či účesu, rukou, oblečení a celkové úpravy zevnějšku. Paraligvistiku ta představuje přechod od neverbální komunikace k verbální. Zesiluje nebo naopak zeslabuje obsah sdělení, zpochybňuje ho nebo naopak potvrzuje, dává najevo postoj řečníka k dané věci, jeho zaujetí, vřelost, sympatie nebo zlobu. 2.4 Naslouchání Nedílnou součástí mezilidské komunikace je poslech a naslouchání. Stejně jako při vysílání informací, má člověk moţnost vybrat si některou z forem komunikace (verbální, neverbální), rovněţ příjemce má moţnost si vybrat jakým způsobem bude informace přijímat. Aktivní naslouchání zahrnuje zapojení zraku, sluchu a pohybu těla. Probíhá ve čtyřech fázích - poslech (vnímání sdělované informace), naslouchání (soustředění na obsah informace), chápání (porozumění informaci), zpětná vazba (pochopení, shrnutí obsahu, vizuální projev). V praxi je pak realizována ve čtyřech podobách. Nenaslouchání (sluch zapojen, nerozlišení informace od okolního šumu), 18

20 povrchní naslouchání (zachycena informace, obsahově nezajímavá, chybí oční kontakt, naslouchající se věnuje jiné činnosti), naslouchání na úrovni obsahu (pasivní příjem obsahu informace, absence rozboru informace, nezájem o řešení), empatické naslouchání (zájem o informace, pochopení smyslu, kontakt, otázky, souhlasnesouhlas). Neschopnost lidí naslouchat je jednou z hlavních bariér efektivní mezilidské komunikace (DeVito, 2008). 2.5 Zpětná vazba Kaţdý z nás přijímá i poskytuje nějaký způsobem zpětnou vazbu. Zpětná vazba je při komunikaci velmi důleţitá, protoţe udrţuje oba účastníky v komunikační situaci, dává informace o tom jak je zpráva přijata a chápána. Kaţdý člověk je jinak vnímavý a jinak citlivý při přijímání zpětné vazby. Ne kaţdý umí zpětnou vazbu přijímat. Zpětná vazba má funkci regulativní, sociální, poznávací a podpůrnou. Je důleţité, aby zpětná vazba následovala co nedříve po přijetí zprávy. Zpětná vazba je zdroj informací, měli bychom ji vyţadovat i poskytovat. Zpětnovazební komunikace není snadná. Vynaloţené úsilí se, ale projeví zvýšenou důvěrou (Mikulaštík, 2010). 2.6 Narušená komunikační schopnost Z hlediska průběhu komunikačního procesu můţe být narušena jeho sloţka expresivní (produkce) nebo receptivní (porozumění řeči). Narušená komunikační schopnost se můţe projevit jako vrozená vada řeči nebo jako získaná porucha řeči. V celkovém klinickém obraze můţe být příznakem jiného dominujícího postiţení, onemocnění nebo narušení. Narušení můţe být úplné (např. totální afázie) nebo částečné. Člověk s narušenou komunikační schopností si své narušení můţe, ale rovněţ i nemusí uvědomovat (Lechta, 2003). Lechta (2003) rozděluje narušenou komunikační schopnost do desíti základních kategorií: vývojová nemluvnost (např. vývojová dysfázie), získaná orgánová nemluvnost (např. afázie), získaná psychogenní nemluvnost (např. mutismus), narušení zvuku řeči (např. rinolalie, palatolalie), narušení fluence (plynulosti) řeči (např. balbuties), narušení článkování řeči (např. dyslalie, dysartrie), narušení grafické stránky řeči, symptomatické poruchy řeči, poruchy hlasu a kombinované vady a poruchy řeči. 19