Zaměstnávání cizinců v České republice

Transkript

1 Zaměstnávání cizinců v České republice Část I Integrace cizinců na trhu práce v České republice Milada Horáková VÚPSV prosinec 2001

2 Obsah Úvod 4 Kapitola I Integrace cizinců do hostitelské společnosti 5 1. Pojem integrace 5 2. Integrace jedince do společnosti 5 3. Integrace imigrantů do hostitelské společnosti 6 4. Podmínky integrace imigrantů 7 5. Evropské integrační politiky 8 6. Komplexní integrační politika vůči přistěhovalcům Sídelní integrace Politická integrace Společenská integrace Kulturní integrace Národnostní a etnické diaspory 16 Kapitola II Integrace cizinců na trh práce České republiky Imigrace do České republiky a trh práce Integrace cizinců na trhu práce ČR Právní postavení cizinců s vízem k pobytu nad 90 dnů na trhu práce v ČR Právní postavení cizinců s vízem k pobytu nad 90 dnů na trhu práce v ČR Právní postavení občanů Slovenské republiky na trhu práce v ČR Zaměstnávání cizinců v okresech České republiky v roce Okres Praha 24 Tabulky Poznámky 31 Literatura 31 Tabulková příloha (samostatný svazek 87 s.) Povolení k zaměstnání cizinců v okresech České republiky k (v členění podle státního občanství, pohlaví a typu vykonávané profese) 3

3 Úvod Integrace cizinců dlouhodobě legálně pobývajících v zemi představuje významný sociální a politický problém, který staví většinu vyspělých zemí světa před zásadní otázky související s dodržováním demokratických principů vlády, ochranou základních lidských práv a svobod na jedné straně a zachováním integrity, koheze a bezpečnosti hostitelských společností na straně druhé. Soužití rodilé a přistěhovalé populace různého kulturního, národního a etnického původu, vznik multikulturních společností uvnitř původně národních států je charakteristickým rysem současného vývoje moderního světa, který je otevřený a prostupný. Stále dokonalejší a rychlejší technické prostředky komunikace a dopravy usnadňují pohyb informací, kapitálu, zboží, služeb i pracovních sil. Oddělování místa trvalého usídlení od pracovního místa je běžné. Mobilní pracovní síla se stala důležitým předpokladem fungování řady segmentů ekonomiky a trhu práce. Současný svět podléhá rychlým proměnám a nic v něm není jednou provždy definitivní, ani to, zda se někdo, a na jak dlouhou dobu, usídlí v jiné zemi. Migrace patří mezi charakteristické rysy moderních společností. Migrace nejsou ničím novým. V současné době se však mění tak rychle, že nutí k přehodnocování dosavadních přístupů v imigračních a integračních politikách národních států. Diskuse zemí evropských společenství, které probíhaly v posledních letech, mohou inspirovat k úvahám, jak se vyrovnat s přítomností cizinců, kteří se stali a budou trvalou součástí společnosti. Integračním problémům spojených s imigrací nebyla věnována do nedávné doby patřičná pozornost. Počet azylantů a krajanů českého původu kteří se usadili v ČR v průběhu uplynulých deseti let zůstal nízký. Jejich integrace byla organizována a finančně podporována vládou a nepřinášela závažné společenské problémy. Integrace cizinců, kteří působí na trhu práce v České republice, o které se donedávna vůbec neuvažovalo, vyžaduje koncepční přístup, protože je zřejmé, že se značná část z nich v ČR usadí. Nejen proto, že ve srovnání s mnoha jinými státy střední a východní Evropy a Asie, odkud většina imigrantů přichází, nabízíme více pracovních příležitostí, máme relativně vyšší mzdy i životní úroveň, liberální podnikatelské prostředí a jsme demokratickým politicky stabilním státem, ale i proto, že se práce za hranicemi stává běžnou součástí moderního způsobu života a v cestě jí stojí stále méně překážek. V České republice nalézají pracovní uplatnění i cizinci z řady vyspělých zemí OECD, zejména EU. V důsledku poválečných migrací, přístupu cizinců na trh práce, uprchlických vln a pozdějšímu sjednocování rodin se mnohé z evropských zemí staly typicky imigračními státy, aniž si kladly tento cíl. Imigranti rovněž neplánovali, že se trvale usadí v jiné zemi než se narodili. Počet obyvatel ČR trvale klesá v důsledku nízké porodnosti [poznámka 1] a imigrace se jeví jako prostředek zpomalení nepříznivého demografického vývoje. Uvažuje se o programu státem podporované organizované imigrace kvalifikovaných pracovních sil, kterých bude v blízké budoucnosti nedostatek. Téma integrace cizinců a přípravy obyvatel na jejich přítomnost je tudíž nanejvýš aktuální. Při úvahách o integračních politikách spojených s migracemi je třeba vycházet z toho, že migrační pohyby jsou strukturované, stejně jako migrující populace. Nelze proto diskutovat o jediné obecné, jednou provždy dané migrační a integrační politice, ale o cílených politikách, orientovaných na různorodé migrující sociální skupiny a typy. Přitom je třeba respektovat obecné zákonitosti, bez nichž nemůže být jakákoli integrace úspěšná. 4

4 Kapitola I Integrace cizinců do hostitelské společnosti 1. Pojem integrace Připomeneme-li v obecnosti, co pojem integrace znamená, vyvstanou zřetelněji na povrch problémy provázející proces integrace cizinců a bránící jeho úspěšnému průběhu. V obecném smyslu integrace znamená sjednocení, včlenění, zařazení nižší části ve vyšší celek. Vztahuje se k existenci strukturovaného celku, jehož části jsou ve funkčním spojení. Společenská integrace představuje kontinuální proces sjednocování elementů společenské struktury a procesů, které se v ní odehrávají, ve vyvážený funkční celek směřující k dosažení koheze a konsenzu a tím i životaschopnosti společenského systému. Integrace není nikdy jednostrannou záležitostí, ale procesem vzájemného přizpůsobování, k němuž dochází v procesu vzájemné interakce. Integrace není nikdy dokonalý stav, ale neustálý pohyb. Stupeň dosažené funkční rovnováhy společnosti je neustále narušován v důsledku nepřetržitě se měnících přírodních i společenských podmínek. Tyto změny nutí společnost k neustálému přizpůsobování, hledání optimální rovnováhy tak, aby celek fungoval v daných podmínkách co nejlépe. Aktivní přizpůsobení, schopnost subjektů zasahovat do objektivních životních podmínek a přetvářet je, umožňuje optimální uspokojování individuálních, skupinových i společenských potřeb, patří mezi nevyšší formy integrace. Jednání člověka i společenských skupin směřuje vždy k určitým cílům, i když nemusí být tyto cíle vždy přesně artikulovány, uvědomovány a sladěny. To vše ovlivňuje integrační procesy. Jasná formulace reálných cílů umožňuje určení adekvátních prostředků k jejich dosažení. 2. Integrace jedince do společnosti Jedinec přichází na svět do určitého společenství, které je součástí širšího kulturního celku. Duchovní svět i chování člověka je bezprostředně ovlivňováno osobní zkušeností nabytou v kontaktu se sociálním okolím. Osobnost se formuje pod vlivem prostředí v procesu socializace, který směřuje k integraci jedince do kulturního prostředí dané společnosti. V interakci s okolím, která probíhá formou komunikace, se jedinec učí rozumět symbolickému chování, mluvené a psané řeči, gestům, ustáleným vzorcům chování, což mu umožňuje orientaci v prostředí, ve kterém žije a porozumění chování druhých lidí. Každé společenství lidí vytváří historicky proměnlivý soubor norem chování, kterými jsou psaná i nepsaná pravidla, vyjádřená v systému společenských tradic, zvyků a obyčejů, příkazů a zákonů. Ty regulují vztahy uvnitř společenství, vztahy lidí vůči společnosti samé a jejím institucím, vymezují funkce členů společenství a jejich role z hlediska cílů, které si společnost klade. Člověk se spolu s řečí učí těmto normám. Ty se postupně stávají součástí jeho osobnosti, ovlivňují jeho cítění, prožívání, snahy, jednání a hodnocení. Přijetí sociálních norem daného společenství je i podmínkou akceptování jedince ostatními členy společnosti, předpokladem jeho normálního styku s lidmi. Normy chování vytvářejí řád společenského života uvnitř kultury, vymezují hranice, ve kterých se může pohybovat chování jednotlivých osob v určitých situacích. Každá kultura je více méně organizovaným agregátem takových norem, z nichž se vytvářejí vzorce chování. To jsou způsoby chování považované v dané kultuře pro určitou situaci za normální. Společenské normy a vzorce chování se mění s historickým vývojem společnosti. Vytvářejí systém práva a morálky uznávaný v daném kulturním prostředí. 5

5 Společenské normy vytvářejí hierarchizovaný systém udržovaný pomocí sociální kontroly prostřednictvím odstupňovaných pozitivních a negativních sankcí. Nositeli sociální kontroly bývají jedinci s vysokým stupněm autority a prestiže z okruhu blízkých osob, veřejné autority, veřejné mínění, média a správní systémy zajišťující dodržování zákonů. Společnost vytváří množství norem, ale všichni jedinci bezpodmínečně všechny normy nepřejímají. Záleží na významu a funkci, kterou má daná norma pro jedince i pro společnost, a také na druhu a síle sankcí, jimiž je prosazována. Sankce mohou mít podobu hodnotících soudů (postojů a mínění), společenské distance, odmítnutí či dokonce zbavení svobody. Každý jedinec zaujímá ve společnosti určitou pozici, k níž se váže společenský status, spojený s funkcí jedince jako nositele určitých specifických vlastností. Z něho se odvíjejí společenské role. Status a s ním spojené role se v průběhu života jedince mění v závislosti na proměnách vlastností individua. Vrozený status daný pohlavím se mění s věkem a spolu s ním i role, které z něho vyplývají. Získaný status se mění v důsledku toho, jak člověk jedná, jak je úspěšný a promítá se do jeho společenského postavení, které má buď nízkou či vysokou prestiž. Osobnost ale není pouhým pasivním objektem sociálního a kulturního prostředí. Má vlastní individualitu, vrozené uspořádání, které sice společnost modifikuje, ale nikdy zcela neeliminuje. Vrozené a získané vlastnosti, jedinečná osobní historie i zkušenosti utvářejí psychiku a ovlivňují jednání každého člověka. Individuální potřeby a zájmy mohou být v protikladu s nároky, které klade společnost. Jedinec se učí společenským normám a rolím, ale individuálně je přetváří, interpretuje a realizuje. Přejímá do určité míry hodnotový systém společnosti, ale konfrontuje jej s realitou vlastního života a na jejím základě vytváří vlastní hodnotový systém, který nemusí být totožný s tím, který sdílí většina. Jedná na základě vlastních zkušeností, prožitků, pocitů, postojů a vlastním způsobem interpretuje vše, co se v okolí odehrává. To vše ovlivňuje jeho schopnost se integrovat do kulturního prostředí. Jedinec se integruje do společnosti tehdy, cítí-li se být součástí této společnosti a je-li ostatními členy společnosti přijímán a vnímán jako rovnoprávný partner. K tomu dochází za předpokladu, že sdílí společné normy, hodnoty a cíle, plní-li očekávání ostatních členů společnosti. Interiorizované (zvnitřnělé) normy a hodnoty kultury či subkultury, k níž jedinec náleží a s níž se identifikuje, tvoří integritu jeho duchovního světa. Mění se, pokud vůbec, jen velmi pomalu a obtížně. Snaha o jejich změnu, ať již dobrovolná nebo vynucená tlakem sociálního okolí, může přinášet psychologické problémy, vyústit v psychické poruchy a být příčinou konfliktního chování. Jedinec nemůže vystoupit z kultury, do níž se integroval a odložit ji jako přebytečnou zátěž. Může ve větší či menší míře přijmout některé nové kulturní normy a hodnoty, ale hluboce zvnitřnělé struktury tvořící základ jeho osobnosti zcela opustit nemůže. Záleží na tom, jak blízký či vzdálený je jeho duchovní svět kultuře země, do níž přichází. 3. Integrace imigrantů do hostitelské společnosti Integrace imigrantů se odehrává ve dvou základních rovinách. V rovině hostitelské společnosti, která je určitým způsobem uspořádaná, strukturovaná, ve větší či menší míře integrovaná či desintegrovaná, politicky a ekonomicky stabilní či nestabilní. Tyto faktory vytvářejí společenské klima, které je vůči přijetí imigrantů odlišného kulturního či etnického původu vstřícné či odmítavé, otevřené či uzavřené. Přítomnost imigrantů, jejichž kulturní původ může být hostitelské společnosti značně vzdálený, narušuje dosaženou úroveň integrace, nutí k novému přizpůsobování. Jako každá společenská změna je přirozeně provázen určitým stupněm konfliktnosti. 6

6 Druhou rovinu tvoří přistěhovalci, kteří přicházejí buď jako jednotlivci nebo v menších či větších skupinách a po určitém čase obvykle vytvářejí více či méně organizovaná společenství. Vstupují do země jak na základě dobrovolného rozhodnutí, v očekávání zlepšení vlastních životních podmínek, tak i v důsledku tlaku, který je donutil opustit zemi původu. Samotný fakt dobrovolné či nucené migrace ovlivňuje schopnost se integrovat. Proces integrace může být úspěšný pouze za předpokladu, že hostitelská společnost, zejména sídelní komunita, je ochotna nové členy přijmout, a za předpokladu, že se imigranti sami chtějí stát její součástí, sdílet její základní společné normy, hodnoty a cíle, tj. integrovat se. Proces integrace je posloupný. Přizpůsobení nutné k přežití v nové společnosti je první fází, která se za určitých podmínek může stát i fází konečnou. Dalším stupněm může být adaptace, kdy si imigrantská populace uchovává větší část původní kultury a přejímá pouze ty prvky nové kultury, bez kterých nemůže v nové společnosti fungovat. Po ní může, ale nemusí následovat fáze integrace, kdy se majoritní a imigrantská kultura sblíží v integrovaný celek, obvykle s převahou domácí kultury autochtonní (historicky usedlé) populace. Jestliže je původní kultura zcela odmítnuta či zapomenuta a splyne s kulturou většinovou, může za určitých podmínek dojít k částečné či úplné asimilaci, která znamená splynutí s většinovou kulturou. Nové teorie, které se vyvinuly pod vlivem světové akulturace z původně asimilačních teorií, rozlišují mezi (1) integrací, kterou je míněno sbližování více kultur s dlouhodobou převahou kultury země imigrace, (2) separací, kdy je uchovávána původní kultura, aniž by se otevřel prostor pro vstup kultury země imigrace, (3) marginalizací, ztrátou původní kultury a pouze částečným přizpůsobením kultuře země původu, (4) asimilací nebo absorpcí do kultury přijímající země a opuštění původní kultury. [Blaschke, 1996:8] 4. Podmínky integrace imigrantů Integrace imigrantů zahrnuje celý komplex legislativních, ekonomických, politických, sociálních a kulturních podmínek, které je třeba respektovat, aby byl proces úspěšný. Legislativní podmínky vytvářejí prostor, v němž se mohou imigranti pohybovat, aniž by překračovali zákony hostitelské společnosti. Pokud je imigranti neplní, vystavují se sankcím, které mohou vést k jejich vyhoštění. Úspěšné soužití rodilé a přistěhovalé populace do značné míry závisí na tom, jak dobře jsou stanovena "pravidla hry", zda právní systém hostitelské země reflektuje skutečnost, že v zemi žijí, pracují a podnikají cizinci. Nedokonalá, neúplná či neprovázaná legislativa integraci komplikuje, stejně jako absence účinných systémů sociální kontroly a sankcí. Ekonomické podmínky, zejména trh práce a podnikatelské prostředí, ovlivňují integraci imigrantů tím, jak dalece umožňují jejich ekonomickou emancipaci. Jestliže přítomnost imigrantů přináší hostitelské společnosti ekonomický užitek (zaplnění deficitních segmentů na trhu práce, předávání nových zkušeností a dovedností), lze očekávat i příznivé integrační klima. Jestliže příliv pracovních imigrantů ohrožuje stabilitu trhu práce nebo podnikatelského prostředí (např. nedodržováním zákonů), nelze očekávat, že budou cizinci vítanými hosty, o jejichž integraci bude hostitelská společnost usilovat. Sociální podmínky předurčují integraci v oblastech bydlení, vzdělávání, pracovního výcviku a zaměstnání. Má-li hostitelská společnost dostatek zdrojů umožňujících uspokojení potřeb domácí i přistěhovalé populace ve všech jmenovaných oblastech, nedochází-li k izolaci, segregaci či diskriminaci, může probíhat integrace bez většího sociálního napětí. Sídelní a společenská segregace integraci znemožňuje. Zdrojem napětí může být nerovný přístup ke vzdělání, pracovnímu výcviku a pracovním příležitostem, ať již ve prospěch kterékoli skupiny populace, majoritní nebo menšinové. Účinná antidiskriminační a antisegregační politika vyžaduje ke svému prosazení odpovídající společenské nástroje, 7

7 zejména legislativní, fungující systém sociální kontroly a hierarchizovaný systém sankcí, kterými může být efektivně prosazována. Kulturní podmínky určují integraci hostitelské a imigrantské populace především způsobem výchovy. Klíčová role náleží společně sdílenému jazyku, který je předpokladem vzájemného dorozumění. Současné zachovávání a rozvíjení jazyka a kultury imigrantů a menšin umožňuje udržení kulturní identity. Multikulturní výchova směřuje k poznávání rozdílných kultur všech usídlených menšin. Výchova k toleranci, vzájemné úctě a otevřenosti již od ranného dětství může bránit neprostupnosti společenských struktur. Cílená mediální politika může přispívat k odbourávání přehrad vytvořených vzájemnou neznalostí, a napomáhat k odstraňování předsudků. Subtilnější stránky povahy národnostně a kulturně odlišných národnostních a etnických skupin mohou zprostředkovávat všechny druhy umělecké a jiné kulturní činnosti. Nedostatek komunikace a interakce vede ke vzniku společenských bariér. Sociální izolovanost brání vzájemnému poznávání, vede ke vzniku, udržování a přenosu národnostních a rasistických předsudků. Hostitelská a imigrantská populace pak mohou žít vedle sebe více či méně izolovaně, ale neintegrují se. 5. Evropské integrační politiky Integrační politiky se staly v posledním desetiletí středem pozornosti, protože všechny evropské země se snaží vyrovnat s přítomností stále většího počtu přistěhovalců, jejichž počet přes veškerá restriktivní opatření stále narůstá. Řeší se otázka, jak má domácí populace reagovat na přítomnost lidí s odlišným etnickým a kulturním původem. Středem zájmu se stává problematika soužití v komunitách, kultivace vzájemných sousedských vztahů a výchova k multikulturnímu soužití. Multikulturní prostředí a jeho vlivy postupně mění charakter evropských velkoměst a metropolí, vznikají problémy v soužití mezi domácím obyvatelstvem a různými skupinami přistěhovaleckého původu. Imigranti se usazují většinou v úpadkových částech velkoměst, kde vytvářejí oblasti nové chudoby, se všemi průvodními jevy: vysokou nezaměstnaností a kriminalitou všeho druhu. To vyvolává vlny nevole určité části domácího obyvatelstva, které se často obracejí vůči imigrantské populaci jako celku. Na jedné straně začínají ožívat nacionalistické a rasistické tendence, na druhé straně se prosazuje antidiskriminační politika směřující k vytvoření rovných příležitostí v přístupu ke vzdělání, přípravě na povolání a na pracovní trh. Dodržování principů demokracie a svobody, odstraňování všech forem diskriminace, nacionalismu a rasismu patří mezi principy uznávané a ochraňované vyspělou částí moderního světa a měly by být bez rozdílu přiznány veškeré usídlené populaci. Současně se kladou některé zásadní otázky po možných kontroverzních účincích takovéhoto úsilí. Masivní přílivy zchudlé, málo kvalifikované populace, která jen těžko hledá uplatnění na moderním trhu práce, z diktátorských či totalitních režimů, které uznávají jiné než demokratické hodnoty, by mohly paradoxně destabilizovat demokratická hostitelská společenství. Obecné principy evropských integračních politik, tak, jak byly v posledních letech formulovány, by měly respektovat následující pravidla: 1) Princip demokratický, podle něhož je občan subjektem rozhodování státu jen tehdy, jestliže mohl participovat na legislativním procesu vedoucímu k těmto rozhodnutím. To implikuje řešení otázek plnoprávného občanství pro veškerou usídlenou populaci poskytující aktivní i pasivní volební právo. 2) Princip instituční náležitosti ke komunitě, v níž jedinec dlouhodobě či trvale žije, na které je vázán systém zdravotního a sociálního zabezpečení a zprostředkování zaměstnání. 8

8 3) Rovnost příležitostí, vyloučení veškerých forem diskriminace v bydlení, vzdělávání, přípravě na povolání, přístupu na trh práce a podnikání. 4) Odstranění pozitivní diskriminace a paternalismu. Integrace formou pozitivních činů, jimiž lze doložit, že imigranti prospívají společnosti jako celku. 5) Vytváření pocitu sounáležitosti imigrantů s hostitelskou společností. 6) Rovnost přístupu k příležitostem, rovnost práv, základním kritériem je kompetence, výkon a jeho výsledky. 7) Bránění všem projevům nacionalismu a rasismu. 8) Podpora politických aktivit podporujících integraci imigrantů. 9) Vytváření podmínek k zachování kulturní a etnické identity skupin imigrantů. 10) Multikulturní vzdělávání pro členy hostitelské společnosti i imigranty. Praktické zkušenosti většiny evropských zemí ukazují, že deklarování obecných principů integrace je snazší nežli jejich praktická aplikace. Většina evropských vlád uznává a prosazuje myšlenku, že legálně dlouhodobě usídlení imigranti by měli být integrováni do hostitelské společnosti. Tuto myšlenku podporuje i široká veřejnost rodilé populace. Méně konsenzu a množství nejasností existuje v tom, co je integrací prakticky míněno. Obecné sociologické teorie integrace se vztahují k udržení sociální koheze a konsenzu. Integrace imigrantů je tudíž často interpretována jako požadavek, že by se imigranti měli přizpůsobit převládajícím normám a hodnotám hostitelské společnosti. Je uznáváno, že takovýto přístup je více či méně požadavkem na asimilaci, která je považována za nezbytnou cenu, kterou musí imigranti v zájmu své integrace do hostitelské společnosti zaplatit. Na druhé straně je zřejmé, že takovýto přístup je v rozporu s filozofií moderních demokratických států s jejich současnými vzorci migrace. Hledají se proto alternativní řešení, která by vedla k celkové integraci imigrantů: sídelní, politické, sociální a kulturní. Integrační politiky směřující k asimilaci usídlených cizinců v historii zcela převládaly a byly považovány za něco samozřejmého. Historické studie a zejména vývoj moderních společností však dokládají jejich neplodnost a další nepoužitelnost. Nejen proto, že nevedly k očekávaným výsledkům, tj. k dosažení společenské koheze a konsenzu, ale i proto, že moderní společnost nabízí jiná řešení. Hlavním cílem evropských integračních politik se stává výchova k multikulturnímu soužití majoritní společnosti s menšinami různého kulturního původu. Je vedena úsilím o zachovávání kulturní identity všech menšin, které si nepřejí, aby byly majoritní kulturou pohlceny. Jedním z cílů této politiky je mimo jiné i ochrana proti vznikajícím xenofobiím, nacionalistickým a rasistickým projevům určité části populace hostitelských zemí, která se bojí ztráty vlastní identity ohrožované nekončícím a stále rostoucím přílivem imigrantské populace. Úsilí oživit kulturu země původu a usnadnit imigrantům a jejich dětem návrat domů, je leckdy vedeno i pragmatickou snahou hostitelských společností redukovat počet přistěhovalců. Požadavek na uchování kulturní identity je důležitým předpokladem integrace zejména první generace imigrantů, pro něž přechod z jednoho kulturního systému do jiného bývá provázen nutnou psychickou zátěží, se všemi doprovodnými jevy. Záleží samozřejmě na tom, jak blízké či vzdálené koexistující kultury jsou. Jestliže je dominantní národní kultura hostitelské společnosti příliš vzdálena kultuře některé přistěhovalecké menšiny, může být důsledná snaha po uchování kulturní identity této menšiny tak stresující, že téměř znemožňuje integraci některých skupin imigrantů v moderní společnosti. Další generace imigrantů mohou uchovávat původní kulturu jen obtížně, i při veškeré dobré snaze majoritní populace, která vždy nebývá pravidlem. Obvykle se sbližují s kulturou majoritní, což je logické, procházejí-li procesem socializace v jiném prostředí, nežli bylo kulturní prostředí země původu. Málokdy se přiznává, že úplné uchování původní kultury je sen, který by se mohl vyplnit pouze za 9

9 předpokladu, že by byly majoritní a imigrantské populace zcela separovány. V průběhu historie k tomu leckdy docházelo a takové komunity doposud existují. Jestliže moderní evropská společnost brání společenské segregaci menšin, koexistují-li majoritní a minoritní populace v běžném životě vedle sebe, komunikují a jsou ve vzájemné interakci, nutně se sbližují a vzájemně ovlivňují, ať již si to přejí nebo ne. 6. Komplexní integrační politika vůči přistěhovalcům Komplexní integrační politika, jako jedno z nabízených řešení, zahrnuje sídelní, politickou, společenskou a kulturní integraci Sídelní integrace Proces integrace imigrantů začíná trvalým usídlením a představuje základní dimenzi problému integrace. Za imigranty nebo rezidenty bývají považováni cizinci usídlení v zemi déle než jeden rok, kteří založili domácnost, pracují, připravují se na povolání nebo podnikají. Harmonizace evropské legislativy směřuje k zajištění právní ochrany usídlení. Většina zákonů moderních států je aplikována na usídlenou, nikoli rodilou populaci. Imigrantům, kteří přišli na časově omezenou dobu, by měla být po určitém čase dána možnost trvalého usídlení, protože jsou svými aktivitami v mnoha ohledech závislí na hostitelské zemi. Současně se prostřednictvím těchto aktivit integrují a přispívají k fungování společenského života hostitelské země. Stupeň integrace imigrantů narůstá s délkou doby jejich pobytu v hostitelské zemi. Právní předpisy by měly tuto elementární skutečnost reflektovat. Možnost získání povolení k trvalému pobytu by se měla odvíjet od toho, jak dlouho cizinec v zemi pobývá. Uvažuje se o harmonizaci evropské legislativy a zavedení práva k trvalému pobytu po uplynutí určité, přesně stanovené doby přechodného pobytu. Občané cizích států kteří se v zemi narodili a jejich děti a usídlení cizinci by neměli být nuceni k návratu do země původu. Trvale usídlení cizinci by měli být vyhoštěni jen v případech, že se dopustili závažných trestných činů nebo ohrožovali bezpečnost státu. Princip právního sjednocení podmínek usídlení byl fakticky uveden do zákonů mnoha evropských států poté, co se staly imigračními zeměmi. V některých zemích je povolení k pobytu prodlužováno při opakované žádosti na dvojnásobně dlouhou dobu, nežli bylo předchozí povolení k pobytu. V mnoha zemích mohou imigranti získat trvalé povolení k pobytu, aniž by byla omezována délka pobytu v zemi. Povolení k pobytu bývá automaticky prodlužováno i tehdy, má-li imigrant nezávislý příjem. Při opakovaném prodlužování dočasného pobytu rostou náklady na byrokratické procedury, které jsou s tímto spojeny. Povolování trvalého pobytu bývá ponecháno na rozhodnutí vlád, protože posiluje práva imigrantů (např. právo nebýt vyhoštěn, právo účastnit se legálních aktivit, přiznání veškerých sociálních a politických práv). Řešení se v současné době hledá v udělování dočasného povolení k pobytu, které platí jen po dobu kontraktu, na němž se dohodly obě strany. Imigranti mají nejen problémy se získáním trvalého pobytu, ale často i s prodloužením dočasného. Podmínky vstupu do země by neměly determinovat podmínky pro trvalé usídlení. Sezónní pracovníci, kteří se každoročně vracejí, a pracovníci s časově omezenou pracovní smlouvou, kteří prodlužují dobu pracovního povolení, musí být považováni za dlouhodobé imigranty de facto a neměli být definováni jako dočasní imigranti de iure. Imigrace začala dočasnými pracovními pobyty přerušovanými zpětnými návraty anebo jako trvalé přesídlení. Současné možnosti levného, mobilního a expandujícího trans-nacionálního pracovního trhu vedou k tomu, že mnoho migrantů neusiluje o trvalé usídlení v určité zemi, ale spíše se pravidelně pohybují mezi 10

10 několika různými zeměmi, podle nabídky trhu práce. Když se konečně usadí, jsou nahrazováni mladšími imigranty, což udržuje stálé toky pracovní migrace. Integrace usídlením představuje budoucí volbu, která nemusí korespondovat se současnými zájmy migrujících pracovníků. Kvalifikovaní specialisté a odborníci nemívají obvykle problémy s přenášením aktivit z jedné země do druhé. Politici by měli zaměřit svoji pozornost na dodržování základních sociálních standardů v sektorech, které využívají levné, nenáročné a nekvalifikované cizí pracovní síly, bez ohledu na délku trvání zaměstnání a doby usídlení, protože nabídka dočasné nekvalifikované práce vyvolává současně nárůst objemu tohoto druhu práce a promítá se následně do růstu poptávky po levném a nekvalitním způsobu bydlení Politická integrace Politická integrace může být chápána jako plná a rovná participace imigrantů na politickém životě země, jak individuální, tak i různých organizací reprezentujících zájmy přistěhovalců. Před rokem 1945 existovala přísná restrikce základních politických svobod a občanských práv cizinců (shromažďování, svobody projevu, práva na stávku, svobody tisku) ve všech evropských zemích. Cizinci byli obecně považováni za občany loajální vůči jinému státu a restrikce jejich politických aktivit se zdála přípustná a dokonce nezbytná. Cizinci se nesměli angažovat v mezinárodních aktivitách jiných států. Ani političtí uprchlíci nemohli veřejně projednávat své kausy. Státy, které je přijaly, se obávaly, že by to mohlo být interpretováno jako podpora disidentů jiných vlád. V průběhu mezinárodní konfrontace v období studené války se tato situace změnila. Přiznání politických svobod pracovním imigrantům bylo méně problematické, protože obvykle neměli politické ambice a nepředstavovali nebezpečí pro vznik diplomatických konfliktů. Omezení shromažďování, sdružování a politických aktivit cizinců dosud v některých západoevropských státech existují, ale jsou méně systematické, zejména v zemích s dlouholetou poválečnou imigrací. Politická diskriminace přistěhovalců se postupně mění z obecného zákazu v podmíněnou toleranci. Veškeré aktivity cizinců, které by mohly ohrožovat národní zájmy a bezpečnost státu, jsou ve většině zemí nadále důvodem k vyhoštění. V otázkách volebního práva je situace odlišná. Téměř ve všech industrializovaných částech světa bývají cizinci vyloučeni jak z aktivní, tak i pasivní účasti na národních volbách. Některé země umožňují cizincům volit v místních a regionálních volbách, jiné umožňují cizincům volit v místních volbách pouze tehdy, jestliže mohou i občané hostitelské země volit v zemích původu těchto cizinců. V průběhu osmdesátých let probíhaly živé diskuse o místních volbách v Německu, Francii a Belgii, které však nedospěly k žádným závěrům. Maastrichtská smlouva přinesla novou vlnu diskusí o možnostech rozšiřování volebních práv, ve vztahu k občanství v Evropské unii, jak v místních volbách, tak i ve volbách do Evropského parlamentu. Jestliže zůstává státní občanství trvale usídlených cizinců i nadále příčinou jejich vyloučení z demokratických procesů, povede to v budoucnosti k jejich politickému vyloučení. Volební právo nepatří obvykle mezi nejurgentnější potřeby imigrantů, ale je důležitým prvkem jejich integrace. Aktivní volební právo je signálem rodilé populaci, že imigranti musí být respektováni stejně jako občané. Hlavní politické strany by měly reflektovat zájmy přistěhovalců a zahrnout je do svých volebních programů a politických rozhodnutí. Pasivní volební právo umožňuje imigrantům, prostřednictvím vlastních mluvčích a v rámci institucí parlamentní demokracie, čelit politické marginalizaci. Třetí sférou politické integrace je přístup k veřejným službám. Myšlenka, že veřejné úřady mohou být vyhrazeny výlučně občanům státu, je zjevně v rozporu s rozvojem široké veřejné vlády i zlepšením pozice usídlené imigrantské populace. V zemích, kde veřejné 11

11 služby pokrývají velmi širokou oblast zaměstnání, vede tento přístup k vyloučení cizinců nejen z politicky citlivých a vysoce postavených pozic ve veřejné správě, ale také z určitých profesí, jakými jsou učitelé na veřejných školách, pracovníci obecních či místních úřadů a institucí. Odstranění zjevných diskriminací a zastoupení přistěhovalců ve veřejné správě, při zprostředkování zaměstnání, v oblasti sociální práce, může zefektivnit činnost veřejných služeb a umožnit vhodnější zaměření aktivit podporujících politickou integraci. Tam, kde politické a ústavní bariéry neumožňují přiznat usídleným cizincům volební práva, mohou být vytvořeny poradní orgány imigrantů. Pokud vznikají, tak většinou na úrovni místních komunit s vysokým podílem přistěhovalců. Jejich složení bývá předurčeno způsobem výběru uvnitř imigrantských komunit. Reprezentanti imigrantských asociací bývají často jmenováni místními autoritami. Ačkoli je smyslem všech těchto aktivit politická integrace, jsou svým způsobem dvojznačné. Oddělená a nerovná reprezentace různých sociálních skupin nemůže být akceptována jako dlouhodobá náhrada rovnoprávného občanství. Naturalizace se může zdát přirozeným řešením problémů politické desintegrace. Imigranti krátce po příchodu do země bez problémů akceptují své vyloučení z politických práv. Hostitelské země se snadno vyrovnávají s deficitem demokracie (celé skupiny usídlených osob nemají občanská práva) a řeší časem tento problém transformací trvalého usídlení v občanství. Tento pohodlný přístup již dnes nemůže obstát. Jednak proto, že některé imigrační země mají velice pevně zabudovaný vzorec politické segregace, který nemůže být snadno zvrácen, a systematicky odrazují od naturalizace i dlouhodobě usídlené imigranty. Ale i proto, že politické vyloučení není pro jedince pouze přechodným stavem. Podíl usídlené imigrantské populace bez základních občanských práv poroste tou měrou, jakou bude podíl dlouhodobě či trvale usídlených cizinců převyšovat podíl naturalizovaných. Ale i když má naturalizace za následek zlepšení společenské pozice přistěhovalců, stále méně imigrantů jeví zájem o dosažení naturalizace. Populace cizinců se neskládá pouze z přistěhovalců. Někteří se narodili a vyrostli v zemi, ale mají občanství rodičů, kteří se přistěhovali, ale nenaturalizovali. Většina evropských zemí (stejně jako mimoevropských států, z nichž imigranti přicházejí) odvozuje občanství podle země původu, a nikoli podle narození na území státu. Ačkoli se odvozování občanství podle země původu jeví jako adekvátní přístup pro země vysílající imigranty, které usilují o udržení kontaktů s diasporou žijící za hranicemi, vede k problematickým konsekvencím pro přijímající země, které se obávají, že by v důsledku imigračního náporu mohla přijít o svá práva rodilá populace. Ochrana občanství bývá obvykle vnímána jako klíčová oblast národní suverenity. V určitých ohledech však byl zaznamenán opatrný pohyb směrem k evropské harmonizaci. Uvažuje se, zda by nebylo možné zavést jako minimální standard možnost naturalizace po dosažení plnoletosti těch, kteří se již narodili v hostitelské zemi a odvozují svůj původ od rodičů, kteří mají občanství jiného státu. Doba usídlení umožňující regulérní naturalizaci se v evropských zemích pohybuje od 5 do 12 let. Většina zemí má zvláštní předpisy pro uprchlíky a partnery občanů státu. Kromě určité doby usídlení je dodatečně požadováno mnoho dalších kritérií: pravidelný příjem, čistý trestní rejstřík, jazyková a kulturní asimilace apod. Míra naturalizace mezi různými zeměmi široce variuje, podle různých zákonů a tradic hostitelské země. Hlavní překážkou sjednocení podmínek naturalizace je požadavek vyvázáni se z předchozího občanství. Konvence Rady Evropy o snižování počtu případů vícečetné národnosti bývá některými státy interpretována jako pokyn k restrikcím, ačkoli se mnohé signatářské státy později obrátily k mnohem liberálnějším předpisům. Integrace uvnitř světa, který klade rostoucí požadavky na mobilitu, vyžaduje rozšíření výlučné národní příslušnosti jak o status občanství, tak i o práva, která jsou s ním spojena. 12

12 6.3. Společenská integrace Většina přistěhovalců intuitivně vnímá, že nejsou integrováni ani s domácí populací ani mezi sebou. Obvykle mívají nejnižší společenský status a pozici jak v zaměstnání, tak z hlediska kvalifikace i v bydlení. Je snazší prokázat společenskou neintegrovanost či segregaci přistěhovalců, nežli definovat integraci. Je možno nazývat integrací stav, kdy je imigrantská populace rovnoměrně zastoupena ve všech ekonomických odvětvích, profesích, hierarchiích vzdělání a obytných čtvrtích? Jestliže by byla společenská integrace identifikována takto, zcela by přehlížela fakt, že přistěhovalci často formují místní komunity a vytvářejí vlastní specifické niky (výseky) ekonomických aktivit, které se reprodukují a vytvářejí tak trvalé segregační vzorce omezující mobilitu přistěhovalců. Je třeba odstraňovat překážky snižující možnosti svobodné volby, které tlačí přistěhovalce k nedobrovolné segregaci. Nejdůležitější podmínkou sociální integrace je právní ochrana proti cílené diskriminaci. Většina zemí praktikuje v pracovní oblasti duální politiku: na jedné straně jsou přijímány právní regulace zakazující zaměstnávat cizince za horších podmínek nežli domácí pracovníky, na druhé straně existuje ochrana pracovních míst pro domácí populaci. Pracovní místa mohou být cizincům nabízena jen za předpokladu, že není možné je obsadit v určitém termínu domácími pracovníky. To však nemá téměř žádný účinek, jestliže domácí populace stejně nejeví o málo atraktivní pracovní místa zájem nebo jestliže se příliš rozšířilo nelegální zaměstnávání. Právní regulace samy přispěly restrikcí mobility pracovní síly k segmentaci trhu práce a vytvořily stav, že jsou imigranti předurčeni pro určitý neatraktivní druh pracovních činností. Základním předpokladem efektivní politiky namířené proti rasové a etnické segregaci je právní rovnost v předpisech o zaměstnávání a svobodná mobilita na trhu práce. Sídelní a politická integrace nestačí k ochraně před diskriminací a segregací, je třeba doplnit zákony a podrobné předpisy v národních legislativách o zaměstnávání. Národní právní předpisy obsahují tvrdé sankce vůči otevřené diskriminaci, ale obvykle nemohou vyřešit případy skryté diskriminace, kterou lze jen obtížně soudně prokázat. Evropské země většinou nepřistoupily k severoamerickým programům pozitivních akcí. Rasismus a diskriminace nebývají namířeny pouze proti národnostem a etnikům odlišného kulturního původu či barvy pleti. Obětí diskriminace mohou být příslušníci jakýchkoli menšin a jejich nositeli nemusí být vždy pouze pravicově orientovaní extrémní radikálové. Cílené programy by měly čelit veškerým formám diskriminace, protože nerovné pracovní postavení brání integraci. V integračních politikách orientovaných do sociální oblasti má klíčovou roli bydlení. Imigranti se usídlovali obvykle ve zchudlých částech velkoměst. Díky tomu nebyly tyto čtvrti renovovány a zůstávaly bez investic do infrastruktury. Proto také bývá image přistěhovalecké populace spojován s velmi nízkou úrovní bydlení. Sídelní segregace se stala sebe posilujícím vzorcem a vedla k vytvoření vlastní infrastruktury obchůdků a ostatních nezávislých ekonomických aktivit imigrantů zejména v oblasti sebezaměstnávání, drobného podnikání a služeb nabízených v imigrantských komunitách. K sídelní segregaci dochází nejen proto, že imigranti hledají levné bydlení, ale i proto, že mají obecný sklon se nastěhovat tam, kde již je usídlen větší počet přistěhovalců. Takovéto sídlení enklávy nemizí, ale naopak se dále rozrůstají. Poptávka po malých bytech s levným nájemným neklesá. Existuje stále větší počet menších domácností. Jestliže programy bydlení nebudou reagovat na rostoucí poptávku po méně nákladném bydlení, budou imigranti i nadále obětí bytové krize a v důsledku sídelní segregace budou i sociálně izolováni a tím i odtrženi od společenského vlivu. Je třeba vytvářet programy, které by preventivně čelily celkové tendenci imigrantských společenství vytvářet rasově a etnicky separované skupiny populace. 13

13 6.4. Kulturní integrace Kulturní integrace imigrantů by neměla být ztotožňována s kulturní asimilací. Pluralistická integrace implikuje vzájemné akceptování kulturních rozdílů a dodržování demokratických norem. Podstatnou podmínkou kulturní integrace společnosti je společně sdílený jazyk. To by však nemělo vést k potlačení původního jazyka imigrantů a omezovat tím jejich možnosti vzdělání v rámci veřejného školství nebo médií. Až do konce šedesátých let bylo ve všech západních imigračních zemích více méně akceptováno, že integrace implikuje asimilaci do dominantní národní kultury. Jestliže ne v první, tak v následujících generacích, které se již narodily v hostitelských zemích. V tradičních národních státech západní Evropy znamenala asimilace odklon či opuštění původní kultury a přijetí nové, národní kultury hostitelské země. V USA byla myšlenka integrace spíše založena na akceptování směsice kultur, tzv. etnický "melting pot" a očekávalo se, že se následně vynoří nová homogenní americká kultura. Historické studie nyní prokazují, že ani jeden ze způsobů asimilace nebyl snadným a automatickým procesem. Ukázalo se, že etnická loajalita může přežívat nebo být v následujících generacích oživena. Asimilace je v posledních letech silně zpochybňována, což je oproti minulé historii zcela novým fenoménem. Ve skutečnosti se majoritní populace většinou nechce mixovat s imigrantskými kulturami a často považuje imigranty za neasimilovatelné. Ale i menšinové populace přistěhovaleckého původu mají spíše sklon oživovat vlastní kulturní dědictví, než aby usilovali o spoluvytváření nové synkretické kultury. Nejvýznamnějším faktorem přispívajícím k tomu, že hranice mezi imigrantskou a rodilou populací úporně přetrvávají, je sociální segregace. Zesilování tlaku na asimilaci však segregaci neodstraní. Kulturní formování sídelní komunity může určitým způsobem vyvažovat frustrující zkušenosti mnoha imigrantů, nejen frustraci z očekávaného rychlého ekonomického vzestupu, ale i frustraci vyplývající z devalvace lidské důstojnosti. Některé imigrantské komunity otevírají určitou možnost pro sociální vzestup a mobilitu, které jsou obvykle majoritní společností blokovány. Z některých jejich členů se stávají etničtí zaměstnavatelé, duchovní či političtí vůdci etnických komunit. Výrazné etnické komunity, které je vidět a slyšet, však vyvolávají v rodilé populaci neklid. Citlivost k vnímání sociálních problémů souvisejících s rozsáhlou imigrací se zvyšuje a mnohdy se stává iracionální. Pravicově orientovaní nacionalisté a populisté mobilizují ve volebních kampaních xenofobní pocity určité části rodilé populace nebo dokonce iniciují fyzické násilí namířené proti přistěhovalcům a uprchlíkům. Jestliže vlády reagují na takovéto projevy ústupky a ve snaze zmírnit antiimigrantské sentimenty, mění svá původní rozhodnutí a předpisy, posilují tím tato hnutí. Vlády by měly dát zřetelně najevo, že projevy nepřátelství a nenávisti vůči přistěhovalcům budou nekompromisně postihovány a že strany založené na nacionalistické či antiimigrantské platformě nejsou akceptovatelné pro jakoukoli formu koalice a dokonce ani pro normální politický dialog. Rasismus namířený proti imigrantům existuje v mnoha zemích a představuje skutečné nebezpečí pro všechny ostatní. Ve své současné podobě je charakteristický schizofrenním postojem, který na jedné straně požaduje totální asimilaci a na druhé současně prohlašuje, že jsou přistěhovalci určitých kultur neasimilovatelní. Kulturní příslušnost bývá rasisticky orientovanými skupinami vnímána a prezentována jako cosi vrozeného a neměnného, stejně jako je barva kůže. Pluralistická forma kulturní integrace, která umožňuje rozvoj různých kultur uvnitř samostatného demokratického státu, představuje alternativu k asimilaci a sociálnímu vyloučení. Prvním požadavkem je, že každá z kultur koexistujících v jednom demokratickém státu musí respektovat základní ústavní svobody a práva všech usídlených občanů žijících v dané společnosti. Druhým požadavkem je, že žádná kultura nesmí být natolik uzavřená, aby 14

14 neposkytovala prostor pro vnitřní disent, aby nerespektovala právo na možnou změnu kulturní sebeidentifikace včetně přijetí dominantní kultury nebo aby zabraňovala udržování individuálních či skupinových kontaktů včetně vzájemných sňatků. Takovéto rozumné podmínky kulturního pluralismu budou akceptovány pouze za předpokladu, že nebudou pociťovány jako jednostranná povinnost menšinových kultur, ale že se souběžně bude spontánně otevírat i samotná národní majoritní kultura. Důležitým aspektem kulturní integrace je jazyk. Moderní industrializované společnosti nevyžadují lingvistickou homogenitu a v mnoha zemích existují různé autochtonní lingvistické skupiny, ale potřebují jeden společný dorozumívací jazyk, který je obecně sdílen a používán ve všech různých kulturních a lingvistických komunitách. Etnické a národnostní menšiny, které sdílejí určitou teritoriální a politickou autonomii uvnitř federálního státu, mohou být výjimečně monolinguálními. Imigranti, kteří se nenaučí jazyk hostitelské země, se setkávají s mnoha překážkami, které brání jejich integraci. Individuální komunikační potíže imigrantů nepředstavují ohrožení pro hostitelskou zemi. Lingvistická homogenita není imigrací ohrožována. Pokud se vyskytují v některých zemích oblasti a komunity, které nemluví jazykem majoritní společnosti, je tomu tak proto, že jsou teritoriálně či společensky segregovány, nikoli proto, že by imigranti zatvrzele odmítali jazyk hostitelské země. Ve společenském prostředí zbaveném segregace inklinují imigranti k tomu, že se učí jazyk země, ve které žijí a pracují. Jazykové kurzy pro dospělé však bývají výjimkou. První integrační programy silně zanedbávaly výuku jazyka. Předpokládalo se, že se hostující pracovníci po čase vrátí domů. Pouze výjimečně byli zaměstnavatelé povinni zabezpečovat jazykové kurzy cizincům, které zaměstnávali. Jazyková stránka integrace byla opomíjena i při slučování rodin. To vyvolalo další problémy, protože ženy hostujících pracovníků, které byly většinou v domácnosti a jejich společenské kontakty mimo okruh rodiny či přistěhovalecké komunity byly minimální, se často nenaučily jazyk hostitelské země, což dále prohlubovalo jejich sociální izolaci, která se přenášela i na jejich děti. Principiální záležitostí každé legálně organizované imigrace by mělo být nabídnutí možnosti výuky jazyka hostitelské země co nejdříve po příjezdu. Diskuse o kulturním pluralismu se intenzivně soustřeďují na školní osnovy. Výuka v jazyce imigrantů, bilinguální alfabetizace a obecný koncept multikulturního vzdělávání pro všechny žáky se snaží o přizpůsobení školní výuky nově vzniklé situaci. Přetrvávající problémy integrace imigrantských dětí a jejich sociální segregace ve třídách či školách je v některých oblastech či městských čtvrtích velice silná. Rodiče dětí středních a vyšších společenských vrstev posílají své děti do škol s vyšším standardem vzdělání. Některé děti přistěhovalců či imigrantských skupin, které mají silné zázemí ve svých komunitách a rodinách, mají dobré školní výsledky. Častěji však tyto děti opouštějí školy bez ukončeného základního vzdělání, častěji propadají, málokdy získají vzdělání na vyšší úrovni. To se zpětně promítá do nízké kvalifikace imigrantské populace, která pak těžko hledá uplatnění na trhu práce a bývá ve vyšší míře nezaměstnaná a často odkázaná na sociální dávky. Multikulturní vzdělání může přinášet pozitivní výsledky. Ve školách, které dbají na sociální integraci žáků, poskytují jim rovné příležitosti a kultivují klima tolerance vůči kulturním rozdílům, se mohou kulturní bariéry zeslabovat. Jestliže k takovému vývoji nedochází, existuje spíše tendence reprodukovat daný stav a vzniká bludný kruh, z něhož se děti přistěhovalců nemohou vyprostit. Pluralistickou kulturní integraci mohou posilovat i hromadné sdělovací prostředky tím, že přibližují majoritní populaci kulturní, jazykové a náboženské tradice přistěhovalců a způsob jejich života. Imigranti sami zakládají vlastní média, noviny, rozhlasové stanice, televizní či rozhlasové pořady, hudební programy, videa apod. Obraz majoritní populace o přistěhovalcích utvářený na základě obsahu masmédií je rozhodujícím způsobem určován tím, 15

15 co je konzumováno. Selektivní vnímání informací nejenže nezmění pevně zabudované postoje a předsudky, může je dokonce potvrzovat a posilovat.. Pluralistická kulturní integrace vyžaduje od masmédií, aby poskytovala prostor všem rozdílným kulturním menšinám. Není však v moci masmédií docílit toho, že se tyto programy dostanou k těm, kteří nechtějí slyšet. Vlády však mohou přispívat cílenou mediální politikou k podpoře soukromých i veřejných médií, které objektivně informují o menšinách, mohou rekrutovat veřejné osobnosti, televizní či rozhlasové hlasatele i novináře z okruhu menšin a zařazovat jazykové programy pro menšiny. Plné integrace může být dosaženo pouze tehdy, jestliže jsou různé dimenze integrace vhodně provázány. Sídelní integrace nic nezmůže, jestliže existuje silná sociální a kulturní segregace a jestliže není slyšet hlasy imigrantů v institucích politických systémů. Jestliže se společnost setkává se všemi ohnisky integračních problémů, nemůže být prosta konfliktů. V evropském myšlení, spíše nežli v samotné historii, převládá dosud ideál homogenního národního státu. I když se zřetelně projevuje odpor k endemickým problémům multietnických imigrantských komunit, nelze je jednoduše nebrat v úvahu. Pro Evropany již neexistuje volba, zda žít v uzavřených národních státech, nebo se otevřít imigrantům. Již se tak stalo. Ani omezování nové imigrace ani sociální vylučování imigrantů nezmění tento fakt. Každá společenská transformace směrem k otevřenější společnosti není bezkonfliktní. Imigrace vede k akceleraci a sociální změně. Nelze demokratickými prostředky zabránit tomu, aby konflikty nevznikaly, ale je nutné bránit eskalaci těchto konfliktů a jejich vyústění v sociální katastrofy. Přetrvávající sociální segregace není dobrovolnou volbou imigrantů, ale je posilována diskriminačními praktikami, xenofobií a rasismem. A Evropané by si díky své vlastní historii měli uvědomit, že rostoucí rasistické sentimenty jsou předzvěstí a nejzřetelnější známkou blížících se sociálních katastrof. Imigrační a integrační politiky by měly pomáhat imigrantům získávat respekt ve všech sférách života, prokazovat, že jsou rovnoprávnými členy společností v nichž žijí, a že přinášejí hostitelské společnosti v mnoha směrech užitek. 7. Národnostní a etnické diaspory V poslední době se přiznává že integrační snahy směřující k asimilaci jsou neplodné a že budoucí soužití domácí majoritní a menšinové populace imigrantského původu musí být založeno na participaci. Význam národnosti a etnicity roste, ač mnohé liberální i marxistické teorie předvídaly opak. Důkazem toho je sílící vliv národnostních a etnických diaspor, který je patrný v mnoha oblastech mezinárodní politiky a ekonomiky. Moderní etnické diaspory neuvažují o integraci, protože již pro ně není východiskem. Prostřednictvím diaspor je umožněno imigrantské populaci participovat na životě společnosti i bez svízelného integračního úsilí hostitelské země. Společenské struktury, kterým dnešní imigranti přizpůsobují svůj společenský život, se vyznačují vysokou mírou komplexnosti. Vytvářejí se na bázi etnického původu a fungují prostřednictvím transnacionálních sítí. Etnické diaspory umožňují uspokojování potřeb imigrantské populace v různých oblastech společenského života a činí je do určité míry nezávislými na hostitelských společnostech. Politické a ekonomické aktivity etnických diaspor překračují hranice států, fungují jako samostatné entity a nabývají na významu. 16

16 Kapitola II Integrace cizinců na trh práce České republiky 1. Imigrace do České republiky a trh práce Česká republika se stává průsečíkem migračních proudů směřujících z východu na západ a z jihu na sever a postupně i cílovou zemí [Aleš, 2001:1] Podle předběžných výsledků sčítání lidu, domů a bytů žilo v ČR k celkem tisíc obyvatel, z čehož 1 % tvořili cizinci s trvalým nebo dlouhodobým pobytem (vízem nad 90 dnů), kterých bylo sečteno [ČSÚ, 2001: 2]. Podle údajů Cizinecké a pohraniční policie je podíl cizinců na obyvatelstvu ČR dvojnásobný. Na konci června 2001 hostila ČR více než cizinců, z toho s povolením k trvalému pobytu (0,7 % obyvatel) Všichni cizinci s povolením k pobytu a vízem k pobytu nad 90 dnů představovali k tomuto datu 2 % obyvatel ČR. Zpřísnění pobytového zákona [zákon 326/1999 Sb.: 3 ] vedlo k dočasnému poklesu počtu cizinců s vízem k pobytu nad 90 dnů téměř o ve srovnání konce roku 2000 oproti konci roku 1999, ale na konci prvního pololetí 2001 byl počet cizinců s vízem nad 90 dnů již vyšší oproti konci roku 2000 o více než (tabulková příloha I, tabulka 1). G r a f 1 Vývoj počtu cizinců s povolením k pobytu v ČR dlouhodobý pobyt trvalý pobyt Pramen: Pramen: Data Policie ČR ŘCCP, ČSÚ, výpočet a graf VÚPSV, Horáková Poznámka: dlouhodobý pobyt zanikl na konci roku 1999 novelou pobytového zákona. Od roku 2000 existuje vízum k pobytu nad 90 dnů, které metodikou sběru dat neodpovídá zcela přesně dřívější kategorii dlouhodobého pobytu. Trvalý pobyt je v novele pobytového zákona označován jako povolení k pobytu a může za určitých okolností zaniknout. Není rovněž metodicky zcela shodný s dřívější kategorií trvalého pobytu. Více než desetinu cizinců s vízem k pobytu v ČR přesahujícím dobu 90 dnů je třeba považovat za usídlenou. Na konci září 2001 bylo v ČR celkem cizinců s vízem k pobytu nad 90 dnů, jehož platnost přesáhla dobu jednoho roku [poznámka 2]. Cizinci pobývající v zemi déle než 1 rok jsou podle mezinárodních konvencí považováni za tzv. rezidenty, tj. osoby usídlené v zemi. Jejich integrace v zemi je pokládána za významný faktor ovlivňující stabilitu a soudržnost společnosti a jsou proto cílovou skupinou koncepce integrace cizinců schválené vládou České republiky. Všichni cizinci s povolením k pobytu v ČR nejsou ekonomicky aktivní. Zahraniční zaměstnanci tvořili v roce 2000 zhruba 2,2 % zaměstnanců v civilním sektoru ČR, cizinci zaměstnávající sebe sama na základě živnostenského oprávnění představovali zhruba 1,8 % celkového počtu osob v ČR zaměstnávajících sebe sama [poznámka 3]. 17

17 Celkem bylo na konci června roku 2001 evidováno na trhu práce ČR cizinců (s vízem nad 90 dnů za účelem zaměstnání či podnikání), kteří představovali 3,2 % pracovní síly ČR. K nim je třeba připočíst část cizinců, kteří podnikají v rámci s.r.o., obchodních společností apod., jejichž počet není přesně zjistitelný. Mimoto působí na trhu práce cizinci s povolením k (trvalému) pobytu, kterých bylo k celkem (ti nejsou v evidencích ÚP vedeni zvlášť, protože nemusejí mít pracovní povolení). Odhaduje se, že alespoň polovina z nich je ekonomicky aktivní. K mělo celkem cizinců platné povolení k zaměstnání a podnikalo na základě živnostenského oprávnění. Největší kategorií cizinců nadále tvoří občané SR, kteří mají volný přístup na trh práce v ČR, kterých bylo zaměstnáno na pracovní smlouvu v ČR a slovenských občanů podnikalo v ČR na živnostenský list. G r a f 2 Vývoj cizinců s povolením k pobytu na obyvatelstvu ČR 2,5 2 1,5 1 0, * podíl cizinců s povolením k trvalému pobytu na obyvatelstvu ČR v % podíl cizinců s vízem k pobytu nad 90 dnů (dlouhodobým pobytem) na obyvatelstvu ČR v % podíl cizinců na obyvatelstvu ČR celkem v % Pramen: Data Policie ČR ŘCCP, ČSÚ, výpočet a graf VÚPSV, Horáková G r a f 3 Podíl registrovaných ekonomických aktivit cizinců na pracovní síle ČR 4,00 3,50 3,00 2,50 2,00 1,50 1,00 0,50 0, * % s povolením k zaměstnání % zaměstnaných občanů SR % s živnostenským oprávněním % celkové zaměstnanosti cizinců Pramen: MPSV, SSZ, výpočet a graf VÚPSV Horáková Největší skupinu cizinců na trhu práce ČR tvoří tradičně občané SR (zaměstnaní nebo podnikající), kterých bylo k evidováno celkem (z toho bylo živnostenských podnikatelů). Nepočetnější skupinu ostatních cizinců tvořili k Ukrajinci ( celkem, z toho držitelů živnostenských oprávnění a držitelů platných povolení k zaměstnání). Počet Ukrajinců na trhu práce ČR výrazně klesl po zavedení regulačních opatření při udělování pracovních povolení Ukrajincům. Nejvíce Ukrajinců s povolením k zaměstnání bylo evidováno v roce 1996 (42 056), od té doby jejich počet klesl o více než 25 18

18 tisíc. Tlak na trh práce se promítl ve zvýšeném počtu Ukrajinců zaměstnávajících sebe sama na základě živnostenského oprávnění. Od konce roku 1996 do konce roku 2000 vzrostl počet ukrajinských živnostníků z osob na osob. Další velkou skupinu cizinců na trhu práce představují Vietnamci, kterých bylo k celkem a většina z nich podnikala na základě živnostenského oprávnění. Pouze 63 Vietnamců pracovalo v ČR na základě povolení k zaměstnání. Počet podnikajících Vietnamců se v letošním roce snížil o více než 5 tisíc oproti roku 1997, kdy jejich počet dosáhl maxima Poslední početnou skupinu tvoří na trhu práce ČR Poláci, kterých bylo evidováno k celkem (z toho držitelů platných povolení k zaměstnání a držitelů živnostenského oprávnění). 2. Integrace cizinců na trhu práce ČR Nezbytnou podmínkou společenské integrace cizinců je jejich integrace na trhu práce, tj. přístup k zaměstnání a k podnikání. Česká republika má liberální podnikatelské prostředí a v oblasti zaměstnání sleduje politiku ochrany trhu práce, běžnou v zemích EU. Podnikání cizinců není omezováno, jejich zaměstnání se řídí institutem povolení k zaměstnání. Výjimku tvoří občané Slovenské republiky, kteří mají otevřený vstup na trh práce a nemají povolení k zaměstnání. Ukazatele míry integrace cizinců na trhu práce není snadné určit, ale můžeme mezi ně zahrnout zákaz jakékoli diskriminace, rovný přístup k pracovním příležitostem, využití dosaženého vzdělání a kvalifikace, možnosti zvyšování kvalifikace, pracovní mobilitu, horizontální i vertikální, umožňující změnu pracovního místa a pracovní a mzdový vzestup. Za diskriminaci není považována regulace zaměstnání formou pracovních povolení, každý stát je odpovědný zejména vůči vlastním občanům a musí podporovat především jejich pracovní uplatnění. To má i pragmatický význam, protože vůči usídlené populaci (občanům a cizincům s trvalým pobytem) má stát obligatorní závazky v oblasti sociálního zabezpečení. Aby mohl stát naplnit tu část státního rozpočtu, ze které jsou kryty sociální výdaje a výdaje na důchodové systémy, je třeba, aby dostatečně velká část populace měla příjmy ze zaměstnání či podnikání a odváděla z nich daně. Proces integrace cizinců je třeba sledovat v kontextu celkového vývoje na trhu práce v ČR. Srovnáním kariérního vývoje různých sociálních skupin lze získat představu o míře úspěšnosti či neúspěšnosti procesu integrace dlouhodobě legálně usídlených cizinců. Je třeba zdůraznit, že postavení na trhu práce patří mezi nejcitlivější oblast integračních procesů. Ekonomické aktivity ovlivňují životní úroveň jedinců rozhodujícím způsobem a spokojenost či naopak frustrace profesních aspirací může hrát v postojích cizinců k hostitelské zemi zásadní roli. Stejně tak konkurence na trhu práce ovlivňuje postoje hostitelské společnosti k imigrantům Právní postavení cizinců s povolením k (trvalému) pobytu na trhu práce v ČR Cizinci s povolením k trvalému pobytu v ČR jsou na trhu práce (v zaměstnání i podnikání) z hlediska práva v rovném postavení s občany České republiky. Nepotřebují k výkonu zaměstnání pracovní povolení, mohou využívat veškerých služeb úřadů práce a mají stejný přístup k sociálním příjmům a službám jako občané ČR. Jejich zaměstnávání v civilním sektoru není omezeno, pouze ve státní správě, policii a armádě nemohou být cizinci s povolením k (trvalému) pobytu zaměstnáváni. Vzhledem k tomu, že jednou z významných bariér integrace cizinců na trhu práce je nízká úroveň znalosti českého jazyka, úřady práce umožňují cizincům v rámci státem 19

19 podporovaných rekvalifikačních programů absolvovat kurzy českého jazyka. Stejnou možnost mají i azylanté, žadatelé o azyl a přesídlenci českého původu, kteří jsou z hlediska právních předpisů ve stejném právním postavení jako cizinci s povolením k trvalému pobytu. Faktické postavení cizinců s povolením k pobytu na trhu práce není dosud empiricky prozkoumáno. Ve statistických sledováních jsou zahrnuti mezi obyvatelstvo ČR. Míru jejich integrace na trhu práce lze zjistit prostřednictvím sociologických výzkumů, ale doposud nebyl takový výzkum uskutečněn. Příčinou není nezájem odborných kruhů, ale technické obtíže s vyhledáním a oslovením této kategorie cizinců žijících rozptýleně v ČR. V určité míře přispějí k poznání postavení na trhu práce dlouhodobě usídlených cizinců výsledky ze sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v březnu letošního roku Právní postavení cizinců s vízem k pobytu nad 90 dnů na trhu práce v ČR Cizinci podléhající vízové povinnosti jsou z hlediska právního postavení limitováni účelem jejich pobytu v zemi. Z tohoto důvodu je jejich právní postavení odlišné od postavení občanů a cizinců s povolením k pobytu. Integrace cizinců s vízem nad 90 dnů za účelem zaměstnání a podnikání probíhá v rámci daném právními podmínkami zaměstnávání a podnikání v ČR [ právaní předpisy: 4]. To znamená, že tito cizinci mají být zaměstnáváni a mají podnikat za stejných podmínek jako občané. Nemají ale v případě ztráty zaměstnání či bankrotu podniku přístup ke službám úřadů práce a sociálním službám a dávkám. Výsledky empirického výzkumu o postavení cizinců s přechodným pobytem v ČR budou uvedeny v samostatné zprávě. Výzkum proběhl v období říjen-listopad Terénní sběr informací zajistila agentura STEM. Právní předpisy vztahující se k zaměstnání cizinců s přechodným pobytem v ČR Podle ustanovení 2 odst.2 zákona č.1/91 Sb., o zaměstnanosti mohou být cizinci a osoby bez státní příslušnosti přijati do zaměstnání jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu na území České republiky a povolení k zaměstnání. Povolení podléhá správnímu poplatku ve výši Kč 500.-(část I,položka 22 zákona č.386/1992 Sb., o správních poplatních v platném znění). Povolení k zaměstnání cizince se nevyžaduje pouze v těchto případech: - cizinci bylo přiznáno postavení uprchlíka - cizinci bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky - cizinci, který je rodinným příslušníkem člena diplomatické mise - cizinci, který vykonává zaměstnání na území ČR nejdéle sedm po sobě následujících dnů nebo maximálně 30 dnů v kalendářním roce pokud toto zaměstnání spočívá ve výkonu umělecké nebo pedagogické činnosti, provádění oprav a montáží zařízení na základě obchodní smlouvy - je příslušníkem ozbrojených sil nebo civilní složky smluvních států Severoatlantické smlouvy - v případech kdy to stanoví mezinárodní smlouva vyhlášená ve sbírce zákonů. V případě zaměstnání uprchlíka (azylanta) nebo při krátkodobém zaměstnání (7 po sobě následujících dnů, max. 30 dnů u vymezených činností tj. v případech uvedených v 2 d, písmeno a/ a d/) i když nemusí mít cizinec pracovní povolení, jeho zaměstnavatel má za povinnost tuto skutečnost písemně oznámit místně příslušnému úřadu práce nejpozději do 8 kalendářních dnů od nástupu cizince do tohoto zaměstnání. Povolení k zaměstnání se vyžaduje i v případě, že má cizinec vykonávat zaměstnání na území České republiky v pracovním vztahu k zahraničnímu zaměstnavateli, který ho k výkonu této práce vyslal na základě obchodní nebo jiné smlouvy uzavřené s tuzemskou 20

20 právnickou nebo fyzickou osobou (kontrakty na stavební práce, montáž technologie, opravy zařízení, výkon funkce člena vedení společnosti se zahraniční kapitálovou účastí apod.) a pokud nejde o případ, kdy se podle ustanovení 2d zákona č.1/91 Sb. pracovní povolení nevyžaduje. Základní podmínkou pro vydání povolení k zaměstnání cizince je to, že je zohledněna situace na trhu práce, tj., že se jedná o volné pracovní místo které s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo dočasný nedostatek volných pracovních sil nelze obsadit jinak (tj.občanem České republiky, zejména některým uchazečem o zaměstnání). Povolení vydává ten úřad práce, v jehož územním obvodu bude zaměstnání cizincem vykonáváno. Další podmínkou je, že volné pracovní místo včetně jeho charakteristiky (druh práce, požadovaná kvalifikace, mzdové podmínky, možnosti ubytování apod.) ve smyslu ustanovení 19 odst. 2 zákona č.1/91 Sb., bylo nahlášeno úřadu práce, a to místně příslušnému úřadu práce podle místa výkonu práce cizince. Teprve po splnění této povinnosti může zaměstnavatel požádat úřad práce o povolení získávat na takto nahlášená pracovní místa cizince. Povolení získávat zaměstnance ze zahraničí podléhá správnímu poplatku ve výši Kč ( část I, položka 22 zákona č.386/92 Sb., o správních poplatcích) V žádosti zaměstnavatel uvede zejména: - počet a charakteristiku pracovních míst - dobu, po kterou by měli být cizinci zaměstnáni - zdůvodnění žádosti. Současně výpisem z obchodního rejstříku, živnostenským oprávněním a pod. doloží úřadu práce předmět své činnosti, u obchodních nebo jiných smluv uzavřených mezi tuzemským a zahraničním subjektem předloží i tyto smlouvy. Při posuzování této žádosti vychází úřad práce ze situace na místním trhu práce a z jeho očekávaného vývoje. Pokud by získávání zaměstnanců ze zahraničí nebylo (vzhledem k počtu evidovaných uchazečů o zaměstnání, jejich struktuře, k zamýšlenému uvolňování zaměstnanců) v souladu se situací na místním trhu práce, úřad povolení nevydá. O žádosti zaměstnavatele rozhoduje úřad práce ve správním řízení a o jeho výsledku vydá příslušné správní rozhodnutí. Rozhodnutí se vydává na předem vymezené časové období. V případě, že se podaří část volných míst obsadit občany České republiky, může být povoleno získávat menší počet cizinců, než bylo v žádosti zaměstnavatelem požadováno. Úřad práce rozhoduje na základě písemné žádosti ve správním řízení o vydání povolení k zaměstnání cizinci. Místně příslušný je ten úřad práce, v jehož územním obvodu má být cizinec zaměstnán, tj. na kterém území bude skutečně konat práci, tj. nikoliv podle sídla zaměstnavatele. Žádost kromě osobních údajů o cizinci, musí také obsahovat zaměstnavatelem potvrzený příslib zaměstnání včetně předpokládané doby jejího trvání, profesi a místo výkonu práce. Tiskopis žádosti lze obdržet na příslušném úřadu práce. Vydání povolení podléhá správnímu poplatku ve výši Kč Při posuzování žádosti úřad práce přihlíží zejména k tomu: - zda neuplynula doba, na kterou bylo vydáno povolení k získávání zaměstnanců ze zahraničí - zda pracovní místo je doposud volné - zda cizinec splňuje kvalifikační a další požadavky stanovené zaměstnavatelem pro pracovní místo, na které má být vydáno povolení Povolení se vydává maximálně na dobu jednoho roku (u sezónních a termínovaných prací na dobu kratší, nezbytnou pro splnění sjednaného úkolu) a nabývá platnosti až ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o povolení k pobytu na území České republiky vydaného příslušnými orgány cizinecké policie. Povolení se vztahuje vždy pouze na zaměstnavatele, místo a druh práce, které jsou v povolení uvedeny. O povolení lze žádat opakovaně. 21