CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Vzdělávání seniorů jako prevence sociálního vyloučení?

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Vzdělávání seniorů jako prevence sociálního vyloučení? Téma práce: Vzdělávání seniorů v systému aktivizačních služeb Mgr. Blanka Jurdičová Vedoucí práce: Mgr. Daniela Růţičková Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci Blanka Jurdičová

3 Chci poděkovat Mgr. Daniele Růţičkové za podnětné postřehy a partnerskou atmosféru, která panovala při tvorbě této práce. Moje poděkování patří také respondentům, jejichţ otevřenost a vstřícnost přispěla jejímu zdárnému dokončení.

4 Obsah Úvod... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST Senior Vymezení pojmu senior Koncept úspěšného stárnutí Kognitivní potenciál seniora Vzdělávání Vymezení pojmu vzdělávání Vzdělávání seniorů Koncept celoţivotního vzdělávání Specifika učení seniorů Vzdělávání seniorů mimo systém sociálních sluţeb Vzdělávání seniorů v kontextu sociálních sluţeb Sociální vyloučení a jeho prevence Vymezení pojmu sociální vyloučení Sociální vyloučení seniorů Vymezení pojmu prevence sociálního vyloučení Sluţby sociální prevence Vzdělávání jako jedna z forem prevence sociálního vyloučení II. METODOLOGICKÁ ČÁST Metodika výzkumu Cíl výzkumu Metoda a strategie sběru dat Výzkumná technika Výzkumný vzorek Moţná zkreslení III. EMPIRICKÁ ČÁST Průběh výzkumu a analýza dat Interpretace získaných dat Motivace ke vzdělávání jako skrytá identifikace rizikových faktorů Dílčí závěr... 43

5 6.2 Vzdělávání jako činitel pozitivní změny Dílčí závěr Vzdělávání seniorů a jeho sféra vlivu Prostorové vyloučení Ekonomické vyloučení Politické vyloučení Kulturní vyloučení Symbolické vyloučení Psychologické vyloučení Sociální vyloučení Závěr Seznam pouţitých zdrojů Seznam tabulek Příloha: Scénář rozhovoru... 59

6 Úvod Pracuji v organizaci zaměřené na práci se seniory. Na základě průzkumu zájmu o seniorské edukační projekty zde bylo otevřeno několik vzdělávacích kurzů, které se setkaly s pozitivním ohlasem a prudkým nárůstem poptávky. Zajímalo mě, co stojí v pozadí tohoto zájmu, protoţe téma vzdělávání seniorů bylo dosud výhradně spojováno se vzdělávacími institucemi školského typu a začlenění do soustavy sociálních sluţeb nebylo prozatím podrobněji zpracováno. Proto se poskytovatelé podobných sluţeb často potýkají s nejistotou v systémovém zařazení a s následnými problémy při registraci sluţby. Prostor pro vzdělávací aktivity určené seniorům je moţno najít v rámci sluţeb sociální prevence, konkrétně sociálně aktivizačních sluţeb pro seniory a osoby se zdravotním postiţením. V souvislosti s tím ovšem vyvstává otázka, jestli vzdělávání seniorů plní účel těchto sluţeb zda a jak přispívá prevenci sociálního vyloučení. Zodpovězením této základní výzkumné otázky by moje práce mohla přispět ke zpřehlednění pozic, které vzdělávání seniorů zaujímá v systému aktivizačních sluţeb, a podat argumenty pro zjednodušení jejich registrace. Získané poznatky by se dále mohly stát zdrojem uţitečných informací pro pracovníky organizací zaměřených na práci se seniory a poslouţit jako odrazový můstek pro vznik seniorských vzdělávacích a aktivizačních projektů, proseniorských informačních a propagačních kampaní. Pilířem mé teoretické průpravy se staly koncepty úspěšného či pozitivního stárnutí a celoţivotního vzdělávání. Databázi těchto tezí tvoří zejména gerontopedagogické práce Pavla Műhlpachra, Anny Petřkové, Rozálie Čornaničové či Naděţdy Špatenkové. Vývojové hledisko a psychologická charakteristika seniorského ţivotního období je převzata od Ianna Stuarta-Hamiltona a Marie Vágnerové. Pasáţe věnované demografickému vývoji a konceptu sociálního vyloučení čerpají především z údajů Českého statistického úřadu a strategických materiálů Ministerstva práce a sociálních věcí a příslušné legislativy. Na základě studia odborné literatury vyvstaly klíčové pojmy jako senior, vzdělávání, vzdělávání seniorů, koncept úspěšného stárnutí, koncept celoživotního učení, sociální vyloučení, sociální začlenění, prevence sociálního vyloučení, služby sociální prevence, sociálně aktivizační služby. Osvětlení těchto pojmů je náplní 6

7 teoretické části mé práce, jejíţ první kapitola se věnuje věkovému a psychologickému vymezení seniorské kategorie s akcentem na celospolečenskou objednávku ve smyslu aktivního stárnutí. Druhá kapitola analyzuje fenomén vzdělávání seniorů, odkazuje na důleţitost celoţivotní kontinuity a zkoumá moţnosti jeho začlenění do kontextu ryze edukačních i sociálních sluţeb. Poslední úsek teoretického oddílu navazuje problematikou sociálního vyloučení, jeho prevence a vyuţitelnosti vzdělávání jako jednoho z profylaktických činitelů. Obsahem metodologické a empirické části této práce je stručná charakteristika kvalitativního výzkumného modelu, rozbor empirických dat a zhodnocení výzkumných cílů, kterými podkládám teoretické teze o důleţitosti vzdělávacích aktivit pro seniory v systému moderních sociálních sluţeb a jejich přínosu k prevenci sociálního vyloučení. Domnívám se, ţe toto téma nabývá na důleţitosti zejména v souvislosti s demografickým vývojem posledních let a v mém podání by mohlo podnítit odborné diskuse i konkrétní kroky při vzniku nových vzdělávacích projektů. 7

8 I. TEORETICKÁ ČÁST 1 Senior Předmětem této práce je vzdělávající se část seniorské populace. Jde však o cílovou skupinu velmi různorodou z pohledu individuální fyzické a psychosociální kondice, mění se také stanoviska a definice odborné veřejnosti. Úvodní kapitola tohoto pojednání nahlíţí seniora optikou konceptu úspěšného stárnutí a celoţivotního vzdělávání. 1.1 Vymezení pojmu senior Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily! ( ) Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly; takovou babičku ony ještě jaktěživy neviděly! ( ) Jednomu je divno, že má babička bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babička scvrklé ruce, třetí povídá:,ale babičko, vy máte jen čtyry zuby! Babička se usmívá řkouc:,když jsem stará; až vy budete staří, budete taky jinaky. (Němcová, 1981, s ) Ačkoliv byla legendární babička Boţeny Němcové vitální, charismatická ţena, je z jejího popisu jasné, ţe čas a ţivotní peripetie na ní zanechaly nepřehlédnutelné stopy. Stáří mění nejenom zevnějšek člověka. Je charakterizované celostní proměnou lidského organismu a osobnosti, na které se podílejí faktory působící zvenčí (ţivotní prostředí, společnost) i faktory vnitřní, ryze individuální (osobnostní ladění, ţivotní postoje, reflexe vztahů, volní a seberegulační mechanismy, duševní zdraví). Závěrečná etapa lidského vývoje přichází pozvolna, jako součást kontinuální ţivotní změny. A právě zmíněná kontinuita komplikuje vymezení věkové hranice sénia. Chronologický věk nám o funkčním stavu jedince nic podstatného neřekne. Známe zdatné sedmdesátníky i předčasně zestárlé padesátníky. Nicméně většina periodizačních teorií vymezuje stáří hranicí šedesáti (častěji však šedesáti pěti) let, kdy uţ je patrný pokles výkonnosti některých fyzických i psychických funkcí. (Stuart-Hamilton, 1999, s. 43) 8

9 Například Kuric (2000, s ) stanoví pro stadium počátečního stáří spodní věkovou hranici let, horním limitem je 75. rok ţivota. Etapu pokročilého stáří vymezuje 76. aţ 90. rokem, vrcholné stáří pak 91. aţ 100. rokem věku. Petřková (2005, s. 69) ve shodě s Kozákovou a Müllerem (2006, s. 9) přichází s podobnou periodizací a člení stáří na rané (60/65 74 let), pravé (75 89 let) a dlouhověkost (90 a více let). Problematika stárnutí je diskutovaným tématem současnosti oprávněně. Vysoké stáří je vlastně projevem moderní doby. V uplynulých staletích se lidé doţívali daleko niţšího věku neţ dnes. V 17. století tvořil populační podíl lidí nad šedesát let jedno procento, v 19. století jiţ čtyři procenta (Stuart-Hamilton, 1999, s. 13). Čechů starších šedesáti pěti let bylo podle předloňských statistik 15,9 procenta a do roku 2066 jich bude dvojnásobek. Pro konkretizaci této představy vyuţijme údajů posledního sčítání lidu, které mapují stav k Ze zjištěného počtu občanů České republiky bylo osob nad 65 let , tj. oněch zmíněných 15,9 procenta. Bez zajímavosti není ani informace, ţe ekonomicky aktivních osob bylo , tedy zhruba polovina celkového počtu obyvatel (ČSÚ, 2012, Předběţné výsledky Sčítání). Neustále stoupá také tzv. střední délka ţivota, která představuje šanci na doţití se daného počtu let v okamţiku narození. Začátkem 18. století dosahovala v Evropě pouze 23 let, o sto let později 37 let (Šipr, 1997, s. 13), zatímco dnes existuje reálná naděje na dosaţení 74,69 let u muţů a 80,74 let u ţen (ČSÚ, 2011, Naděje doţití a vybrané ukazatele). Tento demografický vývoj má dalekosáhlé dopady sociální, politické i ekonomické, stárnutí je problémem téměř celosvětovým, který však není předmětem této práce uvedená čísla mají pouze názorně ilustrovat rostoucí společenský význam stárnoucí populace a nutnost přehodnocení společenské atmosféry ve prospěch seniorů. 1.2 Koncept úspěšného stárnutí Za seniora je tedy povaţován člověk starší 60 let, přičemţ opravdový nástup stáří a s ním spojených fyziologických a psychosociálních změn je veskrze individuální záleţitostí odvislou od genové, osobnostní a environmentální výbavy jednotlivce. Nabízí se předpoklad, ţe daná hranice bude nadále korigována směrem 9

10 nahoru, zejména vzhledem k růstu věkového limitu pro odchod do penze a souvisejícím nárokům na funkční zdatnost jedince. Základní orientací moderní doby je produktivita a výkon. Člověk se od malička připravuje na pracovní kariéru, ekonomickou soběstačnost. Přesto lidé v uplynulých desetiletích odcházeli do starobního důchodu dříve, neţ dosáhli staroby. Muţi splňovali podmínky nároku na penzi v šedesáti, ţeny v padesáti třech, nejpozději v padesáti sedmi letech (zákon o důchodovém pojištění, 32). Odborníci hovořili o penzijním kolapsu, nebo dokonce o penzijní smrti, protoţe penzista přešel z pracovní role do role nemít roli (Haškovcová, 2002, s. 18). V publikaci staré 13 let upozorňuje Marie Vágnerová (2000, s ) na nebezpečí plynoucí z teorie neangaţování, která chápe stárnutí jako proces postupné eliminace různých aktivit. Vágnerová ji sice klade do souvislosti s odchodem do důchodu, můţeme však říci, ţe i v obecné rovině platí, ţe ty schopnosti a dovednosti, které člověk nevyuţívá, postupně upadají. Po určité době vyhasínají i některé pracovní návyky. Úbytek povinností spojený s odchodem na penzi vede k poklesu aktivity, sklonu k pohodlnosti. Staří lidé vyvíjejí aktivitu jen ve své domácnosti (zahrada, zvířectvo, četba, procházky). Mnozí se spokojí s rolí pasivního konzumenta televizní zábavy, obracejí se do minulosti, trpí určitou sociální izolací v rámci rodiny a sousedství. Společnost od starých lidí nic neočekává a nevyţaduje. Tento model ztotoţňující důchodce se starcem však jiţ dávno neodpovídá poţadavkům, které na seniory klade současnost. Jak se mění poměr věkových skupin obyvatelstva ve prospěch seniorů, bude se měnit i struktura ţivotního programu jednotlivce. Rostoucí délka ţivota, má-li být smysluplně vyuţita, se nemůţe opírat o představu zaslouţeného odpočinku (Petřková, Čornaničová, 2004, s. 11). Rovněţ Műhlpachr (2004, s , 120) upozorňuje na nutnost aktivně budovat kvalitu vlastního ţivota, a oddálit tak období závislosti a nemocnosti. Pokud bychom této moţnosti nevyuţili, s prodluţováním střední délky ţivota by dramaticky narůstal počet závislých osob odkázaných na zdravotní a sociální péči. Ústřední myšlenkou konceptu úspěšného stárnutí ovšem není zvyšování kapacit těchto sluţeb, nýbrţ zlepšování zdravotního a funkčního stavu stárnoucích osob. Přičemţ pozitivně ovlivnitelné faktory spatřuje Műhlpachr zejména v oblasti prevence civilizačních chorob způsobených špatným ţivotním stylem, tj. zejména aterosklerózy a následné atrofie kardiovaskulárního systému a mozkových cév, diabetické neuropatie 10

11 a poškození periferních nervů, degenerativního postiţení pohybového systému v důsledku deficitní stravy, a v oblasti celoţivotního učení. Demografický vývoj naší populace směrem k prodluţování střední délky ţivota a naděje na doţití vysokého věku bychom mohli povaţovat za společenskou objednávku na pestrou škálu aktivizačních programů pro seniory, kterou ovšem není moţno realizovat bez odpovědného přístupu kaţdého z nás ke svému vlastnímu zdraví jako základnímu potenciálu umoţňujícímu dlouhodobou soběstačnost a nezávislost na péči jiných osob, neboť kromě smrti je hlavní hrozbou chorob ztráta soběstačnosti (Műhlpachr, 2004, s. 39). V mezinárodním měřítku byl program aktivního stáří oficiálně zformulován jiţ před 30 lety. První světové shromáţdění o stárnutí konané v roce 1982 ve Vídni přijalo dokument Mezinárodní plán aktivit ke stárnutí, které je zde chápáno jako celoţivotní proces a příprava na něj by měla zahrnovat celostní přípravu v oblasti tělesné, duševní, kulturní, náboţenské, ekonomické i zdravotní (Petřková, Čornaničová, 2004, s. 8-9). Tyto zásady dále rozvinulo Druhé světové shromáţdění o problematice stárnutí, které se uskutečnilo v roce 2002 v Madridu. Muselo však nově reagovat na náhlé demografické změny ve světové populaci. Označilo je za demografickou revoluci, jakési věkotřesení a upozornilo na demografický posun od vysoké porodnosti a vysoké úmrtnosti k nízké porodnosti a nízké úmrtnosti, který bude mít poprvé v historii lidstva za následek, ţe do roku 2050 budou staří lidé nad 60 let a mladí lidé pod 14 let tvořit přibliţně stejný podíl populace (OSN, 2002, Výzvy demografické revoluce). Nitin Desai, tehdejší zástupce generálního tajemníka OSN pro ekonomické a sociální otázky, k této problematice poznamenal (Nitin Desai, 2002, Jaké je naše stáří?): Na konci loňského roku mi bylo šedesát let a měl jsem ne jednu, ale hned několik narozeninových oslav. ( ) Dožít se šedesátky je v mém prostředí, v mé kultuře, považováno za velký úspěch. Dlouhověkost není problém, ale přínos, a to si musíme uvědomit všude na světě. Vyžádá si to však mnohé změny v přístupech a pohledech. Zatímco v některých částech světa se starší lidé těší vážnosti a dostává se jim ochrany, jinde je jimi pohrdáno a jsou odsouváni na okraj společnosti, přehlíženi a zneužíváni fyzicky, psychicky i finančně. To si však již v budoucnu nemůžeme dovolit nikde na světě. Podle demografických studií OSN bude zhruba za padesát let na světě poprvé v historii více lidí starších šedesáti let než dětí mladších 11

12 patnácti. Zatímco dnes je každému desátému člověku na světě šedesát a více let, do roku 2050 to již bude každý pátý. ( ) Souvisí to s očekávanou změnou poměru počtu lidí v produktivním věku a nepracujících starších lidí a následnými dopady na penzijní systémy, zdravotní péči a systémy sociálního zabezpečení. ( ) Hlavním cílem budoucího rozvoje společností je nalézt způsoby, jak docenit a využít potenciál starších lidí. Průběžná integrace starších osob do společnosti je zcela zásadní. ( ) Čínské přísloví praví:,nezáleží na tom, jak staří jsme, ale na tom, jaké je naše stáří. Pro celý svět i pro každého jednotlivce je nesmírně důležité,,jaké je naše stáří. Výše specifikovaná demografická revoluce a kvalita ţivota starší generace je diskutována rovněţ na úrovni evropských a národních strategií. Rok 2012 byl rozhodnutím Rady EU a Evropského parlamentu (Rada EU, 2011, Rozhodnutí) vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. Koordinátorem tohoto projektu v České republice se stalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, pod jehoţ patronátem vznikl dokument Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 aţ Jde o návrh konkrétních opatření k zajištění důstojného ţivota a participace seniorů ve společnosti s důrazem na dvě základní oblasti zdraví a celoţivotní učení. Od nich se odvíjí další priority dokumentu, mezi které patří účast starších pracovníků na trhu práce, aktivní podíl na rozvoji občanské společnosti (např. formou dobrovolnictví) a podpora mezigeneračního dialogu (MPSV, 2012, Národní akční plán, s. 5). Demografický vývoj uplynulých staletí se zásadně liší od aktuální populační křivky symbolizující radikální posílení vyšších věkových skupin. Obraz stáří spojovaný dříve s pojmy jako bezmocnost, pracovní neschopnost či zaslouţený odpočinek se mění. Jestliţe byli senioři dříve vytlačováni z mainstreamu směrem k pasivitě a závislosti, obrací se na ně současný populační trend s konceptem úspěšného, pozitivního či aktivního stárnutí. Podle Kitliňské (2012, s. 128) v sobě tento koncept zahrnuje seniory jako platné členy společnosti, kteří se aktivně účastní na trhu práce, stále se vzdělávají a sami se rozhodují o způsobu aktivního proţití období stáří v adekvátní kvalitě ţivota. 12

13 1.3 Kognitivní potenciál seniora Koncept úspěšného stárnutí tedy můţeme chápat jako výzvu k integraci, ke smysluplnému a úspěšnému zúročení ţivotem nashromáţděného potenciálu. S tím koresponduje například tvrzení Ţivčicové (2011, s. 14), která vysvětluje ontogenezi jako přeměnu fungujícího organismu na osobnost. Tato změna probíhá prostřednictvím růstu, zrání, učení. Je schopnost učení a adaptace na neustále se měnící podmínky zachována po celou dobu lidského ţivota nebo se v pozdějším věku vytrácí? Organismus starého člověka bezpochyby podléhá řadě involučních změn, které ovšem začínají působit jiţ od rané dospělosti. Jak podotýká Stuart-Hamilton (1999, s ), tyto změny probíhají na všech úrovních osobnosti fyzické, psychické i sociální a jsou vzájemně závislé a propojené. Sociální návyky a ţivotní styl se významnou měrou podílí na fyzickém zdraví, fyzické degenerativní procesy následně ovlivňují psychologické funkce hlavně energetické zásobení a práci mozku. Proces stárnutí je tedy výsledkem interakce těchto tří faktorů. Zatímco fyzický vývoj probíhá mimo volní kontrolu člověka, stav kognitivních funkcí (paměť, učení, myšlení, inteligence, kreativita) můţeme do určité míry ovlivnit. Marie Vágnerová (2000, s ) detailně popisuje věkem determinované změny poznávacích procesů. Staří lidé jsou celkově pomalejší, snáze unavitelní, prodluţují se jejich reakční časy, zpracování informací a rozhodování. Zhoršování zrakové a sluchové diferenciace můţe ovlivňovat ostatní poznávací procesy. Starý člověk se musí více soustředit, aby dobře viděl, slyšel, musí kromě brýlí pouţívat kompenzační pomůcky, které v negativním smyslu lákají pozornost okolí. Smyslové vjemy souvisí s krátkodobou pamětí, která díky senzorickému deficitu a poklesu fluidní inteligence ve stáří ochabuje. Zhoršuje se zpracování, ukládání i vybavení informace. Reflexní odpověď buněk se zpomaluje sníţením tvorby tzv. neurotransmiterů přenášejících vzruchy (acetylcholin, dopamin, noradrenalin aj.). Učení se novým věcem je obtíţnější. To je jeden z důvodů, proč se lidé v seniorském věku utíkají do minulosti, která pro ně představuje nejenom emoční útočiště, ale také oblast intelektuálního pohodlí. Výkonnost epizodické dlouhodobé paměti, která se váţe k údajům o určitém místě a době (kde má člověk zaparkované auto, zda si vzal lék, sdělil něco svému partnerovi), s rostoucím věkem rovněţ 13

14 slábne. Naopak sémantická sloţka dlouhodobé paměti, která obsahuje obecné znalosti a znalosti o slovech a pojmech, bývá u seniorů trvanlivější. Můţe slouţit jako kompenzační mechanismus pro další učení. Ani zde nesmíme zapomínat na pravidlo, ţe snáze upadá aktivita, která není pouţívána. Prokázalo se, ţe na paměť má velký vliv úroveň dosaţeného vzdělání, resp. s ním spojený způsob ţivota a aktivní postoj k duševní činnosti. Pokud je paměť trénovaná, uchovává se delší dobu. Jak dále Vágnerová (2000, s ) píše, v obecné rovině faktor stáří více ovlivňuje tzv. fluidní inteligenci, tj. schopnost zpracovávat nové informace a hledat nová řešení. Krystalická inteligence, neboli dříve získané znalosti, zafixované strategie uvaţování a naučená řešení známých situací zůstávají na dobré úrovni. Vlivem stárnutí dochází ke zpomalení myšlenkového výkonu, ale nemusí dojít ke zhoršení celkové kapacity. Starému člověku trvá určitý úkon déle, ale je schopen jej provést. Problémem je spíše pokles schopnosti koordinovat různé kognitivní funkce (selektivita pozornosti, její distribuce, vybavování různých informací a jejich adekvátní vyuţití v analýze problému), coţ brání pouţití sloţitějších strategií při řešení situace. Standardní úlohy řeší senioři dobře, ale v nových podmínkách se hůře orientují a dávají raději přednost rutině a stereotypům. Základem adaptace na změny v intelektuální výkonnosti tedy je adekvátní výběr aktivit dle individuálních moţností seniora, snaha co nejlépe vyuţít zachovaných schopností, a kompenzovat tak úbytek jiných kompetencí. Starý člověk se sice uţ mnoho nového nenaučí, ale můţe účelně vyuţívat dosavadních poznatků a zkušeností. Navzdory obecně rozšířené teorii o hromadném odumírání neuronů po dvacátém roce ţivota jsou někteří autoři v líčení involučních změn spojených se stářím méně radikální. Například gerontolog Květoslav Šipr (1997, s. 43) nepovaţuje fakt, ţe se nervové buňky v dospělosti nemohou obnovovat, za důvod k pesimismu. I v pokročilém věku se totiţ mezi neurony vytvářejí nová spojení, která dokáţí nahradit porušené funkce. Stejně tak psycholog Vladimír Smékal (2005, s. 54) zpochybňuje teorii o masivním zániku mozkových buněk. Tvrdí, ţe procesu stárnutí sice podléhá celý organismus a stárnout začínáme hned po narození, ale s nervovou soustavou je to jinak vyvíjí se ještě v dospívání a podnětově bohaté prostředí stimuluje její rozvoj i v pozdějších obdobích. Důleţitý je psychický trénink, který se pozitivně podílí na udrţení funkčnosti mozkové kůry aţ do vysokého věku. Záleţí pochopitelně i na správné ţivotosprávě a adaptačním potenciálu organismu. Člověk 14

15 je starý, jak staře myslí. ( ) Proto je stáří funkcí duše, a ne počtu let ţivota. (Smékal, 2005, s ) V souvislosti s tendencí ke stereotypním řešením se nabízí otázka kreativity ve vysokém věku. Műhlpachr (2004, s ) tvrdí, ţe tvořivé schopnosti kulminují obvykle do 45 let, a dává tuto věkovou hranici do souvislosti s úbytkem energie a rychlosti, s větší unavitelností, potaţmo zkrácením doby vyhrazené pracovním činnostem. Tvořivost chápe jako schopnost vytvářet neobvyklé obrazy a nacházet neotřelá spojení mezi zdánlivě nesouvisejícími idejemi. Schopnost objevit nebo vytvořit něco, co do té doby neexistovalo, vyţaduje duševní razanci, energickou průbojnost, bezprostřednost, divergentní myšlení s několikerým moţným řešením, nezatíţenost autoritami a zkušeností. Kreativita ve vyšším věku tedy není ohroţena úbytkem dokonalosti, nýbrţ únavou, získanými pracovními a myšlenkovými automatismy, které sice šetří energii a zvyšují výkonnost v obvyklých situacích, na druhé straně však brání novátorství a imaginaci. Stuart-Hamilton potvrzuje (1999, s ), ţe výzkumy v této oblasti neprokázaly souvislost mezi poklesem kreativity a úrovní inteligence. Staří lidé jsou méně tvořiví neţ mladí, i kdyţ je jejich inteligence srovnatelně vysoká. Souvisí to s narůstající rigiditou, tendencí seniorů ke stereotypním řešením problému a volbě zavedených strategií, ale paradoxně také se zkušenostmi a shromaţďováním informací, popřípadě s kariérním vzorcem, který mění tvořivé řadové pracovníky v rutinní administrátory ve vedoucích funkcích. Jelikoţ i v oblasti kreativity platí individuální bio-psycho-sociální podmíněnost, najdeme v historii nejeden příklad osobností, které si zachovaly tvůrčí potenciál a vitalitu do vysokého věku. Tizian namaloval svá nejcennější díla po devadesátce, G. B. Shaw získal Nobelovu cenu za literaturu téměř jako sedmdesátiletý, Sixtinskou kapli zkrášlil svými malbami šedesátiletý Michelangelo. (Šipr, 1997, s ) Zvykli jsme si mluvit o seniorech jako o bezbranných obětech bio-psychosociálního chátrání. Problematika rozumového úpadku a demencí, spojovaná s touto ţivotní periodou, je detailně zpracována. Jako by se příliš nepočítalo s alternativou zdatného, soběstačného a aktivního seniora. Syndrom kognitivního deficitu, demence a poruch paměti, Alzheimerova choroba, amentní stavy a další defekty rozumových schopností, jak o nich pojednávají učebnice gerontologie a geriatrie (např. Kalvach, Onderková, 2006, s ), jsou jistě závaţnými komplikacemi zdravotního stavu 15

16 a výkonnosti seniorské populace, nejsou však vyčerpávající charakteristikou jejich funkčních moţností. Jak bylo řečeno, stárnutí je všeobecný proces, jehoţ počátek spojuje většina moderních klasifikačních teorií se šedesátým rokem ţivota, ale jeho konkrétní projevy jsou individuálně variabilní a kaţdý se s nimi vypořádává jedinečným způsobem dle svého osobnostního zaloţení a ţivotních zkušeností. Míra adaptability a úspěšného začlenění do sociálního prostředí je značnou měrou ovlivněna procesem učení. Tím se otevírá perspektiva systematického tréninku kognitivních funkcí prostřednictvím vzdělávacích aktivit zaměřených na seniorskou cílovou skupinu, kterým je věnována další kapitola této práce. 16

17 2 Vzdělávání V předchozí části této práce byl vymezen pojem stáří jako období limitované spodní věkovou hranicí 60 let, spojené s určitým poklesem výkonnosti a funkčních schopností organismu, jejichţ faktický nástup a konkrétní projevy mají vysoce individuální charakter. Úspěšnému zvládání procesu stárnutí napomáhá aktivní ţivotní styl včetně kontinuálního mentálního tréninku a učení. V následující kapitole se zaměřím na proces učení jako permanentní lidskou schopnost a součást celoţivotního vzdělávání s přihlédnutím ke zvláštnostem v učení starších osob. Upozorním na formy vzdělávání seniorů v rámci veřejných a zájmových institucí, jakoţ i na moţnosti obsaţené v systému sociálních sluţeb. 2.1 Vymezení pojmu vzdělávání Laická veřejnost vnímá pojem vzdělávání spíše jako osvojování vědomostí, spojené se školským systémem učení. Pedagogické vědy však zpravidla obsah tohoto slova chápou šířeji jako všestranný rozvoj člověka zahrnující socializaci, enkulturaci a personalizaci (Kohout, 2010, s. 23), jako proces všestranné humanizace a kultivace osobnosti, systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, institucionalizovanou činnost učitelů ve škole i v mimoškolních vzdělávácích zařízeních (Svobodová, Šmahelová, 2007, s. 20). V moderní pedagogice jde vzdělávání ruku v ruce s výchovou jako cílevědomým a všestranným působením na tělesné či duševní vlastnosti jedince (v uţším slova smyslu výchovou mravní, estetickou, pracovní či tělesnou) a vytváří integrovaný pojem edukace (Kohout, 2010, s. 21, 24). Týţ pojem pouţívá k souhrnnému označení výchovy a vzdělávání také Jan Průcha ve své učebnici Moderní pedagogika (2002, s. 66, 75) a doplňuje jej o termín edukační proces, který definuje jako jakoukoliv činnost, jejímţ prostřednictvím nějaký subjekt instruuje (vyučuje) a nějaký subjekt se učí. 17

18 2.2 Vzdělávání seniorů Edukací, tj, výchovou a vzděláváním seniorů, se zabývá gerontopedagogika, také gerontagogika nebo geragogika. Její kořeny zcela jistě sahají k historickým počátkům gerontologie jako příbuzné disciplíny, nicméně jako samostatný speciálně pedagogický obor vzniká gerontopedagogika teprve koncem minulého století (Műhlpachr, 2004, s. 7-11). Bývá také označována jako subdisciplína andragogiky, vědy o výchově a vzdělávání dospělých. Předmět andragogiky je však širší, spojuje zájem o velmi různorodé oblasti výchovy a vzdělávání (profesní, kulturní, ekonomický, politický, občanský kontext atd.), o všechna období ţivotní dráhy jedince (Műhlpachr, 2004, s ). Petřková a Čornaničová (2004, s ) kladou působnost gerontopedagogiky nejenom do kontextu edukace a profesního či zájmového vzdělávání seniorů, ale také do oblasti společenské podpory a přípravy na stáří, do sféry programů pro seniory, jejich rodiny, profesionální i dobrovolné pečovatele. Gerontopedagogika v jejich pojetí zahrnuje prakticky veškeré edukační aktivity spojené se seniory. Konkrétně se jedná o vlastní edukaci seniorů jako těţiště zkoumání, preseniorskou edukaci ve smyslu přípravy na stáří a proseniorskou edukaci zaměřenou na mezigenerační porozumění a společenskou podporu stáří. Posláním těchto aktivit je všestranný rozvoj osobnosti seniora, jeho úspěšná adaptace na poţadavky moderního světa i na vlastní proces stárnutí, podpora mezigeneračního dialogu a prevence neţádoucích společenských jevů včetně věkové diskriminace a sociální izolace seniorů. Vzdělávání starších lidí má tedy jasně vymezený obsah a účel, který Petřková a Čornaničová (2004, s. 62) dále specifikují. V jejich pojetí nelze problematiku vzdělávání seniorů redukovat jen na oblast předávání informací, nybrţ je třeba zohlednit i jeho další funkce prezentované v tabulce. 18

19 Tabulka 1: Funkce vzdělávání (podle Petřková, Čornaničová, 2004) FUNKCE VZDĚLÁVÁNÍ Preventivní Anticipační Rehabilitační Adaptační Posilovací (stimulační) Komunikační Kompenzační Aktivizační Relaxační Mezigeneračního porozumění VÝZNAM A OBSAH POJMU opatření a aktivity předcházející negativním jevům ve stáří aktivity přispívající k pozitivní připravenosti na očekávané změny obnova fyzických a psychických sil, udrţování vyváţeného stavu adaptace na změny prostředí, ve kterém člověk ţije rozvoj a podpora aktivity, zájmů, potřeb a schopností seniora podpora aktivní komunikace s okolní společností nahrazuje případný úbytek sociálních kontaktů a ztrátu profesní role, popř. nemoţnost dříve studovat podpora začlenění do společnosti, fyzického a duševního zdraví a ţivotní spokojenosti smysluplné trávení volného času prevence mezigeneračního napětí Předmět gerontopedagogiky se tedy neomezuje jen na vzdělávání v tradičním smyslu, nýbrţ je obohacen o edukaci volného času, širší informační a osvětovou činnost i o projekty výchovy ke stáří. Vztáhneme-li obsah předchozího textu k tématu této práce, otevírá se před námi široká platforma preseniorských, proseniorských či seniorských edukačních aktivit, z nichţ právě posledně jmenované budou i nadále v centru naší pozornosti. 2.3 Koncept celoživotního vzdělávání V kapitole charakterizující kognitivní potenciál seniora jsem si poloţila otázku, zda je schopnost učení vlastností mladého, zrajícího organismu nebo zda je zachována i ve vyšším věku. Odpověď se moţná skrývá v samotné povaze lidské společnosti. Od počátku své existence ţili lidé v rámci širšího společenství. V minulosti, stejně jako dnes, jsou předpokladem plnohodnotného ţivota adaptabilita a schopnost 19

20 socializace, osvojení si obecných norem a hodnot, tedy schopnost učit se v rámci neformálních i formálních společenských institucí. Nezbytnost celoţivotního učení koresponduje se sociální podstatou člověka, nutností sociálního začlenění a adaptací na neustále se měnící ţivotní a společenské podmínky. Vzdělávání jako komplementární pojem by nemělo být chápáno jako institucionalizovaný úzkoprofilový fenomén v oblasti profesní přípravy, nýbrţ jako celostní proces kultivace osobnosti. (Műhlpachr, 2004, s ) Poţadavek sebezdokonalování a soustavného vzdělávání najdeme u řady myslitelů od antiky, přes renesanci, baroko a osvícenství, aţ po dnešek. V tomto ohledu by lidem v našich zeměpisných lokacích měly být nejbliţší spisy učeného Moravana Jana Amose Komenského, geniálního učitele, který pokládal výchovu a vzdělávání za celoţivotní proces a jednu z cest ke změně společnosti za prostředek všenápravy a tuto svou filozofii vloţil do impozantního díla s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských, jehoţ součástí je i skvělá Pampaedia neboli Vševýchova. Jde v podstatě o projekt proměny konfliktního světa vševýchovou člověka sepětím vědění a mravního zdokonalování, v němţ se snad poprvé v dějinách objevuje poţadavek globálního učení (zejména jazyků) a celoţivotního vzdělávání. (Hora-Hořejš, 1995, s , 150) Představou univerzálního vzdělání, univerzálního jazyka a univerzálního svobodného občanství, jeţ má přednost před národním, náboţenským či myšlenkovým sektářstvím, se Komenský stal jedním z prvních projektantů jednotné Evropy (Hora-Hořejš, 1995, s. 142, 150), která se stala realitou současnosti. Globalizace a změny moderní společnosti přinášející informační explozi, rozvoj nových technologií, důraz na ekonomický růst a flexibilitu pracovních sil představují výzvu i pro starší generaci. Produktivní obyvatelstvo všech věkových skupin se musí přizpůsobit a reagovat na změnu priorit současného světa, mezi které bezesporu patří také edukační aktivity jako faktor mobilizace fyzických a duševních sil a ţivotní spokojenosti (Petřková, Čornaničová, 2004, s. 9). Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí (MPSV, 2012, s. 11) definuje celoţivotní učení jako kontinuální proces získávání a rozvoje vědomostí a praktických dovedností v průběhu celého ţivota. Tento koncept zahrnuje stejně tak formální (organizované), jako neformální (zájmové) typy vzdělávání, školní docházku i vzdělávání seniorů. Často propojuje edukaci s pracovní aktivitou, proto je jeho nedílnou součástí další profesní růst a prohlubování kvalifikace v souladu 20